***********************************************************
255. 
Ol. 258,3

566 SE
502 AE
neznámý
a. u. c. 1008
Imp. Valerianus III a Imp. Gallienus II

***********************************************************

Gallienus udržel hranice na Rýnu, limes odolal, vytlačil za něj Germány, viz rok předešlý. Posilnil v následujících letech opevnění CCAA/Kolína a Agusty Treverorum/Trever a s řadou germánských králů uzavřel spojenectví. 

V letech 257 - 258 však přišly nové útoky Germánů: Frankové vpadli do Gallií a Hispánií (poprvé Frankové v pramenech přímo jmenovaní), Alamannové prorazili až do severní Itálie a Gallienus je porazil u Mediolana, viz rok 259. K alamannskému vpádu vedeném Chrokem/Krokem mohlo dojít již v letech 251 - 253, jak zaznamenal křesťanský kronikář franckých počátků Gregorius z Tours.

Někdy v této době uzavřel Gallienus spojenectví s králem Markomannů Attalem, jehož dcera Pipa se stala jeho oficiální milenkou (manželkou provdanou podle germánských zvyklostí, nikoli římských), třebaže byl stále ženat s Iulií Cornelií Saloninou Chrýsogonou, matkou jeho tří synů Valeriana, Salonina a Mariniana a 36. augustou Cornelií Saloninou. 

Gallienus se s oblibou potloukal po hospodách a Salonina mu při tom bez ohledu na Pipu dělávala společnost. Přikládala se mu lehkomyslnost, s jakou přijímal zprávy o usurpacích a ztrátách provincií, zároveň však smysl pro humor. Byl literárně zdatný, filhellén, vynikl v řečnictví a v dalších uměních.

Blíže neznámí Borané, viz rok 250, donutili obyvatele Bosporu Kimmerijského, aby je na lodích dopravili na jih za lupem. Pluli podél východního černomořského pobřeží a oblehli dobře opevněné město a přístav Pityús/"Borová", gen. Pityúntos, dn. Picunda v Abcházii. Hraniční město říše střežila legie s velitelem Successianem (celé jméno neznáme). Římané útočníky odrazili a město ubránili, viz rok následující. Nájezdníci se pak vrátili na sever, viz rok následující. 

Successianus tak na sebe upozornil a Valerianus ho povolal k sobě, aby mu svěřil funkci praefecta praetorio. V ní mimo jiné organisoval roku 257 obnovu Antiocheie a okolí, viz tam. Jeho převelení z Pontu mělo na celý region neblahý dopad, viz rok následující. 

Germánské výpravy přes moře jsou prvními vikingy dějin. Je pozoruhodné, že tato vlna germánské expanse a římské slabosti je tak chabě dokumentována v pramenech. Neznáme jména germánských vůdců, ačkoli jejich počin byl z vojenského hlediska velkolepý a barbarství a rozsah germánského rabování hellénského světa obrovské.  

V Africe hořely říšské hranice rovněž. Proti loupeživým nájezdům Berberů se bránil snad ještě před rokem 253 procurator Caesarské Mauretánie Claudius Constans. Numidský legát C. Macrinius Decianus někdy v letech 253 - 256 porazil bandity ve čtyřech bitvách, úspěšný byl též jeho nástupce M. Veturius Veturianus. M. Cornelius Octavianus se za Valeriana stal vrchním velitelem všech afrických provincií/dux per Africam, Numidiam Mauretaniamque. 

Někdy v letech 255 - 270 byla postavena hradba Londinia podél Temže. 

***********************************************************
256. 
Ol. 258,4

567 SE
503 AE
neznámý
a. u. c. 1009
L. Valerius Maximus [...] Acilius Priscilianus II a M. Acilius Glabrio

***********************************************************

Gotové inspirováni Borany vytáhli přes Černé moře do Anatolie, srov. rok předešlý. Byla to jejich první samostatná zámořská výprava a první taková germánská vůbec. Jako žoldnéři sloužili předkové porýnských Germánů ovšem již v římských armádách na konci republiky, tvořili osobní gardy Kleopatry Ptolemaiovské i Héróda Velikého. Viz o deset let později a v indexu s. v. Germáni a Gotové. 

Nelze vyloučit, že útržkovitě zachované prameny popisují jednu a tutéž událost a nikoli seriál germánských výprav kulminujících následujícího desetiletí. 

