174-170

 

**************************************************************

174.

Ol. 151, 3

138 SE

74 AE

(Alexandros)

a. u. c. 580

Sp. Postumius Albinus Paullulus a Q. Mucius Scaevola

************************************************************

Dolopové se vzbouřili proti makedonskému králi a zabili jeho stratéga-místodržitele Eufranóra. V srpnu až září se proti nim vypravil přes Démétriadu král Perseus s vojskem a viníky revolty potrestal. V téže době dorazilo do Makedonie a Aitólie tříčlenné římské poselstvo, aby si udělalo obrázek o situaci. Začátkem června se totiž do Říma vrátili vyslanci z Karthága, kde prý v noci tajně státní rada přijala Perseovy posly, srov. zde níže.

Král si pro římskou delegaci čas neudělal a po pacifikaci Dolopů se demonstrativně vypravil do Delf, aby dal všem Hellénům najevo, že s Makedonií je třeba stále počítat: makedonské vojsko se ve Fókidě objevilo po více než dvaceti letech. Byla to výzva hlavně pro démokraty a "sociálně slabší", jak by se řeklo moderně, v celém hellénském světě. Z Delf, kde pobyl tři dny, se Perseus s vojskem vrátil do Makedonie, aniž by kdekoli napáchal nějakou škodu.

Následovali Perseovy pokusy o sblížení s Hellény. Jednání se Spolkem Achajů, při němž mimo jiné navrhoval výměnu uprchlých otroků a sám jednostranně jejich uprchlíky vydal, nedospělo k dohodě (Achajové kdysi zakázali Makedonům vstup na své území a sami si netroufali do monarchie vstupovat, což byl pro zotročené lidi ideální prostor k útěku). Na stranu usmíření s Makedonci se postavili tehdejší stratégos Xenarchos se svým bratrem Archontem, proti byl rozhodně Kallikratés. Perseův exponent ve Spartě Leónidás musel dokonce Lakedaimón opustit a odejít do Makedonie.

Koncem září se stratégem spolku Achajů stal podruhé Kallikratés z Leontia a stratégem spolku Aitólů Pantaleón. V Thessalii a u Aitólů se opět rozhořely stranické boje o moc. V Hypatě/Hypatách vypukla občanská válka, v níž bylo prolito mnoho krve. Došlo sice k vyjednávání mezi démokraty a aristokraty, stratégos Eupolemos však dal jako garant usmíření při návratu do vlasti povraždit na osmdesát exulovaných příznivců démokratické strany, jejíž mluvčím byl Proxenos.

Je možné, že někdy v této době došlo ke státní unii fóckých obcí Stíriů a Medeónů, členů fóckého koina, jehož stratégem byl právě jinak neznámý Zeuxios. Nápis na mramoru blíže nedatovatelný vymezuje sympoliteiu/spojení dvou států se vším všudy. Jak to fungovalo, nevíme, ani zda nový stát Stírie a Medeónu získal jiné jméno.  

Zde jako všude po celé Helladě byly hlavním důvodem rozbrojů sociální poměry ve státech, vysoká zadluženost a celkové chudnutí země. Král Perseus se, stejně jako jeho otec, orientoval na nejvíce sociálně postižené vrstvy démokratů. Aristokraté se drželi Římanů a prořímských politiků.

Senátorská delegace s Ap. Claudiem Pulchrem a C. Valeriem Laevinem, cos. 176 a vnukem M. Valeria Laevina z dob první makedonoské války, uklidnila Thessaly a Perrhaiby. Klidu bylo dosaženo i na sněmu Aitólů v Delfách, kde Římané doporučili snížit úrokovou sazbu u půjček. Ke "smíru" v Hypatách přispělo i to, že vůdce démokratů Proxena otrávila během delfského sněmování jeho manželka Orthobúlé; kupodivu souzena nebyla, neboť ihned odešla do vyhnanství. Proč to udělala a jak skončila, nevíme.

Q. Minucius v čele flotily deseti lodí usmířoval státy spolku Kréťanů, kde opět vypukly rozbroje (srov. rok 184). Mír ale trval pouze půl roku; proč se Kréťané rozhádali, nevíme. Někdy po této době, snad kolem roku 170, přepadli Kydónští Apollónii, s níž žili v konfederaci/sympolíteia, pobili muže, jejich rodiny a majetky si rozdělili; důvody neznáme. Kydónští přitom stáli ve válce s Gortynou, jejíž stratégos Nothokratés město neúspěšně přepadl. Kydónští proto požádali o pomoc Eumena II., který jim poslal tři sta mužů, jimž velel León. 

Rhodští snadno potlačili nové povstání Lyků (srov. roky 178 a 177).

V Palaistíně propukly bouře proti velkovlastníkům půdy: šířil se banditismus, přibývaly loupeže, přepady a plenění venkova. Židovské elity se praly o kontrolu nad chrámem, viz roky 182, 177 a 173, na vlně lidových nepokojů zrála makabejská revoluce, viz o ní roku 166.

Pro proslulou románskou hrabivost vypukly v Hispániích další nepokoje. Poloostrov pak byl v neklidu dalších čtyřicet let! (rov. roky 179 a 133).

Numidský král Masinissa opět udal Karthágince z protiřímských piklů. Vyslanci, kteří se od něho do Říma vrátili 5. června, zvěstovali, že Púnové si vyměnili s makedonským králem Perseem diplomatická poselství, ale neznámo v jaké věci; viz zde výše. O Numidově starém hraničním sporu s Kartháginci viz rok 182 a 181 a dále rok 172.

Podle censu měl Řím 258 294 občanů. • Censoři Q. Fulvius Flaccus a A. Postumius Albinus dali vyštěrkovat a vydláždit ulice města a mimo město dali cesty opatřit vyvýšenou kamennou obrubou. Podivný Q. Fulvius, viz rok následující, dal ze senátu mimo jiné vyloučit pro nepřístojnost svého bratra L. Fulvia Flacca a zařadil ho mezi aerarie, třebaže se s ním podílel na otcovském dědictví (srov. rok 578)

Zemřel "osvoboditel Hellady zpod makedonského jha" T. Quinctius Flamininus (ročník po 228) a pravděpodobně se narodil Aquilius, autor palliát (zemřel roku 154). Flamininův stejnojmenný syn rozdal lidu v rámci pohřebních slavností na obveselení maso, uspořádal čtyřdenní divadelní hry a třídenní gladiátorské, v nichž zápasili 74 muži; události tehdy navýsost spektakulární...

************************************************************

173.

Ol. 151, 4

139 SE

75 AE

(Alexis)

a. u. c. 581

L. Postumius Albinus a M. Popillius Laenas

************************************************************

M. Claudius Marcellus, cos. 183, přivedl k novému klidu spolek Aitólů. Jako člen senátorské komise přiměl obě strany spolku poslat do Korinthu svá rukojmí, byly zrušeny nadměrné úroky a rozhodnuto, že zbytek dluhů bude zaplacen do deseti let. Když se vyslanci vrátili do Říma, informovali, že válka s Perseem je na spadnutí a Aitólové že stojí před povstáním. Naopak na sněmování Achajů v Aigiu spolek pochválil, že se drží ujednání a protimakedonské politiky. 

