489-483

489.

Ol. 72, 4

 

 

Aristeidés

a. u. c. 265

C. Iulius Iullus a P. Pinarius Mamertinus Rufus

************************************************************

Trestní výprava flotily o sedmdesáti lodích Athénských proti Paru za to, že pomáhali perskému loďstvu a jako první s nimi pluli k Marathónu, byla neúspěšná; a to měl potrestat všechny kykladské ostrovany držící při Peršanech. Athéňané obléhali město a pustošili ostrov 26 dnů. Velitel Miltiadés (V.), olympioníkos, dynasta v Thrákii, pokořitel Pelasgů na Lémnu a vítěz od Marathónu, dal na radu jisté Tímó, kněžky/hypozágoros chthonických bohů, čeho se týkala, nevíme, a šel do chrámu Démétry (místa kultu ženského). Padla tam na něho nějaká hrůza, zpanikařil a z chrámu utekl. Když přeskakoval zídku temenu, vymkl si nohu n. se poranil na stehnu, podle jiných na kolenu.

Zranění zhnisalo, dostala se mu do rány sněť a když byl v Athénách souzen, nemohl už ani stát. Za nezdar a korupci a s přihlédnutím k zásluhám byl odsouzen nikoli na smrt, ale k pokutě padesáti talentů, které však neměl; na zranění zemřel ve vězení. O osudu jeho zchudlých dětí Kimóna (III.) a Elpiníky viz rok 510. Podle jiné verse při obléhání města na Paru ve vnitrozemí vzplál jistý háj, což si obležení i obléhatelé vyložili jako znamení blížící se perské pomoci. Parským se vrátila sebedůvěra a při výpadu spálili obléhací zařízení Athéňanů. V Athénách pak zemřel ve vězení obžalován z přijetí úplatku od Krále. Podle další tradované verse, byl odsouzen za zpronevěru veřejných peněz a aby mohl být pohřben, dal se namísto otcova těla spoutat Kimón.   

Miltiadés (c. 60) se stal prvním z velikánů athénské démokratie, který zakusil vrtkavých nálad "lidu" nesnášejícího úspěšné spoluobčany, osobnosti a osobitost. Plútarchova anekdota z ostrakisace Aristeida zvaného za své životní postoje Spravedlivým hořce úkaz demonstruje. Když ho jistý neznámý prostý muž požádal, aby na ostraku napsal Aristeidovo jméno, ptal se ho velký Athéňan, co že mu to ten člověk provedl a jestli ho zná: "Vůbec toho člověka neznám, ale zneklidňuje mne, že mu všude říkají "spravedlivý/úden úde gnóskó ton anthrópon, all' enochlúmai pantachú to dikaion akúón'." Žalobcem byl Xanthippos, otec Perikleův, přiženěný do klanu Alkmaiónů, který vděčnost "lidu" pozná o pět let později, kdy byl ostrakován, viz tam. Vlastní důvody Miltiadovy likvidace neznáme (řevnivost?).

 

V Itálii po sněmování Volsků v Ecetře rozhodnuto, aby vyslanci kmenového svazu žádali od Římanů navrácení měst a půdy, o něž v nedávných letech přišli. Římský senát je s žádostí vyhnal a Volskové své síly rozdělili: jedna armáda pod Tulliem Attiem plenila a pálila statky a úrodu na území Latínského spolku, druhá pod exulantem Cn. Marciem Coriolanem na území římském. Zmocnil se Circejí, ale kromě potřeb pro vojsko o nic jejich obyvatele nezkrátil; viz dále rok následující.  

 

************************************************************

488.

Ol. 73, 1

Astyalos z Krotónu (poprvé)

 

 

Anchísés

a. u. c. 266

Sp. Nautius Rutilus a S. Furius Medullinus? Fusus?

