************************************************************

244.

Ol. 134, 1

Alkidás z Lakónie (na dlouhou dobu poslední ze Sparťanů, další až v Ol. 169 roku 104)

68 SE

4 AE

(Kydenór) | (Lýsiadés I.) 

a. u. c. 510

A. Manlius Torquatus Atticus I. a C. Sempronius Blaesus II.

************************************************************

V Helladě změnili Boiótové válečnou stranu (viz porážku předešlého rok) a stali se spojenci Aitólů (do roku 233). Na tuto dobu nebyla boiótarchie nejvyšším úřadem spolku Boiótů, ale stratégie, jíž byla podřízena. V boji proti svému vzdorokráli Alexandrovi VII. dobyl Antigonos II. Gonatás Chalkidu a Eretriu a obsadil celou Euboju. Alexandrova eubojská liga byla rozbita (spolek/koinon zřejmě nikoli, o jeho existenci viz rok 341, o nové jeho organisaci srov. rok 196). Alexandrovi zůstal jen Korinthos a zde brzy zemřel, někdy před létem roku 243; údajně byl otráven Gonatovým agentem.

Alexandros VII. byl synem Kratera (II.), nevlastního bratra krále Gonaty. Královský titul přijal po smrti otce c. roku 253, viz tam. Vláda nad Korinthem zůstala krátce v rukách jeho manželky Níkaie II., viz ovšem rok následující a o ní rok 272, o jejím literárním oblíbenci Euforiónovi roku 275.

Někdy z této doby pochází usnesení Salamínských o vyznamenání pro Athéňana Hérákleita za to, že stál na jejich straně za války s Alexandrem, že jim pomohl při obnově starých hradeb a že se postaral o navrácení muže, kterého unesli piráti, zřejmě spojenci Alexandrovi. Hérákleitos byl důstojníkem Gonatovým, který se účastnil jeho války s Kelty, viz rok 278, a sloužil v Peraieu jako velitel makedonské posádky/stratégos epi tú Peiraieós kai tón allón tón tattomenón meta tú Peiraieós, viz rok 256 a 229. Za oddanost králi a athénskému lidu se mu dostalo vyznamenání též přímo od Athéňanů zlatého věnce a stély s nápisem usnesení.  

Snad t. r. vpadli poprvé Aitólové na Peloponnésos pod veliteli Tímaiem, Polykritem a Polyperchontem (viz ale rok 240); připojení Trifýlie k Élidě se konalo až po roce 240 (?, viz tam).

Snad téhož roku osvobodil král Seleukos Kalliníkos Syrii, kterou část, nevíme, od ptolemaiovských posádek. Jako součást protiofensivy, kterou však bouře rozmetala a on sám prý zachránil holý život. Města v Kilikii a v Syrii, včetně vojsk zde, se dojata královým osudem opět postavila na stranu Seleuka II. 

Na Eufrátu založil Seleukos Kalliníkos město Níkéforion-Kalliníkon (snad po svých vojenských úspěších při restituci seleukovské moci v této oblasti). 8. nisannu/19. dubna otevřel a zasvětil místodržitel města Uruk (řec. asi Orcha) Níkarchos, jehož babylónské domorodé a rodné jméno bylo Anu-uballit z klanu Achu'útovců, chrám Bít réš, zasvěcený kultu boha Anu a bohyně Antu.

Kolem t. r. skončila v Paropamisii/dn. afghánském Hindúkuši autonomní ražba mincí téměř nezávislá dynastie seleukovských satrapů, kteří všichni používali jméno Oxyartés po prvním satrapovi, otci Alexandrovy manželky Rhóxany. Země se zmocnil král Ašóka z Indie.

Na Sicílii vytáhl Hamilkar Barak na katanskou pevnost Ítalion u Longónu neznámé polohy; jak pořídil, nevíme. Vzápětí však na Římanech nočním přepadem získal zpět pevnost Eryx (srov. rok 249), která s městem a s Drepanami tvořila zvláštní púnskou správní jednotku. Mnoho obyvatel pobil, přeživší poslal do Drepan. Událost se mohla stát už roku 246, srov. tam.

Až do konce první púnské války pak Římané Eryx obléhali. Hora s Afrodítiným chrámem opodál zůstávala římská a boje se kolem ní vlekly. Hamilkar žádal o povolení pohřbít padlé, to však konsul následujícího roku C. Fundanius zprvu odmítl. Po řadě porážek se ztrátami změnil názor, přistoupil na dohodu a těla padlých mohla být pohřbena. 

V Římě znovu změnili názor a senát a lid se rozhodl opět financovat útočné válečné námořnictvo, viz dále rok 242. Státní pokladna byla ovšem prázdná. Přední Římané se proto podle censu skládali na stavbu a vystrojení pentér s tím, že jim v případě válečného zdaru stát náklady vrátí i s úroky; byla to forma státní půjčky a na pentéry stavěné podle ukořistěného plavidla Hannibala Rhodia z roku 249 se skládali dva tři Římané, někteří financovali lodi sami (náklady ani jména neznáme).

Osazena 5. srpna nová římská kolonie do Brundisia. Lustrum vykázalo 241 212 občanů. 

************************************************************

243.

Ol. 134, 2

69 SE

5 AE

(Eurykleidés)

a. u. c. 511

C. Fundanius Fundullus a C. Sulpicius Gallus

************************************************************

V létě se v Korinthu konala svatba vdovy po králi Alexandrovi VII. Níkaie II. s Démétriem II., synem a spoluvládcem krále Antigona II. Gonaty (76). Byl to pouhý diplomatický krok, vedoucí ke snadnému obsazení Akrokorinthu Makedony Gonatovými držený do té doby věrně garnisonem novomanželky pravděpodobně o c. dvacet let starší novomanžele a nabídku k sňatku přijala ráda.

O dalším osudu Níkaie II. víme pouze to, že snad žila ještě kolem roku 232, nicméně roku c. 239 se Démétrios oženil s épeirskou princeznou, viz tam. Démétrios (33) byl od roku c. 253 ženat se Stratoníkou II., sestrou Antiocha Thea, jejíž reakci na bigamii korunního prince neznáme: srov. totiž další jeho sňatek roku 239. 

