Šk (3)

 

C. Sókratés a sókratici II. - Velcí sókratici
Akadémie
Athéňan Platón se narodil jako Aristoklés a jeho zámožná rodina (po matce Periktioně byl spřízněn se Solónem, otec Aristón byl Kodrovec, tzn. že oba rodiče byli „potomky“ Poseidónovými) mu umožnila získat klasické hellénské universální vzdělání. Ještě jako chlapec skládal verše, byl autorem tragédie. Věnoval se horlivě také zápasu a jeho učitel mu přidělil jméno Platón (souvisí s platys, široký), srov. rok 427. podle posměšků skladatelů komédií nepatřil mezi lidi usměvavé, ale zamračené a vážné. Zůstal bezdětný, svobodný a o jeho životní družce viz roku 347. 

Od svých dvaceti let poslouchal Sókrata, po jeho smrti roku 399 hérákleitovce Kratyla a parmenidovce Hermogena. V 28 letech, po smrti Sókratově, odešel do Megar k Eukleidovi, posléze k Theodórovi do Kýrény a do Itálie za pýthagoriky Filoláem a Eurytem. Třikrát byl v životě na Sicílii, kde si od Dionýsia Syrákúského Mladšího nechal dát osmdesát talentů (už Dionýsios otec zval filosofa, ale rozčílil se na něho, že ho Sparťanovi Pollidovi dal prodat do otroctví). Navštívil Egypt a čerpal ze sicilského Epicharma: jeho vrstevníka Sófrona Syrákúského, autora dórsky psaných mímů v prose proslavil Platón v Athénách.

Z toho všeho vznikla filosofická směs, kterou začal roku 387 přednášet v Akadémově/Hekadémově háji před athénskými hradbami a celé škole se proto začalo říkat akadémie. Byl oddán matematickým vědám včetně astronomie, takže dal prý nad vchod do háje umístit výzvu, aby do něj nevstupoval nikdo, kdo by neznal geómetrii. 

Platónovy politické názory byly zcela omezeny aristokratickým viděním světa a nikdy se netajil despektem k démokratickým režimům. Patřil k obdivovatelům státního zřízení dórské Sparty, jako ostatně většina Sókratových žáků. Když byla zakládána Megalopole, chtěli Arkaďané a Thébané, jejjich protektoři, aby novému státu Platón sepsal ústavu. Odmítl, protože si pánové nepřáli v Arkadii zavést rovnost majetku a ve výchově. O tom, jak navrhoval censurovat básníky matoucí mládež svým negativním podáním mýthů viz pod bohové. Že lékařská péče v ideálním státu se má věnovat jen zdravým jedincům, eufyseis, kdežto postižené a psychicky nevyspělé, kakofyseis, mají zabíjet sami lékaři, viz pod Hippokratés. 

Platón uvedl do literatury výrazy jako boží prozřetelnost (hé theia epimeleia), dialektika, antipodi. Jeho sochu vytvořil pro Olympii n. Akadémii Sílánión a busta z ní je v mnoha kopiích dochována dodnes; dílo objednal jistý Mithridátés, syn Orontobantův (syn onoho kárského satrapy?), a dedikoval ji Músám.

O uchování Platónova díla se mimo jiné významně zasloužil dvorní astrolog Tiberiův, Egypťan Thrasyllos z Mendéty (zemřel roku 36 n. l.), jemuž císař udělil římské občanství (Ti. Claudius Thrasyllus). Seřadil Athéňanovo dílo do tetralogiií, což se udrželo dodneška (srov. pod astrologie).

Platónovy filosofické spisy se zachovaly pravděpodobně všechny, okolnost podivuhodná; dialog Kritiás zůstal nedokončený, Zákony/Nomoi vydal posmrtně Filippos z Opúntu. Platón zůstal prvním hellénským filosofem, jehož názory známe takto autorsky, přímo od něj, a nikoli z fragmentárních citací u literátů pozdějších.

Životopisy a názory filosofů předklasické, klasické a hellénistické éry známe ze souhrnného podání jistého Diogena Laertia, autora jinak neznámého a ze zachovaných částí rovněž zcela neznámého výpiskáře Iónna Stobaia/Jan z Stob ze nejdříve začátku pátého století n. l. (úsudek podle posledního z citovaných autorů). Pořídil pro svého syna Septimia čtyři knihy excerptů z filosofických a básnických děl, které se obvykle citují jako Anthologion/Florilegium; původní název snad byl Eklogón, apofthegmatón, hypothékón biblia tessara. Nepořizoval výpisky z autorů křesťanských a soudívá se proto, že Ióannés (přes své křesťanské jméno) zůstával polytheistou (?). 

