Term-Těž

 

 

Termantia§ viz Termésos

Termeron i Termera (pl.), m. a pevnost v Kárii§ 499

Termésos, Termantia, obyvatelé Termastíní, keltib. m., dn. Montejo de Tiermes v prov. Soria regionu Castilla y León§ 143, 141, 93, 72 

Terméssos, vlastně Větší/Terméssos ho Meidzón, lat. Terméssus Maior, m. v Pisidii§ 319, 282, 281, 189, 150, 71

Terméssos při Oinoandách§ viz Oinoandy 

 

Termilai, Termilové§ viz Lykie, Lykové

terminália, svátek ochránce hraničních/pozemkových kamenů§ 170-, 303+ a viz pod Bohové & jejich svátky v.

Termiz, Termez, m. v Uzbekistánu§ 329 

 

Térón, voják, účastník komplotu proti Héródovi§ 7

 

terorismus, terorista, sice od lat. terror, hrůza, zákeřné útoky a z nich plynoucí strach, ale pojmy veskrze moderní; ve starověku se pojetí záludné brutality omezovalo na atentáty (srov. tam a pod sebevraždy). Starý věk polytheistický násilnické anarchisty neznal, srov. ovšem banditismus, piraterii a búkolství v Egyptě.

Fanatický terorismus je převážně průvodní jev monotheistických kultů a zastánců nejradikálnějších skupin propagujících diktaturu proletariátu (= komunisté). Nicméně srov. i sebevražedné akce hinduistických Tamilů proti buddhistickým Sinhálcům na Cejlonu od roku 1980. 
K zastrašování obyvatelstva osobním terorem se v dobách polytheistických uchylovali pouze monotheističtí židovští fanatici v Palaistíně bojující proti importovaným kultům a zvykům. Poprvé tak bylo za invase hellénského životního stylu a naopak omezování zvyklostí židovských, které vyvrcholilo v hellénisační akci Seleukovce Antiocha IV., kdy v Jerúsalému zavedl Diův kult. Odtud se odvíjejí také dějiny monotheistického mučednictví, šílených bojových akcí proti přesile a mnohem lépe vyzbrojenému nepříteli. Makkabejští s jejich pomocí dobývali překvapivá vítězství nad seleukovskými, početně slabšími, nicméně profesionálními oddíly.

Ve vzpomínce na zdroje náboženského terorismu stojí za povšimnutí episoda z úplného konce vlády filhellénského panovníka Héróda Velikého. V Jerúsalému shromáždili kolem sebe orthodoxní znalci náboženských pravidel Iúdás a Matthiás mládež a získávali stoupence výkladem zásad dávných předků. Héródova expansivní politika a velenáročná stavební a filanthropická činnost doléhala na populaci v podobě rostoucích daní. V kombinaci s hellénisací a "odnárodnění" židovských elit se tak utvářel revoluční zdroj. 

Učenci poukazovali mimo jiné na zlatého orla, kterého dal Héródés umístit nad bránu do okrsku Jahweho chrámu, který sám vybudoval: zpodobňovat živočichy pravověrným Židům zakazují náboženské zásady, natož se jim "klanět". Jednoho poledne roku 4 př. n. l., srov. tam, mladíci orla sekerami rozbili. Při výslechu se zjevně tvářili rozradostněně a králi odpověděli, že to provedli z příkazu "otcovského zákona" a že "po smrti budou opatřeni více mnohými dobry". Oba učence s těmi, kteří rozbíjeli orla, dal Héródés upálit, dalších asi čtyřicet "popravit", jak líčí historik Iósépos Flávios.

Velkou roli v opovrhování životem a v radosti ze života po životě nepochybně sehrála egyptská nekrofilní civilisace; Egyptu Palaistína podléhala ve všech ohledech po nejméně dvě tisíciletí. Prvním literárním sebevražedným atentátníkem byl zřejmě biblický Samson, židovský „soudce“ v letech asi 1050-1030, který po zradě Dalily oslepen Filistíny použil svou sílu naposledy k pomstě za své ponížení. Při slavnostech boha Dagana/Dagána porazil nosné sloupy chrámu a zabil filistínskou honoraci. Kolik lidí strhl do smrti, nelze z bájného podání odhadnout. Slavností se účastnilo a přihlíželo na tři tisíce lidí a tak velká stavba v té době v Palaistíně nepochybně nestála: první sebevražedný atentát dějin na „nevěřící“ ve znamení monotheistického boha.

Židovský Abrahám, jehož muslimové uctívají pod jménem Ibráhím, zřejmě jako první z literárních monotheistů prokázal svůj fanatismus. Jahwe Abrahámovi nakázal, aby mu obětoval svého syna Izáka. Když už zdvihal nůž k ráně, bůh vraždícího otce zadržel a podstrčil mu dobytče. Ale měl důkaz, podle Starého zákona, že si Abrahám z Uru, mýthický zakladatel beduínské víry v jednoho boha, váží více jeho než života.

V tradicích terorismu a mučednictví/martyrství pokračovali mnohem později mezi Židy zélótové se svými protiřímskými dýkaři/lat. sícárií, další radikální vykladači monotheismu, ovšem v jiném pojetí velcí vlastenci a více terorisující vlastní lidi pro jejich malý náboženský zápal. Mimo jiné jímali oběti, aby získali rukojmí, které mohli vyměnit například za své zajaté soudruhy. Slovníkářský výklad pojmu síkárioi zní v podání Súidově/Súdově: "síkarioi legontai hoi farisaioi hós dzélótai, léstón genos/dýkaři jsou nazýváni farisaiové, stanou-li se zélóty, druh banditů".

Zélótés, řec. horlivý partajník, byl židovský radikál, který zprvu nepostupoval vražednicky. Jeho násilná podoba dostala latinské označení sícárius (od klasic. lat. síca, zahnutá dýka, sícárius, nájemný n. úkladný vrah), od čehož může pocházet hellénisovaná forma Iskariótés a Iskarióth, Išqarijót. Jsou však i jiné přijatelné výklady včetně aram. išqaraja/„falešník“. Síka měla zřejmě tvar nože kukrí n. khukurí, který v novodobých dějinách proslavil Gurkhy.   
Tradice protiřímského lidového banditismu „rozparovačů“, „chlapů s dýkou“, byl jedním z kořenů novodobého sionistického terorismu, který přispěl ke vzniku Státu Israel roku 1948. Například v červenci 1946 vyhodila partyzánská skupina Irgun do vzduch hotel Krále Davida v Jerúsalému, sídlo britské vojenské správy a zabila 91 lidí (vůdcem skupiny byl Menachem Begin, pozdější předseda vlády). Je pozoruhodné, že „dýkařská“ tradice před dvěma tisíci roky vedla k zániku židovské státnosti, v novověku významně přispěla k její obnově.

