218

 

************************************************************

218.

Ol. 140, 3

94 SE

30 AE

(Kallimachos) | (Chairefón) 

a. u. c. 536

P. Cornelius Scipio a Ti. Sempronius Longus

************************************************************

Archontem Boiótů byl Mnásón.

Ve třetím roce spojenecké války se v lednu král Filippos V., který uprostřed zimy právě operoval v Arkadii a Élidě (viz předešlý rok), dostal přes Fáraiu, Telfúsu a Héraiu, kde rozprodal svou élidskou kořist. Dobyl Alifeiru, sám byl mezi prvními, kteří se zmocnili hradeb, pevnost města vydali obránci (o městu viz předtím roku 245 a dále roku 199). Figaleia se pak sama vydala do makedonských rukou, město převzal Taurión. 

Obyvatelé Leprea se dokázali ubránit přesile rabujících Aitólů, jimž velel Fillidás, posílených piráty, Élejci a Sparťany, kteří všichni prchli, jakmile se dozvěděli, že přichází Filippos s vojskem. Filippos tak ovládl celou Trifýlii; prý mu to trvalo šest dnů a jejím guvernérem/epimelétem jmenoval Ládika z Akarnánie. Jak silný oddíl mu zanechal, nevíme. 

Z Trifýlie odešel král do Megalopole a přes Tegeu do Argu, kde dal vojsku odpočinout. Z Argu se král vypravil do Acháje, ale ještě téhož měsíce se do Argu vrátil. Přezimoval zde a odtud zřejmě až v únoru propustil své makedonské vojáky domů k rodinám.

Někdy začátkem roku/v lednu, v době, kdy Filippos pobýval v Trifýlii, se pokusil ve Spartě o převrat jistý Cheilón z rodu Eurypóntovců. Se dvěma stovkami spiklenců chtěl po vzoru Kleomenově obnovit pozemkovou reformu, již potřetí v posledních třiceti letech. Povraždil všechny efory shromážděné u večeře, viz o nich roku 220, ale když se pučisté vypravili k domu Lykúrga, nenalezli ho, poněvadž se králi podařilo s pomocí sousedů uniknout na území heilótské obce Pellány. Cheilón zavraždil několik dalších opor Lykúrgova režimu, nenašel však žádnou podporu. 

Asi bylo všem jasné, že to s reformami nemyslí vážně. Ze Sparty utekl a osamělý se uchýlil k Achajům. Král Lykúrgos se vrátil do města; kolik dnů Cheilónova "vláda" trvala, nevíme, o osudu jeho lidí nevíme. Ze strachu před Makedony svezli tehdy Sparťané své venkovské majetky do města a srovnali se zemí pevnost Athénaion na megalopolském území teprve loni získanou. 

V květnu/za východu Pleiad, se na sněmu v Aigiu stal novým stratégem Achajů Epératos z Fár a proarátovský Tímoxenos neprošel (viz zde níže). Po dohodě s oběma Aráty, otec měl u makedonského dvora statut "přítele/filos" a účastnil se porad královské rady, na sněmu přeloženém do Sikyónu svolili Achaiové k daru deseti tisíců medimnů obilí pro Filippovu armádu. Přidali k tomu při zahájení tohoroční válečné sezony padesát talentů na žold vojákům na tři měsíce a rovněž se usnesli, že Filippos od Achaiů dostane na války, které povede na Peloponnésu, měsíčně sedmnáct talentů. Král pak v Korinthu cvičil makedonské vojáky v boji na moři a své falangisty ve veslování.  

Filippos se svými žoldnéři na Élejských získal bez boje loni ztracenou pevnost Teichos a vrátil ji Achajům z Dýmy. Pak znovu plenil Élidu. V červnu se král Filippos s flotilou s šesti tisíci Makedoňany a 1200 žoldnéři na palubě vypravil do Pater a odtud na Kefallénii: před Palou dal vojsku sklidit úrodu obilí, útok na Palu se však nezdařil a na Kafellénii si netroufal. Kefallénie byla spojencem Aitólů. 

