343-340

 

************************************************************

343.

Ol. 109, 2

Pýthodotos

a. u. c. 411

M. Valerius Corvus III. a A. Cornelius Cossus Arvina I.

************************************************************

V zimě na začátku roku sesadil král Filippos II. na popud své ženy Olympiady jejího strýce Arybbu (vládl od roku 359 po svém bratru Neoptolemovi I.) a na molosský trůn dosadil manželčina bratra, Neoptolemova syna Alexandra I., jemuž bylo dvacet let: Alexandros I. Épeirský vládl do roku 330. 

Arybbás odešel do Athén, kde snad zemřel roku 317, podle jiné verse hned krátce po těchto událostech. Lamijské války se v čele Molossů účastnil jistý Aryptaios, což by mohl být v Diodórově Bibliothéce opisovačův omyl/přeslech za Arybbás (?).

Příčinu neshod mezi Aiakovci neznáme, ani proč ho nesnášel švagr, je ovšem pozoruhodné, že vyhnanec obdržel v Athénách občanská práva, která měl již jeho otec Alketás i děd Tharyps, jak uvádí dekret, usnesení Athéňanů (největší dochovaný honorifikační nápis z Athén o výšce tří metrů). Athéňané se zavázali, že jejich stratégové zajistí Molossovi a jeho synům Alketovi a Aiakidovi návrat k vládě. Rok před vyhnání z Épeiru dosáhlo Arybbovo čtyřspřeží vítězství v Olympii, někdy předtím s koňmi uspěl o pýthiích.  

Filippos tehdy připojil hellénská města Elatreiu, Pandosii a Búchetion, vše osady kdysi élejské, k molosskému království. Nedalecí Kassópiové, kmen thesprótský, založili své kultovní středisko Kassópu a razili autonomní ražbu stejně jako Elaiatis. Všechna města v regionu zanikla roku 29 v synoikismu s Níkopolí. Po nástupu na trůn vedl Alexandros I. válku s Illyry, které vylákal k loupení v Épeiru lstí, když dal své muže převléci do illyrského, aby rabovali a tím přilákali skutečné Illyry; podařilo se a lupiči byli poraženi. Příběh se mohl udát po roce 272 za vlády Pyrrhova syna Alexandra II.   

Na jaře se Filippos pustil do své čtvrté války thrácké (trvala do roku následujícího; předešlé tři byly v letech 357 až 353, 352 až 350 a 347 až 346): nové boje s Térem a Kersobleptem. Odtud se s částí armády obrátil znovu na západ, z Ampračanů, spojenců předtím korinthských, udělal spojence makedonské a Achajům vzal Naupáktos, který věnoval svým novým spojencům, Aitólům (formálně setrvávalo město při aitólském spolku ještě v době císařské; pokud k události nedošlo až roku 338). Současně s Aitóly uzavřel či potvrdil spojenecké smlouvy s Ainiány, Dolopy a Fthíóty.    

V létě uzavřel Filippos II. smlouvu o přátelství a spojenectví/filiá kai symmachiá s králem Peršanů Artaxerxem III. Peršanovu smrt pakt, o němž jinak nevíme vůbec nic, nepřežil, viz jeho expiraci roku 338. 

Filippos vedl další diplomatická jednání s Athénami, které uzavřely nové spojenectví s Megarami (Megarští byli kdysi před stoletím athénskými spojenci do roku 446, viz tam). V Megarách se o puč pokusili domácí aristokraté, viz jejich jména rok předešlý, a k revoluci došlo též v Élidě a za oběma Athéňané viděli Filippovy dlouhé prsty. Makedonský král nabízel Athéňanům rozšíření Filokratova míru, viz rok 346, též vydání thráckých pevností, o které je obral. 

S diplomaticií neuspěl na Peloponnésu, kde se Achajové, oba tábory Arkadů (Megalopolští i Mantinejští), Messéňané a Argívští drželi spojenectví s Athéňany: udržela je v symmachii delegace vyslanců s Démosthenem, Polyeuktem, Hégésippem, Kleitomachem a Lykúrgem, srov. zde výše. Získali tak deset tisíc pěších vojáků, tisícovku jízdních a k tomu spojenecké příspěvky (syntaxeis, výši neznáme). S Messéňany uzavřeli Athéňané symmachii za archonátu Pýthodotova, tedy po červenci t. r., jak dosvědčuje dochovaný fragment nápisu na kameni. 

V Athénách se v létě odehrálo procesní drama, dozvuky nejasností kolem Filokratova míru, viz rok 346. Nejprve padl za oběť obviněním z vzetí úplatku od krále Filippa Filokratés sám, viz o jeho osudu rok 340. Pak se pokračovalo v procesování, které vypuklo již roku 345 mezi aktéry promakedonské a protimakedonské politiky. Démosthenés se svým politickým soudruhem Tímokratem žalovali Aischina, tehdy v Athénách u lidu oblíbeného politika Eubúlovy strany, že také vzal od Filippa peníze a ovlivnil mírové podmínky s Makedoncem v athénský neprospěch. 

Aischinés tehdy kontroval žalobou na Tímarcha, takže se proces proti němu samotnému zdržel. Aischinés vylíčil začátek životní dráhy Tímarcha, tehdy muže již v letech, jako mladistvého přístavního prostituta/ean hetairésé u vyhlášeného chlípníka jménem Misgolás. Kromě toho v herně peiraieuského Pittalaka, jinak státního otroka, hrával v kostky, sázel na kohouty a když se mu něco nezdálo, v opilosti s kamarády Pittalakův dům zničili, ptáky zabili a jemu ošklivě nabili, o čemž pochopitelně věděla celá přístavní čtvrť.

