Irácké začátky: Sunnitský král mezi šíity

Britové s Francouzi si rozdělili arabský svět a tvrdě potlačili všechny pokusy o samostatnost: sliby z války proti Turkům byly lstí.

Arabský Irák býval obilnicí pro vnitřní Arábii (Nadžd) a velkým obchodním střediskem. V moderní době cesty a centra obrátila a pozměnila Saúdská Arábie a drtivá globální logika černého zlata. 

Zemi po roce 1918 okupovaly britské jednotky. V rámci tažení proti Turkům ve „velké válce“ se už v listopadu 1914 vylodila anglo-indická armáda v Basře, ale zprvu se jí vůbec nedařilo. Roku 1915 byl expediční sbor u starověkého Ktésifóntu krvavě poražen a obklíčen v Kútu Turky s věrnými Araby pod velením německého generála Colmara von der Goltz. Velitel anglického expedičního sboru generál Charles Townshend, voják se zkušenostmi ze súdánského tažení proti mahdistům, se roku 1916 vzdal.

Zatímco vítěz von der Goltz ještě předtím zemřel na jakousi chorobu v Bagdádu, Townshend se dočkal turecké kapitulace v zajetí v Istanbulu. Na dva roky byl i poslancem londýnského parlamentu, ale pak ho dostihly zvěsti o tvrdých poměrech ve vojsku během mesopotamského tažení, připomenuta byla jeho porážka a roku 1924 v zapomenutí a s ostudou zemřel.

Brity Townshendova katastrofa neodradila a s novými silami táhli z jihu na Bagdád, který obsadili v březnu 1917 a severnější Mosul na konci války v listopadu 1918. V obsazené zemi vládli s mandátem svěřeneckého území Společnosti národů.
Již o dva roky později proti nim vypuklo první z iráckých povstání (o tom zde níže).

V srpnu roku 1921 formálně Britové proklamovali království a odškodnili „krále Arabů“ Fajsala, Husajnova syna, iráckou „korunou“, když přihlíželi tomu, jak byl Francouzi vyhnán z Damašku (viz zde v boxu). 
Emír žádal na Angličanech nezávislost Arabů a v Palestině garantoval sionistům nový domov. Syrské království jako takové existovalo několik měsíců. 
    Místo arabského státu dostal stát slepený ze tří tureckých vilájetů-provincií v Mesopotamii. Irák se stal stejným slepencem versailleského poválečného systému jako například Československo, ale vydržel dodnes.

Lepenice z hlíny Meziříčí
Hranice Iráku navrhla Gertrude Margaret Lowthian Bellová (1868-1926), dcera jistého velkoprůmyslníka, žena-vamp: cestovatelka, spisovatelka, archeoložka (vykopávala se sirem Williamem Ramseyem v Anatolii), politoložka a agentka tajné služby. 

Za války byla jedinou ženou ve funkci „politického důstojníka“ pro styk s lokálními vládci a úřady mimo dosah britské moci. Roku 1916 působila v Basře, kde ji presentovali jako „oriental secretary“, o rok později s postupující armádou přesídlila do Baghdádu.
    Pokoušela se vybalancovat převahu šíitů v regionu nad sunnity, ale moc se jí to nezdařilo. Znala osobně většinu klanových pohlavárů Mesopotamie a londýnskému parlamentu předložila zevrubnou zprávu o poměrech budoucího Iráku: moderně bývá vydávána za jeho "matku". Neprovdaná a bezdětná žena se stala Fajsalovou poradkyní, d. f. nekorunovanou královnou britského Iráku, tak se to mezi Angličany tradovalo, zemřela roku 1926 v Baghdádu. 
Roku 1932 Britové svou mandátní správu zrušili a Irák se stal plně nezávislým státem, suverénním členem Společnosti národů, předchůdkyně dnešních Spojených národů. Téhož roku se začalo se stavbou ropovodu z Mosulu do Hajfy, který byl zprovozněn o tři roky později. Se vznikem státu Israel roku 1948 nebyl společností Iraq Petroleum Co. ropou napouštěn.
    • Pro srovnání: téhož roku bylo proklamováno a uznáno Království Saúdské Arábie, v Evropě se nezaměstnaný a polovzdělaný Rakušan Hitler dostal k německému občanství a o rok později se domohl kancléřského úřadu...

Štěstí v neštěstí
Za Fajsala bylo u Kirkúku roku 1927 objeveno první průmyslově využitelné ropné pole v zemi a společnost Turkish Petroleum Co. (TPC) byla přejmenována na Iraq Petroleum Co (1929). Zestátněna byla národními socialisty až v šedesátých letech. 
Bagdád byl tehdy jakýmsi světovým hlavním městem ropy a v září 1960 zde vlády Iráku, Íránu, Kuvajtu, Saúdské Arábie a Venezuely založily dodnes fungující ropný kartel zvaný Organisace zemí vyvážejících ropu (OPEC).

TPC vznikla roku 1912 v Londýně z popudu cařihradského Arména a businessmana v ropě Caloustea Sarkise Gulbenkiana (1869-1955), který roku 1902 přijal britské občanství. Podílníky byla z poloviny Anglo-Persian Oil Co. (dnešní BP), po 23,7 procentech držely Anglo-Saxon Petroleum Co. (dnešní Royal Dutch Shell) a Deutsche Bank, která držela osmanskou licenci na těžbu ropy na dvacetikilometrovém pásu podél Bagdadské trati. 

Gulbenkian pocházel ze starého arménsko-byzantského šlechtického rodu s rozsáhlými majetky v okolí Vánu a podnikal v ropě mimo jiné i v ázerském Baku. V tajemných obchodech zastupoval zájmy řady velmocí včetně Ruska a Británie, která se však k něm po druhé světové válce zachovala velmi ošklivě: zabavila mu majetek na ostrovech, poněvadž prý kolaboroval s režimem ve Vichy.
    Britové dosadili do země, kterou Turci nikdy nespravovali jako jeden územní celek, sunnitskou panovnickou rodinu Hášimovců. Na severu se

Arabům nikdy nepodrobili Kurdové (ačkoli sami vyznáním také sunnité). Na jihu žijící šíité už ve dvacátých letech tvořili většinu obyvatel Iráku. 
Na jihu Iráku ostatně šía vznikla, jsou zde nejsvětější místa jejích vyznavačů, zde vládli a zemřeli jejich mučedníci Alí a Husajn (Karbalá a Nadžaf). V arabském světě má šíitskou většinu ještě Bahrajn, ale jeho vládnoucí dynastie a sídelní město Manáma jsou sunnitské. 
Silné šíitské menšiny žijí v Kuvajtu, Libanonu a především v ropných oblastech na východu Saúdské Arábie. Zcela šíitští jsou však Peršané a Ázerové.

 

exkurs: Velká Sýrie a zrada velmocí
Bilád aš-Šám byl sen Arabů o spojení zemí „úrodného půlměsíce“ do jednoho státního útvaru. Z dnešních států by to byly egyptský Sinaj, Israel, Jordánsko, Libanon, Sýrie, turecká provincie Hatay, Irák, Kuvajt.

Podle slibů z války proti Turkům se o uskutečnění snu snažil Fajsal, syn velkého šarífy mekkánského Husajna. V Damašku od roku 1918 fungovala první arabská vláda pro Sýrii, Libanon, Palestinu a Jordánsko s premiérem v čele (Rida ar-Rikabí). Britové vyklidili Damašek v listopadu 1919

Roku 1919 byly první generální volby, z nichž vyšlo první parlamentní shromáždění v této části světa od dob hellénistických. 8. března 1920 parlament, jemuž předsedal Hášim Chálid al-Atásí, prohlásil zemi Syrským královstvím se čtyřmi autonomními oblastmi včetně Palestiny a zvolil Fajsala I. králem Arabů. 

Francouzi a Britové nebyly však s projektem spokojeni a tajně se dohodli na rozdělení vlivu (smlouva Sykes-Picot). Francouzi, kteří už pevně ovládali Bejrút s okolím, s pomocí maronitských křesťanů z Libanonu porazili pod generálem Marianem Goybetem slabou syrskoarabskou armádu v červenci 1920 v bitvě u Majsalún (Maysalun). 
Fajsal uprchl a Brity byl o rok později odškodněn královstvím v Bagdádu. Velká Sýrie zůstala pro arabské sunnity snem dodnes.
    Obě velmoci si arabský sever rozdělily a své zábory si daly v dubnu 1920 Společností národů potvrdit jako svěřenecká, mandátní, území. Francouzům připadla dnešní Sýrie i s provincií Hatay (po referendu roku 1939 turecká) a Libanon (do roku 1943, vyklizen o tři roky později). 
    Francouzi zřídili v Sýrii šest formálně autonomních států, které se později spojily v Syrskou federaci (Damašek, Aleppo), ostatní zůstaly stranou (alavitský stát, Sandžak-Alexandretta, Džabal ad-Durúz-Drúzská hora a Velký Libanon).

• Geografické pojmy: Východní země, Bilád aš-šám, je tradicionalistické arabské označení pro Sýrii. Je v rozsahu, jak Sýrii vyměřovali ve starověku a hlavně Římané, tedy včetně dnešního Libanonu, Palestiny a severní části Jordánska. Bilád aš-šám je východní částí pojmu Mašrik, označení celého arabského „Orientu“, tedy včetně Iráku a Kuvajtu a někdy včetně Egypta. Mašrik je protipólem slova Maghrib, „Západ“, který se počítá od Mauritánie po Libyi.

Britský Irák

Nevítaný král, nevítaní Britové a Velká irácká revoluce, v níž po boku válčili šíité, sunnité i Kurdové.

Proti dosazeným sunnitským vládcům do Meziříčí a Britům vypuklo první rozsáhlé povstání již roku 1920. Spojili se v něm šíité se sunnity, na severu i s Kurdy a křesťanskými skupinami. Arabové povstání říkají Velká irácká revoluce. 

    Proti Fajsalovi jako cizinci stáli i domácí sunnité, jejichž nejvyšší autoritou byl v čele „národní vlády“ od října 1920 Abdarrahmán al-Kadrí al-Kílání (1841-1927; al-Qadri al-Gillani), první premiér v historii Iráku. 

Hášimovec, ještě nedávno král Sýrie a Arabů, syn posledního ze šarífů v Mekce Husajna (viz předešlý díl), byl korunován v Bagdádu 23. srpna 1921.
Šíité 30. června oblehli ar-Rumajsu (ar-Rumaythah) v dnešní jižní provincii al-Mutanna a 24. července porazili povstalci Angličany na bagdádském kanálu Rustamíja. Šíitskou nejvyšší autoritou byl šajch Mahdí al-Chalíssí. 
Povstání sahalo od Mosulu přes Bagdád do Nadžafu a Karbaly a stálo životy mimo jiné dva tisíce Britů.

Dvě srovnání, dvojí míra
Proti spojeným domácím Arabům Britové postavili na podzim roku 1920 na 120 tisíc (sic) mužů a oddíly sunnitských šejků ze středního a stepního západního Iráku. Britové disponovali opancéřovanými auty a dvěma švadronami letadel, šlágry z první světové. • Pro srovnání: roku 2003 se iráckého tažení po boku Američanů zúčastnilo asi deset tisíc britských vojáků, kteří obsadili přímořskou oblast s Basrou. 

Byli pionýry v leteckém dozorování Iráku. O sedmdesát let později kontrolovali s autorisací Spojených národů nebe nad mesopotamskou stepí a kurdskými horami znovu. Prolétávali v letech 1991-2003 na severu a jihu bezletové zóny nad husajnovským Irákem s Američany a asi jim neunikla ani myš, natož pohyb konvojů. V souvislostech s konstrukcemi o vyzbrojování Saddáma Husajna zbraněmi hromadného ničení se o tomto „kontrolním“ období před americkou invasí úporně mlčelo.

Bílý fosfor
Proti kurdským i beduinským vesnicím použili Britové roku 1920 zápalných a jedovatých bomb s bílým fosforem, které poprvé vyrobili za války roku 1916. 
Srovnání třetí: Za použití smrtících chemických zbraní proti kurdským vesnicím, které se za irácko-íránské války postavily proti baasistům, poslal bagdádský soud roku 2006 na smrt Saddáma Husajna a několik jeho spolupracovníků. 

Jako vedlejší produkt této na svou dobu obrovské válečné mašinerie mimo jiné vznikly nad mesopotamskými rovinami letecké snímky s velkým badatelským významem. Rozsáhlé oblasti na syrské a irácké straně Eufratu vydaly tajemství v podobě zmapovaných tellů (till), pahorků naváté zeminy nad zaniklými dávnými městy a osadami: svět klínopisné historie se ukázal být plně potvrzen...

Důsledkem britského vítězství bylo v srpnu 1921 vyhlášení Iráckého království. Fajsal I. tehdy řekl: „Neexistuje irácký národ, ale nepředstavitelná masa lidí bez jakékoli vlastenecké myšlenky, ale prosycena náboženskými tradicemi a absurditami se sklony k anarchii a vždy ochotní povstat proti jakékoli vládě.“

Dlouhá paměť
Šíité dodnes pokládají roky vlády hášimovské dynastie 1920-1958 za éru zastřené přímé britské nadvlády nad Irákem. Jejich tehdejší vůdce šajch Mahdí al-Chalíssí byl Brity exulován do Adenu, odkud odešel na pozvání perských souvěrců do dalekého Mašchadu u turkmenských hranic, kde zemřel roku 1925. Šíité věří, že by otráven místním anglickým konsulem. 

Také mezi některými sunnitskými kmenovými předáky se dodnes traduje, jak válčili ve čtyřicátých letech s Brity. 
Šajch Ahmad Abú Ríša (35) v Ramádí, středisku provincie Anbár, je od roku 2007 hlavou kmene Abú Ríša. Jeho bratra Abdal ar-Ríšavího, který kmen vedl předtím, zavraždili kajdisté. 

Jejich praděd válčil proti Britům, ale on sám si v pohnuté době americké války v Iráku roku 2007 Britů vážil a chtěl se zbavit „teroristů“ (kajdistů a jiných cizích mudžáhidů). Rychlý odchod Američanů si nepřeje, jak tehdy sdělil reportérovi listu Los Angeles Times. 
Američané se však po fiasku pokusu o proměnu Iráku v baštu prodemokratických reforem na Předním východu rozhodli jinak a ponechali zemi pod vládou šíitů.

 

exkurs: Britský Irák podruhé
Britové se do Iráku vrátili jako spojenci Spojených států ve válce proti Saddámu Husajnovi 20. března 2003. Společně s Australany a Dány obsadili jižní Irák a hlavním jejich základnou byla (opět) Basra.

Stejně jako Američané ani vojáci vyslaní vládou labouristického premiéra Tonyho Blaira nijak v zavádění prodemokratických reforem neuspěli. 

30. dubna 2009 ukončila britská armáda bojové operace v jižním Iráku a zahájila předávání základny u letiště mimo město Američanům. Odchod Britů nastal padesát let od předcházejícího odchodu v květnu 1959, kdy odešel poslední voják ze základny Habáníja západně od Fallúdži ve středním Iráku.
    Britská armáda podporovala hášimovce v Iráku od roku 1918, když poprvé do země přišla v rámci světové války s Tureckem rok předtím. 
    V expedici 2003-2009 zahynulo 179 vojáků a v Iráku jich postupně celkově sloužilo 46 tisíc. Podle smlouvy z konce roku 2008 mezi Bagdádem a Londýnem ukončila britská armáda svou misi v červenci 2009.