Platónovými nejznámějšími přímými žáky byli: Athéňané Speusippos a blíže neznámí Hippothalés a Kallippos z Athén (jiný K. byl žákem Aristotelovým, K. z Korinthu byl stoikem a žákem Zénónovým), Xenokratés z Chalkédonu, Aristotelés ze Stageiry, zakladatel vlastního učení, mathematik a astronom Filippos z Opúntu, Hestiaios z Perinthu, sicilský magnát a politik Dión ze Syrákús, Hérákleidés z Pontu, který si ale roku 339 ve své vlasti otevřel vlastní školu a přidal se prý k peripatu, jinak neznámí Amyklos a mathematik Amyntás, oba z Hérákleie, Erastos a Koriskos, oba ze Sképse, Hermodóros ze Syrákús, Tímoláos z Kýziku (samovládce Kýziku, kterého za diadošských válek roku 319 podporoval Arrhabaios), Euaión z Lampsaku, Hégiás, opatrovník mistrovy závěti, Pýthón a Hérákleidés z Ainu, Démétrios z Amfipole, Mnésistratos z Thasu a dvě ženy, zřejmě profesně hetairy, Peloponnésanky Lástheneia z Mantineie a Axiotheá z Fliúntu, která také chodila na přednášky Speusippovy (platóničkou se prý stala po přečtení Ústavy/Políteia a do Akadémie chodívala převlečena do mužského). Eufraia z Órea vyslal Platón k makedonskému králi Perdikkovi III., bratru Filippa II., aby mu radil (i takhle fungovaly filosofické školy). V jaké době žil platónik Manaichmos/Menaichmos z Alópekonnésu n. Prokonnésu, nevíme; pořídil komentář k Políteji o třech knihách.  

Speusippos byl synem Platónovy sestry Pótóny s Eurymedontem a nástupcem svého strýce v čele školy byl jen osm let. Byl stejně bohatý, ale pravý opak Platónův: byl prchlivý a rád si užíval, prý se dokonce vydal do Makedonie na svatbu Antipatrova syna Kassandra (jméno nevěsty neznáme, druhou manželkou byla od roku 317 Thessaloníké). Obě výše uvedené hetairy navštěvovaly přednášky i Speusippa. Ve stáří byl na vozíku a nakonec si sám vzal život, údajně po posměšku Diogena Kynika, že lpí na životě. Xenokratés z Chalkédonu, syn Agathónův n. Agathonorův, byl Platónovým žákem od mládí, provázel ho i do Syrákús. Byl odměřený k ženám, prý nevynikal bystrostí, zato důvěryhodností natolik, že mu Athéňané jednou dovolili svědčit bez předepsané přísahy. Na druhé straně vyhrál Xenokratés na jedné z hostin cenu nejvyšší, dostal věnec za vítězství v soutěži v pítí vína...

Nicméně později ho prý Athéňané prodali do otroctví za to, že nebyl schopen zaplatit zaplatit metoikion, cizineckou daň. Zemřel ve 82 letech, když v noci narazil hlavou na svůj nočník. V čele akadémie stál 25 let.

Xenokratés se stal Speusippovým nástupcem volbou. Těsně zvítězil nad Hérákleidem Pontským, Platónovým důvěrníkem, který ho dokonce za třetí mistrovy cesty na Sicílii v Akadémově háji zastupoval. Prý se v Pontu účastnil puče proti některému z místních samovládců a musel proto zemi opustit a asi tak se dostal k filosofii. Hérákleidés, syn Euthyfronův n. Eufronův, pocházel z rodu Thébana Dámida, jednoho z původních kolonistů Hérákleie v Pontu, takže patřil ve své vlasti k honoraci. Po své porážce se vrátil domů do Hérákleie a podle jedné verse se stal peripatétikem, spíše však již dlouho inklinoval k Aristotelově pojetí platónismu. Plodný autor v rozličných oborech jako jeden z prvních tvrdil, že Země se otáčí kolem své osy. Byl zavalité postavy a rovněž si liboval v nákladném odívání (proto byl také Athéňany přezdíván namísto Pontikos/„z Pontu“ Pompikos, podle slavnostního roucha nošeného při průvodech, pompai

Jeho konec nebyl „filosofický“. Zemřel raněný mrtvicí v okamžiku, když byl v divadle na znamení státního vyznamenání věnčen zlatým věncem. Tradovalo se ovšem, že podplatil posly i delfskou pýthii, aby do vlasti přinesli věštbu, o kterou Héráklejané žádali pro ukončení hladu, který v zemi zavládl. Podplacenou odpovědí byla výzva občanům, aby Hérákleida ověnčili a po smrti uctívali jako héróa. Filosof, to prý zásahem Apollónovým, zemřel hned, ve stejný okamžik prý v Delfách zkorumpovanou veštkyni uštkl had a poslové byli ukamenováni, když se všechno provalilo. Podle jiné verse ukončil život v představě, že se stává nesmrtelným, skokem do jakéhosi pramene/zřídla. Jeho komentátorem-vykladačem byl jistý Kleanthés z Pontu. 

Třetím scholarchem akadémie byl Athéňan Polemón, syn Filostratův, který stejně jako oba dva předchůdci pocházel z majetné rodiny. Jeho otec choval koně pro závodní spřežení a syn zprvu žil životem nevázaným. Jeho manželka, jméno neznáme, na něho podala žalobu pro špatné zacházení/diké kakóseós, neboť se raději stýkal s mladíky. Pod Xenokratovým vlivem se však změnil a proslul tím, že nikdy nedal v obličeji nic znát a že se stranil veřejnosti. Byl milovníkem svého žáka Kratéta z Athén, syna Antigenova, do té míry, že s ním po smrti sdílel i hrob. Kratés ho později napodoboval úplně ve všem.

V podobném vztahu žili další platónici Krantór a Arkesiláos, jemuž Krantór též zanechal svůj majetek ve výši dvanácti talentů. Krantór z kilických Sol ale zemřel na vodnatelnost/hydróps, hydrópiásis ještě před Polemónem a Kratétem; byl první z vykladačů-komentátorů mistrových spisů. Eudoxos z Knidu byl také posluchačem Platónovým (ale spíše pýthagorikem) a proslul jako mathematik, astronom, geometr, ale také jako lékař a zákonodárce. Polemón více než Platón zdůrazňoval život v souladu s přírodou, užívat jejích darů; to pokládal za nejvyšší dobro dosažitelné člověkem. 

