Šk (1)

Škipetaři§ viz Albánie

škola, travičsk᧠viz travičství a příbuzní, vraždy
škola a „základní školství“ hellénské, školy, učitelé, vychovatelé
Klasickou hellénskou vzdělávací institucí, jejíž jméno s velmi pozměněným obsahem vydrželo do moderních dob, je gymnasion (místo, kde lidé pobíhají nazí, „naháčství“, místo na cvičení, tělocvična/hřiště). Starost o gymnasia patřila v Ath. a dalších démokratických státech mezi leitúrgie, viz. Hlavou instuce byl gymnasiarchos, ředitel. Jemu podřízení byli učitelé, didaskaloi později zvaní paidagógoi (původně to však byli otroci-průvodci žáčka do školy).

Trenérovi příslušné sportovní discipliny se říkalo gymnastés/gymnasta. Cvičitel, tedy ten, kdo odpovídal za chlapcův či sportovcův výkon, byl paidotribés. K teamu gymnasia patřili maséři, např. aleiptés/masér-olejovač. Kromě sportu a vědám vyučovali v gymnasiu pištec-aulétés a kitharista-kitharistés.

V šestém století byla v Ath. tři gymnasia, v hellénistických Ath. šest, ale to mělo město již méně občanů. Maloasijská Priéné měla sice odhadem méně než deset tisíc obyvatel/občanů, ale dvě gymnasia. Nejstarší doložené gymnasion je na Théře, poslední postavili Athéňané ještě ve čtvrtém století n. l. Od hellénismu existovaly specialisované školy zápasnické, lékařské a léčitelské, řečnické, právnické. Systém přešel do římského života.

Nad učiteli a chodem gymnasií dohlíželi paidanomové. Gymnasion řídil gymnasiarchés, placený státní zaměstnanec. V císařské době ve Smyrně (chlubila se být vlastí Homérovou) dostávali od obce tři písaři ročně 600, 550 a 500 drachem za to, že naučili děti číst a psát. Dva učitelé tělocviku si přišli na 500 drachem, jeden hudby 700, jeden šermu 300 a učitel lukostřelby a vrhu oštěpem 250 drachem ročního platu.

Zkoušky se skládaly na radnici. Za Augusta byl roční učitelský plat 180 drachem, tj. 720 HS. Fungovaly soukromé "základní školy", lítterárius lúdus, cf. rok 15+. Státní správa a vyšší vrstvy a řemeslníci včetně provinciálů byly plně gramotné, u proletářů to bylo horší. Východ byl „vzdělanější“ než západ, srov. o gramotnosti pod knihy.

Protože byli školáci-studenti nedospělými jedinci, nepožívali žádných výhod, neexistovaly studentské spolky apod., které vznikly až v dobách přísného monotheismu, ve středověku. Co ovšem existovalo vždy, bylo brutální fanouškovství ne nepodobné sportovním a gladiátorským fandům. (Kraso)řečník Libanios z Antiocheie na Orontu, hvězda pozdní/druhé sofistiky ve čtvrtém století n. l., při líčení svých athénských let mluví o holích a nožích v rukách studentů, když se krvavě prali za slávu scholarchů svých škol.

Sami přednášející, ctihodní "profesoři" různých učení, vedli často osobní spory, a velmi tvrdě. Artemidóros ve čtvrté knize svého snáře vykláda sen sofisty Alexandra ze Seleukeie v Kilikii, viz o něm roku 133+, zaměřením asi platónika, že byl ukřižován. V reálu byl brzy na to udeřen jakýmsi kynikem dřevem do hlavy a zemřel; sen se naplnil, neboť mu dřevo přineslo smrt. 

Studentské nepokoje, jak je známe dnes, nemohly ve starém věku vzniknout, natož události slavného roku 1968 s nejslavnější studentskou revoltou: začala 2. května v Paříži obsazením levého břehu Seiny, Latinská čtvrť, trvala tři neděle a do stávky strhla na deset milionů dělníků (=ideální revoluční kombinace podle levičáckých představ; v latinoamerickém světě přistupují ještě „pokrokoví“ katoličtí faráři a indiáni-cocaleros/pěstitelé koky) a nejslavnější studentskou levičáckou revoltou byly události 2. října 1968 v Mexiku na náměstí Tlatelolco s odhadem třiceti mrtvými deset dnů před konáním letních olympijských her. Nejagresivnější jsou studentské organisace v Japonsku a Jižní Koreji.

Cílem „školství“ bývalo dysi předat žákům vzdělanost, paideiá, helleniké paideiá, lidskost; vztahuje se na celou osobnost, proto až dospělou. Dětský věk nebyl nijak vážen, neboť mu chyběla právě dimense „lidskosti“ a svobody, politického spolurozhodování. 

Latinským ekvivalentem je húmánitás (též filanthrópiá), vyšší vzdělání/-ost (opakem je immánitás, obludnost). Hellénští a římští učitelé v základních školách nešetřili ranami a rákoska byla jejich velmi důležitým náčiním. Tělesné tresty první zakázali teprve roku 1979 ve Švédsku. Rhabdos, srov. pod hry, nebo virgula byly téměř synonymem pro školství. Ostrogotským šlechticům se v šestém století (!) vůbec nelíbilo, že královna Amalaswintha/Amalasuntha, dcera Theodoricha Velikého, dávala svého osmi až desetiletého syna Athalaricha vychovávat po římsku, to jest pod učitelovou rákoskou. Podobné „ohledy“ germánským vůdcům vydržely dlouho, třebaže už nebylo Říma. Existovala kromě toho i jiná okonost. Tak Frank Karel Veliký vyrůstal negramotný a psát se naučil až v padesáti. 

Tu a tam klasický věk s rákoskami ve školství nesouhlasil. Platón v sedmé knize dialogu Ústava káže ústy Sókratovými: "Neuč chlapce násilím, ale hrou, abys mohl lépe vypozorovat, k čemu se kdo spíše hodí." Pro svůj ideální stát si ostatně Platón přál nejen stejnou školní výchovu a vzdělání i vojenský výcvik pro chlapce a dívky shodné, ale ty, s nimiž počítal jako s obránci státu/vojáky a do správních funkcích, ty doporučoval vzdělávat i průběžně dál a stále sledovat, zda jsou to opravdu ti správní až do jejich padesátky: pak by mohli konečně do funkcí. 

