223-220

 

************************************************************

223.

Ol. 139, 2

89 SE

25 AE

(neznámý)

a. u. c. 531

C. Flaminius I. a P. Furius Philus

************************************************************

Boiótarchem tohoto roku byl Onásimos. 

Sedmého roku achájsko-lakedaimonské válkydo které se mstivému Arátovi Sikyónskému podařilo minulého roku zatáhnout Makedonii, dobyl na jaře Antigonos III. Dósón Tegeu, Orchomenos obléhaný Acháji s přestávkami od roku 227, a Mantineia byla nejenže dobyta, ale také srovnána se zemí a na Arátův pokyn bylo všechno mužské obyvatelstvo v počtu asi devíti tisíc mužů, všechny ženy i děti prodány do otroctví!

Mantineia žila v permanentním domácím napětí typických sporů pro onu dobu mezi latifundisty a démokraty: asi roku 244 se dala k Aitólskému spolku, roku 229 se jí zmocnil Kleomenés, o dva roky později znovu Achájové pod Arátem, ale roku 226 Mantinejští achájskou posádku vyvraždili a znovu otevřeli brány Kleomenovi. • Po roce 335 (Théby) byla Mantineia prvním městem, které si Hellénové nebo Makedonci zničili sami. 

Následujícího roku byla Mantineia nově osídlena (viz tam) pod jménem Antigoneia, která byla od roku 27 autonomní polis, jejíž existence je doložena ještě v Hadrianově době (od roku 125 n. l. po Hadrianově návštěvě ve městě existovala opět pod původním jménem). Máme zachovánu i její ražbu.

Na tomto tažení se k Antigonovi a Achájům dobrovolně přidala arkadská města Telfúsa a znovu Héraiá (viz o jejím dobytí Acháji roku 236). V květnu se stal podruhé (?) achájským stratégem Tímoxenos. V pozdním létě odeslal král Antigonos jádro své armády domů do Makedonie k rodinám a sám s malým sborem přezimoval v Aigiu v Acháji. V řijnu vyplenil Kleomenés III., který byl po celý rok v defensivě, důkladně Megalopoli, kde se poprvé na scéně objevil jako obránce města další z podivných „politických géniů“ pozdní Hellady Filopoimén, jemuž Římané říkali, zřejmě se značnou jízlivostí, „poslední z Řeků“. Nyní pomohl odvést obyvatelstvo rodné Megalopole do Messény. Všechny výše uvedené události z Hellady lze datovat do období od května roku 224 do září roku 223, srov. v předešlém roce.

Na jaře se Seleukos III. Sótér (c. 20) opět vypravil přes Tauros do Anatolie. Průběh tažení neznáme. Někdy po 24. simánu/po 10. červenci byl král kdesi ve Frygii zavražděn jistým Níkánorem a Keltem Apatúriem. Seleukos Sótér vládl od roku 225. Příčiny atentátu neznáme.

Nejstarším příslušníkem Seleukova rodu, který připadal v úvahu při nástupnictví, byl Acháios Mladší (II.), Andromachův syn (otec byl od roku 235 v Alexandrii v zajetí, srov. rok 220). Acháios II., který dal neodkladně královrahy popravit, ale diadéma odmítl a tak vojsko provolalo králem mladšího Sótérova bratra Antiocha III. zvaného později Megas/Veliký (Římany ovšem zlomyslně). Mladý král měl zrovna osmnáct let (jeho život ukončila násilná smrt roku 187). Je možné, že do této doby, tzn. do doby proklamace nového krále, nominálně vládl Seleukův nezletilý syn Antiochos(?). Antiochos III. vládl nejprve samostatně do roku 211 (jeho první samostatná vláda).

Jádro seleukovského vojska odvedl do Syrie vojevůdce Epigenés. Acháios II. zůstal v Anatolii jako stratégos celé CistaurieOženil se s Láodikou, dcerou Mithridáta IV. Pontského s Láodikou, dcerou Antiocha II. (srov. rok 149; jiná než manželka Antiocha III., srov. rok 222) a do roka porazil krále Attala I., jemuž nyní zůstal vlastně jen Pergamon s nejbližším okolím.

Antiochos III. jmenoval stratégem horních satrapií Molóna, satrapu Médie, jemuž měl vypomáhat jeho bratr Alexandros, satrapa v PersiděJe to poprvé, co tak vysoký úřad, stratégii horních satrapií, zastával nečlen panovnického rodu. Antiochovým hlavním „ministrem“/epi tón pragmatón zůstal Hermeiás z Kárie, který tuto funkci zastával pravděpodobně už u králova otce.

V příštích dvou letech se v největších mocnostech Středomoří vymění generace vládců, války v oikúmeně povedou k poruše hellénistické rovnováhy sil a uvolní cestu Římanů ke "světovládě".

V Itálii se vzdali keltští Anarové (jejich postupnou cestu směrem na severovýchod srov. roku 10), a tím se celá rovina na severu až k Pádu dostala do římských rukou. Pokus C. Flaminia vniknout za Pád na území Insubrů se nezdařil, třebaže v bitvě s padesáti tisíci Kelty zvítězil. Doma chtěl senát konsuly soudit za to, že neuposlechli příkaz okamžitého návratu, když se zjistilo, že za jejich volby nebyla znamení příznivá. Lid jim však odhlasoval oběma triumf (C. Flaminius nad Gally 10. března, P. Furius 12. března nad Ligury a Gally) . 

