Ř (2)
Jak to dopadlo aneb Svět kolem roku 1000 (n. l.)
Všechno bylo jiné. Bohaté regiony byly chudé, oblasti dnešního třetího světa naopak byly centry vzdělanosti, technických vynálezů a bohatství. Dědictví antiky bylo v Evropě záležitostí několika málo gramotných mnichů. Lidé k sobě měli daleko, novinky ze světa "roznášeli" obchodníci.
Tehdy ovšem cestování vůbec nepatřilo mezi oblíbené kratochvíle. Naprostou většinu tehdejších Evropanů tvořili venkované, svázaní s půdou. Jejich jedinou "turistikou" byly cesty na nejbližší tržiště, na trhy do měst nebo do lesa za dřevem. Cestovalo se do soumraku, protože v noci vládli krajinou zlí duchové.
Cesty lesnatou Evropou byly riskantní, neboť banditismus byl velmi rozšířený. Kdo neměl ozbrojený doprovod, lesům se vyhýbal. Lesy však kryli více než osmdesát procent střední Evropy. Lupičem byl tehdy kdekdo. Zlodějíčkové na útěku, pytláci, kteří byli odsouzeni za pych na panském, vojáci, jejichž vojsk a prohrála, ale také potulní klerici, kterým se nechtělo do klášterů.
Zpřetrhané tradice
Starý římský silniční systém již šest staletí chátral, protože ho nikdo neudržoval (ve střední a východní Evropě ostatně nikdy neexistoval). Šlechtické družiny a poustevníci na svatá místa na západě a jihu Evropy putovali zeměmi, v nichž ruiny antických staveb čněly z krajiny jako na filmové Planetě opic. Dosud nebyly zcela rozebrány na stavby nové a místně sloužily za pevnůstky.
Sám Řím, spíš vesnice ve srovnání se starou slávou, byl největší vápenicí a kamenolomem Evropy. O lidech, kteří staré stavby stavěli, tehdy už nikdo nic nevěděl. Velká část Evropanů pocházela z kořenů, které nikdy nepřišly s antickou civilizací do styku. V průběhu následujícího tisíciletí zmizí také většina antických pamětihodností a znovuobjevení helénsko-římských hodnot práva, demokracie a tolerance potrvá ještě staletí.
Svět naruby
Dnešní evropské metropole byly z hlediska tehdejšího velkého světa pouhé vesnice, některé z nich ještě ani nestály. Londýn měl prý deset tisíc obyvatel, Paříž snad padesát tisíc. Největším městem na území dnešního Německa bylo možná dvacetitisícové bavorské Řezno (Regensburg). Trier neměl pět tisíc obyvatel, ačkoli za Římanů v jeho zdech žilo padesát tisíc lidí. Praha snad měla nějaké kamenné budovy. Berlín neexistoval.
Odhaduje se, že v Evropě na sever od Alp bylo zhruba čtyřicet osídlení městského typu s více než pěti sty obyvatel. Vesnice mívaly jen vzácně více než deset „čísel“. Okna byly díry ve stěně: anglické window souvisí s německým Windauge, „oko pro vítr“.
Města měla většinou dřevěné palisády a připomínala westernové pevnůstky z hollywoodských filmů. Podobně vypadala většina šlechtických opevněných sídel; kamenná sídla si stavěli jen nejsilnější z panstva. Ve městech pobíhal po úzkých ulicích dobytek, všude ležely odpadky, exkrementy, ve vzduchu smrad a vysoké risiko nakažlivých chorob a epidemií. Požáry byly časté a po nich vydržely jen kamenné kostely apod. Topilo, vařilo se dřevem a území kolem měst a sídlišť se po roce 1000 rychle odlesňovala.
Desáté století, které vyústilo rokem 1000, bylo plné přírodních katastrof, neúrod, povodní, sucha, od Anglie po Čínu. V desetiletí po roce 930 na Islandu vybuchly tři sopky, jejichž popel ovlivňoval úrody ještě na Jávě.
