529-520
529.
Ol. 62, 4
(neznámý)
a. u. c. 225
************************************************************
Římský král Tarquinius II. Superbus, vládl od roku 534, šel někdy kolem této doby do války s Gabiemi. Gabijští totiž přijali za římské války se Suessou její běžence, viz rok 533. Město Římané dlouho nemohli dobýt, ale získali ho královou lstí. Zinscenoval hádky se svým nejmladším synem Sextem, který mu vynadal do tyranů, otec ho veřejně zbičoval a syn prchl s penězi a několika soudruhy do Gabií.
Přeběhlík si získal důvěru úspěšnými nájezdy na římské území a brzy mu Gabínští svěřovali velitelské a vládní úkoly, stal se autokratorem, nejvyšším vůdcem. Předáky postupně likvidoval jedem, nočními přepady a vylhanými žalobami: začal s podvrženým dopisem váženému předákovi Antistiovi Petrónovi.
Postupoval podle otcovy rady: na synovu otázku, jak se zbavit konkurence v Gabiích, otec beze slova procházel zrajícím makovým polem/mékón a zurážel vyčnívající hlavičky (stejně tak radil před jedním století Thrasybúlos Mílétský poslovi Periandra I. Korinthského ukázkou na poli obilním, srov. rok 611).
Zabavené majetky rozdával lidu a ve vhodný okamžik se s pomocí zajatců a přeběhlíků města zmocnil. Otec mu ho pak věnoval do správy; nijak se Gabijským nemstili, získali dokonce římské občanství a Sexta doma zvolili králem. Jak dlouho římské obléhání a Sextova podvratná činnost trvaly, nelze vyčíslit.
Podle tradičních údajů vyslal Tarquinius pod vedením svých synů Tita a Arrunta římské osadníky do Signie (srov. rok 495), Circejí (řec. Kirkaia; srov. rok 393), Cory a Pometie. Římské království patřilo na konci své éry a na začátku doby republikánské k nejsilnějším státům střední Itálie s obchodními a diplomatickými styky od Massalie po Sicílii. O konci Tarquiniovců v Římě viz rok 510.
************************************************************
528.
Ol. 63, 1
Parmenidés z Kamaríny
Filoneos
a. u. c. 226
************************************************************
V Athénách zemřel samovládce Peisistratos, který ve státě třikrát zavedl tyrannidu/samovládu (poprvé roku 561, podruhé roku 552 a potřetí trvaleji roku 546; zemřel zřejmě po olympijských hrách, viz rok 524, popř. až na jaře 527?). Jeho éru při srovnávání s jeho syny prý současníci označovali za "zlatý věk Kronův", podle jiného podání ani oni nevládli krutě a drželi se zákonů. Ve společné vládě nad Athéňany následovali jeho synové Hippiás (do roku 511) a Hipparchos, mladší z bratrů (byl zavražděn roku 514, viz tam).
Za jejich vlády pokračovala v Athénách stavební činnost, hlavně na Akropoli, srov. rok 550, a na agoře, kde mimo jiné povstala stavba s pramenitou vodou svedenou sem zdarma k odběru. Hipparchos zavedl přednášení Homérových děl formou soutěže a k tomu účelu dal epy sepsat do jednotné podoby (srov. rok 566 a 532). Ediční redakci řídil údajně team básníků-orfiků Orfeus z Krotónu a Zópyros z Hérákleie, básník věšteb Onomakritos z Athén a jistý jinak neznámý až záhadný Epikonkylos (rukopisný omyl za obrat epikú kyklú??).
Náměty trojského okruhu se staly pevnou součástí athénských výtvarných a literárních umělců pracujících dílem na státních zakázkách. Dvůr athénských vládců žil luxusně, podporoval umění, vláda nezatěžovala Athéňany žádnými finančními požadavky: Peisistratovci vybírali jen dvacetinu z majetků, tedy pět procent/eikosté.
Krátce před nebo krátce po Peisistratově smrti byly arbitrážním rozhodnutím Sparťanů ukončeny dlouholeté boje Athénských s Megarskými o ostrov Salamís ve prospěch Athéňanů, kteří osídlili na ostrově klérúchii již od roku 560, srov. zde níže. Tím byla ukončena staletá válka o Salamínu, která vypukla roku 631 (srov. roky 627, 604 a 570).
V arbitráži před pěti Sparťany argumentoval mimo jiné Solón způsobem kladení do hrobu zesnulých: jako Salamínští pohřbívali Athéňané obličejem na západ, Megařané na východ; ti také kladli do hrobů po třech mrtvých, kdežto Athéňané po jednom. Tomu oponoval Héreás z Megar, že žádný pohřebnický rozdíl neexistuje. Bylo pozoruhodné, že Sparťané rozhodli proti Dórům, k nimž Megarští náleželi.
O asi dvacetiletí mladší je fragment athénského usnesení dochovaného na Akropoli o pravidlech pro klérúchy usazené na Salamíně/oiken ea Salamíni. Daně budou platit v Athénách, tam též sloužit ve vojsku a se zbraněmi, které si sami opatří. Pozemky nesmějí propachtovávat a pakliže k tomu dojde, pokutováni budou s nimi též ti, kteří si půdu pronajali.
Město Kamaríné na Sicílii bylo v této době evidentně opět osídleno a její státnost obnovena (srov. rok 554), protože její občan je uváděn jako olympioníkos. Parmenidés z Kamaríny byl ještě k tomu prvním ze sicilských Hellénů, který zvítězil v epónymním závodě (srov. Ol. 33, kde je vůbec první známý olympioníkos ze Sicílie). • Kamaríné byla obnovena z Gely a později byla znovu z Gely posílena kolonisty (viz epoikii roku 461).