V Číně zničila armáda Čchinů pod velením Wang Ťiena stát Čchu/Chu. Tažení vypuklo rok předtím a Wang velel šesti set tisícům mužů.

************************************************************

222.

Ol. 139, 3

90 SE

26 AE

(Archeláos)

a. u. c. 532

Cn. Cornelius Scipio Calvus a M. Claudius Marcellus I.

(Q. Fabius Maximus byl poprvé diktátorem někdy v letech 222 až 219)

************************************************************

Boiótarchem na tento rok byl Hippiás (I.).

Na jaře odešel Antigonos III. Dósón z Acháje do Argu. Kleomenés III. plenil celou Argolidu a přímo pod hradbami Argu, k boji ale nedošlo. Pak Dósón přitrhl k Tegeji, Kleomenés obnovil plenění Argolidy, vrátil se však domů. V květnu byl podvanácté v úřadu stratéga spolku Achájů Arátos ze Sikyónu. Král Dósón dostal posily z Makedonie a mimo jiné dorazily pomocné sbory z Boiótie, Épeiru, Akarnánie i z Illyrie od Démétria z Faru žijícího později od roku 219 na pellském královském dvoře u Dósónova nástupce, viz tam; okamžik, který asi s nelibostí sledovali Římané. Spojenecké vojsko mělo 27 600 pěších mužů, z toho 13 300 Makedonů, a 1200 jízdních.

Pravděpodobně za slib navrácení svých kárských území se na stranu Dósónovu skrytě postavil rovněž Ptolemaios III. Euergetés I., který Kleomena několik dnů před bitvou vyzval, aby uzavřel s Makedoncem mír (srov. jeho finanční podporu Sparty od roku 226). Opuštěný Kleomenés poskytl svobodu šesti tisícům heilótů, kteří si směli koupit svobodu za pět min a zařadil je do spartské armády, z níž dva tisíce mužů bylo vyzbrojeno po makedonsku se sarísami. Dohromady dokázal Kleomenés postavit do pole pouze dvacetitisícovou armádu. 

V červenci došlo u Sellasie k rozhodující bitvě achájsko-lakedaimonské války, která trvala do roku 229. Výsledek bitvy byl zároveň osudový pro celý lakedaimonský stát: makedonsko-hellénská symmachie deklasovala Sparťany tak, že ze šesti tisíc občanů ve zbrani jich přežilo jen dvě stě. V bitvě padl i Kleomenův bratr a spolukrál Eukleidás či Epikleidás. Král Kleomenés III. s rodinou a přáteli ještě téhož dne v noci po bitvě vyplul z Gytheia přes Kythéru, Aigialii a Kýrénu do Alexandreie, kde mu byl Ptolemaiem poskytnut asyl. Cestoval s ním asi také jeho rádce Sfairos. • Rok 222 je nejzazším datem pro trvání druhého spolku Peloponnésanů, obnoveného roku 267.

Krátce po bitvě u Sellasie dostal král Antigonos III. Dósón zprávu, že do Makedonie opět vtrhli DardanovéProto rychle uspořádal poměry ve Spartě, kterou spojenci našli nehájenou. Byla obsazena podruhé v dějinách (srov. rok 284?); pokud by zpráva z uvedeného roku historicky nesouhlasila, byl by rok 222 datem vůbec prvního ozbrojeného vstupu cizince do města Sparty (srov. rok 371)Dósón zrušil v Lakedaimonu instituci královlády, obnovil eforát (srov. rok 226) a funkčnost gerúsie. Nakolik zrušil pozemkovou reformu a další Kleomenova opatření, nevíme, ale jistě se exulanti domáhali svého. Lakedaimón přišel o menší území na Táygetu ve prospěch Messénie, Ve Spartě zanechal Dósón posádku, jejíž velitel Brachyllás z Boiótie (z Théb?), syn Neónův, pocházel z promakedonské rodiny a ve Spartě plnil ještě funkci makedonského místodržitele/epistataCestou domů uzavřeli Dósón s Arátem v Argu při nemejských hrách odložených o rok úmluvu, podle níž byly Tegea a nově osidlovaná Mantineia přinuceny vstoupit do spolku Achájů, Orchomenos a Korinthos dostaly makedonské posádky.

Koncem roku osídlil Arátos nově Mantineiu jako Antigoneiu (viz předešlý rok). Celá Arkádie se stala členem spolku Acháiů a spolek Arkaďanů zřejmě jako státní útvar nyní zanikl: Druhý spolek Arkaďanů existoval od roku 255 (srov. tam; první 370 až asi 338). Nadšený Arátos kromě toho prosadil, aby Achájové slavili hry antigoneie. Mezitím obsadili Dardanové Paionii a plenili MakedoniiDo zimy a během ní trvaly boje Antigona s vetřelci, kteří odvlekli s sebou velkou kořist a dvacet tisíc zajatců; o makedonské odplatě viz roky 219 a 217, ale také nové boje roku 209sqq. (pokud se údaj o zotročených makedonských poddaných netýkal až těchto pozdějších vpádů).   

V létě tohoto nebo následujícího roku se oženil král Antiochos III. v Seleukeji na Eufrátu zvané epi tú zeugmatos/Na mostě, později prostě Zeugma, s Láodikou III., dcerou krále v Pontu Mithridáta IV., kterou Antiochovi přivedl Mithridátův nauarchos Diognétos (jiná než manželka Acháia II., viz předešlý rok). • Byla to na této úrovni první svatba hellénistického vladaře s Neřekyní. Láodiké III. ale rozhodně nebyla brána za barbarku: její matka Láodiké I. Pontská byla dcerou Antiocha II. Thea, viz rok 249.

