281-280

 

************************************************************

281.

Ol. 124, 4

31 SE

(Úriás/Úrios)

a. u. c. 473

L. Aemilius Barbula a Q. Marcius Philippus

************************************************************

Lakedaimonští vytvořili spolek s Élidskými a s achajskými obcemi Dýmou, Patrami, Tritají a Fárami proti Aitólům, spojencům krále Antigona II., na obranu svatého okrsku Apollóna v Delfách, resp. území Kirrhy, jehož se nyní Aitólové měli zmocnit (viz následující rok a srov. roky 290 a 289, předtím rok 339). Král Areus I. (vládl od roku 309) se vypravil do Aitólie, nedosáhl však ničeho. Naopak: na pět set Aitólů zaskočilo rabující a pálící Lakóny a ze spojeneckého vojska sedm tisíc mužů pobili, ostatní prchli. O vyústění spartské protimakedonské politice viz roky 267 a 265. 

Zato dobrodruh Kleónymos, syn Kleomena II., dobyl Troizény hájenou oddílem Kraterovým pod stratégem Eudámidou: namluvil vhozenými vzkazy do města obleženým, že je přišel osvobodit a Troizénští se rozhádali a rozdělili na dva tábory... Tyto bojové akce byly prvními spartskými válečnými činy vykonanými ve spojenectví s někým jiným po dlouhých padesáti letech (srov. rok 331); dokumentují snahu o obnovení aktivní zahraniční politiky ve Spartě (srov. rok 370).

Snad v únoru došlo severně od Magnésie pod Sipylem na Kúrúpediu nebo Korúpediu/"Kýrovo pole" (?) k jediné a rozhodné bitvě šesté a poslední války mezi diadochy, v níž Seleukos I. (c. 75) porazil Lýsimacha I. Krále Makedonů, Thráků a oblastí na Pontu v boji zabil Malakón z Hérákleie na Pontu: zemřel ve věku osmdesáti let (ročník 361; nižší údaj praví: 74 let). Patnáct jeho dětí zemřelo n. bylo zavražděno před ním, tvrdil později jeden údaj. 

Tělo dynastovo bylo později pohřbeno v héróu v jeho Lýsimacheji. Podle jedné verse střežil tělo Lýsimachův pes Hyrkános a odháněl zvěř a ptáky, než ho objevil jinak neznámý Thóráx z Farsálu. Podle jiného podání nalezl tělo po čase v již rozkládajícím se stavu s psí pomocí králův syn Alexandros, uprchlík k Seleukovi, viz o něm roku 283, a pohřbil ho v Lýsimacheji, kde se prý Hyrkános vrhl do žáru pohřební hranice; srov. podobu příběhů kolem smrti Antigona Monofthalma roku 301. 

Tělesně velmi silný a odvážný Lýsimachos vynikal stejnou bojovností jako kolegové-diadochové. Měl jistě i zájmy jiné než válečnické. Jmenovala se po něm jakási bylina s listy jako vrba, rudými květy a pronikavou vůní. Rostla při vodě a dávala se neklidným dobytčatům za jho. 

Vdova po Lýsimachovi I., královna Arsinoé II., byla v okamžiku ztracené bitvy v Efesu. Před revolucí proseleukovské strany uprchla z pevnosti do přístavu a do Makedonie v převleku za služku: vojáci pak zabili skutečnou služku oblečenou jako královnu, vrahem byl Menekratés, jeden z vůdců převratu (shodný se stratégem na Kypru roku 293? jméno věrné nešťastnice se nedochovalo). 

Lýsimachovo vojsko přešlo na Seleukovu stranu a uznalo ho svým králem (o hromadných přeběhnutích diadošských a epigonských vojsk srov. roky 287, 285 a 274). • U Magnésie pod Sipylem velikost seleukovské říše začala a o devadesát let později roku 190 zde také skončila (viz tam).

Iónská města uznala Seleukovu nadvládu a správcem fryžských a pontských měst byl jmenován Afrodísios. Sard se zmocnil bez boje lstí, když obleženým vyhlásil, že dá sto talentů tomu, kdo zavraždí velitele lýsimachovské posádky Theodota. Dlouho se stratégos neskrýval a jedné noci otevřel seleukovcům městské brány. Vítěz pak konal před městem přehlídku své armády. Seleukovu nadvládu/hégemonii neuznala Hérákleia na Pontu a dynastové Zipoités Bíthýnský a Mithridátés III. Ktistés Pontský, kteří se prohlásili panovníky autonomními, viz rok 296. Proti nim vyslal Seleukos svého vojevůdce Diodóra (viz zde níže). Alexandros, Lýsimachův syn, který se dal roku 283 na Seleukovu stranu, se zřejmě někdy v této době zmocnil lstí bez boje fryžského města Kótiaion/Kótilion. 

Pak se poslední z diadochů a druhů Alexandrových přeplavil přes Helléspontos a v Evropě, kam vstoupil poprvé po 55 letech, byl svými i nově získanými vojáky provolán a uznán králem Makedonů v rodné Makedonii. Na oddychové projížďce před Lýsimachejí byl však neočekávaně zavražděn Ptolemaiem Keraunem, který byl v jeho doprovodu (srov. rok 283)Seleukos I. zahynul v babylónském měsíci ulúlu roku 31 SE/někdy mezi 26. srpnem a 24. září roku 281, sedm měsíců po bitvě u Kurúpedia. Jiný pozdněbabylónský pramen ale hovoří o měsíci simánu/mezi 29. květnem a 27. červnem. Pak by ovšem bitva s Lýsimachem musela být vybojována již v prosinci roku 282.

