Obrazy z moderního věku

 XX. století a dědictví tří světových válek

Psáno koncem roku 1994, poslední část aktualisována 12. února 1995 a vycházela na pokračování v Českém týdeníku začátkem téhož roku

Konec 20. století je na dohled a lidem navozuje atmosféru blížícího se jakéhosi zlomu. 1. leden roku 2001 však nebude érotvorný a stejně jako dvacet takových předešlých lednů bude pouze prvním dnem nového kalendářového století.

Všechny převratné události končícího století proběhly v méně „kulatých“ datech. Nepropadejme proto mesiášskému šílenství, které se na okamžik v Evropě rozšířilo před právě tisíci lety: roku 1001 se také nic nestalo a svět nezanikl.

Nedávno se dokonce v Německu objevila spekulace, podle níž v evropských dějinách neexistovala celá tři staletí od sedmého do devátého a že tudíž neexistoval ani Karel Veliký. Prý si to vymyslel mladý císař Otto III., aby to byl on, který bude slavit osudové millennium.

Není-li theorie pravděpodobná, je jistě krásně zkonstruovaná. Nám přesto dějinná malversace nehrozí, třebaže jich v tomto století bylo až až. Kromě jediného nedorozumění: media se připravují na příchod nového století, které podle nich má nastat 1. ledna roku 2000. Ve skutečnosti bude oním dnem až doba po půlnoci na Silvestra roku 2000, tedy 1. ledna roku 2001.

Symbolika změny data je příležitostí k ohlédnutí. Vybízí k pokusu o určité zhodnocení této nejživější části lidských dějin a o vystopování trendů dalšího možného vývoje. Thema je to jistě citlivé. Nejcitlivějšími okamžiky úvahy jsou pochopitelně ty, kde v mladé minulosti splývají hranice mezi historií a politikou. Vždyť např. rozhodnutí versailleského míru po skončení první světové války jsou dodnes dosti žhavým politikem a v českém prostředí patří do skupiny jedné nepříjemné vnitropolitické šlamastyky, jakou bezpochyby je otázka vyhnání Němců z českých zemí.

Politika 20. století je „dlouhá“, protože řada neusazených problémů sahá nezvykle daleko do minulosti a potvrzuje jeden z nejzákladnějších rysů uplynulých desetiletí. Totiž, že kromě přirozeného plynutí času a života v něm to byla doba neuzavřeného společenského přerodu na chabě znatelné cestě za něčím novým, limitovaným ustálením hodnot, klasickým věkem nových životních podob lidstva.

Celý čas 20. století tedy byl začátkem doby předklasické k jakési budoucí globální éře. Přijde v průběhu příštího století, nebo ještě nejsou všechny oživující momenty na scéně? 
Bude to skutečně globální, planetární civilisace nebo rozparcelované regionálně vymezené kulturní okruhy? Blíží se doba dalších lokálních konfliktů nebo jednoho planetárního, svět zkázy, konec lidské vývojové dynamiky? Upevní se nadstátní, nadnárodní organisace, nebo se prostě bude dál vše vyvíjet sice propojeněji, nicméně svou cestou: bohatí budou bohatší a mocnější, chudí chudší a o to více závislejší a o to více se budou prát mezi sebou?

•

Jedno století, tři světové války
V odcházejícím století mělo mezinárodní i vnitropolitické dění světa velmi odlišný charakter od dob minulých. 
Rozdíly nespočívají v množství vybojovaných válek, rozsahu škod a utrpení, jak se obvykle soudí, protože fenomén „světové“ války poznal už starověk (srov. např. válku assyrsko-babylonskou v letech 617 až 612 př. n. l., která vedla k zániku Aššuru, či I. válku syrskou v letech 275 až 271 př. n. l.; později pak války o dědictví španělské 1700 až 1713 a sedmiletou válku 1756 až 1763, v níž mimo jiné Francouzi a Britové bojovali na několika kontinentech).

Přesto zůstane nevídaný rozměr posledních válek a jejich dopad především na evropskou populaci nejznámějším obrazem první poloviny 20. století. V první světové válce bylo do konfliktu zataženo 28 států a ze sedmdesáti milionů válčících vojáků jich na deset milionů padlo a dvakrát tolik bylo zraněno. Ve druhé světové válce se bojových akcí zúčastnilo na 110 milionů vojáků ze 48 států a odhady počtu padlých přesahují čísla padesáti milionů.

