219-223
***********************************************************
219.
Ol. 249,3
530 SE
466 AE
neznámý
a. u. c. 972
Imp. Antoninus II a Q. Tineius Sacerdos II
***********************************************************
V pozdním létě dorazil Sardanapallos alias Elagabalus (15) přes Thrákii, Moesii a Pannonii do Říma, který do konce života již neopustil. Uvedl se tím, že nezkoumal, co bylo a kdo stál na které straně z Římanů. Za to ještě za svého antiošského pobytu likvidoval macrinovce. Popraveni byli Iulius Nestor, praefectus praetorio s Ulpiem Iulianem, který již nežil, viz rok předešlý, a správce Syrie Fabius Agrippinus. Správce Arabie Pica Caerianus byl zahuben, neboť se rychle nepřidal k novému režimu.
Na Kypru byl zavražděn Ti. Claudius Attalus Paterculianus za to, že měl kdysi konflikt s P. Valeriem Comazontem Eutychianem, původně pantomímem, nyní praefectem praetorio. Když byl za Commoda Attalus právcem Thrákie, dopustil se Kómadzón/lat. Comazon jako prostý voják čehosi a Attalus ho za to poslal "na galeje", aby u flotily sloužil jako veslař, triérítés. Pseudantoninus udělal z Kómazonta senátora, konsula, městského praefecta, a to přesto, že měl jméno hodící se k mímům a šaškům/gelótopoiés. Zahynulo několik legátů a senátorů držících s Macrinem. Praefectem vigilum prohlásil Gordia/Cordia a anonnae jistého holiče Claudia.
Ve všeobecné oblibě naopak byl Gannys, s Kómazontem strůjce císařství Sardanapallova a jeho vychovatel, hlavní rádce a temperátor chlapcových úletů. S císařovou-matkou Soaimiadou žil na hromádce. Nicméně záhy, možná už v Níkomédeji, chlapec Gannya probodl; proč, nevíme. Udělal to sám, neboť u vojáků by se svým přáním nepochodil.
Sardanapallova matka Iúlia Soaimias Bassiana vulgo Symiamira, syrsko-arabská šlechtična z emesské dynastie, se stala první ženou, která vstoupila do senátu a zúčastnila se jednání a formulace usnesení, jakoby senátorkou byla. Řídila synovu vládu, který se věnoval pouze svým zábavám. Chlapecký imperátor, není-li to literární smyšlenka, zřídil na Quirinalu na místě, kde se setkávaly o svátcích matrony významných rodů a císařské byrokracie, stavbu, říkalo se jí senaculum, zde ve smyslu "ženský senát" (stejně se nazývala místa, kde se senátoři setkávali před sněmováním v kurii, nebo vůbec jednací místnost senátu, viz v indexu s. v.).
Řídila ho Symiamira a jeho usnesení se týkala ryze norem společenského vystupování žen, tedy například jak se objevovat na veřejnosti, která z dam má přednost před jinou, která kterou smí políbit, v jakých kočárech a čím tažené se která smí objevit, v jakých nosítkách a v jakých botách. Instituce brzy zanikla a obnovit se ji pokusil Aurelianus.
Proti chlapeckému usurpátorovi se brzy zdvihli nějací pretendenti trůnu. Gellius Maximus, syn stejnojmenného osobního lékaře Caracallova, se domohl senátorství a jako legát Čtvrté skythské, jedné ze syrských legií, se během nových nepokojů v zemi dal prohlásit císařem. Vlivem Elagabalovy rodiny bylo brzy po vzpouře a Gellius Maximus popraven.
Podobně jakýsi Verus to dotáhl z centuriona na senátora. Jako velitel jedné z legií se dal v zimě 218/219 provolat nespokojenci s Elagabalovou volbou imperátorem. Elagabalus nařídil jeho popravu, rozpuštění jeho Třetí legie gallské a zbavil Tyros, kde byla legie ubytována, statutu metropole a italského práva. Štěstí zkusil jistý centurionský syn ze Třetí legie, též se Čtvrtou nějaký dělník zpracovávající vlnu/eriúrgos, v Kýziku se další pokoušel o rozdmýchání vzpoury v loďstvu v době, kdy byl Sardanapallos v Níkomédeji a údajně řada dalších.
