361-363

 

***********************************************************
361. 
Ol. 285, 1

672 SE
608 AE
neznámý
a. u. c. 1114
Flavius Taurus a Flavius Florentius

***********************************************************

Na Západě ve Vienně v lednu oslavil Iulianus s křesťany epifanie, aby nedráždil monotheisty již z počátků své vlády; tehdy o jeho rozchodu s křesťanstvím vědělo jen několik důvěrníků. Na konci zimy vpadli Alamanné žijící na území krále Vadomaria a loupili v pohraničí Raetie. S Germánem, který se volně pohyboval na říšském území, měli přitom Římané mírovou smlouvu, viz roky 356n. Jednotky poslané Iulianem z Vienny proti Alamannům byly poraženy a jejich velitel padl v bitvě. Když byl pak zachycen dopis Vadomariův Constantiovi podávající hlášení o Iulianovi, dal alamannského velmože zatknout a předvést: bez okolků byl král odeslán do internace do Hispánií; kam, nevíme.

Na konci léta se Iulianus rozhodl, že nevyčká příchodu Constantia, který seděl v dobře opevněné Edesse a chystal se  na válku s Peršany, viz zde níže; aniž by to tušil, Šápúr sám zařídil, aby měl krytá záda pro válku se synovcem. Praefectus praetorio Nebridius vyslaný Constantiem Iulianovi nesložil přísahu věrnosti novému augustovi a vojáci ho proto chtěli zabít. Ochráněn Iulianem směl bezpečně odcestovat do své etruské vlasti. 

Pak Iulianus vyrazil s armádou ve dvou proudech do pannonské diecése: dvacet tisíc mužů táhlo přes Márciánské lesy/Marcianae silvae, dříve Abnoba mons, dn. Schwarzwald, pronikli až k Hercynskému lesu a sám s třemi tisíci plul na lodích po Dunaji. V Bononii/dnes Banoštor, ves ve Vojvodině u Sirmia v SRB, zaskočil a zajal illyrského magistra equitum Lucilliana, předtím bojovníka s Peršany, viz rok 350 a 358sq. 

Iulianus obsadil magistrem Nevittou průsmyk Succi/dn. Traianova vrata v BG mezi Haimem a Rhodopami oddělující kdysi Illyry od Thráků a obrátil do Naissu v Dardanii. Zde jmenoval správcem Druhé Pannonie se sídlem v Sirmiu historika Sex. Aurelia Victora, kterého tam zastihl. Z Naissu poslal (zachovaný) dopis Athéňanům, v němž vylíčil úděl své rodiny, jak byl soustavně persekvován Constantiem a jak byl neustále pomlouván zloduchy na Constantiově dvoře, hlavně pak hlavním komořím/praepositus sacri cubiculi, eunúchem Eusebiem. 

V Naissu, rodišti Constantina I., se dozvěděl o vzpouře dvou constantiovských legií původně posádkou v Sirmiu, které poslal do Gallií proti Germánům. Vzpouru podnítil jistý tribun jízdy Nigrinus rodem z Mesopotamie a legionáři se uchýlili proti vůli obyvatel do Aquileie, kterou dosud nikdo nikdy nedobyl a zůstala nyní věrna Constantiovi. Oblehl je Iulianův magister equitum Iovinus, zatímco august pokračoval z Naissu do Kónstanínopole. Cestou se 25. listopadu před průsmykem Succi dozvěděl o Constantiově smrti. Zprávu oficiálně přinesli comites rei militaris Theolaifus a Aligildus zároveň s tím, že ho v posledním tažení strýc jmenoval nástupcem.

Legionáři v Aquileji se vzdali teprve když jim osobně pod přísahou zprávu o smrti Constantiově sdělil magister militum Agilo, který se právě vrátil z mesopotamské války. Vydali vůdce vzpoury a Nigrinus byl zaživa upálen, další dva sťati; jeden z nich se jmenoval Romulus. 

V zimě na začátku roku se Constantius v Antiocheji, krátce vdovec, viz rok předešlý, oženil s Faustinou, o jejímž životě a zázemí nevíme nic. Po Constantiově brzké smrti, viz zde níže, porodila jediné jeho dítě, dceru Flavii Maximu Constantii, manželku od asi roku 374 augusta Gratiana (to jí bylo třináct). Zemřela již roku 383 a byla poslední z dynastie Konstantinovců (poslední v mužské linii Iulianus zemřel roku 363).

Constantius z Antiocheie vysílal posly s dary ke spojeneckým králům, aby uchovávali věrnost Římu. Nejvíce do Armenie Arsakovi II. a do Ibérie králi Mirian III./Meribanovi, vládl od roku 284 a viz rok 301, 319 a 334 (?). Z jara táhli Peršané podél východního břehu Tigridu a proti nim vytáhl Constantius ze Syrie do Edessy, kde vyčkával. Šápúr se však náhle s armádou obrátil k domovu, neboť mu prý věštby nebyly nakloněny a válečnou sezonu vypustil. Constantius na to opustil Edessu a odešel do Syrie do Hierápole. Vedením války s Iulianem pověřil magistra militum Arbitiona  a Gomoaria, velitele laetů, nedávno vyhnaného Iulianem. Sám se vrátil do Antiocheie; to již byl podzim. Zde se dal pokřtít ariánem Euzóiem, biskupem města. 

