Dí Mánés, Mánové, podsvětní duchové zemřelých, zasvěcení Dís Mánibus, na nápisech zkráceně D. M., řec. theois hérósi, theois katachthoniois, theois daimosin, zkr. Th. D.§ 340, 295, 54

Dia, Diovi etc.§ viz Zeus

Día, staré jméno Naxu§ viz tam

diadéma, látková čelenka vzadu zavázaná, znak panovníků a panovnic, tedy naše „koruna“; smrt na ní oběšením; o korunovaných viz pod král, korunované hlavy. Císařské diadéma bylo zdobeno drahokamy§ 317, 306 - 305, 292 ("korunovace" barbarem), 280 (vzácné odmítnutí), 281, 263, 175, 164, 161, 69

Diablintové, lat. Diablintés n. Diablintí, část Aulerků žijící kolem Noviodúna, dn. Jublains§ 56

Diadés, technik Alexandra Velikého v oblasti obléhacích strojů, autor odbor. spisů§ 340

diadochové, diadochoi§ 1. „nástupci“ Alexandra Velikého, viz války diadochů a jednotlivá jména; 2. nástupci ve vedení filosofických škol, scholarchové 

Diadromos z Thespií, velitel svých spoluobčanů u Thermopyl§ 480

Diadúmeniánus, koaugust§ viz M. Opellius Antónínus Diadúmeniánus 

diaetae mamaeae, "Mamajiny pavilony" na Palátiu, vulgó ad mammam/"U maminky"§ 226+

Diagorás z Eretrie, despota§ 366

Diagorás z Mélu zv. Atheos, s. Télekleidův n. Téleklytův, filosof a básník, zpochybňoval oficiální kulty, předchůdce Theodórův§ 421, 416, 414

Diagorás z Rhodu§ 1. o. olympioníka Dórieua, 412, 411, 394; 2. s. (?) Dórieův, 367  

Diagorovci, aristokratický rod z Rhodu§ 394

Diaios z Megalopole§ 1. 191, o. Diofanův; 2. strat., 151 - 148, 146, syn Diofanův

diákón, diákonos, činovník v aparátu křesťanů§ pass.

diakrioi§ viz hyperkrioi

diakritika, znaménka diakritická v řečtině§ 180

Diaktorios ze Sparty, mluvčí exulantů v Římě§ 182

Dialás, ř.§ viz Dijálá

Di’amat§ viz Da’mot

Diána, lat. a řím. bohyně, Diána Lúcína§ 578, 200, 195, 187, 83, 73-, 353+ a viz Arícia a Artemis

Diana, princezna walesk᧠19+

Diána Veteránórum, osada u numidské Lambaese, dn. Ajn Zana v DZ§ 179+

Diablintés či Diablintí§ viz Aulerkové

Diabolénus, právní poradce Piův, snad myšlen Iavolénus Priscus, viz§ 140+

diamant, diamanty, adamás§ viz móda a zlato

Dianium, m. v Karthágenské Hispánii, viz též Hémeroskopeion§ 79

diář, astronomický§ viz pod Babylón

Diás z Efesu, gen. Dianta, sofista a podporovatel Filippův§ 346

díasia, Diův svátek v Attice§ 632 a viz v oddílu Bohové a jejich svátky

diasporá, diaspora, řec. dosl. "rozsetí, rozptýlení", rozumí se mezi jinověrce, hellénistické označení pro židovské obyvatelstvo mimo Palaistínu, u židovské sekty křesťanů též „roztroušení“ svých členů, hebr. galut (z galá, odejít do vyhnanství, odhalit, sc. zemi); viz také pod Iúdaioi, křesťanství, Elefantíné§ 587, 410, 320, 309, 291, 279, 189, 182-, 111+ 

U starých Hebrejů jakožto beduínů je těžké hovořit o diasporních tendencích, nebylo-li pevného sídla. To platí například pro Hebreje v Egyptě, kam snad přišli jako součást invase Hyksů (?), viz tam.

První a druhá vlna odchodů z Palaistíny byla násilná: „assyrská“ po pádu Samareie roku 722, kdy Šarrukén II. odvlekl s sebou údajně 27 290 Židů. Následovala „babylónská“ po pádu Jerúsaléma roku 587 a trvala do roku 538, kdy návrat do Palaistíny povolil Kýros Perský. Velká část exulantů se ovšem domů již nevrátila a zůstala v Mesopotamii, v Babylónii i Assyrii (o konci židovského osídlení Mesopotamie viz tam).

