V rozmezí let 12.000 až 11.000 v hornoegyptské lokalitě Džabal Sahába na východním břehu Nilu na severu dn. Súdánu ve třech hrobech nalezeny roku 1964 ostatky 59 mužských, ženských a dětských těl předků dnešních subsaharských Afričanů, z velké části zastřelených lukostřelbou. Nález bývá vykládán jako nejstarší doklad pro válku (za nejstarší doložené dobývání města se vydávají nálezy z lokality Tal Hamúkár na sv. SYR z doby c. 3500). Paleoarcheologové se zčásti domnívají, že šlo o konflikt v  rámci klimatických proměn té doby (mladší dryas) o zdroje v létě a že útočníky/vítězi byli příchozí ze severu z oblasti středomořské, levantské či severoafrické (srov. rok 3500). Ostatky populace ze severu byly nalezeny až o 350 kilometrů jižně od Džabal Saháby.  

Z doby kolem roku 12.700 pochází první známé lebkové poháry nalezené v jeskyni Gough´s Cave v Cheddar Gorge u vsi Cheddaru v Somersetu v jižní Anglii. Pokud interpretace souhlasí, lze konstatovat, že zvyk pití z hlav nepřátel se později z "Evropy" vytratil. Nález lebkového poháru v jeskyni Býčí skála u Adamova na Moravě z asi 6. století př. n. l. s desítkami lidských obětí kolem pohřbeného velmože nelze etnicky zařadit, možná je skythský a patřil k praktikám pro celou severní Asii (jak zaznamenal u Skythů Hérodotos včetně zlacení vnitřku lebečního "poháru"). Zvyk vrátili do Evropy za doby stěhování národů Hunové, viz rok 177. 

Nejznámější příklad z Evropy: Alboin Langobardský, který roku 568 n. l. přivedl s avarskou pomocí svůj lid do Itálie, z lebky nepřítele pil (a nutil k tomu také svou gépidskou manželku Rosamundu, ale ona lebka patřila jejímu otci Kunimundovi, a to Alboina stálo život).

Pít z lebky nepřátel je zvyk doložený v pralesní Africe ještě v osmdesátých letech 19. století italským dobrodruhem Gaetanim Casatim: král Abisangů na severu dnešního Konga (Kinshasa) pil z lebky nenáviděného arabského otrokáře v době, kdy zde a v celé Equatorii byl ještě kanibalismus běžný. Rituální pohřeb hlavy odříznuté od těla s oběma rukama zakrývajícíma obličej je doložen za střední Amazonie z doby c. 7.000 vedle nálezů ohořelých ostatků těl s uřezanými údy. Později v regionu hlavy poražených zajatců uřezávali a z jejich lebek pili "indiáni" kultury Nazca v Peru a Inkové, Ararové v Amazonii nepřátelských lebek užívali jako jakýchsi hudebních nástrojů. 

Po ústupu ledovce na sever byly Britské ostrovy součástí kontinentu. Velká část dnešního Severního moře byla rovněž pevninou a v moři o tom nalezeno mnoho důkazů, mimo jiné dokonce lebka neandertálce z doby kolem 40 tisíc, lovecké nástroje z dobyl kolem 12 tisíc. Kolem 6500-6300 se provalila pevnina mezi Doverem a Calais a na ploše dnešního Severního moře povstal ostrov, zhruba současná Dogger bank, Dogerská mělčina. Ostrov ("Doggerland") zanikl s dalším stoupáním hladiny oceánu nejpozději kolem roku 5000, kdy se definitivně od pevniny oddělily i dánské ostrovy.

Kolem 6150 spustil masivní podmořský sesuv půdy na ploše 450 kilometrů čtverečních mezi Bergenem a Trondheimem ("sesuv/událost Storegga") tsunami s až dvacetimetrovými vlnami, které zřejmě zničilo populaci na Doggerlandu. Spoušť je dokumentována ze Skotska, Norska, Shetland a Faer. Zbytkem ostrova Doggerlandu je Helgoland.

Snad z téže doby zaplavilo moře baltské pobřeží. U Reriku v Mecklenburku vybudovali lidé někdy kolem roku 8000 zhruba kilometr dlouhou hráz metr vysokou z velkých balvanů a kamenů, tehdy kdesi při pobřeží. Účel znám není. Po vzrůstu hladiny Baltu leží dnes kameny v hloubce dvaceti metrů. 

