Obrazy ze starého věku

Jak se Sulla, Lucullus a Pompeius podělili o poklady Východu

Bez peněz k moci nelez

Svět mocenských ambicí byl a vždy zůstane pestrý. Někomu stačí být prvním mužem v dílně, někomu stačí přesvědčit manželku. Jiní chtějí vládnout radnicí a někteří se cítí být povoláni k vládě ve státech nebo nad cizími zeměmi. Vášním je nesnadné poručit, zato je lze úspěšně umocnit. 

K požitkům je především třeba peněz. Hodně peněz. Zde není určitým lidem svaté vůbec nic. Sejde-li se v jednom okamžiku několik silných osobností na stejném pískovišti, je zle pro celý svět...

Doba supů

Poslední století dožívající římské aristokratické republiky bylo ve znamení nelítostných domácích bojů. V době, kdy se Římané dostali do tvrdých sociálních rozbrojů, množily se pokusy o vlády jedinců. Boje o agrární reformy, o přerozdělení dobytých pozemků, polarisovaly římský stát. Mocní hledali prostředky k tomu, jak zaplatit žold legionářům, když státní pokladna byla prázdná, nebo ji právě spravoval někdo z politických nepřátel. 

Řada šlechticů si vydržovala soukromé vojenské oddíly, většinou sestavené z propuštěných otroků. V první polovině posledního století př. n. l. se totiž do Itálie dostaly desítky a desítky tisíc zajatců, které Římanům přinesly války s pontským králem Mithridátem VI. Eupatorem Dionýsem. 

Jeho umně vyprovokovaná touha ovládnout Anatolii časově zapadla mj. do první římské občanské války a jeho nesmírné bohatství dráždilo latinské prominenty. Římany, vědomé si naprosté vojenské převahy, Mithridátova říše lákala asi jako otevřená a opuštěná banka kolemjdoucího desperáta, jen si ty peníze vyzdvihnout a odnést. Po snadné kořisti netoužili jen vojevůdci, ale ani prostí vojáci nechtěli přijít o účast na taženích. Vidina obrovské kořisti vábila stejně, jako mnohem později loupení v Novém světě či lov na otroky.

Štěstí sáhnout na Mithridátovy poklady měli nakonec ze známých Římanů hned tři: Lucius Cornelius Sulla, Lucius Licinius Lucullus a Gnaeus Pompeius Magnus. Každý z nich se dostal k lizu za poněkud jiné situace a ne všichni dokázali ukořistěného majetku využít i pro své mocenské cíle. Lucullus tu příležitost již neměl, resp. netroufnul si po ní sáhnout.

Černomořský Dionýsos

Po dlouhá dvě staletí se Pontu, království na severu Anatolie, v podstatě vyhnuly velké ničivé války. Mithridátés V. Euergetés (169 až 121) byl římským spojencem a dokonce jim poskytl pomoc byť symbolickou v jejich likvidační, tzv. třetí válce s Karthágem (149 až 146). 

Byl zavražděn milencem své seleukovské manželky Láodiky II., jehož jméno historie zapomněla, a novými vládci Pontu se stali Euergetovi synové Mithridátés VI. Eupatór, tj. Dobrého rodu, Z dobrého otce (narozen 132 v Sinópě), a jeho bratr Mithridátés VII. Chréstos, tj. Vznešený, Dobrý. 

Až do roku 112 za ně vládla matka Láodiké II. Římané využili situace a oslabili království tím, že udělili blíže neurčenou svobodu Velké Frygii a Lykáonii (v jižní části Frygie na hranicích s Kappadokií), které byly od roku 130 součástí Pontu. Roku 116 připojili Frygii ke své provincii Asia (do roku 133 pergamské království Attalovců). 

Pravděpodobně v tomto aktu ležela jedna z příčin protiřímského nepřátelství mladého Mithridáta Eupatora, který si později dal říkat i Dionýsos; mj. se předpokládá, že právě z jeho země se kdysi v eneolithu vinná réva rozšířila po celém světě.

Eupatór žil od roku 118 po palácovém převratu v Sinópě sedm let v úkrytu v pohoří Paryadrés. Když se jako dvacetiletý vrátil do sídelního města (o čemž rovněž neznáme podrobnosti), dal internovat matku a na přesrok zavraždit bratra a spoluvládce Chrésta. 

