669-660
669
27, 4
Peisistratos
a. u. c. 85
Ve válce Lakedaimonských s Argívskými, která trvala s přestávkami podle tradice od roku 719 do roku 544, porazili Argívští Sparťany v bitvě u Hýsiai v Argolidě. Vítězství se spekulativně přičítá Feidónovi III., třebaže není v pramenech jmenován (vládl od roku c. 680), který se tak stal nejsilnějším vládcem na Peloponnésu (viz rok 460). • Sparťané válčili s Argívskými odedávna: podle tradice prý již roku 760 dobyl Eratos, král Argu, obci Asiné v Messénii (srov. rok 719).
Podle jiné tradice byla bitva u Hýsií vybojována již během II. messénské války (jak je uvedeno zde), nebo byla signálem pro Messéňany k povstání proti Sparťanům (k tomu srov. rok 685). Podle jedné pramenné verse byly rok po hýsijské bitvě (Ol. 28) založeny ve Spartě gymnopaideie, viz však rok 544 a bitvu u Thyreje.
Král Assyřanů Aššur-acha-iddina (hebr. Ásarchaddón, řec. Asaradinos n. Asarchaddón) snad provdal jednu ze svých dcer za krále Skythů Bartatuu/Partatuu, řec. Prótothyás (nomád krále o dceru požádal, což se mohlo stát již na začátku roku 672, viz text roku 673; zda svatba byla, nevíme). Bartatua byl pravděpodobně nástupcem Išpakáje, viz rok 673.
Hrob některého ze skythských velmožů, možná Bartatuy, s předměty zdobenými skythským zvířecím stylem a s dalšími pocházejícími z všelijaké "mesopotamské" kořisti byl roku 1947 nalezen v Zíwíji u Saqqezu (odkazuje jméno na Saky-Skythy?) v Zágrosu v íránském Kurdistánu.
V Babylónu propukly pravděpodobně t. r. nepokoje a proto poslal Asarhaddon svého druhorozeného syna Šamaš-šuma-ukína s královským titulem do města (ačkoli jmenován byl již roku 672). Šamaš-šuma-ukín/řec. Saosdúchinos odešel z Aššuru se sochami bohů, které dal roku 689 odvléci z Babylónu Sanchéríb, gesto, které mu mělo sjednat popularitu.
Začátkem ajjaru a 12. dne téhož měsíce dorazil do Babylónu/na začátku května se sochami bohů z Aššuru Šamaš-šuma-ukín, ukončil interregnum assyrských místodržitelů, ale i babylónských soudců. Jejich mluvčí a asi též původce rebelie Bél-étir byl 20. tebétu/začátkem ledna roku 668 dopaden a popraven. Co provedl a jaké měl kompetence, nevíme.
Šamaš-šuma-ukín vládl Babylónií do roku 648 a plně se "babylonisoval": ctil bohy svého království, vypouštěl v přísahách jméno Aššurovo a užíval Mardukovo (jeho bratr Aššur-báni-apli přísahal na oba bohy, na assyrského krále ojedinělý zjev). Přísahu Babylóňanů přijala jménem svého vnuka Naqí'a alias Zakútu, matka Aššur-acha-iddinova, což potvrzovalo její významné postavení na assyrském dvoře. ● Jako všechny novoassyrské královny disponovala vlastní gardovou jednotkou/ša qurbúti, jejich dvůr řídily představené šakintu.
Aššur-acha-iddina (vládl od roku 681) se vypravil na svou čtvrtou (pátou?) výpravu do Egypta. Král, který krátce předtím slavil úspěchy v Egyptě, Urartu, v bojích s Kimmery, Dakkúry a Jakíny, zemřel během tažení dne 10. arachsamna/26. října.
Jak rozdělil pravomoci nad mesopotamským jádrem říše mezi syny, nevíme. Nicméně Aššur-báni-apli v roli krále Aššuru fungoval jako suverén, jemuž Šamaš-šuma-ukín přísahal věrnost. V měsíci kislímu/koncem listopadu až začátkem prosince se nástupcem na Aššurově trůnu stal jeho nejstarší syn Aššur-báni-apli, hebr. Assurbanipal (vládl do roku 631 n. 627).
Jeho vláda byla posledními léty velikosti Aššurovy říše, zenithem politické moci a kultury. Sám se na jednom z nápisů chlubil, že zná taje písařství, věštění, že umí děli a násobit, že umí přečíst staré nápisy sumerské a akkadské "na kamenech před potopou". Stejně jako jeho otec se obklopoval teamem znalců sakrálního života, věštci a astrology. O jeho civilní činnosti viz rok 642.