Odtud se vypravil proti usurpátorovi na Západ: velmi ho žraly Iulianovy úspěchy až prý z toho a z neustálých vigilií dostal v Tarsu vysoké horečky. Ještě v Kilikii za Mopsúestií v Mopsúkrénách 3. listopadu bezdětný Flavius Iulius Constantius II. (44) zemřel v horečkách na dysenterii a údajně před smrtí jmenoval Iuliana nástupcem; vládl od roku 337, Iulianus samostatně pak do roku 363: jeho nástupním dnem se stal 11. prosinec, viz zde níže.

Caesarem byl Constantius od svých sedmi, augustem od dvaceti, samostatným vládcem od 33 let věku. Po celou svou dlouhou vládu zápasil s vnitřními nepřáteli i cizinci a jak na úplném konci svého spisku o císařích/liber de caesaribus hořce napsal o jeho éře Sex. Aurelius Victor: "Čím slavnější je imperátor, o to bývá většina úředníků krutější."

Constantius II. byl velmi oddaný monotheismu, přitom pověrčivý. Kněžím povolil používat při cestách na synody poštovní služby čili cestovali na státní náklady. Nicméně je doloženo, že se v Antiocheji konaly t. r. ještě Bakchovy slavnosti. Byl snědé pleti, žil skromným životním stylem bez jakýchkoli excesů, jedl střídmě, prý nikdy neokusil ovoce, málo věnoval spánku, měl v oblibě kleštěnce a s nimi dvořany a z žen pouze své manželky, více Eusebii, třebaže mu prý byla nevěrná s dvořany jmény Adamantiás a Gorgoniás.

O Constatiově smrti se Iulianus dozvěděl v římské Dákii a přes Filippúpoli a Hérákleiu-Perinthos 11. prosince dorazil do Kónstantínopole, kde zesnulému vypravil císařský pohřeb (po jeho otci teprve druhý v Novém Římě). Praefectem praetorio Orientu jmenoval novoplatónika Saturnina Secunda Salutia/Salustia (řecky Salústios), snad autora spisku Peri theón kai kosmú/"O bozích a světě", jemuž důvěřoval a měl ho za svého rádce. Sám zůstal ve městě deset měsíců, zrovnoprávnil kónstantínopolský senát s římským a vybudoval knihovnu, jíž věnoval své knihy. • Salutius byl Iulianovým quaestorem v Galliích, poněvadž si však byli názorově blízcí, Constantius milovníka řečnictví, novoplatónské filosofie a klasické vzdělanosti roku 359 odvolal. Mezi armádními veliteli však byl zjevně velmi oblíben, takže po Iulianově smrti v létě 363, viz tam, mu nabídli císařství, což odmítl. Svým činem se shodl s L. Verginiem Rufem, který Augustovo jméno odmítl třikrát, viz roky 68, 69 a 97.

Když se teď stal samostatným císařem, vyhnal Iulianus ode dvora armádu úředníků, kuchařů a holičů opatřených vysokými důchody. Řada byrokratů a dalších dvorských činovníků přišla k majetku při plenění chrámů bohů. Majetky chrámů a měst zabavené ve prospěch fisku za Constantia restituoval. V Římě vrátil do senátu oltář se sochou Victorie odstraněný na příkaz Constantiův, viz rok 357 a Gratianovo definitivní rozhodnutí roku 382. 

Iulianus ustavil zvláštní tribunál v Chalkédonu, jemuž předsedal praefectus praetorio Orientis Salutius/Salustius a soudci byli vojskoví velitelé nového i starého režimu. Řada činovníků od Constantiova dvora byla pro svou zlovolnou činnost deportována, Palladius, šéf dvorských kanceláří, tedy jakýsi "premiér"/magister officiorum, až do Británie. 

Hlavní viníci Silvanovy a Gallovy záhuby agens in rebus Apodemius a notarius Paulus zvaný Catena zemřeli zaživa upálení, popraven byl eunúchos Eusebius, Constantiův nejvyšší komoří pronásledující roky Iuliana. Dal však na přání vojáků popravit též Ursula, Constantiova comita rerum largitionum/ministra před povinné dary provincií a měst za to, že v Galliích vymáhl na vojácích peníze (ale na Iulianův pokyn) a za to, že po bitvě o Amidu se pohrdlivě vyjádřil o schopnostech legionářů ("jak udatně brání vojsko města, na jehož velké náklady již ochabují říšské prostředky"). Bývalý praefectus praetorio Gallií Flavius Florentius, cos. t. r. a vůči Iulianovi protiva, se s manželkou kdesi skryl a po dobu Iulianovy vlády se na veřejnosti neukázal: byl ostatně tribunálem odsouzen na smrt. Jeho kolega v konsulátu Flavius Taurus, praefectus praetorio Italiae, byl odsouzen k exilu do Vercell na severu Itálie.

Iulianus nařídil znovu otevřít polytheistické chrámy a obnovit oběti u starých oltářů. Rozhádané monotheisty vyzýval ke smíru, neboť prý podle historika dospěl k závěru, že "žádné šelmy neohrožují lidi tak, jak se smrtelně nenávidí většina křesťanů". Říkával jim prý, aby ho vyslyšeli, "vždyť mne poslouchali i Alamannové a Frankové". 