Pak se oženil se svou sestrou Láodikou III., kterou ale o dva roky později dal popravit, protože se ho pokusila otrávit, aby neodhalil její nevěru.

Mladý válečník

V letech 110 až 107 vyslal Mithridátés Eupatór třikrát do Kimmerského Bosporu (království na východním Krymu, okolí Azova a na protilehlém pobřeží) na pomoc místnímu hellénskému vládci proti Skythům svého stratéga-generála Diofanta. Po bojích se střídavými úspěchy byl Eupatór uznán za krále i v Bosporské říši.

Z tažení proti hellénisovaným Skythům (sociální snílek Saumakos I.) pochází ojedinělá historka z dějin světového válečnictví. Neoptolemos, další z Mithridátových stratégů, vybojoval dvě vítězství na moři na témže místě: jedna bitva byla jízdní a byla vybojována v zimě na zamrzlém Azovském moři a druhá byla námořní z následujícího léta!

Na okraj jedné ze svých mnoha válečnických avantýr, které se souhrnně označují jako války kappadocké, se král roku 99 setkal s Gaiem Mariem, jenž jako soukromník právě navštívil Galatii, snad aby obětoval Velké Matce bohů v Pessinúntu. Z rozhovoru s velkým Římanem získal definitivně celoživotní motivaci. 

C. Marius mu totiž řekl, že musí uvažovat, zda být mocnější než Římané, nebo musí dělat vše, co mu oni přikazují. Schůzka Maria s Mithridátem spojila osudy dvou velkých říší a učinila na sobě závislými několik mocných mužů, kteří o sobě ještě nevěděli: Mithridátés se připravoval na válku se světovládnou bohyní Romou a Římané se mohli těšit na velkou kořist.

Války s Mithridátem

Tři války s Mithridátem v letech 88 až 85, 83 až 82 a 73 až 63 vedli jako imperátoři, tj. vrchní velitelé římských vojsk, Sulla, Lucullus a Pompeius.

Boj zahájil Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos dlouhými diplomatickými přípravami a velkolepou krutostí. Na jaře 88, ve stanovený den, byl v Asii (tj. v dn. západní Anatolii) a v Kykladách vyvražděn veškerý italický a románský živel, hlavně publikáni čili výběrčí daní a obchodníci. Prý to bylo osmdesát tisíc lidí. Mithridátés zničil římské jednotky umístěné v provincii Asia a dal exemplárně popravit toho, kdo byl poslední příčinou války: za svou hrabivost bylo prokonsulovi Maniovi Aquiliovi v Pergamu, Mithridátově novém sídelním městě, nalito do hrdla roztavené zlato (což je snad i první zpráva o takovémto druhu popravy).

Během roku se na Mithridátovu stranu postavila celá Hellada jižně od Thermopyl a v Makedonii se jistý Eufanés či Eufainés pokusil obnovit nezávislou monarchii. V jednotlivých hellénských obcích vykvasily sociální a politické spory a vyřizovaly se účty s výrazně prořímskými stranami velkomajitelů půdy a velkopodnikateli.

Římský protiútok

V téže době v Římě kulminovaly boje mezi populárem Mariem a optimátem L. Corneliem Sullou (narozen 138). Byly to první boje římských občanů s armádou v hradbách města. Mariovci byli poraženi a Sulla se mohl vydat do Hellady proti Mithridátovi. 

Roku 87 se ale Marius vrátil a v Římě nastalo kruté účtování populárů s optimáty-sullovci, tzv. proskripce, první v historii: popravy »nepřátel státu«, zabavování majetků. Ale již 13. ledna 86 C. Marius, posedmé konsulem, vítěz nad Kimbry a Teutony, zemřel.

Aby Sulla rychle sehnal prostředky na výplatu služného, vydal rozkaz vyplenit zbývající cennosti v hellénských chrámech, které zůstaly po římském řádění roku 146. Všeho zlata byly v této době zbaveny mj. Delfy a Olympie! V zimě poslal Sulla Luculla, který pod ním sloužil a dohlížel na ražbu mincí z ukořistěného zlata, do Egypta, Kýrény, Syrie a na Krétu, aby sehnal další prostředky na občanskou válku.

V Helladě 1. března 86 Sulla dobyl odbojné Athény. Jak řekl, odpustil mnohým kvůli nepočetným a živým kvůli mrtvým.