Tentokrát "Skythové" zakotvili u ústí řeky Fasis/dn. gruzínské Rioni, vyloupili okolí v Kolchidě, krajině a království nyní zvané Římany Laziké, a pak došlo i na Pityúntu, viz rok předešlý. Odtud pluli na Trapezús, který po krátkém obléhání překvapivě snadno dobyli a vyloupili, třebaže měl silnou římskou posádku. 

Frankové na Západě poprvé zaútočili na dolním Rýnu. August Valerianus od podzimu 256 do podzimu 257 pobýval opět na Západě, pravděpodobně po Gallienově boku kdesi na dunajské hranici. Prvního ledna 257 nastupovali společný konsulát v Římě. V této pohnuté době razili císařští otec a syn mince s hesly jako Fortuna Redux, Pacatori orbis, Restitutor generis humani, Gallienus po zřejmě úspěších v Germániích si přidal přízvisko Germanicus Maximus a Restitutor Galliarum. 

V Římě se uprostřed léta rozvodnil Tiber právě v době, kdy Gallienus jmenoval svého syna Valeriana (II.), jehož věk neznáme, caesarem (18?); viz dále rok 258. T. r. byl praefectem urbi poprvé Nummius Ceionius Albinus a tehdy poprvé přišel do Říma L. Domitius Aurelianus, v letech 270 - 275 princeps. Podruhé byl Ceionius Albinus praefectem v letech 261 - 263.

***********************************************************
257. 
Ol. 259,1
jméno epónymního vítěze není známo
568 SE
504 AE
neznámý
a. u. c. 1010
Imp. Valerianus IV a Imp. Gallienus III

***********************************************************

Gotové se znovu vydali po Černém moři na lup, viz oba předešlé roky. V této sezoně pluli prvotní vikingové podél západního pobřeží Pontu, minuli města provincie Scythia a vylodili se až na thráckém pobřeží u jezera při městě Fileás severně od Býzantia (v dn. evropské části TR). 

Donutili rybáře, aby je přeplavili přes Bosporos k Chalkédonu. Ačkoli i zde byli římští vojáci počtem silní, rozprchli se a město Germáni snadno obsadili. 

Vzápětí vyloupili nájezdníci Níkomédeiu, odkud se obyvatelé před nimi evakuovali, následovalo plenění měst Níkaia, Kios-Prúsias ad Mare/dn. Gemlik, Apameia Myrleia/dn. u Mudanye a Prúsias ad Hypium. Před obléháním Kýziku jim zabránila povodeň na řece Rhyndakos po silných deštích a cestou domů ještě vypálili Níkomédeiu a Níkaiu. 

Vrátili se roku 265, pokud v zachovaných pramenech nesplynuly dvě události v jednu, viz tam.

Na obranu Býzantia poslal Valerianus, který byl ještě v srpnu v CCAA, jistého Felika, avšak o jeho tažení nevíme nic, ani neznáme celé jeho jméno. Sám císař táhl s armádou na ochranu Kappadokie, ale brzy se musel vrátit na obranu Syrie před dravými Peršany, viz zde níže; v květnu 258 doložen jeho pobyt v Antiocheji. Kromě toho se mezi vojáky šířil mor, viz rok 259.

● V CCAA/dn. Kolíně složil Valerianus s Gallienem řecký dopis pro Afrodisiadu v Kárii ve věci, která dnes už není zřejmá. Fragment zachován na kamenné stéle s datací v posledním řádku: pro 9 kal(andón) septembrión e[n Agri]ppeiné/"24. srpna v Agrippíně". 

Peršané obnovili t. r. nebo již roku předešlého invasi na římské území. Pod Šápúrem I. obsadili téměř celou Syrii, armáda prorazila až k Emese, viz rok 252 a 254. Po obléhání vyvrátili na Eufrátu starou seleukovskou katoikii Dúry/Európos, srov. rok 96- a 240+. Při dobývání během kopání podkopů pod hradby bylo použito Peršany k vykouření Římanů síry, což lze pokládat za první použití chemické zbraně v historii. Osídlení ani pevnost již nebyly obnoveny, viz rok 363+. 

Náhlým útokem pak dobyli Peršané syrskou metropoli, kde překvapili Antiošské zaujaté zábavou v divadle. Měšťané sledovali vystoupení jistého míma s manželkou, když ta se na jevišti otočila a pravila: "Jestli to není sen, hele, Peršané/Nisi somnus est, en, Persae!"