************************************************************

 

Ve Spartě si vzal hrůzným způsobem život šílený král Kleomenés I. (viz rok 491, kdy mohl podle jednoho předpokladu již zemřít; vládl od roku 521). Bil kolemdoucí, vládě se nevěnoval a ke konci ho příbuzní drželi v kládě. Od perioika, který ho střežil, vyhrožováním vyzískal dýku a tou si odřezával maso od lýtek, stehen až po břicho a tak zemřel. Neměl mužského dědice, ale dceru Gorgó (19 n. 20). Byl prý divný od dob, kdy byl ve styku se Skythy, kteří žádali Sparťany o pomoc proti Dáreiovi, a naučili Kleomena pít nesmíšené víno/takový pijan byl akrátopotés. Lakónové pak když chtěli pít nesmíšené víno, říkali tomu "dělat to po skythsku/episkythídzó".

Nástupcem v dyarchii se stal jeho bratr Leónidás I., syn Anaxandridův (vládl do roku 480). V devatenácté generaci byl potomkem Hyllovým, Hérákleova syna, srov. rok 1266. Když se na Aigíně dozvěděli o Kleomenově smrti, obvinili Leótychidu II. ve Spartě z bezpráví, že totiž neoprávněně svěřil roku 491 aigínská rukojmí do athénských rukou. Spartský soud dal Aigínským za pravdu a předal jim krále náhradou za deset rukojmí v Athénách. Varováni však, aby momentálním vítězstvím na sebe nepřivolali budoucí hněv, dohodli se, že s nimi Leótychidás půjde do Athén a bude navrácení rukojmí vymáhat. Odešel proto do Athén, ale tam jeho žádost odmítli.

Tím se opět rozhořela válka Athéňanů s Aigínou (srov. etapy války roku 506 a 491). Aigínským se úvodem podařilo na Súniu zmocnit athénské Svaté lodi plné athénských předáků a vzali je do zajetí, třebaže právě konali kultovní úkony. Níkodromos, jeden z aigínských předáků, se s Athéňany domluvil, že jim ostrov vydá. Athéňané však neměli tehdy dostatek lodí, tak si jich museli dvacet půjčit z Korinthu (po pěti drachmách). Se svými tedy disponovali flotilou sedmdesáti triér, stejnou silou jako ostrované. Loďstvo ale připlulo s jednodenním zpožděním po termínu sjednaným s Níkodromem a aigínští aristokraté démokratické pučisty na ostrově přemohli a povraždili na ostrově sedm set přívrženců démokratie.

Níkodromos se společníky pak byl Athénskými usazen na attickém Súniu, odkud podnikali pirátské výpady proti Aigíně. Ještě tohoto roku byli aigínští aristokraté poraženi na moři a při invasi Athéňanů na ostrov. Aigínským nepřišel nikdo na pomoc, jen ze Sikyónu tisícovka dobrovolníků, jimž velel pětibojař Eurybatés. Padli většinou v bitvě, Eurybatés po souboji s Athéňanem Sófanem (který padl roku 478 u Drabésku v Thrákii, viz tam). Válka nebyla u konce, následovalo drobné vítězství Aigínských nad Athéňany na moři. K událostem mohlo dojít již na jaře roku 490, viz dále rok 482. 

 

Gelónovo čtyřspřeží zvítězilo v Olympii (dále viz rok 485).

 

V Itálii Volskové, vedeni Attiem Tulliem a římským exulantem Cn. Marciem Coriolanem, plenili za druhého vpádu v Latiu římské a latínské území (v důsledku římsko-latínského paktu, viz rok 493). Cn. Marcius při tom dával ochraňovat majetky římských senátorů, aby popudil plebeje, své úhlavní nepřátele, co nejvíce. Konsulové sice provedli odvody, ale v poli se Volskům postavit nechtěli. K těm se nyní přidali Aequové a Marcius dobýval jedno město či městečko za druhým: do rukou Volsků se dostala v krátkém sledu mimo jiné Corbio, Tolerium, Bola, Corioli, po těžkých bojích Bovilly, oblehnuto Lavinium. 

Když se Marcius dozvěděl, že návrh plebejů, jejichž kolonisty exulant vyháněl z půdy, na jeho pardonování senát zamítl, obrátil se s vojskem od Lavinia k Římu a nedaleko Města se utábořil, vlastně Řím oblehli, aniž by se pustili do obléhacích prací (válka vypukla v roce 490). Jednání senátu s ním nebyla úspěšná a Římané dostali měsíční lhůtu na splnění Marciových podmínek (= Volsků). V této době se zmocnil další sedmi měst, odkud vyháněl římské osadníky, v jejich počtu Longula, Satricum a Polusca. Buď již t. r. nebo až následujícího se Coriolanova válka završila, viz tam.  