Poněvadž podle zákona prostituující muži neměli právo volby ani losování do úřadů a kněžských funkcí, Tímarchova kariera byla nyní zničena, odsouzen byl k atímii, tedy k bezectí a do vyhnanství, a protimakedonský prostopášník si vzal život. Démosthenovo vystoupení, v němž mimo jiné Filokrata označil za bezostyšného padoucha/miakros kai anaidés, žádné přímé důkazy o korupci oponentů nepředložilo.

Démosthenés a jeho sok Aischinés pronesli před athénským sněmem řeči, v nichž skládali účty ze své diplomatické činnosti v letech 347-346, Peri tés parapresbeiás/O křivém vyslanectví. Při té příležitosti o sobě a svých rodinách mluvili hrozným způsobem, viz rok 390. Událost to byla nejvyšší důležitosti, neboť demonstrovala poměr sil obou hlavních táborů v athénském státu a mezi jeho spojenci. 

Řečník, který teď i jindy manipuloval historickými fakty (události kolem Olynthu roku 383sqq.), nemohl Aischinovi korupci prokázat a Athéňanům zjevně stačili osudy Filokratovy a Tímarchovy: Aischinés byl osvobozen. Jak to vlastně bylo s vinou a nevinou a co ze všech argumentů byly partajní čachry, zřejmě již nerozklíčujeme. Na kobylku se Démosthenés svému celoživotnímu sokovi dostal až roku 330, viz tam.    

Spartský král Archidámos III. se vydal na svou první italskou expedici, zaplacenou pomoc Tarentským proti Lúkánům a Messápiům (srov. rok 338).

Tímoleón donutil na Sicílii Hiketu vzdát se spojenectví s Kartháginci a žít jako soukromník v Leontínech, když odrazil jeho pokus o vzetí Syrákús. Leptina, tyranna v Apollónii (a pravděpodobně vraha Kallippova, srov. rok 351), poslal podobně jako Dionýsia do Korinthu též jako soukromníka. Osvobodil od něho též nehellénskou obec Engyon n. Engyion. Tímoleontův věhlas spočíval v tom, že byl tyrannoktonos/tyrannobijec, který však žádného ze samovládců neusmrtil. 

Z Korintha do Syrákús připluli Kefalos a Dionýsios, aby modernisovali ústavu/zákony formálně v platnosti sedm desetiletí, viz rok 413 a zákony Diokleovy. Kefalos a později za Hieróna II. Polydóros nebyli v Syrákúsách pokládáni za vlastní zákonodárce/nomothetai, ale za jejich vykladače/exégétai tú nomothetú, rozumí se Dioklea.  

Někdy po tomto roce vpadli korinthští stratégové Deinarchos a Démarétos do púnské epikrateie, Tímoleón neměl na vyplácení žoldnéřů, a jejich oddíly rabovaly lukrativní zboží a vyháněly kartháginské posádky z měst, viz dále rok 339. Mimo jiné zbavili púnské posádky Entellu a popravili patnáct tamních kolaborantů, srov. rok 346.

Podle jednoho nedatovatelného nápisu byli Entellané spojeni isopolítejí s Assórem. V době, snad za válek Dionýsia I., byli vyhnáni z vlasti a na základě starší smlouvy o vzájemném občanství se jim dostalo pomoci od Assórských. Když se mohli vrátit domů, udělili isopolíteiu též Assóru. Usnesení o tom bylo zvěčněno na bronzové desce a uloženo ("budiž uloženo") v chrámu Hestie/chalkóma anathentó eis to hieron tás Histiás.  

S uklidněním poměrů a stabilisací režimů, které zavedl Korinťan Tímoleón, nastalo na Sicílii období velké immigrace z celé Hellady: přišlo na šedesát tisíc kolonistů. K exodu Hellénů z mateřské Hellady přispěla makedonská expanse a politické rozbroje v jednotlivých státech. Poměry se změnily vstupem Římanů na Sicílii po první válce púnské a zánikem Syrákús roku 212. V té době migračním směrem Hellénů byl východ, hlavně seleukovský.

Téhož roku se Aristotelés odstěhoval z Mytilény, kde byl od roku 345, do Pelly, kde se příštího roku stal učitelem tehdy třináctiletého následníka trůnu Alexandra, viz rok následující. Aristotelovým přítelem či milencem v Mytiléně byl tamní rodák Aischrión (podle jiného zdroje byl ze Samu; nebo jde o dva různé autory?), básník epický a iambický/epopoios, iambografos. Podílel se na Alexandrově anabasi.   

Traduje se, že Alexandrovi radil, aby Hellénům byl vůdcem a choval se k nim jako k přátelům, jak zaznamenal Plútarchos v Moraliích v pojednání O Alexandrově osudu a ctnosti, ale k "ostatním lidem" (tedy k barbarům) aby byl pánem a choval se k nim jako ke zvěři a rostlinám. U dvora setrval filosof do roku 335, kdy se vrátil do Athén, kde až do roku 322 přednášel ve svém Lykeiu. 