Seleukos I. Níkátór, který se pravděpodobně narodil ve stejném roce jako Alexandros Veliký (prameny uvádějí roky 358, 356 a 354), patřil k jeho důvěrníkům a doprovázel ho na celé anabasi. Roku 324 se v Súsách ženil s Peršankou Apamou, s níž měl syny Antiocha I. a Achaia I. a dceru Láodíku (?). Od roku 299, po smrti Apamé, byl ženat se Stratoníkou I. a s ní měl dceru Filu (II.), viz o ní a jejím sňatku s Antiochem I. roky 321 a 292.

Seleukos I. (75) byl posledním z žijících diadochů. V okamžiku smrti byl de facto Alexandrovým politickým dědicem: nominálně totiž vládl územím od Makedonie přes Anatolii a Mesopotamii do Střední Asie, tedy všemu kromě části Syrie a Afriky, které pevně drželi již ve druhé generaci Ptolemaiovci silní též na Ostrovech a v části pobřežní Thrákie. 

Nástupcem Seleuka I. Níkátora se stal jeho prvorozený syn Antiochos I., později zvaný Sótér (vládl do roku 261). Antiochovým spoluvládcem, a to minimálně do ledna roku 268, byl jeho prvorozený syn Seleukos. 

S otcem založili říši nespočívající na centralisaci jako většina makedonských/hellénistických států, ale jejich doména byla konglomerátem údělných království, hellénských městských států a po jejich vzoru nově založených měst, theokratických státečků a kmenových subjektů spadajících pod kontrolu a ochranu seleukovské armády. Říše navazovala spíše na achaimenovskou předchůdkyni a pro obyvatele mateřské Hellady a Anatolie se stala v éře permanentních domácích rozbrojů kolonisačním útočištěm. Seleukovci neustále po říši putovali, panovali se svých koní než z říšské metropole Antiocheie: dílem je k tomu nutily revolty, dílem prevence před nimi (srov. zvyklosti králů staré egyptské říše a později germánských feudálních monarchů). 

Hned po vraždě Seleuka I. musel Antiochos I. přemoci vzpouru posádky v Apameji a městech celé Seleukidy, jejíž důvody neznáme. Antiochos pak v Seleukidě, na kmenovém území říše, pobýval. V krátkém sledu následovala válka o Seleukovo dědictví zvaná též kárská, kterou v letech 281 až 278 vedl Antiochos I. s Ptolemaiem II. Bojové akce byly pravděpodobně vedeny výhradně v Kárii, popř. v okolní Anatolii. Část Thrákie východně od řeky Nestos po Chersonésos s výjimkou některých měst pod ptolemajovskou kontrolou zůstala seleukovská až do roku 240 (viz tam), části Kárie s Halikarnássem připadly na dlouho Ptolemaiovcům a zůstaly pod jejich správou do roku 197, viz tam. • Z Limyr pochází stéla snad z května 249 s poctou občanů pro ptolemaiovské oikonomy "tés chórás", Kauňany Amyntu a Sósigena. Poškozená datace se jménem Ptolemaia, ale bez přízviska, se též soudívá, že patří do roku 288 za éry Ptolemaia I. Roku 281 poctil Terméssos v Pisidii Ptolemaiova správce Pamfýlie Filippa z Makedonie, důvody neznáme. 

Během své krátké vlády nad říší ještě nedávno Lýsimachovou noví "poddaní" projevovali svému hégemonovi úslužnost. Na Lémnu Athéňané postavili Seleukovi a Antiochovi chrám za to, že je "zachránili" před Lýsimachem. Obětní pohár na závěr svých kultovních hostin nazvali jménem Seleuka Sótéra (!), jak zachoval text stély s usnesením; jak dlouho jim to vydrželo, nevíme. Vyznamenali lémnijští Athéňané 19. múnichiónu za archonátu Télokleově/zač. května asi roku 279 za vzorné plnění povinností též svého voleného hipparcha na ostrově Kómeu. Jiné usnesení honorovalo Kómeu za diplomatickou misi k Seleukovi v létě 281 a třetí poctou bylo usnesení athénských klérúchů v lémnijské osadě Héfaistiá. 

V aiolských Aigách se rovněž z vděku za osvobození od Lýsimacha usnesli postavit Seleukovi a Antiochovi "chrám co nejkrásnější/naon hós kalliston" vedle svatyně Apollóna Chréstéria. K tomu se měly vztyčit sochy obou králů a jejich oltáře a oltář Sóteiry s oběťmi v rozsahu těch, které poskytují Apollónovi a každý měsíc v den svobody pořádat dvojí oběti. Podobně se později usnesl lid Ília, někdy po potlačení vzpoury v Seleukidě a tažení do Anatolie, viz roky 279 a 276, kdy ke stávajícímu Antiochovu kultu přidali oběti "spasiteli lidu" a procesí.

Zřejmě stejně to vypadalo v Priéně, kde po bok soch Seleukových a Antiochových vztyčili bronzovou podobu jistého Laricha, možná Antiochova důstojníka z války s Kelty, vyznamenaného za zásluhy o Priénu též bezdaňovostí, jak vypověděl fragmentární text tří dekretů. Priénští si zřejmě pod seleukovskou egidou zachovali autonomii, jak naznačuje usnesení pro honorifikaci zlatým věncem dvojnásobného frúrarcha své akropole Nymfóna z doby c. 265, tedy že nespadali pod ptolemaiovskou okupaci.  

Zachoval se též fragment Seleukova dopisu Sópatrovi, svému zástupci v kárské Nýse, o zachování práva asylu a bezdaňovosti chrámů v Athymbrii/Athymbrách, srov. rok 35. 

