009-005
9.
192, 4
303 SE
239 AE
(Xenón II.)
a. u. c. 745
Nero Claudius Drusus a T. Quinctius Crispinus (Sulpicianus)
************************************************************
U arabských Nabatů zemřel král Obodás III. ('Ubdat,'bdt; vládl od roku 30). Stalo se tak v době, kdy jeho první ministr Syllaios/Šulláj, nab. šlj, syn Tajmův, faktický vládce království, pobýval v Římě. Nástupcem se stal králův bratr (?) Aineás/nabat. asi Háni, nyní s trůnním jménem Aretás IV. Filopatris nebo Filodémos (arab./aram. Hárithath Rahem ammeh-Filodémos/"Lidumil"), vládnoucí do roku 40 našeho letopočtu; byla to nejdelší královláda mezi Nabaty a nepochybně profitoval z nestability v Iúdaji po smrti Héróda Velikého roku 4-.
Aretovy hlavní královny se jmenovaly Chuldu a (před rokem 18+) ve druhém sňatku Šaqílath/Šagílath. Ze šebetu osmáctého roku Arety IV./leden-únor roku 9+ pochází fragmentární nápis velitele královské jízdy [xxx]/hprk', Diodórova syna, za zdar králův a královny Hagary/w hgrw mlkt'. Zda tato Hagaru byla dcerou Malicha I. a matkou Arety IV. nebo hlavní královnou po smrti Chuldy a před Šaqílatou, nelze určit. Nelze vyloučit, že Aineás/Aretás IV. byl usurpátorem trůnu.
Z 29. roku jeho vlády/rok 20+, pochází dedikační nápis pod sochou 'Ubdatovou, zbožněného krále Obody I. (či až III.?, viz rok 87) postavenou syny jistého Hunajna za blaho panujícího krále a jmenovitě celé rodiny: jeho sestry a královny Šaqílath, synů Malicha (pozdějšího krále M. II.), 'Ubdata/Obodás, Rabb'ela, dcer Fasa'ely (fem., viz o ní roku 30+), Ša'udaty, Hagary s jejím synem Háritatem/Aretou, tedy královým vnukem. O čtvrté dceři jménem Šaqílath viz roku 40+.
Po roce 5- nahradil Aretás na své ražbě diadém, jeden ze symbolů královlády, snítkou vavřínu, což příležitostně dělal od c. 14 Obodás III. Význam kroku není až tak jasný, může souviset s mocenskou závislostí na augustovském Římu. O jeho filhellénství a zřizování her viz roku 40+.
Z 4. abu 37. roku Aretovy vlády/červenec 28+ pochází fragment nabatského nápisu na zdi chrámu v Petře o rozdělování darů a příjmů chrámové správy, v původním rozsahu zřejmě hospodářský řád svatyně. Polovina všeho připadala kněžím. Aretás se netituluje Filellén, ale jako ten, "který miluje svůj lid/hrtt mlk nbtw rhm 'mh", tedy řec. Filodémos. Nabatskou versi dával razit též na své mince.
Syllaios v šabátu dvacátého roku vlády Obodovy, tj. asi v lednu roku 10, zanechal po sobě na Délu nabato-řecký dedikační nápis na desce/deltion "Dúsarovi, bohu Gaie/dšr 'lh gj". Druhý jeho dochovaný nabato-řecký nápis je z Mílétu z tebétu, tedy c. prosince, ale nevíme, kterého roku, za zdar Obodův: [Syll]aios adelfos basil[eós ---] anethéken Dii Dú[sarei ---]/šlj 'ch mlk' br tjm[w].
Z pátého roku vlády Aretovy, tj. roku 5-, pochází nabato-řecký dedikační nápis od Sídónu věnovaný Dúsarovi jistým královým stratégem (jméno zničeno). Důvod jeho mise znám není, Foiníkie do nabatské říše nepatřila.
Někdy v souběžně s touto událostí vytáhl Héródés proti lupičům ukrývajícím se na nabatském území. Dobyl a srovnal se zemí pevnůstku Raeptu, kde se též zmocnil lupu, který tam briganti ukrývali. Jim na pomoc se v čele oddílu nabatských Arabů vypravil stratégos Nakebos, ale v bitce s židovskými vojáky spolu se dvaceti muži padl. Héródés na to dislokoval v Tráchónítidě tři tisícovky Idúmaiů, zřejmě jako kolonisty.