Monotheisté mu odpověděli po svém: fanatickou nenávistí a smyšlenkami. Pokračovatel Eusebia Kaisarejského v Církevních dějinách Sókratés zvaný Scholastikos napsal, že "filosofové" obětovali lidi a věštili z jejich vnitřností a vymaloval Iulianův portrét jako člověka nadutého a zpupného. O třech křesťanských teroristech Makedoniovi, Theodúlovi a Tatiánovi kdesi ve Frygii, kteří zničili sochy v jistém právě obnoveném chrámu, čtenářům sdělil, že byli popraveni upálením zaživa a administrátora provincie Amachia, "hrozného Helléna (tedy nevěřícího)/Hellén gorgos", z ohně vyzývali, "chceš-li ochutnat pečené maso," aby je obrátil a nezdálo se mu jejich maso chutí nedopečené/"strepson hémás kai eis tás heterás pleurás, hina mé eis tén geusin hémioptoi ofthómen".  

V Antiocheji byl t. r. zvolen biskupem Apolinários/Apollináris z Láodikeie Syrské, klerik na straně níkajských a Athanasiův stoupenec, píšící proti neoplatóniku Porfyriovi a Iulianovi. Po letech však skouzl k arianismu, stal se monofytem a hlásal, že Ježíš nemohl být tělesně bohem, poněvadž božskost není slučitelná s lidskostí. Zato měl ukřižovaný věrozvěst v sobě božskou, nikoli lidskou duši. Za heresi byl Apolinários, mimo jiné jako znalý hebrejštiny překladatel starozákonních textů do řečtiny, několika synodami proskribován, naposledy roku 381 kónstantínopolskou. Apolináriův stejnojmenný otec pocházel z Alexandreie, do Syrie se přestěhoval. 

Později vydal august edikty omezující pravomoce provinčních správců ve prospěch vicariů, representujících císařskou moc v několika provinciích najednou, tedy v diecesích ("zástupci"). V podunajské oblasti dával obnovovat opevnění měst a hodně věnoval na výstavbu své rodné Kónstantínopole a na obnovu Níkomédeie, kde trávil školské dětství, zničené otřesy půdy roku 358. Zbytek Níkomédeie se sesul po zemětřesení v Bíthýnii k večeru 2. prosince následujícího roku a s ní velká část Níkaie.

V kavkazské Ibérii zemřel Meribanés III., vládl od roku 284 (žil 104 roky). O jeho spoluvládcích viz rok 284. Jeho nástupce, Revův syn Sauromakés II., prořímský panovník, byl po dvou letech vlády po míru s Římany po Iulianově fiasku roku 363 vyhnán z Mcchety Peršany a nahrazen strýcem Aspakúrem II. (363-365), mladším synem Meribanovým; pokud to není Meribanův syn Bakur I., viz rok 284. Roku 365 Aspakúrés zemřel (?) a po něm se stal králem Ibérů jeho syn Mithridátés III., Mihrdat (do roku 380). 

Roku 370 dosadil Sauromaka II. zpět na trůn v Mcchetě Valens, ale vládl jen po Kyros/dn. Kuru na jihozápadu země; sever držel dál Mithridátés. Po Valentově smrti u Adriánopole roku 378 obnovili Peršané vládu nad celou zemí, Sauromatés II. zmizel.  Když roku 380 Mithidátés III. zemřel, vládl jeho syn Aspakúrés III. (do roku 394). O činech těchto panovníků není nic známo, leda to, že Aspakúrés III. měl současně dvě manželky-královny (jména historie nedochovala): dceru Tíridáta, syna Reva II., a vnučku Feroze z manželství s dcerou Meribana III. Ibérie se opět dostala pod perskou kontrolu roku 387 po míru v Akiliséně. Jména dalších ibérských panovníků až do zániku království roku 580 viz v dynastických seznamech v přílohách. 

Praefecti Urbi za Iuliana až do Valentovy katastrofy: 361 (od podzimu) Maximus, 362 L. Turcius Apronianus, 364 L. Aurelius Avianius Symmachus, 365 C. Ceionius Rufius Volusianus, 365 Viventius, 367 Vettius Agorius Praetextatus, 368 Q. Clodius Hermogenianus Olybrius (do srpna 370), 371 od ledna P. Ampelius, 372 Bappo, [někdy v letech 372-375 úřadovali Tanaucius Isfalangius a Tarracius Bassus], 373 Principius, 374 Flavius Eupraxius, 374 Claudius Hermogenianus Caesarius, 376 Aradius Rufinus, 376 Gracchus, 377 Gabinius Vettius Probianus, 378 Martinianus. Viz pokračování roku 379. 

V Číně 10. července zemřel císař Kchang (18), na trůnu od roku 344. Byl bezdětný a k vládě se nyní dostal starší ze synů Čchenga, viz rok 342, S'-ma Pchi/Sima Pi (20) a pod jménem Aj-ti/Aidi panoval do roku 365. Jeho manželka Wang se stala císařovnou. Byl to bezdětný sňatek a Wangová zemřela měsíc před manželem. Za jeho vlády se bojovalo o Luo-jang, který roku 365 padl do rukou státu Dřívějších Jan/Čchien Jan, Qianyan, ale císařovou hlavní vášní bylo získání elixíru života. V honbě za jeho nesmrtelností se alchymistům podařilo císaře čímsi otrávit, že nebyl schopen vnímat okolí.

