Sex (1)

sex, sexualita, hetero- a homosexualita, hetéry, prostituce, noční život; viz také rozsáhle pod ženy a hostiny

Muži a hetéry. Jako celý hellénský svět také jeho hostiny byly, viz tam, světem ryze mužským. Navenek si toho nebylo možné všimnout, ale stejně jako instituce hostiny měla svůj dávný kultovní základ, u něhož neměla mezi indoevropskými Hellény žena u obětišť co pohledávat, podobně fungovaly zákony hellénského rodinného života. Volnost svobodné ženy neměla jednu podobu, větší u Dórů, malou u Iónů.

V dórské Spartě měly ženy téměř plnou společenskou volnost, ale u Athénských tomu tak už nebylo. Ve všech hellénských demokratických státech, tj. v takových, kde probíhaly volby úřadů všemi občany, neměly ženy volebních práv. Ale jejich role u severních Hellénů (srov. Épeiróťané, Makedonci), kde po celý starověk setrvaly kmeny u královlády, měly ženy přístup i na místa nejvyšší, na trůn. Pravda, volby bojového vůdce, krále, kterou provádělo shromáždění mužů ve zbrani, se neúčastnily.

Matriarchální zvyky předhellénských Pelasgů, Lelegů a dalších praobyvatel Hellady a egejské oblasti zachovali anatolští Kárové, u nichž se dědilo po linii matky, ale Káry nebrali Hellénové nikdy vážně (kromě Rhodských, jejich nejbližších silných sousedů, kteří s nimi vytrvale válčili). Kraj kolem hellénského Halikarnássu na kárském území byl ovšem atraktivní a Iónové z města měli řadu slavných rodáků. Nejznámějším asi bude otec historiografie Hérodotos.

Slavná královna Artemísie dokonce porazila Rhodské ve válce. Byla sestrou a oddanou manželkou svého bratra Mausóla. Po jeho smrti roku 353 sezvala do Halikarnássu nejrenomovanější hellénské architekty doby a umělce, aby bratrovi postavili hrobku. V krátké době povstalo Mausóleion, jeden z divů světa, pravzor všech dalších mausólejí; jediné, k čemu Artemísii ještě posloužil, že byla pochována po boku svého bratra.

Na běžnou hostinu neměla vdaná žena přístup, a to i tehdy, pořádal-li ji manžel ve svém vlastním domě. Vdaná žena měla s dětmi vyhrazenou svou část domu, kam pro změnu zase nevstupoval žádný muž ani manžel. Nikde jsem se nedopídil, ani nemohl, jak moc byly obě části domu zvukově isolovány. Co všechno musela manželka vyslechnout, je ovšem jasné... Neboť ženy na hellénských hostinách nechyběly v žádném případě.

Profesionální hudebnice a tanečnice se staraly za mzdu o tento druh zábavy, jiné placené profesionálky se postaraly o zábavu »u lůžek«. Svlékání nebylo placené zaměstnání, to je profese teprve novověká, viz zde níže pod Moulin Rouge.

Za symposeion v Athénách v Alexandrově době braly hetairy i deset až patnáct drachem. Za ženu ze svého „salonu“ žijící „na hromádce“ s někým jiným kuplíři-pasáci brali ovšem také tři miny denně, tedy tři sta drachem (!). O tak exklusivní ženě hovoří Menandros v jedné ze svých komédií a postava hry dodává, že ona žena vydá za deset jiných. Byla to nepochybně pozoruhodná forma leasingu, neboť (tak je to alespoň v komédiích) stejně si leasující leasovanou nakonec vzal. Právním postavením byly takové ženy otrokyně. Jedním z velkých pasáků byl koncem čtvrtého století v Athénách Kasios z Élidy, jemuž patřily Lampitó ze Samu, hetairá Démétria Falérského, Níkareté z Megar, narozená ze svobodných rodičů, družka rhétora Stefana a filosofa Stilpóna, Metaneirá, přítelkyně Lýsiova a řada dalších žen. 

Menandrův latinský překladatel T. Maccius Plautus dává v jedné z komédií matkou-kuplířkou (léna, velmi častý způsob obživy starších dam, matek nebo vysluhujících holek; řec. mastropos, on i ona) pronajímat svou dceru (jinde i dcer více) jednomu klientovi na dobu jednoho roku za dvacet min, prodala by ji za dva talenty stříbra, v jiné stála svoboda ve stejné době, ve třetím století, vykoupeného děvčete od kuplíře třicet min (o radách matek dcerám z branže viz zde níže). 

Podobný „zaměstnanecký“ vztah byl koncem 4. století zjevně běžný, neboť se několikrát objevuje v Plautových překladech hellénských autorů Menandra a Dífila, svou dceru a posléze vnučku zaměstnávala Gnáthaina, družka Dífilova. Plautus též zveřejnil první jménem známou evropskou bordelmamá: v domě jisté Leucadie Oppie se v Římě scházeli bohatí muži všech stavů, jakoby chodili do klubu.

Přítelkyně na telefon (viz také ženy). Ženám s tímto povoláním říkali Helléni eufemisticky hetairá/č. hetéra, totiž přítelkyně, společnice. Její mužský protějšek, hetairos, byl naopak společensky vysoko postavený, až i činovník. U makedonského dvora to byl přímo titul nejbližších mužů krále, poradců a osobních strážců, v hellénismu způsob dvorské titulatury, stupeň „ušlechtilosti“, srov. později latinské amícus. Nedochované monografie o athénských hetairách sepsali Aristofanés z Býzantia zvaný Paroinos/Opilec, Machón, Apollodóros, Ammónios, Antifanés, též Gorgiás Athénský. Vypočetli kdysi 135 vyhlášených hetér, tedy žýen s významnými milenci. 

Hellénský svět byl (a je stále) protkán různými hetairiemi, přátelskými společnostmi, kluby. Na své partajnictví a přátele byl hrdý už Themistoklés, který veřejně prohlásil, co dodnes není slušné v demokraciích říkat, ačkoli se bez toho nedá dělat v politice kariera: „Nestydím se za to, že upřednostňuji své přátele.“

V krétských městských státech se dokonce jedna společenská vrstva ne zcela svobodných lidí (bez volebního práva) nazývala apetairové, „lidé mimo spolky“. Za osmanské okupace se v hetairiích sdružovali novořečtí patrioté. Po vzniku novořeckého státního útvaru roku 1821 se v nich dělala a dělá politika. Po vzoru hellénských hetairií například vznikly podnikatelské kluby rotariánů (první Rotary Club otevřel 23. února 1905 v Chicagu). O římských collégiích, factiónés a sodálitátés viz pod volby.

V klasickém hellénském světě byly nejvyhlášenější nevěstince v Korinthu. Prostituce byla zřejmě importována s kultem Aštarty a Adónida z Foiníkie přes Kypr a Iónii, popřípadě svým způsobem napodobována, jistě velkou roli sehrála Naukrátis v Deltě Nilu, další hellénská brána do Orientu. V Abýdu v Úžinách stával například chrám Afrodíty Porny, v Efesu Afrodíty Hetairy. Pravděpodobně první bordell v Evropě otevřel na Samu za vlády Polykrata v letech 532-522.

