************************************************************

145.

Ol. 158, 4

167 SE

103 AE

(Métrofanés)

a. u. c. 609

Q. Fabius Maximus Aemilianus a L. Hostilius Mancinus

************************************************************

V Thessalii pravděpodobně t. r. vynesl Makón z Lárissy arbitrážní soud v územním sporu Fthíótských Théb s Halem, jak je známo z fragmentárního textu usnesení na stéle z Delf. Vlastní rozsah sporu znám není, ale dochovaný text konstatuje, že Makón celý kraj s představiteli obou států procestoval a všechny vyslechl.  

Alexandros I. Theopatór Euergetés vulgo Balás (c. 35) se na jaře vypravil s vojskem z Kilikie, viz rok předešlý, proti Antiocheji a ničil Seleukidu. Před městem byl na řece Oinoparás poražen a utekl s padesáti nejvěrnějšími do Ab/nom. Abai, neznámé lokality v arabské části Syrie, k jistému arabskému dynastovi, šejkovi Zabdiélovi alias Diokleovi (o pobytu syna Antiocha VI. viz zde níže).

Bitva, vybojovaná někdy v létě, byla egyptskému králi Filométorovi osudová. Kůň ho shodil, když prý uslyšel či vycítil slona, král byl několikrát nepřátelskými vojáky udeřen do hlavy a čtyři dny ležel v bezvědomí. Pátého dne po bitvě se krátce probral, než zemřel (někdy před 19. zářím, poslední datace na papyru z Egypta je z 15. července, první Ptolemaia VIII. z 13. srpna). Ještě před smrtí/psýchorragón nepřežil operaci/trepanaci hlavy, mu byla předložena hlava jiná, totiž Alexandra I. (panoval od roku 152, resp. 150), jehož dal šejk Dioklés zavraždit.

Podle jiné verse byli vrahy Alexandrovi důstojníci Héliadés a Kasios, kteří se domluvili s Démétriem a vykoupili se tak; skutek zřejmě spáchali u šejka Zabdiéla. O příběhu jízdního vojáka-hermafrodíta jménem Diofanta z Ab spojovaného s tímto rokem a Alexandrem viz v indexu s. v. ženy (2). • O posledním bojovém nasazení slonů v hellénském světě viz rok 163 a 144.

Démétrios II. si ve zmatku přivlastnil Filométorovy slony, nevíme, kterého druhu, doprovázející ptolemaiovskou expediční armádu; podle jiného výkladu se Démétrios vrhnul na ptolemaiovský expediční sbor, který byl nyní bez svého královského velení a vyhnal obratem posádky z měst, srov. zde níže.

Ptolemaios VI. Filométór I. (asi 40) vládl od roku 181. Jeho smrtí skončila druhá spoluvláda Matkymilovných bohů/Theoi Filométores I., která trvala od roku 163. O Filométorovi bylo poznamenáno, že vládl mírně a nikoho z poddaných že nevydal katovi. Jeho konec, tak alespoň Polybios, ovlivnila pověstná prolemaiovská "ona jakási egyptská hýřivost a lehkomyslnost/tis hoion asótiá kai rhathýmiá peri auton aigiptiaké synebainen".

● K tomu obrazu patřili též zástupci dvorských příživníků a pochlebníků, mezi nimiž podle všeho vynikl jistý Hierax z Antiocheie. Převzal ho též Filométorův bratr Euergetés II. a za něho se stal pochlebníkem obávaným, nebezpečným; proč a jak došlo na to, že ho Fyskón dal popravit, známo není. 

Novým vládcem byl vojskem provolán Ptolemaios VIII. Filopatór II. (sotva desetiletý) a říšskou regentkou prohlášena jeho matka Kleopatrá II. Filométór Euergetis Sóteirá (asi 40; srov. předešlý rok). 

