Gh-Gl (1)

Ġgantija, megalitický komplex na Gozu§ 5600 

 

Ghadana z Parthie, d. Vologaisa III., manž. Farasmana II. Ibérského, regentka za Farasmana III.§ 106+, 128+, 139+  

 

Għar dalam, "Jeskyně temna" u Birżebbuġy, megalit. lokalita na Maltě§ 5600

 

Ghasánovci, Ghassánovci, al-Ghasásina, Gasán, Banú Ghasán, arab. kmenový svaz§ 325+, 377+ a viz pod Arabové, Arábie

Ghát, m. ve Fezzánu§ viz pod Garama a otroci

 

Ghatotatkča z Dóábu, o. Čandragupty i.§ 320+

 

Ghazní, m. v AFG§ viz Hunové

Ghoša, k. v Magadě§ 185

Giammu, dyn. na Balíchu§ 853

 

Gibraltar, ibérsky a řec. Kalpé, skála a úžina§ viz Stélai Hérákleiai

Gibthón, m. v Palaistíně, řec. Gabathón, lat. Gebbethon, polohy neznámé, v moci Filistů§ 912

 

Gidara, m. v hor. Pochábúří, aram. Raqammatu, Ratammatu§ 935, 898 

 

Gid'ón z Manasse§ viz Gedeón

 

gigantomachiá, "válka (Olympanů) s Giganty", mýthos mnohokrát zpracovaný literárně i graficky§ 450, 166 

 

Gigitum, d. Nergal-šarra-usura§ 560

 

Gílán, země při jižním Kaspiku, provincie IR hraničící na severu s AZ§ 241+, 356+, 358+  

 

Gilboá', pohoří na severu dn. Israele§ 1015

 

Gilead, Gil'ad§ viz Galaádítis 

Gildó, berber. šlechtic, b. Fírmův, vysoký řím. úředník, comes per Africam a vzbouřenec, o. Salvíny§ 370+, 373+, 375+, 379+, 384+   

 

Gilgál§ viz Galgál  

 

Gilgameš, řec. Gilgamos, s. Lugalbandy s Ninsunou, k. v Uruku§ 3200, 2800, 2700, 2144, 1815 a viz pod epos

Gillimás z Karthága, vyslanec§ 149

 

Gilu-Cheba§ viz Kilu-Chepa

 

Gilzánu, země kdesi při Urmijském jezeru proslavená chovem koní§ 856, 844, 829 

 

Gimil-Sîn§ viz Šú-Sîn z Uru   

 

Gimmirrái§ viz Kimmerové

Gindaros, m. v Syrii§ 38

Gindibu z Arábie, šejk§ 853, 740

Gingé n. Gigis (gen. Gingidy), důvěrnice Parysatidina§ 401

 

Gióra, o. povstalce Simóna§ 68+ 

 

Gipedové§ viz Gépidé 

 

Girba§ viz Méninx

Girbubu z Girkalu, dyn.§ 2021

Giritab, "Škorpion", Kiritab, sumerské m. neznámé polohy§ 2292, 2119 

Girkalu, m. u Kazallu§ 2021

Girnamme ze Simaški, Gir-Namme, elamský k.§ 2030, 2021 

Girza, al-Girza/Gerze, vlastně al-Džirza, archeolog. lokalita jižn. od Káhiry§ 3500

Girivradž, sídel. m. Magadhy, dn. Rádžgir v Biháru§ 493

Girsu, m. v Sumeru§ 2600, 2540, 2490, 2460, 2450, 2410, 2384, 2144, 2119, 139   

 

Gischala (řec. pl., "z Gischal"), lat. Giscala, hebr. Guš halav, arab. Džiš, m. v Galilaji§ 66+, 67+ 

Giskón, Gisgón§ viz Geskón 

 

Giš§ viz Uš z Ummy

Giššakkidu, Gišakidu z Ummy, s. Ilův, ensi§ 2420

 

Gíza, m. v aglomeraci Káhiry s pyramidami, neegypt. arab. al-Džíza§ 4500, 2622, 2589, 2566, 2558, 2533, 2498, 2414   

Gizilbunda, země kdesi východně od Urmijského jezera, možná při Kaspiku§ 815

 

Gla, mí v Boiótii§ viz Arné

gladiátorské hry, lúdí gladiátórií, gladiátoři/gladiátórés, srov. také pod divadlo a circus§ 264, 262, 183, 166, 105, 100, 62, 61, 55, 31, 2-, 6+, 19+, 21+ (cruppallárií), 238+, 281+ (vzpoura), 326+ (zákaz bojů na smrt), 350+ (tvoří armádu usurpátorovu), 366+ (v náboženské válce)       

Záhrobní slavnosti na pobavení zesnulého byly oblíbeny u četných národů. Jako krvavé jsou zprávy od Skythů, Keltů a Etrusků, jako nekrvavé u starých Hellénů (srov. Homérovu Íliadu, kde se nad Patroklovým hrobem soutěžilo za ceny v atletických a vojenských disciplinách, u jeho žároviště však Achillés předtím popravil tucet zajatců). Původně se věřilo, že duše potřebuje na cestu krev.