Možná za Peršanů přišli první židovští osadníci do Anatolie, zřejmě do Lýdie, Artaxerxés III. poslal židovské kolonisty na východ do Hyrkánie (odtud v užívání příjmení Hyrkános/Hyrkánský u hasmónajských vládců).

Nejoblíbenějším migračním místem pro Židy byla oblast egyptské Alexandreie, kde před první židovskou válkou v 1. st. n. l. odhadem tvořili pětinu až čtvrtinu obyvatelstva, viz heslo Alexandreia. Do Egypta odcházelo mnoho Židů za vlády Ptolemaia VI. a VII. a brzy v Alexandreji povstala židovská čtvrť s jistou formou samosprávy s ethnarchem v čele. Židé získavali mezi elitami na váženosti. Lze spekulovat o tom, že Aristobúlos, snad alexandrijský Žid, patřil mezi vychovatele Ptolemaia VI. Filométora, jemuž věnoval nedochovaný výklad starozákonních Mojžíšových knih.  

Silná byla židovská komunita jinde v Egyptě, v Antiocheji, v Kýrénaice (v Kýréně byli výslovně jmenováni roku 87 jako jedna ze čtyř velkých částí obyvatelstva, nikoli však s občanstvím, zato se stejnými daňovými právy a povinnostmi), na Kypru, po egejských ostrovech, v Anatolii a v Soluni. 

Jazykem židovské diaspory byla řečtina. Obvykle se pro své velmi odlišné náboženské zvyky oddělovali od okolních lidí. Důsledkem byla u starověkých národů krajní neobliba a nedůvěra vůči Židům. Zřejmě tomu řada z nich podlehla. Je znám případ jistého Alexandrijce Zénóna, zřejmě sofisty, který se od židovství distancoval, ale jinak se nijak nevyznamenal (Súda). 

Antisionismus dodnes fungující vznikl pravděpodobně už v Babylónii a Persii, dokumentovaný ho máme v hellénistické Alexandreji, Antiocheji i ve vlastní Palaistíně. Hellénský vzdor vůči menšinovým monotheistům vedl ke vzniku dějepisné literatury očerňující Židy v každém ohledu. Blíže neznámý Dámokritos, autor spisu o taktice o dvou knihách, složil též spis o Židech/Peri Iúdaión, v němž tvrdil, "že se klaní zlaté oslí hlavě/hoti chrýsén onú kefalén proskynen" a že každý sedmý rok chytnou nějakého cizince a rozkrájejí jeho tělo na kousíčky. O oslí hlavě v Jahweho chrámu psal též geó- a mýthografos Mnáseás z Pater n. Patar, žák Eratosthenův. 

Dámokritův snad vrstevník Apión, věhlasný alexandrijských grammatik, zkazku vylepšil příběhem z roku 168, kdy král Antiochos Epifanés vkročil do Jahweho chrámu a tam že spatřil na lůžku jakéhosi chlapíka obklopeného jídlem. Zajatec, Hellén, tvrdil, že ho tam Židé drželi tajně, aby ho nikdo nespatřil a že jeho "tělo obětují podle svých slavnostních zvyků a pojedí z jeho vnitřností/corpus sacrificáre secundum suás sollemnitátés et gustáre ex eius vísceribus. Dělají to prý z toho důvodu, aby se lidskou obětí zapřisáhli, že budou nadále nenávidět Hellény (pasáž ve spisku řecky píšícího Iósépa Flávia zachována jen v latinském překladu Hierónymově). 

Antiochovu "návštěvu" jerúsalémského chrámu popsal trochu jinak Diodóros z Agyria zvaný proto Sicilský. Král prý uvnitř chrámu spatřil kamennou sochu osla s velevousatým jezdcem, o němž usoudil, že to je Móýsés, tedy Mošé/heurón de lithinon agalma andros bathypógónos kathémenon ep' onú. Epifanés prý dal soše a oltáři obětovat velké prase, jeho krví je polil a svaté knihy pokropil vývarem z vepřového/tó dzómó tás hierás biblús katarrhánai. Kněží pak donutil velekněze s dalšími maso obětiny sníst. 

