250–259

***********************************************************

250.
Ol. 257,2

561 SE
497 AE
neznámý
a. u. c. 1003
Imp. Caesar C. Messius Quintus Traianus Decius Augustus II a Vettius Gratus

***********************************************************

Do Dákie a Moesie znovu vpadli germánští Gotové, s nimi Burgundové, respektive jeden jejich kmen (?) nazývaný Urugundové, Boranové/řec. "Seveřané", o nichž není nic odjinud známo, srov. rok 255 (pravděpodobně národ sarmatský?) a Karpové/Karpiánové, jejichž jazyková přináležitost je rovněž nejasná (Dákové, Keltové, Sarmaté, Germáni?), viz předtím rok 248; karpské nebezpečí zlikvidoval až roku 299 Galerius, viz tam.

Proti nim vyslal Decius do Moesie C. Vibia Treboniana Galla, viz rok následující. Goty krále Ostrogothy vedli předáci Argaithus a Guntheric; o Argaithovi viz již rok 243, pokud nejde o zmatení jedné a té samé události - války s Gépidy. Marcianopoli, moesijskou metropoli na Pontu, nedokázali gotští lupiči dobýt, tak vzali od vměšťanů výpalné a odtáhli (podle jiného zdroje odtáhli vůbec s nepořízenou).

Doma za Dunajem v Gothii je čekala válka se svými příbuznými a spojenci Gépidy vedenými králem Fastidou, srov. rok 243. Gotové je v lokalitě Galtis na řece Auha (snad Aluta/Alutus, dn. Olt?), levobřežním přítoku Dunaje, porazili a zahnali. Jméno Ostrogothovo ustoupilo z dějin a jeho nástupcem, a na čas zřejmě i sokem v části Gotů (?), se stal Kniva/Cniva, viz rok následující.

V lokalitě Pannonias, dn. Panóias u Bragy na severu P, která měl od 5. st. suébskou populaci, ve 2. n. 3. st. vybudovali chrám s jezírkem Sarápidovi a Ísidě, stavby zasvětil jinak neznámý C. Calpurnius Rufinus, vir clarissimus. Zachováno několik dedikačních a náhrobních nápisů. Ctěn též lokální lúsítánský kult jménem Lapiteae/sg. asi Lapatia, numina Lapitaearum, nejasná souvislost s kameny.  

 

Decius v Římě restauroval hradby. Jistý Iotapianus vydávající se za příbuzného Severa Alexandra (a možná i z emessénského rodu byl), revoltoval v Syrii, ale rychle přišel o hlavu, kterou dopravili Deciovi do Říma. Pak se Decius vydal na Balkán. K usurpaci mohlo dojít už roku 245, viz tam.

Za Deciovy vlády byl v Latopoli v Thébaidě/dn. Isná, Esna, dokončen chrám beraního boha Chnuma, jeho manželky Menhit se lví hlavou a jejich syna Heka-pa-chereda, trojice ctěné též v Saji. Se stavbou na starším chrámku ptolemaiovském a ruinách z éry Amenhotepa IV. začal princeps Ti. Claudius, takže budování svatyně zabralo dvě staletí. O století později byla oblast již kontrolována křesťany. 

 

Činný pravděpodobně někdy v této době algebraický matematik Diofantos z Alexandreie. Svou práci Arithmétika o třinácti knihách věnoval jistému Dionýsiovi a jedna ze spekulací o Diofantově životě, o němž není známo vůbec nic, předpokládá, že se pod Diofantovým jménem skrývá křesťan Dionýsios, biskup alexandrijský v letech 248-264, jemuž souvěrci dali přízvisko Veliký a prohlásili ho svým "světcem".

Diofantovým vrstevníkem a rodákem byl pravděpodobně matematik, fysik, astronom a stoupenec Aristotelův Anatolios (zemřel 283). Za války se Zénobií žil v Aurelianovými vojáky obleženém Bruchiu, čtvrti snad na místě ptolemaiovského kdysi paláce, a vyjednal před armádním útokem záchranu žen, dětí a starců. V důsledku se na to údajně obléhaní v létě 272 vzdali. Nicméně Brúchion bylo během bojů proměněno v ruiny. Anatolios odešel do syrské Láodikeie, kde ho křesťané zvolili svým představeným, episkopem/biskupem a po smrti ho prohlásili rovněž za světce.

Někdy v této době, popřípadě o století později, si psal poznámky z Filippských dějin Cn. Pompeia Troga jinak zcela neznámý M. Iunianus Iustinus, viz k tomu rok 55-. Někdy ve 3. století skládal verše Nestór z Larand/L. Septimius Nestor. Byl autorem leipogrammatické Íliady, Metamorfós, skládal verše lékařské a epos na oslavu Alexandra Alexandreias, nikoli asi velkého Makedonce, ale principa Severa Alexandra.

Nestorův syn Peisandros složil, kromě děl prosaických/katalogadén, epos o šedesáti knihách o sňatcích smrtelníků s bohy Héróikai theogamiai, Héráikón theogamión biblia 60. Epopoios začal dílo sňatkem Dia s Hérou. Podle všeho byly jeho "pestré příběhy/historiá poikilé" nejrozsáhlejším vůbec epem celé hellénské literatury, srov. k tomu v indexu s. v. epos. 

Jistý Tryfiodóros/Trifiodóros, grammatik původem z Egypta, další z leipogrammatiků, kteří vynechávali ve svých dílech určité písmeno alfabéty, obohatil takto Odysseiu, když v každém jejím zpěvu vypustil jedno písmeno alfabéty. Složil zachovanou báseň o dobytí Troie/Íliú halósis, epos (?) Marathóniaka a přebásnil Příběh Hippodámeie, obě díla ztracena.

V Alexandreji řídil církevní školu v této době Píerios, vykladač bible a po něm za biskupa Theóny (282 - 300) byl katechetou Theognóstos. Jeho Hypotypóseis/Hlavní theologické body v sedmi knihách sympatisovaly s Órigenem a pozdějším klerikům zaváněly ariánstvím.  

 

V Arábii někdy v polovině století na severozápadu a v jižní Syrii a v Mesopotamii podél Eufrátu zesílila moc kmenového svazu Tanuhů (nabat.)/Tanúchů (arab.). Migrovali snad ještě v seleukovských časech z východní Arábie do Mesopotamie. V imperiální době se nomádi zčásti usazovali, například v lokalitě s novodobým názvem Umm al-džimál/Umm al-Gimal n. Umm al-Jimal, "Matka velbloudů", u Mafraqu na severu JOR, kde bylo původně nabatské osídlení. Po pádu Zénobie lokalitu osadili Římané pevností.

Králem Tanúchů někdy v této době podle zachovaného nápisu byl jistý Džazímat/Gadhimat (arab. též Ghadíma al-Abraš), gdjmt (nabat.), z matčiny strany strýc lachmovského "krále všech Arabů" Imrú'a al-Qajse, vládce v mesopotamské Híře, viz roky 270 a 325. Z Umm al-džimál dochován nedatovaný náhrobek s nabato-řeckým nápisem, který patřil Fihrovi/Fihru, synovi Šulláje, vychovateli/nabat. rbw (vlastné šéf), řec. trofeus, Gadimata, krále Tanuhů/tnwh: hé stélé auté Ferú Solleú, trofeus (!) Gadimathú basileus (!) Thanúénón

Tanúchové byli snad nějak zapleteni do událostí kolem vpádů Šápúra I. do Syrie. Stali se přirozenými odpůrci hégemonie Palmýrských v Syrské poušti a vedli s nimi války. Po likvidaci Palmýry Aurelianem se pravděpodobně stali nejsilnějším kmenovým svazem regionu a zčásti se dali později pokřtít.