S táním ledovců ustoupila pevnina i ve Středomoří o desítky metrů. Případná lidská sídliště z doby kolem c. 10.000 jsou dnes pod vodou (srov. v indexu pod potopa). Roku 2015 byl v hloubce čtyřiceti metrů nalezen 37 kilometrů jižně od Sicílie směrem k Pantellerii na ostrovech zatopených c. 7500 dvanáct metrů dlouhý a patnáct tun těžký monolit: úžina mezi Sicílií a Tuniskem bývala před stoupáním hladiny mnohem užší a plná ostrovů a výběžků pevniny na obou stranách. 

c. 13.000 až 3.000 trvalo "vlhké africké období (AHP)", kdy se Sahara zelenala jako dnešní východoafrické savany, viz rok 15.000. Za posledního zalednění, viz rok 18.000 byla Sahara mnohem větší než dnes. Velká africká jezera byla z velké části vyschlá, stejně tak Nil, jehož delta byla písečná. Viz dále rok 8.500.  

po c. 12.900 na Předním východu ochlazení/mladší dryas. V Palestíně, na území dn. Libanonu a jižní Syrie po Eufrátés, a od c. 12.500 do c. 9000 epipaleolitická kultura natúfienu (podle Wádí an-Natúf v Předjordání). Vesnická osídlení v krajině s lesy a zvěří zpracovávala též divoce rostoucí obilí. Třebaže kašovitá potravina z divokých obilovin je starší, někdy kolem 12.400 doloženy nálezy chlebových placek a kamenů na drcení zrn (archeologická lokalita Šubajqa v poušti na sv. JOR). Chléb z pěstovaného obilí, tedy začátek zemědělství, je o více než tři tisíciletí mladší, viz rok c. 8000. 

c. 10.500 přišlo do Evropy po teplé vlně na tisíc let ochlazení a s ním málo srážek (nebo už c. 12.900?). Snad způsobeno prolomením břehů obřího sladkovodního jezera v Severní Americe vzniklého z tajících vod ledovce po poslední době ledové. Jeho vody snížily salinitu Atlantiku a jeho teplé proudy se nedostávaly k evropským břehům.

Související sucha zmenšila Pontos a Přední východ vyprahl. Sucho kulminovalo v letech 6200 až 5800 a decimovalo lidstvo, které se na Předním východu už živilo rybolovem a zemědělstvím. 

c. 10.000 až 5.000 s koncem doby ledové/pleistocénu (pleistos, "velmi četný" + kainos, "nový, nová doba"; od c. 1,8 milionu let) a začátkem holocénu (holos + kainos, "zcela nový"; c. 9700 - oba pojmy jsou geologické, zastarale diluvium a alluvium) v Evropě mesolitické kultury. 

Vymření mamutů, tvorů, kteří se objevili na východě Afriky před více než pěti miliony let a žili na planetě v mnoha druzích, a koňských stád znamenalo konec éry lovců a sběračů; v oblasti „úrodného půlměsíce“ začíná civilisace, začátek dosti vleklé „neolitické revoluce“ (Gordon V. Childe, 1941); končil „ráj na zemi, Eden“. Poslední mamuti zmizeli z východní Evropy nejpozději kolem roku 8000, pravděpodobně poslední vůbec na planetě vymřeli na ruském Wrangelově ostrově kolem roku 2000 (c. 1650), na americkém Ostrově sv. Pavla/St. Paul I. v Beringově úžině o stu kilometrech čtverečních kolem roku 3600; soudí se, že "američtí" zašli žízní.

Zajímavý byl osud jednoho z největších přežvýkavců, žirafovitého tvora podobného podle všeho okapi s rohy. Sivatherium je podle všeho vypodobněno na sumerských měděných ozdobách oslích postrojů z doby kolem 3500/"sivatherium z Kiše". Není shody o tom, zda je tvor, žijící kdysi od Afriky po indický subkontinent, zachycen na saharských petroglyfech c. 8000. 

Nejlépe je proměna flory, fauny a životních stylů dokumentována na Předním Východu, ale separátně muselo probíhat v íránském pohoří Zágros. Od anatolských populací se úsvit zemědělství šířil do egejské oblasti, ze Zágrosu směřoval na východ. 