V Itálii v bitvě u Clastidia porazil římský konsul M. Claudius Marcellus keltské Insubry posílené Gaisaty. Osobně v boji přemohl a zabil insuberského krále Virdumara, jehož zbroj zasvětil jako spolia opima, doslova „tučná kořist“, teprve jako třetí z Římanů (srov. rok 751 a 437). Po boku Insubrů válčili tehdy též Germáni, jak tvrdí k roku 222 oficiální seznam triumfů/fasti triumphales redigovaný za Augusta: "M. Claudius Marcellus, Markův syn, vnuk Markův, úřadující konsul, (triumfoval) nad Gally insuberskými a Germány o březnových kalendách a přinesl spolia opima [po zabití] vůdce nepřátel Virdomara u Clastidia/M. Claudius M. f. M. n. Marcellus an. cos. de Galleis Insubribus et Germ[an.] K. Mart. isque spolia opima rettu[lit] duce hostium Virdomaro ad Clastid[ium interfecto]." Je to první zmínka o Germánech v římských dějinách. 

Římané dobyli a obsadili města Insubrů Acerrae, Mediólánum (které mělo být založeno Kelty již roku c. 600) a Comum. Insubrové byli pacifikováni a celá Itálie až k Alpám se dostala do římské moci. To byl konec rozhodující války s italskými Kelty, která vypukla roku 232. • Keltská invase do Itálie začala v roce 397, ale teprve t. r. bylo keltské nebezpečí definitivně odvráceno. Následovala jen dílčí povstání.

V Číně Čchinové definitivně zlikvidovali stát Jan/Yan: výpravou na poloostrov Liao-tung/Liaodong byl lapen král Si/Xi a cestou zpět vládce Taje jménem Tan/Dan, viz rok 228. násilné spojování území bývalého císařství vrcholilo (srov. roky 247, 230, 228 a rok následující).

************************************************************

221.

Ol. 139, 4

91 SE

27 AE

Thrasyfón

a. u. c. 533

M. Minucius Rufus a P. Cornelius Scipio Asina

M. Aemilius Lepidus II. suff.

(o diktátorovi viz rok 222)

************************************************************

Boiótarchem tohoto roku byl Potidaichos. V květnu se stal potřetí (resp. podruhé, srov. rok 223) stratégem spolku Achájů Tímoxenos, na podzim stratégem spolku Aitólů Aristón.

Koncem roku vypukl spor mezi Acháji a Aitóly. Lakedaimonští se přihlásili k přátelství s Aitóly z roku 229 (viz příští rok).

Na Krétě dobyla koalice měst Knóssos a Gortys (Gortyné či Gortyn) podporovaná Aitóly a vyvrátila město Lyttos (též Lyktos), které jako spartskou kolonii podporovali Lakedaimonští. Muži z Lyttu byli v té době na tažení, když na Lyttos Knósští udeřili a odvedli jejich rodiny. Zbylí Lyttští pak odešli do Lappy, viz rok následující. Gortys v téže době prošla krátkou občanskou válkou, kterou vyhráli "starší" nad "mladšími" z občanů. Později dostala od Ptolemaia Filopatora nové hradby.

Bojů na Krétě se poprvé zúčastnil Arkaďan Filopoimén, který na sebe poprvé upozornil v bitvě u Sellasie. Bojoval zde do roku 220. • Trvání a průběh válek mezi krétskými státy nám jsou zcela neznámy. Zachovalo se pouze několik episod a okrajových zpráv. Na Krétě se mezi jednotlivými státy válčilo vlastně nepřetržitě od čtvrtého století. Ostrov byl vždy velkým reservoirem vojáků a válečnických zkušeností pro kohokoli, kdo hledal vojenskou námezdní sílu - žoldnéře. Spartští králové na ostrově válčili odjakživa, viz rok 775.

Démétrios Farský si získal illyrské Istry a Atintány.

V Alexandrii zemřel začátkem roku král Ptolemaios III. Euergetés I. (asi 60; vládl od roku 246; doba jeho smrti se klade též do rozmezí 18. října až 31. prosince roku 222). Byl posledním z Ptolemaiovců, který vedl expansionistickou zahraniční politiku. Po něm zůstaly již jen snahy po restauraci říše. 

Euergetovi I. se dostalo v kultu rovněž jména Velký král a lidově byl zván přezdívkou Tryfón/Hrdý, resp. Nádherný. • Euergetés I. se zapsal do povědomí Egypťanů ze všech Ptolemaiovců nejvíce. Za jeho vlády se údajně v Egyptě objevil naposledy pták foiníx.

Euergetovým nástupcem se stal jeho syn Ptolemaios IV. Filopatór I. (c. 24; vládl do roku 205, kdy zemřel, oficiálně ale do roku 204, kdy byla jeho smrt zveřejněna). Jeho oficiálními přídomky byla jména Sótér Níkéforos, Dionýsos a Theos Megas. Lidově se mu říkalo Gallos či Tryfón, nebo také „ten, co patří Agathokleji“. Filopatór byl sice od roku c. 211, viz tam, ženat se svou sestrou Arsinoou III., a vládli jako Theoi Filopatores, ale slovo u krále měla právě Agathokleia, dcera umělkyně Oinanthy ze Samu, která začala dělat karieru u alexandrijského dvory za Ptolemaia Filadelfa, viz rok 276, a na tom vztahu se přiživoval její bratr Agathoklés.  

