Tra-Trh

Trafalgar, Prómunturium Iúnonis§ viz Gádés

Tragalassos, m. v Lykii§ 195

Tragasai, m. v Tróadě se solankou v okolí, dn. Tuzla v TR§ 84

tragédie hellénská:
Vlastní původ tragédie je přes celkem zřetelný název nejasný. Snad od tragos/kozel + ódé/zpěv, tragódiá - „kozlí zpěv“; podle jiného názoru šlo původně o "zpěv oceněný kozlem" (jako první cena), nebo odvozeno od tragódoi, kozlí pěvci, venkované oblečení do kozlí kůže/satyrové, součást Dionýsova kultu.

Další výklad soudí, že pojem je odvozen od tragos, špalda či fík, pak by významově souviselo s pivním kultem fryžského Dionýsa Sabazia, starším než Dionýsos „vinný“, který do Hellady „přišel“ z jihu, přes ostrovy; jako bůh byl D. znám mykénským Achajům již ve 13. st. Výklad ze starého věku odkazoval na slovo trygódiá, trygésis, sběr, od tryx, nové víno konsumované o lénajích, "burčák". 

Tragédie patřila ke kultu Dionýsově a pravděpodobně se vyvinula z díthyrambu, původně Dionýsova kultovního sborového chlapeckého zpěvu a tance s doprovodem píšťal (původ slova nejasný, zřejmě nehellénské, snad anatolské - fryžské?). V křesťanském světě východořímské říše tragudi značilo píseň, dnes šlágr, moderní evropské tragedie označuje velmi hořkou, krutou událost.

První takové představení měl provozovat v Korinthu u Periandra proslulý Aríón z Méthymny na Lesbu, kde sbor tvořili Satyrové (možné vysvětlení pro „kozí“ souvislost - satyrové měli kozlí nohy a patřili k doprovodu Dionýsova). Satyrové měli koňské ohony a uši, kozlí stehna, kopyta a rohy se objevují až kolem roku 520 (vázová kresba); srov. rok 628.

V Athénách se asi původně "hrálo" na agoře, kam přeneseno z Dionýsových svatyní v Attice (Eleuthery n. Íkatie u Marathónu), od Peisistratových dob pod Akropolí, kam postavil před chrám Dionýsovu sochu a lidé seděli na svahu, scéna byla dřevěná.

Herecké sólové role se postupně vyvíjely z předzpěváka v díthyrambu. Prvního samostatného herce a divadelní masky zavedl v Athénách Thespis (a sama sebe): prótagónistés ve hře odpovídal sboru, resp. jeho vůdci, stojícímu na špici (koryfé). Říkalo se mu koryfaios (z čehož je dnešní koryfej). Sbor měl dvanáct, od Sofokleových časů patnáct členů. Herci v maskách a kostýmech jsou z Attiky doloženy z doby kolem roku 500, ale v Sikyónu a Korinthu už ze 7. a 6. století.

Thespis byl považován za zakladatele tragédie, s níž měl vystoupit poprvé o velkých dionýsiích roku 534. Jeho jméno je zachováno v angl. výrazu pro herce, tragéda, dramatické umění „thespian (art)“. Jiný zdroj označuje za prvního z tragiků Epigena ze Sikyónu, teprve pak Thespida (podle nějakého nezachovaného kanonu byl šestnáctým v pořadí). Thespidův herec si zprvu maloval obličej olovnatou bělobou/psimythion, psímýthion, později užíval portulaku/šruchu zelnou, Portulaca oleracea, andrachné, andrachlé (důvod mi není znám), a nakonec lněné plátno/othoné
Slavný Athéňan Aischylos zavedl druhého herce, deuteragónistés, a na divadelní scénu se tak dostal poprvé v historii dialog. Jeho neméně proslulý krajan Sofoklés zavedl herce třetího (tritagónistés), sbor ustoupil do pozadí a každý z herců mohl hrát několik rolí (vystupovali pouze muži, a to i v ženských postavách). Sofoklés též použil jako první postavy nemluvící (kófon prosópon, persona muta, němá tvář). Sofokleův syn Iófón s manželkou Níkostratou skládal tragédie, bylo jich pý padesát, srov. rok 435, ale nijak se neproslavil. Prý některá psal se svým otcem. Znám je hlavně tím, že obvinil otce u soudu z pomatenosti, což Sofoklés vyvrátil tím, že citoval ze svého Oidipida na Kolónu.

Představení se v Athénách konala po tři dny o lénajích v únoru, velkých či městských dionýsiích v březnu, později se tragédie dávaly i o malých dionýsiích v prosinci. Nebyla konána o panathénajích a anthestériích. Divadelní představení byla organisována formou soutěží tří básníků, z nichž každý musel představit jednu tetralogii, tři tragédie a jedno satyrské dráma (jedinou dochovanou tragickou trilogií je Aischylova Oresteia se satyrským dramatem Próteus, které už to štěstí nemělo; nedávno byly objeveny na útržcích papyru použitého kdysi k vycpání dutin mumifikovaného těla excerpta z trilogie Achillés o níž se věřilo, že uhořela během požáru alexandrijské knihovny). Původně se hry hrály jen jednou, jakoby autor obětoval své dílo bohu; teprve s koncem 4. století se k divadlo plnilo opakovaným repertoirem (srov. u komédií).

Současně s drámaty (dórské drán odpovídá attickému práttein, dělat) probíhaly soutěže v přednesu díthyrambů mezi padesátičlennými mužskými i chlapeckými sbory. Náklady na secvičení sboru a sbormistra nesl stát, resp. ve formě zvláštní daně - leitúrgeiá, služby pro obec - majetní athénští občané (podobně byly leitúrgickými daňovými povinnostmi např. zaplacení nákladů na vystrojení vojenské lodi, úhrada nákladů spojených s konáním náboženských slavností nebo vypravením poslů za hranice státu).

Účast na divadelním představení byla občanskou, přesněji kultovní povinností. V divadlu muži i ženy, ty v zadních řadách, o hrách seděli od rána po celý den, jedli, pili víno, a když se něco nelíbilo, házeli ořechy nebo olivami po hercích (nebo naopak se hlasitě dožadovali opakování některé pasáže).