V klasických dobách zvyk u Hellénů vymizel a gladiátorským hrám v římské době výrazněji nepropadli. Z nástěnných maleb v Paistu (Paestum) v jižní Itálii jsou v podzemní pohřební komoře z doby kolem roku 350 př. n. l. zobrazeny zádušní hry, tvrdý box, dostihy, kopiníci.

Římané poznali krutý způsob zábavy u Etrusků, kde při pohřebních oslavách velmožů, nebo při výročích úmrtí bojovali na život a na smrt páry otroků. Zvyk se do Říma dostal zřejmě přes Kampánii. První gladiátorské zápasy v Římě uspořádal Decimus Iúnius Brútus s bratrem roku 262 (bývá též datováno do roku 264) na počest svého zesnulého otce M. Iúnia Péry; je pravděpodobné, že dostatek mužů pro krvavou podívanou získali po vyvrácení etruských Volsinií, viz rok 264. Druhou zmínkou o krvavé zábavě jsou pohřební hry z roku 216 za konsula M. Aemilia Lepida (po Cannách), kdy jeho synové Lucius, Marcus a Quintus vypravili na foru souboj 22 gladiátorských párů.

Roku 206 vypravil v Novém Karthágu P. Cornélius Scipió gladiátorské hry za svého otce a strýce Publia a Gnaea padlé roku 212; tyto nebyly však bojovány otroky. Když zemřel roku 174 T. Quinctius Flamininus (asi 54; ročník po 228), jeho stejnojmenný syn rozdal lidu v rámci pohřebních slavností na obveselení maso, uspořádal čtyřdenní divadelní hry a třídenní gladiátorské, v nichž zápasili 74 muži. Poprvé se porce masa/víscerátió dávaly mezi lid o pohřbu roku 328. 

Bojovníkům, kteří bojovali na život a na smrt u pohřební hranice zemřelého velmože, se říkalo bustuárií gladiátórés, tj. žárovištní zápasníci mečem. Mnohem později se obrat bustuárius gladiátor stal hanlivým označením pro nevycvičené nebo špatné bojovníky poslané na smrt (dobří byli légitimí nebo meliórés glad.).

Boj zajatců na život a na smrt praktikovala púnská armáda. Hannibal po přechodu Alp koncem září bavil odpočívající vojsko zápasy gallských zajatců.
Krvavé souboje si Římané hluboce oblíbili a původní součást náboženského rítu (srov. označení múnus gladiátórium, tedy „povinnost pořádat hry s mečem“) přešla ve veřejnou zábavu se statutem státní. Trvalo to však dlouho. Možná to bylo roku 264 o prvních gladiátorských zápasech v Římě při pohřebních hrách, viz zde výše, kdy konsulár P. Sempronius Sophus poslal manželce rozvodový list, neboť se bez jeho vědomí účastnila krvavé podívané, viz rok 268.

Obliba gladiátorských zápasů stála místo v senátu konsula roku 192 L. Quinctia Flaminina, bratra "osvoboditele" Hellénů zpod makedonského "jha" Tita. Roku 184 ho censor M. Porcius Cato vypověděl ze senátu, neboť dal jako správce provincie Předpadánská Gallie na přání své milence Filippa Kartháginského, kterého přemluvil, aby s ním odešel za povinnostmi z Říma. Chlapec, tehdy vyhlášený prostitut ve Městě, mu pak v provincii na hostině vytkl, že přišel o podívanou na gladiátory. L. Quinctius prý vzal meč a ťal do hlavy Boje, který s rodinou přeběhl k Římanům a přišel orodovat o asyl. Muže pak probodl a zavraždil. O jiné podobě příběhu viz pod sex a rok 184.