Jeho hlavní manželkou/královnou, (sinništu/aššatu) ša ekalli, dosl. "ženou paláce", byla Libbi-áli-šarrat/Aššur-šarrat, kterou podle zachovaného dopisu neměla příliš v lásce králova sestra, dcera Aššur-acha-iddiny Šeru'a-étirat, "nejstarší z dcer narozená v královském paláci" v Babylónu a za života otce jí mladší a "přivandrovalá" švagrová neprojevovala dosti úcty.
Třetím ze synů Aššur-acha-iddiny byl Šamaš-metuš-uballit, o němž jinak nevíme nic, další Aššur-mukín-palé'a se stal představeným Aššurova chrámu, šešgallu ("velký bratr"), Aššur-etil-šamê-ersetim-mubalissu šešgallem Sînova chrámu v Charránu; jejich sestrou byla Šeru'a-étirat.
V assyrském zajetí zemřel král foiníckého Sídónu Abdi-milkutti II. (vládl od roku 677), když byl zřejmě potrestán za účast na protiassyrské koalici (srov. roky 673 a násl.). Viz dále až rok 573, kdy tvořil Sídón opět soustátí s Tyrem (srov. rok 729; o konfederaci viz rok 990).
V Číně bylo 27. května částečné zatmění slunce a zemi postihly rozsáhlé povodně.
668
28, 1
Charmis z Lakónie
Autosthenés
a. u. c. 86
O epónymním olympioníkovi Charmidovi ze Sparty se traduje, že se živil pouze sušenými fíky.
Tento rok je tradičním datem konce druhé messénské války (byla vedena od roku 685). Sparťané, které vedl Emperamos, totiž dobyli opevnění na hoře Eiré (srov. rok 683). Zrádný Aristokratés z arkadského Orchomenu byl sice potrestán smrtí, ale zbytek Messéňanů musel odejít do exilu, pokud se nechtěli stát perioiky Sparťanů. V koalici s Messéňany stáli tehdy ještě Argívští a Pantaleón z Písy, viz rok 644, při Sparťanech držela Élis.
Část Messéňanů odešla do Kyllény (viz následující rok), král Aristomenés, poslední vládce Messéňanů, volil pro svou družinu cestu přes Élidu a Delfy na Rhodos, kde se usadil. Jeho druhá dcera se provdala za Dámagéta, krále města Iálysos. Brzy po svatbě Aristomenés zemřel.
• Jeho životní příběh a vytrvalý boj proti spartským okupantům zaujal ve své době celou hellénskou oikúmenu. Pro nás je Aristomenés prvním historicky slavným Hellénem, jehož život byl později dokonce oslaven epem (Rhiános z krétské Bény; jeho dílo Messéniaka se nedochovalo, viz další jeho básně u roku 250). Potomky Dámagétovými byli slavní Diagorovci.
Písané si podle jednoho výkladu povolali na pomoc proti Élidským argívského krále Feidóna (III.) a s jeho pomocí uspořádali olympijské hry (srov. ovšem tradiční údaj roku 748/Ol. 8): je to první případ tzv. anolympiady, tzn. neuznaných her, kterými byly v pořadí (8.) 28., 34. a 104. hry, čili roky (748) 668, 644 a 364. Podle jiných údajů to byl starší Feidón (II.), viz roky 863, 800, 680 a 669.
Podle jiných vpadl do Élidy o své vůli a sám uspořádal hry, stal se agónothetem. Élejští se mu zjevně po hrách postavili a v koalici se Sparťany, viz jejich debakl roku předcházejícího, s Argívskými vedli válku. Nakonec uspěli, viz rok 657. • Srov. ještě rok 660, kde je uvedena jiná olympijská chronologie.
Megarští kolonisté vedení jistým Býzantem založili osadu Býzantion (viz jinou tradici rok 659). • Město existovalo do roku 195 či 196 n. l., kdy bylo při dobývání v římské občanské válce zničeno vojskem císaře L. Septimia Severa, který dokonce býzantské území věnoval věrnému Perinthu. Severův syn a nástupce Caracalla býzantskou státnost obnovil. Trvala do roku 330 n. l., kdy město bylo 11. května nově založeno jako sídelní město vládců římské říše Kónstantínopolis (Nový Řím, Neá Róma). Po dobytí Turky 29. května 1453 dostalo jméno Istanbul a až do roku 1922 bylo residenčním městem sultánů Osmanské říše a kalífů/chalífů muslimského světa.
Narodil se Periandros, syn Kypsela I. z Korinthu, jeden ze Sedmi mudrců (věkem nejstarší). Periandros I. vládl od roku 628 (viz tam; zemřel roku 588).