Senát zahájil přípravu na válku s Makedonci a zachované prořímské prameny dávají vinu výhradně Perseovi. O tom, že tehdy byl římský stát se svými italskými spojenci a zdroji z celého západu Středomoří několikanásobně vojensky a hospodářsky silnější, není pochyb. Chuť na kořist, touha definitivně zlikvidovat relativně silného protivníka v hellénském světě a ovládnout ho spustily protimakedonskou diplomacii intrik. 

V Helladě pak situaci sledovala pětičlenná senátní komise vedená konsulárem C. Valeriem Laevinem, která se posléze dopravila do Alexandreie, viz zde níže.  

Na podzim se stal novým stratégem Aitólů Thoás, jeho čtvrtá a poslední vůdčí funkce. Zjevně zůstal věren své římské převýchově z internace v letech 189 až 181 a Aitólové zůstali v makedonské válce neutrální. Stratéga spolku Achajů neznáme. V Boiótii se rovněž mlela prořímská politika se sílící oposicí, o život přišli prořímští exponenti Euersás a Kallikritos, viz rok následující. Jednou z příčin rozvratu byla otázka, zda se pod ochranu Říma mají uchýlit jednotlivé boiótské státy, nebo zda to má udělat celý spolek. Římané podporovali rozpad koina, takže podporovali autonomistické politiky. 

Přítelem a spojencem římského národa/amicus et socius populi Romani byl uznán Thrák Abrúpolis, dynasta Sapaiů (srov. rok 178): po nové válce s Perseem vyhnán z trůnu. Někdy před touto událostí byl pravděpodobně v kmenových rozepřích zabit prořímský předák některého z illyrských kmenů jménem Arthetaurus. Údajně posílal do Říma na Persea udání a jeho vrazi se uchýlili na makedonském území. Hlavním denunciantem Makedonie v Římě však byl Eumenés II., který senátu písemně předložil zprávu o vojenských krocích Perseových, viz rok následující. 

Antiochos, nevíme ovšem, který, sotva Epifanés, měl vypovědět z říše všechny filosofy (?). Dopis jednoho k Antiochů jistému Faniovi, zřejmě ministrovi, neuvádí kultovní přívlastky panovníkovi; srov. zákaz římský z téhož roku zde níže. Kdo neuposlechne, bude zbičován přivázán ke kůlu... Antiochos Epifanés totiž měl být epikúrikem, z hellénských korunovaných hlav jediný, respektive jeho přítel Filónidés z Láodikeie Syrské ho do učení Zahrady zasvěcoval.

Epifanés se potloukal po ulicích residenčního města bez doprovodu, pil s náhodnými pasanty, pouštěl se do hovoru s kdekým, a zřejmě z žertu oblékal togu a potřásal lidem ruce jakoby se ucházel o úřad, soudil podle římského práva a zvyklostí v sedě na slonovinovém sedátku po vzoru římských kurulských úředníků. Dával se vést na asturském poníkovi/lat. asturco, chodil do veřejných lázní, ale to, když tam bylo málo lidí, a k hudbě tančil nahý. Říkalo se, že je buď tak jednoduchý, prostý, nebo blázen, buď pomatenec nebo naivní (srov. rok 175)

Zavedl v Antiocheji gladiátorské hry a po počátečním šoku si je Hellénové a Orientálci oblíbili, takže se sami dávali v soubojích školit, aby mohli v aréně vystupovat. Byl na jednu stranu spořivý, na druhou poskytoval mimořádně velké dary. Tegea od něho získala mramorové divadlo, Kýzikos měl od něho v prytaneiu zlaté nádoby, Megalopoli slíbil hradby (a asi též zaplatil), Délos ozdobil sochami a v Athénách se začalo pod vedením římského stavitele D. Cossutia, prvního z Římanů, kterého známe z této branže jménem, s dostavbou největšího z hellénských chrámů Diovi Olympskému Olympieiem, viz rok 515 (dostavěn až po c. 644 letech roku 129 n. l. Hadrianem, viz tam).

To byly všechno dary do států, které ležely mimo seleukovský vliv. Králův agent v Helladě Eudámos/Eudémos ze Seleukeie Kilické byl mnohými státy vyznamenán čestnými poctami a proxenií, jak dokládají nápisy.

Doma v Antiocheji dal stavět chrám Diovi/Iovovi Kapitólskému, který také nedokončil, neboť smrt ho zastihla už roku 164. Nicméně zasvětil jeho dvanáctiloketní sochu/sedmimetrovou a stejně takovou Diu Olympskému, zřejmě rovněž v Antiocheji. 

Do Říma poslal Antiochos poselství v čele s Apollóniem, nyní prořímským (viz rok 175) s žádostí o obnovení spojenecké smlouvy, jakou měl s S. P. Q. R. jeho otec; senát mu vyhověl. 

V Jerúsalému se Iásón, který úplatky připravil o velekněžský úřad svého bratra Oniu III., viz rok 177, dostal do stejných potíží s mladším bratrem Meneláem (nebo to byl jeho strýc? srov. v indexu s. v.). Meneláos se spolčil s Antiochovým stratégem Koilé Syrie Apollóniem, hrál oposici proti Iásonovi a měl podporu v klanu Tobiovců, viz dále rok 170. • O Oniovu dalším synovi Oniovi IV., který postavil v héliopolském nomu v Egyptě kopii jerúsalémského chrámu boha Jahwe, viz rok 160.

V Egyptě se oba regenti Filométora I. připravovali na válku se Syrií za navrácení Koilé Syrie, která po smrti královny Kleopatry I. Epifanés definitivně připadla Seleukovcům rovněž de iure (srov. rok 176)Do Alexandreie dorazili římští legáti, aby obnovili smlouvu o přátelství s Ptolemaiovci, viz zde výše. Římané zahájili všeobecnou diplomatickou ofensivu, která měla získat podporu pro konečné vyřešení „makedonské“ a „seleukovské“ otázky. • V případě Makedonie se muselo se strany Říma sáhnout k vojenskému řešení, do Seleukovců stačilo „ťuknout“ a zahubili se sami.

V Římě úřadovali poprvé v historii oba konsulové z řad plebejů. Zavedli každoročně hry na počet bohyně Flory/ludi florales konané ve dnech 28. dubna až 3. května (poprvé hry konány roku 238). 

Praetor C. Cicereius, jemuž do správy byla svěřena Sardinie, cestou do své provincie úspěšně válčil s Korsy. Po několika porážkách, v nichž jich sedm tisíc padlo a 1700 vzal do zajetí, vnutil ostrovanům mír za dvě stě tisíc liber vosku, přes 65 tun včelího materiálu (užívaného mimo jiné pro impregnaci součástek vojenského obrnění). Cicereius roku 174 ustoupil v praetorských volbách Cn. Corneliovi Scipionovi, který proti němu jinak neměl šancí. Měl totiž za to, že není správné, aby konkuroval synovi Africana, svého patrona, jehož byl písařem/tajemníkem, scriba.

