Míša, hrobař sovětské říše

 

Michail Gorbačov je padlým andělem bolševismu. Chtěl ho přestavět, ale jeho reformy přivedly Sovětský svaz do hrobu. Z komunistického aparátčíka se posléze stal sociální demokrat. Tvrdil on.

 

Jeho slavnou perestrojkou začalo strhující finále krvavé epopeje národního debaklu representovaného jmény Lenin, Stalin, Chruščov a Brežněv. Gorbačovův osud připomíná osud dávného bohatce Kroisa, který se delfské věštírny otázal na výsledek své války s Peršany. Lýdského krále roku 547 př. n. l. doběhla odpovědí, že zničí velkou říši, překročí-li svou východní hraniční řeku ve střední Anatolii. Kroisos myslel, že se věštba týká Peršanů táhnoucích na západ, ale válka zničila právě jeho. 

Gorbačov chtěl vylepšit bolševismus, chtěl tak trochu okopírovat maoistické reformy Teng Siao-pchinga, ale této perestrojce dal osudový bonus navíc: svobodu slova. Takovou chybu maoisté nespáchají. Zatímco jisté formy podnikání jsou v socialismu možné, občanské svobody zůstávají sevřeny na způsob zákazů i dvojsmyslných věšteb. 

K tomu řekl roku 1995 Gorbačov: „Pokusili jsme se spojit změny v naší společnosti s demokracií a přitom využít koncentrace moci v našich rukách tak, jak to udělali Číňané.” Asi měl v rozhovoru se šéfredaktorem časopisu Der Spiegel Stefanem Austem na mysli „udržení moci ve vlastních rukách”…

    Gorbačov chtěl vylepšit Sovětský svaz a namísto toho ho zničil. Tím se na věky zapsal do světové historie. Náš vzácný člověk pochází z kolchoznické rodiny Stavropolského kraje na jihu Ruska. Jeho rodiče zažili za občanské války 1918-1920 „bílý teror“ bělogvardějských generálů Antona Děnikina a barona Pjotra Vrangela, po jejich vyhnání Semjonem Buďonným „teror rudý“. 

Líbí se mi

Otec Sergej byl Rus a zemřel roku 1976. Matka Maria Hopkalová byla Ukrajinka a žila celý život v Privolnoje (+ 1993). Gorbačov coby státník pokládal Ukrajinu s jejími zemědělským a průmyslovým potenciálem za pouhý region Ruska, který nelze oddělit. Odtržením „ruských území” východní Ukrajiny, které z velké většiny stejně hlasovaly pro nezávislost Ukrajiny na Sovětském svazu, se oháněli ruští politici už roku 1991 (mezi nimi starosta Sankt-Petěrburgu Anatolij Sobčak, tehdy Putinův nadřízený). Pro setrvání ve svazku SNS však byla pouhá polovina obyvatel nezávislé Ukrajiny (V Rusku 84 procenta a v Bělorusku 76).

Když bylo Gorbačovovi jedenáct, byl kraj okupován Hitlerovým wehrmachtem. Otec Sergej ho dal vyučit mechanikem sklízecích strojů. 

    Armáda mu dala vysvědčení „služby neschopen“ a Michail „Míša“ Gorbačov odjel po válce do Moskvy na Lomonosovovu universitu studovat práva. Byl už členem bolševické strany (1952), rok na to oženil s kolegyní ze studií Raisou. 

    Roku 1955 se s diplomem vrátil do rodného kraje jako partajní tajemník. Žádost o přijetí do KGB nebyla přijata, neboť si kádrováci nebyli jisti spolehlivostí jeho otce. 

Absolvováním Zemědělského institutu završil roku 1966 vzdělání sovětského odborníka na agroprůmysl a dělal ryzí partajní kariéru. Roku 1972 poprvé viděl kapitalismus na vlastní oči, když byl se sovětskou delegací v Belgii. 

    Tajemníkem ústředního výboru pro zemědělství se stal roku 1978. V Moskvě našel vlivné podporovatele v Alexeji Kosyginovi, ministrovi zahraničí Leonida Brežněva (1964-1980), v Brežněvově šéfideologovi Michailu Suslovovi (pokládán za jeho nástupce, ale zemřel před ním) a ve stavropolském krajanovi Juriji Andropovovi, šéfovi KGB. 

    Všichni měli společné to, že jezdívali na dovolenou do lázní Miněralnyje vody v Gorbačovově kraji. 

    Nemocný Andropov byl po smrti Leonida Brežněva, za něhož bolševická moc dosáhla na planetě největšího rozšíření, v letech 1982-1984 vůdcem sovětského státu. Byl vlastním strůjcem reforem havarovaného vysněného státu rudé inteligence a pracujícího proletariátu. Lidé z KGB Andropova zbožnili jako ideologa vlastní přímé politické a hospodářské moci tajných policistů, což do živé praxe převedl po roce 2000 Vladimír Putin. Třebaže Gorbačov byl pozdní volbou Andropovovou, ne všichni lidé dosazení exšéfem KGB do vysokých funkcí byli Gorbačovovou politikou uneseni. Vynikal mezi nimi Andropovovův nástupce v ředitelně KGB Viktor Čebrikovi (zemřel 1999) a Gorbačov ho roku 1988 vyměnil za Vladimira Krjučkova (zemřel 2007). Generál patřil rovněž mezi Andropovovy lidi a také mezi sovětské konservativce. V srpnu 1991 stál v řadách pučistů, za což byl odsouzen, ale amnestován. Chválil pak nacionalistický Putinův trend.

Na sovětské poměry byl Gorbačov velmi často na Západě. Vedl partajní delegace do Německa a Kanady („jejich zemědělství nedoženeme ani za padesát let“). Roku 1984 se v Londýně setkal s Margaret Thatcherovou. Britská premiérka našla v bolševickém tajemníkovi jisté zalíbení a v éře vrcholící studené války doporučila moskevského hosta americkému presidentovi Ronaldu Reaganovi: „Pan Gorbačov se mi líbí, mohli bychom s ním obchodovat.“

(Je zajímavé, že vůdcové demokratických národů nalézají tak často zalíbení v totalitních kreaturách. Srov. nadšení Jimmyho Cartera z Josefa Broze-Tita a Kim Čong-ila, George Bushe ml. z Vladimira Putina)

Kremelské turboreformy

Fintivá marxistka Raisa dala tehdy přednost shlédnutí britských korunovačních klenotů před návštěvou Marxova hrobu. Pro Západ to byla první žena sovětského potentáta, která se ukazovala po manželově boku a jako první platila své nákupy šperků a voňavek kreditní kartou (o jejím způsobu krytí se nikde kupodivu neobjevuje zmínka). Doma si obecně rovněž mnoho sympatií nezískala.

Éra Brežněvových vrstevníků právě končila a Kreml dobývali mladší soudruzi. Tvrdívalo se, že společnou měli jen astroložku, "sovětského Rasputina", "Assyřanku" Džunu Davitašviliovou, dceru íránských immigrantů usazených v Krasnodarském kraji, ne moc daleko od Gorbačovova, rodným jménem Jevgenija Juvaševna Sardisová (zemřela v červnu 2015 ve věku 65 let).

V březnu 1985 po smrti Andropovova nástupce Konstantina Černěnka (73) vyšel z klání o vůdcovství KSSS vítězně Michail Gorbačov, tehdy padesátičtyřletý, nejmladší z politbyra (nejstaršímu bylo osmdesát). Do funkce generálního tajemníka ho navrhoval Andrej Gromyko, ministr zahraničí v letech 1957-1985 a pak tři roky formální hlava státu, jemuž na Západě pro jeho neústupnost říkali „Pan nět“. 

Gorbačovův reformistický nástup byl velkolepý. Sovětské poddané mezi Kaliningradem a Vladivostokem šokoval tažením proti alkoholismu, největším v historii bolševické říše. Dal ničit ilegální palírny vodky, pití zdražil, prodávat se smělo až od 21 let a v restauracích až po druhé odpoledne (v satelitních státech nastoupila stejná opatření). Stát tehdy přišel o miliardy rublů na příjmech a rychle vykvetl černý trh.

Gorbačovovi se o pití lehce mluvilo: patřil mezi vzácné ruské typy, kteří moc nepili. Od morálky v alkoholu vedl Gorbačov své soudruhy ke střízlivosti ideologické. V únoru 1986 na 27. sjezdu KSSS vysvětlil soudruhům, jaké chyby udělal strana od smrti Stalina a vyhlásil zásady otevřenosti, „glasnosti“. Později do partajního guláše přidal heslo přestavby, „perestrojky“, uskorenije, zrychlení hospodářského růstu, a okořenil to vše požadavkem demokratisace. 

    Měl proti sobě silnou oposici. Mezi Gorbačovovými odpůrci a zastánci pokračování v tvrdé linii vynikal Jegor Ligačov. Glasnosť měl za zradu a komunistické straně zůstal později v nezávislém Rusku věren. Armádní velitel a náměstek ministra obrany v letech 1989-1991 a pučista gen. Valentin Varennikov (zemřel roku 2009) označil dokonce Gorbačova za obyčejného zbabělce a vyhrožoval, že ho dá k soudu za to, že rozbil Sovětský svaz. 

Zoufalá bilance

Předsedou Gorbačevovy vlády v letech 1985-1991 byl Nikolaj Ryžkov, který se v dresu komunistů KPRF roku 1991 postavil Jelcinovi v ruských presidenstkých volbách. Od roku 2003 sedí v Radě federace. Ryžkov za perestrojky hlásal s ostatními: „Reformy musejí být programem výstavby komunismu. Musíme prokázat převahu našeho systému.“

    V zemi Sovětů se tudíž začaly dít neuvěřitelné věci a soudruhům v sovětské části Evropy se z toho většinou dělali mžitky před očima: nejvíce východoberlínskému satrapovi Erichu Honeckerovi s jeho zažranou paní Margot („tohle není nic jiného než spiknutí”) a Bulharovi Todoru Živkovovi, v Československu ultrakonservativního bloku kolem Vasila Bilaka. Ruští komsomolci a komunisté zakládali firmy na dovoz západního zboží, vznikaly soukromé banky doma i v kapitalistické cizině. 

    Roku 1988 komunisté povolili „soukromé vlastnictví výrobních prostředků“ (v Číně ochrana soukromého vlastnictví až od roku 2003). Gorbačov chtěl posílit plánovanou ekonomiku, ale za perestrojky byly položeny základy bohatství pozdějších oligarchů, kteří z výhodných posic se mohli v devadesátých letech plně vrhnout do chaosu velké jelcinovské privatisace. 

