Přepisy I.
K přepisu a výslovnosti řeckých a latinských jmen a pojmů
doplněk: jména arabská a čínská
•
I. Řecká jména
O alfabétě: K původním 16 písmenům tzv. Kadmovy alfabéty, kterou o čtyři další prý rozšířil Palamédés z Euboje za trojské války (Z, Ψ, Φ, X), přidal Simónidés nové čtyři (Y, Ω, Ξ, Θ). Podle jiné tradice měl písmena Y a Z připojit Epicharmos ze sicilských Megar (cf. r. 467).
Roku 403 byla v Athénách oficiálně přijata iónská alfabéta za státní písmo. Pořadí písmen zůstalo od té doby v řečtině, neboť athénské pořadí se prosadilo, dodnes stejné.
„Kadmova“ alfabéta se odvíjela od prvního čistě „alfabétického“ písma, neznakového, ale vyjadřující jedním znakem jeden konsonant, které vzniklo ve Foiníkii kolem 1400. Na západním břehu Nilu ale nedávno nalezeny nápisy nejstaršího užití alfabétického písma z 1900 až 1800.
Neexistovala žádná unifikovaná alfabéta v klasické době. Každý stát měl svůj "rukopis", někdy i s velkými odlišnostmi. Tak převládající Ξ ve starší době v Attice, Boiótii a některých ostrovech nahrazovalo spojení ΧΣ. Písmeno Φ se na některých ostrovech a v Kýréně psávalo spojením ΠΗ. Klasické Χ ve středohellénských alfabétách vč. Attiky skládali ze dvou Ψ a známé Ψ (psí) ve stejné oblasti tvořilo spojení ΦΣ, nebo na Krétě, Théře, Mélu a v Kýréně ΠΜ.
•
a. samohlásky
U starořeckých textů pro českého čtenáře obecně platí zásada „Čti, jak vidíš“. V přepisování řeckých jmen do latinky a češtiny se však po staletích nashromáždilo několik nedůsledností, jejichž odstranění (tj. sblížení se skutečnou výslovností) by bylo v ostrém protikladu především k opticky navyklé podobě jména. K tak revolučnímu kroku jsem se neodhodlal, neboť sama věda je v této oblasti mnohdy skeptická.
a U jmen ženského rodu má řečtina mj. zakončení -a i -á, tzv. -a a -ja kmeny (z těchto např. sfaira, thalatta či thalassa, glótta či glóssa). Platí obvykle, že po ě/e psílon, i, r bývá zakončení -á. Naopak po s, ll a dvou souhláskách stává -a, stejně jako po zakončení podstatného jména na -tria, -ýra a -eia (je např. významový rozdíl mezi basileia a basileiá, královna a království). V dórských dialektech stojí v nominativu -á namísto iónského -é.
I, i Slabičné „i“ se v řečtině na začátku slov v kombinaci se samohláskou a mezi samohláskami vyslovovalo ij-. Např. jméno Iónové (...) v CSD čti jako Ijónové, Iásón čti Ijásón, Iokasté čti Ijokasté, Láios, čti Láijos (a nikoli Lájos). „I“ nikdy nezměkčuje předchozí souhlásky (di, ti, ni), jak tomu je v češtině, ale čte se vždy tvrdě: dy, ty, ny. Např. Diotímos čti Dyotýmos.
y V CSD se Y přepisuje tradičním „y“. Výslovnost řeckého „y psílon“ („holé y“; označení je až z doby byzantské, stejně jako „e psílon, o míkron a ó mega“) zněla původně „u, ú“. Např. řecké ypsílon ve slově mýs bylo původně vyslovováno jako mús (srov. latinské mús a české myš). Někdy od sedmého století př. n. l. se tato výslovnost měnila v „ü“. Např. řecké Aigyptos čti jako Ajgüptos, nebo Kýréné čti Küréné.
