070–073

***********************************************************

70.
Ol. 212,2

381 SE
317 AE
neznámý
a. u. c. 823
Imp. Caesar Vespasianus Augustus II a Titus Caesar Vespasianus
coss. suff. Q. Licinius Mucianus II a Q. Petillius Cerialis Caesius Rufus

L. Annius Bassus a C. Laecanius Bassus Caecina Paetus

***********************************************************

V Římě si senátoři od začátku roku vyřizovali účty z neroniády a další křivdy, viz rok 66. C. Helvidius Priscus neúspěšně žaloval za staré udavačské služby T. Clodia Epria Marcella, cos. suff. 62: moralisující stoik Helvidius byl roku 75 Vespasianem exulován podruhé (poprvé roku 66), naopak Eprius Marcellus se stal principovým velmi dobrým přítelem, v letech 70-73 správcoval v Asii a následujícího roku byl cos. suff. Viz však jeho konec roku 78.

Curtius Montanus, jeden ze senátorů, moudře pronesl: "Nejlepším dnem po vládě špatného principa je ten první/Optimus est post malum principem dies primus."

V lednu se domáhali návratu do služby vitelliovci, kteří se vzdali loni v prosinci u Bovill. Odmítli pozemky nabízené Domitianem a tak byli zčásti přijati zpět mezi praetoriány, ostatní pensionováni (o jaký počet vojáků šlo, známo není).

Několik vitelliovců uniklo do Afriky k prokonsulovi L. Calpurniovi Pisonovi, cos. 57, a přemlouvali ho k revoltě. Legátovi jediné africké legie C. Valeriovi Festovi situace přišla vhod, neboť jako vzdálený Vitelliův příbuzný se viděl v nových poměrech ohrožen. Vyslal proto vojáky do Karthága zavraždit prokonsula, o němž již kolovaly zvěsti, že chystá puč. Festus vzápětí ukončil válku měst Oia a Leptis, v níž se měšťané olupovaly o úrodu. Když si Oiaští povolali na pomoc "Garamanty", tedy Berbery z vnitrozemí, legie nomády pacifikovala a zbylou kořist vrátila Leptijským.

Mucianus prosadil u Domitiana (19), aby propustil praefecta praetorio Arria Vara a na jeho místo jmenoval M. Arrecina Clementa, jehož stejnojmenný otec byl ve stejné posici před třiceti roky za principa Gaia (a také jeden z jeho vrahů). Mucianus dal zavraždit Vitelliova syna A. Vitellia Germanika a zabránil akčnímu Antoniovi Primovi, aby vytáhl do batávské války po Domitianově boku, viz zde níže.

Antonius, který několik dnů v prosinci 69 vládl říši, odplul do Alexandreie k Vespasianovi, byl jím přijat přátelsky a s vděkem, ale žádnými vojenskými ani civilními úřady ho nový imperator již nepověřil. Dožil ve spokojeném ústraní svého toloského rodiště, kam se rozumně uchýlil, a zemřel někdy za Domitiana nebo ještě později.

 

V Alexandreji dával konsul a princeps Vespasianus dohromady finance pro židovskou válku i po ní, viz zde níže, a konal také zázraky, jak se mezi Orientálci šířilo. Vyléčil slinou slepce, jiného s nemocnou rukou uzdravil šlápnutím svým chodidlem. Poradili mu to v Sarápidově chrámu, stalo se to před svědky a ještě senátorský historik Tacitus tvrdil, že někteří z nich v jeho době žili. Také při návštěvě Sarápida v jednom z největších chrámů starého světa potkal jistého Basileida, který byl ve stejné době doložitelně osmdesát mil od Alexandreie: vykladači tvrdili, že právě to jméno odvozené od řeckého basileus/král, je oním znamením...

V době obléhání Jerúsaléma vyrazil Vespasianus z Alexandreie do Říma, kam dospěl v létě. Přeplavil se na Rhodos a do Lykie, kde zbavil Lycký svaz 23 (popř. 36) měst nezávislosti a postavil je pod římskou správu (provincie Lycia & Pamphylia, viz rok 74). Přes Helladu dorazil do Brundisia, kde se setkal s C. Liciniem Mucianem, a v Beneventu s mladším synem Domitianem, kteří do té doby Městu vládli.

Osud Lyků sdíleli za Vespasiana Helléni, jimž zrušil nezávislost udělenou roku 65 Neronem, rozpustil jejich jednotné kultovní koinon v provincii Achaea existující od Tiberia, viz rok 66, též Rhodos, jemuž vzal i vrátil autonomii Ti. Claudius, Býzantion, Samos a Kilikové s Kappadoky spojení s Galaty, o Pontu viz rok předešlý.

Důvody likvidace samospráv známy nejsou. Vespasianus obnovil provincii Achaea, k níž přidružil Rhodské, pravděpodobně odebral Thessalii a připojil ji k Makedonii: nic z toho se Hellénům nelíbilo, srov. raketový růst obliby Lžinerona (I. a II.). Nepokoje mohly být důvodem Vespasianova rozhodnutí, popřípadě ten nejjednodušší státnický moment: zájem fiskální, viz rok 79. Rhodské zbavil provincie a vrátil jim autonomii Titus.

 

V Gallii a Germánii se revolta Batavů (s kořeny v roce 67) rozrostla. Po vraždě dolnogermánského legáta M. Hordeonia Flakka loni v prosinci se na spojenectví domlouvali flaviovský Batáv C. Iulius Civilis s velitelem treverské jízdy římské armády C. Iuliem Classikem, mužem rodu knížecího, s Treverem Iuliem Tutorem a Lingonem Iuliem Sabinem, který se chlubil tím, že se jeho bába spustila s Božským Iuliem; všichni dohromady se hlásili k již mrtvému Vitelliovi. Spiknutí domlouvali v domě v CCAA a u dohod byli též zástupci Ubiů a Tungrů.

Legát C. Dillius Vocula byl téměř bezbranný, neboť Germáni s Kelty šířili legiemi a pomocnými sbory/auxiliarii rozkladnou propagandu o "říši Gallií/imperium Galliarum". Iulius Classicus poslal na Voculu začátkem roku zběha z první legie Aemilia Longina, aby ho zavraždil a armáda tak přišla o posledního schopného velitele v Germániích.

