Kn

Knémos ze Sparty, velitel expedičního oddílu§ 430, 429

kněží, jejich úplatnost, korupce§ viz korupce
Kromě věštců při chrámech byli kněží všech hellénských kultů v naprosté většině laici, volení nebo losovaní, vzácně dědiční. Řadu kultovních funkcí si mohli Helléni kupovat nadoživotí, viz kněžky Afrodíty na Kóu 201 a kněží v kárských Hyllarimách 197 a Mílétu/Myúntu 201. V Íliadě měli kněze jen Trojané, nikoli Achajové. 
kněží, jejich tělesná integrita u Židů§ 40
kněží, římských kultů§ viz kulty

Kniba, lat. Cniva, vůdce Gotů§ 250 až 252+

Knidos v Kárii, m. na poloost. Chersonésos Knidiá v Kárii, slabič. řec. Kinidija§ 650, 630, 611, 580, 568, 522, 518, 438, 427, 412, 406, 405, 394, 391, 385, 364, 353, 393, 321, 295, 284, 240, 201, 200, 190, 188, 167, 150, 147, 146, 100, 95, 69, 48
Kn. proslavilo víno, cibule, léčivé oleje a rákos na psaní, též Afrodítina socha a mýthograf Theopompos, Caesarův přítel.

kniha, ve smyslu svitek, knihy a knižní produkce, knihovny, srov. pod autorství, papír/Čína 
Poprvé knihy/svitky Athéňanům poskytl Peisistratos. O několik desetiletí později je prý všechny s sebou po vyplenění Athén odnesl Xerxés. Z Persie je Athéňanům vrátil Seleukos Níkátór. Od počátku svých dějin byly knihy nesmírně ceněnými a cennými předměty a až na brutální výjimky je symbolem vzdělanosti a schopnosti lidí vzdělanost zprostředkovat.

Role papyru/papýru (viz) byla nejvýše deset metrů dlouhá a 20 až 25 cm vysoká. Původní egyptské rozměry se v jednotlivých obdobích lišily od 16 až 20 cm v nové říši po 38 až 42 v říši střední. Písaři ponechávali široké okraje, mj. pro ochranu před poškozením svitku. Jeden svitek, role papyru, byl uzavřeným celkem, knihou, často také titulem, u rozsáhlejších děl pro nás dílem. Papyrus je ponejprv bílý, věkem žloutne až zhnědne.

Řecké výrazivo kolem psaní přešlo např. také do arabštiny: papyrový n. pergamenový list chartés je arab. qirtás, pero kalamos je qalam. Z biblos, biblion, byblos (z Egypta zjevně putoval papýros do Hellady přes Byblos), přetrval v označení pro knihu křesťanů spojující židovský Starý zákon (tora, „zákon“, nevi´im, „proroci“ a ketuvim, „psaní“) s Novým zákonem Ježíšových žáků v bibli.

Papyrus byl popisován jednostranně. Od 1. st. se začal pozvolna prosazovat códex, svázané listy jemně vydělané ovčí kůže, pergamenu dvoustranně popsaného a svázaného do podoby pozdější knihy. Byl kupodivu až o čtvrtinu levnější než papyrový svitek. Krátké vzkazy, poznámky apod. psali Římané po hellénském vzoru na voskem potažené dřevěné desky, códicillí, řec. pinakia. Ke purpurovým nebo černým kolíkům, na nichž byly svitky namotány, se připevňovaly sittyby, pergamenové lístky s titulem o obsahem spisu nebo svitku.

Pergamen se objevil snad kolem roku 170 př. n. l. v Pergamu. Od 4. století n. l. pergamenový kodex převládl. Z jedné telecí, ovčí nebo oslí kůže vznikl materiál pro osm stran oboustraně popsatelných (a seškrabatelných a znovu volných k popsání, palimpsest).

Svitky se napouštěly proti hmyzu cedrovým olejem a vkládaly do červeně nebo žlutě natřených válcových pouzder s červenou cedulí s titulem a dalšími údaji o obsahu textu, scrínium (označení pro pouzdro na knihy, papíry, ale i masti; srov. něm. Schrein, z toho č. skříň, srov. také pod císař a princeps).
„Hřbety“ svitků byly hlazeny a někdy i barveny. Červeně bývaly nadepisovány díla a kapitoly, rubríca (sc. terra), „červená (hlinka)“. Od červených titulů v seznamech zákonů v klasické éře, rubrik, se v novověku přešlo k významu pravidelných částí periodik. Z psacího rákosu byl nejžádanější knidský (a k tomu vynikalo knidské víno, cibule a léčivé oleje).

V římském táboru Vindolanda na Hadriánově valu na severu Anglie se zachovaly tenké dřevěné tabulky, the Vindolanada tablets, první nalezeny roku 1973, viz pod epistolografie a legie. Je mezi nimi i nejstarší autentický latinský zachovaný text a k tomu též psaný ženou. Města éry principátu byla plná různých nápisů, oficiálních pochvalných a chlubivých, reklamních, vtipných a obscénních, pod sochami, na stěnách domů, chrámů, všude, kde si písmenka mohl někdo přečíst. 

Z hlediska novodobé průmyslové výroby knih byla starověká produkce v rozsahu samizdatů. Protože pojmy kolem autorského práva nebyly ještě živé a literáti se ještě dokázali uživit životem, byť mnohdy jako příživníci u dvora, a nikoli pouze ilusí, mohl kdokoli cokoli opsat a založit si do knihovny. Proto mimo jiné byli vydavatelé a nakladatelé zároveň knihkupci. Srov. např. T. Pompónius Atticus, do jehož podnikatelského porfolia patřil také gladiátorský team.