Hellénové dokázali v záležitostech, jimž nerozuměli, splácat jakoukoli fantaskní materii, jen když byla pozoruhodná čtenáři/posluchači. Srov. exkursy v dějepisných dílech o národech Orientu a jejich zvyklostech, tedy nejen židovských. Židovská theorie o vyvolenosti a nadřazenosti ostatním národům vycházející z upjatého monotheismu v kontaktu s liberálním polytheismem dala vzniknout „antisionismu n. antijudaismu“, reakci na „sionismus“ židovské formě šovinismu a nacionalismu; nepřesně bývá antisionismus n. antijudaismus nazýván antisemitismem, a to dokonce v arabském nebo jinosemitském prostředí (pojmy jsou to všechno až novověké, stejně jako jejich opak, filosemitismus; viz pod Iúdaioi).

Dnes je sionismus oficiální ideologií Israele: Židé nejsou pouze náboženskou komunitou, ale hlavně svéprávným národem. Kupodivu mezi prvním antisionisty byli Židé v diaspoře, hlavně ve Spojených státech, dokonce však v Israeli, kde je též rozšířený atheismus.

Prvním z velkých mecenášů myšlenky návratu do Palestíny byl v novověku bankéř Moses Montefiori/Montefiore, rodem z Livorna. Roku 1846 byl jako první z Židů povýšen královnou Viktorií mezi nižší šlechtu udělením titulu baronet. Dvoumetrový muž odporoval Židy na evropském východu a v Rusku a od turecké správy vykupoval v Palestíně půdu pro židovské kolonisty. Předchůdce sionismu zemřel v Kentu roku 1885 téměř 101letý.

Mezi Židy existuje i jistá malá skupina, která sionismus odmítá jako neslučitelný s judaismem. Naturei karta/Strážci města (aram.) od roku 1935 oponují vzniku a existenci Israéle a tvrdí, že židovský stát může povstat až s příchodem "spasitele". Orthodoxní skupinka, která je též známa pod označením Jews United Against Zionism, se veřejně setkává mimo jiné i s vyhlášeným nepřítelem Israéle, íránským presidentem Ahmadínežádem, jako například 24. září 2008 na okraj Valného shromáždění OSN v New Yorku.

Zřejmě již roku 139 př. n. l. existovala židovská obec v Římě, o hellénismu viz např. rok 309. Do Říma a Itálie se Židé masově dostali jako otroci po Pompeiově vítězství roku 63 a Sosiově roku 37, resp. roku 70 s flaviovským pokořením Iúdy. Židovské přistěhovalectví rostlo za Augusta a Řím měl synagogy nesoucí jeho a Agrippovo jméno. Židovská populace v Římě patřila obvykle ke spodině plebsu živící se všelijak. Pravděpodobně prvním židovským intelektuálem na západě říše byl Kaikilios z Kalakty na Sicílii, rhétór a sofista, plodný autor; viz o něm roku 100.  

Diasporní Židé z celé římské říše i palaistínští platili roční "církevní" daň do Jahweho chrámu v Jerúsalému ve výši jedné didrachmy. Jejich náboženskou povinností bylo se alespoň jednou za život do chrámu podívat. Když se roku 4- (viz tam) v Římě řešilo před Augustem nástupnictví po Héródovi, podpořilo presenčně požadavky padesátky nepřátel Héródovy rodiny na osm tisíc římských Židů, údaj svědčící o organisovanosti a početnosti římské diaspory. 

Podobně když se v Římě někdy ve stejné době objevil jistý mladý muž vyrostlý v Sídónu a tvrdil, že je korunním princem Alexandrem, jehož dal popravit jeho otec Héródés roku 7. Získal podporu mezi Židy na Krétě, egejských ostrovech a obec na Mélu ho vybavila na cestu do Říma. Osobně Augustus se podivoval nad podobou, ale v rozhovoru Pseudoalexandrovi nabídl život, když prozradí, kdo akci vymyslel. Lžialexandros "podnikatele", který peníze od židovských obcí kasíroval, prozradil a za to ho Augustus zařadil mezi své veslaře a onoho impresária dal popravit. 

Když roku 70 n. l. zanikl chrám a jeho úřad, převzal korban, fiscus iudaicus, římský stát. Židovskými penězi se udržoval chrám Iova Kapitólského. Dani poněkud odlehčil Nerva, ale náplň slov fisci iudaici calumnia sublata, tedy jakýsi „konec křivých obvinění kolem židovské dani“ se stala východištěm středověkého „práva“ panovníků na Židy patřící mezi iura regalia, královská práva. Moderní odhady o počtu židovských obyvatel Říma enormně kolísají od šesti tisíc do osmdesáti tisíc, kriterium pro dohady vlastně není žádné. V katakombách doloženy pohřby židovské poprvé kolem roku 200+. Srov. dále pod Iúdaioi.