Obklíčené římské tábory byly povstalci vyhladověny (Vetera, CCAA, Novaesium, Mogontiacum) a jednotky se vzdávaly. Classicus jim dával přísahat na Gallie. Armádní jednotky, které se vzdaly ve Veterách a byly na cestě z ležení, byly bezbranné přepadeny a po zapálení tábora Germány povražděny. Kromě Mogontiaka/Mainz a Vindonissy/Windisch v Aargau byly všechna ležení vypálena. Tehdy se prý Civilis, který chodil s vlasy sčesanými do čela a narudo obarvenými, ostříhal, neboť získal pocit, že vítězí. Věštkyni Veledě Brukterské poslal darem loni zajatého legáta Munia Luperka. Cestou ho však Germáni zavraždili a vzácná žena se musela spokojit s několika centuriony a tribuny; o jejich osudu nevíme nic.

Legionáři z Novaesia a Bonny byli k posměchu domorodců odvedeni do sídelního města Treverů Augusty Treverorum/dn. Trier, č. Trevír, kde před branami museli rozbít tábor. Cestou se oddělila jedna římská jízdní jednotka a ujela nikým nebráněna do Mogontiaka. Na nátlak Tenkterů uzavřeli Agrippiňané (CCAA) s nimi dohodu o volném a bezcelním pohybu přes Rýn, kterou stvrdil Civilis a CCAA se tak uchránila před zničením.

Batáv Claudius Labeo, stejně jako Civilis velitel jízdního oddílu v římské armádě, byl však doma mezi svými Civilovým soupeřem. Na začátku války ho loni dal Civilis zatknout a uvěznit u spojeneckých Frísiů. V zimě však Labeo unikl a od ještě žijícího Voculy dostal malý oddíl sestavený z Tungrů, Nerviů a Baetasiů. S ním válčil na římské straně proti vzbouřencům, ovšem se skromnými výsledky své guerrilly.

 

Ještě před jarem se zhroutila jedna fronta povstání. Lingon Iulius Sabinus stál na straně Vitellia a po jeho smrti se odmítl podrobit Vespasianovi. V lednu 70 porazil dvě římské legie, provolal se caesarem a za své sídlo určil Augustu Treverorum. Pak ale byl několikrát poražen Sequany věrnými Římu a nakonec legiemi flaviovce Q. Petilia Cerialia: Sequanové vnesli zvrat do války.

Sabinus prchl na venkov a ukryl se do sklepení pod svou villou, kterou předtím záměrně vypálil. Přestože si všichni mysleli, že zahynul, žil v úkrytu devět let a o jeho pobytu věděla pouze Epponina/Empona či Peponila, jeho žena, která se po roky navenek chovala jako vdova. Měli za tu dobu spolu dva syny. Roku 78 či 79 byli oba zatčeni, odvedeni do Říma a osobně Vespasianus nemilosrdně přikázal oba popravit; jejich děti byly též od sebe odděleny, jeden syn poslán do Delf, druhý do Egypta.  

Q. Petilius Cerialis a Annius Gallus po mnoha kvavých bitvách se značnými ztrátami sice nedosáhli v podivné batávské válce vítězství a ani hlavního strůjce revolty nedopadli, nicméně obě Germánie do konce roku pacifikovali. K pokoření "Gallské říše" se s jarem vypravil v čele šesti legií caesar Domitianus s Mucianem, který ho držel od vlastní války dál a nasměroval ho do Lugduna, srov. zde výše.

Keltové konferovali na území Remů, kde Trever Iulius Valentinus štval do dalších bojů, ale prosadil se Rem Iulius Auspex doporučující uzavření míru s Římany (většina jednajících na sněmu byla římskými občany). Iulius Civilis neúspěšně honil po Belgické Gallii Labeona, když do Horní Germánie dorazily první armádní oddíly z Raetie a s nimi jako velitel jednoho jízdního oddílu Iulius Briganticus, syn Civiliovy sestry; o něco později padl v Batávii. Legie vnesly mezi povstalce zmatek a Trever Iulius Tutor se svými muži byl rozprášen.

Tehdy se též legie od Novaesia a Bonny samy od sebe připojily k flaviovcům, přísahaly Vespasianovi a odešly z tábora před Augustou Treverorum/Trier k Mediomatrikům. Valentinus s Tutorem na to dali zavraždit jejich vězněné legáty Herrenia Galla a Numisia Lupa. Petilius Cerialis sídlící v hornogermánském Mogontiaku poslal domů odvedence z gallských provincií do pomocných oddílů/auxiliarii, aby ukázal, že legie si s povstalci poradí samy. Vytáhl na Trevery a v lokalitě Rigodulum na Mosele, dn. Riol v zemi Porýní-Falc, je na hlavu porazil. Jejich radikálního vůdce Iulia Valentina Římané na útěku dopadli a poslali ho C. Liciniovi Mucianovi, který ho v přítomnosti Domitianově poslal v Lugdunu na smrt.

Druhého dne Cerialis obsadil bez boje treverskou metropoli Augustu Treverorum/Trier, ale nedal ho vojsku v plen. Obě legie, jimž se dostalo od povstalců před málo měsíci takového ponížení, že musely přísahat věrnost "gallské říši", byly vzaty zpět do armádních stavů, aniž by byl někdo potrestán. Ovšem s tím, že to byl jejich první den vojenské služby (což mimo jiné pro řadu z nich znamenalo, že přišli o výhody výsluhy po například patnácti letech ve zbrani).

Civilis s Classikem a Tutorem okamžitě spustili protiofensivu a div že nedobili římské ležení před Augustou Treverorum: Římany zachránila touha Germánů po kořisti a místo završení vítězství loupili v římském trénu, až byli zahnáni. Canninefatové potopili nebo zajali lodě doprovázející legii, která se vylodila v Dolní Germánii z Británie a Classicus porazil římskou jízdu poslanou Cerialem do Novaesia.

Zpět na římskou stranu se však vrátili Agrippinští (CCAA), u nichž měl Civilis ubytovanou choť a sestru a Classicus dceru. Agrippiňané povraždili Germány usazené ve svých domech a v Tolbiaku, dn. Zülpich v NRW, na svém území zničili povstalecký oddíl sestavený z Chauků a Frísiů: opili je a pak v domě upálili.