 

Osvícení iráčtí despoté 

Zatímco bagdádští Hášimovci trávili svůj čas v luxusní části Evropy, doma je stíhalo jedno povstání druhé. Irák byl všechno možné, jenom ne oasa orientálního klidu.

Povstání a krvavé nepokoje v Iráku neustávaly. Roku 1933 Arabové vyvražďovali assyřany, kteří se pokládají za pokřtěné potomky dávných imperiálních Assyřanů a mají vlastní církevní organisaci („nestoriáni“). Sami si říkají Assyřané nebo Syřané a kdysi obecně hovořili aramejsky, ale nyní používají dávnou úřední řeč perské a seleukovské i parthské administrativy jen k účelům liturgickým. 

Byli pronásledováni osmanskými Turky, Kurdy a pak Araby. Dnes jich je po světě zhruba tři miliony, v Iráku kolísají odhady mezi 150 tisíci a osmi sty tisíci. Asi půl milionu assyřanů/Assyřanů žije v Evropské unii.

Proevropští nadšenci
V letech 1935-1936 povstali proti hášimovské moci podruhé iráčtí šíité. To vše za vlády Fajsalova syna Gházího (1933-1939), který se ještě narodil v Mekce, dávného sídla rodu. 
Za něho mimo jiné došlo zřejmě k prvnímu puči v moderních arabských dějinách, při němž se vyměnila civilní vláda za vojenskou (1936). Protibritský a proněmecký Ghází bin Fajsal (I.), který jako první z iráckých vládců přišel s nárokem na Kuvajt, zemřel roku 1939 při záhadné nehodě svého závodního vozu, když vyjel z paláce na projížďku. 

Spekulovalo se, že to byl atentát, za nímž stáli Britové, neboť s nedůvěrou sledovali proněmecké královy tendence a jeho obdiv vůči Adolfu Hitlerovi. 

Bagdádský trůn připadl Gházímu čtyřletému synovi Fajsalovi II. svěřenému pod regentství probritského Abdalláha (též Abdal-lláh), bratrovi královy manželky Alíje, dcery mekkánského velkého šarífa Alího bin Husajna. 

Gházímu bylo teprve 27 let a byl velmi prozápadní. V šestnácti se poprvé proletěl, a to v doprovodu známého amerického dobrodruha a literáta Richarda Halliburtona. Miloval technické novinky a zřídil rozhlasový vysílač, první v celé oblasti. 
    Jeho vláda ovšem byla velmi slabá. V letech 1936-1941 provedli vojáci sedm převratů. Hášimovci nebyli v Iráku populární, s výjimkou malé skupiny beduínské sunnitské elity ze středního a západního Iráku. Pro ostatní a především pro většinové šíity byli příliš prozápadní. 
Už první z iráckých králů Fajsal I. dlouho pobýval v Evropě a v cizině, ve Švýcarsku, také v září 1933 zemřel.

Hitlerův stín ve stepi
Ozvěny úspěchů Rommelova Afrika-Korpsu doletěly až do Bagdádu. Prvního dubna 1941 vypuklo povstání „zlatého čtverce“, pokus skupiny národoveckých vojáků o vymanění země z britského vlivu. Předseda vlády Rašíd Alí al-Kajlání (příbuzný s prvním iráckým premiérem al-Kiláním, viz předešlý díl) se s částí důstojníků pokusil zatknout regenta Abdal-lláha. 
Králův poručník se však o puči dozvěděl a uprchl na britskou leteckou základnu.

V krátké irácko-anglické válce v květnu 1941 snadno Angličané zvítězili, neboť velvyslancem Fritzem Grobbou slibovaná podpora z Německa se nedostavila. Pučisté uprchli a Rašíd Alí zemřel v Bejrútu roku 1965. 

V létě se pučisté mstili na židovské obci v Bagdádu, kde zemřelo na šest set lidí. Angličané tehdy nezasáhli a zůstali stát před městem. 
Před první světovou válkou měli Židé v Bagdádu 22 synagog a řadu škol. Souvislé židovské osídlení Mesopotamie, které trvalo od assyrského zavlečení na severu Meziříčí roku 722 př. n. l. a „babylonského zajetí“ Chaldaji na jihu od roku 587 př. n. l., v podstatě skončilo v letech po vzniku státu Israel roku 1948. Z jedné z nejsilnějších oblastí židovské diaspory dnes žije v Bagdádu pouze několik osob.

Sověti míchají karty
V letech 1943-1945 povstali Kurdové iráčtí a roku 1946 byla likvidována komunistická Kurdská republika v Mahábádu v sousedním Íránu, kterou tam přímo podporovali Sověti a měla vliv na irácké Kurdy. 

Další jejich povstání v Iráku bylo neúspěšné roku 1948 a roku 1949 byli popraveni vůdcové komunistů v čele s generálním tajemníkem Júsufem Salmánem Júsufem vulgo Fahdem. 
    V únoru 1957 se sdružila proti monarchii v podzemí Sjednocená národní fronta z komunistů, baasistů, národních demokratů a Istiklálu, „Strany nezávislosti“. Později se připojili Svobodní důstojníci plk. Abd al-Karíma Kásima a Abd as-Saláma Árifa. 
    Pro západní svět však Hášimovci patřili vedle sultánských a královských následovníků Albánce Muhammada či Mehmeta Alího paši v Egyptě (královláda v letech 1922-1953) a Saúdů v Arábii mezi jediné representanty tajuplného arabského orientu. 

Naprostá většina islámských států nebyla před polovinou dvacátého století nezávislá, ale bezpečně kontrolována z Británie nebo Francie, v případě Libye z Itálie. Čas Američanů nastal až po uvolnění protektorátních a koloniálních vazeb po druhé světové válce, hlavně po britském a francouzském fiasku v suezské válce roku 1956, a s nástupem „velké ropy“. 
Na rozdíl od svých západních předchůdců Američané na mapu Předního východu nesahali, jenom na režimy. 

 

Konec monarchie v Meziříčí

Neoblíbené hášimovské monarchy vystřídali v čele Iráku vojáci. Velmocenské tahanice o Bagdád se přestaly točit kolem Británie, ale kolem protagonistů studené války Američanů a Rusů.

Třetím a posledním králem Iráku byl Fajsal II., Gházího syn. Na trůn nastoupil v dubnu 1939 jako čtyřletý a byl zcela v rukách probritského regenta Abdal-lláha. V Anglii chodil do známé vojenské školy v Sandhurstu se svým jordánským bratrancem, pozdějším králem Husajnem (od roku 1953). Fajsalovým jménem koupila baghdádská vláda manor Stanwell Place v Surrey nedaleko letiště Heathrow. Po králově smrti dvousetletá villa pustla a v šedesátých letech byla přes protesty vesničanů stržena. 

Jako jeho iráčtí příbuzní Husajn I. Jordánský byl velký nadšenec pro moderní věci. Pilotoval vrtulníky i jumba a celý život se věnoval radioamatérství se svou anglickou manželkou Munou; Antoinette Avril Gardinerová (69), s níž se král rozvedl roku 1971, je matkou současného jordánského krále Abdalláha II. 

Oba monarchové své přátelství udržovali i později a v únoru 1958 dokonce vyhlásili efemérní Arabskou federaci Iráku a Jordánska. 
    Bylo to čtrnáct dnů po proklamaci egyptsko-syrské „Sjednocené arabské republiky“ rozšířené v březnu o Severní Jemen (která ostatně soudržností také nevynikala a vydržela pouze tři roky; Egypt si však označení ponechal až do roku 1972).

Arabská sjednocování

Bagdádský dvůr ignoroval panarabismus a nacionalismus šířící se mezi důstojnictvem a iráckou inteligencí. Fajsal se dostal do otevřeného sporu s egyptským vůdcem Gamálem Abd an-Násirem roku 1955 (monarchie v osobě krále Fárúka I. v Egyptě padla vojenským pučem roku 1952), protože Hášimovec podepsal takzvaný bagdádský pakt. 

Obranný spolek Iráku s Tureckem, šáhovským Íránem a Pákistánem proti pronikání sovětského Ruska do regionu byl jeden z posledních velmocenských projektů britského ostrovního království; CENTO bylo formálně rozpuštěno roku 1979. 
Za suezské krize o rok později stál Irák ještě na britské straně, proti národoveckému násirovskému Egyptu. Panarabská vášeň egyptské důstojníky hnala do ještě několika projektů s názvem „sjednocená arabská republika“, které sice pletly hlavu vexillologům, ale plánovací prkna v kancelářích vůdců neopustily. 

Roku 1963 chystali Egypťané s Syřany obnovu konfederace doplněnou o Irák, v letech 1964 až 1966 se snažili dát dohromady Egypt a Irák, souběžně běžel projekt na propojení revolučního Egypta se Severním Jemenem (1964-1967), roku 1972 do třetice spojení se Sýrií. 
Relativně nejdéle existovala na papíru konfederace Egypta, Libye, Súdánu a Sýrie (1970-1977).

Generace svobodných důstojníků
Konec velkému hášimovskému snu i federaci udělal převrat plukovníka Abdala Karíma Kásima a „svobodných důstojníků“ 14. července 1958, během něhož byla velká část iráckých Hášimovců Núrím, Abdal-lláhem a králem včetně žen a nejbližšího služebnictva v Bagdádu zastřelena. 
    Vláda hidžázského kmene a rodu banú Hášim nad Mesopotamií skončila. Puč „svobodných důstojníků“ a popravu na nádvoří paláce přežili král a Abdal-lláhova manželka princezna Hijám. Fajsal zemřel do druhého dne v nemocnici a Hijám, kterou nikdo z pučistů ani jim nakloněného personálu nepoznal, tam byla ošetřována. Později unikla do Saúdské Arábie a Egypta. 

Až do roku 2003 vládli Bagdádu sunnitští plukovníci a generálové, z toho od roku 1968 národně socialističtí baasisté. Posledním v jejich řadě byl Saddám Husajn.


Arabský národní socialismus

Likvidace sunnitské královlády v Iráku následovala po nebetyčné britské a francouzské suezské ostudě roku 1956, po fiasku dvou tradičních imperialistických velmocí na Předním východu. 

Z francouzského vlivu zbyly úzké vztahy k libanonským křesťanům a Británie, mateřská velmoc Iráku, z oblasti zcela odešla necelých dvacet let později, když ji emírové vypoklonkovali z protektorátních smluv v Arabském/Perském zálivu (Kuvajt již roku 1961), jak jsme vyložili v předcházejících pokračováních. 

Republikánští potentáti se zprvu ke královskému lesku v Bagdádu nehlásili. Protibritský a prosovětský pučista Abdal Karím Kásim podle londýnského listu aš-Šark al-ausat („Přední východ“) drženého saúdskou rodinou údajně do paláce krále Fajsala II. ani nevstoupil a úřadoval z ministerstva obrany.

V baasistickém kolotoči
Až do svého sesazení a popravy v únoru 1963 si ponechal funkci předsedy vlády a zván byl „vůdcem“ (jeho tělo bylo objeveno až roku 2004). Formální hlavou státu byl jako předseda „rady nezávislosti“ jeho spolubojovník Muhammad Nadžíb ar-Ruba´í, jemuž pučisté z roku 1963 nijak neubližovali a v ústraní zemřel za Saddáma Husajna roku 1983. 

Říkalo se, že za Kásimovou likvidací baasisty stáli Američané s Brity, kteří měli obavy z toho, že by se irácká ropná vřídla dostala pod sovětskou kontrolu; zvěsti nikdo nikdy nevyvracel. 

Fajsalův palác byl po palácích Zuhur a Rehab třetí královskou residencí (na evropské poměry skromné) a byl postaven pro život s jeho nastávající, egyptskou princeznu Sabíhu. Než se vzali, byl však zavražděn.
    Královský palác v bagdádské čtvrti Karáda dostal jméno „republikánský“ a zůstalo mu dodnes. 
    První z republikánů, který v něm sídlil, byl v letech 1963-1966 baasista Abd as-Salám Árif, první maršál v mesopotamských dějinách.

Proegyptský Árif, který přišel o život při pádu helikoptéry, používal i jednoho z královských rolls royceů. 
    Árifův bratr a nástupce Abdarrahmán, který rovněž patřil k původnímu teamu „svobodných důstojníků“, vládl do vyhnání roku 1968 rovněž z Republikánského paláce („červencová revoluce“; zemřel roku 2007 v jordánském exilu).

Sovětský pokus
V dubnu 1972 podepsali baasisté smlouvu o přátelství se Sovětským svazem, v osmdesátých letech za války s Íránem došlo k ochlazení vztahů a účelovému sblížení se Západem.

Poslední po Abdarrahmánovi Árifovi vládl z Republikánského paláce jeho nástupce, který se chopil moci nekrvavým pučem, protiamerický socialista Ahmad Hasan al-Bakr, další ze „svobodných důstojníků“. Po převratu roku 1963 byl několik měsíců předsedou vlády.
    Bakrovým zástupcem a nástupcem roku 1979 byl pátý president Iráku Saddám Husajn Abd al-Madžíd at-Tikrítí, který v paláci neúřadoval. Za americké okupace po březnu 2003 byl na čas sídlem velvyslanectví Spojených států. 

exkurs: Arabský nacionalismus a sovětská moc
Arabští vůdcové éry rodícího se nacionalismu a panarabství (první státní federace byla hášimovská roku 1958 a Sjednocená arabská republika sestávající z Egypta, Sýrie a Severního Jemenu (jižní byl tehdy ještě pod britskou kontrolou).

Všichni byli diktátoři: Habíb Búrgíba (Bourghiba) tuniský, Násir egyptský, Husajn Jordánský, Hasan II. Marocký, Anvar Sádát a Husní Mubárak egyptský, libyjský Kaddáfí, syrští Asadové, irácký Saddám Husajn... 

Všichni chtěli stavět panarabský svět, ale jejich marné snahy v podstatě ukončila arabsko-židovská válka roku 1973. Od devadesátých let národovectví potlačila výbušnost sunnitského konservativismu vymezující se tvrdě proti Západu. 

Arabskou socialistickou stranu obnovy neboli Baas (renesance, angl. přepis ba´ath) založili roku 1943 v Damašku Michel Aflak a Saláh ad-Dín al-Bitár s cílem vytvořit jednotný socialistický arabský národ. Program, který tak trochu připomíná světskou podobu snu o arabském kalifátu, kde namísto na parseky vzdáleného ideálu socialismu funguje stejným způsobem ideál sunnitského islámu... 

Strana funguje po celém Předním východu, v Sýrii je vládní, v Iráku byla do roku 2003, nyní zakázána. Baasisté se nijak nebratříčkují s komunisty, kteří žijí buď v exilu nebo ve vězení. Přesto režimy udržovaly a udržují úzké kontakty na Sovětský svaz a nyní Rusko. 
    V této souvislosti jsou v moskevské politice zajímavá dvě jména školených orientalistů-arabistů: liberálně demokratického „bouřliváka“ Vladimíra Žirinovského, Putinova spojence v dumě, a Jevgenije Primakova, který byl od suezské krise do roku 1970 na Předním východě činný jako novinář. Znal se se Saddámem Husajnem (ostatně stejně jako jeho pozdější americký protihráč Donald Rumsfeld). 

Člen zahraniční rozvědky Primakov pak fungoval na různých akademických místech a v letech 1991-1996 byl šéfem nové zahraniční ruské rozvědky SVR. Pak byl dva roky ministrem zahraničí a v letech 1998-1999 si ho Jelcin vybral za předsedu vlády, než se pak rozhodl pro jiného muže z útrob tajných služeb, pro Vladimíra Putina.