Možným vysvětlením by bylo, že Antigonos sice s Démétriem a Níkaiou slavili v Korinthu v divadle velkolepou svatbu, na níž vystupoval též vyhlášený kitharódos Amoibeus, ale na sňatek asi nedošlo, poněvadž během oslav král zaklepal na bránu prvnosti, strážci mu otevřeli a Antigonos obsadil Akrokorinthos; pak ve městě nezřízeně oslavoval, zřejmě k nesmírné nelibosti oklamané Níkaie...

Velitelem makedonské posádky na Akrokorinthu jmenoval Antigonos Gonatás svého důvěrníka, stoika Persaia z Kitia, žáka Zénónova (jeho akmé byla ve 130. olympiádě), a svého stratéga Archeláa. Poněvadž Persaiův otec se jmenoval Démétrios, lze snad usuzovat (?), že mohl být nelegitimním synem krále Démétria I. z časů jeho kyperského pobytu (viz rok 306), mohl tedy být Gonatovým nevlastním bratrem (?). Persaios byl druhým jménem Dórotheos. Vyrůstal v athénském domě Zénónově, svého krajana a podle všeho byl jeho schovancem, nikoli otrokem/threptos

Antigonos byl nakloněn stoickému učení a žádal před lety Zénóna, aby za ním přišel a pobyl u dvora. Zakladatel učení odmítl a místo sebe poslal Persaia, který se stal vychovatelem nemanželského syna Gonatova Halkyonea (dobu jeho smrti neznáme, lze pouze spekulovat, že padl n. zemřel v době Chremónidovy války, srov. roky 267sqq.).

Antigonos se však z Akrokorinthu a Korinthu radoval velmi krátce. Ve spolku Achajů byl koncem května zvolen Arátos ze Sikyónu podruhé jeho stratégem. V létě se za slib šedesáti talentů (nižší a asi logičtější údaj mluví o sedmi) pomocí Syřana či syrského Helléna v makedonském žoldu Ergína, jehož bratr Dioklés sloužil v posádce pevnosti, zmocnil Akrokorinthu a pak i města Korinthu.

Dioklés se svými dalšími dvěma bratry, nevíme, zda rovněž žoldnéři, ukradl jakési "královské zlato/klepsantes basilikon chrýsion a odnesli to do Sikyónu ke směnárníkovi Aisiovi. Jeho služeb užíval též Arátos. Ergínos u vína s Aisiem povídal o slabosti Akrokorinthu, směnárník/trapedzítés to svěřil Arátovi a plán nočního přepadu byl hotov. 

Velitel makedonské posádky Persaios sice unikl do Kenchrejí, ale ze studu, že Antigona zklamal, si vzal v Pelle život. Stratéga Archeláa Arátos pustil, ale dalšího z velitelů Theofrasta, který se nechtěl vzdát, zabil. 

Kromě toho Achajové obsadili Héraion a Lechaion, kde zajali 25 makedonských lodí, pět set koní a čtyři sta syrských Hellénů v makedonském žoldu, které prodali do otroctví. • Po téměř jednom století, poprvé od dob krále Filippa II., byl Akrokorinthos se svou důležitou pevností opět připojen ke korinthskému státu, ale s achajskou posádkou čtyř set mužů a padesáti psů (srov. rok 240, 225 a 224).

Arátos s Achaji obsadil za své stratégie dále ostrov Salamínu a Megary se připojily ke spolku (obsazení Salamíny lze ovšem datovat, a snad lépe, rokem 229, viz tam). Zřejmě téhož roku se od Megar oddělily obce na Korinthském zálivu Págai a Aigosthena (obojí pl.) a do spolku vstoupily jako nezávislé státy. Pakt změnily zřejmě už po deseti letech, viz rok 233. Spolek Achajů pak uzavřel spojenectví s Ptolemaiem III. Euergetem I., který se stal jeho hégemonem (srov. rok 250, 245 a 226)

Antigonos Gonatás se po ztrátě Korinthu do hellénské politiky už nemíchal, zpráv o tom není, takže neznáme ani důvod (války na severní makedonské hranici, nebo důsledek mírových ujednání s Achaji a Aitóly?), viz dále rok 239. Ke spolku Achajů se přidali též Troizén a Epidauros, viz o nich dále roku 225. V Troizéně uchován z této doby nápis na podstavci dedikační sochy "lidu" Arátovi. • Možná do tohoto roku spadá Arátův pokus o dobytí Kynaithy v Arkadii v pravé poledne. Při koordinaci se spiklenci ve městě došlo k omylu, poněvadž na smluvené místo se dostavil jistý majitel ovcí, aby se domluvil se svým pastýřem. Achajové to vzali za signál, že mají cestu k hradební bráně volnou. Nicméně stráže byly na svých místech, bránu zavřely a ve městě následovaly popravy pučistů. 

Na podzim zahájil ve Spartě král Ágis IV. svou reformní činnost: s podporou svého proradného strýce Agésiláa se mu zdařilo dostat mezi efory svého příznivce Lýsandra. Ágis IV. pak prosadil novou rhétru/zákon o zrušení dluhů/chreón apokopé a o novém rozdělení půdy, klérů/gés anadasmos. Agésiláos podporoval jen tu část revoluce, která se týkala rušení dluhů, ve kterých ostatně sám vězel. Další části, ty podstatné, se mu nelíbili, viz rok následující. 

Plnoprávných občanů bylo v té době pouhých sedm set (ještě v Alexandrově éře jich bylo tisíc). V důsledku úmrtí ve válkách a prodejů původních údělů vznikly velké majetky, většina občanů ale pozemky neměla: v této době vlastnila kléry pouhá stovka Sparťanů a Sparťanek. Zákonodárce Lykúrgos přitom kdysi rozdělil dobytou Lakóniku na třicet tisíc rovných dílů/klérů a výhradně pro Sparťany dalších devět tisíc, viz rok 810. 

Zásadní zlom však přinesla Epitádeova rhétra povolující volný prodej domů a pozemků, viz rok 400. Ágis chtěl zahrnutím perioiků a "cizinců", tedy možná hypomeionů, tedy asi těch, kteří o občanství z jakýchsi důvodů, asi majetkových, přišli, navýšit počet občanů na 4500 s kléry ve vnitřním okolí města, dalších patnáct tisíc ve vzdálenějším okruhu. 