Civilizační centra na severní polokouli ležela v arabském světě, v Indii a Číně. Z evropského hlediska to byl islám a jeho svět, který kolem roku 1000 n. l. stál stále ještě na vrcholu moci. S výjimkou byzantské říše se tehdy zcela zaostalá křesťanská Evropa s Araby nemohla měřit, a to ani ve vojenství.
Arabové si osvojili a spojili kultury zemí, které v průběhu 7. a začátkem 8. století dobyli. Na sever od Pyrenejí se ale arabská invase nedostala. V říjnu 732 zastavila Araby pod Abdarrahmánem, guvernérem al-Andalús rodem z Jemenu, koalice Franků, Sasů, Langobardů a Frísů. Abdarrahmán, který předtím vyvrátil Bordeaux, padl a Evropa si ušetřila islám.
Na indonéské Jávě kolem roku 1000 opustili lidé největší z buddhistických staveb Borobudur, „Buddhův klášter na výšinách (?)“, a nebylo to ještě pod tlakem muslimů. Vznikala v letech asi 778-824 a dostavěl ji král Samaratunga.
V Kambodži kolem roku 1000 měl hinduistický a buddhistický residenční a chrámový komplex khmerských králů Angkor milion obyvatel a v té době byl asi největším sídelním městem světa. Město sice nemělo hradby, ale zástavba se zavodňovacími systémy se rozkládala na ploše jednoho tisíce kilometrů čtverečních (dnešní Berlín devět set, Praha pět set, ale Babylón jen devět). Jeho největší stavbu Angkor Vat, „Klášter sídelního města“ (dostavěn v letech 1113-1150), velikostí překonal pouze Borobudur.
Orient: Arabská převaha
Abbásovský kalifát (od roku 750/132 A. H.) se sídlem v Bagdádu již nebyl jednotnou arabskou říší. V dnešním Španělsku až k Pyrenejím sahal kalifát córdobský, založený roku 756/138 A. H. Arabská velkoměsta mohla mít přes milion obyvatel: na východě vedle Bagdádu starý Damašek, Káhira (založena 969), na západě Palermo, Sevilla, Granada, Toledo; Córdoba se svými 80 školami, 50 špitály a 500 mešitami byla zřejmě největším městem západní Evropy.
Obchodníky z křesťanského severu musela arabská města přivádět k většímu úžasu, než jaký cítíme dnes my v Los Angeles či Tokiu. V římské říši, to jest v Německu, bylo kolem roku 1100 asi padesát měst, teprve v polovině 15. století na čtyři tisíce. Arábie ležela velmi blízko.
Muslimové drželi od roku 711 většinu Pyrenejského ostrova, po dvou staletích nájezdů dobyli roku 831 na Sicílii Palermo a pod jménem al-Madína z něho udělali hlavní město ostrova; arabské panství omezil až roku 1060 vpád Normanů, roku 1072 "osvobodili" Palermo a teprve roku 1091 byly vyhnány z ostrova poslední arabské posádky - a muslimové vyháněni až do roku asi 1240. Dlouho se drželi Arabové také na jihu Itálie.
Třebaže se tehdy v křesťanských kostelech západní Evropy začala výrazněji objevovat vitráž, práce z emailu, iluminované rukopisy, práce zlatnické, kováři dokázali vyrábět varhanní píšťaly, v zemědělství se vylepšil pluh a začalo se intenzivněji využívat vody k pohonu mlýnského kola, evropský svět ve srovnání s arabským zaostával.
Na dvorech mohamedánských velmožů se pěstovala poesie, astronomie, matematika, historie a geografie, působili tu hudebníci i tzv. filosofové; někdy po roce 950 byly do jedné sbírky shrnuty pohádky Tisíce a jedné noci.
Vyráběly se mechanické hračky, lékaři prováděli stejné chirurgické zákroky jako jejich hellénští předchůdci před tisícem let (např. tracheotomii). Botanici křížili stromy, vyráběly se parfémy a arabské číslovky se v této době dostaly do užívání i na sever od Pyrenejí (v Indii se kolem roku 870 poprvé objevila nula).