Zřejmě Periklés zavedl pro chudší občany, aby jim umožnil celodenní návštěvu divadla, částku jednoho obolu na den, tzv. theórikon, divadelné, theórika chrémata, placené ze státního divadelního fondu (přebytek z rozpočtu fondu šel na veřejné stavby, nikdy ne na válku). 

Za peloponnéské války bylo theórikon zvýšeno na oboly dva zásluhou stratéga Hérákleida z Klázomen alias Krále a pak na tři Agyrrhiem z Kollytu. Bylo zrušeno až po stu letech roku 339 (usiloval o to dlouho Démosthenés, aby se peníze „na kulturu“ převedly na stratiótika sc. chrémata, do válečné pokladny, proti čemuž se dlouho stavěl vlivný správce theórik Eubúlos).

Theórikon dozorovalo deset pokladníků úřadujících čtyři roky (armádní fond jen jeden), od Alexandrovy doby divadelní peníze spravoval jediný úředník epi té dioikései/"přes hospodářskou administrativu".

Z proslulých tragiků starších než Aischylos (tragikem byl i jeho synovec Filoklés, syn Aischylovy sestry Filopathó s Polypeithem, a jeho syn Morsimos, viz rok 456), jsou známi Thespis, Prátínás či Prátínos z Fleiúntu, Choirilos z Athén, a prý kinaidos Melanthios a Athéňan Frynichos. Frynichos, žák Thespidův, se mj. proslavil hrou Mílétú halósis, Dobytí Míléta, která Athéňany v divadle rozplakala, a tak mu roku 494 uložili pokutu tisíc drachem za to, že připomněl tak tragickou záležitost, jakou bylo zničení Mílétu Peršany, čemuž malý athénský expediční sbor nemohl zabránit (občané mu vytkli zlovolnost, že si takové thema vybral). O Frynichovi viz rok 511, kde též jeho syn a nástupce Polyfradmón. Byl ještě další athénský tragik Frynichos, s. Melanthův (nom. Melanthás), autor dvou kusů a kromě toho skládal pyrrichy, bojové tance. 

Prátínás z Fleiúntu byl zdatný v satyrských dramatech (32 kusů), ale na divadle zvítězil jen jednou - jeho soupeři obvykle bývali Aischylos a Choirilos (o Prátínovi soudili alexandrijští grammatici, že satyrské drama vynalezl, viz o něm roku 470). Zato Choirilos měl složit na 160 her, zvítězil za život třináctkrát a prý zavedl na tragickém divadle vylepšení v kostýmech a maskách.

Filoklés, Aischylův synovec, byl Athéňany zesměšňován pro svůj nehezký obličej a pro svou žlučovitost se mu říkávalo Cholé, popř. Halmión/"Lák". Složil sto tragédií a truchlohry psal též jeho syn Morsimos, vnuk Astydamás a rovněž jeho syn Filoklés ml. 

Naopak mladšími tragiky, než slavné athénské tragické trio, byl Eurípidův přítel Athéňan Agathón, který slavil první dramatické vítězství roku 416 (srov. Platónovo Symposion, Hostinu). Konec života prožil spolu s Eurípidem v makedonské Pelle u Archeláa. Agathón přeměnil sborové partie ve vokální intemezza, která zněla mezi jednotlivými akty dramatu a zřejmě byl prvním autorem, který se odpoutal od mýthologických themat a předložil smyšlený motiv.

O něco starší Ión z Chiu (tragickou premiéru měl v 82. olympiádě, roku 452 až 449) byl všestranným autorem: vedle tragédií napsal Ktísis Chiú, Založení Chiu, cestopis Epidémiai, Pobyty v cizině, Hypomnémata, zřejmě první memoiry v hellénské literatuře, též spis o jevech nebeských/peri meteórón. Když vyhrál soutěž v tragédiích (snad roku 428), věnoval každému z Athéňanů pohár vyhlášeného vína ze své vlasti. Syn Orthomenův zvaného Xúthos složil dvanáct tragédií, jiné zdroje tvrdí že třicet anebo čtyřicet. Rovněž Achaios z Eretrie, který soutěžil se Sofokleem a Eurípidem, zvítězil jen jednou. Stejně jako Prátínás vynikal v satyrských dramatech. 
Karkinos z attického Thoriku zvaný Mladší, syn Theodektův n. Xenokleův je ze všech tragických autorů tohoto období nejméně známý, ačkoli měl napsat 160 her. Nějaký čas pobýval v Syrákúsách u Dionýsia II.  Karkinův stejnojmenný děd byl rovněž literátem a možná že přišel do Athén z Akragantu (pokud to není třetí z Karkinů/Raků). 

Jeho syn Dátis prý rovněž skládal (předpokládá se, že Dátis byla přezdívka autorova rodného jména Xenoklés; co psal, neznáme, srov. o něm a jeho nápadech roku 415). Sicilanem byl též Empedoklés, vnuk stejnojmenného akragantského výstředního filosofa, viz pod školy (1). 

Pro novověk zůstala z klasické hellénské tragédie známá a s podivem dokonce z velké části zachována díla trojice Athéňanů Aischyla, Sofoklea a Eurípida. Z nich pouze prostřední v Athénách i zemřel, ale označený za blázna: Aischylos strávil konec života v sicilské Gele a Eurípidés u Archeláova dvora v Makedonii roztrhán psy, když se v noci vracel z hostiny u panovníka a sluha zapomněl uvázat psy; pochován v Makedonii (podle jiné verse se stal obětí spiknutí žárlivých básníků, viz rok 406). Básníkem tragédií byl též Aichylův syn Euforión, který uspěl čtyřikrát, prý s nehranými kusy otcovými.  

Neznámý zůstal jejich vrstevník Kleofón, o němž víme, že ho Aristotelés kritisoval za pokleslý slohový projev. Z jistého Alkestidy se zase dělal legraci Eurípidés: když mu neznámý tragik řekl, že dokáže za tři dny složit i sto veršů, zatímco Eurípidés jen tři, dostal od mistra odpověď, že ty jeho verše vydrží věčnost, kdežto Alkestidovy právě jen ty tři dny. Eurípidés dokázal být i dosti nemilý. Když mu kdosi v Pelle řekl, že mu smrdí z pusy, stěžoval si u krále Archeláa a ten nezdvořáka básníkovi vydal ke zbičování, viz rok 399.  