 

Se Saladinem a Nabukkem v srdci

Vrcholem irácké sunnitské republikánské vlády byla éra Saddáma Husajna. Z chudého chlapce vychovávaného strýcem se stal vládce ropné velmoci.

Muž, který byl ve válce s Íránem, Israelem, Kuvajtem a Spojenými státy, se narodil v sunnitské vsi al-Audža u Tikrítu v dubnu 1937 v domě z nepálených cihel bez vody a elektřiny. Na rozdíl od slavného rodáka Saladina ovšem do rodiny chudého sedláka, který zmizel nebo zemřel, než jeho žena Subha porodila.

Když bylo chlapci deset let, ujal se ho Chairalláh Talfáh z Bagdádu, jeden ze strýců. Roku 1941 se zúčastnil protibritského povstání, za což si podle verdiktu hášimovské královské spravedlnosti odseděl šest let.

Pohlavkovaný lev
Talfáh obdivoval podobně jako král Ghází Hitlera a sepsal dílko s názvem „Tři, které neměl bůh stvořit: Peršané, Židé a mouchy.“
Přivedl svého svěřence Saddáma Husajna Abd al-Madžída at-Tikrítího mezi socialistické baasisty a vypravil na životní cestu neústupného krutovládce. Za vzor mu dával Saláha ad-Dína, vzdělaného sunnitského válečníka kurdského rodu známého v Evropě jako Saladin (1138-1193), bijce křižáků a dobyvatele Jeruzaléma. 

Přidával i vyvratitele Jeruzaléma, významného krále chaldejské novobabylonské dynastie Nabû-kudurrí-usura II. (605-562 př. n. l.), jehož podobu bude později diktátor často používat na svých propagandistických materiálech – doplněných kresbami tanků, letadel a plamenů moderních bitev. 

Strýc věřil, že se chlapec stane nástupcem velkých vzorů, a zřejmě poslal do života masového vraha s dětskými sny o své historické jedinečnosti a předurčeném mučednictví.

Husajn ho později učinil starostou Bagdádu, ale protože „bral“ více, než je v kraji zvykem, a „braní“ bývá pevnější normou než ve střední Evropě, sesadil ho. Roku 1963 mu strýček dal za ženu svou dceru Saídu, s níž měl baasistický vládce pět dětí.
V jednadvaceti Saddám Husajn sklouzl na cestu zabijáka. Zavraždil jistého tikrítského komunistu, zapřisáhlého odpůrce národovecky zaměřených baasistů.

Partajní střelec
Když se roku 1959 partajní vůdcové rozhodli k atentátu na plukovníka Abdala Karíma Kásima, jenž rok předtím zavraždil krále Fajsála II. z rodu Hášimovců s v podstatě celou rodinou, vybrali za střelce nadějného Husajna (viz v předcházejících pokračováních).

Nebyl moc šikovný. Doprovázen čtyřčlenným komandem se netrefil. Prezidenta-královraha jen zranil, zastřelil řidiče a sám dostal kulku do nohy. Usuzuje se, že pravděpodobně od někoho ze svých... 

Podle pozdější státní irácké kultovní tradice si projektil vyňal nůžkami, z Bagdádu unikl do Sýrie a odtud pokračoval na koni do Egypta. Šestihodinový příběh pod názvem The Long Days roku 1980 napínavě natočil režisér Terence Young (zemřel roku 1994), který mimo jiné režíroval tři bondovky.

Po návratu do Iráku se stal tajemníkem strany, ale roku 1964 byl ve vnitropartajních třenicích soudruhy z druhé strany diskusních stolů zatčen. Po teprve třech letech z vězení uprchl, respektive mu bylo umožněno dostat se ven. 

Jeho bratranec Ahmad Hasan al-Bakr se po převratu levého křídla baasistů 17. července 1968 stal prezidentem a Saddám Husajn jeho viceprezidentem a hlavně zástupcem v „revoluční velitelské radě“. 
Po ropné krizi roku 1973 začala země významně profitovat z vysokých cen olejnaté suroviny a Irák byl jedním z nejbohatších arabských států. Z bagdádského vicepresidenta se stal známý muž.

Sultánem na Tigridu

Režim Saddáma Husajna zbohatl z obchodu s ropou a jako první z arabských států začal budovat vlastní nukleární energetiku. Ač výrazně slabší, pustil se do války se silnějším Íránem.

Ropným bohatstvím nacpané pokladnice změnily tvář národně socialistického Iráku. Husajn řídil rozsáhlé vzdělávací programy, vzdělanost jeho poddaných se dostala na nejvyšší stupeň mezi arabskými státy. Země se stala rájem pro archeology a assyriology, kteří měli ze země vykopávat zapadlou velikost mezopotamských říší. 

Pochopitelně k ještě větší velikosti Saddáma Husajna, který se světu presentoval jako přirozený nástupce velikosti předarabských a předmuslimských civilisací Meziříčí, kolébky písma a vzdělanosti.

Na zbraních baasisté také nešetřili a Irák konkuroval regionálním velmocím Íránu a Israeli. 
Po jedenácti letech vlády roku 1979 brigádní generál Ahmad Hasan al-Bakr ve svých 65 letech, poslední ze „svobodných důstojníků“ a královrahů z roku 1958 u moci, rezignoval a všechnu moc předal Husajnovi. 

Muži, který nikdy nebyl „na vojně“, ale byl jeho bratrancem. Je dosti pravděpodobné, že nemocného al-Bakra Husajn odstoupit donutil a nechal ho v ústraní zemřít (1982).

Dětské sny
Nový vládce si dobře pamatoval na partajní intriky po roce 1963, kdy se Baas dostala k moci a trpěla sektářskými boji zevnitř i zvenčí, které ho dovedly na tři roky za mříže. 
Vymyslel hned „syrské spiknutí“ nasměrované proti syrské sesterské organisaci Baas (dodnes je u moci) a poslal na smrt několik desítek svých soudruhů. 

Videozáznam poprav vysílala státní televize. O 27 let později se stal sám „hvězdou“ podobných programů, když ho před celým světem zesměšňovali jeho američtí přemožitelé. Nepřátelství k Asadově Sýrii bude trvat po celou jeho vládu. 

Když zlikvidoval domácí partajní opozici, začal naplňovat své sny o Saladinovi vyhánějícím křižáky z Palestiny a o chaldejském panovníkovi, který roku 587 př. n. l. vyvrátil judský Jeruzalém (o tom viz předešlé pokračování). 
Jenže sny jsou sny. Roku 1975 nakoupil Irák ve Francii, kde byl presidentem Valéry Giscard d´Estaing a předsedou jeho vlády Jacques Chirac, atomový reaktor, jehož stavba natolik vyděsila Israelce, že ho v červnu 1981 letecky vybombardovali (to už byl v Paříži presidentem socialista François Mitterrand).

Probuzení v realitě
Letecká akce vzbudila v arabském světě zděšení, protože Irák, který byl od září 1980 ve válce s mnohem silnějším šíitským Íránem, se nezmohl na žádný protiúder. Tehdy byl Israel tichým spojencem ajatolláhů a Američané poskytovali techniku a informace Iráčanům... 

Po vzoru věrných muslimů Palestina Saddáma Husajna přitahovala celý život. Když v noci na 20. března 2003 vpadli Američané se spojenci do Iráku, zakončil svůj televizní projev slovy: „Bůh je veliký a zatracence zatratí. Ať žije Irák, ať žije džihád a ať žije Palestina.“ 
Podobné výzvy pronesl podle některých svědků také při čtení rozsudku před svým zatracením o tři roky později.

Irácký národní socialista vystupoval jako orientální dynasta mnoha tváří a účelově střídal spojence. Zaplavil zemi svými portréty revolucionáře, vůdce-válečníka v historickém oděvu či v beduínském, jindy v kalhotách s kšandami; mírotvůrce, panarabista a muslim. 
Tak promlouval z obrazovek, ukazoval se jako otec rodiny, sportsman. Rodině dopřával luxusní nákupy v Evropě, sám cestoval zřídka a žil vojáckým způsobem.

exkurs: Táta od rodiny
Po návratu z egyptského exilu se v květnu 1963 Saddám Husajn oženil se sestřenicí (z prvního kolena) jménem Sádžida Chairalláh Talfáhová. 
Měli syny Udaje a Kusaje (oba zastřeleni Američany) a dcery Raghadu, Ranu a Halu (a asi dvanáct vnoučat). V sedmdesátých letech se s ní rozvedl, když dal popravit jejího bratra Adnana. Dále však žila po jeho boku. Roli první dámy hrála nová manželka, učitelka Sámira Šáhbandarová. Dnes žije v Bejrútu a prý měli spolu syna Alího Saddáma Husajna; rodina však oba odmítá brát na vědomí.
Údajně byl ženat ještě s manažerkou jistého výzkumného ústavu Nidalou al-Hamdáníovou a Vafou al-Mullou al-Huvajšovou, dcerou jednoho ze svých ministrů. O obou ženách ani o jejich osudu však není nic známo.
Kromě toho měl několik blonďatých milenek, z nichž Řekyně Parisula Lampsosová mu sloužila třicet roků. Když roku 2002 utekla do Libanonu, vyprávěla novinářům o jeho sexuální vitalitě, ale také o schůzce s Usámou bin Ládinen a jeho financování, což si zjevně vymyslela. Velmi tím potěšila Bushovu vládu. 
Bratry Saddáma a Husajna Kamály, manžely svých dcer Raghady a Rany, kteří roku 1995 uprchli ze země, přilákal domů, donutil dcery, aby se s nimi rozvedly, a pak je dal jako zrádce zabít (1996). Obě dcery bojovaly za práva svého drsného otce před soudem roku 2006 do posledního okamžiku.

 

Zruinovaná země

Ropné bohatství Iráku použil Husajn na válku se šíitským Íránem. Nikam nevedla, zemi zadlužila a tak nachystal další dobrodružství.

Ačkoli byl Saddám Husajn at-Tikrítí jako muslim nábožensky vlažný a pil kořalky i víno (portugalská značka Mateus Rosé), stavěl mešity v rozsahu, jako by se Bagdád měl zase stát sídlem kalifátu. 
Jedné z nich, mešitě Matky všech bitev (2001), věnoval korán sepsaný prý 28 litry jeho krve, kterou si postupně „daroval“. Na bitevních polích však prolil mnohem více jiné irácké krve.

Válečný socialismus
Roku 1979 se stal prezidentem republiky, tedy přesněji předsedou revoluční velitelské rady. Když ukončil spolupráci se syrským křídlem strany Baas (viz předešlý díl), vedl od 22. září 1980 osmiletou vyčerpávající krvavou válku s Íránem (takzvanou první válka v Zálivu; ukončena příměřím z 20. srpna 1988). 

Od začátku iráckého státu bylo vymezení hranic v toku Šatt al-Arabu sporné. Muhammad Rezá Šáh Pahlaví, poslední z monarchů ve dvouapůltisícileté historii Persie, jak se do roku 1935 země jmenovala, dokonce jednostranně roku 1969 vypověděl smlouvy o plavbě. 
Husajn využil s tichou podporou Spojených států a všech dalších velmocí oslabení íránského souseda po nástupu ajatolláhů. V červnu 1981 vybombardovali Israelci jaderný reaktor Osirak u Bagdádu, který Irák šest let předtím koupil od Francie. Původní francouzský název modelu Osiris byl spojen s zkrácen a doplněn o podstatnou část slova Irák. Sami Iráčané ho nazývali po dávném sumerském a babylónském božském pastýři Tammúzovi. 

V rámci války s Íránem vedl Husajn systematickou válku proti vnitřnímu perskému spojenci v Iráku, proti Kurdům. Vedle těžké techniky použil bojové plyny: během několika let údajně zahynulo na dvě stě tisíc Kurdů. Kurdové první válku za autonomii na Arabech vedli od padesátých do sedmdesátých let; o slíbený stát přišli sunnitští horalé smlouvou v Lausanne z roku 1923, kdy je velmoci rozdělily mezi Turecko, Sýrii a Irák.

Válka o kontrolu nad tokem Šatt al-Arabu nevyhrál. Přinesla na obou stranách smrt téměř milionu lidí a hospodářsky vyčerpala ropné zisky. Maršál Saddám Husajn ovšem slavil vítězství: tvrdil, že bojoval za dobro proti zlu, což ostatně krátce později také říkali otec i syn Bushovi.

Bush ante portas

Husajn se íránskou válkou nedal zastavit. Po dvouletém klidu se pustil do nového dobrodružství. Z první války v Zálivu měl dluhy ve výši osmdesáti miliard dolarů. Jenom saúdští Arabové Husajnovi na válku s šíitskými revolucionáři půjčili 26 miliard. 

Všechny bagdádské vlády hlásaly po vyhlášení kuvajtské nezávislosti roku 1961, že emirát na ni nárok nemá, že odjakživa spadal pod kontrolu Bagdádu, z jehož vlivu jej odštípli Britové. Bohatý emirát by Husajna zbavil dluhů...

Zdrženlivá slova ze setkání s americkou velvyslankyní a arabistkou April Glaspieovou v létě 1990 si Husajn vyložil jako nezájem Spojených států o osud Kuvajtu. První americká velvyslankyně v arabském světě a dnes už pensistka 25. července 1990 diktátora ujistila o tom, že se Amerika nezajímá o arabsko-arabské spory, „jako je váš hraniční spor s Kuvajtem“. 

Husajn to pochopil tak, že Amerika nezasáhne vůbec a že dává zelenou jeho invasi.

 

Kuvajtská ostuda

Obsazení ropného emirátu v Zálivu se stalo diktátorovi Saddámu Husajnovi osudným: Američané přestali být na dobro jeho spojenci.

Irácká armáda 2. srpna naftový emirát obsadila a Husajn Kuvajt anektoval jako devatenáctou provincii Iráku. Spojené národy vyhlásily proti Iráku obchodní embargo a v jeho důsledku vypadl ze světové ekonomiky zcela jeden z největších exportérů ropy na světě. 
    Kuvajtská vláda v exilu si najala mimo jiné lobbyistickou firmu, která prefabrikovala řadu příběhů o násilnostech a brutalitě iráckých okupantů v emirátu. 

Nejznámější byl smyšlený příběh o tom, jak Iráčané v nemocnici vyňali z inkubátorů děti a nechali je zemřít na podlaze. Výmysly přispěly k vytvoření proválečné nálady v Americe. Použili je i politici ve svých vystoupeních, mezi nimi president George Bush starší. 

Ve třetí válce v Zálivu, v tažení proti Saddámu Husajnovi, použijí v následujícím desetiletí Američané stejných triků. Nebudou to jen smyšlenky kolem zbraní hromadného ničení. Například jedna ze skupin CIA připravovala video, které mělo Iráčanům sdělit, že diktátor měl sex s chlapci. Jak jeden z tvůrců koncem května 2010 řekl listu Washington Post, hodně zrnitý materiál měl vyprovokovat atmosféru tajného záběru ze sexuálních hrátek. 

Podobnými videy měl pak Irák být zaplaven. Jiný fígl měl přerušit vysílání státní televise a odvysílat zkonstruované prohlášení, že Husajn odstupuje ve prospěch svého syna Udaje. Agentura se nakonec rozhodla podobné věci do světa nepouštět. Zato se soustředila na vyrábění desinformací o iráckých zbraních hromadného ničení. O tom někdy později v seriálu.

U bin Ládinovy kolébky
Od 17. ledna 1991 vedly Američané v čele vojáků ve 28 různých uniformách akci Spojených národů za osvobození Kuvajtu. Irácká armáda byla pokládána za jednu z nejvyspělejších v arabském světě. Desert Storm, „Pouštní bouře“, takzvaná druhá válka v Zálivu, stála iráckou stranu po stu hodinách bojů třicet tisíc padlých. Na 175 tisíc iráckých vojáků bylo zajato. 
Byla to jedna z nejostudnějších porážek, jakou světové dějiny pamatují. 

