284–293

***********************************************************

284.
Ol. 265,4

595 SE
531 AE
neznámý
a. u. c. 1037
Imp. Carinus II a Imp. Caesar M. Aurelius Numerius Numerianus Augustus
suff. Imp. Caesar C. Aurelius Valerius Diocletianus Augustus I a L. Caesonius Bassus

***********************************************************

29. srpna (jul.) s novoluním začínala éra Diocletianova v užívání v Egyptě. Později zvána Kopty érou mučedníků, nápisně zkracováno "apo D, apo Dioklit., apo Mart.". Za arabských monotheistů zavedena v zemi éra hidžry (AH), kterou Koptové označovali za "arabskou n. sarakénskou/kat' Arabás etús, etús Sarakénón", viz v příloze Bohové a jejich svátky ii.

Na jaře vytáhl Carinus do Británie proti domorodcům a s vítězným tažením se opatřil přízviskem Britannicus maximus.

 

V Orientu Numerianova armáda dorazila na jaře z války s Peršany do Syrie. V Emese oznámil praefectus praetorio Aper, že imperátor onemocněl s očima a že bude cestovat v zakrytých nosítkách, aby byl chráněn před sluncem. V listopadu, asi začátkem, tedy po c. půl roce, dorazily voje k bíthýnské Níkomédeji, když si vojáci všimli, že nosítka páchnou a že z nich vytéká tělesná tekutina.

Kdy tedy přesně a kde cestou Numerianus zemřel či byl zavražděn, není známo: prý to byla práce tchánova. Pokud třicátník zemřel vysílením v Emese nebo za ní, dohadování o nástupci (říše ale měla augusta v Carinovi) trvalo celou cestu napříč Anatolií.

Štábní důstojníci se shodli na nástupci a 20. listopadu provolali imperátorem caesarem augustem velitele císařovy osobní stráže Valeria Dioclea (40; viz o dvacet let později roku 303 a 304). Před celým vojskem při taženém meči odpřisáhl, že nemá se smrtí Numerianovou nic společného a probodl vedle stojícího Arria Apra (soudívá se, že jeho jméno znělo L. Flavius Aper). Po jeho smrti si delmatský Hellén Dioklés dal latinské jméno C. Aurelius Valerius Diocletianus.

Učinil tak se slovy: "Konečně jsem zabil toho osudového kance/tandem occídí aprum fátálem." Kdysi mu totiž jakási keltská věštkyně na území Tungrů/v dn. Flandrech věštila, že se stane císařem, až zabije kance/lat. aper-Aper.

Narozen možná 22. prosince někdy v letech 243 až 245 v Diokleji/lat. Doclea u dn. Podgorice v Černé Hoře (pozdější Duklja; matka se též jmenovala Dioclea) ve skromných poměrech v řecké rodině propuštěnce jinak neznámého senátora Anulina/Anullina. Byl ženat s Priskou, o jejíž rodině nevíme nic, která se svou dcerou Valerií údajně vyznávala křesťanství a po abdikaci Diocletianově s ním nežila, ale uchýlila se k zeťovi Galeriovi do Thessaloníky.

Syna spolu neměli a nelze vyloučit, že tento moment sehrál svou roli při Diocletianových úvahách o uspořádání nástupnictví v říši, což mohlo korespondovat se záměrem omezit rozhodující vliv armádních důstojníků na volbu a potvrzování nových augustů.  

Dcera měla těžký život. Galeria Valerie se stala roku 293 (?) druhou manželkou caesara Galeria, který jí postavil palác v Níkomédeji (a 42. augustou). Od roku 308 byla augustou a "matkou táborů/mater castrorum". Galeriův nástupce Maximinus Daia po Galeriově smrti roku 311 Valerii vyhnal s její dcerou do Syrie, poněvadž odmítla si ho vzít, a zabavil jí veškerý majetek.

Po jeho smrti roku 313 ji Licinius odsoudil na smrt a Valerie se dlouho skrývala s Candidianem, nemanželským synem Galeriovým, kterého adoptovala. Roku 315 ji Licinius dopadl a dal stít, ačkoli byla augustou; důvod jeho nenávisti a jejího neštěstí až tolik zřejmý není.

Doclea s územím jižní Delmatie, dn. zhruba Černá Hora a sever Albánie, byla Diocletianem roku 285 z provincie vyňata a utvořila pod jménem Praevalitana n. Praevalis provincii samostatnou se správním střediskem ve Skodře (jeden pramen označuje za sídlo administrativy odjinud neznámé Dórakion/Doracium). Na rozdíl od Delmatie připadla při dělení říše roku 395 Východu jako součást dioikese Dakia. 

 

Novodobí historici pokladají začátek Diocletianovy vlády za úvod k tak zvané pozdní antice a vymezují horní hranici pomyslného období na Západě roky 568 (vpád Avarů do Itálie) a na Východě koncem Mauriciovy vlády (568-602). Podle starší novodobé tradice (Theodor Mommsen) Diocletianovými reformami končí období principátu a začal dominát ohraničený buď vládou východořímských panovníků Iustiniana I. (zemřel 565) nebo Hérákleia (zemřel 641).

 

Brzy na to v Pannoniích vypukla vzpoura M. Aurelia Sabina Iuliana a Carinus se musel z Británie vrátit na pevninu.

 

V kavkazské Ibérii skončila vláda krále Aspakúra, Asfagur (od roku 265), posledního z Arsakovců na trůnu v Mcchetě. Následovali panovníci z perského Chosroova rodu. Meribanés III., Mirvan, Mirian, pers. Mihran, syn Chosroa (je-li jméno autentické, srov. pozdější sásánovské panovníky) z Mihranova klanu s jistou souložnicí, byl pozván ibérskými šlechtici, aby jim vládl.

Oženil se s Aspakúrovou dcerou Abešurou, to mu bylo sedm; odtud nárok na nástupnictví. Chlapcovým regentem byl Mirvanoz, další příslušník perských Mihranů, jednoho ze sedmi velkých íránských klanů za Sásánovců. Meribanova vláda trvala do roku 361, roku 319 n. 334 se stal monotheistou.

V letech 345-361 byl Meribanovým spoluvládcem nejstarší syn Rev II., údělný panovník v Kachetii. Ženat byl se Salomé, dcerou arménského krále Tíridáta Velkého. Zemřel však několik měsíců před svým starým otcem (104). Je možné, že po těch několik měsíců měl otec za spoluvládce ještě Bakura I. (?).