Jeho rádci-ministry byli Alexandriňané Sósibios, syn Dioskúridův, a Agathoklés, syn Theoxeny mladší a vnuk Agathoklea Syrákúského, kteří zastávali přední místa již na dvoru Euergeta I. Sósibios dal nejprve v lázních zavraždit Filopatorova mladšího bratra Maga II., pak jeho strýce Lýsimacha a matku-královnu Bereníku II. Euergetis (jejím dalším oficiálním přízviskem bylo Sózúsa/Spásná). Roku 205 po smrti Filopatora dal zavraždit i Bereníčinu dceru Arsinoé III., aby se nestala poručnicí svého syna Ptolemaia Epifana. 

Podle jedné tradice měl být údajně při vraždách nápomocen i král Kleomenés III. Lakedaimonský, což může být tendenční pomluva. Všechny vraždy se samozřejmě staly s vědomím krále Filopatora I., který "řídil vládu jako nějakou neustávající slavnost/panégyrikóteron diége ta kata tén archén". Nicméně se brzy ukáže, jak se přesvědčí Antiochos III., že byl král, resp. jeho žoldnéřská klika u dvora podceňováni, viz zde níže; stejné chyby se dopustil Antiochos při odhadu schopností římských.

Krátce po Euergetovi I. zemřel ještě v zimě 222/1 resp. na začátku tohoto roku na vojenském tažení proti Dardanům na chrlení krve král Makedonů Antigonos III. Dósón (c. 60; vládl od roku 229). Vojsko provolalo králem tehdy sedmnáctiletého syna Démétria II. Filippa V. (vládl do roku 179)Filippos V. pokračoval v boji s Dardany, kteří se nyní zmocnili největšího paionského města Bylazóra/Bylazór, viz rok 217. Za dosud nezletilého Filippova poručníka byl určen Apellés, velitelem peltastů Leontios, ministrem pro zahraniční záležitosti a pro otázky vojenské (archigrammateus; srov. se Seleukovci roku 220) se stal Megaleás a Taurión byl potvrzen stratégem na Peloponnésu (viz o jejich osudech roku 218).

Král Antiochos III. se po svatbě s Láodikou III. v Zeugmatu chystal na výpravu proti egyptským opěrným bodům v Koilé Syrii a dával dohromady velké vojsko. Tak vypukla čtvrtá válka syrskákterá trvala do roku 217.

Seleukovec postoupil až do údolí Marsyás (= dn. Biká), dál mu bránily opevněné posice držené ptolemaiovskými vojáky pod velením Aitóla Theodota. Královo další tažení v Syrii ukončila zpráva o usurpaci trůnu v Médii a v AnatoliiSatrapa Médie a současně stratégos horních satrapií Molón přijal královský titul a diadéma a totéž učinil stratégos pro Cistaurii, který právě zahnal krále Attala na jeho hrad v Pergamu, v Sardech Acháios Mladší (II.)

Oba se měli takto povýšit údajně ze strachu před Antiochovým ministrem Hermeiou. Na Molónovu stranu se rovněž postavil jeho bratr Alexandros a další vysoký seleukovský hodnostář Neoláos. Antiochos poslal proti Molónovi svého nevlastního bratra (hémiolios) Theodota a stratéga Xenóna. Sám zatím zůstával na Hermeiovo doporučení v Koilé. Stratégos (Mesopotamie?) Zeuxis zabránil Molónovi dostat se přes Tigris na západ. Jiný Antiochův stratégos Xenoitás z Acháje se v pozdním létě přes Tigris dostal, byl tu ale Molónem obelstěn, přepaden ve vlastním táboře a sám v předem ztraceném boji padl.

Molón bez boje obsadil Seleukeiu na Tigridu, seleukovské sídelní město horních satrapií, kterou Zeuxis a velitel města Diomedón vyklidili. Zmocnil se celé Babylónie a rovněž bez boje města Seleukeie na Eulaiu/Sús kromě jejich hradu, kde setrval Antiochovi věrný velitel Diogenés. Na Antiochově straně zůstal také stratég či satrapa „satrapie u Rudého moře“ jménem Pýthiadés.

Mezitím potlačil v Kyrrhestice Antiochův ministr Hermeiás vzpouru uvnitř královského vojska pro nevyplacený žold. Proti schopnému stratégovi Epigenovi zosnovoval úklady. Dosáhl toho, aby nedoprovázel krále na tažení proti Molónovi do Mesopotamie, ačkoli to od začátku prosazoval proti Hermeiovi, který povstání zlehčoval a doporučoval táhnout proti Ptolemaiovcům. 

Nakonec si Hermeiás pomohl podvrženým dopisem údajně Ptolemaiovým Achaiovi dokládajícím Epigenovy styky s povstalci a s pomocí velitele apamejské posádky Alexise byl usvědčen a na místě v létě roku 220 pro vykonstruovanou zradu popraven. 

Antiochos III. dorazil kolem zimního slunovratu do Antiocheje v Mygdonii-Nisibis. 

První římská výprava proti illyrským pirátům z národa Histrů do IstrieJak souvisela tato válka s aktivací illyrských pirátů Démétria Farského a Skerdiláidy, viz rok následující a srov. rok 228, není známo. 

Jako protiváha patricijských římských her byly poprvé ve dnech 4. - 12. listopadu konány plebejské hry, ludi plebei(další reformy viz následující rok). C. Flaminius začal stavět svou proslulou silnici (viz následující rok) a dal postavit druhý circus v Římě, circus Flaminii.