 

V Indii se rozpadla říše Sátaváhanů ovládající prostor Dekkánské plošiny, viz rok 230 a 22 př. n. l. Vedle řady menších dynastů kmenového území Sátaváhanů se zmocnil někdy kolem t. r. Vindhjašaktí a jeho nástupci tvořili silnou dynastii Vákátaka, která existovala do začátku šestého století n. l. Po Vindhjašaktím panoval Pravarasena I., Rudrasena I. a Prithivisena I. do c. 375. Žili v nejlepších vztazích s Gupty, viz dále rok 375.

Někdy v této době snad žil básník Árjašúra, autor sanskrtské sbírky příběhů z Buddhova života (džátaka) s názvem Džátakamálá. V ní mimo jiné příběh Buddhova sebeobětování nemocné hladové tygřici, aby nemusela sníst svá mláďata.

Někdy po t. r. složil Mallanága Vátsjájana vulgo Vátsjájana učebnici/šástru lásky a sexu Kámasútru. První spis o umění lásky v Indii sestavil Auddálaki, z jehož díla pořídil excerpt Bábhravja a je možné, že tento výtah posloužil Vátsjájanovi, který o svých předchůdcích napsal v úvodu erotické učebnice.    

 

V průběhu třetího století nahrazovaly ve Středomoří dřevěné sudy, vynález to keltský, v transportu i uskladnění hliněné amfory a hliněné sudy dolia, pithoi ustupovaly pleteným košům. 

 

***********************************************************
251.
Ol. 257,3

562 SE
498 AE
neznámý | Kornéliános 
a. u. c. 1004
Imp. (Divus) Decius III a Q. Herennius Etruscus Messius Decius Caesar

***********************************************************

V květnu jmenoval senát Deciovy syny Herennia Etruska a Hostiliana augusty. Říše se pozvolna propadávala do chaosu. Zatímco Decius byl na Balkáně, v Římě se oděl do purpuru šlechtic a senátor Iulius Valens Licinianus, ale již po několika dnech byl popraven. Bývá označován za Valenta staršího, údajně bratra báby jeho jmenovce roku 261, viz.

 

Snad někdy na přelomu roku 250/251 se správce/praeses Thrákie n. Makedonie T. Iulius Priscus/L. Priscus dal za zmatků při vpádu Gotů provolat císařem ve Filippúpoli a stal se jejich chráněncem: byl to první případ usurpace, kdy se římský imperátor stal protektorátní loutkou barbarů, srov. ovšem případ Pacatiana roku 248 (245). Senát ho prohlásil za veřejného nepřítele, ale pravděpodobně přežil Decia a zahynul až s nástupem Gallovým (s praef. praet. C. Iuliem Priskem, viz rok 240sqq., spřízněn nebyl). 

Decius se synem Herenniem Etruskem sice odrazil v Moesii Karpy a vyhnal je z římské Dákie, ale Dolní Moesie zůstala bez obrany. Kniba/lat. Cniva, nový král Gotů žijících v kdesi na dnešní západní Ukrajině (v řeckých pramenech měli označení Skythové), překročil Dunaj u pevnosti Oiskos/Oescus nad ústím Iskaru u dn. Plevenu v BG a ve spojení se Borany a částí Burgundů se jí z velké části zmocnil a v kraji loupil.

Táhl na Novae/dn. Svištov v BG, ale poražen v poli byl odtud zatlačen Gallem, který tu ležel posádkou. Cniva oblehl Níkopoli nad Dunajem, dobýt ji však bylo nad gotské síly, neboť umění dobývání měst ještě Germáni neovládali - viz ovšem už rok 268. Odtáhl k Filippúpoli, porazil Decia s vojskem v poli, armádu rozprášil a Římané největší město Thrákie nemohli zachránit: ve Filippúpoli/dn. Plovdiv a okolí Gotové povraždili údajně na sto tisíc lidí; srov. pozdější útok o více než 120 let později roku 378. 

Herennius Etruscus zemřel pod Filippúpolí obsazenou Goty a usurpátorem Priskem, byvším velitelem města, zasažen šípem („Smrt jednoho vojáka není velká ztráta pro republiku,“ řekl prý otec). Cniva s velkou kořistí se pak obrátil zpět  k Dunaji.

Decius ho s posilami pronásledoval, ačkoli mu v zádech revoltoval jeden z jeho velitelů Trebonianus Gallus, srov. zde výše. Decius (50), který byl se svými legiemi v přesile, dohnal Knivu se sedmdesáti tisíci Goty u moesijského Abritta alias Forum Terebonii/Razgrad při Ruse v BG a v bitvě 1. července s velkou částí vojska zahynul, sám na útěku utonul v bažině a tělo nebylo nikdy nalezeno (podle jiné verse padl teprve zde jeho syn). Zbytek vojáků provolal Galla císařem a dostalo se mu též posvěcení senátem (vládcem do roku 253). 

Místo Deciovy smrti bylo označeno oltářem a jeho památka byla ctěna ještě dvě staletí po bitvě. Decius a Herennius Etruscus byli první římští císaři, kteří padli nepřátelskou rukou neřímskou-barbarskou. Po teutoburské katastrofě znamenala abrittská bitva další velký polní úspěch germánských bojovníků, tentokrát však už nikoli v roli obránců vlasti, ale ryzích invasorů. 

 

V Římě zůstal zpět druhý Deciův syn C. Valens Hostilianus Messius Quintus (15?) s titulem caesarovským čili designovaný nástupce svého otce a bratra, obou augustů. Senát ho po zprávě o smrti Deciů pozdvihl na augusta, otce se synem prohlásil za bohy, ale moesijské legie provolaly imperátorem Treboniana Galla a daly se na pochod.

Hostilianus pobýval v ležení Sedmé legie ve Viminatiu/u Kostolace při Požarevaci v SRB a senát zprostředkoval s vojáky dohodu: Hostilianus bude spoluvládcem Gallovým, jehož vlastní syn Volusianus dostal postavení caesarovské. Občanská válka byla zažehnána, ale ne nadlouho: v listopadu zemřel na mor Hostilianus a senát na jeho místo pozdvihl Gallova syna Volusiana.


C. Vibius Trebonianus Gallus (* roku 206 v Perusii) byl voják, senátor a konsul, vládl do roku 253. Ženat s Afinií Geminou Baebianou měli syna C. Vibia Afinia Galla Veldumniana Volusiana a dceru Vibii Gallu. Roku 250 se stal správcem Horní Moesie a udělal si jméno obranou města či opevněného ležení Novae před barbary, viz zde výše.

Po smrti Decia a Herennia zahnal na dolním toku Dunaje Goty, adoptoval po dohodě se senátem mladšího z Deciových synů Hostiliana jako augusta-spoluvládce, vzácný jev v dějinách principátu, a caesarem prohlásil svého syna Volusiana. Hostilanus však po několika měsících zemřel na mor. 

Poněvadž Trebonianus pospíchal do Říma, uzavřel s Goty nezvykle ponižující mír, jímž jim ponechával veškerou kořist i zajatce z letošního lupu a dohodl dokonce roční tribut, aby dále neútočili na provincie a vrátili se za Dunaj.