Vychovatelské role jsou doloženy v mesopotamských státech. Na dvoře assyrských králů fungoval vychovatel královských synů, murabbiánu/murabbânu ša maré ša šarri (rok 688). První základní školu v Římě založil až propuštěnec Sp. Carvilia, srov. o tom roku 231. 

školy hellénské filosofické§ viz jednotlivá učení a zde stručný přehled: 

Hellénské školy filosofické

Starý svět si členil cestu filosofických myslitelů a jejich škol podle, řečeno moderně, principu učitelského: návaznost byla spatřována především v tom, kdo byl původně žákem koho. První hellénské filosofy rozdělil do devíti škol/haireseis jinak neznámý filosof Hippobotos. Přehledné rozčlenění hellénských filosofů a jejich škol pak vypadá takto:

A. Doba mudrců, tzv. sedm mudrců (6. století). Z této skupiny nejmladší Ferekýdés ze Sýru byl učitelem Pýthagorovým a tak dal vzniknou tzv. italské větvi hellénské filosofie, a Thalés Mílétský, muž káro-helléno-foiníckého rodu, byl učitelem Anaximandrovým a tak se stal zakladatelem tzv. iónské větve. Mudrci si všímali hlavně kosmogonických otázek a otázek kosmologických. Viz v indexu pod sedm mudrců.

B. Předsókratici. Z obou větví sem z časových důvodů patří filosofové z konce 6. a celého 5. století. V iónské větvi to jsou tzv. iónští filosofové až po Archeláa, učitele Sókratova. Z italské větve sem patří pýthagorici, eleaté, fysici a tzv. atomisté. Vlivem sofistů se u předsókratiků již objevovala themata etická a politická a kolem jednotlivých filosofů se již shromažďovali žáci, často v pevně organisovaných a struktorovaných spolcích (např. spolky pýthagoriků v jižní Itálii). Zvláštní společenskou vrstvou byli pak „učitelé moudrosti“, sofisté, spojující filosofii, literární výuku, řečnictví a vědu v jedno, pravda, mnohdy na pochybné úrovni; viz pod sofisté.

C. Sókratés a sókratici, kteří se v tzv. iónské větvi rozdělovali na tzv. velké a malé (velcí: akadémici a peripatos; malí: megarici, eretrijská škola, élidská, skeptici, kýrénaici a kynici).

D. Hellénistické školy. Na kyniky a akadémiky v iónské větvi navazovali stoici, na atomiky v tzv. italské větvi epikúrici (tzv. Zahrada, képos). Římská doba nepřinesla ve filosofii nic nového. V posledních desetiletích prvního století př. n. l. se objevil tzv. eklekticismus (název je jednoznačný). V dalších třech staletích se začali do filosofie vracet mystické prvky a příslušnost k filosofické škole se podobala příslušnosti k náboženské sektě. Křesťanství pak se spekulativností a empirií na tisíciletí skoncovalo.

B. Předsókratici
Iónská větev předsókratovských myslitelů, kteří jsou obecně považováni za první filosofy, bývá též nazývána iónskou školou (ale pouze ve volném smyslu slova; stejně jako u eleatů nešlo o žádné společenství jako v případu pýthagoriků či později hellénistických škol). Iónští filosofové nehledali smysl života, ale pralátku, z níž je tvořen vesmír. První povýšili spekulaci nad theogonická dogmata. Thaletův žák Anaximandros z Mílétu, syn Praxiadův (611 - 546) viděl v neomezenu počátek a pralátku, kterou blíže nespecifikoval, a z onoho nekonečna věci vznikají nikoli proměnou živlů, ale soustavným pohybem se vylučují protivy. 

Celek je podle něho nezměnitelný, mění se jen části. Zemi měl za válec, Slunce v podobě kola za dvacetosmkrát větší než Zemi, která má rovněž podobu desky (stolu); srov. o něm v trochu jiném světle roku 611. „Vynalezl“ gnómón ke slunečním hodinám a instaloval je do Sparty (proč tam, nevíme). Jako první nakreslil mapu (pinax), k níž sepsal legendu jeho krajan Hekataios. Přišel na to, že Měsíc má světlo od Slunce. Sestrojil jako první hvězdný globus a jako aristokrat rodem byl mílétským oikistem Apollónie na Pontu. Anaximandrův spis Peri fyseós/O přírodě byl pravděpodobně prvním prosaickým dílem řecké, a tudíž i evropské literatury.

Anaximandrovým žákem a nástupcem v učení/diadochos byl jeho krajan Anaximenés, syn Eurystratův (nar. c. 585). Za vesmírnou pralátku považoval vzduch. Proměnu hmoty vysvětloval zřeďováním (oheň), nebo zhušťováním vzduchu (voda, země atd.). Také on měl Zemi se Sluncem za "placky", srov. o něm roku 585. 

Anaximenovým žákem byl Anaxagorás z Klázomén, syn Eubúla n. Hégésibúla (c. 500 - 428), který však samostatně začal „filosofovat“ už roku 480 v Athénách, když mu bylo dvacet. Měl zde vliv na Eurípida, mladého Sókrata, na Periklea a na celou jeho "démokratickou" skupinu. Podle Anaxagory se hmota do nekonečna člení spojováním a rozdělováním nepatrných tělísek: "ek tón homoiomerón mikrón sómatón to pán synkekristhai/ze stejně velikých malých těles je spojen celek". Jediné, co se s tělísky nemísí, je rozum/nús (říkali mu prý Nús/Rozum), který uvedl do všeho živého a do vesmíru řád. Svět drží pohromadě rotací oněch tělísek. 

Při vysvětloval astronomických a meteorologických jevů dospěl k závěru, že hromy s blesky vznikají z tepla padajícího do mraků, pádem horkého vzduchu pod zemi (Zemi měl s řadou předchůdců rovněž za plochou, přesněji: za objekt ve tvaru bubnu) vzniká zemětřesení a nepochyboval o tom, že na Měsíci někdo bydlí. Jeho výkladu použil Periklés někdy kolem roku 450, když během tažení, nevíme kdy a kam, udeřil do ležení blesk: ukázal vystrašeným vojákům-spoluobčanům, že stejný efekt s jiskrami způsobí kameny užívané při zapalování ohně, a to samé že se děje na nebi, když do sebe vrážejí mraky. 