Původně ryze sakrální chrámová prostituce (nezaměňovat s kultovním sňatkem/hieros gamos, viz pod ženy) související s kulty plodnosti v převážně semitských státních útvarech a chrámových občinách profanovala v ryze komerční činnost, možná ještě formálně krytou jménem kněžek sexuálně atraktivních bohyň východního Středomoří.

V Babylónii se chrámové prostitutky jmenovaly charimtu/"vyčleněná" a jejich činnost charimútu (sumersky kar.kid), popř. qadištu/"čistá" (sum. nu.gig, srov. hebr. qedéšá). Z jejich činnosti dostával chrám peníze, stejně jako z dcer, které do takové služby poslali otcové pod tlakem svých dluhů. V egyptských Thébách byla praktikována prostituce dívek do první menstruace. Prostituci se údajně ve své vlasti věnovaly Lýdky, aby si vydělaly na věno: muže do manželství si ženy vybíraly samy. 

Helléni a jiní Indoevropané/Indogermáni sakrální prostituci v takové míře neznali, ale moci masa podlehli a z kultovního rituálu přejali to nejatraktivnější: princip volného přístupu k sexu a v městských státech umenšení risika manželských rozvratů občanskými nevěrami. Vedle sakrální prostituce, jak ji vylíčil Hérodotos o vazbě Babylóňanek na sex s cizinci ve jménu bohyně Mylitty (bab. Mullittu, ass. Mullissu, sum. Ninlil), kterou hellénský cestovatel trefně ztotožnil s Afrodítou, je sex pannen před vdáváním s cizinci-mořeplavci zmiňován na Kypru, zřejmě ve foiníckých krajích (Astraté/Afrodíté), v Hierápoli/Bambyké v Syrii (Atargatis, Astarté), v Eryku na Sicílii ve starší době, kde chrámové otrokyně byly k disposici též mužům domácím. V Hierápoli museli se cizincům nabízet ženy celý den za to, že odmítly truchlit za Adónida o mystériích, jak uvádí v dílku O syrské bohyni Lúkiános ze Samosat. V Héliopoli/Baalbeku se oddávaly místní panny cizincům ještě v éře Constantína I., který sakrální prostituci v údolí Bekaá/al-Biqá' zakázal. 

Prostituce byla vázána na chrámy i v Helladě. Když Athéňan Periklés dokončil roku 440 úspěšně dlouhé obléhání Samu, ženy provázející athénské vojsko, a zjevně to byly svobodné řemeslnice-souložnice/pallakis, pallaké, nikoli otrokyně, z vděku za dobrý výdělek obdarovaly samskou Afrodítu. V Korinthu zářil Afrodítin kult a její chrám disponoval tisícovkou otrokyň, hierodúloi, darů vděčných Korinťanů (není známo, které doby se Strabónův údaj týká). Tak významný borec Xenofón Korinthský, mnohonásobný vítěz na různých panhellénských hrách, věnoval Afrodítě sto žen, které zaslíbil bohyni pro případ, že vyhraje roku 464 na olympiádě (vyhrál běh a pentathlon): "Paní Kypru, zde do tvého háje přivedl Xenofón stočlenné stádo pasoucích se dívek v radosti ze svých splněných přání."

Korinthos, město založením dórské, měl v klasických dobách pověst velmi drahého města, luxusu. Za sex s hierodúloi/chrámovými služkami a (svobodnými) hetairami tu utráceli mořeplavci, kapitáni, obchodníci z blízka i daleka. Sex v Athénách byl levnější a říkávalo se tehdy, že "plavba do Korinthu není pro každého/ú pantos andros es Korinthon esth' ho plús" a přísloví upravil Horatius: nón cuivís hominí contigit adíre Corinthum. Pro nákladné sexuální zábavy s Korinťankami existovalo též sloveso, alespoň v Athénách: korinthiadzomai/korinthovat.

Placený sex nebyl pokládán ženami-manželkami za nevěru, ale byl důvodem k žárlivosti a také pragmatickou obavou před rozhazováním majetku, jak dokazují dochované hellénské a římské komédie. Prostitutky neměly přístup ke kultovním úkonům provdaných žen, to ani později Římanek, ale jejich pracoviště, bordelly, měly kupodivu statut div ne asylový.

Je zajímavé, že sakrální prostitucí známé Babylóňanky vyváděly na hostinách i s dcerami ještě v době Alexandrově. Když se napily, svlékaly se, jak odkudsi poznamenal Q. Curtius Rufus o měsíční zábavě Alexandrových vojáků v mesopotamské metropoli v říjnu 331. Brzy na to asi Ištařin kult v Babylónu vyhořel, protože mesopotamské město za válek diadochů hodně utrpělo, přišel hlad a Seleukovci obyvatele nakonec vyvedli do nedaleké nově založené Seleukeie na Tigridu, největšího hellénistického města vedle Alexandreie a Antiocheie. O tom, že by se sem také přestěhovala Ištara se svými příznivkyněmi, není zpráv.

Starý věk neznal strach z pohlavních chorob, protože ve Středomoří tehdy nebyly nijak rozšířeny. Kapavka-gonorrhoia byla pojmenována až ve druhém století n. l. Galénem z Pergama. První případ syfilitidy (lat. lues, č. příjice) v Evropě je až z roku 1496 (srov. odhad u smrti Héróda Velikého). Považuje se za doložené, že nemoc s ošklivými hnisavými a páchnoucími boláky způsobovanou mikrobem Treponema pallidum roku 1492 dovezli z Karibiku od indiánů Columbus a jeho kumpáni, „objevitelé“ Ameriky.

V jedné Menandrově komédii se mladý čerstvě ženatý muž odstěhuje od své manželky a žije s jistou půvabnou hudebnicí, za níž musí denně kuplíři-pasákovi zaplatit dvanáct drachem; to byly hodně pěkné peníze. Mužova mladá choť trpí, protože manžela miluje, a její šetřivý otec je namíchnut, že zeťák vyhazuje tolik peněz z věna oknem; prý by za to žil měsíc a šest dnů, tedy s proletářskou skrovností dva oboly na den.

Více na příběhu nebylo skandálního. Leda moralisování jako: „Mládí a víno, to je nebezpečný pár, přidá-li se ochotná a lstivá přítelkyně.“ Hetairy a jejich životní příběhy byly takto častými náměty hellénských autorů komédií a jejich latinských překladů a kontaminací.

Výrazně nalíčené ženy na vysokých podpatcích, v krátkých barevných drahých šatičkách a někdy ověšené šperky pracující po ulicích a přístavech byly k rozeznání okamžitě. Voněly po myrrze, skořici, růžích a ještě v raném císařství patřil k drobnému odlišovacímu znaku prostitutek řetízek na noze. »Nižší« kolegyně hetér měly označení pornai a jejich pracoviště porneion byl bordel ležící obvykle v konkurenčním prostředí v přístavech nebo v předhradí. Jejich cena byla od jednoho obolu po jednu dvě drachmy: statér/didrachma byl hodně. Prostituce byla po celý starý věk významným podnikatelských odvětvím a vyhledávaným řemeslem.

Zatímco do bordellu byly většinou majiteli, pornoboskos, sháněny otrokyně, které v životě neměly vůbec na výběr, cesta ke kariéře hetéry byla pestřejší. Byly to ženy propuštěné z otroctví nebo zchudlé či opuštěné dcery svobodných rodičů, samy osobně svobodné s doprovodem otroků a parasítů a tudíž s právem neomezeného pohybu, které dali kuplíři vychovat a vzdělat a drželi je u sebe v domě pro lepší zákazníky.