Ágidova matka Agésistraté a babička Archidámiá byly shodou okolností nejbohatšími osobami Sparty: obě dobrovolně svůj majetek rozdaly. Ágis sám odevzdal státu šest set talentů v hotovosti. V Lakedaimonu panovalo silné napětí, kulminovaly spory mezi Sparťany vedené zřejmě v nestálých dobách po smrti Akrotatově, viz rok 260. Koncem roku se Lakedaimón stal spojencem Achajů (a byl jím až do roku 229).

V Římě se stal v pokročilém věku pontifikem maximem L. Caecilius Metellus, cos. roku 247 (podruhé), a byl jím dvacet dva roky. Dožil se sta let a ani tehdy se mu při obřadech netřásl hlas ani ruce. Viz oněm oba roky následující.   

************************************************************

242.

Ol. 134, 3

70 SE

6 AE

(Fanomachos)

a. u. c. 512

C. Lutatius Catullus a A. Postumius Albinus

************************************************************

Na Kóu se poprvé konaly pentérické/podle starého počítání "pětiletní", podle našeho čtyřletní, slavnosti na počest Asklépiovu/asklépieia. Staly se panhellénskými slavnostmi, které se svou návštěvností vyrovnaly slavnostem a hrám olympijským. Epigraficky dochována uznání asklépiejí též z makedonských měst Pelly, Kassandreie, Amfipole a Filipp (místo nálezu stély).

Zintensivněly podle všeho také kontakty Makedonů s Délem. Někdy z doby vlády Démétria II. pochází text vyznamenání "aretés heneken kai eusebeiás tés eis to hieron kai eunoiás tés eis ton démon tón Délión" Adméta z Thessaloníky, proxena na ostrově, vavřínovým věncem a dvěma bronzovými sochami; jako vyslanec ostrovanů sloužil jistý Búlón.  

Ve Spartě pokračoval boj o politické a hospodářské reformy. Ágidův protivník, král Leónidás II., byl odsouzen ke ztrátě královského titulu, ale stačil se ukrýt do chrámového asylu. Jedním z momentů jeho vyhnání "revolucionáři" bylo to, že Leónidás žil dlouho v cizině až že se tam oženil: "vyrůstal v cizině a děti měl ze sňatků s dcerami satrapů/tethrammenos en xené kai pepaidopoiémenos ek gamón satrapikón", viz k tomu rok 252. Novým králem z rodu Ágidovců byl zvolen jeho zeť Kleombrotos II. (byl králem jen do příštího roku)Na podzim vystoupil obojaký Agésiláos proti Lýsandrovi a Mandrokleidovi, spolutvůrcům reforem, a soudně je obžaloval. Ágis IV. s Kleombrotem II. vyhnali efory a nahradili je svými stoupenci. Tehdy unikl do Tegeje před revolučními pučisty i Leónidás II. se svou dcerou Chílónidou, která otce provázela do exilu, srov. rok 252.

Král Seleukos II. Kalliníkos (23) vysvobodil v Syrii z ptolemaiovského obležení města Orthósiá (dávná Ullaza) a Damaskos (snad seleukovský někdy po roku 266 n. kolem roku 261, srov. tam; někdy v této době byl ptolemaiovským stratégem města jistý Dión). Souvislosti neznáme, jistě šlo o operace v rámci Láodičiny války (viz rok 245, dále pak rok 218)

Snad t. r. se vypravil Kalliníkos ze Syrie proti Euergetovi I. do Egypta, byl však v polní bitvě poražen, možná ještě v Seleukidě, a unikl do Antiocheie; o tažení a lokalisaci nevíme nic. Aby získal spojence proti Ptolemaiovi, nabídl bratrovi Antiochovi vládu nad všemi seleukovskými zeměmi před Taurem. 

S nabídkou ale zjevně přišel pozdě. Pravděpodobně v téže době (?) se odvrátila královna-matka Láodiké I., která stále žila se svým mladším synem v Anatolii, od Seleuka II., svého prvorozeného syna, a dala v Sardách provolat králem mladšího syna Antiocha Hieráka (teprve 14; kraloval do roku 228). Důvod rodinného rozkolu neznáme. Na Láodičinu a Hierákovu stranu se postavil velitel Sard, její bratr Andromachos (podle jiného zdroje se jmenoval Alexandros). Antiochos Hierax/Jestřáb ovládal v daném okamžiku celou seleukovskou Anatolii a sídelním městem mu byly Sardy.

Tak vypukla válka bratrů (trvala do roku 237). O jejím průběhu a chronografii víme jen málo. Spojenci Antiocha se stali Ariamenés z Kappadokie, Galatové, Mithridátés IV. Pontský (od roku c. 245 manžel sestry obou válčících bratrů Láodiké I. Pontské, která mu věnem přinesla část Velké Frygie, srov. ovšem rok 130, 129 a 121) a Ziaélás z Bíthýnie, který snad roku 236 provdal za Hieráka svou dceru Láodiku-Nísu (?). O změně koalice viz rok 236. 

Seleukos II. se zřejmě téhož roku vydal ze Seleukidy do Anatolie a kdesi v Lýdii Hieráka porazil, ale ani Sardy ani ptolemaiovský Efesos nezískal. V oblasti zanechal stratéga Themistoklea, který mu zůstal věren po celou dobu jeho vlády a mnohem později se přidal na stranu Achaia II., když bojoval s Antiochem III., viz rok 218. Pravděpodobně do těchto událostí patří též konec války Magnétů pod Sipylem a rebelujících oddílů umístěných v okolí města se Smyrenskými, jimž Kalliníkos potvrdil plnou autonomii a nedotknutelnost včetně chrámu Afrodíty Stratoníkidy, to vše na základě věštby Apollóna Pýthijského, jak potvrzuje nedatovaný zachovaný nápis na stéle z Delf (text měl být oznámen o pýthiích, a ty se za Seleuka II. konaly v letech 242, 238, 234 a 230).