Roku 186 se v aréně v Římě vedle lidí poprvé zabíjeli či "lovili" afričtí lvi a pantheři, roku 103 Sulla jajko praetor uspořádal masakr stovky lvů. Původní senátní zákaz dovozu zvěře podobnou podívanou prolomil tribun lidu Cn. Aufidius, neboť si lid takovou zábavu přál. Z které doby usnesení lidu pochází, není známo, ale Cn. Aufidius nebude totožný se stejnojmenným praetorem roku 107, autorem řecky psaných dějin, o němž Cicero uvedl, že oslepl. Kolik dovoz exotické zvěře z černé Afriky do Říma stál, nevíme, ani neznáme trhy se zvířaty, třebaže lov a doprava rozměrných savců musely být po staletí velmi výnosným podnikání. 

V touze po „hlubším zážitku“ se slavnosti prodlužovaly a původně jedno či dvoudenní svátky na konci republiky a za principátu trvaly někdy i déle než týden. První hellénští „umělci“ - technítai ovšem v Římu vystupovali o hrách již roku 186 (s athléty čili pravděpodobně se zápasníky) a roku 167 flétnisté, herci tragických rolí a pěstní zápasníci. Šli v triumfu nad Makedonií, ale protože se p. t. triumfujícímu publiku nelíbilo, co hrají, nařídil jim producent představení, aby hudebníci spolu boxovali (což se líbilo). Rozhodující pro rozvoj římského divadla asi bylo představení, která dával po triumfu vítěz nad Acháji L. Mummius roku 145. Začátkem roku 183, tedy tehdy asi v březnu, zemřel pontifex maximus P. Licinius Crassus, praprapředek onoho nesmírného boháče z konce republiky, a lidu bylo na jeho pohřbu rozdáváno maso a třídenní slavnosti doprovázely zápasy 120 gladiátorů.

Roku 174, který prý vynikl četností gladiátorských her, poskytl zatím největší podívanou „lidu“ T. Quinctius Fláminínus: na počest svého stejnojmenného slavného otce uspořádal pohřební slavnosti s velkolepou hostinou, čtyřdenními divadelními hrami, masem zdarma a podívanou na souboje 74 gladiátorů (C. Iúlius Caesar o století později o svých hrách na oslavu triumfů dal vystoupit již 640 gladiátorům, srov. níže Tráiánus).

Roku 122 pořádal první veřejné gladiátorské hry C. Semprónius Gracchus, velký římský sociální reformátor, a v té době již existovaly gladiátorské školy. Roku 105 byly gladiátorské hry v Římě prohlášeny za součást státních náboženských slavností a her. Definitivně se tak o slavnostech a kultovních hrách uchytilo násilí a dramatické umění ztratilo, na rozdíl od hellénského světa, své posice. K tomu i jídlo začalo být grátisDiváci gladiátorských zápasů dostali roku 62 poprvé jídlo jako součást her a podívané; zvyk se udržel do císařské éry.

V září roku 55 se v Římě poprvé konaly hry ve stálém kamenném divadlu, které dal vybudovat Cn. Pompeius Magnus, theatrum Pompéí. Zasvěceno bylo až roku 52. Hry na současníky udělali dojem jen pro svou nákladnost, umělecky prý propadly, tvrdí alespoň ve své korrespondenci ctižádostivý advokát Ciceró (k Pompéiovi se však lísal a ikona římské aristokracie to prý sama uznala). V Acciově tragédii Klytaimnéstrá dal Pompéius jevištěm projít stovce mezků, v Naeviově (či Androníkově) Trojském koni tvořily kulisy tisíce kratérů.

Ovšem v jiném oddílu slavností byli prý gladiátoři slabí, a nic diváckému požitku neprospělo, že během pěti dnů byly dva zápasy bestiáriů se zvířaty, vénátiónés, zabilo se pět set lvů (republikánský rekord), a že byli v římské aréně štváni sloni. Prý sám Pompéius uznal, že to byly vyhozené peníze, jak tvrdí ve své korrespondenci jeho adorant Ciceró. Začátkem císařské doby byly zápasy za čtyři sta tisíc sésterciů pokládány za „slušné“ a vypravoval je kde kdo. Roku 24 jistý praetor P. Servilius (z rodiny Serviliů Casků?) dal na svých hrách povraždit tři sta medvědů a stejné množství africké zvěře, ale v dějinách o něm již neuslyšíme (stejné množství obětoval divácké pozornosti o více než půlstoletí později Gáius a Ti. Claudius).

V roce 168, kdy Římané snadno přemohli illyrského vládce Genthia, byla jeho cena za spojenectví s Perseem deset talentů (stříbrné ražby). Měl sice slíbeno tři sta, ale k předání zbytku už nedošlo. Historik Livius si pak z něho dělá legraci, nebo je to dobový žert?, že bývalý římský spojenec šel do války za "gladiátorskou mzdu", gladiátórium.