K Eurípidovi se též vztahuje příběh o divadelní davovvé manii. Podle Lúkiána někdy za vlády Lýsimachovi v Abdérách vystupoval slavný herec tragédií Archeláos. Za velkého horka a parna dával Eurípidovu Andromedu a Abdéřané cestou z podívané deklamovali Archeláův text až se z toho všichni nakazili. Dostali horečky, blekotali, krváceli z nosu. Trvalo to prý týden. 

Vrstevníkem attického tria, asi starším, byl Aristarchos z Tegeje. Tradovalo se o něm, že když onemocněl, vyléčil ho Asklépios. Bůh ho pak žádal o odměnu v podobě slavnostních obětí/charistéria tés hygeiás. Básník mu tedy věnoval tragédii pojmenovanou po něm a dožil se více než stovky. Aristarchos složil sedmdesát dramat, se dvěma uspěl. 

Parodie na tragické a epické básnictví produkoval ve stejné době Hégémón z Thasu, první autor parodií: s Gigantomachií a dalšími díly zvítězil na Panathénajích.

Tragédie odlišného charakteru psal Chairemón v době předalexandrovské (kolem roku 400): byl prvním z tragických autorů, jehož produkce nebyla z části určena k provozování na pódiu (srov. později Seneku). Jako autor tragédií proslul Aristotelův současník Theodektés z Fasélidy (poprvé vystoupil roku 365 a celkově v životě osmkrát zvítězil), žák Isokratův, autor učebnice řečnictví a mj. autor spisu na obranu Sókrata. Členem athénské Třicítky, viz rok 404, byl neúspěšný tragik Theognis zvaný Sníh/Chión. Athéňan Níkomachos se mohl pochlubit vítězstvím nad Theognidem a Eurípidem. 

Ještě úspěšnější byl před ním Aischylův synovec Astydamás, autor údajně 240 tragédií, s nimiž měl patnáctkrát zvítězit. Athéňané ho poctili sochou umístěnou přímo v divadle. Tragikem byl též stejnojmenný jeho syn. Dnes již úplně neznám zůstal Dikaiogenés, básník tragédií a díthyrambů (jiný D. byl malířem na dvoře Démétriově), Diogenés z Athén, autor třiceti dramat, nebo jistý Sthenelos, jemuž se pro nezáživnost dramat posmíval Aristofanés, též Tímotheos z Athén, autor patnácti her.

Jako tragický herec v době Aischylově a později proslul Mynniskos z Chalkidy a po něm Kallipidés, současník Sókratův. Je zaznamenáno, že v den, kdy byl zavražděn král Filippos II. se v Aigách dávala tragédie Kinyrás o kyperském králi, otci Adónida a Myrrhy, která se do svého otce zahleděla. Tehdy hrál krále vyhlášený herec Neoptolemos. O tři sta osmdesát let později udělal stejnou zkušenost císař C. Iúlius Caesar zv. Caligula po zhlédnutí téhož titulu, pantomímos se jmenoval Mnéstér.

Z hellénistických (a nezachovaných) tragiků byli nejslavnější Lykofrón z Chalkidy, kterého si král Ptolemaios II. povolal do Alexandrie, aby v Múseiu uspořádal sbírky komédií (sic!), Alexandros z aitólského Pleuróna a jeho učitel Filikos z Kerkýry, kteří všichni působili v ptolemájovské métropoli. Jistý Níkomachos z Alexandreie v Tróadě složil jedenáct dramat, nic bližšího známo není. Vůbec nic není známo o Sakadovi zvaném Akestór/"Léčitel, Zachránce", je-li to jméno u Súidy/Súdy rukopisně správně dochováno. 
V hellénismu byla tragédie oblíbeným dramatickým žánrem, ale velkých autorů se už nedočkala. Tragédie byla oblíbená i na dvorech hellénisovaných vládců, např. Armenie a Parthské říše. 

Za správcování athénských veřejných výdajů Lykúrgem (338 – 324) byly pořízeny úřední opisy tří velkých athénských tragiků. Zřejmě je tak zachoval dnešku. Alexandrijský kanón klasických tragiků zahrnuje jména Aischylos, Sofoklés, Eurípidés, Ión a Achaios. Ptolemaios Filadelfos, milovník klasického divadla, dal vybrat skupinu sedmi hellénistických tragických básníků, jimž se říkalo Pleiades/Pléiades ("Holubice" podle onoho souhvězdí). Jejich jména se různí, ale vždy je mezi ně zahrnován Lykofrón, Alexandros Aitólos a Filiskos z Kerkýry, syn Filótův, Dionýsův kněz v Alexandreji za Ptolemaia Filadelfa, po němž se jmenuje choriambický hexametr filiskeion metron. Složil prý 42 tragédie.

Za holubičku byl pokládán Dionýsiadés z Mallu n. Tarsu, syn Fýlarchidův, též autor spisu o básnických charakterech Filokómódoi. K tomu přistupovali Homéros z Býzantia, Sósitheos ze Syrákús n. Athén, popř. Alexandreie v Tróadě, rival Homéra Býzantského za 1264. olympiády (284-281), píšící ve verších i prose, Sósifanés ze Syrákús, syn Sósikleův, autor 73 prý her, se sedmi vyhrál (zemřel buď někdy na začátku vlády Alexandra Velikého, nebo na jejím konci, resp. roku 313) a Aiantidés.

Tragédie skládal jistý Autokratés, jiný od svého athénského jmenovce, básníka komédií, viz tam. Blíže neznámý spisovatel Afriadés se tragickým básníkům vysmíval. Další tragičtí autoři: Klémés z Býzantia z doby Septimia Sévera, Lýsippos, poživačný Morychos, autor tří tragédií Spintharos z Hérákleie. Dymás z Iasu byl vyznamenán na Samothráce za to, že během slavností složil oslavné drama o činech Dardanových a zjevně domácím vytrhl trn z paty, když vypadl nějaký důležitý bod programu. V Delfách gratis vystupoval Níkón z Megalopole. 