Král slíbil restituci ztraceného území Smyrny, zřejmě v důsledku války vedené s Magnéty od roku 246. Další tři nápisy jsou texty státní smlouvy o synoikismu Magnétů se Smyrnou. Smyrenští vyzdvihovali svou věrnost Seleukovi II. a dynastii a svou zbožnost vůči kultům Antiocha I. a jeho manželky Stratoníky. Vyjednavač Smyrenských Dionýsios přemluvil Magnéty, katoiky/usazené vojáky a vzbouřence v polním ležení, aby se stali přáteli a spojenci Smyrny a vrátili se k paktu s králem. Smlouva o synoikismu garantovala Magnétům s katoiky a jejich spojenci plné občanství Smyrny se všemi jeho výhodami a na to byly složeny přísahy.

Třetí nápis uzákonil převzetí pevnosti Staré Magnésie a rozdělení klérů mezi katoiky a vojáky Tímonovy, Menekleovy a jízdního oddílu Peršana Ómana střežících nyní Mygnésii. Pozemky kdysi katoikům věnoval Antiochos I. a přiděloval Alexandros, stratégos oblasti, viz rok 268 a zde výše.    

Narodil se syn Seleuka Kalliníka a Láodiky II. Antiochos (III.). Byl zabit v roce 187.

Na podzim měli Římané připravenu pro válku s Kartháginci novou, nyní již pátou flotilu, kterou budovali od roku 244. Čítala nejméně dvě stě pentér. Pontifex maximus C. Caecilius Metellus, viz rok předešlý, protestoval, aby konsul A.Postumius  opustil Město a vyplul s loďstvem k Sicílii, neboť zastával mimo jiné kultovní funkci flamina Martova/flámen mártiális, pravděpodobně před 15. říjnem, kdy se držel svátek "říjnového koně/equus octóber" a flamen musel v oběť Martovi zabít vítězného koně, viz o tom v přílohách pod Bohové & svátky viiii.

Konsul C. Lutatius vyplul s částí flotily, obsadil přístav Drepan a dal posílit obléhací opevnění Římanů. Poněvadž púnské lodi odpluly z Lilybaia, obsadil Římané jeho kotviště a zde shromáždil následujícího roku a cvičil kompletní novou flotilu, viz rok předcházející; to již jako prokonsul.     

T. r. zavedli úřad praetora peregrina pro soudní záležitosti cizinců ve Městě. Od nyní jsou tedy s městským praetoři dva, praetor urbanus (srov. rok 367 a 26, kdy byl Augustem městský praetor proměněn v praefecta urbi).

************************************************************

241.

Ol. 134, 4

71 SE

7 AE

(Lýsiadés I.) | (Lykeás) 

a. u. c. 513

Q. Lutatius Cerco a A. Manlius Torquatus Atticus II.

************************************************************

Ve Spartě kázal král Ágis IV. spálit všechny dlužní úpisy Sparťanů, kláriaVzácný jev spartských dějin se Sparťanům líbil, ostatně zákonodárce Lykúrgos dulhy zakazoval, ale pro dělení svých pozemků už tolik nadšení neprojevovali. Na jaře vpadli na Peloponnésos přes pohoří Geraneia v Megaridě Aitólové.

V květnu se stal potřetí stratégem Achajů Arátos Sikyónský, ale nic proti nim nepodnikl, ačkoli Ágis jako achajský spojenec proti vetřelcům vytáhl a u Korinthu se s Arátem spojil. Aitólové tedy nerušeně plenili Pellénu, ženám nasazovali své helmy, aby se při dělení kořisti navzájem neokrádali. Do toho, v době po žních, vpadli Arátovi Achajové a Aitólové utíkali o život; sedm set jich padlo.

V době Ágidovy nepřítomnosti roztrpčoval a popouzel Agésiláos, viz rok 243, Sparťany proti sobě a hlavně proti Ágidovi svou chtivostí po majetku a moci. Ágidovi protivníci se sjednotili a přivedli z Tegeje zpět Leónidu II. Agésiláos uprchl s pomocí svého syna Hippomedonta do Egypta k Euergetovi I., kde zřejmě také zemřel. • Sparťan Hippomedón byl roku 228 stratégem krále Euergeta I. na Samothráce, tzn. guvernérem pro Helléspontos a celou ptolemaiovskou Thrákii/kai tón epi Thrákés topón. Toho roku ho ostrované honorovali na návrh Hégésistrata, "basilea"/epónymního úředníka Samothráky. Roku 219 stál Hippomedón krátce ve hře o nástupnictví ve své Spartě. 

Leónidás II., muž jistě věku pokročilého a pro spartské aristokraty a konservativce náhle přijatelný, byť mu vyčítali "asijské" móresy, uvedl v úřad nové efory. Krále Kleombrota ušetřil na prosby své oddané dcery (viz předešlý rok) a poslal ho do vyhnanství - tentokrát šla Chílónis za manželem, nikoli otcem. 

Za této situace se do Sparty vrátil Ágis IV. z neúspěšného obléhání Megalopole, kde spartskou helepoli převrhl silný severní vítr. Králův vliv doma skončil s dalšími vyhnanstvími jeho příznivců. Leónidás II. s efory završili kontrarevoluci a krále Ágida bez veřejného soudu odstranili: byl ve věznici oběšen a po něm jeho matka Agésistraté a babička Archidámiá. Byla to první vražda spartského krále z vůle eforů a spolukrále.

Králova manželka Ágiátis byla Leónidou donucena provdat se za jeho syna Kleómena (III.; viz rok 235), "ačkoli ještě neměl na manželství věk". Ágidův syn s Agiátidou, tehdy snad tříletý Eudámidás III., vládl zřejmě pouze nominálně: do roku 227 byla účast Eurypóntovců na spartské dyarchii/dvoukrálovládě ukončena (srov. rok 245). Ve vyhnanství žil do roku 227 i Ágidův bratr Archidámos V. (viz tam).