V Mílétu zemřel filosof Anaximenés, náležející k tzv. škole fysiků (narozen kolem roku 585).
V Indii pronesl Buddha (35) o červencovém úplňku své první kázání o čtyřech vznešených pravdách. Datum je dodnes svátkem theravádských buddhistů. Viz k tomu více v indexu s. v. Gautama.
************************************************************
527.
Ol. 63, 2
Onétór
a. u. c. 227
************************************************************
V Indii zemřel Vardhamána zvaný Mahávíra „Velký hrdina“, nebo Džina, „Vítěz“, zakladatel džinismu (narozen roku 599). Začátkem džinistické éry je rok 528/7.
************************************************************
526.
Ol. 63, 3
Hippiás II. (tyrannos?)
a. u. c. 228
************************************************************
V Egyptě zemřel král Ahmose II. (vládl od roku 570). Jeho nástupcem se stal syn Psammtek III., řec. Psammétichos, který jako král Anch-ka-en-Re vládl ale jen krátce (viz následující rok). Nebyl synem Kýréňanky Ládiké, ale Egypťanky Tachety/Ta-net-cheta. (srov. s rokem 570).
Koncem roku stouplo napětí mezi Egyptem a Peršany, které existovalo od obsazení Foiníkie, syrského přímoří (srov. události uvedené pod rokem 531). Peršané se spojili s Araby, neboť je potřebovali pro překonání pouštního úseku mezi Palaistínou a Nilem, a na nátlak satrapů Mitrobata v Daskyleiu a Oroita v Sardech musel přerušit xenii/přátelské styky s Egypťany i Polykratés Samský.
Polykratés vyslal do Egypta flotilu čtyřiceti lodí, o jejíž činnosti v perských službách nevíme nic, leda to, že podle jedné verse tam ani nedopluly, obrátily se proti tyrannovi, porazily jeho lodi na moři, ale neuspěly při vylodění na ostrově a posádky prchly s loděmi do Lakedaimonu. Viz dále rok 524.
V Babylónii skončila zřejmě t. r. neúroda trápící zemi v prvních letech Kambýsovy vláda. Panovala drahota, chrámové správy nedokázaly zásobovat své dělníky/širkú pracující v Uruku na opravách Ištařina chrámu Eanna pšenicí a datlemi a v Babylónu na opravách hradeb. Řada dělníků zemřela hlady. Srov. neúrody v minulých dvou desetiletích, které napomohly pádu chaldajské moci v Mesopotamii.
************************************************************
525.
Ol. 63, 4
Kleisthenés
a. u. c. 229
************************************************************
Někdy v poslední čtvrtině 6. století se zformoval nebo upevnil spolek Boiótů, koinon tón Boiótón, v němž byly hégemonem Théby (viz ale možnější starší datum kolem roku 550, resp. 600). Dalšími silnými státy spolku byly Tánagra, Thespiai, Koróneia, Plataiai (viz však rok 519), Haliartos. První boiótský spolek trval do roku 479.
Kolem roku 525 zemřel na Thráckém Chersonésu bezdětný Miltiadés IV., dobrovolný athénský exulant před Peisistratovci a domorodci vyžádaný kolonisátor (srov. roky 560 a 546). Vládu v tomto attickém dominiu převzal Stésagorás, syn Miltiadova bratra Kimóna zvaného Koálemos/„Trouba“, shodou okolností jeden z olympioníků 63. olympiády (v tethrippu). Viz dále rok následující. • Podle vyšší datace lze uvažovat o tom, že Miltiadés IV. byl mrtev již kolem roku 550.
V attické Eleusíně se narodil autor klasických tragédií Aischylos, syn Euforióna ze starého attického rodu (viz k této okolnosti u roku 458). Zemřel bizarní smrtí roku 456 v Gele na Sicílii.
V Mílétu začíná t. r. výčet epónymních úředníků státu "ověnčených/stefanéforoi", neboť věnec na hlavě byl symbolem jejich úřadu. Jiným jménem byli aisymnétai/"soudci, předsedové", neboť předsedali sboru kultovních pěvců: "hoide molpón ésymnésan", jak zní začátek výčtu sahajícího až do do doby Tiberiovy, do roku 31/2 n. l. Mezi stefanéfory byli Alexandros III. (334), Asandros (314) a v krušných letech byl epónymním úředníkem Apollón Dios/Apollón, syn Diův (to ve třiceti případech).
Koncem května byl v Egyptě v krátké egyptsko-perské válce poražen a zabit poslední král domácí XXVI. „sajské“ dynastie Psammtek III., řec. Psamménitos, vládnoucí necelý rok. V rozhodující bitvě padlo padesát tisíc Egypťanů a sedm tisíc Peršanů.
Z Hellénů v jeho službách ho zradil Fanés z Halikarnássu, který přeběhl a Kambýsa informoval o schůdné trase přes poušť do Egypta. Před bitvou u Pélúsia žoldnéři před zraky otce a celého vojska zavraždili Fanovy děti, jejich krev smísili s vínem a vypili. Jak dopadli vrazi po prohrané bitvě, nevíme.
Velitel egyptského loďstva Udžahorresnet/Udža-Hor-res-net ze Saje, který sloužil jako nauarchos již za Psammtekova otce Ahmoseho II., přešel před rozhodující bitvou u Pélúsia na perskou stranu. Zradu později chlubně popsal na své soše/náoforos v Neithině chrámu v Saji v záhrobním životopisu z třetího roku Dáreia I./rok 519 (dnes ve Vatikánu).