 

************************************************************

487.

Ol. 73, 2

 

 

Telesinos

a. u. c. 267

P. Sicinius Sabinus (?) a C. Aquilius Tuscus (?)/T. Siccius a C. Aquilius

************************************************************

V Athénách byla provedena ústavní změna:

Archonát byl zrušen jako úřad volitelný a stal se úřadem losovatelným. Pro každý rok bylo vylosováno devět archontů s různými pravomocemi (právo, kult, vojenství, viz rok 594);

stratégie zůstala úřadem volitelným a od tohoto okamžiku fakticky nejsilnějším ve státu;

úřad polemarcha, který byl jedním z archontů, ztratil na důležitosti: nový polemarchos se staral o spory mezi občany a metoiky či cizinci a z původní vojenské pravomoci mu zůstala jen péče o padlé a sirotky.

Téhož roku byl v Athénách jako první občan v dějinách ostrakován Hipparchos z Kollytu, syn Charmův, po matce vnuk Hippiův, hlava Peisistratovců v Athénách, poněvadž se Athéňané obávali, že usiluje o tyrannidu (tvrdilo se to; srov. rok 508 a 417, kdy poslední případ použití tohoto zákona). Zákon o ostrakování možná (?) patří ještě mezi kleisthenovské reformy. 

 

V Akragantu se dostal k moci Thérón, syn Ainésidámův z aristokratického rodu  a vládl pak do roku 472. Brzy dokázal lstí dostat pod kontrolu Selinús. Jeho občané v bitvě s Kartháginci ztratili mnoho životů a měli strach pro ně dojít a pohřbít je. Thérón se nabídl, že to zařídí, když mu dají tři sta otroků, aby nasekali dříví na kremaci; při jejich ztrátě by Selinúnťanům neubylo. Když je dostal, vybavené sekyrami, padlé pohřbil a k tomu otroky přemluvil, aby se zbavili vlády svých pánů. V noci pak po návratu do hradeb proběhl krvavý převrat a Thérón se zmocnil města. 

 

Cn. Marcius Coriolanus, velitel polních vojsk Volsků před Římem (viz předcházející rok), ukončil po rozhovoru se svou matkou Veturií, manželkou Volumnií s dětmi a dalšími matronami obléhání rodného Města. Dal se přemluvit a s Volsky obtíženými kořistí se vrátili na volské území. V Attiovi Tulliovi nyní získal žárlivého nepřítele, který si nepřál nic jiného, než se Římana zbavit. Za to, že dovolil třicetidenní lhůtu Římanům a pak stejně odtáhl od Říma, obvinil Marcia ze zrady. Když se na shromáždění v Antiu pokoušel Coriolanus, nyní pokládaný za dvojího zběha: římského i volského, hájit, byl rozzuřenými Tulliovými stoupenci ukamenován. Podle jiné verse však zemřel v Coriolách ve vysokém stáří jako soukromník.     

Tullius ho podle všeho nepřežil. Volskové totiž ve spojení s Aequy vytáhli nanovo proti Římu. Aequové si však Tullia za svého vojenského velitele nepřáli a z hádky o velitelství koaliční armády mezi spojenci došlo k bitvě, v níž Volsk padl a Římané si podle všeho oddechli. S Aequy se posléze Volskové zřejmě usmířili, srov. rok 484. Podle jiné verse padl Tullius v bitvě s konsulskou armádou Siciniovou/Sicciovou, který bojoval na volské frontě.   

Paralelně s těmito událostmi si postavili hlavu Hernikové, dosud Římanům naklonění. Vytáhl proti nim do pole druhý z konsulů a v bitvě u Praeneste je porazil. Sicinius byl vyznamenán triumfem, Aquilius ovací. Boje s koalicí Volsků, Aequů a Herniků ukončili až konsulové roku následujícího, kdy se všichni vzdali, dostali příměří a Cassius dostal povolení ke druhému svému triumfu. • Kmenový svaz Herniků se pak připojil ke Cassiově smlouvě/foedus cassianum a s Římany a Latiny tvořili nyní úzké spojenectví, které se stalo základem pozdější světovlády (nyní po mírových podmínkách o něco chudší; srov. roky 495 a 493 a rok následující).