V Hispániích byl domorodci (jedním ze podplacených osobních otroků nebo Kelty) zavražděn vrchní velitel Kartháginců Hasdrubal, který byl ve funkci od roku 228. Stalo se tak buď na konci tohoto nebo začátkem příštího roku. Vojskem byl provolán a z Karthága vrchním velitelem potvrzen bojovný Hannibal (25), syn Hamilkara Barky, který v Ibérii zahynul roku 228. Hannibal se narodil roku 246, do Hispánií přišel s otcem jako devítiletý, velitelem vojsk se stal jako dvacetipětiletý a život si vzal roku 182 jako třiašedesátiletý. Otec ho před odchodem do Hispánie v Karthágu před lety zapřisáhl, aby se nikdy nepřátelil s Římany.

První samostatné tažení vedl Hannibal proti ibérským Olkadům a dobyl jejich sídelní město Althaiu/též Cartalu, dn. Orgaz v Kastílii.

Hellénistické monarchie doznávaly v těchto letech generační výměny na trůnech, měnily se palácové garnitury. Po epigonech nastupovala generace dynastů s nezvykle velkými očima a neobyčejně špatnými úsudky tragicky se míjejícími s realitou. Jakkoli měli všichni z Hellénů před sebou italské a sicilské zkušenosti épeirského válečníka Pyrrha a výsledky první velké války s Púny, římskou mocnost bral vážně málokdo. Proudy hellénského světa tolik dbající na vyváženost se jakoby vylily ze svých břehů a v sebezahleděnosti přijímali dynastové jedno ničivé rozhodnutí za druhým. Indolentní hellénská dekadence přivodila v letech c. 220 až 190 rozhodující mocenské proměny v celém Středomoří, kdy Římané všechny své soupeře deklasovali na druhořadé, málo nebezpečné veličiny.   

V Číně vyvrátil stát Čchin/Qin stát Čchi/Qi na poloostrově Šan-tung/Shandong. Ťien/Jian, Poslední král Čchi, byl zajat i s dvorem. Čchinové se zmocnili všeho a sesazeného krále poslali s nejbližší rodinou do pustiny, kde údajně zemřel Ťien hlady. 

Tím se opět celá země/říše středu dostala pod jednu ústřední moc. Stát Čchin existoval od roku 897 a jeho sídelním a nyní i císařským městem bylo Sien-jang. Nové období čínských dějin se nazývá dobou dynastie Čchin (trvala do roku 207). Zároveň skončila éra válčících států (začala roku 453, srov. rok 403).

Novým čínským císařem z dynastie Čchin se stal Čchin Š’chuang-ti, "První císař Čchinu", který vládl od roku 247 jako král, jako císař do roku 210. Původním jménem byl Čeng, Jing Čeng/Ying Zheng.

Čchin Š’chuang-ti dal postavit a pospájet starší úseky severně od řeky Chuang-che na ochranu před vpády ze severu tzv. Velkou zeď dlouhou čtyři tisíce kilometrů. Přes dva miliony lidí ji stavělo deset let! Práce řídil císařův syn Fu-su s generálem Meng Tchienem/Tian, který vedl války s Huny na severu, viz rok 225. Roku 214 zahájil stavbu kanálu Ling-čchu/Lingqu mezi povodím Jang-c' a Perlovou řekou urychlující dopravu proviantu pro armádu operující na jihu Číny. Vojenské výpravy konal po celou dobu své vlády a říši zvětšil. 

Císař velkoryse budoval komunikace atd., roku 213 se tvrdě postavil proti konfucianismu a dal pálit jeho knihy. Mezi nižšími vrstvami záhy povstaly nepokoje pro vysokou daňovou zátěž.

Císař položil základy státního centralismu, zemi rozdělil na 36 administrativních částí pro přímý výběr daní a pro zničení moci místní šlechty. Unifikoval míry, váhy a písmo. • O císařově odporu vůči konfucianismu a sympatiích k legalistům viz rok 520.

Š'-chuang byl posedlý hledáním věčného mládí a nesmrtelnosti. Vysílal výpravy, podporoval alchymisty (moudřejší raději prchli nebo se z výprav nevraceli, neboť neúspěch znamenal smrt). Zdá se, že alchymisté nakonec umořili císaře rtuťovými pilulemi, poněvadž uvěřil, že to je správná cesta k věčné existenci; viz rok 210. Když roku 211 spadl na dolním Jang-c' meteor shůry, kdosi na něj zlomyslně napsal: "Ve smrti Š'-chuang-tiho se země rozdělí." Císař dal celý kraj vyvraždit a meteor rozbít na prach.

Čchinova Čína a jeho nástupců byla největší říší starého věku s odhadem čtyřiceti miliony poddaných. Císař (narozen 259) zahájil stavbu svého rozsáhlého pohřebního komplexu A-fang-kung imitujícího živý svět roku 246 (dokončena roku 208) v sídelním městě Čchinů Sien-jang/Xianyangu starého císařského města Čchang-anu, dn. Si-anu (mausoleum objeveno roku 1974). 

Na ploše 56 kilometrů čtverečních stálo umělé město s sochami osmi tisíc bojovníků se vším všudy, s bronzovými vozy, sochami koní, ptáků a uprostřed s pyramidou ze zeminy sahající do výše 115 m (dnes 47 m). 