Před „filosofy“ působili „mudrci“ (sofoi). Slovo filosofos, vymyslel Pýthagorás, protože nechtěl být označován za moudrého, ale pouze za milujícího moudrost, č. tedy asi "mudromil" (viz 570 a 565).
Nejčastěji bývá do skupiny Sedmi počítán vedle Periandra Thalés, Solón, Kleobúlos, Chílón, Biás a Pittakos. Uvádějí se ale také Skyth Anacharsis, Epimenidés z Kréty, Mysón z Chéru (syn místního tyranna), Ferekýdés, Peisistratos a další. Je pozoruhodné, že většina „mudrců“ byla politicky velmi aktivní, dokonce vladaři. Srov. o nich v indexu s. v. sedm mudrů.
Assyřané pokračují v Egyptě v bojích i za nového krále. Velitelem assyrských vojsk byl stále Ša-Nabû-šú, viz rok 671 a 666. Po zprávě o Aššur-acha-iddinově smrti se Taharka se svými Kúšity vrátil do války a během následujícího roku obsadil Memfis/ass. Mempi drženou assyrskými oddíly. Nový král byl v té době v Ninúa.
K Taharkovi se přidali dolnoegyptští dynastové potvrzení roku 671 Aššur-acha-iddinou Nechó, Šarru-lú-dári a Paqruru: "jejich srdce plánovala zlo/libbašunu ikpudú lemutta". Odpadlo dolnoegyptských dvacet "králů" včetně potomka libyjského dynastického klanu Susinqa z Buširu (ass.), tedy Šešonqa z Busíridy. Všichni s výjimkou Nechoa skončili jako vězni v Ninúji.
667
28, 2
(neznámý)
a. u. c. 87
Na jaře odešli Messéňané, kteří se odmítli podrobit Sparťanům, z Kyllény do Rhégia (viz rok předcházející), kam byli voláni jeho vládcem Anaxilou I. Byl čtvrtým potomkem Messéňana Alkidamanta, který po dobytí hory Ithómé v I. messénské válce roku 724 přišel do Rhégia.
Z Rhégia se Messénští vypravili na Sicílii s cílem získat Zanklu. Zde pak bojovali s piráty, které vedli Krataimenés ze Samu (podle jiné verse z Chalkidy) a Periérés z chalkidské Kýmy (boje trvaly do roku 664). K založení Zankly viz roky 756 a 730, oba piráti byli též jmenováni jako zakladatelé osady.
Aššur-báni-apli byl na svém prvním tažení/ina machré gerría (nikoli "prvního roku/palû") s armádou na jih od Déru ohrožovanému horskými kmeny obývajícími kraj kolem města Qirbít/Kirbítu. Jako první z Assyřanů je porazil, zajal jejich vůdce Akudáju a všichni byli, tak králova kronika, přesídleni do Egypta a naopak jiný lid usídlen v Kirbítu. Viz dále rok 664.
666
28, 3
(neznámý)
a. u. c. 88
Assyřané, vedeni v poli vojevůdcem Ša-Nabû-šúem, viz roky 671 a 668 (limmu roku 658), udrželi ve své moci Dolní Egypt. Proti Taharqovi/ass. Tarqú, který se opevnil v Memfidě, přitáhl osobně Aššur-báni-apli; bylo to jeho druhé polní tažení. V neznámé lokalitě Kár Báníti zřejmě kdesi při vstupu do východní Delty Assyřané Egypťany porazili a táhli na Memfidu/ass. Mempi.
Taharqa uprchl "před leskem mé vlády" do Théb/ass. Ní' a Memfis padla. Nakonec utekl i z Théb do Napat a v Thébách zúčtoval, velmi milosrdně, Aššur-báni-apli s odpadlíky, viz rok 671. Pak se s kořistí vrátil domů. Na čas (viz k tomu rok 664) ovládli Assyřané celý Egypt.
Někdy předtím ukončili mimo jiné vládu v Taně dynasty Petúbasta (řec. podoba jména), domácí jménem Pa-di-Bastet Sehetep-ib-Re, ass. Putubišti (Petúbastis III.). Při likvidaci revolty v Dolním Egyptě Assyřané dobyli Saji/ass. Sája, Mendétu/ass. Bindidi n. Pindidi a Tanu/Sa'nu, Si'nu. Obyvatele pobili, stáhli z kůží, které napnuli na pokořené hradby, jak se chlubil Aššur-báni-apli na svých kronikářských nápisech.
Jedním z mnoha místních dynastů, které Assyřané zajali, byl Necho/Nekau, ass. Niku, řec. Nekó, Nechaó, Nechós (I.). Putoval s ostatními do Ninúje, ale dostalo se mu milosti a král ho poslal zpět jako svého vasala (vládl do roku 664, první vláda od roku 672). Nekóův syn Psammétichos (I.) dostal od Asssyřanů jméno Nabû-šezibanni, resp. Tušamilki (Pišamitki?), a byl jmenován protektorátním vládcem nomu Athribis/ass. Chatchiribi. Druhé assyrské obsazení Théb trvalo do roku 664.