***********************************************************
362. 
Ol. 285, 2

673 SE
609 AE
neznámý
a. u. c. 1115
Flavius Claudius Mamertinus a Flavius Nevitta

***********************************************************

Iulianus pobyl do června v Kónstantínopoli a pak se vydal Anatolií do Antiocheie, základny pro tažení proti Peršanům, které Constantius loni nedokončil. Vojům veleli Sarmat Victor pěchotě a Peršan Hormisdás s Arinthaiem jízdě, viz o Peršanovi rok 324. Na řadě míst se august pokoušel omezovat moc křesťanů a jejich násilí na chrámech obnovou starých kultů (Pessinús) a do syrské metropole dorazil 18.července. K syrskému dvoru docházeli nyní vyslanci řady okolních i vzdálených zemí, mezi nimi z Indie od jistých Divů a Serendivů, tedy z Cejlonu (od arab. a perského Sarandíb). 

V srpnu se vypravil na horu Kasios k Diovým výročním slavnostem, ale nalezl tam údajně jediného kněze, který jako obětinu přinesl z domova jednu svou husu. Iulianus pak konal velmi často a velmi velké oběti, možná též poslední římské hekatomby. Vojáci se přecpávali masem obětin, pili a vyváděli; vyčítalo se císaři, že je to drahé a že se při tom nedodržují tradiční věštecké postupy. Ve městě ve stejné době vládl pro velké sucho nedostatek potravin, důsledek císařem diktovaných nízkých cen, ačkoli ho měšťané před takovým opatřením varovali. 

Dobírali si ho pro jeho malou postavu a kozí bradku. Měli za to, že se naparuje, říkali mu Kerkóps ("ocasatý skřet"), zesměšňovali jeho přehnané krvavé obětiny, které už byly u polytheistů zjevně mimo čas a podle všeho značná část Antiošských už byla monotheisty a císaře nesnášela (naopak jeho předchůdce Constantia měli v oblibě, třebaže též nevynikal výškou postavy). Přesto povolil Iulianus rozšíření městské rady a členství v nich nejen po otci, ale též po matce-dceři radního.

Chtěl obnovit Kastalin pramen v antiošské Dafně a věštění z něj. Údajně ho obestavěl dávno kdysi Hadrianus, neboť tu dostal informaci o své vládě a nechtěl, aby prý další z toho měli podobný zisk (bližšího nevíme nic). Ostatky jistého Babyly, hlavy antiošských křesťanů a jimi pokládaného za světce (zemřel c. 253, srov. rok 249), odstranil imperator z Dafny: dal ho tam do kostelíka pochovat deset let předtím Iulianův bratr Gallus, třebaže byl původně pohřben v Antiocheji. 

Iulianus chtěl místo dát rituálně očistit, ale do toho přišel požár Apollónova chrámu v Dafně postavený či zkrášlený Antiochem Epifanem. 22. října se proměnila stavba se sochou konkurující Diovi v Olympii v ruiny. Iulianus předpokládal, že to byl akt teroristického žhářství křesťanů, dal zavřít hlavní kostel ve městě a vyšetřovat. Koloval však také prapodivný příběh o tom, že do města dorazil kynik Asklépiadés, aby navštívil Iuliana, a že v chrámu u Apollónových nohou zapálil vedle stříbrné sošky Nebesné bohyně/Dea caelestis, rozumí se Tanit, kterou s sebou nosil, svíčky, od nichž v noci chytly tkaniny... • Zhruba dvě staletí před tímto člověkem žil stejnojmenný kynik, který jezdil po římské říši na krávě a krmil se pitím mléka přímo z jejího vemena.

V Alexandreji bylo zúčtováno s dalšími lidmi z Constantiovy éry, mimo jiné s vojenským velitelem/dux Egypta Artemiem, jehož Alexandrijští, zjevně stále ještě z velké části polytheisté, nesnášeli. Po zprávě o jeho popravě stětím v Antiocheji lynchovali představeného křesťanů v Alexandreji, patriarchu Geórgia, stoupence Areiova: Geórgia přivázaného k velbloudu roztrhli a s těly dalších obětí násilností spálili (křesťané pohřbívali do země). Pocházel z kilické Epifaneie, starého Oiniandu, dnes u Erzinu v TR, údajně narozený ve valchovně, tedy téměř ježíšovského původu. 

Vzápětí dav lynchoval šéfa alexandrijské mincovny Dracontia, neboť tam zbořil oltář kteréhosi z bohů, a jistého Diodóra za to, že při stavbě křesťanského chrámu dal ostříhat dlouhé vlasy pracujících mladíků, neboť účes měl za symbol polytheismu. Údajně císař Iulianus povraždil na třicet biskupů, jak o něm poznamenal jeden křesťanský hagiograf/historik níkajské orientace. K tomu ukazovali křesťané po městě lidské ostatky pocházející podle nich z opuštěného mithraia z pozemku věnovaného Constantiem II. církvi. 

Polytheisté se na monotheisty vrhli a mnoho jich zavraždili; zprvu se na násilnostech podíleli rukou nerozbornou, neboť polytheisté i níkajští monotheisté měli nevyřízené účty s představiteli Constantiova arianismu. V únoru nařídil Iulianus restaurovat v Alexandreji chrámy bohů zničené monotheisty; k tomu nedošlo. 