Hellénský svět však obecně měl k tragédiím a jejich básníkům nejsilnější vztah. Zakusil to Frynichos, ať už jeho záměry byly jakékoli. Athénským zajatcům dali Syrákúsané svobodu, protože byli z Eurípidovy vlasti. Po aigospotamské katastrofě nedošlo k rozbourání Athén ani k zotročení obyvatelstva jen proto, že na jedné hostině, na níž byl přítomen vítěz Lýsandros někdo citoval z Eurípidovy Élektry.

Pro zámožné Athéňany znamenaly leitúrgie a daně značné výdaje. Hodně z toho „šlo do kultury“. Lýsiás se na konci peloponnéské války před soudem chlubil, kolik ho jeho majetek stojí. Jako chorégos vítězného tragického sboru vydal třicet min, secvičení a náklady tance se zbraněmi o panathénajích stály osm set drachem, náklady na mužský sbor pro dionýsie dosáhly pět tisíc drachem, jindy jako chorégos chlapeckého sboru zaplatil patnáct min.

Vítězný sbor pro komédii Kéfísodórovu, dramatika staré tragédie, jemuž byl přidělen jako chorégos losem, ho přišel incl. obětní trojnožky na šestnáct min, tanec se zbraní mladíků sedm min, vítězství v závodu trojveslic v Súniu stálo 15 min. Za války sedmiletá leitúrgie na vydržování bojové lodi stála šest talentů: Lýsiova prý plula nejlépe z celé flotily, chlubil se poplatník.

Chorégiá jako jedna z forem leitúrgií fungovala v Athénách od začátku kultovního divadelnictví. Vítězní chorégové zvěčňovali své počiny na kamenných deskách/pinakes. Nejstarším takovým známým (nikoli však dochovaným) zdobeným nápisem byl Themistokleův z roku 476: Themistoklés Frearrios echorégei, Frynichos edidasken (secvičil choros/sbor), Adeimantos érxen (byl archontem). Klasickou chorégii zrušil za svého úřadování Démétrios z Faléru (317 - 307) a funkci chorégů převzali agónothetai, náklady stát. Nápis z roku 280 vykazuje jako agónotheta Glaukóna, chorégem byl lid: ho démos e[cho]r[ég]ei, Níkiás érxe (Glaukón byl bratrem Chremónidovým).   
Homéros z Býzantia zvaný Mladší žil na dvoře Ptolemaia II. a složil na padesát tragedií (dle jiných 45) a jeden epos. Zahrnut je do alexandrijského seznamu sedmi Pleiad, viz zde výše. Jeho dcerou byla básnířka/poiétrá Myró/Moiró, autorka epů, elegií a melů. Podle jiného podání byla Myró Býzantská manželkou Andromacha Filologa a Homérovou matkou. Její jmenovkyně Myró/Moiró z Rhodu z doby neznámé byla prý filosofkou (peripatu?) a složila spis o královnách a jejich výrocích.  

tragédie římská/latinská:
Tragický žánr uvedl poprvé do Říma o Římských hrách, lúdí Rómání, roku 240 Lucius Livius Andronicus (viz římský epos), když přeložil a uvedl nám dnes neznámou řeckou tragedii. V latinské literatuře se tragediím, vycházejícím thematicky z hellénských vzorů, říkalo crepidata (podle řeckých sandálů crepida z řec. krépis). Stejně jako v epice Andronika následovali ve tvorbě crepidat Cn. Naevius a Q. Ennius.

Naevius sestavoval dva kusy řecké, nebo navíc ještě přibíral dílčí scény z dalších her, aby vytvořil jednu novou římskou tragedii (contaminatio). Naevius byl též první, kdo uvedl římskou postavu na římské divadlo: složil stejnojmennou tragedii o Romulovi a hru Clastidium, která pojednávala o osudovém vítězství Římanů nad Kelty roku 222. Hrám s vážným námětem z římského pravěku a dějin se nazývala fabula praetexta resp. praetextata podle toho, že hlavní postavy (římští králové, vůdcové) byly oblečeny do togy praetexty, togy s vetkaným purpurovým  pruhem dole.

Ze všech římských praetext jsou zachovány jen zlomky a jediná vcelku zachovaná (Octavia) je až z prvního století n. l. a její autorství bývá obvykle přisuzováno L. Annaeovi Senekovi jr. [původně se zřejmě říkalo všem dramatickým hrám, tedy i komediím, kde nevystupovaly hellénské postavy, togata. Teprve později se togata stalo označením pro komedii z římského prostředí]

Ennius psal hlavně crepidaty, připisuje se mu jen jedna praetexta (Sabinae), podobně jako jeho sestřenci M. Pacuviovi z Brundisia, který měl jméno i jako malíř, viz tam. V crepidatách miloval Pacuvius komplikované zápletky, pathos a filosofující úvahy a byl oblíben ještě v Caesarově době (recitován na jeho pohřbu). Jeho jediná praetexta Paullus pojednávala o vítězství L. Aemilia u Pydny.

Za nejvěhlasnějšího římského tragika byl pokládán L. Accius (zemřel kolem roku 85). Vedle zhruba čtyřiceti crepidat napsal i dvě praetexty a saturnské epigrammy. Kromě toho byl odborným autorem ve své branži: pojednával o historii a technice divadelní (Pragmaticón librí a Didascalicón librí) apod. Jeho patronem byl optimát a úspěšný válečník, také prý literát, D. Iúnius Brútus Callaicus.

Méně známými tragickými autory byli Acciův vrstevník C. Iulius Caesar Strabo Vopiscus (zavražděn roku 87), jehož váženost spočívala spíše v oblasti řečnictví, a o něco starší Pompilius, žák Pacuviův, známý i jako epigrammatik.