• V letech 666 až 664 dosáhla říše Assyřanů největšího územního rozsahu. Pod přímou mocí boha Aššuru ležela celá Syrie, Foiníkie, Palestína, Kypr, Egypt, Mesopotamie a východní část Anatolie.
V Číně se pokusil ministr C'-jüan/Ziyuan v čele armády se šesti sty bojovými vozy státu Čchu vpadnout do Čengu. Akce nebyla úspěšná a o dva roky později se C'-jüan vrátil. Pokoušel se zároveň svést Si Kuej/Xi Gui, vdovu po Wenovi z Čchu, byl však přitom zabit. Jeho ministerským nástupcem v Čchu se stal Tou Kou-wu-tchu/Dou Gouwutu.
Ve státu Lu t. r. vypukl hlad a obilí bylo dovezeno z Čchi. Následujícího roku zaplavili Čínu kobylky.
665
28, 4
(neznámý)
a. u. c. 89
Nejmenovaný elamský princ uprchl 12. dne měsíce tašrítu/začátkem října, ze země na assyrský dvůr (jeho trůnní jméno krále Elamu viz rok 654).
Ve Foiníkii Aššur-báni-apliovi Assyřané oblehli odpadnuvší Tyros/ass. Surru, viz rok 673. Král Ba'al I. se vzdal, když byl ve svém ostrovním městě vyhladověn: vydal Assyřanovi svou dceru, dcery ostatních mužů klanu a svého korunního prince Jáchi-milkia. Aššur-báni-apli se na svém třetím tažení dal ukonejšit, vzal si ženy, dal si vyplatit jejich věno, Ba'alovi vrátil syna a nechal ho vládnout; jak dlouho, nevíme.
Na dobu jednoho století mizí město z dochovaných pramenů (dále viz rok 573), přitom to je vedle Sídónu a Aradu nejsilnější z foiníckých států, kolonisátor západního Středomoří a částí Hellady. Aššur-báni-apli vypočítával na svých kamenných chronografických textech 22 dynastických poddaných z celé Levanty a (kupodivu) se stejnými kyperskými panovníky jako za jeho otce a Šarru-kéna II., viz jejich jména roku 709.
Aššurovi se pak podrobili král Aradu/ass. Aruadda Jakínlú, pravděpodobně nástupce Ikkiluův, viz rok 677, tabalský panovník Mugallu a kilický/Chilakkája jménem Sanda-šarme, srov. o nich rok 675.
Aššur-báni-apli se chlubí, že všichni přivedli do Ninúji své vlastní dcery, aby mu mohly sloužit, vybavili je pěkným věnem a na znamení poddanství mu políbili nohy. Mugallu dostal navíc za povinnost odvádět ročně assyrské armádě koně. Když Jakínlú zemřel (pravděpodobně někdy vzápětí), obnovili poddanství jeho synové Azi-Ba'al, Abí-Ba'al a Adúní-Ba'al, z nichž prvního jmenoval Aššur-báni-apli v ostrovním státečku králem (ostatní dva pravděpodobně zůstali jako rukojmí v Assyrii a s nimi dalších sedm bratrů, jejich jména viz v indexu s. v. Jakínlú, o áradském státu viz dále roku 333).
Mudallův syn Mussi se však později paktoval s Kimmery a jejich králem Lygdamidem/ass. Tugdammé, viz rok 652 (jak dopadl, nevíme). T. r. poslal "Guggu, šar mát Luddi, ašri rúqi/Gýgés, král Lýdie, dalekého místa", vyslance, aby se Aššur-báni-apliho zeptal na zdraví: byl z takové dálky, že v Ninúji u dvora neměli tlumočníka na lýdštinu.
Srov. však již rok následující, kdy Gýgés poslal oddíl na pomoc Psammétichovi pravděpodobně pro válku s dalšími dynasty v Deltě, srov. jeho válku s Kimmery viz rok 663, diplomacii roku 655 a smrt v bitvě se Skythy roku 652 n. 643, kdy se s Assyřany udobřil jeho syn a nástupce Ardyés.
Někdy v této době dal Aššur-báni-apli od základů renovovat Sînův chrám Echulchul v Charránu postavený Salmánem-ašarédem III.
V Číně se proti čouovskému císaři Chuejovi vzbouřil jeho úředník Fan Pchi; proč, nevíme. Revolta se zhroutila po intervenci vévody z Kuo/Guo.
- Předchozí
- Další >>