Zřejmě ze stejné doby pochází usnesení Erytherských o obnově podoby sochy tyrannoktona Fility, viz o tom roku 334. Ílijští přijali ve stejný čas zákon o odměnách pro všechny, kteří by zlikvidovali ve státě samovládu/tyrannidu. Nejen že by dostal sochu a stravu v prytaneiu, ale též doživotně dvě drachmy denně. Cizinec-osvoboditel by navrh dostal občanství, otrok svobodu, občanství a třicet min. 

Po svém ohavném činu se zneuznaný Ptolemaios zvaný Keraunos (39), prvorozený syn Ptolemaia Sótéra s Eurydikou a nejstarší ze všech Ptolemaiových manželských dětí, dokázal s pomocí nedávných Lýsimachových vojáků zmocnit Lýsimacheie a celého ležení. Část vojska, které přešlo do Evropy, jádro stálo ještě v Asii, ho uznala svým vrchním velitelem a byl jim prohlášen králem makedonským (jako makedonský král Ptolemaios II. Keraunos vládl jen krátce, viz následující rok). Jeho prvním diplomatickým činem byla ryze formální dohoda se svým mladším nevlastním bratrem Ptolemaiem II. Egyptským (27), že se Keraunos zříká všech nároků na Egypt.

Vzápětí mohl Keraunos zahájit válku s odvěkým pretendentem makedonského trůnu Antigonem II. Gonatou (38), což byla první z mnoha epigonských válek. V námořní bitvě byl Antigonos II. Keraunovou flotilou poražen a nucen se stáhnout do Boiótie. Usurpátor obsadil Makedonii a Antigonos se zřejmě koncem tohoto nebo až v roce příštím přeplavil z Boiótie do Anatolie (viz tam).

Někdy v době Seleukovy smrti porazil Mithridátés III., vládce severní části Kappadokie, jíž se říkalo Pontská Kappadokie čili Pontos (viz o zemi roku 362), Seleukova stratéga Diodóra, který v bitvě padl (srov. zde výše). Touto událostí byla potvrzena nezávislost království Pontos a válka byla první a poslední válkou Seleukovců s Pontem vůbec

Po Diodórově porážce vznikl na obranu proti Antiochovi v oblasti jihozápadního evropského i anatolského černomořského pobřeží pakt ustavený Héráklejí Pontskou s Kierem, Býzantiem a Chalkédonem; Hérákleótští poskytli dokonce Býzantským flotilu o čtyřiceti bojových trojveslicích, událost však nelze jednoznačně chronograficky zařadit (před keltskou přepravou nebo až po ní?). 

Pontská symmachie uzavřela spojenectví s Ptolemaiem II. Keraunem a s Mithridátem III. Pontským (válka s Antiochem trvala do roku 275; jméno paktu není oficiálním označením a bývá moderně též užíváno obratu "severní spolek")

V Hérákleji se měšťané dohodli s Lýsimachovou posádkou, kterou do města vložil roku 289. Vojáci sesadili svého frúrarcha Hérákleida (neměl na výplatu žoldu) a ojedinělým trikem je získali měšťané na svou stranu: žoldnéři obdrželi isopoliteiu/rovná občanská práva a peníze, které jim mrtvý král a jeho frúrarchos již nevyplatil. Jak dlouho to fungovalo, nevíme, ale válek vedlo město hodně, viz roky následující. 

V zimě však uzavřel Keraunos mír s Antiochem a Pyrrhem. Keraunos slíbil dohlížet v době Pyrrhovy nepřítomnosti na hranice Épeiru: zde byly totiž v plném běhu přípravy na italské tažení (viz následující rok)

V téže době totiž Ptolemaios II. Keraunos už bojoval s nejstarším synem krále Lýsimacha I. a Arsinoé II. Ptolemaiem, který byl tehdy asi osmnáctiletý a který si po otcově smrti našel útočiště u Illyra Monúmia; viz dále o něm rok 278. Jeho mladší bratři Lýsimachos (II.) a Filippos žili s matkou v Kassandreji, kam se Arsinoé II. uchýlila po útěku z Efesu. 

Arsinoé II. (35) vládla v Kassandreji: byla první z hellénských či makedonských žen hellénistické doby, která byla korunována diadématem (srov. smrt Eurydiky III. roku 317). Titul „královna/basilissa" se dával všeobecně všem královským manželkám, nebo dokonce jen příslušnicím královského domu, rozhodně však neprokazoval politickou moc dané osoby.

Hnán bestiální mstivostí navštívil Keraunos Kassandreiu a donutil svou nevlastní sestru Arsinoé II. v jejím malém království, aby se za něho provdala; byl to v Ptolemaiově rodu formálně první sňatek nevlastních sourozenců, první svatbu vlastních sourozenců viz rok 276. 

Že to myslí vážně, dokázal Keraunos před tím sliby před oltáři bohů, které v královnině zastoupení přijal její důvěrník Dión. Ještě během svatební hostiny dal zavraždit její syny Lýsimacha (II., 16 let) a Filippa (13 let), sourozence Ptolemaiovy, viz zde výše. 

Arsinoé II. unikla či byla propuštěna v doprovodu dvou služek na Samothráku do exilu. Snad hned, tzn. začátkem následujícího roku, odplula za svým vlastním bratrem Ptolemaiem II. do Egypta, aby se na jeho dvoře zavedla podobně jako na Lýsimachově: rozvrátit a zmocnit se ho. • Samothráké hrála jistou významnou roli v životě Arsinoy již předtím. Dala zde ještě jako Lýsimachova manželka z thasského mramoru vystavět a zasvětila zde "rotundu", největší kulatou zastřešenou uzavřenou stavbu hellénského světa. Účel stavby znám není. 