Iulianus Alexandrijské obecně pokáral, nikoho nepotrestal a dovolil z exilu návrat nezdolnému bojovníkovi za níkajské vyznání Athanasiovi. Z vyhnanství se tehdy směli vrátit mimo jiné biskup v Caralách/Carale, dn. Cagliari na Sardinii Lucifer a Eusebios z Vercell, oba vyznavači níkajské víry a oba ve vyhnanství v Thébaidě, kam je poslal Constantius. Eusebios chtěl uklidnit poměry mezi křesťanskými sektami v Alexandreji, to se ale na synodě svolané Athanasiem opět a znovu nezdařilo. Lucifer se o totéž pokoušel v Antiocheji, kam dorazil též Eusebios a pletl se do usmiřovací kampaně svého sardinského krajana Lucifera: spory mezi ariánským biskupem Euzóiem, vůdcem vlastních stoupenců a poloariánem Meletiem, jehož na biskupa posvětil Lucifer, s představitelem níkajské víry Paulínem (představitel příznivců biskupa Eustathia zemřel roku 388, sám biskupem od roku 362) trvaly po celý jejich život. Lucifer zemřel ve své vlasti roku 371, téhož roku byl Eusebios údajně ukamenován ariány v jeho rodných Vercellech. 

Iulianus posléze rozhodl o obnově Jahweho chrámu v Jerúsalému vyvráceného roku 70. Úkol byl svěřen Antiošanovi Alýpiovi, svému příteli, který měl jako vicarius administrativní zkušenosti ze správy Británie. Přes značné úsilí o obnovu na místě stavby vybuchoval (pravděpodobně) zemní plyn, popálil dělníky a po několika měsících byl pokus zastaven. 

T. r. byl v Delfách z příkazu císaře Iuliana jeho osobní lékař a vyhlášený léčitelský theoretik Oreibasios z Pergama n. Sard s úkolem zjistit, zda věštírna ještě funguje. Dostalo se mu prý na místě odpovědi, že Apollón nemá zde žádného přístřeší a že prameny navždy zmlkly, jak zaznamenal jistý byzantský autor Geórgios Kedrénos v 11. století. Poslední soukromou věštbou bylo snad sdělení jinak neznámému filosofovi Themistokleovi před více než stu roky, viz rok 232+. 

Věštírnu zřejmě zlikvidoval už Constantinus I., který dal delfské trojnožky umístit do kónstantínopolského hippodromu. Roku 381 věštírnu definitivně vyvrátil Theodosius I. Pravděpodobně poslední "státotvornou" věštbu pronesla delfská věštkyně roku 193 n. l. na otázku, kdo vyhraje občanskou válku. Viz však již rok 67+, kdy měl věštírnu z neznámých důvodů zničit Nero. 

Miliardář Héródés Attikos/lat. Herodes Atticus (zemřel roku 177), dal v Delfách vybudovat pro konání pýthií nový stadion, viz rok 133, pravděpodobně poslední jejich stavbu. Do Delf za Apollónem se i bez věštírny intensivně putovalo, srov. rok 337, kde jméno posledního asi kněze delfského. Město žilo do šestého století, kdy bylo vyvráceno pravděpodobně Slovany.


***********************************************************
363. 
Ol. 285, 3

674 SE
610 AE
neznámý
a. u. c. 1116
Imp. Caes. Flavius Claudius Iulianus Augustus IV a Flavius Sallustius

***********************************************************

Konsulát nastoupil Iulianus 1. ledna v Antiocheji. 5. března vyrazil na tažení do Persie. Tím formálně ukončil platnost prvního míru nisibského z roku 299, který tak jako tak už porušovali v předcházejících letech Constantius II. i Šápúr II. Na měšťany syrské metropole byl nakonec velmi rozezlen, že je nechtěl už vidět a že po tažení bude přezimovat v Tarsu a nikoli u nich. Přátelé od války císaře odrazovali a podle všeho ani Šápúrovi se do ní nechtělo (vedle řec. Sápórés bývá Peršan později zván též Abbúrarsakios n. Sabbúrarsakios).

Eufrátés překročil za Hierápolí se 65 tisíci muži a pokračoval na Batny v Orrhoéně. V Karrhách obětoval v chrámu Sînově, u něhož byl zavražděn Caracalla-Tarausius a údajně zde beze svědků předal purpurový plášť Procopiovi/Prokopiovi, bratranci z matčiny strany, pro případ, že by se z války nevrátil. Jádro armády táhlo Pochábúřím, operaci střežilo loďstvo na Eufrátu za tím účelem postavené, jemuž veleli comes Lucillianus a Constantius: padesát válečných lodí, šest set dopravních dřevěných a pět set kožených a k tomu zásobovací lodi s potravinami a dřevem na stavbu obléhacích strojů. 27. března dorazili Římané ke Kalliníku, kde mu holdovalo několik šejků arabských Sarakénů. Šajch/fýlarchos saracénských Assanitů Podosakis (lat. "Malechus Podosacis nomine"), údajně vyhlášený bandita olupující římské pohraničí, vytrval na perské straně (srov. v indexu s. v. Arabové). 

V týlu zanechal Iulianus Prokopia, svého příbuzného, a comitu Sebastiana s osmnácti tisíci těžkooděnci, aby táhli do Adiabény a pomohli armenskému králi Arsakovi s ochranou severní hranice na římské straně Tigridu; obě armády se však nespojily a tento moment se stal důvodem římské katastrofy.