Dříve byla neolitická revoluce pokládána za poměrně rychlou proměnu, ale ukazuje se, že šlo spíše o řešení nouzového stavu způsobeného klimatickými změnami. Nebyl to jako v Childově podání druhý největší počin od pochopení role ohně, ale zemědělství bylo pravděpodobně produktem dlouhé krise, hledání náhrady za ztracená divoká stáda. 

c. 9000 zahájila proměna lovců-sběračů v zemědělce; trvala do c. 6000. Začala stavbami na horním Eufrátu pevných zásobáren pro ulovenou zvěř, jejíž maso bylo konservováno sušením a solením. Zvěře byla hojnost, doplňkem byl sběr zrn divokého obilí. Rostl „blahobyt“. 

Zemědělství a smysl pro lidskou kolektivnost společnosti umožňovalo vyšší hustotu obyvatelstva. U lovců-sběračů se uživili jen dva lidé na kilometr čtvereční. Lovecká společenství byla proto agresivnější a nebezpečí válek u nich bylo v podstatě permanentní. Jedli, co ulovili a našli a měli moc volného času. 

Podle dnešního nárůdku Hadza v Tanzanii „pracují“ jeho lidé čtrnáct hodin týdně, aby se uživili. Evoluční biolog a geograf Kalifornské university v Los Angeles Jared Diamond k tomu: „Zemědělství bylo největší chybou lidstva.“ Nechybějí představy, že pěstování obilí vedlo k zotročování a ke vzniku despotického státu; tak John Lewis-Stempel, anglický agrární komentátor a literát, který propaduje zásadu "more beef, less wheat".

Posledními nedotčenými lovci a sběrači potravy jsou obyvatelé ostrova Severní Sentinel v Andamanech. Jsou dodnes agresivně nepřátelští vůči všem cizincům. V dnešních lovcích-sběračích Kalahari, Austrálie, Inuitů, Papuy čtvrtina až třetina mužské populace umírá násilnou smrtí. Taková roční úmrtnost mezi nimi činí podle Lawrence Keeleyho z Illinoiské university půl procenta populace, což v přepočtu na světové dění ve dvacátém století byl znamenalo dvě miliardy lidí (!). 

Za nejstarší známý chrámový objekt lidstva lze pokládat objevy z roku 1994 (Klaus Schmidt, Heidelberg; od 2007 profesor v Erlangen, utonul na dovolené na Usedomu v červenci 2014) na Göbekli Tepe („Pupeční pahorek“) u Urfy, kopci o výšce 800 metrů v jihoturecké měsíční krajině, která kdysi byla Osroénou, z doby kolem roku 10.000 nebo 9000 (9600-8200, delší datace: 11.600), s velkou kamennou ptačí hlavou, kamenným divokým kancem a čtyřiceticentimetrou soškou se vztyčeným penisem. Na kanci nalezeny zbytky bílého, černého a červeného barviva, nejstarší doklad barvení kultovních výtvorů. 

Megalitická stavba měla sloupy se zvířecími reliéfy, kamennými postavami a byla ještě v palaeolithu po tíciletém užívání uměle zasypána, pohřbena (snad kolem 7500 př. n. l.). Nejstarší známou dřevěnou "sochou", modřínovým opracovaným kůlem do lidské podoby, je objekt 3,8 metru vysoký (!) nalezený v okolí Jekatěrinburgu v lokalitě Šigir v rašelině: nejnověji se její věk klade do doby c. 9500.  

„Göbekliové“ ovšem neznali keramiku (dosud nenalezena, viz čínské nálezy z doby kolem roku 18 000 zde výše na vrcholu poslední dobu ledové), domestikovaný dobytek, nejedli chléb a kolem chrámu neměli žádná obydlí. Nicméně později v okolí bylo poprvé záměrně pěstováno obilí a na svazích hor byly ochočeny ovce a kozy (podobně na svazích kurdských hor a v syropalestinské oblasti). 

Kultovní objekt se šestnáctitunovými kameny dopravovanými na stovky metrů snad náležel lovecké kultuře nebo loveckým klanům, na kopci nebyla voda ani zemědělská příležitost, nikde náznak nějakého obydlí. Přesto byl objekt po tisíciletí v užívání a podle Schmidta to snad bylo „šamanské centrum“ civilisace na přechodu mezi lovectvím a usedlou rolnickou kulturou. 

Na Göbekli bylo na dvacet kulatých, zřejmě nezastřešených chrámových objektů, uprostřed kamenné sloupy ve tvaru T o průměrné váze deseti šestnácti tun (v nedalekém „kamenolomu“ leží sedm metrů dlouhý a padesát tun těžký sloup). Ve zdivu jsou desítky dalších pilířů s reliéfy hadů, stonožek, pavouků, ptáků, býků, lišek/lvů, divokých prasat apod. 