Když o bitvě dorazila zpráva do Říma, oděl se Syllaios do černého a Augustovi při audienci tvrdil, že jednak Héródés zabil jeho důvěrného přítele Nakeba a že v bitvě padlo 2500 Nabatů. Augustus uvěřil a nakázal Héródovi stáhnout vojáky. Syllaios též očernil nového krále, neboť sám si na trůn myslel. Viz dále rok následující.
Čtvrté a poslední germánské tažení Nerona Claudia Drusa Germanika (29). Chattové a Cheruskové poraženi a podrobeni, mezi poraženými byli i suébští Quádové a Markomanni/Markomané. Pod tlakem velkých římských vítězství a vedeni knížetem/králem Marobuduem se rozhodli opustit svá sídla ve středním Německu a začali se přesouvat východně na území dnešních Čech a Moravy, Quádové na Slovensko (viz dále rok 6 a srov. rok 58).
Drusus pronikl jako první Říman v Germánii kdesi u pozdějšího Magdeburku až na Labe/Albis (jak praví jeden z historických zdrojů, "řeka, která pramení ve Vandalských horách"). Přejít ho mu zabránila ve snu jistá žena nadlidských rozměrů, která ho od toho odrazovala. Jakoby tím vystihla budoucí rozhodnutí neusilovat o posunutí říšských hranici z Rýna na Labe.
● O pramenech nejprve zaznamenal Tacitus narážkou na fiasko římské germánské politiky, že "vytéká z území Hermundurů, řeka slavná a známá kdysi, nyní je o ní toliko slyšet/in Hermundúrís Albis oritur, flúmen inclutum et nótum olim; nunc tantum auditur". O zhruba století později zaznamenal Dión Kassios/Cassius Dio, že vytéká z Vandalských hor/rhei ek tón Uandalikón orón", zjevně důsledek migrací v Germánii.
Při návratu z tažení se 14. září Drusus zabil pádem s koně. Podle některých šlo o atentát, podle jiných zemřel na jakousi nemoc dříve než dorazil k Rýnu. Augustus, který právě prodléval u Ticina, vyslal jeho bratra, který údajně zastihl Drusa ještě při životě. Tiberius v doprovodu pouze Antabagia, který přinesl zprávu o Drusově stavu, cestoval ve dne v noci, měnil třikrát koně a urazil za 24 hodin vzdálenost dvou set tisíc dvojkroků, tj. c. 133 kilometry.
Bratr svým posledním rozkazem přikázal legiím pozdravit Tiberia jako imperatora. V Moguntiaku/Mainz postavily legie věžovitý dvacetimetrový kenotaf obložený mramorem, dnes známý jako Drususstein. Senát odhlasoval vybudování vítězného oblouku pro Drusa na Appiově silnici, zasvěcen byl 12. března 30+, není však po něm ani stopy; dnešní objekt s Drusovým jménem se s původním nijak neshoduje.
Drusus se narodil roku 38 jako mladší bratr Ti. Claudia Nerona, pozdějšího císaře Tiberia, jeho nástupce u legií. Třicátník znamenal velkou naději pro Augusta, o němž se tehdy povídalo, že je vlastním otcem Drusovým s Livií, viz rok 38, také u římských elit požíval respektu.
V Pannoniích byla Tiberiem před Drusovým úmrtím ukončena válka s Pannony a Delmaty (trvala od roku 13). Římané zemi přeměnili na provincii a administrativně připojili k provincii Illyria. Po návratu z pole slavil Tiberius 16. ledna t. r. ovace.
Tím se i poslední nezávislé keltské území na kontinentu dostalo pod římskou moc. Boje Říma s Kelty začaly roku 391 (srov. roky 397 a 390).
Augustus zavedl pevný pořádek do zasedání senátu: od nyní se sněmovalo povinně nejméně dvakrát v měsíci a v ty dny se nesměly konat soudy, aby se senátoři nemohli vymlouvat: lex Iulia de senatu habendo. Zákon zavedl prázdniny senátorské na září-říjen a povinné počty na zasedáních; jeho znění zachováno není.
V Pataviu, v dnešní Padově, se narodil Q. Asconius Pedianus, pozdější filolog, známý svými komentáři k Ciceronovi. Zemřel roku 76 našeho letopočtu.
30. ledna, v den Liviiných padesátých narozenin (viz o jiném datu u roku 58-), byl zasvěcen Oltář vznešeného Míru/Ara Pacis augustae, viz srov. rok 13-.
************************************************************
8.
Ol. 193, 1
Artemidóros z Thyateir v Lýdii
304 SE
240 AE
neznámý | (Apolexis II.)
a. u. c. 746
C. Marcius Censorinus a C. Asinius Gallus
************************************************************
V Bosporské říši přišel o život král Polemón I. Eusebés (vládl zde od roku 15 či 14, v Pontu již od roku 36): na tažení proti Aspúrgiům v Sindice byl se svým vojskem v bitvě poražen, jat a barbary popraven. Tím skončila druhá personální unie obou království (srov. éru Mithridáta VI. Eupatora).