Peršany přivedl do Syrie jistý Cyriades/Kýriadés, radní ve své vlasti Antiocheji. Zpronevěřil prý hodně státních peněz určených na chod hippodromu, popřípadě svého otce, který mu vytýkal zhýralost. Šápúr/Sápórés se s ním spřátelil a vyslal s ním vojsko vedené Odomastem/Oromasda/Hormizd, korunním princem. Později se tažení účastnil Sápórés osobně, obsadil Antiocheiu na Orontu i Kaisareiu (na Moři?), Peršané vyplenili Samosaty, Tarsos a nejzápadněji v Anatolii Ikonion/dn. Konya v TR; srov. ovšem s rokem 259. 

• Z perských Sásánovců pronikl nejdále na západ Chosroés II., per. Chusró, panovník v letech 590 - 628, který se napříč Kilikií přes Efesos dostal až k Chalkédonu. 

Nevydrželo jim to dlouho a Cyriades byl buď zavražděn svými vojáky, nebo popraven králem. Bývá ztotožňován s podobným antiošským případem jménem Mareadés/Mariadés, rovněž vlastizrádcem. V obou případech nelze stanovit, zda vůbec přijali imperátorství a augustovský titul a do kterého roku události spadají.

Hormizdova armáda pronikla severně od Kilikie do Kappadokie a Malé Armenie a mimo jiné obsadila Germánikeiu a Sataly. Peršané odvlekli s sebou hlavu antiošských křesťanů Démétriána a poslali ho do Chúzistánu do města, které se později jmenovalo Gundéšápúr u Dezfúlu v IR, kde byli též usazeni římští legionáři po likvidaci Valerianovy armády, viz rok 259, zajatci z Amidy, Bostry a celého římského Orientu Šápúra II., srov. např. rok 360. 

Ve městě byla zajatci překládána klasická hellénská díla do perštiny a stalo se střediskem sásánovské vzdělanosti, na čemž v sedmém století nic neměnili ani muslimští invasoři.  

Valerianus zbavil zřejmě již tohoto roku Antiochii perské kontroly, měl ale nadále na krku invasi Gotů do Anatolie. Je možné, že v padesátých letech 3. století obsadili Peršané Antiocheji vícekrát, možná i třikrát. 

Roku 540 po dobytí města zničili Peršané Antiocheiu zcela, údajně zůstalo stát jen několik domů a většina obyvatel byla odvlečena do okolí Ktésifontu. Iustinianus osídlení z malé části obnovil a dal mu jméno Theopolis n. Theúpolis, "Boží město". 

V létě další z persekucí křesťanů nařízené Valerianem v Egyptě i jinde v říši, deváté protivenství, viz předešlá 36, 49, 64, 90, 95, 111, 177, 202, 235 a 249. Co ho spustilo, není zřejmé; august byl ovšem staromilec, ale zpočátku vůči monotheistům shovívavý. 

Edikty zakázal křesťanům shromažďovat se, nařizoval vyhnanství všem, kteří odmítli obětovat státním kultům, přišly popravy církevních činovníků, viz rok následující, pro senátory, jezdce a jejich manželky Ježíšova vyznání ztráty postavení a konfiskace majetků. Řada z alexandrijských křesťanů byla exulována na ostrovy, asi egejské.

Gallienus je po otcově perském zajetí pardonoval a vrátil jim majetky propadlé císařské pokladně, viz rok 259. Jím se začalo čtyřicetiletí míru mezi principy a křesťany, třebaže křesťanský kronikář či spíše hagiograf Eusebios z Kaisareie tvrdil, že persekuce a ničení kostelů pokračovalo i za Proba, Cara, Carina a Numeriana.

***********************************************************
258. 
Ol. 259,2

569 SE
505 AE
neznámý
a. u. c. 1111
M. Nummius Tuscus a Mummius Bassus

***********************************************************

Zemřel v srpnu Gallienův starší syn P. Licinius Cornelius Egnatius Valerianus (II.), od roku 256 caesar otcův na Západě, syn Iulie Cornelie Saloniny Augusty. Pochován byl pravděpodobně u Mediolana. Srov. o něm a jeho bratrovi roku 253 a 260, kde o jeho vychovateli Ingenuovi, jemuž Gallienus do péče syna svěřil. Caesarské místo zaujal po otcově boku jeho nezletilý bratr P. Licinius Cornelius Saloninus Valerianus vulgo Saloninus, viz dále rok 260. 

