235-230

 

************************************************************

235.

Ol. 136, 2

77 SE

13 AE

(Lýsaniás III.) | (Ekfantos) 

a. u. c. 519

T. Manlius Torquatus I. a C. Atilius Bulbus II.

************************************************************

V květnu se stal Arátos pošesté stratégem spolku Achajů. Za něho se staly členy spolku (o jejich spojenectví viz rok 240) arkadské obce Tegea, Mantineia, Orchomenos a Figaleia a s nimi Élis, která byla členem aitólského koina od roku 271, srov. okolnosti tam.

V Athénách 18. anthestériónu za archonátu Lýsaniova, tj. v únoru-březnu 234 n. 233, poctili Athéňané olivovým věncem jistého Antidóra, v archonátu Ekfantově na rok vylosovaného kněze bohyně Kallisty, jedné z podob Artemidy, za pečlivý výkon svých funkcí a za to, že Kallistě vybudoval kamenný oltář ze svého. Nápis je nejstarším dokladem pro kult Kallisty v Athénách.

O tři měsíce později za Lýsaniova archonátu, 14. thargéliónu, tedy v květnu-červnu 234 n. 233 vyznamenali Athéňané zlatým věncem prytany fýly Pandíonis za provedení obětí Apollónovi Prostaériovi, Artemidě Búlaji a ve správné dny bohům Sótérům, čili Antigonovi I, Démétriovi I., Antigonu II. (v Rhamnúntu ctěn jako Sótér tú démů/Spasitel lidu). Kult podle všeho osvěžen za Démétria II. a Fthíe, obětováno 19. hekatombaiónu/srpen o gymnických závodech za rhamnúntských nemesií. Jména Makedonů byla po roce 229, viz, z nápisy vyškrábána/damnatio memoriae, neboť Athéňané změnili politickou orientaci (bezvýhradně promakedonští od Chremónidovy války).    

 

Z fragmentu stély s textem státní smlouvy mezi koinem a Orchomenem vyplývá, že samovládce Nearchos se svými syny dobrovolně resignovali (po vzoru Lýdiadově?) a za to se jim dostalo generálního pardonu: kdo by je přesto chtěl hnát před soud, zaplatí pokutu jednoho tisíce drachem a rozhodnutí soudu bude neplatné, viz k tomu rok 240.

S Orchomenem souviselo též rozhodnutí Achajů obsažené na stéle ve věci zlaté sochy bohyně Níky z chrámu Dia Hoplismia v Methydriu. Ještě než Orchomenští vstoupili do koina, prožilo městečko revoluci, když se rozhodlo zrušit synoikismos a sympoliteiu s Megalopolí a obnovit suverenitu, viz rok 370sqq. Na obranu potřebovali peníze, zastavili tedy zlatou sochu. Megalopolští je však přemohli, revolucionáři prchli do Orchomenu a peníze si tam rozdělili. Tehdy ještě nebyla součástí achajského spolku ani Megalopolis ani Orchomenos, nyní lze peníze vymáhat soudně (k čemu došlo, nevíme, ale koinon stálo na straně Megalopole).    

Lýdiadás, od roku 245 samovládce v Megalopoli, se bez nátlaku zřekl své vládní moci, promakedonského kursu a démokratická Megalopolis rovněž vstoupila do spolku Achajů (srov. roky 245, 240 a 233)Arátos chtěl zabránit promakedonským Argívským v uspořádání nemejských her v Argu, obsadil Kleóny, kde hry uspořádal a připojil obec ke spolku (viz jinou versi roku předešlého). Když agejské hry skončili, účastníky, kteří se vraceli domů, dal na území spolku proti všem pravidlům nedotknutelnosti pochytat a prodat do otroctví. 

Následoval mír Achajů s Aristomachem II. z Argu, čímž bylo ukončeno nepřátelství od roku 241 (srov. rok 229)Megary, člen spolku Achajů od roku 243, ukončily smírně územní spor mezi Korinthem a Epidaurem, který byl poprvé řešen roku 242 za achajského stratéga Aigialea. Usnesení megarské arbitráže uchoval nápis na stéle: nejprve 151 smírčích soudců z Megar rozhodlo, že kraje známé jako Sellás a Spiraion při Sarónském zálivu připadnou Epidauru a když Korinthští žádali na koinu revisi, nová megarská komise o 31 soudci napevno vyměřila epidaursko-korinthsou hranici, kterou stéla z Epidauru přesně podává. 

Ve Spartě zemřel král Leónidás II. (c. 75?; vládl v letech 252 až 242 a 241 až 235). Nástupcem z rodu Ágidovců se stal jeho syn Kleomenés III. (c. 23; vládl do roku 222). Kleomenés III. byl ve svých školních letech posluchačem Sfaira z Borysthenu, žáka stoiků Zénóna a Kleantha, a později mu Sfairos sloužil jako poradce. • Sfairos se narodil kolem roku 280 a s Kleomenem rovněž odešel do exilu ke dvoru Ptolemaia IV. Doba Sfairovy smrti není známa.

V Makedonii zemřela snad kolem t. r. královna Fthíá II., druhá či třetí (k tomu viz rok 243) manželka krále Démétria II. (41) od roku 239 (viz tam). Byla matkou pozdějšího krále Filippa V. (narodil se roku 238 a zemřel roku 179). Démétrios II. se oženil ještě jednou, a to s jistou Chrýséidou z Thessalie. 