Mithridátés poražen

Sulla uklidnil nespokojené vojáky a v bitvách u Chairóneie a Orchomenu v Boiótii na hlavu porazil obří Mithridátovo vojsko, údajně používající zlaté štíty apod. Ze statisícového vojska se mělo zachránit jen tisíc mužů a Římané měli ztratit jen 14 vojáků. Napřesrok se vrátil Lucullus z cest, ale bez velké podpory. V srpnu 85 se v Dardanu v Tróadě dohodl Sulla s Mithridátem na osobním setkání o míru. 

Mithridátés vyklidil provincii Asii a Sulla si léčil svou letitou kožní chorobu na Euboji. Pak ještě odvezl všechny umělecké předměty a knihovny z Athén: zůstala z nich vesnice, třebaže samostatná. • Tohoto roku se narodil básník L. Valerius Catullus.

Diktátorova světovláda

Na začátku roku 83 se Sulla s vojskem vrátil do Itálie a 6. července porazil v Kampánii mariovce v první polní bitvě, kterou mezi sebou svedli Římané (v témže roce se narodil mj. M. Antonius). Občanská válka byla krátká a na jaře 82 Sulla obsadil Řím: poprvé, co Řím dobyli sami Římané. Dal se prohlásit diktátorem (úřad se již 120 let nepoužíval) a až do své smrti roku 78 byl prvním neomezeným vládcem nad prakticky celým starým světem. 

V roce 80 dokonce přemístil 175. olympijské hry do Říma! Poklady z Hellady a Mithridátovy kontribuce byly základem Sullovy moci až do jeho smrti.

Se jménem Sully jsou spojeny i začátky Gnaea Pompeia (narozen roku 106). Sulla mu totiž svěřil likvidaci populárů v provinciích. Po Sullově smrti byl v podstatě nejmocnějším mužem ve státě.

Sulla zanechal v Asii L. Licinia Murenujehož samozřejmě také dráždilo Mithridátovo zlato, a vyprovokoval druhou válku s králem vpádem do Kappadokie. Ale tomu se do války nechtělo (82). V téže době likvidoval Lucullus v hellénském světě poslední ohniska protiřímského odporu a roku 80 se vrátil do Říma. Mithridátés naopak od roku 79 reorganisoval armádu podle římského vzoru.

Obnovení války, éra Lucullova

Roku 73 se Mithridátés zase cítil silný a vpadl do Bíthýnie. Ta se rok předtím stala podivným způsobem římskou provincií, když Níkomédés III. Euergetés Filopatór své království odkázal Římu (stejně se »dostali« Římané k Pergamu-Asii roku 133 a Kýréně roku 96 resp. 74). Protože v této době bojoval Cn. Pompeius v Hispániích se zbytky populárů spojených s Kelty, vyhrál tahanice o vrchní velení a klíč k pontským pokladům L. Licinius Lucullus

V téže době propukala vzpoura válečných zajatců-otroků v Itálii, tzv. povstání Spartokovo (trvalo do 71).

Ačkoli Lucullus pocházel ze vznešeného rodu (také ročník 106?), o jeho rodičích se toho moc lichotivého nezachovalo. Otec prý byl usvědčen ze zpronevěry, kterážto choroba je dodnes v Evropě banální, a jeho matka Caecilia Metella Calva prý »neměla dobrou pověst, protože nežila mravně«, jak říká pramen. Což také nemusí být žádný argument: řada žen žije mravně a přesto nemusí mít dobrou pověst. Lucullus měl mladšího bratra, jehož však adoptoval jistý M. Terentius Varro, o němž nic nevíme, takže se jmenoval M. Terentius Varro Lucullus. Proslavil se válkami v Thrákii a také tím, že z Apollónie na Pontu, pozdější Sózopole, odvlekl roku 72 do Říma kolossální bronzovou sochu Apollóna a po svém triumfu ji umístil na Capitólium.

Lucullus několikrát porazil Mithridátova vojska a na podzim 72 se pustil přímo do Pontu. Krále tehdy opustili všichni jeho spojenci, Tigránés Armenský, parthský král Sinatrokés, dokonce vlastní syn Macharés, kterého dosadil za vládce na Kimmerském Bosporu. • Téhož roku ukončil Pompeius válku v Hispániích. • Mithridátés před Římany utekl do Armenie, když dal předtím povraždit v duchu orientálních tradic čtyři ze svých sester a dvě řecké manželky.