Tu a tam je zamilovaný klient vykoupil. Např. syn ctihodného Athéňana Fókióna (popraven roku 318) Fókos vykoupil z bordelu otrokyni a vzal si ji: skandál. Románků z tohoto prostředí je několik dochovaných a snad v každé hellénistické komédii vystupuje postava hrabivého kuplíře a lstivé, oddané, milující atd. hetéry.

Jednou ze vzácných skupin hetér byly plně svobodné a bohaté ženy, které si takový způsob života prostě vybraly, neboť pouze tato forma jim poskytovala v hellénském světě volnost srovnatelnou s muži: v souladu s  evropským liberálním pojetí o 21. století později si pouze takové ženy mimo jiné směly samy vybírat muže.

Řada hetér dosáhla nejen velikého majetku, ale také značného politického vlivu. Roku 552 se pomocí lsti, v níž sehrála základní úlohu ztepilá hetéra či „květinářka“ Fyé z Kollytu (jiní tradovali, že z Thrákie), představující bohyni Athénu doprovázející muže, jehož chce Athéňanům vřele doporučit, dostal podruhé k moci samovládce Peisistratos. Dojem Athéňanů z oné dámy musel být neskonale silný a o jejím dalším "božském" životě na tomto světě se již ničeho nezvídáme. 

Sochař Práxitelés vytvořil podle vyhlášené hetéry Frýné z Thespií, vlastním jménem Mnésaréty, dcery Epikleovy, sochu Afrodíty Knidské (její starověká kopie, manufakturní práce neznámého provinčního kameníka, byla v červnu 2002 v Londýně vydražena za 11,67 milionu dolarů!). Dvorní malíř Alexandra Velikého Apellés podle ní namaloval v polovině 4. st. př. n. l. proslulý obraz Afrodíté anadýomené/"A. vynořené z vln". Sama se nikdy nekoupala na veřejných místech, chodívala zahalená. Jejím přítelem měl být i slavný řečník a velký athénský demokrat a vlastenec Hypereidés. Rhétór byl vůbec do svobodymilovných žen blázen. Traduje se, že vydědil svého syna Glaukippa ve prospěch hetairy Myrrhiny ze Samu, snad té samé, která později patřila mezi ženy hyperplayboye Démétria Poliorkéta, viz zde níže. Myrrhinu si Hypereidés držel ve městě, v Peiraieu si vydržoval Aristagoru a v Eleusíně Filu rodem z Théb, za kterou zaplatil dvacet min. Všechny ty drahé ženy propustil po vykoupení na svobodu. 

Říkává se, že nomen je omen. V tomto případu to zjevně nesedí, neboť řecké frýné znamená ropucha. Do Delf jako první votivně daroval Apollónovi sošku boha Echekratidás z Lárissy. Frýné zase byla první ženou, která věnovala do Delf votivní dar Apollónovi - svou podobu ve zlatě, dílo jejího milence Práxitela, postavenou na mramorovém sloupu. 

Nejen krásou, někdy i penězi, vynikaly svobodné hetéry. Účastníky spiknutí athénských tyrannobijců Harmodia a Aristogeitóna (kterým mstu zpolitisovala běžná pomsta za uraženou nebo dokonce znásilněnou sestru) ani na mučidlech neprozradila jistá Leaina/Lvice, Aristogeitonova přítelkyně. Po roce 510 jí proto Athéňané postavili bronzovou lvici se sochou Afrodíty, kterou vytvořil Kalamis. Stala se tím první evropskou ženou, jíž se dostalo tak vysoké pocty.

Přítelkyní vůdce athénských demokratů Periklea byla ve druhé polovině pátého století Míléťanka Aspásiá, která patřila do Perikleova štábu poradců a též byla zapletena do procesu se slavným sochařem Feidiou, tvůrcem kultovních soch Athény Parthenos a Dia Olympského. Ačkoli byla lepší, vlastně ta nejlepší, bordellmamá, měla u Athéňanů zajímavé postavení. Mudrlant Sókratés k ní vodil na filosofické rozpravy své přátele, kteří pak za ní posílali své manželky, aby si poslechly její řeči. Periklés byl přitom ženat s ženou z přízně (její jméno zapadlo), předtím provdanou za Hipponíka, který s ní měl syna Kalliu zvaného Boháč (protože prachatý byl). S Perikleem měla dva syny, ale po čase se rozešli; po dohodě, protože je to spolu nebavilo (formálně jí dal právo vzít si někoho jiného).

Athénský vůdce lidu pak vzal k sobě do domu Aspásii a měli nemanželského syna Periklea (zřejmě bez formálního sňatku, nicméně chlapec občanství získal; obrat „vdaná hetéra“ byl pokládán za nesmysl). Věhlasná Míléťanka zřejmě karieru začala ryze podnikatelsky. Dovezla do Athén z celé Hellady množství krásek a její business stál podle jedné tradice u počátku hrozné války s Peloponnésany. Jacísi opilí athénští mladíci totiž unesli z Megar pornu Simaithu a na revanš se Megarští zmocnili dvou děvčat zaměstnaných Aspásií. Periklés se postavil za zájmy své Aspásie, přišlo "megarské usnesení" a byla z toho peloponnéská válka, viz rok 432. U soudu mu pomohly slzy, jimiž snad porotu obměkčil. Periklés svou Aspásii, tak zvláštní byl prý jejich vztah, veřejně líbal dvakrát denně, když k ní přišel a když z jejího domu odcházel... 

Veřejný styk s hetérami, a to i dlouhodobý, se u Hellénů nepovažoval za něco, co by rozvracelo rodinu. V bordellech platilo svým způsobem asylové právo, ale také časový limit, jehož jednotkou bylo jedno naplnění vodních hodin, klepsydry (písečné hodiny jsou vynález až středověký).

Muži nalézali u hetér to, co nebylo doma: hellénští snoubenci se před svatbou v podstatě neznali. Jinak ovšem v očích konservativních Athéňanů a protiperikleovské oposice nebyla Aspásiá nic jiného než kurva (srov. podobnou roli oficiálních milenek francouzských králů).

Když Periklés roku 429 zemřel na mor, vdala se Aspásiá za bohatého dobytkáře Lýsiklea. Podnikatel sňatkem zřejmě politicky získal, nicméně to byl asi onen Lýsiklés, který roku 428 padl na tažení v Kárii, viz. I takové byly kariéry hetér: už o Míléťance nebylo slyšet a jistě dožila v klidu a míru. Tímto údajem mizí ze známé historie osobnost jedné z nejproslulejších žen hellénského světa, přítelkyně filosofů, umělců, první známá žena velkého hellénského světa v démokratických Athénách.

Aspásiá, dcera Axiochova, se prý řídila vzorem jisté Thargélie z Iónie, která byla kdysi velmi proslulá mezi Hellény krásou: stála ale ve službách perského krále Kýra II. a prostřednictvím svých milenců šířila po Iónii náklonnost k Peršanům, když roku 545 králův vojevůdce Harpagos oblast pacifikoval. To by ovšem znamenalo první podobné agentské vystoupení ženy v mezinárodní politice s působností na Evropu, první použití domácí ženy cizí mocností na získání politiků.