Mnohamilionové oběti přinesla ve třicátých letech japonská intervence v Číně, na začátku padesátých let korejská válka, o dvacet let později pákistánsko-indický konflikt, dvě indočínské války, biaferská válka a občanské a intervenční války v Kambodži, Afghánistánu, Ugandě či v Africkém rohu.

Vítězstvím komunismu po skončení první světové války vzniklo, neopakovatelné, doufejme, společenské klima, kdy sociální utopie nalezly státní útvar, kde by mohly dospět. Nejmasovějšími zločinci byli uskutečňovatelé těchto snů. Podle některých odhadů způsobilo šílenství Mao Ce-tungovo v Číně smrt na šedesáti milionů lidí z hladu, násilného přesídlování, likvidace.

Díky místy zoufalým sociálním poměrům a nezodpovědnému experimentování se dráždivý vzor prvního společného státu dělníků, rolníků a pracující inteligence rozšířil od vídeňských a pražských kaváren po zapadlé jihoamerické vesničky, indické a čínské přístavní čtvrti.

Pověření i nedekretovaní šiřitelé podivné formy monotheistické pověry v království rovných a spravedlivých na zemi vědomě či nevědomě zamlžovali poměry života v zemi Sovětů a jejich hospodářské výsledky. Návody k nim se staly na dlouhou dobu katechismem sociálních revolucionářů. Významná účast Sovětů na vítězství spojenců v druhé světové válce exportní atraktivnost ideologického zboží jen zvýšila.

Opět to byli především intelektuálové, kteří nedokázali rozpoznat, že komunistické „internacionalistické“ vise jsou zástěrkou ruských velmocenských ambicí. Rozlišovali mezi ideologiemi: Indočína, Suez, Katanga byly příklady západního imperialismu, Maďarsko a Československo byly příklady „zašlapaných snah o větší samosprávu“.

Neselhali ale západní politici, alespoň z větší části. Svět parlamentní demokracie vystavěl kolem sovětského bloku pomyslnou zeď ("containment"), Sověti pak stavěli zdi skutečné: vypukla třetí a poslední světová válka dvacátého století, válka demokracie s utopistickou ideologií a jejím státem, válka, které se říká studená. Nikdo nespočítá, kolik energií, zbytečných zbraní a výzkumů stála.

Přímé soupeření obou společenských systémů trvalo čtyři desetiletí. Na rozdíl od horkých válek nebyly na společných hranicích vedeny žádné bitvy, ale válčící strany se trumfovaly hospodářskými výsledky, technickým výzkumem, zbrojením a válkami svých satelitů mimo Evropu.

Neschopnost ekonomického systému reálného socialismu držet krok a zajišťovat prostředky pro udržení vojenské úrovně na nepřítelových možnostech se stala sovětskému systému a říši zla (tak americký president Ronald Reagan) osudová. Nemalou úlohu jistě sehrála i přesvědčivá úvaha o „hubenosti“ případného nukleárního Pyrrhova vítězství; konečný důkaz se v říši zla jmenoval Černobyl, havárie jaderné elektrárny na sovětské Ukrajině roku 1986.

Zůstane nezodpovězenou otázkou, zda důvodem pádu sovětské moci a zhoubné Gorbačovy reformy komunistického státu bylo zhroucení ekonomiky nebo právě poznání neodvratitelných hrůz nukleární války, poznání, k němuž musely dospět obě hlavní velmoci studené války.

Z čehož vyplývá, že konec velmocenského střetu s tímto poetickým názvem byl smluvně garantován oběma stranami, ale obsah dohod nebyl zveřejněn (srov. setkání amerického presidenta Bushe a nejvyššího sovětského představitele Gorbačova na křižníku před Maltou v prosinci 1989).

Veškerá potomní velmocenská politika stavěla na tom, že existuje na planetě klub jaderně vyzbrojených států, který není radno rozšiřovat a protože kapitalistická hypervelmoc Spojené státy a její spojenci jsou natolik silní, aby ochránily lidstvo před darebáky, začalo se uvažovat o zrušení občanských armád a nahradit je malými profesionálními „odborníky“.