O jeho předvídavosti, nevíme, nakolik souvisela s astronomií, svědčí událost o pádu meteoritu roku 467. Poněvadž Anaxagorás mimo jiné označil Slunce, větší než Peloponnésos, s hvězdami za rozžhavený kámen, narážel u konservativců na nepochopení a býval athénskými autory komédií zesměšňován. Neznámý východořímský slovníkář, označovaný tradičně za Súidu n. Súdu, o Klázomenském jako velkou kuriositu uvedl, že "to je muž, který řekl, že slunce je žhavá hmota neboli ohňový kámen/hélios mydros diapýr, tútesti pyrinos lithos". Po procesu roku 432, kdy Anaxagorovi hrozil trest nejvyšší, musel opustit Athény. Zemřel čtyři roky na to v Lampsaku a na jeho přání si každoročně v měsíci, v němž zemřel, u jeho hrobu hrály děti (tento zvyk se udržel do 2. n. 3. st. n. l.). Anaxagorovou zásluhou v podstatě dorazila z Iónie do Athén filosofie. Měl za to, že životním cílem člověka je pozorovat dění kolem sebe a z toho že získá svobodu. Říkalo se o něm, že svůj majetek předal skotu a bravu/agelais te kai mélois. Proto prý o něm Apollónios z Tyan řekl, že se jeho filosofie hodila více dobytku než lidem.  

Anaxagorovým žákem byl Métrodóros z Lampsaku, který proslul alegorickým výkladem Homéra, v němž Achillea podával jako Slunce, Hektora jako Měsíc, Helenu jako Zemi, princ Paris byl vzduch a Agamemnón aithér. O jeho dalších názorech nevíme nic a zřejmě to nevěděli již ve starém věku. Známějším a vlivnějším žákem Anaxagorovým ale byl Archeláos z Athén (či spíše Mílétu?), syn Apollodórův n. Mídónův, učitel Sókratův. V kosmologii měl za základní principy chladno a teplo. Živočichové prý povstali ze slizu (jeho učitel tvrdil v duchu iónských mouder, že z vlhka). Slunce považoval za největší hvězdu a vesmír za nekonečný. Stejně jako Anaxagorás hybatelem vesmíru je vzduch a když se rozžhaví povstávají z něho tělesa. Zemi však za plochou tvarem nepokládal, neboť to by východ a západ slunce nastával všude ve stejný okamžik: je vydutá. 

Jako první z filosofů se výrazněji obrátil k ethickým otázkám a stal se určitým předchůdcem sofistů. Jím skončila v přímé linii tzv. přírodní filosofie iónská/fysiké filosofiá. Archeláos byl první, kdo byl přesvědčen o tom, že spravedlnost neexistuje od přírody, ale že je výsledkem dohody mezi lidmi. Tudy vedla cesta iónské filosofie do Athén.

Později, ještě po Empedokleovi a Anaxagorovi, se k tradičnímu uvažování iónských filosofů vrátil Diogenés z Apollónie na Krétě či v Pontu, syn Apollothemidův, posluchač Anaximenův (c. 460 - 390): stejně jako Anaximenés považoval za pralátku vzduch, prvotním principem jeho pohyb. Z něho povstalo nesčíslně světů. O vzduchu jako pralátce vykládal v Anaximenově duchu též jistý Ídaios z Hímery, ale bližšího o něm známo není nic. Diogenem skončila přírodní filosofie a kosmologické úvahy se dostaly na jinou úroveň. K "Mladoiónům" musíme řadit též Hippóna z Rhégia n. Samu, majícího za počátek věcí vlhko, resp. chladno, a teplo, tedy oheň. 

Italská větev:
Nejstarší školou italské větve hellénské filosofie byli pýthagorici. Pýthagorás ze Samu (c. 570 - c. 500) byl žákem Ferekýda Sýrského a jistého Hermodamanta a v mládí hodně cestoval: byl kdesi v Egyptě a v Mesopotamii. Pýthagorovi předkové pocházeli z Fliúntu, odkud Hippasos uprchl před dórskými Hérákleovci na Samos (jeho synem byl Eufrón a toho Pýthágorův otec Mnésarchos, rytec prstenů/daktylioglyfos; tradují se však i jiná jména předků).

Ze Samu odešel na Lesbos, kde ho jeho strýc Zóilos seznámil s Ferekýdem Sýrským a když zemřel, vrátil se na Samos, aby se stal posluchačem Hermodamantovým, vnuka básníka kyklických epů Kreófyla, Homérova švagra. Pak odplul podle všeho do Egypta, cestoval do Mesopotamie, byl na Krétě. Když se vrátil na Samos, vládl zde Polykratés, a tak se usadil v jihoitalském Krotónu (podle jedné tradice šířené jeho následníky byl prý rodem Tyrrhénem/Etruskem z Lémnu a moudro prý pochytil od delfské kněžky Themistokleie). 

Vydával se/byl vydáván též za převtěleného bojovníka od Troie Euforba a po orficích tak byl zřejmě prvním Evropanem s vírou v posmrtný život (a pak že se jmenoval Pyrrhos n. Pyranthios, na to Aithalidés a dokonce byl převtělen v krásnou hetairu jménem Alkó). Jeho příznivci tvrdili, že sestoupil do Hádu a potkal tam mimo jiné duše Homéra a Hésioda. Stěžovali si mu oba, že dostali mnohasetleté tresty za to, že pomlouvali bohy.

Poněvadž Pýthagorás káral jistého člověka za to, že bije psa, slovy, že v jeho skučení poznal hlas duše kteréhosi svého přítele, lze Pýthagoru pokládat rovněž za prvního evropského ochránce zvířat. V Egyptě mu totiž kdosi přiblížil výklad o transkarnaci duší s tím, že do lidského se onen éterický tvor vrátí po třech tisících letech. 

V Krotónu založil filosofickou školu, organisovanou na základech rovnosti a přátelství (na rakvi jistého muže ze střední říše v Dajr al-Baršá, v nekropoli Hermopole Velké, byl výrok jednoho z bohů: "Stvořil jsem každého člověka jako jeho druha. Nenařídil jsem, aby páchali zlo, ale byla to jejich srdce, která porušila, co jsem řekl."). Napsal tři knižní tituly a ostatní, které pod jeho jménem kdysi kolovaly, složil Lýsis z Tarentu před tím, než odešel do vyhnanství do Théb, kde se stal vychovatelem/učitelem Epameinóndovým, srov. rok 369 a 362.