Velkovýroba knih/svitků byla manufakturní. Z kopírovaného originálu/opisu předčítal v písařské dílně jeden ze zaměstnanců či otroků skupině písařů. Rovněž dílem otroků, dílem profesionálních písařů svobodných. Náklady, počty „výtisků“, neznáme. Augustus zkonfiskoval po Římě dva tisíce exemplářů tzv. Sibylliných výroků a nepochybně mnohem více jich zůstalo ukryto a mezi lidmi v oběhu.

Vyslovený odhad, že ve více než milionové říšské metropoli mohlo být dobře sto tisíc čtenářů, nemusí souhlasit a vzhledem k proletarisaci velkoměstské populace zvyklé spíše na podívané v amfiteátrech a k nákladnosti knih/svitků je to číslo spíše nadsazené. 

Tímto způsobem se po Evropě až do vynálezu knihtisku v polovině 15. st. n. l. šířila kultura, věda a byrokracie. Že během staletí nespočetného "kopírování" docházelo k upsání, přeslechům, nebo vypuštěním celých pasáží, je nabíledni (o textu nejblíže k době autorově viz Tímothea Mílétského roku 360). Není však znám případ, že by si autor stěžoval na některého z knihkupců, jak špatné kopie mistrova dílna prodává, ačkoli na nepozorné a nekvalitní opisování si stěžoval již M. Tullius Ciceró.

Starověk používal jinou symboliku publikačních práv: autoři přednášeli svá dílka a díla v kruhu přátel a povzbuzeni případným úspěchem veřejně. Tím bylo autorství potvrzeno a nadále nezpochybňováno.

Čtení na veřejnosti nebylo nic neobvyklého ani v Římě. Naopak. Starý věk si četl nahlas i v soukromí i na ulici, lidé sami sobě vlastně předčítali, srov. např. slavnostní předčítání Íliady zavedené v Athénách v 6. století pod heslem epos. Při takovém toku informací na veřejnosti je logické, že vlastnění knih bylo cosi méně obvyklého.

Ve velkých centrech hellénismu plně fungoval knižní trh. Za principátu se rozšířil po celém Středomoří a každé větší město mělo svého nakladatele či vydavatele. Nebylo tomu vždy tak. V Peisistratově době a ještě po celé 5. století byly v Athénách a tím pádem v celém hellénském světě knihy nesmírně nákladnou záležitostí. Popsaný svitek v této době mohl mít cenu celého domu s příslušenstvím. Platón odkoupil od pýthagorika Filoláa tři spisy za sto min stříbra, peníze to prý Diónovy. Speusippovy knihy odkoupil po jeho smrti Aristotelés za tři talenty (72 tisíc séstertiů), ale byly to jeho vlastní peníze.

Dlouho byla literatura, filosofie a věda záležitostí převážně ústního šíření. Sofisté 5. a 4. století jsou toho příkladem. Od Kimónových dob se mnohé měnilo. Sókratés ve své obhajobě roku 399 mluví o snadné dostupnosti knih: tvrzení Anaxagorova si mohou posluchači ověřit za jedinou drachmu (a myslel tím zjevně pořizovací cenu filosofova spisku). 

Hellénistická města zřizovala veřejné knihovny a čítárny (Alexandreia, Pergamon, Antiocheia, Athény). První veřejně přístupná knihovna v Římě byla otevřena C. Asiniem Polliónem roku 39. Roku 33 dal Octaviánus z delmatské kořisti postavit stou/porticus Octávia s knihovnou, bibliothéca Octaviána, pojmenované po své sestře (vyhořela roku 80+ za Tita). Koncem republiky a od začátku principátu začali Římané přinášet trojnožky Apollónovi nikoli do Delf, ale přímo do Říma Apollónovi Palátínskému.

Jeho chrám patřil do komplexu principova/císařova sídla, s nímž byl spojen portikem/sloupořadím s latinskou a řeckou knihovnou.V každém velkoměstě měli své krámy nakladatelé a knihkupci/bibliopólés, drazí i levní. V Římě jižně od Quirinálu v části Argiletum s krámy řemeslnickými a knihkupeckými byl nakladatelem Atrectus, vydavatel Martiálův, a knihkupectví-taberna librárií u Colossea ve čtvrti vicus sandaliárius/"ševcovská ulice". Knihkupectví byla po celé říši, latinské texty bylo možné koupit mimo jiné v Egyptě.
Knihy/svitky patřily s voskovými a keramickými soškami a předměty mezi pozornosti, jimiž se Římané obdarovávali o sigilláriích, svátku následujícím sáturnálie. Každoročně existovaly v Římě trhy zvané stejným jménem sigillária a k mání tam bylo kdeco a též za velmi vysokou cenu. Jinak neznámý grammatik Fidus Optátus tam pořídil druhou knihu Aenéidy, pravděpodobně Vergíliův autograf, viz rok 100+.

Q. Valerius Soránus, viz o něm roku 100, byl prvním autorem, který opatřil své dílo obsahem; po něm to opakoval encyklopedik C. Plínius Secundus. Zřejmě největší soukromou knihovnu starého věku měl císař Gordiánus II., viz zde níže. Před ním a Ptolemaiovci s jejich Múseiem vynikli Polykratés Samský, Peisistratos Athénský, jeho krajan a archón roku 403 Eukleidés, Níkokratés Kyperský, Aristotelés ze Stageiry a jeho žák Theofrastos, tragik Eurípidés Athénský, Attalovci. Knižní dědictví obou peripatetiků spravoval Néleus. Ptolemaios Filadelfos skoupil, co se dalo, včetně knihoven v Athénách a na Rhodu.