S politikou nového Sovětského svazu jezdil po světě jeho ministr zahraničí Eduard Ševardnadze, který se po rozpadu „sojuzu“ stal vládcem rodné Gruzie (1995-2003). Zprvu byli přáteli, tvrdí Ševerdnadze v pamětech, ale brzy začal Gorbačov na jeho popularitu žárlit, nezastal se ho nikdy proti kremelským jestřábům a roku 1990 resignoval na protest „proti nastupující diktatuře”, aby na několik týdnů před koncem sojuzu byl opět jeho posledním ministrem zahraničí. Obvinění z autoritářství se ovšem Gorbačovovi nikdy nevyhla.

Roku 1987 začal Gorbačov mluvit o odzbrojení a zrušil Brežněvovu doktrínu spočívající v právu Moskvy zasáhnout kdekoli na planetě ve prospěch komunismu. Gorbačovova doktrína naopak posvětila právo sovětských satelitních režimů na jejich vlastní cestu. 

    V Maďarsku a Polsku to komunisté chápali velmi dobře a zařídili se podle toho. Gorbačov stáhl vojáky z Afghánistánu, nechal svému osudu kubánské soudruhy i s jejich jednotkami v Etiopii, Mosambiku a Angole. Ti rovněž Afriku vyklidili, stejně jako Vietnamci Kambodžu, zrála mírová jednání guerrill s vládami ve Střední Americe, kubánský režim se bez ruské pomoci dostal do úzkých. 

V Praze, východním Berlíně, Havaně a v Sofiji se z Gorbačova stal zrádce velké světové myšlenky. Naopak západní politici byli zcela zaskočeni ruskosovětskou sdílností a otevřeností: v červnu 1989 dokonce použil Gorbačov v označení americko-sovětských vztahů obratu „partnerské”. O měsíc později nabídl bolševický vůdce západní skupině států G-7 hospodářskou spolupráci.

    Když byl Gorbačov byl na státní návštěvě Prahy v dubnu 1987, husákovce velmi vyděsil: „Nechce to malé opravy, ale radikální rekonstrukci.“ 

    Na posledních narozeninách NDR v říjnu 1989 v Berlíně volali lidé „Gorbi, pomoz nám!“ Šéf polských komunistů Mieczyslaw Rakowski se ho na tribuně ptá: „Michaile Sergejeviči, rozumíš, co volají? – Rozumím. – To je přeci náš konec!“ 

    V Rusku Gorbačovovi komunisté jedovatě říkali „nejlepší z Němců“. Na rukách posledního komunistického hlavouna však nelpěla ničí krev. 

Po jednáních s Helmutem Kohlem v letech 1989-1990, ale hlavně s americkým presidentem Georgem Bushem starším, Gorbačov svolil ke sjednocení Německa a ke stažení sovětské armády z jeho východní části, což stálo Němce stovky miliard marek za stavby ubytovacích kapacit pro armádu v Rusku a za velkorysé pozornosti generalitě, které nebyly nikdy nikde vyúčtovány. 

Gorbačov visionářsky roku 1993 o chaosu v Rusku prohlásil, že „teprve teď začíná éra Gorbačov”. O deset let později v rozhovoru s magazínem Der Spiegel ocenil německo-ruská jednání mezi říjnem 1989 a lednem 1990 za zlomová, která „všechno změnila”, neboť zprvu se Gorbačov s Kohlem shodli na tom, že „problém opětného sjednocení musí být vyřešen, ale asi až dalšími generacemi v 21. století”.

Na Rusy třeba opatrně

Na jaře 1989 se konaly v Sovětském svazu první otevřené parlamentní volby a stát formálně přestala řídit strana. V březnu 1990 byl novým parlamentem Gorbačov zvolen prvním a posledním presidentem Sovětského svazu. Na Prvního máje během tradiční přehlídky na Rudém náměstí se proti němu pískalo, což bylo také poprvé v éře Sovětů. 

    Ve světě byl však Gorbačov velmi oblíbený a za své reformy a nukleární odzbrojovací iniciativy oslavován. Na setkání s Ronaldem Reaganem v Reykjavíku v říjnu 1986 se mu od Američanů dostalo lekce v podobě hospodářské zprávy o stavu obou velmocí a o sovětských výhledech. O rok později ho Reagan v Berlíně u Braniborské zdi vyzval: Pane Gorbačove, strhněte tu zeď.“

Sovětský svaz se už rozpadal. Roku 1985 ještě zadlužený nebyl, perestrojka vedla ke zhroucení zásobování základními potravinami a pro maso a cukr byl opět zaveden přídělový systém. Rozsáhlý dovoz vedl k obrovskému zahraničními dluhu. Bilance po dvou letech reforem byla zoufalá. Země žila od roku 1987 v hluboké krisi, státní výdaje obrovsky přesahovaly jeho příjmy. 

    Po výměně většiny partajních kádrů na ministerstvech, soudech a na prokuraturách Gorbačov analysoval: „Na některých našich velvyslanectvích se jen pije. Naše země se skládá z jednotlivých knížectví, v nichž vše závisí na „načalnikach“. Důstojnický sbor se proměnil v kastu, generálové se zajímají jen o lov...“. 

V květnu 1987 se podařilo Němci Mathiasovi Rustovi (19) nerušeně po dobu letu přistát se sportovním letadlem Cessna na Rudém náměstí v Moskvě. Chtěl demonstrovat za sblížení západu s východem, pro ruskou armádu a letectvo to byl šok. Ačkoli o letu věděli, nedokázali se rozhodnout: Gorbačov vyměnil s ministrem obrany i velící generály. Stěžoval si tehdy na zoufalé poměry v důstojnickém sboru, homosexualitu. 

    Bushův ministr obrany Dick Cheney po návštěvě Moskvy roku 1990 předvídal, že Gorbačov dlouho nevydrží. Měl pravdu. Bolševický vůdce měl představu, že perestrojka potrvá „deset patnáct let, možná za tři desetiletí bude fungovat“. Tolik času nedostal. K hospodářskému chaosu se připojily národnostní bouře na Kavkazu, v Pobaltí, Kazachstánu, Uzbekistánu a jednotlivé svazové republiky vyhlašovaly suverénnost a posléze plnou nezávislost. 

    Když se v srpnu 1991 pokusila v Moskvě skupina bolševických staromilců o puč, údajně s Gorbačovovým vědomím, postavili se i Rusové na stranu svého nového vůdce Borise Jelcina, ostatně rovněž partajního aparátčíka: roku 1977 jako tajemník ve Sverdlovsku/Jekatěrinburgu zařídil na příkaz z Kremlu zboření domu pojmenovaného po staviteli Nikolaji Nikolajeviči Ipaťjevovi, jeho posledním majiteli, v němž v létě 1918 zavraždili bolševici carskou rodinu. Jelcin se po neúspěchu převratu dohodl s presidenty dalších „sovětských“ republik a v prosinci 1991 Sovětský svaz zanikl. Gorbačov byl bez práce, svět bez studené války.

    Poprvé hovořil o „stavbě nového evropského domu“ roku 1987. Opakovali to tehdy po něm všichni reformní komunisté, ale Evropané stavěli většinou bez nich. 

Putinovi v oposici

Roku 1996 se pokoušel dostat zpět do Kremlu jako president Ruské federace, ale proti Jelcinovi podporovanému mocnými oligarchy neměl nejmenší šanci. Pro Rusy, které přivedl nápadem s reformami nereformovatelného systému do bídy, byl nevolitelný. Jezdil však po světě a živil se přednáškami a vydáváním publikací. Neokouzloval jen západní levicové intelektuály. Barmského generála Thein Seina, předsedu vlády od roku 2007 a presidenta od roku 2011 lze úspěšně podezřívat ze svérázného kopírování rozkladu sovětského imperia. Též on se totiž rozhodl demokratisovat národně složitou zemi a otevřít ji světu. Poněkud žertovně bývá gorbačovská role přičítána italoargentinskému papeži Františkovi při liberalisaci katolických dogmat kolem sexu...

Komunismus opustil Gorbačov nejpozději roku 1993, kdy přiznal, že je „přesvědčeným“ sociálním demokratem a že německý sociální stát bere za vzor pro Rusko. Hned měl k tomu „novosocdemák” parátně zásadní stanovisko: „Souhlasím s přítelem Willym Brandtem, že toho, komu vadí vyslovit slovo socialismus, nepoikládám za správného sociálního demokrata.” 

Vedle Gorbačova byl milovníkem Německa rovněž Vladimir Putin, který ze svých služebních let rozvědčíka ve východním Německu i německy mluví.

Roku 2001 založil první ze dvou sociálně demokratických stran, žádní nebyla úspěšná. Roku 1997 dostal s vnučkou Anastasijí milion dolarů za reklamu na firmu Pizza Hut a o deset let později propagoval luxusní koženou galanterii značky Louis Vuitton (to mu bylo 76 a fotografovat se dal hvězdnou Annie Leibovitzovou). Peníze dal do své nadace, kterou roku 1992 založil v San Francisku (ano, tam). 

    O rok později založil nadaci Zeleného kříže na podporu ceosvětových ekologických programů, v jejímž čele stál nejbohatší z Poláků Jan Kulczyk (zemřel v červenci 2015; 65). S miliardářem Alexandrem Lebeděvem, jemuž mimo jiné patří londýnský list The Independent, vlastní oposiční moskevské periodikum Novaja gazeta (v roce 2009 tvrdil v rozhovoru pro hamburský magazín Der Spiegel, že Gazetu čtou oba majitelé až po jejím vydání). 

    Roku 2004 representoval Rusko na pohřbu Reagana. S Clintonem a Sophií Lorenovou namluvil CD Prokofjevova musikálu Peťa i volk, které dostalo roku 2004 Grammy. O pět let později natočil romantické Písně pro Raisu. Výnosy šly na charitu. V 90. letech dal Novým novinám tři sta tisíc dolarů z výnosu své biografie na nákup počítačů. 

    Gorbačov se na rozdíl od Vladimira Putina nikdy nepřihlásil ke křesťanství, ale velkoruským patriotem zůstává. Po nástupu Putina roku 2000 v rozhovoru pro magazín Der Spiegel vyzval Západ, aby Rusku hospodářsky pomohl, „aniž by se obohacoval; a také by se neměly poslouchat takové věštby, jaké šíří bývalý americký presidentský bezpečnostní poradce Zbygniew Brzezinski: Rusko by se mělo konečně smířit s menší rolí a stáhnout se na území, na němž žijí pouze etničtí Rusové. To je revanšistická, zideologisovaná politika. Takhle nelze s Ruskem zacházet.“

Vladimir Vladimirovič Putin si to vzal roku 2012 při nástupu svého třetího presidentského úřadu vedle vlastního varovného prohlášení na mnichovské bezpečnostní konferenci roku 2007, tedy v době svého druhého úřadu, za programové prohlášení pro obnovu imperiálního Ruska.