Palu přitom Makedonci jižjiž dobyli, ale velitel Makedonů Leontios patřil ke spiknutí Apellově, viz zde níže, a vojáky soustavně v bojovém elánu brzdil. V téže době dorazilo vojsko Aitólů pod Dórimachem do Thessalie, aby rozdrobil Filippovy síly, odkud je však sami Thessalové pod Chrýsogonem dokázali vypudit. 

Lakedaimonští vedeni králem Lykúrgem plenili v Messénii. Filippovi radil vyslanec Messénských Gorgos, syn Euklétův, aristokrat a čtyřnásobný olympioníkos v pentáthlonu, aby teď vpadl s armádou do Messénie a dostal zemi na svou stranu (viz o něm roku 215). 

Podporoval ho v tom Leontios, to aby neutralisoval armádu; o protiarátovském spiknutí v okolí Filippově viz zde níže. Větry vanoucí čtyřicet dnů od severu by totiž znemožnily Filippově flotile rychlý návrat na sever, musel by trčet v Messénii, zatímco Aitólové by mohli nerušeně plenit Thessalii, jak na to krále upozornil Arátos. 

Z ostrova Kefallénie odplul Filippos přes Leukadu do Amprackého zálivu, aby na radu stratéga Akarnánů Aristofanta vpadl do Aitólie. Jako pomstu za loni vyrabovaný a zpustošený Díon a Dódónu pak důkladně vyplenil aitólské kultovní a sněmovištní místo Thermon, velkou část vypálili. Lokalita ve srovnání s Díem asi značně chudší, ale Makedonové se obohatili o vystavované trofeje a zbraně, některé si ponechali, na patnáct tisíc jich spálili. Filippovo druhé aitólské tažení trvalo tentokrát sotva týden, cestou vojáci ničili vše, na co natrefil, Aitóly porazili též pod hradbami Strata.

Sparťané s Lykúrgem zahnali na útěk Messéňany, kteří se chtěli u Tegeje spojit s vojskem Filippovým, a zmocnil se jejich celého trénu. Filippos V. předtím opustil Aitólii a odplul zpět k Leukadě, kde poprvé řešil Apellovo protiarátovské spiknutí, a odtud po dvou dnech plul do Lechaia. Ve dvanácti dnech po vyplutí z Leukady se vylodil v Lakónicevyplenil velkou část země s okolím Amykel. Při obraně Sparty Lykúrgos neuspěl, byl Filippem před městem poražen a druhého dne proti nastoupivším Makedonům a spojencům do pole nevytáhl. 

Filippos se tedy s armádou vrátil přes Tegeu a Argos do Korintha, když den tábořil u Sellasie, aby si prohlédl místo památné bitvy, viz rok 222. • Z této doby pochází dedikační epigram pod bronzovou (nedochovanou) sochou Filippovou z Epidauru. 

Do Korinthu také dorazili vyslanci Rhodských a Chíjských ve snaze zprostředkovat mírová jednání ve spojenecké válce. Vyjednali v Aitólii třicetidenní příměří a Filippos přijal nabídku na jednání v Rhiu. Pravděpodobně tehdy se hellénský svět dozvěděl o vypuknutí nové války Říma s Kartháginci, viz zde níže.

V této době v důsledku starší názorové neshody mezi pro a protiarátovskými stranami se provalilo v makedonském táboře v Korinthu a Lechaiu spiknutí, které vedli příznivci protiarátovských tendencí u dvora. Napadali dokonce královy přátele a ničili královský majetek. 

Filippos zasáhl tvrdě: Apellés, jeden z jeho poručníků a makedonský vyslanec u spolku Achajů, byl předán katovi i se svým synem a svým milencem, stejně jako jeden z armádních velitelů Ptolemaios, jistý (dvořan?) Krínón a velitel peltastů a královský rádce Leontios. Archigrammateus Megaleás unikl přes Athény, kde ho odmítli přijmout, do Théb, kde si před příchodem králova likvidačního komanda vzal život. Byl to konec protiarátovské strany u Filippova dvora (srov. roky 221 a 213).