Alexandros si Aristotela vážil, nicméně tuhle radu nebral asi vážně a choval se též k barbarům jako k Hellénům a jeho úsilí o ustavení universální monarchie intensivně vedlo k rozšíření hellénismu; srov. odpor k "barbarofilství", rok 329. Alexandrův universalismus nabyl podoby až bizarní, když usiloval o to, aby všichni byli vůči sobě jedné dobré vůle/eunoiá, aby vytvořili jisté společenství a aby se nazývali alexandry: "diegnó pantas anti brotón kai andrón kai fótón kai meropón kai anthrópón alexandrús kalein/rozhodl nazývat všechny namísto smrtelnými, muži, lidskými tvory, smrtelníky a lidmi alexandry." 

Mezi lety 343 až 328 byl v Athénách Lykúrgovým spolupracovníkem historik Fanodémos z Athén; jeho další životní data nejsou známa. 

Po roce 343 zemřel v Athénách vyhlášený skladatel soudních řečí/logograf a žák Isokratův Isaios z Chalkidy (narozen kolem roku 420; viz o něm tam a v indexu s. v. rhétores 1).

Peršané se definitivně vypravili s velkým vojskem proti Egyptu. Vrchním velitelem perského vojska byl Bagóás, veliteli žoldnéřů Mentór z Rhodu, jeho syn Thýmondás, Lákratés z Théb a Níkostratos z Argu, viz rok 345; veliteli Nektanebóových žoldnéřů byli Filofrón ze Sparty a Kleiniás z Kóu. Peršané postupovali snadno, neboť jejich převaha byla značná, viz rok 345: Nektanebós ke svým šedesáti tisícům egyptským profesionálním bojovníkům/machimoi disponoval dvaceti tisíci hellénskými a stejným množstvím libyjských žoldnéřů, síla jistě rovněž úctyhodná umocněná znalostí bažinatého terénu Delty. 

V obleženém Pélúsiu se vzdalo Lákratovi po obléhání pět tisíc mužů hellénské posádky vedená Filofronem, Mentorovi Búbastis; po incidentu ve sporech o kompetence se v Búbastidě stali z Bagóa a Mentora životní přátelé. V boji s perskými oddíly padl Kleiniás a poražen kdesi na Nilu se král Nektanebós II. stáhl do svého sídelního města. Brzy však Memfidu vyklidil i s poklady a zmizel kamsi k jihu ("do Aithiopie"), kde zřejmě brzy na to zemřel (vládl od roku 359)

• Kolovala i jiná verse Egypťanova konce: utekl prý do Makedonie, kde se prostřednictvím kouzel spojil s Olympiadou  a byl z toho Alexandros Veliký, který si pak myslel, že je synem Ammónovým (tedy také Egypťana)/Olympiadi michtheis dia goéteiás hyion eschen Alexandron Ammónos einai theú hyion nomidzomenon. Nejbližší chrám Ammóna Dia stával v Afytě/nom. Afytis na Palléně, ale jeho stáří známo není (kult zde vyznáván již za peloponnéské války, případná souvislost s makedonským dvorem záhadná). Městečko bylo však známo spíše chrámem Dionýsovým.  

Egyptská válka se projevila v hellénském světě mimo jiné nedostatkem papyru. • Mentór byl pak Artaxerxem III. jmenován vojenským velitelem přímořských oblastí Anatolie, viz dále rok 341, a život mu zpříjemnil darem sta talentů ve stříbře. 

Nektanebós/Nektanebés II. uzavřel poslední domácí, XXX. dynastii, která trvala od roku 380. Od této chvíle Egyptu, v podstatě dodnes, vládnou jen panovníci cízího původu, srov. ovšem rok 338. Peršané se stali po šedesátiletém „povstání“ Egypťanů opět pány země a Artaxerxés III. se dal v Memfidě korunovat za domácího krále. Satrapou Egypta jmenoval Ferendáta, snad potomka stejnojmenného satrapy v letech c. 517-486, viz tam; jak dlouho na Nilu vládl, nevíme, Alexandrovy invase se v roli místokrále nedočkal. Tím začala Manethónova XXXI. dynastie, která trvala do roku 332 (srov. rok 525).

Přechodně a zřejmě po roce 342 dobyl dolnonúbijský vládce Chababaš celý Egypt a také se dal v Memfidě korunovat. Dobu jeho vlády neznáme a je možné, že trvala až do konce vlády Artaxerxa III.: král Dáreios III. byl již zase vládcem celého Egypta. Viz o něm roky 486 a hlavně 338; srov. o Egyptě dále 340 a 300.

Snad tohoto roku napadli v boji o karavanní trasy na sever arabští Sabajové Mínaje/Ma'íny. O nekonečných bojích o ovládnutí dálkového obchodu v Arábii jsme informováni jen velmi útržkovitě (srov. roky 600 a 400). V téže době válčili Sabajové s Qatabánem (viz rok 400 a 225).

V Itálii vypukla první válka samnitská, která nebývá považována moderními historiky za autentickou (jako ostatně většina římských válek z prvních století republiky); měla trvat do roku 341 (o spojenectví Římanů se Samnity viz rok 353). Samnité měli podle zachované tradice válčit se Sidiciny a tito si zavolali na pomoc Kampány (všichni si jazykově příbuzní), byli však rychle Samnity u Capue poraženi. Proto se Kampánové obrátili o pomoc na Římany, jimž se podle římské tradice „vydali“. 

Do Kampánie vytáhly obě konsulské armády. Samnité byli v několika bitvách poraženi, nejvýrazněji u Suessuly a na hoře Gaurus (možná až 342) a v zemi zůstal římský garnison. V bojích v lesnatém terénu se vyznamenal tribun ve vojsku konsula A. Cornelia Cossa P. Decius Mus. Cossus držel triumf nad Samnity 22. září. Římané kromě toho uzavřeli mír s Falisky a Latiny (srov. ale pak rok 340). O dalších válkách se Samnity viz roky 326 - 304 a 298 - 290.