Třebaže se v letech 218-219 z hlediska dělení imperátorské moci nic významného nepřihodilo, množství pokusů o puč v legiích bylo překvapující: k něčemu podobnému poprvé došlo roku 68-69 a roku 193, nikoli však s tolika uchazeči.
O vzdorocísaři Sampsigeramovi alias Úraniovi, veleknězi slunečního kultu v Emese, viz rok 254: L. Iulius Aurelius Sulpicius Severus Uranius Antoninus.
V Dolní Británii/inferior správcem/legátem Augustí kolem t. r. Modius Iulius, roku 220 přišel Ti. Claudius Paullinus, v letech 221 – 222 Marius Valerianus.
***********************************************************
220.
Ol. 249,4
531 SE
467 AE
T. Flavios (?) Filínos
a. u. c. 973
Imp. Antoninus III a P. Valerius Comazon Eutychianus
[suff. L. Annius Italicus Honoratus (?)]
***********************************************************
V Číně definitivně padla formální vláda císařů dynastie Východních n. Pozdních Chan (pinyin: Donghan, resp. Houhan; na trůnu od roku 25+, Západní n. Dřívější Chan/Xihan, Qianhan od roku 206-). Od roku 196 ovládal dvůr bezmocného císaře Siena/Xian generál Cchao Cchao/Cao Cao, viz jeho karieru a okolnosti roku 189. Sienova manželka Fu Šou/Fu Shou (původně jeho milenka, provdána od roku 195) měla s generálovými vojáky zlé zkušenosti a roku 200 napsala svému otci, aby se pokusil o povstání proti zloduchovi Cchaovi.
Nic se nestalo, ale o čtrnáct roků později se dostalo písmo do generálových rukou. Cchao dal císařovnu před zraky císaře vyvléci z paláce a popravit i s jejími dvěma syny, následníky trůnu. Rok na to donutil Cchao císaře oženit se s jeho dcerou Cchao Ťie/Cao Jie, která sloužila od roku 213 v paláci rovněž jako císařská konkubína.
Cchaovy pokusy zmocnit se též jihu Číny nevyšly. V zimě roku 208 ve velké bitvě u Čchi-pi/Chibi, "Červená skála", na Jang-c' Sun Čchüan spálil Cchaovo loďstvo a zastavil jeho invasi na jih; již se o to dále nepokoušel. Sunův spojenec Liou Pej se pak zmocnil oblastí dn. S'-čchuanu a Chu-nanu. Brzy se však oba rozkmotřili a pustili do sebe; Kuan Jü, který od Lioua přešel k Cchaovi a vrátil se k Liouovi, zůstal tentokrát Liouovi věren, viz rok 189.
15. března zemřel v Luo-jangu říšský kancléř Cchao Cchao/Cao Cao (65), od roku 216 wang Wu z Weje/Wei; jeho vyloupená hrobka byla nalezena v Si-kao-süe/Xigaoxue v provincii Che-nan. Básník a autor spisu o válečnictví strávil na armádních taženích celý život, viz rok 189. Proti svým protivníkům postupoval tvrdě, jinak byl tolerantní. Vůči státnímu konfuciánství nijak neomezoval obce buddhistické ani taoistické (srov. jejich propojení s povstalci Žlutých turbanů).
Otcovu moc a postavení u dvora zdědil syn Cchao Pchi/Cao Pi (33). Do konce roku donutil císaře Siena/Xian (od roku 189) abdikovat ve svůj prospěch. Sien žil v ústraní s knížecím titulem, zemřel roku 234 a pochován byl usurpátorem se zachováním císařských poct. Cchao Pchi přijal trůnní jméno Wen-ti a stal se prvním vládcem dynastie Wej/Wei vládnoucí v části Číny do roku 265. Zemřel roku 226, kde dále o dynastii. O jeho politice vůči šansijským Hunům viz rok 188.