Sám s jádrem vojska pokračoval podél Eufrátu po mesopotamské straně k jihu. 1. dubna dorazil ke Kirkésiu/Circesiu na soutoku s Chábúrem/řec. Abórás, pak si u Zaithy prohlédl náhrobek Gordiana III. 6. dubna minul již pustou Dúru-Európos, ale stále ještě se lvy v okolí a s oborou s lovnou zvěří. Pevnost Anatha se Římanům vzdala a její velitele Pusaeus/Púsaios se později stal armádním velitelem v Egyptě; obyvatelé byli internováni v syrské Chalkidě. 

Většina měst, která ležela Římanům v cestě, byla zničena, lidé, pokud neutekli, povražděni. Teprve po přechodu kanálu Nár malcha při dobývání Pirisabory/Pírúz Šápúr (stará Misiché), která se po několika málo dnech vzdala, se Římané setkali se silnějším perským odporem. Obyvatelstvo s perskou armádou vedenou surénou zaplavovalo cestu vodou z kanálů. Před Ktésifóntem dobyli Římané a vyvrátili město Maiozamalcha, pak tábořili v lokalitě Kóché, kdysi předměstské části Seleukeie Tigridské. Na vzetí Ktésifóntu už neměli sil. Peršané praktikovali taktiku spálené země, římskému vojsku došel po žhavým mesopotamským sluncem proviant, ačkoli vojensky zlomeno nebylo. Iulianus nakázal spálit loďstvo, aby získal dvacet tisíc mužů spojených s jeho dopravou. 

16. června nařídil Iulianus návrat po levém břehu Tigridu přes Gordyénu. Po něm se už nikdo z Římanů s vojáky tak daleko na východ nedostal a z Východořímanů pouze Hérákleios (628), srov. ovšem výkon Caracallovy armády roku 216. Během ústupových bojů s Peršany padl mimo jiné satrapa Adakés, kdysi vyslanec Šápúrův u Constantia II. Za jedné nenápadné šarvátky vyběhl Iulianus neopatrně z tábora jen se štítem v ruce, byl zasažen jistým útočícím Sarakénem jezdeckým kopím do břicha (podle jiné verse byl v boji neznámo kým raněn mečem). 

Z bitvy u vsi jménem Marónsa n. Maranga, která pak na tom místě povstala, padlo mnoho vznešených Peršanů, mezi nimi Nohodarés, jeden z vlastních původců války, srov. rok 359; z Římanů padl magister officorum Anatolius, císařův přítel, těsně smrti unikl po pádu s koně praefectus praetorio Salutius. Po další bitvě u lokality Sumere/Suma, asi pozdější arabská Sámarrá, prý chtěli Peršané jednat o míru, když je překvapila zpráva, že  Iulianus (32) na následek rány v jedenáct večer 26. června zemřel (411. roku antiošské éry). Jeho osobní lékař a důvěrník Oreibasios z Pergama, autor lékařské encyklopedie o 72 svazcích Synagógiké iatriké, Iatrikai synagógai/"Lékařské sbírky" byl bezmocný. Poslední, s nimiž rozmlouval, byli jeho novoplatónští mentoři Máximos a Prískos, viz rok 360.

Ve vojsku tehdy kolovaly i zvěsti o tom, že císaře zabilo kopí římské, že se stal obětí "přátelské palby", nebo že vystřelil na něho perský zběh. O tažení složil jeho účastník Kalistos, voják Iulianovy ochranky, epos. Theodórétos z Kyrrhu (zemřel c. 460), monotheistický ideolog (tzv. theolog), autor spisku o přednostech křesťanství, a historik (hagiograf) si mnohem později vymyslel, že Iulianova poslední slova byla: "Neníkékas me, Galilaie/Vicisti, Galilaee", tedy "Dostals mě, Galilejče!" Z jiného zdroje císař vydechl se slovy: "Nažer se, Nazórajče/koresthéti, Nazóraie!"

Vládl od roku 360 a jím skončil vladařský rod Constantinovců. Starými býval pro svou vzdělanost řazen k velkým filosofům na trůnu, ať už to tehdy znamenalo cokoli. Vytýkali mu touhu po chvále a slávě, která ho hnala do perského tažení, ačkoli všechna znamení byla proti, a byl prý spíše pověrčivý než zbožný. Obyvatelé Karrh prý posla zvěstujícího Iulianovu smrt ukamenovali, až na něho naházeli celou mohylu.

Armádní velitelé z východu i západu na poradě o nástupnictví nejprve nabídli vládu Salutiovi, ale ten se vymluvil nemocemi a stářím, třebaže mohl ideologicky pokračovat v Iulianových stopách, neboť sdílel jeho přeběhlický osud. Ve volbě mezi vrchním armádním velením se prosadili Sarmat Victor a Arinthaeus s dalšími důstojníky kdysi Constantiovými, vše křesťané, neprosadili se Germáni Nevitta a Dagalaifus: den na to se dohodli na veliteli císařské gardy a vojsko provolalo císařem protektora (kdysi se jeho hodnost nazývala centurio) Flavia Ioviana (32). Prvním skutkem křesťanského panovníka bylo konsultovat s haruspiky vnitřnosti zvířat.