Nalezeny lidské lebky i velká lidská hlava kamenná (hliněné sošky se masověji objevují c. 8500 př. n. l. v Nevali Çori, asi padesát kilometrů západně od Göbekli Tepe; v Ponilí až koncem 5. tisíciletí). Archeologové odhadují, že kamenný komplex Pupečního pahorku vybudovalo či budovalo tři sta až pět set „kameníků“. V té době někde kolem ní existovala jediná „zemědělská osada“ na světě; protože byla "první".

Třicet kilometrů od Göbekli leží naleziště Karahan Tepe, neolithická osada s kamennou ohradou, v níž objeveny skulptury. Většinou nespecifikovatelné, ale jednou je postava sedícího muž na kamenné lavici vysoká 2,3 metrů a držící svůj penis. Figura je z doby c. 8500 a je to nejstarší známý monumentální sochařský výtvor dějin, podle všeho rituální objekt některého z raných kultů plodnosti. 

Předchůdcem "zemědělců" byl kultura pojmenovaná podle lokality prvního nálezu Wádí an-natúf v Předjordání (13.000 - 9.000, srov. tam), rozprostírající se v oblouku "úrodného půlměsíce" od Ponilí po Poeufratí v severní Syrii, Mesopotamii a jihozápadní Írán. Osady natúfské kultury měly několik set obyvatel, kteří ale nefarmařili, ale sbírali plody a divoké obilí a lovili. Kolem roku 10.800 se zhoršilo klima. 

Malá doba ledová zde trvala 1200 roků a přinesla sušší počasí. Přelidněné vesnice se zmenšovaly, jak odcházeli lidé za potravou. V lokalitě Abú Hurajra na severu Syrie vesničané asi poprvé pěstovali žito, neboť zjistili, že přesázené má větší zrna než divoké. Další výzkum není možný, poněvadž celý kraj byl po roce 2000 zatopen přehradní nádrží. 

Zatím nejstarší známý nález divoké předchůdkyně pšenice je z úpatí hory/pohoří Karaca dağ asi sto kilometrů severovýchodně od Göbekli Tepe, vše v dn. Turecku.

Když se kolem 7500 stavy zvěře, především zubrů/turů, vyčerpaly (ochladilo se), lidé začali z donucení pracovat na polích a měli peklo s pěstováním obilí a domestifikací zvěře, která byla výrazně menší co do vzrůstu než divoké originály (nebo možná došlo k přichýlením zvířat k člověku a to nikoli na jednom místě, odkud se šířilo po světě, ale nezávisle na více místech, nejdříve od c. 8500). 

Po 9000 byly domestifikovány v Anatolii kozy a ovce, o tisíc let později skot (nebo poprvé na východu dn. Sahary?), zebu c. 6000. První prase, sus scrofa, zdomácnělo ve východní Anatolii už kolem 9000-8500 a podle genetických zjištění došlo ke domestifikaci divokých prasat na několika místech nezávisle na sobě (východní Anatolie, střední Itálie, Germánie, Indie, Thajsko, Čína, Nová Guinea, po 7000 v Číně). 

Psi pravděpodobně postupně zdomácňovali už v době kolem nejpozději 12.000, vyšší odhad c. 34.000, z ptactva kuřata c. 6000, nižší odhad c. 2000, husa asi 1500, krocan c. 1000, kachna až c. 1000 n. l. Viz také v indexu pod zvířata a oddíl po 5999.

Vepři byli rozšíření po celém Předním východě, ale v řadě oblastí v pozdějším sušším klimatu vymřeli. Prasečí kosti nalezené v nížinných oblastech Palestiny podle DNA pocházejí z doby kolem roku 900 př. n. l. a mají příbuzné v Evropě: přinesla je s sebou migrace "mořských národů", kdežto v té době pastevečtí nomádi na východu země a beduíni už vepře nechovali. 

Archeologická lokalita v Çatal Höyük jižně od středoturecké Konye (Ikonion v Lykáonii) možná souvisí s Göbekli. U řeky v těsných řadách stálo neohrazené sídliště z nejpozději osmého či sedmého tisíciletí, vedle Jericha nejstarší známé město, pro asi dva tisíce rodin bez ulic a náměstí, dům na domu. Většina neolitických až pozdněbronzových měst byla neopevněna, bez hradeb. 