V dnešním latinoamerické světě jsou sicarios nájemní vrazi drogového podsvětí (Mexiko, Kolumbie).

Na židovský terorismus navazoval teror dalšího z monotheismů, křesťanství. Asi roku 314 n. l. začala první válka mezi křesťany vedená i sebevražednými praktikami, válka severoafrických stoupenců kněze Dónáta ze Casae nigrae proti římským „katholíkům“. Dónátisté/č. donatisté odmítali spojenectví církve se státem, ale válku s klérem prohráli a byli z Afriky exulováni, přicházeli o kostely, s nimi spojená sebevražedná komanda, agónistici, agónisticí, a circumcelliónés, tj. žebraví mniši pohybující se kolem cell, obydlí otroků a kaplí, byla zlikvidována a biskup Dónátus zemřel asi cestou přes moře c. 355, viz rok 313+ a 344+. Praktiky sícáriů, circumcelliónů a fanatické mučednictví našly volné pokračovatele v muslimských džihádistech konce dvacátého a začátku 21. století. 

Mnišské úderky v Egyptě čtvrtého a ze začátku pátého století n. l. ničily polytheistické chrámy a instituce veřejného vzdělání, vyvražďovaly jinověrce a šířily materiální a kulturní zkázu. Bandy agresivních křesťanských mnichů se rozšířily po celé říši, terorisovaly venkov, kde pátraly po polytheistech.

Ideologem a vůdcem nesnášenlivého a útočného mnišství byl patriarcha alexandrijský Kyrillos (v úřadu 412-444), jehož oddíl šesti set fanatických mnichů napadal i Židy. Mniši vyvrátili poslední zbytky polytheismu v Egyptě, zanikla všechna sarápeia, roku 415 brutálně zavraždili a upálili učitelku novoplatónské filosofie Hypatii.

Terorista Kyrillos vylikvidoval své odpůrce vedené patriarchou císařské metropole Nestóriem i v Konstantinopoli, když svými agenty podplatil všechny jeho přátele a dvůr. Akce ho stála 1500 liber zlata, tedy nejméně půl tuny. Krvelačný Kyrillos se stal v orthodoxní církvi „svatým“, katolíci mu dali titul „doctor ecclesiae“. Srov. pod mniši.

Příklad křesťanského terorismu v Anatolii viz u roku 361, kde skupinka fanatiků ničila sochy v polytheistickém chrámu. Mučednictví židovských síkáriů zůstalo v původně židovské sektě křesťanů v podobě „svědectví o oddanosti ve víře“, tedy mučednictví. Z martyrů/"svědků", mučedníků skutečných i domnělých dělala církev „svaté“, dosud neznámou kategorii vyššího lidského bytí vzdáleně připomínající hellénské héróje. V tradicích židovského teroru a mučednictví pokračují islámští radikálové, šíité i sunnité.

Éru novověkého arabského terorismu otevřela 5. září 1972 spektakulární akce komanda Černé září/Black September z rodiny arabských protisionistických skupin sdružených v Organisaci na osvobození Palestiny (PLO): zavraždili v olympijské vesnici během mnichovské olympiády dvanáct členů israelského sportovního teamu. PLO měla blíže k marxismu a nijak se tehdy nábožensky neprofilovala. 
O vietnamské akci v Saigonu roku 1968 viz pod atentáty. Arabští radikálové do té doby sázeli nikoli na náboženský, ale společenský radikalismus. Byli uchváceni panarabským socialismem. V padesátých až sedmdesátých letech, tedy před první velkou ropnou krisí roku 1973, ještě nefungovaly konservativní režimy Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů jako regionální velmoci.

Monotheistický terorismus dostal další hrůznou dimensi útokem ultrakonservativních mohamedánů ze sunnitské sekty wahhábitů (státní kult v Saúdské Arábii) 11. září 2001 na dvoubudovu Světového obchodního centra (WTC) v New Yorku a na Pentagon ve Washingtonu unesenými civilními letadly. Sebevražedné skupiny („komanda“) způsobily v plamenech smrt téměř tří tisíc lidí a otřásli sebedůvěrou Američanů. 
Patnáct z devatenácti teroristů bylo z ultrakonservativní Saúdské Arábie. Wahhábismus se jako zbraň proti ruskosovětské expansi kuriosně rozšířil s americkou pomocí do Afghánistánu, Pákistánu a dokonce do evropských příměstí a předměstí.

Od té doby jsou Spojené státy ve „válce s terorem“ a dobyly na tálibech Afghánistán; do války prapodivně zahrnul president George Bush mladší také invasi do Iráku ovládaného baasistou-národním socialistou Saddámem Husajnem (2003).

„Proti sionismu a Američanům s jejich spojenci“ válčí guerrillovými způsoby organisace al-Qá’ida/Qáida, „Základna“ (č. též užíváno Kajda, Káida, Kájda, kajdisté, angl. Qaeda; srov. ká’idy, náčelníky kmenových území v Maghribu) bývalého bohatého saúdskoarabského občana s jemenskými kořeny Usámy bin Ládina (Američany zlikvidován v Pákistánu, kde žil pod zjevnou ochranou vlády, až v květnu 2011).

Šíitský kult sebevražedných mučedníků, srov. se židovským, vzešel z pocitu viny za Husajnovu smrt, viz sub Mesopotamie/Irák. Šílenou šíitskou a později též sunnitskou (al-Qá’ida) praktiku sebevražedného terorismu zřejmě s využitím účinků opia, assissinismus/asasinismus, vyvinul šíismus.

Po smrti posledního fátimovského kalífy al-Mustausira v roce 1094 se usadil Hasan-i Sabbáh (Hasan ibn as-Sabbáh) ze sekty Nizárí ismá’ílíja v nepřístupné horské pevnosti Alamút v Elbursu u vsi Gasorchan u Kazvinu a cvičil mladíky k vraždám nepřátel šíitské víry, někdy křesťanů. Odtud povstal kult mučedníků víry-islámu. 
Slovo ass. pochází od haššáš, pl. haššášín, tj. kuřáci hašiše. Působili zhruba od roku 1090 na území dn. IR, IRQ a SYR. Zlikvidovali je až Mongolové roku 1256 (Alamút je dnes ruina).

Křižáci přinesli slovo assassin do Evropy. Obnoveno od 80. let arabskými protižidovskými a protiamerickými hnutími na Předním východu Stranou boží, Hizballáhem v Libanonu: roku 1983 šest šoférů s dynamitem vjelo do základem Američanů a Francouzů v Bejrútu, první lidská bomba v Israeli roku 1993.