Ž. v diaspoře se dnes dělí na tři velké skupiny: ben ha-mizrá, tj. Syn východu, čes. orientální Žid (cca. 1,5 milionu lidí v severní Africe a v arabském a íránském světě), na aškenazim, z hebr. A., jména pro Německo (viz původ slova pod Skythové), usazené původně v Německu a odtud rozšířené po slovanské Evropě, používající od zhruba roku 1000 jazyk jiddiš postavený později na grammatice němčiny (dodnes údajně užívaný či známý cca. jedenácti miliony lidí – na osmdesát procent světové židovské populace), a sefardim, od hebr. Sefarad, "Španělsko", kde žili až do vyhnání na konci 15. st., takže dnes jsou na území bývalé turecké říše a v západní Evropě (cca. 700 tisíc).

V novověku žije z asi třináct milionů Židů (odhad 2010) přes pět milionů lidí (jiný odhad přes šest milionů) ve Spojených státech, ve Státu Israel z devíti milionů obyvatel jsou dvě třetiny židovské (2020). V New Yorku žilo roku 2011 podle listu New York Times 1,54 milionu Židů, z toho čtyřicet procent náležejících do různých orthodoxních skupin (jimž také patří tři čtvrtiny všech židovských dětí). Pouze pětina manželství je smíšených, v nichž jeden z manželů není židovského ritu a na víru nepřestoupil.

diatagma§ viz édictum

Diaué, Diauéchi, země v záp. Armenii§ 810, 785, 772, 750

diaulos, athletická disciplína, běh na vzdálenost dvou stadií§ 724, 72-, 69+ 

diazómé§ viz rouška bederní

Dibaltum§ viz Deultum

Dibénové, obyvatelé Dibúntu§ 325+

Dibon, m. v Móabu, dn. Zíbán v JOR§ 854

Dibús, neznýmý ostrov v Indickém oceánu§ 325+

Dicineus, dynasta Dáků§ 44

dictátor, dictatúra§ viz diktátor

Didánu, ass. šejk a amorej. kmen§ 2400

Didás z Makedonie, agent Filippa V., otrávil jeho syna Démétria§ 181

Didaskalóndás z Kréty, kondottiér§ 200

Dídia Clára, d. Dídia Iúliána§ 193+

C. Dídius, Caesarův legát§ 46, 45

T. Dídius§ praet. 100, cos. 98; 114, 98, 97, 94, 93, 89

Q. Dídius, Octaviánův správce Sýrie§ 31

A. Dídius Gallus§ cos. suff. 36+, 45+, 52+, 57+    

A. Dídius Gallus Fabricius Véientó, exulovaný senátor, nějak příbuzný s předcházejícím, event. týž po adopci, poradce Domitiánův a Nervův§ 62+, cos. suff. 80+, cos. suff. 83+, 96+   

M. Dídius Sevérus Iúliánus, znám jako prínceps Dídius Iúliánus, s. Q. Petrónia Dídia Sevéra a Aemilie Cláry, manž. Manlie/Mallie Scantilly, o. Dídie Cláry§ 170+, cos. suff. 175+, 193+, 194+   

T. Dídius Secundus§ cos. suff. 102+ 

Dídó§ viz Elissa

didrachma, dvojdrachma, statér§ viz pod statér a v přílohách o měrách a vahách

Didumin, zpěvák§ 1998

Didyma (pl., "do Didym"), Didymaion, mí. a chrám Apollónův u Mílétu§ 1286, 609, 586, 480, 353, 329, 294, 276, 261, 255, 253, 229, 178, 54-, 39+, 303+  

V době východořímské se lokalita nazývala prostě Hieron. Dlážděnou sakrální cestu z hellénistické éry z Míléta do Didym dlouhou 25 kilometrů v letech 2009-2014 Turci zrekonstruovali. Chrám stavěný od šestého století př. n. l. nikdy Hellénové nedostavěli: ani v prvním století n. l. nebyl zastřešen.