Rukou psané knihy byly doslova vyvažovány zlatem. Spisy dávných řeckých autorů byly přeloženy do arabštiny a odtud zprostředkovaně přicházely do Evropy. Mohamedánští obchodníci navštěvovali subsaharské oblasti (říše Songhaj), kde je zajímala např. tehdy hledaná sůl a otroci, plavili se podél východoafrických břehů a do Indie a Číny.
Dováželi slonovinu, zlato, koření, ořechy kola. Islám se uchytil na severu Indie a později v dnešní Indonésii. Že byla Afrika obepluta již ve starověku a helénští panovníci vládli ve Střední Asii a v Indii, bylo zapomenuto.
Otroci byli také v Evropě vyhledávaným artiklem. "Zbožím" byly hlavně oběti válek nebo loupeživých výprav ze slovanských zemí, které na arabských dvorech sloužily jako vojáci a konkubíny. Prodávali je vikingové, ale také „nóbl“ věřící. Prodejem slovanských otroků z Polabí zbohatli například saští Liudolfingerové (= Ottonovci): jejich zboží zprostředkovaně končívalo v Orientu.
V době, kdy latinské označení pro otroky servus a řecké dúlos upadlo v zapomenutí, vzešlo germánské a románské sclave, slave, esclave, neboť otroci byli v raném středověku získáváni ve slovanských oblastech (mimo jiné se slovem souvisí původ pozdravu čau).
S lidmi se obchodovalo v přemyslovských Čechách ještě ve 12. st. a různé formy otrokářství/nevolnictví přetrvávaly v Evropě do poloviny 19. století, ve smyslu politické/občanské svobody až do začátku století dvacátého.
Řím východu
Nástupcem římského císařství byla jeho východní polovina, které Evropané v moderních dobách říkají říše byzantská (podle starého městského státu Býzantion, přestavěného ve 4. století v Konstantinopoli). Křesťanští Řekové, kteří tvořili jádro státu, sami sebe ovšem nazývají Římany (Rómáioi, Rómájové) a také arabský svět a po nich Turci říši na Bosporu nazvali Rumelií.
Naopak Řekové a po nich celá Evropa nazývala bez rozlišení všechny mohamedány po jednom nevýznamném mesopotamském beduínském kmeni Saracény (Sarakénoi).
Na přelomu prvního a druhého tisíciletí existovala v Evropě výrazná hranice mezi východem a západem, a to nikoli jen mezi římským (katolickým) křesťanstvím a pravoslavím; byl tu i velký rozdíl civilizační. Řekové byli vyhlášenými staviteli a určovali trend (v jižní Francii, Španělsku a v Itálii se začínal objevovat románský stavební sloh). Konstantinopolis měla milion obyvatel a ještě dlouho byla největším městem celého křesťanského světa.
Stejně jako velká arabská města měla z antických dob pouliční osvětlení, veřejný dohled nad hygienou, nemocnice, chudobince, ale také luxusní obchody otevřené dlouho do noci. Na tržištích a širokých ulicích se obchodovalo s textiliemi, dobytkem či rybami v téměř bursovním kursu, fungovaly směnárny a místní bankéři poskytovali obchodníkům exportní úvěry (ještě dlouho se bude platit mincemi, první papírový peníz je z Číny z roku 1024). Veřejní písaři a notáři pořizovali zápisy.
Císařský dvůr byl proslulý přepychem a bohatí chodili v hedvábí, které se ve městě tkalo. Dělníci pracovali za mzdu a řemeslníci byli organizováni do cechů. Některé ceny byly pevně stanovené, stát kontroloval zahraniční obchod. Město mělo knihovny, zahrady, zoologickou zahradu a tolerovalo obchodníky-jinověrce. Ve vojenství vyvinuli v Byzanci na bázi nafty látku dnes neznámého složení, tzv. řecký oheň, který nešel uhasit vodou.