 

V Římě propukl mor, druhá vlna antonínovského, za něhož roku 180 zemřel mimo jiné M. Aurelius Antoninus. Trval do roku 266. Přišel prý z "Aithiopie", tedy černé Afriky, nejvíce řádil v Alexandreji a Egyptě a popsal ho kartháginský biskup Cyprianus; odtud v novověku nazýván morem Cyprianovým. Počty obětí neznáme, ale moderní historici soudívají, že epidemie mohla snížit armádní stavy rekrutované ze zemědělského lidu. Srov. roky 166 a 180.    

 

T. r. označují křesťanské kroniky za dobu dalšího jejich pronásledování/persecutio christianorum, viz rok 249. První známý křesťan se jménem Ísidóros byl jistý legionář z Egypta. Během Deciova pronásledování monotheistů roku 251 n. l. jako všichni křesťané odmítl obětovat v rámci panovnického kultu a byl proto pro porušení „dienstreglementu” na Chiu sťat.

Podobným aktům říkají křesťané mučednictví (martyrium/svědectví o víře) a jejich aktérům mučedníci. Ísidórovy ostatky se mnohem později dostaly z Chiu do Benátek, odkud je Italové roku 1967 vrátili do chíjské katedrály. Pravoslavní křesťané ho mají za ochránce námořníků, jeho svátek se drží 14. května, snad data jeho popravy.

Římským biskupem po Fabianovi (236-250, popraven 20. ledna) zvolen obcí souvěrců Cornelius (4. června 251 do června 253). Jeho protibiskupem byl Novatianus (do c. 258), odmítající přijmout zpět ty z křesťanů, kteří se pod nátlakem státní byrokracie zřekli víry, zatímco Cornelius byl smířlivý a dovoloval návrat do monotheistické organisace po veřejném projevu lítosti a ponížení; říkali tomu exhomologese.

Smířlivý byl též Corneliův nástupce Lucius I., který byl biskupem pouze rok (25. června 253 až 5. března 254, kdy zemřel), a další v řadě papežů Stephanus I., č. Štěpán (12. května 254 zvolen, 2. srpna 257 zemřel), jehož proslavil vynález snubního prstenu/anulus pronubus, symbol nyní nerozlučitelného svazku muže a ženy v manželství.  

Novatianovi stoupenci tvořili sektu novatiánů, k níž se hlásili křesťané ještě v pátém století, kdy již nikdo z mocných nevymáhal na nikom zřeknutí se monotheistické víry, naopak. Viz též rok 249 a v indexu s. v. křesťanství.  


***********************************************************
252.
Ol. 257,4

563 SE
499 AE
neznámý
a. u. c. 1005
Imp. Caesar C. Vibius Trebonianus Gallus Augustus II a Imp. Caesar C. Vibius Volusianus (Afinius)

***********************************************************

Ačkoli uzavřeli mír, vpadli Gotové, pravděpodobně jiná skupina než Knivova (?), se svými germánskými a sarmatskými spojenci znovu na římské území v Podunají a loupili.

 

V Orientu ve vleklých tahanicích o Armenii napadl říšské hranice perský král Šápúr I. Arsakovce Tíridáta II. zbavil trůnu, na němž seděl od roku 215, resp. 217 úskokem. Do Tíridátovy důvěry se s Šápúrovým požehnáním vlísal vzdálený příbuzný Anak z rodu parthských Súrénů stojící v Peršanových službách. Armena t. r. zavraždil a zbavil Šápúra vleklé války. Armeni ze msty Anaka i s příbuzenstvem pobili, do římské Kappadokie unikli pouze dva synové: prvního jménem neznáme, druhým byl Grégorios zvaný později Fóstér/"Osvětlovač", křesťanský misionář a první katholikos Armenie, viz rok 301.  

Šápúr dosadil Armenům za krále svého syna Hormisdu/per. Hormizd, který se roku asi 270 stane i nástupcem perského říšského trůnu, viz tam. Po něm vládl s titulem "velkého krále Armenů" jeho mladší bratr Narsés/Narsé do 293, kdy se s podporou perské šlechty vzbouřil proti svému prasynovci Bahrámovi III. a sesadil ho (vládl pak perské říši do roku 302).     

Šápúr po armenském tažení vpadl do římské Mesopotamie.

Byla to jeho druhá válka s Římany, viz rok 244, a první po dlouhé době, kdy na římské území v Orientu vstoupily oddíly nějaké íránské velmoci. V bitvě u Barbalissu/dn. Balis v SYR na Eufrátu Římany porazil, prý jich šedesát tisíc pobil, jak se sám chlubil, a ovládl část Syrie: byla to první masivní perská invase do Syrie od časů republiky a Peršan pokračoval dál na Západ. Srov. k tomu rok 259; je možné, že se události nevlekly do roku 257, viz. Zastaven byl Peršan až začátkem 60. let Ballistou v Kappadokii a Kilikii.  

Císař Gallus proti Peršanům výpravu žádnou nepodnikl, ani proti Gotům, nikdy už Itálii neopustil, a v armádě opět zavládla nespokojenost. O událostech v Orientu zachované prameny v podstatě mlčí a rozsah perské invase zůstává záhadou: podle všeho, jak ukazuje vpád germánský, se vojenská moc Římanů na východě na čas zhroutila. 

 

V Armenii však Peršané suverénním vládci zjevně nebyli. Hormisdás a Narsés vládli asi jen na části historického království, kdežto ve druhé vládl po roce 252 Artavasdés IV., syn Soaimův, po něm od c. 262 nebo později Arsakovec Chosroés II., syn Tíridáta II. Roku 287 začala vláda Tíridáta III., syna Chosroeova. Od roku 293 vládl celou Armenií až do roku asi 330. Za zavedení křesťanství jako státního náboženství roku 301, po Orrhoéně ve druhé monarchii, se mu od souvěrců dostalo přízviska Veliký.

Z 13. června t. r. pochází dokument o prodeji otrokyně jménem Qardannaea Diane v lokalitě Ortené v Anziténě. Patřívala manželce centuriona První parthské legie v Nisibidě a pak prodána vesničanům, naposledy do Béth Fúraia na jihu Sofény.  

 

Údajně t. r. obnoveno deciovské pronásledování křesťanů, ale uvězněn byl zřejmě jen papež Cornelius, nástupce Fabianův. Následujícího roku byl exulován do Centumcellae/dn. Civitavecchia, kde v červnu zemřel. Křesťané ho pokládají za martyra a světce. Za něho poprvé zmiňována v církci funkce exorcisty, od té doby součást církevních struktur, viz rok 249. 

 

***********************************************************
253.
Ol. 258,1
jméno epónymního vítěze není známo
564 SE
500 AE
neznámý
a. u. c. 1006
Imp. Volusianus II a L. Valerius Poplicola Balbinus Maximus

***********************************************************

M. Aemilius Aemilianus (47), rodem Maur či "Libyjec"/Berber (?) z ostrova Meninx alias Girby/dn. Džerba v TN, místodržitel Moesie, nástupce Gallův ve funkci, odmítl zaplatit Gotům tribut dohodnutý Gallem před dvěma roky (nevíme, zda před vpádem a Germáni si pro něj šli, nebo v důsledku invase předchozího roku). Ženat s jistou C. Cornelií Superou, zřejmě též "Afričankou", kterou poctil titulem 34. augusty jako C. Cornelii Superu Augustu; svůj vznešený původ si pravděpodobně vymyslel. Někdy za vlády Galla a Volusiana poslán k vojsku do Podunají.