Činil se též za Dáreia a přeběhlíkův kult v Memfidě existoval ještě dvě staletí po jeho smrti. Vyvrátil tak literární zprávu Ktésiy z Knidu, že perská výprava vedená Bagapatem přemohla egyptského krále (jmenovaného perským dvorním lékařem záměnou jako Amyrtaios) díky zradě eunúcha Kombafia, královského rádce, který nechal bez dozoru mosty v Deltě. Psamménitos byl pak podle Ktésiy internován se šesti tisíci dalšími Egypťany v Súsách.
Podle jiné hellénské tradice byl zajat a Kambýsés by mu býval přenechal zemi ve správě jako svému satrapovi, kdyby býval neštval Egypťany do vzpoury proti Peršanům; takže musel "vypít býčí krev/haima taurú pión apethane".
Udžahorresnet/Wedžahorresnet byl později ve službách Dáreiových jako kancléř a šéflékař a v této funkci obnovil v Saji medicínskou školu. Doprovázel Dareia na cestách a ačkoli jeho egyptský hrob v Abú Síru/řec. Búsíris byl nalezen, není jisto, zda v něm byl pohřben.
Sajská dynastie vládla Egyptu od roku 664, Kambýsés se dal korunovat podle egyptského rítu v Saji. Nadvlády nad zemí se zmocnili Peršané a jejich králem Kambýsem II., Kambudžijou, začíná Manethón počítat svou XXVII., první perskou dynastii, která vládla Egyptu do roku 404.
Celkově se Peršané stali znovu pány země ještě v XXXI. dynastii v letech 343 až 332. Kambudžija II. vládl do roku 522 a podle všeho většinu svého času strávil v Egyptě. Lze předpokládat, že se celou dobu snažil zemi pacifikovat a že se mu to příliš nedařilo, viz rok následující.
************************************************************
524.
Ol. 64, 1
Menandros z Thessalie
Miltiadés (V.)
a. u. c. 230
************************************************************
Zřejmě t. r. se Lakedaimonští vypravili s Korinthskými proti Polykratovi Samskému, viz rok 526 a starou korinthskou záminku roku 628. Tažení však bylo neúspěšné, protože se vojevůdci spojenců, jejichž jména neznáme, dali po čtyřicetidenním obléhání Samu podplatit, ovšem Polykratés jim prý dal olověné "peníze" pozlacené.
● Tato výprava bývala ve starém věku vydávána za první tažení Dórů do Asie; další následovalo až v dobách peloponnéské války).
Část samských exulantů, která se do této doby živila výnosnou piraterií v Egeidě, se nyní usadila na Krétě v obci Kydóniá, kterou dobyli a modernisovali (viz dále rok 519). Dokázali předtím porazit bohaté obyvatele Sifnu, tehdy nejbohatší z Nésiótů, a vymámit z nich sto talentů výpalného.
V čem spočíval obchodní zisk samských pirátů z koupě pustého ostrova Hydrie od Hermionských a jeho "svěření" do zástavy Troizénským, není známo a nevíme též nic o osudu zastaveného ostrova.
Do Athén se vrátil vůdce rodu Alkmeónovců Kleisthenés, syn Megaklea (II.), a Miltiadés (V.), syn Kimóna (II). a vnuk Stésagorův, jeden z vůdců rodu Filaiovců. Miltiadés V. se stal roku 516 nástupcem Stésagorovým, svého bezdětného bratra, na Chersonésu, viz rok 514. Peisistratovci ho do Thrákie za jeho dědictvím po Stésagorovi poslali na triéře, tedy ho svým způsobem rovněž exulovali jako jeho dědu, viz rok 560. Alkmeónovci a Filaiovci byly rody soupeřící o vliv v Athénách.
Kimón II. musel opustit Athény před Peisistratem a za života v exilu mimo jiné zvítězilo na olympiádě jeho čtyřspřeží/tethrippon (snad roku 532). Vítězství ale postoupil svému bratrovi Miltiadovi (strýci marathónského vítěze). Snad roku 528 vyhrál se stejnými klisnami ve stejné disciplíně podruhé a za vítěze dal vyhlásit Peisistrata za to, že mu povolil návrat do Athén.
Když vyhrál potřetí (snad roku 524), byl ze zálohy zavražděn Peisistratovými syny, proč a kým z nich, nevíme (jejich otec již nežil, viz rok 528). Kimón II. byl v Athénách pochován i se svými slavnými klisnami, zřejmě v ten okamžik proto pobitými (koně pochovány odděleně v Kerameiku). Stejného úspěchu v Olympii dosáhl ještě Sparťan Euagorás.
● Vydržovat závodní koně bylo nákladné a Kimónův osud je mimo jiné důkazem toho, že athénští samovládci nezbavovali exulanty jejich majetků a výnosů z nich.
V Athénách se narodil Themistoklés, syn Neokleův z dému Frearoi či Frearroi (zemřel jako poddaný perského krále, jako jeho údělný dynasta roku 459). Jeho matkou byla Thrákyně Habrotonon/Abrotonon (někdo ji vydával za hetairu: Abrotonon, thréssa gyné, hetairá, alla tekesthai ton megan Hellésin fasi Themistoklea). Podle jiné tradice či pomluvy to byla Kárka Euterpé z Halikarnássu, další napsali, že matka pocházela z Akarnánie. V duchu Perikleových zákonů z roku 451 by se tedy nemohl stát plnoprávným občanem Athén.
Odjakživa tíhnul k politice, vynikal slovem na sněmech i soudech, a aristokratický otec, aby ho od ní odradil, ukazoval mu staré triéry odstavené na mořském břehu s varováním, že podobně zachází "většina lidí s politiky/démagógy, když už nejsou k užitku...".