Roku 221 se na říši osamostatnili i staří nepřátelé Cchaovi na jihu Liou Pej/Liu Bei a Sun Čchüan/Sun Quan. Západněji ležel stát Šu n. Šu Chan/Shu Han, panství Lioua Peje do roku 223 (stát trval do roku 263, viz dále rok 223), na východě Číny stát Wu nebo Sun Wu (do roku 280, viz dále rok 229). Celému úseku čínských dějin let 220-280 se říká éra Tří říší, san-kuo/sanguo.
***********************************************************
221.
Ol. 250,1
P. Ailios Alkandridás ze Sparty I | Dometios Arabiános z Marathónu
532 SE
468 AE
Aurélius Melpomenos z Antinóova dému
a. u. c. 974
C. Vettius Gratus Sabinianus a M. Flavius Vitellius Seleucus
***********************************************************
Elagabalus-Sardanapallos alias Pseudantoninus se dostal do sporu mezi matkou Iulií Soaimiadou, která ho podporovala, a bábou Iulií Maisou poukazující na vnukův excentrismus a bála se reakce Římanů. Jistila se a stála za císařovým bratrancem Alexianem Bassianem. Z Alexiana, syna své druhé dcery Iulie Mamaie, udělala Alexandra, neboť v něm se jeho údajný otec Caracalla (pohádka na pokračování, viz rok 217sq.) viděl.
V polovině roku na sebe Elagabalus vzal v Římě mužskou togu/toga virilis. To mu bylo sedmnáct. Elagabalus byl lstivě bábou přemluven k adopci Alexiana (13), bratrance Gessia Alexiana Bassiana. Pod jménem M. Aurelius Severus Alexander ho Sardanapallos 16. června jmenoval caesarem a nástupcem. V senátu žertoval o tom, jak velkého že už má syna (sám zůstával bezdětný) a senátoři mu adopci s úsměvy odsouhlasili. Snažil se adoptivního syna naučit svým zvykům, tancům a vystupování, bába mu však opatřila učitele všech možných oborů, aby z něho byl dobrý Říman.
Dokud prokazoval synu-bratranci přízeň, byl vojáky milován i Sardanapallos. Když se však rozšířilo mezi praetoriány, že chce Alexandra zničit, bylo zle: to když vyhnal ode dvora chlapcovy učitele a některé dokonce zahubil. Mladšího z chlapců pak střežila matka Sardanapallova, která opustila stranu svého syna, a především caesarova vlastní matka Iulia Mamaia a bába. Nakonec je všechny odvedli vojáci k sobě do tábora: Sardanapallos totiž přikázal vychovatelům bratrance zavraždit a v senátu usiloval o to, aby Alexiana zbavili caesarství.
Vojáci se vypravili za Sardanapallem, který v jedněch římských zahradách připravoval závody dvouspřeží a čekal na zprávu o Alexianově likvidaci. Vyplašen hlučícími ozbrojenci, zalezl do ložnice zahradní budovy. Jeden z tehdejších praefectů (praetorio) jménem Antiochianus dokázal několik vojáků v zahradách přesvědčit, aby se drželi přísahy a svého imperatora nezabíjeli; většina z nich pod velením tribuna Aristomacha zůstala venku a nezasahovala.
Při smíru bylo chlapeckým vladařem s vojáky dohodnuto, že Sardanapallos propustí od dvora společnost herců, vozatajů a propuštěnců včetně těch, kteří prodávali jeho výroky: odejít museli Hieroklés/Hierocles, Gordios/Cordius, Myrissimus s dalšími. Kluk však stále škemral, až dostal Hieroklés od vojáků povolení vrátit se po bok svého milence, ostatně své manželky.
Podruhé mu pokus o vraždu svého bratrance neprošel, viz rok následující.
Nedal však pokoj. Sevérus Alexander proto nesměl dostávat jídlo od svého adoptivního, o čtyři roky staršího otce, ani mít kolem sebe palácové služebnictvo. V paláci vládla studená válka a na nový rok 222, kdy měli oba nastoupit společný konsulát, odmítl Sardanapallos obětovat na Capitoliu a musel ho nahradit praefectus Urbi.
Dalším z usurpátorů za Elagabalovy vlády byl jistý Seleukos/Seleucus. Buď to byl správce Moesie Iulius Antonius Seleucus nebo konsul roku 221 M. Flavius Vitellius Seleucus. Nevíme o něm nic, ani podle jména nelze na nic usuzovat. Tolik usurpací během jedné krátké vlády ještě říše nezažila a jimi odstartovala generaci efemerních legionářských císařů.