Barbarská Evropa
Ostatní Evropa žila výrazně "jednodušeji". Znalosti hygieny byly i v nejvyšších vrstvách téměř nulové. Splachovací záchody, koupelny, sauny a lázně z Evropy zmizely. Byzantinci a Arabové je používali. Zatímco velmoži Orientu jedli a pili, co svět dal, jejich evropské protějšky měly omezenější zdroje. Na stolech evropské šlechty převládala zvěřina; lov byl nutností i vášní (o štvanicích viz zde níže). Pro chytání ptactva se používali sokolové a sokolnictví bylo pro feudály kultovní zábavou (zvyk přišel z Arábie, kde je dodnes populární).
Kdo v Anglii nevrátil ulétlého sokola a byl usvědčen, byla mu z těla vyříznuta tři kila masa a předhozena k sežrání psům majitele dravce. K pečenému masu byly přílohami ořechy, obilné kaše a placky; méně chléb, neboť patřil na chudé stoly. Ze Středomoří se na sever jako vzácné zboží vozily mandle, pomeranče a hrozinky. Jídlo se zapíjelo medovinou, pivem a v některých oblastech vínem.
Obžerství bylo společenským standardem vyšších vrstev a zůstalo ještě po dlouhá staletí (s racionální výživou se od dob antických přišlo až v 15. století). Zeleninu horní vrstvy nekonzumovaly, byla považována za potravu pro poddané. Víno se tehdy za Alpami pilo mladé.
Na dně dna
"Lid", tzn. vesničané, jedl maso vzácně. Ostatně rapidní nárůst konzumu masa patří teprve do 14. století, kdy lidé podle všeho jedli mnohem více masa než dnes. Bylo-li maso, pak vepřové (koně a skot, pokud je vesničan vůbec měl, se poráželi jen pro stáří). Prostí kolem roku 1000 jedli hrachové, ovesné, prosné a žitné kaše ochucené bylinami, placky a chléb, ale málokdy z mouky. Kromě toho všechno, co les a louka daly.
Pily se medové nápoje zkvašené nebo mošty (hruškový). Znalost vaření domácího piva často patřila do výbavy manželek, ale velká éra piva nastane až za půl tisíciletí. V této době neexistovaly ve většině Evropy restaurace, zájezdní hostince ani nevěstince. Tradice taberen se uchovala na jihu Evropy a vzkvétala v arabském světě (srov. karavanseráje, slovo kurdského původu).
Zvěřina byla ze stolu chudiny v podstatě vyloučena. Feudál totiž znemožňoval poddaným lovit na svých pozemcích. Pytláctví se trestalo oběšením či utnutím ruky. Načerno se lovila zvěř do ok, ptáci "sedali na lep" na větvích.
Zemědělec (v této době ještě převážně osobně svobodný) toho s primitivním pluhem ve volském spřežení mnoho nevyprodukoval. Když přišla neúroda nebo války, snědl lid dobytek a pak došlo na mouku smíšenou s hlínou a kořínky.
Majitelům pozemků, šlechtě, byla ve výroční dny odevzdávána naturální daň z úrody a domácích zvířat. Podíl roboty byl ještě nízký, ale sedláci o osobní svobodu již přišli, viz zde níže. Panské a církevní "velkostatky" byly hospodářsky autonomními celky, státy ve státě.
Po Evropě ještě existovalo otroctví (zajatci), evropští panovníci měli otrokyně a otrocké služebníky. Vikingové a Arabové přímo pro otroctví lovili, Slované svá děvčata a ženy prodávali (srov. spojitost mezi slovy Slave, Sklave, slave, esclave a slovem Slovan).
Cena života
Kdo se neuhájil silou, o své právo přišel. Krevní msta byla rozšířená všude po Evropě. Cena za krev, zranění či zabití byla placena příbuzenstvem, jak stanovovaly dobové "zákoníky". Týkaly se však jen osobně svobodných lidí nebo majetku velmožů. Sem také patřily zlé skutky vůči královým otrokům a otrokyním. Za ty se platilo o trochu více. Z Východu přicházely do Evropy hazardní a jiné hry.