Sovětská kapitulace roku 1989 vzdáleně připomínala německou z listopadu 1918. Také tehdy stály německé armády hluboko na cizím území na východě i západě a v Německu nebyl jediný cizí voják. Sovětskou i Německou říši zničil "vnitřní" nepřítel.
Výzkum a hospodářská polarisace
Vojenské soupeření velmocí spustilo zatím nevídaný rozvoj technologií, jejichž užití se projevilo i v civilním životě. 
Prudký vzrůst vojenství vedl k vývoji hromadných ničivých zbraní. V první polovině století strojových, později nukleárních, biologických a chemických. Kosmický a s ním spojený telekomunikační výzkum posledních desetiletí posunuly spojovací a mediální informační možnosti v krátké době za hranice předválečných science fictions.

Do nejnovějších počítačových a biogenetických studií daleko nejvíce prostředků je vynakládáno ve Spojených státech a s odstupem v Japonsku a v Německu. Enormně vzrostla spotřeba surovin a energií a dvacáté století se zapsalo do dějin jako okamžik, kdy lidstvo poprvé údajně ohrozilo své životní prostředí a kdy bylo samo sebou přinuceno se ekologickými záležitostmi vážně zabývat (debaty o tom, odkud pochází skleníkový efekt, oteplování planety a jaký na tom má podíl lidstvo). Nebezpečí ekologických katastrof se stalo jedním z momentů dobrovolného zřeknutí se určitých součástí státní suverenity (v Evropě mj. v rámci Evropské unie).

Dvacátý věk byl stoletím elektroniky a rekordů ve vzduchu a ve vodě, byl stoletím překonání páry, dokonalosti výbušných motorů, atomového opojení a kosmických experimentů. V roce 1969 se dokonce dostali první lidé na jediný satelit planety, na Měsíc a měli potěšení z pohledu na Modrou planetu shůry.

Budiž ovšem připomenuto, že i tyto úspěchy souvisely s rozvojem technické soutěživosti velmocí v oblasti vojenství.

Prudký ekonomický rozvoj způsobil, že bohaté průmyslové země se staly hospodářsky ještě mocnějšími, zatímco tzv. třetí svět (podle maoistické terminologie: světová vesnice), zchudl, a jeho africká část většinou pod úroveň dob koloniálních.

Rozpornost protikladů zájmů průmyslových států, které se nacházejí převážně na severní polokouli, s hospodářsky nesamostatným třetím světem, se od konce sedmdesátých let vášnivě diskutuje v rámci politických a ekonomických podpůrných projektů pod heslem Sever-Jih.

Několik států jihovýchodní a východní Asie (srov. tchajwanskou Čínu, Jižní Koreu, Singapur, Malajsii) se ale zbavilo chudoby a zařadilo mezi průmyslové země. Stalo se tak po pomoci a na základě politického rozhodnutí dnešní supervelmoci a vítěze studené války Spojených států Ameriky.

Vedle úspěšných hospodářských ukazatelů všechny tyto země mají shodný jeden vnitropolitický rys: jde o země s režimy silně autoritativními a často se v jejich souvislostech hovořívá o moderní restituci modelů asijských či orientálních despocií, spočívajících na státně ochranářských hospodářských základech svého kapitalismu s omezeným přístupem obyvatelstva k řídícím a kontrolním institucím formálně národně demokratických států.

V této souvislosti nelze přehlédnout, že tyto režimy, země ASEAN, mezi sebe vzaly jako plnoprávného člena komunistický Vietnam a jako přidružené členy Kambodžu, komunistický Laos a vojenskou juntou ovládanou Barmu. 
Podobná rozhodnutí v Evropě např. ve věci rozšíření EU o země s ústavně nedemokratickými základy nejsou myslitelná. 
Posuny politických a hospodářských center
V průběhu století se na planetě přesouvala centra moci. Z počátku to byla ještě západní Evropa, hlavně Spojené království, Francie a Německo se sílícími Spojenými státy v zádech.

Po první světové válce přešla iniciativa do Severní Ameriky a obchodní centra se rozprostřela po obou stranách severní části Atlantického oceánu. Výsledky druhé světové války posice Ameriky umocnily a díky své hospodářské a vojenské (nukleární) převaze mohla rozhodnout mimo jiné také o obnově Evropy zničené válkou a o obnově německého a japonského státu.

Německo se v třiceti poválečných let proměnilo v hospodářského hegemona západní Evropy a třetí ekonomicky nejsilnější zemí světa (tzv. německý hospodářský zázrak). Japonci se stali ekonomickou planetární dvojkou za Spojenými státy a oblast východní a jihovýchodní Asie se na konci století stává regionem rychlého ekonomického a technologického růstu. Obchodní a technologické aktivity se pozvolna od břehů atlantických přesouvají na oba břehy oceánu Pacifického. Zatím však v perspektivách politicky méně stabilních vod, než u zemí severního Atlantiku.