Spojenci po osvobození Kuvajtu, které přišlo z území Saúdské Arábie, obsadili velkou část šíitského jižního Iráku. Boj zastavili 28. února 1991, kdy americké tanky stály 150 kilometrů před prakticky bezbranným Bagdádem. 

Koncentrace amerických vojáků v saúdském království, jejich způsob života, Američanky v uniformách velící mužům, a vůbec přítomnost jinověrců ve svaté zemi sunnismu (třebaže oblasti hraničící s Kuvajtem a Zálivu jsou převážně šíitské), to vše pobuřovalo arabské konservativce. 

Jednou z reakcí na západní expansi v Saúdské Arábii byla radikalisace ultrakonservativní wahhábistů, mezi nimiž agresivitou brzy vynikl jistý Usáma bin Ládin, jeden ze synů velmi úspěšného businessmana a tvůrce rozsáhlého stavebního průmyslového, obchodního a finančního impéria Madžmúat bin Ládin as-Saudíja (Saudi Binladen Group). O několik let později vyhlásí Západu a sionistům svatou válku a vyděsí svět fenomenem zvaným islámský terorismus.

Důvod, proč se americký prezident George Bush starší rozhodl Husajna ponechat u vlády, není znám. Připomínaly se odkazy na nebezpečí z přílišného oslabení země vůči agresivnímu theokratickému Íránu. 

V následujícím desetiletí šanci návratu do velký hry íránským ajatolláhům poskytne jeho syn a teheránská politika se stane ústředním problémem regionu...
Bushova nerozhodnost je stejně záhadná jako Hannibalovo stop na dohled Říma dvaadvacet století předtím ("Hannibal ante portas").

Poslední šance
Poražený bagdádský diktátor si pak zchladil žáhu na šíitech. Jejich povstání na jihu a Kurdů na severu Američané nepodpořili a Husajnovi vojáci je genocidními metodami za použití bojových plynů potlačili. 

Saddám Husajn byl opět na čas pánem ve své říši. V listopadu 1994 ale uznal nezávislost Kuvajtu a nespočet dluhů za zničený majetek. Rok na to se dal na dalších sedm let zvolit presidentem republiky. 

Roku 1991 zůstal Husajn bez armády schopné větších akcí, zato se silnými elitními jednotkami a policií proti „vnitřnímu nepříteli“. Zastavil vývoj zbraní hromadného ničení a jeho letecký prostor denně sledovala spojenecká letadla. V Iráku se nepohnula ani myš, která by Američanům unikla. 

Větší část vzdušného prostoru země byla roku 1992 prohlášena Spojenými národy za bezletovou zónu a systematicky byla kontrolována americkým a britským letectvem, francouzské se přestalo patrol účastnit roku 1998. Podezřelé irácké cíle byly spojenci bombardovány a ničeny. Kromě toho operovaly na severu země turecké oddíly pátrající po kurdských aktivistech a bojovnících komunistické PKK. 

Obecně však iráčtí Kurdové na letecké ochraně profitovali a v tomto období se v podstatě utužila jejich politická i hospodářská autonomie na Arabech trvající dodnes (2011). 

Roku 1993 dal prezident Bill Clinton vybombardovat sídlo rozvědky v Bagdádu, roku 1998 Američané tři dny bombardovali pozemní cíle v celém Iráku. 
Husajn později tvrdil, že prezident Bush starší moc dobře věděl, že Irák nemá zbraně hromadného ničení. Věděl to i jeho syn a dnes už nikdo nepochybuje o tom, že záminka k iráckému tažení roku 2003 byla vykonstruovaná.


Diktátorův konec

Prezidenta viděli Iráčané naposledy jako svého presidenta 4. dubna 2003, když se americké tanky blížily k Bagdádu. Pět dnů nato jeho vláda skončila. 

Jezdil pak po Iráku taxíky, psal výzvy k odboji, poslal dokonce fax do arabských novin vycházejících v Londýně. Měsíce po něm po něm Američané pátrali, vždyť s ním vedl George Bush mladší válku, nikoli s „iráckým lidem“, jak americký president zdůrazňoval. 
Po udání a tříhodinovém boji v okrajové čtvrti Mosulu 22. července Američané zastřelili diktátorovy syny Udaje, Kusaje a Kusajova čtrnáctiletého syna Mustafu. 

Když v prosinci 2003 jiný z udavačů z diktátorova rodného klanu sáhl po odměně 25 milionů dolarů, jistilo oblast kolem zemljanky v lokalitě ad-Dauru u Tikrítu na šest set vojáků, vrtulníky a v pohotovosti byla mimo jiné letka stíhačů. 
Po vytažení 13. prosince z úkrytu v zemi Saddáma Husajna ukázali Američané světu jako zarostlého, zmateného bezdomovce. On sám se tehdy představil: „Jsem prezident Iráku.“

Jeho poprava po šedesáti devíti letech života v předposlední den roku 2006 měla ve válkou sužované zemi význam vzkazu nových šíitských vládců v Bagdádu menšinovým sunnitům: teď vládneme my a kdo zabíjel šíitské a kurdské povstalce v osmdesátých letech, nezaslouží než smrt. 

Takový je a bude úděl aparátu národně socialistické strany Baas („Renesance“), úděl důstojníků, policistů, celého starého režimu v čele s diktátorem, znělo poselství.

Bylo to potvrzení probíhající totální války mezi šíity a sunnity o vládu nad nábožensky smíšeným Bagdádem a nad středem země, jejíž vrcholová fáze se rozhořela po zničení šíitské mešity v jinak sunnitsky většinové Sámaře 22. února 2006.

Smrt usmíření
Z dvaceti lidí přítomných popravě jich podalo svědectví šest. Každý novinářům předkládal jiné souvislosti, jiné výroky. V jednom se shodli: že šíitští strážci, příznivci radikálního bagdádského kazatele Muktady as-Sadra, odsouzence provokovali, posílali do pekla za to, co udělal jejich souvěrcům v osmdesátých letech, a ani ho nenechali dokončit modlitbu. 
    Dokládá to videonahrávka mobilním telefonem, kterou někdo z nich pořídil, ačkoli se před popravou všichni dohodli, že do popravčí cely s sebou telefony nevezmou. Z nahrávky se stal celosvětově mezi šíity velký šlágr.

Sunnity také podráždil termín, který k popravě vybrali šíitští ministři. Saddám Husajn zemřel v první den třídenního svátku íd al-azá, během něhož se na paměť Ibráhímova (Abrahámova) rozhodnutí obětovat syna bohu podřezávají ovce, kozy, velbloudi. 

Šíitům totiž tradičně začínal svátek až o den později. Islámské národní hnutí, jedna z baasistických frakcí vyjednávající se šíity o parlamentní spolupráci, jednání ukončila: „Smrt Saddáma Husajna znamená smrt usmíření.“

Šíitský premiér Núrí al-Málikí spěchal, což ostatně dělá dodnes, když na začátku roku 2010 neuspěl ve volbách. Kdysi ho na smrt odsoudil baasistický režim. Když odvolací soud před několika dny potvrdil rozsudek smrti, byla pomsta jeho. 

Ostatně už po 19. říjnu 2006, kdy byl Saddám Husajn poslán na smrt, řekl al-Málikí, že diktátor zemře do konce roku. Obával se, že prezident republiky, irácký Kurd Džalál Talabání, rozsudek nepodepíše, jak několikrát předtím prohlásil. 

Pomsta za léta ponižování nestrpěla odkladu a na soudní spravedlnost pro Kurdy, v jejichž věci ještě proces běžel, není třeba čekat.
Sunnitské věřící poprava pobouřila. Datum exekuce odsoudila Saúdská Arábie, Egypt a arabští Palestinci, kteří byli Husajnovými spojenci za kuvajtské války (1990 až 1991). Třídenní státní smutek vyhlásil ve své libyjské říši plukovník Muammar Kaddáfí. 
Uspokojení naopak vyjádřili izraelští, američtí a íránští politici, Evropané odmítají obecně popravu jako trest. 

Šíitská revoluce
Američané, kteří drželi Husajna na základně Camp Cropper u bagdádského letiště, vězně vydali hodinu před popravou. Helikoptérou byl odvezen do sídla bývalé vojenské rozvědky, kde byli za jeho vlády popravováni odpůrci režimu. Krátce po šesté hodině ranní v předposlední den roku byl Saddám Husajn mrtev. 

Podle vězeňské správy nebyly s diktátorem žádné problémy. Pod americkou ochranou kouřil doutníky, pil kávu, sbíral drobky na krmení ptáčkům, četl i psal básně, ničeho nelitoval a na nic si nikdy nestěžoval. Vzorový vězeň, vyjádřili se strážci o svém svěřenci.
President George Bush mladší označil rozsudek za „milník ve snaze iráckého lidu nahradit vládu tyrana vládou práva“. Poprava pro něj byla dalším znamením: „Spravedlností nad Saddámem Husajnem neskončí násilnosti v Iráku, ale je to důležitý milník na cestě Iráku k demokracii, která je schopna vládnout, udržet se a bránit sama sebe.“ 

Třeba ovšem také dodat, že Irák se mezitím stal velmi „důležitým“ vývozcem. Nikoli oné demokracie, ale nestability.
Smrt jediného člověka byla na první pohled jednou z mnoha desítek násilných smrtí, ke kterým denně v Iráku dochází. V té době trhali těla Iráčanů ve frontách na práci i na trzích sebevražední bombeři, explodovaly pumy nastražené v automobilech na přeplněných náměstích, vraždili únosci z obou táborů a eskadry smrti střílely civilisty za bílého dne v pouliční dopravě Bagdádu mnohdy Američanům pod nosem. 

exkurs 1: Cena za Husajnovu popravu
Den po Husajnově popravě padl na Silvestra 2006 v Iráku třítisící voják od začátku války v březnu 2003.
Za poslední čtvrtletí roku 2005 denně zemřelo násilnou smrtí na devadesát Iráčanů. Od března 2003 do té doby válka zahubila podle vládních údajů přes 52 tisíc civilistů. Ze země uteklo na 1,8 milionu Iráčanů, nejvíce do Jordánska a Sýrie. Několik desítek Iráčanů, většinou křesťanů, dokonce získalo v rámci vládního programu azyl ve Spojených státech.
    Čísla do doby, kdy Američané začali se stahováním bojových jednotek a likvidací většiny táborů a základen, jsou ovšem podstatně vyšší. Iráckých vládních vojáků zemřelo do poloviny roku 2010 podle úředních odhadů na 11 500, civilistů na sto tisíc; podle odhadů britského lékařského časopisu The Lancet dokonce až 650 tisíc. 
    Amerických vojáků všech zbraní padlo 4400, jejich spojenců přes tři sta, z toho více než polovina byli Britové. Žoldnéřů najatých americkou a iráckou vládou zemřelo přes 1300 a k tomu na dvě stě novinářů a jejich tlumočníků.

exkurs 2: Saddám Husajn: cesta pod oprátku
1937, 28. dubna se narodil Saddám Husajn Abdal-Madžíd at-Tikrítí
1957 členem Strany arabské socialistické obnovy (Baas)
1959 po neúspěšném pokusu o atentát na presidenta-královraha Abdal Karíma Kásima útěk do Egypta
1963 koncem roku zatčen při návratu kásimovců k moci
1968 baasisté u vlády: presidentem bratranec Ahmad Hasan al-Bakr, Husajn partajní dvojkou
1971 završení privatisace Iraq Petroleum Co. (1961)
1972 spojenectví se Sovětským svazem na 15 let
1975 hraniční smlouva s Íránem
1979 al-Bakr resignuje, Saddám Husajn presidentem; v Íránu revoluce ajatolláhů
1980-1988 irácko-íránská válka; západ a USA tichými spojenci, řada Kurdů a šíitů se postavila na stranu Íránu
1982 pokus o atentát na Husajna v šíitské vsi Dudžajl; diktátorova pomsta na 148 lidech byla potrestána roku 2006 smrtí
1988 bombový a plynový útok na kurdské městečko Halabdžu; proces s Husajnem nebyl doveden do konce
1990 anexe Kuvajtu
1991 operace Pouští bouře, Kuvajt mezinárodními jednotkami pod vedením USA osvobozen; Husajn zůstal u moci, pomstil se na šíitském povstání, které Američané nepodpořili; bezletové zóny nad Irákem, Irák ukončil projekty kolem zbraní hromadného ničení
2001 president Bush zahrnul Irák mezi státy-darebáky
2003, 20. března začala operace Irácká svoboda, 9. dubna obsazen Bagdád
2003, 22. července zabiti v Mosulu Udaj a Kusaj Husajnové
2003, 13. prosince dopaden Saddám Husajn
2005, 19. října zahájen proces za případ Dudžajl, 21. srpna 2006 za Halabdžu
2006, 5. listopadu odsouzen na smrt, 26. prosince rozsudek potvrzen odvolacím soudem
2006, 30. prosince, Saddám Husajn oběšen
2007, 2. ledna novým generálním tajemním strany Baas v podzemí se stal Izzat ad-Dúrí, který se dosud úspěšně skrývá. Od roku 2003 vedl s. Izzat partaj v zastoupení

 

Americký sen o novém orientu

Irák po Saddámu Husajnovi byl nehezkým probuzením z cukrárenské představy George Bushe o sladkém úspěchu. Koupal se v představách, jak mění svět v kopii Ameriky a přehlížel, že se pokouší přenášet 21. století do oblastí žijících mnohdy kdesi ve staletích středověku.

Sunnitský Irák vytvořený před devadesáti roky Brity roku 2003 americkou invasí skončil. Jednou z eventualit následující občanské války v letech 2005-2008 byl rozpad země. Intensivně se o tom tehdy hovořilo, ale málokdo rozkouskování Mesopotamie podporoval; nejméně Američané. 
Iráčtí sunnité, menšina ve státě, neměli sílu svou případnou autonomii prosadit a jejich náboženští radikálové propojení s importovanou větví bin Ládinovy Kajdy měli vyšší poslání: obnovu kalifátu. 

Šíité si až na výjimky vývoj k roztržení země na tři části rovněž nepřipouštěli a ani Kurdům na severu náhlý odchod do samostatnosti nevyhovoval a dodnes nevyhovuje.

Bushův velký rozlet
Tak Irák svou největší existenční krisi od založení Evropany přečkal. Hranice Předního východu se zatím překreslovat nebudou, nové poštovní známky ani peníze a vlajky se tisknout nebudou. 

Neokonservativci kolem presidenta George Bushe mladšího (v úřadu v letech 2001-2009) si vysnili zemi, kterou ukázkovým způsobem předělají na demokratický režim západní parlamentního typu, jehož funkcí bude šířit blaho otevřené sekulární společnosti do svého okolí. 
Proč takové „štěstí“ potkalo Irák, zůstává záhadou. Podobná kriteria totiž vykazovala i kaddáfíovská Libye s historií mnohem útočnější než Irák. 
Bush se svými lidmi přetvořili v nadřazené sociální inženýry a svůj smysl po západní, přesněji ale americký pořádek povýšili na svátost. Pootevírali tím však zadní dvířka do království totality. Pro Spojené státy je Bushovo válečné dědictví velmi nepříjemné a usurpované právo jeho doktríny na válku kdekoli na planetě na ochranu „národních“ zájmů významně ublížilo americké pověsti; a velmi Státy oslabilo. 

