129-125

129.

Ol. 162, 4

183 SE

119 AE

Lykiskos II.

a. u. c. 625

C. Sempronius Tuditanus a M’. Aquilius

************************************************************

C. Sempronius Tuditanus porazil illyrské Iapody/Iapydy. Zpočátku si vedl špatně, ale posílen zkušenostmi D. Iunia Bruta Callaika, vítěze nad Lúsítány, který v konsulském vojsku sloužil jako legát, se válečné štěstí otočilo; triumf nad nimi v Římě držel 1. října. Jeho vítězství zvěčnil Hostius nedochovaným epem Bellum Histricum. Konsul sám byl literátem, právníkem a historikem a psal o státoprávních záležitostech. • Iunius Brutus jako optimát stál roku 121 na straně konsula L. Opimia a více se v dějinách neobjevil. Ve válce s Iapody byl též, asi po Tuditanovi, Ti. Pandusa, nevíme však, v jaké funkci a s jakým úspěchem (praetor makedonský, isterský? legát Tuditanův?). 

 

Ve Stratoníkeji (viz předešlý rok) byli obležení vyhladověni a Aristoníkos alias král Eumenés III. Filopatór (nosil královské diadéma od roku 133) se vzdal M. Perpernovi; o králově osudu viz rok 126. Konsulár se však velkého návratu do Říma nedočkal, neboť při naloďování attalovských pokladů v Pergamu zemřel přirozenou smrtí. Jeho nástupce M’. Aquillius „pacifikoval“ Asii, potvrdil územní zisky spojenců (viz předešlý rok; Mithridátés si ale musel u něho hodně připlatit) a zavedl římský řád do nové provincie; o jeho synovi a odplatě za působení v Pergamu viz rok 88. Ideolog héliopolítů Blossius z Kum si vzal život. Nad Asií triumfoval prokonsul Aquillius až 11. listopadu 126. • Evropská část bývalé říše Attalovců, jejíž dějiny se nyní po sto padesáti letech uzavřely, tj. Chersonésos Thrácký a Aigína, byla připojena k provincii Macedonia.

Galatové se dostali do sféry pontského vlivu. V thráckých oblastech v Evropě, které se nyní dostaly pod římskou správu, nastaly novým pánům vleklé boje s Thráky.

 

V Orientu koncem zimy, snad v březnu, nabídl král Fraátés II. Antiochovi Euergetovi mír. Seleukovec si však kladl vysoké podmínky, snad ty samé, které uzavřel s Parthy Euergetův praděd Antiochos Veliký.

Zimoviště seleukovské armády byla rozprostřena po celé Médii a severní Mesopotamii. Vojáci žili v rozmařilosti a domorodcům lezli na nervy. Fraátés II. s Parthy udeřil znenadání na místa, kde přezimoval Antiochos. Ačkoli byl varován před parthskou jízdou a jeho vojsko nebylo po zimě celé pohromadě, pustil se král do boje, v němž byl poražen a zabit (poslední nadějný Seleukovec vládl od roku 139). S ním zemřelo na třicet tisíc vojáků a byly to největší ztráty v bitvě, které kdy Hellénové utrpěly (o osudu zajatců viz rok 124). Tradovalo se, že při pohřbu, srov. ovšem rok následující, Euergetova těla měl Arsakovec pronést moudrost, která situaci před bleskovou parthskou ofensivou osvětluje: "Tvá odvaha a opilectví tě zničily: myslel's, že ve svých velkých pohárech budeš moci Arsakovo království vypít." 

Antiochos VII. Euergetés Sótér byl třetím manželem Kleopatry I. They, s níž měl pět dětí (srov. rok 124 a 120): prvorozený syn Antiochos a dvě dcery Láodiky zemřeli záhy, druhorozený syn Seleukos padl se svou sestřenicí Láodikou VII. do parthského zajetí, kde s ním bylo královsky zacházeno a Fraátés II. se měl oženit s Láodikou, nicméně ze zajetí se již nikdy nevrátili. V Syrii zůstal Euergetův nejmladší syn Antiochos (IX.), lidově zvaný Kýzikénos/Kýzický.