S posuny hospodářských a mocenských center vůbec nekorespondovala místa soustavného nárůstu počtu obyvatel. Zatímco počty Evropanů, hlavně těch na sever od Alp, od 70. let století stagnují nebo klesají, počet obyvatel světového Jihu neustále roste. Do čela zemí s nejvyššími přírůstky obyvatelstva patří mohamedánské země Katar (6 % ročně), Jordánsko (5,8 %), Jemen, Omán a Írán (po 3,7 %).

Jestliže měla planeta na začátku století odhadem 1,6 miliardy obyvatel, ve třicátých letech to byly dvě miliardy, o třicet let později tři miliardy, v roce 1990 dosáhl odhad OSN údaje 5,5 miliardy lidí a v roce 1994 5,66 miliard.

Přitom podle jiných odhadů počet obyvatelů planety např. v letech 200 př. n. l. až rok 1000 n. l. byl v podstatě stejný (od 225 milionů po 253 miliony). Miliarda lidí se poprvé na Zemi v jednom okamžiku sešla až kolem roku 1830. Situace je o to dramatičtější, že vlivy klimatickými, ale i lidskými zásahy (kácení pralesů pro, pastviny a plantáže) ubývá ročně na Zemi kvalitní orné půdy o rozloze celého Švýcarska.

Velké proměny prodělala hospodářská politika států. V téměř všech zemích světa propuklo v osmdesátých letech odstátňování hospodářského sektoru, který jako státní vznikl v minulém století především defeudalisací šlechtických majetků a díky silné posici panovníků (resp. jejich dekolonisací, srov. Latinskou Ameriku).

Posice státního sektoru v národních ekonomikách byla velmi silná důsledkem vojenských výrob z doby předválečné a válečné a z časů navazující rekonstrukce druhou světovou válkou zničených zemí, která byla mj. vedena snahou po zmírnění strádání obyvatelstva. Stejný proces probíhal a probíhá nejen v západní Evropě, ale i v zemích mimoevropských, kde základní ekonomická odvětví výrobní, finančnictví či doprava tradičně historicky patřily do rukou státu.

Srov. všechny země Latinské Ameriky, státy s různými formami afrického a arabského socialismu, ale i etaticky založené a motivované ekonomiky rychlé expanse v jihovýchodní a východní Asii. Hospodářsky úspěšné státy světa se držely tržní ekonomiky, systému víceméně volné hospodářské soutěže.

Kdysi všeobecně rozšířené silné státní ochranářství domácích výrobků před cizími a podpora exportu doznaly hlavně pod tlakem rychle sílících „nadnárodních“ finančních a výrobních společností značné liberalisace díky mezinárodním hospodářským smlouvám, které se objevily po druhé světové válce. Např. Světová obchodní organisace (WTO, do roku 1995 známa jako Všeobecná dohoda o obchodu a clech, GATT) či Organisace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).
Ekonomická a politická integrace
Ekonomika se v posledních desetiletích globalisovala, tzn. že hledala možnosti co nejnižších výrobních nákladů a co nejvyšších zisků. Sociální výdobytky evropského dělnictva a vysoký (= drahý) životní standard dal v devadesátých letech šanci třetímu světu.

V první polovině století vznikly průmyslové a finanční společnosti, jejichž síla již tehdy překračovala možnosti celých států. S koncem dvacátého století se odhaduje, že kontrolují a vlastní třetinu soukromého majetku na planetě. Stejně jako tehdy sídlí největší z nadnárodních koncernů ve Spojených státech. Koncem století po japonském také německý a britský kapitál vstupuje do Ameriky.

V posledních desetiletích rostla úloha japonských koncernů, naopak posice ztrácejí západoevropské. Od poloviny devadesátých let se vynořuje fenomén indický a hlavně růst komunistické Číny s pseudokapitalistickým hospodářským modelem.

V posledních letech století začala být ekonomická efektivita mamutích koncernů podrývána systémem manažerské správy společnosti. Ve věčné válce o strategická rozhodnutí mezi manažery a na okamžitý zisk naladěnými majiteli dochází k vytváření gigantů, jejichž moc v jednotlivých hospodářských odvětvích likviduje konkurenci, a tím i stabilitu, které ekonomice dává pokrok.