Jeden z mála akadémiků měl možnost své ideály na krátko uskutečnit: někdy po bitvě u Megalopole se v Pelléně dostal k moci s pomocí Makedonce Korraka - a na Alexandrův pokyn (!) - vyhlášený athlet a filosof Chairón či Cheilón. Vládl prý v Pelléně s pomocí otroků. Bližší údaje nejsou známy; stěží přečkal Alexandrovu smrt.

Mezi Démostheneovými žáky byl Kineás z Thessalie, přítel dobrodružného Pyrrha Épeirského, jeho diplomat. Římanům předváděl ukázky umění řečnického nevázaného na prosté vyjádření vlastních názorů, a hlavní myšlenky stoiků a akadémie.

Střední Akadémie (druhá)

Arkesiláos z aiolské Pitany se odklonil od Platonových pouček, když do Akadémie zavedl prvek skeptický: skutečné vědění pokládal za nemožné, což ostatně tvrdil již Sókratés (a byl proto současníky často pokládán za sofistu). Na rozdíl od pyrrhoniků však chápal, že nic nelze poznat a ani to není pochopitelné. Byl posluchačem mathematika krajana Autolyka, jiného mathematika Hipponíka, athénského hudebníka Xantha, pak Theofrasta, až skončil u Krantora, svého milence. Arkesiláos, nástupce Kratétův v čele školy, nic nenapsal a pokud, tak to prý spálil. Místo v čele školy mu uvolnil jistý Sókratidés, dnes zcela neznámý. Byl zadobře s králem Eumenem I., který ho obdarovával. Sám byl majetný a ke svým přátelům velmi štědrý.

Byl nejmladším ze čtyř bratrů, nejstarší ze společného otce Pyladés mu z otcovského majetku posílal peníze do Athén. Žil nákladným životem a prý jako první člověk začal navštěvovat sbírky zlatých a stříbrných předmětů, které zpřístupňovali ze svého majetku athénští boháči. Veřejně navštěvoval élidské hetéry Theodotu a Fílu, ale slavnější byla jeho paiderastiá, láska k chlapcům. Nikdy se neoženil a zůstal bezdětný, což byl jev v hellénském, mnohdy bisexuálním světě poměrně řídký. Zemřel stár 75 let raněn mozkovou mrtvicí po požití nezměrného množství nezředěného vína. Žákem Arkesiláovým byl Arideikés z Rhodu (jeho jmenovec byl grammatik nezn. doby) a Eugamos.

Ze zcela jiného milieu pocházel Bión z Borysthenu, syn obchodníka s rybami a hetéry z nevěstince. Otec byl prodán do otroctví pro jakýsi celní podvod a s ním celá rodina. Kluka si koupil místní řečník na sexuální hrátky, který mu později odkázal svůj majetek a udělil i svobodu. Bión měl filosofický život přepestrý. Začínal jako akadémik, přešel ke kyrénaikům a pak k theodórovcům.

Vystupoval excentricky a zcela ojediněle ve světě athénských škol posluchače při výkladech bavil svými žerty. Pro svou samolibost ale neměl žádného žáka, i když byl velmi navštěvovaný. Skončil velmi špatně: když ve stáří onemocněl, začal nosit amulety, stal se pověrčivý a litoval svého předešlého života, srov. o něm roku 250.

Mezi Arkésiláovy žáky patřili např. také Ekdélos a Démofanés, „přední občané“ Megalopole, kteří snad roku 255 dali zavraždit tamního tyranna Aristodáma z Figalie, který v Megalopoli vládl zhruba deset let. Zajímavou posici z Arkesiláových žáků zaujímal v Alexandreji u dvora Panaretos. O jeho učení nevíme nic, za to, že byl velehubený, ale nikdy nemocný a že od Ptolemaia III. dostával roční apanáž dvanácti talentů; čím si ji zasloužil, nevíme. 

Lákýdés z Kýrény byl žákem a nástupcem Arkesiláovým v posici scholarcha Akadémie. Byl zcela chud a po 26 letech předal vedení školy ještě za svého života, což je u hellénských filosofických škol případ vzácný, Fóčanům Télekleovi a Euandrovi. Lákýdés se pak prosaicky upil k smrti. Významného od něho není známo nic, kromě scénky, že se na dvoudenní hostině v Athénách u jakéhosi přítele pustil do závodu v pití s Tímónem z Fleiúntu, zakladatelem skepticismu, prý aby splynuli s prostředím: první den odešel první plný vína Lákýdés, druhého dne to první vzdal Tímón.

Lákýdovými mezi žáky byli Téleklés, Euandros, Aristippos, Paseás a Thrasys. Jako nástupce Lákýdův se uvádí též Agaméstór z Arkadie, který zemřel roku 168. Za něho vynikali mezi akadémiky Moschión (zemřel 185), Eubúlos z Eryther, syn Antenorův a měsíc po něm zemřel téhož roku 174 jeho jmenovec z Efesu, syn Kallikratův. Téleklés zemřel roku 164, jeho nástupce Apollónios, žák Télekleův, za archonta Epaineta (152 n. 151). Známo je ještě jméno jeho nástupce (?) Theaitéta. Pak scholarchii Akadémie převzal Hégésinús z Pergamu a od něho ji přejal Karneadés z Kýrény a řídil společenství do roku 137, srov. o něm roku 241.