V pozdní antice ovšem literárnost opět upadla, s probíhajícími ethnickými proměnami mizela u obyvatel Středomoří znalost čtení a psaní (z východořímských císařů však byli negramotní pouze Iustínus I. a Basileus I., jak se tradovalo). Knihy zase zvzácněly, podražily a lidé si cenili opět více materiálu než toho, co na něm bylo napsáno (srov. technologii palimpsestů, vymazání, vyškrábání textu z papyrů a pergamenů a recyklace svitků a kodiků; z palin + psaó, znovuoškrabat).

Gramotnost se zánikem měst a zvenkovštění populace zanikla, gramotnými zůstávaly jen opory monotheistické ideologie, klérus. Teprve obnova městské civilisace především v Itálii od 14. století postupně vrátila do Evropy vzdělanost. Knihtisk ceny knih významně snížil a od poloviny 18. století knihkupci na udržení ceny svého zboží začali část nákladu ničit na "makulaturu". Odložených knih se začalo sekundárně užívat na vycpávky, tepelné isolace, suroviny pro výrobu cestovních zavazadel, do vazeb jiných knih. Teprve s vynálezem technologií na odstranění tiskařské barvy z papíru mohly být knihy zcela recyklovávány.

V šestém století n. l. stál levnější Nový zákon křesťanů tři zlaté solidy, což byla cena jednoho osla nebo dělnická mzda na dva měsíce. V desátém století přišlo opsání knihy včetně materiálu na zakázku na 15-21 zlatých solidů (roční plat byrokrata činil čtyřicet zlaťáků). Jeden mnišský opisovač za rok pořídil dva kodiky, jeho západní kolegové měli vyšší produkci práce (tehdy se někdy začala otevírat propast mezi západní aktivitou a východní letargií...). Kodiky byly vzácností i v klášterech a v těch nejbohatších jich bylo řádově několik set. Po světě je dnes odhadem na dvacet až třicet tisíc zachovaných východořímských kodiků.  

V Kónstantínopoli zřídil její zakladatel v basilice císařskou knihovnu, démosiá bibliothéké, s opisovači a čtyřmi řeckými a třemi latinskými knihovníky, antíquárií (původně znalci jazyka a zvyklostí, tedy spíše ethnografové). Jeho syn obohatil knihovnu opisovačskou dílnou, scríptórium, starých vydání, srov. rok 359+. Bylo v ní z Iuliána na 120 tisíc svitků a kodiků, které shořely při velkém požáru města roku 475 n. l.

Knihovna sice byla obnovena, ale nikoli její rozsah: byla to poslední velká knihovna starého světa. Stejně tak zanikly klasické a archaické sochy, poklady ze sbírky v Lausově paláci (zbožný eunúchos Lausos, správce Theodosia II.), které už nikdy nebyly nahrazeny. Zůstane záhadou a kuriositou dějin, proč vůbec mniši opisovali spisy i takových autorů, které ideologicky z hlouby duše nenáviděli.

Staletí, kdy se na nové tituly dělaly reklamy, kdy se kolem obchodů s knihami shromažďovala místní intelektuálové a autoři, kdy se v provinciích čekalo na příjezd zásilky knih z Města atd. díky censuře monotheistů ztraceny. Také doba, kdy si lidé dávali knihy jako dárky a třeba jen hostům na hostinách, byly na desítky generací ty tam. Existoval trh použitými knihami, tedy antikvariáty, a také tam byly levnější.

V dobách principátu přišla kniha/svitek, tedy ne vždy celé dílo, v luxusním vydání až na pět denárů (pětidenní plat řemeslníkův). Levnější dílka stála 2,5 sésterciů, Martialova sbírka epigrammů se prodávala za čtyři séstercie, vydání jeho první knihy pemsou hlazené a purpurově barvené však bylo za pět dénáriů, tj. dvanáct séstertiů.

Nejstarším zachovaným papyrem, tedy knihou, je „papyr z Derveni“ z roku asi 340 př. n. l. s orfickými texty nalezený roku 1962 v lokalitě stojící na místě nekropole starého města Lété u Soluně. Publikován však byl až roku 2006. Nejstarší zachovaný knihtisk, Diamantová sútra z roku 868, viz s. v. papír.

Existovala móda starých tisků. Některé z antikvariátů dosahovaly cen astronomických. Jsou rovněž známy návody, jak takovou „starou“ knihu vyrobit, zfalšovat. Nejdráže prodaným svitkem bylo zřejmě vydání druhého zpěvu Aeneidy za dvacet aureů, viz zde výše. 

V lyckých Oinoandách pořídil v místním sloupořadí úředník Flávius Diogenés koncem druhého nebo začátkem třetího století n. l. (podle jiné domněnky již na začátku druhé století) nápis, který původně býval asi na čtyři metry vysoký a přes čtyřicet metrů dlouhý. Pojednává o Epikúrově přírodní filosofii a o ethice a vedle osobních sdělení Diogenových se mimo jiné zachoval dopis, jenž lze interpretovat nikoli jako dílo Zahradě oddaného lyckého hodnostáře, ale jako psaní mladého Epikúra své matce. 

Vedle "Hlavních myšlenek" polemisuje polemisuje se stoiky a platóniky a věří, že s rozšířením epikúreismu nastane na světě mír a harmonie. Nápis nalezený v ruinách města roku 1884 a skládající se dnes ze tří set fragmentů (není známo, zda stou se stěnou zničili křesťané nebo zemětřesení) je jediným autentickým autorským filosofickým textem zachovaným v originálu a nikoli v opisech. Nic takového neplatí o dílech na jiných materiálech: vše jsou to opisy nebo citace v rámci jiných děl.