Ke Kleopatřině dvoru patřil mimo jiné Seleukos, syn Bithyův, nauarch ptolemaiovské flotily a později stratégos Kypru. Nástupcem ve funkci byl Seleukův syn Theodóros, datum neznáme, jehož sestra n. manželka Olympias byla kněžkou panovnického kultu/kanéforos zbožněné královny Arsinoé Filadelfos v Alexandreji.

Podobnou hodnost v kultu Ísidy držel v Alexandreji Theodórův syn Démétrios, kdežto stratégem Kypru po Theodórovi se stal Helenos, syn Apollóniův n. Apollodórův, viz o něm roku 107.

Theodóra někdy po roce 124 poctili v Afrodítině chrámu v Pafu sochou za jeho věrnost dynastii spolek Iónů dislokovaných na ostrově. Theodóros je tu titulován jako syngenés tú basileós kai stratégos kai nauarchos kai archiereus. Dtto pořídila kyperská Salamína z vděku za věrnost k Euergetovi II., Kleopatře II. i III., ale dali mu nezvyklý titul armádní funkce stratégos autokra[tór].

V dalším salamínském nápisu je už veden opět jako stratégos. To ústředna spolku dionýsovců na ostrově dedikoval jeho manželce/sestře Olympiadě sochu/to koi[non tón en tó kata] Kypron grammate[ió peri ton Dionýson] technítón.  

Někdy v září/říjnu t. r./tašrítu 167 SE (vých.) bylo v Babylónu ve známosti, že Démétrios se obrátil proti svým spojencům a že vítězně pochoduje po egyptských městech (Koilé Syrie, viz rok předešlý). Zmatená Kleopatrá II. podle všeho stáhla ptolemaiovské jednotky ze Syrie do Egypta (v pozdněbab. klínopisných textech Meluchcha).

Král Démétrios II. Níkátór (c. 15) byl uznán v Seleukeji na Moři, Kilikii a v horních satrapiích, viz však válku vedenou s Elamem/Elymáidou zmiňovanou u roku 147, která kulminovala v době, kdy Démétrios obsazoval Koilé; kdo tam byl v čele nepřátel, nevíme. Celá Koilé byla zbavena ptolemaiovských posádek, dílem z rozkazu Kleopatry II., dílem Démétriovými voják, a země se stala opět formálně seleukovská (viz předešlý rok).

Démétrios neprozřetelně pak v Antiocheji propustil většinu žoldnéřů z vojska, což vedlo k nespokojenosti mezi nimi, že nejsou placeni i za službu v míru, viz zde níže.

Ptolemaiovci po Filométorově smrti stáhli posádky také z Kréty, když vyklidili město Itanos, kde udržovali svůj poslední garnison a námořní základnu (srov. předešlý rok a rok 266). Město bez královské ochrany se stalo cílem několika útoků sousedního Praisu, který však porazila Hierápytna ve válce trvající snad do roku 142. Hierápytenští se na Itanských domáhali vydání souostroví Leuké, ležícím mezi nimi a Praiskými, dál od Itanu. Vleklý spor je vypsán na dvou rozsáhlých, ale poničených nápisech na stélách z Itanu.

Roku 140 žádal konsul C. Laelius Magnéty na Maiandru (?), aby ve sporu zprostředkovali; arbitráž vyzněla ve prospěch Itanských. Roku 115 ale hádání obnovili Hierápytenští, opět se o tom jednalo v Římě a o tři roky později požádal senát a konsul L. Calpurnius Piso Magnéty znovu o arbitráž. Osmnáct jmenovitě uvedených soudců z Magnésie znovu všechny argumenty stran projednali a rozhodli opět, aby "Bílé" ostrůvky patřili Itanu. Zároveň vymezili hranice mezi oběma krétskými státy.    