Nová Akadémie (třetí)
Karneadés pak zcela zpochybnil možnost jakéhokoli exaktního poznání, ale zavedl tři stupně pravděpodobnosti, a možná jako vůbec první z lidí popřel, že by bohové byli živoucí, věční a myslící tvorové. Atheistou však nebyl. Podle všeho motorem jeho konání byl odpor ke stoicismu a Chrýsippovi obzvláště. Karneadés byl pracovitý prý stejně jako jeho krajan Lákýdés, nosil dlouhé vlasy a vousy a byl ve světě oblíbený. Fysikou se nezabýval, za to ethikou. Z jeho začátků v Athénách se tradovalo, že v disputacích v gymnasiu byl tak hlasitý, že ho gymnasiarch vyzýval, aby se krotil a řídil se hlasitostí tazatelů. 

Korespondoval s králem Kappadoků Ariaráthem V. Roku 155 šokoval jako člen athénského vyslanectva dosud filosofií a sofistikou nevzdělané Římany. Zemřel roku 131 ve věku 85 let. Díky jeho skepticismu se v císařské době zabydlil omyl přičítající pojmu akadémik/lat. académicus spíše význam "skeptik" než příznivec Platónovy školy. 

Nikdy nic nenapsal a spisy, které mu jsou přičítány (ale pochopitelně nedochovány), sepsali jeho žáci, z nichž proslul Pún Kleitomachos z Karchédonu, rodným jménem Asdrúbás, který naopak napsal na čtyři sta spisů (řecky se prý naučil až ve svých 40 letech, když přišel do Athén, srov. však jeho biografii u roku 187). O Olympiodórovi z Gazy naopak nevíme nic. 

Po Karneadovi převzal školu roku 137 Polemarchos z Níkomédeie, po jeho smrti roku 131 na dva roky Kratés z Tarsu, o němž není nic známo, stejně jako o dalších představitelích Karneadova směru, jimiž např. byli Aischinés z Neápole, žák a miláček Melanthia Rhodského, žák epikúrika Apollodóra Métrodóros z kárské Stratoníkaie, který proslul tím, že jako jediný z epikúriků odpadl od nauky Zahrady a přešel jinam (Métrodóros se stal posluchačem Karneadovým). Neznámí jsou dnes Charmidás či Karneadés Ml. (zřejmě jeho jméno jen chybné čtení papyrového fragmentu namísto Polemarcha Níkomédského). Po Kratétovi od roku 129 vedl Akadémii až do roku 110 Pún Kleitomachos, podle všeho muž mezi filosofy i Athéňany s autoritou. 

Čtvrtá Akadémie
Filón z Lárissy byl žákem Kleitomachovým a z Athén uprchl v roce 88 během sociálních bouří a převratu do Říma (kde zemřel roku 80), se mimo jiné stal učitelem Ciceronovým. Na rozdíl od Karneada, jehož skepsi zmírňoval, tvrdil, že existuje určité zdání, které vědci poskytuje uspokojující přesvědčení a pojmovou jistotu. 
Pátá Akadémie

S dobytím Athén Sullou roku 86 zanikla ve městě v Akadémii scholarchie: háj byl i s peripatétickým Lykeiem obléhateli zničen. Antiochos z Askalónu, přítel Lúcullův, žák stoika Mnésarcha a Filónův a jeho nástupce ve scholarchii, se odklonil od učitelova skepticismu a šel směrem ekklektiků. Sblížil se se stoou a uvedl do poznání pravděpodobnost pravdy. V ethice kázal střední cestu mezi stoiky a peripatem, srov. zde níže o rozkolu. Obnovil sice v Athénách výuku tradičního platónismu, ale přednášel v Ptolemaiově gymnasiu. 

Po něm vedli školu Antiochův bratr Aristos a pak jistý Theomnéstos, než se centrum učení přesunulo do Alexandreie. Do Athén sídlo školy vrátil Ammónios, viz zde níže. Platónici se s peripatétiky, stoiky a epikúriky, o jiných zmínka není, nicméně v Athénách udrželi do doby adoptivních císařů, kdy Hadriánus ustavil ve městě státem placená učitelská místa filosofie. 

Platónici doby císařské
Eklektiky, kteří měli blízko ke stoické ethice, byli Augustovi součastníci Eudóros, učitel Augustův a spíše rhétór Areios Didymos se svými syny Dionýsiem a Níkánorem a později vydavatel Platónových a Démokritových spisů v Římě Ti. Claudius Thrasyllos, Tiberiův životní důvěrník (sám ale spíše pýthagorik). Areios Didymos byl snad totožný s akadémikem Didymem Atéiem/Attiem, autorem dvou knih řešení sofismat. 

V Alexandrii, která se stala rájem platónismu v raném principátu, za Augusta žil Potamón, považovaný za zakladatel samostatné eklektické školy, která z obou Akadémií vyšla. V 1. či 2. st. n. l. proslul platónik Albínos, přednášející ve Smyrně, kde ho poslouchal Galénos.