V Římě senát souhlasil odměnou za roli žen v odvrácení volského nebezpečí (a Marciova) se stavbou chrámu Ženské štěstěny/Fortuna muliebrium, řec. Tyché gynaikón, zasvěceného v červenci následujícího roku konsulem Proculem Verginiem.  

 

V Číně stát Sung/Song zničil stát Cchao/Cao, jehož dějiny začínaly se začátkem dynastie Čouů.

 

************************************************************

486.

Ol. 73, 3

 

(neznámý; Keurés?)

a. u. c.268

Sp. Cassius Vecellinus II. a Proculus Verginius Tricostus Rutilus

************************************************************

V Athénách byl ostrakován Alkmeónovec Megaklés z Alópeky, syn Hippokratův. O velkých dionýsiích, které se konaly vždy v měsíci elaféboliónu, tj. v devátém attickém měsíci (koncem března), byly poprvé veřejně uvedeny komédie. Vítězem soutěže se stal Chiónidés, jeden z nejstarších básníků staré attické komédie (událost lze datovat o jeden rok dříve; srov. dalšího jménem známého vítěze roku 472).

 

Na podzim zemřel král Peršanů Dáreios I. (vládl od roku 522). Posledním známým datačním použitím v dokumentech z jeho vlády je z Borsipp ze 17. listopadu, prvním známým datem jeho syna jako krále je ze stejného města z 1. prosince. Nástupcem na trůnu se stal jeho syn s Atossou, dcerou Kýra II., Xerxés I., per. Chšjárša, bab. Achšíwari (vládl do roku 465/4). Xerxés byl nestarším synem Atossy, nikoli však Dáreiovým, viz jména jeho dětí v indexu s. v. Prvorozeným Dáreiovým synem byl Artobarzánés/Artobazánés, jmenovaný též Ariamenés, který se však nenarodil do purpuru: rodinný spor mezi nevlastními bratry rozsoudil prý jejich strýc Artafernés a žili nadále všichni ve shodě. • Po Dáreiovi zemřeli jeho důvěrníci Artasyrás z Hyrkánie a eunúchos Bagapatés, který do roku 481 střežil králův hrob, než zemřel. Artasyrův syn Artabános patřil k důvěrníkům též u Xerxa a s ním Mardonios a eunúchos Matakás. 

Po Dáreiově smrti byla Parthie, Parthava, oddělena od Hyrkánie a přidána k ní země Chorasmiů, která předtím tvořila vlastní satrapii. Že by do dějů Dáreiova života patřilo protiperské povstání v Egyptě vedené jistým Chabbašem, Chababašem/Chababešou trvající do roku 484, je všeobecně odmítáno, viz rok 338. Že při tom jistí povstalci proklamující králem kohosi pod jménem Psamméticha IV. obsadili i sídelní město perských satrapů Memfidu, platí v obou případech. Během rebelie pravděpodobně přišel o život egyptský satrapa Ferendátés (o jeho nástupu viz rok 517). Jeho nástupcem po likvidaci povstání se stal Achaimenés, Xerxův bratr, viz o něm roku 462.

 

V Římě byl po sporech mezi oběma konsuly přijat první zemědělský zákon, lex agraria, jímž se rozdělovaly dvě třetiny půdy Herniků (viz předcházející rok)Sp. Cassius, který navrhoval půlku pozemků dát Latinům a druhou "lidu", byl pro svou velkou popularitu u plebejů nenáviděn senátem a stal se objektem intrik (viz následující rok). Konservativním senátorům se kromě roho nelíbilo, že bez konsultací s nimi uzavřel spojeneckou smlouvu s Herniky, jíž se jim dostalo občanských práv, viz rok předešlý, a tím pádem spadali též mezi ty, jimž přísluší nárok na půdu (dobytou Římany mimo jiné na nich samotných).

Předmětem sporu bylo též obilí poslané darem Gelónem Sicilským, které mělo být rozděleno mezi Římany zdarma a na náklady státu. Verginius s podporou kmeta App. Claudia pracoval na Cassiově likvidaci, oba sokové se obklopili doprovodem, viz rok následující.  