Jeden z pramenů (Eusebios) uvádí, že Filippos byl synem Chrýséidy, zajatkyně/aichmalótos: nicméně v době smrti otce mu bylo osm. 

Na základě toho moderní historici usuzují, že Chrýséis bylo jiné jméno Fthíe. Možné je však i to, že Démétrios II. byl ženat s více ženami najednou: se Stratoníkou II., viz rok 253 a 243, s níž měl dceru Apamu, s Níkaiou II., viz rok 243, s Fthíí II., viz rok 239 a k tomu s Chrýséidou Thessalskou. Vzhledem k tomu, že Antigonos III. se na nátlak vojska oženil s Démétriovou vdovou, viz rok 229, mohl Fthíina Filippa adoptovat a tím pádem se stala Chrýséis pro Makedony a svět jeho matkou...    

Seleukos II. Kalliníkos byl na svém tažení v horních satrapiích úspěšný a Parthové byli přemoženi (tažení trvalo od roku 237)V Baktrii odstranil Hellén Euthydémos (I.) z Magnésie na Maiandru krále Diodota II. (vládl od roku 248), když byl předtím jedním z jeho satrapů v jeho bakterské říši, a ukončil vládu Diodotovců (začala v roce 256). • Diodotos II. pravděpodobně (?) propadl u hellénského obyvatelstva pro své spojenectví s Parthy ve válce proti Seleukovcům na straně ptolemaiovské protikalliníkovské koalice. 

Euthydémos I. byl zřejmě v téže době uznán Seleukem II. Kalliníkem králem a snad se také oženil s příslušnicí seleukovské dynastie, vdovou po Diodotovi II. (?). Euthydémos vládl do roku asi 200, jeho dynastie a nakonec i samostatný státní útvar trvaly do roku asi 85. Za své vlády rozšířil pravděpodobně vliv hellénské středoasijské říše do východního Turkestánu mezi Séry, což nemuselo být jen obvyklé označení pro Číňany, ale snad část Saků/Skythů, a jinak neznámé Fryny. 

Pravděpodobně t. r. vypukly v Antiocheji na Orontu nepokoje, které podnítila Stratoníké II., Seleukova teta, poněvadž jí král Seleukos II. odmítl v jejích manželských sporech v Makedonii podpořit (viz rok 239), popřípadě ji samotnou si vzít za nevěstu. Kalliníkos byl donucen se rychle vrátit z horních satrapií a zakročit: Stratoníké II. byla na útěku do Seleukeie Píerijské, města s ptolemaiovskou posádkou, dopadena a popravena, což se mohlo udát až roku 228 n. 227.  

Vzpouru Kalliníkovy tety zřejmě podporoval Euergetés: král Ptolemaios III. Euergetés I. byl v této době asi osobně v Seleukeji Píerijské (?). Seleukovský stratégos Andromachos, syn Achaia I., se dostal po prohrané bitvě do ptolemaiovského zajetí. Byl otcem Achaia II. (srov. rok 220, kdy byl na přímluvu Rhodských propuštěn, aby získali vděk u Achaia II., jeho syna, a odlákali ho od spojenectví s Býzantskými v "celní válce")

Smrtí Stratoníky II. byl zažehnán nový konflikt obou hellénistických říší.

Jiné datace seleukovských dějin let 250 až 230:

a.

asi 250 Parnové pod Arsakem I. dobyli Astauénu,

247 korunovace Arsaka v Aršaku,

246 začátek třetí války syrské,

245 povstání Andragory, satrapy v Parthii,

239 začátek války bratrů, Diodotos I. se prohlásil králem,

238 Seleukos II. poražen Kelty, druhý vpád Parnů do Íránu pod Arsakem, jejich uchycení v Parthii, smrt Andragorova,

235 Arsakés dobyl Hyrkánii,

234 zemřel Diodotos I., nástupcem se stal Diodotos II.,

232 - 230 Seleukos II. v horních satrapiích,

po 230 Euthydémos I. svrhl dynastii Diodotovců.

b.

230 - 227 přibližně v těchto letech byl Seleukos II. v horních satrapiích.

V kavkazské Ibérii zemřel po 65leté vládě král Farnabázos I. (od 300). Jeho syn Saurmag I./řec. Sauromakés I. vládl o deset let déle až do roku 160. Ženat byl s albánskou královskou dcerou. O jeho skutcích není nic známo.   

Římané si podrobili Sardinii (viz následující rok a rok 215). Sardové rebelovali proti Púnům na ostrově, ale rychle rozehnáni a podrobeni. Pro boje na území přiřčeném roku 241 chtěl senát vyhlásit Karthágu válku. Dvě delegace Púnů nedokázaly Římany přesvědčit, až jistý Hanno uspěl se svou výřečností a senát potvrdil mír.

Pak se na Sardinii vylodil konsul T. Manlius a nad Sardy v Římě triumfoval 10. března 234. V Římě pak Manliem poprvé za republiky uzavřen na znamení míru ve státě několik měsíců Ianův chrám (srov. ale po několika měsících již rok následující). Podruhé byl uzavřen až roku 29 vítězem v občanské válce C. Octaviem alias C. Iuliem Caesarem, pozdějším Caesarem Augustem. • Poprvé chrám Iana Gemina zavřel král Numa Pompilius.  

