Iúdaiá (sc. gé), Iúdaioi, království Jhúdá/Jehúdá, Jehúd, Júda či Júdá, Jehúdi, lat. Iúdaea, č. Júdea, Júda, obyvatelé Židé (české označení z ital.), včetně odkazů na království Israél a Júdu§ 3761, 2150, 1975, 1942, 1929, 1880, 1786, 1730, 1448, 1447, 1400, 1361, 1350, 1298, 1280, 1275, 1253, 1245, 1235, 1233, 1223, 1220, 1213, 1206, 1200, 1198, 1182, 1179, 1156, 1134, 1116, 1108, 1070, 1108, 1070, 1050, 1020, 1015, 1005, 1000, 990, 972, 968, 955, 933, 914, 905, 857, 854, 842, 928, 924, 905, 773, 737, 735, 732, 728, 715, 705, 701, 699, 623 - 622, 617, 610, 609, 608, 602, 597, 596, 587, 562, 560, 538, 458, 445, 433, 420, 410, 404, 345, 333, 320, 309, 291, 246, 218, 212, 200, 190, 173, 167 - 159, 147 - 141, 135, 132, 131, 129, 114, 112, 104, 103, 101, 88, 86, 84, 76, 70, 57, 55, 53, 49 - 46, 44, 42 - 40, 38 - 36, 30, 10, 4, 2-, 6+, 9+, 12+, 15+, 19+, 23+, 26+, 30+, 34+, 36 až 41+, 44+, 46+, 48+, 49+, 51+, 52+, 54+, 57+, 58+, 62 až 71+, 73+, 95+, 96+, 106+, 114+, 116+, 118+, 124+, 130+, 132+, 133+, 135+, 147+, 175+, 195+, 198+, 222+, 249+, 300+, 325+, 352+, 364+, 388+, 391+ a nejstarší a mýthické události viz pod datace biblická;

království Jhúdá/Júda (jižní): 933, 917, 914, 905, 900, 888, 873, 857, 854, 849, 836, 814, 797, 783;

království Jisrá'él/Israél (severní): 933, 917, 914, 912, 888 - 885, 879, 876, 873, 857, 854, 850, 849, 842, 841, 815, 800, 798, 783, 715          

Obvykle se dnes v židovské tradici slovem Hebrejci/Ivrim označují beduínské skupiny před tím, než koncem 2. tisíciletí dobyly a obsadily Kanaán-Palaistínu (pokud k dobývání vůbec došlo; o možném původu jména viz rok 2375). Odtud se Ž. až do konce babylónského exilu nazývají Israélity, Jisr'élim.

Výraz v novověku ožil jako vlastní označení občanů Státu Israel, č. Izraelci. Jméno je podle patriarchy Jákoba, který si je změnil na I., a proto je obrat používán i jako označení pro veškerou židovskou obec: potomci Jákobovi.

Archeologové a zčásti i historici vyvracejí biblické podání nejstarších israélských dějin. Domnívají se, že Israélce možná není třeba pokládat za invasory do Palestíny, ale že byli prostě jednou ze součástí ethnických skupin označovaných jako Kanaánci. Po vpádu "mořských národů" se pozvolna transformovali ve svébytnou existenci a usazovali na vrších předtím neobydlených (Israel Finkelstein).

Podobně se pochybuje o stáří judaismu, resp. jeho rituálů a příkazů. Spekuluje se, že zvyklosti kolem sabbatu se objevily až v prvním století př. n. l., resp. za vlády Makkabských, a co původně patřilo ke znalostem zákazů v úzké skupině písařů a kněží, se mohlo dostat do širokého povědomí právě až v hellénismu nebo dokonce až v římské éře (Yonathan Adler, 2023).  

Israélci se původně členili do dvanácti klanů/kmenů, deset jich tvořilo v letech 933 až 722 severní království, viz rok 722, 933 a 1108. Seznam iúdských (dva kmeny) a israélských panovníků a alternativy viz Dynastové I. v příloze. O Židech v Mesopotamii viz pod Mesopotamie, o antisionismu, antijudaismu, popř. antisemitismu viz pod diasporá.

Slovo Hebrej se tradičně odvozuje od jména Šelachova/Selachova (č. Sále) syna Ébera/Ábira, "Toho zpoza řeky", předka Abrahámova. Netradičně bývá dáváno do souvislostí se jménem nomádů Hapiru či Apiru, eg. 'Apiru/Aper, zahrnutých kdysi mezi Hyksy s významem bandité, uprchlíci, nomádi, outsideři, později vojenské aristokracie v Palaistíně.

Slovo přešlo s podobným významem z egyptštiny a ugaritštiny ('pr) do akkadštiny: chapiru je cizinec (jako společenská vrstva), ^lúSA či SA.GAZ. Viz však rok 1895, kde jsou Chabirové nomády v Poeufrátí, srov. též rok 1400; o množství apirských a šasských zajatců odvlečených Egypťany viz rok 1446.