Nejproslulejším malířem, činným na dvoře Filippově i Alexandrově, Apellés z Kolofónu. Proslulé jsou, byť nezachované, obrazy Afrodíté anadýomené, který namaloval podle bývalé Alexandrovy milenky Pakaté, nebo autoportrét atd. Mezi další proslulé mařlíře této doby (posl. čtvrt. 4. st.) patřil Pausiás ze Sikyónu, spolužák Apellův u Pamfila z Amfipole.

Pausiás vytvořil mimo jiné obraz Stefanoplokos-Glykerá, Methé a Obětování býka. Žil v Sikyónu a před Glykerou byl přítelem hetairy Láidy II. Athénské, která byla údajně i přítelkyní Démosthenovou. S jinou athénskou Glykerou žil v Tarsu Alexandrův přítel a pokladník Harpalos, když zemřela jeho zbožňovaná hetairá Pýthoníké/Pýthioníké. Glykeru ctil jako královnu a v Rhossu jí dal vztyčit sochu. 

Zřejmě nejlépe známe život ženy z této branže jménem Neairá. Byla koupena jako dívenka majitelkou bordellu v Korinthu Níkaretou, propuštěnkyní jistého Charisia  z Élidy, manželka kuchaře Hippiy; od ní se Neairá naučila řemeslu. Ve svém vyhlášeném podniku držela Korinťanka ještě šest dalších děvčat a říkala jim dcery. Vyučených, stále v dětském věku, všech sedm Níkareté prodala. O jednu z nich jménem Metaneiru se zajímal mimo jiné řečník Lýsiás usazený v Athénách a stal se jejím milencem. Neairá byla v korinthském bordellu milenkou mimo jiné Thessalů Sima a Eurydamanta, Sótada z Kréty, s nímž i cestovala po Iónii, Athéňanů Ktésippa, básníka Xenokleida a herce Hipparcha, kteří si ji pronajali společně/eichon autén memisthómenoi. Po nich si ji pronajali od Níkarety za třicet min Korinťan Tímanoridás a Leukaďan Eukratés, nicméně když se oba měli ženit (rozumí se: se svobodnými ženami ze svobodných rodičů), nabídli Neaiře za dvacet min svobodu a za ujištění, že nebude pracovat v Korinthu/en Korinthó mé ergadzesthai. Vyděláno něco měla, zbytek zaplatil extravagantně žijící Athéňan Frynión, bratr Démocharův, vyplatil ji od milenců a odvedl si ji do Athén. Frynión s ní však nezacházel, jak by se slušelo, ale vodil ji na všechny své akce s sebou. Na opilých hostinách s ní veřejně souložil a roku 374/373 na oslavě vítězství Chabriova čtyřspřeží o pýthiích usnul a tehdy se s ní, také byla opilá, miloval kdekdo včetně Chabriova služebnictva (na to četla svědectví žaloba v soudní při, v níž protivnou stranu zastupoval Démosthenés (řeč Kata Neairás ale asi náležela Apollodórovi).

Neiará měla jiné představy o životě, vzala šaty, šperky a služky Thráttu a Kokkalínu, s nějakými věcmi z Fryniónova domu, a utekla po roce pobytu v Athénách do Megar. Byla právě doba athénsko-spartské války, viz rok 373sqq., v dórských Megarách nebylo zákazníků. Dal se s ní dohromady Athéňan Stefanos, jemuž dala, co měla, za slib, že ji ochrání. Měla v té době dva kluky a dceru Strybélu alias Fanó. Stefanos ho před Fryniónem a jeho přáteli ochránil, ale Frynión Stefana obvinil, že ho okradl o ženu, která není ani svobodná ani Athéňanka. Smírčí soud přátel obou stran/diaitétai určil, že Neairá bude svobodnou ženou, vlastní paní (podnikatelsky), ale že musí Fryniónovi vrátit jeho věci s výjimkou šatů, šperků a služek a že musí být oběma mužům střídavě k disposici a že bude jimi střídavě za služby vydržována: jednou jedla a pila s tím, podruhé s oním/syndeipnésai autois kai synpínein.  

Mohl by teď nastat klid pro práci. Naopak: přišla zkáza, v níž asi Neairá velkou roli nehrála. Stefanos dostal nápad, že provdá Fanu, Neaiřinu dceru, jako svou vlastní jistému Frastorovi. Dostala věnem třicet min, ale život s mužem živícím se manuální prací/ergatés dívce napodobující móresy matky nešel. Frastór ji těhotnou vyhnal a odmítl též vrátit věno. Měla pak, to už v roli hetairy, aféru s jistým bohatcem z Andru a pak ji Stefanos vnutil Theogenovi, nebohatému poctivci, který právě zastával kultovně důležitý úřad krále/basileus; i on žil v domnění, že si vzal dceru athénského občana. Fanó se tak s ním účastnila předepsaných obřadů. Když se provalilo, že je dcerou Neairy, tedy cizinky, Theogenés ji vyhodil z domu. Na to přišlo k procesu o Neaiřino athénství, v němž žaloba žádala výslech na mučidlech služebných-otrokyň Neaiřiných a jejích synů (a také do výkladu zapletla osud Platají, které se postavily Thébanům a ti je vyvrátili a lidé odešli do Athén roku 373, viz). Další osud Neairy a její dcery neznáme. 

Syrákúský vládce Dionýsios starší měl slabost pro hetéru Lastheneiu z Arkadie, vrstevnici Neairy. Pozdější proslulou hetérou byla Athéňanka Lamiá, svobodného rodu a jejím nejproslulejším milencem byl roku 306 na Kypru Démétrios I. Poliorkétés, s nímž měla dceru Filu (do historie nijak nezasáhla). Když se Démétrios I. vrátil do Antigoneie na Orontu, pozdější seleukovské Antiocheie, ke svému otci Antigonovi I., přijal královský titul (přesněji: dal se armádou králem provolat).

Udělil ho také své tehdejší družce Myrrhiné/"Myrta" ze Samu, ale bez práva nosit královské diadéma. Démétrios v Athénách žil na Akropoli v části Athénina chrámu s několika hetérami: Chrýsis („Zlato“), Lamiá, Démó zv. Maniá, ta prý byla nejnáročnější, Nannarion a Antikyra. Ve stejné době však před ním raději do kotle vařicí vody skočil mladík Démoklés, když po něm král vášnivě zatoužil, jak se tradovalo. Athéňanka Manie, jméno to fryžské, rodným jménem Melitta, byla dokonce provdána, a to za olympioníka v pankratiu Leontiska. Tradovalo se o ní, že šla za peníze s jiným olympioníkem Anténorem a když se to provalilo, doma vysvětlovala: "Chtěla jsem, drahý, zjistit a prožít v jedné noci, jaké to je se dvěma takovými siláky."