 

Civilis se před nastupujícími legiemi uchýlil zprvu do Veter, pak do své vlasti na Batávském ostrově v deltě Rýna v dn. Holandsku. V bažinatém terénu se Římané zle pohybovali, nicméně když se dostali s pomocí zrádce na pevnou půdu, Batávy porazili. Civilis, k němuž dorazili Tutor i Classicus, dal protrhnout hráze na Rýnu postavené Drusem Germanikem, fossa drusiana (viz roky 12- a 16+), a voda zaplavila celý kraj.

Batávové přepadli v noci i loďstvo, s nímž se Cerialis vracel po inspekci stavu zimních ležení v Novaesiu a Bonně. Pobíjeli vojáky ve stanech, ale Ceriala se nezmocnili, neboť přenocoval u jisté Ubijky Claudie Sacraty, ženy bezpochyb význačné, o níž však nic bližšího nevíme. Jeho ukořistěnou velitelskou loď dopravili Batávové po Lupii věštkyni Veledě, řec. Beléda; o jejím osudu viz rok 69 a 73.

Koncem září, po rovnodennosti 23., s přibývajícími dešti a stoupající vodou v ústí Rýna se válka pro Římany stala nemožnou. Tehdy došlo k osobnímu setkání, na čí popud, nevíme, Civila s Cerialem. Zpráv o podzimním summitu nemáme, lze však rekonstruovat, že Civilis kapituloval s tím, že Batávům nebude zkřiven vlas na hlavě ani žádným jiným povstalcům. O Civilově osudu i jeho společníků není dále nic známo, bylo však historiky zdůrazňováno, že Petilius Cerialis postupoval při likvidaci povstání mírně. Není známo, že by Vespasianus jako vrchní velitel armád výsledek války nějak komentoval. Srov. však zde výše osud Iulia Sabina a jeho lingonské rodiny, kteří pravděpodobně "odskákali" principovu mstu i za keltské vůdce ostatní. 

Batávská válka vedená od roku 67 skončila pro římské dějiny velmi nezvykle a lze ji srovnávat s římským fiaskem války s Viriathem a jeho Lúsítány za republiky a s Frísii za Tiberia. Podobně jako Arminius i C. Iulius Civilis má ve Walhalle umístěnou pamětní desku. Na Rýně a v Galliích pak s menšími výjimkami panoval mír až do roku 213. Bez romanisace velké části Západu, důsledek římské invase a dlouhé přítomnosti, bychom si dnešní evropskou civilisaci nedokázali představit stejně tak jako s neromanisovanou Germánií.  

 

Vespasianus vnesl klid do rozvrácené armády a dal opravovat stavby vypálené za války v Římě předešlého roku (vyhořelo Capitolium), 21. června začala na stejném místě obnova Iovova chrámu a obnova státního archivu se záznamy na kovových deskách (práce dokončeny roku 71). Marcellovo divadlo dostalo novou scénu, vyhnancům popřípadě jejich dětem vrátil zabavené majetky, zničil dlužní úpisy ve státním archivu (v jakém rozsahu, nevíme). Měl pro situaci postižených pochopení, neboť sám pocházel ze skrovných poměrů (byl synem druhorozeným, podnikatelem po otci byl jeho starší bratr T. Flavius Sabinus, zavražděný loni v Římě na konci Vitelliovy chaotické vlády). Nevylepšoval svou prostou minulost, žil velmi jednoduše. Patřil k lidem, kteří pochopili, že nikdo nemůže být tak bohatý, aby si svou minulost mohl koupit. 
    Dal roku 72, viz, stavět velkolepé Flaviovské divadlo/amphitheatrum flavium, známé podle vedle stojící obří sochy (původně Neronovy, za Vespasiana Héliovy) jako Colosseum. Amfiteátr uprostřed Říma plánoval už Augustus, ale ke stavbě se nedostal. Vespasianus postavil chrám Claudiovi a u Fora Míru, obnovil Afrodítin chrám na Kóu. Dával razit mince s nápisy poukazujícími na politiku obnovy po éře neronovského chaosu Pax/Mír, Fortuna redux/Navrácená Štěstěna, Libertas/Svoboda, Roma resurgens/Na nohy postavený Řím.

Vždy si udělal čas pro osobní záležitosti senátorů a celého jejich stavu, ordo senatorius, kam pozdvihl nemálo provinciálů a "nových lidí/homines novi", aby doplnil počet na šest set, jak stanovil Augustus, neboť po Neronově vládě a občanské válce senátorů ubylo, nevíme, o kolik. Mezi nimi též Hellény z Achaie, Asie, Bíthýnie a Pontu.

V tom počtu byl Ti. Iulius Celsus Polemaeanus/Tiberios Iúlios Kelsos Polemaiános ze Sard žijící v Efesu. Býval vojenským tribunem Třetí kýrénské legie/leg. III. Cyrenaica v Alexandreji a pravděpodobně se zasloužil o Vespasianovo provolání imperátorem 1. července 69. V Efesu dal Polemaiános postavit knihovnu s regály ve třech patrech, kterou dokončil jeho syn Ti. Iulius Aquila Polemaeanus, a otec se dal pod ní pohřbít.

Do nejvyššího domu římské státnosti přišli za Vespasiána též Římané z Afriky, ale chyběli ctihodní z rodin usazených v Porýní keltském i germánském, z Británie, balkánského Podunají a Egypta. Stávalo se pozvolna za Flaviovců též zvykem, že provinciálové brali senátorství jako poctu a v Římě se příliš neukazovali; bylo ostatně velmi nákladné zařídit se daleko od svých latifundií, viz k tomu nařízení Traianovo u roku 100. 

Zchudlým senátorům poskytoval princeps finanční podporu.

Chválenému básníkovi Saleiovi Bassovi sužovaného chudobou věnoval půl milionu séstertiů (z jeho díla se nedochovalo nic). Za Vespasiana dostali učitelé latinského a hellénského řečnictví poprvé státní platy, viz rok 71. Domorodé obce v Hispániích získaly od něj latinské právo, ius Latii/latinum n. Latinitas, viz rok 338.