Doloženy lidské oběti, na onen svět musely doprovodit "Prvního císaře" všechny bezdětné dámy z harému, povražděni byli řemeslníci vytvořivší terrakotové postavy vojáků a 36 jeho milenek. V komplexu s koryty řek s rtutí sloužilo na pět tisíc kněží a mausoleum prý stavělo po roce 221 na sedm set tisíc lidí. V kraji je dnes pět set pohřebních pahorků, v nichž leží ostatky 32 císařů tří dynastií z osmi staletí. 

************************************************************

220.

Ol. 140, 1

Zópyros ze Syrákús

92 SE

28 AE

(Menekratés)

a. u. c. 534

M. Valerius Laevinus I. a Q. Mucius Scaevola

P. Veturius Philo a Q. Lutatius Catulus

(o diktátoru viz rok 222)

************************************************************

Boiótarchem byl Androníkos.

Helladou se postupně šířila spojenecká válka/symmachikos polemos trvající do roku 217. Součástí koaličních bojů byla druhá válka illyrská (trvala do roku 219, viz zde níže), která vypukla hned po smrti Antigona III. Dósóna expansí Démétria z Faru severním směrem, srov. rok předešlý, ale i jeho loupeživými výpravami do Egeidy (viz následující rok)Na jaře t. r. se za lupem vydali Aitólové: po uzavření panhellénské symmachie se dostali mezi makedonské a achajské kleště, cítili se ohroženi. Pod Lattabem a Níkostratem napadli u Kythér loď krále Filippa V., zmocnili se jí a s mužstvem ji prodali, poplenili pobřeží Épeiru a vpadli do Fókidy a Boiótie. Jiný oddíl pod Dorimachem z Trichónia, synem Níkostratovým, plenil v Messénii (zde spor s Figalií z předchozích dvou let, kdy tu jako aitólský pozorovatel u spojenců kryl bandy loupící messénský majetek a dobytek, který pak byl nucen spojencům uhradit). Pak se Aitólové po moři vrátili domů.

V květnu se po Tímoxenovi stal stratégem spolku Achájů potřinácté Arátos ze Sikyónu. Aitólové se znovu vrátili přes Rhion na Peloponnésos a přes Patrai, Fárai a Tritáiu obsadili Figaliu (srov. výše). Odtud vedeni Skopou a Dorimachem plenili opět v Messénii.

Na výzvu Achájů shromážděných se spojenci včetně Makedonů v Megalopoli, aby z Messénie odešli, sice Aitólové z opatrnosti reagovali positivně, ale domů s kořistí táhli jinou cestou než jak bylo domluveno, totiž, že nepůjdou přes Isthmos, ale Élidou a přes Rhion. V Arkadii u Kafyjí Aitólové pod Dorimachem v bitvě nad Acháji pod Arátem jasně zvítězili a za soustavného plenění a nejvíce na území Sikyónských se triumfálně vraceli domů napříč Peloponnésem přes Isthmos (srov. níže).

V srpnu se Achájové rozhodli, že by mohli do spolku přijmou Messéňanya Aitólové se usnesli, že by eventuálně vstoupili do války se spolkem Achájů.

V létě se spojil vládce části jižních Illyrů Démétrios z Faru s druhým údělným knížetem těchto Illyrů Skerdiláidou, bratrem Agrónovým, a vydali se s flotilou rabovat do hellénských vod, čímž porušili podmínky míru s Římany z roku 228 po první válce illyrské, srov. též rok předešlý.

Po neúspěchu u Pylu, kde byli odraženi, se oba dynastové rozdělili. Démétrios se s padesáti loďmi vypravil do KykladSkerdiláidás, který byl i švagrem vládce Athamánů Amýnandra, se jako spojenec Aitólů spojil s Dorimachem a Skopou a dobyli zradou Kynaithu v Arkadii, protože se vrátila do Achájského spolku (srov. výše). Kynaithané přijali na doporučení/nátlak Achájů zpět na tři sta vyhnanců, amnéstovali je a vrátili jim plná občanská práva. Jakmile došlo na usmíření, opustila achájská posádka město. Tu však navrátilci město vydali Aitólům, kteří mezi prvním povraždili zrádce. 

Po zprávě, že se blíží makedonské vojsko, Aitólové městečko zcela vypálili. Obnoveno již nebylo. Slavnost k poctě Dionýsově, při níž arkadští mužové nosili na ramenou býky, byla udržována ještě v době císařské. Sáhli též na Artemidin chrámový majetek u obce Lúsoi u Kleitoru.

Skerdiláidovi však Aitólové podíl na kořisti nedali a on se proti nim dohodl s Filippem V., který mu slíbil dvacet talentů ročního tributu. 

Démétrios z Faru byl zahnán z Kyklad RhodskýmiNa útěku připluli Illyrové, makedonští spojenci, i s lupem do Kenchrejí, kde se je snažil získat makedonský stratégos pro Peloponnésos Taurión (viz předešlý rok) pro pomoc Achájům proti Aitólům. Přišel ale pozdě, protože vracející se Aitólové se s peloponnéským lupem v klidu přeplavili z Rhia do Aitólie. V téže době vypukly nepokoje ve Spartě. Tři z pěti eforů byli proaitólští, rostl odpor k proachájským politikům (viz níže a rok následující).

Na panhellénském shromáždění v Korinthu vydali král Filippos V. a Arátos společné ultimátum Aitólům za to, že plenili spojenecké území na Peloponnésu. V Aigiu obnovil král Filippos makedonsko-hellénskou symmachii (srov. rok 224) a Skerdiláidás Illyrský se stal makedonským spojencem. Následovalo vyhlášení války Aitólům, viz příští rok. 