Pravděpodobně t. r. napadli Gotové, nevíme, která jejich část, oblast Illyrika a jiní z barbarů se přiblížili Římu. Gallienus postavil do pole praetoriánskou gardu a všechny vojáky kolem Města a vyzbrojil též část Římanů ochotných bojovat. Barbary překvapil velký počet vojáků, který stál proti nim, a stáhli se z Itálie za permanentního plenění zpět; k žádné polní bitvě s nimi nedošlo. 

K těmto událostem mohlo dojít až po Valerianově konci. Pravděpodobně někdy z této doby pochází poslední známý římský nápis z Dákie z Potaissy/dn. Turda v Sedmihradech, jímž jistý Donatus, velitel Páté legie Makedonské, která zde měla stálé ležení, uctil arabského či syrskoarabského boha Azíza/Deus Azizus. 

Valerianus se v Syrii konečně chystá na tažení proti Peršanům a sestavil armádu podle perského pramene o sedmdesáti tisících mužích. Jeho pád se mohl udát již tohoto roku, viz k tomu rok následující. Znamenalo by to rovněž, že se Peršané před římskou armádou stáhli za Eufrátés. 

O vzpourách a usurpacích v podunajských legiích Ingenua a Regiliana/Regaliana proti Gallienovi viz rok 260. Ingenuova usurpace začala podle jednoho zdroje právě za konsulů t. r. a po zajetí Valerianově, k němuž mohlo dojít už t. r., viz rok následující. Je pravděpodobné, že už t. r. začala usurpace Postumova, viz rok 260. 

6. srpna byl po krátkém úřadování sťat římský biskup Sixtus II., rodem Řek (ve funkci od 31. srpna 257). O čtyři dny později byl umučen údajně na rozžhaveném roštu Sixtův archidiákonos Laurentius, správce majetků římské obce. Volba nového biskupa-papeže trvala římským křesťanům rok, viz tam.

14. září byl v Karthágu na rozkaz procos. Galeria Maxima sťat biskup Thascius Caecilius Cyprianus, pokládaný křesťany za jednoho z "církevních otců". Předcházel masakr křesťanů 18. srpna v Utice s prý třemi sty oběťmi. 

***********************************************************
259. 
Ol. 259,3

570 SE
506 AE
neznámý
a. u. c. 1112
[Nummius] Aemilianus [Dexter] a [Ti. Pomponius] Bassus

***********************************************************

Snad tohoto roku nebo už roku předešlého vytáhl princeps P. Licinius Valerianus (I.) ze Syrie za osvobozením Edessy z perského obklíčení. Mnoho vojáků podlehlo cestou moru a Valerianus se snažil, pravděpodobně sám s armádou obklíčen, vyjednat s Peršany mír. Zradou Šápúrovou, král tvrdil, že  až po prohrané bitvě, byl Valerianus kdesi v prostoru mezi Karrhami a Edessou nejpozději asi na jaře roku 260 i s doprovodem jat a stal se prvním a jediným z římských polytheistických císařů, jemuž se dostalo hořkého otroctví. 

• Zajetí s ještě tragičtějším důsledkem pro římský stát měla bitva u Manzikertu/dn. Malazgirt poblíž Vanského jezera, do níž vpochodoval rhómajský/východořímský basileus-císař Rómános IV. Diogenés. Zradou vlastních lidí bylo římské vojsko o sedmdesáti tisících mužích 26. srpna 1071 rozprášeno seldžúckými Turky pod sultánem Alpem Arslanem a císař jat. Sultán ho propustil po slibu, že "Byzantinec" vyklidí města jako Edessu a Antiocheiu, že mu dá dceru a patnáct milionů zlatých k tomu. 

Dodržet slovo Rómánovi zabránil puč, jímž se dostal k moci Michaél VII. Dúkas, Rómána porazil a dal oslepit rozžhavenou ocelí; na následky hrozných ran Rómános brzy zemřel a Seldžúkům padla postupně do klína Anatolie a přišla ve velkých částech země o řecký charakter.

Podle jedné tradice dožil Valerianus kdesi v zajetí, podle jiné ho Šápúr I. používal jako živý stupínek při nasedání na koně. Podle další dal Peršan principa zaživa stáhnout z kůže a tu vycpanou ukazoval armádě, resp. po jeho smrti dal kůži obarvit na červeno a umístit v jakési svatyni; srov. podobu s narudo zbarvenou koží protiassyrského povstalce roku 720-. 