Apellův program byl prostý, vlastenecký: chtěl dostat Achaje do stejného závislého postavení vůči makedonskému králi, v jakém byli Thessalové, jejichž autonomie byla v personální unii s Makedonií víceméně formální. Oslaboval tedy posice otce a syna Arátových, kteří střežili svou svobodu, třebaže byli v tak úzkém spojení s Makedonci, a kul pikle s jejich oposičníky ve spolku (Epératos). 

Apellés se svými lidmi sice mysleli na blaho království a Filippos se tak jako tak stal nepřítelem Achajů, nicméně ohrožovali královy záměry a snažili se zbavit dvorského postavení Taurióna, dohlížitele na záležitostí Peloponnésu, a Alexandra, správce chodu dvorských institucí/epi tés therapeiás; všechno to bývali spolubojovníci Antigona Dósóna a jím jmenovaní do funkcí, kteří se rozkmotřili nad taktikou, jak dosáhnout větší moci pro Makedony.  

Aitólové, když slyšeli o nepokojích mezi makedonskými vojáky a pak o osudu Apellovy skupiny, oddalovali setkání s králem v Rhiu, viz zde výše. Filippos vyzval v Patrách shromážděné své spojence, aby se připravovali na další válku spíše než na mír a odplul se svou flotilou do Korinthu. Zde propustil své vojáky domů do Makedonie, sám plul s malým doprovodem podél Attiky do Démétriady (zde souzen a popraven jeho dvořan Ptolemaios, zemřel jako poslední z celé spiklenecké skupiny). Na zimu pokračoval do Makedonie. 

Koncem září se stal stratégem spolku Aitólů Agétás. Zároveň si jej zvolili stratégem spojenečtí Élejští. Aitólové pod Pyrrhiou, velitelem v Élidě, vyplenili kraj kolem achajských měst Dýmy, Fár a Pater, napadali okolí Rhia a Aigia, až přivedli Achaje do zoufalé situace. Disponoval přitom Pyrrhiás jen 1300 Aitóly, tisícovkou Élejů, dvěma sty jejich jezdci a nějakými žoldnéři najatými za élejské peníze. 

Stratégos Epératos byl u svých lidí velmi nepopulární. Z důvodů, které neznáme, byl v opovržení, žoldnéři ho neposlouchali. Nedokázal proto zorganisovat odpovídající obranu země a Achajové z postižených obcí prý ani neplatili v nastálém chaosu daně. Epératos proto svůj úřad předčasně složil. 

V zimě byl za blíže neznámých okolností novými efory vypuzen ze Sparty král Lykúrgosneboť se prý pokoušel o tyrannidu. o co šlo, nevíme. Utekl do Aitólie, avšak na začátku léta roku 217 už byl zase zpět v Lakónice a v úřadu provolán efory, neboť zjistili, že obvinění byla vylhaná.

 

Ve čtvrtém roce čtvrté války syrské zahájil na jaře Antiochos III. znovu ofensivu proti Ptolemaiovi IV. Filopatorovi I. Po souši pronikl pobřežními průsmyky mezi městy Bérýtem (za něj do roku 187 se jmenoval Láodikeia) a Sídónem k jihu. Jeho protivníkem byl ptolemaiovský stratégos Níkoláos z Aitólie, nyní vrchní velitel ptolermaiovské armády ve válce se Seleukovci; své hlavní ležení držel v Gaze a když se vypravil na sever Antiochovi naproti, pak v Porfyreónu jižně od Bérýtu. 

Před pobřežím bylo nerozhodně bojováno v námořní bitvě. Velitelem ptolemaiovské flotily o třiceti válečných lodích a čtyřech stovkách zásobovacích byl odjinud neznámý Perigenés, seleukovské Diognétos. Na souši byl Antiochos s Theodotem úspěšnější a v bitvě na řece Damúrás či Tamyrás zvítězil: na útěku padlo dva tisíce ptolemaiovských vojáků a stejné množství bylo zajato, ostatní prchli do Sídónu. 