Podle jedné biografické verse vedl Themistoklés život nevázaný a rozhazovačný, a tak ho otec vydědil. Vyrůstal v době, kdy se s pádem konservativní tyrannidy mravy liberalisovaly a mladý Themistoklés uměl staré Athéňany provokovat. Například tím, že posadil na vůz hetairy Lamii, Skiónu, Satyru a Nannion a v době, kdy je v Kerameiku nejvíce lidí, se tudy s nimi projížděl (již ve starém věku se dohadovali, zda ty ženy nezapřáhl jako čtyřspřeží namísto koní a na vozu se vezl sám).
Po celou svou karieru se pak potýkal se sokem až nepřítelem urozeným, se starším Aristeidem, stoupencem tradičního aristokratického tábora (zemřel v bídě roku 467). Řevnivost mezi nimi prý počala nikoli z důvodů sociálních, ale poněvadž oba milovali téhož muže, jistého Stésilea z Keu (o Themistokleově manželkách a dětech viz v indexu s. v.).
V Athénách představil v době 64. olympiády svou první z údajně 160 truchloher Choirilos. Zvítězil prý v soutěžních kontestech o dionýsiích třináctkrát, viz o něm v indexu s. v. tragédie.
V Egyptě se zjevně proti perské invasi zvedl odpor, o jehož rozsahu však nejsme informováni. V Saji se pravděpodobně prohlásil králem jistý Pedibastet, Pa-di-Bastet, řec. Petúbastis (II.) s trůnním jménem Seher-ib-Re. Král Peršanů Kambýsés II. poslal výpravu z Théb proti Ammóneiu v dn. oase Síwa v libyjské poušti.
Expedice, údajně padesát tisíc mužů, zmizela beze stopy v písečné bouři, aniž by se jediný voják vrátil! Naposledy byla spatřena po sedmi dnech cesty od Nilu v oase obývané lidmi ze Samu (rodinami hellénských žoldnéřů? srov. rok 568) s řeckým názvem Makarón nésos/Ostrov blažených.
Po ostatcích tak velkého množství lidí se pátrá v podstatě dodnes. Je ovšem možné, že výprava nesměřovala do Ammóneia, ale byla potřena egyptskými rebely v jiné oblasti na západ od Nilu, snad cestou do oasy ad-Dáchla, která mohla být povstaleckým střediskem. Petúbastis se pravděpodobně držel po celou Kambýsovu vládu a je možné, že rebelii zlomil až roku 517 Dáreios.
Přesto se Kýrénští a Libyjové někdy v této době dobrovolně poddali perskému králi a odváděli tribut, viz rok 513. Rovněž tažení pod Kambýsovým velením do země Kúš nebylo úspěšné, nicméně na začátku Dáreiovy vlády posílali "Aithiopové" králi dary.
V Itálii kampánští Kýmští, pozdější Cumae (lat.; srov. rok 754), vedeni stratégem Aristodémem porazili koalici Umbrů, Dauniů a Etrusků žijících při Jaderském moři. Národové se dostávali pod sílící tlak od severu migrujících Keltů.
Útočníků prý bylo půl milionu pěších a osmnáct tisíc jízdních, údaj spíše nevěrohodný (nejsou-li v počtu neozbrojení rodinní příslušníci). Před hradbami Kým se jim v bažinatém terénu a za bouřkového počasí postavilo 4 500 pěších Hellénů a šest set jezdců. Pohádkové vítězství, tohoto nebo až roku 506, viz tam, využil Aristodémos zvaný pro péči o svůj vlas v mládí Malakos/"Změkčilec" k tomu, aby se ve své vlasti chopil moci (vládl do c. 492).
Kýmští zjevně ve válečném stavu s Etrusky setrvali, viz rok 506. Kampánská porážka podle všeho zastavila Etrusky v expansi jižním směrem, viz též rok 474.
Někdy v této době překročili na severu Etruskové Apenniny a založili kolonii Felsinu (roku 350 ji dobyli Keltové, roku 189 ji obsadili Římané a přejmenovali na kolonii Bononii, dn. Bologna).
************************************************************
523.
Ol. 64, 2
Kalliadés
a. u. c. 231
************************************************************
V Athénách poprvé soutěžně „vystoupil“ s některou ze svých her o dionýsiích tragik Choirilos (srov. pak rok 499).
V Egyptě se král Kambýsés II. sídlící v Memfidě dopustil řady zlomyslností vůči kněžím domácích kultů. Způsobil údajně též smrt Ápida/Ápia a znepřátelil si klérus. Podle egyptských textů však jeden z býků žil v letech 543 - září 525, čili zemřel zrovna s perskou invasí, a jeho nástupce narozený 526 zemřel roku 518, tedy až za Dáreia.
Kambýsés likvidoval vyznavače Apiova kultu, za což se mu údajně dostalo odplaty ve formě šílenství, v němž řádil vůči své rodině a přátelům. Dokladů o podobném pronásledování domorodých kultů z Egypta není, že však Kambýsés přikázal omezit chrámové výdaje, doloženo písemně je. Což bylo sice sociální, u kléru ovšem nepopulární.
************************************************************
522.
Ol. 64, 3
[Peisi]strat[os], syn Hippiův (?)
a. u. c. 231
************************************************************
Peršané vylákali ze Samu samovládce Polykrata do Magnésie na Maiandru, kde ho dal sardský satrapa Oroités narazit na kůl: namluvil mu, že musí prchnout před králem a když ho odveze Polykratés do bezpečí, dostane od něho část satrapova majetku, aby mohl stavět svou vysněnou flotilu. Důvod Oroitova činu byl nejasný již tehdy, vykládána byla vražda jako satrapova osobní závist.