***********************************************************
222.
Ol. 250,2
533 SE
469 AE
neznámý | G. Kuintos/C. Quintus Kleón z Marathónu
a. u. c. 975
Imp. Antoninus IV a M. Aurelius Severus Alexander Caesar I
***********************************************************
K překvapení všech nařídil princeps někdy zkraje roku, aby celý senát opustil Město. Prý aby ze strany senátorů nepovstal odpor, až zavraždí oblíbeného bratra Alexiana-bratrance Alexandra. Kdo neuposlechl, propadl hrdlu. Kam se ctihodná instituce ubírala, známo není a ani jak dlouho byla mimo Řím: byla to v dějinách Města ojedinělá situace.
Když se Elagabalus/Sardanapallos pokusil podruhé zavraždit najatými vojáky Severa Alexandra, stal se 11. března sám obětí puče (imperátorem od roku 218). Bylo mu teprve osmnáct a smrt ho zastihla na útěku před praetoriány na záchodě/in latrina. Předtím vojáci brutálně povraždili jeho nejbližší palácové společníky. Jak mudroval starý Arabův životopisec: "Stalo se to ze všeobecné nenávisti, před níž se musejí mít na pozoru obzvláště imperátoři: nezaslouží si pohřby ti, kteří si nevysloužili lásku senátu, lidu a vojáků."
Podle jiné verse si Sardanapallos vymyslel, že Alexander umírá, aby zjistil náladu vojáků. Byl z toho rozruch, praetoriáni neposlali do paláce ani stráže a chtěli Alexandra vidět v táboře, kde se zavřeli. Tak se tam otec se svým adoptivním synem dopravil, aby všichni viděli, že Alexander žije (zbavit ho caesarského titulu skutečně Sardanapallos zamýšlel a netajil se tím).
Vojáci si imperátora nevšímali, jejich novým suverénem byl Alexandros. Znepokojený císař strávil noc v táborovém chrámu a vojáci příliš projevující nadšení z Alexandra šli do vězení. To byl jeho poslední státnický skutek, neboť z toho vzešla vzpoura.
Se Sardanapallem byl zavražděn jeho manžel Hieroklés, oba praefecti praetorio a městský praefect Fulvius Diogenianus. Zavražděna byla i jeho matka Iulia Soaimiás Augusta (c. 40), mater castrorum/"matka vojenských ležení. Těla nechali vojáci napospas davu, byla vláčena ulicemi, hozena do kanálů vedoucích do Tiberu a nebyla pohřbena, což dosud žádného z nenáviděných císařů nepotkalo; tak veliký byl odpor Římanů a odtud byl pak jimi zván chlapecký císař Tiberinus. Podle jiných to vše spáchali sami vojáci a když se tělo nevešlo do kanalisačního otvoru, hodili ho do řeky z Aemiliova mostu/pons aemilius.
• Brutální zacházení s těly nenáviděných mocipánů se tu a tam v italských italských státech opakovalo a poslední, s nímž se podobně zacházelo jako se Sardanapallem, byli fašistický diktátor Benito Mussolini a jeho přítelkyně Clara Petacciová v dubnu 1945.
Senát dal klukovo jméno vyškrtnout z dějin/damnatio memoriae, takže též doboví historičtí autoři užívali jeho panovnického jména Antoninus opatrně a volili ony hanlivé přezdívky.
Zavražděn byl neoblíbený finanční správce fisku Aurelius Eubulus z Emesy, Pseudantoninuv krajan, který důsledně vymáhal dluhy a konfiskoval, kde co mohl. Novým praefectem Urbi se stal Kómazón, dřívější praefectus praetorio, který se stihl hbitě přeorientovat a zapadl do nového režimu, viz rok 218 a 219.