Snad po dvou letech, kdy vládl neznámý vládce (pokud vůbec?), zasedl na trůn v Pantikapaiu Tiberios Iúlios Aspúrgos Filorhómáios, syn Asandra s Dynameou (srov. jinou versi roku 14). Aspúrgos kraloval do roku 38 našeho letopočtu.
V království Pontos po Polemónovi nastoupila na trůn královna-vdova a jedna z velký postav hellénismu Pýthodóris I. n. Pýthodóra (I.) Filométór, dcera Pompeiova a Antoniova přítele Pýthodóra z Trall (viz rok 35; vládla do roku 22/23 našeho letopočtu). Brzy po smrti Polemónově se provdala za Archeláa Kappadockého a v Anatolii povstal stát rozprostírající se od Středozemního moře po Černé, srov. rok 35. Po smrti Archeláově se vrátila do Pontu.
Po ní do roku 48 n. l. vládla její dcera Antónia Tryfaina mladší. Její mladší syn Markos Antónios Polemón Pýthodóros II. se stal roku 38 n. l. nástupcem Aspúrgovým v Pantikapaiu, kde vládl do roku 42 n. l. Když byl místními sesazen, Římané ho „odškodnili“ částí Kilikie, kde pak vládl do roku 64/65 n. l. Tak také skončil třetí a poslední pokus o personální unii Bosporu a Pontu.
Starší syn Pýthodóridy s Polemónem I. Zénón se pod jménem Artaxiás III. stal roku 18+ králem v Armenii, kde ke spokojenosti šlechty vládl do roku 35, kdy zemřel bezdětný. Jeho sestra Antónia Tryfaina se roku 12+ provdala za thráckého krále Kotya VIII. Sapajského a v Thrákii též vládla, ale za dramatických okolností.
Héródés Veliký definitivně potlačil povstání v Tráchónítidě (trvalo od roku 12) a do Říma poslal jako svého diplomata Níkoláa z Damašku, viz rok předešlý, aby se před Augustem očistil. Mise byla úspěšná. Níkoláos před Augustem obvinil Syllaiu ze špatné vlády za Obodu III., z finančních malversací, ze zadluženosti ve výši pěti set talentů a z cizoložství.
Když pak opravil údaj o padlých předešlého roku na opravdových dvacet, nakázal Augustus Syllaiovi říci, jak Nabatové zemřeli. To neuměl a z rozvracení královlády a usilování o moc ho též obvinili přítomní vyslanci Arety IV. To rozhodlo o Syllaiově osudu a nějaký čas po této době byl popraven (roku 7?). K arabské misi se zřejmě vztahuje fragment dedikační mramorové desky latino-řecké z Kapitólia, kterou tam zanechali královi vyslanci Rhabeibélos a Thaimoobdallos.
Někdy za syrského správcování C. Sentia Saturnina (c. 10 až 7) překročil Eufrátés jistý Zamaris z Babylónie, důvody exilu neznáme. Pravděpodobně židovský statkář dorazil do římské provincie v čele stočlenného klanu příbuzných a pěti set jizdních lukostřelců. Sentius Saturninus je usadil u antiošské Dafny v lokalitě Úlatha.
Po čase přistěhovalce přemluvil židovský král Héródés, aby se usadil v Batáneji a chránil se svými lidmi kraj před bandity z Tráchónítidy stejně jako poustevníky z Mesopotamie do Jerúsaléma. Na obranu Tráchónítidy v kraji zanechal tři tisíce Idúmaiů, zřejmě jako kolonisty. Zamaris založil řadu pevností a vesnici Barthyru a osadníci nemuseli platit daně ani nic odvádět. Když Zamaris zemřel, nevíme, kdy, převzal vládu nad krajem Iakeimos, jeden z jeho synů, který věrně sloužil králi Agrippovi I.
V letech 8 až 7 probíhala první germánská výprava Ti. Claudia Nerona (jeho druhá se konala v letech 4 až 5 našeho letopočtu, viz). Do války se osobně vypravil Augustus, ale zůstal na gallském břehu; operace v Germánii řídil Tiberius, jeho budoucí nástupce, dokud se po sporech s Augustem, jejichž přesný důvod neznáme, velení začátkem roku 6- nezřekl.