 

exkurs 1: Michail Sergejevič Gorbačov

 

Pochází z rusko-ukrajinské kolchoznické rodiny. S manželkou Raisou, učitelkou marx-leninismu (zemřela roku 1999 v Münsteru na leukemii), mají jedinou dceru, lékařku Irinu Virganskou. 

 

1931, 2. března narozen ve vsi Privolnoje ve Stavropolském kraji

1952 vstoupil do komunistické strany (KSSS)

1953, září na moskevských studiích sňatek s Raisou Titarenkovou pocházející z Altajského kraje, dcerou železničního zaměstnance původem z Ukrajiny; jedinou dceru porodila v lednu 1957

1955 ucházel se marně o členství v KGB (otec prý žil za války na území obsazeném půl roku Němci, což pravda nebyla)

1970 šéfem Stavropolského kraje (do 1978)

1971 členem ÚV KSSS

1978 tajemníkem ústředního výboru KSSS pro zemědělství (do 1985); Raisa učí v Moskvě na universitě marx-leninismus (do 1985)

1980 členem politbyra ÚV KSSS

1982 zemřel generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv, nástupcem Jurij Andropov

1984 po jeho smrti hlavou bolševiků Konstantin Černěnko

1985, 11. března Gorbačov (54) generálním tajemník ÚV KSSS (do 1991) v listopadu v Ženevě první setkání s Reaganem, soudržská návštěva Prahy u představitelů režimu Gustáva Husáka

1986, 25. únor na 27. sjezdu KSSS vyhlášena glasnosť (perestrojka až 27. ledna 1987); 26. dubna černobylská katastrofa, v říjnu Reykjavík; v prosinci povolen návrat Andreje Sacharova z Gorkého (Nižnyj Novgorod) do Moskvy; nepokoje v Alma-Atě (Almaty)

1987, prosinec berlínská výzva Reaganova, ve Washingtonu podpis dohody o odzbrojení jaderných raket středního doletu; Pamjať ruští konservativní nacionalisté

1988 předsedou presidia nejvyššího sovětu (vystřídal Andreje Gromyka, který zemřel rok na to), tedy president SSSR (do 1990); v únoru protiarménské pogromy v Ázerbájdžánu, Náhorní Karabach, zemětřesení v Arménii; červen-červenec zaveden parlamentarismus, ÚV KSSS předalo moc volenému orgánu; Estonsko vyhlásilo jako první suverenitu, v průběhu 1989 ostatní

1989 vyklizen Afghánistán, duben krvavé nepokoje v Tbilisi, 9. listopadu padla berlínská zeď, v prosinci před pobřežím Malty na křižníku Maxim Gorkij s Georgem Bushem ukončil studenou válku; demonstrace protisovětské v Tbilisi a Uzbekistánu

1990 povoluje sjednocení Německa, zvolen prvním a posledním presidentem SSSR, dostává Nobelovu cenu míru; svazové republiky SSSR vyhlašují nezávislosti, v červnu ruským presidentem Boris Jelcin, který v červenci 1990 na 28. sjezdu partaje vystoupil z KSSS (nijak šedesátníkovi na veřejnosti v popularitě neuškodilo, když na otázku, zda by povolil dovoz preservativů, odpověděl, že už je nepotřebuje); v prosinci Ševardnadze resignoval

1991, 21. srpna prosovětský puč, KSSS zakázána

1991, 8. prosince dohoda v Bělověžském pralese o založení Společenství nezávislých států (SNS; rus. SNG)

1991, 26. prosinec rozpuštěn Sovětský svaz, sám abdikoval o den dříve; formální konec studené války

1996 v ruských presidentských volbách dostal méně než 1 % hlasů

2000 podpořil Vladimira Putina

2001 založil Sociálně demokratickou stranu (SDPR)

2007 založil Svaz sociálních demokratů (SDD)

2008 s miliardářem Alexandrem Lebeděvem založil Nezávislou demokratickou stranu Ruska

2014 potvrdil, že s nikým ze západních politiků nedohodl, aby se NATO nerozšiřovalo dále na východ

 

exkurs 2: Vůdci bolševiků

 

V čele Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) měli vůdci různá označení: předseda ústředního výboru a politbyra (Lenin), generální tajemník (většina), první tajemník (Chruščov a dva roky Brežněv).

 

Vladimir Iljič Lenin1917-1924, leden

Josef Vissarionovič Stalin1922, duben - 1953, březen (gentaj.)

Georgij Maksimilianovič Malenkov1953 (krátce úřadující tajemník)

Nikita Sergejevič Chruščov1953, září - 1964, říjen (první taj.)

Leonid Iljič Brežněv1964, říjen - 1982, listopad (1964-1966 jako první taj., pak návrat ke gentaj.)

Jurij Vladimirovič Andropov1982, listopad - 1984, únor

Konstantin Ustinovič Černěnko1984, únor - 1985, březen

Michail Sergejevič Gorbačov1985, březen - 1991, srpen

Volodymyr Antonovyč Ivaško, 1991, srpen (týden úřadující gentaj.)

Vyšlo zkráceně v časopisu TÝDEN 09/11

 

 

Obě tváře sovětského člověka

 

Z Gruzie vyrostli do sovětské nejvyšší politiky dva muži. Stalin pozdvihl Rusy k megavelmoci a v jednu ze stran globální studené války. Eduard Ševardnadze (86), který zemřel 7. července, se podílel na úklidu po poražené Stalinově říši.

 