Děje v Syrii a Palaistíně měly rychlý průběh. Krátce po Filométorově smrti oblehl Iónathan seleukovskou posádku jerúsalémského hradu, z něhož se podařilo do Antiocheie dostat zprávu, takže Démétrios II. vytáhl na pomoc. Povolal k sobě do Ptolemáidy Iónathana a židovský vůdce se tam dostavil se všemi svými hodnostáři; obléhání seleukovské posádky Jerúsaléma ale nepřerušil. Král Iónathana potvrdil ve velekněžské funkci, za to dostal slíbeno tři sta talentů tributu ze stratégie Iúdaie a z tří toparchií Samareie, Galilaie a Peraie; existovala víceméně formálně do roku 142, viz tam. 

Iónathan též vydal města Azótos a Ioppé získaná Židy v roce 147, naopak Židům král odpustil poplatky ve formě agrárních naturálií a k Iúdě připojil samarská města Afairemu, Lyddy a Ramathain/Ramatha, jak je v židovských pramenech vyčísleno v králově údajném dopisu stratégovi Lásthenovi. Démétrios prý platil přednostně jen žoldnéře najaté na Krétě Lasthenem. Byl z toho v armádě neklid, takže část vojáků, zjevně nikoli z Kréty, propustil. 

Iónathan žádal o stažení posádky z Jerúsaléma, ale to mu král přislíbil jen když mu pošle pomocné oddíly na likvidaci revolty v Antiocheji. Dostal jich tři tisíce a Seleukovec s nimi a Lasthenovými Kréťany potlačil v říšském hlavním městě armádní vzpouru a odzbrojil nespolehlivé Antiochejské, kteří nikdy Démétriovi nedůvěřovali: byl prý hrozně mstivý. Krétští žoldnéři v Antiocheji řádili krvavě mezi měšťany, sám konfiskoval majetky, zřejmě všech těch, kteří stáli při Alexandrovi I. Během násilností vyhořela velká část říšské metropole. 

Odezva na sebe nedala dlouho čekat. Velitel (?) v Apameji, hlavním říšském posádkovém městě, Diodotos zvaný Tryfón/Nádherný, Skvělý (viz o něm předešlý rok) pozdvihl už někdy na podzim v Láríse Sizaře v syrském vnitrozemí tehdy asi dvouletého syna Alexandra I. a Kleopatry I. They Antiocha VI. Epifana Dionýsa na štít, tj. dal ho svými vojáky umístěnými v apamejském kraji provolat králem; snadné posily získal mezi vojáky, které právě Démétrios propustil ze služby a kteří prchli z Antiocheie po zlikvidované revoltě. ● Jak se na celou událost dívala chlapcova matka, vdova po Alexandrovi a manželka nyní Démétriova, známo není. 

Antiochos VI. byl dosud "na výchově" u arabského dynasty/fýlarchy pravděpodobně kmene Emesénů obývajících Emesu jménem Iamblichos (jinde je zván prostě Malchos/"Král", resp. Imalkúe); z pramenů není zřejmé, komu vládl a kde a ani není doložitelné, zda tento dynasta souvisel s pozdější emesskou dynastií Sampsigeramů ovládajících kraj kolem horního Orontu, srov. zde níže. 

Démétrios ve víru svých dvorních zábav a pitek, které v té době pořádal v Láodikeji, revoltu podcenil a dlouho jí nevěnoval pozornost. Když však byly jeho oddíly u Chalkidy kdesi v údolí Búkka (dnešní wádí l-Biká' v Libanonu) Diodotem poraženy, bylo zle: rychle přišel o řadu měst, o slony ustájené v Apameji a nakonec též s pomocí slonů o Antiocheiu, kde se ho rádi zbavili. ● Poslední zmínka o slonech, ovšem již asi ne bojových, ale těch, které nedávno přenechal Démétriovi Filométór I.: tj. pravděpodobně africké, k boji obvykle nezpůsobilé (srov. roky 303, 163 a 145).

Stáhl se do Seleukeie na Moři, odkud vedl válku s diodotovci. Základnou mu nadále vedle zbytku horních satrapií zůstávala část Kilikie, kde se do války zapojili domácí piráti žádaní nyní oběma stranami a syrskou válkou pozvednutí k velké moci: na Diodotově straně stálo Korakésion na západě v Drsné Kilikii, srov. rok 141. 