Karban lidu znám ještě nebyl, zato se všeobecně hrály staré známé kostky. V této době rozšířili Arabové znalost šachu, hry, která pochází z Indie ze 7. stol. (šaratunga, „vojsková hra“).
Do Evropy dorazila její perská podoba (slovo je odvozeno od perského "šáh", král) a na evropských dvorech se stala vášní, někdy až nesportovní. Kanut, nástupce anglosaského krále Ethelreda II., dal popravit jednoho šlechtice za to, že ho na šachovnici porazil. Tu a tam byly Franky obnoveny arény, ale nikoli pro lidské zápasy, ale pro štvanice zvěře.
Evropská (ne)vzdělanost
Naprostá většina Evropanů byla v této době negramotná. Znalost čtení a psaní byla získávána v křesťanských klášterech, odkud vybraní "učenci" přicházeli na panovnické dvory. Jenom málo mnichů, hlavně na jihu Evropy, mělo možnost dostat se k opisům antických svitků (knihtisk tehdy ještě neexistoval a ručně psané pergamenové a papyrové knihy zůstávaly velevzácností).
Obecným jazykem Evropy byla latina, jazyk církve. Pozdní latina se v nejčistší formě pozoruhodně zachovala tam, kam moc Říma nikdy nesahala - v irských klášterech. „Intelektuálové“ na kontinentu pocházeli za franské expanse převážně z gallorománských domácích kruhů, nikoli germánských.
Povědomí o jakési sounáležitosti neexistovalo a ani "konec světa" roku 1000 nebyl společnou "oslavou". První stoletní oslavou západního křesťanstva byl rok 1300, vyhlášený papežen Bonifatiem viii. 22. února.
Pouze několik lidí umělo řecky a arabsky. První univerzity vzniknou až v nadcházejícím století v italském Salernu a v Bologni. Staré vědy jako fyzika, matematika a mechanika byly v Evropě v podstatě zapomenuty. Medicína byla závislá na pověrách, magii a na špatně přeložených a upravených knihách z pozdní antiky. Největšími stavbami tehdejší Evropy byly ještě dlouho ruiny římského Colossea a dalších amfiteátrů v Galliích.
I šlechta bydlela v dřevěných staveních, města byla převážně dřevěná, elita se uchylovala do dřevěných věží, začínalo se teprve se stavbami kamenných kostelů (např. dón ve Špýru/Speyer byl zasvěcen až roku 1061). S rapidní proměnou se přišlo až kolem roku 1050, kdy se šlechta začala stěhovat do kamenných staveb na kopcích, hradů.
O egyptských pyramidách věděl v Evropě málokdo a od 3. st. př. n. l. neustále se prodlužující Velkou čínskou zeď neznal vůbec nikdo. Špitály na západě a ve středu Evropy ještě neexistovaly. Chudí se rodili a umírali bez povšimnutí, od sedmého století do zhruba roku 1000 se většina germánských sedláků (na starém říšském území byl proces rychlejší) zbavila osobní svobody; zakořenil lenní systém.
Průměrný věk populace nedosahoval třicet roků. Ženy s dvaceti dětmi nebyly vzácností. Odhaduje se, že téměř dvě třetiny novorozeňat se nedožívaly pěti let. Mezi panstvem byla šedesátka považována za věk požehnaný. Někdy v této době se začala šířit znalost stavby komínů, které odváděly kouř z domků a chýší. Topilo se všude dřevem (v Číně bylo právě jako topivo objeveno uhlí).
Bosí a do suknicovitých oděvů oblečení lidé si někdy kolem této doby vymysleli knoflíky na zapínání, nikoli jen na ozdobu (přišly z Orientu); topení v podlaze se vrátilo do Evropy až po roce 1400. Móda ve Středomoří kopírovala arabské a byzantské vzory, sever jen zíral. Párové tance se „dostaly do módy“ u šlechty také až po roce 1400.