Vespasianus se syny posiloval římský element v Podunají. Obce Siscia, staré Segesta/dn. Sisak v HR, a Sirmium/dn. Sremska Mitrovica ve Vojvodině, u nichž sídlily legie, proměnili v kolonie pro veterány, stejně tak jako Viminacium/Viminatium (původně založena jako Colonia Flavia Felix Domitiana, ale principův odkaz podléhal po roce 96 zatracení; u dn. Kostolacu v SRB) a Deultum/řec. Debeltos na thráckém pobřeží (Colonia Flavia Pacis Deueltensium, dn. u Burgasu v BG). Municipiem se stala metropole keltských Latobiků Neviodúnum/dn. Drnovo ve SLO, Scarbantia/dn. Sopron v H s většinou asi bojských obyvatel, kteří žili v okolí Neziderského jezera, a Andautonia/dn. Šćitarjevo u Záhřebu. Při černohorské Podgorici zmohutněla metropole romanisovaných illyrských Docleatů Doclea/Diokleia, dn. Duklja, budoucí administrativní středisko diocletianovské provincie Praevalitany.

Za Antoninů získávaly desítky měst v regionu Illyrika, Moesií a Dákií statut municipií a romanisace Illyrika silně pokročila též díky hospodářskému růstu a četnější romanisované populaci. Kromě thrácké a makedonské oblasti řečí římského Podunají byla latina. Z regionu pohříchu nepocházel žádný literát ani myslitel, který by latinskou kulturu obohatil: byla to oblast vojenská a vojácká až do konce Říma.     
    V Římě se nejčastěji zdržoval Vespasianus v Sallustiových zahradách, psali staří životopisci. Pravidelně se ukazoval v senátu a na foru, přístup k němu byl republikánsky snadný. Obnova státních financí a exklusivní stavební aktivita přišla říši na čtyřicet miliard HS, přičemž kolossální amfiteátr otevřený až za syna Tita byl financován mimo jiné z židovské kořisti, viz zde níže. Aby se dalo všechno provést, vypsal nové daně a zvláště tvrdě vyžadoval peníze na provinciích. Omezil počet vyslanců posílaných obcemi do Říma na tři, aby jejich "diety" nezatěžovaly rozpočet principův i obcí. Proslula jeho daň pradlákům a koželužníkům/jirchářům z moči, kterou jedni potřebovali pro bělení prádla, druzí pro zpracování koží, viz v indexu pod daně. Italové a Francouzi dodnes říkají veřejným záchodkům na ulici Vespasiánovým jménem (vespasiano, vespasienne).

Prodával prý úřady,  na což údajně dohlížela a od zájemců kasírovala peníze jeho družka Caenis. Zlomyslníci tvrdili, že prodával též rozsudky, podporoval prý hrabivé procurátory, tedy správce císařských majetků v provinciích, aby je mohl později odsoudit a zabavit jejich majetky.

Vespasianova přísná finanční politika byla dobovými autory vykládána jako "touha po penězích, hrabivovost" a v Alexandreji dostal přezdívku Kybiosaktés/obchodníka se slanečky, neboť jim asi zdražil přístavní poplatky (srov. přezdívku danou roku 58 př. n. l. Seleukovi VII., jedinému Seleukovci panujícímu, byť formálně, v ptolemaiovském Egyptě).

 

Vespasianus rozdával ovšem odměny umělcům, jako například kitharódům/citharoedi Terpnovi a Diodórovi, slavícím úspěchy za Nerona, dal po dvou stech tisících HS, tragickému herci Apellovi čtyři sta tisíc (to byly peníze odpovídající předpokladu pro udržení nebo nabytí stavu rytířského, ordo equester).

Na obsazení palácových úřadů propuštěnci, kteří se v nich masově usazovali od Claudia, radikálně nesahal. Vespasianovým ministrem přes císařské finance, a rationibus, byl otec jistého Claudia Etruska, jehož jméno neznáme ani celé jméno synovo. Pocházel ze Smyrny, jako otrok se dostal ke dvoru Tiberiově, za Vespasiana byl již stavu jezdeckého. Za Domitiana krátce exulován, omilostněn a zemřel ve vysokém věku kolem roku 90. 

 

Po návratu z Germánie, kde měl řídit likvidaci povstání Batavů, se mladší Vespasianův syn Domitianus (19) oženil s Domitií Longinou (asi 17), dcerou Cn. Domitia Corbulona, bojovníka s Parthy, jemuž Nero z žárlivosti na válečné úspěchy nařídil roku 67 vzít si život. Jejich jediná dcera zemřela mláda a manželku poslal roku 83 do exilu, ale vzal opět zpět a žila v paláci vedle Domitianovy milenky Iulie. Přes zimu 69-70 s Domitií žil Domitianus v Albánských horách, třebaže byla ještě provdána za L. Aelia Lamiu.

Vespasianus se pokusil zabrzdit některé nepříjemné módní společenské jevy ohrožující římskou identitu. Římankám, které žily s otroky, nový zákon vyhrožoval, že se samy stanou otrokyněmi (není znám případ, že se tak stalo). Bankéřům se pokusil omezit lichvu tím, že jim vzal právo vymáhat na otcích dluhy, které na sebe uvázali synové; rozumí se bez otcova vědomí. 

 

V pátém roce židovské války velel legiím v Palaistíně starší syn Vespasianův Titus, viz rok předešlý. Vyrazil s jednou ze dvou egyptských legií z Alexandreie a v deseti dnech dorazil přes Rhínokorúry do Kaisareie k ostatní armádě. Doprovázel ho Ti. Iulius Alexander, nejbohatší z Alexandrijců, v letech 68-69 praefectus Aegypti, který se tolik zasloužil o provolání Titova otce imperátorem, a podílel se na obléhání Jerúsaléma; jeho nástupcem v Alexandreji byl do roku 71 L. Peducaeus Colonus, viz dále rok 73, a o Alexandrově otci a rodině viz rok 35+ a 46+.