Útoky Peršanů nepřestávaly včetně takových, kdy použili slony, k bitvě se však nikdy nepostavili. Zásobování armády vázlo, Tigris se na horním toku rozvodnil, nicméně Římané v bezvodé pustině strádali. Po několikadenním vyjednávání, které první nabídl Římanům Šápúr a z římské strany je vedli praefectus Salutius a magister equitum Flavius Arinthaeus/Arinthaios, uzavřel nový augustus s perským vládcem na březích Tigridu kdesi v Assyrii u obce Dúra/"Pevnost" druhý mír nisibský

Pro Římany byl hořký a znamenal vyklizení zemí za Tigridem získané Diocletianem roku 299 Sofény, Arzanény, Moxoény, Zabdikény, neznámé Rehimény a Gordyény/Korduény, vyklizení Nisiby, Singar a Castra Maurorum/nezn. lokalita a také to, že Arsakés Armenský zůstane v římsko-perských sporech neutrální, respektive Římané mu nesmějí pomoci: byla to prý perská odplata za vyplenění úrodné médské oblasti Chiliokómon, "Tisíc vesnic". Mír stvrzený předáním rukojmí byl podepsán na třicet let. 

Novým sídelním městem zmenšené římské provincie Mesopotamia se stala Amida/dn. Diyarbakır v TR, viz rok 195+, kam odešla většina obyvatel Nisiby, neboť Iovianus podepsal mír s tím, že z odstoupených měst a pevností smělo odejít obyvatelstvo. Římané dosud nikdy neodstoupili nikomu tak veliké území z donucení válkou, srov. vyklizení Dákie opuštěné sice v nouzi, ale z vlastní vůle.

Ačkoli měl Iovianus blízko k zásobovacím místům v Gordyéně a Peršané měli z Římanů respekt, pospíchal na dohodu s Šápúrem, neboť našeptávači ho strašili Procopiem, Iulianovým příbuzným, aby se nedomáhal vlády. Římané po uzavření míru přešli Tigris po mostě a pochodovali týden bezvodou oblastí severní Mesopotamie kolem vyvrácené Hatry, než jim správce provincie Mesopotamie přivezl zásoby; přesto měli vojáci hlad a zabíjeli tažná zvířata a zůstávalo za nimi množství zbraní a materiálu. 

Odtud jmenoval Iovianus Lucilliana, který žil na pensi v Sirmiu, magistrem equitum i militum (tedy magister armorum): pověření doručili notarius Procopius/Prokopius a tribun Memoridus. Z Iovianova pověření cestoval Lucillianus, Iovianův tchán, do Mediolana, aby zajistil novému císaři kontrolu nad Itálií a Západem a vybral vhodné muže do vysokých funkcí, mezi nimi armádní důstojníky Valentiniana a Seniaucha. Měli mimo jiné vyměnit Iulianova magistra armorum per Gallias pensionovaným Malarichem, předtím velitelem neřímských vojáků v armádě, který žil v Itálii. 

Když tento funkci odmítl, pokračoval Lucillianus do Durocortora/Civitas Remorum, dn. Rheims, sídelního města Belgiky. Kontroloval účty jistého úředníka, který prchl za vojáky a lstivě šířil pověsti, že Iulianus žije a že Seniauchus s Lucillianem se proti císaři spikli. Vojáci Seniaucha a Lucilliana zavraždili a Valentinianus, který se brzy sám stane císařem, unikl s pomocí starého přítele jménem Primitivus: velitelská funkce ho posléze neminula.   

Iovianus v Nisibi, nyní již vydané Peršanům, ani nespal, ale pod jejími hradbami. Zde byl zavražděn jeho jmenovec, notarius Iovianus, který byl nedávno též mezi kandidáty na císařské nástupnictví: byl vhozen do vyschlé studně a zavalen kamením. Augustus pak nařídil všem obyvatelům, aby do tří dnů opustili město a zanechali tam své majetky, které nedokázali vzít s sebou. 

Odtud poslal Procopia do Tarsu, aby před jeho hradbami pochoval Iuliana, jak si zemřelý přál. Nechtěně se tak stalo přes silnici poblíž náhrobku Maximina Daji, viz rok 313 a 305, kde důvod Iulianova přání (jeho nešťastná manželka Helena ležela pochována v Římě). Převoz těla zařizoval Frank Flavius Merobaudes: stál tehdy na začátku armádní kariery, která ho dovedla až do hodnosti magistra peditum a nejsilnějšího muže Západu. Procopius Iovianovi po smrti císařově odevzdal purpurový šat, který dostal osobně od Iuliana. Po pohřbu císařského příbuzného se vytratil, neznámo kam, a objevil se o něco později v Kónstantínopoli, ale sám již oděn v purpuru; viz jinou versi roku 365. 

Iovianus strávil říjen a listopad v Antiocheji. Ve městě dal údajně na pošťuchování své manželky spálit Hadriánův chrám, z něhož udělal Iulianus knihovnu. O situaci v Galliích informovali Ioviana notarius Procopius/Prokopios a Memoridus v Tyanách. Dále o jeho cestě viz rok následující.  

Flavius Iovianus pocházel z pannonského Singiduna/dn. Bělehradu, kde se narodil roku 331, tedy Iulianův vrstevník. Jeho otec Varronianus sloužil Constantiovi II. ve válce s Peršany roku 350, Gallovi jako comes domesticorum/velitel císařské gardy a v letech 358-359 byl s Prokopiem jako vyslanec Constantiův u Šápúra. Pak byl v Sirmius comes et magister equitum, za Iuliana šel na pensi. Zemřel v Sirmiu krátce po zprávě, že se jeho syn stal císařem a že spolu s vnukem nastoupil konsulát; syn s ním počítal jako s nejvyšším velitelem armády, magistrem armorum. 