Část římského vojska přezimovala v Kampánii a někteří v Capui, městě z hlediska římských konservativců rozmařilého. Vojáci tu začali spekulovat o odpadnutí od Říma a o tom, jak se zmocnit vlády nad úrodnou zemí, viz rok následující. 

Do Říma údajně dorazili kartháginští vyslanci, aby blahopřáli k vítězství nad Samnity a Iovu Capitolskému přinesli darem zlatý věnec o vázel 25 liber; srov. podmínky vzájemné smlouvy roku 348.

 

************************************************************

342.

Ol. 109, 3

Sósigenés I.

a. u. c. 412

C. Marcius Rutilus V. a Q. Servilius Ahala III.

M. Valerius Corvus dict.

************************************************************

Král Filippos II. obsadil celou Thessalii a dal Thessalům novou ústavu. Zrušil dekadarchie (které sám zavedl roku 344, viz tam), a zemi rozdělil opět na tradiční čtyři části, v nichž vládli, či spíše které spravovali, Filippem jmenovaní údělní vládci - tetrarchové (srov. rok 700). Filippovým titulem vládce Thessalie byl archón, nikoli tradiční thessalský tágos. T. r. král věnoval Málijským městský státeček Echínos, spojence Thébanů a Athéňanů, viz rok 349. 

Makedonští králové ovládali Thessalii sto padesát let, tzn. jak dynastie argejská, tak Antigonovci. Domácí thessalští tágové jsou v úřadu až od roku 195, po makedonském ústupu z Hellady. O Filippově lidech v Thessalii a jinde v Helladě viz rok 344. 

Pak dokončil Filippos svou čtvrtou válku v Thrákii, kterou vedl od minulého roku. V průběhu června byli Kersobleptés i Térés III. poraženi a oba exponenti nebezpeční hellénským městům v regionu uprchli ze země (na sever?). Dobyl a kolonisoval sídelní město Thráků Kabylé na řece Tondzos, od roku 293+ římské Diospolis, dnešní Jambol v BG. Rovněž v Thrákii Filippos nově uspořádal poměry: zřídil makedonskou stratégii, tj. území pod vojenskou správou králem jmenovaných stratégů-vojenských guvernérů. Jméno stratéga v Thrákii za Filippa II. neznáme, což vede k úvaze, zda první stratégos epi Thrákés nebyl jmenován až Alexandrem.

Thrákie, tj. oblast od Egejského moře po pohoří Haimos, resp. až po Istros, tedy severovýchod dn. Řecka a v podstatě území dn. Bulharska, zůstala makedonská až do konce makedonského státu (srov. ale období místního keltského státu v letech 281 až 212 a vývoj v severní části země).

Filippos II. uzavřel spojenectví s tyrannem Hermiou či Hermiónem z aiolského Atarnea, srov. o něm roku 347, eunúcha, který se stal následujícího roku "tchánem" Aristotelovým, viz tam. Učenec byl právě Filippem jmenován vychovatelem mladého korunního prince Alexandra (srov. předešlý rok, prakticky jím byl do roku 340, de iure do roku 338).

Olympias si zároveň dělala s Filippem starost o synovu potenci, neboť se prý nezajímal o děvčata. S Filippovým souhlasem pověřila královna vyhlášenou hetairu Kallixénu z Thessalie, aby byla korunnímu princi po ruce pro kterýkoli okamžik. 

Athéňané poslali na Thrácký Chersonésos další klérúchy (srov. rok 352), stratégem expedice byl Diopeithés, který mimo jiné zaútočil i na autonomní promakedonskou Kardii, která odmítla athénské klérúchy přijmout, a na makedonské pobřežní území v Thrákii, kde loupil (nebyl z Athén příslušně finančně vybaven a neměl na výplatu žoldnéřů; proto také svévolně vybíral clo od obchodních lodí plovoucích Helléspontem). Vyplenil též městečko Teiristasis/Tíristasis, dř. Tyrodyza na pobřeží Propontidy. 

Filippos v téže době válčil ve vnitrozemí s thráckými velmoži. V březnu následujícího roku si na Diopeitha, který vpadl do Thrákie za lupem podruhé, v Athénách marně stěžoval Filippův vyslanec: pro Makedonce to bylo porušení Filokratova míru z roku 346. 

V Kardii pravděpodobně již v této době vládl po Apollónidovi (?), viz rok 346, samovládce Hekataios, jehož jméno historie zachovala ještě k roku 323 a zřejmě stále ještě jako chersonéského dynastu. Jak ke změně došlo, nevíme. Spojenec Filippův byl též přítelem Alexandrovým, viz rok 335.

Hekataiovým rodákem byl Eumenés, jehož otec, jméno neznáme, nepatřil mezi Hekataiovy příznivce a s rodinou emigroval do Makedonie. Eumenovy schopnosti zaujaly krále Filippa a ten ho roku 342 učinil svým osobním písařem-tajemníkem/grammateus, lat. scriba. Ve funkci, ale se širší pravomocí, zůstal Hellén i na dvoře Alexandrově a byl jediným z vlivných diadochů nenáležejícím k Makedonům.  