Nauarch Perigenés se pak bitvě na moři v rozhodujícím okamžiku vyhnul dalšímu boji a odplul s flotilou rovněž do Sídónu, na jehož obléhání Antiochos resignoval. 

Přes Filotériu (= Tiberias?) a Skythopolis byla Seleukovcem obsazena celá Galilaia. Na Antiochovu stranu přecházeli místní hellénští velitelé Keraiás a Hippolochos z Thessalie. Z města Atabyrion/Tabor, které dobyl, Antiochos pokračoval se stratégy Theodotem (asi Aitólským) a Níkarchem do Galaátidy, získal kromě jiných Pellu, Abily, Gadary a Rabbatammany či Rabbath Ammonu-Filadelfie, kterou dobýval a za frúrarcha zde zanechal Níkarcha, snad aby otupil vzájemnou řevnivost s Theodotem. Se Seleukovcem se spojili zdejší nabatští Arabové: první helléno-arabské spojenectví v historii.

Po tomto Antiochově tažení zůstaly v regionu ptolemaiovskými stále ještě Iúdaia, Samareia (tu měli obsadit přeběhlíci Keraiás a Hippolochos s pěti tisíci muži), Idúmaia a hlavně Damaskos (srov. rok 242, kdy byl ještě krátce seleukovský). Antiochos se s jádrem armády vrátil k moři a přezimoval v Ptolemáidě, Níkoláos držel ptolemaiovskou armádu pravděpodobně v Gaze. 

 

V Anatolii vypukla v hornatém a lesnatém terénu válka mezi pisidskými městy Pednélissem a Selgou. Garsyéris, kappadocký vojevůdce vzdorokrále Achaia, porazil se šesti tisíci pěšími muži a pěti sty jezdci Selgejské, kteří Pednélissos obléhali, a v době žní je na krátko zahnal, obléhané ale neosvobodil. Obsadil Milyadu a tábořil u Krétopole, dnes polohy neznámé. 

Zanechal v kraji Faylla a sám pokračoval do Pergy, odkud obeslal pisidská a pamfýlská města výzvou ke spojenectví s Achaiem a proti Selgejským. Pisidští Etennové/Etenneis sídlící v horách nad Sidou, poslali Garsyéridovi osm tisíc vojáků (! překvapivě vysoký počet na anatolskou pospolitost jinak málo známou, srov. v indexu s. v.), Aspendos čtyři tisíce. Naopak Siďané se ke koalici nepřipojili a poněvadž nesnášeli Aspendské zůstali věrni Antiochovi. 

S posilami se Garsyéris vrátil pod obléhaný Pednélissos a po vyrovnaném boji ve spolupráci s obleženými Selgejské porazil a obsadil jejich ležení; jejich ztráty měly činit deset tisíc padlých (!). Selgu pak oblehl sám. Občané vybrali svého předáka Logbasia, který býval hostinným přítelem Antiocha Hieráka a byl nedávno opatrovníkem Achaiovy manželky Láodiké Pontské, aby s Garsyéridem sjednal mír. Logbasis však rodnou Selgu zradil: uzavřel sice s Garsyéridem příměří, jednání o míru ale protahoval, dokud nepřišel Achaios II. se svou armádou osobně.

Zrada se však v rozhodujícím okamžilu provalila a magnát Logbasis byl s rodinou měšťany ubit. Achaios byl se ztrátami odražen při útoku na hradby, ale obyvatelé si raději vybrali mír než další válku. Selgejští, v jakémsi starém formálním vztahu ke Spartě, tvrdili, že odtamtud přišli noví osadníci, když zakladatel města byl prý argívský věštec před Troiou Kalchás, si oproti velké pokutě ubránili samostatnost (= přišla je v penězích na čtyři sta talentů hned, později dalších tři sta; ve dvou platbách na osmnáct tun stříbra!). 

Selgé, která v nejlepších časech mívala na dvacet tisíc obyvatel, nebyla v hellénismu nikdy nikým obsazena a autonomii si uchovala i v římské éře.