V CSD je ovšem, jak bývá i jinak obvyklé, ypsílon přepisováno nedůsledně jen jako y, ý, a to z důvodu výše uvedeného. Např. přepis řeckého Kypros jako Küpros/Kupros by zřejmě působil nezvykle (srov. ale např. v němčině, kde se právě výrazy Zypern či Syrien čtou, jako by tam stálo - ü-). Srov. níže u výslovnosti lat. „c“. Nejnovější anglosaská literatura přešla na přepis "y" jako "u".
b. dvojhlásky
Kombinace písmen omikron a ypsílon (OY) byla původně čtena jako ó a tato výslovnost se zachovala ve starověku v Korinthu. Později, zhruba od roku 350-, se vyslovovala jako „ú“, jak ji také zachycujeme v přepisech - tedy nikoli oy, což by mělo vzhledem k předešlému svou jasnou logiku (múnichion, a nikoli moynichion). Tedy OYPANIA Úraniá, Músai etc.
Řečtina y (?) používala pro přepis bilabilního, obouretného latinského „v“, které není v alfabétě: OYATINIOS za Vatinius (čti Watínius), Varus, Wárus - OYAPOS, OYESPASIANOS za Vespasianus (Wespasiánus), OYOLSKOI za Volskové, lat. výslovnost Wolskí.
Jinou výslovnost latinského "v" řečtina buď nevyjadřovala, srov. Favónius, v řec. podobě Faónios (hellénský Zefyros), nebo Vetúrius přepsáno jako Betúrios, Octávius jako Oktábios; pozdější a nová řečtina bétou píše své "v" standardně.
Ve dvojhláskách alfa-ypsílon a epsílon-ypsílon (AY, EY) přepisujeme dle výslovnosti au a eu, zde se udržela původní výslovnost ypsílon jako "u", tedy nikoli podle zásad transliteračních ay nebo ey, což je opět obecně akceptovaná nedůslednost. Posuďte, jak by se vám líbila přepisovaná podoba jmen Eyrípidés, Eymenés, nebo Eyrópé-Eyrópá?
Dvojhlásku epsílon-ypsílon uvnitř slova (v latinském, tedy i českém přepisu -eu-) čteme jednoslabičně. Např. Zeus čteme jednoslabičně Dzeus či Zdeus, nikoli však dvojslabičně Dze-us; Orfeus čteme dvojslabičně Or-pheus či Or-feus, nikoli ale trojslabičně Or-fe-us.
Rovněž u dalších dvojhlásek se dnes obecně dopouštíme nedůsledností. Řecké ai, ei, oi, yi atd. bychom totiž měli podle výslovnosti přepisovat jako aj, ej, oj atd. Ale zase bychom měli problém s grafickou podobou přepisovaného jména“: srovnej Oiniadai a Ojniadaj, Ainos a Ajnos, Foinix a Fojniks.
Původní dvojhláska ei se z pravé změnila v nepravou, vyslovovanou jako úzké é (blízké k „i“, srov. výslovnost německého „Leber“). Řecké -ei- přesto přepisujeme jako ei, nikoli jako ej.
Ai, oi a yi zůstávají dvojhláskami pravými, a jako takové je třeba je i vyslovovat. Řecké ai však nebylo vyslovováno tak, jak by předpokládal český přepis, ale široce, takže Římanům znělo jako a-é. Např. řecké Aigyptos latina převzala jako A-é-güptus (tedy nikoli jako Égyptus, viz níže).
Ai bylo od druhého století našeho letopočtu čteno jako otevřené é, oi pak od třetího století našeho letopočtu jako y.
c. souhlásky
Též v přepisu souhlásek z alfabéty se držím obvyklého usu. Přesto je dobré vědět, že:
f Řecké fí se původně četlo jako p-h (tedy philosophiá, srov. latinskou transkripci philosophia, pocházejí z doby převzetí slova). Výslovnost v podobě našeho f pochází až z doby císařské.
th Řecká théta byla vyslovována jako tch (a-gat-chos), později kolem změny letopočtu jako aspirované t (tedy jako naše th, a-gat-hos) a teprve v císařské době jako neznělé anglické th. Tento stav je v dnešní řečtině; výslovnost, kterou slyšeli jako f, z byzantské řečtiny převzali východní Slované, srov. ruské Marafón. - Theofanés tedy čti klasicky jako Tcheophanés, v pozdním hellénismu Theophanés.
ch Řecké chí se rovněž vyslovovalo se silnou aspirací jako naše kch a teprve mnohem později jako naše ch. Přepis řeckého jména Charón bychom měli číst jako Kcharón, Chrýsippos jako Kchrüsippos (jak by se vám líbil tento fonetický přepis?).
s sígma se čte v řečtině vždy, a to dodnes, vesměs nezněle (jako s). Tedy např. Krojsos, Samos, Perseus, a nikoli Krojzos, Zamos či Perzeus.