Polykratés vládl Samu jako tyrannos od roku 532. Později byl Oroités Dáreiem odstraněn mimo jiné i za tento zločin, hlavně však za to, že v chaosu po Kambýsově smrti zavraždil Mitrobata, satrapu v Daskyleiu, a ovládl tak velkou část západní Anatolie: Dáreios vyslal Bagaia, jednoho ze svých dvořanů/přátel, a ten nařídil satrapovým vojákům, aby Oroitu zabili.
Na Samu se dostal k moci Maiandrios, syn Maiandriův, Polykratův grammatistés/písař-sekretář, který předtím z Polykratova pověření inspicíroval Oroitův majetek a dal zelenou k cestě do Magnésie; vládl pak ostrovu asi do roku 517.
Polykratés byl prvním z tyrannů a asi také z vládnoucích Evropanů, který hlásal isonomii, rovnost před zákonem („prohlašuji rovnost všech“). Před smrtí uspořádal na Délu a v Delfách hry na oslavu Apollónovu, ostrov dal rituálně očistit, což zopakovali Athéňané až roku 426, viz. Autorem hymnu na Apollóna byl pravděpodobně homérovec Kynaithos z Chiu, srov. rok 504. Akcí se pokusil etablovat Samos jako mocnost v regionu.
Po Polykratově smrti se ze Samu vytratil básník Anakreón z Tea a přesídlil k Hipparchovi do Athén. Athénský mocnář pro něho poslal padesátiveslici a literát připojil se k Simónidovi z Kea a Lásovi z Hermióny. Stal se přítelem mimo jiné Kritia, dědy stejnojmenného oligarchického pučisty, a Xanthippa, otce Perikleova. Viz dále o něm roku 514.
Básník ĺbykos z Rhégia směřoval do Korintha, byl ale cestou zavražděn piráty či bandity. Spatřiv před smrtí jeřáby, varoval lupiče, že to budou jeho mstitelé. Když pak jeden z brigantů ve městě nějaké jeřáby spatřil, řekl: "Hle Íbykovi jeřábi." Kdo to uslyšel, tomu to přišlo divné, měšťané muže vyslechli, ti se přiznali a byli potrestáni/popraveni. Tak vzniklo rčení o pozdní spravedlnosti "hai Íbykú geranoi/Íbykovi jeřábi".
Lékař Démokédés z Krotónu, který předtím, než pobýval na dvoře Polykratově, kam odešel po hádkách s otcem Kallifóntem, původně knězem Asklépiova kultu v Knidu, působil jako první státem placený lékař v historii na Aigíně za talent ročního platu a za jedno sto min (talent a čtyřicet min). Na ostrově se usadil a oženil. Praktikoval i v Athénách a odtud se plavila na Samos. Zde dostával roční gáže talentů dva, ale když doprovázel Polykrata do Magnésie, byl zotročen a odvlečen do Sard. Odtud dopraven do Persie k Dáreiovi, odkud se po čase pomocí vlastizrádné lsti vrátil do vlasti.
Zde se oženil podruhé, nyní s dcerou slavného Milóna Krotónského (viz rok 522 a 514 a o Démokédovi v indexu s. v. lékaři).
V které době vládl Krotónu jinak blíže neznámý bývalý pýthagorik Theagés, který zbavil moci své filosofující aristokratické kumpány, není známo. Možná že jeho vláda byla důvodem, proč Démokédés z Krotónu odešel do světa. Po Theagově samovládě ničily Krotón časté občanské rozbroje/staseis.
Ve vesnici Kynoskefalai u Théb se někdy v rozmezí let 522 až 518 narodil Pindaros, literát hellénské aristokracie (zemřel kolem roku 446; o jeho rodině viz v indexu s. v. Pindaros). Bylo známo sedmnáct dórsky psaných jeho básnických sbírek opěvující vítěze náboženských slavností (olympioníkoi, pýthioníkoi), pro slavnosti skládané partheneia, paiány, prosodia, hymny, bakchika, díthyramby, pohřební thrénoi. Psal epigrammy, sedmnáct tragédií a v prose Rady Hellénům/Paraineseis tois Hellési.
S vlastí se rozešel, neboť mu byla proti srsti její kolaborace s Peršany; zato k nelibosti Thébanů oslavoval velikost Athén a celý život strávil v cizině, viz dále rok 476. • Žil prý ještě jeden thébský Pindaros, lyrik, našeho Pindara bratranec.
V Persii přijal 11. března královský titul Kambýsův bratr Bardija alias Smerdis. Kambýsés se rychle vrátil z Egypta, kde pobýval nepřetržitě od roku 525. Pak se do Egypta vrátil. Je ovšem možné, že dal Bardiju odstranit ještě před egyptským tažením roku 525, a to z prozíravosti; podle jedné verse ho dal zavraždit svým důvěrníkem Préxaspem. • Poslední známou datací s Kambýsovým jménem z Babylónie je 18. duben 522.
Podle jiné verse usurpátorem byl magos Sfendadátés vydávající se za zavražděného bratra Kambýsova Tanyoxarka, viz celý příběh u roku 530. Na trůn v Persidě mu pomohli Artasyrás z Hyrkánie s eunúchem Bagapatem. Izabatés, který o spiknutí kolem likvidace Tanyoxarka rovněž věděl a nyní doprovázel Kambýsovo tělo do Persie k pohřbu, prozradil skutečnou magovu identitu armádě a vojáci usurpátora, který se uchýlil do jakéhosi chrámového asylu, zavraždili.
Artasyrás s Bagapatem se pak účastnili Dáreiova puče proti Gaumátovi, když druhý z nich odstranil z palácových místností Gaumátových zbraně; viz o nich roku 486.