V březnu někdy před pesachem byl čtyřmi legiemi s pomocí dynasty Héróda Agrippy II., krále chalkidského, Soaima Itúrajského, Antiocha IV. Kommagénského a Malicha II. Nabatajského obležen Jerúsalém (Arab zemřel někdy po pádu města, viz zde níže).
    Titus byl během obléhání raněn kamenem do levého ramene s trvalými následky. Do konce května padly dvě ze tří obvodových zdí svatyně vystavěné Héródem Velikým v hellénistickém stylu. Jahweho chrám vzplanul 10. lóa/29. srpna a dobytí města byl dokončeno 8. gorpiaia/26. září, údajně v den narozenin Titovy dcery Iulie. Chrám, respektive jeho héródovská přestavba, byl dokončen pouze šest let předtím a část jeho levého podstavce se po staletích stane židovskou „zdí nářků“.
    V Syrii, kde se stal správcem L. Iunius Caesennius Paetus, slavný ostudnou kapitulací před Parthy za armenské války, viz rok 63, klesla cena zlata na polovinu a kromě kořisti zbohatlo hodně vojáků na prodeji otroků a kořisti. Židovská metropole byla z velké části zničena a obyvatelé buď pobiti nebo zotročeni. Zajatců z Jerúsaléma bylo 97 tisíc a za celé obléhání zahynulo na 1,1 milionu lidí, jak soudil starověký údaj. Živé rozdělil Titus po provinciích, aby dožili v arénách, hodně Židů starších sedmnácti let poslal do egyptských pouštních kamenolomů. Vespasianus i Titus přijali provolání za imperátory, ale odmítli senátem nabízená přízviska Iudaicus. Později dali oslavovat obnovu zbožnosti, Mír bohů/pax deorum, neboli likvidaci Jahweho chrámu.

Po pádu Jerúsaléma se dal zajmout jeden z vůdců povstalců Simón bar Gióra, "Syn nevěřícího". V Římě byl po triumfu roku 71 popraven uškrcením. Pro účely triumfu dal Titus vybrat sedm set urostlých Židů, ale o jejich osudu není nic známo. Bezprostředně po dobytí Jerúsaléma slavil Titus vítězství v Kaisareji, sídlu římské provinční správy. Při oslavách devatenáctých narozenin bratra Domitiana zde bylo v aréně povražděno k pobavení diváků 2500 zajatců (24. října) a v Bérýtu o oslavách 61. narozenin otcových dalších 2500 (17. listopadu). 

Kus Iúdaje dostal od Tita Héródés Agrippás II., ale naprostá většina se stala císařskou provincií Iudaea (do roku 135, viz). Veškerá půda byla vyvlastněna a celá připadla přímo Vespasianovi. Pouze půda obce Ammaús/lat. Emmaus, hebr. Chammat, č. Emmauzy, ležící na půl cesty mezi Ioppou a Jerúsalémem, byla darována osmi stům římským veteránům.

Jerúsalém dostal posádku s jednou legií (Desátou) řízenou senátním legátem s vyšším postavením než provinční procurator. Stálé ležení/castra měla po několik staletí u Megidda v lokalitě s dnešním arabským jménem al-Ladždžún ("legie") Šestá legie železná/legio vi. ferrata
    Římané zrušili sanhedrin a velekněžství. Půlšekelový, respektive dvoudrachmový/dvoudénárový roční kapitální náboženský příspěvek Židů celé diaspory na chod chrámu, převedl Vespasianus do zvláštního říšského fondu, fiscus iudaicus, svěřený Iovovi Kapitólskému: Židé teď platili do Říma a nikoli Jahweovi; viz zneužití fondu za Domitiana roku 95 a nápravu za Nervy roku 96. 

 

V protiřímském odboji pokračovali povstalci soustředění do pevnosti Héródeion a na nepřístupných hradech Machairús a na hoře Masadě, viz rok následující a 73. Ještě roku 70 odvrátil pogrom v Antiocheji dočasný syrský legát Cn. Pompeius Collega, neboť nový legatus Augusti pro praetore L. Iunius Caesennius Paetus, cos. 61 a správce Kappadokie, byl teprve na cestě. 

   

Titus cestoval po Orientu a do Říma se vrátil roku 71. V Zeugmatu na Eufrátu přijal vyslance parthského krále Arsaka XXVII. Vologaisa I. vyřizující gratulace k vítězství v židovské válce a s darem zlatého věnce, srov. rok 69. Za války se Říman zamiloval do o deset let starší Bereníky, třikrát provdané sestry M. Iulia Agrippy II. a též jeho milenky. Roku 75 princezna přicestovala s bratrem do Říma a Římané opět hovořili o "Kleopatře". Titus pochopil, že manželství s Orientálkou by bylo i v této době pro jeho karieru zhoubné. Nicméně se na veřejnosti soustavně ukazovali spolu, ale jakmile se stal císařem, k bolesti obou poslal Bereníku z Říma pryč. 

 

Héródés Agrippa II., jehož roku 50 podělil Claudius vládou nad Iúdají a Samarejí, odešel s Titem do Říma, kde též asi roku 93 n. 94 zemřel (tradiční údaj: 100). Byl posledním z Héródova rodu a také posledním z "korunovaných" židovských vládců dějin.

Učitel židovského moinotheismu Jochánán ben Zakkáj, žák babylónského učence Hillela, který zemřel před šedesáti roky, unikl během obléhání z Jerúsaléma, když dělal mrtvého a dal se vynést dvěma svými žáky. Získal od Vespasiána povolení usadit se v Iamneji/Jabně a otevřít tam náboženskou školu. Tímto krokem byl pravděpodobně existenčně zachráněn judaismus.

 

V Nabatajské Arábii zemřel král Malichos/Máliku II., nabat. arab. MNKW, vládnoucí od roku 40. Jeho syn se Šaqílath (II.), asi sestrou (?), jménem Rabbel II. Sótér, Rabb'íl, nebyl zletilým dědicem trůnu a do c. 76 vládla za něho matka. Rabbel se posléze oženil se svou sestrou jménem Gámilát a kraloval do roku 106, viz tam. Byl posledním z nabatajských králů a Traianus zemi proměnil v provincii.

 

Zásobování říšské metropole. Lodi s obilím potřebovaly na překonání tří set mil ze severu Afriky při dobrém větru tři dny, pro cestu z Alexandreie vzdálené tisíc mil v průměru třináct dnů. Náklad každé z nich činil kolem jednoho tisíce tun obilí a nenasytný Řím spotřeboval týdně osm tisíc tun obilí.
    Pšenice byla na římských tržištích levná, ale o osudu její ceny rozhodovaly předeším mořské větry (a ovšemže spekulace souručenstvích mlynářů/pekařů a obchodníků, cechy/collegia). Pokud nevály, nebo vály až moc, vznikla v Římě nouze a ceny astronomicky rostly.