Tiberius zlomil, to jest z velké části vyvraždil, a přesídlil germánské Sugambry do Gallií, když předtím lstí internoval jejich krále Maelona. Část pravobřežního území obdrželi od Římanů Tenkteři. Část Sugambrů se po jednotlivých klanech rozešla se svým centrem a později se stala známá pod jménem Marsové.
Sugambrové se dále rozvíjeli v okolí dnešního Xanten jako Kugernové či Kubernové/Cugerni s centrem u římského ležení Vetera Castra/Castra Vetera n. jen Vetera u dn. Xanten založeného roku 13 n. 12, na jehož místě vznikla někdy po roce 100 n. l. Colonia Ulpia Traiana (CUT; srov. též pod Tricensimae, pevností v centru osady).
Augustus tehdy před Tiberiovou výpravou porušil práva nedotknutelnosti vyslanců: posly Sugambrů, prý vznešené, dal zajmout a internovat po provinčních městech. Všichni si vzali život...
Lze předpokládat, že někdy v této době Římané proklamovali provincii Germánii (?), popřípadě Velkou Germánii/Germania magna, neboť Augustův cíl byl zřejmý: obsadit a pacifikovat zemi až hluboko do Polabí.
V této době se provincie rozkládala jen na levém břehu Rýna a po teutoburské katastrofě roku 9 n. l. byla provinční správa zrušena a administrativa vrácena opět armádě v rámci provincie Gallia Belgica. Provincie Dolní a Horní Germanie/Germania inferior & superior byly zřízeny až Domitianem, viz roky 83 a 90 n. l., viz tam.
Augustus při reformě kalendáře přejmenoval měsíc sextilis po sobě (sextilis byl šestý v Romulově kalendáři, osmý v tzv. Numově). Augustus, narozený 23. září, zvolil srpen, neboť to byl měsíc, kdy zastával svůj první konsulát (43) a dosáhl několika válečných vítězství a v srpnu obsadil Alexandrii a Antonius si vzal s Kleopatrou život (30). Srov. příklad jeho adoptivního otce u roku 45 s quintilem/červencem.
27. listopadu zemřel v Římě básník Q. Horatius Flaccus (narozen 8. prosince 65). Téhož roku, možná 30. září, zemřel C. Cilnius Maecenas, proslulý svým dobročinným vztahem k literátům a umělcům obecně: osobně miloval hvězdu pantomímu Bathylla (narozen 13. dubna asi roku 70; srov. pojem „mecenáš“). Maecenas, který dal jako první v Římě postavit basen na plavání s teplou vodou a podporoval vynález propuštěnce Aquily nového druhu těsnopisu, učinil Augusta, milence své manželky Terentie (srov. rok 16), generálním dědicem.
Jeho literární "klub" s hvězdami jako P. Vergilius Maro, Horatius, Sex. Aurelius Propertius fungoval na rozdíl od básníků kolem Valeria Messally, viz rok 64, jako moderní "angažovaná kulturní fronta" k propagandě Augustovy politiky a velikosti. Bathyllos z Alexandreie přišel do Říma jako otrok a jako tanečník v komédiálních žánrech obohatil římský pantomímos stejně jako jeho taneční kolega Pyladés žánr tragický. Bathyllova vystoupení uváděla ženy do transu, tvrdil o mnoho později básník D. Iunius Iuvenalis.
Zemřel propuštěnec C. Caecilius Isidorus, jehož umění ani vědy neproslavily, zato šikovnost jiného druhu: sice utrpěl těžké ztráty za občanských válek, přesto po něm zůstalo šedesát milionů HS, 3600 párů volů, 257 tisíc drobného dobytka a 4116 otroků, jak uvádí jeho závěť z 27. ledna; srov. o bohatcích v indexu s. v. zlato. Podobných hospodářských úspěchů se domohli v té době pouze vítězní aktéři občanské války...
************************************************************
7.
Ol. 193, 2
305 SE
241 AE
(Níkostratos II.) | (neznámý)
a. u. c. 747
Ti. Claudius Nero II. a Cn. Calpurnius Piso
************************************************************
Antipatros, nejstarší syn Héróda Velikého, opět intrikoval proti svým nevlastním bratrům Alexandrovi a Aristobúlovi, synů královny Mariamy (srov. rok 17 a 12). V jeho vykonstruovaných obviněních, že Alexandros připravoval Héródovu vraždu prostřednictvím králova holiče Tryfóna, mu pomáhal Euryklés ze Sparty, přítel Héródovy rodiny (srov. rok 31 a 21).