Pro srovnání: 2. prosince 1987 byl vydražen rukopis theorie relativity o 72 stranách Alberta Einsteina za 1,6 milionu USD. Jedna z úředních kopií slavné Velké listiny/Magna carta z roku 1215 signované anglickým králem Johnem Lacklandem/Janem Bezzemkem („Sans Terre“) a pořízené roku 1297, změnila majitele 18. prosince 2007 za 14,8 milionů eur (ale obchodníci očekávali kolem dvaceti milionů).

Autorská ethika byla ctěna a případů, že by někdo někoho vykradl, je málo. Princip literární kontaminace latinskými autory, tzn. skládání her dvou a více hellénských autorů v jeden nový titul, nebyl pokládán za podvod a její původci dokonce v Římě dosáhli značné obliby (model užitý v novověku scénáristy filmového průmyslu kalifornského Hollywoodu).

První papírové a tištěné knihy viz pod papír. Do východního Říma dorazil až ve století třináctém. 
Největší knihu světa mají v Barmě/Myanmě. Po pátém a zatím posledním buddhistickém koncilu, který proběhl v Mandalaji v letech 1868-1871, dal předposlední barmský král Mindon Min celou Tripitaku, buddhistické „Tři koše“ (viz pod buddhismus), vytesat do 729 mramorových desek a uložit v jedné z pagod.

Nejprodávanější knihy: Spíše by to měla být seznam odhadů o „nejtištěnějších“ knihách, neboť velká část z těchto knižních rekordů nich se neprodávala a neprodává, nýbrž darem rozdává. To se týká náboženských a komunistických věroučných příruček. 

titul                                                        prodeje a odhady v kusech
1. Bible                                                   nejméně 2,5 miliardy
2. Korán                                                  800 milionů
3. Mao Ce-tungovy výroky                        800 milionů
4. Slovník nové čínštiny                            400 milionů
5. Charles Dickens, Příběh dvou měst        přes 200 milionů
6. J. R. R. Tolkien, Pán prstenů                 150 milionů
7. Robert Baden Powell, Skauting              přes 100 milionů
8. J. R. R. Tolkien, Hobbit                         přes 100 milionů
9. Cchao Süe-čchin, Sen v červeném pokoji    přes 100 milionů
10. Ťiang C´-min, O trojité representaci    100 milionů
11. Agatha Christieová, Deset malých černoušků    100 milionů
zdroj: Wikipedia 2010

Nejdražší knihy z aukcí (pořadí v cenách roku 2010, uvedeny jsou však skutečné prodejní; miliony USD):
1. John James Audubon, The Birds of America (1827-1838)    10,3    2010
2. Pierre-Joseph Redouté, Les Liliacées (1802)    5,0    1985
3. Bible latinská Gutenbergova (1450-1455)    4,9    1987
4. Geofrrey Chaucer, The Cantebury Tales (1478)    7,0    1998
5. William Shakespeare, tzv. vydání First Folio (1623)    5,6    2001
6. Biblia pauperum (1460-1470)    2,2    1987
7. Klaudios Ptolemaios, Geógrafia (1462)    3,5    2006
8. vyhlášení nezávislosti USA (1776)    2,2    1991
9. William Blake, The First Book of Urizen (1794)    2,3    1999
10. Miguel de Cervantes Saavedra, Don Quixote (1605-1615)    1,5    1989
11. atlas Doriů (Doria Atlas; asi 1570)    2,4    2005
12. John Gould, Complete Folio of Birds (c. 1800)    1,8    1998
13. George Washington, The Federalist (1788)    1,3    1990
14. Andreas Vesalius, De humani corporis fabrica (1543)    1,5    1998
15. Nicolaus Copernicus, De revolutionibus orbium coelestium (1543)    1,9 2008
16. Lewis Carroll, Alice´s Adventures in Wonderland (1865)    1,4    1998
zdroj: The Economist, prosinec 2010

Kniha mrtvých, pohřební egyptská, prosby a rady na cestu k zemřelým§ 1319

knihovny a písemnictví, bibliothéké, bibliokapélos/-póla, obchodník s knihami, bibliografos, autor, biblion, knížka, spisek; srov. také Múseion a kniha
Zřejmě první systematicky vedenou velkoknihovnou byla bibliothéka klínopisných textů na hliněných tabulkách, dřevěných voskovaných destičkách a kamenných stélách assyrského krále Aššur-báni-apli (vládl 669 – 631); je to přes třicet tisíc zachovaných objektů. Zachovala se část knihovny jeho předchůdce Tukulti-Ninurty I. (1235 – 1198) a rozsáhlá chrámová knihovna v Sipparu.

Egypťané měli „domy života“, které byly součástí chrámových komplexů. Domy měly svůj vlastní řád a rituály. Písaři a „vědečtí pracovníci“ v nich opisovali a opatrovali staré papyry, pokládané za tajné, neveřejné. Jednou z rolí d. života zřejmě byla určitá lékařská funkce.

Nemáme informace o tom, odkud brali knihy první iónští vzdělanci, kdo knihy/svitky pořizoval a jak se rozšiřovaly. Lze pouze odhadnout, že první evropský trh knihami, literaturou a moudrostí zřejmě fungoval v Iónii, kam svitky přicházely snad zprostředkovaně přes Naukrátidu v Deltě. O počátku evropského písemnictví nevíme vlastně vůbec nic.