Válčil úspěšně s Goty a vojáci nespokojení s nečinností Gallovou ho pozdvihli na císařství. Vypravil se s legiemi do Itálie a naproti mu vytáhl Gallus s Volusianem, ale byli poraženi v srpnu v Umbrii u Interamny a na útěku zavražděni ve Forum Flaminii vlastními lidmi (c. 47); u moci od roku 251.

Marně čekali na pomoc od germánských a gallských legií, pro něž poslali P. Licinia Valeriana. Aemilianus, který vzbouřencům slíbil velké peníze, dopisem senát ujistil, že zbaví Thrákie barbarů a vytáhne na Peršana. 

K tomu nedošlo. Po několika dnech do Itálie dorazil s legiemi P. Licinius Valerianus zvaný vojáky Colobius/od asi řec. kolobion, tunika s krátkým rukávem. Aemilianovi vojáci se k němu přidali bez boje, Valerianus měl v armádních kruzích vynikající pověst, a svého vlastního císaře před Římem asi v září (?) zavraždili i se synem v Umbrii ve Spoletiu/Spoleto na mostě, jemuž se pak říkalo Sanguinarius/"Krvavý", ležícím na cestě mezi Ocricolem a Narnií (vyznavači Ježíšova kultu vztáhli jméno ponte sanguinario k pronásledování souvěrců). Aemilianus vládl necelé čtyři měsíce (nebo jen 88 dnů). 

Když vojáci zavraždili Galla a jeho syna a přidali se k Aemilianovi, Valerianovi muži prohlásili svého velitele rovněž za císaře. Senát v Římě, kam dorazil někdy před 22. říjnem, Valeriana akceptoval i s jeho synem P. Liciniem Egnatiem Gallienem (c. 35) jako spoluvládcem s titulem augustovským. Synovi, který byl provolán senátem a nikoli armádou (od t. r. začal s počítáním své datovací éry), svěřil Valerianus západ, sám dohlížel na východ říše, viz roky následující; bylo to další z rozdělení říše na Východ a Západ, srov. M. Aurelia a L. Vera, snahu Caracallovu a Gety. O efemerním usurpátorovi Silbannakovi a "občanské válce" v Gallii viz rok 245.

 

P. Licinius Valerianus (Valerianus I.), narozen krátce před rokem 200, byl voják pocházejí asi ze starého senátorského rodu, ale o jeho životě není mnoho známo. Poprvé byl cos. suff. asi před rokem 238, podruhé roku 254 cos. ord. S manželkou Egnatií Marinianou měl roku c. 218 syna Galliena, spoluvládce s titulem augustovským, a od něho vnuka (nebo svého syna s jinou ženou, jak soudí jiný zdroj), P. Licinia Cornelia Egnatia Valeriana mladšího v roli caesara. Egnatia se zřejmě manželova císařství nedožila, druhé manželce Cornelii Gallonii, o jejímž původu rovněž nevíme nic, přiřkl titul augusty (35. v řadě). Měli spolu syna P. Licinia Valeriana, označován za Valeriana minora, cos. ord. roku 265 (konsulem podruhé, kdy poprvé, nevíme). Za vlády Gallienovy nehrál žádnou významnou roli, resp. není o tom zachovaných zpráv. Zavražděn byl po otcově smrti roku 268 v Římě.  

Pravděpodobně nezletilý Valerianus mladší (II.) byl vzdělaný a dobrých mravů, opak svého rozpustilého otce Galliena. Kromě Valeriana mladšího/Valerianus II. měl Gallienus s manželkou Cornelií Saloninou, o jejíž rodině nevíme taktéž nic, syny P. Licinia Cornelia Salonina Valeriana a Mariniana/P. Licinia Egnatia M. Podle ražby v Iónii a Lýdii byla Salonina zvána Chrýsogoné, možná tedy maloasijská Hellénka. 

Valerianus poprvé vystupuje z pramenů roku 238 jako konsulár a princeps senatus vyjednávající jménem Gordiana I. v Římě o spojenectví proti Maximinovi Thrakovi, pokud ho Gordianus starší sám neposlal do Říma z Afriky, viz. Později mu údajně Traianus Decius na doporučení senátorů jako praefectovi Urbi nabídl censorský úřad roku 251, což z pochopitelných důvodů odmítl: kdo by si chtěl v oněch zvlčilých časech dělat v Římě zlou krev?

Roku 253 byl Valerianus velitelem armády v Raetii a Noriku. Tehdy ho Trebonianus Gallus vyslal do Gallií a Germánií, aby odtamtud přivedl legie do Itálie pro válku s Aemilianem.

Valerianovi praefecti Urbi (viz předešlé roku 238): roku 254 L. Egnatius Victor Lollianus, 255 L. Valerius Publicola Balbinus Maximus, 256 Nummius Ceionius Albinus (poprvé), 257 C. Iunius Donatus a 258 P. Cornelius Saecularis (do roku 260, viz dále tam).

 

Zatímco v říši odbývali za Galliena armádní důstojníci své války o nejvyšší velitelství a nástupnictví, Gotové se spojenci řádili v anatolských provinciích a dokonce pustošili provincii Kappadokii a oblehli Pessinús a Efesos v provincii Asia, viz dále roky následující a rok 262. V Helladě obnovovali v té době v Athénách hradby, opevňoval se Isthmos a Thermopyly.

 

V Bosporském království byl současníkem Gallienovým panovník a římský občan Ti. Iúlios Rhéskúporis V. Filokaisar Filorhómaios Eusebés, syn a dědic Ininthiméa, užívajícího stejné titulatury jako všichni ostatní od roku 45+ a vládnoucího c. 234-240; viz rok 234. Rhéskúporis V. měl tři syny a ti se s ním vystřídali jako jeho spoluvládci. Nejstarší z nich Farsanzés zemřel c. roku 254, Syngés asi o dva roky později a nejmladší Ti. Iúlios Teiranés vládl po smrti otce v letech c. 276-279. Teiranés byl ženat s jistou Aelií, asi Římankou. Spoluvládcem svého otce roku 276 byl možná Sauromatés IV. a po něm Thothórsés, který po otcově smrti kraloval do roku 308. Jeho spoluvládcem byl v letech c. 303-308 syn Rhéskúporis, poslední z dynastů hellénské bosporské monarchie (do 342, viz). Do roku 323, kdy zemřel, byl jeho spoluvládcem syn Rhadamsadés.

Všechny informace o vládách na Kimmerském Bosporu pocházejí z epigrafického materiálu, nejvíce z mincí. O domácích poměrech v regionu nevíme nic.

 

T. Desticius Iuba správcem provincie Britannia Superior. 


***********************************************************
254. 
Ol. 245,2

565 SE
501 AE
Lucius Flavius Filostratos ze Steirie | neznámý 
a. u. c. 1007
Imp. Caesar P. Licinius Valerianus Augustus II a Imp. Caesar P. Licinius Egnatius Gallienus Augustus I

***********************************************************

Velký útok Germánů: Markomanné vpadli do Pannonií a na římském území plenili až na jih po Ravennu. Thrákie znovu plenili Gotové, Burgundové-Urugundové, Boranové a Karpové, všichni žijící při dolním Dunaji a jeho ústí: vpadli do Thrákie, Makedonie a Achaje, oblehli Thessaloníku, vyloupili Thessalii, aniž by jim v tom Římané mohli zabránit. Je možné, že líčení tohoto vpádu a roku 262 a následující náleží k téže invasi. Není dokladu o tom, že by barbarské národy nájezdy na říši koordinovaly.