Vestálka Tuccia/řec. Tykkiá byla kýmsi obviněna z porušení slibu čistoty a aby dokázala svou nevinu, slíbila Vestě (a Římanům), že ji z Tiberu přinese vodu v sítu. Vodu donesla až na forum a vylila prý senátorům k nohám. Udavač zmizel a nebyl nikdy vypátrán. Jiná verse vztahující se k tomuto roku však hovoří o její popravě a další z roku předešlého o nejmenované otrokem znásilněné vestálce, která si vzala život. 

************************************************************

234.

Ol. 136, 3

78 SE

14 AE

(Feidostratos) | (Lýsaniás III.) 

a. u. c. 520

L. Postumius Albinus I. a Sp. Carvilius Maximus Ruga I.

************************************************************

V květnu se po Arátovi stal stratégem Achajů poprvé Lýdiadás z Megalopole (srov. předešlý rok). Jeho nápad přepadnout Spartu, kde došlo ke změně ve vládě, viz rok předešlý, Achajové odmítli. Arátos žárlil na Lýdiadovu oblibu a od začátku mezi nimi panovala řevnivost. 

V Épeiru zemřel nenadále král Pyrrhos II. (titulárně vladařem či spoluvladařem/triarchie/trojvládí? od roku 239). Králem jeho bratr Ptolemaios (II.), jemuž byla jeho matka Olympias II. regentkou nebo spíše dominantní spoluvládkyní. To ale vydrželo jen velmi krátce (viz následující rok). Olympias v této době otrávila Pyrrhovu milenku Tigridu z Leukady.  

V Itálii do Ligurie vytáhl konsul L. Postumius, znovu proti Korsům jeho kolega Sp. Carvilius a městský praetor/praetor urbanus P. Cornelius opět proti Sardům. Oba konsulové rychle ukončili svá tažení, na Sardinii ale praetor zemřel na chorobu a s ním hodně vojáků, takže se sem přeplavil Sp. Carvilius a Sardy porazil (triumf nad nimi držel 1. dubna 233). Jakmile Římané z ostrova i z Ligurie odešli, národové se znovu vzbouřili, viz následující rok. 

V Tusculu se narodil M. Porcius Cato Censorinus, pozdější konsul roku 195 a censor roku 184, konservativní šovinistický politik, latifundista a didaktický autor a uznávaný řečník (zemřel roku 149). Vyrůstal v sabínském kraji, kde měl po otci statek. Pro politiku v Římě ho získal L. Valerius Flaccus, s nímž pak sdílel řadu úřadů. Prvního vojenského tažení se účastnil v sedmnácti, tedy na začátku hannibalské války, o tři roky později sloužil jako vojenský tribun na Sicílii, qaestorem byl pod konsulem P. Corneliem Scipionem zvaným Africanus (s tím se po celý život opravdově nesnášel), praeturu odsloužil roku 198 na Sardinii; tady ho prý Q. Ennius sloužící v pomocných jednotkách učil řecky a M. Porcius Jihoitala umluvil, aby ho doprovodil do Říma.  

************************************************************

233.

Ol. 136, 4

79 SE

15 AE

(neznámý) 

a. u. c. 521

Q. Fabius Maximus Verrucosus I. a M’. Pomponius Matho

************************************************************

V květnu se stal Arátos posedmé stratégem spolku Achajů. Znovu se vypravil proti Athénám a znovu neúspěšně; pokoušel se o Attiku několikrát a při jednom takovém fiasku si na útěku zlomil nohu. Nejdále dorazil až k Akadémii, dočkal se až roku 229. Démétrios II. vyslal z Makedonie svého stratéga Bithya s vojskem na Peloponnésos a ten porazil Aráta s Achaji na místě zvaném Fylakeia/Strážnice, snad u Tegeje. Cestou přes Boiótii jeho armádě nikdo nevzdoroval a Boiótové (od roku 244 spojenci Aitólů) se vrátili do spojeneckého svazku s Makedonci a králem Démétriem II., viz dále rok 227. 

Naopak spojenectví s Aitóly uzavřela Fókis a Lokris, kromě toho Mantineia, Orchomenos, Tegea a Kafyai (srov. jejich spojenecké smlouvy s Achaji z roku 235): Spolek Achajů právě procházel krisí. Pravděpodobně t. r. opustily jeho řady Megary, Págy a Aigostheny (členy od roku 243) a přidaly se k Boiótům a vydržely s nimi do roku asi 191. 

Po bitvě u Fylakeia se rozneslo, že Arátos padl, takže velitel makedonského garnisonu v Peiraieu Diogenés hned poslal do Korintha posla s žádostí, aby Achajové město vyklidili a Athéňané se slavnostně věnčili z radosti nad zprávou, že nenáviděný Arátos je po smrti.  