Ženám se říká šahída, ale rodiny ženského mučedníka dostávají jen dvě stě dolarů podpory od politických vůdců této války s Židy a jejich spojenci Američany, famílie mužských sebevrahů čtyři sta; alespoň to platilo roku 2004. • První sebevražednou útočnicí byla v dubnu 1985 šestnáctiletá Saná´a Mihajdlí (uváděna též jako Khyadali Sana), aktivistka světské Syrské sociálně národovecké strany, která v jižním Libanonu vjela se peugeotem naloženým výbušninami do israelského armádního konvoje a zabila dva a zranila dvanáct vojáků. První Evropankou, která provedla sebevražedný atentát, byla valonská Belgičanka Murielle „Myriam“ Degauque (37) 9. listopadu 2005. Útok na skupinu Američanů v Iráku se jí nepovedl: obětí svého explosivního pásu pod šaty se stala pouze ona sama. Byla provdána nebo žila s Turkem, Alžířanem a naposledy s belgickým Marokáncem.

V říjnu 2007 použili mudžáhidové Qá´idy v Mesopotamii k atentátu na shromáždění předáků sunnitských kmenů v irácké provincii Dijále sebevražedného chlapce ve věku deseti let; je to zřejmě nejmladší „dobrovolná“ oběť náboženského terorismu.

Ší´itští sebevražedníci v dětském věku fungovali na perské straně ve válce s Irákem v letech 1980 – 1988 jako hledači min, přesněji jako deset tisíc lidí, kteří o své vůli vešli do minového pole (u sebe umělohmotný klíč do nebe „made in Taiwan“). S japonskou formou imperiálního buddhismu souvisel kult sebevražedných pilotů a řidičů vodních torped kamikaze za druhé světové války. Za americké okupace Iráku po roce 2003 sebevražednými úroky vůči nim a proti ší´itům bojovali sunnitští džihádisté wahhábitského směru (qá´idistická síť).

Za „vynálezce“ sebevražedného pumového útoku v automobilu naloženým výbušninou bývá pokládán libanonský šíita Imád Mugníja (45; Moughniyah, zemřel roku 2008 v Damašku stejnou smrtí, kterou chystal jiným - bombou), jedna z vůdčích postav Hizballáhu. Před Usámou bin Ládinem byl pro Israel a Spojené státy nejhledanějším teroristou světa. 
Jako kníže protisionistického a protiamerického teroru proslul organisováním pumových útoků proti americkým vojákům v Bejrútu v letech 1983 a 1984, při nichž zahynul 241 člověk. Spojenec Sýrie a Íránu byl zabit 12. února 2008 nastraženou bombou v automobilu před domem v Damašku, kde žil.

Stejně jako džihádisty proslavily sebevražedné skutky s výbušninami cejlonské hunduistické Tamily ze separatistického hnutí Tygrů osvobození tamilského ílamu (eelamu, LTTE), válčící od osmdesátých let 20. století s buddhistickými Sinhálci. Sebevražedná tamilská atentátnice 21. května 1991 zavraždila indického premiéra Rádžíva Gándhího (LTTE se v červnu 2006 omluvilo, ale vláda v Dillí to nepřijala; v květnu 2009 byli tamilští povstalci zlikvidováni vládní ofensivou). První sebevražedné akce Tamilové provedli již kolem roku 1980.

Koncem dubna 2006 se v armádním velitelství v Kolambě/Colombo odpálila Tamilka v pokročilém stupni těhotenství a strhla do smrti osm vojáků. Tamilské sebevražedné skutky (hinduisté) proti Sinhálcům (buddhisté) nejsou motivovány nábožensky, ale národně vlastenecky.

V boji za nezávislý Paňdžáb-Chálistán s Amrtitsarem a Zlatým chrámem jako centrem podnikali pumové atentáty na civilní objekty v osmdesátých letech sikhové. Ukládali nálože i do transistorových radií (květen 1985), nebo stříleli do davu v Dilí (podzim 1987). Srov. pod vládnoucí ženy.

Západní moderní civilisace nemá k osobnímu teroru, ideologickému násilí, daleko. Předchůdcem násilnických theorií komunistických a nacistických byl anarchismus, revolucionářský směr, který osobním terorem proti nejvyšším státním představitelům chtěl nastolit ryzí společenskou rovnost, bezvládí, anarchii.

Teroristický zápal a záliba v konspiraci a záludnosti byla dobově ohromující a pro bezpečnostní služby v podstatě neodstranitelné. Vlády zakazovaly anarchistické spolky, literaturu, noviny, zatýkaly, persekvovaly, mučili (Španěly), vydávaly zákony „o zločinném spolčování a propagandě, ale nikdy ničeho nedosáhly. S první světovou válkou anarchismus zmizel sám od sebe.

Zlatou érou anarchistických hnutí, která se „národně“ lišila, byly roky 1880-1910. Anarchisté s oblibou „bombovali“ policisty, businessmany (srov. hlavně R. A. F. v Německu o sto let později), politiky, ministry, presidenty a panovníky od Spojených států po Rusko: „každý buržuj dostane svou bombu“. Roku 1878 vhodili anarchisté ve Florencii do monarchistického průvodu bombu a do davu v Pise.

Ve Španělích podnikli téhož roku atentát na krále Alfonse xii. a v Německu dvakrát na císaře Wilhelma i., vždy neúspěšně. 
Nepatří sem pokus právníka a odstaveného starosty obce Storkow Heinricha Ludwiga Tschecha 26. července 1844 u Berlína odstřelit pruského krále Friedricha Wilhelma iv. i s chotí Elisabethou Ludovikou. Dvakrát minul, královnu trefil jen do klobouku a v prosinci téhož roku byl popraven; Tschecha mrzelo, že nedostal další místo ve státní službě.