Valerianův ponižující osud, pokud zůstal při životě, upomíná starý předněvýchodní zvyk poprvé zachycený kronikou assyrského krále Tukultí-Ninurty I., když porazil kassitského krále Babylónu, cf. rok 1235: Kaštiliaš IV. byl lapen v bitvě, napsal vítěz, "šlápl jsem na jeho vladařský krk jako na podnožku/ina qereb tamchári šâti Kaštiliašu, šar Kašší, qátí ikšud, kišád bélútíšu kíma galtapi ina šépíja akbus". 

Říší po třicet let cloumal chaos, jaký dosud nepoznala. Žádný z vojenských principů do doby Diocletianovy nevládl déle než pět let, římské území se zmenšovalo a dobře živená armáda nebyla schopna eliminovat zahraniční nebezpečí.

Když se během průvodu o oslavách deseti let Galliena u moci roku 262 vmísili šaškové/scurrae mezi pochodující oddíl Peršanů a pozorně si je prohlíželi, říkali, že hledají principova otce. Římany to pobavilo, Galliena ani trochu a dal šašky zaživa upálit.

Římští zajatci, mezi nimiž byli armádní inženýři, pak v Súsianě budovali zavodňovací zařízení a komunikace, srov. ruiny v Šúštaru Bandi kajsar n. Poli kajsar/"Hráz n. Most císařův". Šápúr se zmocnil na římském území obrovské kořisti z krajů, které po staletí v míru vzkvétaly. Odvlekl s sebou velké množství lidí, žádné číslo historiografie neuchovala, ale lze se domnívat, že to byly desítky tisíců, které usadil po satrapiích perské říše. Část zajatců posloužila jako kolonisté k založení města Vuzurg Šápúr, pozdější arab. Ukbará severně od Baghdádu. 

Germánská plenění Balkánu a Anatolie a perská Levanty v těchto letech znamenaly pro říšskou ekonomiku těžké rány. Vzhledem k prioritnímu postavení armády spočinula tíha situace na daňových poplatnících, tedy na milionech římských občanů a tributárních spojencích. 

K chronologii valeriánovské katastrofy: Podle jednoho pramenného údaje byl Valerianus zajat šestého roku své vlády; to by bylo už roku 258, zde hovoříme o konci roku 259 n. začátku 260. Perské vyloupení Antiocheie lze datovat do let 252, 253, 256 a 260 a je pravděpodobné, že Šápúrových útoků na město, n. spíše na jeho nejbližší okolí, bylo několik. 

Podle poslední datace ve jménu Valeriana a Galliena na papyru v Egyptě ze dne 28. srpna 260 (?) a prvního dokladu o usurpaci Macrianově ze dne 17. září 260 z Egypta se usuzuje, že k zajetí Valerianovu došlo někdy v červenci až srpnu 260. 

Perský král Šápúr I./řec. Sápórés v textu skalního nápisu na "Rustamově rytině/desce"/Naqši Rostam u ruin achaimenovské nekropole Persepole v Persii/Fárs sděluje, že vládl od Armenie a Kavkazu po Indii, na jihu Ománu, ve Střední Asii i Kašgaru ve Východním Turkestánu (dn. Ujgurie, součást Číny). V bitvě u Misiché na hranicích Babylónie v "Asuristánu" porazil "caesara" Gordiana i s jeho gotskými a germánskými vojáky a Gordianus že v bitvě padl. Jeho nástupce Philippus "nám dal" půl milionu dénáriů a slíbil platit tribut. Roku 252, viz, Peršané zničili velké části Syrie "a okolí" s částí Kappadokie, vyloupili, vypálili a zničili 37 měst, počítal Šápúr: v bitvě u Barbalissu padlo podle perského zdroje šedesát tisíc Římanů.

Roku 258 n. 259 Peršané ve třetí Šápúrově válce s Římem oblehli Karrhy a Edessu a "caesara" Valeriana s armádou složenou z oddílů z celé říše v bitvě porazil a jeho osobně zajal vlastníma rukama, jak se Peršan chlubil. Peršané se podle nápisu zmocnili též praefecta praetorio a senátorů a všechny zajatce král králů rozdělil po pozemcích svého rodu v Persii, Parthii, Chúzistánu a Babylónii. 

Po bitvě prý Peršané znovu plenili, pálili a zotročovali masy obyvatel v Syrii, Kilikii a Kappadokii, dobyli Dometiúpolis, Tarsos, Tyany, Kybistry, Larandy, Ikonion, Kaisareiu Kappadockou/Mazaky a kappadocké Komány; srov. s rokem 257. Kappadockou Kaisareiu bránil jistý Démosthenés. Peršanům město o čtyřiceti tisících obyvatelích vydal ze msty jakýsi lékař, zajatec Římanů. Démosthenés na koni se probil pronikajícími Peršany a jejich středem unikl. 