Augustus tahanice v Héródově rodině tentokrát nerozsoudil a odkázal ho na soud. Římský soud v Bérýtu v přítomnosti Héróda odsoudil oba bratry za spiknutí proti králi k trestu smrti a oba byli v Kaisareji popraveni ve vězení uškrcením; hájit se před soudem nesměli. Holič, jistý voják Térón se synem, přátelé Alexandrovi navádějící údajně k atentátu, s třemi sty dalšími spiklenci zemřeli zaházeni davem kopími. O Pseudoalexandrovi z roku c. 3 viz v indexu s. v. diaspora.
Vdovu po Aristobúlovi Bereníku provdali za Theudióna, bratra Héródovy první manželky Dóridy; byl tedy Antipatrovým strýcem. Vdovu po Alexandrovi Glafyru poslal Héródés domů do Kappadokie, její děti Tigrána (IV.), Alexandra a dceru, jejíž jméno neznáme, podržel u svého dvora; srov. dále roku 60+. Glafyra se vrátila do Palaistíny po Héródově smrti roku 4 a viz dále rok 2. Theudióna dal Héródés odstranit jako spiklence už příštího roku.
• Za své intriky Euryklés získal od Héróda v dobré víře odměnou padesát talentů a se stejnou politikou navštívil Archeláa Kappadockého. Byv vzápětí u Augusta dvakrát obžalován z násilnictví a lupičství v Achaji, byl exulován a v exilu též brzy zemřel. Vládu nad Spartou převzal jeho syn Lakón, jinak C. Iulius Laco, srov. rok 31, dobroděj např. v Olympii, činovník císařského kultu, procurator Claudiův.
Euryklés se ukazoval jako filantrop a vybudoval ve Spartě gymnasium, v Korinthu nejhonosnější lázně a obdarovával další hellénská města. Základem jeho moci bylo přátelství s Augustem. Podobné zastání měli v Athénách synové filosofa Areia z Alexandreie, viz rok 30 (zemřel někdy v této době), Dionýsios a Níkánór, římským občanským jménem C. Iulius Nicanor.
Velký přítel Augustus mu dovolil, aby vykoupil od římského státu ostrov Salamínu, kterou Athéňanům vzal L. Cornelius Sulla (sami na to neměli). Za to ho opatřili Athéňané přízvisky "nový Homéros a nový Themistoklés", zastával zřejmě též stratégii. Nápisně se nedával zvěčňovat, jak ukazuje několik soklů pod (nedochovanými) sochami v Athénách, plným římskoobčanským jménem, zato mu lahodilo: Iúlios Níkánór Neos Homéros kai Neos Themistoklés!
Z Níkánorovy literární činnosti není dnes známo nic. Podle jiné identifikace pocházel Níkánór ze syrské Hierápole a synem tedy Areiovým nebyl. Srov. s rokem 138+, kde o Níkánorových jmenovcích.
Nejmladším datovatelným babylónským klínopisným textem je hliněný astronomický diář ze Sippar. Uzavřela se tak na tři tisíce dvě stě let dlouhá historie způsobu psaní, používaného několika národy: všichni obyvatelé Mesopotamie (kromě Aramajů), Elamité, Chetité, Urartejci, staří Peršané atd. Babylónština psaná klínovým písmem do hlíny se dokonce na čas stala diplomatickou řečí celého Předního východu, včetně Egypta.
Na Nový rok držel Tiberius germánský triumf, svůj první (viz dále rok 12+), ale v zádech se Římanům opět rozhořel odboj. Tiberius se vrátil na sever, ale rozsáhlé přípravy na tažení za Istros k žádné intervenci nevedly.
Město Řím rozdělil někdy v letech 12 až 7 Augustus na 14 obvodů, regiones (viz index s. v. Řím) a na neznámý počet okrsků/vici, kterých při censu roku 73+ bylo 265; výnos o tom byl zveřejněn 1. srpna. Itálie dostala členění do 11 správních oblastí, také zvaných regiones, ačkoli jich historicky bylo rovněž 14: 1. Campania et Latium, 2. Apulia et Calabria, 3. Lucania et Bruttii, 4. Samnium, 5. Picenum, 6. Umbria, 7. Etruria, 8 Aemilia, 9. Liguria, 10. Venetia et Histria, 11. Gallia transpadana.
V Římě byl každý obvod opatřen novým dozorem s důrazem na úklid a požární prevenci. Quattuorviri viarum purgandarum/curandarum n. curatores (tak od roku 13-) však úřadovali jen v určité dny. Okrsek, vicus, organisoval svůj kultovní život kolem lokálních héróů s kaplemi při cestách/ulicích, vedl seznamy obyvatelstva i s otroky a 1. května a 1. srpna pořádal laralia, ve druhém případě s poctou pro lary Augustovy a jeho Genia/Genius Augusti, stejně jako po sáturnáliích compitália.