V dému Kéfísia v Athénách se narodil básník nové komédie Menandros, syn Diopeithův. Jeho první vítězství na divadle je z roku 321, utopil se při koupání v moři v roce 292. Před rokem 342 se v Messáně na Sicílii narodil peripatétik, žák Aristotelův a Theofrastův, Dikaiarchos (další jeho data neznáme, snad zemřel před rokem 280). Filosof, rhétór a geómetrés: změřil výšky peloponnéských hor. Ve třech knihách pojednal o Životě v Helladě/Hellados bios, zřejmě práce ethnografická. Jeho knihu o spartské ústavě prý v Lakedaimonu každoročně dávali předčítat efoři mládeži (a vydržel zvyk prý dost dlouho). Jako peripatétik se odchýlil od Platónova/Sókratova dědictví u Aristotela a odmítl pokládat duši za samostatnou část bytosti, ale měl ji za neoddělitelnou součást těla. Stejně tak odmítal věšteckou nauku/mantiké, neboť měl za to, že je lepší, když člověk po budoucnu nepátrá.

V Sídónu skončila, pokud vůbec začala, vláda Helléna Euagory II. ze Salamíny, který zde kraloval od roku 345. Nevedl si prý dobře, obyvatelé ho měli plné zuby a před obviněním z malversace prchnul na rodný Kypr. Zde byl jat a popraven. Jeho nástupcem ve Foiníkii se stal Stratón II., 'Abd'aštart (vládl do roku 333), pravděpodobně někdo z domácí šlechty, snad vnuk Stratóna I., viz rok 370. O Stratónovi II. se tradovalo, že pořádal velké bankety s hellénskými hudebnicemi a zpěvačkami z Iónie, tanečnicemi z celé Hellady a množstvím prostitutek z Peloponnésu. 

V Římě prosadil tribun lidu L. Genucius zákon zakazující úroky/lex Genucia de feneratione a omezení ve výkonu státních funkcí: nelze zastávat v témže roce dva úřady, mezi jednotlivými úřady musí uplynout deset roků a oba konsulové mohou být plébéjové (což se stalo poprvé až roku 173, viz), lex Genucia de magistratibus. Platnost zákona byla pozastavena roku 217 a pravděpodobně po hannibalské válce už obnovena nebyla

V římské armádě operující na jihu Latia a v Kampánii (viz předešlý rok) vzešla z dlouhé služby v poli vzpoura a deserce z ležení u Anxuru/Tarraciny. Nespokojenci obsadili Lautulský průsmyk nad Anxurem, též mnohem severněji kraj kolem Albana a vypravili se na Řím; bylo jich i s otroky, které osvobozovali na venkově, dvacet tisíc. Donutili konsulára T. Quictia soukromničícího na svém statku u Tuscula, aby se stal jejich velitelem. Rebelii uklidnil údajně slovy po přímluvě Quinctiově a se souhlasem senátu diktátor M. Valerius Corvus, o trestech ani dopadu vzpoury není nic známo. Kdyby na smír nedošlo, měly by dějiny svou první bitvu dvou římských armád, dvě staletí před občanskými válkami prvního století.

 

************************************************************

341.

Ol. 109, 4

Níkomachos I.

a. u. c. 413

C. Plautius Venno II. a L. Aemilius Mamercus nebo: L. Aemilius Mamercinus Privernas

interreges: M. Valerius Corvus - M. Fabius Dorsus

************************************************************

Dne 7. gaméliónu se na Samu narodil Athéňan Epikúros, syn Neoklea a Chairestratin, obou z dému Gargéttu. Datum odpovídá pravděpodobně 4. únoru (podle babylónského kalendáře by 7. gamélión odpovídal 31. prosinci 342). Zemřel v sedmdesáti dvou letech roku 270.

Na Euboji dosadil král Filippos II. (oddíl tisícovky jeho žoldnéřů vedl Hipponíkos, srov. o něm u roku 356, jiný oddíl vedl Parmenión) do Eretrie kolektivní tyrannidu Kleitarcha, Hipparcha a Automedonta (pokud se tak nestalo již roku 343; srov. rok 349 a viz rok následující). Do Órea dosadil jako tyranna Filistida a proathénský Eufraios, žák Platónův, který pobýval na dvoru Perdikky III., byl nejprve Órejskými uvězněn a když ho pustili, vzal si život, nebo byl na pokyn Filippův za své protimakedonské stranictví popraven Parmeniónem, viz k tomu u roku 365

Athéňané znovu vypravili vojsko na Euboju, stratégem byl Kéfísofón. V červenci padl v boji Filistidés z Órea a obec byla opět "svobodná" (viz dále následujícího roku). Níkomachovým archonátem byla datována symmachie Eretrijských s Athéňany (dochován fragment athénského usnesení o paktu), které obsadil v čele athénského vojska stratégos Fókión; v boji padl Kleitarchos, o jeho druzích nevíme nic. Za athénské asistence byl založen spolek Eubojanů, který přetrval až do konce hellénské nezávislosti.

Abýdos, Býzantští a Athéňané uzavřeli obranné spojenectví. Vyjednal je s nimi v zimě 341/340 Démosthenés. Athéňané rozvinuli širokou diplomatickou aktivitu proti Filippovi: Hypereidés jednal na Rhodu a na Chiu, Efialtés dokonce v Súsách (srov. rok 352). Ke sjednání athénsko-perského paktu sice nedošlo, Artaxerxés III. však dal Efialtovi na válku s Filippem nějaké peníze (jejich osud zůstal záhadný, kolik z nich bylo na zbrojení vynaloženo, nevíme, ale Athény v následujících letech vybudovaly úctyhodnou flotilu, srov. rok 338). 