Senát mu odmítl napřesrok povolit řádný triumf (asi jim bývalý písař nebyl dost nóbl), směl ho uspořádat na Albské hoře/mons Albanus (ale zahrnut do fasti triumphales byl, srov. roky 231 a 197). Roku 172 patřil do tříčlenné diplomatické mise k illyrskému dynastovi Gentiovi, roku 167 byl členem komise rozhodující o osudu poražených Illyrů. Rok předtím zasvětil na Albánské hoře chrám Iunoně Monétě, který bohyni slíbil za své praetury. 

Konsul M. Popillius plenil Ligurii, v krvavé bitvě, v níž padlo na šest tisíc Ligurů-Statelliů, ale také tři tisíce Římanů, dostal znovu jednu z částí ligurských na kolena: vyvrátil jejich městečko Carystus, lidi prodal do otroctví. 

Senát ale kuriosně usoudil, že M. Popillius válku vyprovokoval a nařídil konsulovi zotročené Ligury vykoupit a majetek nahradit. Na tom zřejmě nezměnil nic ani jeho bratr C. Popillius, který se stal konsulem na příští rok, ale s odchodem do provincie nepospíchal; dorazil až v létě a jeho bratr zase nepospíchal s mírem v Ligurii. Roku 172 po návratu M. Popillia do Říma bylo usnesení senátu o odškodnění potvrzeno a přidána k tomu pro Ligury, kteří v okamžiku Popilliovy agrese nebyli římskými nepřáteli, náhradní půda v Popádí za řekou; ostatní asi v otroctví zůstali a M. Popillius odsouzen nebyl. Roku 159 byl dokonce vybrán za jednoho z censorů, dozorců morálky...

Stejně pozoruhodný vztah k censorství je ze stejného roku. Censor a pontifex Q. Fulvius Flaccus (viz předešlý rok a rok 180) dal snést polovinu mramorové krytiny střechy chrámu Héry na mysu Lakínion (Hérá Lakínská, Héraion, srov. rok 205) u Krotónu, aby jí mohl zastřešit svůj chrám věnovaný Fortuně jezdeckého stavu (F. equestris). Na jeho svatokrádež si nikdo z místních nedovolil stěžovat a teprve senát ji muži, který byl určen posuzovat chování jiných, zatrhl. 

Desky putovaly zpět do jižní Itálie, ale zůstaly ležet na nádvoří Héraia: nenašel se totiž stavitel, který by je dokázal umístit zpět na střechu chrámu (kdo ho tedy později znovu zastřešil, nevíme). Roku 172 si Q. Fulvius vzal život oběšením, když mu náhle zemřeli oba jeho synové ve válce v Illyrii, druhý na chorobu (podle jiné verse zemřel úzkostí po zprávě, že jeden syn v Illyrii zemřel, druhý byl těžce raněn).

Z Říma byli vykázáni dva epikúrejští filosofové Alkaios a Filiskos. Důvody hledejme ve velmi konservativním a protihellénském prostředí části římské elity, srov. např. rok 186, 155, skupinu kolem Catona staršího atd. Nelíbilo se Epikúrovo moudro, že dobro koření ve spokojenosti žaludku, a také Epikúrovo opovržení ctnostmi, jejíž vyznavače/stoiky pokládal za blázny, neboť ctnost neprodukuje žádnou rozkoš. Zákaz epikúreismu dekretovali rovněž Messéňané, v které době, nevíme.

Census spočetl 269.015 občanů a téhož roku postihla Ápulii invase kobylek/locustarum tantae nubes; jejich likvidací se musel zabývat praetor Cn. Sicinius velící armádě sběračů hmyzu/ingens agmen hominum ad colligendas locustas.   

************************************************************

172.

Ol. 152, 1

Démokritos z Megar

140 SE

76 AE

(Sósigenés II.)

a. u. c. 582

C. Popillius Laenas a P. Aelius Ligus

************************************************************

Král Eumenés II. Sótér prohlásil někdy na přelomu roku nebo první dnech t. r. v Římě před senátem, že dokud bude existovat makedonský stát, nebude v Helladě svobody a klidu. Jeho zdůvodnění cesty do Itálie vyjadřovalo, jakou mocností tehdy Římané byli, zároveň přesnou sebereflexí attalovského monarchy. Důvodem jeho cesty do Říma bylo varovat před Perseem, "kromě toho, že chtěl spatřit bohy a lidi, jejichž dobrodiním žije v takovém štěstí, že nad to se více neodvažuje ani doufat/causam veniendi sibi Romam fuisse dixit praeter cupiditatem visendi deos hominesque, quorum beneficio in ea fortuna esset, supra quam ne optare quidem auderet...".

Pokud pergamský dynasta nepatřil k hlavním příčinám války s Makedonií, rozhodně byl jejím poslední spouštěčem. Slyšení bylo tajné a zveřejněno bylo až po válce. Nic se o něm nedozvěděl ani makedonský vyslanec Harpalos, který však po návratu domů informoval krále o tom, že Římané jsou rozhodnuti k válce. Obdobná situace se opakovala o dvacet let později před likvidační válkou s Karthágem, kdy Eumenovu roli sehrál Masinissa. 

V téže době vypukly v Římě mezi Eumenem a Rhoďany neshody, které měly kořeny ještě ve válce s Farnakem: rhodský vyslanec Satyros předhodil Eumenovi nadutější chování v Anatolii, než jaké vykazoval Antiochos Veliký a že poštval proti Rhodským Lyky. Senát se ale postavil na stranu Eumenovu, bohatě ho obdaroval, aby každému bylo jasné, na čí straně stojí jeho sympatie. Na Rhodu se pozvolna prosazovala protiřímská strana, vedená Deinónem a Polyarátem.

Při návratu z Itálie domů, na cestě z Kirrhy do Delf, kde se hodlal král zastavit, podnikl na krále Eumena II. Sótéra neúspěšný atentát svržením skal Euandros z Kréty. Euandros byl údajně ve službách krále Persea (o konci obou viz rok 168). Zůstane záhadou, proč atentátníci ležícího krále nedorazili a hned vzali nohy na ramena. Přizabitého Eumena zachránil Pantaleón z Aitólie, když ostatní z králova doprovodu uprchli, a dopravil ho na loď a na Aigínu a odtud po vyléčení do Pergama. Praxó, vlivná žena v Delfách, která podle římských pramenů poskytovala útočistě "lupičům", měla být Euandrovi styčnou osobou; do Říma ji přivlekl C. Valerius vracející se ze své mise, viz rok předešlý. 

Ona a jistý L. Rammius z Brundisia, údajně králův známý (což Perseus popřel), v jehož domě se při přeplavbě přes úžinu zdržovali všichni významní muži té doby, římským senátorům prozradili, že si je prý Perseus najal na trávení Římanů na hostinách (jak to s nimi dopadlo, nevíme).

Fócký atentát měl velký ohlas po celé Helladě. Římané a jejich kolaboranti byli lidovými vrstvami jednoznačně odmítáni a nenáviděni. Prvním zprávám o smrti krále Eumena podlehl dokonce jeho bratr Attalos, který se prohlásil králem a hned si chtěl brát i případnou vdovu (srov. rok 159). Po vysvětlení okamžitě diadéma odložil a Eumenés pak o záležitosti nehovořil.