Augustus dal též renovovat starobylý chrámek larů Lares in summa Sacra via, vše jako součást své politiky na podporu římských rodin a anovnického kultu. S ostatními polytheistickými kulty státními i soukromými zakázány Theodosiem I. roku 392+, viz sadu ediktů roku 391+).
• Za povšimnutí stojí, že třetí Augustův římský obvod se jmenoval Isis et Serapis. Srov. k tomu roky 58 a 54: po necelém půlstoletí se republikánskými konservativci pronásledovaný kult ve Městě oficiálně etabloval.
Augustus dokončil stavbu diribitoria neznámé dnes polohy, snad vedle saepta Iulii na Martově poli, kterou zahájil roku 25 M. Vipsanius Agrippa; srov. rok 26 a s. v. Slavnosti o výročí zasvěcení chrámu Concordie na Foru 16. ledna n. zasvěcení Corcordie Augusty, jiného chrámu dedikovaného Livií, se účastnili Livia se svým synem Tiberiem, ale bez jeho manželky Iulie. Rozvrat v rodině tak byl jasně demonstrován, viz rok následující.
V Číně zemřel po infarktu a možná též po předávkování afrodisiaky císař Čcheng/Cheng (44; vládl od roku 33). Z jeho vlády jsou známy palácové klepy a intrikánské příběhy o bojích manželek o moc; o správu říše se nezajímal. Zůstal bezdětný, nicméně jeho matka Wang zjistila, že měl roku 12 resp. 11 syny od milenky Cchao/Cao a Sü/Xu, příbuzné sesazené císařovny Sü, viz rok 33.
Zavraždit je dala Čao Che-te/Zhao Hede, sestra císařovny Čao Fej-jan, zřejmě s vědomím Čchenga. Čao Che-te donutila spáchat sebevraždu obě matky; nyní si vzala rovněž sama život. Její sestra byla ušetřena.
Za nástupce si vybral synovce Liou Sina/Xin s posmrtným jménem Aj/Ai (20; vládl do roku 1 př. n. l.). Zjevně první homosexuální "syn nebes" učinil svého přítele (ženatí a bezdětní byli oba) Tung Siena/Dong Xian dokonce velitelem armády. U dvora ztratil klan Wangů vliv a Wang Mang na doporučení své tety Wangové složil funkci velitele chanské armády a uvolnil místo Tungovi.
K moci přišli rodiny Fu, k níž patřila Ajova bába, milenka kdysi císaře Jüana, a císařova matka Ting/Ding, manželka Liou Kchanga, se svou rodinou. Aj zvýšil daně a nebyl mezi poddanými oblíben.
************************************************************
6.
Ol. 193, 3
306 SE
242 AE
(Kotys) | (Níkostratos II.)
a. u. c. 748
D. Laelius Balbus a C. Antistius Vetus
************************************************************
Tiberius složil začátkem roku velení ve válce s Germány, viz rok 8. Až do roku 2 našeho letopočtu pobýval Ti. Claudius Nero (36) na Rhodu v jakémsi dobrovolném exilu doprovázen hrstkou přátel, snad z nechuti ze spoluvlády s Augustem. Prý si odjezd vydobyl čtyřdenní hladovkou a když dostal od Augusta svolení, z Ostie bez loučení přímo prchl.
Popřípadě byl odklizen matkou Livií z rozmrzelého podezřívavého Augustova dohledu (viz rok 8). Na pět let mu byla senátem udělena tribunská moc, tribunicia potestas, kterou roku 1 př. n. l. nedal Augustus prodloužit.
Tiberius se tak na několik let stal formálním místovládcem na východu říše. Manželku Iulii, Augustovu dceru, s sebou nevzal, viz rok předešlý, a odstartoval tak pravděpodobně její noční hýření ve společnosti milenců, viz rok 2. Též se však říkalo, že jím Iulia opovrhovala jako sobě nerovným, popřípadě, že Tiberius před ní utekl.
Cestou donutil Parské, aby mu prodali sochu Hestie, kterou chtěl v Římě umístit do chrámu Concordie, viz rok předešlý. Na Rhodu však po určité době, viz rok následující, vystupoval převážně jako osoba soukromá a družil se s Hellény. Řecky hovořil plynně, ale doma v Římě vždy naléhal, aby se hovořilo latinsky. Řečtinu mu na Rhodu a v Římě kultivoval mimo jiné sofista Theodóros z Gadar, kde autor spisů historických, grammatických a řečnických rodu původně otrockého provozoval vlastní školu; viz o něm též v indexu s. v. sofisté.