Irák byl pro „neokony“ dobrým žáčkem i proto, že je surovinově soběstačný, má druhé největší potvrzené zásoby ropy a jeho dvacet šest milionů obyvatel by se prý dokázalo případně také ubránit. 

Irák měl být dveřmi do amerického „nového orientu“, jak Bushova vláda deklarovala. O tom, že by se mimochodem ráda dostala k ropným zřídlům, nikdy řeč nebyla – jen pomluvy.

Dvě mouchy jednou ranou
Přitom na začátku bushovského rozletu nestál Irák, ale pomsta kajdistickým teroristům za útok na Ameriku 11. září 2001. Vousatí bandité nesídlili v Iráku (a ani by si to za sekulárního baasistického režimu netroufli), ale po vyhnání ze Saúdské Arábie a Súdánu v devadesátých letech se dávali hostit paštunskými ultrakonservativci z Talibanu, kteří s pákistánskou pomocí roku 1996 dobyli větší část Afghánistánu. 

V národnostně pestrém Afghánistánu, kde koncem roku 2001 s americkou a britskou pomocí Severní aliance sesadila talibský režim a s kajdisty jej zahnal do pohraničních hor Paštunistánu, však o šíření demokracie, blahobytu a vyrábění vzorové země většinou zájem neměli. Logicky: z islámských zemí je jen málokterá tak zaostalá... 

Když se rychlé vítězství v poli jako v Iráku proměnilo v bezradnost, se to sice objevilo ve zdůvodněních pokračující okupace země, ale k praktickému výsledku to nevedlo. Afghánci opět přemohli invasory, i když s formálně přijatelným koncem války si dávají Američané načas.
Bushovu vicepresidentovi a podnikateli v ropě Dickovi Cheneymu a ministru obrany Donaldu Rumsfeldovi se líbilo „udělat Irák“, jak prohlásili hned po obsazení Kábulu na podzim 2001, jakoby práce pod Hindúkušem už byla odvedena celá. Hlavní vůdcové Talibanu ani Kajdy přitom dopadeni nebyli ani za neokonservativní vlády, ani za jejích demokratických nástupců. 

Současný president Barack Obama přitom povýšil vítězné ukončení afghánské války za prioritu své vlády: nepřejícníci mu hned dali do rukou bílou hůl a na krk pověsili ceduli s nápisem „Hledám svůj Vietnam, doveďte mne tam“. 

Rumsfeld, který jako jediný z Američanů byl dvakrát hlavou Pentagonu, a to jako nejmladší i jako nejstarší, v dubnu 2006 odpověděl skupině pensionovaných generálů, kteří po něm chtěli, aby odstoupil, když je tak neschopný. „Hráčsky“ jim odepsal, že ve „válce s terorem“ (obrat prý vymyslel on, poprvé byl použit presidentem Reaganem) není žádné „terminální události“ jako je podpis mírové smlouvy na lodi Missouri (místo japonské kapitulace roku 1945): „Bude to dlouhá válka a Irák je pouze jedno bitevní pole. Neuspějeme-li v Iráku, bude to výhoda pro Írán.“
V tom byl setsakramentsky dobrým věštcem, i když v praktické politice selhal. 

Dolarů na válku v Iráku nebylo třeba, poněvadž k žádnému ohrožení Američanů ani jejich spojenců nedošlo, jak naposledy dosvědčoval ve svým pamětech Bushův mluvčí v letech 2000-2006 Scott McClennan. 

Proto si neokonservativci vymysleli, že Husajnův režim ohrožuje svět zbraněmi hromadného ničení, že má rakety s doletem na Londýn a podobně. Bush udělal za stovky miliard amerických veřejných peněz práci za někoho jiného – a ten mu ani nepoděkoval. 
Nikdo jiný si nemohl přát irácký konec více než theokratický šíitský Írán: jediného, koho se ajatolláhové báli, byl totiž Saddám Husajn.

exkurs: Co ukázalo válečné tažení na Bagdád roku 2003
Válečná propaganda zůstala propagandou, lež a lest fungující ve válkách od úsvitu dějin sehrály opět velmi důležitou roli: potvrdily to obě strany.

1. Spojené státy disponují bezkonkurenční vojenskou silou a dokázaly při malém manévrovacím prostoru na jedné frontě nezvykle rychle vést invasi (otevření severní zabránilo Turecko neochotné podílet se na likvidaci muslimského režimu). Není jim třeba spojenců, ani jiné větší podpory. 
2. Arabský svět přes značnou finanční sílu nemá žádnou světovou politickou autoritu. Petrošejkové kolaborují se Spojenými státy, druhá strana arabského tábora, republikánská a národně socialistická, nedokáže formulovat diplomatickou iniciativu a znovu prokázala, že není schopna otevřeného ozbrojeného odporu (srov. prohrané arabsko-židovské války). 
3. Vlastní záměr války, zbavit region nebezpečného režimu, se ukázal jako neopodstatněný, zbraně hromadného ničení nebyly nalezeny a Husajn neměl sil na to, aby vážněji ohrožoval své okolí. Neprokázala se spojení iráckých socialistů s ultrakonservativním islámským radikálem bin Ládinem a proto irácké tažení ani nepatří do americké „války s terorem“. 
4. Opět selhali politologové: operace Američanů proběhla velmi snadno. Hlavně ale selhaly tajné služby, podle nichž je Husajn po zuby ozbrojen, mimo jiné zbraněmi hromadného ničení, a jeho vojáci se budou bít do posledního dechu. Neodhadly ani náladu mezi obyvatelstvem, jejich vlažný zájem o vrchnost, starou i novou: míst květin pro osvoboditele Iráčané za jejich zády vylupovali státní a partajní instituce a musejní sbírky.
5. Americká elektronická media posloužila politikům v jejich „národním zájmu“. Armádě se podařil trik s reportéry u jednotek (embedded), kteří neplnili zpravodajskou roli, zato ukázali válku jako snadnou, čistou věc, protaženou ruku politiky správných lidí dbajících o dobro lidu/národa. Naopak se potvrdila svébytnost papírových medií a internetu, kterým se zhusta dařilo zůstat na tlacích politiků autonomní, když se nedržely velkých tiskových agentur. 

Jak se dělá válka

Šest let se v hlavních denních zprávách objevovalo slovo Irák. Když bylo jasné, že Američané nejsou pány země, uzavřel na konci své vlády George Bush s vládou šíitsko-kurdské koalice dohodu o odchodu ze země. Iráčané po volbách 7. března stále nemají vládu, Američané demontují základny a opouštějí zemi a v mediích je o ztracené válce ticho.

V prosinci 2002, tři měsíce před americkou invazí, řekl Saddám Husajn svým generálům, že zbraně hromadného ničení nemá. „Opravdu, nic nemáme,“ to vojáky zaskočilo a demoralizovalo. Jak tedy budou s invasory bojovat, vždyť proti nim nastoupí Amerika, satan v kovbojském převleku? 
Že takto Husajn nalil svým lidem čistého vína, potvrdily výpovědi zajatých důstojníků a představitelů baasistického režimu, které mezi jinými vládními dokumenty uvolnila tři roky po vpádu do země americká armáda a CIA.

My to přežijeme
Podle výtahů z této zprávy v časopisu Foreign Affairs a listu New York Times diktátor nepředpokládal, že se Státy odváží proti němu pozemní akce. 
Z prostého důvodu: protože by byla hrozně drahá. Usuzoval tak podle Bushova otce, který roku 1991 zastavil postup tankových kolon před Bagdádem, aby Spojené státy nebyly vmanévrovány do role okupační mocnosti (viz příběh kuvajtské či druhé války v Zálivu v seriálovém dílu 21). 
Diktátor si ze setrvačnosti myslel, že by okupace jeho země byla pro Američany finančně nepřijatelná. Jakoby se utěšoval, že se nestane to, co se stát musí.

Husajn měl Američany za menší nebezpečí než šíity, kterých se bál za krvavě potlačené povstání roku 1991, když byl vyhnán 660 tisíci spojeneckými vojáky z Kuvajtu. Bagdádský vládce důvěřoval jen svým dvěma synům. Z bezpečnostních důvodů za amerického tažení na Bagdád spolu nemohly komunikovat ani elitní jednotky baasistického režimu. 

Fedajínům, „odhodlanců k oběti (al-fidájún)“, partajním černokošilatým oddílům rekrutovaných z Husajnova rodného kraje, které se staly v létě 2003 po porážce režimu základem sunnitských partyzánů, velel diktátorův syn a jejich zakladatel Udaj. Několika elitním divisím Republikánské gardy (založena 1963) Udajův mladší bratr Kusaj.

Husajn spoléhal na to, že ho před válkou ochrání Rusové a Francouzi, kteří měli v Iráku rozsáhlé pohledávky a ropné smlouvy. Když válka nastala, nerozkázal zapálit ropná pole, protože nevěřil, že by Američané dorazili až k branám bagdádským.

Nikdy neříkat nikdy
Do konce března naopak věřil, že to „ustojí“, a nedovolil ani vyhodit mosty přes Eufrat a Tigrid do vzduchu. Dva měsíce před válkou rozhodl, aby letectvo skrylo své stroje, protože by je mohl později potřebovat proti „vnitřnímu nepříteli“. 
Husajn počítal s tím, že se vše bude opakovat jako v roce 1991, kdy se po odchodu Američanů z Iráku krvavě vypořádal s šíitskými povstalci, kteří marně počítali s americkou podporou. Počet obětí mezi šíity se odhadoval na třicet tisíc. 

Novověký Sargon, usurpátor dávného akkadského trůnu a první ze světovládců dějin, svým lidem říkával: „Irák se nikdy nestane Afghánistánem. Nedopustíme, aby se válka stala piknikem pro americké a britské vojáky. Nikdy!“
    Nestala se ani jedna z obou zemí, v tom se na rozdíl od všeho ostatního nemýlil. V obou případech to byla pro útočníky ostuda a britská o to větší, že byli donuceni odejít z Iráku podruhé během vlády jednoho panovníka: roku 1959 i 2009 za královny Alžběty II.

Osvícený despota
Po první válce Američanů se Saddámem Husajnem roku 1991 kontroloři po Iráku hledali, kde jsou jeho zbraně hromadného ničení. Vědělo se, že měl výzkum a jisté kapacity na výrobu bakteriologických a chemických zbraní. Tajné služby věřily, že usiluje o jaderné. 

Třebaže se vědělo, že irácký jaderný program skončil v roce 1981, kdy izraelské letectvo vybombardovalo u Bagdádu reaktor francouzské konstrukce Osirak, a země na obnovu projektu neměla (viz v předcházejících dílech seriálu).
Megaloman Husajn v dobách solventnosti naletěl řadě šejdířů a dobře platil mimo jiné za nápady jako bylo jakési verneovské veledělo, které dostřelí na Izrael. Jeho lidé ze zbrojního průmyslu vykazovali platby na neexistující projekty. Bagdádský vládce se zkrátka choval jako osvícený despota, jakýsi Rudolf v arabském vydání. 

Nejenom že platil divné vojenské plány. Dával peníze na archeologii a muzejnictví, financoval monumentální díla a palácové stavby, aby vynikl jako pravý dědic dávných Sumerů a Akkaďanů, Amorejců a Aramejců. 
Na obrazech byl jednou assyrským králem dorážejícím na nepřátele, jindy kolícím lvy, byl chaldajským Nabû-kudurrí-usurem, slavným antickým megadeveloperem Babylonu a vojevůdcem, který vyvrátil židovský Jerusalém: komu z Arabů by nebyl sympatický?

Smolný pan velkohubý

Bývá takový člověk hrozbou pro svět? Tlachavý Orientálec se slovníkem šantánového umělce („nastává matka všech bitev“) měl po kuvajtské avantýře zemi a armádu zničenou.
Hlavní starostí Saddáma Husajna bylo hlídat šíity, Kurdy a sunnitské klanové předáky. Všichni čekali na příležitost, jak mu zakroutit krkem. Patří to k základním problémům všech arabských států se společností rozdělenou na klany, náboženské a jazykové skupiny, na pastevce a usazené rolníky. 
Je to základní státoprávní problém všech států Arabského poloostrova, ale také Libanonu a Sýrie.
U moci Husajna držela policie, pevný partajní systém a apatické obyvatelstvo. Vnitrostranickou opozici drtil a mnoho, převážně studovaných Iráčanů odešlo do exilu. Země žila od roku 1990 pod mezinárodním embargem.

Hrdina arabské ulice
Jeho metodami úspěšně vládne v Libyi nový spojenec Západu plukovník Muammar Kaddáfí. S beduínským revolucionářem berberského rodu dokonce roku 2006 podepsala Francie dohodu o pomoci při budování mírového jaderného programu a o rok později Nicolas Sarkozy slíbil dodat Libyjcům jadernou elektrárnu, jejíhož proudu by využívala rozsáhlá a energeticky náročná zařízení na odsolování mořské vody.
Husajn měl smůlu. Po 11. září 2001 „jaksi“ kolovaly informace, že v Iráku jsou zbraně hromadného ničení, že má rakety s doletem na Izrael nebo dokonce až na Londýn, jak koncem roku 2002 hrozila Angličany labouristická vláda Tonyho Blaira. 

A zpupný žvanimír Husajn dělal vše pro to, aby si muslimský svět myslel, že se u Bagdádu bojuje za arabský Jeruzalém, že je skutečně má a že on je tudíž legitimním vůdcem svatého džihádu všech Arabů, nikoli saúdští ropní monarchové. 
Na jadernou pěst Bagdádu věřili i jeho vojáci (o jejich zklamání viz předešlý díl). Otloukánek Západu se stal v očích širokých arabských vrstev sympaťákem doby.

Inspektorské tance
Blokoval práci inspektorů z Mezinárodní agentury pro jadernou energii (IAEA) a „zvláštní komise Spojených národů“ (UNSCOM) pátrající od roku 1991 po stopách biologických a chemických zbraní. Roku 1998 je vyhnal a na výzvy Spojených národů nereagoval. Americký president Bill Clinton (v úřadu v letech 1993-2001) dal po vyhnání inspektorů v prosinci roku 1998 znovu bombardovat Irák. 

Během čtyř dnů bylo v součinnosti s britským letectvem zničeno na sto pozemních cílů včetně velitelských budov rozvědky a elitních jednotek režimu v Bagdádu.

Třebaže byla tehdy zničena poslední významnější vojenská zařízení, která přečkala útoky amerických a britských letadel v režimu kontroly bezletových zón po roce 1991 (viz předcházející díly), pověra, že je Irák vojensky silný, se držela.

Plány na sesazení Saddáma Husajna a jeho synů se zabývala už Clintonova vláda. Později se tvrdilo, že už tehdy měla informace o kontaktech baasistů s kajdisty. Ale až 11. září 2001 a prezidentem Bushem vyhlášená „válka s terorem“ přinesla zvrat. Když byli v Afghánistánu zahnáni talibové a kajdisté do hor Paštunistánu, výroba iráckého nebezpečí dospěla do konečného stadia. 

Ačkoli to nikdy neřekl veřejně, jsou svědectví o tom, že George Bush mladší měl o irácké „stopě“ jasno od začátku. Šest dnů po úderu wahhábistů na Ameriku řekl pro Husajna osudovou větu: „Věřím, že do toho byl zapleten Irák.“ 
Třebaže v listopadu 2002, kdy baasistický samovládce znovu vpustil Spojené národy do země, inspektoři ze zbraní hromadného ničení opět nic nenašli.