Současně žil v Alexandreji Ptolemaios I. s hetérou Tháidou z Athén, přítelkyní předtím Alexandrovou, s níž měl syna Leontiska a Lága (také se nestali muži dějin) a dceru Eirénu, provdanou roku 293 na Kypr. Poslední dny svého života roku 404 strávil Athéňan Alkibiadés ve Frygii s hetérou Tímandrou ze sicilských Hykkar, matkou proslulé Láidy Starší. Tato Láis žila v Korinthu a byla mimo jiné družkou vyhlášeného milovníka okamžité rozkoše, hédonika Aristippa Kýrénského. Láis Mladší, ta Athéňanka, bývala přítelkyní slavného malíře Pausiy ze Sikyónu, dříve než začal žít s hetérou Glykerou/"Sladkou". Do okruhu přátel Láidy měl též patřit řečník a athénský politik Démosthenés. Přítelkyní a žačkou Epikúrovou byla hetéra Leontion, která dokázala přesvědčovat filosofy jiných škol a své názory též sepsala. Vzala si Epikúrova žáka Métrodóra z Lampsaku a měli spolu syna Epikúra. 

Na perském dvoře působilo u Krále králů několik slavných hellénských hetér a vždy s úspěchem; sotva však byly u dvora vlivnějšími postavami. To v Indii se kurtisánám přičítá velký vliv, když donucovaly své milence stavět v Kérale jezera, jimž se říká sule kere, v kannadštině "jezero kurev", například v okrese Nagamangala jistá Čandrasani a v sousedním Davangere sule Šantavva.

Láis měla náhrobek se lvicí s beranem v tlapách u Korinthu. Náhrobek měla také druhá hetéra téhož jména v Thessalii, kam šla za Hippostratem (Láis Ml.). Kýrovou (Ml., srov. rok 407) nejoblíbenější milostnicí byla Miltó z Fókaie, které dal Peršan jméno Aspásiá podle oné slavné přítelkyně Perikleovy.

Kimón Athénský miloval svou zákonnou ženu Ísodiku, dceru Megakleova syna Euryptolema, tedy šlechtičnu, ale přitom udržoval blízký vztah k Astérii ze Salamíny a k jakési Mnéstře. Práxitelés se proslavil zlidštěním podobizen bohů, když velebnost nahradil lidskostí. Jako první se odvážil znázornit bohyně nahé (Afrodíté z Knidu, prý nejkrásnější socha bohyně starého věku, že se její podoba v chrámu v Knidu stala cílem turistických výletů). Afrodítiným modelem stála Práxitelova přítelkyně, hetairá Frýné z Thespií, rodným jménem Mnésarété, která působila v Athénách, srov. v oddílu o sochařích. Do okruhu jejích přátel patřili např. řečník Hypereidés či slavný dvorní malíř Alexandra Velikého Apellés (tomu postála pro obraz Afrodíty anadýomené). Její krása byla tak vyhlášená, že dokázala ovlivňovat i soudní rozhodnutí. Když ji jeden z neúspěšných milenců obžaloval z bezbožnosti, obhajoval ji právě Hypereidés. Řečníkova slova ale zjevně nezapůsobila na soudce do té míry, kolik by si zasloužila, a tak nevinu obžalované podpořil jasným důkazem: strhl Frýné z prsou šat a soudci uchváceni odhalenou krásou ji okamžitě osvobodili, neboť je přesvědčil, že není bezbožná, ale kněžkou Afrodíty a tu soudit nelze.

Frýné nebyla jen takto mocná, ale také velmi bohatá. Mimo jiné slíbila Thébanům obnovit hradby města, které vyvrátil Alexandros, když srovnal město se zemí, jestliže na ně dají nápis: „Alexandros hradby zbořil, Frýné je obnovila“. Ale asi to bude jen anekdota. 

Dífilos, autor stovky komédií, s nimiž ale dosáhl jen tří vítězství (poprvé roku 318), byl prvním autorem, který na jeviště uvedl své osobní intimní zážitky, a to s vyhlášenou hetairou Gnáthainou říkající si za noc i o tisíc drachem (pásla též svou dceru a její vnučka/thygatridé se jmenovala Gnáthanion a pracovala ve stejné branži).

Makedonec Harpalos žil v době, kdy Alexandros válčil ve Vnitřní Asii a Indii, v Babylónu s hetairou Pýthioníkou/Pýthoníkou, snad Athéňankou. S ní roku 324 před hněvem Alexandrovým prchl a v Athénách porodila jeho děvčátko, vychovával ho Fókión, a prý se spolu i oženili. Když krátce nato zemřela, dal jí v Eleusíně vystavět náhrobek, který stál ještě ve 2. století n. l. Až do své smrti pak žil s hetairou Glykerou, také asi Athéňankou, která se pak stala milenkou literáta Menandra.

Hetéry, ale také chlapci, zpestřovaly život Démétria I. Poliorkéta. Na Kypru se Démétrios mezi válečnou kořistí dostal k proslulé athénské hetaiře Lamiy, s níž pak nějaký čas žil. Byla to dcera Kleomenova a měl s ní dceru Filu, která však do historie nevstoupila. V Syrii žil s hetairou Myrrhinou ze Samu a také ona dostala královský titul, basilissa, nedostala však diadéma (srov. rok 281).

Ptolemaios Egyptský měl zase syna Leontiska s athénskou hetairou Tháidou. Na konci roku 331 vyšel při hostině z její hlavy nápad, že vypálení královského paláce v Persepoli by byla odplata za vypálené Athény - nápad byl hbitě proveden. Po odchodu krále Démétria do dějin žil s Lamií Démétrios Falérský, Kassandrův guvernér Athén.

Universálně vzdělaný Démétrios byl vůbec na děvčata (ovšem zde níže poznáme, že i na kluky). Podle jedné své lásky mu Athéňané přezdívali Charitoblefaros, tj. "Půvabných lící", a Lampitó/"Zářivých očí".

Alkibiadés byl co do sexuální náruživosti a vůbec výstřednosti pro klasickou Helladu zcela výjimečný člověk. Říkalo se během druhé fáze peloponnéské války, že dva Alkibiady by Hellas nesnesla. Byl by panoptikem dodnes. Aristokratického původu a bohatý, od malička šišlal tak, že to dobový pramen považoval za „svůdné“ (srov. dnešní slovakismy v češtině při vyslovování hlásek č, š a ž). Vykračoval si prý změkčile, žensky, a fintil se, po agoře chodíval v purpurovém šatu; mezi jeho milenci byl též Sókratés. U člověka velícího armádě podivuhodný životní styl.

Ač Athéňan, žil v některých ohledech v dórském stylu. Někteří milenci mu dokonce platili za to, že s ním směli povečeřet, vést s ním rozhovor, a to ještě ve vší počestnosti. Alkibiadés ovšem miloval život na hostinách a je těžké říci, co ho proslavilo více: kariera stratéga, politika, milence na několika frontách, nebo hostinského typa?

V Athénách měl milující ženu, měl nemanželské děti se zajatkyněmi, ve Spartě s královnou Tímaiou, Ágidovou chotí (syn Leótychidás se však králem nestal – protože byl Alkibiadův, ale Ágis se s ženou nerozvedl). Antisthenés, zakladatel kynického učení, o něm v nedochovaném spisku věnovaném Kýrovi II. napsal, že po perském zvyku spal též se svou matkou, dcerou a sestrou. Nakonec démon Alkibiadés dožil ve společnosti věhlasné hetairy (jeho nezdárný stejnojmenný syn si v Athénách vydržoval hetairu už jako nezletilý).