Královy nepřítomnosti a záhadného zmizení jeho bratra využil jistý Chorasmijec Gaumáta, bab. Gumátu, příslušník médsko-perské kněžké skupiny magů a příznivec rovněž Zarathuštrův. Začal se vydávat za Bardiju neboli Smerdia (Pseudobardija I. alias Sfendadátés) a rychle se stal pánem Persie a Médie; rádcem mu byl jeho stavovský kolega Hellény jmenovaný jako Patizeithés (o jménu viz v indexu s. v.; podle jiné verse podstrčil Gaumáta Peršanům svého bratra Oropasta, který byl králi podoben, a vládl jeho jménem).
Kambýsés II. se proti usurpátorovi vypravil s vojskem z Egypta, ale na zpáteční cestě zemřel, a to buď přirozenou smrtí nebo sebevraždou (vládl od roku 530).
Podání o jeho smrti se různí: podle jedné verse se zamotal do svého vlajícího oděvu a spadl na dýku, kterou nosil připevněnu na stehnu, popřípadku že si vrazil meč do stehna při vsednutí na koně.
Publicisticky zajímavá je verse Ktésia Knidského, který znal dvorské drby: že v Babylónu z kratochvíle vyřezával cosi ze dřeva, přitom si prý vrazil nůž do stehna a jedenáctého dne bezdětný pán říše mezi Nilem a Kaspikem zemřel.
Podle jiného sledu událostí nejprve zemřel v Babylónu Kambýsés, v Persii usurpoval moc mág Sfendadátés a po jeho smrti Gaumáta. Proti němu se spikli perští šlechtici. • O oslavách likvidace magů v Persii, magofonii, viz v přílohách pod Peršané.
V říši propukly zmatky, objevilo se několik pretendentů trůnu. Mezi nimi byl Dáreios I., pers. Dárajawahuš, syn Hystaspův/pers. Víštáspa, z druhé větve rodu Achaimenovců (srov. rodovou příbuznost s Kambýsem roku 639, 590 a 559, kde také o Farnakovcích, pokračování rodu viz rok 302; vládl do roku 486).
Dne 29. září zavraždil Dáreios s pomocí šesti šlechtických kompliců po boji v paláci Gaumátu a prohlásil se králem Peršanů. Po Dáreiově boku se spikli a bojovali Utána/řec. Otana, Aspathina/řec. podoba za Aspačaná n. za Ardumaniš, Gaubaruva/řec. Góbryás, otec Mardoniův, Intafrenés/per. Vindafarná, Bagabuchša/řec. Megabýzos a Vidarny/Hydarnés.
Dáreiův otec Hystaspés zůstal satrapou v Hyrkánii, v zemi u Kaspiku, přes kterou vstupovali a vstupovat budou do Íránu všichni středoasijští nájezdníci.
V zimě přijal v Súsiáně královský titul (krále elamského?) jistý Elamita s médským jménem Ašina (bab.), pers. Áçina, elam. Atriná/At-ri-na, syn Upadaranmy. Byl Dáreiem rychle poražen a odstraněn. V téže době se prohlásil králem v Médii, tedy králem médským (?), jistý Fraornés či Fraortés, Fravartiš. Proti němu se s vojskem vypravil Dáreiův otec Hystaspés.
V Babylónu se v říjnu prohlásil králem (prvním známým datem z klínopisných dokumentů je 3. říjen 522) jistý Nidíntu-Bél (I.) a přijal trůnní jméno Nabû-kudurrí-usur III. Vydával se za syna Nabû-ná'idova a vládl jen krátce: Peršané porazili Babylónce 18. prosince 522 na Eufrátu u Zazannu u Sippar a brzy na to se povstalce zmocnil Dáreios v Babylónu a dal ho zabít.
22. prosince 522 je první známá datace už s Dáreiovým jménem, v únoru 521 určitě i jinde v Babylónii (Sippar). Namísto Góbryji (bab. Gubaru), viz rok 539 (zemřel v revoluci?), novým satrapou Babylónie a Eber nári určil Dáreios Hystana, bab. Uštanu (do 516).
V Egyptě se po smrti Kambýsově stal neomezeným vládcem země satrapa Aryandés. Udržel na čas perskou moc nad Kýrénou, mimo jiné razil vlastní stříbrné mince (viz rok 517 a 513). Povstalecký vzdorokrál Petúbastis (II.) Sajský pravděpodobně pokračoval ve válce či guerrille s Peršany, viz rok 524 a 517, a někdy po tomto roce vyhnal Peršany i satrapu z Memfidy (?).
************************************************************
521.
Ol. 64, 4
(neznámý)
a. u. c. 233
************************************************************
Ve Spartě zemřel Ágidovec Anaxandridás, syn Leontův či Leonteův (mohl vládnout od roku c. 560). Měl dvě manželky a tudíž též dvě obydlí, neboť ve Spartě bigamie neexistovala. Druhou z nich byla dcera Chílónova či Cheilónova, s níž měl syna Kleomena I.
Jeho první manželka, jméno neznáme, pro jejíž neplodnost si přibral na nátlak eforů, aby nevymřel rod Eurysthenův, Cheilónovu dceru do manželství, mu vzápětí porodila Dóriea, viz o něm rok 513, a pak Leónidu I. a Kleombrota, pozdějšího poručníka; jména králových manželek neznáme. Anaxandridovým nástupcem se stal jeho prvorozený syn Kleomenés I. (vládl do roku asi 491, nebo 488).