Jméno J. pochází od potomků čtvrtého syna Jákobova jménem Jehúda, jehož klan s potomky jeho nevlastního bratra Benjamína založil království Júdu. O řevnivosti chudší a méně významné Júdy vůči bohatšímu severnímu Israélu viz CSD a s. v. Israél.

Odhaduje se, že v 1. st. n. l. před pádem Jerúsaléma roku 70 n. l. žilo v diaspoře, viz tam, stejně nebo dokonce více Židů než v rodné Júdě, většina na území římské říše. Spekuluje se, že kolem začátku našeho letopočtu mohlo žít až osm milionů Židů, z nichž naprostá většina na území římské říše. Novověké úvahy, že by šest procent až desetinu veškeré mediteránní populace tvořili v 1. st. Židé, jsou spíše nadnesené a zavánějí iósépovskou propagandou. Nicméně o finančních možnostech Palaistíny a tedy svým způsobem také o velikosti populace viz na konci tohoto hesla.

Diasporní Židé z celé římské říše i palaistínští platili roční církevní daň korbán/karbán, řec. korbanás, do Jahweho chrámu v Jerúsalému ve výši jedné didrachmy v tyrské ražbě neboli dvou dénáriů. Že to fungovalo, dokládá již spor z doby Cicerónovy o zákazu vývozu peněz/zlata z církevní daně, věci pro svět hellénský a románský neznámé, z provincií. Korbán bylo původně označení pro "přibližování (k bohu)", tedy oběť.

Náboženskou povinností Židů bylo alespoň jednou za život se do chrámu podívat. Po roce 70 n. l. peníze na chrám platili do římské pokladny jako fiscus iudaicus, ale peníze šly na účely Iovova chrámu v Římě.

Vedle chrámového tributu platili obyvatelé Palaistíny stejně vysoký příspěvek na kněží, dva desátky z úrody, ze stovky dénáriů pětina připadla na osivo, třináct šlo Římanům a v rukách po všech daních a dávkách zůstalo lidem cca. 44 dénáriů, necelá polovina (= poměry hodně moderní).

Oblíbeným městem diasporních Židů byla egyptská Alexandreia, kde žili ve dvou z pěti čtvrtí a tvořili stát ve státu: jejich ethnarchés byl státem/korunou uznaným vůdcem národa, měl soudní práva nad svou komunitou, vydával vyhlášky. Druhým hellénským státem se silnou židovskou obcí byla v římské době Kýréné (srov. rok 320 a zde níže).

Od okamžiku, kdy se Palaistína stala součástí seleukovské říše (po roce 200), se novým centrem židovské diaspory stala Antiocheia na Orontu. O dvě staletí později tu došlo k odtržení křesťanství, původně židovské sekty, od judaismu, a překročení stínu  komunity ethnické.

Od dob pokoření severního židovského státu Israéle roku 722/ass. Bít Chumrí, Bít Chumríja a zrušení jižního státu iúdského o téměř sto čtyřicet let později, židovská diaspora vedla několik směry. Doložena jsou osídlení v Ninive a v médských Rhagách.

Po pádu Assyrie směřovali do Babylónie: Nabû-kudurrí-usur ii. je usazoval po babylónském venkově, v Babylónu, Nippuru, za Peršanů po roce 539 putovali zřejmě i do Anatolie (Lýdie). Autonomními sídly v Babylónii byla Ambár, Súra a Pumbeditha s náboženskými školami, které se udržely do poloviny 11. století n. l.

V tomto prostředí mimo jiné vznikl psaný soubor zvyklostí a zákonů talmud ("učení") tvořený mišnou ("opakování") a jejím doplňkem gemarou ("dokončení"); konečná redakce „babylónského“ talmudu (vedle „jerúsalémského“, c. 350 n. l.) je z doby kolem roku 500 n. l. Předpokládá se, že v Mesopotamii po roce 539-, kdy Židé dostali od Peršanů možnost vrátit se do Palestiny, většina zůstala v úrodných krajích Meziříčí. 

 

• Rozsáhlá sbírka zvykového práva dostala knižní index anglický a hebrejský teprve na konci roku 2011 v New Yorku. V jordánském Ammánu vyšel roku 2012 dvacetisvazkový překlad talmudu z aramajštiny do arabštiny (cena: 750 USD). Soubor pořídilo devadesát muslimů a křesťanů. V Káhiře v letech 2007 - 2009 vyšel překlad mišny tory z hebrejštiny do arabštiny.

Artaxerxés III. poslal řadu židovských rodin z Mesopotamie kolonisovat kaspickou Hyrkanii (odtud přízvisko Hyrkanský u dvou makkabských vládců, viz tam). O anatolské kolonisaci Antiocha III. viz rok 212: protože tehdy nevládl Palaistínou, židovští kolonisté, pokud je zpráva pravdivá, mohli pocházet z Babylónie.