Pýthagorovi žáci prý pět let/podle jiných jen roky dva museli jen mlčet a poslouchat přednášky. Pýthagorova posice v komunitě se podobala spíše postavení velekněze kultu než váženého učitele. Posluchači/akústikoi v této době udržovali echemýthii/mlčení a teprve pak se směli mistra ptát a zaznamenávat si jeho přednášky. Tím se stali mathématikoi/studenti věd, až z nich vyrostli fysikoi/opravdoví filosofové, znalci přírody. Jeho noční vystoupení se prý účastnilo minimálně šest set posluchačů, spatřit ho směl málokterý z nich.

Pýthagorás zdokonalil geómetrii a mathématiku, objevil vztah tónů na jedné struně, věnoval se lékařství a když objevil, že čtverec nad přeponou pravoúhlého trojúhelníka se rovná součtu čtverců nad odvěsnami, obětoval prý sto volů, resp. krav (hekatomba): protože ale věřil v převtělování duší a v posmrtný život, obětoval patrně jen jakési pečivo, zformované do podob skotu.

Mistr vystupoval před svými lidmi vznešeně/semnoprepestatos a posluchači ho měli za Apollóna přišedšího od Hyperboreiů (kdosi prý spatřil, že má zlaté stehno). Nedovoloval konsumaci masa (nicméně zápasníkům ji zavedl), ryb a v životosprávě propagoval střídmost. Byl prvním ideologem vegetariánství resp. veganismu se spoustou přikázání, jejichž smysl zůstává dnes záhadný: zakazoval jíst též boby/kyamos, lat. faba ( "je to jako jíst hlavy rodičů"), dotýkat se ryb. Boby kromě toho vedly k bzdění a to narušovalo duševní klid pýthagorovců. Možná od něho pochází dělení barev na dobrou (bílá) a špatnou (černá). 

Spustil první filosoficky orientovanou/sektářskou klubovou činnost Evropy. Jeho lidé se nesměli dotýkat toho, co spadlo na zem, bílých kohoutů, nesměli podávat sůl, nejíst srdce, nevracet se při odchodu z domu, nechodit po silnici, netrpět doma vlaštovky, nemít na prstenech obrazy bohů, zavazoval si pravou botu jako první a nekoupat se ve veřejných lázních, protože není známo, zda ostatní ve vodě jsou rituálně čistí. Kolekce podobných nařízení byla úctyhodná včetně upozornění, že se nic nemá považovat za vlastní majetek/idion te méden hégeisthai

Existovala však též jiná svědectví. Peripatétik Aristoxenos z Tarentu, posluchač Aristotelův a vyhlášený hudební theoretik, naopak napsal, že Pýthagorás boby k jídlu doporučoval a často je též jedl. Ohledně veganství to prý bylo také trochu jinak: jídával prý maso selat a kůzlat. Empedoklés, který měl k pýthagorikům blízko, vysvětloval zákaz jezení bobů omylem souvisejícím s řeckým obratem kyamos: Pýthagorás tím měl údajně na mysli varlata.  

Pýthagorův veganismus dostal po dvou a půl tisících letech právní punc religiosní normality. V lednu 2020 v Norwichi/UK soudce vynesl ve sporu vyhozeného zaměstnance s firmou rozsudek označující "ethický veganismus" za filosofii a světonázor, takže je chráněn britským zákonem o rovnoprávnosti z roku 2010. Vedení společnosti stěžovatele vyhodilo z práce, když si stěžoval na skutečnost, že firemní pensijní fond investoval do podniků provádějících mimo jiné výzkumy na zvířatech.

Pýthagorovo učení obsahuje číselným mysticismem a okultismem a s orfiky tvrdil, že spravedlivé a dobré lidi čeká v podsvětí život v opojení. Všechno převáděl na čísla, takže pravý čas nazývali sedmou, vesmíru náleží trojka, dvojka je mínění a odvaha, spravedlnost je číslo násobené stejným. Bod je jednotka a z nich různě velikých se skládá vesmír. Mezi svými žáky zavedl řadu osobních příkazů, týkajících se životního stylu, upomínající na monotheistické orientální náboženské směry: „Nemočit obrácen ke Slunci“. přikázání převzal od Hérodota, který v dané záležitosti znal i další rady, viz pod lázně. 

Pýthagorás sám o sobě zřejmě nic nenapsal a ze zásad orfických/šamanských, srov. pod lékaři, převzal mimo jiné i to, že podstatou všeho je číslo a jeho symbolika. Řídil se kultem duševní i tělesné čistoty, chodil neustále v bílém a věřil v to, že lidé jsou blažení jen tehdy, dostane-li se jim dobré duše.

Pýthagorás byl i zákonodárcem a mimo jiné vychoval celou generaci zákonodárců v regionu Velké Hellady, jako např. Zaleuka z Epizefýrských Loker a Cháróndu z Katánie. Pýthagorova škola dosáhla v jižní Itálii velkého vlivu, ale démokratická oposice v Krotónu jeho aristokratické představy o řízení státu odmítala a vyhnala ho do Metapontu.

Podle verse zaznamenané Dikaiarchem byl Pýthagorás z Krotónu vyhnán, jeho žáci zabiti a zemřel po čtyřicetidenní hladovce v Metapontiu v chrámu Mús, kde byl také pochován (jiní kdysi tvrdili, že zemřel dobrovolně v Tarentu). Podle druhé tradice měl být upálen rozlícenými občany v domě proslulého olympioníka, boháče a svého sympatisanta Milóna Krotónského spolu se čtyřiceti z přátel a tím prý byla zlomena též ideologická opora moci staré hellénské rodové šlechty v této oblasti. Lidé se prý báli toho, že sekta usiluje o vládu nad nimi. Bylo mu prý osmdesát, podle jiných devadesát (c. 590-500 n. c. 570-490?). 

Z celé skupiny se měli zachránit pouze dva: Archippos z Tarentu a jeho krajan Lýsis, snad ve stáří onen vychovatel Epameinóndův. Chlapeckým jménem Pýthagorovým, tedy zřejmě před jakousi kultovní iniciací, bylo Aithalidés, ve třetím převtělení se jmenoval Hermotímos. Existoval nicméně Hermotímos z Kládzomen, který jako první odděloval statické tělo od jeho aktivní duše spojené s universem, dílem to božím; a později se mu dostalo přívlastku pýthagorik.