Údajně první evropské knihovny zřídili v Athénách Peisistratos po roce 560 a po roce 532 na Samu Polykratés. Oba samovládci se starali o representaci, angažovali literáty, Peisistratos založil panathénaje s literárními soutěžemi a dal dokonce provést písemnou redakci Homérových zpěvů (a neopomněl zdůraznit roli Athéňanů před Íliem): při veřejných čteních Íliady se četla tři dny od rána do večera (při nahrávání epu na CD v Bonnu roku 2004 trvalo umělcovo čtení pět a půl dne). Po vyhnání Peisistratovců Athéňané knihovnu rozšiřovali, ale Xerxés ji dal prý odvést do Persidy. Říkalo se též, že tyto spisy vrátil Athéňanům Seleukos Níkátór.  

Ve starověku za prvního zřizovatele veřejné státní knihovny pokládali vládce v pontské Hérákleji Klearcha, žáka Platónova a Isokratova. Prazvláštní tyrannos…

V jakém rozsahu fungovala veřejná knihovna/čítárna v Athénách a na Samu, je nám ovšem neznámo. Nákup spisů byl nesmírně drahý. Nicméně po perských válkách vzniklo v Athénách několik soukromých knihoven a cena knih se snižovala. V Sókratově době se díla sofistů prodávala např. za jedinou drachmu. Knihy zlevnily díky úsilí sofistů o šíření svých názorů, rostl zájem o jejich učební texty a o texty literátů, neboť vzrostly nároky na vzdělání.

Díla autorů, kteří nepsali v Athénách, byla často předmětem objednávek: v Itálii byly žádány spisy pýthagoriků, v Iónii dalších filosofů. Opačným směrem šla díla z Athénách. Proslulý je zájem Platóna o pýthagoriky, nebo Syrákúsanů pro díla athénských tragiků. Za Filoláovy sebrané spisy zaplatil prý Platón sto min, tedy deset tisíc drachem.

V průběhu 4. století vznikla manie sběratelství knih a např. syrákúský exulant Tímaios byl autorem prvního katalogu autorů s obsahu jejich děl. Knihovny si zřizovaly jednotlivé filosofické školy. Nejrozsáhlejší prý byla peripatu. Budoval ji systematicky Aristotelés a Theofrastos. Nafintěný filosof ze Stageiry prý dal za spisy platónika Speusippa tři talenty, tedy neskutečných osmnáct tisíc drachem. Ostatně o počtu Aristotelových posluchačů se říká, že v jednom okamžiku jich bylo na dva tisíce. Znamená to, že musel disponovat silným hlasem. Jenom corpus Aristotelicum, tedy soubor mistrových děl, obsahoval 400 titulů na 106 papyrových svitcích. Je zajímavé, že podobnou péči o mistrovo dílo nesdíleli platónici a ani není žádné zprávy o tom, že by Akadémie disponovala nějakou knihovnou. 

Aristotelův žák Alexandros Veliký plánoval založit jakousi říšskou knihovnu v Ninive a chtěl dát přeložit do řečtiny všechno, co bylo napsáno klínopisem na hliněných tabulkách. Jeho visi uskutečnil v Alexandreji Ptolemaios Sótér v projektu Múseia. Údajně shromažďovala až sedm set tisíc svitků, číslo neuvěřitelné, ale pravděpodobné. 

U zrodu ovšem stála králova lumpárna. Ptolemaios stál především o originály rukopisů. Athéňanům napsal, aby mu do Alexandreie poslali k opsání původní vydání tragiků Aischyla, Sofoklea a Eurípida. Poslal patnáct talentů, tedy značnou summu na podporu své žádosti a zároveň jako jistinu. Athénští mu vyhověli. Ptolemaios je však oklamal a do Athén cestovaly zpět už jen opisy; peníze jim ovšem zůstaly. Assyřan Aššur-báni-apli to měl asi jednodušší a nemusel vymýšlet žádnou lest: psával provinčním guvernérům v Babylónii, aby mu do Ninúje posílali staré texty. Zda jeho byrokraté pořizovali jejich opisy, které zůstaly doma, známo není. 

Řevnivost monarchů mimo jiné spustila novou vědeckou disciplinu, textovou kritiku. Poptávka lákala podnikavce "objevovat dosud neznámá" díla klasiků a autorů obecně známých a alexandrijští badatelé jako Aristofanés z Býzantia a jeho žák a následovník Aristarchos ze Samothráky podvrhy odhalovali. Literát Kallimachos z Kýrény tehdy pořídil úplný seznam autorů a jejich prací, takže se v Alexandreji mohli snadno přesvědčit, zda-li ten který spisovatel a badatel něco takového napsal: jeho nedochované Seznamy/Pinakes (tedy vlastně "desky") samy o sobě obsáhly 120 svitků (!), viz k tomu rok 310. 

Kromě lstivého kroku zakladatele Múseia kontrolovali Ptolemaiovci rovněž papyrový monopol a z řevnivosti k Pergamu jeho export za Ptolemaia V. Epifana radikálně omezili. • O lodních knihovnách viz pod loďstvo. 

Alexandrijská knihovna, resp. komplex knihoven, několikrát vyhořel, poprvé během válečných operací C. Iúlia Caesara, nejtěžší ztráty byly z roku 272 n. l. z občanské války mezi Auréliánem a Zénobií, více viz Múseion.

Druhou nejslavnější hellénskou knihovnou byla bibliothéka při chrámu Athény Polias v Pergamu (srov. pod Múseion). Založena zřejmě Attalem I. ohrožovala alexandrijskou (srov. o zákazu exportu papyru zde výše). Antónius poskytl Kleopatře dvě stě tisíc svitků jako náhradu za ztráty z požáru z alexandrijské války, ale není známo, že dar z roku 33 skutečně v Alexandreji zdomácněl.