Že Tiberiův pobyt na Východě spíše souvisel se spory kolem Augustova nástupnictví, prozrazuje i jeho tehdejší přezdívka exsul, vyhnanec. Někteří místní intelektuálové jeho posici nechápali. Diogenés z Rhodu, vyhlášený grammatik své doby, si to s Tiberiem tehdy vážně rozházel, když ho "exulant" žádal o přednášku speciálně pro sebe. Diogenés totiž přednášívával jen o sabbatu a prvního muže římského Orientu odkázal prostřednictvím svého otroka na sedmý den, tedy na neděli.
Po letech to grammatik dostal i s úroky: když Tiberiovi chtěl v Římě holdovat, vzkázal mu princeps, aby přišel - za sedm let (nic horšího učence, jak se zdá, nepotkalo). Anekdota též ukazuje na rozšíření židovských zvyklostí v hellénském světě, resp. na všeobecné povědomí o nich.
V hellénském světě se však Tiberius jinak zapsal dobře. Na (pravděpodobně) 194. olympiádě roku 4 jeho čtyřspřeží vyhrálo svou disciplinu, tethrippon, a Tiberius se zařadil mezi několik málo Římanů-olympioníků a s Neronem jako jediní z principů; srov. rok 17+ a v indexu s. v. hry.
V Římě Augustus soustavně vyznamenával své adoptivní vnuky Gaia (14) a Lucia (11) Iulie Caesary, kteří projevovali všechny znaky rozmazlenosti a vzájemně k tomu na sebe žárlili. Tiberiův vztah k oběma frackům byl zřejmě velmi obtížný a to, že Agrippovy syny Augustus preferoval, mohl také být moment Tiberiova "exilu".
Augustus tehdy řekl, že by si nepřál, aby vnuky potkalo to, co jeho, totiž, že mu nebylo ani dvacet a už byl konsulem. Proto dal C. Iulia Caesara najmenovat do sboru pontifiků až roku 1+, kdy mu bylo 21 let, a vybavil ho právem účastnit se jednání senátu.
Pravděpodobně t. r. oba získali od adoptivního otce titul vůdců mládeže/principes iuventutis, řec. prokritoi tés neotétos n. hégemones neotétos. Po celou dobu principátu zůstala formální titulatura určená korunním princům, poslední doklad je z dedikačního nápisu Valentinianovi II. z Thibiuky v Prokonsulární Africe.
V Armenii přibral král Tigránés III. Filellén (vládl od roku 12) za spoluvládkyni svou sestru Erató (spoluvládli do roku 1).
Zemětřesením byl těžce poškozen Kós, kdysi kolonie Epidaurských. Město, centrum Asklépiova kultu, bylo v pozdním hellénismu proslulé výrobou hedvábných tkanin a snad dokonce pěstováním bource morušového (manufakturní výroba rozjeta až za císaře Justiniána v 6. stol. n. l.). Výrobní proces prý objevila jistá Pamfilé. • Pěstováním bavlníku, bource morušového a tkaním hedvábí proslula ve starém věku také oblast Élidy.
V Syrii byl do roku 4 správcem, legatus pro praetore, P. Quinctilius Varus, viz rok 4. Roku 9 našeho letopočtu byl Germány pod Armíniem (Hermannem?) se třemi legiemi v Teutoburském lese na dodnes ne zcela přesně identifikovaném místě poražen a vzal si život (srov. rok 12). Autor Velleius Paterculus, který Quinctilia pravděpodobně osobně znal, o něm poznamenal, že byl mírné povahy, nenápadného životního stylu, tělesně i duchovně nepříliš hbitý/ingenio mitis, moribus quietus, ut corpore ita animo immobilior a raději měl táborový život v míru než ve válce. V Syrii zbohatl: "Přišel do bohaté chud a opustil ji chudou bohat/quam pauper divitem ingerssus dives pauperem reliquit."
V Germánii dorazili suébští Quádové pod vládcem Tudrem na dnešní Moravu (srov. rok 9). Jejich jižnější sousedé z území dn. Německa, suébští Markomanné pod králem Marbudem/Marobuduem, přišli do dnešních Čech. Marbud sloužil za mlada v římském vojsku, viděl Řím, oblíbil si ho Augustus; zemřel roku 36 n. 37 našeho letopočtu v internaci v Ravenně. Marbudovým příchodem do Čech byla ukončena druhá markomannská migrační vlna (srov. rok 100). Zbytky keltských Bojů v zemi byly poraženy a přemoženy, zřejmě asimilovány.