Didymarchos z Rhodu, diplomat/dvořan Ptolemaia Epifana§ 201

Didymé z Egypta, milenka Ptolemaia Filadelfa§ 276

Didymeia z Makedonie, s. Seleuka I., m. Níkánorova a Níkomédova§ 356, 292 

Didymoi§ viz Gemini

Didymos Atéios n. Attios, akadémik§ 83 a viz pod školy (3), možná shodný s následujícím Didymem

Didymos z Alexandreie zv. Chalkenteros/„s kovovými vnitřnostmi“ či Bibliolathás/„zapomínající (své) knihy“, učenec, totožný s Areiem Didymem (?)§ 83, 30-, 39+, 120+ (?) a srov. s. v. školy (4) 

Didymos Klídeus z Alexandreie§ Ol. 141+ 

Didymos z Alexandreie§ 1. zvaný Mladší, grammatik a sofista, 83; 2. autor Geórgik, viz pod zemědělství; 3. grammatik a hudebník doby Nerónovy, s. Hérákleidův, 83; 4. o. Didyma Chalkentera, obchodník rybami/taríchopólos, 83; 

Klaudios Didymos, grammatik§ 83

Didymos z Alexandreie zvaný Tyflos/Slepec, ž. Órigenův, ideolog křesťanství§ 373+

Didymos, proslulý flétnista§ 83

Didymos, "apoštol"§ viz pod Thómás

Didžlat§ viz Tigris

Diégis, gen. Diégida, dácký velmož§ 88+

Diégylis z Thrákie, dyn. Kainů, o. Zibelmiův (jmenován též Diorigis)§ 569, 150, 149, 144, 142, 130

Diégylos z Thrákie, s. Kotya III. a Apamy Bíthýnské§ 167

Dieitrefés z Athén§ 1. o. strat. Níkostrata, 427, 2. velitel thráckých spojenců Athéňanů, 413, 411; 3. arch. 384

Diemporos z Théb, s. Onétoridův, boiótarch§ 431

Dieuchidás z Megar, s. Praxiónův, historik své vlasti/ta Megarika§ 566

Dífilos z Athén§ 1. arch. 442; 2. nauarchos, 413; 3. epónymní kněz, 286 

Dífilos ze Sinópy, básník nové komédie (jiný D. byl stoik a žák Aristónův, D. z Bosporu byl synem a žákem Eufantovým, posluchačem Stilpónovým)§ 360, 318, 312, 263

Dífilos, důstojník/fylarchos Démétria Poliorkéta§ 312, 311

Dífilos, Díphilus, trag. herec v Římě§ 59

Difridás ze Sparty, velitel oddílů v Anatolii§ 391

Digaios z Galilaie, strat.§ 76

Sex. Digitius, praetor§ 193

Dijálá (arab.), angl. Diyala, ř. v Assyrii, přítok Tigridu; řec. Dialás, starší název asi Gyndés, původ. sum./ass. Turnat(u); povodí Dijály§ 2500, 2400, 2292, 2255, 2119, 2078, 2039, 2028, 2006, 1993, 1895, 1894, 1836, 1830, 1787, 1763, 1731, 1168, 1140, 829, 814, 745, 626, 625, 540, 539

Dijon§ viz Séquanové

Dikaia, Dikaiopolis v Thrákii, jména dvou měst nejisté lokalisace, členů kdysi athénské arché§ 1. mezi Abdérami a Marónejí v Bistónii, 363; 2. osada Eretrie na Chalkidice, snad dn. Nea Kallikrateia, 363

Dikaiarcheia§ viz Puteolí

Dikaiarchos z Athén, s. Apollóniův, žoldnéř ve službách Antigona Gonaty§ 263, 239

Dikaiarchos z Messány na Sicílii, s. Feidiův, ž. Aristotelův, peripatétik, zeměměřič, ethnograf§ 342

Dikaiarchos z Platají, prořímský politik§ 197

Dikaiarchos z Trichónia v Aitólii, stratégos Aitólského spolku, s. Alexandrův a b. Thoantův§ 204, 202, 194, 193, 191 

Dikaiarchos z Aitólie, žoldnéř, pirát§ 204, 202, 196 

Dikaiarchos z Láodikeie na Moři, s. Filónidův, b. Filónidův, proxenos v Delfách§ 180

Dikaiogenés z Kýmy, o. Archippy, zakladatelky nadace§ 150

Dikaiopolis§ viz Egesté

Dikaiosyné, d. Dionýsia st. s Dóridou, manž. Leptinova§ 386

Dikaiosyné, řím. jménewm Claudia Dicaeosyna, manž. Narkissova§ 54+

dikastérion§ viz héliaiá

dikastérion xenikon§ 324

Diketás z Théb, protiřím. politik§ 172

Dikomenés z Dákie, dyn.§ 44, 35, 31

Dikón ze Syrákús§ 384 (Ol.)

diktátor, lat. dictátor, diktatúra, řec. též aisymnétés§ 501, 499, 494, 367, 249, 202, 82, 52, 46, 45 a passim

O odplatách na novodobých diktátorech viz pod král. V republikánském Římě (a v některých dalších italských státech), úředník s nejvýše šestiměsíční absolutní pravomocí civilní i vojenskou v mimořádných okamžicích státu; doprovázeli jej dvacet čtyři liktoři.