Znělou výslovnost měla však spojení hlásek sb (Lesbos, čti Lezbos), sg (fasganon, čti phazganon), sd a sm (kosmos vyslovovali Řekové jako kozmos, Smyrna, čti Zmürna).
z U řecké zéty, Z (dzéta, zdéta/sdéta) není zcela jasné, zda se vyslovovala jako zd/sd či dz, později jako s/z. Staré doklady jsou spíše pro čtení zd/sd, srov. palestínské město Azótos, kde řecká výslovnost Azdótos/Asdótos musela korespondovat se semitskou podobou jména města Ašdod; nicméně srov jméno krále Ácháze, řec. později psáno Achaz. Óromazés bylo čteno jako Óromazdés/Óromasdés, viz perské Ahuramazdá; srov. ale také Zmyrna - Smyrna, Athénasde/Athénadze, "do Athén".
Od čtvrtého století př. n. l. je nejčastější výslovností písmena Z jako naše z. Jméno maloasijského města Klázomenai (jak v CSD) proto můžeme přečíst jako Klázomenaj, Kládzomenaj, Klázdomenaj, ale také Kládzomenaé. Výslovnost jistě podléhala místním dialektovým zvláštnostem.
rh Na začátku slov má řecké rhó, P, ostrý přídech, proto se vždy přepisuje Rhodos, rhétór. Obojí bylo převzato do latiny.
Grafická spojení souhlásek g-g, g-ch, g-k a g-x jsou důsledně podle výslovnosti přepisována jako ng, nch, nk a nx (srov. anagké - ananké, nutnost).
•
II. Latinská jména a pojmy
Na rozdíl od všech jiných starověkých jazyků a jejich písem, s přepisem a výslovností latinských slov není velkých problémů. Čechy jsou totiž zemí, která se připojila k latinské jazykové tradici.
Obecně platí, že latinská jména píšeme tak, jak to dělali sami Římané. Ve vlastní výslovnosti však došlo v dlouhé minulosti k několika proměnám. Ve vědeckém světě se užívá tzv. obnovené výslovnosti (pronuntiatio restituta), která se drží výslovnosti doby Caesarovy. V Evropě však převládají různé národní výslovnosti.
Česká se drží doby renesanční, moderní románské jazyky využívají svých dnešních výslovností apod. Aby českému čtenáři byl rozdíl patrný hned úvodem, výše uvedené označení „obnovené výslovnosti“ by znělo pronuntiátió restitúta, a nikoli „národně“ jako pronunciáció restitúta. Stejně tak se všem známý mluvka a moralista, průvodce nebo ciceron, cicero, změní v původní Kikeró.
•
a. samohlásky a dvojhlásky
ae Bylo vyslovováno jako dvojhláska a-e. Nám známá výslovnost é se objevila až ve druhém století před naším letopočtem v Umbrii a velmi dlouho byla všeobecně považována za rustikální, venkovskou (což platilo např. i o vypouštění „h“).
Původní výslovnost ae byla a-úzké e (srov. ai v řečtině - všechna slova z řečtiny s ai byla přepisována jako ae). Např. nejznámější Kaisar, Caesar, čti Ka-é-sar či Ka-i-sar (srov. německé Kaiser, neboť tak to kdysi Germáni slyšeli).
Na druhé straně přepisovali Římané a jejich svět řeckou étu (é) monofthongicky, jednohláskově, jako ae. Srov. řecké skéné a latinské scaena, čti skéná, skéna, stan, scéna.
ei Se jako dvojhláska uchovala jen před i (tzv. souhláskové, i/j): Pompeius čti jako Pompéjjus. Nápisně v posledních dvou staletích republiky používáno ei za dlouhé i.