 

V perské době byla autonomní chrámová občina a provincie/satrapie označována slovem Jhúd/Jehúd (jhd), jak vyplývá z mincí z konce 5. st., které s tímto nápisem kopírují athénskou ražbu s obrazem Pallady Athény (!) anebo z pozdější stříbrné drachmy, ze začátku 4. století, kde na obversu gorgoneion, na reversu lev na krávě s písmeny JHD. 

 

Ze 4. století pochází satrapiální ražba se sokolem na obversu a nápisem, na reversu s lilií, z konce perské éry pochází stříbrná mince se sovou a jménem kněze Jóchánána/Jhóchánán, na reversu s jakousi maskou (?); srov. též pod Palaistíné, Israél, Jerúsalém atd.

V hellénském světě patřili Židé mezi Orientálce s vnitřní náboženskou samosprávou. Autonomie volby vlastních kněží a jistou daňovou a hospodářskou nezávislost měly také babylónské, anatolské a syrské chrámové občiny. Vylidňování řady zemí ve Středozemí, např. právě velkých území Anatolie, posilovalo židovskou diasporu.

K vylidňování vedly četné války, občanské rozbroje a tíživá hospodářská situace. Hellénové z klasických oblastí odcházeli raději na východ, kde dostávali půdu od Seleukovců. Mithridátovské a římské občanské války vylidnily velké části Hellady, Malé Asie, ale i Syrie a noví vládci dávali osadnická práva i všem Nehellénům. Později se například židovské komunity v těchto oblastech stávaly objektem šíření nového monotheistického kultu. 

Hellénská liberálnost na východě netrvala na úplné integraci jinověrců, na západě Mediterranea se židovské komunity v rané imperiální době vyskytovaly celkem vzácně (srov. pod svoboda slova). Božský Iúlius a príncipové z Augustova rodu až do židovské války garantovali Židům v Itálii spolčovací právo, respektovali jejich spolky náboženské a osobně svobodní byli vyňati z vojenských odvodů.

Tiberius měl na to jiný názor, viz rok 16+, a stejně jako jeho adoptivní otec zakázal ve Městě egyptské a židovské rituály: vyznavači těchto kultů museli zničit své sakrální oděvy a předměty. Židovskou i egyptskou obec zjevně zákazy nijak neohrozily. 

Židovské elity byly v polytheistickém prostředí postiženy misionářským komplexem, šířením jediné správné pravdy, který později přešel a splynul v křesťanské neodbytné horlivosti. Asi jediným úspěchem židovského misionářství však bylo to, že začátkem 8. století přestoupil na judaismus chán turkického národa Chazarů u Kaspiku Bulan, srov. pod Chazarové.

Bez přičinění misionářů se dal roku 1919 v obci Abayudaya v Bagandě v Ugandě obřezat náčelník Kakungulu se synem a prohlásil své panství za židovské. Několik stovek Uganďanů svou židovskou identitu udrželo dodnes. 

Soužití polytheistů s monotheisty nikdy nefungovalo a už vůbec nikdy křesťanů s judaisty, ačkoli šlo původně o jednu z židovských sekt. První se v latině o judaismu pohrdlivě vyjádřil M. Tullius Ciceró v řeči na obhajobu L. Valeria Flakka (59), kde pojednal o zabavení korbánu/aurum Iúdaeórum a o "barbarské pověře/barbara superstítió".

Ještě v první polovině třetího století n. l. zdůrazňuje historik Kassios Dión/Cassius Dio, že se Židé "liší od ostatního lidstva ve všech detailech života a hlavně že neuctívají žádné z obvyklých (rozumí se: Hellénům a Římanům) bohů, ale prokazují hlubokou úctu pouze jedinému božstvu. Nikdy neměli," jak pravil Dión, "žádnou jeho sochu ve vlastním Jerúsalému, ale věří, že je bezejmenný a neviditelný, uctívají ho nejzvláštnějším způsobem na světě. Postavili mu velmi velký a krásný chrám...".

Historik Trebellius Pollio o několik desetiletí později kult označil slovy incertum numen/"neznámé božstvo", cf. rok 217+. 

Styčným jazykem Židů v diaspoře byla řečtina, a to i v Římě. V Mesopotamii a dále na východ, v Íránu a Indii to byla aramejština, jazyk všech, kdo provozoval dálkový obchod. V synagógách se kázalo řecky v duchu Septuáginty.

Diasporní komunity řídili archonti (funkce čestná), kollegiu předsedal gerúsiarchés, synagógu řídil archisynagógos. Nejstarší známá synagógé fungovala v době kolem roku 225 př. n. l. u Alexandrie, největší vykopaná je v Dúře-Európu s datem 244 n. l. s freskami s biblickými náměty, viz pod Dúra. Místně se několik komunit spojovalo ve svazy s ethnarchem či patriarchou v čele (odtud pozdější křesťanská praxe).