K „action directe“ celý život vyzýval ideolog radikálního socialismu Louis-Auguste Blanqui. Několikrát dostal dlouholeté tresty, účastnil se všech francouzských revolucí, ale vždy byl omilostněn. Zemřel „v posteli“ roku 1881. Téhož roku se na poněkolikáté dostali na kobylku caru Alexandru ii., ve Státech zavraždili presidenta Jamese Abrama Garfielda. 
Vražda Abrahama Lincolna roku 1865 nebyla anarchistická (ačkoli šlo o „vraždu tyrana“), ani presidenta Johna F. Kennedyho roku 1963. Zato Williama McKinleye roku roku 1901 rukou anarchisty Franka Czolgosze ano (více presidentských vražd se v USA zatím neudálo). Roku 1892 byl zavražděn anarchistou Henry Clay Frick, obchodní partner Andrewa Carnegieho. Zato v pravé poledne 16. září 1920, tedy už mimo vrcholovou éru anarchoterorismu, vybuchl v newyorské Hradební/Wall Street automobil s náloží jednoho sta liber TNT obložené kusy litiny. Zahynulo 38 lidí, stovky byly raněny. Nikdo nebyl nikdy dopaden, vraždy zůstaly nevyšetřeny. Nalezené letáky chybnou angličtinou vyhrožovaly "všem smrtí, nebudou-li propuštěni političtí vězni". Podepsáno bylo prohlášení "American Anarchist fighters" (sic). Wallstreetský atak před bankou J. P. Morgana překonal v Americe až muslimský "9/11". 

Roku 1892 v Paříži vylétla do vzduchu kavárna Restaurant Véry (udělali to „dynamitards“), roku 1893 byla bomba v pařížské sněmovně a v Barceloně v Teatro Liceo zabily dvě bomby při zahájení saisony 22 lidí. 12. února 1894 dal účetní Émile Henry (20) nálož do dělnické svačinové krabice v Café Terminus u Gare Saint-Lazare, kde se sešli lidé poslouchat hudbu. Henry několik měsíců předtím vyhodil do vzduchu policejní stanici a zavraždil pět policistů. Byl odsouzen na smrt a popraven.

Na britskou královnu Victorii bylo sedm atentátů (zemřela přirozenou smrtí roku 1901), ale žádný anarchistický. Roku 1894 zavraždil v Lyonu anarchista Sante Jeronimo Caserio francouzského presidenta Sadi Carnota a téhož roku se v Londýně nedopatřením odpálil nějaký francouzský anarchista. Roku 1897 anarchisté zavraždili španělského premiera Antonia Cánovase del Castillo, o rok později rakouskou císařovnu Elisabeth, manželku Franze Josefa i.

Roku 1900 anarchisté dostali italského krále Umberta (první atentát byl už roku 1878), roku 1908 při jízdě kočárem portugalského krále Carlose i., roku 1912 dalšího španělského premiera José Canalejase y Méndeze. Roku 1906 se nezdařil v Madridu atentát na krále Alfonsa xiii. za jeho svatby; ale zemřelo dvacet kolemstojících.

Teror osobním příkladem v Evropě po anarchistickém nepřestal. Sofistikované revolucionáře vystřídali srbští nacionalisté, kteří roku 1914 v Sarajevu zavraždili rakouského následníka trůnu France Ferdinanda s manželkou a spustili první světovou válku. V ní o po ní řádili teroristickými metodami bolševici v Rusku, Německu, Maďarsku, Mongolsku a jinde, arménští dašnakové, byli terorističtí hinduové, fašisté, sionisté, maoisté, guevaristé, černí panteři, palestinští Arabové, italské Rudé brigády, řecký 11. listopad, mudžáhidové a džihádisté sunnitští i šíitští atd. atd.

Severoirští katolíci z IRA mají v této skupině jistý primát: jsou zatím posledními vrahy někoho z královského rodu. Jejich nejvýše postavenou obětí anglické panovnické dynastie rodu byl 27. srpna 1979 Luis earl Mountbatten, poslední britský vicekrál v Indii, kterého puma IRA zavraždila na jeho jachtě u pobřeží Irska.

Specifickou kategorií je státní terorismus, systémová likvidace části občanů. Sem patří komunistické a nacistické deviace. Prvním státním teroristou byl Vladimir Uljanov alias Lenin, vůdce bolševiků v Rusku („Proletářský stát je stroj na zničení buržoasie“), který uvedl ve skutečný život to, po čem dychtily generace radikálních revolucionářů před ním – diktaturu proletariátu.

Jeho úsilí rozvíjeli vůči svým vlastním lidem Stalin, v Číně Mao Ce-tung, v Kambodži Pol Pot, nebo nacistický vůdce Adolf Hitler vyhlazováním Židů. 
O terorismu však mluvili také bolševici. V srpnu 1936 vypukly ve stalinském Sovětském svazu procesy s „trockisticko-zinověvovským teroristickým centrem“. V březnu 1938 byli nad předáky, kteří stáli u zrodu bolševické moci, vyneseny rozsudky smrti („fašističtí agenti“). „Vlna akcí proti nepřátelům lidu“ tehdy postihla na dva miliony lidí, z nichž sedm set tisíc bylo zavražděno.

V Číně v povstání proti Mandžuům ovládl jistý Chung Siou-čchüan (Hong Xiuquan) Nan-ťing a okolí. V letech 1851-1864 řídil svérázný křesťanský boží stát, ale Mandžuje nedokázal z Pekingu vyhnat. Hrál si na protokomunistu, ale nedohodlal se ani k pozemkové reformě. Jeho zhovadilá diktatura prý stála život na dvacet milionů lidí.

U pramenů islámského teroru

Krvavý džihád patří mezi nezdárná dítka studené války

 Moderní islámský terorismus vyklíčil v Egyptě, ale vyrostl v Afghánistánu. První silný impuls dostal odpor muslimů proti západu se vznikem Israele a islamisté stále pracují s myšlenkou osvobození svatých míst v Palestině.

Král Abdal Azíz (zemřel roku 1953) podle životopisce Kamála al-Kiláního (2001) kdysi americkému charge d´affaires řekl: „Bylo by pro mne velkou osobní ctí zemřít jako mučedník na bitevním poli při obraně Palestiny proti Židům.“ Zakladatel saúdské monarchie psal dopisy americkým presidentům Rooseveltovi a Trumanovi s osobitým výkladem palestinského dávnověku. Podle něj byli Kanaánci arabského „rodu“, Židé nebyli praobyvateli Palestiny, a proto Arabové vládli Palestinou déle než Židé. Král varoval Američany před založením židovského státu v Palestině. Roosevelt ještě odpověděl přívětivě, Truman usazování Židů v Palestině podporoval.

Prokletá Palestina

Že Palestinu a židovský stát plakátují islámští předáci jako hlavní příčinu muslimského vzdoru a terorismu, potvrdil ze státníků nedávno pákistánský president Parvíz Mušaraf. Tři výrazná vojenská vítězství Židů nad Araby v letech 1948, 1967 a 1973 deklasovaly svět islámu, který se pozvolna vzmohl díky příjmům z ropy. Politicky však nedosahuje arabský svět ani zdaleka významu strategické suroviny číslo jedna.