 Doloženy mechanické sklízecí stroje na severozápadu říše. Vespasianus zprvu nařídil, aby subsiciva/subseciva, zbytková pole po parcelisacích nedosahující velikosti centurie (tedy jednoho sta heredií neboli dvou set jiter/iugera), připadly fisku. Ustoupil však provinciálům a opět je ponechal sousedům nebo obcím. Titus zbytková pole začal opět vymáhat pro fiscus, ale jeho bratr Domitianus subsiciva znovu přenechal obcím.

 

Kolem tohoto roku zemřel L. Iunius Moderatus Columella, kerý sloužil v armádě v Orientu a život prožil v Latiu (narozen pravděpodobně v Gadeirách roku 2 n. l.); autor spisu o agronomii de re rustica a o pěstění stromů, de arboribus.

Kolem tohoto roku se narodil na Kypru Démónax, filosof a rhétór, učitel Lúkiánův. Většinu života přednášel v Athénách. Životním stylem napodoboval slovutného kynika Diogéna ze Sinópy. Umořil se hlady jako stoletý kolem roku 170.

 

V Japonsku na podzim zemřel v 99. roce své vlády a ve věku 140 císař Suinin (od roku 30-); viz rok 2-. Ještě roku 61 vyslal Suinin generála Tadžimu Moriho do Věčné země, asi do Číny, aby mu odtamtud přinesl pomeranče. Generál se však s nimi vrátil až na jaře 71, to už byl císař pohřben, a tak si vzal voják život. Nástupcem ve vládě se stal třetí Suininův syn s Hibasu-hime no Mikoto jménem Keikó, "Velká cesta", trůnním jménem Oho-taraši-hiko-oširo-wake. Keikó, dvanáctý tennó, vládl do roku 130.

Měl osmdesát dětí a jeho panování trpělo častými povstáními poddaných. Roku 82 odmítli na jihu Kjúšú povstalci v zemi Kumaso platit tribut a šířil se banditismus po říši Jamato. Jedné z band v Suwo velela jistá Kamu-naši-hime, nicméně císaře ujišťovala o své míromilovnosti vůči němu. Zato konkurenční bandy vedené briganty Hanatarim, Mimi-tarim, Asa-hagim a Cuči-wori-wi-worim se nezalekly ani císařské armády. Lstivě však vylákáni dary byli všichni pobiti.

Roku 83 byla země Kumaso pacifikována, nicméně na podzim 97 povstala opět a znovu byla rychle porobena. Stejně tak skončila rebelie na východě souostroví v létě 110. Viz dále rok 130.  

 

***********************************************************
71.
Ol. 212,3

382 SE
318 AE
neznámý
a. u. c. 824
Imp. Vespasianus III a M. Cocceius Nerva I
coss. suff.  T. Flavius Domitianus Caesar I (březen – červen) a Cn. Pedius Cascus
coss. suff. C. Calpetanus Rantius Quirinalis Valerius Festus

C. Atilius Strabo a L. Flavius Fimbria

Q. Iulius Cordus a Cn. Pompeius Collega 

***********************************************************

[L. Acilius Strabo bývá veden jako cos. suff. v roce 80; o jeho sporu s kýrénskými latifundisty viz rok 59]

 

Titus se vrátil z Východu a senát mu udělil imperium proconsulare a podíl na otcově tribunské pravomoci, tribunicia potestas. Ianův chrám byl tehdy zavřen. 

Vespasianus zavedl v Římě někdy po roce 70 na státní náklady učitele latiny i řečtiny, přesněji řečnictví v těchto dvou říšských jazycích. Uvolněných poměrů využívali filosofové k výkladu svých zásad, mezi nimi Démétrios Kynik, což ale řadu staromilců mezi Římany zneklidňovalo. Na přímluvu Mucianovu, jemuž pili krev stoici, dal Vespasianus „astrology a filosofy“ znovu vyhnat z Města, s výjimkou C. Musonia Rufa; další vyhnání viz rok 74. Filosofové Démétrios a C. Tutilius Hostilianus byli dokonce deportováni na ostrovy; Mucianus i Hostilianus byli Etruskové. Co konkrétně hlásali, aby to mocipány rozčílilo, nevíme.

Vespasianus přitom své zásadní kroky s věštci konsultoval a nejvíce s praefectem Egypta v letech 55-59 Claudiem Balbillem (Barbillem) z Alexandreie, synem Tiberiova věštce a poradce Thrasylla z Mendéty. Efeským dokonce princeps dovolil, aby na astrologovu počest pořádali hry, balbilleia. Pikantní: jedním z prvních dekretů Vespasianových byl zákaz pobytu astrologů v Itálii, viz zde výše. O rodině viz též rok 72. 

Vespasianus filosofům a lidem podobně upovídaným obecně nedůvěřoval: nesnášel jejich nespoutané úvahy dotýkající se mnohdy základů stávající státní moci a zlehčující zaběhlé autority. Jestliže to stoici neměli za Flaviovců lehké, od doby Traianovy se stoa stala dvorní filosofií a s nádechem kynismu většiny hellénisované římské smetánky: brána k orientálnímu monotheismu se tak otevřela dokořán. Druhá stoá se za Nerona stala módní ideologií senátních kruhů a vydržela jim do třetího století, kdy její exklusivní posice mezi polytheisty převzal neoplatónismus. 

Vespasianus k tomu všemu nesnášel C. Helvidia Priska, Thraseova zetě, srov. rok 70, což sice obecně souviselo s principovým odporem k filosofování, ale muselo v tom být ještě něco osobního; byl tolik alergický na jeho řeči, že rozkázal Helvidia v exilu zavraždit. Nikdy však Vespasianus nikoho nedal zabít pro peníze, i když je rád bral; například chtěl-li někdo mu dát postavit sochu, napřáhl ruku pro peníze, které by dílo stálo.