Přes jazykové splývání s okolím udržovali Židé jahwimus a v podstatě platí, že půl tisíciletí od začátku „babylónského zajetí“ měli komunity po celém světě.
Jerúsalém se snažil přebudovat v hellénistické město Héródés Veliký. Vystavěl divadlo (zřejmě jedním z prvních Židů, které známe v Itálii jménem, byl za Neróna herec Alitúrus) a amfiteátr, ale v divadle ho málem teroristé zabili. Sebasté/Samareiu vystavěl jako kopii hellénské polis s chrámem Rómy a Augusta, v Kaisareji Přímořské, sídelním městě římské správy, byli Židé dokonce v menšině (stavěna od roku 22 př. n. l.).

Héródés organisoval stát a vojsko podle seleukovského vzoru, stavěl pevnosti (Jeríchó, Masada nad mrtvým mořem v Idúmaji, Héródion západně od Mrtvého moře) a dbal na representaci: byl jediným z židovských vládců po Jóšáfátovi Júdském, viz rok 873, který dosáhl věhlasu námořního – doprovázel svým loďstvem z Kaisareje Maritímy, Přímořské, do Pontu M. Agrippu a cestou obdarovával hellénská města v Anatolii.

Když roku 4 př. n. l. Héródés Veliký zemřel, byl posledním v řadě hellénistických vladařů nad Palaistínou s královským titulem, který se dokázal prosadit proti svému okolí, přežil také Antónia s Kleopatrou (ta ho nemilovala), udržel se za Augusta. Jeho syn Hérodés Archeláos o královské diadéma ani nežádal a roku 6 n. l. ostatně musel odejít do vyhnanství do gallské Vienny.

Prvními císařskými prokurátory nad júdskou tetrarchií byli od roku 6 n. l. Cópónius (celé jméno neznáme), od roku 9 n. l. M. Ambivius, od roku 11 Annius Rúfus, od roku 14 Valerius Grátus a od roku 26 Ti. Pontius Pílátus (do roku 36), slavný z Ježíšova mýthu.

Židovští radikálové, zélóti, aram. gan'an, hebr. gana, pořečtěle kanaios, se nikdy s římskou nadvládou nesmířili, jako se nikdy nesnesl židovský theokratický stát s hellénským občanským. Zatímco židovská elita se za ptolemaiovské i seleukovské vlády hellénisovala, proletariát a venkov se radikalisoval.

Aby mohli majetní a vzdělaní Židé mezi hellénskou populaci, dávali si chlapci operačně restaurovat uřezanou kůži na přirození (leipodermos, srov. pod obřízka) a rodiny kultovní rituál, který se stal národním symbolem (ani zdaleka však ojedinělým) zrušily: jejich děti mohly pak bez posměchu cvičit v palaistrách a gymnasiích, směly na stadiony.

Naopak vládce Adiabény Izatés II. bar Monobazos a jeho matka Helené, žena Abgara z Edessy, konvertovali za Claudia na júdaismus a král se dal i obřezat. Stal se tak zřejmě prvním významnějším proselytou dějin a Adiabéné postupně druhým státem s júdaismem jako většinovým kultem.

Mattathiás, zakladatel dynastie Hasmónů (zemřel roku 166), zabil Žida za to, že odpadl od monotheismu a chtěl prý i obětovat (za vzor si vzal biblického Pinchase/Pinhase, monotheistického „prateroristu“, viz pod Móše). Nebyl za vraždu potrestán a zřejmě to je první doklad nadřazení fanatického monotheismu nad právo.

V Palaistíně byl rozšířen lidový banditismus, proticizácký terorismus a hellénští a jiní obyvatelé se drželi při svých sídlech. Napadali je sícárií/ „dýkaři“, jak se jim tradičně latinsky říká (řecky zélótes, viz pod terorismus).

Iúda Galilejský zřejmě jako první ze „síkáriů“ udělal z bojů s okupanty náboženskou povinnost, svatou válku. Prvním vyhlášeným teroristou byl Eleazar ben Dinaj, který v Palestíně řádil od Tiberiových dob a dopaden byl roku 53 n. l. místodržitelem Antóniem Félikem a poslán na smrt do Říma.

V Kaisareji Přímořské byla za Pontia první demonstrace „občanské neposlušnosti“: Židé si na pět dnů a nocí lehli kolem jeho residence a nevstali, dokud nezměnil své rozhodnutí o umístění vojenských standard s orly v Jerúsalému.

Když roku 39+ údajně dostal Gáius nápad postavit v Jahweho jerúsalémském chrámu Iovovu či Diovu sochu, podařilo se prý císařův záměr rozmluvit syrskému místodržícímu P. Petróniovi a tetrarchovi Héródovi Agrippovi I. (první z židovských vládců, který razil minci s vlastním obrazem).