Sukničkářem byl spartský Pausaniás, vítěz nad Peršany. S hetérami žil mimo jiné také slavný Athéňan Kimón (III.). Uvádějí se Asteriá ze Salamíny (kde ke stáru Kimón válčil s Peršany), a s jistou Mnéstrou. Jako o jednom z mála hellénských politiků o Kimónovi prameny uvádějí, že vášnivě miloval svou manželku Ísodiké.

Ovšem v mládí byl prý obžalován z „nedovoleného styku“ se svou sestrou Elpiníkou. Dokonce prý byli tajně oddáni: obě děti Miltiada (V.) s Thráčankou Hégésipylé žily v chudobě a neměly na pokutu, kterou jejich otec, vítěz od Marathónu, měl zaplatit státu za válečný neúspěch na Paru.

Elpiníku, byť z aristokratického rodu, si nechtěl nikdo vzít. Až boháč Kalliás pokutu zaplatil a Kimónovu sestru si vzal. Jinak ale vedla Elpiníké na svou dobu dosti svobodný život. Byla prý milenkou malíře Polygnóta, který při výzdobě Peisianakteia, stoá poikilé, dal její obličej jedné z mýthologických postav.

Sex v ložnici prý inovoval básník Q. Horátius Flaccus. Římský epikúrik byl prý do žen takový blázen, že si pro zábavu se svými placenými láskami dal ložnici obložit zrcadly.

Slovo onanie starověk neznal. Latinské masturbárí je asi složenina ze slov ruka + hanebnost, manus + stuprum; řecké defein znamená „hníst“. Jistý životopisec Diogena Sinópského (toho "ze sudu") píše, že když jednou „pracoval rukou“ na tržišti, politoval, že třením břicha není možné zahnat hlad (i v nové řečtině slovo ocas, penis souvisí s prací: ergalio). Rod egyptských bohů povstal z masturbace prvotního světla Atuma, jeho syn Šu a dcera Tefnut. Bylť Atum na světě sám, sám sebe zrodil z Nuna, z prvotních vod, a svou existenci musel ubránit před útoky nejstaršího z božských tvorů ve vesmíru, před prvotním chaosem ztvárňovaného jako had Apep n. Apop, řec. Apófis; viz v oddílu Bohové a jejich svátky xv. 

Martialis poznamenává, že při čekání na Odyssea masturbovala Pénelopé (jak na to přišel? asi literátova smyšlenka, Homér o tom neví nic...). Římskou masturbační rukou byla levice, manus futútrix, nebo také manus amíca, "přátelská". Se sexem souvisely tak trochu i latinská jména prstů (digití): pollex (palec), digitus index/salútáris/pollicí (ukazovák), digitus medius/fámósus/infámis/impudícus (prostředník), d. medicus/medicinális (prsteník) a d. minimus/brevissimus (malík).

Sebeuspokojení dokonce dlouho nezakazovali křesťané, až roku 1712 přišel s nápadem, že je to zdraví a morálně škodlivé londýnský mastičkář John Marten. Jeho anonymní spisek Onania or the Heinous Sin of Self-Pollution/Onania neboli Odporný hřích sebeposkvrňování se stal dobovým šlágrem. Ačkoli před tím rokem to bylo zcela neznámé slovo, brzy se mu dostalo i vědecké náplně. Marten tvrdil, že sebeuspokojováním člověk oslepne, zblázní se, nebo dříve zemře. Na to všechno měl masti. Roku 1760 jako první renomovaný lékař Samuel Tissot z Lausanne vydal tlustospis L´Onanisme, kde to biblický nešťastník definitivně slízl: dokonce prý po onanii vysychá mozek.

Starozákonní příběh je přitom o něčem trochu jiném. Jistý Iúdás/Judas, Jákobův syn, prý se svými „bratry“ shodil jiného z bratrů Josefa do studně. Ostatní chtěli "Prapepíka" zabít, ale Iúdás mazaně doporučil prodat Josefa madiánským kupcům. Tento Iúdás měl dva syny. Strašího Hera oženil s jistou Támar, ale syn brzy zemřel. Otec nařídil podle zvykového práva mladšímu synovi Onanovi, aby s Támar žil a měl s ní dítě, které bude Herovým dědicem. Onanovi se to nelíbilo a soulože s Támar přerušoval („protož kdykoli vcházel k ženě bratra svého, vypouštěl símě na zem, aby nezplodil synů bratru svému“).

Onan pak také zemřel. Podle hebrejského mýthu (kniha Genesis) bratry zabil Jahwe, třebaže padouchem na scéně byl evidentně Iúdás. Na tomto příběhu zkoušeli saddúkajové Ježíše, aby se dozvěděli, co si myslí o zmrtvýchvstání. Jak je to prý se sedmi bratry, kteří měli po sobě manželku nejstaršího z nich, a přitom skončila manželství vždy bezdětně.

Zatímco na onanii nikdo nezemřel, na afrodisiakální prostředky ano. Kantharis, canthatis, je zelený brouček lytta vesicatoria ("hněv nadouvající měchýř"), česky puchýřník lékařský, celosvětově dnes známé "španělské mušky". Usušená tělíčka obsahují cantharidin dráždící močové cesty a pohlavní orgány, že i v nepatrném množství přivodí několikahodinový priapismus. Indický král Sandrokottos-Čandragupta nevěnoval Seleukovi Níkátorovi jen stádo bojových slonů, viz tam, ale poslal mu darem též silná afrodisiaka omezující nebo zcela zastavující ejakulaci. 

Podle křesťanského autora Hierónyma zemřel epikúrský básník T. Lucrétius Cárus po nadměrném požití nápoje lásky: zešílel a mezi záchvaty prý napsal několik knih a ve 44 letech si vzal život/amátórió póculó furórem versús cum aliquot librós per intervalla ínsániae cónscrípsisset..., propriá sé manú interfécit annó aetátis xliiii. Není-li to odplivnutí monotheistického fanatika, lze se domnívat, pouze domnívat, že to byl koktejl se španělskými muškami, které při předávkování přivodí zástavu ledvin. Na ledvinové kameny zemřel ostatně sám Epikúros. Bez jakékoli podpory, alespoň o ní nemluví, se básník P. Ovidius Násó ve třetí knize svých Lásek/Amórés pochlubil, že "žádala po mně za jedné krátké noci Corinna/, jak si pamatuji, že jsem vydržel devět čísel".

Jako jediný z panovníků, který zemřel po infarktu předávkován afrodisiaky, se připomíná chanský císař Čcheng, viz rok 7. 

 

Služba bohyni. Chrámové otrokyně, hierodúloi, či svobodné dívky a ženy-družky, hetairai, přítelkyně, zasvěcené Afrodítině kultu, se nabízely těm, kteří se uchýlili pod ochranu bohyně, nebo prostě chrámový pozemek navštívili, byly prvními „veřejnými“ ženami Evropy. Jejich sociální postavení bylo různé. Trochu lepší prostitucí se živily nebo přiživovaly hudebnice hrající po hostinách.

Některá umělecká povolání se automaticky považovala za okolorovaná sexem. Syrské flétnistky, ambúbáia (ze syr. Abúb, anbúb, píšťala), v Orientu původně chrámový inventář, v Římě plnily také roli prostitutek, jakýchsi bajadér, pozd. indických tanečnic.