Smrtí Antiocha Euergeta přestala být říše Seleukovců definitivně mocenským faktorem i v Asii. V následujících šedesáti letech se kmenové území dynastie zmítalo v neuvěřitelně vášnivých bojích mezi jednotlivými příslušníky Seleukova rodu. Ztracené vojsko bylo poslední seleukovskou armádou s klérúchy z bývalých horních satrapií; vysoké počty žoldnéřů lze vysvětlit např. emigracemi po achájské válce a válce o attalovské dědictví. Euergetova katastrofa byla zhoubou pro hellénismus v horních satrapiích a vlastně v celém Orientu.

Do Syrie se ze své parthské internace (srov. předešlý rok) právě „včas“ vrátil Démétrios II. Níkátór (poprvé vládl v letech 146 – 138, podruhé 130 – 125). Jeho návrat možná hnal Antiocha Euergeta do unáhleného boje s Parthy, které podcenil před lety již jeho sok. Démétrios II. se dal znovu dohromady se svou původní chotí Kleopatrou Theou, ale brzy se odcizili, prý pro Démétriovu krutost (?). Někdy v létě se Démétrios vypravil do Egypta na pomoc Kleopatře II., která ho volala proti Euergetovi II. a nabízela mu mimo jiné ptolemaiovskou korunu. Od Pélúsia se však musel vrátit pro nespolehlivost svých vojáků (srov. dole).

Ve stejnou dobu propuklo v Syrii povstání proti Démétriovi Níkátorovi, které vedli Antiochejští a Apamejští. Měšťané žádali krále Euergeta II., který byl v této době již jediným vládcem Egypta (viz níže), aby jim poslal jiného vládce ze seleukovského domu (viz rok následující). • V dobách seleukovských dynastických válek města výrazně posílila a měšťané vystupovali zcela autonomně. Čas od času si krále vybírali sami a bez souhlasu seleukovského vojska. Seleukovští měšťané zůstali pro historii většinou anonymní, stejně tak jako alexandrijští.

 

Parthové se tedy opět zmocnili Mesopotamie a Médie, které od nyní na dvě staletí budou patřit do jejich říše (srov. rok 141 a první ohrožení v roce 54 n.). Parthská vláda se krátce potom zřejmě etablovala i v Súsiáně. Seleukovci definitivně přišli o horní satrapie a z celé Mesopotamie jim prokazatelně zůstala zachována jen satrapie Parapotamie, seleukovská ještě v roce 96 (jak lze usuzovat podle nálezů mincí ze sídelního městečka Dúra-Európos; poslední doložené datum v seleukovské éře v jihobabylónském Uruku je až z března-dubna roku 128/nisannu 184 SE). Na hellénskou populaci vítězové nesahali a hellénismus se udržel v hellénských obcích po řadu generací, srov. příklad Sús/Seleukeie na Eulaiu roku 22+.  Ostatně titulovali se Arsakovci neustále jako Filhelléni.

Fraátés II. se ještě t. r. musel vrátit zpět na východ do bojů proti Sakům (nic bližšího není známo; srov. předcházející rok), byv posílen jádrem Antiochova vojska, které donutil sloužit v jeho žoldu. V Seleukeji na Tigridu, která se opět stala sídelním městem Parthů v Mesopotamii, zanechal Fraátés jako místodržitele svého strýce Himera či Euémera, který hellénská města v Mesopotamii za protiparthskou vzpouru těžce trestal (podle jiné verse to byl králův milenec). Mimo jiné tím, že rodiny přesidloval do Médie, zničil několik chrámů a prý vypálil agoru hellénského Babylónu. Himeros byl jistě významný člověk, neboť si ho mesopotamští Helléni nadcházeli: jistý Lýsimachos z "Babylónu" ho pozval ke stolu s třemi sty jeho přátel a každého z nich obdaroval po stříbrném poháru o váze čtyř min, tedy téměř dvou kilogramů. O Himerovi jako králi viz rok 124.  

Hyspaosinés, arabský dynasta v Charakéně (srov. rok 127 a začátek jeho kariery roku 139), za Seleukovců zvané Meséné, se osamostatnil a prohlásil králem (razil mince s obrazem Hérákleovým). Vládl do roku 124. Snad t. r. nebo následujícího se nakrátko zmocnil vlády nad Babylónem a Seleukejí Tigridskou, viz rok 127. • Hyspaosinés byl pravděpodobně předtím seleukovským i parthským stratégem v "satrapii na Rudém moři", tedy ve starém Přímoří/mát tâmti.