Naplnil život až po okraj dobrodružností, ačkoli křesla své pracovny v podstatě neopustil. Eduard Amvrosijevič Ševardnadze pocházel z intelektuální rodiny učitele a zapáleného bolševika a stejně jako otec montérky nikdy nenavlékl. Sám se ve dvaceti stal členem Komunistické strany Sovětského svazu a jeho životní kariéra je sovětsky autentická.
Prošel funkcemi v rodné Gruzii, jméno si udělal v Moskvě, kde se po boku svého starého partajního přítele Michaila Gorbačova (83) pokoušel reformovat nereformovatelné: demokratisovat bolševickou stranu a celou sovětskou říši. Stal se jedním z těch, kteří Sovětský svaz uložili do hrobu, pochovali ruskou moc ve střední a východní Evropě a významně přispěli ke spojení obou německých států.
Kariéru dělal za Leonida Brežněva a byl oblíbencem Jurije Andropova. Jako klasický aparátčík dokázal Ševardnadze vystupovat proti oposici v partaji tvrdě, likvidoval mimostranický odpor, ale také odstraňoval z chronicky korupčního prostředí nejkřiklavější případy úplatkářství. Po rozkladu sovětské říše na něho byly spáchány tři nezdařené atentáty, jenom v jednom byl lehce zraněn.
Dramaturg nebo herec
Uměl vyjít s lidmi, přecházet mezi frontami a přemluvit i takové, u nichž by to nikdo nikdy neočekával. Například papeže Jana Pavla II., aby zaletěl do Varšavy a promluvil k Polákům (jeho třetí cesta roku 1987). Vyjednal odchod z Afghánistánu, uměl jednat s třídním nepřítelem v Americe a dohodnout jaderné odzbrojování, svým způsobem se vyznal i v poměrech malých států.
Změnu režimu nijak neodsuzoval. S Gorbačovem měl za to, aby se Moskva nepletla do záležitostí svých satelitních režimů. V roce svých osmdesátin řekl Ševardnadze TÝDNU (02/09): „Znal jsem presidenta Gustáva Husáka, a to jen z té kladné stránky. Když se pak objevil Václav Havel, s ním jsme měli také dobré vztahy. Byl bohužel jediným bývalým disidentem, který se pak osvědčil na státnickém postu... Havel byl ale skutečně šikovný člověk, vynikající herec.“
Když jeho asistentka špitla „dramaturg“, muže velkých psacích stolů to nerozházelo: „Ale, jaký rozdíl...“. Netřeba zdůrazňovat, že k Lechu Wałęsovi měl vztah jiný: „Stál tam v čele odporu... Jak se jmenuje? - Wałęsa,“ napověděla dobře informovaná asistentka, „aha... podle mě vládl špatně.“
Ševardnadze patřil do skupiny komunistických pohlavárů, kteří se po zániku Sovětského svazu chopili doma moci. Nebylo to hned a jeho příznivci prodělali občanskou válku s národně demokraticky orientovanými antikomunistickými konservativci.
Jedinými, kteří přešli z čela republikových komunistických stran a vládnou dodnes jako formálně volení presidenti a vůdcové přejmenovaných partají, jsou středoasijští vládci Nursultan Nazarbajev (74) v Kazachstánu a Islam Karimov (76) v Uzbekistánu. Oba letos slaví čtvrt století u moci; tím se Ševardnadze pochlubit nemohl.
Gruzie disidentů
S výjimkou východobaltských republik, které unikly v jelcinovské éře z ruské moci pod chromá křídla NATO a Evropské unie, pouze Gruzie poznala krátkou a chaotickou vládu antikomunistických disidentů. Byli s ruskou pomocí zlikvidováni a Ševardnadze se dostal ve své vlasti k moci tak trochu díky svým bývalým vězňům.
V rodišti dodnes v Rusku zbožňovaného mnohamilionového vraha Stalina, se pokusili zbavit ruského vlivu, ale utrhli si ostudu. Ruští vojáci zasáhli po roce 1991 v asijské zemi jižního Kavkazu dvakrát. Poprvé přispěli ke změně vládce, podruhé ponížili amerického spojence do takové míry, že získali v regionu zpět respekt, o který přišli v devadesátých letech za Borise Jelcina ve válce za nezávislost Čečny.
V chaotickém roce 1991, podivném srpnovém pokusu o puč v Moskvě a v posledních dnech Sovětského svazu se v Gruzii stal hlavou státu Zviad Gamsachurdia. Bylo mu padesát dva, pocházel z rodiny váženého spisovatele, sám literát a překladatel z angličtiny a francouzštiny.
Nezapadal do obrazu nových republik včetně pobaltských. Stalinovo dědictví řídil antikomunista, který založil podzemní organisaci proti rusifikaci. Za šíření protirežimní literatury byl odsouzen mimo jiné na půl roku do psychiatrické kliniky.
Podporoval persekvovanou gruzínskou církev, zakládal helsinské výbory na ochranu lidských práv. Jméno rodiny ho chránilo před tvrdšími postihy, takže řadu let vyučoval i na universitě. Roku 1977 byl však zavřen na pokyn šéfa gruzínských komunistů Eduarda Ševardnadzeho a odsouzen na tři roky vězení a tři roky nucených prací v Dagestánu.
Padesátiletý Ševardnadze měl tehdy za sebou zkušenosti z řízení gruzínského Komsomolu (1957-1961) a členství v ústředním výboru strany gruzínských komunistů (od 1958). V čele republikového ministerstva vnitra v letech 1965-1972 vedl kampaň proti korupci, která dostala za mříže několik desítek tisíc lidí včetně ministrů vlády a důstojníků republikové tajné policie KGB.
V občanské válce
S hodností generála policie se stal roku 1972 hlavou gruzínských komunistů a od roku 1985 k překvapení kremlologů fungoval v Moskvě pět let jako Gorbačovův ministr zahraničí.
Muž vážený v Německu za svou účast na sjednocení spolkové republiky a na vyklizení východní Evropy od sovětských vojáků, byl Gamsachurdiovým osudem. Po třech letech disidenta propustili, ale: vyznal se v televisi z chyb, z toho, jak ho buržoasní propaganda svedla a jak Západ všechno kryje pod pláštíkem boje za lidská práva.
Made in Ševardnadze: brzy se dá stejnou propagandou svést k likvidaci sovětské moci.
Zjevně vykonstruované přiznání je v protikladu se životem Gamsachurdiova „komplice“, hudebníka a básníka Meraba Kostavy, který seděl na Sibiři do roku 1987 a dva roky po propuštění ho přejelo auto: Kostava se presidentství nedočkal, ani Nobelovy ceny míru, na kterou ho s Gamsachurdiou navrhl roku 1978 Kongres Spojených států.
Roku 1989 vypukly v Jižní Osetii nepokoje a tbiliský parlament zrušil její autonomní statut. Gamsachurdia, v němž se probudila panovačnost, měl Osety a Abcházy za agenty Kremlu. Oba národy byli součástí Gruzínské republiky ze Stalinovy vůle a dvacetileté tahanice a otevřené války skončily v srpnu 2008 naprostou prohrou gruzínské vlády ve válce s Rusy, kteří jsou od té doby protektory obou nezávislých republik.
S Gamsachurdiovou érou bylo spojeno jméno Džaby Ioselianiho (+ 2003). Ze studenta orientalistiky se stal bankovní lupič a vrah, který si odseděl na Sibiři dvacet let. Pak v Tbilisi vystudoval divadelní vědy, které Gruzíncům i přednášel a psal při tom divadelní hry.
Když se „sojuz“ otřásal v základech, založil ozbrojenou skupinu Mchedrioni („Rytíři“), vybíral výpalné, mýtné, dělal si naděje, že ovládne Gruzii, ale postavil se na stranu Gamsachurdii. Když „rytíře“ president roku 1991 zakázal, dal Ioselianiho zatknout. Utekl a spojil se s národními gardami, jimž velel jiný Gamsachurdiův blízký, malíř a herec Tengiz Kitovani (75).
V prosinci 1991 spustili proti zviadovcům Ioseliani s Kitovanim povstání podporované ruskými zvláštními jednotkami („vánoční válka“). Pozvali do Tbilisi Ševardnadzeho a Gamsachurdia uprchl. Získal asyl u generála Džochara Dudajeva (+ 1996), vůdce čečenských bojovníků za nezávislost.
Ještě si Gamsachurdia myslel, že v Tbilisi nastává „konec rudé junty“, ale tam už seděl pevně v sedle Ševardnadze. Když se v září 1993 Gamsachurdia do Gruzie vrátil a usadil se na západě v Zugdidi, vypukla nová krátká občanská válka, během níž Rusové chránili komunikace a dodávali vládním jednotkám zbraně.
Zugdidi v listopadu 1993 padlo a Gamsachurdia se na silvestra zastřelil, jak soudí jeho manželka, ale hodně Gruzínců je přesvědčeno o tom, že ho zlikvidovala ruská rozvědka. Jeho syn Konstantin (53), íránista a překladatel, žil ve švýcarském exilu a v Tbilisi se míchá do politiky.
Panuj, jedno s kým
Ioseliani i Kitovani, o něž se Ševardnadze opíral, se svým novým pánem spokojení nebyli. Vyhořeli ve válce o Abcházii a v srpnu 1995 Ševardnadze o chlup unikl bombovému atentátu v Tbilisi. O první atentát se pokusili údajně ruští vojáci v Abcházii v říjnu 1992, třetí a poslední v únoru 1998, kdy na jeho autokolonu v Tbilisi dopadl granát a po přestřelce s útočníky zemřel jeden muž ochranky.
Ioseliani byl pak zatčen, odsouzen na jedenáct let za banditismus a spiknutí, nicméně už roku 2000 ho Ševardnadze omilostnil. Zemřel na svobodě po srdečním záchvatu.
O Kitovanim, který od roku 2000 žije v Moskvě, prohlašoval později Michail Saakašvili, že to je ruský agent, který prohrál válku z Abcházii záměrně.
Jako první na Kavkazu pozval Ševardnadze americké vojáky do Gruzie. Jeho nástupce v roli sovětského a později ruského ministra zahraničí Andrej Kozyrev (63) mu s presidentem Borisem Jelcinem roku 1993 odmítli pomoci v občanské válce se zviadovci.
Podporoval politický dorost napříč všemi klany a posílal ho na studia na Západ. Mezi nimi vynikli Michail Saakašvili, Zurab Žvania a Nino Burdžanadzeová, nevděčníci, kteří ho zbavili moci. Zbytek života prožil Ševardnadze v tbiliském soukromí, zpočátku s pensí asi tří set korun, ale s ochrankou zdarma. Ačkoli vzdělání získával na partajních školeních a v učitelském studiu na dálku, objevil v sobě křesťana.
Když byl Ševardnadze v listopadu 2003 po zmanipulovaných volbách růžovou revolucí donucen k resignaci („Měl jsem dvě možnosti, buď krveprolití, nebo odstoupit“), na jeho místo se posadil Saakašvili, který vládl až do loňska. Doma i ve světě si mysleli, že se Gruzie promění mávnutím proutku v parlamentní demokracii a kvetoucí ekonomiku. Nestalo se, ale namísto diktátora posvěceného z Moskvy přišel člověk v dresu americkém plný slov o integraci země do NATO a EU.
Ostatně sám Ševardnadze, po útěku z úřadu zklamaně prohlásil: „Není dobré mít příliš moc demokracie. Myslím, že to byla moje chyba!“

exkurs: Eduard Amvrosijevič Ševardnadze (86)

 

1928, leden narozen ve vsi Mamati na západu Gruzie v učitelské rodině, měl sestru a tři bratry
1948 členem KSSS
1951 svatba s novinářkou Nanuli Cagareišviliovou (+ 2004); měli spolu syna a dceru
1957-1961 1. tajemník Komsomolu
1959 členem ÚV KS Gruzie
1965-1972 ministr vnitra sovětské republiky
1972-1985 1. tajemník KS Gruzie
1985-1990 ministr zahraničí SSSR
1992-1995 v čele Gruzie
1995-2003 voleným presidentem Gruzie
2014, červenec zemřel v Tbilisi

vyšlo v TÝDNU č. 29/14

 

Velké říjnové rozjímání

 

Exotika kavkazských a středoasijských diktátorů

 