Úředně byly zakázány roku 325 n. l. ve východní části říše císařem Konstantínem I., ačkoli ještě roku 313 n. 314+ uspořádal boje na oslavu vítězství nad Germány. Již císař Hadriánus o dvě stě let dříve zakázal prodávat lanistům válečné zajatce, ale také bezdůvodně prodávat otroka (a otrokyni kuplířům) a zrušil trestanecké dílny pro otroky i svobodné. Pokud svobodný člověk, a byli mezi nimi i římští rytíři, chtěl mermomocí zápasit v aréně, sepsal s lanistou auctórámentum vyčíslující jeho gáži a povinnosti. Vlastně si dal zaplatit ztrátu panství nad vlastním tělem, neboť souhlasil s tím, že "bude pálen, poután a zabit měčem". 

Na Západě vydal zákaz odsuzovat k zápasům v circu císař Valentiniánus I. (křesťan; vládl v létech 364 - 375), gladiátorské školy zakázal Honórius roku 399 n. l. (křesťan; vládl 395 - 423), zápasy pak zcela zakázal roku 404 n. l., kdy se konaly naposledy v Colosseu.

Byly to zároveň poslední hry, které pořádal císař. Ale z Anatolie přišel do Říma postarší křesťanský aktivista Télemachos/Télemachus, který během jednoho zápasu skočil do arény a chtěl gladiátory od sebe odtrhnout. Diváky to namíchlo a anatolský světec byl ukamenován předměty, které měli Římané po ruce.

Císaře přemluvil křesťanský básník Aurélius Cléméns Prúdentius a šest set šedesát šest let gladiátorských zápasů se naplnilo.
Poslední štvanice uspořádal v Colosseu roku 523 vítěz nad Odoakerem a jeho vrah, král Ostrogotů Theoderich Veliký, jehož pověst přežila věky jako Dietrich z Bernu (sc. Verony) z epu o Niebelunzích, srov. pod Germáni.

Koncem republiky se gladiátorské hry staly dychtivě očekávanou a vyhledávanou národní zábavou, odsuzovanou řídce toliko „intelektuály“ (např. císař Neró dokonce na čas zakázal správcům provincií provozovat gladiátorské hry a štvanice). Byli ovšem intelektuálové i toho druhu, že si gladiátorstvím přivydělávali. Cicerónův přítel a epikúrik T. Pomponius Atticus si držel gladiátorskou školu/lúdus a své muže pronajímal.

Atraktivnost podívané byla umocňována rozpínáním plachtoví nad cirkem arény proti slunci i dešti (srov. pod lúdí), bývaly rozdávány dárky mezi diváky, nebo rozprašovány voňavky.

Diváci nezřídka z podívané a očekávání na ni podívané šíleli. Za Tiberia, který roku 26+ zakázal ve Městě podívané na štvaní zvěře, se následujícího roku u Fídén při podívané zřítil přecpaný amfiteátr, narychlo postavený z prken. Při neštěstí zemřelo dvacet tisíc lidí (možná útěcha pro zápasníky…), více než za velkých římských vojenských porážek; podnikateli/staviteli se kupodivu nic nestalo - kromě toho, že musel do vyhnanství. Císař Gaius vulgó Caligula dával zlomyslně odkrývat plachtu nad diváky, na něž pak pražilo slunce: odejít nesměl nikdo. Poněvadž si na některé hry diváci zajišťovali místo již v noci, dával je z cirku vyhnat. Ve zmatku se ušlapalo několik desítek lidí. 

Zřejmě nejznámějším masakrem v amfitheátru, tedy také svým způsobem divadlu (a nejstarším kamenným amfitheátrem Itálie), během gladiátorských zápasů byly události roku 59 n. l. v Pompéjích: při sporech domácích s Núcerijci létaly kameny a v aréně, na ochozech, před amfitheátrem a po městě došlo na nože. Císař Neró tehdy na deset let v Pompéjích zakázal zápasy a pořadatele exuloval, viz rok 59.

Zabíjení v aréně bylo i běžnou provinční zábavou. Za Domitiána dával gladiátorské hry v Bonónii místní švec. Hry v circu, podívaná na umírání, fungovaly také jako seznamka. Na gladiátorských zápasech se např. seznámil diktátor Sulla s čerstvou vdovou Valerií. Oslovila ho první.