Císař na znamení harmonie ve vztazích v rodině a k senátu a armádě razil na mince optimistická hesla jako Concordia augg./Svornost císařů, Fides militum/Důvěra v armádu, Pax, Salus, též Liberalitas.  

 

V Emese zemřel L. Iulius Aurelius Sulpicius Severus Uranius Antoninus, rodným jménem (?) Sampsigeramos (IV.), vládnoucí od roku 235, srov. tam. Jím skončila dlouhá dynastie Sampsigeramů s kořeny v prvním století př. n. l. v éře tragického úpadku Seleukova rodu, srov. roky 145, 65 a 64.

Z jeho rodu po ženské linii vyšli dva římští císařové. Iúlia Soaimiás Bassiana byla provdána za Sex. Varia Marcella a měla s ním dva syny. Jméno staršího neznáme, druhorozený se jmenoval Sex. Varius Avitus Bassianus, byl knězem Elagabalovým a pod touto pozdější přezdívkou či Héliogabalos nebo též jako Sardanapallos vstoupil jako císař v letech 218-222 do historie. Jeho nástupcem byl syn Iulie Avity Mamaje s M. Iuliem Gessiem Marcianem známý jako Severus Alexander (zavražděn byl s matkou roku 235).

Jistého Urania Antonia/Antonina označují římské prameny za usurpátora-augusta v Syrii razícího mince se svým obrazem a na reversu s emeským chrámem a kamenem, zosobněním arabského kultu El(a) Gabala a datací v seleukovské éře. Římské prameny ho mají za vzdorocísaře Elagabalova n. Severa Alexandra, viz roky 219 a 235. Ke konci Alexandrovy vlády se v Podunají prohlásil augustem jistý Úranios, ale byl rychle přemožen, souvislosti jsou nejasné.

Zda-li je august Úranios totožný se Sampsigeramem, zřejmo až tolik není. Imperátorem se dal provolat po vítězství nad oddíly Šápúrových Peršanů. Podle jiné interpretace mohl Úranios být knězem kultu bohyně al-'Uzzá, tedy arabské Afrodíty, srov. v indexu s. v. Arabové. 

 

Perský král Šápúr I. dobyl Nisibu a znovu řádil v římské Mesopotamii. Valerianus byl od konce t. roku v Syrii a pravděpodobně v Antiocheji, obrátil se však s armádním jádrem proti útoku Germánů na Anatolii, viz dále rok 257. Říšské hranice byly v plamenech od západu po východ, dokonce v Africe, viz rok následující. 

 

V Číně ve státu Wej, viz rok 249, odhalil regent S'-ma Š'/Sima Shi spiknutí Cchao Fanga alias císaře Šao/Shaodi (23) proti sobě a sesadil ho. Šao vládl od roku 239 a jako princ Čchi/Qi zemřel roku 274 v domácím vězení. Regent si vybral na radu vdovy po Cchao Žuejovi za císaře Cchao Maa/Cao Mao, jemuž připadlo trůnní jméno Kao-kuej-siang Kung/Gaoguixiang Gong (13) a vydržel tak šest let.

Roku 255 S'-ma Š' zlikvidoval povstání dvou generálů vedené proti němu a rodinu jednoho z nich Wu-čchiu Ťiena/Wuqin Jian dal regent celou vyvraždit. Brzy po svém vítězství však na nemoc zemřel (47) a Cchao Mao se neúspěšně pokusil převzít vládu a armádu. Překazil mu to mladší bratr zesnulého S'-ma Čao/Sima Zhao (44). Při druhém pokusu o sesazení regenta byl císař roku 260 S'-maovou stráží proboden.

Tehdy dal S'-ma Čao pozdvihnout na wejský trůn Cchao Chuanga n. Chuana/Cao Huan pod jménem Jüan-ti/Yuandi (14) a gardistu-císařovraha Čcheng Ťiho s celým příbuzenstvem popravit, aby u lidu vypadal jako spravedlivý. Jüan vládl nominálně do roku 265, viz dále rok 263.   

 

***********************************************************
255.
Ol. 258,3

566 SE
502 AE
neznámý
a. u. c. 1008
Imp. Valerianus III a Imp. Gallienus II

***********************************************************

Gallienus udržel hranice na Rýnu, limes odolal, vytlačil za něj Germány, viz rok předešlý. Posilnil v následujících letech opevnění AACC/Kolína a Agusty Treverorum/Trevery a s řadou germánských králů uzavřel spojenectví. V letech 257-258 však přišly nové útoky Germánů: Frankové vpadli do Gallií a Hispánií (poprvé Frankové v pramenech přímo jmenovaní), Alamannové prorazili až do severní Itálie a Gallienus je porazil u Mediolana, viz rok 259 (k alamannskému vpádu vedeném vůdcem Chrokem/Krokem mohlo dojít již v letech 251-253, jak zaznamenal křesťanský kronikář franckých počátků Gregorius z Tours).

Někdy v této době uzavřel Gallienus spojenectví s králem Markomannů Attalem, jehož dcera Pipa se stala jeho oficiální milenkou (manželkou provdanou podle germánských zvyklostí, nikoli římských), třebaže byl stále ženat s Iulií Cornelií Saloninou Chrýsogonou, matkou jeho tří synů Valeriana, Salonina a Mariniana a 36. augustou Cornelií Saloninou. Gallienus se s oblibou potloukal po hospodách a Salonina mu při tom bez ohledu na Pipu dělávala společnost. Přikládala se mu lehkomyslnost, s jakou přijímal zprávy o usurpacích a ztrátách provincií, zároveň však smysl pro humor. Byl literárně zdatný, filhellén, vynikl v řečnictví a v dalších uměních.

 

Blíže neznámí Borané, viz rok 250, donutili obyvatele Bosporu Kimmerijského, aby je na lodích dopravili na jih za lupem. Pluli podél východního černomořského pobřeží a oblehli dobře opevněné město a přístav Pityús/"Borová", gen. Pityúntos, dn. Picunda v Abcházii. Hraniční město říše střežila legie s velitelem Successianem (celé jméno neznáme). Římané útočníky odrazili a město ubránili, viz rok následující. Nájezdníci se pak vrátili na sever, viz rok následující. 

Successianus tak na sebe upozornil a Valerianus ho povolal k sobě, aby mu svěřil funkci praefecta praetorio. V ní mimo jiné organisoval roku 257 obnovu Antiocheie a okolí, viz tam. Jeho převelení z Pontu mělo na celý region neblahý dopad, viz rok následující. 

Germánské výpravy přes moře jsou prvními vikingy dějin. Je pozoruhodné, že tato vlna germánské expanse a římské slabosti je tak chabě dokumentována v pramenech. Neznáme jména germánských vůdců, ačkoli jejich počin byl z vojenského hlediska velkolepý a barbarství a rozsah germánského rabování hellénského světa obrovské.  

 

V Africe hořely říšské hranice rovněž. Proti loupeživým nájezdům Berberů se bránil snad ještě před rokem 253 procurator Caesarské Mauretánie Claudius Constans. Numidský legát C. Macrinius Decianus někdy v letech 253-256 porazil bandity ve čtyřech bitvách, úspěšný byl též jeho nástupce M. Veturius Veturianus. M. Cornelius Octavianus se za Valeriana stal vrchním velitelem všech afrických provincií/dux per Africam, Numidiam Mauretaniamque

 

Někdy v letech 255-270 byla postavena hradba Londinia podél Temže. 