    Vespasianova manželka Flavia Domitilla se císařství nedožila a po její smrti roku 69 žil Vespasianus s Antonií Caenidou (nom.: Caenis), propuštěnkyní Antonie, matky principa Ti. Claudia (jí Antonie diktovala dopis Tiberiovi objasňující zhoubnou roli Seianovu, viz rok 31); srov. stejné soužití Antonina Pia, viz rok 141.

Caenis se stala vlivnou ženou v Římě, Vespasianovi v každém ohledu věrná. Oženit se nemohli, neboť ze zákona si senátor nesměl vzít propuštěnkyni. Domohla se jistého majetku z peněz, které dostávala od uchazečů o veřejné funkce, a pravděpodobně dala v Římě postavit jedny věřejné lázně, thermy. Zemřela asi roku 74 a Vespasianus pak žil bez závazků s řadou milenek. 

 

Titův oblouk/arcus, největší taková stavba v Římě, viz v indexu s. v. oblouk, se začala stavět na oslavu triumfu nad Židy. Dokončen byl až po jeho smrti za vlády Domitiánovy.  V Palaistíně se však stále ještě lokálně válčilo. Sex. Lucilius Bassus, který loni převzal jako legatus Augusti pro praetore vojsko od Sex. Vettulena Ceriala, pokračoval v konečné likvidaci povstaleckých hnízd. Obsadil Héródeion, exklusivní sídlo s náhrobkem Héróda Velikého a nad pustinou východního pobřeží Mrtvého moře opevněnou horu s palácem, zásobami a nádržemi na vodu Machairús: tuto pevnost mu vydali sami obránci výměnou za právo volného odchodu, jehož se jim také dostalo. Lucilius Bassus, který byl původně vitelliovcem a velel ravennské flotile, brzy na to zemřel.

Jeho nástupcem od roku 72 byl L. Flavius Silva Nonius Bassus a vládl provincii Iudaea až do roku 81, kdy se stal konsulem. Pustil se do poslední pevnosti v moci protiřímských povstalců, do Masady, viz rok 73.

Hospodářským správcem provincie Iúdaia, císařským procuratorem, byl za něho L. Laberius Maximus, jehož roku 80 jmenoval Titus správcem flaviovského amfiteátru/procurator amphitheatri flaviani, organisátorem zahájení provozu v Colosseu, rok na to byl praefectem annonae v Římě, roku 83 krátce praefectem Aegypti a v letech 84 až 92 byl Domitianovým praefectem praetorio (jeho syn za Traiana velel jednomu z armádních invasních proudů do Dákie proti Decebalovi).

 

Vespasianus zprovoznil veřejné lázně se záchodky s tekoucí vodou. Někdy za jeho vlády prosadil senátor a snad cos. suff. t. r. a znalec práva Pegasus (asi L. Plotius Pegasus), syn Vespasianova kapitána válečné lodi M. Plotia Pegasa, senátní usnesení o správě svěřeného rodinného majetku či dědictví, fidei commissum, řečené senatus consultum pegasianum: správce jím dostal nárok až na čtvrtinu obhospodařovaného majektu. Pegasus spravoval za Vespasiana Dalmatii a Horní Germánii, roku 79 byl praefectem urbi, dtto znovu několik let za Domitiana od roku 81.

  

Správcem Británie byl po Vettiovi Bolanovi v letech 71-74 konsulár a zkušený polní velitel Q. Petilius Cerialis, vdovec po Flavii Domitille, principově dceři, který zle pohořel proti Boudicce, ale zastavil batávskou válku a uklidnil Gallie, viz rok 70. Během svého správcování porazil v několika bitvách Briganty vedené Venutiem a asi během těchto bojů padl i Venutius (je však možné, že Keltův "skalp" získal už Bolanus). Do roku 74 byla většina území Brigantů připojena k provincii a neustále střežena okupační posádkou.

 

***********************************************************
72.
Ol. 212,4

383 SE
319 AE
neznámý
a. u. c. 825
Imp. Vespasianus IV a Titus Caesar II
suff. C. Licinius Mucianus III a T. Flavius Sabinus II

***********************************************************

Podivným řízením sesazen Antiochos IV. Kommágénský a jeho státeček na Eufrátu proměněn v provincii. Malá Armenie a Antiochova část Kilikie byly Vespasianem připojena k provincii Kappadokii, do níž vložil druhou legii a provincii spravovanou dosud jezdci povýšil na prokonsulskou; sídelním městem takto zvětšené provincie byly Mazaky. O sloučení s Kyrrhéstikou a proměně v provincii Augustu Euphratensis viz rok 330.

Syrský správce L. Iunius Caesennius Paetus, viz rok 70, krále Antiocha IV. Epifana, takto též římského občana C. Iulia Antiocha, totiž u principa písemně obvinil z kolaborace s Parthy, právě s těmi, kteří legáta za armenské války tolik ponížili, viz rok 63. Zdroj podezření neznáme, avšak osoba Caesennia Paeta byla a zůstala velmi nedůvěryhodná.

Vespasianus v obavě, aby se Parthové nezmocnili nepřístupných Samosat, kommágénské metropole nad Eufrátem (od konce dvacátého století pod hladinou Atatürkovy přehrady v TR), pověřil z Říma Caesennia Paeta armádní akcí/"bellum commagenicum". Legát vytáhl s legií a pomocnými sbory Aristobúla Chalkidského a Soaima Emesénského, viz rok následující. Antiochos IV. vyjel s rodinou daleko před Samosaty, své residenční město, a čekal na armádu.

Jeho synové Antiochos V. Epifanés II. a Antiochos VI. Kalliníkos se však Římanům postavili a po nerozhodné celodenní bitvě prchli za Eufrát k Parthům; kommagénské vojsko se bez vůdců vzdalo a Antiochos IV. utekl na římské území do Kilikie do Tarsu. Zde byl jat a expedován do Říma. Jeho synové získali asyl v Parthii: Vologaisés s nimi zacházel královsky, ale nijak je nepodpořil a od jejich akce se s ohledem na Římany distancoval.