Po jednom mladíkovi nastoupil další a ještě mladší a faktická vláda syrských Arabek pokračovala. Čtrnáctiletý Severus Alexander/Aurelius Alexander, který odmítl přijmout jméno Antoninů, nikoli příbuzenskost, byl provolán imperátorem 13. března (dies imperii). Narozen 1. října 208 v městečku řec. Arka hé en tó Libanó/Kaisareiá, lat. Arca ad Libanum n. Arca Caesaraea (foin. Irqata, arab. Arqá na severu RL a jméno nijak nesouvisí s "truhlou", odtud obecní/státní n. jiná pokladna) ve Foiníkii jako syn Gessia Marciana a Iulie Mamaje, neteře císařovny Iulie Domny, manželky L. Septimia Severa, a vnuk Iulie Maisy. Údaj životopisce Aelia Lampridia, že držel narozeniny shodně s úmrtním datem Alexandra Velikého (13. června?), koliduje se známými prameny.
Dvorní propaganda, která měla stále ohlas mezi vojáky, zdůrazňovala chlapcovo spojení se Septimiem Severem, jediným z imperátorů, jemuž se dostalo od senátu od roku 211 zbožtění. Roznášelo se též, že je nemanželským synem Caracallovým, mezi vojáky nadále veleoblíbeným. Chlapecký císař podle toho uzpůsobil svou titulaturu: Imp. Caes. M. Aurelii Antonini Pii Felicis Aug. fil., divi Antonini Magni Pii nepos, divi Severi pronepos M. Aurelius Alexander, nobilissimus Caesar imperi et sacerdotis, princeps iuventutis.
Přes své mládí, byl do té doby nejmladším z principů, se mu od senátu dostalo titulů augustus, pater patriae a pontifex maximus. Měl se za Římana a styděl se, když o něm říkali, že je Syřan. Ve východních říšských metropolích si ho ovšem Helléni za to dobírali a nazvali ho syrským šéfem synagog a jejich veleknězem.
Za chlapce vládly babička Iulia Maisa/Maesa Augusta, která zemřela asi už roku 223 (narozeniny měla 7. května, rok neznáme), a především matka Iulia Avita Mamaia/Mamaea, jež posbírala všechny tituly dosud augustám udělené (jako Iulia Augusta 28. ženou s tímto titulem; narozeniny držela někdy mezi 15. a 30. srpnem, rok také neznáme). Mezi vychovateli a učiteli byl též otcův propuštěnec Aurelius Philippus, který později složil Alexandrovu biografii (nedochována). V latině byl nový princeps slabší než v řečtině. Ženy mu vybraly šestnáct "nejmoudřejších" starců, tedy asi poradců z řad senátorů, aby tvořili tradiční císařskou radu/consilium principis, a on bez jejich rozhodnutí nemohl vládnout. Prý se to líbilo všem, údajně i vojákům, ale jak zde níže bude patrno, asi s výhradami.
Z odborníků měl v radě členy praetoriánské gardy a vyhlášené právníky Domitia Ulpiana, Herennia Modestina a Iulia Paula, jejichž právní a správní písemná rozhodnutí shrnuje Iustinianův Corpus iuris civilis. Ulpianus, který se vrátil z exilu, byl krátce praefectem anonnae, brzy Alexandrovým praefectem praetorio, prvním ze stavu senátorského; po jeho nezvyklé smrti v čele úřadu stál i Hellén rodem Iulius Paulus/Iúlios Paulos, který Ulpiana přežil, viz rok 223. Mezi principovými osobními přáteli byl i jistý Encolpius, který vydal rovněž jeho (nedochovanou) biografii.
Severus Alexander byl ženat jen jednou (jeden pramen hovoří o manželství s jistou vznešenou Orientálkou v době před nástupem na trůn; byl by to dětský sňatek). Roku 225 mu matka Iulia Mamaia vybrala Gnaeu Seiu Herennii Sallustii Barbii Orbianu, která dostala jako 29. augusta jméno Sallustia Barbia Orbiana Augusta, ale o dva roky později byla po rozvodu exulována kamsi do Libye, když Mamaia viděla, že se syn zamiloval (sic) a poněvadž jí záviděla titul augusty, říkalo se v Římě. Otec nešťastnice L. Seius Sallustius získal sňatkem titul caesarský, ale roku 227 byl popraven za účast na údajném spiknutí, které spočívalo v tom, že v táboře praetoriánů vykládal o císařské tchyni, jak hrozně se chová ke své snaše a k němu. Syn vše matce schválil, neboť se panovačné rodičky bál.