Po dobytí Jerúsaléma roku 70 n. l. prodal Titus veškeré zajaté mužské židovské obyvatelstvo starší sedmnácti let dílem do kamenolomů v Egyptě, dílem lanistům (celkově prý 97 tisíc zotročených Židů). Císař Tráiánus poslal do arény během oslav po definitivním pokoření Dakie roku 107 n. l. za čtyři měsíce rekordních deset tisíc gladiátorů (srov. pod divadlo).

Gladiátory byli především zajatí a do otroctví prodaní vojáci, zločinci, pány prodaní otroci, později ale také svobodní lidé dobrodružné povahy, třeba i s římským občanstvím („fandové a fanynky“ často vítěze vypláceli značnými finančními obnosy). O hrách, které roku 46 dával C. Iúlius Caesar, se ucházel o šanci bojovat v plné zbroji s odsouzenci na smrt blíže neznámý senátor Fulvius či Furius Leptinus. Božský Iúlius mu to jako šlechtici nedovolil, rytíři/jezdci bojovat směli. Roku 8 n. l. bojoval v aréně jistý příslušník jezdeckého stavu, který byl znám kdysi jako velmi bohatý muž; zda šlo o jeho nové živobytí, se však nedozvídáme. Roku 38 př. n. l. senát svým členům zakázal v roli gladiátorské vystupovat zákonem, nicméně jistý Q. Vitellius bojoval v aréně o hrách na oslavu Octaviánových tří triumfů roku 29. Tehdy se také k pobavení Římanů zabíjely v amfiteátru oddíly Dáků a germánských Suébů.

Císař Commodus, syn s Germány úspěšně válčícího filosofa M. Aurélia Antónína, dával svá vystoupení v aréně zapisovat do státních akt. Sám prý na cvičišti mezi gladiátory vystoupil 735x, v aréně 365krát (borci ovšem moc dobře věděli, kdo stojí proti nim). O Commodově obsesi arénou a o jeho výkonech viz rok 190+. 

V klasických dobách republikánských byla společnost gladiátorů stejně obtížná jako herců: při výčtu špatných vlastností L. Sergia Catilíny nevynechal Ciceró ani jeho násilnické přátele, ale že Cicerónův politický přítel T. Annius Miló si držel podobné řízky, advokátsky přehlížel. Jedni z první jmény známých a proslulých profesionálních gladiátorů byli v dobách bratří Grakchů Paceideiánus a Samnita Aesernínus.

Za císaře Tiberia se objevují případy, že jezdci nebo dokonce senátoři si přihlašují hereckou a zápasnickou živnost: pravda, tehdy byli ještě spolu s urozenými ženami, které se zavedly v obchodu se sexem, vyhnáni císařem z Říma. Jistý Triumfus se tolik těšil do arény, až litoval, že Řím má tak málo her.

Tiberius byl ostatně prvním z císařů, kteří se snažili mírnit obrovské náklady věnované na hry všeho druhu, tedy také na gladiátorské. Augustův nástupce snížil platy hercům, omezil nákladově gladiátorské hry a dokonce hospodským zakázal prodávat v hospodách pekařské výrobky. Předcházelo ho úsilí Augústovo, který roku 22 přesunul všechny hry se zápasy do pravomocí praetorů. Nařídil, aby podívané uspořádané soukromníky, směly být do roka jen dvě a aby na nich nevystupovalo více než sto dvacet mužů, mezi nimi žádní synové ani vnukové senátorů. Nicméně měl Tiberius mezi arénovými bojovníky přátele. Q. Curtius Rúfus byl synem gladiátora a princeps nad ním držel ochrannou ruku, takže udělal neobvyklou karieru armádního legáta za Ti. Claudia, správce provincie za Neróna, cos. suff. 43; viz o něm roku 47+.  

Za Tiberiova nemocného nástupce bylo všechno jinak. Gáius rozházel miliardy sésterciů (doslova dvě až tři) za hry, zábavy, koně, hercům apod., až zcela vyprázdnil císařskou pokladnu, kterou tak hezky plnili Augustus (přes rozsáhlou stavební činnost) s Tiberiem. Možná u příležitosti Augustova úmrtí (19. srpna) nebo narozenin (23. září) na Gáia připadlo zasvěcení Augustova chrámu v Římě. Při hrách v cirku bylo pro všeobecné pobavení pozabíjeno čtyři sta medvědů (pravděpodobně rekordní údaj dějin) a čtyři sta „divých zvířat z Libye“, tedy asi z Mauretánie a provincie Afriky.

Při té příležitosti povolil Gaius senátorům nosit do cirku široké klobouky thessalského vzoru, aby se kryli před sluncem (a zacláněli ve výhledu ostatním), a vznešený stav od tohoto roku směl sedět na polstrování, nikoli přímo na kamenné lavici.