V zimě roku 522/521 pokračovaly boje o moc v říši Peršanů. V lednu se v Súsiáně prohlásil králem další pretendent, jistý Martija, který přijal jméno Imaniš (o možném původu jména viz v indexu s. v. Martija). Údajně ho zabili sami místní obyvatelé. Napřesrok či ještě o rok později revoltoval v Elamu jistý Atamaita'(o možném výkladu jména viz v indexu s. v. a srov. s rokem 648). Povstalce porazila v bitvě perská armáda, které velel Gaubaruva/Góbryás; Atamaitu dovlekl před krále a ten ho dal popravit.
Martijův, Ašinův a Atamaitův pokus byl zřejmě spíše individuální, omezené než poslední snahy zbytku původního obyvatelstva, Elamitů, obnovit samostatnost, o kterou přišli roku 639.
Téhož měsíce povstali též Armeni, poprvé v historii s tímto jménem (srov. údaje o Urartu roku 580, 550 a 414). U Izzily v severní Assyrii však byli poraženi Dáreiovým vojevůdcem, Peršanem Vaumisou. Pokračovaly boje Peršanů proti Médům. Peršanům velel Hydarnés. Dne 5. února porazil Hystaspés v bitvě u Hekatompylu, pers. Víšpanzatiš, Médy pod jejich králem Fravartišem.
V květnu opustil Dáreios I. Babylón a vypravil se do Médie. Hned po jeho odchodu se prohlásil jistý Armen jménem Aracha alias Nidíntu-Bél (II.) za krále Nabû-kudurrí-usura IV. Prvním známým jeho datem je z dokumentů 25. srpen 521 (po Babylónii se však zároveň datovalo i jménem Dáreia).
Babylón byl znovu oblehnut a 27. listopadu 521 vojevůdcem Vindafarnou/Intafernem dobyt. Král Nabû-kudurrí-usur IV. a mnoho dalších obyvatel Babylónie bylo vítězi popraveno.
Města Peršané dobyli díky neuvěřitelné lsti Peršana Zópyra, otce Megabýzova, který se pro získání důvěry u povstalců sebezohavil (měl takový sen), než se vypravil do města; údajně si uřízl uši, nos a rty... Po pádu města strhli Peršané hradby, tři tisíce zajatců narazili na koly. Zópyrův příběh bývá méně pravděpodobně kladen též do roku 539.
Aracha byl buď posledním známým Urartejcem (byl synem Chalditiho), nebo je prvním známým Armenem.
Téhož měsíce povstaly nomádské skupiny Peršanů, které vedl Vahjazdáta z Táravy. I ten přijal za královské jméno jméno Bardija (Pseudobardija II.). Moc nomádských skupin sahala až do Arachósie. Kočovní Peršané byli poraženi a jejich vůdce byl popraven na jaře roku 520.
V létě porazil Dáreios I. u Kundur v Médii Médy a jejich král byl na útěku zajat a příšerně zohaven. V sídelním městě Médie, v Ekbatanách, pak byl ukřižován. Na jaře roku 520 zlikvidoval u Patigraban v Parthii zbytek povstaleckých Médů Dáreiův otec Hystaspés.
Někdy na konci léta n. začátku podzimu povstal jistý Čišantachma/řec. Tritantaichmés v Sagartii (= Zágros). Dopadl stejně jako Fraortés.
V prosinci porazil král Dáreios I. zbytek Gaumátových přívrženců v Margiáně, Merguš, jimž velel jistý Fráda z Merguše. Jejich definitivní likvidaci zařídil satrapa Baktrie Dadaršiš. Mezi povstalci, kteří tehdy padli, byl i Zarathuštra, jehož byl Gaumáta přívrženec. Zarathuštra se měl narodit roku 569 (viz ale tam poznámku o jeho stáří).
Dáreios I., Hellény později zvaný po otci Hystaspés, zůstal jediným vládcem říše Peršanů (vládl do roku 486). Na nápisech zdůrazňoval vděk Ahúra Mazdovi/"králem jsem z milosti Aura Mazdy, vašná Auramazdáha adam chšájathija".
Oprávněnost své vlády symbolisoval sňatkem s Atossou, Kýrovou dcerou, vdovou po Kambýsovi a magovi-usurpátorovi, též s její dosud neprovdanou sestrou Artystónou a s dcerou Smerdia, zavražděného Kambýsova bratra jménem Parmys.
K tomu slavil svatbu s Faidymou, dcerou Otanovou, svého spolupučisty, která však jako královská souložnice odhalila, že mág vydávající se za Smerdia, je podvodník, jemuž byli kdysi za trest uříznuty uši. K tomu byl král ženat s Fratagúnou, dcerou svého bratra Artana. První Dáreiovou manželkou ještě před pučem byla Góbryova dcera, jejíž jméno však neznáme.
Zda-li zmiňovaný Otanés, jeden ze "Sedmi", je totožný s Anafou z rodu kappadockých králů a zda-li dostal odměnou dědičnou beztributární správu nad Kappadokií, zůstane záhadou; viz v oddílu Dynastové i.
V Jerúsalému zahájil 30. prosince Dáreiův satrapa/pechá a židovský ethnarchos/násí Zrubábel, bab. Zér-Báb-ilí, obnovu Jahweho chrámu, srov. rok 538. Dostavěn byl v roce 516. Poněvadž byla stavba financována z perské královské pokladny, viz rok 538, zajímal se Tatnaj, řec. Thanthanai, lat. Tatannai, bab. Tattanu, satrapa Syrie/Eber nári, "Předeufrátí", o písemné povolení stavby. To židovští vůdci v Jerúsalému neměli, ale Kýrovo schválení bylo zmiňováno v královských finančních archivech a stavbu Dáreios definitivně povolil.
************************************************************
520.