Po Sovětském svazu nezůstalo v Asii jen vzdychání oddaných pamětníků, ale obrovský, surovinově bohatý prostor s jen málo změněnými zvyklostmi, za jehož branami však číhá velká neznámá: návrat muslimských říší.
Vysokoblahorodí, ale osvícená. Nikoli carská, ale s manýry velmožů starého ražení. Vládci Kavkazu a Střední Asie většinou vyšli z lokální bolševické elity a se svými soudruhy se na vlně tsunami nové doby překabátili v pravoslavné nebo muslimské nacionalisty, kterým bychom v Evropě asi říkali národní demokraté.
Všechny jejich země jsou podle institucí formálně parlamentními demokraciemi s volbami, zastoupením v mezinárodních organisacích a v případě těch režimů, které disponují velkými surovinovými zásobami, jsou i západními demokraciemi obletovanými. V tom případě nevadí, že se obchoduje s diktaturami; ostatně stejně jako není nikomu na Západě na překážku maoismus pro business s Čínou.
V čele náhrdelníku kolem Ruska sestávajícího z republik rozpadlého Sovětského svazu stáli dělníci, partajní aparátčíci, lékaři, loyalní universitní profesoři, nebo generálové tajné služby, representativní směska odumřelého sovětského impéria ne nepodobná novodobému Rusku.
Rambovská léta
Pouze antikomunističtí disidenti chybějí: když se objevili, byli rychle, a s ruskou pomocí, zlikvidováni. Příběhy pohlavárů jsou mnohdy velmi bizarní a přispívají do pokladnice dějin kultů osobnosti, nezměrné chamtivosti a pokrytectví. Stojí za to o nich něco vědět. Místo ani nezbylo pro rambovské typy, kterými se devadesátá léta rozpadající svět Sovětského svazu a Jugoslávie množil: možná by slušelo nazývat je léty rambovskými.
Bez Rusů a kremelských pánů by se většina režimů ruského blízkého příhraničí nedostala k moci a asi ani neudržela. Doma sice často Středoasijci od začátku praktikují politiku „derusifikace“ (Turkmenistán, Kazachstán, Ázerbájdžán) a dosazování do rozhodujících funkcí státní správy domácí lidi, přes to zůstávají „osvícená vysokoblahorodí“ většinou pragmatičtí a odborné funkce v byrokracii i armádě ponechávají v rukách slovanských kolonistů usazených v jejich zemích z dob sovětských.
V Gruzii, v rodišti dodnes v Rusku zbožňovaného Stalina, se dokonce pokusili zbavit ruských stínů, ale utrhli si velkou ostudu. Ruští vojáci zasáhli po roku 1991 v asijské zemi jižního Kavkazu dvakrát. Poprvé přispěli ke změně vládce, podruhé ponížili amerického spojence do takové míry, že získali mezi Asiaty zpět vojenský respekt, o který přišli v devadesátých letech za Borise Jelcina ve válce s čečenskými bojovníky za odtržení od Ruska.
Západ uznává exsovětské republiky za ruskou sféru vlivu a zatím jediné, čím „obohacuje“ terén, je politika prosazování lidských práv, kterou prohrává ve třetím světě proti novým mocnostem Číně, Brazílii, Rusku na celé čáře.
Rusko udrželo nadvládu nad svými jižními asijskými oblastmi po zhruba 150 let a po rozpadu Sovětského svazu, nástupnického státu carské Ruské říše, díky osobním a hospodářským vazbám zde vládne nepřímo dál.
Antikomunista v čele Gruzie
Důkaz byl podán v srpnu 2008 v Gruzii, kdy Američané uznali, že jejich spojenec nebyl v právu, když se pokusil obsadit jedno z odtržených území, a letos v létě v Kyrgyzstánu, kdy Západ souhlasil s případným mírotvorným zásahem ruských jednotek během národnostních nepokojů v Oši a okolí a kdy po říjnových volbách odjeli vůdci všech parlamentních stran konsultovat jak dál do Moskvy.
V chaotickém roce 1991, srpnovém podivném pokusu o puč v Moskvě a v posledních dnech Sovětského svazu se v Gruzii, vlasti mnohamilionového vraha a tvůrce slávy sovětů Staliny stal hlavou státu Zviad Gamsachurdia. Bylo mu padesát dva, pocházel z rodiny váženého spisovatele, sám literát a překladatel z angličtiny a francouzštiny.
Nezapadal do obrazu všech nových republik včetně pobaltských. Stalinovo dědictví řídil antikomunista, který založil podzemní organisaci proti rusifikaci. Za šíření protirežimní literatury byl odsouzen mimo jiné na půl roku do psychiatrické kliniky.
Podporoval persekvovanou gruzínskou církev, zakládal helsinské výbory na ochranu lidských práv. Jméno rodiny ho chránilo před tvrdšími postihy, takže řadu let vyučoval i na universitě. Roku 1977 byl však zavřen na pokyn šéfa gruzínských komunistů Eduarda Ševardnadzeho a odsouzen na tři roky vězení a tři roky nucených prací v Dagestánu.
Ševardnadze (83), pozdější Gorbačovův ministr zahraničí a v Německu vážený za jeho účast na sjednocení spolkové republiky a vyklizení východní Evropy, byl nakonec i Gamsachurdiův osud. Po třech letech disidenta propustili, ale s pěknou ostudou. Vyznal se v televisi z chyb, z toho, jak ho buržoasní propaganda svedla a jak Západ všechno kryje pod pláštíkem boje za lidská práva.
Gruzínské otočky
Zřejmě vykonstruované přiznání je v protikladu se životem Gamsachurdiova „komplice“, hudebníka a básníka Meraba Kostavy, který seděl na Sibiři do roku 1987 a dva roky po propuštění ho přejelo auto: Kostava se presidentství nedočkal, ani Nobelovy ceny míru, na kterou ho s Gamsachurdiou navrhl roiku 1978 Kongres Spojených států.
Roku 1989 vypukly v Jižní Osetii nepokoje a tbiliský parlament zrušil její autonomní statut. Gamsachurdia, v němž se probudila panovačnost, v Osetech a Abcházech viděl agenty Kremlu a bušil na „velkogruzínské“ emoce. Oba národy byli součástí Gruzínské republiky ze Stalinovy vůle a dvacetileté tahanice a otevřených válek skončily v srpnu 2008 naprostou prohrou gruzínské vlády ve válce s Rusy, kteří jsou garanty obou nezávislých republik.
S Gamsachurdiovou érou bylo spojeno jméno Džaby Ioselianiho (ročník 1926). Ze studenta orientalistiky se stal bankovní lupič a vrah, který si odseděl na Sibiři dvacet let. Pak v Tbilisi vystudoval divadelní vědy, které Gruzíncům i přednášel a psal při tom divadelní hry.
Když se „sojuz“ otřásal v základech, založil ozbrojenou skupinu Mchedrioni („Rytíři“), vybíral výpalné, mýtné, dělal si naděje, že ovládne Gruzii, ale postavil se na stranu Gamsachurdii. Když „rytíře“ president roku 1991 zakázal, byl Joseliani zatčen. Utekl a ve spojení s národními gardami, jimž velel jiný Gamsachurdiův blízký, malíř a herec Tengiz Kitovani (72).
Jeden trůn, hodně princů
V prosinci 1991 vypuklo proti zviadovcům povstání podporované ruskými zvláštními jednotkami („vánoční válka“). Gamsachurdia uprchl a získal asyl u generála Džochara Dudajeva, vůdce čečenských bojovníků za nezávislost.
Ještě si Gamsachurdia myslel, že v Tbilisi nastává „konec rudé junty“, ale tam už seděl pevně v sedle Ševardnadze. Když se v září 1993 Gamsachurdia vrátil do Gruzie a usadil se na západě v Zugdidi, vypukla krátká občanská válka, během níž Rusové chránili komunikace a dodávali vládním jednotkám zbraně.
Zugdidi v listopadu 1993 padlo a Gamsachurdia se na silvestra zastřelil, jak soudí jeho manželka, ale hodně Gruzínců je přesvědčeno o tom, že ho zlikvidovala ruská rozvědka. Jeho syn Konstantin (49), íránista a překladatel, žil ve švýcarském exilu a marně se pokouší aktivně ovlivňovat tbiliskou politiku.
Ioseliani i Kitovani, o něž se Ševardnadze, který měl ve světě pověst mírotvůrce, ale doma chladnokrevného stratéga, se svým novým pánem spokojení nebyli. Vyhořeli ve válce o Abcházii, součást dávné Kolchidy, a v srpnu 1995 přežil Ševardnadze o vous unikl bombovému atentátu. Ioseliani byl zatčen, odsouzen na jedenáct let za banditismus a spiknutí, nicméně už roku 2000 ho Ševardnadze omilostnil. Krátce na to zemřel po srdečním záchvatu.
O Kitovanim, který od roku 2000 žije v Moskvě, prohlašoval později Saakašvili, že to je ruský agent, který prohrál válku z Abcházii záměrně.
Ševardnadzeova kariéra je sovětsky autentická. Funkcionář komsomolu z učitelské rodiny, ministr vnitra sovětské republiky a v letech 1972-1985 šéf gruzínských komunistů. Jako sovětského ministra zahraničí (1985-1990) „pomáhal“ Michailu Gorbačovovi s likvidací Sovětského svazu. Měl za to, že by se Moskva neměla plést do záležitostí svých satelitů. Od roku 1992 stál v čele Gruzie, v letech 1995-2003 jako president zvolený.
Růžové brýle
Jako první pozval americké vojáky do Gruzie a přežil tři atentáty. Podporoval politický dorost napříč všemi klany a posílal ho na studia na Západ. Mezi nimi vynikli Michail Saakašvili, Zurab Žvania a Nino Burdžanadzeová.
Když byl Ševardnadze v listopadu 2003 po zmanipulovaných volbách růžovou revolucí donucen ulicí k resignaci, na jeho místo se posadil Saakašvili (dnes 42). Doma i ve světě si mysleli, že se Gruzie promění mávnutím proutku v parlamentní demokracii a kvetoucí ekonomiku. Nestalo se, ale namísto diktátora posvěceného z Moskvy přišel člověk v dresu americkém plný slov o integraci země do NATO a EU.
Oposici zcela vylikvidoval. Z jeho souputníků biolog a premiér Žvania se roku 2005 údajně v alkoholickém spánku udusil zplodinami z plynového topidla. Právnička Burdžanadzeová (dnes 46), dcera ředitele pekáren a později mimo jiné držitele monopolu na obchod s obilím, předsedala parlamentu v letech 2001-2008 a dvakrát zastávala na přechodnou dobu presidentský úřad, se se Saakašvilim také nepohodla, a brázdí oposiční vody.
Saakašvili pochází z rodiny lékaře a historičky, studoval v Americe a ve Štrasburku, kde poznal Holanďanku Sandru Roelofsovou (41), matku svých dvou dětí. Za Ševardnadzeho Svaz občanů Gruzie seděl od roku 1995 v parlamentu, roku 2000 byl ministrem spravedlnosti a po roce resignoval po hádkách o korupci ve vládě.
Když se dostal k moci, pokračoval ve snaze zmocnit se znovu odtržených území, jako jeho předchůdci chtěl mít všechno pod kontrolou od hospodářství po media a jeho rozlet ukončila nepředstavitelně lehkomyslná invase gruzínské armády do Jižní Osetie 7. srpna 2008. Ruský tankový protiúder udělal ze Saakašviliho nevypočitatelného spojence západu, který pomohl odepisované ruské armádě vylepšit ve světě pověst. A ovšem také pootočit směrovkou v nové „velké hře“ o asijskou ropu: putinovština zintensivnila od té doby úsilí o zvýšení všech forem vlivu na své okolí.
Saakašvili se připravuje se na rok 2013, kdy mu skončí druhé volební období a po vzoru svého úhlavního nepřítele Putina posiluje na úkor presidentského úřadu pravomoci předsedy vlády.
Rádio Jerevan
Druhou křesťanskou zemí na Jižním Kavkazu se starobylou minulostí je Arménie. Na rozdíl od Gruzie, které má na svém území americkou radarovou stanici a izraelské a americké poradce, mají v Arménii vojenskou základnu Rusové. První president nezávislé Arménie po mnoha staletích Levon Ter-Petrosjan (65) byl jako jeho první gruzínský kolega akademikem.
Pocházel ze syrského Halabu (Aleppo), v Leningradu na orientalistických studiích poznal svou ženu Ljudmilu, germanistku, která pak pracovala jako novinářka v Rádiu Jerevan. Petrosjan vydal dvoudílné dějiny „Křižáci a Armeni“, ale v politice mu to nešlo. Roku 1988 byl nějaký čas v Moskvě za mřížemi, poněvadž se postavil za odtržení křesťanského arménského Náhorního Karabachu (Artsach) od muslimského Ázerbájdžánu, problém, který svírá kavkazské vztahy a hrozí kdykoli přerůst v novou válku. Presidentem byl v letech 1991-1998.
Aby mohl financovat válku s Ázerbájdžánem prodával elektřinu do Gruzie a Arméni jí měli málo. Když byl příliš proázersky „vstřícný“, postavila se pro němu vláda v čele s premiérem Robertem Kočarjanem (56) a po musel resignovat.
Jeho nástupci byli s Náhorním Karabachem přímo spojeni a oba pocházejí z jeho metropole Stěpanakertu. Kočarjan je elektrotechnik a ve svém rodném městě zastával v komunistickém aparátu nižší funkce. Roku 1988 byl leaderem hnutí za odtržení oblasti od Ázerbájdžánu (AzSSR) a v letech 1994-1997 byl presidentem nikým neuznané republiky Náhorního Karabachu. Hned na to byl předsedou vlády v Jerevanu a od roku 1998 deset let arménským presidentem.
Rudí konservativci
V říjnu 1999 uklidnil jednu z pozoruhodností nejnovějších dějin, když jistý novinář a učitel Nairi Hunanjan (dnes 45) se s dalšími čtyřmi pokus o puč. Vpadli do plénu parlamentu, zastřelili předsedu vlády Vazgena Sargsjana, předsedu parlamentu a šest dalších lidí. Kočarjan s vrahy osobně vyjednával a ti propustili rukojmí a vzdali se; odsouzeni byli na doživotí, ale motiv „národní spásy“ zůstal nevysvětlený.
Kočarjan se po obě volební období držel Rusů a od loňska má na politické pensi od nich i práci. Je ředitelem dceřiné telekomunikační firmy ruské společnosti AFK Systěma vlastněné ruským oligarchem Vladimírem Jevtušenkovem (62), ženatým s sestrou Jeleny Baturinové, manželky sesazeného moskevského starosty Jurije Lužkova.
Jeho nástupce a stěpanakertský soukmenovec Serž Sargsjan (56) je soustružník s diplomem Jerevanské university a také je předsedou šachové federace, sportu, který Arméni vedle businessu milují. Od roku 1975 dělal partajní kariéru, byl šéfem náhorněkarabašských komunistů a řídil obranu za války s Ázery.
V Jerevanu byl pak v letech 1993-2007 ministrem obrany, rok byl premiérem. V duchu dobře překabátěného bolševika stojí v čele konservativní Republikánské strany. Rusové zprostředkují v pokusech o urovnání karabašského sporu. 27. října se Medveděv, Sargsjan a Alijev setkali v Astrachani (předtím poprvé 17. června v Petrohradu).
President Republiky Artsach Arkadij Glinkasjan začínal jako reportér „Sovětského Karabachu“ a úřadoval v letech 2002-2007. Jeho nástupce Bako Sahakjan/Saakjan býval šéfem tajné služby a ministrem obrany. Artsach udržuje mise všude tam, kde žijí Armeni: v Arménii, Austrálii, Americe, Francii, Německu a Libanonu.
Ropná dynastie
Arménský nepřítel, Republika Ázerbájdžán, má na rozdíl od obou (nebo třech?) chudých křesťanských států na jižním Kavkazu nesmírnou výhodu nerostného bohatství. Slovo Baku bylo synonymem pro naftové či ropné bohatství a olejnatá surovina se v zemi turkických Ázerů šíitského vyznání těží přes 130 let. Jejich vládci jsou obletovaní a na dodržování lidských práv proto nikdo ve světě nehledí.
Prvním hlavou nezávislého Ázerbájdžánu byl Ajaz Mütallibov (dnes 72), studovaný chemik, ředitel továrny na ledničky v Baku, milovník Presleyho a Beatles, a ovšem dobrý partajní kádr a dokonce roku 1990 šéf ázerských komunistů; když se téhož roku stal presidentem, svou rodnou stranu brzy na to rozpustil.
Po neúspěších ve válce s Armény byl vojáky vyhnán a roku 1992 utekl do Moskvy, odkud jako „sociálně demokrat“ se na dálku pokouší zasahovat do politiky. Na jeho podporu dokonce krátce na jihu země vyhlásili příznivci republiku Talyš-Mugan, ale s tou udělal krátký proces Alijev.
Po krátkých mezivládách byl demokraticky zvolen presidentem roku 1992 Äbülfaz Elçibäj (zemřel roku 2000), orientalista a sovětský disident z Nachičevanu, prozápadní národní demokrat s vidinami na propojení všech turkických národů. Prosadil odchod ruské armády ze země, ázerština se přestala psát namísto kyrilicí latinkou a získal od Rusů čtvrtinu kaspického loďstva, ale také jemu po roce zlomila vaz válka s Armény.
Umělec převleků
Povstali proti němu vojáci pod vedením Surata Husejnova a Elçibäj uprchl do rodného Nachičevanu. Na pomoc přizval do Baku jiného nachičevanského rodáka, „starou gardu“ Hejdara Alijeva, který se jako čerstvý předseda parlamentu se vzbouřenci dohodl, a po několika dnech Elçibäjovy nepřítomnosti sám se dal prohlásit presidentem.
Alijev se k uprchlíkovi zachoval královsky, povolil mu návrat do Baku a Elçibäj roku 2000 zemřel v ankarské nemocnici na rakovinu prostaty. Doma dostal státní pohřeb: kuriosní příběh, kdy generál sovětské KGB pohřbívá svou bývalou velkotureckou disidentskou oběť.
V Alijevovi dostali Ázerové zkušeného mocenského lišáka, který dokázal jít s dobou a světu se presentovat jako důvěryhodný osvícený vládce liberálního ropného emirátu. Hejdar Alijev (ázersky Hejdär Älirza o?lu Älijev) se narodil roku 1923 v Nachičevanu a původně se jmenoval Ali. Zkoušel v Baku studovat architekturu, ale to se už poruštil jako Gejdar Alijevič Alijev.
Podle jedné biografické verse, která neladí s kultovním životopisem, ze roku 1941 vyhnul povinnosti narukovat do války zfalšováním dokladů. Od roku 1944 pracoval v NKVD, předchůdkyni KGB a dostával mimo jiné úkoly na ázerském severu Íránu, který Rusové drželi do roku 1946. Po válce dostal diplom z akademie státní bezpečnosti v Leningradu a v Baku udělal závratnou kariéru, během níž to dotáhl až na generála KGB.
Od roku 1967 řídil KGB v Ázerbájdžánu a o dva roky později ho vůdce bolševiků Leonid Brežněv, tolik milý českému čtenáři, udělal prvním tajemníkem Komunistické strany Ázerbájdžánu, skutečným sovětským satrapou v Baku. Alijev, který miloval přepych, kázal proti korupci a jak si přála moskevská vrchnost, tu a tam dal někoho i zavřít. Roku 1975 poslal za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví na smrt pět soudruhů ředitelů, kteří nepatřili mezi „jeho lidi“.
Ropným emírem
Sám však kryl své komplice z už tehdy silné mafiánské sítě a měl podle ázerských emigrantů a disidentů podíly na podloudném businessu s kaspickým kaviárem, zeleninou a bavlnou; měl prostě republiku pod kontrolou.
Podporoval své rodáky a mimo jiné se roku 1982 zasloužil o růst šachového velmistra Garryho Kasparova, jak sám kdysi napsal, tehdy devatenáctiletého komsomolce a kádrové naděje komunistické strany, který byl od začátku moskevskými tajemníky odstrkován na úkor o dva roky staršího Anatolije Karpova.
Alijev miloval elektroniku a dobré jídlo, vesměs pašované ze západu a na boj s náboženství, opiem lidstva, moc nedal: roku 1988 bylo v Baku v provozu šest šíitských mešit, modliteben bezpočet a muftí byl velký fanda ajatolláha Chomejního.
Brežněv měl pro Alijeva slabost. Při jedné ze svých dvoudenních návštěv v Baku bydlel v paláci postaveném pro tento účel a Alijev obdaroval knížete světového revolučního hnutí diamantovým prstenem. Jeden z Brežněvových nástupců Jurij Andropov, šéf KGB, udělal svého podřízeného Alijeva roku 1982 řádným členem celosvazového partajního politbyra a prvním místopředsedou rady ministrů Sovětského svazu zodpovědného za dopravu a sociální služby (vicepremiérů bylo tehdy celkem 14).
Takhle vysoko to nikdy žádný Ázer v ruské a sovětské říši nedotáhl. Vzlet zastavil roku 1987 Michail Gorbačov, když Alijeva vyhnal z politbyra snad pro korupci (přesněji: směl odejít ze zdravotních důvodů). Měl z toho opravdový infarkt a do roku 1990 zůstal v Moskvě.
Pak vystoupil z komunistické strany, odjel domů do Nachičevanu, kde řídil autonomní samosprávu zemičky oddělené od Ázerbájdžánu pruhem Arménie (1991). Odtud podporoval válku o Náhorní Karabach a už roku 1988 o něm prohlásil, že „byl, je a zůstane neoddělitelnou součástí sovětského Ázerbájdžánu“.
Když si ho neúspěšný antikomunista Elçibäj nasadil roku 1993 jak veš do kožichu, vyměnili si na čas svá bydliště: Elçibäj se vrátil do rodného Nachičevanu a brežněvovec a nyní reformátor Alijev se už nehnul z Baku.
Dynastie z Baku
Roku 1995 se turecká tajná služba pokusila s vědomím premiérky Tansu Çillerové (vládla 1993-1996) a Šedých vlků dostat panturkistu Elçibäje zpět k moci. Jak se prokázalo při vyšetřování ankarským parlamentem, se plukovník zvláštních jednotek Rovšan Džavadov pokusil o puč, ale věrné armádní jednotky vzpouru po čtyřech dnech zlikvidovaly.
Pak už ničilo Alijeva jenom jeho srdce. Roku 1999 dostal v Clevelandu bypass, následovala operace prostaty a kýly. V dubnu 2003 ho ranila mrtvice během televisního projevu a znovu byl odvezen do Ameriky. V říjnu 2003 resignoval ne zcela v souladu s ústavou ve prospěch svého syna Ilhama a v prosinci v Clevelandu zemřel.
Alijev starší se dělal hezkým na všechny strany, od Putina dostal vyznamenání, v Americe od Clintona i Bushe uvítání na nejvyšší úrovni, dobré vztahy mě s íránskými ajatolláhy i Turky, kde se ukazoval jako panturkista. Jeho syn a nástupce Ilham (48) jde v jeho stopách. Starší Ilhamova sestra Sevil žije většinou v Londýně a asi ví, proč.
Pozornost světa přilákal Ilham jako vicepresident Státní ázerské ropné společnosti (SOCAR). Viktor Kožený, jemuž americká media s oblibou dávají přívlastek „pirát z Prahy“, chtěl v Ázerbájdžánu od roku 1994 okopírovat „úspěšnou“ kuponovou privatisaci. Údajně se dohodl s oběma Alijevy, že SOCAR odstátní a Kožený pro privatisační lahůdku našel v Americe nedočkavé investory.
Alijevové se však o poklady Baku dělit rozhodně nechtěli a roku 1998 pustili Koženého i s jeho suitou k vodě. Soud o souvisejících podvodech a úplatcích běží dodnes a Ilham Alijev vládne pevnou rukou. S manželkou Mehrivan (46), lékařkou a mezinárodně nejznámější ženou na kaspickém pobřeží, mají dvě dcery a syna Hejdara, takže nástupnictví je zachováno.