 

************************************************************

485.

Ol. 73, 4

 

 

Filokratés I.

a. u. c. 269

Ser. Cornelius Maluginensis a Q. Fabius Vibulanus I.

************************************************************

Gelón z Gely obsadil Syrákúsy a chopil se v nich vlády; zda volené či losované úřady zůstaly funkční, nevíme. V Gele zanechal jako zástupce svého bratra Hieróna. Pokračoval ve výstavbě města. Osady Ortygiu a Achradínu spojil se Syrákúsami a neustále zvětšoval námořní moc státu, který se v té době stal největší hellénskou mocností Západu. Osadu Euboiu, kterou kdysi založili Chalkidští z Leontín (srov. rok 728), připojil k Syrákúsám jako pevnost a její obyvatelstvo převedl do Syrákús. Z rodné Gely převedl do Syrákús celou polovinu obyvatel, úplně celé převedl obyvatelstvo Megar Hyblajských a Kamaríny. Zdejšího vládce, tyranna Glauka z Karystu, dal popravit, v Megarách donutil stratéga Diognéta platit Syrákúsanům velké peníze, které pak Diognétos vymáhal na svých lidech a ti dali brzy přednost syrákúské vládě. Gelón tedy zavedl deportace/vysidlování obyvatelstva, kolonisační prostředek dosud v hellénské politice neznámý, praktikovaný hustě však v Orientu například Assyřany a Peršany. 

 

V Římě se po loňských rozepřích kolem přídělů pozemků senátu podařilo „věrohodně“ obvinit konsulára Sp. Cassia Vecellina z pokusu o obnovení královlády. Žalovali ho quaestoři K. Fabius, bratr konsulův, a L. Valerius Poplicola, bratr P. Valeria, jednoho z vůdců protimonarchistického puče v Římě. Cassius byl odsouzen za vlastizradu a popraven, možná dokonce též z iniciativy vlastního otce, který ho sledoval a udával. Po rozsudku dal doma syna zbičovat a popravit, synův dům zbořil a pozemek zůstal z části nezastavěný ještě v Augustově době.

Na části byl postaven chrám Telluře a z výnosu státem prodaného majetku zasvěceny sochy Cereře, srov. podobné postupy v letech 439, 384, 329, 121 a 58 (viz neshody mezi Římany předešlého roku). Synové nešťastníka, nyní nemajetní, zůstali po úvaze senátorů netrestáni za zločiny otce. Podle jiné verse se tak stalo až roku 479. Ve válce s Aequy a Volsky se Římanům pod Q. Fabiem dařilo, kořist dovezli znamenitou, kterou konsul prodal a uložil ve státní pokladně (vojákům neponechal podíl). Stejně tak Ser. Cornelius úspěšně loupil na území Vejí, kteří po vyplacený výkupného za zajatce dostali jednoroční příměří (proč byla tato akce vedena, známo není, viz dále rok 483).

 

************************************************************

484.

Ol. 74, 1

Astyalos z Krotónu (podruhé)

 

Leóstratos I.

a. u. c. 270

L. Aemilius Mamercus I. a K. Fabius Vibulanus I.

700 let od dobytí Troje

************************************************************

V Athénách byl ostrakován švagr Megaklea III. Xanthippos, manžel Agaristy II., dcery Hippokratovy, bratra reformátora Kleisthena; Xanthippos s Agaristou byli rodiči Periklea (tehdy ještě v chlapeckém věku, viz rok 500). Byl prvním z politiků, jemuž se nepředhazovalo, že by byl přítel tyrannů, jako jeho předchůdcům, ale snad jako oběť Themistokleových piklů proti svým oponentům (?). 

Tragický básník Aischylos dosáhl svého prvního vítězství (srov. rok 499)Mezi lety 484 a 481 se v Eretrii narodil tragik Acháios (zemřel kolem roku 405). V téže době se v Halikarnássu narodil historik Hérodotos, „Otec dějepisu“ (zemřel kolem roku 425). • Halikarnássos byl kdysi (doba není známa) hellénisován z původní kárské osady na městský stát Troizénskými, které vedl Anthés.