Samotné i bylo v latině jako samohláska „i“, ale i jako polosamohláskové j: Iulius čti jako Július. U některých slov, např. superlativy optimus a maximus, bylo původně uprostřed psáno -u- (optumus, maxumus) a bylo čteno jako -ü- (tedy optümus, maxümus).
Psát tato slova s -i- prý začal až C. Iulius Caesar zvaný Caligula.
oe Bylo původně psáno i čteno jako oi. Později bylo čteno a psáno jako dvojslabičné oe, srov. Poeni, čti Po-é-ný, Púnové (tj. Foiníčané, Kartháginci).
u viz dole pod „c“.
b. souhlásky
c Písmeno původně v latině a v dalších italských jazycích označovalo výslovnost k i q, nikdy však ne našeho c (srov. zbytek u zkratek jmen Gaius, čti Gájjus, a Gnaeus, čti Gnaéus - C., resp. Cn.; zrcadlově obrácená zkratka znázorňovala feminina - Gaia, Gnaeia).
Od poloviny třetího století, snad kolem roku 233, se objevuje C s čárkou (dole i nahoře) a bylo zařazeno na sedmé místo abecedy na místo řeckého Z, které latina nepotřebovala a nahrazovala (srov. řecké Zákynthos, čteno Záküntchos = latinské Saguntum, vyslovováno Záküntum).
Písmena Z bylo používáno jen u slov přejatých z řečtiny a stejně jako Y a X dodnes stojí, odlišně od alfabéty, na konci abecedy.
Poznamenejme ještě, že Y bylo převzato už s platností y/ü, tedy nikoli původního řeckého u.
Řekové přepisovali po celý starý věk latinské ce a ci jako ke a ki (Kikerón, kénsór). Což tehdy, jak slyšeli vyslovovat, převzali i Germáni, srov. starohornoněmecké kellari (Keller, sklep; srov. řecké kalía, střhornoněm. Halle, spižírna, zásobárna, stodola) z latinského cellarium, čteno kellárium, Kiste z cista, čteno kista, Kicher z cicer, čteno Kiker, nebo cerasus, čteno kerasus (z řeckého kerasos, Kerasús, viz Index) a z toho Kirsche, třešně.
Postupná změna výslovnosti je na nápisech doložena teprve od pátého století našeho letopočtu. Srov. řeckého autora Prokopia ze šestého století n. l., u něhož nalézáme dvojí usus: pro latinské Mucianus používá řeckou transkripci Mutzianos, přitom ale ještě používá Markellos za latinské Marcellus.
Psaní K se v latině v klasických dobách uchovalo jen ve zkratce slov kalendy (kal.) a osobního jména Kaesó (K.). Písmenu C byla původně dávána naše výslovnost „g“ a teprve později našeho „k“, přičemž písmeno K v latině zcela zvzácnělo.
Stará latinská „a-be-ce-da“ po vzoru hellénských „alfa-bét“ skutečně začínala jako ony: a-be-ge-de…
f Jako naše „f“ bylo vyslovováno až od čtvrtého století našeho letopočtu. Do té doby bylo vyslovováno jako ph či bh (tedy Fabius, čti Phabius).
Stejně jako v případě řeckého fí se od druhého století před naším letopočtem v latině přidávalo písmeno H ke všem aspirovaným řeckým hláskám (PH, viz níže): théta byla zprvu přepisována jako T, od uvedené doby ale jako TH.
Řecké chí se přepisovalo latinským C - od druhého století se přidalo H: odtud i naše CH (viz níže).