Bič se uplete snadno
Jejich postup a nálezy potvrdil i jeden z nich, americký inspektor Scott Ritter, původně důstojník rozvědky námořnictva, který byl v letech 1991-1998 na třiceti misích v Iráku a čtrnácti z nich šéfoval. Později potvrdil, že CIA nešlo o odzbrojení Iráku, nýbrž o odstranění jeho vládce. Proto se neustále vyráběly důkazy o irácké vině, i když kolem toho byly velké zmatky podkopávající důvěryhodnost smyšlenek.
Zůstává také záhadou, proč Saddám Husajn vymýšlel tolik kliček, když nic nebezpečného pro svět neměl. Spekuluje se mimo jiné o tom, že nechtěl vypadat v očích Izraele, který jaderné zbraně od roku 1968 má, že je tak bezbranný... 

Bushova vláda a neokonservativní myslitelé byli rozhodnuti se historicky znemožnit naplněním morální povinnosti šířit demokracii, k čemuž jsou předurčeni, protože jsou nejlepší z toho, co Západ světu dal, jak ve svých ideologických materiálech dokladují. 

Potření národně socialistického režimu v Iráku zahrnuli do války s terorem a basta. Ministr obrany Donald Rumsfeld oslňoval výroky degradujícími Evropany, jimž se do podivné války nechtělo, nejvíce Francouzům. Vymyslel dokonce termín stará Evropa, aby „povzbudil“ země bývalé sovětské zóny, které se z vděku nad urychleným rozpadem sovětského impéria a strachu z Rusů drží více Washingtonu než západoevropských spojenců.

Konec francouzským bramborům
Prezident Bush roku 2002 ani neblahopřál sociálně demokratickému kancléři Gerhardu Schröderovi ke znovuzvolení, poněvadž se mu do Iráku nechtělo poslat vojáky. Antibushismus se Evropanům začal zhusta slévat s antiamerikanismem. Přesto například Německo poskytovalo Američanům materiální a zpravodajskou podporu, a jak uvidíme v případu Nigergate, taktéž činili Francouzi, kteří se s presidentem Chirakem stali na čas předmětem amerických žertů, protože byli nejhlasitějším odpůrcem invase do Iráku.

Mandát Spojených národů k iráckému tažení Američané nezískali. Velmoc se ani neohlížela na „ne“ velké části spojenců. Poprvé Spojené státy obešly OSN roku 1999 při invazi do srbského Kosova: když tehdy ruské veto zablokovalo Radu bezpečnosti, převedli Američané kosovskou záležitost do kompetence NATO. Nyní šli do pouště i bez rozhodnutí NATO, ale s řadou ochotných spojenců.
V září 2004 generální tajemník OSN Kofi Annan opožděně řekl, že z pohledu Spojených národů a jejich charty byl útok na Irák nelegální.

Nigerská aféra a desinformace

Pátého února 2003 předkládal americký ministr zahraničí Colin Powell v Radě bezpečnosti důkazy podepsané CIA, že Irák má zbraně hromadného ničení a udržuje svůj atomový program. 
Hrdina z Vietnamu, ministr a generál v. v. ukazoval diplomatům Spojených národů jakousi ampuli, jejíž bakteriologický obsah by vraždil lidi ve velkém. V září o dva roky později, už na pensi, Powell, který řídil operace proti Noriegově Panamě (1989) a v době kuvajtské války předsedal sboru náčelníků generálních štábů jednotlivých zbraní americké armády (1989-1993), o sobě řekl, že „je ten, který jménem Spojených států předvedl světu falešné informace, a to navždy zůstane částí mého života“. 
    Tvrdil tehdy, že satelitní snímky ukazují v Iráku náklaďáky s mobilními biologickými laboratořemi. Později řekl, že se „cítí strašně“, že to bolelo a bolí i teď: „V tajných službách byli lidé, kteří věděli, že některé zdroje nejsou spolehlivé a nic neřekli. To mne zničilo. Nezměrně mne to zklamalo.“
    Naopak George Tenet, tehdejší ředitel CIA, žádnou vinu na straně agentury neviděl. 

V prosinci roku 2005 blahopřál Powell Muhammadu al-Barádaímu k Nobelově ceně míru pro Mezinárodní agenturu Spojených národů pro jadernou energii (IAEA) se sídlem ve Vídni, jíž předsedal. Rok předtím se ukázalo, že byl Egypťan Bushovou vládou sledován a odposloucháván. Právník, diplomat a dlouho jeden z inspektorů IAEA v Iráku al-Barádaí totiž neustále před válkou upozorňoval Američany, že Irák „nic velkého“ nemá. 
Cesty inspektorů bývají nevyzpytatelné. Když mu mandát úředníka Spojených národů skončil, dostal ve Vídni od rakouského presidenta řád za zásluhy a v rodné zemi na Nilu s ním začala protimubárakovská oposice počítat za svého presidentského kandidáta za nemocného „Faraona“.

Porada nahoře
Kuriózně mu roku 2005 blahopřála i Condoleezza Riceová, Powellova nástupkyně na ministerstvu. Britský premiér Tony Blair tak daleko tehdy nedošel. 
Čtvrtého března 2006 na kanálu ITV na otázku, zda ještě pokládá rozhodnutí o válce za správné, premiér vyhýbavě řekl, že soud o tom vynesou jiní a „jste-li věřící, rozhodne o tom bůh“. Před rozhodnutím vést Británii do války proti „Chaldejským“ se nicméně nepomodlil, jak uvedl. Ovšem o tři roky později prozradil, že se podobně jako George Bush o vstupu Británie do války přece jenom „s bohem radil“. 

Muž, který po odchodu z politiky roku 2007 přešel z anglikánského vyznání na katolické a musel vypovídat před vyšetřovací poslaneckou komisí o okolnostech vstupu do mesopotamské války (2009), žádnou pochybnost nad svým rozhodnutím nepociťoval a pokládal ho za správné. 
Bushův viceprezident Dick Cheney 16. března 2003 mluvil o „smrtelném potenciálu, který Saddám Husajn vyvinul a po léta užíval“, a o „naprosté jistotě“, kterou vláda Spojených států o iráckém nebezpečí má. Ani on dodnes neotočil a ani nemá důvod: kdeže loňské sněhy jsou...

Co není, může být
Hlavní důkaz tehdy zřejmě dodala britská služba s přispěním italské, jak se tvrdívalo: předala do Ameriky desinformaci, že Husajn dováží uran ze saharského Nigeru. 
Za důkaz posloužil papír s podpisem jistého ministra v Niamey, který v té době už ani nebyl v úřadu, a nevadilo, že vývoz smolincové rudy z Arlitu na severu Nigeru byl a dodnes je pod francouzskou vládní kontrolou, respektive státního koncernu Areva (do roku 2001 se divise těžby uranu jmenovala Cogema), jedna z vůdčích firem v branži. 

Odtud povstala v Americe velká aféra Wilson a Plameová, o nichž bude řeč.
Také ministr obrany Donald Rumsfeld 4. října 2004 opožděně přiznal, že zbraně hromadného ničení v Iráku nebyly a nejsou. Měl tehdy špatný podzim, chtěl všechno vzít na sebe, mluvilo se o resignaci, ale George Bush svého muže podržel. V prosinci 2005 převzal Bush sám odpovědnost za „důkazy“ CIA. 

„Je pravda, že se hodně informací tajných služeb ukázalo jako falešných. Jako prezident jsem za rozhodnutí jít do války odpovědný,“ prohlásil, nikoli však kajícně. Rozhodnutí o odstranění Saddáma Husajna totiž bylo správné, tvrdil s Tonym Blairem a dalšími válečníky, a to i po všech obětech a materiálních škodách, které napáchali.

Přes Saharu do Mesopotamie

Odkud se vynořila smyšlenka o nákupech uranového koncentrátu ze západoafrického Nigeru.
Kdo vedl chod dějin tak divným směrem? Kdo dal Iráku přes ujišťování mezinárodních kontrolorů poslední punc světového teroristy a kdo vyrobil z George Bushe mladšího dalšího z velkých vojevůdců? 
Na to není jednoznačná odpověď. Vidina levné ropy to prý nebyla, ani vidina drahé, možná sen o demokracii na březích Eufratu a Tigridu, tvrdili vůdcové Ameriky. Nelze ani vyloučit meziplanetární síly, protože řada momentů v příběhu o americké cestě na Bagdád je na úrovni odkazů na UFO...

Začátkem února 2002 se Bushův zarputilý viceprezident Dick Cheney, zkušený pardál z prostředí ropného průmyslu a soukromě pronásledovaný mimo politiku ostudou za ostudou, zeptal, co je pravdy na tom, že Irák chtěl nakoupit uranovou rudu od saharského Nigeru. Jak na to přišel právě on? Muž, který svou dráhu ve washingtonské politice zahajoval roku 1969 jako osobní asistent Donalda Rumsfelda?

Pošleme tam vyslance
Na jaře 2001, dávno před kajdistickými útoky 11. září na New York a Washington, se objevilo v pařížské centrále CIA jisté sdělení, že se ze dvou dolů v Nigeru ztratilo dvě stě tun jaderného materiálu. Doly od začátku těžby roku 1968 provozovala firma Cogema, která se v září téhož roku 2001 stala členem nové jaderné skupiny Areva kontrolovanou francouzskou vládou. 

Podle výpovědi již tehdy penzionovaného agenta CIA v deníku Los Angeles Times, který v Paříži pracoval, „jsme slyšeli, že to odešlo do Iráku nebo Sýrie, Libye nebo do Číny či Severní Koreje“. 
Analytici CIA Francouzům uvěřili a hlášení odložili. Poprvé.

Po 11. září 2001 a vyhnání paštunského Talibanu z Kábulu koncem téhož roku se situace v Bílém domě změnila. V domnění, že Afghánistán byl pacifikován, že vůdci arabské Kajdy budou brzy dopadeni a že budování demokracie pod Hindúkušem bylo nastartováno, američtí neokonservativci měli jasno: přišel čas zanechat výraznou stopu v dějinách Iráku.

„Nigerská“ informace právě postoupila jiným kanálem do druhého kola. Bushova vláda se rozhodla uranovou povídačku prověřit a 12. února 2002 byl do hlavního města Nigeru Niamey vyslán bývalý velvyslanec Joseph C. Wilson IV., aby na místě ověřil, zda na tom šprochu není pravdy trochu. 

Ministerstvo obrany, podle tvaru sídla všeobecně zváno Pentagon, bylo vždy vlivovým protipólem CIA. Dostalo totiž přihrávku, že začátkem roku 1999 zprostředkoval jistý alžírský obchodník cestu iráckého velvyslance ve Vatikánu Visama az-Zahávího do Niamey, aby přemluvil vojáka-prezidenta Ibrahima Barého Mainassaru k prodeji uranové rudy. 

Jeho svědectví se už nikdo nedočká, poněvadž v dubnu 1999 byl prezident během puče zabit (kdo čím zachází, tím také schází: sám se dostal k moci po převratu o tři roky dříve a pak se dal zvolit).

Kdyby všechny náklaďáky
Řevnivost mezi Pentagonem a CIA se projevila i v „nigerském“ skandálu. CIA zcela rozhodně nemá patent na důvěryhodnost. Nepodařilo se jí mimo jiné předpovědět konec sovětského impéria roku 1989, roku 1998 jí uniklo, že se Indie stává jadernou velmocí, a v Afghánistánu hrubě podcenila neústupnost a dravost islámských konservativních radikálů, jak by o nich mohl vyprávět filmový John Rambo.

Neokonservativci v ministerstvu obrany jako ministr Donald Rumsfeld, jeho učitel a formálně zástupce Paul Wolfowitz (roku 2005 z něho Bush udělal šéfa Světové banky, ale vydržel jen dva roky), viceprezident Dick Cheney a jeho poradce a šéf jeho kanceláře Lewis Libby se proto CIA odradit nedali: nešlo přeci o důvěru, ale o účel. Zařídili, aby do Nigeru putoval Wilson, který měl ověřit, zda došlo k vývozu pěti set tun (tak zpráva oproti původním dvou stům tunám narostla) uranového koncentrátu do Iráku.

Wilson se stávajícím americkým velvyslancem dospěli k závěru, že obchod, pokud k němu došlo, byl velmi nepravděpodobný. Kolona desetitunových náklaďáků, tolik jich ani ve vnitrozemském Nigeru nebylo k dispozici, by vzbuzovala velkou pozornost a v beninském přístavu Cotonou by nepochybně byla mezinárodně monitorována (řečí běžnou: určitě by to někdo prásknul).

Víme, ale nepovíme
Koncentrát, který v té době Irák měl, byl už dávno pod uzávěrou kontrolorů Spojených národů z Mezinárodní agentury pro jadernou energii (IAEA) a země ani neměla žádná zařízení na jeho zpracování. To tehdy také CIA věděla, ale právě se to nehodilo do krámu. 
Američané měli tehdy k dispozici, jak mnohem později CIA prostřednictvím televizního kanálu NBC prozradila, zprávy od placeného informátora z okolí Saddáma Husajna.

Jeho ministr zahraničí Nádží Sabrí (ve funkci od roku 2001) v domnění, že „zvoní“ Francouzům, kterými byl kontaktován, za sto tisíc dolarů prohlásil, že nezná žádné významnější zbrojní projekty v Iráku, žádné jaderné ani biologické, měl prý ale informace o jistém množství látek na výrobu bojových plynů. 
Když mu bylo řečeno, aby pracoval pro CIA, odmítl a v září 2002 s ním byl kontakt ukončen. Američané ho později nezahrnuli mezi hledané představitele baasistického režimu a původně profesor angličtiny z Bagdádské university dnes učí v Kataru. 

Uranová povídačka bez vtipu

Italský obchodník s informacemi Martino tak dlouho klepal na dveře zpravodajských centrál, až rozhýbaly Washington. Sám si k penězům nepomohl, ale staly se záminkou k tažení na Irák.


Diplomat Joseph Wilson odevzdal inspekční zprávu o uranovém obchodu Saddáma Husajna 9. března 2002. Podle všeho měla být věc smetena ze stolu jako nepodložená, ale nebyla. „Nigerská“ informace po Wilsonově misi znovu zaklepala na americké dveře. CIA se opět obrátila v Paříži na dnes už penzionovaného francouzského kolegu Alaina Choueta, který v letech 1996-1999 řídil protiteroristické oddělení zahraniční kontrarozvědky DGSE (jinak ovšem studovaný arabista).

Tentokrát se dověděli, že začátkem roku 2002 jistý Rocco Martino v Bruselu Francouzům nabízel dokumenty o prodeji pěti set tun uranového koncentrátu z Nigeru do Iráku za sto tisíc dolarů. 

Martino, bývalý pracovník italské vojenské rozvědky SISMI, se novinářům prezentoval jako konzultant pro bezpečnostní otázky a míval informace z jugoslávské oblasti, které mu přenechávali jeho bývalí kolegové-špioni.
Nicméně technici zjistili, že papíry jsou falešné a orazítkované štemplem ukradeným z ambasády africké republiky v Římě v lednu 2001. Francouzi proto Martinovi složku vrátili a ani mu nezaplatili.

Rocco si zobnul
CIA případ znovu uzavřela, nicméně skandál Nigergate se klubal dále. Vicepresident Dick Cheney nebyl s vysvětlením spokojen. Ani rozvědka Pentagonu DIA (Defense Intelligence Agency) spadající pod ministra obrany Donalda Rumsfelda. 26. srpna 2002 Cheney prohlásil, že „teď víme, že se Saddám (už tehdy takto familiárně, což se rozšířilo i v mediích) znovu pokouší získat jaderné zbraně“. 
V září pak DIA uvedla, že Irák se usilovně snažil získat uranovou rudu a koncentrát.