Po Acciovi crepidata postupně mizela ze scén a změnila se v literární žánr. Takové tragédie, které nebyly určeny k provozování, napsali básník P. Terentius Varro Atacinus, Divus Iulius (tragedie Oedipus), P. Ovidius Naso (Medea), Q. Tullius Cicero, bratr onoho advokáta, C. Asinius Pollio a též Divus Augustus (Aiax). Tato díla známe jen v nepatrných zlomcích, nebo dokonce jen podle jména. Stejně díla Curiatia Materny z flaviovské éry, učitele grammatiky latinské a řečníka; zahubil ho Domitianus za složení řeči proti tyrannům.

Seneca je autor devíti dochovaných literárních tragedií. Posledním ze známých autorů crepidaty je básník a skladatel centonů Hosidius Geta ze začátku 3. století n. l. skládačkou z Vergiliových veršů.

Medea (crepo, z řec. kentrón či kentón, vojenská pokrývka sešitá z několika kusů látky, tedy zflikované dílko). 
O pantomimě viz komédii.

Tragiá, Tragiai, Tragaiai, ostrovy mezi Samem a Mílétem, dn. Agathonisi v GR§ 441

Tragiskos z Kréty, žoldnéř; "Kozlík"§ 236

Tragiskos z Tarentu, protiřímský spiklenec§ 213

Tragoníké, m. v Persidě§ viz tam (je to s takovým jménem hellénská osada?)

Tragyrion, Tragúrion, osada Isských, dn. Trogir v HR§ 158, 56  

 

Tráchis, m. v Thessalii, gen. Tráchíny, též Tréchín, srov. Hérákleia Tráchíneia, Tráchis, -ín, též krajina§ 480, 426, 420 a viz s. v. Hellas

Tráchis ve Fókidě, Tr. hé Fókiké, m. dn. polohy nezn.§ 347 

Tráchónítis, „Drsná kamenitá krajina“, v hellénismu severovýchodní část Dekapole v Palaistíně v Transjordánii, pojmenováno podle dvou hor u Damasku, Tráchónes, bibl. Argób, arab. al-Ladžát/Ladžá v již. SYR§ 1373, 85, 69, 30, 23, 20, 12, 10, 9, 4-, 34+, 38+, 48+, 49+, 66+, 244+    

 

tráiáneia, tráiánia, hry§ 124+

tráiáneion, tráiáneum, kult. okrsek príncipův§ 94+

Tráiánopolis, m. v Thrákii v dn. GR poblíž dávného Doriska§ 328+

Tráiánus, prínceps§ viz M. Ulpius Tráiánus

Tráiánus, comes, velitel posádky v Armenii§ 371+, 374+, 377+, 378+   

tráiectum/tráiectus, přívoz, trajekt§ srov. pod Xanten, Mosa

Tráis n. Traeis, ř. v Bruttiu§ 390, 444

Traius, hypothet. Hispánec adoptovaný Ulpii, předek Tráiánův§ 98+ 

Trajanovi vrata (bulh.), Trajánova vrata (č.)§ viz Succí

Tralleis (pl.), č. Trally, m. v Kárii, kolonisace argívská a jméno podle thráckých Trallů, v letech c. 280 až 190 Seleukeia na Maiandru, ke konci této éry nějaký čas asi Antiocheia, pak znovu asi Trally, od roku 26- Kaisareia, od Neróna Kaisareia Tralleis, dn. Aydın (Güzelhisar)§ 313, 229, 203, 190, 188, 150, 128, 102, 88, 86, 51, 42, 26, 12

Trallové, řec. Tralleis, thr. lid sídlící v západ. Anatolii a částečně i v Illyrii (proto zván "illyrský")§ 197, 190 

Tranipsové, thrácký kmen§ 410

Transjordánie, moderní geogr. a politický pojem§ srov. pod Peraia, Dekapolis apod.

transkontinentální, interkontinentální, sc. železnice, most, tunel, viz mosty

translátió imperií§ viz kontinuita

Tránsmarisca, pevnost a m. na Istru, dn. Tutrakan v BG§ 367+

Tránspadánia§ Gallia tránspadána

Tránstauris§ = Syrie

Transylvánie, též Sedmihrady, hist. země v dn. RO§ 375+

Trapezón, gen. Trapezontu, nezn. pahorek/hora před poh. Amánem v Syrii§ 39

Trapezús, m. v Arkadii§ 683, 369
Trapezús, m. ve východním Pontu, pův. osada Sinópských, dn. Trabzon v TR§ 756, 401, 369, 323, 190, 65, 64-, 69+, 229+, 256+   
Tr. a Kerasús byly založeny na území Mossynoiků, Mosynoiků n. Mossynů, anatolského národa, kteří se tetovali květinovými vzory a prodávali své vykrmené tlusté kluky na sex. Helléni o nich tvrdili, že zcela souložili veřejně a hellénským zvyklostem byli vzdáleni nejvíce ze všech. Jméno národa odvozovali Helléni od "mosyna/věž", srov. pod Etruskové s podobnou etymologií. Tr. snad souvisí se stolem, "trapeza/trapedza", a z let snad 350-325 je uchována stříbrná drachma s jeho vyobrazením a na něm s hromadou, zjevně mincí; pak by to byl směnárnický stůl a první přímý grafický doklad o bankovnictví. Pod stolem jsou vyražena písmena "tra", zkrácený název státu (za asi "trapedzúntón", mince Trapezúntských).

Sousedy Mossynoiků/hellénist. Heptakómétai byli v Polemonském Pontu Moschové (dávní Muški, viz rok 2300), Makrónové (později zvaní Sannové, resp. to bylo jméno jedné jejich části) a Marrové, vše národové západokolchidští, podle všeho nějak ve vztahu s Tibarény (všichni dohromady tvořili jednu dáreiovskou satrapii). 