•
Řeckých znaků pro aspirované hlásky využila latinská abeceda následovně:
théta (první půle písmene) centum - C, tj. sto
(nebo lze značku vykládat jako dvě padesátky proti sobě = 100)
chí (v západořecké podobě, v mateřské Helladě čteno s významem „psí“) l = 50
fí mille - 1000
druhá půle théty D - 500
chí (horní polovina písmene) V - 5
chí (celé písmeno) X – 10
•
s V latině vždy čteno nezněle.
su- Je-li doplněno samohláskou, čteme sv- (např. suavis, čti svávis).
q Pod vlivem etruštiny bylo původně čteno před a, o jako k. Později zaniklo a uchovalo se jen ve spojení s u jako qu, čteno kw (obouretně jako např. anglické w: quis, čti kwis, Quinctius, čti Kwinktius).
k Písmeno zůstalo zachováno jen v několika starých slovech, jako např. Kaeso, čti Kaésó, nebo Kalendae, čti Kalendaé.
ph Přepisovalo řecké písmeno fí a také se tak četlo: jako ph.
ch Bylo vyslovováno jako k+h, tedy např. Gracchus, čti Grak-khus (nikoli Grak-chus).
g Ve spojení uvnitř slova -gn- bylo čteno nosově jako -ngn- (magnus, čti mangnus, ale s nosovkou na prvním místě; srov. české sklenka).
l Bylo často čteno jako české nářeční l v kořauka.
v Znělo zřejmě stejně jako anglické w: Vulso, čti Wulsó. Latinské písmo tvarově nerozlišovalo mezi U a V (SERVUS či servvs, čti serwus, nebo VVLTVS či vultus, čti wultus).
Na rozlišení chtěl císař Claudius zavést zaniklé řecké písmeno digammu (s původní výslovností obouretného w), což se neujalo. Důsledně začalo být rozlišováno mezi U a V až v průběhu 17. století n. l.
x Čteno jako ks. Pouze lidová výslovnost zněla gz (podobně jako v češtině kr - gr, srov. demogracie).
•
Abecedy řecká a latinská:
řecká, 24 písmen
A α alfa a
B β béta b
Γ γ gamma g
Δ δ delta d
E ε e psílon e
Z ζ dzéta dz, zd, z
H η éta é
Θ θ théta tch, th
I ι ióta i
K κ kappa k
Λ λ lambda l
M μ mí m
N ν ní n
Ξ ξ ksí ks
O ο o míkron o
Π π pí p
Ρ ρ rhó r
Σ σ, ς (na konci slova) sígma s
T τ tau t
Y υ y psílon y, ü
Φ φ fí ph, f
Χ χ chí ch, kch
Ψ ψ psí ps
Ω ω ó mega ó
•
latinská, původně 23 písmen
ABCDEFGHIKLMNOPQRSTVXYZ
V nejstarší podobě latinské abecedy ze 7. století bylo písmen jen 21, neboť ještě nebyla používána písmena G (vlivem etruštiny, která nerozeznávala znělé a neznělé hlásky, se psaly hlásky k a g jediným znakem - C). Tato změna se stala ve 3. st., a krátce na to bylo řecké Y přeměněno na latinské V.
•
Řecké číslice
Hellénský svět neměl zvláštních znaků pro číslice a využíval alfabéty v následujícím pořadí (znak pro nulu Helléni neměli):
Jednotky:
1 - A, 2 - B, 3 - Γ, 4 - Δ, 5 - E, 6 - (starý znak stigma, který vznikl z digamma, „W - wau“), 7 - Z, 8 - H, 9 - Θ
Desítky“
10 - I, 20 - K, 30 - Λ, 40 - M, 50 - N, 60 - Ξ, 70 - O, 80 - Π, 90 - (starý znak pro kóppa, Q)
Stovky:
100 - Ρ, 200 - Σ, 300 - T, 400 - Y, 500 - Φ, 600 - Χ, 700 - Ψ, 800 - Ω, 900 - (starý znak pro sampí, druh S).
Číslice byly psány s čárkou (jakoby náš přízvuk) za, tedy φμ´ = 540, ρδ´= 104. Tisíce byly psány od začátku alfabéty s čárkou na začátku u paty písmene, tedy 1212 = ,ασιβ´.
Znaky pro římské číslice jsou v používání dodnes. Starší psaní číslice „4“ IV je IIII a devítky (IX) VIIII. O jejich vzniku viz zde výše.