Egypťan Ammónios/M. Annius Ammonius (jiný od Sakky) učil ve druhé části 1. století n. l. v Athénách. Jeho žákem byl známý autor a biograf Plútarchos z Chairóneie, který v Athénách ale později platónismus nepřednášel, nýbrž u sebe ve své boiótské vlasti. Jeho žákem z doby Antonina Pia byl L. Calvisius Taurus, Kalvisios Tauros/Calvenus Taurus z Bérýtu (nebo Tyru?), jemuž se dostalo občanství v Delfách a byl učitelem a přítelem A. Gellia, autora Attických nocí/Noctés atticae. Calvenus, jediný ze scholarchů Akadémie, kterého ze druhé století n. l. známe jménem a jehož vrstevníkem byl Albínos vyučující ve Smyrně, byl alergický na sofisty, jimž vytýkal rozmělňování filosofie; to ostatně tvrdili mnozí jeho předchůdci, mimo jiné Sókratés. Před ním žil ještě jiný Tauros, ze Sídónu, autor komentáře k Platónově Ústavě.  

Dále jsou známi za Hadriana a Antonina Pia: Platónovu filosofii učil Theón ze Smyrny, autor zachovaného spisu o matematických znalostech nezbytných pro četbu Platóna/Peri tón kata to mathématikov chrésimón eis tén Platóna anagnósin, Gaius, jehož poslouchal ve Smyrně i lékař Klaudios Galénos. Gaiovým žákem byl Albínos, autor úvodu k Platónovým dialogům/Eisagógé eis tús Platónos dialogús, jindy jmenovaný Epitomé tón Platónos dogmatón. Jeho vrstevníky byli Númenios z Apameie a jeho přítel Kronios, Nigrínus, Máximus z Tyru a slavný berberský (?) literát Apúleios z Madaury.

Klaudios Níkostratos z Athén si udělal jméno kritikou Aristotelových Kategorií a Fysiky. Platónovskými současníky Marka Aurelia byli miliardář Héródés Attikos, vůdčí postava platónismu v Athénách své doby, Severus a Celsus, odpůrce křesťanů. Attikovým žákem byl Harpokratión z Argu, kdysi oblíbený komentátor Platónova díla, dnes nezachovaný. Učitelem M. Aurélia byl mimo jiné Plútarchův vnuk Sextos z Chairóneie. Na vrcholu principátu dostávali filosofové a učitelé řečnictví plat od císaře, což zavedl Hadriánus a Antónínus Pius. 

Pak již následoval pouze vývoj tzv. novoplatónismu:, který se vedle ještě mystičtějšího novopýthagorismu stal finální fází v myšlení polytheistického světa. Novoplatónici fungovali ve třech základních školských směrech. Vznikl v Alexandreji, přesunul se do Syrie a Pergama a nakonec, nikoli však v časové posloupnosti, do Athén. 

V Alexandreji Egypťané Ammónios Sakkás získal řadu příznivců a žáků. Po vzoru Sókratově nikdy sám nic nenapsal, za to literárně činný byl ve svých výkladech jeho žák Plótínos (zemřel roku 270) a toho žák Malchos alias Porfyrios z Tyru, autor z nich protikřesťansky nejostřejší. K alexandrijské škole novoplatónismu, mistři při tom roky žili v Římě, patřili též Basileus z Tyru a Longínos, žák Ammóniův, pocházející z Emesy. Žákem Plótínovým v Itálii byl Etrusk Amelios Gentiliános, který se naonec rovněž usadil v Syrii; viz o nich rok 262+ a 270+. 

Iamblichos z Chalkidy, vznešený Syřan, který do platónismu vnesl ještě více pýthagoreismu a orientálního mysticismu, byl zakladatelem syrské větve novoplatónismu. Nebyl takového nadšení pro velkého Platóna a svým posluchačům říkával, že k pochopení slavného Athéňany stačí znát dva jeho dialogy: Tímaia a Parmenida. Jeho žákem i Porfyriovým byl Theodóros z Asiny, jistý Dexippos vyučující snad v Apameji a též Adesios, který po Iamblichově smrti opustil Syrii a usadil se v Pergamu, kde vzniklo další středisko novoplatónismu, též sofistiky a řečnictví, viz rok 320+. K Adesiově škole náleželi Eusebios z Myndu, Máximos, Libanios, Priskos, Sallustius, Eunapios a císař Iúlianos zvaný monotheisty Apostata. 

Novoplatónskou školu v Athénách založil rodák Plútarchos, jehož žákem a nástupcem v čele učení byl Syriános, viz rok 350+. Lyk Proklos zvaný Diadochos (+ 485), z Athénské větve asi nejznámější, byl jeho žákem. Jeho žáky byli Marínos z palestínské Neápole, Ísidóros a Zénodotos, viz rok 350+, kde též o dalších. Athénská škola usmiřovala rozpory platóniků s výklady peripatétiků a též negativní přístup Platónův k autorům mýthů a Homérovi. Ovšem filosofie v této éře zcela splynula s náboženstvím, rozum nahradila víra, nauky Platónovy kromě toho splývaly s názory Pyýthagorovými. Otec a syn Iúliánové, "Chaldaiové" rodem, vrstevníci M. Aurélia Antónína, viz rok 171+, svým orientálním mysticismem postavili starý Platónův theismus do outu: namísto rozumových úvah nastoupilo vyvolávání duchů. Ostatně své hlavní myšlenky Proklos uložil do spisku s názvem Základy theologie/Stoicheiósis theologiké

V Alexandreji fungovala novoplatónská škola nepřerušeně dál a vynikla tam mimo jiné Hypatiá, kterou roku 415 v Alexandrii zavraždil křesťanský dav; viz o události a o novoplatónicích rok 320+ a 350+. Jejím žákem byl Synesios z Kýrény, který se vysmíval kolegům v Athénách a po vraždě své učitelky se dal na křesťanství; dokonce byl pak biskupem v Ptolemaidě. V Alexandreji přednášel rodák Hieroklés a Hermeiás, žáci to Plútarcha Athénského, srov. rok 350+. Mnohem později zde žil Olympiodóros, autor komentářů k řadě Platónových dialogů a též mistrova životopisu (jiný od Proklova učitele). Hermeiovým synem byl Ammónios a jeho žákem křesťan Ióannés Grammatikos Filoponos (zemřel c. 575), který složil spis "Proti Proklovi o věčnosti světa".  