Pergamská knihovna totiž prokazatelně fungovala ještě ve 2. st. n. l. Nic bližšího o ní není známo, stejně jako o podobných zařízeních v Antiocheji a jinde (srov. pod Múseion); císař Hadriánus věnoval roku 131/2 Athénám knihovnu čítající dvacet tisíc svitků. O knihovně v Antiocheji a jejím knihovníkovi Eufronionovi viz rok 275. Všechny tyto ústavy byly veřejné, ale knihovna v makedonské Pelle byla institucí ryze královskou. 

Římané knihovnictví nepochybně zdokonalili, na hellénský účet. Knihovny z dobytých měst přivezl první do Říma L. Aemilius Paullus z Makedonie a Hellady a po něm všichni další vítězové včetně Sully a Pompeia. Zavaleni levnými spisy stalo se pro římskou smetánku konce republiky vzdělání módou. První veřejně přístupná knihovna v Římě byla otevřena C. Asiniem Polliónem roku 39 př. n. l. v atriu bohyně Libertátis. Orientovala se na latinské autory. 

O jedenáct let později v portiku Apollóna Palátínského otevřel Octaviánus bibliothéku Palátínu. Vyhořela roku 64 n. l., ale obnovena nejpozději za Domitiána existovala do nástupu tyrannidy monotheistů. Jinou knihovnu založil Augustus na Martově poli. Kolem roku 100 n. l. otevřel v Římě císař Tráiánus bibliothéku Ulpiu. Grammatik Epafrodítos z Chairóneie nashromáždil v Římě v době mezi Nerónem a Nervou na třicet tisíc svitků; o osudu jeho knihovny není nic známo, srov. rok 68+. 

V dobách moderních vlastní pravděpodobně nejrozsáhlejší soukromou knihovnu emír Šardži/aš-Šáriqa dr. Sultán z rodu Qásimí. Čítá tři sta tisíc svazků (2020).

O vybavení a doplnění vyhořelých knihoven se starala celá řada principů. Claudius rozšířil knihovnu v Alexandreji, Domitiánus, známý spíše krutostí, ale milován vojáky, se za velké peníze staral o obnovu knihoven v Římě a na své náklady posílal do Alexandreie písaře, aby pořídili v centru středomořské vzdělanosti kvalitní opisy ztracených děl. Sám přitom nikdy nic nenapsal. Gordiánus II. měl prý dvacet dvě milenky, s každou po čtyřech dětech a zůstala po něm knihovna o 62 tisících svitcích, kterou dostal odkázánu od Serena Sammonika, syna stejnojmenného literáta z doby Septimia Sevéra!

Krátce vládnoucí císař M. Claudius Tacitus (275 – 276 n. l.; není s největší pravděpodobností příbuzný historikův) moderně stanovil, jak na veřejné náklady zamezit ztrátám autorů z knihoven: obce měly povinnost ročně pořídit deset opisů děl. Božský Iulius, tedy za života C. Iulius Caesar, plánoval otevřít v Římě rozsáhlé knihovny řecké a latinské.

V dobách Konstantína I. bylo v Římě ještě 28 veřejných knihoven. V Kónstantínopoli při požáru roku 475 n. l. prý shořelo na sto dvacet tisíc svazů včetně místní vzácnosti, 120 stop (36 m) dlouhé hadí kůže se zlatým textem Íliady a Odysseie.

O století později už byl svět jiný. Roku 371 a 372 v Antiocheji během vyšetřování údajných magických praktik, jimiž se obvinění ptali na budoucnost význačných osob, byly spáleny jejich knihy, ačkoli to byla z části filosofická a právnická literatura lidí kolem císaře Iúliána – další soudem nařízené pálení knih v evropském světě. O prvním pálení spisů v Evropě roku 411 př. n. l., je-li to podložená zpráva, viz též pod Prótagorás roku 420, školy filosofické, sofisté, svoboda slova. Až tak cizí Hellénům ničení svitků nebylo: srov. Platónův vztek na Démokrita, jehož dílo chtěl plameny zničit, viz s. v. školy, pýthagorici.

Nero Claudius osobně roku 62 vyšetřoval případ A. Didia Galla Fabricia Veientona, který do své knihy Códicillí, "Dodatky k závěti", zahrnul údajně nactiutrhačné informace o senátorech a kněžích a k tomu v postavení praetora že prý bral peníze za slovo u principa. Byl exulován z Itálie a jeho kniha veřejně spálena.

V poněkud jiném kontextu v Římě pálil první knihy Augustus, když se dal po smrti triumvira a velekněze M. Aemilia Lepida zvolit pontifikem maximem a dal zabavit na dva tisíce řeckých a latinských věstebných knih a spálit, aby uchoval autoritu knih Sibylliných.

Podobně se zachoval již roku 181 praetor Q. Petilius, když byly na pozemku písaře L. Petilia (žádná přízeň) nalezeny dvě kamenné truhly s latinskými a řeckými nápisy. První byla prázdná a měla být ossuáriem krále Numy Pompilia, kdežto druhá obsahovala dva zcela zachované svitky po sedmi knihách; jeden soubor latinský o náboženských úkonech, druhý byl řecký s filosofickými radami, údajně pýthagorejskými. Praetor se souhlasem senátu dal veřejně svitky spálit, neboť nabádaly k likvidaci stávajícího kultu. • Důvěryhodná informace Liviova příliš není, neboť královy kosti pod zemí nevydržely, papyrové (zřejmě?) ano. Jinak ovšem by praetor zlikvidoval nejstarší známou latinskou písemnost!