V podezření, že si z peněz uždíbl, byl v té době též Efialtův politický soudruh Hypereidés, což se však neprokázalo (srov. jeho žalobu v podobné věci na Démosthena roku 324). Efialtés se po Chairóneji postavil otevřeně na perskou stranu a válčil s Makedony, viz o jeho konci roku 334. 

Démosthenés pronesl řeči Peri tón en Cherronésó/O událostech na Thráckém Chersonésu, a kata Filippú III. a IV., Řeči proti Filippovi/logoi filippikoi, n. démégoriai: obě se staly vzorem pro pozdější latinské filippiky, z nichž nejznámější psal advokát M. Tullius Cicero.

Aristotelés se stal přibuzným Hermiónovým, protože se oženil s jeho neteří Pýthiadou (srov. předešlý rok). Ale krátce na to se Hermióna z Atarnea zradou zmocnil Mentór z Rhodu, který stál opět v perských službách a patřil mezi žáky Akadémie, srov. rok 343. Vylákal ho k rozhovoru, zatkl a jeho prstenem pečetil list Hermiónových měst a pevností, v němž prohlašuje, že bylo dosaženo dohody s Králem. Města se otevřela a Mentór vydal nešťastníka Velkému králi. Hermión či Hermiás byl ukřižován, neboť byl místním makedonským exponentem (smlouva-nesmlouva, viz rok 343) a nic Mentorovi a ani Králi neprozradil. Mentór nechal Hermiónovi lidi ve funkcích a až počase, když stáhli své majetky zpět k sobě do aiolských města a pevností, na ně skočil a vše jim zabavil. 

Nejpozději od roku 346 bylo zjevné, že Filippos Makedonský strojí plány na expansi do Asie a v iónských městech, podél Helléspontu a na ostrovech, kde stále byly ve střehu perské garnisony, vznikala promakedonská hnutí. • Pýthias zemřela dříve než Aristotelés. Měli spolu stejnojmennou dceru a snad i syna Níkomacha, pokud nebyl synem filosofovým s druhou manželkou či přítelkyní/hetairou Herpyllidou, s níž žil až do své smrti. Pýthias mladší se provdala třikrát a z třetího manželství měla s lékařem Métrodórem z Chiu syna Aristotela, který se též stal peripatétikem. 

Mentorovi z Rhodu, velitel přímořských oblastí Anatolie v perských službách, se podařilo dosáhnout u Krále pardonu pro Artabáza, který se tak mohl s rodinou vrátit z makedonského exilu spolu s Mentorovým bratrem Memnónem (srov. rok 355). Brzy na to Mentór zemřel a vdovu Barsinu, budoucí milenku Alexandrovu, si vzal do manželství Memnón. • Poprava Hermiónova a milost Artabázova jsou dokladem zásad-nezásad tehdejší perské diplomacie a proradnosti žoldnéřského řemesla, srov. rok 355, kdy Mentór užíval makedonské pohostinnosti.

V Kárii vyhnal Pixódaros svou starší sestru Adu, která vládla jako královna a perský satrapa od roku 344, a sám se stal vládcem Kárů (byl jím do roku 334). Ada (I.) do roku 334 žila jako údělný dynasta v Alindách. Pixódaros byl ženat s Afnéidou z Kappadokie a jejich dcerou byla Ada mladší, kterou provdal za vznešeného Peršana Orontobata, viz rok 334. Pixódaros drze razil zlatou minci, právo náležející Králi, zůstával však rozhodně properský. Byl nejmladším z pěti dětí Hekatomnóových/dynastie Hekatomnóvců, který v Halikarnássu dosedl na kárský trůn a podobně jako v novověku v případě Saúdů v Arábii vládli Kárům po otci (do konce monarchie) pouze jeho děti. 

Další silné kartháginské vojsko se vylodilo na Sicílii. Bitvu na Krimísu lze zařadit do t. r. nebo do roku 339 (viz tam).

V Latiu vypuklo nové protiřímské povstání Priverňanů, kteří vyplenili římské kolonie Norbu a Setii (události zřejmě již z konce roku předešlého). Povstalci se spolčili s ostatními Volsky vedenými Antijskými, ale byli rychle konsulem C. Plautiem poraženi a Priverna dobyto; zůstala mu sice nezávislost, ale státeček přišel o dvě třetiny svého území. Po nerozhodné bitvě u Satrika odtáhli n. prchli Volskové do Antia. Zbraně, jichž se Římané zmocnili, zasvětil za prolitou krev spálením konsul Matce Luy/Lua Mater

Byla to zároveň poslední válka Římanů s Volsky, kterou známe (srov. rok 388). Poprvé Římané s Volsky válčili údajně za Romula a pod etruskými králi před dvěma staletími roku 534 (viz tam), za republiky poprvé roku 495 (viz tam). • Historicitu většiny válek raných římských dějin moderní historiografie zpochybňuje. Římští dějepisci si ovšem v jejich výčtu a líčení libovali a jak známo, "na každém šprochu pravdy trochu". Chronograf Livius se v šesté knize svých annálů divil, jak dokázali Volskové a Aequové po tolik prohraných válek neustále stavět do pole nové a nové vojáky (u Římanů si podobnou otázku nekladl): unde totius victis Volscis et Aequis suffecerint milites.