Alexandrova matka Iulia Mamaia/Mamaea titulovaná augusta držela syna zkrátka. Dávala razit mince dokonce pouze s vlastním portrétem a nápisy týkajících se pouze jí: Iuno uchovatelka/Iuno conservatrix, Augustina plodnost/Fecunditas Augustae, Zbožnost/Pietas, Venuše s různými přívlastky jako Rodící/Generix, Vítězná/Victrix, Šťastná/Felix. O jejích oficiálních titulech viz zde a rok 224.
Alexander skončil s jednokultovním šílenstvím Elagabalovým, sochy vrátil do jejich chrámů a ke všem náboženstvím se choval, jak polytheistovi sluší, v úctě. Dokonce prý měl na svém kultovním místě sošky Orfea, Abraháma a Christa, což asi roduvěrným křesťanům tehdy přišlo divné/nebo to je smyšlenka, srov. rok 224. Je o Alexandrovi ale napsáno, že se k monotheistům choval liberálně: nesáhl Židům na staré výsady a křesťany trpěl. Ve sporu o jakýsi veřejný pozemek mezi křesťany a hospodskými dal údajně za pravdu křesťanům: lepší uctívat boha než tam mít buffet/popina.
Je-li pravda, že chtěl Christovi postavit v Římě chrám, jak bylo zaznamenáno, a zahrnout ho mezi státem uznávané bohy, asi by radikálně pozměnil chod dějin. Nestalo se tak, neboť obětiny kněžím ukázaly, že by se všichni Římané stali křesťany a ostatní chrámy by osiřely... A ani neuskutečnil svůj záměr, aby se hry v Římě konaly jednou za třicet dnů. Připomeňme, že Alexandrův životopis byl složen jistým Aeliem Lampridiem, respektive je tímto jménem nadepsán, a věnován prvnímu z křesťanských císařů Constantinovi I. a pokud vznikl později, o to více byla zmínka aktuální, respektive tendenční.
Severus Alexander zrušil předchůdcův bombastický dvorský život, zakázal oslovování pane/domine a proskynési čili aby před ním padali lidé na kolena (orientální zvyk se uchycoval v Římě od Commoda). Eunúchy ode dvora vyhnal, zbavil je funkcí ve státní a císařské administrativě a svěřil jim pouze řízení ženských částí lázní; po Héliogabalovi obnovil zákaz společného koupání žen s muži. Většinu eunúchů věnoval přátelům s tím, že je mohou zabít, pokud se nepolepší. Dvorní trpaslíky/nání a trpaslice se šašky/móriónés, herci apod. daroval "lidu" a když se nehodili, poslal je do provincií, aby je živili tam a nemuseli skončit jako žebráci. Prostitutky, které v Římě vykoupil Sardanapallos, Alexander věnoval veřejnosti/postátnil (komu šel výnos jejich práce, známo není, srov. ale zde níže o daních z ní).
Byl urostlý, atraktivní a lidé ho měli za přátelského muže. Miloval lázně, hrával jakousi míčovou hru ve sfairistériu/míčovně. Bavil se pohledem na dovádějící štěnata se selaty, měl velké voliéry/aviaria pávů, bažantů, kachen, koroptví a kromě toho na dvacet tisíc holubů. Marně se pokoušel obnovit váženost senátu, vyznamenával intelektuály: jeho životopisec Marius Maximus byl poctěn konsulátem roku 223 a také historik Cassius Dio roku 229.
Ode dvora a státní správy vyhnal činovníky dosazené Sardanapallem a snažil se snížit počet úředníků. Pokoušel se napravit poměry v armádě, údajně trestal smrtí tribuny, kteří obírali vojáky o příděly potravin: zloděje všeho druhu bytostně nesnášel, že byl ochoten úředníkům vypíchnout prstem oko. Jistého Verconia Turina dal udusit u kůlu hořící slámou a vlhkým dřevem na Průchodním foru/forum transitorium za to, že prodával principovy výroky a falešné naděje, že má moc ovlivnit Alexandrovo rozhodnutí: ze své zločinnosti byl lišák usvědčen.