 

Praefecti Urbi za Diocletiana (předcházející viz rok 260): 284 Ceionius Varus, 285 L. Caesonius Ovinius Manlius Rufunianus Bassus, 286 M. Iunius Maximus, 288 Pomponius Ianuarius, 290 L. Turranius Gratianus, 291 C. Iunius Tiberianus, 292 Claudius Marcellus, 293 Septimius Acindynus, 295 T. Claudius Aurelius Aristobulus, 296 Cassius Dio, 297 Afranius Hannibalianus, 298 L. Artorius Pius Maximus, 299 Anicius Faustus, 300 Pompeius Appius Faustinus, 301 L. Aelius Helvius Dionysius, 302 Nummius Tuscus, 303 Iunius Tiberianus, 304 Aradius Rufinus (poprvé), 305 T. Flavius Postumius Titianus (do března 306, viz dále tam). 

 

***********************************************************

285. 
Ol. 266,1

596 SE
532 AE
neznámý
a. u. c. 1038
Imp. Carinus III a T. Claudius Aurelius Aristobulus
zprvu jen na východě: Imp. Caesar C. Aurelius Valerius Diocletianus Augustus II   ***********************************************************

Začátkem roku už byl Carinus na cestě z Británie proti Sabinovi Iulianovi, jehož porazil u Verony a usurpátor bitvu nepřežil. Pokračoval na Balkán proti Diocletianovi, jehož vojsko v červenci na řece Margus v Moesii/dn. Veliká Morava porazil. V okamžiku vítězství ho však přímo v bitvě zavraždil praefectus praetorio a jeho spolukonsul T. Claudius Aurelius Aristobulus, poněvadž mu prý náruživý císař svedl manželku (viz o jeho vášni roku předešlého a srov. podobný osud Victorinův roku 271). 

Podle jiné verse M. Aurelia Carina vítězná armáda opustila a Aurelius Aristobulus si hodnost udržel i za Diocletiana. Na jeho konsulské místo si za kolegu vybral Diocletianus L. Caesonia Ovinia M'. Rufiniana Bassa, správce kdysi Afriky a dvořana Carina s Numerianem/comes Augusti a svěřil mu pak praefecturu Urbis.

Nový vládce, nyní bez konkurence, nikomu v říši nevzal ze msty majetek, ani nikoho nestíhal, na římské poměry nezvyklý výsledek občanské války, sedmé v pořadí, vedené od loňska, viz roky 68, 193, 238, 260, 270 a 276.

 

Tím skončila chaotická éra vojenských císařů trvající půl století od vraždy Severa Alexandra roku 235, doba, která osudově oslabila říši, rozvrátila ekonomiku, důvěru v ústřední moc a za níž se pevně uchytily autonomní instituce křesťanského monotheismu. 

 

Svého spolubojovníka, nevíme, v jaké roli, snad legáta, M. Aurelia Valeria Maximiana vulgo Maximiana Herculia jmenoval Diocletianus caesarem (snad 21. července), viz následující rok a rok 293, a začal uvažovat o rozčlenění říše na tetrarchie: odstartoval proces rozdělení říše na východní a západní završený roku 395 a zůstal patrný ve Středomoří dodnes. Herculius byl prý nevzdělaný surovec s hloupými nápady z "divočiny, a ještě k tomu pannonské/ortu agresti Pannonioque", zároveň však spolehlivý vojevůdce.

Palác si postavil u Sirmia/dn. Sremska Mitrovica v SRB v místech, kde jeho rodiče pracovali za mzdu, resp. vedli jakési obchody. Je do jisté míry pravděpodobné, že s Diocletianem byl spřátelen odjakživa a postupoval po jeho boku v armádní službě a že asi loňského roku v Bíthýnii přispěl k jeho volbě augustem. 

Diocletianus s Maximianem se dávali zahrnovat božskými atributy: Diocletianus jako Iuppiter/Iovius, jeho kolega jako Hercules/Herculius. Od oslovení domine, které Diocletianus vyžadoval a na rozdíl od Gaia, Domitiana a Aureliana se nyní udrželo, dostala jméno celá epocha, třebaže ho zavedl někdo jiný, viz rok předešlý a rok 287. Diocletianus zavedl pro "poddané" pokleknutí před augustem a políbení lemu jeho purpurového pláště. K oslovením se řadilo též "tvá božská bytost/numen tuum".

Podobná gesta nebyla pro populaci říše žádnou revolucí, symbolika absolutního vladaře se kryla se stávající skutečností. Latinský titul císařů se přitom ani v této době nikdy neotíral o slovo "réx/král", zatímco řecky mluvící východ říše užíval jako adekvátní k imperátor výrazu autokratór a později i král/basileus.

Maximianova syrská manželka Eutropia mu dala asi roku 278 syna M. Aurelia Valeria Maxentia vulgo Maxentia a dceru Flavii Maximianu Theodoru (možná to byla dcera nevlastní, neboť Eutropie sama roku 312 po synově smrti přiznala, že Maxentia měla s jistým Syřanem). Theodora se stala manželkou Constantia I. Chlora a druhá dcera Eutropie Flavia Maxima Fausta byla provdána za Constantina I. (obě zemřely brzy po roce 325, asi už v letech 326 n. 327).

Lidé, jimiž se Diocletianus obklopil, pocházeli všichni z Illyrika, tedy z pannonských a moesijských provincií. Dvě illyrské legie vynikající zručností ve vrhání střel upevněných po pěti na vnitřní straně štítu opatřených pro větší průraznost olověnou zátěží/plumbátae n. mattiobarbulí či martiobarbulí (tak i později řecky matzobarbulon), jejichž vojákům se proto říkalo mattiobarbulové, dostaly po císařích čestné označení Ioviání a Herculiání a požívaly elitního postavení.

Řada illyrských císařů sahala s přerušeními od Decia roku 249 po Constantina i., později od Ioviana, Valentiniana i. po Valentu roku 378 a jejich potomky: romanisovaným Balkáncům popř. římským kolonistům z této části říše patřil před hispánským Theodosiem její konec.

Za nich se enormně rozšířil počet dvořanů a lidí se dvorem spojených/dignitates palatinae: říkalo se jim kaisareioi/císařští a tvořili stát ve státu. Chod vlastního císařova okolí řídil praepositus sacri cubiculi/představený svaté ložnice, obvykle eunúchos. Křesťanský ideolog Lactantius, jistě s nadsázkou, tvrdil, že na každého Římana připadá jeden byrokrat, kterého musí vyssávaní obyvatelé Středomoří živit, a to luxusně.

Od Diocletiana řídili velkou část dvorských administrativních úřadů opět eunúchové, jejichž obliba u dvorů za vlády armádního důstojnictva velmi upadla, když je vyhnal a rozprodal Severus Alexander, viz rok 222; srov. rok 354, kdy zase byli silnou složkou dvořanstva. Dokud byla augustova přítomnost v Římě nezbytná, říkávalo se jeho sídlu a komplexu dvorských úředníků palác/palátium, palátia, císařský dvůr.