Ol. 65, 1
Anochás z Tarentu
(neznámý)
a. u. c. 234
************************************************************
Na olympijských hrách byla přidána další disciplína, běh v plné polní, hoplítés (sc. dromos). Prvním olympioníkem byl Dámárétos z Héraie v Arkadii. Jeho sochu v Olympii vytvořili Eutelidás a Chrýsothemis z Argu. O zjevně odlišné disciplině hoplon/zbraň, štít viz v indexu s. v. hry (2).
Kolem t. r. zemřel v Kýréně král Battos III. (vládl od asi roku 530). Jeho manželka Feretímé posadila na trůn společného syna Arkesiláa III. Mladý panovník nerespektoval ustanovení zákonodárce Démónakta z Mantineie (viz rok 530), domáhal se starých královských výsad a tím spustil nové rozbroje ve státě.
Občané, o koho šlo ani kdo byl vůdcem oposice, nevíme, zakrátko Arkesiláa vypudili z Kýrény a vyhnanec se uchýlil na Samos. Jeho matka Feretímé odplula ke králi Euelthontovi do Salamíny na Kypru, srov. o něm rok 574, u něhož se domáhala vojenské intervence ve svůj prospěch, ale král ji nebral vážně (jaká byla pojítka mezi Kyrénou a kyperskou Salamínou, nevíme; syn s matkou se vrátili domů roku 518 a vládli do roku 513).
Roku 520/519 se v Athénách narodil Kratínos, autor komédií (zemřel roku 423). Krátce po roce 520 se narodil lyrik Bakchylidés z Iúlidy na Keu, syn Medónův/Meidylův (zemřel kolem roku 440). Jeho stejnojmenný děd proslul jako áthlétés, matka, jejíž jméno neznáme, byla sestrou chorického lyrika Simónida.
Později v roce vytáhl perský vládce Dáreios proti Skythům-Sakům ve Střední Asii a porazil je, viz však až rok následující.
V Číně zemřel císař Ťing-wang/Jing I. (vládl od roku 545), nástupcem se stal na několik měsíců jeho syn Tao/Dao. Když zemřel, nastoupil jeho bratr Ťing-wang II. (vládl do roku 476; jeho jméno je v čínštině psáno ale jiným znakem, než jméno otce).
Nový císař bojoval o nástupnictví s dalším bratrem Čchaem/Chao, dokonce na čas musel prchnout z residence. Až roku 519 vyhnal Čchaoa, který unikl do státu Čchu. Příznivci Čchaovi se ještě dvakrát pokusili o instalaci svého vůdce, spojenci však Ťinga II. udrželi na nebeském trůnu. Vypukly boje mezi čínskými státy Wu a Jüe (srov. rok 572 a viz rok 514).
Kchung-fu-c’ (lat. Confucius, č. Konfucius) zahájil svou filosofickou misi: shromáždil kolem sebe první čínskou filosofickou školu dějin (srov. Pýthagorovo prvenství, rok 532). Sám s velkou pravděpodobností "sókratovsky" nikdy nic nenapsal a jeho ethika je známa ze záznamů přívrženců mnohem mladších.
Podle čínské tradice v období Jarních a podzimních annálů (Čchun-čchiou; roky 722 až 481, viz tam) vzniklo v říši středu „sto škol“. Historik S´-ma Čchien/Sima Qian (c. 140 - c. 90, zde o jeho osudu) v Historických vzpomínkách (Š´-ťi/Shiji) jmenuje „šest škol“ jako základ čínského filosofického myšlení. Hlavní skupinu „tři cesty“ tvoří konfucianismus, taoismus a buddhismus (není v počtu „šesti“).
Nejstarší školou, pokud vůbec existovala, je jin-jang ťia, „kosmologisté“, theorie dvou protikladů. Žu ťia, škola literátů-vzdělanců, čili konfuciáni, ovlivnila zásadním způsobem čínské dějiny a stala se národním myšlenkovým stylem postaveným na lidské vzájemnosti (služeb, morálka namísto násilí, služba státu, viz rok 141).
Systém natolik ustrnul, že vzdělanci u dvora zasahovali proti všemu „barbarskému“, jako byly např. výpravy flotily do Indického oceánu až k pobřeží Afriky v letech 1405 až 1433, byli proti obchodování. Konfuciánští učenci dosáhli toho, že expedice admirála Čeng Che byly zastaveny, materiály zničeny a napříště nesměli Číňané stavět větší loď než se dvěma stěžni.
Dominantní postavení konfuciánů na krátko ohrozila legalistická škola, fa ťia. Legalisté odmítali taoismus a konfucianismus s jejich požadavkem morálnosti a dobra ve státní správě. Podle nich vláda spočívá ve vydávání zákonů a v přísném trestání lidí za jejich nedodržování.
Velkým nepřítelem konfuciánů byl první císař sjednocené Číny Čchin Š’chuang-ti, který roku 213 dal spálit všechny konfuciánské a též jiné spisy a 460 učenců z Konfuciovy školy prý dal zaživa pohřbít. Pád Čchinů roku 207 znamenal návrat ke konfucianismu. Ze všech titulů dal vládce uchovat jeden výtisk, ale státní knihovna po jeho smrti během revoluce roku 206 vyhořela.
Tao-te ťia, škola taoismu je poslední z čínských hlavních „tří cest“ s mnišskými praktikami převzatými od buddhismu, s tradičními domácími magickými prostředky a vírou v nesmrtelné (viz dále rok 365).
Mo-ťia, škola Mo-c'ova, mohismus, který na rozdíl od konfucianismu kladl větší důraz na lásku než na povinnosti, na vzájemnou prospěšnost lidí (viz rok 480). Škola jmen, ming ťia, se zabývala jazykem a logikou a byla myšlenkově příbuzná hellénským sofistům a skeptickým filosofům (filosof Lung Kung-sun, žil asi v letech 320 - 250).