Dospěl k závěru, že pouze zloději naříkají nad chudobou, aby zakryli zločiny svého života/solos fures de paupertate conqueri, dum volunt scelera vitae suae tegere. Zamýšlel zavést ve státní byrokracii "uniformy"/genus vestium proprium, aby byli úředníci snadno rozeznatelní a stejně tak úbory pro otroky. Ulpianus s Paulem mu to rozmluvili, že se prý budou lidé více hádat...
Severus Alexander údajně sledoval armádní kariery, že by však získal pevnou ruku nad vojskem alespoň v Římě, nic nenaznačuje, naopak, viz zde níže a rok následující. Ze státních peněz půjčoval na tři procenta, nemajetným dokonce bezúročně, aby mohli splácet po koupi pole z jeho výnosů. Tři procenta stanovil jako strop úroků bankéřům půjčujícím peníze/fénerátórés; senátorům nejprve zakázal půjčovat na úrok (nikoli však brát dary), později jim povolil šestiprocentní úrok (ale zakázal brát dary).
Řemeslníkům určil "moc pěkné daně"/vectigal pulcherrimum, z nichž se hradil provoz římských lázní, které teď po navršení dodávek oleje mohly být otevřeny bez ohledu na denní světlo. Ustavil řemeslnické cechy/corpora s vlastním právním zastoupením a určil, pod které soudce budou spadat. Ve všech římských obvodech zřídil skladiště/horrea publica pro všechny, kteří nedisponovali vlastními prostorami. Bankéřům a velkoobchodníkům/negotiatores vytvořil podnikatelské podmínky, aby se usazovali v Římě. Daně z prostituce převedl z fisku na aerární pokladnu/sacrum aerarium, na udržování divadel, cirku, Colossea a stadia. K tomu, aby zakázal mužskou prostituci, se nedostal (to až Philippus Arabs); sám si chlapců nevšímal.
Severus Alexander posílal správce do provincií/praesides provinciarum vybavené pro výkon jeho administrativy: dvaceti librami stříbra, stovkou zlatých, šesti mulami, po dvou mezcích a koních, po dvou oděvech domácích a venkovních, jednom koupacím, jedním kuchařem a mezkařem. Neměl-li legatus Augusti pro praetore manželku, dostal na cestu do daleka milenku. Po skončení guvernérského úřadu musel vrátit zvířata a kuchaře s mezkařem, ostatní mu zůstalo i s konkubínou. Když prý špatně nebo dokonce zle úřadovali, museli všechno vracet čtyřnásobně a ještě šli před soud.
Jména nastávajících správců a procuratorů/rationales oznamoval dopředu, aby se mohl kdokoli ozvat s případnými námitkami; křivé obvinění a svědectví ale stálo žalobce krk. Hospodářské úředníky ratiónálés obměňoval po roce fungování v jednom místě: nedůvěřoval jim a neměl je rád. Zda mu to všechno skutečně tak fungovalo, nevíme.
Za něho v letech 222-235 byli správci Dolní Británie Calvisius Rufus, Valerius Crescens Fulvianus, Maximus (kolem 225), Marius Valerianus, Claudius Xenophon (roku 235, srov. u roku 54+) a Claudius Apellinus (kolem 235). O jejich konkrétních zásluhách o rozkvět provincie není nic známo.
V Syrii jistý Taurinus vedl proti Alexandrovi povstání a přijal titul augustus. Vrhl se však ze strachu před věcmi budoucími do Eufrátu a zahynul; nic bližšího natož logičtějšího o té bytosti známo není. Za Alexandra Severa se pokusilo o usurpaci několik nespokojenců, ale vždy byli snadno a rychle přemoženi a zahubeni. Z jistého senátora Ovinia Camilla si prý Severus Alexander udělal dokonce dobrý den. Usurpátora přijal v paláci, poděkoval, že se ujal vlády, oděl ho do císařského a vzal s sebou na tažení do Germánie. Sám šel pěšky a senátor to už po několika mílích nevydržel, tak ho Alexander poslal pryč na jeho statky, aniž by mu ublížil (zavraždit ho dal až Maximinus). Příběhu pro jeho bizarnost nikdo nevěří, nicméně...