Hieroklés, autor komentářů k Platónovi a Pýthagorovi, byl chválen pro svou výřečnost a přesvědčivost projevu. V Kónstantínopoli se dostal do konfliktu s vládnoucími monotheisty, byl zbičován a exulován. Po letech se směl vrátit do rodné Alexandreie. Z jeho žáků jménem známe jistého Theosebia. 

Zřejmě posledním z císařů zasvěcených do eleusínií byl filhellén a platónik Gallienus s chotí Cornélií Salónínou zvanou Chrýsogoné. Plótínův příznivec se dokonce zaobíral myšlenkou založit v Kampánii stát filosofů.

Průvodním jevem neoplatóniků a neopýthagoriků třetího století bylo propojení filosofie s praktikami hermetismu a theúrgie, zapojení magie, astrologů, okultismu obecně do intelektuálního života. V čárách a vyvolávání duchů se projevoval život intelektuálních polytheistů, nikoli v pěstování upadajícího tradičního kultovního života s rituály a slavnostmi.  

Roku 529 zakázal císař Iústíniánus v Athénách učit filosofii a majetek celé školy byl zabaven. Posledním scholarchem Akadémie byl Damaskios (c. 520 - 530 n. l.), žák Marínův, Ammóniův a Ísidórův. Jejich žáky byli Simplikios, Asklépigeneia a Olympiodóros. Damaskios se šesti žáky odešel na čas do Persie, ale poněvadž i zde nepanovaly nijak svobodomilovné poměry, vrátili se po uzavření římsko-perského míru roku 532. Novoplatóniky oddané theúrgii, nezbytné součásto novoplatónismu, pozavíral imperátor Zénón. Posledním známým spisem pořízeným autorem, který nepropadl křesťanství, byl Olympiodórův komentář Aristotelovy Meteorologiky z roku 564 n. l.

V západořímské říši byl posledním „filosofem“ (platónikem) Anícius Mánlius Sevérínus Boéthius, který však byl formálně členem křesťanské církve. Roku 525 n. l. byl pro údajnou účast na protigotském spiknutí předán Theodorichem katovi.

V příběhu Damaskiovy skupiny se možná odráží odvěký rozdíl mezi dogmatickým a absolutistickým východním světem a spekulativním a liberálnějším světem Evropy, resp. západu.

Peripatos
Roku 322 zemřel v Chalkidě na Euboji filosof Aristotelés ze Stageiry (62), roku 335 zakladatel školy v athénském Lykeiu. O vyhlášeném filosofovi se traduje, že chodil extravagantně oblečený v drahých látkách, že koktal n. šišlal/traulos tén fónén, že nosil prsteny a že si stříhal vlasy. Koupával se v ohřívaném oleji a uměl na tom vydělat: olej ze své lázně pak rozprodával. Při vydražování pozůstalosti bylo vyvoláváno mimo jiné šedesát kuchyňských a stolovacích nádob. Zemřel po požití oměje neboli vlčího moru, akoníton/aconítum. U Platóna žil ve filosofickém společenství od svých sedmnácti let po dvě desetiletí.

Ačkoli pocházel z rodiny Níkomachovy, který byl zasvěcen do lékařského kultu Asklépiova, a jeho chalkidské manželky Faistidy/Faistiady, rovněž z lékařské rodiny, praktickou medicínou se nikdy nezabýval, srov. pod lékaři. Jeho bratr byl Arimnéstés, sestra Arimnésté, oba více neznámí; synem sestry byl Níkánór, viz zde níže.  

Filosof byl ženat s neteří Hermeia z Atarnea Pýthiadou (jiný zdroj praví, že to byla dcera eunúcha/thladias Hermeia, Aristotelova milence, s výslovným upozorněním "ačkoli byl kleštěnec"). Jejich dcera nesla jméno matky a provdána byla za Níkánora ze Stageiry, filosofova synovce, který řídil Aristotelův odkaz do dospělosti Níkomachovy (a posloužil Alexandrovi za herolda výnosu o návratu hellénských exulantů domů, viz rok 324sq.). Po smrti Pýthiady st. žil s hetérou Herpyllidou, s níž měl syna Níkomacha; viz rok 341. To, že jeho otec byl dvorním lékařem Amynty III., otevíralo Aristotelovi dveře v Pelle a nepochybně to vedlo k Filippovu rozhodnutí určit Stageiřana za vychovatele Alexandrova. Ve své závěti, je-li pravá, jmenoval Aristotelés správce pozůstalosti Antipatra, tedy asi velevýznamného dvořana Filippova. 

Aristotelovým známým a soukmenovcem (n. příbuzným/syngenés?) byl Hipparchos, který psal o mužství a ženství mezi bohy, též o tom, co je manželství/Ti to arthen kai thély para theois, Tis ho gamos. Je to podle všeho nejstarší pokus o dnes hypermoderní genreový žánr. 