Tato informace také přeskočila přes oceán na Temži, kde britští bondové vydali své vládě jednoznačné osvědčení, že „Irák hledal dodávky velkého množství uranu z Afriky“. Pro americké přátele sehraje britský příspěvek k nejnovějším dějinám Iráku velkou roli. 
Aféra Nigergate se narodila a jediný, kdo přišel zkrátka, byl obchodník s informacemi Rocco Martino (71).

Rocco Martino však vydělat chtěl. V říjnu 2002 nabídl ty samé papíry jako francouzské rozvědce novinářce italského týdeníku Panorama Elisabettě Burbaové. Ale už jen za osmnáct tisíc dolarů. Šéfredaktor ji s nimi poslal na americkou ambasádu v Římě k ověření; kupodivu. 
Tam se dostali do rukou šéfa residentury CIA Jeffreyho Castelliho (roku 2003 řídil únos Abú Umara alias Hasana Mustafy Umara Nasra, konservativního egyptského kazatele, který byl předán k výslechům do vlasti; celý team CIA tehdy unikl a je na ně v Itálii vydán zatykač).

Novinářka Burbaová nechala Američanům kopie všech dokladů od údajného obchodu s nigerským uranovým koncentrátem. Martino tvrdil, že je dostal od zaměstnankyně nigerského velvyslanectví, která pracovala i pro italskou tajnou službu. Později připustil, že koncem roku 2002 se dověděl, že to jsou podvrhy.

Telefon z Beninu
Ve Washingtonu papíry však konečně udělaly díru do světa. Ministerstvo zahraničí řízené Colinem Powellem předalo kopie znovu zpět do rukou CIA, ale také DIA a Státní bezpečnostní agentuře (NSA). 

V říjnu 2002 se ředitel CIA George Tenet (v úřadu v letech 1997-2004), který nigerské stopě také nevěřil, snažil přemluvit lidi v Bílém domě, aby vyňali zmínku o uranovém obchodu z presidentova výročního projevu.

Naopak lidé kolem vicepresidenta Cheneyho říkali, že „britské“ informaci důvěřují; včetně ministra zahraničí Powella a tehdejší poradkyně presidenta pro bezpečnostní otázky Condoleezzy Riceové (o jejich vystřízlivění viz seriálový díl 26).

V listopadu 2002 dorazil ještě jeden uranový posel, poslední. Americká námořní sledovací kriminální služba (NCIS) v Marseille měla telefonát, že v beninském přístavu Cotonou čeká ve skladišti dvacet barelů nigerského uranového koncentrátu na naložení do Iráku. 
„Informace“ znovu pokračovala do CIA, která ji zase předala k ověření do centrály francouzských kolegů. Francouzi poslali do západní Afriky tým a brzy Američany ujistili, že mají přístav pod kontrolou. To znělo slibně.

exkurs: Dobře utajená Kajda
Když v lednu 2010 před britskou parlamentní komisí vypovídal Tony Blair o skutečnostech, které vedly k invasi do Iráku, byla také řeč o Íránu a vztazích jeho vlády ke Kajdě.
Expremiér tehdy analysoval, že Írán bude podporovat kajdisty, neboť měli společný zájem destabilisovat Irák a kromě toho nechtěli mít Íránci ve svém sousedství zemi, v níž panuje šíitská většina s demokratickými pravidly. 
    Později, 8. července 2011 před komisí v Londýně vypovídal britský velvyslanec v Teheránu v letech 2003-2006 Richard Dalton. O Blairových slovech řekl, že byla přehnaná a že role Íránu v irácké krisi a spolupráce ajatolláhů s Kajdou byly nadneseny. Za svého působení žádnou podporu nezaregistroval kromě té, že Íránci zlomyslně pouštěli z Afghánistánu přes své území do Iráku mudžáhidy. 
    Dalton upozornil na to, že v Iráku nebyl nikdy důkaz pro podobnou spolupráci nalezen. To, že president Bush zanesl Írán na svou osu zla vedle Iráku a Severní Koreje, byl podle diplomata „monstrosní omyl“. 
    Zdůrazněme, že v Íránu vládnou bigotní šíité, kdežto kajdisté jsou ultrakonservativní sunnité a iráčtí baasisté národní socialisté s liberálními sunnito-muslimskými kořeny...

 

Škoda, znělo to hezky

Nic z uranového podvodu sice nebyla pravda, ale v zemi, kde se nesmí pod přísahou lhát, to nikomu nevadí: hlavní, že lež fungovala a byla z ní válka.

Sklad v beninském Cotonou, v němž se měla odehrát klíčová epizoda amerických dějin na Předním východě, zkontroloval v prosinci americký vojenský atašé ze vzdáleného Abidjanu. Podle deníku Los Angeles Times konstatoval, že kromě balíků bavlny tam zjevně nikdy nic jiného nebylo. 
Přesto ještě v červnu 2003, dva měsíce po obsazení Bagdádu, drb z beninské pravlasti voodoo citovala ve své zprávě DIA, rozvědka Pentagonu.

Uranová povídačka udělala dějiny podobně jako překroucená zpráva o rozhovoru pruského krále s francouzským vyslancem v Bad Ems v červenci roku 1870. Bismarck ovšem věděl, že z poražené Francie je lepší co nejrychleji odejít s „věčně“ říšským Alsaskem a Lotrinskem v podpaždí a zbytek ať si Francouzi uvaří a snědí sami.

Nezajímavé finále
Svou roli sehrál muž, který se ve vysoké politice vyznamenal během války s nikaraguyskými sandinisty v osmdesátých letech jako velvyslanec v sousedním Hondurasu (aféra Contras). Řecký Američan John Dimitri Negroponte, od roku 2001 velvyslanec Spojených států při Spojených národech, kterého Bush poslal roku 2004 na několik měsíců jako velvyslance do Bagdádu a z něhož roku 2005 udělal ředitele instituce dozorující rozvědky (DNI), v prosinci 2002 obvinil Irák, že usiluje o uran z Nigeru; 28. ledna 2003 řekl totéž ve výroční řeči o stavu Unie prezident Bush, přičemž se znovu odvolal na „britské“ zdroje.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) patřící mezi kontrolní instituce Spojených národů marně žádala Washington a Londýn o podklady. Do Vídně dorazily z Washingtonu kopie italské novinářky Burbaové (viz předcházející pokračování) až v únoru 2003. Byl mezi nimi i novinový článek, že Niger změnil roku 1999 ústavu... 

7. března 2003 oznámil šéf IAEA Muhammad al-Barádaí z Egypta, spolunositel Nobelovy ceny míru za rok 2005, že papíry nejsou autentické. Podobně ještě během tažení na Bagdád dospěla americká Státní rada pro rozvědky (NIC) k závěru, že případ nigerského uranu byl omyl, což později také potvrdila zpráva senátu. 

Vyšetřovací skupina CIA v Iráku a stejně tak tým 1200 inspektorů americké, britské a australské armády (Iraq Survey Group) konstatovaly začátkem roku 2004 a definitivně v březnu 2005, že Saddám Husajn opustil jaderný program po válečném debaklu v roce 1991 a že nenalezla žádný doklad o tom, že by se Iráčané pokoušeli později kupovat v nějaké podobě uran nebo že by měli jiné zbraně hromadného ničení.

Demokratisace nafty
Závěr příběhu, který posloužil jako legitimace pro jednu válku, je ještě podivnější než celý jeho děj. Kdo spustil Nigergate, kdo falšoval podklady a kdo informaci usilovně cpal do amerických rozvědek jako šišky do husí? 

Sama CIA se tím nikdy nezabývala. Nikdo to ani po ní nechtěl: copak bylo pro Bílý dům překvapením, že v Iráku žádné zbraně hromadného ničení nejsou? Britští zpravodajci se zkazky dlouho drželi a za důvěryhodnou ji měla i britská parlamentní zpráva. Italští i francouzští tajní tvrdili, že s aférou nemají vůbec nic společného.

Že se však za kulisami děly velké věci, dokládá záhadná sebevražda z července 2003 zaměstnance londýnského ministerstva obrany, mikrobiologa Davida Kellyho, který pracoval též jako inspektor Spojených národů v Iráku. Byl prý hlavním zdrojem informací BBC, které tvrdily, že britské tajné služby vyrobily zprávu o Husajnových zbraních hromadného ničení a významnou roli v tom sehrál Blairův mluvčí Alastair Campbell.

Takže nikdo nic, ale památník tohoto „ničeho z dílny nikoho“ stojí: válka v Iráku a stovky tisíc mrtvých. Asi práce jakýchsi stárnoucích kluků, kteří sice neradi krátké kalhoty a vláčky, zato jsou posedlí pověrou, že naplňují nějaké poslání a celý svět jim v tom soustavně brání. 

Zůstaňme na zemi. Rychlá a snadná demokratisace Iráku byl stejně dobrý nápad jako totéž pod Hindúkušem. Na rozdíl od Afghánistánu, odkud sice od dávnověku braly na okrasu předněvýchodní a antické civilisace modravý lapis lazuli, ale dnes se tam přes lákavé odhady geologů nic hodnotného netěží, má Irák jedny z největších světových zásob ropy.
Taková „demokratisace“ důvodem k válce je.

Síly z řetězu
V propukající éře dramatických zápasů o ropu a další zdroje stanovil president George Bush, sám s petrolejářským zázemím, v květnu 2001, čtyři měsíce před „nine-eleven“, bezpečnost ropných dodávek za americkou strategickou prioritu.

V téže souvislosti jeho vicepresident Cheney, který v letech 1995-2000 řídil známou servisní ropnou společnost Halliburton, poprvé nahlas vytyčil směr příští pětiletky, aniž se ještě někdo dotkl newyorských Dvojčat: Půjdeme do Bagdádu. Tvrdil, že se Saddám Husajn snaží získat na Předním východě velmocenské postavení a že chce dostat velkou část ropných zásob pod svou kontrolu.

Politiku Bushovy vlády, od níž byla placena jako poradkyně, pochválila už jako ministryně prof. dr. Riceová, která mimo jiné pracovala ve vedení ropného koncernu Chevron: „Vím, že jsme se dopustili tisíců taktických chyb, to jsem si jista. Ohlédnete-li se zpět do historie, co se bude posuzovat, je to, zda se udělala správná strategická rozhodnutí.“ Proto „nebyla chyba na Předním východě spustit z řetězu síly demokracie“. 
Pravila žena chválená kdekým za svůj politologický rozhled...

Prásk z Bílého domu

Diplomatu Josephu Wilsonovi se nelíbilo, jak se zacházelo s jeho zprávou z Nigeru. Nelíbilo se mu, že byla překroucena a že prezident Bush národu řekl něco zcela jiného, než on napsal.

Šestého července 2003 řekl Wilson nahlas, jak to bylo: V Nigeru jsem nic nenašel, ale někdo to změnil tak, aby to vypadalo, že jsem podezření o vývozu potvrdil. Za jeho článek v listu New York Times „Co jsem v Africe nenašel“ se mu však dostalo odměny. 
Kdosi z Bílého domu již druhý den informoval spřáteleného komentátora a publicistu Roberta Novaka, že Wilsonova manželka Valerie Plameová je agentkou CIA pracující na odhalování zbraní hromadného ničení.

Téhož dne ovšem také Bílý dům uznal, že udělal chybu, když prezident hovořil ve výroční řeči o uranu.
Jedenáctého července Karl Rove, strůjce dvou úspěšných Bushových prezidentských kampaní a jeho první poradce, „pustil“ novinářům Matthewu Cooperovi a Judith Millerové, že Wilsonovu cestu do Nigeru zařídila manželka Plameová, a 14. července o ní neokonservativní literát Novak napsal do Washington Post.

Konec dobrý
Tvrdil později, že jednal v dobré víře a u soudu vyšel z aféry beztrestně. Publicista, který ve stáru konvertoval ke katolicismu, loni zemřel. Všechno pak padlo na Lewis „Scootera“ Libbyho. 

Třicátého července 2003 vyzvala CIA ministerstvo spravedlnosti, aby vyšetřilo únik informací o identitě svého agenta, což je v Americe od roku 1982 trestný čin. V říjnu 2006 odstoupil šéf poradců viceprezidenta Dicka Cheneyho Lewis Libby a vyšetřovatel zkoumal Roveovu roli v aféře.
Nedozkoumal, vyšší bere. Šéf Bushových volebních kampaní a nejbližší z poradců, se z aféry vyzul, ačkoli u něho začala. Dnes píše do novin a opět se motá kolem shánění volební peněz pro republikány. Nežije už v Texasu, ale ve Washingtonu.

Právník Libby byl v červenci 2007 odsouzen na třicet měsíců do vězení za křivou přísahu a výpověď v aféře Plameová. President Bush ho částečně omilostnil, když ho zbavil vězení.

Wilson žije dnes se svou třetí manželkou Valerií Plameovou v Santa Fe v Novém Mexiku. Sloužil předtím na několika místech v Africe a v Iráku a dnes má poradenskou firmu. Pro něj všechno dobře dopadlo. Pro Iráčany, které okupace uvrhla do občanské války, to o sobě nemohou říci dodnes.

Podivný Džalabí
Do washingtonské vládní desinformační kampaně dobře zapadla činnost Iráčana z prominentní šíitské rodiny Ahmada Džalabího (Chalabi). Po 11. září 2001 šířil s podporou washingtonské píáristické agentury Black, Kelly, Scruggs a Healey (BKSH and Associates), že Saddám Husajn má zbraně hromadného ničení a že je zadobře s kajdisty. 

Známý investigativní novinář Bob Woodward Džalabího úskok odhalil, stejně jako propojení na americké tajné služby a Pentagon. 
Autor matematických publikací a šíitský politik žil v Londýně, kde založil roku 1992 protihusajnovskou koalici Irácký národní kongres (INC). V Jordánsku byl téhož roku po bankrotu banky Petra, kterou založil roku 1977, odsouzen za podvody na 22 let do vězení a zatykač na něho platil do roku 2005. Po rozhovoru iráckého presidenta Džalála Talabáního s králem Abdalláhem II. byl jordánskou justicí odvolán. 
    „Alí Bába Bagdádský“ byl do roku 2006 ministrem ropného průmyslu a vicepremiérem. Pak byl Američany zavržen, když odposlechli jeho rozhovor s jistým íránským agentem, jemuž sdělil, že Američané rozluštili íránský komunikační kód. Od té doby je Džalabí exponentem teheránských ajatolláhů v Iráku. 

exkurs: Irácký baron Prášil
S Džalabím souvisí tak trochu i další aféra CIA nazvaná podle krycího jména jistého informanta Curveball (označení v baseballu pro nejistý míč). 
Roku 1999 se v Mnichově na letišti objevil chlapík a požádal o politický asyl. Spolkové zpravodajské službě (BND) pak vyprávěl o tom, že je chemik a ředitel chemičky, která vyrábí Saddámovi Husajnovi chemické zbraně a že ví o tom, že irácká armáda disponuje pohyblivými chemickými laboratořemi vyrábějícími bojové látky. 
    Němci informovali o Iráčanovi své americké „kolegy“ (spíše by sedělo napsat „nadřízené“), ale vydat ho k výslechům odmítli. Postupně se ukázalo, že se jmenuje Ráfid Ahmad Alván, že mu BND opatřilo novou identitu a že je snad mladším bratrem jednoho z Džalabího lidí. 
    CIA jeho informace však dlouho brala za bernou minci, poněvadž zapadaly do proválečného scénáře. Teprve roku 2006 se ukázalo, že dotyčný je hochštapler, že není desertérem z řad baasistů, ale že je to zlodějíček a taxikář. S chemií má společného to, že ji nedostudoval, ale dokázal o ní hovořit. 
    Němci k podobnému zjištění došli dříve a Američany varovali, že se jedná o chronicky prolhané alkoholické individuum. Nicméně v příslušný okamžik před tažením se svět z tiskových agentur dozvěděl, že Saddám Husajn disponuje chemickými zbraněmi a že má i mobilní laboratoře.