Pravděpodobně podobně se etablovali v mesopotamském prostoru po seleukovské katastrofě též další dynastové jako autonomní údělní vládci pod parthským protektorátem. Ve flaviovské éře parthská říše objímala osmnáct takových království, jejich jmenný výčet, jistě údaj pohyblivý, ale neznáme. Neznáme ani mechanismus, jakým autonomní dynastové mizeli a kdy je nahrazovala přímá parthská správa satrapská. 

Z přesněji nedatovatelného mincovního nálezu je nyní nově znám král adiabénský Abdissaros/basileós Abdissarú Adaiabénú (jméno aramejské, viz v indexu s. v.). Náleží-li nález do této doby, byl by Abdissaros prvním známým panovníkem království rozkládajícího se zčásti na kmenovém území dávné Assyrie a které zaniklo až v sásánovské říši. Druhým vládcem Adiabény známého nám jménem byl jistý Artaxarés, který jako řada dalších orientálních dynastů po neúspěchu v domácí politice musel prchnout na římské území za vlády Augustovy/ad me supplices confugerunt; kdy Artaxarés a proč žádal o asyl, nevíme. 

 

V Egyptě na jaře požádala královna Kleopatrá II. Sóteirá o pomoc ve válce se svým bratrem a dcerou svého zetě krále Démétria II. Níkátora (viz výše a rok předešlý). Po jeho neúspěchu však opustila obléhanou Alexandreiu a uchýlila se ke své dceři Kleopatře I. They do Syrie, kde zůstala až do roku 124. • Kleopatrá II. Sóteirá vládla v Egyptě sama od roku 131.

Ptolemaios VII. Euergetés II. už v dubnu t. r. poděloval zasloužilé vojáky své egyptské armády půdou v okolí osady Kerkeosiris u hellénisovaného města Tebtynis ve Fajjúmu (lokalita známá nálezy fragmentů z papyrového archivu): Euergetés II. usídlil egyptské domorodce jako klérúchy do hellénského prostředí. Město Alexandreia se bránilo i nadále neoblíbenému Euergetovi II., a to až do roku 127 (či dokonce 123).

 

Ióannés Hyrkanos I., vládce v Iúdaji, předtím spojenec Antiocha Euergeta a účastník parthského tažení, vpadl krátce do jihosyrských měst a do Samareie. Pravděpodobně z t. r. pocházejí první mincovní ražby Hasmónajů.

 

Zemřel v Athénách asi 5. listopadu 129 filosof Karneadés z Kýrény, v letech c. 164 - 161 do 137 scholarchos nové Akadémie a zakladatel tohoto směru platónismu. Narodil se roku 214. K datu úmrtí se pojí částečné zatmění měsíce, které v athénském kalendáři roku 129/128 připadlo ještě na 2. května 128.  

Po smrti Scipiona Aemiliana (viz níže) odešel jeho přítel Panaitios (srov. rok 139) z Říma do Athén, kde se stal scholarchem stoy po Kratétovi z Tarsu (scholarchem od roku 137). Panaitios řídil stou do roku 110 (viz rok 127).

 

V Římě vyvstaly z průtahů při rozdělování půdy podle Semproniova zákona, lex Sempronia agraria, nové nepokoje, viz rok 133, během nichž byl za neobjasněných okolností zavražděn P. Cornelius Scipio Africanus Aemilianus (56). Den předtím byl plný zdraví a ráno byl nalezen mrtev na lůžku. Podezřelá z otravy svého manžela byla Sempronie, sestra Gracchů, žena prý ošklivá, kterou Scipio nemiloval. Spiknout se měla se svou matkou Cornelií.

Žádné vyšetřování senátu se nekonalo, srov. také rok 121, nicméně při výslechu otroků bylo prý zjištěno, že kdosi v noci vpustil do domu nějaké cizí lidi a ti Scipiona uškrtili. Zavražděnému se nedostalo ani státního pohřbu, třebaže jeho zásluhy o stát byly velké. Souhlasil též před čtyřmi roky v senátu s likvidací Ti. Sempronia Graccha, viz rok 133, třebaže sám nepatřil k příznivcům ultrakonservativního křídla senátorů, ale moc senátu oslabovat ve prospěch lidových sněmů odmítal. • Práce triumvirů/tresviri agris dandis (viz rok 133) ve složení M. Fulvius Flaccus, C. Sempronius Gracchus (na čas P. Licinius Crassus Mucianus, jak doloženo nápisně) a C. Papirius Carbo, srov. rok 139 a 120, byla pozastavena a na odvrácení zlých znamení konány devítidenní hry.