exkurs 1: Rusko, NATO, Čína a islám: velká ropná hra (2)
Expanse ruské říše do Střední Asie od 60. let 19. století vyvolala obavy Britů, aby ruští kozáci nekoupali své koně na březích Indického oceánu. Britsko-ruský souboj o vliv nad regionem a o kontrolu Východního Turkestánu (Sin-ťiang) a Tibetem se nazývá „velká hra, bolšaja igra“.
Tehdy ještě neměla surovinovou „šťávu“ a ani neměla tolik hráčů: do nové hry vstoupili namísto Britů Američané a přibyli Číňané, Indové a – sunnitští konservativci.
Ve hře jsou však i ti, které velmoci zatím přehlíželi a kteří by rádi větší kus místa na slunci: domácí mocnáři. Oblast Střední Asie je stejně výbušná jako kavkazská, ale její nejsilnější státy jsou pod stávajícími diktaturami relativně stabilní.
Výjimkou je hornatý a chudý východ Střední Asie. Kyrgyzstán od vyhlášení nezávislosti roku 1991 řídil fysik a matematik Askar Akajev (63), člen akademie věd, sice člen partaje, ale žádný komunistický aparátčík. Když začal přemýšlet o tom, že by vládu předal synovi Ajdarovi nebo dceři Bermet, ostatní kyrgyzské klany se mu postavily a prostřednictvím „tulipánové revoluce“ ho v březnu 2005 vyhnali. Žije a přednáší nyní v Moskvě.
Jeho nástupce, elektrotechnik a „krajský“ komunistický tajemník Kurmanbek Bakijev (61) je z jihu země a stejně jako Akajev se příliš nápadně staral o svou rodinu a přátele a byl až moc pročínský. Po pěti letech mu letos v březnu na dveře zaklepala další revoluce, tentokrát s ruskou pomocí, a musel uprchnout.
Jeho nástupkyně v úřadu Roza Otumbajevová (60) pracovala v sovětské diplomacii a se svými přáteli se pokouší o zavedení parlamentní demokracie do regionu, kde nikdy nic takového neexistovalo. Letos v říjnu po prvních otevřených volbách ve Střední Asii v historii získaly všechny strany zhruba stejně hlasů a první co jejich vůdcové udělali, bylo to – že odjeli společně na konsultace do Moskvy...
Ve druhé z horských a chudých republik, v Tádžikistánu, vládne od roku 1992 pevnou rukou elektrikář a námořník pacifické flotily, ředitel sovchozu a aparátčík Emomalii Rachmon (58), který ustál krvavou občanskou válku s antikomunistickou oposicí od liberálů po islamisty v letech 1992-1997, v níž zemřelo na sto tisíc lidí.
Sunnitští Tádžikové jsou jediní v oblasti, kteří nepatří mezi turkické národy, ale jsou jazykově nejbližšími příbuznými Peršanů. Jejich republika bývala v sovětské říši nejchudší zer všech, nyní má v ruce alespoň trumf, že totiž zpod Pamíru vytéká velká část středoasijského vodstva.
V uzbeckém Taškentu neohroženě vládne od roku 1989 strojař Islam Karimov (72), jehož matka pocházela z Tádžikistánu. Nejprve jako šéf uzbeckých komunistů, od roku 1991 jako president. Nemá mužského potomka a dcerám Gulnoře ani Lole, které sice jako diplomatky a módní návrhářky šíří slávu Uzbekistánu po západní Evropě, ale Uzbekové nástupnictví asi nepovolí.
Ve stejné situaci je vládce nejbohatšího ze středoasijských „stánů“, země mezi Ruskem a Čínou, Nursultan Nazarbajev (70). Syn pastevce a neomezený vládce Kazachstánu, jehož partaj drží všechny mandáty ve sněmovně, sedí na velkých nalezištích ropy, plynu a dalších surovin, ale také nemá, jak uchovat dynastii při vládě.
U moci je ocelárenský dělník rovněž od roku 1989 z éry perestrojky, nejprve jako náčelník kazašských komunistů, pak jako president. Svým Kazachům vystavěl za petrodolary ve stepi pohádkovou Astanu, nového hlavní město.
Jeho dcery Dariga, Dinara a Alija jsou sice velmi bohaté, vlivné a šikovné všemi směry (Dariga ráda vystupuje jako operní pěvkyně), ale ani Kazaši nepřipustí, aby jim vládla jakási stepní miliardářská „Libussa princeps“. A to přestož se zdá, že kazašské elity nemají nic jiného na práci, než nakupovat v Emirátech.
Nástupnické problémy měl i ve světě velmi známý Türkmenbaşi, Otec všech Turkmenů, jinak Saparmurat Nijazov. Vládl jim jako komunistický pohlavár od roku 1985 a od roku 1990 jako president. Vybudoval takový kult osobnosti, že mohl svou bizarností konkurovat severokorejským Kimům. Když neočekávaně v prosinci 2006 zemřel (66), nestačil ani vzpomenout na svou rodinu a upozaďovaného syna.
K moci se s pomocí tajných policistů dostal jeho zubař a lékař Gubanguly Berdymuchammedov (53), který úspěšně kráčí ve šlépějích svého klienta: i jeho literatura už je na školách povinná. Už se dítka učí, že Berdymuchammedova moc pochází od boha...