Seriál římsko-perských válek pokračoval s několika příměřími do roku 299, kdy byl konflikt uklidněn, nikoli však ukončen, mírem v Nisibi, viz tam. 

Frankové devastovali Dolní Germánii a Belgiku, některé francké skupiny pronikly až do Hispánie a zničili Tarrakonu. Alamannové prorazili limes v Horní Germánii a Raetii, zaplavili kraj zvaný u Tacita (tedy před více než stoletím) agri decumates, zničili středisko Helvetiů Aventicum/dn. Avenches a vpadli do Gallií a Itálie. Gallienus je porazil u Mediolana a u Augustonemeta/dn. Clermont-Ferrand (nebo až roku 260?).

Z prostoru mezi CCAA a dn. Belgií pochází několik pokladů nalezených v moderní době s mincemi s ražbou z let 258 a 259. Majitelé se zjevně ke svým majetkům již nevrátili. 

Alamannský vůdce/král Chrocus n. Crocus, "Krok", srov. jeho jmenovce či potomka roku 306 (souvislost se jmenovcem/Crocco z Boiohaima je nezřejmá), byl Římany u Arelaty lapen a popraven. Předtím při vylupování Augustonemeta zničil chrám gallského božstva Vasscaleta/Vassocaletis, Vasso Galatae přirovnávaného Římany k Mercuriovi. 

Alamannského vůdce prý ke všem zločinům ponoukala jeho zlá matka, jejíž jméno neznáme (myslel si to o tři staletí později francký kronikář Gregorius, biskup v Tours, a nikdo to už neověří). Jméno agri decumates nenašlo nikdy uspokojivé vysvětlení ("desátková pole"?). Z velké části šlo o bývalé území keltských Helvetiů, viz rok 262 a srov. 255. 

Za Proba byli odtud Alamanné definitivně vyhnáni, za dalšího mocenského chaosu se vrátili, limes definitivně kolem t. r. padl, byl legiemi opuštěn a kraj vyklizen; římský živel tu do jisté míry přežíval, některé z pevnůstek sloužily zřejmě milicím osadníků a silnější augustové s Germány o kontrolu nad oblastí válčili, srov. za Constantia a Iuliana, který ve válce s Alamanny "osvobozoval" římská města, srov. rok 358n. 

Osídlení "polí" bylo vesnické, z větších osad vynikly Aquae Aureliae, dn. Baden-Baden, Clarenna, dn. Kastell Donnstetten a Vicus Aurelii/Öhringen, vše v zemi Baden-Württemberg.

22. července zvolen biskupem římským Dionýsios/Dionysius I., rodem snad Řek. Mezi křesťany přispěl k uklidnění ideologických sporů o trojjedinosti boha rozvířených sabellianismem (podle theologa Sabellia z Afriky n. Egypta). Dionýsios, který zemřel 26. prosince 268, zahajoval čtyřicetiletí "malého míru" se státem, kdy žádný z císařů nevytáhl do boje proti křesťanům. Byl též prvním z římských biskupů, který nezemřel smrtí "mučednickou", ale přirozenou.

Gallienus se na rozdíl od otce choval ke křesťanům shovívavě. Podle Eusebia vydal edikty povolující provozování kultu a restituoval církvi majetky zabavené otcem exulovaným křesťanům, viz rok 257. Na starost dostal vrácení statků Aurelius Quirinus, titulovaný v pramenech jako "ho tú megistú pragmatos prostateuón/lat. prócúrátor summárum ratiónum". 

Usmiřovací opatření platila zatím jen na západu říše, nikoli na Východě, kde Macrianové pokračovali v duchu Valerianovy náboženské politiky; zde nastala změna až roku 262. Jiného než křesťanského zdroje pro gallienovský mír s jesusovci není, vydržel však zjevně více než čtyřicet roků (c. 259/260 - 303). Křesťanství se přesto nestalo ani v této době povoleným náboženstvím/religio licita a odmítnutí účasti na rituálech oficiálního panovnického kultu stále znamenalo odsouzení na smrt. 

Gallienus vyloučil senátory z vysokých velících funkcí v armádě, viz rok 268. Synové centurionů byli zařazování mezi jezdce a za jeho vlády se začalo prohlubovat odcizování provincií od metropole Říma.