Samothráké jakož i řada dalších ostrovů v Égeidě zůstala pak až do dob Filippa V. Makedonského ptolemaiovská. Po Lýsimachově smrti připadl Ptolemaiovi též Samos a Ptolemaiovci na ostrově po téměř století udržovali námořní základnu, viz dále rok 201. Pro autonomii ostrova to mnoho neznamenalo, neboť není doložen žádný ptolemaiovský civilní ani vojenský guvernér ostrova. Řada Samských sloužila v ptolemaiovských flotilách, srov. několikrát honorovaného nauarcha Kallikrata roku 272 a 261.

O osudu Lýsimachových dvořanů víme málo. Pokud se neuchytili u Antiocha I., nezůstali s Arsinoou nebo nepřešli ke Keraunovi, jistě měli dost prostředků, aby vedli samostatný život. Jeden z nich, jistý Syřan Mithrés, byl podle možné interpretace fragmentu jednoho z herculaneovských dopisů Epikúra Hérodotovi, držen Kraterem v Korinthu, srov. o něm roku 283, posléze jistým Lýsiou, makedonským důstojníkem, v Peiraieu. Epikúrův žák a druh Métrodóros z Lampsaku se pokoušel Mithru vykoupit deset talenty, ale byl odmítnut, neboť předchozí Kraterova nabídka zněla na dvakrát tolik. Mithrés měl zřejmě k Zahradě blízko, nebo epikúrikem i byl.    

V letech mezi roky 281 až 278 se narodil v kilických Solech/Soloi nebo v Tarsu stoický filosof Chrýsippos (zemřel někdy mezi roky 208 až 205).

Zřejmě téhož roku vpadli do severní Thrákie Keltové pod Kambaulem, ale byli odraženi; na Makedonii a hellénský svět se valily nevídané běsi, ale nikdo nebezpečí nebral váženě, viz rok následující.

Na Sicílii založil tyrannos Fintiás z Akragantu město Fintiás pro bývalé občany Gely (viz předešlý rok a následující). o jiných jeho činech se známost nedochovala. V Itálii ještě v zimě roku 282/281 či vůbec ještě v roce 282 vpadli Tarentští na území Thúrijských, římských spojenců, a vyplenili, římskou posádku propustili (viz předešlý rok). Na jaře roku 281 se objevily římské lodě za mysem Lakínion/dn. Colonna u Krotónu: podle římsko-tarentské mírové smlouvy z roku 303 n. 302 (?) nesměly římské válečné lodě plout za tento mys. Je to zároveň první zmínka o římské válečné flotile v pramenech. 

Tarentští právě slavili dionýsie a opilí seděli v divadle, když spatřili několik trojřadek, jimž velel nauarchos L. Valerius. Lodi byly Tarentinci na popud démagóga Filocharida, jemuž se podle jeho životního stylu říkalo po jedné slavné hetaiře Tháidě, zčásti potopeny a zčásti zahnány zpět na otevřené moře, některé ze zajatců Helléni popravili. 

Římská mise, která ve věci náhrady škod v Thúriích a námořní plavby následovala, vedená konsulem roku 305 a úspěšným válečníkem L. Postumiem Megellem, byla v Tarentu zesměšněna a poplivána, vyslanec dokonce jakýmsi Filónidem, prý veselou kopou/filoskómmos, pomočen: důvod k vypuknutí římsko-tarentské války, která přerostla ve válku Římanů s Pyrrhem (trvala do roku 275). Postumius Tarenťany varoval: "Tohle vy, kteří si libujete v takových žertech, vyperete množstvím krve/ekplýneite túto haimati polló, toiútois areskomenoi gelósi." Výhrůžka se desátým rokem naplnila.

Tarentští ustavili spolek Ítaliótů, kde byli jako jediní z Hellénů s Messápijci, Lúkány, Samnity a Bruttijci (srov. s původní protidionýsiovskou symmachii roku 393 a 390), a zjevně věřili tomu, že se dokáží Římanům postavit. Na podzim však vpadli Římané pod konsulem L. Aemiliem Barbulou na tarentské území a plenili, když Tarentští ztratili bitvu. Některé významné zajatce Římané pustili, aby změnili proválečnou náladu mezi tarentskou mládeží. Tarentští zvolili stratégem Ágida, který měl s Římany přátelské vztahy, ale krátce na to dorazil z Épeiru Kineás Thessalský, Pyrrhův rádce a diplomat, jehož předcházela pověst, že svou výřečností a důvtipem dobyl Pyrrhovi více měst, než král dokázal získat zbraněmi. Tarentští totiž s římským útokem poslali vyslance s dary do Épeiru a požádali o pomoc Pyrrha I. (srov. zde výše).

Pyrrhos měl prý už dlouho zálusk na Sicílii, Karthágo a Sardínii, o válku s Římany moc ale nestál a svou intervenci podmínil tím, že po skončení války Tarentských se vrátí domů. Épeirský král poslal pro věštbu do Dódóny a dvojakou odpověď ohledně tažení do Itálie si vyložil ve svůj prospěch.  S Kineovým příchodem se Tarentští opět vzmužili, odvolali Ágida, na jeho místo dosadili člověka nakloněného válce a krátce na to dorazil v čele s vojevůdcem Milónem expediční sbor tří tisíc Pyrrhových vojáků a obsadil tarentskou akropoli.