Vznikla říše suébských Markomannů/Markomanů, "Hraničářů", do níž mimo jiné patřili polabští Germáni/Elbgermanen Sémnoni, kteří se stáhli za Labe, a Langobardi a pravděpodobně také z Východních Germánů Lugiové a snad Burgundové. Markomannské "imperium" bylo první germánskou říší s jistou formou centralisace a ačkoli její existenci Římané zprvu museli vidět jako ulehčení pro své zájmy v Germánii, brzy se Marbuda začali obávat, viz dále roky 1+ a 6+. Sféra Markomannova vlivu asi sahala od Dunaje po Balt, od Labe po Vislu; srov. rok 50 a viz v indexu s. v. Germáni, Gotové, Suébové a o Marbudově sídlu viz v indexu s. v.
************************************************************
5.
Ol. 193, 4
307 SE
243 AE
(Anaxagorás a Démocharés III.) | (Kotys)
a. u. c. 749
Imp. Caesar Divi filius Augustus XII. a L. Cornelius Sulla
coss. suff.: L. Vinicius, Q. Haterius a C. Sulpicius Galba
************************************************************
Tiberius (srov. předešlý rok) připojil Paflagonii s Gangrami k provincii Galatia. Právě totiž zemřel král Déiotaros IV. Filadelfos (vládl od roku 36). O jeho synovi či bratrovi Déiotarovi V. Filopatorovi jako nástupci není zpráv. 6. března roku 3 přísahali paflagonští předáci v Gangrách věrnost Augustovi. • Paflagonci pak v historii již nikdy neměli korunovaných hlav.
V Peraji v Bejt Ramatě, pozdější Liviadě, zemřel po nemoci přirozenou smrtí Ferórás, bratr krále Židů Héróda Velikého, od roku 20 tetrarcha Peraje; pohřben byl v Jerúsalému a král nejmenoval žádného nástupce. Héródés dal vyšetřovat, zda nebyl otráven, a šly řeči, že sám Ferórás chystal svému staršímu bratrovi jed.
Ferórás působil ve dvorské politice velmi často v intrikách proti svému královskému bratrovi, silně se zasloužil o vyhlazení Hasmónajů Mariamy a jejích obou synů a v tom trvale spolupracoval s Dóridou a jejím synem Antipatrem a s podporou své sestry Salómy, viz roky 29, 17, 12, 7 a rok následující. Dóridu král vyhnal definitivně ode dvora (srov. její návrat se synem Antipatrem roku 17).
V Římě byl C. Iulius Caesar, Augustův adoptovaný vnuk, Augustem uveden do společenského života (narozen roku 20), jeho o tři roky mladší bratr Lucius až roku 2-. Augustus stanovil počty Římanů, jimž se dostane zlevněného obilí nebo gratis, na dvě stě tisíc (srov. k tomu v indexu s. v. obilí). Každému občanovi daroval šedesát dénáriů (tedy 480 séstertiů; počítáno podle snížených počtů?).
Pozoruhodností t. r. bylo procesí/pompa 9. dubna propuštěnce z Faesul C. Crispina Hilara na Capitolium, kde obětoval s celou svou rodinou: s osmi dětmi (v tom počtu dvě dcery), 27 vnuky, 18 pravnuky a osmi pravnučkami.
V Římě zemřel eklektický filosof a zakladatel vlastní filosofické školy Q. Sextius (narozen kolem roku 70). V depresích měl prý představy, že v loďce vypluje na Tiber a utopí se; zda-li tak učinil, známo. není. Vycházel z učení stoiků, kyniků a pýthagoriků. Zastával původně úřady, ale odešel z veřejného života a dal se na pýthagorovské vegetariánství. Na rozdíl od římských stoiků hlásal život bez politiky. Nástupcem ve vedení školy byl jeho stejnojmenný syn, Q. Sextius Niger, badatel či autor farmakologický; ze spisů obou se nezachovalo nic.
Asi v téže době zde zemřel řečník a historik Dionýsios z Halikarnássu (narozen kolem roku 60 a v Římě žil od roku 30). Jeho potomkem byl stejnojmenný sofista a rhétór za Hadriána zvaný pro své zaměření Músikos/Hudebník, vedený v historiích též jako Ailios Dionýsios, žák stoika Chairemóna, po němž převzal školu. Sepsal 24 knih o rhythmice, dějiny hudby v 36 knihách a ve 22 pojednal o hudební výchově. Žákem tohoto Dionýsia byl platónický filosof a rhétór Alexandros ze Seleukeie Kilické, slavný za Antoninovců.