Do domů s nástěnnými malbami lezli obyvatelé žebříkem a lidé se pohybovali po střechách hliněných domů. Jedna z maleb bývá interpretována jako nejstarší plán města/mapa se sopkou v pozadí a lávou, jiní hovoří o motivu leopardí kůže (lovecké kulty s levhartem jako převtěleným božstvem jsou velmi staré a zvíře fascinuje v podstatě i moderní svět, například v kultu levhartích mužů, supertajných společenství od Guineje po Angolu, o nichž byly zmínky již za časů koloniálních s doklady o kanibalismu; konžský samovládce Mobutu Sese Seko dal levharta do státního znaku svého Zairu a chodil v levhartí kůži než roku 1997 bídně zemřel v marockém exilu). 

Ani oni ještě nebyli zemědělci, ale živili se zvláštním druhem lovu gazel. Vháněli je za kilometr dlouhou zeď ve tvaru V a v opevněných domech maso udili a skladovali, praví theorie prehistoriků. Chrám, jeden z objektů, v Göbekli byl prý obří kultovní jídelnou. 

Možná, že někde tady, v kraji s hojností zvěře a trochou rostlinné potravy, vzala začátek pověst o ráji, kterou zpracovali Sumerové přeudření z polních prací, s knížecími a chrámovými účetními za zády atd. 

V tomto prostředí již usazených lovců se o něco později začne pěstovat čočka, cizrnu a obilí, odtud se znalost zemědělství rozšíří do celého světa. Podle jedné z interpretací, jsou skupiny malých zvířecích hlav a abstraktních symbolů „neolitickými hieroglyfy“, snad nejstarším známým „písmem“ (srov. dále pod Vinča a v indexu pod písmo). 

To všechno vytvořila neznámá populace dávno před příchodem indoevropských národů do ruských a ukrajinských stepí z východu v době asi 4000 př. n. l. Kolem asi 4200 začala sušší doba, která přivodila konec kultur, které lze nazvat „érou rajské zahrady“. 

Snad to byli ti, kterým se v mesopotamských pramenech říkalo Suové či Subaruové, nebo později v Helladě Pelasgové či Lelegové. 

Z oblastí na horním Eufrátu na turecko-syrském pomezí, kde podle současných archeologických znalostí vznikla kultura pěstování obilí, se šířili od 8. tisíciletí přes Anatolii na západ na Balkán, c. 6100, a podél Dunaje se v 6. tisíciletí dostali do střední Evropy (c. 5600). Cestou podél břehů Středozemního moře pozvolna raní zemědělci dorazili na Ibérský poloostrov. 

Na Dunaji na srbské straně u Železných vrat v lokalitě Lepenski Vir na území obce Majdapek se od c. 8500 rozvíjela středo- a pozdněkamenná skupina osada s vrcholem v době kmolem 6200 až 5400. Obyvatelé lovili, rybařili až nakonec farmařili. Mrtvé pochovávali do svých domů. Zachována zůstala stovka vápencových sošek hlav a postaviček až šedesát centimetrů vysokých, zčásti s kónickým rybím tělem a lidskou hlavou; výraz obličejů je vesměs vystrašený. V regionu na Lepenskovirský lid navazovala kultura Starčevo a Vinča. Viz dále oddíl "po roce 6000". 

c. 8500 poprvé anglické Stonehenge oploceno kůly; religiosita se obecně všude soustřeďuje na úrodu/plodnost, více než na lovectví (viz 5000). 

V západní Africe trvalo po klimatické změně "africké vlhké období" (viz rok 13.000), monsuny přinášely deště až do východních oblastí Sahary, tehdy (jako dnes) pokrytých pouští. Sahara byla savanou se zvěří, za kterou následovali z jihu a západu lovci a sběrači, okolí Nilu bylo bažinaté. V době c. 5500 až 5000 začal západoafrický monsun slábnout a trvalo dalších dva tisíce let, až klima změnilo životní podmínky na zemi. 

Od c. 7000 do c. 5300 migrovali z Asie do nilského údolí lidé a s nimi zvyk chovat ovce a kozy; z lovců se stali pastevci. Ve 4. tisíciletí, kolem 3500, se sucho po zhruba deseti tisících letech vrátilo a lidstvo zůstalo sedět v nilském údolí, základ egyptské civilisace. Podle jiné úvahy domestikace dobytka přišla až v důsledku suchého klimatu. 