Jak v posledních desetiletích sílil význam měst blíže k hranicím a augustové jezdili do Říma čím dál méně a názor senátu jim byl lhostejný, zabydlovalo se nové označení pro císařský dvůr: comitátus, "doprovod", rozumím se vladaře, který je s armádou stále na cestách (řecký obrat zněl stratopedon, tedy rovnou "vojenské ležení; dř. označení pro tábor praetoriánů v Římě, castra praetoriana). 

 

Do Japonska, státu Jamato, dorazil Korejec z Pekče Wani/Wangin, aby se stal vychovatelem u dvora a prvním učitelem čínštiny na ostrovech. Přivezl s sebou knihy a tak se přes Koreu dostalo čínské písmo do Japonska. Oficiálně měl na starosti písemnosti císařského pokladny, viz rok 283. Téhož roku zemřel v Pekče král Ahwa, japonský spojenec a zušlechťovatel císařského dvora. Obě události se mohly přihodit až roku 405, srov. onen datační rozdíl s korejskými a čínskými kronikami 120 let.

Nejstarší Ahwův syn Tjönči žil jako rukojmí u japonského dvora a než dorazil, spravoval za něho království jeho mladší bratr Hunhe. Zavraždil ho však nejmladší z bratrů Sjöl-lje a prohlásil se králem. Tjönčiho do Pekče doprovodil oddíl Japonců a bratra zabil. Roku 294 však zemřel a jeho syn Ku-ni-sin byl nezletilý. Za něho byl ustaven regentem ve spojení s královnou-vdovou Mong-man-či z Jamato, syn Korejky ze Silly. 

V Pekče jmenoval roku 374 panovník profesora čínštiny na vysoké škole, stát Kogurjó založil vysoké učení o dva roky dříve.  


***********************************************************
286. 
Ol. 266,2

597 SE
533 AE
neznámý
a. u. c. 1039
M. Iunius Maximus II a Vettius Aquilinus 

***********************************************************

1. března n. dubna jmenoval Diocletianus svého caesara M. Aurelia Valeria Maximiana augustem s oslovením nobilissimus et frater/"nejvznešenější a bratr". Je pozoruhodné, že kromě války s Carinem se Diocletianus s Maximianem osobně setkali pouze roku 289 n. 291 v Mediolanu při projednávání budoucnosti říše a roku 303 v Římě na Diocletianových vicennaliích. Na všechno ostatní zjevně stačila Diocletianova autorita, říšský poštovní systém a osobní císařští poslové.

T. r. zahájil Diocletianus reformu říšského měnového systému s cílem omezit inflaci. Toho nedosáhl, srov. rok 301. Byl vysloven předpoklad, že reforma mincovní ražby nesměřovala k tržním opatřením, jako spíše k ochraně vojáků před obchodníky a tedy před inflací. T. r. určil císař, aby se z libry zlata namísto padesáti razilo aureů (solidů) šedesát. Roku 294 n. 295 zavedl argenteus/stříbrňák, jehož se razilo z libry kovu 96 (c. 3,4 g); srov. v přílohách oddíl Míry & váhy. 

 

Po smrti Carinově se v Galliích rozšířilo panství bagaudů, venkovanů olupujících cestující a římské byrokraty. Jejich "augustem" byl jistý C. C. Amandus a jeho pobočníkem Aelianus, snad jeho "caesar" (podle jednoho zdroje se jmenoval Helianus). Masová protiřímská guerrilla fungující jako obyčejný banditismus i v pokusech o dobytí větších měst byla pravděpodobně kryta nebo dokonce řízena domácími gallorománskými statkáři. O osudech obou vůdců není nic známo. Po vítězství Maximiana nad bagaudy/snad kelt. "bojovníky" získal od Diocletiana titul augustus; velkou část lupičů přitom vzal na milost, ale nic bližšího o této policejní akci nevíme.

Hnutí nezaniklo a rozšířilo se do Hispánií. Roku 435 povstal v Aremorice/pozd. Bretagne jistý Tibattó proti Valentinianovi III. Po dvou letech byli jeho bagaudi rozprášeni alánskými oddíly, které na ně poslal Aetius. Vůdcové povstání i s Tibattónem byly zajaty.

Proti Valentinianovi šla i povstání v Hispánii Tarakkónské. Roku 441 zde bagaudskou vzpouru podporovanou Visigoty potlačil magister militum Asturius, o dva roky později Asturiův zeť Merobaudés. Roku 448 se bagaudové spojili se Suéby vedenými králem Rechiarem a plenili. Bagaudský vůdce Basilius vydržel asi do roku 454, kdy překročil Pyreneje s visigotskou posilou z pověření Aetia Frederich, bratr visigotského krále Theodericha II., a povstání zlikvidovali, o dva roky později porazili i Suéby. 

 

Do Gallií vpadli Alamannové, Herulové, Burgundové a Chaibonové, o rozsahu jejich útoku, trvání ani o tom, kdo a jak je odrazil, nevíme nic; srov. rok 291. Bojoval s nimi Maximianus, Diocletianus se vypravil na východ říše: v létě byl v Palaistíně a pak v Egyptě, jednal s Peršany. Dával všude opravovat hraniční pevnosti a posiloval posádky, viz roky následující. 

 

V Británii povstal někdy v letech 286/287 M. Aurelius Maus(aeus?) Carausius/Charausio, velitel loďstva pro válku s piráty kolem germánských a britských břehů. Dal vzniknout samostatnému britskému císařství, které trvalo do roku 296. Maximianus nebyl s to Carausia porazit, ani jeho praefectus praetorio Constantius, budoucí tetrarcha (původně asi "Pauper/Chuďas", později chronografy označen slovem "Chlorus/Bledý", o přízvisku viz v indexu s. v. Const. I.), dlouho nedokázal zabránit Carausiovým vpádům do Gallií. Viz dále rok 293.

Carausius byl Keltogermán z národa Menapiů v Belgice, za mlada kormidelník, v armádě úspěšně sloužil v Maximianově tažení proti bagaudům. Na podzim t. r. ho Maximianus pověřil sestavením flotily/classis britannica a potřením saských a franckých pirátů; svou základnu měl v Bononii alias Gesoriacu/dn. Boulogne-sur-Mer.

Když se provalilo, že císařské pokladně zapomínal odvádět kořist z likvidovaných Germánů, nařídil Maximianus Carausiovu popravu. Menap nečekal a zmizel do Británie, kde se zcela na Římu osamostatnil. Jeho spojenci byli dolnogermánští Frísové a Chamavové.