Římané se začali intensivně chystat na válku s Perseem. Konány odvody, nachystáno bylo Římany na podzim po přístavech loďstvo o padesáti pětiřadkách a za lodníky najati propuštěnci, armáda se scházela v Brundisiu. Když vyslechli Perseovi vyslance v Římě Solóna a Hippiu promlouvající na thema atentát, senátoři je vykázali z Města a do třiceti dnů též všechny Makedony z Itálie. Vyslali diplomaty ke všem spojencům, ke králi Masinissovi, který vyslal s vojáky syna Misagena, ke zraněnému Eumenovi II. na Aigínu, k Ariaráthovi IV. a ke Genthiovi Illyrskému který žil v nepřátelství s obyvateli Issy a na krále si stěžovali v Římě.

Pomoc proti Perseovi slíbil též Antiochos IV. a Ptolemaios VI. Prúsiás II. Kynégos zůstal makedonským přítelem, tj. neutrálem, poněvadž měl Perseovu sestru za ženu. Ačkoli se Rhoďané postavili na římskou stranu, senátoři jim už nějakou dobu nedůvěřovali. Prytanis Hagésilochos držel stát v prořímské orientaci, jak se přesvědčili římští vyslanci Ti. Claudius Nero, Sp. Postumius Albinus a M. Iunius Brutus.

Po fóckém atentátu se na Rhodu o chlup nepodařilo zvrátit prořímskou orientaci státu. Velitel flotily na Kefallénii C. Lucretius Gallus, o jeho válečnictví viz roky následující, poslal na Rhodos písemnou žádost o vyslání lodí na pomoc do války a doručení svěřil jistému učiteli Sókratovi. Podivná okolnost umožnila protiřímské oposici vedené Dámónem Deinónem a Polyarátem vyložit dopis jako podvrh Eumenův, s nímž neměli Rhoďané dobré zkušenosti ani z války s Farnakem, ani za války lycké.

Na zásah úřadujícího prytana Stratoklea však spojeneckým závazkům dostáli a poslali pod nauarchem Tímagorou pět lodí do Chalkidy a jednu s Níkagorou k Tenedu, kde zajal posádku mkedonské lodi a ní málem též Perseova vyslance k Antiochovi Diofana, viz k tomu rok 170.  

Diplomatickou aktivitu vyvíjel v Helladě rovněž král Perseus. Na Samothráce konferoval s vyslanci maloasijských měst, zřejmě těch, která byla v područí Eumenově a kdysi patřila Filippovi. Na Rhodu se dostalo Perseovým vyslancům Anténorovi a Filippovi odpovědi, že si ostrované přejí mír, ale v případné válce budou stranit Římanům. Římští vyslanci, kteří přišli vypovědět přátelství Říma, byli u dvora v Pelle přijati chladně, Perseus prý na ně při slyšení křičel a druhého dne jim dal předat své stanovisko k "bilaterálním vztahům" písemně. Moderně shrnuto v odpovědi stálo: "Měli jste smlouvu s mým otcem, nikoli se mnou; chci novou, rovnocennou." 

Koncem září byl zvolen potřetí stratégem spolku Achajů Archón z Aigeiry, v Aitólii právě zvolený stratégos zemřel a od listopadu byl jeho nástupcem Lykiskos ze Stratu (jméno zemřelého úředníka neznáme). V zimě propukly násilné nepokoje v Boiótii, srov. rok 173. Stratégos spolku (tj. zároveň boiótarchos?) Isméniás vyhnal ze boiótské federace všechny prořímské osobnosti, jejichž mluvčím byl Pompidás. V čele protiřímské strany stáli Isméniás, Hippiás (oba si později ve vězení vzali život) a Neón, syn Brachyllův. Neón za to, že radil ke spojenectví s Perseem, byl později exulován a utekl k Perseovi do Makedonie. Popraven byl vítěznými Římany. 

Brzy se dostavili všudypřítomní římští legáti, kteří právě působili v Helladě, mezi nimi Q. Marcius Philippus a A. Atilius Serranus. Za Římany přišli vyslanci Thespií Lasés a Kalchás s pověřením své vlasti, aby svěřili město pod římskou ochranu. Isméniás byl proti tomu, nechtěl, aby se spolek rozpadl na jednotlivé členské státy, jak si přáli Římané, viz rok předešlý. S Thespijskými proti jednali přátelsky, Isméniu ignorovali a jacísi thébští exulanti ho div že neukamenovali.

V Thébách nicméně začínal převládat názor, že by se mělo opustit spojenectví s Perseem a Olympichos z Koróneie byl první, který přišel s nápadem usmířit se s Římany. Ke Q. Marciovi vyslali proto Thébané promakedonského Diketu, aby se za promakedonskou politiku omluvil. V Thébách proběhla revoluční proměna, sněm se usnesl o spojenectví s Římem, Neón a Hippiás byli exulováni a naopak jejich vyhnanci se měli vrátit domů.

Ve spolku nastal obrat, většina Boiótů se postavila na stranu Římanů. Jen Koróneia, Haliartos a Thisbé zůstaly promakedonské a k nim poslal král jako svého emisara Antigona, syna Alexandrova, aby zůstaly s Makedonií ve styku. Římané dosáhli svého: fakticky přestal spolek existovat, viz rok následující. 

Římané předtím konferovali s králem Perseem u ústí Péneia o příčinách války. Q. Marcius byl z roku 183 hostinným přítelem Filippa V. (srov. tam), takže jeho syn Perseus dostal šanci vysvětlit své stanovisko a očerňování ze strany druhých; znovu bylo posláno do Říma s otázkou, jak dále, viz rok následující, a Římané získali čas na přepravu legií, zatímco Perseus už měl armádu nachystanou.

V Kappadokii se králi Ariaráthovi IV. a jeho mazané ženě Antiochidě II. narodily pro nás dvě bezejmenné dcery a syn Mithridátés, pozdější král Ariaráthés V. (matka s jednou z dcer byly zavražděny roku 163, viz tam). Oba starší podvržené (nebo adoptované či z prvního manželství?) syny Ariarátha a Oroferna (viz rok 193) poslala na vychování do ciziny, když svůj podvod z doby, kdy nemohla počít, prozradila manželovi: Ariaráthés putoval s přiměřeným množstvím peněz do Říma (aby poznal římský způsob života, snad po vzoru Seleukovce Antiocha Epifana), mladší Orofernés zůstal v Iónii, nejpravděpodobněji v Priéně. Královští manželé se tak chtěli vyhnout sporům o nástupnictví, až kluci dospějí; což se jim nepodařilo.

Nicméně podle všeho legitimními byli králem uznáváni všichni tři jeho synové. Mithridátés alias Ariaráthés V. byl poslán do Athén na vzdělání, kde se spřátelil s Attalem II. a oba s Karneadem Kýrénským, scholarchem Akadémie.   

Nejpozději t. r. se v Egyptě oženil král Ptolemaios VI. Filométór I. se svou sestrou Kleopatrou II., prótoklésie krále Filométora I. • K datu svatby obou sourozenců viz již rok 176.