Zřejmě v této době v Épeiru zemřel na tělesnou slabost během armádního tažení král Ptolemaios (II.; vládl jen krátce, viz rok předešlý). Brzy po něm zemřela žalem královna-matka Olympias II., spoluvládkyně či regentka svých synů od roku 239. Poněvadž asi dávno předtím se Néréis (c. 30), dcera loni zesnulého Pyrrha II., provdala za Gelóna (II.) Syrákúského dříve než byl spoluvládcem svého otce, stala se královnou Épeirótů její mladší sestra Déidameia II. (nelze vyloučit, že byla dcerou Alexandra II., srov. rok 239, s Olympiadou II.). V Delfách se dochoval Néréidin dedikační nápis rodičům a sourozencům Apollónovi, sochy dochovány nejsou.  

Déidameia II., poslední vládce z rodu aiakovských molosských králů, vládla rovněž pouhý rok. • Gelón II. byl synem a spoluvládcem Hieróna II. v Syrákúsách, od kdy, nevíme, a s Néréidou měl dceru Harmonii a syna Hierónyma; o jejich osudu viz 215sq. 

V Římě konsul Q. Fabius Maximus, budoucí hvězda hannibalské války, triumfoval po úspěších nad Ligury 1. února 232 (srov. rok 238) a ligurské sídelní město Genua dostalo římskou posádku. Druhý konsul M'. Pomponius porazil Sardy a v triumfálním pochodu vešel do Říma 15. března 232, srov. ovšem rok následující.

17. července zasvěcen Q. Fabiem chrám Cti/Honoris (Honos n. Honor), který M. Claudius Marcellus restauroval a přistavěl k němu svatyni Virtutis tak, aby cesta ke Cti vedla přes Zmužilost; zaslíbena roku 222, zasvěcena 205.  

Římané obvinili Karthágince, že penězi podněcují na ostrovech a v Ligurii protiřímská povstání a poslali do Karthága vyslance, aby dali Púnům vybrat mezi mírem a válkou. Srov. s událostmi kolem Sardinie roku 235. 

************************************************************

232.

Ol. 137, 1

Menestheus z Bargylie (první Hellén z Kárie)

80 SE

16 AE

(Iásón I.) | (Mnéseidés) 

a. u. c. 522

M. Aemilius Lepidus I. a M. Publicius Malleolus

************************************************************

V květnu se podruhé stal stratégem spolku Achajů extyrannos Lýdiadás z Megalopole. Při ucházení se o magistrát vypukly spory mezi ním, mladším a podle všeho oblíbenějším, a Arátem ze Sikyónu (v létě zvítězilo v Olympii Arátovo spřežení v tethrippu). Lýdiadás se vypravil se spolkovou hotovostí do Attiky rabovat, protože Athény právě uzavřely novou spojeneckou smlouvu s Makedonií, srov. rok předešlý. Námořních útoků na Attiku se podle za démétriovské války účastnil nebo je vedl Búkris z Naupáktu. Svou kořist prodával na Krétě, viz k tomu roku 229, Stal se proxenem na Délu a v Delfách hieromnémonem amfiktyonie.  

V Épeiru v Ambrakii propukly z neznámých důvodů rozbroje mezi Épeiróty. Část z nich se postavila proti královně Déidameji II. Spiklenci najali jistého Nestora z ochranky kdysi Alexandra II., aby panovnici odstranil. V rozhodujícím okamžiku se však atentátník zastyděl a ke královraždě nedošlo. Déidameia II. unikla do chrámu bohyně Artemidy Hégemony, kde ji zastihl Milón, známý pouze jako usvědčený prý z vraždy své matky Filótery, a královnu usmrtil (vládla krátce od minulého roku). Jak souvisela královražda a zda s událostmi v Makedonii, nevíme. 

Milón prý pak zešílel, drásal si vnitřnosti mečem a kameny, nakonec zuby a dvanáctého dne po vraždě zemřel. Konec molosského panovnické dynastie byl závratný. Jí definitivně zanikl rod molosských králů, rod Aiakovců/Aiakidai. Aiakos byl synem Diovým a jeho synem byl Péleus, otec Achilleův. Podle Achilleova syna Neoptolema zvaného Pyrrhos/Ryšavý se rodu říkávalo též Pyrrhovci/Ryšavci. Po matce Olympiadě patřil k potomkům Achilleovým Alexandros Veliký. 

Épeirótové, tj. hellénské kmeny Cháonů, Molossů a Thesprótů a nyní s "republikánskou" ústavou, si začali každoročně volit tři stratégy. Najali oddíl keltských žoldnéřů, kteří sloužívali Karthágincům na Sicílii, přeběhli k Římanům, ale ti se jich zbavili a vyhnali ze Sicílie, viz rok 248 a rok 230. 

Federálním sídelním městem se nově namísto královské Ambrakie stala Foiníké. Kmeny se sdružily v nový státní útvar, ve federativní "spolek Épeirótů kolem města Foiníké"/koinon tón Épeirótón tón peri Foiníkén. • Épeirské události roku 232 jsou jediným případem zrušení monarchie mezi Hellény z vlastní vůle „národa“ od zhruba osmého století! Spolek Épeirótů existoval do roku 167, viz tam, po likvidaci autonomie v pozměněné formě pak do roku 148. Dále již fungoval jen jako náboženská instituce, organisovaná za principátu kolem císařova kultu.