L. Aemilius Barbula s Římany odtáhl přezimovat do Ápúlie. Tarentští obsadili průsmyk, kudy táhl, a ostřelovali Římany šípy. Konsul použil zajatců, které postavil před vojáky, jako štíty a tak bez dalších ztrát prošel. Triumf nad Tarentem, Samnity a Sallentiny držel v Římě 10. července 280. • Tarenťané měli ve zvání zahraničních válečníků do čela svých armád tradici. Roku 343 pozvali spartského krále Archidáma III. (padl v Itálii roku 338), roku 334 krále Molossů Alexandra I. (padl zde roku 330), roku 303 spartského prince Kleónyma, po roce 299 zvali Agathoklea Syrákúského. 

V Římě se těšili na poslední římský triumf nad Etrusky (srov. předchozí rok). Válku dokončil a triumfoval 1. dubna 280 Q. Marcius Philippus cos., který jako první použil v armádě vojáky z třídy proletářů (viz rok 304). Viz však již rok následující, kde další vítězné boje s Tusky. 

Zřejmě t. r. se narodil v Římě jeden ze stratégů hannibalské války Q. Fabius Maximus Cunctator (zemřel roku 203).

************************************************************

280.

Ol. 125, 1

Ladás z Aigia

32 SE

Gorgiás | Téloklés 

a. u. c. 474

Ti. Coruncanius a P. Valerius Laevinus

************************************************************

Achajové obnovili symmachii/vojenský pakt (srov. roky 388 a 314) a rozhodli se spojit své státečky v konfederaci: vznikl spolek Achajů/koinon tón Achaión (existoval do roku 146; srov. dále rok 276)Novým začátkem symmachie byl pakt měst Dýmé, Patrai, Fárai a Tritaia proti Antigonovi II. (viz předešlý rok). Ze symmachie vzniknuvší státní spolek byl po většinu svého trvání protimakedonský, antilakónský a proegyptský. O vztahu Achajů k Dórům viz rok 1104sq. a "návrat Hérákleovců/epistrofé tón Hérákleidón" a o achajské pomstě rok 188.  

Achajové (jméno země Acháiá, lidu Achăioi, č. Acháiá/Achája, Achajové) žili odvěků ve dvanácti městských státech: Pelléné, Aigeirá, Aigai na řece Kráthis, Búrá, Héliké, Aigion, Rhypes, Patrai, Fárai, Ólenos, Dýmé a Tritaiá. V této době byla města Aigy, Héliké (zničena živly) a Rhypy již opuštěna. Spolkovou svatyní, předtím kmenovou, byl do roku 373 chrám Poseidóna Hélikónia, po tsunami Dia Homagyria u Aigia. Většina achajských měst vznikla synoikismem vesnických občin, démů, podobně jako arkadských (viz rok 255)Zpočátku byli v koinu voleni dva stratégové; k ústavní změně došlo po čtvrtstoletí roku 255 (viz tam), odkdy byl volen jen jeden stratégos. K ruce měl sekretáře/grammateus, velitele loďstva/nauarchos a deset, později dvanáct démiúrgů. 

Hérákleia pod Oitou se stala t. r. členem spolku Aitólů (setrvala do roku 189).

Na jaře se z prostoru Illyrika pustily na jih tři pochodové proudy Keltů (srov. rok 283 a rok předešlý). Jeden, jemuž velel Kerethrios, se vypravil proti Triballům a ostatním Thrákům, druhý pod Brennem a Akichóriem postupoval proti Paionům a třetí pod Bolgiem či Belgiem směřoval proti Illyrům a Makedonům na jihu. Lze tušit, že mezi keltskými vasaly/spojenci byli též illyrští Autáriové vedeni jistým Molistomem, srov. o něm rok  310, o likvidaci Illyrů viz rok 278. 

Král Makedonů Ptolemaios II. Keraunos pyšně odmítl proti Keltům pomoc Dardanů (zhruba: "když Makedonové dobyli celý Orient, nepotřebují k ochraně svých hranic žádné Dardany") a samozřejmě odmítl vyplacení značného výpalného Belgiovi za zachování míru. Keltové vpadli do Makedonie a v rozhodující bitvě Makedonce porazili, král Ptolemaios II. Keraunos (40) byl po pádu s raněného slona zajat a sťat, aby jeho hlavu barbaři ukazovali nabodnutou na kopí (vládl jen krátce od minulého roku; u pozdních chronografů povstal dojem, že se jedná o Ptolemaia, syna Lagova, a že byl v bitvě zabit bleskem/keraunos). Keraunos byl jediný z hellénistických monarchů, který na rozdíl od Indů na slonu jezdil a nikdo z Hellénů to po něm již, pokud je známo, nezkoušel. 

Keltové začali zemi plenit. Vládu nad Makedonci převzal Meleagros, Keraunův mladší bratr, syn Ptolemaia I. Sótéra s Eurydikou, viz rok 321, jemuž se zřejmě s nevlastním bratrem Leontiskem (synem Tháidiným) a s Keraunem podařilo uniknout před Ptolemaiem II. Filadelfem (viz rok 283). Meleagros ale musel pro nespokojenost Makedonů, důvody neznáme, po dvou měsících předat vládu Antipatrovi II., synovi Filippa, bratra Kassandrova (viz rok 278).

Antipatros II. dostal přízvisko Etésiás/„z času vanoucích pasátních větrů“: tato doba je v egejské oblasti vrcholem léta a mohl tedy vládnout v srpnu. Po 45 dnech Antipatrovy vlády, během nichž se podařilo Sósthenovi, kdysi Kassandrovu stratégovi, vyčistit Makedonii od rabujících Keltů, došlo k další změně ve vládě. Shromáždění vojska zvolilo králem Makedonů Sósthena, který však odmítl jak královský titul tak diadéma a ponechal si funkci armádního stratéga.