V Africe pokračoval pohraniční spor mezi králem Masinissou a Kartháginci (srov. rok 182 a 174). Púnští poslové senátu vyprávěli o numidské okupaci "sedmdesáti měst a pevností" a že jsou vázáni mírovou podmínkou nepozdvihnout zbraň proti římskému spojenci. Masinissův korunní princ Gulussa byl senátory s nevolí poslán zpět za otcem, aby se k obviněním vyjádřil; rozhodnutí padlo až roku 160.

************************************************************

171.

Ol. 152, 2

141 SE

77 AE

(Antigenés II.)

a. u. c. 583

P. Licinius Crassus a C. Cassius Longinus

************************************************************

V zimě a podruhé v březnu přišli do Říma jednat poslové makedonského krále, ale nebyli vpuštěni do Města. Bylo jim sděleno, že Římané vyhlásili králi válku a chce-li král vyjednávat, ať se obrátí na konsula P. Licinia: vypukla třetí válka makedonská (trvala do roku 168). První římské oddíly se v té době pod velením praetora Cn. Sicinia již z Brundisia přepravovaly. Byla to pro Středomoří hlavní událost a mocnáři museli vybrat stranu, na kterou se přidají; nešlo stát mimo. V lidových vrstvách hellénských převažovaly sympatie k Perseovi jako odjakživa k makedonské straně, aristokraté a podnikatelé stáli při Římanech. 

Asi v květnu se přeplavil z Brundisia s armádním jádrem konsul P. Licinius do Apollónie; dostal na válku čtyři nové legie po šesti tisících mužích s třech stech jezdcích a k tomu šestnáct tisíc spojenců se 1400 jezdci a od numidského spojence Masinissy 22 slonů, jimž velel jeden z jeho mnoha synů Misagenés: bylo to poprvé, kdy měla římská armáda zvířata ve svých bojových stavech slony od cizích suverénů (srov. rok 199, kdy poprvé vlastní, kořist na Púnech). Makedonci se spojenci se shromáždili u Kitia a čítali 39 tisíc pěších a čtyři tisíce jízdních, prý největší vojsko od dob Alexandrova tažení do Asie. 

Perseus se Římanům nevypravil naproti, ale táhl do Perrhaibie a obsadil údolí Tempé. Thessalové sněmovali v Lárisse a přidali se k Římanům. 

Konsulská armáda již prošla Épeirem a Athamánií do Gomf v Thessalii. Král Eumenés II. a bratrem Attalem se vylodil v Chalkidě na Euboji, v Pergamu zůstal na ochranu říše Filetairos. Válka byla vedena v Thessalii. V bitvě u Gomf porazili Makedonci Římany s jejich pergamskými spojenci na místě zvaném Kalliníkos. Římanů padlo na dva tisíce pěších a šest set jich bylo jato, jezdců dvě stě, z Makedonů dvacet jízdních a dvakrát tolik pěších. V bojích v Thessalii padl mimo jiné velitel attalovské jízdy Galat Kassignátos (srov. roky 182 a 180)

Jednat o míru Římané odmítli, leda že by se král zcela podrobil. Nabízel přitom přes vyslance Pantaucha a Midóna platit do Říma stejný tribut, který platil jeho otec. Vítězství Perseus nijak nevyužil, několikrát poslal za konsulem posla s čím dál vyššími peněžními vyhlídkami, kdyby přistoupil na mír. Král tábořil u Sykyria v ústí údolí Tempé a na konci léta byl poražen u Krannónu, kde se stratégy Sópatrem a Antipatrem padlo na osm tisíc Makedonů, dva tisíce jich byli zajati, Římanů zemřelo 4300 vojáků. Král Perseus se pak vrátil do Pelly. Se svým thráckým hellénisovaným spojencem Kotyem III. se vypravil do Thrákie proti dynastovi Athlebovi (jméno je zachováno v podobách Athlebis, Atlesbis nebo Autlebis), kterého podporoval Korrax/Korragos, velitel Keltů krále Eumena Sótéra.

Římané rozbili svůj hlavní stan v Láríse, kterou Makedoni vyklidili i s pevností, Eumenés se na zimu vrátil do Pergama. Římané v Thessalii obsadili Lárísu Kremasté, Pteleon a Antrón, neúspěšní byli před Démétriadou. Pteleon byl zcela vyvrácen.

Druhá část římského vojska, které velel praetor C. Lucretius, mezitím bojovala v Boiótii. Římané oblehli Haliartos, který brzy dobyli a zcela vyvrátili. Na 2500 obyvatel bylo zotročeno, sochy, malby a kořist odvezena do Říma. Jeho území bylo předáno Athéňanům, ostatek se stal majetkem S. P. Q. R. Vyvrácena byla Thisbé, dobyta Koróneia a nakonec i Théby, kde byly prodány do otroctví celé protiřímsky orientované rodiny.

Těmito ráznými akcemi zanikl třetí spolek Boiótů, který trval od roku 316 (viz tam). Posledním boiótarchem byl Isméniás či Hisméniás (II.), o osudu promakedonských vůdců viz rok předešlý. Achajský stratégos Archón po jednání s Q. Marciem v Argu poskytl Římanům tisícovku vojáků na posílení ochrany Chalkidy, kde posádce velel Ser. Cornelius Lentulus.

Veškeré promakedonské obyvatelstvo Boiótie bylo Římany zotročeno. Z tohoto depopulačního šoku se země již nikdy nevzpamatovala. Zbylá města si podržela autonomii, svobodu dostal opět Órópos (ve spolku od roku 316; svobodu si uchoval do roku 156, viz tam). • Spolek byl později v určité podobě obnoven (srov. rok 147 a 167), než zanikl definitivně.

V Boiótii Římané přezimovali, konsul P. Licinius, který sem přišel z Thessalie, se vrátil s Q. Marciem a A. Atilius do Říma. Loďstvo přezimovalo v Chalkidě. V Thessalii přezimoval se svými jezdci i numidský princ Misagenés se svými 22 slony, které otec Masinissa poslal Římanům na pomoc (byli to mimo jiné poslední bojoví sloni na území mateřské Hellady, srov jejich posilu roku 170)

Koncem září se stal počtvrté stratégem spolku Achajů Lykortás z Megalopole (?), stratégem Aitólů Proandros.

Otevřeně vypukl spor Seleukovců a Ptolemaiovců o věno královny Kleopatry Syry čili o Koilé Syrii a Foiníkii. Obě strany vyslaly následujícího roku poselstva do Říma, aby nároky posoudil senát.

V Parthii zemřel král Arsakés V. Fraátés I. (vládl od roku 176). Nástupcem se stal jeho mladší bratr Arsakés VI. Mithridátés I. Megas (vládl do roku 138). Byl prvním z Arsakovců, který se honosil titulem Velký král králů/megas basileus basileónFraátés I. bojoval velmi úspěšně proti Mardům na jižním pobřeží Kaspického moře. Krátce po svém vítězství nad nimi zemřel. Jeho bratr pak dobyl a obsadil Tapúrii a Drangiánu či Trachiánu a tísnil Hellény v helléno-bakterských státech, srov. zde níže.