Když legionář roztrhal svitky tóry, což vedlo k pozdvižení v Iúdaji, byl za to popraven, viz rok 48+. Knihy pálili v následujících staletích křesťanští ideologové, ale už roku 325 své vlastní "sektářské, kacířské": po níkajské synodě spisy Areiovy a jeho příznivců, stejně tak se svitky/knihy křesťanských autorů ničily z nařízení křesťanských činovníků po synodách v letech 381, 431 a 451, vlastně se z toho stal folklor. Trochu lépe to vypadalo v říjnu 1817 na závěr srazu studentských spolků, Burschenschaften, v durynském Eisenachu pod Wartburgem. Naházeli do ohně knižní tituly autorů, jež měli za reakcionářské, ale byly to svazky vyrobené z makulatury a nadepsané jménem autora a názvem knihy. To další "Bücherverbrennung" se neslo v jiném duchu: 9. května 1933 spálili nacisté v Berlíně 25 tisíc knih mnoha proskribovaných autorů, kuriosně také křesťanskou bibli.
Nejstarším ničením "papírového" nepřítele proslul velký nepřítel konfuciánů,  první císař sjednocené Číny Čchin Š’-chuang-ti, který roku 213 př. n. l. dal spálit všechny konfuciánské a jiné spisy a 460 učenců z Konfuciovy školy prý dal zaživa pohřbít, srov. rok 221.

Při „přepočtu“ svitků na dnešní knižní tituly nelze být přesný. Jednak mohly papyry obsahovat několik titulů, dílem nebyly práce tak rozsáhlé jako v novověku a většinou chyběl grafický doprovod.

Např. 37 knih Plíniovy Přírodovědy by se bez nezbytného komentářového doprovodu vešlo do dvou úhledných knižních svazků. Odhadem by mohlo alexandrijské Múseion se 700 tisíci svitky být dnes nejvýše sto až dvě stě tisíc knižních svazků a svazečků.

Jediná svým způsobem zachovaná stará knihovná je v domě L. Calpurnia Pisona Caesonina v Herculáneu pod Vesuvem pohřbeného pod třicetimetrovým nánosem popelu, bahna a lávy. Roku 1752 ji objevil Švýcar Karl Weber a dnes je známa jako Villa dei Papiri. Vykazuje pozůstatky 1700 svitků, část řeckou a dosud nekopanou latinskou, viz dále zde níže.

Papír, srov. tam, se jako laciná alternativa pergamenu prosazovala až kolem roku 1300, kdy se stávalo velkou módou sběratelství rukopisů/knih, bibliofilství. Možná, že vynález knihtisku v Evropě kolem roku 1450 byl důsledek sběratelské poptávky.

První křesťanským evropským učencem s vlastní velkou knihovnou byl Francesco Petrarca (1304-1374), který měl ve svých třiceti sedmdesát rukopisů, když zemřel na osm set. V osobním vlastnictví tehdejších církevních hodnostářů nebo šlechticů se jen vzácně nacházely více než několik rukopisných knih.

Z východních starých knihoven je nejproslulejší ukrytý fond buddhistického kláštera v jeskyních Mo-kao (Mogao) v Tun-chuangu (Dunhuang) na západu provincie Kan-su, křižovatce dvou větví Hedvábné cesty. V asi pěti stech jeskyních s Buddhovými sochami a freskami mniši říše Chotan snad roku 1006 n. l. před mohamedánskými nájezdníky turkických Karachánů ukryli mnoho desítek tisíc svitků pečlivě zabalených a označených, z nichž část byla pro Evropu objevena in situ roku 1907 Markem Aurelem Steinem.

V „Jeskyních tisícera Buddhů“ ležela v chotanštině, tibetštině, čínštině a dalších jazycích moudrost jednoho z nejstarších buddhistických státních útvarů severně od Himálají. Vedle buddhistických textů z let asi 100 př. n. l. až 1200 n. l. byly nalezeny texty nestoriánské a manichejské i několik křesťanských předmětů. Písemnosti jsou po musejích především v Londýně, Paříži, Sankt-Petěrburgu a v Pekingu.

Po celý starověk se za používání veřejných knihoven neplatilo. Z tohoto ohledu bylo vědění a krása slova zdarma. Zásadu přístupu k informacím gratis v plné šíři obnovil až elektronický věk a jeho web. Jimmy Donal Wales (39) z Alabamy v lednu 2001 odstartoval elektronickou encyklopedii Wikipedia, která má dnes více hesel než proslulá Britannica, se chce zásady bezplatnosti držet i u slovníků, map, obrazů atd.

Jeho Wikipedia postavená také na dobrovolnosti při editování hesel, měla v srpnu 2005 ve Frankfurtu/M. první světovou konferenci. Sídlem nadace na podporu projektu je floridská Tampa.

Trochu jiný primát drží texanské město Laredo. Od února 2010 americké město o více než 230 tisících obyvatelích nemá jediné knihkupectví. Nejbližší obchod knihami je v San Antoniu, 250 kilometrů se sever. Je to první případ v tak velkém městě, v němž třetina lidí žije pod úrovní životního minima.

Herculaneum a epikúrici

Jediná svým způsobem zachovaná knihovna ze starého věku byla v domě L. Calpurnia Pisona Caesonina v Herculaneu pod Vesuvem (dnešní Ercolaneo). 