Mezitím obsadil král Attalos I. Sótér (srov. rok 223) celou Achaiovu Aiolii a kusy Iónie. Do spojenectví s ním se dali o své vůli Kýmé, Smyrna, Fókaiá, Aigai, Témnos, Teós a Kolofón, od nichž všech převzal pán na Pergamu jako záruku nových paktů rukojmí. Úspěšný byl díky pomoci keltských Aigoságů, které za tímto účelem najal a přepravil do Anatolie z Thrákie; byl to první případ angažování keltských žoldnéřů některým z Attalovců.

Pokračoval do Mýsie a jedním z Achaiových hyparchů zde, který se Attalovi podrobil, byl seleukovský stratégos Themistoklés, viz o něm roku 242 (potomek athénského Themistoklea?). 

Od další expanse zastavila na řece Magistu či Makestu Attalovo vojsko pověrčivost Keltů, neboť dne 1. září nastalo v oblasti úplné zatmění Měsíce (předtím bylo v regionu úplné 9. března a ještě předtím 20. března 219 a lze předpokládat, že po těchto událostech, tedy na jaře 218, přeplavil král své Kelty do Anatolie). 

Attalos tedy usadil Aigoságy na Helléspontu, poněvadž neměli zájem dál pokračovat ve válce a král chtěl dostát slibům, jimiž je nalákal do AnatoliePředpokládal, že migranti založí osadu/katoikii, ale to se nestalo. Keltové brzy začali loupit po celém kraji, mimo jiné vyplenili okolí Ília, které oblehli, a Attalos je musel zapudit severněji (srov. rok 216).

Zřejmě z této doby pochází přesídlení obyvatel zničeného Gergitha v Tróadě pod stejným jménem k pramenům Kaiku do Lýdie. 

• Je pozoruhodné, že Attala I., který dlouho proti Keltům bojoval, ctižádostivost donutila opět využít Keltů; sice jiných, mimoanatolských, ale stejně chtivých. Použití Keltů v celých klanech či kmenů bylo vždy pro místní obyvatelstvo záhubou a na konec i pro toho, kdo si je na práci zjednal.

 

Vypukla druhá válka púnská (viz poselstvo Římanů zahrnuté do roku 219) a začalo také druhé tažení Kartháginců do Itálie (srov. rok 379). Válka měla tři fronty, italskou, sicilskou a hispánskou, po diplomatické linii zprostředkovaně ještě čtvrtou, hellénskou. • Římanům tímto rokem také začala padesátiletá éra neustálého růstu v dominantní středomořskou velmoc, srov. athénskou pentékontaetéridu a křesťanskou "padesátiletku" v letech asi 330 - 380 n. l. 

Římané poslali konsula Ti. Sempronia s flotilou 160 pentér na Sicílii, jeho kolegu P. Cornelia Scipiona proti Púnům do Hispánie; to již Hannibal měl Pyreneje v zádechV Popádí založili Římané na prahu války 31. května kolonie Placentii a Cremonu. Tresviri/tříčlenná komise určená k rozdělení půdy přivedla do Placentie šest tisíc osadníků, v tom dvě stě jezdců. Že by je čekal poklidný, budovatelský rurální život, první generace kolonistů jistě ani nepředpokládala, viz zde níže.  

Celý kraj s osadami kolonistů byl od počátku napadán Boji, Insubry a dalšími severoitalskými Kelty, kteří oblehli římskou legii v Mutině, těšili se na příchod Púnů a na novou válku s Římany. Z Mutiny vylákali Bojové římské předáky k jednání a zmocnili se tak mimo jiné konsulára C. Lutatia Catula a dvou bývalých praetorů, kteří byli vězněni až do roku 203, viz tam. Rovněž členové placentské komise padli do bojských rukou a když je Keltové nabídli Hannibalovi, vrátil jim Římany k hlídání. 

Praetor L. Manlius Vulso chtěl vězně osvobodit, ale byl v lesnatém terénu Boji zaskočen a jeho oddíl rozprášen; Římané se uchytili ve vsi Tannetum. Na pomoc obležené legii vyrazil s posilami praetor C. Atilius Serranus. 