Přítelkyně mocných mužů, s nimiž se stýkali bez jakéhokoli omezení ze strany zákonných manželek, často dosahovaly vysokého vzdělání a mezinárodního respektu. Hellénští politici, umělci a literáti žili veřejný život spíše s hetérami, než se svými manželkami, které dům příliš neopouštěly. Historie také více uchovala jména milenek slavných mužů, než jejich manželek. Démosthenés: hetéry máme pro svou rozkoš, manželky pro ušlechtilé plození dětí a pro hlídání domácnosti.

Z Iónie, jejíž kultura byla velmi silně ovlivněna orientálními kulty, se hetéry dostaly do obchodních center mateřské Hellady. Dórská Sparta tuto instituci neznala, ve Spartě dlouho hetéry neexistovaly. Objevily se tu až v hellénismu a teprve v této době začala Sparťanky svobodně i cestovat. Jistá Olympiá se stala na dnešní Ukrajině matkou zvláštního filosofa Bióna Borysthenského.

Chudší hetéry se živily po přístavech či u městských bran, ty nejchudší dostaly označení pornai a líčení jejich osudů se dodnes jmenuje pornografie. Původně ale pornografie byla malba s erotickým námětem a teprve v pozdním hellénismu také literatura. Autor komédií Aristofanés použil 106 způsobů na označení mužského přirození a 91 ženského, jak koncem roku 2009 publikovali pořadatelé výstavy o hellénském sexu v Athénách; jak asi vypadala "pravá" pornografie, která se nedochovala? Něco naznačuje fragment tzv. turínského erotického papyru z éry Ramessovců s vyobrazeními tuctu sexuálních poloh: námět ze zachované egyptské literatury zatím ojedinělý. Verše pornografické a homoerótické, i zhudebněné, zavedl do literatury v Alexandreji Sótadés z Maróneie: kinaidografos, kinaidologein. Poněvadž si je však dovolil napsat i na svatbu krále Ptolemaia II. s jeho vlastní sestrou, stály ho život, viz rok 276.

V Augustově době se erótická literatura, malby a sošky staly velkou módou. Celá doba 1. st. n. l. byla dobou velkého boomu pornografie srovnatelného s explosí sexuality ve veřejném životě od 60. let 20. století podnes. Zhruba ve stejné době se v Číně vyráběly porcelánové sošky souložících párů a teprve dynastie Sung (960-1279) přišla s pruderií, jíž se drží též čínští komunisté. Známé pornografické reliefy na hinduistických chrámech jsou pozdějšího data: např. chrámový komplex v Khadžuráhu v Madhjapradéši je z c. desátého století a chrám Slunce/Súrja v Konárku ve státu Uríša/angl. Odisha povstal ve století třináctém (je pozoruhodné, že obě kultovní stavby lze nalézt na seznamu kulturního dědictví UNESCO). Ještě starší může být nález fragmentů sošek muže a ženy v Zschernitz u Lipska, o nichž archeologové usoudili, že mohou představovat souložící pár, viz rok 5000. • V křesťanském světě jako první legalisovali pornografii roku 1967 lutheránští Dánové.

Z mýthologie zůstávala u literátů jen themata erotická a z olympských kultů se městskému obyvatelstvu a vzdělancům stával vzorový erotický salon. Tak ostatně viděli a vidí polytheisty křesťané.

Nejstarší literární scény se sexem souvisejí se lstí a velkou intensitou. V epu o Gilgamešovi (27. století, viz pod epos mesopotamský) láká najatá prostitutka Šamchatu či Šamkatu („Kyprá“), jejíž jméno se stalo označením pro profesi (nejasného sociálního postavení byla děvčata nadítu a qadištu), divého a silného muže Enkidua, aby ho souloží zcivilisovala.

Povedlo se (v překladu Lubora Matouše, i. tabulka): „Šamchat svá ňadra uvolnila, klín odhalila, její rozkoš vzal, nezdráhala se,/ ale dech mu vzala./ Rozhrnula svůj šat, on si lehl na ni,/ učinila s ním, s divochem, jak dělá žena./ Mužství jeho jí lahodilo./ Po šest dní a sedm nocí Enkidu s Šamchatou obcoval bez ustání.“

Nejstarší evropská erótická zmínka je v Íliadě. Týká se lsti Héry, jak uspat svého manžela Dia, aby nepodporoval Trojany, a vypadá takto (xiv. zpěv v překladu Otmara Vaňorného): „Pravil a v náruč bral syn Kronův manželku Héru./ Zespodu božská zem jim rodila květiny čerstvé:/ vyrostl rosný jetel a šafrán, hyakinth krásný/ v koberec hustý a měkký, jenž od země vzhůru je zdvíhal./ Na ten si bohové lehli a přes sebe prostřeli oblak,/ krásný, skvoucí se zlatem, jenž třpytné krůpěje rosil./ Tak tam pokojně dřímal, jsa na vrchu Gargarském otec,/ zmožen spánkem a láskou a choť svou v náručí držel.“

Proč ten zlatý oblak? Když po ní Zeus zatoužil, jak jí uviděl, chtěl se s ním okamžitě milovat. Hérá však namítla: „Jestliže je touha tvá, bys spočinul v náruči lásky/na vrcholu pohoří Ídy (= nad Trojou) – ó jak je sem zdaleka vidět!/ Jakpak – kdyby tak nás kdos z bohů žijících věčně/uviděl na hoře spát? – ten půjde a řekne to bohům!/ Ó pak já v tvůj dům bych nikdy už nepřišla více,/ až bych povstala s lůžka – vždyť nebylo by mi to slušno!“

Ženy, které se živily sexem, patřily vždy k základní výbavě doprovázející každé starověké námezdní vojsko. Jako součást trénu jejich počet mnohdy dosahoval úctyhodných čísel (ačkoli měli vojáci možnost vždy sáhnout k místním „zdrojům“).

Tak např. roku 134 při zahájení závěrečné fáze obléhání hispánské Numantie, v rámci svých opatření pro zvýšení discipliny u armády, vyhnal nový vrchní velitel P. Cornélius Scípió Áfricánus z vojenského ležení na dva tisíce kurtisán.

Římská armáda tehdy čítala asi 40 tisíc mužů. Kolik kde bylo ve městech prostitutek, není známo. V třímilionových Athénách roku 2003 se odhadoval počet bordellů, většinou s jedinou zaměstnankyní na 600, registrovaných prostitutek na určitou formu živnosti bylo pouhých 1500. Legalisovány v pravoslavném státu byly bordelly teprve roku 1999.

Poprvé v Evropě zdanil prostituci neboli uznal obživu sexem za regulérní řemeslo císař Gáius vulgó Caligula (srov. ale athénského Solóna). Děvčata, lat. meretríx/"vydělávající žena" scortum/"kůže" n. scratta/"seškrabek", popřípadě nónária/"dělající o deváté", kdy směly bordelly otevírat,  musela platit denně daň z výdělku ve výši ceny jedné soulože. Protože byla státní pokladna prázdná, zřídil Caligula bordel také přímo ve svém domě na Palátínu, odtud dnešní slovo palác jako šlechtického a panovnického sídla, aby se nemusel s nikým dělit o zisk.

Klientela i zboží bylo prvotřídní, jak kladl důraz, ze senátorského prostředí. Claudiova manželka Messalína vyhrála v soutěži s profesionálními prostitutkami o to, která z nich za den a noc uspokojí nejvíce mužů: měla dvacet pět zákazníků.