Vespasianus sám o sobě zjevně informacím o zradě nedůvěřoval, viz strůjce zpráv o ní, a králi, nyní již soukromníkovi, odpustil, takže ani nemusel putovat do Říma a ještě k tomu v okovech. Usadil ho v Lakedaimonu a poskytl mu přiměřenou královskou apanáž. Pak se i synové vrátili z Parthie vyprovázeni komandem udatného centuriona C. Velia Rufa, viz o něm rok 84 a 92, šli se omluvit do Říma, kam za nimi dorazil i jejich otec.

Zde všichni v respektu, ale bez království, dožili. Mezi vnuky Antiocha IV. spojujícího domácí krev smíšenou s chetitskými a dalšími anatolskými prapředky a s královskou krví perskou a helléno-makedonskou patřili Athéňané C. Iúlios Antiochos Epifanés Filopappos a básnířka Iúlia Balbilla, viz rok předcházející, 36+ a 130. 


Započato v Římě se stavbou Flaviovského divadla/theatrum Flavii, amphitheatrum flavium, známého v dějinách jako Colosseum, a to podle sochy původně Neronovy, později Héliovy/Solovy opodál, viz rok 70. Dílo dovedl do konce Domitianus.

 

V Indii 3. července byl v Mailápúru/Mylapore u Čennaj/Chennai, dř. Madrás, zavražděn (Iúdás) Thómás, Ježíšův žák-apoštol, od roku 52, viz, šiřitel křesťanství mezi Parthy, Kušány a Indy. Část jeho ostatků byla roku 232 uvolněna králem Bazodéo (jak na kušánských mincích), Bo Diao, Mazdaj n. Misdeos v kronikách, pravděpodobně Vásudéva I. Kúšánský a jistým syrským kupcem dopravena do Edessy (seznam kušánských vládců viz v indexu s. v. Kušáni). 


***********************************************************
73.
Ol. 213,1
Rhodón z Kýmy
384 SE
320 AE
neznámý
a. u. c. 826
Caesar Domitianus II a L. Valerius Catullus Messalinus
cos. suff.: M. Arrecinus Clemens a neznámý; S. Iulius Frontinus a neznámý (C. Rutilius Gallicus I?)

***********************************************************

V Palaistíně po více než dvouletém obléhání prolomili pomocí nasypané rampy 15. xanthika/15. dubna n. 2. května (?) Římané pod legátem provincie Iúdaie L. Flaviem Silvou Noniem Bassem (ve funkci od 72 do 81) zeď nepřístupné skalní pevnosti MasadyStavbu s luxusními obytnými prostorami kdysi vybavil Héródés jako jedno ze svých sídel, kam počítal, že by se ukryl před případnou agresí Kleopatry Egyptské, milenky M. Antonia, s níž se neradi. Byla zařízena na mnohaleté obléhání vybavením pro deset tisíc vojáků i potravinami, jimž pouštní suché klima neškodilo (v zásobárnách ležely potraviny údajně i sto let staré).

Vůdce síkáriů Eleazar ben Jaír přesvědčil obležené, aby se pozabíjeli sami než aby padli do otroctví. Na 960 náboženských fanatiků tedy losovalo o pořadí ve smrti, kdo koho pobije, zabije své rodiny a sám si pak vezme život. Legionáři našli ukryty v přívodním kanálu do jedné z vodních cisteren na živu pouze jednu stařenu, jednu příbuznou Eleazarovu a s nimi pět dětí.

Do pevnosti vložil Flavius Silva posádku a tím skončila definitivně židovská válka vedená Římany od roku 66. Uprchlí zélóti a síkáriové ještě terorisovali alexandrijské Židy, ale na šest set jich zajal praefect Ti. Iulius Lupus (v úřadu v letech 71-73). Praefectus Aegypti na Vespasianův pokyn zavřel asi už roku 71 v Leontopoli Jahweho chrám vybudovaný Oniou, synem Oniy III., viz rok 160-. Když krátce na to Lupus zemřel, jeho nástupce v egyptské praefektuře C. Valerius Paulinus (73-74) zakázal Židům v chrámu veškeré bohoslužby.

V Kýrénaice štval proti místním židovským elitám jistý tkadlec Iónathan, síkárius uniklý z Iúdaie. Obvinil prý u římského správce Catulla lidi ze spiknutí proti Římu, na tři tisíce Židů tak zahubil a jejich majetku propadly císařově pokladně. Catullus, celé jméno není známo, pak zlotřilce vzal do Říma, kde udal Iónathan židovské předáky alexandrijské a s nimi i Flavia Iosepha, přítele císařské rodiny, viz o něm roku 67. Když byla obvinění vyvrácena, byl Iónathan zaživa upálen, Catullus zůstal bez trestu za to, že mu naletěl, ale prý vzápětí zešílel.

 

V Emese zemřel dynasta a velekněz (zřejmě kultu Elagabalova) Soaimos /Sohaemus II., vládnoucí od roku 54. Jeho nástupcem se stal Alexión II. a kraloval do roku 78. Kromě jmen o dění v arabské syrské monarchii nám není známo nic, viz rok 75. Z tohoto rodu vybaveného římským občanstvím však vzejdou dva římští císaři a silné ženy v pozadí trůnů, viz rok 218.


V Horní Germánii vypukly boje, které trvaly do roku 74. Arae Flaviae/Oltáře Flaviů, byly asi tohoto roku založeny jako vojenský tábor v Horní Germánii. Brzy získaly status municipia. Jako takové zanikly asi po roce 260, kdy Římané pod náporem Germánů v době domácího rozvratu celou oblast vyklidili. Na jejich místě stojí Rottweil, takto nejstarší město spolkové země Baden-Württemberg.

V témže roce vyjádřili v pannonském Carnuntu vděčnost vojáci Patnácté legie Apollónovy svému legátovi Q. Egnatiovi Catovi a současně též správci pannonské provincie, legátovi Augusti pro praetore C. Calpetanovi Rautiovi Quirinalovi. O souvislosti s válkou v Germánii není nic známo. Legie měla stálý tábor v Carnuntu od Tiberia. Někdy kolem t. r. byla dřevěná a zemní opevnění ležení nahrazena kamennými. Traianem byla Patnáctá legie odvelena na Východ. 

 

V Římě censura Vespasiana s Titem. Je pravděpodobné, že do této doby spadá formální udělení latinského práva hispánským obcím, které municipii nebyly. Musely o ně žádat a udělováno bylo právo jednotlivě ještě za Domitiana.