 

************************************************************

128.

Ol. 163, 1

Tímotheos z Trallů

184 SE

120 AE

Dionýsios III.

a. u. c. 626

Cn. Octavius a T. Annius Rufus

************************************************************

Král Ptolemaios VII. Euergetés II. poslal z Egypta do Syrie povstaleckým městům (viz předešlý rok) jako vhodnou výpomoc proti Démétriovi II. pretendenta seleukovského trůnu jistého Alexandra, údajně syna Alexandra I. Baly zvaného Zabinás/aramejsky Koupený. Ve skutečnosti měl být synem jinak neznámého egyptského obchodníka Prótarcha (podle jiné verse se vydával za syna Antiocha VII.). Získal tím u Antiošských sympatie, které Démétrios II. zcela postrádal. • Tímto činem měli Ptolemaiovci navždy od Seleukovců pokoj.

Alexandros se spojil s Kleopatrou Theou, dal slavnostně pohřbít tělo krále Antiocha Euergeta, svého údajného otce, vydané parthským vládcem, a provolal se králem Alexandrem II. Královské atributy užíval do roku 123, ale nepoužíval žádných panovnických přízvisek. Na Alexandrovu stranu se postavil také židovský vládce Ióannés Hyrkanos I. Tato koalice ovládla Koilé Syrii. Na severu a v přístavech Foiníkie Tyru, Sídónu a v Ptolemáidě vládl se svou alexandrijskou tchýní Kleopatrou II. Sóteirou seleukovský král Démétrios II. O průběhu války nevíme nic, viz dále rok 125. 

 

Zřejmě vypukla válka mezi králem Hyspaosinem z Charakény a parthským místodržitelem Mesopotamie Himerem (viz následující rok)Parthský král Fraátés II. byl ve válce proti Sakům (Skythům, srov. rok 170 a 130) na východě své říše. Údajně je měl původně angažovat jako spojence pro válku se Seleukovci, ale nedorazili do bojů včas, nicméně se kočovníci domáhali náhrady cestovného. Z tohoto roku je rovněž doklad prvních čínsko-parthských obchodních a diplomatických styků, když se vyslanci chanského císaře Wu setkali s Parthy. Zároveň podali Číňané svědectví o tocharské pentarchii v Baktrii (srov. rok 130).

Číňané potvrdili přítomnost národa An-cchaj (novověké čtení Jen-cchaj), nebo-li Aornů či Aorsů, tj. Alánů čili Parthů v Sogdiáně. Čínskou misi vedl Čang-čchien/Zhang Qian (srov. rok 139). Do t. r. strávil deset let v hunském zajetí, o nomádech viz 133 a 119, kde se oženil a měl dvě děti. Podařilo se mu zřejmě t. r. prchnout do Fergány, nějaký čas putovat po Střední Asii, při návratu do Číny c. 126 n. 125 byl Huny znovu lapen a po dvou letech internace prchnul i s rodinou konečně k císaři. Navštívil také sídelní město Parthů An-si, zřejmě Arsak. O Hellénech v Sogdiáně žádná zmínka, pouze o jejich městech (srov. rok 130). V letech 119 až 115 se vypravil Čang Čchien na Západ znovu. 

Wuův generál Wej Čching/Wei Qing vedl silnou výpravu proti Hunům do oblasti dnešního Vnitřního Mongolska a zahájil budování správního okresu Šuo-fang/Shuofang ("sever"). Projekt na obranu říše proti hunským vpádům budovaný jedno sto tisícem lidí nahnanými na práci byl nesmírně nákladný, potraviny a materiál se dovážel z velké dálky. Šuo-fang, původně Ťin-jüan/Jinyuan, jako správní jednotka zanikla za dynastie Tchang. Viz dále rok 126. 

Číňané v rámci válek s Huny, viz rok 141 a 133, pod Čao Pchu-nuem/Zhao Ponu roku 108 vpadli do Kroránu/Lou-lan a proti Ku-š'/Gushi a obě tocharská království uznala nadvládu čínského císaře Wu a platily tribut, stejně jako od roku 101 ve Fergáně státní útvar zvaný čínsky Ta-Jüan/Dayuan, "Velcí Iónové", tedy některé z indobakterských hellénských království, srov. rok 130 a 105.