Skončila první válka samnitská (trvala od roku 343). Mír n. příměří byl po tažení konsula L. Aemilia uzavřen jen mezi Římany a Samnity, údajně na samnitskou žádost. Vzápětí znovu napadli Samnité Sidicinium (srov. rok 343) a Kampánové ve spojení s Latíny, k nimž se přidali Sidicinští opuštění Římany, odpadli od Římanů: válka s nimi, tzv. latinská či spojenecká, pokračovala až do roku 338. Latinové totiž na Římanech požadovali úplné splynutí své konfederace s římským státem, aby jeden z římských konsulů byl volen z nich a polovina římského senátu byla též latinská (praetoři latinského spolku L. Annius Setinus a L. Numicius Circeiensis, viz rok následující). Římanům se to hrubě nelíbilo, ačkoli Cassiův pakt, který měli s Latíny od roku 493, ke splynutí obou partnerů nabádal (srov. též roky 487 a 388).

 

************************************************************

340.

Ol. 110, 1

Antiklés z Athén

Theofrastos I.

a. u. c. 414

T. Manlius Torquatus III. a P. Decius Mus

L. Papirius Crassus dict.

************************************************************

V březnu proběhl v Athénách protifilippovský kongres (viz následující rok, kdy bylo spojenectví-symmachie proti Makedonii uzavřeno). Nepřátelství Athéňanů vůči severní velmoci demonstrovaly vojenské činy Kalliy u Pagas, na Euboji dobyli Athéňané pod Fókiónem Eretriu a v bojích padl tyrannos Kleitarchos (srov. rok 349 a 341). V Eretrii se k vládě vrátil Plútarchos (viz rok 348 a rok předešlý); možná, že teprve do t. r. patří událost z roku 348, že pučem zajal athénskou posádku a vyměnil je za výkupné. Nejsilnější se po intervenci Fókiónově stal na ostrově vládce v Chalkidě Kalliás, srov. rok 349sq. Do kdy vládl a jak skončil, nevíme. 

Filippos II. obřími obléhacími stroji bušil do hradeb athénských spojenců Perinthu a Býzantia (viz příští rok): obleženým přišly na pomoc athénské expediční sbory, kterým veleli Charés (Dioipeithés již nežil), Fókión a Kéfísofón, oddíly dorazily z Chiu, Kóu a Rhodu. Perinthos pak zachránil Apollodóros z Athén, kondottiér ve službách Arsíta, perského satrapy Malé Frygie.

• Pod Býzantiem řídil makedonské obléhací práce poliorket/odborník na obléhání měst a autor knihy o architektuře Polyídos z Thessalie. Jeho žáci Diadés a Chariás řídili později obléhací práce v armádě Alexandra Velikého.

Z t. r. pochází usnesení Athéňanů o vyznamenání Tenedských zlatým věncem v ceně jednoho tisíce drachem a stejnou poctou jejich vyslance Aráta za jejich náklonnost. událo se tak v souvislosti s posledními známými bojovými akcemi druhého délského spolku (oficiálně rozpuštěn roku 338).    

V době nepřítomnosti otce se vypravil Alexandros (16) z titulu makedonského vicekrále proti thráckým Maidům a porazil je: maidské povstání zřejmě vyprovokovaly zbytky družin dynastů Téra a Kersoblepta. Maidskou sídelní osadu proměnil v makedonskou vojenskou kolonii a nazval ji Alexandropolis.  

Na podzim ukořistil Filippos na Bosporu velikou zásobovací flotilu, která přivážela do Athén obilí z Pontu. Filippově flotile velel nauarchos Alkimos. Athéňané na to vyvrátili stélu s Filokratovým mírem z roku 346 a vyhlásili Filippovi II. válku (byla to jejich druhá válka s ním; první byla v letech 357 až 346, druhá skončila roku 338).

• „Promakedonský“ Filokratés byl již roku 343, viz tam, na návrh Polyeukta ze Sféttu s podporou Hypereida odsouzen na smrt za to, že prý přijal peníze od Filippa, aby byly podmínky sjednaného míru výhodnější pro Makedonce; Filokratés odešel do exilu před vynesením rozsudku a o jeho dalším osudu není známo (srov. rok 323). 

V zimě se Filippos II. v Pelle oženil s Médou, dcerou krále Histriánů Kothély, ovládajícího mimo jiné Odéssos/dn. Varna, čímž byla stvrzena koalice proti skythským Agathyrsům útočícím z oblasti pozdější Besarábie, viz rok následující. Kothélás alias Gudila přivedl dceru s velkým věnem do Pelly osobně (manželství zřejmě zůstalo bezdětné). 

Histriánové, tzn. „Podunajci“, bylo zřejmě dobové označení pro Gety = Dáky, resp. thrácké Gety obývající břehy Istru (?; srov. následující rok a rok 512 a 335 a o vztahu obou pojmů viz v indexu s. v. Dákové).

Filippos praděpodobně někdy v této době uzavřel smlouvy o přátelství n. dokonce spojenectví s Apollónií na Pontu a s Odéssem, viz rok následující. Když se jejich král Ateás/Atheás rozhodl napadnout Býzantské, poslal jim dopis se slovy znamenajícími sofistikované vyhlášení války: "Nebraňte mému tažení, aby mí koně nepili vaši vodu." 

Na Sicílii vyhnal ze Syrákús Tímoleón tisícovku žoldnéřů, jimž velel Thrasiás n. Thrasios, který kdysi bojoval na straně Fóků ve svaté válce (pokud se toto nestalo až roku 339 spolu s porážkou Kartháginců, event. již roku 341). Odmítli se totiž postavit v poli púnské převaze, viděli to jako šílený podnik. Thrasiás odtáhl do Bruttia, kde vyloupili jakési město, pak však zaskočeni silným vojskem Bruttiů, byli všichni pobiti. 