V Alexandreji se jinak relativně klidné multiethnické soužití (srov. ale ethnické tábory za Ptolemaia VII.) změnilo s příchodem Římanů: na rozdíl od Hellénů a Egypťanů se postavili Židé na stranu Caesarovu. Egypťané nesnášeli židovskou protiegyptskou propagandu o útěku Mojžíše/Móýsés-Móše (viz tam) s Židy z Egypta a např. Manethón kontroval jinou versí mythu: Židé zakleli Egypt morem a nemocemi. 
Za Gáia už vřela métropole na Nilu sváry mezi Židy a Hellény s Egypťany, město se v podstatě rozdělilo. V srpnu roku 38 n. l. došlo k prvním velkým protižidovským bouřím v Alexandrii, k ničení synagóg a obydlí v těch čtvrtích, kde žili Židé v menšině. Vystěhovali se tehdy prý všichni alexandrijští Židé do jedné jediné na Nilu a bylo z toho prý první přelidněné ghetto. 

Vůdcem protižidovských násilností byli Ísidóros a Lampón; dokonce císaře Claudia označovali za položidovského bastarda, za což byli oba popraveni. Claudius ovšem také vydal edikt, aby Židé v říši „nepohrdali bohy ostatních národů“.

● Výraz ghetto je novější, snad z benátské italštiny od "geto", slévárna, neboť tam v Benátkách kolem opuštěné slévárny obdrželi Židé od dóžete Loredana v březnu 1516 povolení usadit se, původně sedm set rodin. Uzavřená čtvrť byla otevřena až  Napoleonem roku 1797. V Maroku se židovská uzavřená sídliště nazývala al-malláh/malleh, c. "soliska". Tak podle lidového výkladu, poněvadž tam byly Židům údajně dávány k nasolení hlavy popravených. 

Ve vypjaté atmosféře vzájemné nenávisti pobili 6. gorpiaia, tedy asi 24. září roku 66 n. l., židovští radikálové v Jerúsalému Římany a ještě téhož dne, ne-li současně, povraždilo hellénské obyvatelstvo Židy v Kaisareji. V Damašku byli Židé zavřeni do gymnasia a později pobiti (první užití sportoviště k likvidaci odpůrců mimo Alexandreji, srov. rok 80 a pod stadion).

Podobně dopadlo menšinové židovské obyvatelstvo v hellénisovaných městech Askalónu, Skythopoli, v Gadarách, v syrské Ptolemaji, Tyru (nikoli však ve velkoměstech Antiocheji, Apameji a Sídónu). Egyptská Alexandreia také tehdy reagovala prudkými nepokoji.

Události roku 66 nastartovaly válku Židů proti Římanům (trvala lokálně do roku 73) a z historického hlediska byly zřejmě prvními většími bouřemi proti jednomu celému ethniku, jimž se v novověku říká východoslovanským výrazem pogromy. O průběhu války viz v CSD. 

Theorie „viny Židů“ je však starší než křesťanství. Římský historik Tacitus ve svých Historiích podává ještě starší hellénistické podání, podle něhož byl Móýsés z Egypta vyhnán, protože prý „to lidské pokolení jako odporné bohům/genus hominum ut invísum deís“ způsobilo v zemi mor.

O původu Židů kolovaly v hellénismu a pak mezi Římany bajky jen zčásti propletené příběhy starozákonními. Tak Cn. Pompéius Trogus, jehož latinsky psané dějiny známe pouze z výpisků jistého Iústína, odkudsi vyhrabal, že Židé pocházejí z nějakého Damaska, po němž že se jmenovalo ono syrské město. Jeho manželkou byla Athara, kterou prý zbožtěli.

Damaskovým nástupci byli Azelus, Adores, Abrahames a Israhel a ten že měl deset tisíc synů. Rozdělil je do deseti částí a nazval je Židy/Iúdaeós appellávit. A nejmladším ze sourozenců byl Ioseph a toho bratři prodali do Egypta. Vykonal tam mnoho zázraků a jeho synem byl Moyses. Když Židé dostali svrab a lišej/scabiés et vitilígó, Egypťané je vyhnali... 

Rovněž židovští intelektuálové diaspory dokázali navymýšlet podivuhodnosti, které lze shrnout do jediného "zjištění": že totiž hellénské písemnictví a filosofie má kořeny ve starozákonním světě monotheistického proroka Mojžíše. Jistý Aristobúlos, pravděpodobně Alexandrinec, pod jehož jménem kolovaly dopisy s Ptolemaiem Filométorem, to dokazoval pomocí zmanipulovaných citátů Starého zákona.

Filón z Alexandreie, jehož dílo je zčásti zachováno, spatřoval ve stóickém a platónovském božském dobrotivém tvůrci podobu jeho vlastního, židovského boha. Všechny takové vývody shrnul Iósépos Flávios, který byl o intelektuální převaze svých soukmenovců nad Hellény skálopevně přesvědčen; tedy alespoň se o to snažil, a to nikoli ve spojení s křesťanstvím. Podobně později věřili ideologové raného křesťanství, že všechna moudra antického světa vyšla z biblického prostředí a Helléni že je pouze kopírovali. 