Krátce předtím na podzim zvolili Aitólové stratégem spolku Skopu. Machatás byl Aitóly poslán do Sparty, aby Lakedaimonské přemluvil k odpadnutí od achájsko-makedonské koalice, ale bez úspěchu. Na to ve Spartě proběhl prokleomeneovský puč, v němž byli proachájští a promakedonští politici a občané povražděni včetně jejich vůdce efora Adeimanta, nebo exulováni. Většina z nich se uchýlila do Tegeje, kde zrovna před cestou do Korinthu pobýval sedmnáctiletý král Filippos V. (viz příští rok)Pučisté uzavřeli spojenectví s Aitóly a doufali, že se z Egypta vrátí Kleomenés III. (viz však příští rok).

Na Krétě pokračovala válka lyttská (srov. předešlý rok). Koalice měst Lyttu, Keretají, Lappy, Óriónu, Polyrrhénie (města kdysi společně zakládaná achájskými a lakónskými osadníky) a Arkaďanů požádala o pomoc Acháje a krále Filippa V.: města byla již dříve ve spojenectví s králem Antigonem III. Dósónem. Koalice dostala pomocné oddíly a Filippos poslal oddíl žoldnéřů z Illyrie, jemuž velel Platór.

Protivník ve válce lyttské Knóssos dostal pomoc z Rhodu, které velel Polemoklés, ale koalice dobyla Kydónii, Eleuthernu a Apteru, kterou předtím ovládali Knósští a Gortýnští. V Gortýně část státního území ovládali exulanti. Eleutherna pokračovala ve válce s Rhoďany prostřednictvím pirátů. Nápisně dochovaná přísaha efébů Dréru složená bohům, héróům a héróinám (krét. héróassa), také pramenům a řekám, zavazovala mladíky, že "nikdy nebudou držet s Lyttskými, a to ani svým umem, stroji, ani v noci ani za dne/mé mám egó poka (ión. pote) tois Lyttiois kalós fronésein mé te technai, mé te máchanai, mé te en nykti, mé te ped'(ión. meta) hámerán". Za to budou věrnými spojenci Knósských a Miléťanů. Museli též zasadit každý olivu a starat se o ni a kdo z nich to neudělal, zaplatil padesát statérů pokuty/"kai elaián hekaston fyteuein kai tethrammenán apodeixai˙hos de ka mé fyteusei, apoteisei statérás pentékonta". - Opatření lze pokládat za první známý případ "ekologického" přístupu státní ekonomiky, viz v indexu s. v. ekologie.  

Vypukl spor mezi Rhodskými a Býzantskými pro zavedení průjezdního cla při proplouvání Bosporem, tzv. celní válkaNa stranu Rhodských se postavil král Bíthýnů Prúsiás I. Chólos, který nebyl s Býzantskými zadobře, na straně Býzantia stál Attalos I. Sótér a spoléhali na Acháia II. Rhodským se však podařilo přemluvit Ptolemaia IV., aby propustil Acháiova otce Andromacha, viz rok 235, a získali ho pro sebe proti Býzantincům. Lodím Rhoďanů úspěšně velel Xenofantos, syn Agéstratův. 

Býzantští, kteří již neměli na tribut pro spřátelené Kelty, pozdvihli proti králi Prúsiovi I. jeho strýce Zipoita či Tiboita III., syna krále Níkoméda I. s jeho druhou manželkou Étazétou či Heptazétou, ale vzdorokrál, který žil v makedonském exilu, pravděpodobně ještě tohoto roku cestou zemřel. Prúsiás měl nad Býzantinci od začátku v poli převahu.

Po zprostředkování Kanara/Kauara, syna (?) Komontoriova, vládce keltské říše Tylis (srov. rok 277, 255 a 212)jemuž Helléni v regionu vypláceli ročně osmdesát talentů výpalného, uzavřeli Býzantijští za epónymního úředníka-hieromnámona Kóthóna, syna Kalligeitonova, spojenectví s Prúsiou I., který jim vrátil všechen uloupený majetek a oblasti, a pak uzavřeli i mír s Rhodem: průjezdné úžinou bylo zrušeno.

Následovala finanční a vojenská pomoc Rhoďanů Sinópanům v jejich válce proti pontskému králi Mithridátovi IV. Králové Pontu byli osudovým nepřítelem Sinópanů, ale tentokrát si stará osada Mílétských samostatnost udržela. Do područí králů se dostala s římským posvěcením až po válce v letech 183 až 180 (viz tam)

V Kappadokii kolem roku 220 zemřel král Ariaráthés III. (vládl od roku 230). Nástupcem trůnu se stal jeho syn Ariaráthés IV. Eusebés/Zbožný (vládl až do roku 164, tedy 56 let). Eusebés se narodil pravděpodobně kolem roku 255 (srov. tam; jinou možností jsou roky 240 či 230).

Na samém začátku roku byl král Antiochos III. v MesopotamiiZ Antiocheie v Mygdonii/stará Nisibis se vypravil ke břehům Tigridu. Obě vojska, královské a povstalecké (viz předešlý rok), se setkala u Apollónie, sídelního města satrapie (či jen eparchie?) jménem Apollóniátis. Ještě před bitvou vojáci přecházeli ke královským. Po rychle prohraném boji si usurpátor Molón vzal život na bitevním poli. Neoláos unikl do Persie k Molónovu bratrovi Alexandrovi, kde nejprve zabil svou matku a Molónovy děti, pak spáchal s Alexandrem rovněž sebevraždu. 