V Baktrii povstal někdy v této době v říši krále Démétria II. Aníkéta (vládl od roku 180 do c. 165) jeho satrapa v západních částech antimachovské říše Eukratidés I. a přijal kultovní jméno Megas Sótér/Velký spasitel. Vládl do roku asi 155. Král Démétrios II. byl v této době zrovna na velkém tažení kdesi v dnešním Paňdžábu, který dobyl, a pokračoval na východ. Eukratidés po celou dobu válčil se Sogdy, v Arachosii, Drangianě a Arianě. O jeho válce s Démétriem II. viz rok 165.

Eukratidés I. byl možná na čas vyhnán ze své satrapie postupujícími Parthy, viz zdce výše. Podle jiné moderní theorie byl Eukratidés I. bratrancem krále Antiocha Epifana, poslaným s vojskem proti Démétriovi II., kterého měl porazit, odstranit a zmocnit se jeho říše. Po smrti krále Antiocha IV. se zřejmě Eukratidés I. osamostatnil.

V této době patřily k říši Seleukovců stále ještě Médie, Súsiána, Persie, Karmánie.

Pokračovaly boje Římanů v Ligurii a vypukly nové na Korsice (srov. rok 175 a 164)Konsul C. Cassius svérázným způsobem zběhl ze své gallské provincie zlákán pravděpodobně vidinami na loupení v bohaté Makedonii. Senát ho poslal na sever Itálie, ale on svolal do Aquileie, kde se osadníci domáhali vybudování hradeb, vojáky, nařídil jim vybavit se potravinami na měsíc a vyrazil s nimi napříč územím Karnů, Istrů a Iapydů přes Illyrii do Makedonie. • Aquileia získala od senátu roku 169 posilu v nových kolonistech: usadilo se tam patnáct set rodin. 

Ojedinělá expedice se zřejmě zdařila, neboť následujícího roku se dal C. Cassius v Helladě najmout jako vojenský tribun konsulem A. Hostiliem, viz tam.

Senátorům do Říma si přišli stěžovat na hrabivost úředníků vyslanci hispánských spojenců, srov. rok 175. K vyšetřování sice došlo, nikoli však na oprávněné tresty. M. Titinius, praetor roku 178 v Přední Hispánii (viz rok 179), byl dokonce osvobozen. P. Furius Philo, praetor roku 174 také v Přední Hispánii, a M. Matienus, praetor roku 173 v Hispánii Zadní, se k senátnímu soudu nedostavili a odešli do vyhnanství (ne však daleko, první do Praeneste, druhý do Tiburu).

Hispáncům se od pokryteckých senátorů dostalo formálního uklidnění, že příští správci nebudou smět určovat cenu obilí a přihazovat k ní pětiprocentní prodejní daň a že od městských úředníků římští protektoři nesmějí vymáhat peníze. Viz nové boje roku 168 a 164, novou revoltu roku 154. O formálním zákonu na ochranu proti vykořisťování provincií viz rok 149.

Když na čtyři tisíce potomků římských vojáků s Hispánkami žádalo o právo usadit se v nějakém z hispánských měst na moři, vyčlenil jim senát Carteiu v Turdetánii a udělil jim statut "osady propuštěnců", Colonia latina libertinorum Carteia/dn. San Roque v cádizské provincii, první římská osada s latinským právem mimo Itálii.

Podle censu měl římský stát 297 231 plnoprávných občanů.

************************************************************

170.

Ol. 152, 3

142 SE

78 AE

(Afrodísios)

a. u. c. 584

A. Hostilius Mancinus a A. Atilius Serranus

************************************************************

Ve druhém roce třetí války makedonské se na jaře a v létě snažili Římané pod novým konsulem A. Hostiliem dvakrát proniknout z Thessalie do Elimie, ale pokaždé byli odraženi. Konsul se štěstím unikl zajetí, když Molossové Theodotos a Filostratos chystali přepadení Fanoty, kde se Hostilius ubytoval u jistého Nestora Krópijského. Hostitel zřejmě získal nějaké informace a přemluvil konsula, aby odešel ještě v noci. A. Hostilius pak necestoval k armádě po souši, ale do Thessalie odplul. Římané přezimovali v Thessalii v Palaifarsálu a Lárisse.

Odtud vyslal A. Hostilius, to již jako prokonsul, C. Popillia Laenata a Cn. Octavia, aby zkontrolovali náladu mezi Hellény: se zastávkami v Thébách, kde poděkovali za likvidaci protiřímské strany, v Aigiu u Achajů a Thermu u Aitólů jejich přítomnost přivodila vzrušené projevy na sněmech, viz důvody zde níže, v Thyrreiu u Akarnánů dokonce od svých straníků vyslechli žádost o umístění římských posádek do měst, ale souhlasili s Diogenem, viz zde níže, že to by nebylo v souladu s náladami mezi Akarnány. 

Spojenecké loďstvo, kterému veleli král Eumenés II. a praetor L. Hortensius, dobylo zradou Abdéru a kontrolovalo Helléspontos. Na zimu se loďstvo opět stáhlo do Chalkidy, viz zde níže o stížnostech do Říma.

Perseus celý rok bránil Římanům v cestě do Makedonie. V zimě na začátku roku podnikl úspěšnou výpravu proti Monúniovým Dardanům, s nimiž přerušil boje roku 175 (srov. roky 217 a 176). Koncem roku se vypravil do Illyrie, aby si získal krále Genthia. Ze Styberry dobyl Hyskány/Úskánu, viz zde níže, a zajal na čtyři tisíce Římanů. Dobyl dvě pevnosti illyrských Penestů a ke Genthiovi do Lissu poslal vyjednávače Pleurata Illyrského a Adaia z Beroie, aby se Illyra pokusili přimět k odpadnutí od Římanů; marně, i když za Illyrem zdůrazňujícím, že nemá dost peněz na válku, poslal ještě jednou. Jednání posunul následujícího roku Hippiás, jemuž Genthios, zvyklý vést život rozměřilý, vyjevil, že opustí spojenectví s Římem za tři sta talentů, viz rok následující. (Z ne přesně jasných důvodů Hippiu po své porážce Perseus vinil, že za to, že se podařilo Římanů ze západu proniknout do Makedonie, mohl on.) 

Pak se Perseus s kořistí vrátil do zasněžené Makedonie. Odtud podnikl bleskový výpad do Aitólie, ale před Stratem neměl úspěch, neboť město byl pod kontrolou Římanů a Aitólové se obávali odpadnout, a proto se vracel na sever.

Římský velitel v Illyrii Ap. Claudius Centho zjara obsadil sídelní město Dassaretů Lychnidu na Ochridském jezeru. Odtud se koncem roku pokusil dobýt zpět Hyskány/Úskánu. Byl krvavě odražen a musel se vrátit do Lychnidy. Obléhal pak épeirótskou pevnost Fanoté, kterou hájil makedonský velitel Kleuás, aby smazal neúspěch v Úskáně. 