Po roce 70 n. l. židovská protiřímská povstání propukala do roku 352 n. l., kdy Židé v Dioskaisareji v Palaistíně pobili posádku a zvolili si králem člověka jménem Patricius. Potlačeno Kónstantiem Gallem.

Židovští radikálové v Kýréně, na Kypru a v Egyptě zahájili za Tráiánových parthských tažení roku 115 novou protiřímskou a protihellénskou válku trvající nejméně tři roky, druhá válka židovská. V Kýréně si zvolili králem jistého Andreu s přívlastkem Lukuas (tedy: „z Lykie?).

Židé prý vyvraždili všechno nežidovské obyvatele v provincii a Kýrénaika se už nikdy později nevzchopila; nepomohlo, že tu Tráiánus a Hadriánus zakládali osady pro veterány. Bylo to prý 220 tisíc obětí a Cassius Dió zaznamenává, že Židé maso svých obětí vařili, odívali se do jejich koží, pomazávali se jejich krví, rozřezávali lidi pilou na půlky, předhazovali šelmám a nutili je bojovat v aréně.

Andreás po porážce povstání vpadl do Egypta a řádil v okolí Alexandrie, 13. října 115 bylo povstání potlačeno. Povstání na Kypru vedl jistý Artemión a Židé mimo jiné vyvraždili město Salamínu s okolím, prý s 240 tisíci obětmi. Ostrovní revoltu potlačil Q. Március Turbó (jeden z posledních známých Márciů) a Tráiánus pak zakázal pod hrozbou smrti Židům na ostrov vstupovat, a to dokonce v případě, že by jejich loď před pobřežím ztroskotala v bouři...

Roku 116 povstali proti Tráiánovi mesopotamští Židé věrní Parthům a podporu měli z Adiabény, kde vládla dynastie, která se přichýlila k júdaismu. Potlačil to Mauretánec Lúsius Quiétus (první „plukovník“ černé pleti?), který se roku 117 stal guvernérem Iúdy, kde potlačil další vzpoury, které s sebou přinesli uprchlíci z Kýrény a Egypta (viz pod Maurové); v Židy obklíčené Alexandreji naopak egyptské a hellénské obyvatelstvo pobilo všechny domácí Židy.

Centrem mesopotamských Židů byla v prvním století n. l. Nehardea n. Nearda/Naarda (pl.) na Eufrátu západně od Ktésifóntu. Za parthského krále Artabána III. získali pro město autonomní práva bratři Chasinaj a Chanilaj (stav trval patnáct let). Město vyvrátil a srovnal se zemí roku 262 Odainathos Palmýrský, protože v nových poměrech po konci parthské vlády drželi Židé při sásánovských Peršanech. Platilo to později i pro dobu Muhammadovu, kdy se Židé ve válce persko-východořímské drželi Peršanů, Arabové Byzantinců (císař Hérákleios 610 - 641).

Zélóti na čas operovali až v Palaistíně a v Mesopotamii. Zřejmě chtěli založit nové židovské království, ale na začátku Hadriánovy vlády Římané severní Afriku pacifikovali. Lze říci, že novověká označení sionismus a antisionismus pro židovský nacionalismus a jeho odpůrce se ideově zrodila před vzrůstem křesťanského živlu v Alexandreji a v severní Africe; více viz diasporá.

V Alexandrii a okolí a v Levantě zřejmě někdy v této době začal vzrůstat prvek křesťanský a júdaismus se pozvolna dostával mezi židovskou populací a dalšími ethniky do menšiny. Ovšem odhaduje se novodobě, že za Diocletiána, posledního z velkých pronásledovatelů Ježíšova náboženství, bylo v římské říši tak patnáct procent křesťanů. Křesťané se v Alexandrii a Antiochii stali nesmiřitelnými odpůrci júdaismu. Pronásledování křesťanů ve třetím století se naopak júdaistů netýkalo, ani je nezaujal rychlý nástup hornoegyptského mnišství.

Když se Hadriánus rozhodl na místě Jerúsaléma založit římskou kolonii Aelii Capitólínu, Židé povstali znovu. Odpor však začal už mimo jiné zákazem znetvořování těla včetně obřízkou (první vojenské operace v Júdě roku 128), hnutí za Nový Jerúsalém se města zmocnilo někdy po roku 130. Poslední židovská válka starověku trvala v letech 132 až 135 a vedli ji kněz Eleazar a náčelník banditů Simón zvaný Syn hvězd, Bar koch(e)ba n. Simón bar Kozeba. Bar Kochba bylo bojové přízvisko „Syn hvězdy“ neboli mesiáš.

Město bylo dobyto ve stejný den jako roku 70, tedy asi 24. září 135. Povstalci razili stříbrné a měděné mince s datací 1. až 3. roku „osvobození Israéle“. Císař pak zakázal Židům vstup do bývalého Jerúsaléma, jeho okolí se vylidnilo; celá provincie prý přišla o šest set tisíc lidí. Zajatci prý byli prodáváni v Hebronu a v Gaze po tisících a tržní lokalitě se po staletí říkalo „Hadriánův trh“.