Trapezús nebo Trasiménus či Trasuménus (totiž lacus), jezero v Etrúrii, pozd. Lago di Perugia, dn. L. di Trasimeno§ 232, 217, 24+ 

Trasiménus nebo Trasuménus lacus§ viz Trapezús

Trausijské pole, Trausion pedion, lokalita u Caere§ 389

Trausové, Thrausové, Trausoi, lat. Thrausí, thr. nárůdek sev. od Maróneie§ 188

travičství, masové v Římě a zřejmě dodnes ojedinělé gynaikokratické spiknutí§ 331-, na zakázku 188+ 
travičství, pramenů a studní vojáky§ 129

travičství, ve spojení s politikou (srov. také pod houby)§ 401, 245, 234, 203, 196 (též v Číně), 181, 180, 174, 172, 154, 130, 129, 125, 120, 112, 108, 96, 87, 86, 58, 56, 49, 3-, 14+, 19+, 54+, 59+, 169+, 189+, 192+, 217+ (nákup jedů ve velkém), 350+ (Čína)         

Jedem se popravovalo v několika hellénských státech (viz poprava jedem). Smrtelná dávka bolehlavu stála kolem 8. května roku 318 (poprava Fókiónova) na trhu dvanáct drachem. Theóris z Lémnu, prý věštkyně/mantis a kouzelnice-travička/farmakis, byla v Athénách obviněna z toho, že přesvědčuje otroky, aby klamali pány. Za politika Démosthena dostala trest smrti a s ní celá její rodina, tedy děti s Eunomem, bratrem řečníka Aristogeitona, proti němuž vedl Démosthenés proces. Důvod neznáme, snad musela zemřít pro znevažování eleusínských mystérií; srov. příbuzný případ popravy ženy podávající mladým mužům prostředky na lásku, viz s. v. Athény, thiasos.

Z Teu z doby kolem 475 pocházejí dva nápisy na kameni o trávení úředníků, popř. o jejich zaklínání (farmakon má obojí význam včetně drogy a léčiva): "Kdo vyrobí zhoubné lektvary/farmaka délétéria (n.: kdo bude čarovat) proti Téjským, ať už vládě nebo soukromníkovi, bude poslán na smrt on i jeho rodina."

K drogové závislosti donutila Olympias Filippa Arrhidaia, aby neohrozil nástupnictví jejího syna Alexandra. V létě roku 58 si ze zoufalství z brutální římské chamtivosti vzal jedem život vládce Kypru Ptolemaios (jeho kultovní panovnické přívlastky se nedochovaly). Z Kypru Římané udělali provincii, jenom ražených mincí v Ptolemaiově majetku bylo sedm tisíc talentů, což v té době nevlastnil ani nejbohatší z Římanů Crassus.

Travičství bez kultovního a politického pozadí bylo předmětem soudního procesu z doby peloponnéské války. Athéňan Filoneós si vydržoval milenku/pallaké a byl přítelem žalobcova otce, jejichž jména neznáme. Otec, přítel též Filoneův, byl na prostitutku alergický a sliboval, že ji pošle do bordellu/porneion. Po čase mu zemřela manželka a synovi, zjevně tehdy nezletilému, opatřil macechu/métryiá. Žena navázala přátelství s Filoneovou milenkou a domluvili se na otravě mužů: Filonea dávka v poháru zabila hned, otec žalobcův onemocněl než zemřel. Žalobci (zřejmě po zletilosti) napsal řeč Kata tés métryiás/Proti maceše vyhlášený logograf té doby Antifón. Jak to dopadlo, nevíme, o osudu Antifóntově viz rok 411. 

Travičství figuruje ve zřejmě nejrozsáhlejším kriminální cause římské republiky, ve zločinném spiknutí hlav Dionýsova/Bakchova kultu v Itálii a v Římu. Orgiastické obřady Bakchovy přinesl do Etrúrie jakýsi hellénský věštec a okultista. Brzy se vytvořil okruh lidí kolem proroka Bakchových nočních rejů, který se začal financovat velmi moderními způsoby novodobých monotheistických a jiných religiosně se tvářících sekt: bezpodmínečná poslušnost po zaslíbení Bakchovi, zastrašování vlastních lidí a teror pro členům, kteří se rozhodli sektu opustit, falešní svědkové, podplacení úředníci, padělané závěti, okrádání svěřenců, travičství, vraždy příbuzných (srov. roku 203, kdy Masinissa podal otrávený pohár Sofonisbě, která si nepřála padnout do římských rukou).

V roce 186 se nenápadná výdělečná síť rozšířila do Říma. Až to jeden zoufalec z lásky provalil, jistý P. Aebutius (zřejmě z rodiny s konsulskou tradicí, viz, a jistý Ae. sloužil jako decurió/desátník jízdy za Vespasiána v Palaistíně, kde roku 67 n. l. ve válce s Židy padl. Po smrti otce spravovala jeho dědictví matka Dúronia s otčímem T. Sempróniem Rutilem, a rozkradla. 
Rozhodli se Aebutia dát zabít během zasvěcování do rituálů Bakchova kultu, přesněji řečeno těch, které Italům jako jeho kult byly presentovány.

Aebutius byl zamilován do vyhlášené prostitutky, propuštěnky Hispaly Fecenie. Vydržovala ho, mladík neměl ani vindru, a dokonce ho v závěti jmenovala svým dědicem. Aebutius jí řekl o chystaném zasvěcení, ale protože o kultovní společnosti Hispala věděla a profesně se již orgií účastnila, vymámila na něm přísahu, že zasvěcení odmítne. Mladý okradený pán to skutečně doma řekl a matka s otčímem ho vyhnala z domu.

Uchýlil se ke své tetě, otcově sestře Aebutii, a ta mu poradila, aby zašel za konsulem a všechno udal: že v háji Simuly (starší lat. za Semelé, Dionýsova matka) na Tiberu u Aventínu jsou bakchánálie a že to je vlastně zástěrka pro kriminální činnost. Hispala konsulovi všechno potvrdila a přidala o praktikách kampánské kněžky Pacully Annie, která do kultu zasvětila své syny – kult byl do té doby jen ženský. Z  iniciačních obřadu udělala pravidelné každoměsíční pětidenní orgie prý i s lidskými oběťmi. Přijímám nebyl nikdo starší dvaceti let.

Jakmile se do vyšetřování vložil senát (viz slavné usnesení zakazující bakchánálie v Itálii) spáchala řada lidí sebevraždu, sedm tisíc lidí bylo zatčeno, velká část z nich popravena, menší uvězněna. Úřady předávaly odsouzené k popravám příbuzným, na nichž se provinili. Hlavami spiknutí s cílem získat přístup do nejvyšších římských kruhů byli plebejští sourozenci M. a C. Átíniové/Attíniové, L. Opiternus z Falerií a Kampánec Minius Cerrinius. Aebutius s Hispalou dostali od státu tisíc assů a Aebutius nemusel na vojnu.