Ap. Claudius před Perseem vracejícím se z Illyrie uhnul a na ústupu mu nadělal mnoho škod Kleuás a velitel Épeirótů v makedonském vojsku Filostratos, kteří Římany přepadli v průsmycích a na tisíc jich a jejich épeirských spojenců zabili. 

Ostré politické boje se rozhořely t. r. ve spolku Aitólů, Achajů a Akarnánů. V Akarnánii vedl promakedonskou stranu Diogenés, prořímskou Chremás, Glaukos a Aischrión. Ve spolku Achajů tvořili promakedonskou, nebo spíše lépe autonomistickou (neutrální, srov. rok následující) stranu Lykortás, Polybios, Archón, Arkesiláos, Aristón, oba z Megalopole, Stratios z Tritaie, Xenón z Pater a Apollónidás ze Sikyónu. Prořímskou stranu zastupovali Lykiskos, Kalikratés, Hyperbatos a Diofanés, pro neutralitu plédoval Lykortás, neboť stranit Římanům měl za nevýhodné pro všechny Hellény a bojovat proti nim za nebezpečné.

Koncem září se stal počtvrté stratégem Achajů Archón z Aigyry, jeho hipparchem, velitelem jízdy a zástupcem byl Polybios z Megalopole. Na žádost Attala zrušil achajský sněm staré rozhodnutí, jímž zbavili poct jeho bratra Eumena II.; krále to velmi mrzelo, neboť Achajům věnoval velkou podporu, ale ti se rozhodli zrušit všechny nepřiměřené pocty, nikoli jmenovité. Nyní je Eumenés dostal vráceny, pokud nebyly v rozporu se zákonem. Poněvadž se v Alexandreji konala anaklétéria Ptolemaia Fyskóna, vyslal spolek dva vyslance, aby obnovili přátelství s Ptolemaiovci. Přímou vojenskou pomoc koina konsul Q. Marcius na jaře 169 v Thessalii odmítl, jednání vedl Polybios, a na jeho radu neposlali Achajové ani pět tisíc vojáků Ap. Claudiovi Centhonovi do Épeiru, jak si přál, neboť k tomu neměl usnesení senátu ani souhlas konsulův. Achajská expedice by stála spolek 120 talentů. 

V Aitólii byla zlikvidována promakedonská strana a spolek se držel neutrality. Politici Eupolemos, Lochágos a Hippolochos byli exulováni, Níkandros z Trichónia zemřel v Římě ve vězení.

V Épeiru se Molossové a část Cháonů pod Kefalem, Theodotem a Antinoem přidala na stranu makedonskou, neboť styky se dvorem v Pelle udržovali odnepaměti; válku si však nikdo z nich nepřál, ale k rdikalisaci byli donuceni. Vůdcem římské strany byl totiž v Římě vychovaný a latinsky hovořící Charops, vnuk Charopův, který své starší a vládnoucí soky u Římanů systematicky denuncioval (srov. rok 198 a 192).

Na konci léta povolil senát Rhodským dovést ze Sicílie sto tisíc medimnů obilí, to ale s výhradami, neboť vyslanci Hagésilochos, Níkagorás a Níkandros museli vyvracet obvinění, že se jejich stát kloní na stranu Perseovu. Na Rhodu totiž protiřímský tábor neustával kolem Deinóna a Polyaráta naléhat na uzavření spojenectví s Makedony; hlavními mluvčími prořímských politiků byli Agathétos, Filofrón, Rhodofón a Theaidétos.

Koncem roku se římský senát zabýval stížností Boiótů na C. Lucretia Galla a stížností Abdéřanů. Abdérským bylo slíbeno navrácení autonomie, k čemuž později také došlo. Perseus úspěšně dojednal přes vyslance Anténora t. r. s Rhodskými výkup zajatců z lodi zajmuté před dvěma roky u Tenedu. 

Vypukla dlouho připravovaná (srov. rok 181 nebo 173) šestá válka syrská o Koilé Syrii, vedená do roku 168. Král Antiochos Epifanés a regenti Ptolemaia Filométora Euláios a Lennáios se rozhodli pro válku. Poslové obou králů, kteří přišli do Říma koncem předešlého roku, přinesli různé vzkazy; ptolemaiovskými diplomaty byli Tímotheos a Dámón. Meleagros, Sósifanés a Hérákleidés, vyslanci Antiocha IV., byli v Římě odmítnuti s tím, že se nejedná o ptolemaiovskou agresi proti Seleukovské říši, a tak se mohl eunúchos Eulaios těšit do války. Ti samí vyslanci byli v Římě podruhé, když Antiochos ukončil obléhání Alexandreie, viz rok následující, a tehdy s sebou přinášeli dary v hodnotě padesáti talentů. 

Ještě před zahájením válečných operací byl v měsíci abu/mezi 31. červencem a 29. srpnem na údajný rozkaz krále Epifana v Antiocheji zavražděn jistým Androníkem, který za to byl pak popraven, Epifanův spoluvládce Antiochos, nezletilý syn Seleuka Filopatora (spoluvládcem od roku 175). 

Někdy v této době se totiž Epifanovi narodil vlastní syn Antiochos (V. Eupatór), jemuž musel bratranec zřejmě uvolnit místo. Eupatór se stal spoluvládcem svého otce až roku 165. Do tohoto roku trvala druhá samostatná vláda krále Antiocha IV. Epifana. Pak Antiochos Epifanés vytáhl do války.

V Jerúsalému přišel předtím velekněz Iásón/Jéšúa, řec. Iésús o svůj úřad, neboť ho intrikami a přeplacením u krále, táhnoucímu na Egypt, nabídl mu prý tři sta talentů, odstavil jeho mladší bratr nebo strýc (?) Meneláos, rodným jménem Chónijó, řec. Oniás, syn Oniy III. a bratr Simóna III., rovněž filhellén (viz předtím rok 173). Iásón prchl k Ammónům a chystal svůj návrat. Meneláos však svým slibům nedostál, viz rok následující.

Z Palaistíny se Epifanés vydal na Egypt. Egypťané, vedení Eulaiem, byli u Pélúsia rozhodně poraženi a Pélúsion Seleukovci obsazeno: poprvé od roku 321 vkročila do Egypta cizí armáda. V Alexandreji vypukla hysterie: Eulaios radil mladému králi vzít peníze a uprchnout na Samothráku: jeho loď však byla zajata a Ptolemaios VI. Filométór I. se stal zajatcem Antiocha IV. Epifana. • Část pramenů tuto skutečnost neuvádí, ačkoli jen tak lze vysvětlit některé následující děje (viz níže).

Snad na začátku tohoto roku, ještě před válkou, se v Alexandreji držela slavnost anaklétérií mladšího bratra Filométora I. Ptolemaia VII. Euergeta II. Níkéfora, jemuž se později lidově říkalo Fyskón, tj. Tlusťoch, Kakergetés/"Zloduch", Filologos (to proto, že se stavěl jako přítel Židů a dal roku 145 uzavřít Múseion v Alexandreji), též Tryfón/"Nadutec" (Euergetés II. vládl v různých formách do roku 116 sám nebo společně se svými sourozenci nebo s dcerou svého bratra a tento rok bral za první své vlády).