Hierarchický manažerský systém přestává být funkční a jakoby ukazoval, že není zaměřen na výkon, ale na udržení vlastních posic a na vytvoření nedobytného světa zdání prosperity (pád americké energetické firmy Enron a jev zvaný enronitis, začal roku 1999).

Tam, kde nejsou exaktně definovány majetnické vztahy, potkáváme poměry, které důvěrně zná obyvatel exsovětské země s centrálním způsobem řízení. Mezi manažerskou elitou vznikla bratrstva, která ovládají široké mocenské struktury ekonomiky i mnohdy i politiky. To je také jednoduché vysvětlení, proč si západní manažeři tak rychle rozuměli v devadesátých letech na východě Evropy s komunistickými aparátčíky.

Z omylů nejsou brána ponaučení a práci takto fungujících řídích struktur nezatěžují obavy z postihu při vzniku chyby nebo dokonce podvodu: namísto touhy po hledání nových cest se obvykle pohodlně zkouší totéž, ale s vyšší rasancí, s tvrdšími prostředky (srov. německý model korporativního řízení a propojení bank, průmyslu, obchodu a politiky).

Ve druhé polovině století více či méně úspěšně vznikaly regionální hospodářské dohody odbourávající obchodní bariéry a zavádějící společné výzkumné a ekonomické projekty. Z nich nejdále došla Evropská společenství, od roku 1992 Evropská unie, která dokonce dospěla na základě společné integrační vise k určité míře politické unie vybudované v podstatě na základech atlantického obranného souručenství (NATO) proti sovětské expansi.

Společenství v jiných regionech nebyla tak úspěšná, stagnovala nebo zanikla. Srov. např. vojenské pakty CENTO, SEATO, SATO, ANZUS, Varšavskou smlouvu, nebo hospodářsko-politické smlouvy jako např. asijský ASEAN, karibský CARICOM, Latinskoamerické sdružení volného obchodu LAFTA, Andský pakt, dohody jiho- a západoafrických států SADCC, ECOWAS, ECOCAS, Ligu arabských států či v Evropě EFTA nebo RVHP.

Posledními ekonomicko-politickými projekty, které překročily stadium rozvah, jsou např. severoamerická NAFTA, celopacifická Hospodářská rada zemí Asie a Pacifiku APEC, jihoamerický MERCOSUR, východoevropská CEFTA či ruská snaha spojit trosky hospodářských vazeb v SNS.

Lidé v objetí techniky

Zatímco technický pokrok postupoval neobyčejně rychle novými směry, na sobě samých lidé změnili několik módních stylů.

Muži oproti předešlým desetiletím dloužili vlasy, ženy krátily sukně a dohromady délku společného manželství. Vznikla nová špičková díla umění všeho druhu, opravňující 20. století pokládat za věk nijak kulturně zaostalý. V hudbě se od šedesátých let usadila elektřina, objevily se další žánry a musika se stala jedním z nejmocnějších průmyslových odvětví: hudba přestala být masově díky rozvoji elektroniky zážitkem, stala se doprovodnou součástí každodenního života.

Řada vynálezů přispěla k intensivní globalisaci a vyrovnávání rozdílů. Tak vynález klimatisace/air condition Američana Willise Havilanda Carriera (zemřel 1950), patentovaný roku 1902 a roku 1928 v Texasu poprvé instalován v soukromém domě, učinil i subtropické a tropické oblasti obyvatzelné pro "seveřany". Nápad zintensivnil migraci populací a umožnil horkým krajům přiblížit se v pracovních výkonech studeným. 

Život se stal celkově materiálně bezpečnější. Lidé v průběhu století díky technice zpohodlněli. Zmizela řada historických epidemických chorob, zato celé oblasti tropické Afriky zamořila choroba AIDS, která se jako děsivá hrozba společenských excesů rozšířila v podstatě po celém světě.

Sociální programy nebo přímo ústavou vymezené sociální státy západní Evropy zbavily většinu proletářů existenčního strachu (srov. skandinávské státy, Německo, Rakousko a Nizozemí). Nedělní promenádní koncerty a vycházky do přírody (obvykle pod egidou nějaké národovecké a socialistické instituce) ze začátku století nahradilo na konci dvacátého věku domácí vysedávání u televisních obrazovek.