Diodotos Tryfón dal provolat chlapce seleukovským králem i v Antiocheji a sám se jmenoval jeho poručníkem (Antiochos VI. vládl nominálně do roku 141). Byl uznán též v Alexandreji a že navrácení Koilé Syrie bylo hlavní podmínkou, lze se domýšlet; na Nilu však měli svých starostí dost, viz zde níže. • Vypuzení Démétria II. z Antiocheie, podle všeho k radosti měšťanů, lze zařadit o něco později, do roku 144.

Chronologii událostí celé Tryfonovy a Démétriovy vlády neznáme. Kromě zmínky, že obě strany používali v půtkách nožů a selských zbraní, nevíme nic o válce Apamejských s Lárískými, ani zda patřila do seriálu občanské války syrské. 

V Emese byl místními Syřany a Araby uctíván kult Ela-gabala/Boha z hor, později ztotožněného s kultem Slunce (srov. šíleného a široce opovrhovaného římského vladaře Imp. Caesara Marca Aurelia Antonina Pia Felixe Augusta neboli Elagabala, Héliogabala n. též Sardanapalla, který byl z emesského rodu a knězem kultu; vládl se svou rodinou 218 - 222 n. l.). Předmětem kultu měl být černý kámen, zřejmě meteoritského původu, řec. baitýlos. Srov. kult fryžské Kybély (rok 204) a dodnes uctívaný kámen, zazděný do stavby Ka’ba/Kostka v mohamedánské arabské Mekce: původně to byla relikvie předislámského lokálního božstva.

V Syrii řádila druhá „občanská“ válka a země postupně upadala do chaosu. Říše Seleukovců rychle přestávala být autoritou už i pro Orientálce. Na její úkor vzrůstala moc Parthů, Arabů a Židů a pochopitelně Římanů a ke zhoubě všech též kilických pirátů.

Někdy kolem roku 145 přijal král Parthů Arsakés VI. Mithridátés I. titul basileos basileón/Král králů, jehož v babylónském ritu sice používali Seleukovci, ale Parthové chtěli dát najevo, že navazují na mocenské dědictví říše Peršanů (osudová se jim stala taková politika až o tři staletí později s revoltou Sásánovců).

Alexandrijští nebyli spokojeni s regentskou vládou Kleopatry II. za jejího druhorozeného syna-krále Ptolemaia VIII. Filopatora II. (viz výše), a proto neprozřetelně povolali do města jejího bratra, krále v Kýréně, Ptolemaia VII. Euergeta II. (c. 35) ke spoluvládě s Kleopatrou II.

Egyptské dějiny dostaly tak nový, zhoubný spád. Kdo jmenovitě jednal za Alexandrijské, osobnost nebo volený orgán, známo není. 

Euergetés II. přišel okamžitě s žoldnéři do Alexandreie, ale Kleopatrá II. nechtěla ani jeho spoluvládu natož manželství s ním. Vypukly boje mezi královnou a koalicí alexandrijských měšťanů s Euergetem II. Spor urovnali právě přítomní římští legáti tradičně ve prospěch Euergeta II.: byla domluvena spoluvláda Filopatora II., Kleopatry II. a Euergeta II., který se zároveň se svou starší sestrou oženil. Všichni tři vládli krátce spolu jako Theoi Filométores IV.

Údajně ještě v den svatby, někdy po 28. září (je možné, že až roku 144) dal Euergetés II. zavraždit chlapeckého spoluvládce Ptolemaia VIII. Filopatora II. (Neos Filopatór) a stal se jediným spoluvládcem své sestry a manželky. Až do příštího roku vládli spolu jako Theoi Euergetai I., Bohové Dobrodějové I. Královna Kleopatrá II. si změnila přízvisko z Filométór na Euergetis. • Soudívá se, že Neos Filopatór nikdy nevládl, ačkoli byl zahrnut do dynastického kanonu, popřípadě že jde o Ptolemaia Euergeta III. zvaného Memfítés, zavražděného roku 130, viz tam.