Úřad byl podle tradičního údaje zřízen roku 501 a byl pro patricije. Původně byl asi nazýván praetor máximus, nejvyšší praetor, n. magister populí; změna přišla pravděpodobně roku 367. Plebejům zpřístupněn roku 356, viz tam. Právo jezdit na koni měl od roku 217, k ruce měl velitele jízdy, magister equitum (ojediněle roku 217 po odvolání dict. Fabia Máxima jeho velitel jízdy M. Minucius krátce v úřadu s pravomocemi diktátorskými).

Dva diktátoři byli v úřadu po Cannách roku 216 M. Iúnius Péra pro velení ve válce (rei gerendae causa) a Fabius Búteó, druhý , tehdy nejstarší z censorů, byl jmenován konsulem Terentiem Varrónem bez velitele jezdectva a jen na doplnění senátu novými senátory, legendó senátuí (po censu složil úřad).

Posledním „klasickým“ diktátorem byl roku 202 C. Servilius Geminus (pro uspořádání voleb) a nahrazen nejvyšším rozhodnutím senátu, senátús consultum ultimum. Úřad pro sebe obnovil Sulla roku 82 (légibus faciendís et reí publicae constituendae causá).

Posledním římským diktátorem, a to doživotním, byl roku 44 C. Iulius Caesar. Po staletích viděli Římané v diktátorovi už jen samovládce, jak o Božském Iúliovi uvedl chronograf Ióannés Malalas: "Kaisar Iúlios ho diktátór, ho esti monarchés/Caesar Iúlius, diktátor, což znamená monarcha". 

Diktátoři byli jmenováni jedním z konsulů na pokyn senátu (senatus consultum) ve složitých vojenských situacích, ale také pro organisování voleb, soudních procesů, zvládnutí vzpour, doplnění senátu, sepsání nových zákonů (jen Sulla). Příslušelo mu zatlouci výroční hřeb do trámu Iovova chrámu.

[Ap. Claudius Pulcher, když mu roku 249 senát nařídil, aby jmenoval po námořní katastrofě diktátora, pověřil svého sluhu Glykia. Což je původní v dějinách, stejně jako jeho dcerunka: Claudia, dcera Pulchrova, který dal před osudnou bitvou utopit věštebná kuřata v moři, protože nechtěla zobat, se slovy „ať se napijí, když nechtějí žrát“, se později v Římě prodírala davem, proudícím ze skončených her a láteřila: „Kdyby tak žil můj otec a byl ještě jednou velitelem loďstva, byla by v Římě menší tlačenice!“ Byla potrestána peněžitou pokutou.]

•

Římští diktátoři:

rok a jméno diktátora (dictator), druhé jméno je jeho zástupce, velitele jízdy, magister equitum; následuje důvod povolání do úřadu, je-li znám