Nastoupil konsumismus, proletářská napodobenina života feudální a finanční elity. Fenomén televise se stal natolik dominantní v kultuře a kulturnosti, že druhá polovina století bývá označována (kromě jiného) za věk televisní. Pohoda povalování před obrazovkami v zajetí jídla, přeslazených limonád a piva vytlačila pohyb.

Tloušťka, obesita, bývalá odjakživa součástí nákladného života nejvyšších společenských vrstev. Platívalo, že blahobyt dělá tloušťku a chudoba že dávala prostému lidu štíhlou postavu. Sociální státy 20. století přivodily revoluční změnu: proletáři jsou tlustí, neboť hojnost jídla je pro ně znamením blahobytu, střední vrstva a bohatci naopak prahnou po štíhlých postavách. Nejkřiklavější výkladní skříní obesity byly s koncem století Spojené státy.

Šířila se medialisace osobních prožitků a presentace nicotností zatlačující do pozadí podstatné informace. V 60. letech přišla vlna soucítění s jakýmikoli menšinami a tendence je zvýhodňovat oproti celku. Nejen v politice, ale přímo ve školství, v sociální sféře se prosadil názor, že nepatřit k většinovému chování je normální a většina se tomu musí přizpůsobit, jakoby platit z svůj hřích, že mezi slabší nepatří. Zvýhodňování menšin se stalo v řadě oborů snadným způsobem obživy, čemuž rovněž nikdy v dějinách nebylo.

V humanitních vědách se začaly  koncem století recyklovat zjištění starší než jedna generace a činit je společně se zpochybněním předešlých zjištění za nový, odměnyhodný objev. Grantový systém odměňování vědců a kongresová turistika začaly ovlivňovat jejich seriosnost.

Generace konce dvacátého věku byly posedlé současností, svým okamžikem, touhou vědět, co se právě děje a nehledět, proč se to děje a kam to povede. Posedlost blahobytem bez zájmu o risika nákladů, starost o to vypadat teď hned dobře a bezstarostně a spláchnout výmluvami, lžmi a lstmi všechno, co by současnost očerňovalo, tupilo a ničilo představu o úspěchu. Platí to o osobním životě, businessu a politice. Slova o zítřcích vlastního rodu a země se stala pouhou lstí (budoucností ostatně nikdy předtím lidstvo neargumentovalo ani nemanipulovalo).

Obdobně jako v dobách antického polytheismu se herci a sportovci stali váženou součástí společnosti. I tento jev Evropa exportovala do celého světa. Sport a umění se za studené války přeměnily v prostředek propagace a důležitou formu konfrontace a presentace úspěchů hlavně u zemí, jejichž jména dosud do celosvětového povědomí nevstoupila.

Obnovené olympijské hry se v závěrečných desetiletích odcházejícího století změnily ve velkolepou, prestižní a výdělečnou podívanou a stejnému osudu neunikly ani vrcholové turnaje a soutěže fotbalu, sportu dvacátého věku číslo jedna.

Filmové umění bylo po celé století masovou „kulturou“ a od svého rozšíření na začátku věku do jeho konce prošlo velkými proměnami. V posledních desetiletích umělecká kriteria, jak se tvrdívalo, ustupovala komerčním cílům. Hrdinové příběhů zhrubli, mezi hlavními rolemi zdomácněli ideály násilí a bezpráví, čímž mj. filmařský průmysl přispěl k šíření kultu síly, hrubé moci a kriminality, jimiž kompensovali v Evropě a v Americe společenskou druhokolejnost především příslušníci neevropských etnik a migranti.

Filmové plátno a televise vytlačily z rodin a života dospívající mládeže četbu, která se stala svým způsobem předmětem intelektuálního luxusu. Pro široké vrstvy jsou herci mnohdy v posici jakýchsi guruů, jimž impresáriové z komerčních důvodů zajišťují snadný pohyb v mediích. Postavení filmových a televisních hvězd upomíná na život u dvorů starověkých mocnářů, kde herci a herečky soupeřili o vliv s kleštěnci.

Všeobecné požadavky na vzdělanost paradoxně v průběhu století klesaly. Společenská atraktivnost spíše technických směrů a celková orientace na osobní úspěch (srov. obory právnické či účetně-řídící) oslabily úroveň humanitního vzdělání. Vzdělání, hlavně díky vyhraněně finanční orientaci Američanů a nových asijských metropolí, se začalo považovat za životní investici a podle toho k němu bylo i přistupováno. Objevily se prapodivné instituce udělující honosné certifikáty k jinak naprosto běžným a spíše rutinním činnostem (např. v administrativě či účetnictví nebo jazykové znalosti).