•
Novořečtina, přepis
• nezná délky samohlásek, nerozlišuje ani výslovnost ó mega a o mikron, např. Sokratis (starověké Sókratés).
• tiskové agentury často vpřepisech jmen uvádějí slovní přízvuk; jeho vyznačování včeštině je však zavádějící,
protože se držíme zásady fonetického přepisu jmen psaných nelatinským písmem (u uvedeného jména: Sokrátis).
a = a
ai = e
aia = aja
ay = av (následuje-li vokál n. „m“), af (následuje-li konsonant)
e (epsilon) = e
ei = i
ey = ev (následuje-li vokál), ef (následuje-li konsonant)
e (éta) = i
ei (éta + i) = i
i, y = i (nikoli však měkce)
i = j mezi vokálem a konsonantem (mia = mja, uiski = ujski))
o (omikron + omega) = o
oi = i
oy = u
y = i
yi = i
y = nevyslovujeme, předchází-li e (epsilon) a následuje-li retná souhláska b n. f (např. Euboia = Evia, ostrov)
b = v
g = g (před a, o, u a konsonanty kromě g, k, ch)
g = j před ai, e, i, y
gio = jo
gg, gk, gch = ng, nk, nch
d = d, vyslovováno jako angl. th v „that“
z (dzéta) = z
th (théta) = th (jako angl. th v thing)
k = k (před a, o, u + před souhláskami)
k = ť (před e, e (éta), ai, i, oi
kk = vyslovuje se jen jedno k (staré ekklésiá = eklisia)
l = l
ll = jako jedno l (staré Hellén(as) = Elinas, Řek)
m = m
mm = mp = mb
n = n
n = ň (před i; lemonia čti lemoňa)
nn = jedno n
nt = nd
p = p
r = r
s = s
s = z (před znělou souhláskou b/v, m, d
ss = jedno s
t = t
ts = c
tz = dz
f = f (po eu- splývá výslovnost: staré eufémos = efimos)
ch = ch
ks = ks
ps = ps
zdroj: Nedělka, Učebnice nové řečtiny pro Čechy
•
Beta code, záznam starořeckého textu v elektronické latince
Beta code řečtina
A alfa
B béta
C xí
D delta
E epsílon
F fí
G gamma
H éta
I iota
K kappa
L lambda
M mý
N ný
O ó mikron
P pí
Q théta
R rhó
S sígma (uprostřed slova a na konci)
T tau
U y psilon
V digamma
W ó mega
X chí
Y psí
Z zéta
| iota subscriptum
' apostrof
* následuje velké písmeno
- spojovník
, čárka
. pomlčka
: dvojtečka
; otazník
_ čárka
) lehký přídech
( ostrý přídech
/ ostrý přízvuk
= circumflex
\ těžký přízvuk
+ dvojtečka nad písmenem (diairesis)
%26 délka na konci slova
%27 krátké zakončení slova
Přízvuky a diakritická znaménka se píší za písmenem. Při hvězdičce značící velké písmeno předcházejí přídechy a přízvuky písmeno.
Příklady: *(ella/s (Hellas) *(/aimwn
mh=nin a)/eide, qe/a, *phlhi+a/dew *)axillh=os ou)lome/nhn, o(\s muri/' e)/qhke ...
e)gw/ ei)mi to\ a)/lfa kai\ to\ w)/mega, to\ prw=ton kai\ to\ e)/sxaton
h(/kw *di/os pai=s *dio/nusos ...
e)gw\ d' o)fei/lw le/gein ta\ lego/mena, pei/qesqai/ ge me\n ou) panta/pasin o)fei/lw
o( a)nece/tastos bi/os ou) biwto\s a)nqrw/pw|
a)/nqrwpos politiko\n zw|=on
kai\ dh=t' e)to/lmas tou/sd' u(perbai/nein no/mous;
ou) ga/r ti/ moi *zeu\s h)=n o( khru/cas ta/de.
h( glw=ss' o)mwkx' h( de\ frh\n a)nw/motos
ou) dei= gargali/zein dra/konta koimw/menon.
*(hra/kleis
zdroj: Thesaurus linguae graecae, Wikipedia
•