Král Euergetés II. (vládl v Egyptě podruhé, a to až do roku 116; srov. rok 170 nn.) potrestal alexandrijské Židy za to, že se v konfliktu postavili na Kleopatřinu stranu (část žoldnéřů vedli židovští kondottiéři Oniás a Dositheos, srov. rok 106). Údajně nařídil alexandrijské Židy přikovat k veslům své flotily a rozkázal předhodit jejich rodiny alkoholisovaným slonům. Zvířata si jich však nevšímala a pustila se naopak do vojáků. 

Fyskónova milenka Ithaké n. Eiréné ho pak přesvědčila, aby otočil a s Židy se umířil (podobný příběh, ale zideologisovaný, židovské prameny přičítají i Ptolemaiovi Filopatorovi, viz rok 217).

A tak se pak Fyskón pomstil hellénské alexandrijské inteligenci, která s ním zcela jistě nikdy nedržela, zato s jeho bratrem Filométorem: vyhnal všechny učence, literáty, hudebníky z Egypta a dal zavřít slavné Múseion! Bylo uzavřeno po celou dobu jeho vlády a ani neznáme rok znovuotevření: snad se tak stalo hned po roce 116, kdy zemřel, srov. rok 126.

Podle Athénaia z Naukrátidy Fyskón-Kakergetés "naplnil ostrovy a města muži grammatiky, filosofy, geómetry, hudebníky, malíři, cvičiteli a lékaři, řemeslníky všeho druhu a profesí" a chudoba je nutila živit se výukou (intelektuálové byli v Múseiu placeni státem, tedy dvorem). Lze se domnívat, že tak nechtěně ptolemaiovský zloduch prospěl hellénisací svých římských protektorů, neboť mnoho "akademiků" jistě zamířilo do vzkétající středomořské métropole na Tiberu. 

Posledním akademickým knihovníkem Múseia v souvislé řadě po sobě byl Aristarchos ze Samothráky, grammatik a učitel Euergetův (sic!). Narodil se zřejmě roku 216 (srov. rok 180). Knihovníkem-bibliothekáriem byl od roku asi 160 a zemřel v 72 letech na Kypru krátce po vyhnání z Alexandreie, snad již následujícího roku.

Správcem Múseia byl králem jmenován jistý Kydás, vedený v chronografiích jako lonchoforos/jeden z palácových kopiníků. Po něm intelektuálům šéfovali grammatici Ammónios, Dioklés a Apollodóros. Poslední jménem známý knihovník-bibliothekários byl jistý Onésandros z Kypru, srov. v indexu s. v. Múseion.

Král Euergetés II. hledal podporu své vlády u rodilých Egypťanů a u Hellénů z venkova. Hellénismu v Alexandreji ovšem zasadil těžkou ránu. Pravděpodobně do tohoto roku patří též zmínka o odvodu mezi Alexandrejskými vyhlášeným Fyskónem: když se mladí muži shromáždili, dal je král povraždit. Jeho činem se roku 216 n. l. inspiroval jiný z prapodivných úkazů na starých trůnech, římský imperátor M. Aurelius Severus Antoninus známý jako Caracalla n. Tarautás, srov. tam.

K řazení a počítání Ptolemaiovců:

v naší Chronografii:                                           jinde:

Ptolemaios VI. Filométór I.                           Ptolemaios VI. Filométór I.

Ptolemaios VII. Euergetés II. (Fyskón)          Ptolemaios VIII. Euergetés II. (Fyskón)

Ptolemaios VIII. Filopatór II.                        Ptolemaios VII. Filopatór II.