Na jaře obětoval Hannibal v Gádách Hérákleovi, který kdysi též překročil Alpy a vůbec měl prochozený západ Evropy. Púnská armáda t. r. se spojenci a týlem sestávala z devadesáti tisíc mužů pěšího vojska, dvanácti tisíc jezdců a 37 slonů (21 nechal v Hispániích k disposici bratrovi Hasdrubalovi); s ní přešel Hibéros, když výchozím shromaždištěm vojska bylo Nové Karthágo. Na moři disponoval flotilou padesáti pětiveslic. 

Pozdější historiograf púnské války L. Cincius Alimentus, srov. o něm rok 210 a 208, byl v té době Hannibalovým zajatcem, podrobnosti neznáme, ani jak byl propuštěn, a sílu púnské armády vyčíslil dvaceti tisíci pěšáky a šesti tisíci jezdci. Je pravděpodobné, že měl na mysli pouze Karthágince, resp. vojáky z Afriky, nikoli celkový počet se spojenci hispánskými a posléze keltskými a ligurskými. 

Po většinu času púnské války v Itálii provázeli Hannibala jistí Sílénos z Kalé akté a Sósylos ze Sparty, který učil vojevůdce řecky. Oba zanechali spisy o hannibalské válce, Sósylos v sedmi knihách (dochovány pouze citace), Sílénos sepsal též děje sicilské ve čtyřech asi knihách (ztraceny). 

Na výsledky diplomatických jednání, srov. římské vyslance v Karthágu (o nich roku předešlého) Hannibal nečekal: válku otevřel pád Sagunta a jakmile přes zimu a na jaře t. r. dorazili od keltských národů jižní Gallie uspokojivé zprávy, srov. rok předešlý. Většinu svých ibérských spojeneckých oddílů poslal domů k rodinám, 13 800 ibérských pěšáků a 1200 jízdních vojáků z různých kmenů odeslal do Afriky, z velké části do kraje nazvaného řec. Metagónia (viz o něm v indexu, s. v.), některé přímo sloužit do Karthága. 

Naopak do Ibérie přišlo podobné množství bojovníků najatých v Libyi/Africe, kteří sloužili pak pod Hasdrubalem, jemuž zanechal v Ibérii 57 válečných plavidel s námořní pěchotou a vrchní velení nad celou púnskou provincií.

Hannibal porazil Ilergéty a Bargúsie, u nichž se nedávno stavili římští vyslanci, viz rok předešlý, keltibérské národy mezi Hibérem a Pyrenejemi, a jako dozor nad nimi stanovil Hannóna, jemuž přidělil deset tisíc vojáků pěších a tisícovku jezdců; Bargúsiové drželi s Římany.

Pyrenejské pohoří překročil s vojskem padesáti tisíc pěších a deseti tisíc jízdních bez zavazadel a hispánských spojenců, prošel jižní Gallií přes řeku Rhodanos/dn. Rhône. Přes něj se po problémech s místními Kelty přepravilo již jen 38 tisíc pěších a osm tisíc jízdy a s problémy též, ale beze ztrát, sloni. 

Konsul P. Cornelius Scipio, jehož loďstvo o šedesáti bojových plavidlech kotvilo v ústí řeky, byl překvapen púnskou rychlostí a nedokázal s vojskem Hannibalovo tažení zastavit: většinu konsulské armády poslal do Hispánie pod velením svého bratra Cn. Cornelia Scipiona s přívlastkem Calvus, cos. 222, sám se v době, kdy Hannibal překračoval Alpy, obrátil zpět do Itálie a vylodil se v Pise, aby se v Popádí postavil Púnům. 

Cílem Hannibalova tažení s velkou pravděpodobností nebylo zničení Říma, vyvrácení, ale jeho porážka v poli a revanš tak za výsledky předešlé púnské války, která by opět omezila Řím na velmoc nejvýše italskou, viz rok 241.