Především v Americe, v komunistických zemích a ve třetím světě degradovalo v druhé polovině století universitní vzdělání tak, že např. v řadě humanitních oborů nedosahovalo úrovně gymnasiálních maturit z první poloviny věku. Prohlubovala se propast mezi průměrným a špičkovým vzděláním, což umožňovalo v průmyslových státech novou proletarisaci větší části námezdně pracujících, takto snadno přístupné jakékoli mediální kampani. V honbě za tituly, resp. za všelijakými oborovými oprávněními, upadal pojem universita či akademie. Jsou vojenské akademie, policejní, ale také university veterinární či chemické...

Rychlost šíření informací mnohonásobně převýšila možnosti telegrafu a fotografie a politika zprostředkovávaná sdělovacími prostředky se stala jednou z nejvýraznějších forem bojů, svedených ve studené válce. Práce s informacemi, jejich selekce a okamžik šíření se v tomto století totiž staly nejzákladnějším způsobem prosazení politického a ekonomického záměru.

Vzrůstající životní úroveň v průmyslových státech světa dala zrod další podnikatelské branži, turistice. Mnoho národních ekonomik je přímo závislých na ziscích z tohoto odvětví, které ale tvoří důležitou součást příjmů i v těch nejrozvinutějších státech (Rakousko, Itálie).

Turistika se stala jednou ze základních proletářských zábav. Vzbuzuje dojem nekonvenčního poznávání nebo dokonce poznání cizích krajin a lidí. Jestliže v první polovině století převládala vnitřní turistika a nákladnější pobyty u severního Středomoří (Francie, Itálie), v posledních desetiletích věku se rozšířilo cestování za mořem a sluncem po celém Středomoří, do karibské oblasti, do Indického oceánu (Seychelly, Maledivy), do jihovýchodní Asie (Thajsko, Indonésie) nebo do černé Afriky (Gambie, Keňa, jih Afriky).

Největšími turisty a největšími utráceči v cizině se stali Němci, Američané a Japonci. Turistické reservace v chudých zemích často ovšem naplňují zcela opačný účel: turisté provokují již svou přítomností a nechtěně radikalisují místní sociální a náboženské revolucionáře (srov. islamisty v Egyptě a v zemích Maghrebu).

Od 80. let získávali Francouzi, Němci, Holanďané a Britové šanci být turistou v orientu u sebe doma. Rychle totiž rostlo muslimské přistěhovalectví spojené s jeho vysokou porodností a s plíživou islamisací západní Evropy podporované širokou škálou lidí živících se politikou.

Individualisace ve společnosti a korupce

Evropský svět v druhé polovině 20. století doznal i několika hodnotových změn. 
V osobním životě se začala všeobecně akcentovat orientace na osobní úspěch při současném zneužití jakéhokoli společenského závazku. Například členství v politických stranách (spolcích apod.) se ve druhé polovině století stalo spíše pragmatickým prostředkem k naplnění tužeb, kterým se v první polovině století ještě říkalo maloměšťácké.

Obecně lze říci, že společenský život se odideologisoval a je mimo jiné pozoruhodné, že právě členové velkých a silných extremistických stran (komunisté) jsou dnes ve světě často hlasitými ekonomickými liberály a místně i garanty svérázného přechodu systému reálného socialismu na systém volné soutěže (ovšemže plně pod státní/partajní kontrolou; rozumí se po pádu berlínské zdi, nebo v komunistické Číně či Vietnamu).

S koncem dvacátého věku byl spojen i ústup autority staré rodové a finanční šlechty. Osudy britské královské rodiny v devadesátých letech se dostaly do stejného bulvárního prachu jako například příběhy ze života a konání arrivistů typu Murdoch či Trumpová.

Na rozdíl od začátku století na jeho konci se rovněž ztrácela autorita státní byrokracie, ozbrojených a bezpečnostních složek (důstojník nebo policista už nebyl tak výhodná „partie“ na provdání dcery, někde dokonce svým způsobem ostuda).

V celém světě se pod tlakem vysokých finančních kruhů začaly probírat dokonalejší politické a právní kontrolní mechanismy proti celosvětově rozšířené korupci, finanční malversaci a proti propojení světa organisovaného zločinu se špičkami politickými.