Pocit druhokolejnosti, konservativní prostředí a vysoká a beznadějná nezaměstnanost nedává mladé generaci žádné velké šance na šťastnou změnu. V některých státech je čtyřicet procent obyvatel mladších patnácti let (Irák, Saúdská Arábie), v Jemenu je téměř každý druhý mladší patnácti. Zatímco západní svět stárne a bohatne, svět islámu stagnuje, mládne a radikalisuje se: podhoubí pro revoluce (viz TÝDEN 50/03).

Válku za osvobození Palestiny se v posledním desetiletí přestala vést s národně socialistickou rétorikou, jak tomu v době „slávy“ teroru financovaného z Libye, ale pod ultrakonservativními náboženskými hesly a s podporou ze států Arabského poloostrova. Arabským „hrdinou“ přestal být arafatovský samopalník, ale sebevražedník, který s sebou na cestu do islámského nebe bere co nejvíce „nevěřících“.

Nepodceňujte úklidovou službu

První šance pro záludnou válku se sionismem a jeho spojenci, Američany, se radikálním islamistům naskytla v osmdesátých letech v Egyptě. Za vlády Anvara Sadata zesílila nejsilnější skupina Muslimského bratrstva Džamá´a islámíja (Gamaa islamiya, Islámská skupina). Od roku 1983 měla kontakty na bin Ládina v Saúdské Arábii a do okupovaného Afghánistánu odcházely bojovat stovky Egypťanů.

Jedním z těch, kteří dnes řídí válku s „přisluhovači sionismu“, je MUDr. Ajmán Muhammad az-Zavahrí (Ayman Mohammed al-Zawahiri) vulgo Abú Muhammad nebo Abú Fátima (54). Pediatr a chirurg plánuje krvavé útoky, promlouvá do medií, pravá ruka vůdce bin Ládina. V afghánských jeskyních po 11. září 2001 napsal několik, prý velmi úspěšných knižních titulů („Rytíři pod prorokovým praporem“).

Tolik unisono soudí odborníci z tajných služeb, když nechávají do medií prosáknout údaje o al-Kajdě. Doktor z prominentní rodiny káhirských lékařů a vědců je vedle bin Ládina nejhledanějším mužem planety a jeho hlava má ve Washingtonu cenu 25 milionů dolarů (viz TÝDEN 51/04).

Má za sebou bohatý revolucionářský život. V patnáct byl vyšetřován z tajného sdružování (1966), jako študák byl u založení džihádistické skupiny. Pracoval na káhirské klinice provozovanou Muslimským bratrstvem. Sovětská invase do Afghánistánu roku 1979 dr. Zavahrímu změnila život. Boj s nevěřícími se z diskusí, jak se vymezit proti Západu a jak zastavit postupující okcidentalisaci Orientu, konečně dostal z kaváren na opravdové hřiště: Válka s afghánskými komunisty a jejich ruskými spojenci na ochranu mohamedánů pod Hindúkušem, to je pravý džihád, svaté úsilí o vítězství islámu.

Nevadilo, že je vyzbrojovaný z jiného arcinepřátelského hnízda, ze Spojených států. Přístup mudžáhidů k Američanům byl ostatně stejný jako naopak. Hollywood oslavil báječné antibolševické spojenectví filmovou peckou Rambo III. (1988). Na účelovém spojenectví však více vydělali mudžáhidové. Koncem osmdesátých let totiž Usáma bin Ládin utkal síť své základny, „káidy“, pro válku se sionismem a jeho pomocníkům. A v devadesátých letech za presidenta Clintona zapomněli Američané po sobě uklidit...

Proti Židům a křižákům

Egypťan pod auspiciemi Červeného půlměsíce čtyři měsíce léčil afghánské uprchlíky v pákistánském Péšávaru. Byl to pro něj, jak později řekl jednomu z přeběhlíků na „západní“ stranu, „veledůležitý výcvik pro přípravu mudžáhidů na bitvu se supervelmocí, která nyní jako jediná vládne celému světu“.

Když se vrátil domů, byl zatčen ve vlně represí Muslimských bratrů následující po vraždě presidenta Anvara Sadata roku 1981, „amerického přisluhovače“. Vyklouzl s tříletým trestem za nedovolené držení zbraně a roku 1984 znovu odešel do Afghánistánu. Po útěku Rusů roku 1989 ze země nějaký čas cestoval po Evropě a prý disponoval pod různými jmény holandským, dánským a švýcarským pasem. Roku 1996 byl zatčen Rusy v Čečně, ale propuštěn; prý na něho nic neměli. Vrátil se do Afghánistánu, kde vládl Taliban, sunnitští extremisté podporovaní dříve Američany, nyní Pákistánci.

Dr. Zavahrí se připojil k asi patnácti tisícům kajdistů, sunnitským legionářům soustředěných v několika táborech na východu země. Odtud roku 1998 přišlo oznámení o vzniku „Světové islámské fronty pro džihád proti Židům a křižákům“. Kajdistická fatva povoluje „věřícím“ vraždit americké civilní cíle. Vedle Zavahrího a Usámy bin Ládina byli klíčovými účastníky nové „fronty“ Egypťané Mustafá Hamzá (43), Rifáí Táhá (47) a Muhammad Islámbulí (46), bratr Chálida Islámbulího, Sadatova vraha.

Afghánští legionáři

Dlouho byla síť bojovníků za pravý islámských stát tolerovaná západními bezpečnostními agenturami, protože v době studené války byli mudžáhidové spojenci Západu ve válce se Sovětským svazem. Tak je například z roku 1986 dokumentován vznik islamistické buňky v USA, kterou sestavoval americký státní příslušník narozený v Kalifornii, řidič taxíku z Bostonu Raed Hijazi. Roku 1999 byl dopaden v Jordánsku při plánování pumového útoku na hotel se čtyřmi sty pokoji. Také Hijazi (arab. Hidžází) bojoval v Afghánistánu. V Americe vytvořil mimo jiné zázemí pro pozdější sebevražedné útočníky na New York a Washington.

Když v únoru 1989 odtáhli Rusové z Afghánistánu, zůstali arabští dobrovolníci „bez práce“. Podle amerických zpravodajských údajů (kdo jiný by to měl tehdy vědět?) to bylo na 5000 saúdských Arabů, 3000 Jemenců, 2800 Alžířanů, na 2000 Egypťanů, 400 Tunisanů, 350 Iráčanů, 200 Libyjců a několik tuctů Jordánců.