Ženy po gladiátorech mnohdy šílely. Urozenost a majetek nerozhodovaly. V Pompéjích se zachovaly na adresu bojovníků „výkřiky“ na zdech jako suspírium puellárum, „vzdech dívek“, púpárum nocturnárum medicus, „nočních panenek lékař“, decus puellárum, „ozdoba dívek“. Je znám hezký bulvární románek z časů císaře Domitiána, kdy jistá Eppia, manželka senátora, utekla svému muži s gladiátorem Sergiem do Alexandrie. Limonáda jako z televise: když ji manžel našel, byla do zápasníka stále zamilovaná, ale manžel jí odpustil a Sergiovi zřejmě také. Římská společnost se ovšem pobavila a básník D. Iúnius Iuvenális příběh zachytil ve verších. Pikantní, bez krve a divil se, co Eppia na stárnoucím Sergiovi pobitému z arény se zjizvenou tváří a přeraženým nosem viděla.

To Domitiánova manželka se spikla z lásky k herci proti svému císařskému choti, a úspěšně. Domitiánovu tělu se pak roku 96 n. l. dostalo, tolik byl oblíben Římany, pohřbu jako gladiátorovi. Podobně dopadl o století později Commodus.

Ženy po gladiátorech nejen toužily, gladiátorství je přímo bavilo. Císař Titus zápasy žen zahrnul do programu premiérových her Colossea. Jeho bratr Domitiánus pořádal souboje žen-gladiátorek vystupujících jako vénátórés, tj. zápasníci se zvěří a trpaslíky. Diváci brali bojovnice za Amázonky. O gladiátorkách/gladiátrícés (sg. gladiátríx) je zmínka ještě za L. Septimia Sevéra. Domitiánus vymyslel též noční zápasy v aréně, ale blíže o nich nevímě nic, viz rok 81+. 

Pro cvičení bojovníků do arény a jejich „agenturní zastupování“ sloužily gladiátorské školy, lúdí, provozované jejich majiteli a mistry, magistry či lanisty (tj. „řezníky, bourači masa“). Společensky stáli na úrovni majitelů nevěstinců, třebaže to byli často zámožní lidé a třebaže byl pohled na umírání lidí Římany tolik oblíben.

Školy bývaly soukromé, obecní a později císařské a nejslavnější za republiky sídlily v kampanské Kapuy (srov. např. slavnou válku se Spartakem z let 73 - 71). V Pompéjích je taková škola s pokojíky bojovníků zachována.

V samotném Římě si později - z bezpečnostních důvodů - drželi gladiátory jen císaři. Ještě za Konstantína I., který gladiátorské zápasy 25. července 325 přechodně zakázal, byly v Římě čtyři taková učiliště smrti v aréně. Lanistové dostávali od pořadatelů her peníze za každého padlého či zraněného bojovníka, ale také za přeživšího. Lúdí stály v bezprostřední blízkosti Colossea, k němuž vedly z gladiátorských "kasáren" podzemní chodby: lúdus magnus zřídil Domitiánus, lúdus gallicus, dácicus a mátútínus/"ranní" (neboť zde cvičili borce pro dopolední program, vénátiónés), všechny pod dozorem císařského úředníka/prócúrátora. Ve "velké škole" dostával její ředitel za Domitiána pěkného ročního platu dvou set tisíc séstertiů. L. mátútínus stával zřejmě na místě předešlé školy bojovníků se zvířaty/lúdus béstiárius. Neznámé polohy byl za Augusta lúdus Aemilius jistého Aemilia Lepida, na jehož místě později stály Polykleitovy lázně/balneum Polycletí

Nesvobodní gladiátoři zřejmě žili v nepředstavitelně krutých bezpečnostních podmínkách, neboť počty jejich povstání jsou velmi malé. Roku 64+ zlikvidoval pokus gladiátorů o únik z Praeneste armádní garnison. Za zmínku stojí využití gladiátorů roku 238 n. l. ve vzpouře proti císaři Maximinovi Thrákovi, který nikdy nespatřil Řím: vzbouřenci pod senátorem L. Domitiem Gallicánem Papiniánem vypustili z ubikací gladiátory na tábor praetoriánů. Nebyli však úspěšní, vojáci se udrželi, později zaútočili a pořádně Řím vyloupili.