V jeho době začali britorománské elity po vzoru říšských silněji investovat do svých venkovských sídel, srov. dochované mosaikové podlahy. Na nich mimo jiné motivy z Aeneidy. Na své stříbrné mince dával daleko od Středomoří razit slova Renovat(or) Roman(orum)/Obnovitel Římanů a na jiný typ Expectate veni/"Očekávaný, přijď!", záhadné RSR (jiné od RAT. S. R. = rationalis summae rei/finanční úřad) a pod nápis Victoria Carausi Aug(usti) dole INPCDA, což nimusmatici rozluštili jako zkratky slov veršů ze čtvrté Vergiliovy Eklogy: "redeunt saturnia signa, iam nova progenies caelo demittitur alto/vracejí se sáturnská znamení (blaženého věku), z vysokého nebe se spouští nový lidský rod".

Nápad pro člověka s Carausiovým životopisem jistě pozoruhodný, což badatelé rozluštili jako důkaz znalostí Vergilia u Britorománů. Zajímavá je též hodnota stříbrňáku dénáriovského typu: váží 3,75 g, tedy více než než před dvěma sty roky za Nerona (3,4 g). 

 

Někdy v době mezi roky 286 až 293 povstal v Egyptě jistý Achilleus (viz rok 297, kde o pochybnosti se jménem) a v Itálii Iulianus (celá jména neznáme) a než byli zabiti, užívali oba krátce imperátorského titulu. Kromě jména a toho, že Iulianus ukončil život skokem do plamenů s dýkou mezi žebry, nevíme o nich zhola nic. Nic též není známo o povstání kmenové federace berberské v Mauretánii "Pětice národů/nationes quinquegentanae" 


***********************************************************
287.
Ol. 266,3

598 SE
534 AE
neznámý
a. u. c. 1040
Imp. Diocletianus III a Imp. Caesar M. Aurelius Maximianus Augustus I

***********************************************************

Diocletianus omezil přístup k sobě a odložil oslovení princeps a imperator. Zavedl panovnický titul dominus noster, dominus et deus, a Římané museli před panovníkem padnout na zemi; Helléni tomu říkali proskynésis, viz zvyky orientálních panovníků a její zavedení u dvora Alexandra Velikého před více než půl tisíciletím. Diocletianus s diadématem ve vlasech, jak už praktikoval Aurelianus, přidal líbání nachového roucha panovníkova. 

Spolu se správními reformami z roku 293 tím zanikla říšská ústavní podoba zavedená Augustem zahrnující senát formálně do spoluúčasti na vojenské diktatuře, éra v novověku nazývaná principát, a začal dominát, absolutistická říšská vláda jedince se symbolikou orientální despocie; republikánské instituce odumřely v císařské administrativě, senát definitivně degeneroval v obyčejnou městskou radu. 

Jinak usiloval Diocletianus o restauraci polytheistických zvyklostí, stavěl a obnovoval v Římě a v nových centrech imperia, v Karthágu, Mediolanu, italském residenčním městě, a Níkomédeji, středisku Orientu. Sám se v Římě nezdržoval, pravděpodobně pouze jednou (roku 303), ani jeho západní spoluvládce (298 a 303): politický úpadek Města se za illyrských vládců urychlil, vliv senátu mimo Řím zanikal. Diocletianus spustil administrativní a hospodářské reformy, ale přečkaly ho jen zčásti. Nicméně nastartoval éru stability trvající celé čtvrté století a prosperity řady mimoitalských provincií na západě říše, v Africe a Levantě.   

 

Constantius I. Chlorus, pozdější augustus, srov. rok 293, válčil pod Maximianem jako praefectus praetorio úspěšně s Franky, kteří se spojili s "britským" Carausiem a porazil je též roku 291.

 

V Armenii začala s římskou pomocí vláda Tíridáta/Trdata III., syna Chosroa II., viz rok 252. Od roku 293 vládne celou Armenií až do roku asi 330. Za zavedení křesťanství jako státního náboženství roku 301, viz, po Orrhoéně ve druhé monarchii, se mu dostal přízviska Veliký. Vláda Tíridáta III. vyhlíží na armenské poměry velmi dlouhá a řada novodobých výkladů dobu mezi 287 a 330 rozděluje mezi Tíridáta III. (287-297) a Tíridáta IV., jemuž teprve přisuzují přívlastek Veliký. Válčil se Zakavkazany, v bitvě přeťal krále Barsiliů/Basiliů, jméno se nezachovalo, vejpůli a pronásledoval severní nepřátele Armenů až k "území Hunů", pravděpodobně do dn. Dagestánu. Ve válce padl sparapet neboli dědičný armenský armádní velitel Artavazd Mandakuni/"z Mandakunie". Po jejím ukončení, data neznáme, nikoli však před rokem 309, se Tíridátés vypravil proti Šápúrovi Perskému. 

Diocletianus uzavřel nyní po Carově válce, viz rok 283, výhodný mír s perským velkokrálem Bahrámem II. vracející římské hranice s Peršany do severní Mesopotamie a na jeho základě mimo jiné byl dosazen na armenský trůn Tíridatés III. Od tohoto roku do 383 patří Armenie opět do římské sféry vlivu; viz tam nové poměry a rok 293. 

 

***********************************************************

288. 
Ol. 266,4

599 SE
535 AE
neznámý
a. u. c. 1041
Imp. Maximianus II a Pomponius Ianuarius

v Britanii: Imp. Caesar M. Aurelius Maus. Carausius Augustus II 

*********************************************************** 

Diocletianus snad t. r. potlačil povstání v Horním Egyptě. Usídlil s jejich souhlasem Nobaty/Nobady, země řec. Nobadia, jednu z núbijských odnoží ze Západní pouště, do měst na břehu Nilu kolem Elefantíny, aby chránili kraj před nájezdy Blemmyů, srov. rok 280 a ještě rok 294, a celou oblast znovu opevnil. Vyklidil na jihu Egypta oblast Dódekaschoinos/"Dvanáct schoinů" a posunul tak říšské hranice zpět z Hierásýkaminu na sever k prvním nilským peřejím. Nejjižnější posádkou se stalo ležení První legie maximiánská/legio prima maximiana na ostrově Filai u prvního kataraktu. Blemmyům Řím ovšem nadále platil tribut, aby se zdržovali loupežných nájezdů na římské území.

Třebaže oblast Egypta a Libye, dioecesis Aegypti, byla Diocletianem rozčleněna na šest provincií, viz rok 293, spadaly pod jednotné vojenské velení: při rozdělení říše 395 to byly provincie Aegyptus (Aeg. Iovia) na západu Delty s Alexandrejí, Augustamnica (dř. Aegyptus Herculia) ve východní Deltě, Arcadia Aegypti, Thebais, Libya inferior ("sicca/pouštní") a Libya superior ("Pentapolis").