Židům císař zakázal v městě a okolí žít, což platilo pro zbytek polytheistické éry. Ze třetího až pátého století pocházejí keramické olejové lampičky nalezené na Olivové hoře s motivem memory. Vyráběny byly v Bejt Natíf, řec. Bethletefon, arab. původně Bajt Lettif, c. dvacet kilometrů od Jerúsaléma. To by nasvědčovalo tomu, že v té době se Židé do města vrátili, resp. vyznavači júdaismu. Teprve roku 638 se směli Židé oficiálně vrátit, a to po dobytí města na Východořímanech Araby pod kalífou Umarem. 
Sanhedrin se po ničivé válce přestěhoval do Béth Šeárím, od asi roku 200 Tiberias. Po zániku chrámu zanikl také velekněžský úřad. V čele velerady stál za Héróda Velikého farisej Hilel/Hillél rodem z Babylónie a když ji král zrušil, založil Hilel v Jamné učení, dílo završené jeho vnukem Gamaliélem I.

Po zničení Jamné odešla škola do Bejt Šeárím, pak do Seforidy, Dioskaisareje a Tiberiady. Již za Domitiána se vůdcové společnosti titulovali jako ha-násí, kníže. 20. října 415 dekretovali křesťané Honórius s Theodosiem II. zákaz stavby synagóg, přestup na júdaismus a držet v židovských rodinách křesťanské otroky. Raban Gamaliél VI. a známý lékař byl zbaven úřadu židovského patriarchy v Palestíně a asi roku 425 poslední z násíů, dědičných „knížat“ z rodu Hilelova, zemřel. O čtyři roky později byl úřad Theodosiem II. zrušen zcela a jeho prostředky propadly císařské pokladně.

Městu vrátil jméno až Cónstantínus I. Země se přestala jmenovat Iúdaiá, do úsu se vrátilo staré (Syria) Palaistíné. Je pozoruhodné, že za všech židovských válek nedošlo k žádné polní bitvě; Židé bojovali většinou guerrillovým způsobem. Aelia Capitolína „vydržela“ dodnes, protože půdorys dnešního starého Jerúsaléma pochází z hadriánské doby.

"Kapitólská Aelie" byla tehdy vystavena podle všech hellénisticko-římských provinčních standardů s rovnoběžnými širokými dlážděnými hlavními ulicemi, s representativními úředními domy, s lázněmi atd.

Klid nebyl ani pak a střediskem protestů se stala Galilea. Na venkově byl rozšířený rozsáhlý banditismus a římské legie na uchování pořádku v Palaistíně zasahovaly ještě za Antónína Pia, který povolil obřezávat syny židovského rodiče, nikoli však proselytů, a L. Septimia Sevéra, kdy byl v Palaistíně lapen bandita jménem Claudius.

Jistý Patrícius se za Cónstantia II. (337 - 361) prohlásil roku 352 v Palaistíně židovským králem. Iúliánus chtěl dát obnovit chrám v Jerúsalému, ale začaly prý na tom místě unikat zemní plyny, tak toho jeho lidé nechali. 
Větší křesťanské protižidovské bouře jsou z roku 388, kdy byla v Římě spontánně vypálena synagóga, a v Kalliníku na Eufrátu, kde křesťany vedl jejich biskup.

Když Chosroés vpadl do Syrie a Palestiny, Židé pod Benjamínem z Tiberiady se přidali na perskou stranu. Když východořímský císař Hérákleios roku 629 dobyl Jerúsalém zpět, přikázal všechny Židy v říši pokřtít. V letech 636 (bitva na palestinském Jarmúku) až 640 dobyli Syrii a Palestinu Arabové a júdaismus zmizel v oceánu chalífátu.

Arabskou vládu Židé v Orientu vítali. Do Muhammadovy doby ovládli oasy celého severního Hidžázu (např. Chajbar) a muslimové je donutili platit roční tribut, džizja, za což je noví pánové chránili. Viz pod Arabové a zde níže.

Závěrečná redakce 24 knih hebrejského Starého zákona byl rovněž završena až za Arabů v tak zvaném Aleppském kodiku (vulgo keber Aram Cova, "koruna Aleppa"; aram. označení pro Halab-Aleppo je Aram-Zobah). Písař Šlomo ben Boja'a (Boyaa) z Tiberiady ho po roce 950 n. l. přepsal na 491 pergamenový list, "editorem" byl učenec Aaron ben Ašer, který ho v Jerúsalému opatřil komentářem.

Po dobytí města křižáky roku 1099 se kodex dostal do židovské komunity ve Fustatu u Káhiry, kde mimo jiné ho používal lékař a mudrc Móše ben Maimon vulgo řecky Móýsés Maimonídés (zemřel roku 1204). Neznámo jak putoval rukopis do syrského Aleppa a v prosinci 1947 zmizel při požáru synagógy. Roku 1957 byl přes Turecko prodán do Israele a roku 1958 se dostal zpět do Jerusaléma, ale chybí mu 196 stran.