Iovianus si vzal Lucillianovu dceru Charitó (?), s níž měl dva syny. Jménem známe jen nezletilého Varroniana, který byl s Iovianem konsulem roku 364 a jehož kňourání/vágítus otravovalo v Ankýře 1. ledna 364 nástupní ceremoniál otce se synem do úřadu. 

Iovianus byl za Constantia II. protector domesticus (alias primicerius domesticorum), velitelem osobní císařovy gardy a ve stejné funkci sloužil Iulianovi (třebaže ten preferoval polytheisty). Jako křesťanský císař vrátil náboženské poměry do doby před Iulianem a usiloval o usmíření mezi monotheistickými sektami. Pardonoval Athanasia Alexandrijského, celoživotního bojovníka s Areiovými stoupenci. 

Sám byl středně vzdělán, povahy dobrosrdečné a urostlé vysoké postavy, takže bylo těžké nalézt na něj purpurový šat. Rád jedl, pil i miloval, ale nestihl své vášně po císařsku rozvinout. Byl prvním z panovníků, který jako součást panovnického jména nahradil tituly imperator caesar NN augustus (imp. c. aug.) oficiální titulaturou dominus noster NN augustus, "náš pán", ve zkratce D. N. Označovali se tak všichni panovníci římští a na mincích velmi dlouho též vládci východořímští ("byzantští"), třebaže se tito jinak dávali titulovat autokratory a králi/basileus.

V Africe v provincii Tripolitáně upálili jistého chlapíka jménem Stachao "pokoušejícího se všemožnými způsoby podvody zradit provincii". Byl z berberského národa Austoriů, který pak vzal jeho popravu za záminku k nájezdům a mstil se. Přepadli provinční metropoli Leptu Magnu a vyplenili její okolí. Když obyvatelé žádali následujícího roku o pomoc comita Africae Romana s jeho vojáky (v úřadu v letech 364-373), souhlasil, ale pouze za předpokladu, že mu měšťané zajistí proviant a čtyři tisíce (sic) velbloudů. 

Druhého roku poslali Leptijští posly k Valentinianovi se stížnostmi na poměry v provincii, ale vlivný Romanus dokázal přes známé u dvora jejich svědectví oslabit a proměnit případ ve vleklé vyšetřování s korupcí vyšetřovatelů a postihy měšťanů, z nichž stěžovatelé se dokonce museli skrývat, aby jim nebyl vyříznut jazyk, jak znělo jedno soudní rozhodnutí. Austoriové, lat. Austoriani, nerušeně loupili dále v okolí Lepty a Oie, týden dokonce obléhali Leptu. Po celou dobu vlády Valentinianovy nevyšla pravda najevo, to teprve zčásti o desetiletí později za války s Firmem.

Magister Flavius Theodosius dal za války s Firmem roku 373 Romana zatknout, nicméně s pomocí Flavia Merobauda se comita opět dokázal obhájit, dva důležití svědci se předtím oběsili, a obrátit ostří proti Theodosiovi: ve dvorské intrice byl Flavius Theodosius, otec budoucího císaře, roku 376 obžalován a popraven. Romanus, vlastní původce vleklého tripolského skandálu, vyšel z toho všeho beztrestně a o jeho dalším životě nevíme nic.

Zemětřesení vážně poničilo město Hippos nad Tiberiadským jezerem v Dekapoli, založené některým ze Seleukovců jako Antiocheia tú Hippú, viz rok 198-. Z části obnoveno, opuštěno po zemětřesení roku 749. Před začátkem Iulianova perského tažení se otřásla země pod Kónstantínopolí, o škodách nevíme nic.

V Římě spravoval Město za Iuliana L. Turcius Apronianus (do 364) a vedle toho, že za jeho úřadování byli Římané dobře zásobovaní potravinami, takže "lid" neměl důvod bouřit se, bojoval s kouzelníky. Přišel o oko a měl za to, že se tak stalo v důsledku nějakých zločineckých magických úkonů. Zjistil, že závodní vozka Hilarinus poslal do účení k magovi/okultistovi svého dospívajícího syna. Za to ho dal Apronianus popravit a nepomohlo mu, že se utekl do křesťanského chrámu: byl vyvlečen a sťat.

Někdy kolem t. r. se narodil v aquitánské patricijské rodině Sulpicius Severus (zemřel po 420), klasicky vzdělaný křesťanský autor. Když zemřela jeho mladá manželka, odešel do kláštera. Jeho v biblickém duchu pojaté světové dějiny do c. 400 Chronicorum libri duo/Historia sacra se zachovaly stejně jako biografie jeho známého Martina z Pannonie, biskupa v Caesarodunu-Civitas Turonorum/dn. Tours (zemřel roku 397). Sulpiciovým krajanem byl asi o deset let starší Pontius Meropius Anicius Paulinus, cos. suff. 377 a správce Kampánie, přítel Ausoniův; zemřel roku 431. V Barcenoně/dn. Barceloně poznal svou hispánskou manželku Theresii a jejich syn zemřel brzy po porodu. Stáhl se z veřejného života, dal se vysvětit na naléhání věřících na kněze, stav ženatý tehdy nikomu ještě nevadil, a odešel do Kampánie. V Nole se stal biskupem a proto zván Paulinus z Noly. Zachována je jeho korespondence, též se Severem a Victriciem, biskupem v Rotomagu/dn. Rouen.