Někdy od doby srážek na Sahaře c. 8000 vznikal tak zvaný núbijský bazén, aquifer, největší zásobárná podzemní vody na planetě. Leží pod povrchem asi 150 tisíc saharských km2 na území dnešního Egypta, Libye, Súdánu a Čadu v hloubce 800 metrů až více než čtyř kilometrů. Objemově obsahuje desetinu vodních zásob Středozemního moře a obyvatelé Sahary ji dodnes čerpají.

Éru zelené Sahary dokumentují petroglyfy nacházené po celé ploše pouště. Nejvýchodnější saharské velké naleziště skalních obrazů tropické zvěře je z naleziště mezi vesnicemi Suba a Džaddi (kultura Sabu-Jaddi). Z c. 1500 petroglyfů jsou nejstarší rytiny a malby slonů, žiraf, nosorožců, hrochů v lesnaté savaně z c. 9000 až 5000; o proměnách klimatu viz Milankovičovy cykly s. v. klima). 

Saharské kresby se členívají podle intensity výskytu zobrazení v alžírském pohoří Tásílí nádžar/fr. Tassili a'Ajjer do období antilopího (od c. 4000 př. n. l., angl. bubaline phase, podle bubalus antiquus), kulatých hlav (od c. 2500; round head phase), dobytčího (c. 1000; bovidian) a koňského (horse phase; c. 700 až začátek našeho letopočtu). Koně byli nejprve malováni s bojovými vozy, později s jezdci. V posledním období nahradili koně velbloudi (camel phase), sucho tedy zjevně narostlo.    

c. 8000 v Anatolii protoneolit, pokročila „výroba“ potravin (nejdříve od c. 10.000, srov. rok c. 12.500), první zemědělské vesnice v oblasti mezi Taurem a Zágrosem, Chúzistánu a Lúristánu, tedy v dnešním Kurdistánu, v syropalestinské oblasti, při jižním Kaspiku a ve středním Poeufratí (s Ponilím tradičně označováno za „úrodný půlměsíc“). Od c. 8000 do c. 4000 v Arábii vlhčí podnebí, které vedle lovné zvěře přineslo rozvoj dobytkářství. 

c. 7000 vesnice v lokalitě Hacılar, Hacılar Höyük u dn. Burduru na jz. TR, raný předkeramický neolit, c. 5300 osada s dlážděnými cestami a zdržemi na vodu opevněna. Neolithické osídlení oblasti kolem jezer na severu Pisidie patří nejranějším zemědělcům Anatolie. Kultura Hacılar trvala do c. 4500 a její zánik je nejasný. Drželi ovce, kozy a prasata, v pozdějším stadiu vyráběli malovanou keramiku. Její vliv nesahal k jihu do Pamfýlie. 

6600 – 5500 (či starší 7400-6000) zemědělské "město" s několika sty hliněných domů pro maximálně tři tisíce obyvatel z nepálených cihel na Çatal Höyük n. Hüyük/Çatalhöyük ("Vidličkový vrch") padesát kilometrů jv. od Konye ve střed. Anatolii v tehdy vodnatém a zeleném středním TR plném zvěře, starší a mladší neolit. Matriarchální kulty plodnosti, lidské oběti, poprvé doloženo užití rumělky v pohřebnictví (řec. kinnabari, lat. cinnabaris). 

Naleziště bylo roku 2012 zahrnuto na seznam UNESCO. Stěny hliněných domů sídliště byly malovány zvířecími motivy. Jedním z nich je vzor s námětem leopardí kůže (nalezen 1963), který však byl později interpretován jako nejstarší plán/mapa dějin se znázorněním hory o dvou vrcholech, z nichž jeden "soptí". 

Rozborem lávy bylo roku 2013 zjištěno, že 130 kilometrů vzdálená sopka Hasan dağı/"Hasanova hora", hellénský Argaios (o druhé hoře toho jména a slavnější u Kaisareie viz v indexu s. v. Argaios), naposledy chrlila lávu někdy v letech 8900-6900, tedy v době, kdy bylo sídliště obydleno a these o mapce by se tím potvrzovala; zánik původního osídlení zjevně s vulkanickou činností nesouvisel, kladen do doby o několik staletí mladší.

V době kolem 7550 začal růst nejstarší známý strom, smrk Old Tjikko z kraje Dalarna/"Údolí (pl.)" v národním parku Fulufjället ve středním Švédsku. Guinnessova kniha rekordů však vede jako nejstarší živoucí strom borovici Methuselah, Pinus longaeva/Bristlecone Pine Tree, v kalifornských White Mts. se stářím 4850 let, tzn. že začal růst c. 2850.