Události s Nobaty a Blemmyji s vyklizením Dódekaschoinu se datovávají o deset let později v souvislosti s likvidací Domitianova a Achilleova povstání, viz tam. Nelze vyloučit, že Diocletianus byl v Horním Egyptě dvakrát.

Z Egypta se Diocletianus vrátil přes Anatolii na Západ, viz rok následující.     


***********************************************************
289.
Ol. 267,1

600 SE
536 AE
neznámý
a. u. c. 1042
L. Ragonius Quintianus a M. Magrius Bassus

coss. suff.: M. Umbrius Primus a T. Flavius Coelianus

Ceionius Proculus a Helvius Clemens

Flavius Decimus a [A]ninius (?) Maximus

v Británii: Imp. Caesar M. Aurelius Maus. Carausius Augustus III

***********************************************************

Diocletianus n. Galerius válčil se Sarmaty, nevíme však, kde: pravděpodobně na Dunaji v novodobém Banátu, viz dále o nich rok 292. Ve válečné sezoně roku 290 byl zpět v Orientu, kde řídil boje s arabskými Sarakény asi v Syrské poušti, ale na konci roku nebo začátkem 291 se s Mediolanu setkal s Maximianem, aby konferovali o osudech říše. Je pravděpodobné, že zde dozrála myšlenka na rozdělení imperia, viz rok 293. Pak se pravděpodobně Diocletianus vrátil do válek se Sarmaty, viz rok 292, Maximianus do války s Carausiem. 

21. dubna v Treverech/Augusta Treverorum pronesena první zaručená zmínka o Alamannech, srov. však rok 213. Panegyrik na Maximiana jistého Claudia Mamertina předpověděl též Carausiův konec. Text zachován pod jménem jiného Mamertinova jmenovce, konsula roku 362; souvislost mezi oběma nejasná. 

Císařské loďstvo stavěné po tři roky pro invasi do Británie rozmetala bouře, aniž by zasáhlo do války Maximiana s Carausiem.  


***********************************************************
290.
Ol. 267,2

601 SE
537 AE
neznámý
a. u. c. 1043
Imp. Diocletianus IV a Imp. Maximianus III

v Británii: Imp. Caesar M. Aurelius Maus. Carausius Augustus IV

***********************************************************

Carausius odrazil pokus Maximianův vytlačit ho ze severu Gallie. Dával drze razit antoniniany s portrétem svým společně s Diocletianem a Maximianem s nápisem Carausius et fratres sui/C. a jeho bratři; že by někdy Diocletianus se svým spoluvládcem uznali Carausia za augusta, známo odjinud není.

 

Někdy po t. r. sestavil Diocletianův tajemník a libellis Gregorius n. Gregorianus sbírku císařských ediktů vydaných od časů Hadrianových známou jako codex gregorianus. Brzy po něm právník Hermogenianus (asi Aurelius/Aurelianus H.), tehdy imperatorův magister libellorum (nové označení pro tajemníka a libellis), vydal sbírku ediktů a praetorských výnosů a k tomu Iuris epitomarum libri sex/Výbor z práva v šesti knihách; viz dále o něm rok 293.

Na práce obou právníků a jejich předchůdce Gaia, viz rok 160 resp. 451-, navazovaly kodifikační komise právníků, které první od časů zákoníka dvanácti desek/XII tabulae, tedy po devíti staletích, snesly na hromadu platné právní normy. Po rozhodnutí císařů Theodosia II. s Valentinianem III. roku 429 revidovaly zákony dvě komise 22 právníků a s platností od Nového roku 439 vešel v život Codex theodosianus, rozsáhlá sbírka norem vyhlášených od roku 313, tedy od éry Constantina I. (již s kopou zákonů proti haeretikům). Prvních pět knih lze rekonstruovat z Lex romana Visigothorum/Visigotské římské právo, které z kodiku vycházelo.

O století později v Kónstantínopoli vyšel z iniciativy quaestora sacri palatii/šéfa dvorské právní kanceláře Triboniana Codex Iustiniani ve dvanácti knihách přepracovaný roku 534 a vedený stále ještě v latině, která nejenže byla mateřštinou panovníkovou, ale též ještě dlouho hlavním jazykem východořímského dvora (o jiném Tribóniánovi viz roku 100+). Jeho první ustanovení praví, že "o nejvyšší trojici a o víře se nesmí nikdo veřejně odvážit diskutovat"/de summa trinitate et de fide et ut nemo de ea publicae contendere audet. Ve spojení se třemi dalšími právnickými sbírkami tvoří codex celek nazvaný v novověku Corpus iuris civilis/Sbírka občanského práva.

 

V Číně 17. května zemřel císař Wu, od roku 265 první panovník dynastie Ťin/Jin. Jeho vládu a následující chaotické období (265-317) označují čínští dějepisci jak období Západní Ťin/Xi Jin, roky 317-420 jako Východní Ťin/Dong Jin. Třebaže Wuův korunní princ S'-ma Čung/Sima Zhong byl slaboduchý, otec na jeho nástupnictví trval, neboť byl jeho nejstarším žijícím potomkem, a pod jménem Chuej/Hui (31) nominálně vládl do roku 306.

O moc u dvora soupeřila zprvu císařova o dva roky starší manželka Ťia Nan-feng/Jia Nanfeng s ministrem Jang Ťünem/Yang Jun. Zlomila ho s pomocí dvou ze s'movských králů, srov. rok 280. Roku 300 se však proti ní spojili králové z Čao/Zhao a Čchi/Qi S'-ma Lun a S'-ma Ťiung/Sima Jiong a královnu přemohli a zabili.

Zkraje následujícího roku se provolal císařem S'-ma Lun, ale proti němu se spojil S'-ma Ťiung s ostatními králi, porazili ho a zabili. Císař Chuej se vrátil nominálně k vládě a jeho regentem byl Ťiung. Roku 302 se proti němu spojili ostatní S'maové a zabili ho. Novým regentem se stal S'-ma Aj/Ai, už následujícího roku však s ním ostatní válčili, ale neuspěli.

Na začátku 304 vypukl v sídelním městě Luo-jangu hlad a S'-ma Jüe/Yue, král z Tung-chaj, který byl u Aje ve městě, hostitele zradil a s gardou vpustil dva S'-maje dovnitř. Aje upálili. Tři S'-maové si rozdělili nejvyšší úřady, ale S'-ma Jing/Ying z Čcheng-tu donutil císaře Chueje, aby ho jmenoval korunním princem. Byl ostatními vyhnán a v průběhu 305 a 306 byli v bojích zabiti S'-ma Jing a S'-ma Jung/Yong. Posledním Chuejovým regentem byl do roku 306 S'-ma Jüe, kdy se císař otrávil chlebem (předhazovali to Jüeovi, třebaže to nemělo logiku: nic z toho neměl). Císařským nástupcem se stal Chuejův bratr S'-ma Čch'/Sima Chi (22) pod trůnním jménem Chuaj/Huai. Tím skončily války osmi králů trvající od roku 291.