Nástupcem ve vedení Peripatu se stal jeho žák Theofrastos z Eresu, syn valcháře/knafeus, gnafeus Melanta n. Leonta. Nejprve byl posluchačem Alkippa z Eresu, pak hlavně Platóna. Scholarchem zůstal až do roku 287. Přejmenoval ho na Eufrasta a posléze Theofrasta jeho učitel Aristotelés podle toho, že dobře své názory podával („Libomluvný, Bohomluvný“); jeho rodné jméno znělo Tyrtamos. Miloval Aristotelova syna Níkomacha. Na Theofrastovy přednášky chodilo i dva tisíce posluchačů. Filosofii peripatu se věnoval dokonce jeho otrok Pompylos. Z jeho zachovaných spisů jsou v novověku populární Typy chování/Éthikoi charaktéres

Jakou společenskou důležitost přikládali Athéňané filosofickým školám dokládá usnesení, krátce v platnosti roku 307, viz tam: bez souhlasu rady a lidu nesměl nikdo vést žádnou ze škol. Na základě tohoto usnesení byl vyhoštěn prokassandrovský Theofrastos, ač oblíben a využíván pro diplomatická jednání s Makedonci v pohnutých dobách. Byl osobním přítele Démétria z Faléru, který ho podaroval zahradou, v níž přednášel. Vedle filosofický themat sepsal řadu přírodovědeckých monografií o kamenech, rostlinách, kovech, též o paších/peri odmón.   

Aristotelés odkázal svou knihovnu a s ní své autorské svitky Néleovi ze Sképse, svému a Theofrastovu žákovi; sám Theofrastos měl autorských svitků v Lykeiu k disposici málo - a s ním celá škola. Néleův otec Koriskos patřil se svým bratrem Erastem k posluchačům Platónovým, sám byl přítelem Aristotelovým. Néleus knihy z Athén odvezl do své vlasti, kde je musel ukrývat před Attalovci (což byl možná důvod odvozu svitků), kteří intensivně po celé Helladě sbírali rukopisy pro svou pergamskou knihovnu, konkurenci k alexandrijskému Múseiu. 

Svěřil Aristotelovo dílo jakýmsi lidem, kteří svitky zakopali a dlouho se o nich nevědělo. Néleovi potomci je po dvou staletích poškozené vlhkem a ožrané červy prodali za hodně peněz, kolik to bylo, nevíme, bohatému sběrateli knih Apellikóntovi z Téu, velkému knihomolu vydávajícímu se za peripatétika. Usadil se v Athénách a dostalo se mu občanství. Knihy, zjevně originály, nejen že kupoval, ale též kradl: sbíral smlouvy týkající se peripatétiků, ze státního archivu v Métróu bral opisy starých smluv. Aristotelova díla dal znovu opsat a poškozená či chybějící místa do nových kopií doplnil. Již ve starém věku mu vyčítali, že restaurace byly plné omylů.

Po Apellikóntově smrti, viz jeho armádní počin rok 88, se k Aristotelově knihovně dostal roku 86 vítězný Sulla a v Římě ji svěřil Tyranniónovi z Amísu, jehož rodným jménem bylo naopak Theofrastos, zajatec Lúcullův: a došlo k dalším chybám opisovačů. Tyrannión sám měl v Římě knihovnu o třiceti tisících svitcích.

Mezi dalšími žáky Aristotelovými byli Eudémos z Rhodu, který se věnoval hlavně mathematice a téměř nástupce Aristotelův ve vedení školy (jakmile se scholarchem stal Theofrastos, odešel na rodný Rhodos, kde kolem sebe shromáždil vlastní žáky), hudební theoretik a filosof Aristoxenos z Tarentu, syn Mnésia alias Spinthara. Historik Dikaiarchos z Messány vyzýval filosofy, aby se věnovali politice: v jeho podání bios praktikos, což se později líbilo také římské republikánské elitě stoického a akadémického zaměření. Žákem Aristotelovým byl autor přírodovědných a historických spisů Faniás z Eresu, autor filosofických děl Klearchos z kilických Sol, historik, filosof a Aristotelův synovec Kallisthenés z Olynthu, odsouzený Alexandrem pro spiknutí na smrt, medik a jeden z manželů Aristotelovy dcery Métrodóros z Chiu. León z Býzantia, syn Leontův, složil o vládě Filippa II. sedm knih, psal o třetí svaté válce, o Alexandrovi, o Teuthránii v Mýsii, o Thrákovi Berisadovi. Podle všeho vynikal tloušťkou a jeho životní osud se v pramenech zřejmě zaměňuje s Býzantincem Pýthónem, neboť jeho smrt za Filippovi vlády by mu zabránila napsat knihu o Alexandrovi, srov. rok 346 a s. v. kuchyně (2).  

Byl ještě jeden literátní León, rhétór z Alaband, autor spisů o Kárii/Kárika ve čtyřech knihách, Lykii/Lykika ve dvou knihách a učebnice řečnictví. Kdy žil a zda patřil do peripatu, nevíma. Blíže neznámí zůstali historik Klytos a lékař Menón, autor Iatrik. Dalšími ze žáků byl Arimnéstos, Démotímos, Hipparchos, Kallínos.