Z doby kolem 7000 je nejstarší lidské osídlení Irska, mesolitická osada na Mt. Sandelu v Ulsteru, opuštěna c. 6000 (a pak až neolitické osídlení z doby kolem 2000). Lidstvo se tedy usídlilo dříve v Americe než v Hibernii/Irsku.

První obilí bylo vypěstováno c. 7600 př. n. l. Starší údaje z palestinské oblasti hovoří dokonce o roku c. 9500 a z roku c. 9300 byly v lokalitě Báb az-Zrá (Dhra') u Mrtvého moře na jordánské straně nalezeny čtyři původně hliněnodřevěné sýpky o průměru asi tři metry se stopami ječmene. V Americe byla poprvé konsumována kukuřice kolem roku 6000, pravděpodobně nejprve ve zkvašené nápojové podobě než jako kaše. 

V 8. tisíciletí začali pěstovat lidé rýži a ječmen v Číně, první doklady o výrobě rýžového vína jsou o tisíciletí mladší (lokalita Ťia-chu/Jiahu v Che-nanu); o prvním hroznovém vínu z doby c. 6000 viz rok 4000. 

Zdá se, že rostlina, z níž povstaly všechny obiloviny, rostla na svazích vyhaslého vulkánu Karaca dağ v TR, jedna ze 68 druhů jednozrných obilovin, a roste tam dodnes. 

Hliněné osady (první hliněná chýše/vepřovice doložena na dobu kolem 9000 př. n. l., pálení keramiky c. 8000, viz ale čínské nálezy střepů z doby kolem roku 18 000 na vrcholu poslední ledové doby, viz pod gravettien zde výše) se zvolna začaly měnit v městská osídlení. Namísto oblouků a křivých tvarů se objevily pravoúhlé stavby. 

Z doby kolem roku 7500/7000 (nové údaje posunují naleziště do období 10-8 tisíc) pochází nález nejstarší známé zubní vrtačky, kusu křemene na hůlce, která s pomocí luku dělala díru do zubu, jak potvrzují nálezy z balúčského Mehrgarhu, o hloubce 3,5 milimetru (kultura existovala nejméně 1500 let od c. 7000, lokalita osídlena do asi 2600). 

Spojitost s harappskou kulturou, viz rok 2300, neolithických i chalkolithických obyvatel Mehrgarhu neprokázána, ale předpokládá se, že byli předchůdci Harappy. Mohou náležet k protodrávidské populaci, která se v několika proudech šířila ze Středomoří a západní Asie od c. 18.000, zatímco Árjové putovali ze západu až od c. 5.-3. tisíciletí (nejvyšší odhad), viz dále 2300, 2000 a 1800.

Původní stěhovaví lovci se usadili, luky a šípy zůstaly pro lov a potěšení z něj (a ovšem jako zbraň), lidé se na polích začali ohýbat k práci s dřevěnými srpy s ostřím osázeným kamínky, obilí mleli mezi mlýnskými kameny a zpracovanou mouku pekli v pecích. S neolitickou revolucí přišla první populační explose lidstva. Teprve obilí dalo člověku tolik kalorií, aby nebyl hnán stále z místa na místo, aby se po vymizení lovné zvěře mohl usadit.

Zároveň však s šířením chovů zdomácnělého dobytka přibývalo chorob dosud člověku neznámých. Podle anthropologických nálezů lze soudit, že např. c. 4500 se od Kavkazu po střední Evropu mezi zemědělci šířila epidemie salmonelly (enterica), a to právě ze soužití s dobytkem. Je pravděpodobné, že podobné úkazy decimovaly obyvatelstvo.  

Srov. dlouhý odstup megalitické stavby anatolského Göbekli od mnohem mladších řad tří tisíc menhirů postavených do lineárního lesa v délce čtyř kilometrů v bretagneském Carnaku c. 4500-2000, kamenných chrámů c. 4100 a mladší na Maltě a první egyptské pyramidy. Začátky kamenného Stonehenge spadají do c. 3100, stavby kamenů do kruhu do doby 2500-2000, viz zde níže. Jedinou stavbou upomínající na Stonehenge na Předním východu je Rudžm al-hírí, "Hromada kamení divoké kočky" (arab.) n. Gilgal refáím, "Kola duchů/obrů" (hebr.) na Golanech poblíž Galilejského jezera. 