Arátos ze Sikyónu se pokusil atentátem odstranit argívského promakedonského samovládce Aristomacha (viz následující rok); tentokrát byl neúspěšný. Propašoval sice do města dýky, neboť tyrannos zakázal vlastnit zbraně, ale vůdcové spiknutí Aischylos a věštec/mantis Charimenés se v rozhodujícím okamžiku rozhádali a věštec šel spiknutí udat; pučistům se podařilo prchnout do Korinthu, odkud akci řídil Arátos.  

V Athénách zemřel pátý scholarchos Akadémie Arkesiláos z Pitany (v úřadu od roku 268 až 265). Jeho nástupcem v tzv. střední Akadémii se stal Lákýdés z Kýrény a v čele školy stál do roku 215. Líčen je starými sympaticky, ale o jeho díle nevíme nic. Lákýdovými nástupci byli Téleklés a Euandros z Fókaie, kteří převzali funkci scholarcha kolektivně ještě za jeho života.

Oslněn Lákýdem, který zemřel roku 207, prý se upil, dal král Attalos I. v Athénách vybudovat, možná v Akadémii, zahradu, která se pak jmenovala Lákýdeion. Po Télekleovi a Euandrovi, jak dlouho předsedali Akadémii, nevíme, byl scholarchem Hégésinús z Pergamu, vše jen jména, a kolem roku 164 až 161 se stal scholarchem již tzv. nové Akadémie Karneadés z Kýrény (srov. roky 164, 137 a v indexu s. v. školy 3).

V Pergamu zemřel smrtí alkoholika král Eumenés I. (vládl od roku 263). Pergamští ho podle všeho ctili s přívlastkem Euergetés. Jeho bratr Filetairos (II.) se neúčastnil ani na vládě ani na nástupnictví a tak se králem dal provolat Eumenův bratranec Attalos I., později zvaný Sótér (vládl do roku 197). Byl synem Eumenova strýce Attala a Antiochidy, dcery Achaia I., bratra Antiocha I. (o attalovské rodině viz rok 283)

Po nástupu na trůn bojoval Attalos I. úspěšně s Antiochem Hierákem a jeho spojenci Galaty, též se Seleukem II. Dosáhl osmi až devíti vítězství. Rozhodující bylo vybojováno zřejmě až roku 230 (viz tam). Tehdy dostal od anatolských Hellénů za jejich ochranu proti Galatům přízvisko Sótér/Spasitel a jeho velikou zásluhou bylo, že vytlačil Galaty/Kelty z přímořských krajů do anatolského vnitrozemí. Byl prvním v dynastii, který přijal královský titul. 

Attalos I. odmítl hned po nástupu na trůn platit Keltům poplatek, výpalné. Na oslavném monumentu v Pergamu je výčet jeho vítězných bitev s dedikací Athéně/basileus Attalos tón kata polemon agónón charistéria Athéná: u pramenů Kaíku "nad keltskými Tolistoagy, nad Antiochem ve Frygii na Helléspontu, u Afrodisia nad Tolistoagy a Tektosagy a nad Antiochem, nad Lýsiem a dalším stratégům Seleukovým", u Koloé nad Antiochem (srov. rok 229sq.) a u Harpasu v Kárii nad Antiochem. Datace chybí, soudívá se, že bitvy se udály mezi lety c. 238 - 227. Lýsiás může být nedynastickým synem Seleuka II. a asi nevlastním bratrem Seleuka III., srov. o jeho babylónském angažmá roku 224 (?).  

Boje s Kelty probíhaly v údolí pramenů řeky Kaikos, bližšího o nich nevíme nic. Keltové prý svěřili své naloupené zlato vybraným strážcům, kteří dostali za úkol rozhazovat poklady po případné porážce na útěku, aby jádro bojovníků pronásledovatelům mohlo uniknout. Zda-li k tomu došlo, nevíme, viz použití nápadu roku 139. Dvorním epikem/epopoiem Eumena I. a Attala I. byl Músaios z Efesu opěvující oba dynasty, autor též epu Perseis o deseti zpěvech. 

Padlo rozhodnutí v první púnské válce. Dne 10. března/a. d. VI. Idus Martias vybojovali Římané pod velením, srov. však zde níže, konsulára C. Lutatia (bratra stávajícího konsula a censora roku 236 Q. Lutatia) s Kartháginci u ostrova Aigúsa (lat. Aegusa v Aegatských ostrovech, řec. Aigússai) u západního pobřeží Sicílie velkou námořní bitvu, jednu z největších starého věku.

Hannón plul z Karthága v čele čerstvé flotily o 250 lodích a nákladních obtížených nákladem, proviantem, penězi a nevycvičeným mužstvem. Dorazil k ostrůvku Hierá/"Svatý" a měl namířeno k Eryku, aby zde vyložil náklad a namísto toho naložil vojáky. K tomu však nedošlo, neboť se objevila flotila římská. 

Náhle se všechno otočilo, srov. rok 249sqq.: v naumachii byli Púnové zaskočeni a nepřipraveni, Římané na ně byli nachystáni, třebaže vanul proti nim nepříznivý vítr. Kartháginci byli na hlavu poraženi, padesát jejich lodí potopeno a sedmdesát zajato i s mužstvem, dohromady to bylo deset tisíc mužů; Římané ztratili dvanáct plavidel. Hannón unikl s padesáti loďmi, doma ho ukřižovali a rozhodli jednat o míru. 

Předtím, tedy ještě roku 242, C. Lutatius s městským praetorem Q. Valeriem Faltonem zbořil část zdí Drepan, byl však v boji zraněn a další operace řídil z lůžka; Kartháginci se v Lilybaiu s Drepanu udrželi celou dobu obléhání od roku 250 a ztratili je až s mírovými podmínkami.