Řadu spisů prý sepsal Astón z Krotónu, ale přičteny byly Pýthagorovi. Jako první filosofující žena historie je známa Pýthagorova žena Theanó z Kréty n. Krotónu, dcera Pýthónakta z Kréty n. Brontína Krotónského. Měli spolu čtyři děti: Télaugés, Mnésarchos, Myiá a Arignóté, dle jiného podání Dámó, vedle Myie též autorka několika spisů; srov. o ní zde níže. Dámónin bratr Télaugés se stal po Pýthagorově smrti scholarchem. Publikoval spis o tetraktydě, součtu prvních čtyřech číslech o čtyřech knihách; byl prý též učitelem Empedokleovým.

Theanó vydala filosofické komentáře, rčení/apofthegmata a básně. Byla též další pýthagorička Theanó pocházející z Metapontu n. Thúrií, dcera Leófronova, provdaná podle Súidy/Súdy za jistého Karysta n. Krotóna či Brótína, syna Pýthagorova (?). Věnovala jistému Hippodámovi Thúrijskému (= architekt Thúrijí? srov. rok 444) spis o ctnosti, složila povzbudivé rady pro ženy/paraineseis gynaikeiai (tohoto žánru evropský primát) a spisek pýthagorovských průpovědí/apofthegmata.   

Pýthagorici po celý starý věk slavili dne 11. července svátek Pýthagorův a jeho choti (sňatek, narozeniny filosofovy?). Dámó měla prý svátek 21. července, Pýthagorova matka Pýthais 28. července. Pýthagorovou žákyní/mathétria na Samu byla Arignóté, podle jiných jeho dcera, autorka filosofických spisů a též titulu o Dionýsových mystériích/teletás Dionýsú egrapse

Po celé páté století není o pýthagoricích zpráv, ačkoli jedna informace praví, že se škola udržela do deváté n. desáté generace, tedy do c. 300 n. 250. Slávu školy obnovil až Platónův současník a jeho zachránce před Dionýsiem Syrákúským Archýtás z Tarentu, údajně Pýthagorův posluchač, spíše však Filoláův. Proslul jako mathématik, fysik a méchanik (první se méchanikou zabýval soustavně), prý objevitel krychle, řehtačky a dřevěného létacího ptáka, ale také jako vojevůdce, který v čele občanské armády svých krajanů nebyl nikdy poražen, srov. rok 389. Jeho žákem byl Platónův přítel Archedémos.

Krotóňan Alkmaión, syn Peirithův byl prý rovněž mistrovým posluchačem a nejvíce se věnoval lékařství; první prý pitval lidské tělo. Věřil s jinými, že Slunce je ploché, že bohové, jak vidíme obloze, se neustále pohybují. Hippasos z Metapontu ze 4. st. prý nic nenapsal, ale tvrdil, že vesmír je ohraničen a v ustavičném pohybu a že vše vzalo začátek z ohně. Pýthagorik Filoláos z Krotónu věřil, že se vše děje z nutnosti a „souladně“. Vše, co lze poznat, má své číslo, poněvadž bez něho bychom nic nepoznali, ani na to pomysleli. Slunce pokládal za skleněné odrážející světlo světového požáru. Jako první měl prohlásit, že se Země pohybuje v kruhu a kolem své osy, ale všechny hvězdy nad námi se nepohybují a stojí na místě (podle jiné tradice to měl být jeho názorový souputník Hiketás ze Syrákús). Od Filoláa koupil svého času Platón soubor spisů pýthagorejské školy. Protože usiloval o vládu v Krotónu, nebo to tak vypadalo, byl Filoláos spoluobčany zabit.

Pýthagorik Filoláos z Krotónu byl prvním v Evropě, kdo prohlásil, že Země se pohybuje v kruhu. Někteří pýthagorici také byli první, kteří tvrdili, že Země je kulatá a že existují protinožci, antipodi: což později převzal Platón (který byl ostatně eklektikem z více starších učení, hlavně když byla z aristokratického tábora). Přímým Pýthagorovým žákem byl Archippos z Tarentu a Petrón z Hímery, který spočítal, že existují 183 světy uspořádané do trojúhelníka. • Největší zásluhu na udržení dogmatu placatosti Země měl zřejmě ideolog a apologeta monotheismu Lactantius. O kulatosti "světa" panovaly pochybnosti ještě na přelomu 19. a 20. století. Mořeplavec Joshua Slocum, který jako první obeplul planetu sám na plachetnici (1895-1898) se setkal mezi bílými osadníky se zaběhlým tvrzení, že svět je placatý, plochá deska. President Jihoafrické republiky ("Transvaal") Paul Kruger/Krüger, bojovník s Brity, věřící kalvinista, o tom byl rovněž přesvědčen. Nevěřil muži, který chtěl Slocuma představit, že "obeplouvá svět", ale: "Chtěl jste jistě říci: cestuje po světě".

Eurytos z Tarentu (podle jiných z Metapontia n. Krotónu), žák Filoláův, přiřadil všem věcem čísla a svými výpočty určoval podoby zvířat. Jeho žáky byli Tarenťan Archýtás, Echekratés z Fleiúntu a Xenofilos z Chalkidiky. Pýthagorici Amyklás a Kleiniás z Tarentu prý Platónovi zabránili, aby spálil Démokritovy spisy a své řeči. Ekfantos ze Syrákús eklekticky převzal řadu myšlenek od atomika Démokrita, prvky se však pro něho pohybovaly božskou jakousi mocí, nevěřil v pravdivé poznání jsoucna a rotující zeměkouli umístil do středu kulatého světa. Žáci Filoláa a Filoláova posluchače Euryta prý byli posledními přímými pýthagoriky: jinak neznámí Fantón, Dioklés a Polymnástos, všichni z Fleiúntu.

Za pýthagorika se považoval Eudoxos z Knidu, syn Aischinův, slavný astronom, geómetr a lékař, který cestoval po Helladě a Egyptě, kde pobýval na dopučení Sparťana Agésiláa II. Byl žákem Archýtovým a lékaře Filistióna Sicilského. Usadil se v Athénách s lékařem Theomedontem z Knidu, jehož prý byl milenec. S Chrýsippem, jiným lékařem, se vydal do Egypta, kde žil přes rok a poegyptsku si vyholil hlavu. Pak přednášel v Propontidě, Kýziku a v Halikarnássu u Mausóla, svým krajanům vypracoval ústavu. Školu si otevřel v Athénách a získal si dobrou pověst. Měl tři dcery jmény Aktis, Delfis a Filtis a syna Aristagoru, jehož syn Chrýsippos se stal posluchačem Aethliovým; vynalezl jakýsi hojivý prostředek na oči/therapeumata horatika. Mezi jeho astronomickými spisy (veršovaná Astronomiá, Peri tachón/o rychlosti, Fainomena) je též pojednání Oktaetéris o osmiročním cyklu, které bylo přičítáno Kritónovi z Naxu, viz s. dějepisci (1).   