 

exkurs 2: Chronografie ruské expanse

 

Kavkaz a Střední Asie jsou dvě tradiční oblasti zájmu v podstatě od vikingského počátku ruských dějin. Od začátku 19. století carové zdárně na Kavkazu postupovali proti Turkům a Peršanům, ve Střední Asii proti slábnoucí Číně a z Indie nastupujícím Britům. Dnes se pokouší jít v britských stopách Američané, EU a Číňané, aby si zajistili odtud suroviny.

 

1741-1867 Ruská Amerika
1828 Rusové s Peršany si rozdělili Ázerbájdžán, mnohem větší část zůstala v Persii (Írán)
1860 Rusové získávají od Číny část Mandžuska
1864 Rusové získali východní část Arménie
1864 Rusové ovládají severní Kavkaz
1865 dobyt Taškent, 1868 Samarkand
1869-1873 ruské protektoráty nad chanáty Kokandem a Chivou a emirátem Bucharou (do 1920)
1881 připojena Gruzie
1905 po prohrané válce s Japonci vyklidili Rusové Mandžusko
1917 pád monarchie, bolševická revoluce
1922 Svaz sovětských socialistických republik (SSSR) souzakládala Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika
1924 ustaven nezávislý Uzbekistán a Turkmenistán
1929 nezávislý Tádžikistán
1936 nezávislý Kazachstán a Kirgizie
1936 rozpad Zakavkazska, nezávislost Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu
1988 zemětřesení v Arménii s 25 tisíci mrtvými; začátek arménsko-ázerské násilností a pogromů
1991 v Náhorním Karabachu vyhlášena samostatná arménská republika, začátek otevřené války, kterou přerušilo roku 1994 příměří
1991 rozpad SSSR, ustavení Společenství nezávislých států
2000 ustavení Eurasijského hospodářského společenství (EES)

 

země                             plocha       obyvatel (v mil.)
Gruzie

(bez J. Osetie a Abcházie) 57 200          4,2
Jižní Osetie                     3900             0,01
Abcházie                        8600             0,2
Arménie                         30 000           3,2
Náhorní Karabach            8200              0,1
Ázerbájdžán

(bez Náhor. Karab.)         78 400           9
Kazachstán                    2 725 000      16
Kyrgyzstán                    200 000         5,5
Tádžikistán                    143 000         7,3
Uzbekistán                     447 000         28
Turkmenistán                 488 000          5

zredukováno vyšlo v TÝDNU 44/10

 

Éra Putin: Od oligarchie ke špionokracii

 

O vládě Vladimira Vladimiroviče Putina vycházelo ve zkrácené podobě formou seriálu

v časopisu TÝDEN v číslech 01-16/08

 

Spekulace o tom, jakou fintu si nachystá Putin, aby zůstal u moci, jsou v jádru zbytečné. Nepotřebuje funkce: zbavil Rusy strachu z jelcinovského chaosu a ceny surovin jsou vysoké. Formálně v čele státu nestál ani Stalin, Mao ani Teng...

 