Pod dojmem porážky a pro celkovou vyčerpanost z války se rozhodli v Karthágu jednat o míru. Pověřili vrchního velitele na Sicílii Hamilkara Barku, syna Hannibalova a otce slavného Hannibala, aby jednal s C. Lutatiem. Mír, který dojednali, byl pak v Karthágu i Římě lehce pozměněn a potvrzen nejvyššími státními představiteli (římský "lid" navýšil kontribuce o tisíc talentů a dobu splatnosti o polovinu, dohlížel na vyjednání a provedení smlouvy decemvirát pod vedením konsula Q. Lutatia):

• podle něho Kartháginci vyklidí Sicílii a ostrovy mezi ní a Itálií, 

• nebudou napadat Hieróna Syrákúského ani jeho spojence,

• Kartháginci vydají všechny zajatce bez výkupného

• a uhradí Římanům válečné náklady ve výši tří tisíc dvou set eubojských talentů stříbra (to jest 83,84 tun kovu) v průběhu deseti let, z toho tisíc ihned. Další peníze a Sardinii s Korsikou k tomu viz dodatek ke smlouvě z roku 237 po "jednaapůlté" válce púnské. Ostrov Melité/dn. Malta po první válce púnské zřejmě zůstal Karthágincům (srov. roky 257 a 218).

Tak skončila první válka púnská (trvala od roku 264; o Hamilkarovi viz dále rok 239). Konsulár C. Lutatius slavil námořní triumf 4. října t. r., propraetor Q. Valerius o dva dny později (původně povolil senát pouze Lutatiovi poctu, ale propraetor se úspěšně hájil tím, že vlastní velení držel on, poněvadž Lutatius ležel raněn na lůžku a byl velitelem jen formálním). Římané podle jednoho zdroje přišli za dvacet let bojů o sedm set pentér včetně těch, které ztroskotaly, Kartháginci o pět set. Nikdy jindy ve starém věku nebylo tak intensivně a tak nákladně bojováno za války na moři. 

V podmínkách míru, v touze Hamilkarově po odplatě, kterou přenesl na svého syna Hannibala, a v kartháginských úspěších v Hispániích ležely příčiny nové války, která se rozhořela o dvě desetiletí později a je známa jako druhá válka púnská. 

Území zaniklé kartháginské sicilské epikratie (srov. s rokem 392) začal spravovat římský quaestor usazený v Lilybaiu. Teprve roku 227 byla správa nových území přeorganisována v provinciích pod praetory: provincia bylo označení pro mimoitalské nebo zámořské území Římanů (viz rok 227).

Po uzavření míru, pravděpodobně ještě v průběhu t. r., vypukla v Africe vzpoura navrátivšího se sicilského vojska Kartháginců, jemuž "opomněli" předáci foinícké obchodní republiky vyplatit žold. Hamilkar složil velení ještě na Sicílii a o přepravu dvou desítek tisíc mužů s jejich zázemím, mnohdy rodinami, a s majetkem do Afriky se staral velitel Lilybaia Geskón. Doma pak s Hannónem, viz o něm roku 248, marně usiloval o uklidnění nespokojenců, které Púnové do vyřízení nároků usadili kolem Sikky. Zde dostali na nejnutnější vyplaceno po zlatém statéru. 

Hannónovi přestali žoldnéři důvěřovat a položili se táborem u Tynétu. První se vzbouřili žoldnéři keltští, které též vyděsilo, že Púnové ukřižovali tři tisíce mužů za to, že ke konci války přešli k Římanům (k jaké události se to vztahovalo, nevíme, srov. rok 248). 

Z vystrašeného Karthága dostávali bohatě proviantu, sami stupňovali požadavky. Sem jim dopravil po moři dlužný žold Geskón, ale při jeho rozdávání došlo na nepokoje. Část "afrických" vojáků vedených Mathóem ještě peníze nedostala, třebaže byly k disposici, a spustila povyk. Buřiči nezasahovali jen proti Púnům, ale též proti svým spolubojovníkům, pokud jim něco bylo vytýkáno. Pak odvážlivce ukamenovali. Prý nejoblíbenějším pokřikem v ležení tehdy v této souvislosti bylo "balle/házej!". Rebelové zatkli Geskóna s doprovodem a později zajatcům uťali ruce, uřízli nosy a uši, přelámali nohy a ještě dýchající Púny hodili do hradebního příkopu Tynétu.  

Karthágo bylo nuceno uzavřít proti svým bývalým žoldnéřům spojenectví s Římany. Žoldnéři z Ibérie, Baleárové, Foiníčané, Ligurové a lidé s jedním z rodičů hellénským/mixellénes si získali spojence v Libyjcích a v dalších severoafrických domorodcích: vypukla tzv. válka žoldnéřská (dobově též libyjská, tzn. africká, libykos polemos; trvala do roku 237).

Veliteli námezdných vojáků byli Spendios z Kampánie, otrok či zběh z římské armády, a osobně svobodný Mathós z Libye, účastník púnských tažení, k nimž se údajně připojilo na sedmdesát tisíc Libyjů/Afričanů. Oddíl asi dvou tisíc ibérských Keltů pod Autaritem byl první gallskou skupinou, která kdy válčila v Africe. Hlavní tábor drželi povstalci před Tynétem a oblehli města Hippó Diarrhos/Diarrhitos a Utika.

Karthágincům velel Hannón, viz rok 248, ale pro svou neobezřetnost se mu nepodařilo osvobodit od obléhání Utiku; disponoval přitom mimo jiné stovkou slonů, s nimiž při prvním útoku u Tynétu rozprášil ležení žoldnéřů. Rebelové unikli, ale brzy se sešikovali a na nic netušící Púny zaútočili. Hannón si hověl v Tynétu, jeho vojáci podlehli protiútoku a kartháginská armáda přišla o obléhací stroje, katapulty a další vybavení. O osudu slonů není známo nic, ale do povstaleckých rukou podle všeho nepadli. O několik dnů později zaváhal Hannón znovu u Gorzy. 

Obležená města se však po revoluci, během níž obyvatelé zavraždili kartháginské posádky, postavila po čase na stranu Libyjů/žoldnéřů, Utika se c. 240 dokonce nabídla Římanům; ti s odkazem na mírovou smlouvu z roku 241 odmítli. Kartháginská politika totiž vyžadovala od všech podrobených polovinu úrody a vysoký finanční tribut. Sám Hannón vyznával v postupu vůči městům a kmenům tvrdé metody. 

Asi od roku 239 n. 238 velel púnské armádě opět Hamilkar Barak, viz tam. Žoldnéřská válka byla jednou z nejkrutějších válek starého věku. Púnové měli jistě strach z toho, že po vzoru Mámertínů na Sicílii povstane v jejich sousedství obtížný stát. Viz dále rok 239.