Začala se stavět ve zhruba stejném času, ale čtyři okružní zídky jsou poskládány z kamenů, tumulus ve středu nedosahuje výšky pěti metrů. Průměr obvodu vnější zídky je c. 150 metrů a o významu stavba se pouze spekuluje ("Stonehenge Levanty").

Nejnovějším menhirovým nalezištěm, stejně záhadným, je lokalita určená roku 2006 pro stavbu sídliště Kerdruelland u Belzu v jihobretagneském Morbihanu. Šedesát menhirů vysokých asi dva metry postavených a zřejmě také sražených lidmi téže kultury kolem roku 2500, kdy vznikal prstenec Stonehenge stavěný zřejmě immigranty z Bretagne (srov. zde výše roku 8500). 

Nejstarší z 240 pohřbů je z doby mezi 2930-2870, nejmladší 2570-2340, většinou v lokalitě Aubrey Holes. 

Stélovité kameny jsou nazývány menhiry, stavby z velkých desek upomínající hroby, pohřební komory (Hünengräber) jsou dolmeny. Bývají ztotožňovány se keltským pojmem cromlech (v angličtině), který jinak označuje kruhové rozestavění kamenů (franc.).

c. 7000 na peruánsko-chilském pomezí při Pacifiku a v oasách Atacamy kultura nomádských sběračů a rybářů Chinchorro (dle zálivu u Ariky). Praktikovala nejstarší známé mumifikace zemřelých. Z této doby je nejstarší přírodně mumifikované tělo ("Hombre de Acha"), z doby kolem 5050 nejstarší záměrně mumifikované dětské tělo Ameriky při vynětí orgánů. Pohřební praxe a kultura vymizely c. 1500/nalezeny c. tři stovky mumií. Jinak o kultuře známo velmi málo.

c. 6000 z doby mezi 6150 až 5000 pocházejí mumifikované ostatky lidí z portugalského naleziště Arapouco v údolí řeky Sado u obce Alcácer do Sal jižně od Lisabonu. Nejstarší známé záměrné mumifikace v Evropě prováděl mesolithický člověk podle všeho zabalením těla zemřelého do skrčené polohy, jeho vysušením na vzduchu či u ohně a pak bylo pohřbeno do vesnické odpadkové hromady z mušlí/køkkenmødding, kjökkenmödding, angl. midden. Cf. egyptské mumifikace o c. tři tisíce let pozdější. Představy, které vedly k mumifikaci a k následnému pohřbu, nelze odhadnout.     

c. 6000 v jihovýchodní Asii přešel mladší palaeolit v mesolitickou kulturu Băc Son-Hoa Binh (do 3500). V regionu převládal australoidní typ. Po 3500 první neolitická kultura na domácím základu byla kultura oválných sekyr.

Koncem 3. tisíciletí pronikají další neolitické kultury: k. klínových sekyr (z jv. Číny), trochu později k. čtyřhraných sekyr (z již. Číny). Obě jihočínské kultury vyznávaly kult slunce a měsíce, tabuisovaly předky, chovaly dobytek, provozovaly zemědělství, neznaly zavodňování ani mořeplavectví.

V Číně existovala v Šan-tungu kultura Chou-li/Houli, c. 6500 - 5500 (vyšší datace: 8200 - 7800), na níž navazovala kultura Pej-sin/Beixin, c. 5400 - 4400. Na severu Číny ve stejné době kultura Pchej-li-kang/Peiliganag, c. 5600 - 4900. Společenství žila v pevných sídlištích, domestifikovala prasata a psy, převážně se živila lovem a rybolovem, doplňkově prosem. 

V Che-nanu v době c. 6500 - 5000 (nižší datace: 5400 - 5100) kultura Cchi-šan/Cishan používala jako první keramiku k vaření, jinak též převážně civilisace lovecká. 

"Pchejlikangové" byli pravděpodobně předchůdci kultury Jang-šao, matriarchálního lidu s malovanou keramikou c. 5000 - 2000. Na Jang-šao navazovala na středním a dolním toku Chuang-che/Žluté řeky kultura Lung-šan/Longshan, c. 3200 - 1850. Pozdněneolitičtí "Lungšanové" používali hrnčířského kruhu, vyráběli nádoby na třech nohách (ting/ding), věštili z ramenních kostí/scapulomantie, též z želvích krunýřů, a bylo to společenství již patriarchální. 

Z lidu kultur Cchi-šan, Jang-šao a Lung-šan povstali národové tibetočínské jazykové skupiny. Viz dále roky 4000 a 3000.