Lucullus vybíral jednu pevnost s královskými poklady za druhou. Z roku 71 na 70 přezimoval v Efesu a dal do pořádku velmi zlé hospodářské poměry v provincii Asia.

Publikánský jed

Římští publikáni, což byli lidé, kteří si od státu pronajali vybírání daní a cel, zle úřadovali v Asii. Sulla svého času zatížil provincii poplatkem ve výši dvaceti tisíc talentů. Protože publikáni připočítávali úroky ke kapitálu, dosáhly po více než deseti letech dlužné částky 120 tisíc talentů. 

Publikáni, kteří svou hrabivostí likvidovali hospodářský potenciál provincií, byli většinou příslušníky jezdeckého stavu. V Římě se proti Lucullovi rozpoutala kampaň a začal se hledat někdo, kdo by se tolik nestaral o zlodějnu těch druhých. 

Téhož roku se narodili mimo jiné C. Cilnius Maecenas a P. Vergilius Maro. 

Na jaře roku 69 přešel Lucullus jako první římský vojevůdce Eufrátés a několikrát porazil Armeny a jejich spojence. U sídelního města krále Tigrána I., který si říkal z neznámých důvodů Veliký, u Tigránokert, byla 6. října 69 vybojována rozhodující bitva tažení a zároveň jedna z nejpozoruhodnějších bitev starého věku. 

V ten den byl totiž poměrový rozdíl obou stran největší v historii. Údajně připadlo na jednoho Římana dvacet králových vojáků a počet padlých »barbarů« měl být vyšší než jedno sto tisíc! Proslulý se stal výrok Tigrána před bitvou, který nečekal na posilu Mithridátovu: Jsou-li to poslové, je jich mnoho, jsou-li to však vojáci, je jich málo. V Tigránokertách se Římané dostali ke značným pokladům, jež předtím Tigránés pro změnu nakradl po celé Syrii.

Lucullus pokračoval do Gordyény v severní Mesopotamii, kde získal další velkou kořist. Rok 69 založil Lucullovu pozdější světovou pověst, odtud pocházejí prostředky pro jeho slavné hody.

Zvrat

V průběhu roku 68 se zdar Lucullova tažení obrátil. Vojenské úspěchy byly ohromující, ale nespokojenosti vojáků např. s nepřízní počasí a aristokratickou nepřístupností vojevůdce, zneužil ke svým rejdům P. Clodius Pulcherbratr Lucullovy ženy. Lucullus musel přezimovat v Mygdónii (starodávné Mitanni), zatímco Mithridátés Eupatór se vrátil do Pontu a slavil dílčí vojenské úspěchy.

Na jaře roku 67 odtáhl Lucullus s neklidným vojskem zpět do Pontu a Tigránés mohl zase obsadit Armenii. V Lucullově vojsku vypukla otevřená vzpoura, jejíž příčiny byly veskrze politické, nikoli vojenské: Lucullus musel zůstat táborem v Galatii. Agenti publikánů rozvrtali disciplínu a v Římě dostal vedení války s Mithridátem Manius Acilius Glabrio. Lucullus byl bezmocný, neboť byl bez vojáků.

Vzestup Pompeiův

V lednu 67 byl Cn. Pompeius Magnus jmenován velitelem vojska ve vleklé válce s piráty a do tří měsíců ji dokončil (vedena od roku 74 s velkými ostudami; piráti byli mj. spojenci Mithridátovi). Je pozoruhodné, že Pompeius piraterii propadlé obyvatelstvo nedával vyvražďovat (Kilikie a Kréta), ale osidloval jimi vylidněná města v Helladě, např. achajské Dýmy a Patry, čímž se poprvé dostalo do Hellady masověji nehellénské obyvatelstvo.

V lednu následujícího roku byla Pompeiovi rozšířena vojenská pravomoc na vedení války s Mithridátem a Tigránem a stal se načas neomezeným vládcem celého římského Orientu. Na jaře roku 66 převzal v zemi Trokmů v Galatii imperium od Luculla a tomu nezbylo nic jiného, než politicky poražen vrátit se k oslavě triumfu do Říma. Pompeius jen dovršil, k čemu ukázal Lucullus cestu. Do konce roku donutil k míru Tigrána a přezimoval na řece Kyros u Albanů a Ibérů, kavkazkých to národů.