Snad roku 281 n. l. potlačil Probus po staletí nevídanou vzpouru gladiátorů v Itálii, kteří ruku v ruce s dalšími živly vpadli do Říma a loupili; srov. začátky Spartokova povstání roku 73. Gladiátorů, pravděpodobně těch, kteří byli určeni pro pobavení Římanů o Probových hrách, prý bylo osmdesát a celkový rozsah škod znám není: revoltující muže zlikvidovali opět vojáci. 

Zajímavý příběh o tom, jaký šel z vycvičených mužů pro boj v aréně strach, je z roku 31, ze samého konce republikánských občanských válek. Správce Syrie Q. Didius, kterého Octavianus vyslal hned po aktijské bitvě, nejprve zajistil zničení ptolemaiovské flotily na Rudém moři, což za něho udělal Málichos, protektorátní vládce nabatajských Arabů. Sám měl však vzápětí co do činění s nejostřejšími z válečníků, které Řím znal, s gladiátory. Velký jejich oddíl totiž dával Antonius pro svůj římský triumf cvičit v Kýziku. Po Aktiu se snažili se svým pánem spojit a když se jim to nedařilo, vypravili se z Asie do Egypta Antoniovi na pomoc pěšky, aniž by jim v tom byl kdo schopen zabránit. V Dafné u syrské Antiocheie s nimi zřejmě vystrašený Didius vyjednal mír, když slíbil, že nebudou muset zápasit a dal jim okolí Apollónovy svatyně do užívání. Mnohem později byli muži pozvolna distribuováni po legiích jako řádní armádní vojáci; srov. naopak osud spartokovců z let 73-71.

Gladiátoři používali několik druhů výzbroje, které ale nebyly rovnoceny výzbroji římských vojáků. Podle typu byli bojovníci také nazýváni. Samnita měl velký štít s rovným mečem a jen jednou chráněnou holení, thráx používal zahnutého meče thráckého bojovníka z dob válek s Mithridátem se štítem a chráněnými holeněmi, hoplomachus byl těžkooděnec se štítem a jen jednou chráněnou holení, rétiárius bojoval v aréně se sítí (réte), dýkou a trojzubcem, ale na rozdíl od všech předešlých bez přilby.

V gallské zbroji bojoval murmilló či myrmilló, prý podle obrazu jednoho druhu ryby na helmě. V aréně na sebe narážely právě tyto tři typy gladiátorů. S rétiáriem bojoval secútor/stíhač vybavený mečem a štítem, v aréně vystupovali bojovníci na koních a na jízdních dvoukolácích, tzv. essedárií (essedum, dvoukolák, slovo je keltského původu). Andabatae byli bojovníci, kteří neměli v helmě otvor pro oči a bojovali ve dvojicích naslepo, dimachaerí bojovali dvěma dýkami, laqueárií se snažili soupeře chytit do lasa. Zcela zvlášť vystupovali bestiárií, řec. thériomachai, zápasící s šelmami všeho druhu. Z Domitiánovy doby je znám bojovník s přezdívkou Karpoforos/Carpophorus, Nositel plodů.

Obrat dáre/condemnáre aliquem ad bestiás, damnátió bestiárum, znamenalo odsoudit někoho k boji v circu s šelmami, srov. zde níže. Zvířata v aréně (vénátió, štvanice) měla za soupeře lidi, nebo se zabíjela navzájem: štvanice daňků psy, zápasy tygrů se lvy, býků se slony, slonů s nosorožci ("dějinný" nápad představil roku 8 n. l. Augustus, vyhrál slon), hrochů a mnoho dalších kombinací. Augustus se ve svém bilančním soupisu velkých a ojedinělých skutků (podle prvního místa nálezu je zván nápis "monumentum Ancyrárum") tvrdí, že během své více než čtyřicetileté vlády uspořádal svým nebo jménem svých dětí a vnuků 26 štvanic, v nichž bylo ubito asi 3500 zvířat.

Jiným druhem krvavé podívané bylo obsazování odsouzenců na smrt do rolí herců, kteří měli v ději hry zemřít. Martialis popisuje popravu bandity ve hře nazvané Laureolus, který byl v aréně spoutaný ke kříži vydán k rozsápání „kalédonskému“ medvědu. Zda-li Laureolus byl skutečný desperát, jehož příběh s množstvím krve se poprvé zmiňuje na konci vlády Gaia vulgó Caliguly, není známo. Martialův "Laureolus" byl takto hrůzně popraven asi na hrách při otevření Colossea. Podobnou podívanou poskytla tehdy Římanům scéna ze života Daidalova, rovněž trhaného medvědem: "Jak bys teď měl rád svá křídla!" psal literát v epigrammu. 