O činu není blíže nic známo, rozhodně to ale nebyl skutek republikánský. Sósthenés byl v čele státu do roku 278. • Sněm, shromáždění vojska/ekklésiá tón stratiótón, bylo v Makedonii státoprávní institucí, které v době války representovalo mínění celého „národa“. Proto mohlo v kterékoli době a kdekoli proklamovat krále, činit nejvyšší soudy a být státoprávním základem nových státních útvarů, např. v Egyptě a Syrii, kde všichni vladaři byli, alespoň z počátku, králi Makedonů stejně jako ti zvolení v rodné Makedonii (srov. rok 285).

V Kappadokii zemřel dynasta Ariaráthés II. (u moci od roku 301), když krátce předtím odstranil seleukovského stratéga čili vojenského velitele této satrapie Amyntu (zřejmě nikdo, kdo by se účastnil Alexandrovy anabase). Jeho dynastickým nástupcem se stal syn Ariamenés (vládl do roku c. 230, od roku c. 255 ve spoluvládě se synem, viz tam)

V Bíthýnii zemřel král Zipoités I. (dynastou místních Thráků od roku 327, jako král vládl od roku 296). Nástupcem se stal jeho filhellénský syn Níkomédés I. (vládl do roku 246). Oba noví vládci se přidali k pontské symmachii, viz předešlý rok.

Antiochos I. předal vrchní velení nad vojsky v Anatolii ve válce se pontskou symmachií stratégovi Patroklovi, který zodpovídal za území od Egejského moře až po pohoří Tauros, Cistaurie: Antiochos stále dlel v Seleukidě. Patroklés vypravil proti Hérákleótským vojevůdce Hermogena z Aspendu, Hérákleia ustoupila a uzavřela spojeneckou dohodu s Antiochem s tím, že Hermogenés opustí území Hérákleótů.  

Hermogenés se pustil přes Frygii proti Bíthýnům proti Níkomédovi I., byl však vylákán do léčky, celé vojsko pobito a sám v bitvě padl. Proto se rozhodl vypravit do války Antiochos I. osobně. Hérákleóté pak poskytli Níkomédovi třináct triér a stali se spojenci Antiochovi. Ačkoli flotily Antiocha a bíthýnská proti sobě operovali, k bitvě nedošlo. Níkomédés tehdy za velké peníze prodal Hérákleótským zpět Kieros, Tios a anatolské území thráckých Thynů. Chtěli koupit i Amástridu, ale její dynasta Eumenés z Tiu, bratr Filetaira, pána na Pergamu, se nedal uplatit, nevíme proč, a z neznámých důvodů předal vládu nad městem bezplatně Ariobarzánovi II. Pontskému (vládl tu do 266), synovi Mithridáta III. Ktista. 

Z toho povstala Hérákleji válka se Zipoitem II., bratrem Níkomédovým, do jehož údělu Thynové, jejichž část sídlila v Evropě, spadali. Zipoités zprvu Hérákleóty v bitvě žalostně porazil, ale vzpamatovali se, když dorazili spojenci a v nové bitvě Zipoités poražen prchl.  

V této době začal v Anatolii působit proti seleukovské moci i král Antigonos II. Gonatás, který se přeplavil z Boiótie (viz předešlý rok). Následovaly boje Antiocha I. s Níkomédém a Antigonem, o nichž nic nevíme. Situace v oblasti se velmi zamíchala. Vypukly spory Hérákleótů s Níkomédem a Antiochem. O míru antigonovsko-seleukovském a uznání sfér vlivu viz rok následující, o válce Bíthýnů a koalice proti Antiochovi viz rok 277. 

Pravděpodobně vzápětí vypukla válka Zipoita II. proti svému staršímu bratrovi, který zjevně nic nepodnikal proti svým spojenců Hérákleji (Zipoités II. usurpoval trůn do roku 277). • Část událostí z Anatolie se rozhodně neudála jen v roce 280. Střídání válečných koalicí se zřejmě protáhlo na celou dobu válečných akcí války Antiocha I. s "pontskou symmachií/severním spolkem", tj. do roku 275, datace jsou spekulativní.

Někdy v této době nebo po roce 280 (některé odhady jdou až o 25 let později) se znepřátelili Býzantští s Kallátidou, osadou to kdysi Hérákleótskou, a Histrií/Istrií ve sporu o emporion Tomis, které chtěli spravovat pouze Kallátští, nikoli obchodníci i jiní. Zprostředkování Hérákleie selhalo, neposkytla pomoc žádné ze stran konfliktu a válka se rozjela. Sužovala však více Kallátidu, až vyčerpaní žádali o mír; dlouho se nedokázala znovu postavit na nohy. Nedatovaný fragment usnesení Kallátidských/Kallátiánoi vypovídá o honorifikaci Stratónaka z Apollónie za zprostředkování míru ve válce s Histriány.

Válka Kallátidy bývá moderně kladena do doby vlády Antiocha II., jako jedna z front druhé syrské války z roku c. 254; Byzantští a Hérákleótští drželi s Ptolemaiem II. Do této doby by podle této vise mohlo patřit tažení Antiocha II. do Thrákie, viz obléhání Kypsel roku c. 260, možná diplomacie Pairisada II., viz rok 254 a vládu tamního dynasty Adaia, viz rok 245.  

Král Antiochos I. věnoval ve 32. roce SE babylónské chrámové občině velké pozemky v Babylónii (viz rok 38 SE). Existence nedaleké Seleukeie Tigridské životaschopnost Babylónu neohrozila, Seleukovci do města investovali, obnovili chrámy i hradby, které stály ještě za Antonina Pia. 