Ptolemaios IX. Filométór Sótér II. (Lathyros) Ptolemaios IX. Filométór Sótér II. (Lathyros)

V novodobé historiografii nebývají králové Ptolemaios Eupatór a Ptolemaios Euergetés III. vulgo Memfítés opatřováni dynastickým pořadovým číslem. Abychom situaci dále nekomplikovali, upustili jsme od toho i my: poslední z králů, syn slavné Kleopatry Ptolemaios XV., by pak byl Ptolemaiem XVII. O existenci Ptolemaia Filopatora II. (Neos Filopatór) bývá pochybováno, viz zde výše. Podobně viz situaci u Seleukovců s Antiochy a Láodikami. 

V lúsítánské válce se mnoho nezměnilo. Kromě toho, že ji v Římě po likvidaci Hellady a Púnů vyhodnotili jako problém. Do války s Viriathem byl vyslán konsul Q. Fabius Maximus Aemilianus, biologický syn vítěze nad Makedony L. Aemilia Paulla, viz o rodině roku 143. Měl sice k disposici patnáct tisíc pěších a dva tisíce jezdců, ale vesměs nováčky, s nimiž dorazil do Orsónu (řec., lat.: do Ursonu); sám se plavil do Gád obětovat púnskému Hérákleovi.

V několika potyčkách Lúsítánové Římany porazili, do bitvy konsul šikovat legie nedal, neboť je stále podroboval výcviku a nechával nabírat zkušenosti v potyčkách s Lúsy při pícování.

Na jaře roku 144 však v polní bitvě Viriatha už porazil, od roku 151 n. 150 Lúsítánova první taková zkušenost. Q. Fabius se zmocnil dvou měst, jejichž jména neznáme, pobil na útěku mnoho Viriathových mužů, zahnal je do kraje Baikor (řec., zřejmě město Baecula, lat.), ale pak už proti domorodcům nedosáhl ničeho a přezimoval v Cordubě. Bojů roku 144 se v Hispánii účastnil jako propraetor, a úspěšně, C. Laelius Sapiens. Viriathus se však brzy vzchopil a válku rozšířil, viz dále rok 143.

V Římě držel začátkem roku triumf nad Púny P. Cornelius Scipio Aemilianus, viz rok předešlý, a po něm L. Mummius triumfoval nad Achaji. V průvodu vezl sochy a obrazy z Korinthu a dalších měst a z achajské kořisti vystavěl divadlo, theatrum Mummii, které bylo prvním římským divadlem k sezení; předtím se při podívaných stálo.

V Římě podle zachovaného nápisu dal vystavět kdesi na Caeliu mramorový chrám se sochou Vítězného Héráklea/Hercules Victor; odjinud stavba známa není a brzy asi zapomenut. Nicméně to byl Mummius, který kult s sebou přivezl z Hellady: "duct(ú) auspició imperióque eius Acháiá capt(a), Corintó délétó Rómam redieit triumpháns ob hásce rés bene gestás... hanc aedem et signu(m) Herculis Victoris imperátor dédicat/svým řízením, auspiciemi, vrchním velením po dobytí Acháie, zničení Korinthu se vrátil do Říma v triumfu za tyto věci dobře provedené... tento chrám a sochu Vítězného Héráklea zasvětil." Srov. k tomu rok 142, kdy pravděpodobně k události došlo.  

První stálé divadlo bylo v Římě postaveno kolem roku 150. Krátce po jeho dokončení ale vlivný P. Cornelius Scipio Nasica Corculum v senátu dosáhl toho, že bylo zbouráno a diváci se na hry dívali nadále ve stoje: Podle P. Cornelia a senátu byla stavba neužitečná a škodila veřejným mravům (o jeho nechuti k sochám viz rok 159).

Tribun lidu C. Licinius Crassus prosadil zákon, dle něhož se napříště kněžská kolegia doplňovala volbou, nikoli koopcí. S dalšími tribuny prosadil omezení rozlohy venkovských usedlostí na ukořistěné, státní půdě: Říman nesmí vlastnit více než 500 jiter/iugerum státní půdy, asi 125 hektarů, a nesmí si držet více než stovku dobytka a pět set bravu. Velkostatkáři však převáděli zabranou půdu na dovolený limit formálně do majetku svých klientů a brzy bylo po reformě. Viz rok 133.