Legionáři pokračovali ve válce za ryzí islámské státy u sebe doma. Nejkrvavější je válka islámských radikálů v Alžírsku, kde od roku 1992 stála sto padesáti tisíc obětí. Roku 1995 alžírská větev afghánských legionářů (GIA) spáchala sérii atentátů v Paříži a Lyonu; tehdy poprvé navštívil kajdistický teror Evropu (je pozoruhodné, že Británie deset let odmítá vydat jistého Rašída Ramdu, 35, obviněného ve Francii z organisování tehdejších akcí).

Narostly aktivity islamistů v Jemenu, opět posílili extremisté v Egyptě, několikrát udeřili v Maroku, Mauritánii, Tunisku a Turecku, Somálsko stojí celé desetiletí mimo informační kanály. Několik „afghánských“ Arabů odešlo na Filipíny ke skupině Abu Sayyaf (arab. Abú Sajjáf) válčit za nezávislost na katolickém severu souostroví, malajští džihádisté s afghánskou minulostí působí v Malajsii, rozšířili teror na jihothajské muslimské provincie.

Indonéští fanatici s kajdistickou zkušeností několikrát spáchali atentáty na civilisty v Indonésii. Roku 2005 už dokonce začali „pracovat“ v jinak klidném Bangladéši. Desítky bojovníků posílily protisrbskou frontu v Bosně. Několik Arabů odešlo do ruské Čečny (nejznámějším byl záhadný Jordánec Rusy nazývaný Chattáb, viz TÝDEN 20/02) a džihád se mezitím rozšířil po celém ruském Kavkazu, ve Střední Asii zasáhl Uzbekistán a Tádžikistán.

Od Američanů byli mudžáhidové dokonale připraveni na diversní boj z podzemí. Od časů bosenské války rekrutují kajdisté také „modrooké“ muslimy, konvertity. Několik z nich bylo dopadeno ve Spojených státech, Británii, Austrálii, Německu a Francii. Z velké části to jsou drobní zloději s odporem ke společnosti, svým způsobem typové, které by před čtyřiceti roky podporovali Rudé brigády, RAF nebo Action directe.

Na dvě stě afghánských arabských veteránů se usadilo dokonce v prostoru New Yorku a New Jersey a jejich kazatelem byl jeden z pilířů radikální protizápadní ideologii Umar Abd ar-Rahmán (Omar Abdel Rahman). Za organisování prvního pumového útoku na Světové hospodářské centrum a mosty a tunely v New Yorku roku 1993 byl slepý egyptský kazatel postižený cukrovkou odsouzen k doživotí a sedí ve vězení v Minnesotě.

Madrasy, misie nenávisti

Zbožní bohatí Arabové ze Saúdské Arábie, Kuvajtu a ze Spojených emirátů se po pádu Sovětského svazu systematicky věnují šíření islámu. V bývalé sovětské Střední Asii vedenou většinou překabátěnými komunistickými tajemníky vyrostly desítky velkých mešit a škol orientovaných hlavně na výuku koránu, madras. Financují islámská školicí centra v západní Evropě a na Balkánu, v muslimské Albánii a v Bosně.

Zatímco šíité se soustředili hlavně na upevnění moci v tak zvaném šíitském půlměsíci sahajícím od Íránu přes Irák do Syrie, Jordánska a Libanonu, sunnité myslí na expansi do nearabských států: i tam, kde jsou v menšině, neustanou, dokud kraj neovládnou. Vahhábismus, ultrakonservativní větev sunny a státní kult Saúdské Arábie, se misijní činnosti věnuje nejintensivněji. Vahhábity jsou mimo jiné kajdisté a celá síť afghánských legionářů od Maroka po Pákistán a jihovýchodní Asii.

Pákistán je rájem dobrovolníků pro válku s „nevěřícími“. V osmdesátých letech diktátor Zijául Hak (vládl 1977-1988) včlenil madrasy do školského systému zděděného z britských časů. Ve vzorové madrase se dopoledne učí matematika, ekonomika, angličtina a urdština, odpoledne korán, arabština, literatura a islámské právo. Školy jsou internátní, strava a ubytování hradí dary hlavně ze Saúdské Arábie. Přesto dvě třetiny Pákistánců nejsou gramotné a více než polovina žáků končí se školní docházkou po pěti letech.

Nad madrasami nemá vláda téměř žádnou kontrolu a ani se o to příliš nesnaží: ministrem pro náboženské záležitosti je jeden z Hakových synů a ministrem školství je pensionovaný generál a šéf vojenské rozvědky ISI Džavid Ašraf Kází (Javed Ashraf Qazi), který v letech 1993-1995 z madras rekrutoval „studenty“, taliby, na dobývání Afghánistánu.

Mezi nejslavnější madrasy patří „universita náboženských věd“ (džamíja dar al-ulúm) pojmenovaná po hrdinovi afghánské válka Džaláluddínovi Hakkaníovi. Sídlí v Akoře u Péšávaru a prošla jí polovina talibanské vlády včetně dodnes hledaného mully Umara, vůdce talibanského Afghánistánu.

Odhaduje se, že v Pákistánu je na třicet tisíc madras, podle vládních údajů třináct tisíc. Mají 1,7 milionu žáků (pro srovnání: na 160 milionů obyvatel Pákistánu však nemá povinnou školní docházku). Když se naučí nazpaměť korán, dostanou talibové, školáci, titul al-háfiz, „strážce“.

Kvalita učebnic, většinou financovaných ze Saúdské Arábie, je „vysoká“. V jedné z nich, k níž napsal předmluvu generál-president Mušaraf, se učí, že „před islámem žili lidé po celém světě v nevyslovitelné bídě“. Reportéra listu Los Angeles Times také zaujalo tvrzení, že „Židé půjčovali dělníkům a vesničanům peníze na vysoký úrok a zmocňovali se jejich úrody“.

Exkurs 1: Anarchisté a islamisté

Arabové kopírují západní svět již několik staletí. Kupodivu to platí také o vzorech teroristických. Vždyť předchůdcem násilnických theorií komunistických a nacistických byl anarchismus, revolucionářský směr, který osobním terorem proti nejvyšším státním představitelům chtěl nastolit opravdovou společenskou rovnost, bezvládí, anarchii.

Ve zlaté éře „anarchobombování“ v letech 1880 až 1914 zavraždili pro spásu všelidového státu bez vrchnosti několik presidentů, korunovaných hlav, premiérů a průmyslníků. Nebylo to k ničemu, na druhé straně bezpečnostní aparáty jim v tom obvykle nedokázaly zabránit. Anarchistická generace po první světové válce zmizela téměř beze stop...

Po nich přišli bolševici v Rusku, Německu, Maďarsku, Mongolsku a jinde, terorističtí hinduové, fašisté, sionisté, maoisté, guevaristé, černí panteři, palestinští Arabové, italské Rudé brigády, řecký 11. listopad, a nakonec mudžáhidové sunnitští i šíitští.