S'-ma Jüe zůstal regentem a válčil neúspěšně s Huny a dalšími barbary pronikajícími setrvale ze severozápadu do Číny. Na jaře 311 zemřel, viz tam.      


***********************************************************
291.
Ol. 267,3

602 SE
538 AE
neznámý
a. u. c. 1044
C. Iunius Tiberianus II a Cassius Dio

***********************************************************

Burgundové vpadli po sporech o kontrolu nad solnými doly a hranice na území Alamannů, svých severních sousedů na jihozápadu dn. Německa, jichž byli dlouho spojenci v rabování římských území, srov. rok 278 a 286.

  

***********************************************************

292.
Ol. 267,4

603 SE
539 AE
neznámý
a. u. c. 1045
Afranius Hannibalianus a Iulius Asclepiodotus

***********************************************************

Další boje Diocletianovy a Galeriovy se Sarmaty, srov. rok 289. Římská tažení za Dunaj vedla k téměř vyhlazení části sarmatského polonomadického národa a s nimi Karpů, vpadajícím na římské území po roce 238; část jich byla usazena v provincii již Aurelianem. Zbytky Karpů, počty neznáme, Galerius usadil asi roku 299, viz tam, rovněž na říšském území, stejně tak zbytky některých kmenů Sarmatů a decimovaných Bastarnů, které Galerius po vzoru Probově usadil rovněž v Thrákii, srov. rok 277 a o Sarmatech roku 334.

 

Nejstarší známé kalendářové datum západní polokoule je 7. prosince 36 a pochází od Mayů; nejstarší datum na stéle je z peténského Tikalu ze 6. července 292 n. l. (viz více rok 1800).


***********************************************************
293.
Ol. 268,1

604 SE
540 AE
neznámý
a. u. c. 1046
Imp. Diocletianus V a Imp. Maximianus IV

***********************************************************

Diocletianus radikálně reformoval říšskou správu; bývá též kladeno do roku c. 297, kdy pravděpodobně završena. Kde a jak byl reforma proklamována, nevíme. Rozdělil říši na tetrarchie řízené dvěma augusty a jim podřízenými caesary, přičemž vyloučil dynastické nástupnictví, resp. chtěl vyloučit. Augustové měli po dvaceti letech v čele říše odstoupit, viz rok 305. Důsledně se svého ustavení držel pouze on sám a panovnický tetrarchový systém se po jeho odchodu z politiky zhroutil, definitivně roku 324, kdy po občanské válce zůstal Constantinus I. opět jediným augustem, viz.

Přetrvala administrativní reforma provincií, které byly nadále drobeny v menší území, nicméně vydržela na západě až do pádu římské moci, na východě do 7. století. Reforma snížila risiko povstání, neboť v umenšených provinciích byla ve většině případů též oddělena civilní správa od vojenské. 

Říši rozdělil Diocletianus do čtyř praefectur a autonomního postavení užíval Řím, který zůstal formálně hlavním městem říše (do 359): praefectura Galliae, Italiae et Africae, Illyrici, Orientis. V čele praefectur stáli praefecti praetorio, Říma nadále praefectus Urbi. V sídlech správy dal budovat císařské paláce: v dolnopannonském Sirmiu pro Diocletiana, v Mediolanu pro Maximiana, v Antiocheji pro Galeria a v Trevíru/Augusta Treverorum pro Constantia. Metropolitní postavení Říma v této době však nadále zůstávalo neohroženo.  

Zřídil dvanáct dioecesí/řec. diokéseis spravovaných vikáři/vicarii, na Východě komitou/comes Orientis. Itálie měla dva vikáře, z toho jednoho pro Řím. Většina dioikésí disponovala mincovnou, s výjimkami hispánské a viennenské. Zrušil daňové prázdniny obyvatelům Itálie, které platily od časů republiky a začátku principátu, takže jediní, kdo v říši neplatili pozemkovou daň, zůstali vlastní Římané. Daňová reforma unifikující na jednu stranu poplatky a rušící dávná nařízení nezohledňující lokální podmínky zřejmě proběhla až roku 297: příslušný dekret egyptského praefecta je datován z března 297. Roku 299 nebo spíše až 301 následoval pokus o stanovení maximálních cen, viz tam a v indexu pod ceny, daně.

Období let 293-305 bývá v novodobé historiografii označováno za éru první tetrarchie: z dvojvládí Diocletiana s Maximianem se stalo formální čtyřvládí. Administrativní reforma vedla ke zvýšení počtů provincií dělením starých; výčet viz v indexu s. v. provincie. Dioecesis Orientis čítala osmnáct provincií, dioecesis pontica sedm, d. asiana devět, d. Thraciarum šest, d. Moesiae jedenáct, d. Pannoniae sedm, d. Britanniae čtyři (od 369 pět), d. Galliae osm, d. viennensis sedm, d. Italiae dvanáct, d. Hispaniae šest a d. Africae sedm, celkem 101 provincie (za Traiana jich bylo 45).

Roku 395 byla říše členěna na 119 provincií, ty do patnácti dioecesí a ty do čtyř praefectur. Imperátor v Constantinopoli, Východní Řím, vládl dvěma praefecturám. Pod praefecta praetorio per Orientem spadaly dioecesis Aegypti se šesti provinciemi, d. Orientis s patnácti, d. pontica s třinácti, d. asiana s devíti a d. Thraciarum s šesti provinciemi. Pod praefecta praetorio per Illyricum spadala d. Macedoniae se sedmi provinciemi a Daciae s pěti.

Západní Řím vládl rovněž dvěma praefecturám: praefectus praetorio Italiae & Africae/per Italiam & Africam spravoval dioecesi Pannoniarum se sedmi provinciemi, d. Italiae annonariae se sedmi provinciemi, d. Italiae suburbicariae s desíti provinciemi a d. Africae se šesti. Praefectus praetorio Galliarum spravoval d. Britanniae se čtyřmi provinciemi, d. Galliae s deseti, d. Septem provinciarum/Sedmi provincií a d. Hispaniae rovněž se sedmi provinciemi.  

V Africe rozdělil Diocletianus Afriku proconsularis na provincii Africa Zeugitana (což byla původní republikánská prokonsulská provincie Africa vetus se sídlem v Karthágu), Africa Byzacena se sídlem v Hadrumetu/dn. Súsa, fr. Sousse, v TN a Africa Tripolitana (Tripolis). Mauretanie se nyní členila na Mauretanii Sitifensis, Caesariensis a Tingitana.