Na Sicílii ukončil Sósistratos, v exilu žijící Syrákúsan a asi dříve armádní důstojník nijak příliš spřízněný s Agathokleem, vládu tyranna Fintiy v Akragantu (vládl od roku 288) i jeho život a sám se prohlásil vládcem města (u moci vydržel do roku 276). O jeho spoluvládě v Syrákúsách viz rok následující. Fintiás měl prý před smrtí sen, že ho na lovu zabil divoký vepř, mincovní znak "krále Fintiy" s hlavou Sóteiry/Artemidy (?), namísto tradičních krabů a orlů. 

Netrpělivý Pyrrhos I. Épeirský nečekal na příchod jara a přeplavil se s armádou do Itálie; zprávy o tažení Keltů přehlížel jako ostatně všichni z Hellénů té doby, viz zde výše a roky následující. Se svými syny Alexandrem (II.) a Helenem v čele třiceti tisíců mužů a s dvaceti (n. třiceti) slony spěchal na sjednanou pomoc Tarentu (viz předešlý rok a následující). Doma zanechal jako regenta svého nejstaršího syna Ptolemaia.

V této době setrvávala v jižní Itálii na římské straně hellénská města Rhégion a Lokry, v nichž ležely římské posádky (viz rok 282). O tom, jak nákladná byla válka pro jihoitalské Hellény, vypovídá zachovaný archiv bronzových desek chrámu Dia Olympského v Lokrech Epizefýrských, viz též v indexu s. v. zlato. 

Během přeplavby však bouře rozmetala invasní armádu, která utrpěla značné ztráty (mimo jiné zahynulo osmnáct slonů, nicméně jejich počty posléze doplnil). Aby ztráty nahradil, odvedl v Tarentu rekruty, přiřadil je ke svým jednotkám a aby eliminoval nebezpečí vzpoury nespokojenců s novým, nezvyklým způsobem života, zavřel divadlo a zakázal hostiny syssítií (Tarás byl spartskou kolonií), aby se Tarenťané nemohli snadno srocovat. Město střežily královy stráže a nespokojené oposiční představitele posílal Pyrrhos pod různými záminkami za svým synem Ptolemaiem do Épeiru. Udělal to též v případě oblíbeného a výřečného Aristarcha, ten však hru prohlédl a s lodí prchl k Římanům.  

Pyrrhos byl v Tarentu zvolen vrchním velitelem spolku Ítaliótů/stratégos autokratór a hned se vypravil proti Římanům, kteří v této době již měli mír s Etrusky, zbavili se nebezpečí války na dvou frontách a stali se nejsilnějším státem Itálie s mnohem silnějšími lidskými i hospodářskými zdroji než jakými disponoval Pyrrhos se svou koalicí. Římané pod konsulem P. Valeriem Laevinem byli právě v Lúkánii, když narazili na Pyrrha. 

V červenci byli Římané v bitvě u Hérákleie na řece Síris Pyrrhem poraženi a osmnáct set jich bylo zajato. Byl to zároveň jejich první válečný kontakt s kontinentálními Hellény, Épeiróty, Makedony, hellénskými žoldnéři atd. a s bojovými slony, jimž s ohledem na místo bitvy zkraje říkali Římané „lúkánští volové/bós lúca“.

Po bitvě se na Pyrrhovu stranu přidali spojenci Tarenťanů, tj. Bruttiové, Lúkánové a Samnité. Z Rhégia a z Loker byly vyhnány římské posádky a Rhégion obsadili Kampánové, spojenci Mámertínů (viz však rok 282, kde jiný možný sled událostí). Druhá konsulská armáda Ti. Coruncania ukončila boje v Etrurii a přesunula se na jih, kde se spojila s legiemi Fabriciovými; nad Volsiniemi znovu, srov. již rok 282, a Vulky/Volky triumfoval 1. února 279 (srov. o triumfech nad Tusky roku předešlého a k další válce s Etrusky viz rok 265). 

Pyrrhos se pustil do Kampánie, kterou obsadil celou kromě Kapue a Neápole, kde byli Římané rychlejší a obsadili je svými garnisony. Zřejmě někdy v této době se pokusil o atentát na Pyrrha jistý Oblacus Volsinius/Oblakos Úlsinios z Ferenta, velitel královy spojenecké jízdy zaútočil na krále kopím, bodl však koně, a králův makedonský přítel Leonnatos, syn Leofantův, který před tím varoval před podezřelými pohledy útočníka, probodl kopím atentátníkova koně; v boji byl pak přemožen. Od toho okamžiku odíval do královského pláště a brnění svého důvěrníka Megaklea. 

Odtud pokračoval král do Latia. Dorazil až k Praeneste, asi 35 km jižně od Říma (místní pučisty Římané hbitě zlikvidovali) a zamýšlel pokračovat do Etrúrie. Pak se však vrátil na jih do zimovišť (osudově chodil naprázdno kolem Města stejně jako o šest desetiletí později Pún Hannibal: oba nedokázali svých bitevních vítězství využít). 

Římané vyslali C. Fabricia, aby jednal o vykoupení zajatců, nikoli však o míru. Pyrrhos ho ujišťoval náklonností k Římu a zajatce propustil bez výkupného. V době zimní poslal do Říma vyjednávat svého diplomata, filosofa a rádce Kineu Thessalského (nebo toto až na jaře 279?), který mimo jiné vynikal velkou pamětí: Římany ohromil tím, že již druhého dne po příchodu do Města oslovoval jménem jejich senátory a jezdce. Chodil totiž po domácnostech významných Římanů, rozdával dary a pozornosti pro manželky senátorů; takové věci římská politika ještě neznala a pokládala praktiku za korupci. 