Všechno to začalo v Kremlu. Brežněv roku 1979 rozhodl o internacionální pomoci afghánským komunistům, kterým se hroutila vláda. V duchu studené války kontrovaly Spojené státy. Svoboda nesvoboda, nijak otevřeně. Antikomunistický a protiokupační odpor Afghánců financovaly hlavně saúdští a „spojení“ Arabové, zázemí Pákistán, výzbroj, výstroj, know-how a další peníze Američané.

Nikoli však přímo, ale z rozpočtových položek tajných služeb maskovaných jinými účely. Americká angažmá pod Hindúkušem bylo především dílo zapáleného antikomunisty, texaského demokratického kongresmana Charlese Wilsona. Z velké části hlavně díky němu cvičily americké a pákistánské tajné služby afghánské mudžáhidy.

Konservativní islamismus protisovětských bojovníků nebyl tehdy ke škodě, naopak: garantoval antikomunistickou zapálenost. Po boku Afghánců bojovalo několik tisíc dobrovolníků z arabských států, kteří v boji s nevěřícími nalezli své životní poslání. Tehdy v osmdesátých letech vznikla pojítka, z nichž saúdskoarabský Usáma bin Ládin utkal síť své kaídy, „základny“, pro válku proti sionismu a jeho pomocníkům za nový chalífát. 

Džihádisté sunnitští sice nemají bezprostřední vliv na státní politiku (s výjimkou krátké vlády Talibanu v Afghánistánu), jsou však kryti muslimským proletariátem a sympatiemi celého islámského světa. Teror je lidovou záležitostí a pouze to, že v islámském světě je většina režimů nedemokratických a jeho vůdci se mimo jiné obávají i džihádistů, je zárukou toho, že se teroristické skupiny nemohou k moci dostat volbami (cf. Alžírsko 1992, Egypt). Pokud někdo z nich tuto chybu udělá, liberalisuje diktaturu, dostanou se extremisté k moci legálně (cf. Írán, vývoj v Iráku). 

Exkurs 2: Teror, importované vzory

Arabové kopírují západní svět již několik staletí. Kupodivu to platí také o vzorech teroristických. Vždyť předchůdcem násilnických theorií komunistických a nacistických byl anarchismus, revolucionářský směr, který osobním terorem proti nejvyšším státním představitelům chtěl nastolit opravdovou společenskou rovnost, bezvládí, anarchii.

V jejich zlaté éře v letech 1880 až 1914 zavraždili pro spásu všelidového státu bez vrchnosti několik presidentů, korunovaných hlav, premiérů a průmyslníků. Nebylo to k ničemu, na druhé straně bezpečnostní aparáty jim v tom obvykle nedokázaly zabránit. Anarchistická generace po první světové válce zmizela téměř beze stop...
Po nich přišli bolševici v Rusku, Německu, Maďarsku, Mongolsku a jinde, terorističtí hinduové, fašisté, sionisté, maoisté, guevarristé, černí panteři, palestinští Arabové, italské Rudé brigády, spolkověněmecká Frakce Rudé armády/RAF, řecký 11. listopad, a nakonec mudžáhidové sunnitští i šíitští atd.

(vyšlo zkráceně v ročence časopisu Týden 2005)

 

Terpandros z Antissy, básník a hudebník§ 676 a viz s. v. hudba 

Terpnos, kitharódos časů Nerónových§ 54+, 66+, 70+  

terpólé, "potěšení", zlatnická práce znázorňující snad vinohrad v ráji, domněnka§ 63

Terpónos, m. Iapodů polohy neznámé§ 34 

 

Terqa, m. na Eufrátu, metropole státu Chaná, pozd. Sirqu ve státu Laqe, dn. Tell Ašára v SYR§ 2500, 2400, 1815, 1782, 1779, 1760, 1736, 1700, 1077     

 

Terteseb§ viz Tar-Tešup

Tertia ze Sicílie, dc. Ísidórova, herečka a kurtizána§ vide s. v. sex (1)

Tertikóneios z Eresu, s. tyr. Héraia, o. Híróndy/Héróndy§ 357

Tertulla, manž. triumvira M. Licinia Crassa§ 87 

Tertulliánus§ viz Q. Septimius Flóréns T. 

Tertullus§ viz Attius Instéius T. 

Tertullus, praef. Urbí§ 338+, 359+ 

Tervingové, Thervingové, "lesní Gotové", pozd. Visigotové§ 269+, 272+, 321+, 323+, 332+, 366 až 368+, 375+, 376+, 378+, 380 až 382+, 392+  a viz pod Gotové   

Tesenúfis z nomu Arsinoités, ve sporu s královskou správou§ 259

těsnopis, steografie, poprvé v Římě a Evropě: nótae Tíróniae§ 103, 63, 8

Svůj systém značkový vyvinul C. Cilnius Maecenás s propuštěncem Aquilou. Ve třetím století n. l. byl těsnopis běžně užíván na synodách křesťanů a přesné záznamy projevů a debat nepochybně přispěly k vyostření dogmatických sporů charakteristických pro monotheistické kulty.

tessera, poukázka (z řec. tessara, dřevíčko "o čtyřech hranách", kostka, kybos§ viz pod poukázka

Testimos z Dalmátie, illyrský vůdce§ 34 

Tešub, Tešup, Teššup/Teššub, Teššob, churritský bůh bouřky, urart. Teišeba, manž. Chepaty§ 1830, 1420, 1400, 1370, 733 a viz theoforní jména 

tethrippon, lat. quadriga, v hellénském světě§ 1568, 1480 

tethrippon, čtyřspřeží, olympijská disciplína§ 524, 487, 476, 470, 359, 264, 232-, 17+  

tethrippon pólikon, „čtyřspřeží hříbat“, olympijská disciplína§ 680, 384

Tethys, praoceán§ pravěk

Teti I.§ viz Iti

Teti II. alias Hetep-ren, Džoserti n. Džoserteti, Hor Sechem-chet§ 2648    

Teti III., Sehotep-taui, manž. Iputy, o. Pepiho I., první z králů Šesté dyn.§ 2414, 2375, 2345, 2333, 1998    