Od Épeiru se v tomto roce oddělily Ambrakie a Akarnánie a vstoupily do spolku Aitólů (srov. roky 263 a 239)V Athamánii se osamostatnil „král“, spíše však náčelník pirátů Amýnandros (vládl ve své oblasti až do roku 188). O následku zániku épeirské monarchie v Illyrii viz rok 230.

Hladovkou zemřel v Athénách Kleanthés z Assu, scholarchos stoy od roku 264 (narodil se kolem roku 331). Druhým scholarchem Zénónova učení se stal Chrýsippos ze Sol a byl jím do roku 202.

V Jerúsalému zemřel židovský velekněz Oniás II. (v úřadu od roku 246) a nástupcem se stal jeho syn Simón II. (vládl do roku 208). Zřejmě někdy za jeho vlády složil jistý Jéšúa, syn Sirův/řec. Iésús ho tú Sirach, sbírku průpovědí, později přeložených do řečtiny jako Panaretos/"Kniha všech ctností". Církví nebyl spisek zahrnut mezi starozákonní knihy a v západním světě se mu dostalo označení Ecclesiasticus, popř. Sirach n. Jesus Sirach.  

V římských událostech oba konsulové byli při návratu ze Sardinie, kde společně válčili proti ostrovanům, při přistání na Korsice, kam byla flotila zahnána bouří, domorodci okradeni o ukořistěný lup; viz pomstu následujícího roku. Římané zahájili rozdělování půdy na východním pobřeží Itálie, tzv. „gallské pole“/ager gallicus, pozemků, které byly roku 284 "odebrány" Keltům. Tím se postupně rozhořela válka Římanů proti keltským národům v Itálii.

Stranou bojů s Římany zůstali jen Cenomanové a starousedlí nekeltští Veneti/řec. Henetové, kteří přišli do oblasti dnešních Benátek z Paflagonie. Venetové drželi na základě spojenecké smlouvy z roku 225 při Římanech i za hannibalské války.

Vůdci revolty byli Concolitanus a Aneroestus/řec. Konkolitános a Anéroëstos, oba předáci mezi Kelty "internacionálních" bojovníků válčících za žold nazývaných Gaisatové. Válka trvala do roku 222 (srov. rok 225), viz dále rok 230. 

Římané rozdělovali keltskou půdu při Jaderském moři, nyní státní/ager publicus-gallicus podle zákona, jehož navrhovatelem přes odpor senátu hájícího latifundisty byl tribun lidu C. Flaminius (padl v červnu 217 u Trasimenského jezera), lex flaminia. Flaminiův otec dokonce vyhnal syna z řečniště/rostra na foru. Důvody odporu proti zákonu nejsou až jasné, pravděpodobně šlo o interní klanové spory mezi senátory a obava z růstu vlivu plebejských rodin. O další agrární reformě viz rok 145 a 133, srov. rok 367 a viz v indexu s. v. ager publicus. 

Přídělový systém dobyté obdělávatelné půdy šířil v zemědělství otrockou práci, především u latifundistů. Svobodný Říman byl povinnován dostavit se k vojenským odvodů, což při agresivní politice Říma znamenalo velkou zátěž pro jeho pracovní rok. Byl tedy nucen zaměstnávat otroky. Skončit s nelegálními zábory veřejné půdy se v dějinách republiky nepodařilo nikdy, za Augusta byla v Itálii a ve většině provincií půda privatisována, resp. náležela principovi. 

V Indii v Magadě zemřel slavný král maurijské dynastie Ašóka (vládl od roku 296, srov. roky 273, 260 a 250). Následoval pozvolný rozpad říše Maurjů (viz rok 185, také 230). Po Ašókovi vládl Sujaša či Kunala (8 roků), Sangata (9), Šališuka (13), Somašarma (7), Šatadhanva (8) a poslední v dynastii Brihadratha či Brhadratha (údajně 87 roků), viz rok 185. Jiná stará indická chronografie vkládá mezi Sujašu a Sangatu královlády Maurjů jménem Dasaratha (8 let), Indrapalita či Samprati (70 let) a Harsa (8).

Tradiční údaje nesouhlasí v součtech, a proto je po Ašókovi možné následující pořadí: 232 Kunala a Dasaratha či Sujaša, 224 Sangata či Samprati, 215 Šališuka, 202 Somašarma či Dévadharma, 195 Šatadhanva, 187 až 185 Brihadratha. • Podoba hlavice tzv. Ašókova sloupu ze Sárnáthu v Uttarpradéši se čtyřmi sedícími lvy s kolem se stala státním znakem dnešní Indické republiky/Bháratu.

V Koreji ve státu Ko-Čoson po smrti krále Juna/Yun, panujícího od roku 251, nastoupil na trůn jeho syn Pu/Bu neboli Ki-Bi, posmrtným jménem Čong Tong/Jon Tong (králem do roku 220), čtyřicátý wang po Kidžovi. Když se roku 221 dozvěděl, že nový čínský císař Čchin se rozhodl pospojovat staré zdi a rozšířit o nové oddíly "velkou čínskou zeď", král Pu se polekal a poslal k čínskému dvoru vyslance, aby se císaři poklonil.