Pravděpodobně 5. října nebo ještě před vpádem Epifanovým do Egypta byla vyhlášena společná vláda králů Filométora I., Euergeta II. a Kleopatry II. pod označením Theoi Filométores II./Bohové milujících matku. Jejich první společná vláda skončila ještě tohoto roku.

Po debaklu u Pélúsia došlo v Alexandreji k puči. Protože Filométór I. již nebyl ve městě a protože byl považován za loutku, která je zcela v rukách svých regentů, sesadili vojáci regenty Eulaia a Lénaia a vyhnali je z města. Novými královskými rádci se stali osvědčení vojáci Komanos a Kineás. Když byl Alexandrijskými Filométór I. sesazen, uznali za jediné vládce ty, kteří se nacházeli ve městě, tj. Euergeta II. a Kleopatru II. Ti pak oficiálně vládli až do příštího roku jako Theoi Filométores III., jejich první vláda.

Na podzim se vydal Antiochos Epifanés se zajatým Filométorem I. do Memfidy, kde se dal údajně korunovat podle domorodého egyptského ritu na krále Obou zemí. V zimě se pak Seleukovec vydal z Memfidy proti Alexandreji. Ptolemaia VI. Filométóra I. pravděpodobně zanechal jako „vládce“ v Memfidě a Alexandreiu oblehl (viz příští rok). Ve svém ležení přijímal Seleukovec vyslance z celé Hellady, jimž vysvětloval nároky svého rodu, ve svém podání, na Egypt. 

Kolem roku 170 (173?) vyhnali Tocharové, čín. Jüe-č', táhnoucí na západ nomády od jezera Issyk-kul a Balchaš s přítokem Ili (viz rok 177). Postiženými byli zřejmě Sakové, jimž Helléni říkali tradičně Skythové (srov. rok 177 a zmínku o Wu-sun = Issédonové?). Wusunové, možná část Saků, byli Tochary poraženi a jejich vůdce/kunmo čínským jménem Nan-tou-mi/Nandoumi padl. Jeho syn, děcký Lie-ťiao-mi/Liejiaomi, vykrmen prý vlčicí, unikl na východ k Hunům a šan-jü Lao-šang ho dal vychovat, svěřil mu správu západních krajů své říše a roku 161 mu povolil návrat do rodného povodí řeky Ili. Usazené zde Tochary vyhnal a po smrti Lao-šanga se prohlásil za svobodného panovníka. 

Ze Saků byli  Sakaraukové byli „ti, kteří žili na druhé straně Sogdu, Východní Sakové“, a Massagetové, čili „Velká horda Saků“, se dělili na pět kmenů: na Derbiky (srov. o nich roku 530), Apasiaky, Attasie, Chorasmijce a na Augasie. V čínských pramenech jsou Sakové nazýváni S’-se, Sakaraukové Sai-wang.

Vypuzení Sakové odtáhli k jihu a část z nich založila začátkem prvního století (srov. rok 90) království pod kašmírským Himálajem, z něhož známe jmény jejich krále: Maués/Moa, Moga, Azés, Azilisés, Sapaeisis, Onónés (kolem přelomu letopočtu), Spalirisés a po nich panovník s parthským jménem Gondofernés/Gondofarés, syr. Gundafor, Gundufar; byl snad původně arachóským satrapou indoskythských Apráčů vládnoucích v Balúčistánu a PAK než se někdy kolem přelomu letopočtu osamostatnil a zmocnil se řady indoskythských domén: byl prvním z Indoparthů, viz rok 55- a 20+. 

V době vlády některého z Gondofarů, viz k tomu rok 20+, údajně christianisoval sz. Indii apoštol Tau'ma, řec. Thómás, č. Tomáš, a zřídil tu prý několik syrských křesťanských komunit. Připlul do přístavního města Múzíris roku 52 n. l., popraven prý roku 72 n. l. Kolem roku 46+ navštívil Taxily filosof Apollónios z Tyan a v té době se na severu PAK u dvora stále ještě hovořilo řecky (srov. o něm roku 20+). • Z armenské podoby Gondofarova jména Gathaspar se mohlo věky vyvinout jméno jednoho ze tří mágů n. králů z mýthu o Ježíšovi Kaspar/č. Kašpar (?). 

Sakové byli v neustálých bojích s helléno-bakterskými vládci. Nejvíce byli tísněni Menandrem. Říše Saků o mnoho nepřežila zdejší hellénská království (viz rok 75). Tito Sakové bývají též nazýváni Indosakové nebo Indoskythové (srov. rok 90).

Území, kterých se v letech 170 až 160 Sakaraukové čili Východní Sakové zmocnili, odtrhli od helléno-bakterské říše krále Démétria II. Aníkéta (dále viz rok 160 a 130).

Pokračovaly boje Římanů v Ligurii a Hispániích. Senát zaplavily delegace Karnů, Istrů a Iapydů, kteří si stěžovali na plenění C. Cassia putujícího jejich územím přes Illyrii do makedonské války, viz rok předešlý, knížata záalpských Keltů Cincibilis a jeho bratr Catmelus vyjádřili věrnost Římu (a dostali za to velké dary) stejně jako obyvatelé Alaband chlubící se zavedením kultu Města Říma, postavením chrámu pro něj a každoročními hrami v jeho počest; ještě před dvaceti roky se úředně jmenovali Antiocheia.

Abdérští přišli s žádostí o milost před řáděním praetora C. Lucretia Galla, římského nauarcha, vyslanec Chalkidských Mikythión, známý prořímský politik, ochromen na obě nohy žádal o nápravu pohrdavého chování vůči spojencům, kterým se projevoval  nástupce C. Lucretia praetor L. Hortensius. C. Lucretius Gallus, který odvezl kořist z chalkidských chrámů do Antia, byl tribuemi odsouzen k pokutě jednoho sta tisíc assů a Hortensius dostal rozkaz, že nesmí u měšťanů ubytovávat nikoho z námořníků, leda kapitána lodi.

Kartháginští vyslanci nabídli Římanům milion modiů/měřic pšenice, tedy přes 6828 tun, a půl milionu měřic ječmene (= přes 2713 tun). Stejné množství proviantu nabídl král Numidů Masinissa prostřednictvím svého syna Gulussy a přidal k tomu dvanáct slonů, posilu pro expediční sbor v Thessalii, viz předešlý rok. • Dary senátoři přijali (znamenaly proviant pro armádu v poli na téměř dva roky) a všechny tyto diplomatické akce prokazují, jak se během dvaceti let změnilo myšlení bývalých velmocí a hellénského světa. Roku 190 Římané zlikvidovali seleukovskou moc, makedonská se právě otřásala v základech a Helléni si zvykali na poddanství...

Kolem roku 170 se v Alexandreji narodil filolog a grammatik, žák Aristarchův, Dionýsios Thráx. Zemřel kolem roku 90.

V téže době se v Pisauru narodil L. Accius, plodný a oblíbený tragický autor, též skladatel veršovaných římských Annálů (zemřel po roce 85). v Suesse Aurunce se narodil C. Lucilius, zakladatel římské satiry (zemřel po roce 102 v Neápoli).