Antiochos dal Molónovo tělo všem na výstrahu přibít na kříž. V létě potrestal ministr Hermeiás královské město Seleukeiu na Tigridu za její ostatně ne příliš výraznou podporu Molóna (vyhnal nejvyšší úředníky tzv. adeigany, popravy předních občanů, finanční pokuta tisíc talentů králem snížena na 150). 

Král jmenoval Diogena stratégem Médie, Tychón, archigrammateus vojska, tj. v seleukovské říši ministr války (srov. s Makedonií roku 221), byl jmenován stratégem satrapie na Rudém moři, Dioklés stratégem v satrapii ParapotamieApollodóros se stal satrapou v SúsiáněArtabazánés, dynasta v Atropaténě, který stál předtím na straně Molónově a proti němuž Seleukovec již vytáhl, se Antiochovi poddal a byl potvrzen ve vládě.

V téže době se narodil prvorozený syn krále Antiocha III. a Láodiky III. Antiochos, jeho pozdější spoluvládce; zemřel již roku 192.

Z podnětu osobního lékaře krále Antiocha Apollofana ze Seleukeie Syrské byl odstraněn nejmocnější muž dvora, intrikující ministr Kár Hermeiás, ještě nedávno výrazně zasloužilý o králův trůn a všemocný (viz předešlý rok). Královi přátelé ho v ústraní, když si Antiochos na oko "odskočil", ubodali, ženy dvořanů v Apameji ukamenovaly jeho manželku a jejich děti jeho děti. 

Acháios II., který se předešlého roku prohlásil králem v Sardech, odešel ze sídelního města Cistaurie a v Láodikeji na Lyku ve Frygii potvrdil svůj titul ceremoniálem přijetí diadématu. Zda tak učinil po úmluvě s ptolemaiovskou diplomacií, známo není. Když byl Antiochos na tažení do Atropatény, zamýšlel Acháios vpadnout do Syrie a s pomocí vzbouřenců v Kyrrhéstice se chtěl zmocnit trůnu. Vojsko však na podzim odmítlo táhnout proti legitimnímu vládci Seleukova domu, tak s ním vyplenil Pisídii, aby ho uklidnil. Antiochovi III. Acháios byl usurpátorem do roku 213.

Mezi lety 220 až 200 vládl v Meroé nejslavnější vladař říše Kúš Erq-amani, řec. Ergamenés. Ukončil mocenskou hegemonii kněží Ammónova kultu v Napatách: podle Ammónovy „věštby“ byl určován i nástupce trůnu!. • Kolem roku 200 byla v Meroé na základě pozdněegyptské kursívy (démotické písmo) vynalezena vlastní alfabéta a k tomu ještě hieroglyfická alfabéta pro monumentální nápisy, která byla málo používána: jazyk říše Kúš není dosud znám.

Před rokem 220 existovaly v Numidii dvě říšeříše Massylů s hlavním městem Cirtou, kde tehdy vládl dynasta Gala či Gula, a říše Massaessylůkde vládl Syfax. Oba jsou prvními jmenovitě známými vládci Numidů v historii (první zmínku o Numidii viz roku 397, srov. rok 213).

Zemřel Kerkidás z Megalopole (narozen asi roku 290) filosof, básník a politik, mimo jiné velitel Megalopolítských v bitvě u Sellasie. Kolem tohoto roku se narodil Polemón z Ília zvaný Periégétés/Průvodce, baedeker, vykladač, autor mnoha periégétických spisů-průvodců Helladou. Zemřel kolem roku 160.

V téže době se v Brundisiu narodil tragický básník M. Pacuvius (zemřel kolem roku 130 v Tarentu).

Doba censury C. Flaminia, cos. 223, s L. Aemiliem Papem, cos. 225. Při censu bylo zjištěno 270 713 občanů. Propuštěnci byli soustředěni do čtyř městských tribuí (Esquilina, Palatina, Suburana a Collina). Předtím byli zařazeni podle tribuí svých patronů. S Flaminiovou podporou byl roku 219 či 218 přijat Claudiův zákon (podle tribuna lidu Q. Claudia lex Claudia), jímž se senátorům a jejich rodinným příslušníkům zakazuje vlastnit lodi s větší nosností než 300 amfor, tj. 80 hektolitrů. O opatření proti luxusu v odívání viz rok 215.

Konsulové L. Veturius a Q. Lutatius dorazili s legiemi přes keltské území k Alpám. Zároveň byla dokončena silnice z Říma přes Umbrii na sever do Arimina, via Flaminia. Zajišťovala dobré spojení se severními, nedávno získanými oblastmi (viz rok 222). Na nové silnici byla založena kolonie Forum Flaminii u dnešního Foligna.

Již na jaře tohoto roku se v Římě začalo s rozpravou o válce s KarthágemPoselství Římanů vyprovokované rozhádanými Sagunťany, svými spojenci (viz rok 226), jednalo později v tomto roce nebo roku následujícího u Hannibala o možnosti nových dohod o uspořádání poměrů v Hispániích: bylo odmítnuto a později i v Karthágu, viz rok 218. Hannibal předtím úspěšně válčil ve středu poloostrova s Vakkaji, dobyl několik jejich měst a na březích Tagu/dn. Tajo keltibérské Carpetány/řec. Karpésioi  porazil ve velké bitvě, když jejich koaliční vojsko prý mělo sto tisíc mužů.