Provincie Numidia zřízená Commodem n. Septimiem Severem, viz rok 189 a 204, byla rozdělena na Numidii Cirtensis, "Kirteskou", od Constantina I. Constantina, viz rok 309), a Numidii militianu/"vojenskou" se sídlem v Lambaesi/Lambaisis, dnes u Tázúltu, fr. Tazoult, v DZ.

Diocletianus přejmenoval obě moesijské provincie na První (Horní) a na Druhou (Dolní), z níž vyčlenil provincii Scythia minor/Menší Skythii. Constantinus později rozčlenil První Moesii v provincie Dacia ripensis/Nábřežní D., Dacia mediterranea/Středomořská D. a na Dardanii. Moesie byla dobyta roku 29-, ale provincií se stala snad až nejpozději roku 6+. Roku 87+ ji Domitianus rozdělil podle řeky Kiabros/Ciabrus, dn. Cibrica, na západní Horní/Moesia superior a Dolní/Moesia inferior zvanou též Ripa Thraciae, Thrácký břeh (sc. Istru/Dunaje). 

Zřejmě t. r. kolonisoval Diocletianus pod názvem Diospolis/dn. Jambol v BG staré thrácké město Kabylé, metropoli Astů, dobytou Filippem II.; viz o ní rok 342 a v indexu s. v.

Tři provincie zůstaly proconsulské (Africa, Achaia a Asia), consulárských, tedy řízených senátory n. exconsuly, bylo 36, correctores/řec. diorthótai, též ranku senátorského, spravovali provincie Apulii & Calabrii, Lucanii & Bruttium, pannonskou Savii, Paflagonii a hornoegyptskou Augustamniku. Ostatní provincie řídili praesides.

Jak vypadala civilní a vojenská správa říše kolem roku 395 za Honoria na západě a c. 420 na východě ukazuje (opisy jediného zachovaného rukopisu s vyobrazeními znaků a štítů jednotek ztraceného v renesanci) Notitia dignitatum. Mezi štíty překvapí symbol lehké pěchoty (armigeri defensiores seniores) zobrazující jin & jang sedm století předtím, než byly poprvé užity taoisty k vyjádření duality a prolínaní světa na Dálném Východu. 

Někdy v této době byla provincie Syria Coele/Syria Koilé rozdělena na Syrii Primu se správním střediskem v Antiocheji a Secundu neboli Salutaris (Apamea). Syria Phoenice se rozpustila ve Phoenice Paralii (Tyros) a Phoenice Libanensis (Emesa). Syria Palaestina byla rozčleněna na Palaestinu Primu (Caesarea Maritima), Secundu (Scythopolis) a na Sínaji a na jihu dn. JOR Tertiu n. Salutaris (Petra n. Aila). K dioecesi Orientis ještě patřily provincie Arabia (Bostra; hranicí k Třetí Palaestině bylo Wádí al-Hasá při jižní části Mrtvého moře), Osroene (Edessa), Mesopotamia (Amida), Cilicia Prima (Tarsus) a Secunda (Caesarea/Anazarbus), Isauria (Seleucia) a Cyprus (Constantia/Salamis). 

Titulatura legatus Augusti pro praetore/presbeutés kai antistratégos Sebastú za Diocletiana vymizela. Proconsulové nespadali již pod senát, ale příkazy dostávali od císaře, ostatní od příslušných praefectů praetorio. Provincie hraniční dostávali do správy vojáci jako duces/odtud pozdější šlechtický titul "vévoda", spojující civilní administrativu s armádním velením.

Diocletianus zdokonaloval říšský limés a posílil jeho zázemí. Pohraniční vojska límitáneí/"u valu" a rípáriensés, rípárénsés/"na březích (řek)" dostala zvláštní postavení, v jejich týlu sídlily jednotky rychlého nasazení, comitáténsés; původně určeny k doprovodu císaře a jeho dvora, když se později augustové tažením v první linii vyhýbali, exklusivní postavení oddílům zůstalo. Elitní součástí "comitátů" byli oddíly palácové gardy, palátíní, srov. zde níže. 

Přeorganisoval též tajnou službu. Někdy v této době rozpustil Diocletianus sbor frumentariů (původně obchodníci obilím, provianťáci, pak informátoři o náladách mezi obyvatelstvem), ozbrojených tajných kontrolujících celou říši; byli zařazeni u každé legie, vlastní oddíly měly kasárny v Římě na Caeliově vrchu. Často si vymýšleli, neměli nad sebou kontrolu a obyvatelstvo snadno okrádali. Tyto tajné nahradili později agentes in rebus/"jednající ve věcech", oddíl o 1100 ozbrojených mužích s vlastním velením, rovněž tajní (odtud pochází novodobé "agent").

Agenty řídil magister officiórum, jemuž podléhala schola agentum in rébus/"oddělení agentů", odkud byli přidělováni do provincií k disposici vikářům. Magister officiórum měl na povel též elitní palácové jednotky nahrazující od Constantina I. praetoriánskou gardu, scholae scútáriórum et gentium/"oddělení štítonošů & Neřímanů-barbarů"; reforma se nezdařila, neboť agenti brzy dosáhli stejné pověsti jako frumentariové a scutariové jako praetoriáni.

Osobní gardou panovníkovou pod přímým jeho velením se staly prótéctórés domesticórum/"domácí ochránci", jejich funkčním velitelem byl prímicérius ("na voskové tabulce uvedený jako první, velitel")/řec. prímikérios prótéctórum domesticórum, odpovědným nadřízeným comes domesticórum (nepodléhali magistrům pěchoty) a rekrutovali se z gardového jízdního oddílu, schola palátína/scholae palátínae.

Označení "školy" se jim dostalo po hellénských filosofech, kteří přednášívali ve sloupořadích a gardisté se zdržovali v porticích císařského paláce, kde čekali na rozkazy. Takových armádních škol bylo později v Kónstantínopoli sedm a každá měla pět set mužů. • O nové podobě císařských úřadů viz rok 304, srov. rok 41.

Diocletianus od podzimu pobýval v Sirmiu u legií válčících se Sarmaty. Na jaře 295 odešel přes Anatolii do Syrie, aby byl blíže nové perské válce, viz tam. Jeho caesar Galerius dorazil koncem roku do Egypta, viz rok následující. 

 

1. března Diocletianus jmenoval Flavia Valeria Constantia známého jako Constantius I. Chlorus, otce Constantina I., caesarem pro Gallie a Británii, a Galeria pro oblasti na Balkánu; povstaly tetrarchie se sídelními městy v Trevíru, Mediolanu, Thessaloníce a Níkomédeji. Constantius si vzal Maximianovu dceru Theodoru a deset let později se Constantiův syn Constantinus (Veliký) ožení s Maximianovou mladší dcerou Faustou.