Rok na to zemřel a posledním králem Ko-Čosonu se stal jeho syn Čun/Jun n. Ki-čun, viz rok 196, který přečkal vrchol a pád Čchinů, čínskou válku po jejich zániku a vznik dynastie Chan. 

V Číně zemřel ve státu Čchin legalistický filosof Chan Fej/pinyin: Han Fei, "Chan-c'/Hanzi, "Mistr Chan (narozený roku 280 ve státu Chan). Za války Chanu s Čchinem, viz rok 230, fungoval jako diplomat své vlasti u Čchinů. Intrikami závistivého ministra Li S', kolegy v legalistickém učení a spolužáka mistra Süna/Xun, viz rok 298, byl však uvězněn; to aby pro svou moudrost neprospíval Chanu. Li S' ho pak ve vězení přemluvil, aby zemřel hrdě a donesl mu jed. 

************************************************************

231.

Ol. 137, 2

81 SE

17 AE

(neznámý) | (Iásón I.)

a. u. c. 523

M. Pomponius Matho a C. Papirius Maso

dict. C. Duilius, mag. equitum C. Aurelius Cotta comitiorum habendorum causa

************************************************************

Do Makedonie vpadli Dardanové, jejichž králem byl Longaros nebo Langaros. Proto uzavřel Démétrios II. spojenectví s Agrónem, králem jižních Illyrů, synem Pleurata (vládl od asi roku 250). Démétrios se musel proti Dardanům vrátit zpět z Hellady, kde vedl válečné operace proti Achajům.

V květnu se stal stratégem Achajů poosmé Arátos ze Sikyónu. Na podzim oblehli Aitólové akarnánské město Medión, protože se nechtělo připojit spolu s ostatními Akarnány k Aitólskému spolku (viz předešlý rok). Agrón, byv povolán Démétriem za žold na pomoc proti Aitólům, vyslal pět tisíc mužů na sto člunech a pode zdmi obleženého Mediónu dosáhl v době krátce po podzimní rovnodennosti nad překvapenými Aitóly velkého vítězství (srov. následující rok).

Illyrové hned po vítězství s kořistí odpluli domů a náramně slavili, viz rok následující. Démétrios tak zapojil illyrské briganty do hellénské politiky a v důsledku tím pádem též Římany. • Pravděpodobně za těchto operací vyvrátili Makedoni aitólský Pleurón a obyvatelé založili nový Pleurón je o několik kilometrů dál. 

Akarnánie se při té příležitosti z větší části osamostatnila a spolek Akarnánů, dobu jehož vzniku neznáme, přestěhoval své sídelní město ze Strata na Leukadu, kde vydrželo do roku 167.

Z Fajjúmu pochází z hyperberetaia šestnáctého roku Ptolemaia Euergeta/května-června t. r. pozoruhodná smlouva, v níž se dává flétnista Sósos ze Syrákús najmout na roční angažmá tanečnicí Olympiadou z Attiky a jejím impresáriem Zópyrem z Galatie, více o tom viz v indexu s. v. ženy (3). Zópyros je také prvním z anatolských Keltů, které z Egypta známe.   

Zřejmě t. r. vypravili Římané svou první diplomatickou, resp. výzvědnou misi k národům a kmenům do Hispánií s cílem zjistit poměry a snad i zastavit postup Kartháginců. V této době neudržoval s Římany žádný ibérský ani keltský národ Hispánie žádné vztahy (srov. roky 236 a 226; možné datum spojenecké smlouvy se Saguntem)

Římané neměli v regionu do té doby žádné zájmy, ohrožen byl však kartháginskou expansí obchod nejstaršího mimoitalského a nejspolehlivějšího římského spojence Massilie, která udržovala na severovýchodním pobřeží Hispánie řadu emporií. Vyslanci byli též přijati Hamilkarem, který jim vysvětlil, že v Hispánii bohaté na stříbro válčí jenom proto, aby Karthágo mohlo Římanům splácet kontribuce z prohrané války ("první púnské"): bylo právě deset let od míru a za tu dobu měli Púnové už mít zaplaceno, viz rok 241. 

Konsul M. Pomponius se znovu vypravil proti Sardům, ti však s dobytkem zalezli do lesů a hor a ukryli se v jeskyních. Římané na vyhledávání Sardů dovezli psy (psů v poli užívali mimo jiné Épeirótové, Lykové, Garamantové, Kimbrové). Druhý konsul C. Papirius vyhnal na Korsice domorodce od pobřeží do hor a třebaže se srdnatě bránili, podlehli. Senát mu však triumf nepovolil a tak slavil 5. března 230 jako první "soukromý" triumf na Albské hoře/mons Albanus (další roku 197 a 172). Z korsické kořisti postavil chrám Fontovi, srov. v Bohové & svátky viiii. pod fontanalia (13. října). 

Censoři T. Manlius Torquatus a Q. Fulvius Flaccus museli odstoupit pro jakousi chybu ve volební proceduře. T. r. se v Římě konal údajně vůbec první rozvod od časů Romulových. Konsulár Sp. Carvilius Maximus Ruga na radu přátel ujistil censory, že se s manželkou, jejíž jméno neznáme, oženil za účelem plození dětí, nicméně že ji velmi miluje a že si ji váží. Neměli ovšem žádné a ve starém věku se v takových případech dávala vina pouze ženě.