•

O případně prvním Židovi, který byl za své zásluhy o cizí stát vyznamenán proxenií, viz v Athénách jistého Mikalióna, syna Filónova u roku 299 př. n. l. První skupina n. obec Židů v Římě je doložena k roku 139 př. n. l., kdy jsou Židé, respektive vyzvači Iova Sabazia (tedy asi Sava'oth/Jahwe Ceva'ot, Vládce vojsk, zástupů) jmenovaní vedle vypovězených astrologů/Chaldajů, viz rok 139- a 19+.

Do Města se zřejmě dostali jedinci mnohem dříve, snad už jako zajatci z válek s Antiochem III. V Iuvenálově době měli však už propachtovaný pozemek pro synagógu na místě, kde se mýthický král Numa Pompílius scházel se svou přítelkyní, nymfou Égerií. Básník satir znal dobře židovské reálie a vypráví je v souvislosti s jinými mimoitalskými kulty, což svědčí o rozšíření a etablování júdaismu v Římě na přelomu prvního a druhého století n. l.

Polytheistický svět Židům vytýkal, že uctívají nebesa (obracejí oči k nebi), nestavějí sochy, že se drží jakéhosi kultu vepřů (zákaz vepřového) a že jsou nepřátelští ke všemu cizímu (tzv. xenofobie, pojem novodobý). Jahwistický monotheismus a obrazoborectví se však setkaly v římském světě se stóickým universalismem, pouze jinak formulovaným intelektuálním monotheismem hraničícím v důsledku s atheismem.

Obrazoberectví však nebylo mezi Židy universální. Jak ukazuje synagóga v Dúře-Európu na Eufrátu z poloviny třetího století n. l. (největší vykopaná), k výzdobě chrámu použili Židé fresek znázorňující mimo jiné záchranu malého Mojžíše z Nilu ženami, z nichž jedna je nahá.

Tvrdívá se, že nebylo mnoho židovských otroků, protože je prý židovské obce v Římě vykupovaly. Za Augusta už byli v mnohonárodnostním Římu v povědomí, zmínky najdeme například u básníka Ovidia, který doporučuje svým čtenářům jednu ze slavností syrských Židů jako společenský termín. Z prvního století n. l. je z římského světa doložena košerová výroba potravin, garum castum, muria casta, „čistá rybí omáčka a lák“.

Římská elita, a zdá se že hlavně ženy, vlivem uvolnění vazeb patriarchálních kultů byla mnohdy „čistým“ monotheismem unesena. Nerónova manželka Poppaea Sabína byla prý z vládní honorace jako první Židům nakloněna, není ovšem zpráv o tom, že by byla proselytou.

V jejím okolí se pohyboval herec rozpustilých mímů Žid Alityros/Alitúrus; tvrdí to Iósépos Flávios/Flávius Ióséphus, který roku 64+ (viz rok 57+) v herci našel přímluvce u dvora a později se sám zařadil mezi smetánku kolem Fláviovců, které dokonce přežil.

Antónínus Caracallus či Caracalla, povedený synek L. Septimia Sevéra, když prý jako sedmiletý uslyšel, že jeho kamarád z her byl seřezán za to, že je židovského vyznání, dlouho nemluvil ani se svým otcem ani s otcem přítelovým. Vinil totiž oba z toho, že za to mohou.

Módním stóicismem a júdaismem se uvolňovala cesta křesťanství, zprvu jedné z židovských sekt, viz pod kř. Hellénské a římské kultovní praktiky zastaraly, na mnoha místech se obměnilo obyvatelstvo: osidlování Hellady a Itálie na konci republiky a za principátu přinášelo s sebou kolonisty a otroky s vlastními rituály.

Honórius a jeho spoluvládce Cónstantius III., manžel Gally Placidy, roku 418 n. l. vykázal Židy, kteří setrvali u jahwismu, z armády a kromě členství v kurii směli zastávat z veřejných funkcí jen advokacii. Byl to první takový krok v dějinách. Ne všichni křesťanští mocipáni se však chovali k židovské menšině odpudivě. Ostrogotský panovník a římský konsul Flávius Theoderich/Theoderícus n. Theodórícus, řec. Theoderíchos (zemřel roku 526) potvrdil židovské obci v Janově platnost všech starých práv na udržování zvyklostí. Král si přál, aby v jeho říši fungovala "cívílitás", občanská společnost (řec. hé polítiké), kuriosní postulát ze začátku šestého století n. l. Dopis formuloval senátor Flávius Mágnus Aurélius Cassiodórus z aristokratického rodu pocházejícího ze Syrie. Od roku 507 dělal kariéru u Theoderikova ostrogotského dvora, po jeho smrti řídil za Amalasunthy správu Itálie do roku 537. Zemřel roku 580 v klášteru Vivárium v Kalábrii, který založil.  

•

(pokr.)