501 T. Larcius Flavus, Sp. Cassius Vecellinus; rei gerundae causa

499 A. Postumius Albus Regillensis, T. Aebutius Helva; rei gerundae causa

498 T. Larcius Flavus podruhé (?)

496 A. Postumius Albus Regillensis podruhé (?)

494 M'. Valerius Maximus, Q. Servilius Priscus Structus; rei gerundae causa

463 C. Aemilius (?) Mamercus jako dict. nebo interrex (?)

458 L. Quinctius Cincinnatus, L. Tarquitius Flaccus; rei gerundae causa

439 L. Quinctius Cincinnatus II., C. Servilius Ahala; rei gerundae causa, nebo seditionis sedandae causa

437 Mam. Aemilius Mamercinus, L. Quinctius Cincinnatus; rei gerundae causa

435 Q. Servilius Priscus Fidenas, Post. Aebutius Helva Cornicen; rei gerundae causa

434 Mam. Aemilius Mamercinus II., A. Postumius Tubertus; rei gerundae causa

431 A. Postumius Tubertus, L. Iulius Iullus; rei gerundae causa

426 Mam. Aemilius Mamercinus III., A. Cornelius Cossus; rei gerundae causa

418 Q. Servilius Priscus Fidenas II., C. Servilius Axilla; rei gerundae causa

408 P. Cornelius Rutilus Cossus, C. Servilius Ahala; rei gerundae causa

396 M. Furius Camillus, P. Cornelius Maluginensis; rei gerundae causa

390 M. Furius Camillus II. , L. Valerius Potitus; rei gerundae causa

389 M. Furius Camillus III., C. Servilius Ahala; rei gerundae causa

385 A. Cornelius Cossus, T. Quinctius Cincinnatus Capitolinus; rei gerundae causa

380 T. Quinctius Cincinnatus Capitolinus, A. Sempronius Atratinus; rei gerundae et seditionis sedandae causa

368 M. Furius Camillus IV., L. Aemilius Mamercinus; rei gerundae causa

368 P. Manlius Capitolinus, C. Licinius Calvus; seditionis sedandae et rei gerundae causa

367 M. Furius Camillus V., T. Quinctius Cincinnatus Capitolinus; rei gerundae causa

363 L. Manlius Capitolinus Imperiosus, L. Pinarius Natta; clavi figendi causa

362 Ap. Claudius Crassus Inregillensis, P. Cornelius Scapula (?); rei gerundae causa

361 T. Quinctius Pennus Capitolinus Crispinus, Ser. Cornelius Maluginensis; rei gerundae causa

360 Q. Servilius Ahala, T. Quinctius Pennus Capitolinus Crispinus; rei gerundae causa

358 C. Sulpicius Peticus, M. Valerius Poplicola; rei gerundae causa

356 C. Marcius Rutilus, C. Plautius Proculus; rei gerundae causa

353 T. Manlius Imperiosus Torquatus, A. Cornelius Cossus Arvina; rei gerundae causa

352 C. Iulius (Iullus?), L. Aemilius Mamercinus; rei gerundae et comitiorum habendorum causa

351 M. Fabius Ambustus, Q. Servilius Ahala; comitiorum habendorum causa

350 L. Furius Camillus, P. Cornelius Scipio; comitiorum habendorum causa

349 T. Manlius Imperiosus Torquatus II., A. Cornelius Cossus Arvina; comitiorum habendorum causa

348 oba neznámí; comitiorum habendorum causa

345 L. Furius Camillus II., Cn. Manlius Capitolinus Imperiosus; rei gerundae causa

344 P. Valerius Poplicola, Q. Fabius Ambustus; feriarum constituendarum causa

342 M. Valerius Corvus, L. Aemilius Mamercinus Privernas; seditionis sedandae causa popř. rei gerundae causa

340 L. Papirius Crassus, L. Papirius Cursor; rei gerundae causa

339 Q. Publilius Philo, D. Iunius Brutus Scaeva; zákony ve prospěch plebejů

337 C. Claudius Crassus Inregillensis, C. Claudius Hortator; úřad složil

335 L. Aemilius Mamercinus Privernas, Q. Publilius Philo; comitiorum habendorum causa

333 P. Cornelius Rufinus, M. Antonius; rei gerundae causa (?)

332 M. Papirius Crassus, P. Valerius Poplicola; rei gerundae causa

331 Cn. Quinctius Capitolinus, C. (L.?) Valerius Potitus; clavi figendi causa

327 M. Claudius Marcellus, Sp. Postumius Albinus Caudinus; comitiorum habendorum causa

324 L. Papirius Cursor II. Q. Fabius Maximus Rullianus; rei gerundae causa

322 A. Cornelius Cossus Arvina, M. Fabius Ambustus; rei gerundae et ludorum faciendorum causa

321 Q. Fabius Ambustus, P. Aelius Paetus; comitiorum habendorum causa

321 M. Aemilius Papus, L. Valerius Flaccus; comitiorum habendorum causa

320 C. Maenius, M. Folius Flaccinator; quaestionibus exercendis

320 L. Cornelius Lentulus, L. Papirius Cursor; rei gerundae causa (?)

320 T. Manlius Imperiosus Torquatus; L. Papirius Cursor; comitiorum habendorum causa (?)

316 L. Aemilius Mamercinus Privernas, M. (L.?) Fulvius Curvus; rei gerundae causa

315 Q. Fabius Maximus Rullianus, Q. Aulius Cerretanus; rei gerundae causa

314 C. Maenius II., M. Folius Flaccinator; rei gerundae causa

313 C. Poetelius Libo, M. Poetelius Libo; rei gerundae et clavi figendi causa

313 Q. Fabius Maximus Rullianus II., rei gerundae causa

312 C. Sulpicius Longus, C. Iunius Bubulcus Brutus; rei gerundae causa

309 L. Papirius Cursor II., C. Iunius Bubulcus Brutus; rei gerundae causa

306 P. Cornelius Scipio Barbatus, P. Decius Mus; comitiorum habendorum causa

302 C. Iunius Bubulcus Brutus, M. Titinius; rei gerundae causa

301 M. Valerius Corvus II., Q. Fabius Maximus Rullianus/M. Aemilius Paullus; rei gerundae causa

287 Q. Hortensius, zástupce neznámý; seditionis sedandae causa resp. rei gerundae causa

291/285 M. Aemilius Barbula, Ap. Claudius Caecus; P. Cornelius Rufinus, zást. neznámý; rei gerundae causa (?)