Celý kraj byl devastován vulkanickou erupcí 24. a 25. srpna 79 („zánik Pompéjí“) a obec pohřbena pod třicetimetrovým nánosem popelu, bahna a lávy. Roku 1750 ho objevil Švýcar Karl Jakob Weber a dnes je známa jako Villa dei Papiri. Vykazuje pozůstatky 1700 svitků. Je to zatím pouze část řecká. Latinská část knihovny dosud čeká na vykopání.

Villa Calpurnia Pisona byla v době vesuvské katastrofy centrem kampánského epikúreismu (filosofická škola a společenství). Je dlouhá 250 metrů, měla největší zachovanou privátní knihovnu, o níž víme, a je to mimo jiné jeden z největších známých soukromých objektů antiky s jedinou zachovanou knižní sbírkou z té doby.

V sedmdesátých letech dvacátého století ji dal v kalifornském Malibu „zrekonstruovat“ naftový magnát J. Paul Getty (zemřel roku 1976) a je součástí musejního komplexu nesoucího dobrodincovo jméno (otevřelo roku 1997).

Calpurnius Piso byl otcem Calpurnie, manželky C. Iulia Caesara, nešťastnice, která se musela dívat na to, jak její choť, nejmocnější muž tehdejšího záupadního světa, chodí za Kleopatrou a má s ní syna (kterého mu Calpurnie nedala).

Kolem herkulánské villy se utvořil kruh přátel Epikúrovy filosofie. Do skupiny patřili Filodémos z Gadar a jeho posluchači básníci T. Lucretius, Q. Horatius Flaccus a P. Vergilius Maro. Filodémos (asi 110 do 40-35) měl v Neápoli školu. Ohořelé nálezy v troskách villy mohou být v případě Filodémových textů dosud jedinými zachovanými autorskými texty z časů starého věku.

Kromě nich byly nalezeny opisy děl Epikúrových, Aristotelových a Vergiliových. Filodémos byl žákem Zénóna Sídónského (oba pravděpodobně nebyli ethničtí Helléni) a do Itálie přišel kolem roku 75 př. n. l. Centrum epikúreismu bylo tradičně v Athénách. Zuhelňatělé svitky popsané inkoustem obsahujícím olovo jsou roky podrobovány pokusům elektronicky přečíst text. První Filodémovy texty byly publikovány již v 19. století, od roku 2001 vycházejí další jeho spisy.

(vyšlo zkráceně v časopisu Týden 47/06)

Megaknihovny
Třebaže archivy a knihovny byly v mesopotamských státech a chrámových centrech od konce čtvrtého tisíciletí př. n. l. běžnou záležitostí, největší z nich měl zřejmě assyrský král Aššur-báni-apli (vládl v letech 669-631 př. n. l.). Byla hliněná, neboť do ní bylo možné otiskovat do klínu oříznuté rákosové hůlky, aby zvěčnily sumerské, babylónské a assyrské klínopisné texty.

Největší vědeckou a systematicky řazenou knihovnu, řec. bibliothéké, vybudovali hellénističtí Ptolemaiovci. Jejich „stánek Mús“, Múseion, míval v nejlepších časech na třech adresách na sedm set tisíc svitků. Ne každý svitek obsahoval pouze jeden titul, proto z moderního hlediska mohla alexandrijská knihovna mít přes milion „knih“.

Závažnou ránu jí nezpůsobila Caesarova intervence roku 48 př. n. l. (ztráta asi čtyřiceti tisíc svazků byla nahrazena), ale občanská válka roku 272 n. l. a definitivně pak řádění křesťanů.

V novověku má největší fondy Ruská státní knihovna v Moskvě. Ruské knihovny zahrnují mezi knižní tituly také svázané ročníky časopisů. Ve Spojených státech je naopak 85 knihoven s více než třemi miliony titulů. Fysicky největší knihou je výtisk koránu vytištěný roku 2011 v Itálii na zakázku od tatarské státní nadace na udržování tradic v Kazani: váží osm set kilogramů a měří 1,5 na dva metry.

největší knihovny světa (2005; v milionech kusů)
1. Ruská státní knihovna v Moskvě      42
2. Knihovna Saltykova-Ščedrina ve Sankt-Petěrburgu      33
3. Knihovna Kongresu US ve Washingtonu    29,6
4. Čínská národní knihovna v Pekingu   22
5. Knihovna Harvardovy university       15,2
6. Bostonská veřejná knihovna    14,9
7. Státní veřejná vědecko-technická knihovna sibiřského oddělení Ruské akademie věd v Novosibirsku    13
8. Národní knihovna Francie v Paříži     13
9. Britská knihovna v Londýně     12
10. Knihovna Yaleovy university   11,1
11. Newyorská veřejná knihovna   11
12. Chicagská veřejná knihovna    10,7
13. Knihovna Illinoiské university v Champaign-Urbana   10
zdroj: World Almanac, Wikipedia, kleio.cz

Knópiás z Allarie, kondottiér§ 217

Knópopolis§ viz Erythrai

Knópos z Eryther, k., též Kleopos, s. Kodrův, manž. Kleoníky, b. Hippotův§ 650

Knóssos či Knósos, pův. Konoso, eg. Kunušu, m. na Krétě§ 5300, 2000, 1900, 1800, 1700, 1655, 1600, 1502, 1500, 1450, 1400, 625, 472, 450, 357, 346, 330, 230, 229, 221, 220, 217, 200, 189, 184, 166, 144, 121, 111, 102, 68, 50, 25
Jeho přístav se jmenoval Amnísos a Hérákleion, dn. Iraklion. Někdy po roce 30- dostal Kn. římskou kolonii veteránů pod jménem Colónia Iúlia Nóbilis. 

Knowth§ viz Cnóbha