 

************************************************************

144.

Ol. 159, 1

Alkimos z Kýziku

168 SE

104 AE

(Andreás) | (Theaitétos) 

a. u. c. 610

Ser. Sulpicius Galba a L. Aurelius Cotta

************************************************************

Asi v tomto roce nebo o něco později se vypravil král Attalos II. Filadelfos proti Diégyliovi, vládci thráckých Kainů, již delší dobu plenících v okolí Úžin: důvod jeho řádění viz roku 149. Thrákové byli Attalem poraženi, ale dynasta Diégylis zachován při životě (srov. rok 149 a 142). Jeho poddaní přešli částečně k Attalovi.

Diégylis vyhlášený krutostí k poddaným během svých nájezdů též definitivně zničil Lýsimacheiu: město vypálil a obyvatele, tehdy už půl století pod Attalovci, prodal do otroctví. Město již nebylo obnovováno, o jeho založení viz rok 309. 

Válka Attalovců s Kainy trvala nejpozději od roku c. 149. Z patnáctého roku Attalovy vlády pochází fragment z dedikace vojáků z ležení Pakalia kdesi u Thráckého Chersonésu; co bohům za zdar králův věnovali, nevíme (srov. s rokem 142, kde jméno Stratóna, stratéga oblasti). Ze stejného roku, ale z 6. panému/červen 143, pochází usnesení iónské Métropole o vyznamenání věncem Apollónia za jeho věrnost vlasti, službě králi jako vyslance k dalším dynastům, za arbitráž ve sporech s okolními obcemi, též za to, že u krále získal pro métropolský dorost ročně pět set drachem na olej a stejnou summu na výchovu.

Tentýž Apollónios, syn Attalův, byl vyznamenán po smrti Attala III. Filométora Métropolskými i v nových poměrech. Za to, že se zasloužil o svou vlast, že stál při Římanech proti Aristoníkovi (nejmenován zde jako král), že vedl do římského ležení u Thyateir pomocný oddíl Métropolských, vyznamenali ho občané bronzovou sochou na agoře s dedikačním nápisem na soklu a pochváleni byli zároveň Apollóniovi synové Attalos a Hagésandros, že převzali veškeré náklady na sochu. Viz k události rok 131.   

Na Krétě snad někdy v této době propukly opět boje, srov. rok 166. Knósští usilovali o hégemonii nad ostrovem a ideologicky to zdůvodňovali momentem, že Zeus školil Mínóa, vládce moří, práve v Knóssu. Jak souvisí ostrovní válka s tím, že Démétriův hlavní kondottiér Lasthenés pocházel z Knóssu a že jistě měl přístup k seleukovským penězům, nelze nijak odhadnout. Srov. též možnou souvislost s válkou vedenou Hierápytnou s Praisem u roku 145.   

V syrské občanské válce Iónathan, jemuž Démétrios nesplnil slib autonomie, viz rok předešlý, otočil a dal se do paktu s Antiochem VI., resp. jeho poručníkem Diodotem Tryfónem. Přiznali mu knížecí pocty, a jeho bratra Simóna jmenoval dětský král stratégem pobřeží Palaistíny mezi Tyrem a egyptskými hranicemi, kde řada měst setrvávala na straně Démétriově.

Snad téhož roku obnovil Iónathan, který se tituloval jako velekněz/archiereus, spojenectví s Římany uzavřené Iúdou a s Lakedaimonskými; vyslanci v obou státech byli Núménios a Antipatros, zřejmě Židé hellénisovaní. Viz dále rok 142, srov. rok 309. 

Iónathanovi se o své vůli poddal Askalón a Simón plenil v Koilé Syrii všude tam, kde se hlásili k Démétriovi. Podrobil si přímořská města, mimo jiné Gázu, která nestála ani na Démétriově, ani na Diodotově/Antiochově straně: když spolu s Iónathanovými oddíly ničil gazánskou zemi, vzdali se obležení Židům a Iónathanovi předali rukojmí, která poslal do Jerúsaléma. 