Jistá Nathalie Schorn(ová; 19), rozvedená s tříletým dítětem, se svou přítelkyní Tinou (29) uspořádaly 8. srpna 2005 v německém Kolíně něco podobného. Od dvanácti hodin poledne do 23.00 "udělaly" dohromady po jednom „číslu“ 115 mužů, padesát eur kus. Nedostalo se prý na 1400 dalších  zájemců…

Polské zdroje však tvrdí, že roku 2003 jistá dáma pod pseudonymem Marianna Rokitová (26) měla za osm hodin 769 „styků“. 

Jiným rekordem se v březnu 2009 chlubil kolínský velkobordel Pascha s rozvozem žen po celém Porúří. Jistá Tatjana za sedm hodin orálně dosáhla ejakulace u 148 mužů, jedné tak každé tři minuty, jak zaznamenal magazín Stern. Podle jeho odhadů bylo tehdy v Německu s více než osmdesáti miliony obyvatel na čtyři sta tisíc prostitutek.

Jinou pozoruhodností německého sexuálního průmyslu je postava eskortní dívky Salomé Balthusové, občanským jménem Klary Johanny Lakomé/Lakomy. Dcera hudebníka a komponisty mnoha žánrů Reinharda Lakomého (zemřel 2013), pracujícího pro slávu reformně komunistických stran PDS a tzv. Levice/Linke, s baletkou a literátkou Monikou Ehrhardtovou se okázale živí v Berlíně jako svého času hellénské hetairy. Klienty přijdou dvě hodiny společnosti a sexu s ní sedm set eur, noc tři tisíce. Drobounká call girl založila firmu zprostředkující eskortní služby, blogguje, mimo jiné do liberálně konservativního deníku Die Welt; a ovšemže provokuje. 

Posedlost monotheistického světa zákazy naráží s koncem dvacátého století na pádné argumenty. Úsilí kriminalisovat sex a placený sex ochabuje, ale nemizí. Podle průzkumu Leedské university z roku 2015 pracovalo v Anglii přes sedmdesát procent prostitutek předtím ve zdravotnictví, péči o malé děti a v charitativním průmyslu. 38 procent Angličanek živících se sexem má universitní titul. Čtyři procenta Angličanů chodí za kurvami, v Londýně dvojnásobek. Zákaz kupování sexu (Švédsko 1999) se ve skutečnosti nijak na prodejném sexu neprojevil. Něco podobného roku 275+ nařídil princeps Tacitus. Zakázal provozovat veřejné lázně po setmění, ante lucernam, a k tomu v Římě zakázal bordelly, meritória. Více než sedmdesátiletý senátor vládl pouze rok a zákazy ho nepřežily.

Císař Alexander Sevérus šel v použití lehkých žen vůbec nejdále, kam státník dosud ve vztahu k prostituci zašel. Nařídil, aby správci provincií, pokud byli svobodní (takový móres se mezi vymírajícími Římany v první půli třetího století n. l. uchytil), dostávali přidělenou milenku, „protože bez nich nejde žít.“ Sotva se však inspiroval sumerskými ženami lukur n. lukur-kaskal, doprovázejícími dynasty na cestách (vlastně o nich nic nevíme, viz rok 2119). Takové praesidés próvinciárum dal kromě toho vybavit císařskou administrativou dvaceti librami stříbra, stovkou zlatých, šesti mulami, po dvou mezcích a koních, po dvou oděvech domácích a venkovních, jednom koupacím, jedním kuchařem a mezkařem. A k tomu tu milenku. Po skončení úřadu musel vrátit zvířata a kuchaře s mezkařem, ostatní mu zůstalo i s konkubínou. Když prý špatně nebo dokonce zle úřadovali, museli všechno vracet čtyřnásobně a ještě šli před soud. Jak to fungovalo, nevíme. 

Římané provozovali i specifický druh bordellů. Na muže tam nečekaly ženy, ale zvířata. Zoofilie byla sice tabuisována, nicméně přítomna v hellénské mýthologii je. Křesťané později zoofilii zahrnuli pod všeobjímající pojem sodomie, kam zatratili puncem nepřirozeného chování také homosexualitu obou podob a orální a anální praktiky. Teprve v moderní době se sodomie bere za synonymum pro zoofilii (v angl. beastiality).


Jak se má hetéra chovat. Řemeslo dobré hetéry mělo svá pravidla. Následující rady zaznamenal Lúkiános z kommagénských Samosat. V jednom z jeho mnoha dialogů poučuje matka-kuplířka svou dceru, která má právě za sebou svou první zkušenost s bohatým zákazníkem (srov. zde výše).

Především se hezky a vkusně strojí, je ke každému vlídná. Nedá se hned do smíchu, ale jen se půvabně a svůdně usmívá. Musí se umět správně chovat, nikoho nezklame, ale také se mužům nevnucuje. Když se dá někam pozvat na hostinu, za což si dá samozřejmě zaplatit, neopije se, neboť se tím žena zesměšní a muži si taková děvčata hnusí.

Nejí hltavě, ale bere si sousta konečky prstů, při jídle nemluví, nenacpe si obě tváře a také nevypije pohár naráz, ale po doušcích. Také nemluví víc, než je nutné, nedělá si blázny z nikoho z přítomných a hledí si jen toho, kdo si ji najal. A když je čas jít do ložnice, není ani rozpustilá, ani lhostejná, ale myslí hlavně na to, aby svého zákazníka upoutala a získala v něm trvalého přítele.

Na otázku dcery, zda bude muset spát i s těmi, kteří mnoho krásy nepobrali, matka odpovídá: Právě s těmi nejspíše, takoví totiž platí nejlépe. Ti krásní si myslí, že jejich krása je všechno. Ty musíš stále myslit na to, jak dostat víc, jestli chceš, aby se na tebe co nejdřív všechny ženy ukazovaly prstem a říkaly: »Podívej se na Korinnu, Króbylinu dceru, jak je bohatá a jak přešťastnou učinila svou matku!«.

Alkifrón, autor sbírky literárních dopisů, o němž jinak nevíme nic, složil též jeden velmi krátký vystihující způsoby již zaběhlé hetairy. Jakási Filúmené odpověděla svému milenci-zákazníkovi Kritónovi (jména jistě smyšlená) asi takto: "Proč se morduješ s tolika dopisy? Potřebuji padesát zlatých, ne tvé dopisy. Miluješ mě, zaplať! Miluješ-li peníze, nech mne být. Žij blaze!"

Sny o hetairách nebyly vykládány nijak negativně. Snář Artemidóra Efeského ze 2. st. n. l. říká o snu s hetairami „stojícími u veřejných domů“, že naznačují malou hanbu a nepatrné vydání. Protože to je prý tak trochu ostuda za děvčaty chodit a že to také něco stojí. Vcházet do bordelu a moci odejít naopak znamená dobro.

Jak říká autor snáře je tomu tak bezpochyby proto, že holky bývají nazývány (nejenom) řecky pracovnice a jsou kdykoli ochotny a k disposici. Nemoci však odejít ve snu z bordelu je znamení zlověstné až fatální. Příznivé je prý vidět ve snu hetairy při souloži nebo ještě lépe přímo souložit s ní. Soulož s provdanou prostitutkou ale není dobré znamení. Z toho prý koukají nepříjemnosti.