Na řadě míst musel Hannibal přes předchozí ujednání s místními Kelty bojovat. Nejnebezpečnější z nich byli Allobrogové a začátkem září zahájil patnáctidenní přechod přes Alpy, kde od poloviny měsíce, o západu Pléiad, začalo sněžit; o jeho trase viz v indexu s. v. Hannibal.

Do Itálie dorazil již jen se dvaceti tisíci pěšáky (z nich polovina byli Hispánci) a šesti tisíci jezdci, to znamená, že téměř polovina vojáků v horách zahynula. Hannibalovo italské tažení a válka proti obrovskému lidskému a materiálnímu potenciálu trvalo do roku 203, válka skončila roku 201.

Kartháginskými spojenci se rychle staly všechny italské keltské kmeny nebo jejich části; povstaly ještě před púnským příchodem a daly se do války s Římany. Na tom zjevně musela kartháginská diplomacie jistě usilovně pracovat, a to asi hned po roce 222 (srov. tam). • Válečná přesila Římanů byla před Hannibalovým tažením obrovská: se svými spojenci byli schopni postavit do pole sedm set tisíc pěšáků a sedmdesát tisíc jezdců! Nikdy však ne koncentrovaně do jednoho místa.

Po čtrnáctidenním odpočinku po přechodu Alp a asi šest měsíců od začátku výpravy v Novém Karthágu asi v listopadu porazil Hannibal Tauriny a po třídenním obléhání dobyl jejich největší osadu Taurasii, když odmítli jeho přátelství. Pak Púnové přemohli Římany s konsulem P. Corneliem Scipionem v čele u řeky Ticina a řada popádských Keltů, mezi nimi Bojové, ujistila Púny svým přátelstvím. Někteří z Keltů však zároveň vyjednávali s Římany, a tak dal Hannibal v jejich zemi své jízdě rabovat. Zradou se v té době zmocnil Hannibal Clastidia plného proviantu: posádkový velitel Dasius, rodem z Brundisia, městečko vydal za čtyři sta zlaťáků. 

Kolem 21. prosince porazil Hannibal Římany pod konsulem Ti. Semproniem Longinem, který byl povolán narychlo ze Sicílie, srov. zde níže, aby se spojil s oddíly ochořelého P. Cornelia Scipiona, u Placentie na řece Trebii, pravobřežním přítoku Pádu; cesta ze Sicílie napříč Itálií trvala konsulské armádě čtyřicet dnů. Sněžilo, po bitvě nastala vánice s deštěm. Zde ještě v boji fungovali sloni, a to úspěšně, počet neznáme; všichni ale pomřeli přes zimu a na posledním na jaře jel Hannibal.

Konsul disponoval deseti tisíci Římany a dvakrát větším počtem spojenců, k tomu čtyřmi tisíci jezdci. Z nich se za nedostavěné hradby Placentie zachránila asi jen třetina. Když se o dobytí rozestavěného města pokoušel o něco později Hannibal, byl při tom zraněn. 

Stáhl odtud své oddíly a obrátil je k osadě Victumulae/Victimulae, kde Římané skladovali po dobu války s popádskými Kelty proviant. Obyvatelé se proti Púnům vypravili, ale byli v poli rozprášeni: bylo jich prý 35 tisíc. Osada se vzdala, přijala púnskou posádku, římská složila zbraně a tehdy ji vítězové vyrabovali a lidi povraždili. Podle jiné verse victumulští muži pobili své rodiny a sebe nebo nad sebou zapálili domy, aby nepadli do zajetí. Událost zřejmě náleží do začátku roku 217.

V zimním ležení se snažil Hannibal získat sympatie Keltů, jimž se nelíbilo, že se válčí na jejich území. Zároveň jim nedůvěřoval a pořídil si prý sadu paruk a oděvů, aby minimalisoval nebezpečí atentátu, a dařilo se mu v převlecích oklamávat i své okolí. 

V Hispánii operoval Cn. Cornelius Scipio proti Karthágincům úspěšně. Od Rhodanu plul k Emporiu a směrem k Hibéru a Římu opět podmanil místní Keltibéry. U obce Kissy římský výsadek porazil Hannónovy Púny, on sám s vůdcem Ibérů Andobalem padl do zajetí, a kromě toho se Římané zmocnili zavazadel vojáků, kteří odešli s Hannibalem do Itálie.