Iónathan se od Gázy s vojskem vypravil za lupem směrem na Damašek. Obrátil však proti oddílům Démétriovým, které přitáhly do Galilaie a ležely u Kedeše/řec. Kédes n. Kedasa. Simón dobýval Baithsúru a když se její posádka vzdala a směla odejít, vložil do města garnison židovký. Iónathan ve stejný čas málem přišel o armádu, když netušil, že nepřítel je nablízku a velká část mužů se rozprchla před bitvou, aby obklíčena nepadla do léčky nastražené Démétriovými vojáky, kteří naopak o příchodu Židů věděli. U Genezaretského jezera/Gennésar se však Iónathan do královských pustil se zbytkem vojska a na dva tisíce mužů tam pobil (podle jiného zdroje jich byly tři tisíce), než se vrátil do Jerúsaléma. 

Později v roce nebo roku následujícího se Iónathan vypravil plenit na území Epifaneie/Amathé, Amathítis. Pak se pustil proti novému oddílu královských, ale v noci před bitvou se Démétriovi vojáci vytratili z ležení. Iónathan je marně pronásledoval k řece Eleutheros. Židovská armáda pak otočila a vytáhla proti arabským Zabadajům či Nabatům (?) a na to plenil země až po Damašek. Simón dobyl ve stejný čas Ioppu. 

Někdy v téže době zřejmě v rámci syrské domácí války kulminovalo napětí mezi Aradem a Marathem (viz začátek nepřátelství roku 149 a následující rok). Vlastní důvody nepřátelství obou městských států známy nejsou, viz o tom roku 149.

V Egyptě v Memfidě konána inthronisace krále Ptolemaia VII. Euergeta II. podle domorodého rítu. V Memfidě se v čase korunovace královským sourozencům-novomanželům Dobrodějným bohům I. narodil syn Ptolemaios, jemuž se v dějinách říká prostě Memfítés, tj. Memfidský (viz předešlý rok, srov. roky 131 a 130). V dynastickém kultu nesl označení Euergetés III., a hned byl prohlášen spoluvládcem rodičů, nyní Theoi Euergetai II. (v této sestavě vydrželi do roku 142). Během slavností dal král popravit několik Kýrénských, kteří ho doprovázeli do Egypta, neboť ho prý příliš otevřeně kritisovali, jak králi udala Euergetova milostnice/pallaké Eiréné. 

• Euergetés II. vyhlásil při těchto příležitostech všeobecnou amnéstii. Viz dále rok 142. Dochován fragment dekretu ze 26. roku (srov. k tomu rok 170) jeho vlády s dopisem krále pěším a jízdním vojákům sloužícím na Kypru (místo nálezu neznámé, Kition?). Euergetés zaručoval beztrestnost za všechny činy minulé, vojákům slíbil oddlužení, nemuseli platit daně a jako první z Ptolemaiovců bude vojákům vyplácet žold celoživotně, což slíbil armádě již při návštěvě říšského garnisonu v Pélúsiu. 

V Římě praetor Q. Marcius Rex, otec stejnojmenného konsula roku 118, založil nejdelší z jedenácti římských vodovodů později zvaný Marciův, aqua Marcia; stavba trvala dva roky, za tím účelem mu prodloužili praeturu, a z jeho délky přes devadesát kilometrů vedlo osmdesát pod zemským povrchem než dorazil z údolí Anionu do Říma a čtvrtého roku stavby na Capitolium, ačkoli si to tak Sibylliny věštby nepřály. Od státu na dokončení dostal praetor 180 milionů séstertiů (míliés octingentiés HS). Roku 33 byl aquadukt renovován M. Vipsaniem Agrippou, roku 11 byl zesílen Augustem. Viz dále rok 33, o praetorovi viz v indexu s. v.