 

Xerxés I. se stal opět pánem Egypta, když se Peršanům podařilo potlačit povstání z roku 486. Jeho vůdce Chababeša byl popraven, viz ovšem rok 486. Až dosud byl Egypt s Persií spojen personální unií. Nyní však obě egyptské země přišly o svá privilegia a Egypt se stal jednotnou satrapií. Došlo rovněž ke změnám v držbě půdy, doloženo pro Deltu: teprve Ptolemaios (Sótér) jménem nezletilého krále Alexandra IV. vrátil chrámům v Deltě pozemkové dary v kraji náležející kobří bohyni Wadžet/Edžo v okolí města Bútó, resp. jeho starým částem Pe a Dep spojeným v Per-Wadžet, které jim mimo jiné udělil Chababeša; viz však rok 338 a rok 311.

Téhož roku vypuklo povstání v Babylónu, ale bylo rychle potlačeno a jeho vůdce Bél-šimanni v měsíci ulúlu/před koncem srpna sťat (babylónské povstání lze datovat až do srpna roku 482). Tak jako v Egyptě postupoval Xerxés I. i v Babylónii: odboural veškerá „historická“ práva chrámových občin. Za Xerxovy vlády, snad na jejím konci, povstali Babylónci ještě dvakrát, a to pod vedením Šamaš-eríby (asi hned po revoltě Bél-šimanniho roku 482, září až říjen?; dř.: Nabû-bullit[...]) a Marduk-apla-iddiny III. (roku 479?). I tato povstání byla rychle potlačena, takže si jich nestačili hellénští historiografové ani všimnout.

Po likvidaci rebelií se Xerxés chystal na Hellény. K tažení ho v Súsách přemlouvali thessalští Aleuadové a athénští Peisistratovci žijící v perských exilech.  

 

Římané šťastně udolali Volsky a Aequy a uzavřeli s nimi další příměří. Válka s Volsky trvala od roku 495 či 490 (viz rok 487 a rok následující rok).

V Římě vzrostla moc rodu Fabiů, kteří až do roku 477 stát zcela ovládali, drželi konsulát a dokázali vzdorovat plebejům. Na Foru byl 15. července zasvěcen chrám Dioskúrů/Gemini, též zvaný chrám Kastorův, zaslíbený roku 499 ve válce s Latiny.  

 

************************************************************

483.

Ol. 74, 2

 

Níkodémos I.

a. u. c. 271

M. Fabius Vibulanus I. a L. Valerius Potitus I.

************************************************************

V Attice byly v pohoří Laurion v lokalitě Maróneia objeveny stříbrné žíly. Athéňané zahájili rozpravy o jejich využití.

 

Na Sicílii ukuta koalice Kartháginců s Anaxilou II., vládcem v Rhégiu a Messáně, a s Térillem z Hímery: Thérón z Akragantu vyhnal Térilla Hímerského, který si na pomoc zavolal Karthágince. Thérón Akragantský se stal spojencem syrákúského vládce Gelóna a oženil se s dcerou Gelónova bratra Polyzála/Polyzéla; Gelón si vzal Thérónovu dceru Démarétu (viz dále rok 480). Anaxilás byl ženat s Kýdippou a své děti s ní svěřil Púnum jako rukojmí, viz dále rok 480. 

Z téhož roku rovněž pochází koalice Peršanů s Kartháginci proti hellénským státům (viz dále rok 480): první helléno-perská válka se po odmlce opět rozjíždí a Xerxés I. podněcovaný ze svých dvořanů hlavně Mardoniem, viz jeho finální roli roku 480 a 479, začal uskutečňovat pomstu za otcovo fiasko u Marathónu roku 490.

Kartháginci dali údajně dohromady během tří let na výpravu proti sicilským Hellénům na dvě stě válečných lodí a tři tisíce nákladních, Xerxés na 1200, z toho tři sta dvacet lodí dodali i s posádkami asijští a egejští Helléni, tři sta Foinířané a dvě stě Egypťané; k tomu 850 nákladních lodí na přepravu jízdy a tři tisíce zásobovacích lodí. Kartháginci byli za tu dobu schopni nasmlouvat žoldnéřské vojsko z národů celého západního Středomoří o třech stech tisících mužích (!?), které průběžně zásobovali z Afriky a Sardinie. 