280 Cn. Domitius Calvinus Maximus, zástupce neznámý; comitiorum habendorum causa

263 Cn. Fulvius Maximus Centumalus, Q. Marcius Philippus; clavi figendi causa

257 Q. Ogulnius Gallus, M. Laetorius Plancianus; ludorum faciendorum causa

249 M. Claudius Glicia, L. Caecilius Metellus; rei gerundae causa (?)

249 A. Atilius Caiatinus; rei gerundae causa

246 Ti. Coruncanius, M. Fulvius Flaccus; comitiorum habendorum causa

231 C. Duilius, C. Aurelius Cotta; comitiorum habendorum causa

224 L. Caecilius Metellus, N. Fabius Buteo; comitiorum habendorum causa

221 Q. Fabius Maximus Verrucosus, C. Flaminius; rei gerundae causa (?)

217 Q. Fabius Maximus Verrucosus II., M. Minucius Rufus; rei gerundae causa

217 M. Minucius Rufus; rei gerundae causa

217 L. Veturius Philo, M. Pomponius Matho; comitiorum habendorum causa

216 M. Iunius Pera, Ti. Sempronius Gracchus; rei gerundae causa

216 M. Fabius Buteo, žádný magister equitum nebyl k němu jmenován; legendo senatui

213 C. Claudius Centho, Q. Fulvius Flaccus; comitiorum habendorum causa

210 Q. Fulvius Flaccus, P. Licinius Crassus Dives; comitiorum habendorum causa

208 T. Manlius Torquatus, C. Servilius Geminus; comitiorum habendorum causa et ludorum faciendorum causa

207 M. Livius Salinator, Q. Caecilius Metellus; comitiorum habendorum causa

205 Q. Caecilius Metellus, L. Veturius Philo; comitiorum habendorum causa

203 P. Sulpicius Galba Maximus, M. Servilius Pulex Geminus; comitiorum habendorum causa popř. rei gerundae causa

202 C. Servilius Geminus, P. Aelius Paetus; comitiorum habendorum causa

82–79 L. Cornelius Sulla Felix, L. Valerius Flaccus; legibus faciendis et rei publicae constituendae causa

49 C. Iulius Caesar, žádný magister equitum nebyl jmenován; rei gerundae causa

48–47 C. Iulius Caesar II., M. Antonius; rei gerundae causa

46–45 C. Iulius Caesar III., M. Aemilius Lepidus; rei gerundae causa

44 C. Iulius Caesar IV., M. Aemilius Lepidus; rei gerundae causa; diktátor doživotní – po jeho smrti na návrh M. Antonia úřad zrušen

•

Diktys z Kréty, (smyšlený) autor alternativních dějin trojské války§ 54+, 300+ 

díkůvzdání§ supplicátió

Dilbat, sum. m., dn. Tal ad-Dulajm/Dajlam jižně od Babylónu§ 2292, 1895, 1894, 1881, 1869, 562

Dillí, angl. New Delhi, hl. m. novověké IND§ 600

C. Dillius Vócula/"Hlásek", legát§ 69+, 70+ 

Dilmun§ viz Tylos

Dilunus, ř. v Hispánii u Emporií, dn. jméno sporné§ 74

diluvium§ viz pleistocén

Dimallon n. Dimalé, m. v Illyrii východně od Apollónie v dn. AL§ 219, 212, 206, 205

Dimat-kalbim, "Psí věž", m. n. pevnost v Mesopotamii nezn. polohy§ 1869

Dimnos z Chalastry, jeden z Alexandrových hetairů, spiklenec§ 330

Dinak z Persie, d. Bábaka, ses. Ardašíra I.§ 208+

dínár, arab.§ viz pod dénárius

Dindyméné§ viz pod Máter deum

Diniktum, m. kdesi v Podijálí§ 1993

Dinis z Thrákie, velmož§ 26+