***********************************************************
256.
Ol. 258,4

567 SE
503 AE
neznámý
a. u. c. 1009
L. Valerius Maximus [...] Acilius Priscilianus II a M. Acilius Glabrio

***********************************************************

Gotové inspirováni Borany vytáhli přes Černé moře do Anatolie, srov. rok předešlý. Byla to jejich první samostatná zámořská výprava a první taková germánská vůbec. Jako žoldnéři sloužili předkové porýnských Germánů ovšem již v římských armádách na konci republiky, tvořili osobní gardy Kleopatry Ptolemaiovské i Héróda Velikého. Viz o deset let později a v indexu s. v. Germáni a Gotové. Nelze vyloučit, že útržkovitě zachované prameny popisují jednu a tutéž událost a nikoli seriál germánských výprav kulminujících následujícího desetiletí. 

Tentokrát "Skythové" zakotvili u ústí řeky Fasis/dn. gruzínské Rioni, vyloupili okolí v Kolchidě, krajině a království nyní zvané Římany Laziké, a pak došlo i na Pityúntu, viz rok předešlý. Odtud pluli na Trapezús, který po krátkém obléhání překvapivě snadno dobyli a vyloupili, třebaže měl silnou římskou posádku. 

Frankové na Západě poprvé zaútočili na dolním Rýnu. August Valerianus od podzimu 256 do podzimu 257 pobýval opět na Západě, pravděpodobně po Gallienově boku kdesi na dunajské hranici. Prvního ledna 257 nastupovali společný konsulát v Římě. V této pohnuté době razili císařští otec a syn mince s hesly jako Fortuna Redux, Pacatori orbis, Restitutor generis humani, Gallienus po zřejmě úspěších v Germániích si přidal přízvisko Germanicus Maximus a Restitutor Galliarum. 

 

V Římě se uprostřed léta rozvodnil Tiber právě v době, kdy Gallienus jmenoval svého syna Valeriana (II.), jehož věk neznáme, caesarem (18?); viz dále rok 258. T. r. byl praefectem urbi poprvé Nummius Ceionius Albinus a tehdy poprvé přišel do Říma L. Domitius Aurelianus, v letech 270-275 princeps. Podruhé byl Ceionius Albinus praefectem v letech 261-263.


***********************************************************
257.
Ol. 259,1
jméno epónymního vítěze není známo
568 SE
504 AE
neznámý
a. u. c. 1010
Imp. Valerianus IV a Imp. Gallienus III

***********************************************************

Gotové se znovu vydali po Černém moři na lup, viz oba předešlé roky. V této sezoně pluli prvotní vikingové podél západního pobřeží Pontu, minuli města provincie Scythia a vylodili se až na thráckém pobřeží u jezera při městě Fileás severně od Býzantia (v dn. evropské části TR). Donutili rybáře, aby je přeplavili přes Bosporos k Chalkédonu. Ačkoli i zde byli římští vojáci počtem silní, rozprchli se a město Germáni snadno obsadili.

Vzápětí vyloupili nájezdníci Níkomédeiu, odkud se obyvatelé před nimi evakuovali, následovalo vyplenění měst Níkaia, Kios-Prúsias ad Mare/dn. Gemlik, Apameia Myrleia/dn. u Mudanye a Prúsias ad Hypium. Před obléháním Kýziku jim zabránila povodeň na řece Rhyndakos po silných deštích a cestou domů ještě Níkomédeiu a Níkaiu vypálili. Vrátili se roku 265, pokud v zachovaných pramenech nesplynuly dvě události v jednu, viz tam.

Na obranu Býzantia poslal Valerianus, který byl ještě v srpnu v CCAA, jistého Felika, ale o jeho tažení nevíme nic, ani neznáme celé jeho jméno. Sám císař táhl s armádou na ochranu Kappadokie, ale brzy se musel vrátit na obranu Syrie před dravými Peršany, viz zde níže; v květnu 258 doložen jeho pobyt v Antiocheji. Kromě toho se mezi vojáky šířil mor, viz rok 259.

 

Peršané obnovili t. r. nebo již roku předešlého invasi na římské území. Pod Šápúrem I. obsadili téměř celou Syrii, armáda prorazila až k Emese, viz rok 252 a 254. Po obléhání vyvrátili na Eufrátu starou seleukovskou katoikii Dúry/Európos, srov. rok 96- a 240+. Při dobývání během kopání podkopů pod hradby bylo použito Peršany k vykouření Římanů síry, což lze pokládat za první použití chemické zbraně v historii. Osídlení ani pevnost již nebyly obnoveny, viz rok 363+. 

Náhlým útokem pak dobyli Peršané syrskou metropoli, kde překvapili Antiošské zaujaté zábavou v divadle. Měšťané sledovali vystoupení jistého míma s manželkou, když ta se na jevišti otočila a pravila: "Jestli to není sen, hele, Peršané/Nisi somnus est, en, Persae!" 

Peršany přivedl do Syrie jistý Cyriades/Kýriadés, radní ve své vlasti Antiocheji. Zpronevěřil prý hodně státních peněz určených na chod hippodromu, popřípadě svého otce, který mu vytýkal zhýralost. Šápúr/Sápórés se s ním spřátelil a vyslal s ním vojsko vedené Odomastem/Oromasda/Hormizd, korunním princem. Později se tažení účastnil Sápórés osobně, obsadil Antiocheiu na Orontu i Kaisareiu (na Moři?), Peršané vyplenili Samosaty, Tarsos a nejzápadněji v Anatolii Ikonion/dn. Konya v TR; srov. ovšem s rokem 259. • Z perských Sásánovců pronikl nejdále na západ Chosroés II., per. Chusró, panovník v letech 590 - 628, který se napříč Kilikií přes Efesos dostal až k Chalkédonu. 

Nevydrželo jim to dlouho a Cyriades byl buď zavražděn svými vojáky, nebo popraven králem. Bývá ztotožňován s podobným antiošským případem jménem Mareadés/Mariadés, rovněž vlastizrádcem. V obou případech nelze stanovit, zda vůbec přijali imperátorství a augustovský titul a do kterého roku události spadají.

Hormizdova armáda pronikla severně od Kilikie do Kappadokie a Malé Armenie a mimo jiné obsadila Germánikeiu a Sataly. Peršané odvlekli s sebou hlavu antiošských křesťanů Démétriána a poslali ho do Chúzistánu do města, které se později jmenovalo Gundéšápúr u Dezfúlu v IR, kde byli též usazeni římští legionáři po likvidaci Valerianovy armády, viz rok 259, zajatci z Amidy, Bostry a celého římského Orientu Šápúra II., srov. např. rok 360. Ve městě byla zajatci překládána klasická hellénská díla do perštiny a stalo se střediskem sásánovské vzdělanosti, na čemž v sedmém století nic neměnili ani muslimští invasoři.  

Valerianus zbavil zřejmě již tohoto roku Antiochii perské kontroly, měl ale nadále na krku invasi Gotů do Anatolie. Je možné, že v padesátých letech 3. století obsadili Peršané Antiocheji vícekrát, možná i třikrát.

Roku 540 po dobytí města zničili Peršané Antiocheiu zcela, údajně zůstalo stát jen několik domů a většina obyvatel byla odvlečena do okolí Ktésifontu. Iustinianus osídlení z malé části obnovil a dal mu jméno Theopolis n. Theúpolis, "Boží město". 