Svět sám pro sebe
Do Číny za vlády dynastie Sung (960 - 1279) cestovali ze západu hlavně obchodníci arabští a indičtí. Velká čínská města měla kolem dvou milionů obyvatel a říše středu byla světem v hranicích, které v podstatě zůstaly až do roku 1912. Z Číny pochází papír z dřevité hmoty (slovo ale zůstalo "evropské", od papyru), znalost knihtisku stejně jako první kompas a první porcelán. Arabové roku 851 u Číňanů poznali čaj a dovezli jej na Západ (rostlina pochází z Barmy, nápoj byl v Číně znám údajně již od roku 2780 př. n. l.).
Evropa čaj objevila až roku 1610, kdy jej dovezli Holanďané. Další povzbudivý nápoj, káva, byl sice v Etiopii a v Jemenu znám kolem roku 850, ale na sever se pozvolna dostával až později. Holanďané ji přivezli do Evropy roku 1637. Americkou čokoládu/kakao zprostředkovali Evropě Španělé roku 1528 (první recept je z roku 1631). Všechny tyto nápoje byly zprvu Evropany považovány za medicínu. Také chemii či spíše alchymii poznali Arabové u Číňanů.
Od 10. století znali Číňané střelný prach, ale ne pro válečné použití, nýbrž pro pobavení, ohňostroj. První dělo z okovaného bambusu vystřelující šípy sestrojili Arabové roku 1304, ze začátku 14. stol. je první západoevropský ohňostroj (kolem 1320 Florencie; kolem 1420 teprve masivnější použití děl při obléhání hradů) a teprve z roku 1575 známe první použití ohňostroje k poctě panovníka (v Anglii). Státy hinduistické Indie stály technologicky také výrazně nad západním světem.
Zatímco orient stavěl do pole desetitisíce jezdců, císař Otto II. vyrazil na své slavné tažení do Itálie s 2100 obrněnci (prý měli na sobě dohromady padesát tun železa), syrské křižácké hrady pojaly nejvýše dva tisíce jezdců. Doba okázalých rytířských soubojů přijde až za sto let: první turnaj ve střední Evropě se konal roku 1127 ve Würzburgu.
Patriarchalismus indické společnosti byl však brutální nade všechny, i nad evropské. Hinduisté praktikovali zvyk satí, rituální vstup vdovy do žároviště zesnulého manžela. Sebeupálení se na zbožném indickém venkově děje místy dodnes. (Před třemi roky se takto upálila jistá Rúp Kanwarová, vzdělaná žena ve věku necelých třiceti let, pouze šest měsíců provdaná, když její manžel zemřel. Přihlížely tři tisícovky souvěrců, kteří čin nadšeně schvalovali.)
Pověry a víra
Na přelomu prvního a druhého tisíciletí byla převážná většina evropské šlechty pokřtěná. Výjimku tvořily ostrůvky starých kultů ve východní a severní Evropě. Naopak mezi prostým lidem byl odpor ke křesťanství, většinou šířenému cizinci, rozsáhlejší, srov. v Čechách legendy kolem sv. Václava a Vojtěcha; ještě Břetislav ii. (zavražděn 1100) dával ve své říši kácet a pálit posvátné háje starých českých bohů, vyhánět kněze jejich kultů a k tomu v prvním českém pogromu terorisoval židovskou populaci a zabavil Židům majetky.
Původní náboženství keltské, germánské a slovanské stále řídilo život evropského venkova. Síť kostelů a klášterů byla v této době ještě řídká a církev ideologicky ovládala přímo jen panovnické rody a města; zato od Grónska po (formálně) Palestínu.
Rozšířeným jevem mezi křesťany v této době bylo putování na svatá místa. Na místa "mučednická", do Říma nebo galicijského Santiaga de Compostela. Pouť měla zkrátit pobyt věřícího po smrti v očistci. Brzy se z toho pro církev vyklube výnosný obchod. Kvetl byznys se svatými ostatky, tedy podvrženými objekty z těl mučedníků víry nebo předměty z příběhů Ježíšových (krev, kosti, třísky z kříže).