Teprve pak přišel na slyšení do senátu a měl tam už silnou lobby: většina senátorů byla pro mír, podle něhož měli Římané uznat svobodu hellénských států v Itálii a vyklidit celý jih pravděpodobně včetně Apúlie a Kampánie. Po přesvědčivé intervenci asi šedesátiletého App. Claudia Caeka, který se dal do senátu donést, rozhodnuto však bylo ve válce pokračovat, ledaže by král opustil Itálii. • Jeho projev byl pak šířen v opisech a je tím pádem nejstarší ze známých latinských politických řečí, viz v Indexu s. v. řečnictví. Pyrrhos byl jediným válečníkem hellénského světa, který se dokázal s pozemním vojskem dostat do Latia.

V Athénách žádal Démocharés, Démosthenův synovec, uctít památku svého strýce. Athénští se rozhodli pro bronzovou sochu athénského sochaře Polyeukta: dodnes existuje několik kopií. Mýthos Démosthena jako bojovníka za svobodu proti Makedoncům se zřejmě zrodil už roku 287, třicet pět let od řečníkově smrti, za protidémétriovské revolty a vyhnání makedonských posádek z Attiky, viz tam. 

Deset let na to postavili Athéňané na základě návrhu jeho syna Lachéta sochu též Démocharovi, který prý byl ve své generaci co do řečnění nejnemožnější, jak ho po staletích zhodnotil životopisec Plútarchos: "muž ve válce schopný, co do politických projevů nad nikoho slabší/anér kai kata polemon agathos kai kata politikús logús údenos cheirón." • 29. thargéliónu za archonátu Úriova, tedy v červnu 280 Athéňané podle dochovaného fragmentu stély se dvěma usneseními vyznamenali Ténos a neznámého Téňana za jejich náklonnost vůči sobě, nic bližšího známo není.  

Kolem t. r. zemřel Krátés z Théb (narozen kolem roku 360), kdysi bohatý muž, který svůj majetek rozdal a věnoval se kynickému filosofování a stylu života. Byl manželem kyničky Hipparchie z Maróneie, viz o nich též v indexu s. v. školy (2). V téže době se narodil filosof a sociální reformátor Sfairos z Borysthenu (srov. rok 235; zemřel po roce 222?)Po roce 280 zemřel Ap. Claudius Caecus, cos. 307 a 296 a censor roku 312, viz zde výše.

Zhruba v téže době, popř. o deset let později, byl otevřen vyčištěný kanál z Nilu do Héróónpolského zálivu, tj. do dnešního Suezského zálivu, vyústil naproti městu Arsinoé/pozd. Kleopatris na Sínaji. Bylo tak obnoveno přímé vodní spojení Indického oceánu se Středomořím, které dal kdysi vystavět král Nekó II. (viz rok 610)Nekóův kanál byl dlouhý tisíc stadií a vedl od Nilu u Búbastidy přes Wádí Tumílat do Hořkých jezer a k dn. Rudému moři (viz pravděpodobně staršího stavitele roku 1871). Při jeho stavbě prý přišlo o život na 120 tisíc lidí (podobný údaj o počtu mrtvých se traduje při novověkém průkopu Suezského průplavu).

Nekó ale práce na kanálu nedokončil, to provedl až Peršan Dáreios I. v letech 510-497. Že by ho Peršané používali pro dopravu z Indického oceánu do Středomoří intensivněji, zpráv není. Ptolemaiem byl obnoven: Alexandreia byla největším přístavem obchodu s Indií ve Středomoří a asi též vůbec, avšak na konci vlády jeho dynastie byl opět mimo provoz. Kanál byl vyčištěn Trajánem/amnis Traiani a poslední zpráva o něm je z roku 395 n. l. z dob vlády křesťanského císaře Arkádia. Arabové ho ve druhé polovině 7. století obnovili a na dvě staletí byl v užívání, než byl definitivně dán mimo provoz a upadl v zapomnění. 

Novověký kanál o délce 193 kilometrů mezi Středozemním mořem a Indickým oceánem/dn. Suezský kanál vede mimo ramena Nilu. Slavnostní výkop se konal v Port Saidu 22. dubna 1859 a 17. listopadu 1869 byl otevřen (stavba kanálu je spojena se jménem Francouze Ferdinanda Lessepse). Po pouhém roku prací byl 6. srpna 2015 presidentem Abdalfatahem as-Sísím otevřen nový úsek průplavu o délce 72 kilometrů, z toho 37 kilometrů bylo nově hloubeno. Dvě plavební dráhy zkrátily plavbu kanálem ze 22 hodin na polovinu.

V Římě jistý Autronius Maximus trestal otroka, důvod neznáme. Přivázán k rozsoše (patibulum mívalo různý tvar, později kříže, viz v indexu s. v. poprava ukřižováním) ho o hrách zasvěcených Iovovi bičoval až do cirku, a to se bohu nelíbilo. Ve snách upozornil senátora Annia, celé jméno neznáme, aby informoval senát a hry aby se opakovaly. 

Annius na to nebral ohled, dokud mu nezemřel syn a on sám těžce neonemocněl. Pak se teprve dal donést do senátu, sen sdělil a z kurie už šel po svých, jak to římští historiografové tradovali. Na základě senátního usnesení a zákona Maeniova/lex Maenia, o němž nic nevíme, byl k hrám v cirku/circensia přidán den na usmíření Iova, jemuž se podle mučeného otroka říkalo "křižovací/dies instauraticius". Co to v praxi obnášelo, nevíme.   

V Číně porazil vojevůdce státu Čchin Po Čchi/Bo Qi vojsko státu Čou. Narodil se legalistický filosof Chan Fej-c´/Chan Fej (zemřel roku 232).