Zda se dočkal Carvilius dětí od jiné ženy, nevíme; Římané ho pak prý neměli rádi. Podle jiné staré datace se příběh měl udát o století dříve roku 335, další verse událost přiřadila k roku a. u. c. 519/235.    

************************************************************

230.

Ol. 137, 3

82 SE

18 AE

(neznámý)

a. u. c. 524

M. Aemilius Barbula a M. Iunius Pera

************************************************************

Kolem roku 230 nebo 220 je v Illyrii doložena existence spolku Bylliónů/koinon tón Bylliónón se sídelním městem Byllis či Búllis. Do roku 232 (viz tam) byl i tento kraj součástí Épeiru. Někdy v zimě roku 231/230 zemřel na zánět pohrudnice/pleurítis, prý v důsledku nezřízených oslav vítězství u Mediónu (tedy asi vyspávání opic ve studeném počasí), viz rok předešlý, král Illyrů Agrón, pocházející z kmene Ardiajů (vládl snad od roku asi 250). Nástupcem ve vládě se stala jeho první manželka Teuta jako poručnice svého nevlastního syna Pínea či Pinna, Agrónova syna s druhou manželkou Triteutou. Pinnos nominálně vládl do roku 212.

Illyrové se pak vydali po souši a po moři na jih na svou první velkou loupežnou výpravu. Výsadkem z moře obsadili Foiníku v Cháonii, hlavní město spolku Épeirótů, když se dohodli na vydání města i s oddílem osmi set Keltů, kteří stáli v épeirótském žoldu, viz rok 232. 

Épeirótové část svých vojáků poslali na ochranu Antigoneie, na kterou se chystal s pěti tisíci muži Agrónův bratr Skerdiláidás, s druhou tábořili před Foiníkou, kde však byli útočníky v bitvě poraženi a rozprášeni. Když se obě illyrská vojska spojila, zemi vydrancovala a mimo jiné způsobilo několik Illyrů škody také italským kupcům, což nebylo poprvé (viz zde níže a následující rok)Zřejmě v této době raketové illyrské expanse požádali o ochranu Římany obyvatelé Issy, viz rok následující. 

V květnu byl Achaji zvolen potřetí stratégem Lýdiadás z Megalopole. Achajové se společně s Aitóly vypravili na pomoc Épeirským a vyčkávali na nepřítele u lokality/obce Helikranon. Épeiřané však mezitím uzavřeli spojeneckou dohodu s Teutou, která tomu byla nakloněna, neboť část Illyrů právě odpadla k Dardanům a své muže potřebovala doma (kořist z Foiníky a celé země dle smlouvy Illyrům ovšem zůstala!), tzn. i s Makedonií (král Démétrios II. stále ještě bojoval s Dardany, srov. předešlý rok), a Illyrové odtáhli domů. Épeirótové se jako spojenci Illyrů a Akarnánů nyní obratem stali nepřáteli Aitólů a Achajů, za což si u většiny Hellénů vysloužili opovržení, že se paktují s barbary.

T. r. nebo někdy po něm se hieromnémoni amfiktyonie v Delfách usnesli o postavení agriónií (Dionýsos Agrios, "Divoký"), dionýsií v Thébách. Pětidenní slavnosti pořádalo město a spolek scénických umělců vystupujících na isthmiích a nemejích/koinon tón technítón tón eis Isthmon kai Nemean symporeuontón jednou za dva roky v poctu Dionýsa Kadmeia. Výnosem amfyktyonie užívali poutníci a umělci stejných práv nedotknutelnosti jako delfská svatyně a chrám Dionýsa Kadmeie stejné asýlie.  

Někdy kolem roku 230 n. až 228 definitivně porazil u svatyně Afrodíty/Afrodision u Pergama Attalos I. Galaty, spojence Antiocha Hieráka, krále v Sardech (srov. rok 241 a 236)Galatové, asijští Keltové, se pak mimo jiné zřekli spojenectví s Hierákem, který byl v této době zřejmě již na výpravě do horních satrapií (viz následující rok v Armenii a Mesopotamii)

Po těchto vítězstvích, dosáhl jich prý jako osmadvacetiletý, obdržel král Attalos I. od Hellénů přízvisko Sótér/Spasitel a zvěčnil je nádhernými stavbami v Pergamu: dary Athéně vyzdobili svými díly sochař a malíř Fýromachos/Pyromachos z Athén a z kamene a bronzu sochaři Ísigonos, Epigonos z Pergamu, Antigonos z Karystu a Stratoníkos. 

Diův, tzv. pergamský oltář, však dal vztyčit až Attalův syn Eumenés II. snad až po dalším vítězství nad Galaty roku 166, konec třetí attalovské války galatské, zároveň asi za odstranění makedonského a seleukovského nebezpečí pro Attalovce (srov. tam; o oltáři, nyní v Berlíně, viz v indexu pod heslem sochaři).