Přímým žákem Pýthagorovým měl být i Empedoklés z Akragantu, syn Metóna n. Archinomův či Exainétův (nebo byl jeho učitelem Brontínos z Krotónu, Pýthagorův tchán, n. Télangés, Pýthagorův syn?). Empedokleův stejnojmenný děd byl muž ve státě významný, pěstitel dostihových koní, což byla zábavy opravdu jen pro aristokraty, olympijský vítěz v dostizích/kelés z roku 496 (Ol. 71). Empedokleův stejnojmenný vnuk ze strany jeho dcery/thygatridús psal tragédie; bylo jich 24. Čím vynikl Empedokleův bratr Kallikratidés, známo není. 

Jakmile dlouhovlasatý a zachmuřený Empedoklés vydal pýthagorejské učení ve verších a zpřístupnil ho, vydala škola nařízení, aby básníci napříště učení školy už nezpracovávali. Byl autorem básní O přírodě/Peri fyseós a hexametrů Očištění (pl.)/Hoi katharmoi a Rozprava o lékařství/Iatrikos logos, známy jsou práce z citací. Z jeho lékařských kousků proslul ten, že měsíc udržoval při životě jakousi ženu, která nedýchala a ani srdce jí nebilo; pak prý odešla domů. Empedoklés psal i tragédie, to se zřejmě táká až jeho vnuka, srov. zde výše, a míchal se doma do politiky, nikoli však na straně své vrstvy, ale prolidově.

Když například věhlasný lékař a akragantský rodák Akrón žádal od státu pozemek pro památník na svého otce Xenóna, postavil se proti, neboť měl za to, že se Akrón (řec. "špičkový, nejlepší, vysoký") povyšuje a porušuje právo společenské rovnosti (o Akrónovi viz rok 429 a s. v. lékaři). Sám však prý obcházel města se zlatým věncem na hlavě, obut do amykelských bot okovaných bronzem a s vavřínem v ruce a ucházel se o božské/hérójské pocty. 

Vesmír nezná podle něj prázdna, nekonečno nezná vzniku a zániku: to platí pro smrtelný svět, jehož život vzešel z dělivých a spojujících reakcí Sváru a Lásky. Oba principy jsou tvůrci vzniku a zániku věcí, vzešly z nich základní živly voda, oheň, vzduch a země. Podle jedné verse empedokleovské tradice skočil do Etny/Aitné, nebo nějak jinak zmizel, podle jiné si v 77 letech zlomil nohu cestou do Messány na jakési slavnosti a zemřel; pochován měl být v Hyblejských Megarách. 

Obdobně Epicharmos ze Syrákús, syn Hélothalův (ale narozen na Kóu, jako kojenec přišel do Sicilských Megar), rovněž prý přímý žák Pýthagorův, básník a dramatik, psal o přírodě, ethice a o medicíně, od roku 486 provozoval v sicilském dialektu divadelní kusy. Dožil se prý devadesátky. 

Filosofující komik o sobě poznamenal: „Domnívám se, nebo spíše zcela určitě to vím,/těchto řečí mých že bude vzpomenuto ještě kdys./Někdo vezme je a zbaví nynějšího rozměru, roucho nachové jim dá, je zpestří slovy pěknými,/sám jsa nepřemožitelný, jiné lehko přemůže.“

Z pozdějších pýthagoriků je znám Lýsis z Tarentu, jehož žákem mimo jiné byl údajně též slavný thébský válečník Epameinóndás a možná Filippos II. Makedonský, viz rok 369. Lýsis žil v Thébách v exilu, kam měl odejít po smrti Pýthagorově (to musel být velmi mlád), a byl prý autorem spisů, které vydal pod Pýthagorovým jménem.

Pýthagorova škola se udržela podle starých údajů do devátého či desátého pokolení, tj. zhruba tři sta, maximálně čtyři sta let (asi do prvního století před n. l.). Římská tradice vybájila, že Numa Pompilius, druhý římský král, byl Pýthagorovým přítelem a žákem a Pýthagorás že prý dokonce měl římské občanství. Numa však byl podle tradicionalistické historiografie o dvě staletí starší. Že si ho v republikánském Římu velmi vážili, ukazuje onen skutek z roku 290, viz, když filosofovu sochu postavili před cúrii, a to v době, kdy o "filosofech" obecně římské elity neměly dobré mínění. 

Pýthagorik Nearchos přijal pohostinně roku 209 v Tarentu M. Porcia Catona a zřejmě jeho prostřednictvím byly konservativní myšlenky pýthagoreismu zprostředkovány části římské aristokracie. Jedním z pozdních pýthagoriků byl blíže neznámý Diodóros z Aspendu. V posledním století republiky byl v Římě vyhlášeným pýthagorikem a mystikem pompéjovec P. Nigidius Figulus (98 – c. 45), autor spisu o grammatice latiny, ale také o věcech záhrobních a o bozích, Dé dís, Dé extís/O vnitřnostech (a věštění z nich). Viz o něm a caesariánovi Vatiniovi roku 98, kde též o okultních praktikách sekty: Nigidius byl zakladatelem římského novopýthagoreismu, v němž jako v novoplatónismu převažuje elitářský okultismus nad filosofií. 

Za císařství byl Pýthagorův kult obnoven především skutky Apollónia z Tyan (zemř. asi 96 - 98 n. l.). Po smrti byl uctíván jako zbožtělá osobnost, která údajně provedla hezkou řádku zázračných skutků a v tomto duchu kolem r. 220 sepsal rhétór Filostratos na popud Iulie Domny i Apollóniův životopis. Novopýthagorici byli jednou z konkurencí nastupujícího křesťanství.

Jména blíže neznámých pýthagoriků: Diochaitás a jeho syn Ameiniás, Anaxiláos byl pýthagorik, jehož Augustus vypověděl z Říma pro čarodějství, Brýsón z Acháje, učitel Kratéra Thébského.