Teti, s. Pepiho, Egypťan ve službách Hyksů§ 1577 

Tetianch, s. Pepiho I.§ 2333 

Tetianchchem, Teti-anch-chem, s. Tetiho III. s Chujt§ 2345

Tetianu z Núbie, rebel§ 1567 

Tetinefer, čati za Osmnácté dyn.§ 1567 

Tetišeri, Teti-šeri, Teti mladší, d. úředníka jménem Čenna a jeho ženy Neferu, manž. Taa, m. dvou králů a princezen§ 1600, 1567, 1417  

tetování§ viz pod móda (2) a mumifikace (u Skythů) 

tetradrachma, attick᧠panhellénské platidlo§ 150 a viz v přílohách oddíl "míry & váhy"

Tetramnéstos ze Sídónu, s. Anysův, k. (?)§ 531 

Tetrapolis, obec v Attice založená údajně Xúthem spojením Marathónu, Probalinthu, Trikorytha a Oinoé; Pelasgy zváno Hyttéia§ 1555, 750, 430, 178  

tetrapolis, achajská v Palaistíně§ 1400 

tetrapolis, dórsk᧠viz Dóris 

tetrapolis lyck᧠150, 83 a viz s. v. Oinoanda

tetrarchés, "čtyřvládce", tetrarchie (od tetras, "čtyřka"), hellénistické označení pro dynasty rozdělených zemí na autonomní celky. Tetrarchie, obrat vzat z dávnověku Thessalie, která byla původně rozdělena na čtyři (kmenové) části. V imperiální éře však dostávaly označení tetrarchií též malá území v Syrii a Lykáonii stojící snad pod jedním lokálním dynastou. 
Jiná t. jako „vláda čtyř“ u Římanů zavedena Diokletiánem (spoluvládl s Maximiánem od roku 285) roku asi 293 se dvěma augusty a dvěma caesary (Cónstantius I. a Galérius); všichni byli v Podunají. Srov. také pod provincie. Cónstantius II. (337 – 361) byl po cca. sedmdesáti letech zase samostatně vládnoucí panovník (a to od roku 350) a ani neměl od roku 353 žádného protivládce. Diokletiánovský model tetrarchií dlouho nevydržel, jednota říše byla ohrožena a brzy k rozpadu došlo i fakticky:§ 285+, 293+, 305+ 
tetrarchés v Thessalii§ 700, 374, 364, 344, 342 a viz Thessalie
tetrarchés v Galatii§ 700, 86, 64, 58
tetrarchés v Iúdeji§ 700, 41, 5, 4
tetrarchés kai archiereus, tj. vládce a velekněz, v Anatolii a v Syrii, v theokratických knížectvích, srov. ethnarchés kai archiereus v Iúdeji roku 64§ 86, 85, 58, 30, 20

tetrarchés, v antigonovské Makedonii armádní hodnost§ 180

Tetricus I., II.§ viz C. Pius Esuvius Tetricus 

Tette z Nuchašše, dyn.§ 1365, 1360, 1320  

Galeó Tettiénus Petróniánus§ cos. suff. 76+ 

Tettius Fácundus§ cos. 336+ 

L. Tettius Iúliánus, legát§ 69+, cos. suff. 83+, 88+  

T. Tettiénus Serénus§ cos. suff. 81+ 

Tettix z Kréty, gen. Tettiga, kolonista§ 648

Teudžoj§ viz Ankyrón polis 

Teucheira§ viz Taucheira

Teukros z Athén, udavač§ 415

Teukros z Babylónu (?), astrolog§ 25+

Teukros z Épeiru, syn Alkety§ 312
Teukros z Kýziku, historiograf§ 25+

Teukros ze Salamíny, mýth. zakladatel kyperské Salamíny, b. Aiantův§ 1180, 709, 391, 450, 411, 41

Teukros z Troie, s. Skamandrův, první k. Troie, snad souvisí se jménem násilnických migrantů Čekerů§ viz tam

Teumman z Elamu, k., ass. přezdívka z dom. jména Tebti-Chumban-Inšušinak§ 663, 653, 646 

Teuta z Illyrie, ka., manž. Agrónova§ 438, 230 - 228

Teutamás z Makedonie, velitel argyraspidů§ 319, 316

Teušpá z Anšanu§ viz Teispés

Teušpá z Kimmerie, dyn.§ 679 

Teuthraniá, m. v Aiolidě a krajina v Mýsii, okolí Pergama§ 399, 283

Teuthróné, m. v Lakónie§ 195

Teutoboduus, Teutobod/Theutobod, k. Teutonů§ 102

Teutoburský les, Teutoburger Wald§ 16, 13, 12, 6, 4-, 6+, 9+, 15+, 16+, 58+    
Lesnaté pohoří v sev. části dn. německé spolkové země Severní Porýní-Západní Falc (NRW) a na jihu Dolních Sas s původním jménem Osning; není shodné s Tacitovým Teutoburgiensis saltus, jehož lokalisaci neznáme. Nicméně roku 1616 se objevilo první přejmenování pohoří Osning za Teutoburger Wald, a to převládlo. Za místo katastrofy P. Quínctília Vára v září 9 n. l. se s velkou skepsí pokládá louka u Kalkriese c. dvacet kilometrů severně od Osnabrücku v Dolním Sasku, kde je moderní museum navštěvované ročně sto tisíci zájemci. Roku 1987 zde bylo nalezeno bojiště, ale dnes se většinou badatelé domnívají, že tu šlo o bitvu v rozsahu kohorty a z roku 15 n. l., tedy za Germánikova tažení. Zbytky valu velkého ležení byly presentovány roku 2019 u Sennestadtu na okraji pohoří a tábor o 26 hektarech byl pokládán za hlavní ležení pro trén Várových tří legií. 

„Hermannův pomník“ zasvěcený císařem Wilhelmem I. roku 1875 stojí v T. lesu u Detmoldu a Bielefeldu, okres Lippe v NRW. Lesy už osm staletí patří rodu Lippe. Viz pod Germáni.

Teutomatus z Nitiobrogů, velmož, s. Ollovicónův§ 52 

Teutonové, lat. Teutonés i Teutoní, řec. Teutones, pův. Germáni sídlící vedle Kimbrů v Jutsku, popř. mezi Labem a Vislou§ 113, 104 - 102, 86, 57-, 167+ 
Srov. pod Germáni. Podle jiného názoru germ. označení zřejmě keltského kmene, který se připojil k tažení germ. Kimbrů; srov. pod Atuatukové/Aduatukové. Jejich ztráty u Aquae Sextiae byly tak veliké, že Massilští si z kostí padlých dělali ploty kolem svých vinic.

Texas, americký stát§ 480 

Texcoco, aztecké velkoměsto§ 1800 

textil, vetkávání zlata do látky§ 138

Tezaga, m. v okolí asi Karthága polohy nezn.§ 148

těžba, rud§ viz pod zlato a objevy

těžkooděnci, řec. hoplítes§ 429, 425