V Itálii Římané po uzavření púnského míru během šesti dnů potlačil druhý konsul A. Manlius povstání Falisků (viz následující rok). Důvody války neznáme. Triumfoval nad nimi Q. Lutatius Cerco 1. března 240 a o tři dny později A. Manlius; jistě to nemohla být ale válka nijak obtížná, spíše policejní akce. Nicméně k roku 238 byla chronografy zaznamenána ještě jedna válka s Falisky, během níž jich zahynulo na patnáct tisíc. 

V Římě byly do státní administrativy přidány dvě další tribue Velina a Quirina a tím završen jejich konečný počet na třicet pět. Byla vybudována tzv. Aureliova silnice/via Aurelia vedoucí z Říma do Pisy. T. r. postihla Město po nezvykle velkých deštích povodeň na Tiberu. Voda zachvátila velkou část města, odplavovala domy. Mokrý živel pak vystřídal oheň: během požáru lehlo popelem okolí Fora, zničen byl chrám Vestin. Pontifex maximus L. Caecilius Metellus zachránil palladium a jedna ruka mu zčásti za požáru ohořela.    

************************************************************

240.

Ol. 135, 1

Eratón z Aitólie

72 SE

8 AE

(Athénodóros) | (Polystratos) 

a. u. c. 514

C. Claudius Centho a M. Sempronius Tuditanus

************************************************************

Olympioníkos v boxu t. r. Kleoxenos z Alexandreie dokázal vítězit ve všech svých zápasech beze zranění, a to nejen na těchto hrách; jistě to je dodnes světová kuriosita. 

Na jaře vpadli na Peloponnésos opět Aitólové, jimž veleli Charixenos a Tímaios (srov. s rokem 244: je možné, že se jedná o jednu a tutéž událost). 

Aitólové dobyli a vyrabovali všechna města Lakóniky kromě Sparty; je možné, že to této expedice patří údaj, že s sebou odvlekli na padesát tisíc otroků (?). Snad někdy do této doby patří příběh o nejmenovaném vyslanci Lakedaimonských u Antigona II., který ho oslovil jako krále. Doma za to dostal pokutu, a to i zrovna v době, kdy jim Makedon věnoval obilí, když byli v nouzi.  

Aitólskými spojenci se stali Mantinejští, Tegejští a Orchomenští, tzn. velká část spolku Arkadů. V Orchomenu v této souvislosti zavraždil jistý Chronios tyranna Aristomélidu, který byl u moci od asi roku 270 a o jehož dílech nevíme vůbec nic. Stejně tak o jistém Nearchovi, který se někdy po této době zmocnil vlády nad Orchomenem. Snad vydržel u moci do roku 235, viz tam. Jak skončil, nevíme: ze smlouvy s Achajským spolkem vyplývá, že byl omilostněn a možná, že později, po změně poměrů, majetek jeho rodiny posloužil roku 223 k usazení achajských osadníků/klérúchů.   

Aitólové vyplenili mimo jiné Héraion u Argu. Následoval všeobecný mír/koiné eiréné mezi spolky Achajů a Aitólů a jejich spojenci. Ze smlouvy byla vynechána Sparta. Arkadové vrátili Élejským sporné území Trifýlie, kterou jim tito přepustili roku 370. Do všeobecného míru byl zřejmě zahrnut také král Antigonos II. Gonatás (srov. příští rok). Jak přímo souvisel tento mír s ujednáními ptolemaio-seleukovskými, známo není, nicméně s novou hellénskou koalicí se spojenci Ptolemaiovců stali také Aitólové, viz následujícího roku druhou válku démétriovskou.

Tímaios byl pravděpodobně jedním z aitólských arbitrů vedle Kleopatra (další jména na fragmentární stéle zničena) ve sporu Messénských s Figalií. Oba státy se t. r. dohodly na rovných občanských právech v obou obcích/isopoliteia a vzájemných sňatcích/epigamiá. Jak dlouho vzájemnost vydržela, nevíme. 

Zřejmě v první polovině t. r. byl v Argu zavražděn rukou otroka promakedonský samovládce Aristomachos (I.; začátek jeho vlády není znám, důvod atentátu rovněž ne, viz možného jeho předchůdce Archína roku 264). Traduje se, že jeho parasítem byl pankratista Anthemokritos, ale kromě jeho způsobu obživy není o něm známo nic.

Nástupcem Aristomacha se stal jeho syn (?) Aristippos, prý ještě větší zlotřilec než předchůdce (vládl do roku 236). V jakém smyslu ovšem nevíme: zlikvidoval rivaly a sám ve strachu před spiknutím se na noc zavíral se svou milenkou ve svém domě do jakési místnosti, do níž lezli po žebříku, který přistavovala ženina matka.

Arátos po zprávě o Aristomachově smrti vyrazil s oddílem na Argos, ale nikdo se k němu z města nepřipojil, nikomu z Argívských se nechtělo dělat protiaristippovskou revoluci. Za svůj neúspěšný pokus o atentát na Aristomacha loňského roku a za útok na Argos byl Arátos z podnětu Aristippova souzen a pokutován tribunálem, jemuž předsedali Mantinejští, třiceti minami. Plán na obsazení Argu Arátos nevzdal, viz rok 238. 

Rovněž Arátův pokus o obsazení Peiraiea, který podnikl v první polovině roku před argívským dobrodržstvím, se nezdařil pro údajnou chybu jeho pravé ruky, žoldnéře Ergína ze Syrie (srov. jeho vydání Akrokorinthu z roku 243).