V Kappadokii zemřel místní dynasta Ariamenés (vládl od roku 280, srov. rok 255). Nástupcem se stal jeho syn a od roku asi 255 spoluvládce Ariaráthés III. (vládl do roku 220): byl prvním z Ariaráthovců, který používal královského titulu. Zorganisoval své rozšířené království podle seleukovského vzoru. Administrativně ho rozdělil na oblasti a tyto na satrapie. Města, konstituovaná podle vzoru seleukovských hellénistických poleis, tvořila vlastní administrativní jednotky:

a. oblast při Tauru (satrapie): Meliténé, Kátaonie, Kilikie, Tyanítis a Garsaurétis;

b. oblast kolem řeky Halys: Lauianséné, Sargarauséné, Sarauéné, Chamanéné a Morimené;

c. města v Kappadokii: Ariarátheia, Ariaramneia a Anisa, která dosud není lokalisována.

V Armenii zemřel kolem t. r. dynasta Arsamés (vládl od asi roku 250). Jeho nástupcem se stal Xerxés (vládl do roku 205). Arsamovým asi posledním státnickým skutkem bylo, že přijal s otevřenou náručí Antiocha Hieraka, svého hostinného přítele. 

Kolem roku 230 zemřel v Athénách Tímón z Fleiúntu (narozený kolem roku 320). Založil filosofické učení skepticismu/skepsis (tj. úvaha, srov. rok 365)Jeho žáky byli Praylús z Tróady, Dioskúridés z Kypru, Níkolochos z Rhodu a Eufranór ze Seleukeie, který se stal jeho nástupcem; jeho žákem byl Eubúlos z Alexandreie, tohoto Ptolemaios z Kýrény. Jeho žáky a nástupci byli Sarpédón a po něm Hérákleidés, jehož žákem byl Ainesidémos z Knóssu (viz rok 50), tohoto Zeuxippos z Knóssu, tohoto Zeuxis zvaný Góniopús/Křivonohý, a tohoto Antiochos z Láodikeie na Lyku.

Antiochovými žáky a nástupci byli Theiódés z Láodikeie na Lyku a Ménodotos z Níkomedeie, empirický lékař. Jeho žákem a nástupcem byl Hérodotos z Tarsu n. Filadelfie, tohoto Sextos Empeirikos (údajně rodem z Afriky; kolem roku 200 n. l., viz tam) a tohoto zároveň poslední známý skeptik Sáturnínos Kythénios. Srov. o nich v indexu s. v. školy (2). 

V Itálii konsul M. Aemilius vytáhl proti Ligurům, nevíme, proti kterým kmenům. Římané si zakázali obchodovat s Kelty ve stříbře a zlatě, neboť se obávali, že by se vynaložené peníze za zboží a otroky mohly použít proti nim ve válce, která se rozjížděla od roku 232, viz. Jak dlouho embargo trvalo, známo není, možná přečkalo konec války s italskými Gally. Na výpravě proti Ligurům táhly legie bojským územím, ale Keltové se k Římanům chovali přátelsky.

Římanům se t. r. otevřela další válečná fronta, když je do dějů hellénských zatáhl illyrský banditismus, resp. krátkozraká makedonská politika, viz zde výše a roku následujícího.

V Mediolanu/dnešním Milanu se narodil Insuber Statius Caecilius, autor latinských palliát (zemřel roku 168). Stal se prvním známým keltským dramatikem a literátem vůbec (srov. rok 1).

V Indii v Magadě po smrti Ašókově, viz rok 232, se zbavili maurjského vasalství Sátaváhanové, pravděpodobně předárjská dynastie z dnešního Ándhrapradéše. Jejich původní residencí byla Amarávatí v Ándhrapradéši a prvním ze samostatných panovníků rodu byl Simuka n. Sindhuka (c. 230-207) a jeho bratr a nástupce Krišna n. Kanha (vládl do roku c. 189). Sídlem králů byla střídavě též Pratisthána, dn. Paithan v Maháráštře. 

Nedostatek chronografických údajů dovoluje posunout začátek dynastie a vládu Simuky až do doby kolem roku 22. Sátaváhanové, vládcové Ándry a oblasti Dekkánské plošiny, zapadli někdy po roce 200 n. 250 n. l. (viz s. v. v indexu a roky 55 a 22). 

Podle purán vládlo třicet sátaváhanských králů. Hála, sedmnáctý z nich (c. 50+), složil n. editoval sbírku milostné poesie Sattasaí (prákrt)/Saptašatí (sanskrt). Možná někdy před ním, snad po roce c. 250, sepsal Gunádhja u dvora v Pratistháně sbírku příběhů v sanskrtu Brhatkathá

V Číně spustil vládce státu Čchin/Qin Čeng panující od roku 247 a disponující více než půlmilionovou armádou závěrečnou fázi tažení za sjednocením Číny neboli za likvidací soupeřících států: definitivně vyvrátil stát Chan/Han. Následujícího roku se obrátil proti Čao, kde se narodil a vyrůstal jako otcovo rukojmí mírové smlouvy; viz dále rok 228. 

Jistý velmož Čang Liang z Chanu roky chystal na Čengovi mstu. Rozprodal majetek, dal zhotovit kovový kužel, najal atentátníky a roku 218 nastražil past. Těžký kužel zavěsil na stromy nad cestou, kterou se ubíral císařský průvod. Jako mohutné kyvadlo měl předmět smést vůz s císařem. Mechanismus zafungoval, ale císař seděl právě v jiném voze. Atentátníkům se podařilo beztrestně uniknout do hor.