Roku 77 Wuův nástupce Čao/Zhao poslal do Lou-lanu vyslance jménem Fu Ťie-c'/Fu Jiezi, který na hostině v jeho počest vzal stranou krále-hostitele jménem An-kuej/Angui a dva z vyslancových lidí ho ubodali. Diplomat-atentátník dal pak královu hlavu vyvěsit na městskou bránu, varoval Tochary před paktováním s Huny a dosadil pročínského králova bratra Wej-tchu-čchi/Weituqi na trůn. Království Krorán se od této chvíle nazývalo Šan-šan.

Snad kolem roku 120 (viz tam), byla na základě těchto čínských "průzkumů" (vlastně diplomatické mise zjišťující, zda by bylo možné získat Tochary pro otevřené spojenectví proti Hunům) otevřena státem chráněná tzv. velká hedvábná cesta z Číny na západ (název je zavádějící a až novověký).

 

************************************************************

127.

Ol. 163, 2

185 SE

121 AE

Theodóridés

a. u. c. 627

L. Cassius Longinus Ravilla a L. Cornelius Cinna

************************************************************

Z Babylónie vyhnal Hyspaosinés Charakénský/bab. As-pa-si-ne-e neoblíbeného parthského místodržitele Himera/bab. I-me-ru-su; do úřadu jmenován vyhnanec roku 129 králem Fraátem II. (doložen možná již roku 130/182 SE). Hyspaosinés z Charakény se nakrátko stal králem Babylónie a snad ovládal i část Médie (?). V den 13. simánu, tj. 19. června t. r., byl chrámovým shromážděním/puchru, čili nejvyšším správním orgánem Esangíly v Babylónu, honorován jistý Itti-Marduk-balátu (což bylo jistě jeho tzv. druhé jméno pro styk s Babylónci, tzv. šumu šanû), který u Hyspaosina/Aspásiné šarru, zastával funkci ministra financí (řec. epi tón prosodón nebo ho epi tés aulés tú basileós). V červenci zaznamenány ve fragmentu astronomicého diáře boje O jeho konci viz rok 124. 4. listopadu t. r./4. arachsamna 185 SE obnovil parthskou moc nad Babylónem stratégos Tímarchos/bab. Timarkusu, který přitáhl z Médie, obazena Parthy, oddíly zřejmě žoldnéřskými, též Seleukeia Tigridská a Borsippy, Charakény se však nezmocnil. Válka tím neskončila. V březnu 126/addáru 185 SE bylo v Babylónu obětováno ve jménu arsakovského krále a klínopisné datace jsou nadále pouze arsakovské. Viz dále rok 124.

V Edesse v Orrhoéně zemřel dynasta Ariaos/Arjaw (vládl od roku 132, resp. 137). Jeho nástupcem, nevíme jak, se stal 'Abdú, syn Maz'úrův (vládl do roku 120). Na rozdíl od zakladatele orrhoénské nezávislosti mají jeho nástupce se svým otcem jména arabská. Ani o nich nevíme nic bližšího než to, že jim do ruky hrála válka Parthů se Skythy na východě, viz rok předešlý a 124.

 

V Egyptě se t. r. nebo následujícího vzdala králi Euergetovi II. obležená Alexandreia, viz rok 129. Euergetův vojevůdce Lochos, syn Kallimédův, se pak po Paovi stal stratégem Thébaidy.

 

V Athénách zemřel Kratés z Tarsu, jedenáctý scholarchos (nové) Akadémie (v úřadu byl od roku 137). Jeho nástupcem se stal Kleitomachos z Karchédonu alias Asdrúbás z Karthága, posluchač Karneadův, proškolený však též v peripatu a učení stoickém (scholarchem do roku 110).

 

V Tibetu byl korunován první král Ňatri Cenpa a rok 127 je začátkem jednoho z tibetských kalendářů, viz v indexu pod Tibet. Druhý kalendář začíná roku 1917 př. n. l., kdy se narodil zakladatel bönu Šenrab Miwoče resp. Miwo (podle jiné tradice ale měl být současníkem Buddhovým n. jeho převtělením).