Constantius zdárně po celé roky válčil s Franky, viz rok 287, a dalšími Germány na Rýnu (Frísové, Chamavové), roku 296 pacifikoval britanské vzbouřence a 298-299 pokořil Alamanny: po dlouhé době byl na chvíli na rýnské hranici klid, viz vládu jeho syna Constantina I.

Ve válce s Carausiem došlo k okamžité proměně a Constantius po obléhání města a přístavu dobyl 
Bononii/dřívější Gesoriacum, dn. Boulogne-sur-Mer. Carausia však nedopadl, neboť ho zavraždil rusovlasý Allectus, jeho hlavní ministr/rationalis summae rei a prý ničema, který se prohlásil jeho nástupcem a unikl do Británie, viz dále 296.

Flavius Valerius Constantius se narodil kdesi v Illyriku 31. března c. 250. Patřil zřejmě k honoraci kolonistů v Dardanii. Psalo se o něm jako o vnuku bratra imperatora Aurelia Claudia. Ve vojenské kariéře se domohl správcovství Delmatie, roku 288 byl praefectem praetorio Maximianovým. S první manželkou (nebo spíše milenkou/concubina, č. souložnice) Helenou, dcerou hospodského v bíthýnském Drepanu, kterou později křesťané označili za "svatou", měl syna Constantina, budoucího prvního z křesťanských panovníků říše; latinského vzdělání se synovi pravděpodobně dostalo v Delmatii, řeckého nedosáhl nikdy.

V okamžiku povýšení na caesara první tetrarchie se Constantius rozešel s Helenou, přesněji řečeno: musel se rozejít, a oženil se s Flavií Maximianou Theodorou, nevlastní dcerou Maximianovou s Eutropií z prvního jejího manželství s Afraniem Hannibalianem, cos. 292. S Theodorou měl Constantius I. šest dětí: Flavia Dalmatia/Delmatia, Iulia Constantia, Constantii, otce Constantia Galla a Iuliana, Anastasii a Eutropii, s neznámým otcem matku usurpátora roku 350 Nepotiana. Syny Flavia Dalmatia byl Flavius Iulius Dalmatius/Delmatius (tak zněla jeho ražba) a Flavius Hanniballiánus. Pozdější křesťanští autoři měli Constantia I. již za vyznavače svého kultu, což by byl jistý nesoulad s atmosférou v diocletiánovské éře...

 

C. Galerius Valerius Maximianus vulgo Galerius Armentarius byl Constantiovým vrstevníkem a byl rovněž "balkánského" původu: otec, jehož jméno neznáme, byl pastýřem z Illyrika, matka Romula, je-li to autentické jméno, pocházela z Dákie na sever od Dunaje a prchla na římské území před nájezdníky. Galerius se narodil ve vsi, na jejímž místě si vybudoval palác a dal mu jméno po matce Felix Romuliana. Jeho ruiny v okolí dn. Gamzigradu při Zaječaru v SRB byly odkryty.

Nejblíže z významných měst té doby ležela jihovýchodně Serdica/dnešní Sofija, pozdější metropole provincie Dacia ripensis/"pobřežní", zmenšující svým jménem Římanům pocit škody po nezbytném vyklizení vlastní Dákie roku 272 Aurelianem, za něhož zahájil Galerius karieru v armádě.

Sám byl rovněž původně pastýřem a říkali mu proto jednoznačně Armentarius/"pasák dobytka". Vynikal postavou, u vojska byl oblíben a zbožňoval svou matku a tvrdil, že stejně jako Olympias počala s drakem. Byl nakloněn vědám a umění a miloval pití. Nicméně nařídil, aby se jeho opilecké rozkazy vykonávaly až po schválení druhého dne. Stejně jako Constantius I. i on se rozvedl s první ženou, její jméno neznáme, a vzal si Diocletianovu dceru Valerii. 

M. Aurelius Valerius Maxentius, syn Maximianův, jemuž bylo t. r. asi patnáct a srdce svého okolí si nikdy nezískal, se oženil s Valerií Maximillou, dcerou Galeria z prvního manželství, a měl s ní dva syny, z nichž starší se jmenoval (M.) Valerius Romulus. V této době se s ním zjevně tedy pamatovalo jako s perspektivním členem illyrské panovnické kliky. Zastával konsulát v letech 308 a 309, ale zřejmě téhož n. následujícího roku zemřel; známo o něm není jinak nic.  

Maximianovým praefectem praetorio byl právník Aur(elius n. anus) Hermogenianus, "doctissimus iurislator", viz rok 290, a později za Maxentia roku 309 praefectus Urbi.

Flavius Valerius Constantinus, budoucí císař Constantinus I. Veliký, pocházel z Naissu, metropole Horní Moesie (narozen 27. února 271, popř. 272 n. 273, možné jsou i roky pozdější). Za Diocletiana sloužil pod Galeriem na Východě (možná též, aby nepobýval s otcem, aby posloužil jako Diocletianovo rukojmí), kde mimo jiné poznal křesťanského ideologa Eusebia z Kaisareie, vyznamenal se v bojích se Sarmaty v letech 299-305, s otcem Constantiem I. vytáhl roku 306 do Británie na Pikty, viz tam. 

Zde byl 25. srpna v Eburaku/Yorku provolán augustem a tento den držel za svůj dies imperii.

Constantinus I. měl čtyři syny. Nemanželského syna Flavia Iulia Crispa měl s Minervinou, kterou poznal zřejmě v Orientu za tažení s Galeriem. Nebyli pravděpodobně manžely, i Minervina byla  milenkou/concubina. Crispa legitimisoval a jmenoval otec caesarem roku 317 (Crispovi bylo tehdy asi deset, popraven po intrikách Fausty roku 326). Z manželství s Maximianovou dcerou Faustou měl Constantinus syny Flavia Claudia Constantina (II.), Flavia Iulia Constantia (II.) a Flavia Iulia Constanta a starší dcery Constantinu/Constantii a Helenu. Constantius II. se stal caesarem roku 324, nejmladší Constans roku 333. Zdá se, že Constantinus I. mnohem později rovněž uvažoval o tetrarchii, ale pouze svých synů, viz rok 337.

 

V Persii zemřel Bahrám II., panující od roku 276, viz rok 270. S jeho synem a nástupcem Bahrámem III. byli šlechtici po čtyřech měsících nespokojení a povolali na říšský trůn bratra Bahráma I., nejmladšího ze synů Sápóra I., Narsa I., od roku c. 270 panujícího Armenům. Narsés/Narsé, Narsí kraloval do roku 302, ke smlouvě Bahráma II. s Diocletianem se nehlásil a chtěl jít ve stopách svého otce, viz rok 287, podle chronografů devět roků přesně.