Další filosofickou školou italské větve byli tzv. eleaté. Xenofanés z Kolofónu, syn Dexiův, prožil většinu života v exilu na Sicílii a v jižní Itálii v Eleji, viz roky 570 a 475. Vystupoval proti Thalétovi a Pýthagorovi. Podle něj jsou věci složeny ze čtyř živlů, hlavně vody a země, a že vesmír je nakonečný, obsahuje nekonečně světů. Byl první, který prohlásil, že vše, co má počátku, lze také zničit a že duše je pouze dechem. Jako první v Evropě také odlidštil božské stvoření, když pravil, že bůh je kulaté podoby, nedýchá a zůstává na jednom místě, ale vše vnímá, že je myšlením a rozumem a že je věčný; zřejmě též první „monotheista“ Evropy (zemřel kolem roku 475); srov. v indexu s. v. bůh.

Nehezky psal o Homérovi a Hésiodovi, což dělal též Hérákleitos Efeský a řada dalších, poněvadž psali o bozích jako vzorech pro zlodějny, cizoložství a podvody. Nepochybuje o tom, že Aithiopové/černoši vyznávají bohy s tupým nosem a černé pleti a kdyby voli, koně a lvi uměli kreslit a sochařit, jistě by jejich bohové získávali jejich podoby. Odmítal veškeré podoby věštění a ze zachovaných citátů lze usuzovat, že uměl dráždit měšťáky.  

Podobně jako Anaxagorás i on pochoval své syny. Politicky stál rozhodně na straně nepřátel tyrannidy. Mimo jiné byl prvním „paleontologem“. Jako první z lidí si všiml a zaznamenal, že v horách se nacházejí mušle, že v syrákúských lomech byl nalezen otisk ryby a tuleňů a na Melitě-Maltě mořských živočichů. Nicméně to pokládal za důkaz pro svou theorii, že se země mísí s mořem a časem se ve vlhku rozpustí. Podle jedné fragmentární zmínky se na čas dostal do otroctví, vykoupen však Parmenidem. Xenofanés složil veršované děje své vlasti a verši vylíčil svou životní cestu do Eleje (nedochováno).  

Parmenidés z Eleje, syn Pyrétův, byl zákonodárcem ve své vlasti a Xenofanovým žákem, ale nikoli jeho následovatelem. Jeho rodina náležela mezi aristokratické a po smrti ho Elejští ctili jako héróa v jeho vlastní svatyni. Byl prvním z Evropanů, který i o Zemi říkal, že je kulatá a že prý leží ve středu celého ohraničeného vesmíru. Oheň je prvkem tvůrčím, země je jeho hmotou. Kritériem pravdy byl pro Parmenida rozum, smysly měl za nepřesné. Vše jest jedno, nebytí ani pohyb neexistuje.

Parmenidův krajan a adoptivní syn či miláček Zénón, syn Teleutagorův, byl pokládán za objevitele dialektiky, dokazovacího umění při definování pojmů pomocí rozhovoru, dialogu. Byl vysoce váženým mužem a svou vlast nikdy neopustil.

Také on byl zaměřen proti samovládám a při jinak úspěšném pokusu o odstranění tyrannidy Nearchovi či Diomedontovi v Eleji, přišel o život: prý byl zaživa utlučen v moždíři, ale spoluspiklence neprozradil: vyšetřován pro dovoz zbraní do Lipary. Podle jiné verse si měl ukousnout jazyk a plivnout ho vládci do obličeje, čímž povzbudil dav, který tyranna ukamenoval, viz o tom roku 490.

O vesmíru předpokládal, že existuje nespočet světů, nikoli však prázdný prostor. Zénón prý první napsal filosofický dialog a žánr objevil, podle Aristotela však prvním skladatelem dialogů byl jinak neznámý Alexamenos ze Styr na Euboji či z Téu. Žánr ovšem proslavil Platón, snad též díky tomu, že se jeho filosofické dílo celé zachovalo.

Zénón tvrdil, že existuje nekonečnost co do počtu věcí omezených i neomezených a tím pádem je pouze jedno neomezené nekonečno. Nemůže proto existovat prostor ani pohybu: "Pohybující se se nepohybuje ani na tom místě, kde se nalézá, ani tam, kde není." Achilleus proto nedoběhne želvu, ani šíp cíle, neboť je ve stejném prostoru. 

Melissos ze Samu, syn Ithagenův, byl jiným žákem Parmenidovým, poslouchal také Hérákleita. Byl jedním z vážených samských předáků a velel vojsku ve válce s Athénskými, viz rok 441. Také on pokládal vesmír za neomezený, bez začátku a konce, také za neproměnný a nehybný - pohyb neexistuje, pouze jeho zdání. O bozích není třeba mluvit, neboť o nich nelze nic poznat. Stejně jako předešlí eleaté ani Melissos se nezabýval ethikou, resp. nic se z této sféry o něm nedochovalo.

Ideovým pokračováním iónské větve byli fysici a sókratici
"Zakladatelem" linie volně navazujících iónských fysiků byl Hérákleitos z Efesu, syn Blosónův (další otcovství viz v indexu s. v.), jehož „škola“ trvala v Athénách až do konce 4. století (hérákleitovci, posledním byl Kratylos Athénský). Ačkoli slavný Efesan, filosofos fysikos, pocházející ze vznešeného rodu, tvrdil, že je třeba hasit zpupnost více než požár, sám prý byl hodně přezíravý. Z dochovaných citátů je cítit spíše pohrdání tuctovou povrchností ("hledající zlato vykopou mnoho země, ale najdou toho málo"). Protivy se podle něj shodují a z neshody vychází nejkrásnější harmonie. Vše vychází z boje, konflikt "udělal z jedněch bohy, z druhých lidi, z jiných otroky nebo svobodné". Všechno je pomíjivé, nic netrvá, všechno je v pohybu, jak praví různě tradované citace. "Vše teče/panta rhei", popř. "Vše je na pochodu a na místě nezůstává nic/panta chórei kai úden menei", též "Nevstoupil bys dvakrát do téže řeky/potamoisi toisin autoisin hetera kai hetera hydata epirrhei". Také on opovrhoval Homérem, stejně jako Archilochem.

Nesnášel Efesany, mimo jiné za to, že vyhnali jeho přítele Hermodóra, který pak fungoval jako poradce decemvirů u Římanů, viz rok 451. Efeským doporučil oběsit se a vládu přenechat dětem, když Hermodórův exil zdůvodňovali obavou, aby mez občany nikdo nevynikal. Své vlasti odmítl dát zákony a zprotiviv si spoluobčany odešel do samoty do hor a živil se stravou vegetariánskou. Z toho prý onemocněl vodnatelností/hyderos, hydróps a vrátil do města žádat lékaře o radu. Protože mu ale nerozuměli, zahrabal se do kravského hnoje, neboť se domníval, že jeho teplo z něho vodu vypaří. A tak zemřel jako jeden z nejmladších filosofů již ve věku šedesáti let, zřejmě na sepsi. Podle jiné verse sežrali jeho tělo v hromadě hnoje psi. 