Do této olympiády spadá akmé materialistického filosofa Anaxarcha z Abdér, kterého dal později, po smrti Alexandra Velikého, příšerným způsobem popravit jeho osobní nepřítel Níkokreón z Kypru (srov. Anaxarchův osud se Zénónem Élejským, viz rok 490: oba byli utlučeni v obřím hmoždíři, Anaxarchos si před smrtí ukousl jazyk a plivnul ho Níkokreontovi do tváře). Anaxarchos byl s Alexandrem v Indii, kde mimo jiné jako Pyrrhón Élidský diskutoval s gymnosofisty/buddhisty; srov. též v indexu s. v. Borsippa, o Anaxarchovi v indexu s. v. školy (1), o Pyrrhónovi sub školy (2).

Kolem roku 340 se v Kýréně narodil kýrénaický filosof Theodóros z Kýrény, který byl za Démétria Falérského v Athénách souzen kolem roku 310 za bezbožnost/asebeia a dostal přízvisko Atheos/Bezbožník, resp. od Stilpóna Theos/Bůh, viz o něm v indexu s. v. školy (2). Žil pak v Alexandrii a stal se ptolemajovským velvyslancem u Lýsimacha, který ho však vyhnal. Zemřel ve své vlasti kolem roku 270; podle jiné verse byl v Athénách odsouzen a jedem popraven.

Ve své práci Peri theón/O bozích popřel existenci božských tvorů a pro svůj naprostý individualismus v ethice, když neuznával přátelství, vztah k vlasti a kultu, ho lze považovat za předchůdce novověkých bigotních evropských liberálů. 

V téže době se ještě narodili historik a samovládce Dúris ze Samu (také zemřel kolem roku 270, srov. rok 301)Filochoros z Athén, kronikář a učenec, v roce 306 úřední věštec Athéňanů, který byl někdy v období let 267 až 261 popraven Antigonem II. (viz o něm více v indexu s. v. dějepisci 1), Chamaileón z Hérákleie, peripatétik a literární historik (zemřel kolem roku 270). 

Euémeros z Messány (veden též jako Euhémeros a mohl být též z pelopponnéské Messény n. z Chiu), utopický filosof a autor smyšleného cestopisu Hierá anagrafé, Svatý zápis/spis. V letech 311 až 298 žil u Kassandra, byl jeho diplomatem, ale v jaké královské záležitosti se dostal do Arábie, resp. do dn. Jemenu, nevíme. Doplul prý tehdy po mnoha dnech v Indiku až na ostrovy, z nichž jeden se jmenoval Panchaia. Zemřel kolem roku 260 (srov. euhémerismus: theorie, dle níž jsou bohové původně proslulými smrtelníky; tento výklad byl jistě velmi populární a ceněný na dvorech hellénistických monarchů...).  

Kolem t. r. válčil král Meroé Nastasen/Nistasen s dolnonubijskými knížaty a s Blemmyji. Bližšího není nic známo, viz rok 343, 338 (válka s posledním egyptským domácím králem?) a 300.

Římané byli ve válce s Latiny, vlastně roky potlačovali jejich revoltu, viz rok předešlý. Jejich praetoři, volení nejvyšší úředníci Latínského spolku, L. Annius Setinus a L. Numicius Circeiensis vyjednávali v Římě se senátem o latinské autonomii a žádali pro Latíny jednoho z římských konsulů a personální obsazení části senátu, viz rok předešlý.

Ve vzrušené atmosféře při cestě z chrámu Iova Kapitólského, kdy se konalo slyšení, L. Annius uklouzl na schodech a narazil si hlavu, takže zůstal v bezvědomí, podle jiného podání na místě zemřel. Do latínské války vytáhli oba konsulové a Římané se utábořili u Capuy společně se svými samnitskými spojenci. 

Konsul T. Manlius Torquatus Imperiosus dal popravit svého syna pro neuposlechnutí rozkazu nebojovat s nepřítelem mimo šik, přestože jeho čin přinesl vojenský úspěch: v souboji totiž zabil vůdce tusculánské jízdy Gemina Maecia. Chlapácký příběh zřejmě dostal hellénskou obdobu v povídání o Epameinóndovi a jeho synovi Stésimbrotovi, viz ovšem rok 362. Mladý rovněž neuposlechl rozkazu nebojovat za otcovy nepřítomnosti se Sparťany, který odešel domů sněmovat, ale oddíl Lakónů porazil; zato ho otec po návratu k armádě vyznamenal a pak popravil/stefanósás etrachélokopésen.

Manliův spolukonsul P. Decius zasvětil svůj život podsvětním duchům zemřelých/dís mánibus za vojsko v bitvě s Latíny a Kampány u Kapuy tím, že osamocen vjel do řad nepřátel (srov. rok 362, viz rozhodnutí jeho syna roku 295). Římané pak zvítězili i na úbočí Vesuvu u Vesery a u Trifanu při Minturnách a oba spojenci byli v poli poraženi (srov. roky 295 a 279). Ačkoli se T. Manlius vypravil též proti Antiu, na této frontě se nestalo nic. 

Podle předběžných mírových podmínek byla část území Latínské konfederace a Kampánů zabrána Římany, válka ale definitivně skončila až roku 338 (viz další roky).