Západní politici a učitelé politologie v duchu jakéhosi misionářství neustále vnucovali dalekým zemím evropský parlamentarismus a Američané byli "exportem" demokracie až posedlí: generace na přelomu 20. a 21. století věřily, že Spojené státy jsou předurčeny ke spáse světa a že jsou "v dějinách nezastupitelné" (ministryně zahraničí Madeleine Allbrightová).

Díky spíše nemajetnosti většiny politiků se přijímání „drobné pozornosti“ ze strany lobbujících koncernů či zločineckých skupin stalo v podstatě společenskou normou. Úplatky firem politikům a úředníkům při získávání státních zakázek se staly životním stylem světa politiky a velkého byznysu. Korupce se postupně šířila po planetě především ze zemí s latinskou kulturou, a to rychlostí, s jakou se tento svět zapojoval do celosvětové ekonomiky, eventuálně s jakou se přistěhovalci začleňovali do starých struktur severní části Evropy i Ameriky.

Politici se v posledních desetiletích dosti úspěšně zbavovali svého základního společenského poslání a v mnohých velkých demokraciích (Severní Amerika, západní Evropa) se zčásti stali jakýmisi zaměstnanci parlamentní demokracie. Protože tak přišli o charisma volby k poslání, stal se namísto politického programu voličsky rozhodující mediální šarm. Z politiky zmizeli koncem století „visionáři“ a s nimi vůle v parlamentech předkládat jasně formulované návrhy a představy, jichž si většina společnosti nedokáže nebo nechce všimnout.

V průběhu století se snižoval věk lidí vstupujících do politiky i výše volební hranice. Zlomem byla šedesátá a začátek sedmdesátých let, roky protestu proti starému pojetí rodiny, vzdělání a společnosti vůbec. Navazoval neustálý tlak radikálních společenských a ekologických organisací, vedený mnohdy stejným směrem. V měšťácké politice se nezřídka stává, že mladostí politiků trpí solidnost politiky celé. Nikdy v historii nebyl společenský život tak mladý: mládí se stalo kultem. Evropská "mladá" populace přitom soustavně stárla (v roce 2015 například ve Švýcarsku poprvé podle zjištění institutu Avenir Suisse slavilo více lidí 65. než 20. narozeniny).

Organisovaný zločin na jedné a převládající extremisticky liberální úvaha na straně druhé, že každé násilí je omluvitelné a právně obhájitelné, způsobily, že se ztrátou citu pro míru hodnocených věcí a událostí se do tradičních demokracií vkradl duch absolutního právnického zpochybňování.

Je to vlastně obdoba fundamentalistických náboženských požadavků, operujících ve společnosti smrtelných s absolutními kriterii. Díky ochotě advokátů a jejich lobby procedurálně protahovat vědomě neobhajitelné se posílila sebedůvěra nemravných jedinců v osobní nepostižitelnost.

Ze státu právního se v západním světě místy stal stát právnický, kde společensky okrajové skupiny a jedinci diktují „normativnímu“ celku. Ten si následně vytvořil obrannou ideologii chápání špatnosti a zla, tzv. positivní chování (srov. Spojené státy s hlubokými ethnickými problémy, s postavením různých náboženských a sexisticky orientovaných skupin apod.).

V posledním desetiletí už je například těžké rozlišit, které korupční způsoby politiků a byrokratů, zda ty unijní v Bruselu nebo na březích vltavských, jsou společensky přijatelnější či odpudivější. Jisté je ale jedno: často po roce 1990 směřoval zločin nikoli z východu na západ, ale ze západu na východ.

Proces praní špinavých peněz je dvouproudový, pašování drog je jednosměrné a stejně jednosměrné jsou v podstatě finanční spekulace při privatisaci a některých investicích do nově otevřeného prostoru.

Z obecně etického hlediska lze v těchto souvislostech konstatovat, že vítězům studené války se podařilo na východ exportovat lidsky často velmi podřadný materiál a manýry. Postoje a rozhodnutí bruselských eurokratů byla ve vztahu k exkomunistickým státům mnohdy nepochopitelná. Jsou to však postoje vítězů, což je o to trpčí, o co méně západ zná poměry v exsovětském bloku.

Všeobecně totiž v západním světě převládá naprostý nezájem a lhostejnost k tradičně tak vzdáleným zemím, které po tisíciletí nesrovnatelně více braly, než samy civilisačně rozdávaly...

(pokr.)