Král Seleukos II. Kalliníkos byl pravděpodobně t. r. donucen válkou na všech frontách uzavřít s Ptolemaiem III. Euergetem I. mír, jímž skončila třetí válka syrská a které se též říkalo válka Láodičina (trvala od roku 246; sem asi patří údaj o desetiletém příměří, aby se Kalliníkos mohl věnovat válce s bratrem, srov. s rokem 235):

1. Ptolemaiovi zůstala Seleukeia Píerijská, kterou Egypťané obsadili již na začátku války v roce 245 a která jim zůstala až do roku 219,

2. byly potvrzeny ptolemaiovské vojenské úspěchy na thráckém pobřeží,

3. Seleukos musel vyklidit vůbec celou Thrákii, která od Nestu po Chersonésos patřila k říši Seleukovců od roku 281 (srov. tam),

4. v Telméssu v Lykii upevnil a potvrdil Euergetés I. vládu místního dynasty Ptolemaia, syna Lýsimachova. Ptolemaios z Telméssu byl buď vnukem Ptolemaia II. Filadelfa, nebo spíše asi šedesátiletým synem diadocha Lýsimacha, tedy snad identický s bývalým několikatýdenním králem Makedonů Ptolemaiem III. (srov. roky 281, 278, 276 a 270).

Lze předpokládat, že někdy po uzavření míru poslal Euergetés Kalliníkovi (na jeho žádost?) sochu Ísidy do Antiocheie, událost ve vzájemných vztazích jistě pozoruhodná (srov. Euergetovo nedávné "řádění" za jeho tažení do Asie roku 245). 

Z 11. dystra sedmého roku Euergetova/únor 240 pochází usnesení Telmésských podnícené královým dopisem, v němž se konstatuje, že jmenovaný Ptolemaios převzal město od Filadelfa zničené válkami a že ho postavil na nohy, zbavil daně ze sadařství a pastevectví, snížil daně z obilí na desátek. Za to Telmésští postavili na agoře oltář Diovi Sótérovi a každoročně 11. dystra budou přinášet Diovi Ptolemaiovým jménem tříletého býky v oběť a půjdou v procesí; kdo z archontů by to zapomněl udělat, zaplatí tisdíc drachem pokuty. • Dynastie v Telméssu vládla automně pod egyptským protektorátem až do roku 189, a to v pořadí Ptolemaios I. z Telméssu, jeho syn Lýsimachos a tohoto syn Ptolemaios II. z Telméssu.

Kárský dynasta Olympichos, syn Olympichův, byl v této době zároveň Seleukovým stratégem celého regionu; od kdy, nevíme, nelze vyloučit, že byl ve funkci již za Seleukova otce. Někdy z doby po uzavření míru pochází nápis z Mylas, děkující Olympichovi za to, že odvedl z městské pevnosti posádku a že zavedl démokratii. Na mylaském území koupil od královny Láodiky pozemky a zároveň měl od Mylaských pronajaté další za pevně danou roční částku. To vše i s výnosy věnoval chrámu Dia s přívlastkem Osogó/Osogóllios, aby Mylasští měli na pravidelné měsíční kultovní slavnosti a doporučil jim držet se pronájmu pozemků a tak si udržet příjmy, srov. k tomu potvrzení práv u roku 227.   

Pravděpodobně z této doby pochází legendární spojenecká smlouva Seleuka Kalliníka s Římany: Římané měli nabídnout králi své přátelství a za to získali autonomii pro Ílion (tvrdí to římská tradice, ale spíše smyšlenka patřila mezi diplomatické triky, jejichž cílem bylo Hellénům předvést, jak blízko k nim Římané mají; císař Claudius Íliu odpustil na věčné časy daně). 

Někdy kolem t. r. se usnesli na Samu ocenit zlatým věncem svého zasloužilého občana Búlagoru. Prokázal lidu/dému služby při restituci samských majetků v Anaji jižně od Efesu, když zafungoval jako vyslanec u krále Antiocha (zřejmě II. někdy před 246, popř. Antiocha Hieráka, tedy po 242). Cestou s dvorem z Efesu do Sard se dokázal prosadit proti zájmům králových "přátel/filoi", jimž se pozemků dostalo neprávem, takž frúrarchos v Anaji i diokétés mohli s královskými dopisy nepravosti napravit. Kromě toho často vystupoval jako advokát/proégoros lidu ve státních záležitostech, zajistil financování gymnasia, theórů a architheóra i se zlatými věnci a výročními obětinami pro Ptolemaia III. a Bereníku II. v hodnotě šesti tisíc drachem. Když trpěl Samos třikrát nedostatkem obilí, zajistil ho a garantoval nákup.   

Kolem roku 240 se narodil žák Chrýsippa ze Sol stoik Diogenés ze Seleukeie na Tigridu (zemřel kolem roku 150, dožil se 88 let)V téže době zemřeli v Alexandreji (?) literát Kallimachos z Kýrény (narozen kolem roku 310), a v Číně filosof Cou Jen (narozen kolem roku 305).

V Římě napsal L. Livius Andronicus, zavlečený do Města roku 272 zřejmě jako rukojmí Tarenťanů nebo jako otrok-válečný zajatec, pro tzv. římské hry/ludi Romani první latinskou komédii a tragédii (srov. rok 284).

Po vzpouře poetruštělých Falisků bylo jejich sídelní město Falerii do šesti dnů obsazeno, Faliskové definitivně podrobeni a do Falerií přišli římští kolonisté: Falerii Novi povstaly opodál bývalým F. Veteres (srov. předcházející rok)

S porobou Falisků snad souvisí zkazka o praetorovi Genuciovi Cipovi, jemuž před římskými branami při návratu (podle jiného zdroje při odchodu z Města) z vyhrané války (nevíme odnikud, že právě z faliské ani dobu neznáme) narostly na čele rohy, resp. "něco jako rohy/veluti cornua". Haruspex při vojsku znamení vyložil jako věštbu, že se Genucius Cipus stane králem. Praetor neváhal a odešel do doživotního dobrovolného exilu, aby uchránil Řím od obnovy královlády.

Podle jiné verse podávané v Metamorfosách básníkem P. Ovidiem Nasonem Genucius poslechl rozhodnutí senátu. Na jeho poctu v "rudné bráně"/porta raudusculana v Serviových hradbách umístili Římané rytinu s rohatým obličejem.

Zřejmě t. r. byl 19. března, o narozeninách Minervy a prvního dne pětidenních slavností quinquatrus, viz o nich v přílohách Bohové & svátky, vi., zasvěcen chrámek Minervy Capty/"Lapené".

Kolem t. r. se narodil massylskému dynastovi Galovi Masinissa, nejslavnější z Numidů/Berberů starého věku. Viz dále rok 213, zemřel roku 149.