Svůj spis O přírodě/Peri fyseós věnoval Hérákleitos Artemidě a tam také deponoval originál knihy. Vesmír je prý konečný, nicméně v ustavičném pohybu. Všudypřítomnou látkou je oheň v různém zředění a zhuštění a svět zničuje jednou za 10 800 let, aby vzápět z něho povstal svět nový. 

Sókratův vrstevník a první učitel Platónův Athéňan Kratylos je nejznámějším následovníkem Hérákleitovým. Jeho gnostický skepticismus šel ještě dál: ani do jedné řeky nelze vstoupit a u všeho, co podléhá změně, nelze poznat pravdu, proto ani slova nemohou představovat nic stálého. Kratylos nakonec ani nemluvil a jen ukazoval prsty.

atomici
Pravým opakem eleatů a jejich ideologa Parmenida byl zakladatel atomické větve iónské filosofie Leukippos z Abdér (ale také se kdysi uvádělo, že je z Eleje či Mílétu). Podle něho, byl přitom žákem elejského Zénóna, je vesmír nekonečný a v neustálém vnitřním pohybu, skládá se z prázdna a plna a část kosmu je plůná a část prázdná. Nedělitelná tělíska, první použil obratu atomoi/atomy, prý padají do nekonečného prostoru, vznikají víry, splétají se, hromadí a dávají tak vzniknout světům, hvězdám. Světy rostou a hynou podle jakési nezbytnosti. Soustavně rotující kulaté atomy utvářejí kulaté světy, nicméně Země podle Leukippa (a Anaxagory) má tvar bubnu. Též Démokritos měl Zemi za tvaru podlouhlého v poměru délky k šířce dva ku jedné. 

Démokritos z Abdér (i o něm se říkalo, že by mohl být z Mílétu), syn Hégésistratův, byl posluchačem Leukippovým a Anaxagorovým (a o čtyřicet let mladší než on) a atomickou theorii dále rozpracoval. Cestoval do Egypta, Mesopotamie, dorazil prý i do Persie a k Rudému moři/Arabskému, poznal Indii a Aithiopii. Podle těchto údajů by Démokritos byl nejzcestovatělejším z mudromilců hellénského světa. Cesty ho prý stály celé dědictví ve výši jednoho sta talentů, což v jeho době byl majlant. Po návratu ze světa ho měl na krku jeho bratr Damasos. 

Za své stěžejní dílo Megas diakosmos/Velký světový řád, Velké uspořádání světa (později přidal Míkros diakosmos/Malé uspořádání světa; obě pochopitelně nedochované a viz k tomu rok 460) prý od svých spoluobčanů dostal odměnu pěti set talentů, sochy a pohřeb na státní útraty, když se dožil sta devíti let. Věnoval se zkoumáním přírodovědeckým i medicínským, z jeho mnoha spisů se zachovaly pouhé citace.

Podle Démokrita nevzniká nic z ničeho a v nic také nezaniká. Vše je odjakživa, nemůže mít vzniku, poněvadž čas nevznikl. Atomy a prázdný prostor vytvářejí nekonečný počet světů nestejně velikých, některé bez sluncí a měsíců. Atomy plynou vesmírem vířivým pohybem, jsou neporušitelné a jejich spojováním vše vzniká. Do očí nám padají obrázky a tak vnímáme. Člověka měl za malý vesmír a jeho duše je totožná s rozumem. Tvoří ji rovněž atomy a životním cílem má být dobrá mysl, což je stav (na rozdíl od epikúriků, kteří zde hovoří o rozkoši) klidu a neotřesitelné pevnosti duše, stavu bez vášní, stavu spokojenosti.

Smyslové dojmy se utvářejí podle tvaru atomů, takže kyselá chuť je hranatá, sladkost oblá, podobně barvy. V době pučící sofistiky jistě sympaticky působily poučky o tom, že "ve skutečnosti nevíme o ničem", jednotlivcův názor je nahodilý a vše, co se nám jeví, dostalo jméno na základě společenské dohody. Démokritos prý také přeložil do řečtiny jakýsi „filosofický“ spis Akíchara/aram. Achíkara, který byl, jak praví tradice, vyryt do kamenného sloupu (viz pod novela); podle křesťana Clémenta Alexandrijského Démokritos text stély Akikarovy okopíroval.

Nessás či Nessos z Chiu, žák Démokritův, není jinak známý. Jeho žák a krajan Métrodóros z Chiu, nejznámější z démokritovců, sice neopustil atomické učení, ale v sensualismu jako první proslul stanoviskem, že nic neví, a ani to že neví. Métrodórovým žákem byl Nausifanés z Teu, který Epikúra zasvětil do atomické filosofie.

Jiným Métrodórovým žákem byl jinak neznámý Diogenés ze Smyrny, jehož žákem byl Anaxarchos z Abdér zvaný Blažený/Eudaimonikos. Účastnil se Alexandrova asijského tažení, ale protože z neznámého důvodu usiloval o hlavu kyperského Níkokreonta, po Alexandrově smrti se Kypřanovi dostal do rukou a ten ho dal krutě zabít (byl prý utlučen železnými palicemi v moždíři, srov. smrt Zénónovu).

Vynikal přesvědčovací methodou, jak přivést lidi k rozumu a prý to byl on, kdo Alexandra přesvědčil o tom, že není bohem. Na Démokrita volně navazovali epikúrici, viz O Epikúrovi v příloze.

sofisté 
Jedním z nejpozoruhodnějších prvků hellénského světa 5 a 4. století byla činnost tzv. sofistů/sofoi, sofistai, moudří. Cílem obvykle potulných a placených učitelů, a některých velmi dobře, kteří vyšli z italských a iónských filosofických směrů, bylo připravovat mládež na praktický život, vést ji ke ctnosti (areté), aby byli schopni jednat a mluvit. Podle tradičního pojetí nebyli díky svému zaměření na praktické výsledky výuky zahrnuti mezi filosofy, ačkoli řada z nich vedle svých schopností rhétorských šiřila i vlastní, samostatné myšlenky, často systémově seřazené (cf. Prótagorás, Gorgiás, Prodikos). Viz v oddílech o sofistech a o řečnících. 

(pokr.)