Někdy po této době se narodil v bájné Udijáně/Oddijána (viz v indexu s. v. Kalašové) polomýthický Garab Dordže/Garab Dorje, první z pozemských učitelů atijógy, tibetsky dzogčhenu/dzogchen, učení "velké dokonalosti". Byl inkarnací Buddhy Padmasambhary a v sanskrtu bývá jeho jméno rekonstruováno jako Prahévadžra. S bönem je dzogčhen základem ňingmapy/"staré školy", jedné ze čtyř škol tibetského buddhismu. Podle jednoho zdroje se narodil 28 roků po Buddhově smrti (viz rok 483), novodobé tibetské odhady pokládají za začátek jeho učení rok c. 55 n. l., o jeho narození se psalo, že se tak stalo osm, dvacet n. 360 roků po Buddhově smrti, tedy zhruba t. r. Žákem Prahévadžry byl Maňdžušrímitra z mahájánské školy jogáčáry. 

 

************************************************************

126.

Ol. 163, 3

186 SE

122 AE

Diotímos IV.

a. u. c. 628

M. Aemilius Lepidus a L. Aurelius Orestes

************************************************************

V Římě byl po triumfálním průvodu M’. Aquillia 11. listopadu popraven Aristoníkos alias Eumenés III. Filopatór (viz roky 133 až 129).

 

Ptolemaios VII. Euergetés II. dal v Alexandreji spálit gymnasion a vydal zákaz existence gymnasií v zemi. Byl to další výrazně protihellénský a protihellénistický čin, který v důsledku podpořil Egypťany a Židy hlavně v Alexandreji, viz ovšem královu destrukční činnost už roku 145; Euergetova zvrhlost byla v hellénských dějinách v každém ohledu ojedinělá!

  

Konsul L. Aurelius Orestes potlačil povstání na Sardinii.; triumf nad Sardy držel 8. prosince 122. Jeho quaestorem byl C. Sempronius Gracchus, na ostrově začínal se svou politickou karierou, viz rok 123. Tribun lidu M. Iunius Pennus (Pennio), nepřítel Gracchův, prosadil vykázání všech Neřímanů z Města, poněvadž mezi reformistovými lidmi bylo právě hodně Italiků, lex Iunia de peregrinis. Iunius Pennus žádnou velkou karieru neudělal, neboť zemřel mlád již po několika letech. Srov. z odsunem Neřímanů ze stejného důvodu roku 122 a rok 95.

Třebaže jeho království postihl hlad způsobený invasí kobylek, poslal vládce Numidů Micipsa Římanům potřebné obilí.   

Římanům vypukla válka s keltskými Salluviy, kteří vyplenili okolí Massalie. Massalští se obrátili na Římany s další žádostí o pomoc (srov. 154 a viz rok 124; jeho válka trvala do roku 123). Gallie se staly téměř permanentním římským válčištěm až do první části vlády Augustovy. O případném příspěvku konsula M. Aemilia Lepida ke kontrole luxusu v Římě viz rok 161. 

 

Zemřel po dlouhé vládě šan-jü Hunů Ťün-čchen (od roku 161) a nástupcem se stal jeho mladší bratr I-č'-sie/Yizhixie, Ičise (do roku 114). Ničivé války s Číňany pokračovaly. Roku 125 vyhnali Hunové Číňany z Ordosu, ale následujícího roku byli čínskou jízdou zaskočeni a patnáct tisíc Hunů padlo do zajetí. Generál císaře Wua Wej Čching/Wei Qing (Wej zemřel roku 106) podnikl na podzim protiútok a přes veliké ztráty, údajně jedno sto tisíc Chanů a koní, Číňané roku 122 získali zpět Ordos a hunský dvůr se stáhl za Gobi (jako poradce měl při sobě generála-objevitele Čang Čchiena, srov. roky 139 a 128).

Následujícího roku vojevůdce Chuo Čchu-ping/Huo Qubing (zemřel roku 117 ve věku 23 let) znovu po velkých ztrátách zničil hunskou sílu v Kan-su. Do roku 119 Číňané pod Chuem a Wejem zlikvidovali na tři sta tisíc Hunů (padlí, zajatí). Wej Čching za tažení proti nomádům vypsal odměny za zajatého Huna nebo jeho hlavu. Povozů pro armádní účely bylo zapotřebí třicet tisíc (!). Viz dále rok 119.

 

************************************************************

125.