Poslední makedonský král Perseus údajně chystal roku 172 otravu významných Římanů procházejících Brundisiem cestou přes úžinu, ale jeho muž L. Rammius, u něhož se všechny tehdejší celebrity stavovaly, to v senátu prozradil.

Řeči šly, že Lívia Drúsilla zavraždila Augusta, svého manžela, otrávenými fíky, které si sám utrhl se svého oblíbeného stromu, viz rok 14+. Otráven byl údajně Germánicus, důkazy se však nenašly, viz rok 19+. Hřibem nakrojeným nožem s jedem na jedné straně ostří otrávila principa Ti. Claudia je proradná choť Agrippína, matka Nerónova, viz rok 54+. Neukojitelně brutální Neró dal usmrtit svou tetu Domitii lékaři a jejich silnými projímadly a pak se díval na její umírání. Zabil svou první ženu Octávii prostřednictvím křivého nařčení z cizoložnictví a vražedným nástrojem byl soudní výrok. Druhou manželku Poppaeu Sabínu neúmyslně v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha, když byla v pokročilém těhotenství (jeho třetí žena Statilia Messalína ho přežila; Neró byl její pátý manžel).

Svou matku, k níž se nejprve úchylně lísal, se třikrát pokusil otrávit, ale Agrippína Ml. používala protijedy. Pak dal na matku nastražit mechanismus, který by zřítil strop ložnice na spící; vymyslel rozkládající se loď: nalákána na palubu výletní lodi Agrippína atentát přežila plováním. Neró tedy dal nakonec matku zavraždit dýkou.

Před atentáty Neró mezi své souložnice vybral ženu takřka k neroznání od své matky. Šílený umělec dal otrávit Claudiova syna Britannica jeden, dodaným jistou Lócustou či Lúcustou, veleodbornicí v branži. Když její jed způsobil mladíkovi jen průjem, nafackoval travičce, až uvařila něco hodně silného. Neró Lócustě zařídil beztrestnost, obdaroval ji statky a dokonce jí umožnil své umění vyučovat a opatřil docentce travičství žáky.

Z veleotravy 130 hodovníků obviněn L. Nónius Asprénás, později účastný na komplotu proti Caligulovi (cos. suff. roku 29 n. l., syn L. Nonia, cos. suff. roku 6 n. l., který od Augústa zřejmě obdržel přízvisko Torquátus; Nóniové měli konsula ještě roku 397 n. l.). Nónius byl hájen a obhájen advokátem C. Assiniem Polliónem, autorem historického spisu o dějinách triumvirátu do roku 42.
Travičství bylo zjevně za júlsko-klaudijské dynastie v módě. Za Fláviovců zmizela, protože asi Vespasiánus zlo vymýtil i s „akademickými“ kořeny a zřejmě i s „materiály“.

M. Aurélius prý dal v lednu 169 n. l. odstranit svého nezbedně zhýralého spoluvládce L. Véra jedem nerónovskou fintou, nožem na krájení masa s jedem potřenou jednou stranou ostří. Nebo Vérovi prý Auréliův lékař Poseidippos pustil žilou bezdůvodně. Popřípadku otrávila L. Véra Márkova manželka Faustína ustřicemi za to, že ji znásilnil, jak se tehdy drbalo. 

Commodus prý otrávil praefecta svých praetoriánů otrávným fíkem; proč, nevíme. Cónstantiova manželka Eusebia nepřála Iúliánovi a všemožně usilovala o to, aby neměl potomka. Když Iúliánova manželka Helena, sestra Constantiova, porodila, sjednaná porodní bába přestřihla více pupeční šňůry než je zdrávo a chlapce zahubila. Posléze podala Eusebie Heleně jed, aby při každém početí potratila. Druhá Constatiova žena Faustína byla pravý opak, ale oddáni byli spolu jen několik měsíců roku 361.

Ioviánus zemřel za záhadných okolností roku 364. Prý na jedné ze stanic, kde přenocoval, nesnesl výpary čerstvého vápna, jímž byla vybílena jeho ložnice, nebo se udusil řezavými uhlíky. Nebo byl otráven jedem. Jeho smrt nebyla vyšetřována stejně jako případ Scipiona Aemiliána. Poněkud jiným případem travičství byl případ jisté ženy ze Smyrny. Přiznala se proconsulovi provincie Asia P. Corneliovi Dolabellovi, tr. pl. 69, že otrávila svého manžela a syna za to, že oba zavraždili jejího syna z prvního manželství. Proconsul a provinční soud nevěděl, jak rozhodnout, tak ženu poslali do Athén před areopagíty. Ti rozhodli, aby se žena dostavila znovu k soudu za sto let, neboť mstila potomka a přitom též v rodině vraždila (autenticita příběhu je podezřelá tím, že autonomní Athény spadaly do jiné provincie, takže sotva mohl Areopágos fungovat jako hrdelní soud pro ženu z Iónie). 

Národ Psyllů od Syrty (možná původní libyjská populace n. část Berberů, srov. s. v.) měl pověst lidí resistentních na uštknutí hady, štíry a pavouky. Uměli uštknutí léčit bylinami, jak to tvrdili klasičtí autoři. Octaviánus je údajně přizval k mrtvé Kleopatře, aby vyssáli jed z rány.
První ze tří křesťanských římsko-německých císařů lucemburského rodu Heinrich VII./Jindřich VII. zemřel roku 1313 v Itálii na malárii. Ale okamžitě se šířila zvěst, že byl papeženci na mši otráven rituální oplatkou. Za francouzského krále Ludvíka xiv. byla u dvora vyhlášenou travičkou markýza de Brinvilliers, zároveň satanistka, čarodějnice a vražedkyně pořádající obscénní černé mše s podřezáváním od prostitutek koupených novorozeňat a podáváním hostií máčených v jejich krvi. Zločiny se provalily roku 1676 a teprve o tři roky později byl po zatčení travičky Catheriny Deshayesové zvané La Voisin, "Sousedka", je dal král vyšetřovat. Sousedku usvědčil vlastní deník a v únoru 1680 byla upálena. 