Theofrastovým nástupcem byl Stratón z Lampsaku, syn Arkesiláův n. Arkesínův, který prý za své přednášky králi Ptolemaiovi Filadelfovi obdržel na osmdesát talentů. Autor to byl velmi plodný, nezachovalo se nic. Jako scholarchos peripatu následoval Lykón z Tróady, syn Astyanaktův, posluchač zprvu dialektika Panthoida, který stejně jako Aristotelés byl fintil, nicméně velmi vážený muž dotazovaný Athéňany na rady. Na rozdíl od zakladatele školy ale pěstil tělo, zápasil ve svém rodišti o íliejích a hrával s míčem/sfairidzó. Zemřel na pakostnici. Byl oblíbencem králů Eumena I. a jeho nástupce Attala I., o jeho přízeň se ucházel Antiochos II. V čele školy stál dlouhých 44 let, jeho žákem, nikoli však nástupcem, byl Hermioneus.

Z dalších peripatétiků proslul Démétrios Falerský, syn Fanostratův, žák a přítel Theofrastův, v letech 317 - 307 Kassandrův epistatos Athén. Kromě svého filosofického přesvědčení byl příznivcem Sarápidovým a v historické paměti zůstal spíše jako výstřední, ale liberální Kassandrův guvernér Athén. Žil s bohatou hetairou Lamiou, ale také s Lampitou („Zářivých očí“), viz o ní pod sex (2). Zemřel v exilu u Diospole v búsiridském okresu v Egyptě na uštknutí zmijí. Athéňané mu dali postavit 360 soch, většinou jízdních nebo s dvojspřežím a ty prý všechny byly hotovy do tří set dnů (po jeho politickém pádu a útěku z Athén byly ale bez výjimky zničeny a kovové sochy byly mj. použity na výrobu nočníků).

Theofrastovým žákem, boxerským olympioníkem, historikem a samovládcem na Samu byl Dúris, literární historik Chamaileón z Hérákleie Pontské, Praxifanés z Rhodu či Mytilény, učitel Epikúrův. Aristón z Iúlidy na Keu byl žákem Lykónovým a jeho nástupce ve vedení peripatu, po němž následoval Kritoláos z Fasélidy, který se roku 155 zúčastnil slavné diplomatické mise Athénských do Říma (spolu se stoikem Diogenem a akadémikem Karneadem). Po Kritoláově smrti c. 140 jako scholarchos obce následovali Diodóros z Tyru a někdy kolem roku 120 jistý Erymneus.

Dalšími peripatétiky byli ve 3. a 2. století např. filosof a historik Hierónymos z Rhodu a Prytanis, mladší byli blíže neznámý Formión z Efesu, autor řady biografických spisů o filosofech Hermippos ze Smyrny, zv. Kallimacheios, autor sbírky životopisů slavných lidí Satyros z Kallátidy, grammatik a autor spisu Nástupnictví filosofů, Filosofón diadochai, Aristoklés z Messány složil doxografický spis o deseti knihách o filosofech, též o ethice a Sarápidovi, Sótión z Alexandreie či autor stejnojmenného spisu Antisthenés z Rhodu.

Ti všichni žili někdy ve 2. století. Z děl Satyrových a Sótiónových pořídil výtah opět se stejným názvem Hérákleidés z Kallátidy zv. Lembos (o slově viz roku 150), úředník Ptolemaia VI. Filométora a autor universálních dějin (H. sekretářem byl historik a zeměpisec Agatharchidés Knidský), autor Nástupnictví filosofů o filosofických školách. Neznámým peripatétikem je Démétrios z Býzantia.

Stejně jako v případě Akadémie znamenalo dobytí Athén Sullou roku 86 přeryv v řadě scholarchů peripatu. Lykeion bylo vyvráceno stejně jako Akadémův háj. Kmenoví stoupenci se zřejmě sdružovali na dlouho v Alexandreji. Androníkos z Rhodu byl posléze scholarchem školy v Athénách v letech 40 až 20 a publikoval ve spolupráci s Tyranniónem souhrnné vydání Aristotelových spisů, viz zde výše. Androníkův žákem byl Boéthos ze Sídónu. Xenarchos ze Seleukeie a Staseás z Neápole jsou dnes jména, o nichž toho více neznáme, o Aristónovi z Alexandreie a Kratippovi víme jen to, že Akadémii opustili a přihlásili se k peripatu, snad po smrti Antiocha z Askalónu po jeho příklonu ke stoy, viz zde výše, zato Níkoláos z Damasku proslul jako autor nejrozsáhlejších dějin, které kdy byly ve starém věku řecky sepsány, vychovatel dětí M. Antonia a Kleopatry VIII., pak tajemník Héróda Velkého; zachovány ze 144 knih jen citace.

Peripatos doby císařské
Alexandros z Aig byl jedním z učitelů Nerónových, neznámí zůstali Sótión a Acháikos, autor Ethiky. Za Hadriána žili Agathoklés, Aspásios a Adrástos z Afrodisiady. Jeho žák Alexandros z Afrodísiady, autor komentářů Aristotelova díla, se pohyboval v okolí L. Septimia Severa a jeho syna Caracally a jeho žáky byli Aristotelés z Mytilény, Hermínos, Aristoklés z Messénie, skladatel dějin filosofie, a mathematik Sósigenés, kolem roku 200 n. l. Současníkem Galénovým, Commodova archiatra, byl Alexandros z Damasku, scholarchos v Athénách.
Peripatos existoval jako filosofická škola bez přerušení až do roku 529 našeho letopočtu, tj. 864 let, srov. zde výše.

(pokr.)