Ol. 163, 4

187 SE

123 AE

Iásón II.

a. u. c. 629

M. Plautius Hypsaeus a M. Fulvius Flaccus

Rok 1 autonomní éry Tyru

************************************************************

Zřejmě v tomto roce vypuklo v Kappadokii lidové povstání proti královně Nýse-Láodice (vládla od roku 130). Králem byl provolán její poslední přeživší syn Ariaráthés VI. Epifanés Filopatór (v exilu od roku 130, vládl do roku 111). Královna Nýsa-Láodiké/Láodiké Nýsa byla při povstání zabita, o důvodech rebelie není nic známo. Podle mincí nějaký čas matka se synem spoluvládla (c. 130-127?). Mithridátés V. Pontský provdal za mladého Kappadočana svou dceru Láodiku, matku králů Ariarátha VII. a IX., viz rok 112sq. 

 

Kleopatrá II. Sóteirá, která žila u své dcery Kleopatry I. They v syrském exilu (srov. rok 129), se usmířila se svým bratrem a manželem Ptolemaiem VII. Euergetem II. „Zloduch na Nilu“ přestal podporovat usurpátora seleukovského trůnu Alexandra II. Zabinu (viz rok 123).

Král Démétrios Níkátór byl u Damasku poražen Alexandrem II. a uchýlil se do Tyru, kde hledal asyl v chrámu Héráklea. Zde byl při vystupování z lodi s malým již pouze doprovodem zabit, když ho Kleopatrá Theá zcela opustila; a prý také otrávila, jak se jindy říkalo, neboť prý žárlila na udatností známou Parthku Rhodogúnu, kvůli níž si i předtím natruc vzala Démétriova bratra Antiocha VII.; jména a osud Rhodogúniných dětí s Démétriem neznáme (srov. rok 141, 129). • Démétrios II. Níkátór, bratr Antiocha Euergeta, vládl od roku 146 do roku 141, jeho druhá vláda trvala od roku 130. Jeho smrtí skončila první fáze války o seleukovské nástupnictví, viz roky 175 a 162 a srov. rok 96. 

Královláda Seleukova domu přešla nyní na královnu Kleopatru I. Theu Euetérii, jež se tak po své matce (srov. léta 131 až 129) stala druhou ženou, která v hellénistických dějinách Egypta a Syrie neomezeně vládla. Sídlila v Ptolemáidě, viz rok 123 a o jejím konci rok 120. Po krátké době přijal bez jejího svolení Seleukos V., dítě, které měla s Démétriem II., královský titul. • Rodné jméno Seleuka V. bylo Démétrios a vládl krátce jen v roce 188 SE syrského počítání.

Začaly autonomní ražby foiníckých městských států Tyru a Askalónu.

 

V indobakterském státu Euthydémovců zemřel král Zóilos I. Dikaios, zřejmě bratr Agathokleův a Pantaleontův, syn Démétria I. (vládl od roku asi 155). Pravděpodobně bezprostředně následoval v tomto helléno-baktrijském státečku jeho syn Lýsiás Aníkétos (vládl do roku 110)V říši Antimachovců zemřel kolem t. r. král Antimachos II. Níkéforos, bratr Menandrův (vládl od roku 130, srov. rok 190, kde jiná příbuznost). Následoval jeho syn Filoxenos Aníkétos (vládl asi do roku 115). Příbuzenské vztahy jsou pouhými spekulacemi. 

 

V Alexandreji vypuklo povstání části ptolemaiovské armády pod stratégem Marsyou. Stratégos Hégelochos, věrný Euergetovi II., vzpouru potlačil. Marsyás byl zřejmě věrný královně Kleopatře II., která byla stále ještě v exilu (srov. následující rok). Euergetés potrestal povstalce mírně.

 

Provincii Afriku postihl hladomor, který s sebou přinesla záplava kobylek. V této míře jde o první případ hladu, způsobeného kobylkami. V Numidii prý hlady zahynulo na osmdesát tisíc lidí, v provincii dvě stě tisíc. Celou oblast Sáhelu a severní část východní Afriky sužují nálety kobylek dodnes. 

 

Návrh konsula M. Fulvia, oddaného spojence Gracchů, srov. rok 133, udělit Italikům, především Latinům, římské právo, byl senátem zamítnut. Přišla první otevřená vzpoura Italiků (srov. rok 133 a 91) v Asculu v Picenu a ve Fregellách. Fregelly byly Římany pod praetorem L. Opimiem zničeny a zbytek obyvatel přesunuli do nově založeného blízkého Fabrateria Nova. • Fabrateria Vetus bývalo kdysi město Volsků.

Zemřel C. Laelius Sapiens (narozen kolem roku 190).