Mezi její zákazníky patřili lidé ode dvora včetně arcibiskupa narbonnského, vévodky orléanské a jedné z králových milenek: Athénaïs de Montespanová, matka sedmi Ludvíkových dětí, zřejmě přivodila smrt mladší sokyně v králově posteli Angélique de Fontangesové. Ze 440 vyšetřovaných bylo tehdy 36 posláno na smrt, 23 do vyhnanství a pět na galeje, vyšší šlechta byla pardonována.

Moderní doba přinesla technický pokrok. Namísto ryze „přírodních materiálů“ nastoupily sofistikované výrobky nukleární chemie. 23. listopadu 2006 zemřel v londýnské nemocnici jistý Alexander Litviněnko (43), který přeběhl roku 2000 z ruské tajné policie FSB, dříve KGB a vypovídal na "Západě". Byl 1. listopadu otráven radioaktivním poloniem. 

Trebátius, samnitský vojevůdce§ 89

M. Trebátius Priscus§ cos. suff. 108+ 

C. Trebátius Testa, právní poradce Caesara a Octaviána§ 80

Trebelliánus, legát a usurpátor v Isaurii, zřejmě bandita§ 260+

L. Trebellius, tr. pl.§ 67, 47 

M. Trebellius, legát§ 35+ 

M. Trebellius Máximus§ cos. suff. 55+, 63+, 69+  

Trebellius Calchás, Pseudoclódius§ 52

Trebelius Pollió, životopisec ze sbírky SHA§ 217+

Q. Trebellius Rúfus, Trevellios Rúfos§ arch. 86+ popř. 92+ 

Trebia, ř. v cispadánské Gallii, pravý přítok Pádu, dn. Trebbia (odlišovat od m. v Umbrii jménem Trebia či Trebiae, dn. Trevi)§ 218, 109

Trebius Germánus, legát (shodný s následujícím n. L.?)§ 122+

C. Trebius Máximus§ cos. suff. 122+ 

C. Trebius Sergiánus§ cos. ord. 132+ 

Trebóniánus Gallus§ viz C. Vibius Trebóniánus Gallus 

C. Trebónius, tr. pl., Caesarův legát, praet.§ 55, 51, 49, 48, 46 - 44, cos. 45 

Trebónius Garutiánus, prócúr. Africae§ 68+

C. Trebónius Proculus Mettius Modestus§ cos. suff. 103+ 

Trébula, m. v Sabínsku, zvané Mutusca§ 303

Trébula (Balliensis), m. v Kampánii, dn. ves Treglia obce Pontelatone§ 215

Cn. Tremellius§ cos. suff. 21+ 

Cn. Tremellius Scrófa§ 1. autor didaktických spisů, 50; 2. Crassův quaestor, 71

Přízvisko Scrófa/Scrópha pochází prý opravdu od svině, která se od souseda zatoulala na venkovský statek jednoho z předků rodu, datum neznáme, a otroci ji zabili. Soused si vzal advokáty, dostal povolení k prohlídce domu Tremelliů, ale domácí pán dal tělo svině zabalit v ložnici do látkových přehozů n. polštářů, na nichž polehávala jeho manželka. Pak odpřisáhl, že kromě této svině, co tu leží, není tu jiná; a přízvisko mu zůstalo/núllam esse in villá suá scrófa nisi istam, quae in centónibus iacet".

L. Tremellius Scrófa, qaestor v Makedonii, zahnal Pseudofilippa II.§ 142 

Trérové, thrácký kmen, který přešel do Bíthýnie a Anatolie§ 675, 652

Trés Dáciae§ Dácia

Trés tabernae, "Tři hospody/krámy"§ 1. mí v Latiu, dn. Cisterna di Latina, 307+; 2. pevnost v První Germánii, dn. Zabern v Alsasech, fr. Saverne§ 357+ 

tresantes, "ti, co uprchli, zbabělci", společenská vrstva ve Spartě§ 397

trest smrti§ viz pod poprava

trésvirí capitálés, volení úředníci s policejními pravomocemi nad cizinci a otroky (praetoři nad občany), součást vígintísexvirátu, později trésvirí nocturní§ 289, 129, 26

trésvirí, trés virí/septemvirí epulónés§ viz e.; o assyrských šalištu(m) viz pod chronografové

trésvirí agrís dandís§ 123sq., 81

trésvirí aere argentó auró flandó feriundó/trésvirí monétálés (zkr.: III. VIR. AAAFF), triumvirové pro tavbu a ražbu mědi, stříbra [a] zlata/mincovní triumvirové§ viz pod quaestor

trésvirí, na zkoumání iugurthinovské korupce§ 110

Tréverové, Trévirové, germ. kmen v severní Gallii na Rýnu, sídelním m. Augusta či Colónia (Augusta) Tréverórum, dn. Trier, č. Trevír§ 776, 58 - 56, 54, 52, 51, 29-, 12+, 14+, 69+, 70+    
Síla kmene ležela v jízdě, která prý byla nejsilnější v Galliích; Caesar využil vnitřních sporů o vůdcovství mezi Indutiomárem, který padl na útěku před Římany po prohraném povstání v letech 54-53, a jeho tchánem Cingetorigem, který se pak stal napevno vládcem Tréverů. Tr. stát, cívitás Tréverórum, řídil senát o stu decuriónech se dvěma předsedajícími duoviry, rozhodujících právo. Aedilové řídily obchodní život, hry atd., quaestoři archiv a daňové záležitosti a nesmělo chybět šest kněží císařského kultu, sévirí augústálés. Za Constantia I. se z Augusta Tréverórum n. Trévirórum začalo říkat Trévirí n. Tréveris.

Trévery§ viz Augusta Tréverórum

Trevilios Rúfos§ viz Q. Trebellius Rúfus 

Trevír§ viz Augusta Tréverórum

Treviso, lat. Tarvisium, múnicipium od c. 49§ viz Altínum

trh, trhy, tržistě, agorá, forum, nundínae§ viz pod ceny, Athény, přílohy Bohové a jejich svátky