Mithridátův konec

Pompeius přešel na jaře roku 65 Kavkaz k Černému moři. Mithridátés totiž prchal podél pobřeží na sever do Kimmerského Bosporu, odkud konal přípravy na fantastický vpád do Itálie přes Dunaj a Alpy. Pompeius ho při tom nechal, vrátil se do Armenie a dokončil obsazení království Pontos. • 8. prosince 65 se narodil Q. Horatius Flaccus.

Na jaře roku 64 v pontském Amísu uspořádal nově poměry v Anatolii a zřídil novou provincii Bíthýnii a Pontos. V Syrii ukončil hašteření posledních Seleukovců zřízením provincie a následujícího roku ukončil v Iúdaji mocenské spory o trůn: Římané po třech měsících obléhání dobyli Jerúsalém (mj. prvním z Římanů, který při dobývání vstoupil do svatyně Židů byl Faustus Cornelius Sulla, syn diktátorův).

Když se Pompeius chystal táhnout proti Nabatajským Arabům, přišla zpráva o Mithridátově sebevraždě. Oopuštěn všemi, na jaře roku 63 požil král jedu, ale protože neúčinkoval, nalehl na meč, který mu podržel keltský sluha Bitoitos či Bitokos. Pompeius ponechal vládu na Bosporu Mithridátovu synu Farnakovi II., jenž se krátce předtím proti otci vzbouřil (jeho porážka u Zély roku 47 Caesarem přivedla Božského Iulia k výroku: »veni, vidi, vici«).

Bohatství Orientu, spadnuvší Pompeiovi do klína, presentoval Římanům v triumfu 28. září 61, v den svých 45. narozenin, údajně oblečen do pláště Alexandra Velikého, který měl najít mezi Mithridátovým majetkem.

Lucullův konec

Mithridátovy a Tigránovy poklady skončily v rukách několika římských aristokratů. Svého dosáhl Sulla, který zemřel v posteli, i Pompeius. Jeho moc zlomil roku 48 Caesar. Ale ani ten nestačil využít svého bohatství, které přešlo do rukou Augustových. Tím přestaly obrovské majetkové přesuny z východu na západ. Hellénistický východ byl dokonale vypleněn a potřeboval si oddychnout. Posledním lákadlem pro Římany zůstal Egypt (viz o Kleopatře).

Po návratu do Říma si nedokázal Lucullus najít v politice místo odpovídající jeho úspěchům. Osud mu nedopřál klidu ani v soukromí. Pro její značně výstřední život se rozvedl s Clodií, která udržovala poměr i se svým bratrem, demagogem P. Clodiem Pulchrem. Novým sňatkem si také nepomohl. Catonova sestra Servilie prý kromě sexuální náklonnosti ke svým bratrům nepostrádala ničeho, co by ji odlišovalo od Clodie.

Když se Pompeius vrátil do Říma, zmizel Lucullus z politiky zcela a od roku 58 se od ní úplně odloučil. Tvrdí se, že koncem života trpěl duševní poruchou a že majetek musel spravovat jeho bratr Marcus. Jiná tradice tvrdí, že byl otráven jedním ze sluhů, obávajícího se u svého pána ztráty náklonnosti. Dnes se soudí, že ho postihla demence. Lucullova smrt v roce 56 spadá do doby rozjetého sporu triumvirů Pompeia, Caesara a M. Licinia Crassa. Lucullus se nehodil nikomu z nich. Bratr, který byl původně sullovec a nakonec podporoval Cicerona, zemřel brzy na to.

Snad to byl skutečně výsledek jeho neúspěšného boje s publikány: jeho, imperátora a šlechtice, porazili hamižní vyděrači, veksláci, a ne Mithridátovo zlato.

Lucullův majetek se stal příslovečným a jak jsme ukázali, neposloužil k dalším politickým ambicím. Lucullovi nezbývalo nic jiného, než ho utrácet v kulinářství, kultuře a s filosofy. Co zůstalo po Lucullovi? V Římě slavné zahrady a nám označení »lukulské hody«, jak neprávem říkáme opulentnímu způsobu stolování a nákladným jídlům; na to byli v Římě jiní sekáči, připomeňme jméno Apicius.

A ještě něco: Lucullus byl první, kdo z pontského města Kerasús přinesl do Evropy třešně. Podle toho městečka se jmenují ve všech západních jazycích cerasa, cereza, cerise, cherry a Kirsch.