Oblíbené byly naumachie, námořní bitvy, pořádané naostro na přírodních i umělých jezerech (později např. i v Colosseu), které často končily smrtí většiny bojovníků. Augustus roku 2 uspořádal repliku bitvy Peršanů s Athéňany, kterou opět i "na divadle" vyhráli "Athéňané"; o Claudiově naumachii na Fúcinském jezeru mezi "Rhoďany" a "Sicilány" viz pod Mársové a hry.

Risiko smrti se dnes mezi profesionály odhaduje na zhruba deset procent (podle náhrobních nápisů). Pokud nepadli soupeřovou rukou, o osudu poraženého rozhodovalo publikum křikem „missum n. mitte/pustit, pusť" doprovázené gestem ruky se vztyčeným palcem vyzývající toho, kdo hry pořádal, aby dal zápasníkovi milost. Pořádal-li krvavou podívanou panovník, zdravili ho z arény zápasníci známými slovy: "Avé, Caesar, moritúrí té salútant," v řecké podobě: "Chaire, autokrator, hoi apolúmenoi se aspazometha." Pozdrav užila k pojmenování svého prvního alba roku 1969 britská jazz-rocková kapela Colosseum: Those who are about to die salute you.

Ke smrti odsuzoval křik davu „iugulá/zařízni ho!" a palec otočený dolů k zemi. Buď byl klečícímu poraženému nebo podle publika slabě bojujícímu vítězem podřezán krk, nebo ležícímu ranou do zad vražen meč/nůž do oblasti srdce. Padlí bojovníci byli z amfitheátrů vyvlečeni tzv. Libitinou branou do spoliária, svého druhu márnice, kde byla těla odstrojena, případně dobíjena a zbroj odnesena k ostatní do ornamentária, zbrojnice.

Roku 1993 byl rakouskými archeology objeven gladiátorský hřbitov v Efesu, sídelním městu provincie Asia, svědčící o přímé smrti bojovníků v aréně. V kostech sedmdesáti zápasníků bylo nalezeno nezvykle mnoho stroncia a naopak málo zinku, což by dokládalo, že bojovníci jedli velké množství „zelené“ stravy a obilovin, málo masa. Vegetariánští gladiátoři prý vypadali spíše jako zápasníci japonského hyperobesního sumó než jako kulturisté. Podobné závěry však nekorespondují s milostnými vzdechy děvčat a žen, srov. zde výše, a se známými vyobrazeními. Též s pověstí svalovců, jakým byl za republiky Tritannus ze Samnia a jeho syn, jméno neznáme, který sloužil pod Cn. Pompéiem a vynikal tím, že v boji nepřátele přemáhal holýma rukama a pak je jednoručmo eskortoval do ležení.  

Augustus zakázal gladiátorům boj na život na smrt bez možnosti odpuštění, múnera sine missióne. Jinak humánně zaměřený Claudius, jeden z mála císařů-zvětšovatelů imperia, však miloval zabíjení gladiátorů v circu a dokonce k tomu odsuzoval lidi. Mj. svého nomeclátora a řemeslníky, jimž se něco u něj doma nepovedlo. Přitom se o sebe velmi bál, střežili ho soustavně gardisté, dával všechny návštěvy systematicky prohledávat atd. Což je dosti moderní…

Zápasy dobrovolníků na život a na smrt se později staly módou. Novodobý názor, že gladiátoři zápasili většinou jen do první krve a pak to bylo jen silácké představení beze zbraní, asi příliš neuspěje. Příběhy z arény, byť provinční, bývají kuriosní. O smrtelné nespravednosti hovoří řecký nápis na náhrobním kameni odkudsi z Malé Asie, který se před první světovou válkou dostal do bruselského královského musea. Jistý gladiátor Diodóros z Amísu na něm tvrdí, že zvítěziv přemohl Démétria, ale nezabil ho hned: „Osud a lstivá zrada sudího mne zabily.“ Latinský rozhodčí v zápasech je uveden v řeckém přepisu summa rud(is), „konec cvičné (šermířské) tyče“, nejvyšší rozhodnutí; obvykle to byl zkušený či vysloužilý gladiátor. Na stéle ze 2. století n. l. zdvíhá sedící bezbranný gladiátor (zřejmě Démétrios) ruku ke stojícímu bojovníkovi (zřejmě Diodórovi) se dvěma meči. Sudí podle pravidel asi usoudil, že Démétrios upadl sám o sobě, nikoli zásluhou soupeře, a dal pokračovat v boji: Démétrios se směl znovu ozbrojit a jak to vypadá, Diodóra pak zabil.

 (pokr.)