 

V létě další z persekucí křesťanů nařízené Valerianem v Egyptě i jinde v říši, deváté protivenství, viz předešlá 36, 49, 64, 90, 95, 111, 177, 202, 235 a 249. Co ho spustilo, není zřejmé; august byl ovšem staromilec a zpočátku vůči monotheistům shovívavý. Edikty zakázal křesťanům shromažďovat se, nařizoval vyhnanství všem, kteří odmítli obětovat státním kultům, přišly popravy církevních činovníků, viz rok následující, pro senátory, jezdce a jejich manželky Ježíšova vyznání ztráta postavení a konfiskace majetků. Řada z alexandrijských křesťanů byla exulována na ostrovy, asi egejské.

Gallienus je po otcově perském zajetí pardonoval a vrátil jim majetky propadlé císařské pokladně, viz rok 259. Jím se začalo čtyřicetiletí míru mezi principy a křesťany, třebaže křesťanský kronikář či spíše hagiograf Eusebios z Kaisareie tvrdil, že persekuce a ničení kostelů pokračovalo i za Proba, Cara, Carina a Numeriana.

 

***********************************************************
258.
Ol. 259,2

569 SE
505 AE
neznámý
a. u. c. 1111
M. Nummius Tuscus a Mummius Bassus

***********************************************************

Zemřel v srpnu Gallienův starší syn P. Licinius Cornelius Egnatius Valerianus (II.), od roku 256 caesar otcův na Západě, syn Iulie Cornelie Saloniny Augusty. Pochován byl pravděpodobně u Mediolana. Srov. o něm a jeho bratrovi roku 253 a 260, kde o jeho vychovateli Ingenuovi, jemuž Gallienus do péče syna svěřil. Caesarské místo zaujal po otcově boku jeho nezletilý bratr P. Licinius Cornelius Saloninus Valerianus vulgo Saloninus, viz dále rok 260. 

Pravděpodobně t. r. napadli Gotové, nevíme, která jejich část, oblast Illyrika a jiní z barbarů se přiblížili Římu. Gallienus postavil do pole praetoriánskou gardu a všechny vojáky kolem Města a vyzbrojil též část Římanů ochotných bojovat. Barbary překvapil velký počet vojáků, který stál proti nim, a stáhli se z Itálie za permanentního plenění zpět; k žádné polní bitvě s nimi nedošlo.

K těmto událostem mohlo dojít až po Valerianově konci. Pravděpodobně někdy z této doby pochází poslední známý římský nápis z Dákie z Potaissy/dn. Turda v Sedmihradech, jímž jistý Donatus, velitel Páté legie Makedonské, která zde měla stálé ležení, uctil arabského či syrskoarabského boha Azíza/Deus Azizus. 

 

Valerianus se v Syrii konečně chystá na tažení proti Peršanům a sestavil armádu podle perského pramene o sedmdesáti tisících mužích. Jeho pád se mohl udát již tohoto roku, viz k tomu rok následující. Znamenalo by to rovněž, že se Peršané před římskou armádou stáhli za Eufrátés. 

 

O vzpourách a usurpacích v podunajských legiích Ingenua a Regiliana/Regaliana proti Gallienovi viz rok 260. Ingenuova usurpace začala podle jednoho zdroje právě za konsulů t. r. a po zajetí Valerianově, k němuž mohlo dojít už t. r., viz rok následující. Je pravděpodobné, že už t. r. začala usurpace Postumova, viz rok 260. 

 

6. srpna byl po krátkém úřadování sťat římský biskup Sixtus II., rodem Řek (ve funkci od 31. srpna 257). O čtyři dny později byl umučen údajně na rozžhaveném roštu Sixtův archidiákonos Laurentius, správce majetků římské obce. Volba nového biskupa-papeže trvala římským křesťanům rok, viz tam. 14. září byl v Karthágu na rozkaz procos. Galeria Maxima sťat biskup Thascius Caecilius Cyprianus, pokládaný křesťany za jednoho z "církevních otců". Předcházel masakr křesťanů 18. srpna v Utice s prý třemi sty oběťmi. 


***********************************************************
259.
Ol. 259,3

570 SE
506 AE
neznámý
a. u. c. 1112
[Nummius] Aemilianus [Dexter] a [Ti. Pomponius] Bassus

***********************************************************

Snad tohoto roku nebo už roku předešlého vytáhl princeps P. Licinius Valerianus (I.) ze Syrie za osvobozením Edessy z perského obklíčení. Mnoho vojáků podlehlo cestou moru a Valerianus se snažil, pravděpodobně sám s armádou obklíčen, vyjednat s Peršany mír. Zradou Šápúrovou, král tvrdil, že po až prohrané bitvě, byl Valerianus kdesi v prostoru mezi Karrhami a Edessou nejpozději asi na jaře roku 260 i s doprovodem jat a stal se prvním a jediným z římských polytheistických císařů, jemuž se dostalo hořkého otroctví

• Zajetí s ještě tragičtějším důsledkem pro římský stát měla bitva u Manzikertu/dn. Malazgirt poblíž Vanského jezera, do níž vpochodoval rhómájský/východořímský basileus-císař Rómános IV. Diogenés. Zradou vlastních lidí bylo římské vojsko o sedmdesáti tisících mužích 26. srpna 1071 rozprášeno seldžúckými Turky pod sultánem Alpem Arslanem a císař jat. Sultán ho propustil po slibu, že "Byzantinec" vyklidí města jako Edessu a Antiocheiu, že mu dá dceru a patnáct milionů zlatých k tomu. Dodržet slovo Rómánovi zabránil puč, jímž se dostal k moci Michaél VII. Dúkas, Rómána porazil a dal oslepit rozžhavenou ocelí; na následky hrozných ran Rómános brzy zemřel a  Seldžúkům padla postupně do klína Anatolie a přišla ve velkých částech země o řecký charakter.

Podle jedné tradice dožil Valerianus kdesi v zajetí, podle jiné ho Šápúr I. používal jako živý stupínek při nasedání na koně. Podle další dal Peršan principa zaživa stáhnout z kůže a tu vycpanou ukazoval armádě, resp. po jeho smrti dal kůži obarvit na červeno a umístit v jakési svatyni; srov. podobu s narudo zbarvenou koží protiassyrského povstalce roku 720-.

Valerianův ponižující osud, pokud zůstal při životě, upomíná starý předněvýchodní zvyk poprvé zachycený kronikou assyrského krále Tukultí-Ninurty I., když porazil kassitského krále Babylónu, cf. rok 1235: Kaštiliaš IV. byl lapen v bitvě, napsal vítěz, "šlápl jsem na jeho vladařský krk jako na podnožku/ina qereb tamchári šâti Kaštiliašu, šar Kašší, qátí ikšud, kišád bélútíšu kíma galtapi ina šépíja akbus". 

Říší po třicet let cloumal chaos, jaký dosud nepoznala. Žádný z vojenských principů do doby Diocletianovy nevládl déle než pět let, římské území se zmenšovalo a dobře živená armáda nebyla schopna eliminovat zahraniční nebezpečí.

Když se během průvodu o oslavách deseti let Galliéna u moci roku 262 vmísili šaškové/scurrae mezi pochodující oddíl Peršanů a pozorně si je prohlíželi, říkali, že hledají principova otce. Římany to pobavilo, Galliéna ani trochu a dal šašky zaživa upálit.