Neopatrnou bezstarostnost části Římanů vzápětí potrestal v čele oddílu osmi tisíc mužů pěchoty a tisícovky jezdců Hasdrubal, velitel púnské Ibérie, mnoho jich pobil a zahnal na lodě. Cn. Cornelius po shromáždění svých vojáků přezimoval v Tarrakónu/lat. Tarraconě. Viz dále rok následující.  

V létě rovněž vypukly boje na Sicílii, kde Hierón II. setrval na římské straně, římské oddíly se vylodily na Sardinii. Kartháginská flotila dvaceti pentér vyrazila k Itálii, aby plenila pobřeží. Kotvila u Lipary, tři plavidla vítr zanesl k jihu, kde padly do zajetí Hierónova kotvícího v Messáně. Král informoval praetora Sicílie M. Aemilia Lepida, cos. 232, úřadujícího v Lilybaiu, že se na něho chystá další púnské loďstvo 35 pentér, které již kotvilo u Aigús/Aegat.

Připraven očekával Říman se svými loděmi Púny před Lilybaiem, zahnal je, sedm plavidel zajal a s nimi 1700 vojáků a mužů posádky. ● M. Aemilius Lepidus zemřel o dva roky později a jeho synové L., Q. a M. (asi cos. 187) mu vypravili v Římě třídenní pohřební slavnosti s hrami/munus, během nichž zápasilo dvacet dva gladiátorských dvojic. 

Po této bitvě dorazil na ostrov konsul Ti. Sempronius. Obsadil Melitu, dnešní Maltu, která byla od osmého století zřejmě do této doby neustále kartháginská (srov. roky 257 a 241). Ostrov a posádku Římanům vydal její velitel Hamilkar, syn Geskónův. Kromě kartháginských šlechticů byli všichni prodáni s ostatními zajatci v Lilybaiu do otroctví. 

Ti. Sempronius pak chystal v Lilybaiu expedici do Afriky, když ale Hannibal překročil Alpy, dostal od senátu pokyn, aby se vrátil s armádou na sever. Posílil praetorskou flotilu na Sicílii na padesát lodí, legáta Sex. Pomponia pověřil válkou s púnskými loděmi pustošícími v ten čas kraj kolem Vibony a ohrožující město. Své konsulské vojsko poslal kolem Itálie po moři do Ariminia a odtud s ním vytáhl do Popádí, viz zde výše. 

V Lilybaiu sloužil zřejmě za této války jistý Strabón s vynikajícím zrakem. Viděl prý přes moře vyplouvat púnské lodi z přístavů, do Karthága to bylo 135 mil, a dokázal též sdělovat jejich počty. [Kdosi v době moderní spočetl, že by musel pro takový výkon pozorovat africké dění z výše dvou mil nad Sicílií]

Do t. r. lze klást usnesení/haliasma Akragantských o proxenii a euergesii pro Démétria ze Syrákús, jak doporučili tři jejich vyslanci jednající v Římě. Syrákúsan měl podle všeho dobré kontakty v Římě a nějak podpořil neznámou akragantskou kausu. 

Téhož Démétria poctili proxenií na Melitě (text kupodivu v koiné). Obě usnesení byla uchována na bronzových tabulkách/chalkómata a uložena v chrámu Iova Capitolina. Po jeho požáru na konci 69+ dal Vespasianus tři tisíce textů opět poskládat, ty všechny jsou ztraceny, ale tato dvě usnesení se tehdy nenašla a objevila se až v 16. století. Datována bývají moderně do let 241, 218 až po 210, kdy bylo město definitivně dobyto Římany (poprvé roku 262), kolem 100 nebo až do doby Ciceronovy. 

V Římě došlo ke změně v datu úředního začátku roku. Nyní se jím stal 15. březen (srov. změny v letech 463, 450, 423, 391 a 153).