Už císař Theodosius I. roku 386 kšeftování s relikviemi a jejich přemisťování zakázal zákonem. Neúspěšně. Kulty uctívání relikvií, neznámé ve starověku, přetrvaly dodnes (srov. předměty po slavných hercích, zpěvácích a politicích, srov. také useknutou ruku Rudolfa Švábského z roku 1080). Pravé šílenství po relikviích vypuklo s „latinským“ dobytím Konstantinopole roku 1204.
Pokud někdo v této době hledal východisko z problémů, doporučili mu duchovní správci, tj. církevní hodnostáři, obvykle jednoduchý všelék: zbožnost a abstinenci od masa a žen. Císař římskoněmecký Heinrich/Jindřich II. (králem od roku 1002, posledním ottonovským císařem 1014-1024) dostal přízvisko svatý, protože se nikdy nedotkl své manželky Kunigundy/Kunhuty (zemřela asi 1033).
Nápad, který vedl k vymření dynastie, obdivovali ještě po stu letech a papež Eugenius III. roku 1146 udělal z Heinricha světce, roku 1200 stejná sláva potkala Kunigundu z rozhodnutí papeže Innocentia III. (srov. zde výše pozdněřímské vzory).
Naopak jeden z jeho císařských nástupců, který to ve Vatikánu neměl dobré, Friedrich I. Barbarossa (žil 1122-1190), měl se svou druhou manželkou Beatrix Burgundskou jedenáct dětí, z toho osm chlapců; děvče se provdávalo jako třináctileté. Ovšem obnovitel říše na západě Karel Veliký měl s osmi ženami osmnáct dětí.
Pověrčivost tehdejších Evropanů byla mnohem větší než dnes. Kolem roku 1000 se všechny neobvyklé úkazy jako komety, zemětřesení, růže v lednu apod. hned masově vykládaly jako předzvěst zkázy. Čekalo se na příchod jakéhosi Antikrista, novozákonní falešné figurky chystající se zlomit vládu pravé víry. Poprvé se s ním počítalo roku 800. Nestalo se tak, Frank Karel Veliký se dal v Římě korunovat na římského císaře. O dvě staletí později se připravoval na nový věk mladý císař Otto III. Dokonce roku 1000 symbolicky otevřel Karlův hrob v Cáchách a vylomil si z jeho ostatků zub...
Konec světa nenastal a Otto za dva roky nato v Itálii zemřel, prý na malárii. Chápání jiného než křesťanského světa bylo tehdy vysloveně nepřátelské. Znalosti geografie končily u špatně vykládaných a malovaných starověkých map. Takže mimo malou Evropu žily podle dobových představ jen šelmy, draci a za nimi, za pouštěmi, ležela země zaslíbená (Palestina) a biblický ráj (prý někde v Anatolii). Dveřmi do pekla byly jícny sopek a zemí-pohádkou byla Taprobané, dnešní Cejlon.
Srovnáme-li, že od začátku samostatného vývoje živočišného rodu Homo sapiens uplynulo nejméně 1,5 milionu let, jsou poslední staletí technického rozvoje úchvatně rychlá. Kolem roku 1000 Eilmar z Malmsbury na anglicko-velšském pomezí vylezl na věž opatství, na ruce si přidělal jakousi konstrukci křídel a skočil.
Prý proletěl šest set yardů a do konce života zůstal mrzákem. O necelých tisíc let později, 20. července 1969, stanul první člověk na Měsíci, Neil Alden Armstrong v Moři ticha (nar. 5. srpna 1930; na Měsíc se v letech 1969-1972 dostalo v šesti misích dvanáct Američanů).
[v poněkud pozměněné podobě vyšlo v časopisu Týden 52/00]
říše, hydraulická, hydraulická despocie, režimy ovládající populaci kontrolou vod§ 3200