 

Peršané pod vedením Búbara a Artachaia (1. pád Artachaiés; zemřel o tři roky později, když kolem táhl Xerxés) začali prokopávat poloostrov Akté u úpatí hory Athós v délce c. 2,2 kilometry a šířce dvaceti metrů (nejvyšší místo bylo sedmnáct metrů nad hladinou), aby perské loďstvo nemuselo později riskovat její obeplouvání (poučeno katastrofou roku 492, viz). Kolik se lidí podílelo na pracích, známo není, ale pod odborným řízením Foiníčanů kopali všichni porobení obyvatelé širokého thráckého okolí. Zásobování byli dopravní flotilou, práce chránili foinícké triéry na základně v Elaiúntu na Thráckém Chersonésu. Velkolepé a vlastně nesmyslné dílo bylo dokončeno roku 480, viz, ale o jeho dalším užívání zpráv není. Nicméně o šedesát let později v době peloponnéské války dle svědectví Thúkýdidova ještě kanál existoval.

Kolem roku 483 se v Leontínách narodil proslulý sofista Gorgiás, syn Charmantidův. Od roku 427 pobýval v Athénách, zemřel roku 380, pravděpodobně v Lárisse.

 

Římané obnovili válku s Volsky (viz předešlý rok). Dobu jejího ukončení neznáme, zřejmě následovalo dlouhé příměří (viz dále rok 471). Zároveň Římané zahájili válku s etruskými Véjemi (viz plenění etruského území roku 485, první válka s véjskými Etrusky trvala do roku 474).

V Římě byla pro smilství popravena Opia, panna vestálka, virgo Vestalis; byla zaživa zazděna do podzemí u Collinské brány, oba její milenci byli popraveni; podle jiného pramene se nešťastnice mohla jmenovat Opimia. Byl to první takový případ v římských dějinách, ke dalšímu došlo roku 473 a 337 (viz k tomu více v Indexu s. v.).

 

Zřejmě t. r. zemřel v Indii Gautama-Buddha, který se narodil roku 563 jako Siddhárta Gautama, syn Suddhodany, knížete jednoho ze státečků národa Sákjů na dnešních indicko-nepálských hranicích, a jeho manželky Máji (1. pád Májá) či Mahámáji. Mezi evropskými indology byl na základě literárních rozborů a archeologických nálezů vysloven též názor, že žil až ve století pátém.

Narodil se u sídelního města svého otce Kapilavatthu v lese jménem Lumbiní; jméno Gautama či Gótama bylo jméno rodové. Zemřel na území „republiky“ Mallů u městečka Kusinára/Kušínárá (dn. Kušinagar) na východu dn. uttarpradéšského správního distriktu Górakhpur. • B. kázal v mágadhí, jazyku rozšířeném na sv. dn. IND. Jeho výroky a kázání byly později převedeny do páli a tak jsou dodnes kanonisovány.

Pouze několik neděl po světcově smrti první buddhistický koncil Buddhových nejbližších mnichů ve Rádžagaha/Rádžagriha fixoval jeho učení. "Koncil" byl sněmem pěti set místních mnichů s cílem posvětit texty a výklady mistrových slov v duchu svého řádu. Druhý buddhistický sněm se konal asi roku 383 ve Vesálí/Vaišálí opět s pouze omezenou účastí sedmi set mnichů starého výkladu buddhismu s cílem zabránit šíření nových pojetí Buddhova učení. Třetí koncil v Pátaliputře, viz rok 250, byl prvním celoindickým a přijal kompromis mezi tradicionalisty a novými buddhistickými školami. Vypracoval kanón učení v páli a odsouhlasil šíření učení po světě misionářskou činností.

Čtvrtý koncil o několik staletí později za Kanišky (viz rok 55) v Kašmíru odsouhlasil oddělení dvou hlavních směrů buddhismu, mahájány a hínajány/velké a malé vozidlo/cesty k osvícení (označení užívané mahájánisty pro všechny ostatní buddhistické denominace držící se původní theravády, dnes jediné představitelky hínajány, nejstarších textů buddhismu z doby prvního koncilu). Viz index pod buddhismus, kde také o pátém koncilu.