Římští zajatci, mezi nimiž byli armádní inženýři, pak v Súsianě budovali zavodňovací zařízení a komunikace, srov. ruiny v Šúštaru Bandi kajsar n. Poli kajsar/"Hráz n. Most císařův". Šápúr se zmocnil na římském území obrovské kořisti z krajů, které po staletí v míru vzkvétaly. Odvlekl s sebou velké množství lidí, žádné číslo historiografie neuchovala, ale lze se domnívat, že to byly desítky tisíců, které usadil po satrapiích perské říše. Část zajatců posloužila jako kolonisté k založení města Vuzurg Šápúr, pozdější arab. Ukbará severně od Baghdádu. 

Germánská plenění Balkánu a Anatolie a perská Levanty v těchto letech znamenaly pro říšskou ekonomiku těžké rány. Vzhledem k prioritnímu postavení armády spočinula tíha situace na daňových poplatnících, tedy na milionech římských občanů a tributárních spojencích.

K chronologii valeriánovské katastrofy: Podle jednoho pramenného údaje byl Valerianus zajat šestého roku své vlády; to by bylo už roku 258, zde hovoříme o konci roku 259 n. začátku 260. Perské vyloupení Antiocheie lze datovat do let 252, 253, 256 a 260 a je pravděpodobné, že Šápúrových útoků na město, n. spíše na jeho nejbližší okolí, bylo několik. Podle poslední datace ve jménu Valeriana a Galliena na papyru v Egyptě ze dne 28. srpna 260 (?) a prvního dokladu o usurpaci Macrianově ze dne 17. září 260 z Egypta se usuzuje, že k zajetí Valerianovu došlo někdy v červenci až srpnu 260. 

 

Perský král Šápúr I./řec. Sápórés v textu skalního nápisu na "Rustamově rytině/desce"/Naqši Rostam u ruin achaimenovské nekropole Persepole v Persii/Fárs sděluje, že vládl od Armenie a Kavkazu po Indii, na jihu Ománu, ve Střední Asii i Kašgaru ve Východním Turkestánu (dn. Ujgurie, součást Číny). V bitvě u Misiché na hranicích Babylónie v "Asuristánu" porazil "caesara" Gordiana i s jeho gotskými a germánskými vojáky a Gordianus že v bitvě padl. Jeho nástupce Philippus "nám dal" půl milionu dénáriů a slíbil platit tribut.  Roku 252, viz, Peršané zničili velké části Syrie "a okolí" s částí Kappadokie, vyloupili, vypálili a zničili 37 měst, počítal Šápúr: v bitvě u Barbalissu padlo podle perského zdroje šedesát tisíc Římanů.

Roku 258 n. 259 Peršané ve třetí Šápúrově válce s Římem oblehli Karrhy a Edessu a "caesara" Valeriana s armádou slouženou z oddílů z celé říše v bitvě porazil a jeho osobně zajal vlastníma rukama, jak se Peršan chlubil. Peršané se podle nápisu zmocnili též praefecta praetorio a senátorů a všechny zajatce král králů rozdělil po pozemcích svého rodu v Persii, Parthii, Chúzistánu a Babylónii.

Po bitvě prý Peršané znovu plenili, pálili a zotročovali masy obyvatel v Syrii, Kilikii a Kappadokii, dobyli Dometiúpolis, Tarsos, Tyany, Kybistry, Larandy, Ikonion, Kaisareiu Kappadockou/Mazaky a kappadocké Komány; srov. s rokem 257. Kappadockou Kaisareiu bránil jistý Démosthenés. Peršanům město o čtyřiceti tisících obyvatelích vydal ze msty jakýsi lékař, zajatec Římanů. Démosthenés na koni se probil pronikajícími Peršany a jejich středem unikl. 

Seriál římsko-perských válek pokračoval s několika příměřími do roku 299, kdy byl konflikt uklidněn, nikoli však ukončen, mírem v Nisibi, viz tam. 

 

Frankové devastovali Dolní Germánii a Belgiku, některé francké skupiny pronikly až do Hispánie a zničili Tarrakonu. Alamannové prorazili limes v Horní Germánii a Raetii, zaplavili kraj zvaný u Tacita (tedy před více než stoletím) agri decumates, zničili středisko Helvetiů Aventicum/dn. Avenches a vpadli do Gallií a Itálie. Gallienus je porazil u Mediolana a u Augustonemeta/dn. Clermont-Ferrand (nebo až roku 260?).

Alamannský vůdce/král Chrocus n. Crocus, "Krok", srov. jeho jmenovce či potomka roku 306 (souvislost se jmenovcem/Crocco z Boiohaima je nezřejmá), byl Římany u Arelaty lapen a popraven. Předtím při vylupování Augustonemeta zničil chrám gallského božstva Vasscaleta/Vassocaletis, Vasso Galatae přirovnávaného Římany k Mercuriovi.

Alamannského vůdce prý ke všem zločinům ponoukala jeho zlá matka, jejíž jméno neznáme (myslel si to o tři staletí později francký kronikář Gregorius, biskup v Tours, a nikdo to už neověří). Jméno agri decumates nenašlo nikdy uspokojivé vysvětlení ("desátková pole"?). Z velké části šlo o bývalé území keltských Helvetiů, viz rok 262 a srov. 255.

Za Proba byli odtud Alamanné definitivně vyhnáni, za dalšího mocenského chaosu se vrátili, limes definitivně kolem t. r. padl, byl legiemi opuštěn a kraj vyklizen; římský živel tu do jisté míry přežíval, některé z pevnůstek sloužily zřejmě milicím osadníků a silnější augustové s Germány o kontrolu nad oblastí válčili, srov. za Constantia a Iuliana, který ve válce s Alamanny "osvobozoval" římská města, srov. rok 358n. Osídlení bylo vesnické, z větších osad vynikly Aquae Aureliae, dn. Baden-Baden, Clarenna, dn. Kastell Donnstetten a Vicus Aurelii/Öhringen, vše v zemi Baden-Württemberg.

 

22. července zvolen biskupem římským Dionýsios/Dionysius I., rodem snad Řek. Mezi křesťany přispěl k uklidnění ideologických sporů o trojjedinosti boha rozvířených sabellianismem (podle theologa Sabellia z Afriky n. Egypta). Dionýsios, který zemřel 26. prosince 268, zahajoval čtyřicetiletí "malého míru" se státem, kdy žádný z císařů nevytáhl do boje proti křesťanům. Byl též prvním z římských biskupů, který nezemřel smrtí "mučednickou", ale přirozenou.

Gallienus se na rozdíl od otce choval ke křesťanům shovívavě. Podle Eusebia vydal edikty povolující provozování kultu a restituoval církvi majetky zabavené otcem exulovaným křesťanům, viz rok 257. Na starost dostal vrácení statků Aurelius Quirinus, titulovaný v pramenech jako "ho tú megistú pragmatos prostateuón/lat. prócúrátor summárum ratiónum". Usmiřovacíc opatření platila zatím jen na západu říše, nikoli na Východě, kde Macrianové pokračovali v duchu Valerianovy náboženské politiky; zde nastala změna až roku 262. Jiného než křesťanského zdroje pro gallienovský mír s jesusovci není, vydržel však zjevně více než čtyřicet roků (c. 259/260-303). Křesťanství se přesto nestalo ani v této době povoleným náboženstvím/religio licita a odmítnutí účasti na rituálech oficiálního panovnického kultu stále znamenalo odsouzení na smrt. 

 

Gallienus vyloučil senátory z vysokých velících funkcí v armádě, viz rok 268. Synové centurionů byli zařazování mezi jezdce a za jeho vlády se začalo prohlubovat odcizování provincií od metropole Říma.