Stav armády na Východě byl zoufalý, legionáři přišli o disciplinu, desertovali, v Mesopotamii zavraždili svého legáta Flavia Heracleona a čin zůstal nepotrestán. Kdo z legátů se pokusil o nápravu poměrů, byl v Římě obžalován u praefecta praetorio, jako se stalo správci Pannonie, senátorovi a historikovi Cassiovi Dionovi. Viz dále rok následující.
***********************************************************
223.
Ol. 250,3
534 SE
470 AE
neznámý | Hiereus An[...]
a. u. c. 976
L. Marius Maximus Perpetuus Aurelianus II a L. Roscius Aelianus Paculus Salvius Iulianus
***********************************************************
V Římě byl autor císařských biografií L. Marius Maximus Perpetuus Aurelianus vyznamenán druhým konsulátem, viz rok 217. V září a říjnu se v Římě konaly třídenní vigilie po záchvěvech půdy (o škodách nevíme nic).
Někdy v této době byl zavražděn vlastními vojáky praefectus praetorio a významný právník rodem z foiníckého Tyru Domitius Ulpianus. Ačkoli zrušil hodně nepravostí ze Sardanapallovy éry a patřil s Iuliem Paulem do císařské rady, okolnosti události neznáme (snad jeho celé jméno znělo: Cn. Domitius Annius Ulpianus?). Mladý císař Ulpiana nedokázal uchránit před vojáky, kteří právníka v nočním útoku zavraždili, když se snažil dostihnout v paláci Alexandra s jeho matkou; ubit byl před jejich očima.
Stalo se tak po popravách Iulia Flaviana a Geminia Chresta, Ulpianových kolegů či předchůdců v úřadu praefectů praetorio a rovněž instalovaných Alexandrovou matkou, které sám nařídil: o okolnostech krvavých událostí nevíme nic. Vypukla třídenní válka "lidu" Říma se zvlčilými praetoriány. Teprve po mnoha mrtvých a když vojáci začali zapalovat budovy ve Městě, došlo k uzavření smíru. M. Aurelius Epagathus, kdysi Macrinem pověřený za vychovatele Diadumeniana, byl považován za strůjce Ulpianovy smrti a byl poslán Alexandrem Severem do Alexandreie jako praefectus Aegypti (224). To vše z toho důvodu, aby jeho likvidace nezvedla novou vlnu nepokojů: z Egypta byl odvelen na Krétu a zde popraven. Jak dopadli vlastní aktéři vzpoury, se rovněž nedochovalo. • Události lze klást do příštího roku nebo o pět let později. Je pozoruhodné, že o tak zvláštní situaci jakou je bitva civilistů s vojáky v Římě a vražda praefecta praetorio, se nedochovalo nic konkrétního.
O této části chlapcova rozhodování, kdo ho k tomu vedl, nevíme nic: jeho vláda byla totiž vyhlášená mírností, úsilím o spravedlnost a právnost a laskavostí, chtělo by se říci, že dekadentní ultramoderní všelíbivostí vedoucí ke krachu. Matce Mamaji však vytýkal hrabivost, sama se vymlouvala, že peníze schraňuje pro něj, aby mohl dávat dary armádě; psali o ní, že byla lakotná/avara a chtivá peněz/auri atque argenti cupida. Autoritu u armády měl tedy Alexander malou.
Nástupci v úřadu praefecta praetorio se stali M. Aedinius Iulianus a Iulius Paulus, neméně významný právník. Princeps zařadil v Římě mezi praetoriány potomky Kotinů, které za válek v Germánii přesídlil do Dolní Pannonie do kraje kolem Mursy a Cibal M. Aurelius Antoninus. Podle zachovaného nápisu z 8. června 223 začínala jména všech Kotinů zjevně na M. Aurelius.
V Číně ve státu Šu, viz rok 220, zemřel po dvouleté vládě jako chanský král panovník Liou Pej/Liu Bei (62). Nástupcem se stal jeho syn Liou Čchan/Liu Chan (16), druhý a poslední panovník státu Šu. Jeho panování do roku 263 řídili regenti válčící se státem Wu a nakonec s Wej. Válku prohráli a stát zanikl, viz rok 263.