 

Na, tu máš bonbónek

Když se Bushově vládě podařilo Američany přesvědčit, že irácký režim ohrožuje svět zbraněmi hromadného ničení, byla cesta na Bagdád volná. Obejít NATO a RB OSN nebylo po „11. září“ v atmosféře tažení proti islámskému teroru nijak riskantní.

Obsazením Bagdádu 9. dubna 2003 skončila pro George Bushe příjemnější část funkčního období. To jaro bylo pro jeho vládu sezonou triumfu. Technicky náročné armádní tažení šlo jako po másle. Třebaže Turci, spojenci v NATO, odmítli poskytnout území i vzdušný prostor a Američané se museli omezit na jediný pozemní směr útoku, z jihu.

Přes masivní několikaměsíční nátlak americké diplomacie se prezidentu Bushovi pro tažení do Iráku pod hlavičkou OSN nepodařilo získat v Radě bezpečnosti Spojených národů většinu. Tři ze stálých členů rady, Francouzi, Rusové a Číňané, válku odmítli, stejně jako Němci, až dosud nejvěrnější z amerických spojenců.

Policejní akce
Saddám Husajn ukončil projev po prvním bombardování země slovy: „Bůh je veliký a zatracence zatratí. Ať žije Irák, ať žije džihád a ať žije Palestina.“ Nikdo by neřekl, že to je bojové heslo k obraně socialistické země, ale spíše visionáře válčícího za obnovu kalifátu, o kterém se zdá sunnitským mudžáhidům.

Síla irácké armády se před válkou odhadovala na 375 tisíc mužů. Z toho pouze šedesát tisíc bylo údajně „lépe“ vyzbrojených, nejvýše však ve standardech osmdesátých let. K tomu prý bylo kdesi na dva tisíce tanků, dvě stě až tři sta letadel a sto až sto padesát helikoptér. 
Jak se však ukázalo, v bojích s Američany umírali muži v teniskách, tričkách a s automaty s nejvýše dvěma zásobníky. Z vojenského hlediska nebyla americká operace Iraqi Freedom ničím jiným, než nákladnou „policejní“ akcí.
    Začátkem války tvrdili ministr obrany Donald Rumsfeld a vicepresident Dick Cheney, že Američany budou Iráčané vítat květinami a že radost z konce Saddáma Husajna vyústí v „obnovu“ demokracie. Optimismus však pod palčivým orientálním sluncem rychle vyprchal, neboť v Iráku nebylo co obnovovat – parlamentní demokracie tam nikdy neexistovala. 

Rumsfelda kromě toho jeho žlučovitá zarputilost smetla mezi největší „babráky“ moderních dějin. Až se s odstupem bude hledat hlavní moment, který zničil armádní vítězství nad iráckými baasisty, bude to s velkou pravděpodobností právě Rumsfeldova zatvrzelost, s kterou šéf Pentagonu usurpoval rozhodování mimo jiné také o ryze správních záležitostech.

Milí vítězové
„Osvoboditele“ vítal opravdu málokdo. Po invazi 20. března 2003 narazili Američané jen na místní odpor. Nejsilněji se bránily oddíly partajních milicí v prostoru Násiríje a v oblasti jih od Bagdádu. Američanům trvalo deset dnů, než iráckou obranu kolem Eufratu prolomili. 

Irácká pozemní armáda byla v podstatě zničena během prvního amerického tažení na začátku roku 1991. Jak se nakonec ukázalo bylo bojeschopných jen několik tanků, Iráčané neměli raketové zbraně ani letectvo.

Američanů do 1. května, kdy president Bush ukončil válečné tažení, padlo na 140, k tomu 33 Britů. Skutečné ztráty irácké armády a civilistů byly vítězi odhadnuty na třicet tisíc až 45 tisíc vojáků. Obrazy válečných obětí byly americkou armádou cenzurovány a nejvyšší odhad hovoří o 7200 mrtvých civilistech. 

Přes propagandisticky obratné zapojení velkých medií po boku vojáků zůstal vlastní průběh tažení velkou neznámou. Na jeho konci mávali Bagdáďané rozdanými americkými vlaječkami a vojáci dávali na kameru a před fotografy dětem bonbony.
Přes masivní podporu médií vyrábějících z baasistického režimu po zuby vyzbrojeného nepřítele civilizace bylo zřejmé, že Saddám Husajn nebyl ani vteřinu schopen Spojeným státům se postavit.

exkurs 1: Tři resoluce: Bushova brána do války
Zůstane záhadou, proč Saddám Husajn bojkotoval činnost mezinárodních kontrolorů, když zbraně hromadného ničení neměl...
Tažení proti diktátoru Saddámovi Husajnovi Američané se spojenci zdůvodnili stávajícími třemi rezolucemi RB OSN:

1. Resoluce č. 678 z 29. listopadu 1990 byla reakcí na iráckou okupaci Kuvajtu a legalizovala tažení vedené Spojenými státy na „obnovu mezinárodního míru a bezpečnosti v oblasti“. Tím, že Spojené státy nedotáhly válku do konce a ponechaly Husajna u moci, zadělaly na pozdější krisi (o tom viz v předcházejících dílech seriálu).
2. Resoluce č. 687 z 3. dubna 1991 stanovovala po irácké prohře podmínky příměří. Mimo jiné byl Husajnův režim povinen zříci všech zbraní hromadného ničení a raket s doletem delším než 150 kilometrů. Byla podkladem pro práci inspektorů Spojených národů v Iráku, ale roku 1998 jim bylo zabráněno v činnosti pokračovat, což znamenalo porušení resoluce. Návrh prezidenta Clintona na vojenský zásah neprošel v RB OSN přes veto Ruska a Číny. Proto v prosinci 1998 Američané a Britové sami několik dnů bombardovali Bagdád (viz seriálový díl xxv.).
3. Resolucí č. 1441 z 8. listopadu 2002 byl Irák vyzván k odzbrojení a upozorněn na to, že v případě neuposlechnutí bude muset počítat s „vážnými důsledky“. Inspektoři OSN obnovili činnost, ale pod tlakem událostí ji ukončili 18. března 2003. Zbraně hromadného ničení neobjevili.

Vláda George Bushe se na všechny tři rezoluce odvolávala jako na nesplněné a staly se americkým „casus belli“, důvodem k válce. Její odpůrci ve světě naopak požadovali rezoluci novou.

exkurs 2: Zapomenutá válka ze vzduchu
Během obrovského amerického tlaku na veřejné mínění se v průběhu roku 2002 z paměti vytratilo, že po válce roku 1991 musel Saddám Husajn přivolit, aby jeho území bylo neustále kontrolováno ze vzduchu.

Nad severní a jižní třetinou Iráku byly s mandátem Spojených národů zřízeny pro Iráčany zóny bezletového provozu (viz box č. 1). Američané a Britové (do roku 1996 i Francouzi), kteří vzdušnou kontrolu obhospodařovali, věděli o veškerém pohybu v diktátorově říši, o vzletu každého letadélka a pohybu každé autokolony. 

Zaměřeni radarem reagovali jednoduše: k zemi letěla raketa a ničila radiolokátorový cíl i s posádkou. Přes neustálé incidenty s kontrolory Mezinárodní komise pro jadernou energii byl režim sledován i na zemi. Husajn opovrhoval výzvami RB OSN a bránil v práci kontrolorům, kteří hledali zbraně hromadného ničení nebo jejich výrobní kapacity. Když v arabském světě povstal obdiv vůči jeho „válce“ s Američany, vydal president Bill Clinton rozkaz k operaci Pouštní liška.

Za bombardování 16.-18. prosince 1998 americké a britské letectvo a námořnictvo bombami a raketami zničilo na sto cílů po celém Iráku. Vedle objektů protiletecké obrany, letišť a ubikací republikánských gard také rafinerie v Basře.
Tehdejší Clintonovo zdůvodnění znělo: „Omezit Saddámovu šanci vyrábět zbraně hromadného ničení.“ Mimo jiné se hovořilo o tom, že by mohl spolupracovat s džihádisty z al-Kajdy, která hostovala v talibském Afghánistánu a měla už za sebou krvavé protiamerické akce. 

Za Clintona byl také nastartován projekt výměny presidenta v Bagdádu; bez vojenské intervence. O něco podobného se snažil později i bagdádský vládce. 27. června 1993 Američané raketami vybombardovali sídlo iráckých tajných služeb za to, že plánovaly atentát na presidenta George Bushe staršího.

 

Máme hosty

Kdo nejvíce vydělal na americké válce? Írán, protože přišel o obávaného nepřítele, kontroluje velkou část Iráku a stal se regionální velmocí.
Americká invase k hrůze Turků významně prospěla Kurdům, jimž upevnila autonomii. Iráčtí Kurdové jsou nebezpečným vzorem a zázemím pro turecké i íránské a syrské Kurdy (a nejenom komunisty v horách), jsou jistým zárodkem vysněného samostatného „velkého“ Kurdistánu s vlastními ropnými zdroji, nadějí budoucího bohatství. 

Vůdčí autonomističtí kurdsko-iráčtí politici Džalál Talabání (77), řadu let president Iráku, a Masúd Barzání (64), president samosprávného regionu, však po celou dobu americké okupace plnou nezávislost odmítali a ujišťovali o setrvání v Iráku. A to i v rozhovorech s představiteli Turecké republiky. 
Kurdským operacím v součinnosti s Američany velel Babakir Šaukat Zébárí, který se po pádu Husajna stal náčelníkem generálního štábu nové irácké armády. 

Oblasti jako Kirkúk nebo Mosul, které si Kurdové nárokují, zůstaly mezi nejožehavějšími spornými body nového Iráku a dodnes nebyl jejich status bagdádským parlamentem odpovědně řešen a vyřešen ani se nekonalo slibované referendum. 
Iráčtí šíité, opuštění Američany roku 1991, věděli, že jim změna v Bagdádu přivane moc nad zemí, jíž od dvacátých let minulého století neomezeně vládli sunnité.

Vykrádané dějiny...
Z íránského exilu se hned po pádu baasistického režimu vrátili vůdci jako ajatolláh Alí as-Sistání, dnes nejvlivnější muž Iráku. S exulanty přišly z Íránu peníze a zbraně a nad iráckým jihem, kdysi tureckým vilájetem baserským, rozprostřela perutě teheránská rozvědka. 
Slabá britská okupační správa ani vládní jednotky dosazeného režimu v Bagdádu se nestaly na iráckém jihu tou správnou autoritou: podnikání/pašování, šmelina s ropou a pouliční gangy žily svým životem. 

Kdo však nejvíce vydělal na americké válce v Iráku? Bezpochyby Írán, protože přišel o obávaného nepřítele, kontroluje velkou část Iráku a stal se regionální velmocí. O tom bude ještě řeč.

V Bagdádu se stále střílelo a už se štěstí k Američanům obrátilo zády. V zemi se v dubnu 2003 zdvihla vlna loupení a ničení. Vojákům přímo před očima bylo pravděpodobně na zakázku podnikatelů ve „starožitnostech“ nebo některými samotnými sběrateli vykradeno Národní muzeum s ojedinělými exponáty z mesopotamského dávnověku, z nejstarších gramotných civilizací dějin. 

Dodnes nebyly desítky sumerských a akkadských artefaktů nalezeny a čas od času policie hlásila, že se jí podařilo zabránit vydražení nějakého uměleckého předmětu na aukcích v západní Evropě nebo že bylo něco nalezeno u vojáků vracejících se do Ameriky.
Irácké museum formálně obnovilo provoz v květnu 2009. Dodnes však nedokázala okupační správa, natož bagdádská vláda, zabránit ilegálním výkopům na archeologických nalezištích v jižním Iráku. 

Brigády hledačů bezhlavě vykopávají na kšeft tabulky popsané klínovým písmem, sošky a mince, dvacet dolarů kus. Pirátské výkopy ničí práci několika generací archeologů. Západní vojáci nebyli Iráčanům dobrým vzorem. V ruinách starého Babylónu měli vojenské ležení Poláci a Američané měli přímo nad jedním z královských paláců palpost protiletadlového děla. 

... a rozkradená partaj
Důsledkem bylo zničení lokalit pro systematický vědecký výzkum a dá se říci, že se vojákům svou lhostejností mnohdy podařilo zničit zbytky po hliněné sumero-akkadské civilizaci lépe než tisíciletí, počasí a nájezdníci.

Loupily se i věci praktičtější. Iráčané „vybílili“ nenáviděné partajní centrály, sklady privilegovaných institucí i obchodních řetězců, také nemocnice a hotely. Protože Američané okamžitě rozpustili Husajnovu armádu a policii, byly dokonale rozkradeny jejich arsenály. 
Partyzánská válka tak dostala první ostrou munici, s níž se převážně sunnitští oficíři mohli pustit do okupantů i šíitů. 

V květnu 2003 přestal existovat irácký stát: jedinou autoritou v Mesopotamii se stala americká armáda s několika menšími kontingenty spojenců. Na takovou roli nebyla vůbec připravena, protože vývozci demokracie předpokládali, že se vojsko v Iráku zdrží jen několik týdnů, nejdéle šest měsíců (Rumsfeld). Na policejní a administrativní úkoly nebyli vojáci školeni a ani v dostatečném počtu.

exkurs: Kronika války 2003: Američané táhnou na Bagdád

„Koalici ochotných“, která zahájila válku s Irákem, tvořily při invasi vojáci Spojených států, Spojeného království a Austrálie. Američané ke koalici počítali 43 vlád světa, které se buď přímo vojáky, nebo technickou pomocí na irácké okupaci podílely. Kromě toho bylo po porážce Iráčanů zaměstnáno Američany, bagdádskou vládou a firmami zaměstnáno na 190 tisíc „žoldnéřů“, cizinců i Iráčanů („kontraktanti“).

20. března ve čtvrtek v 03.45 začalo bombardování Bagdádu, o den později zahájeny pozemní a námořní operace spojenců
25. března boje u Násiríje, Samávy a Nadžafu, potíže s fedajíny, speciálními Husajnovými jednotkami
28. března Kurdové vytáhli ze svých autonomních provincií na Kirkúk
31. března boje jižně od Bagdádu, irácká elitní divise Madína 2. dubna zničena
4. dubna Američané obsadili bagdádské mezinárodní letiště, které neslo Husajnovo jméno
6. dubna Britové konečně dobyli centrum Basry, největšího ze šíitských měst jižního Iráku
8. dubna se naposledy v televisních záběrech ukázal Husajn v ulicích Bagdádu
9. dubna Kurdové obsadili Kirkúk
9. dubna Američané obsadili střed Bagdádu, Saddám Husajn zmizel do podzemí, konec irácké diktatury, začátek americké okupace; rabování státních, vládních a partajních objektů
11. dubna Američané a Kurdové obsadili bez bojů Mosul
14. dubna obsazen Tikrít, v němž vyrůstal Husajn, místo posledního baasistického odporu
1. května president George Bush mladší ukončil z paluby letadlové lodi Lincoln armádní operace: „Mission accomplished“
28. června 2004 ukončili Američané přímou okupační správu nad Irákem a civilní administrativu převzali jimi jmenovaní president a premiér, od roku 2005 volení.