V Rusku platí, že kapitalismus je nejvyšší stadium socialismu. Poněkud modifikovaná poučka revolučního masového vraha Vladimira Iljiče Lenina se zjevně stala erbovním heslem nového Ruska. Soudruzi kapitalisté nejsou tak brutálně bolševičtí, jako jejich čínští a vietnamští soudruzi, ale jako oni si také nikoho nepřipouštějí k tělu.
Nahoru nesmí téměř nikdo, kdo nebyl v tajné policii, nebo není hodně dobrý známý někoho takového. Rusku vládnou špioni, kteří umějí všechno, co k oboru patří. Matou nepřítele, říkají-neříkají pravdu, jsou a nejsou vidět, jejich finanční zdroje jsou tajuplné jako krasové říčky.
Ke kremelskému byzantinismu patří kult osobnosti, pletichy, tajemné zákulisní hry, mysticismus, podivná úmrtí. Také exmarxistický president, který chodí do kostela, a soudruzi zbohatlíci, kteří církvi věnují miliony.
Systém putinismu, putinovština
Síť ruských státních či státem kontrolovaných exportních firem spočívá z velké části na záhadných finančních tocích přes adresy v chladivých alpských zákoutích Lichtenštejnska, Švýcarska a Rakouska, nebo na středomořském Kypru či v Karibiku.
Systém připomíná financování Leninovy revoluce z roku 1917 německou tajnou službou (viz TÝDEN 42/07). Utajení a ostražitost před nepřátelským světem je jednou z forem putinismu, jevu, který nastane, když stát přímo řídí tajná služba.
Stát, který nemá pevné vnitřní struktury, nezná parlamentní demokracii, charakterisuje ho manipulace mimo scénu a soustavně usiluje o velmocenské postavení, takový útvar vzbuzuje u Západoevropanů obavy. Nikdo neví, kam život s ním a vedle něho povede.
Rusové se naopak diví, proč novému Rusku Evropané házejí klacky pod nohy a proč ho odmítají vzít za sobě rovné. Zatím vrcholem ruské buržoasní revoluce devadesátých let zůstává z liberálních občanských práv právo na odchod: kdo nechce a nemůže v Rusku žít, může odejít.
Systém Putin, jemuž jeho tvůrci sami říkají suverénní demokracie, je přesněji nedefinovatelné úsilí o vyvažování, posilování a oslabování vlivu zájmových skupin z rozvědky, policie a armády v čele státní správy (siloviků, jak říkají Rusové) při zachování navenek funkčních volených institucí.
K tomu patří státní kontrola a vlastnictví surovinových zdrojů spojená se znalostí soukromých účtů a hříchů, neboli úzké spojení byrokratických, soudních a podnikatelských elit při uchování tradiční „kádrové“ politiky.
To vše přelakováno theoriemi o vlastní cestě, podivných cizincích, hlásání staré slávy a pravoslaví.
Milujeme Putina
Mládežníci mnohasettisícové organisace Naši, „avantgardy“ vládní partaje Jedno Rusko, jsou vůdcem nadšeni. Ja choču těper takovo kak Putin, Chci teď takového jako je Putin, vřeští disko.
Plakáty a mediální lázně presidentova kultu plné akce. Putin ve stíhačce, na ponorce, v džudistickém. Vladimir Vladimirovič mezi ženami, na Rudém náměstí, pod dvouhlavým byzantským orlem státního znaku, na Kamčatce. Rusové si pochvalují, že mají v čele muže, který jim vrací důvěru ve velikost, o níž si myslí, že byla slavná.
S monackým knížetem byl loni na rybolovu v sibiřské Tuvě a ruský president se znenadání ukazoval fotokamerám na koni, s ostřelovací puškou ve vysoké trávě, do půli těla. O několik let mladší olympionik Albert II. vedle něj vypadal jako strýček z venkova.
Vladimir Putin s přítelem Gerhardem Schröderem, s rodinou Bush v Kennebunkportu v Mainu na humřím summitu, Putin líbající vykulené děti. Je tak populární, že Rusové zvolí kohokoli, koho doporučí. Kdosi z novinářů poznamenal, že třeba jeho labradora Koni.
Teď mají před sebou doporučení, aby 2. března zvolili šéfa správní rady světového plynárenského gigantu Dmitrije Medveděva (42). Člověka, kterého nikdo nespojuje s minulostí v rozvědce nebo armádě, ale to, že spolupracoval s Putinem ještě v době, kdy se Sankt-Petěrburg jmenoval Leningrad a roku 2004 řídil jeho volební kampaň.
Ruský Rambo
Kdo v roce 1999 tušil, koho si to Boris Jelcin vybral za nástupce. Kremlologové, učedníci jedné z „politastrologických“ disciplin, kteří ostatně neuhodli ani rozpad Sovětského svazu, ani to, koho si v prosinci 2007 vybere Putin za nástupce, před devíti roky s titulky světových medií tvrdili: do Kremlu přišel „Jelcinův poslušný voják“ (Der Spiegel).
Z neznámého důstojníka sovětské tajné služby se stal jeden z nejznámějších mužů planety. Žije skromně, jak všichni tvrdí, nekouří, žádné aféry se ženami. Vojácky klidný, žádný partajní křikloun, germanofil.
Byl u všeho, co Rusy v posledních letech potkalo. V pozadí, ale přesto v první linii zažil perestrojku, pád berlínské zdi, rozpad ruské východní Evropy, jelcinovštinu.
Dokonce nepije, respektive hodně málo, a to je v Rusku vzácnost. U obnovovatele starých tradic podivné. Vždyť kyjevské kníže Vladimir I. dalo alkoholismus roku 986 Rusům do vínku, když odmítlo islám a rozhodlo se při volbě státního kultu pro pravoslaví. Bulharští muslimové tehdy utřeli nos mimo jiné z toho důvodu, že zakazovali jíst čuníky a nepít víno. Putinův jmenovec jim odpověděl: „Pro Rusy je pití zábava, bez níž nemůžeme žít.“
Říká to alespoň Nestorova kronika. Putin je tedy trochu jako filmový John Rambo z Arizony, o němž jeho hollywoodský nadřízený říká, že je německo-indiánsko původu.

 

exkurs: Putinova volba
V polovině prosince dávaly některé průzkumy Dmitriji Medveděvovi 63% preference, bude-li kandidátem putinovské strany Jediné Rusko (viz TÝDEN 51/07). 17. prosince předseda strany Boris Gryzlov oficiálně potvrdil Putinovo doporučení a prohlásil Medveděva za partajního kandidáta do presidentských voleb 2. března 2008.
Poprvé se o něm jako o jednom z korunních princů hovořilo v listopadu 2005, kdy byl Putinem pověřen místopředsednictvím vlády pro sociální záležitosti. Překvapivé na nástupnickém výběru bylo to, že Putin (55) v Medveděvově případu dodržel slovo. Že nedal přednost mnohem zkušenějšímu Sergeji Ivanovovi (54), kterého znal z KGB, který byl šest let ministrem obrany a od loňska je prvním vicepremiérem.
Putin je nejúspěšnějším mediálním projektem, který kdy ruské tajné služby provozovaly. Teď „se vyrábí“ Medveděv. Podle oficiálního životopisu korunního prince je z rodiny vysokoškolského učitele, vystudoval v Leningradu práva na stejné škole, kam o desetiletí předtím docházel Putin. Miluje rockové dechovky Deep Purple a Black Sabbath.
Ženat je od roku 1989 se svou láskou ze studií Svetlanou Linnikovou, která se pohybuje mezi sanktpetěrburskou smetánkou a prý stála za dohodou o navázání „družby“ mezi metropolí na Něvě s Milánem. Bujná blondýna vede nadaci orientovanou na dospívající generaci podporovanou pravoslavnou církví.
Medveděv právně ochránil zaměstnance magistrátu Putina, když byl roku 1996 obviněn z podvodů a zabránil jeho dalšímu vyšetřování (k tomu se ještě vrátíme). Putin ho roku 1999 povolal do Moskvy a Medveděv stál v Kremlu u všeho, do čeho se putinovci pustili.
Roku 2001 pomáhal při převádění televisního kanálu NTV oligarchy Vladimira Gusinského do majetku Gazpromu. O dva roky později se jako šéf presidentské kanceláře, mocenského srdce Ruska, účastnil likvidace Chodorkovského a jeho Jukosu, roku 2006 u radikálního vyjednávání o ceně plynu Gazpromu pro Ukrajinu a Bělorusko (předsedou představenstva je Medveděv od roku 2002).
Štouralové ovšem také připomínají, že v letech 1996-1999 byl v orgánech dřevařských a papírenských koncernů Ilim Pulp a Finzell, kde byl podílníkem; odešel, když se o nich psalo v nepříjemných souvislostech. Komu prodal podíly, není známo. Ve čtvrtém ročníku práv byl podle tvrzení informátora týdeníku Focus naverbován do služeb KGB. K tomu se nikdy nevyjádřil.

 

Chaosem posilněni

 

K systému Putin neodmyslitelně patří renesance ruského pravoslaví. V komunismu vychovávaný Putin, který ve svých čtyřiceti pěti letech odhalil své pravoslavné kořeny, byl v květnu 2007 z posice hlavy státu a tradičního nejvyššího představitele církevní moci motorem urovnání devadesátiletého schismatu exilového a domácího udavači prolezlého kléru. 

Připustil a podporoval návrat zbytku ruské šlechty. Osobně se u dánské královny Margrethy II. zasadil o převoz ostatků dánské princezny Dagmary, která se v Rusku jako Marie Fjodorovna stala manželkou cara Alexandra III. a matkou Mikuláše II. Nikdy se kupodivu neohradil proti výzvám na obnovu monarchie.
Věrní zbohatlíci-oligarchové fungovali často jako nákupčí uměleckých a svatých předmětů na světových aukcích, aby je pak vystavovali opět v Rusku. Na státní náklady jsou obnovovány zašlé kláštery a kostely.
Lidé z Putinova nejbližšího okolí ovšem také připomínají, že to s jeho marxismem nebylo nikdy slavné. Nebo dodávají, že zanícení pro věčnou proletářskou revoluci dobře předstíral. Než ideově vyspělý revolucionář vystupuje Putin spíše jako idol měšťácký, což je zřejmě jedním z důvodů jeho obliby mezi Rusy.
Ošklivá ohlédnutí
Na výročí obětí stalinských persekucí roku 1937 řekl loni 30. října, že takové tragedie „se stávají, když zdánlivě atraktivní, ale prázdné myšlenky jsou kladeny nad základní hodnoty, hodnoty lidského života, práv a svobody“. Znělo to jako rozchod s marxleninismem.
V prosinci pro americký Time řekl, že se Rusové musejí zbavit „sovětského dědictví, kdy jsme byli mezinárodními vůdci socialistické a komunistické revoluce, kdy jsme se pokoušeli vnucovat zemím určitý způsob života; byl to omyl.“
Nicméně brzy po zvolení presidentem roku 2000 učinil sovětskou hymnu ruskou a zkázu Sovětského svazu vykládal jako největší katastrofu dvacátého století. Rozložil ho nikoli sovětský systém, ale hlavně Michail Gorbačov a jeho perestrojka. Koncentraci moci za Stalina prý země potřebovala, protože si to „doba žádala“.
Putin oprášil i jiné tradice. Pracovníci americké a britské rozvědky tvrdí, že ruské špionážní aktivity na západě dosáhly úrovně studené války. Je-li tomu tak, znamenalo by to mimo jiné i to, že ruská rozvědka aktivisovala elitní síť Luč, Paprsek, která vedla v osmdesátých letech hlavní špionážní operace KGB v německy mluvících zemích a ve východoevropských satrapiích, tedy i v České republice (k Luči se ještě vrátíme).
Rudé Rusy na Němcích vždy přitahovalo něco navíc. Snad to bylo vědomí, že za vznikem bolševického státu stála roku 1917 rozvědka císařského Německa, když vymyslela a finančně podporovala Leninův převrat. Rozvratem v Rusku si chtěli Němci uvolnit ruce k válce na západní frontě.
Ze 17. dubna 1917 se zachovala zpráva německé tajné služby ze Stockholmu, v níž se praví: „Leninův vstup do Ruska se podařil. Pracuje plně podle (našeho) přání.“ Diplomat Kurt Riezler hlásil po puči 7. listopadu 1917, že „bolševici jsou skvělí chlapíci a dosud dělali všechno moc pěkně a poslušně“.
Každý chvilku tahá pilku: dnes je na výplatnici největší plynařské firmy světa Gazpromu exkancléř Gerhard Schröder, který jezdí po Evropě a ujišťuje, že putinovci jsou dobří demokraté a putinismus medicína pro Rusko.
Špionokracie
President Putin zdůraznil, jakou důležitost klade na rozvědku, když loni 19. října uváděl do úřadu ředitele ruské zahraniční rozvědky (Služba vněšněj razvedky, SVR), nástupce první správy KGB, Michaila Fradkova (57).
Muže, který právě dosloužil jako předseda vlády, Putin zaúkoloval: „(Rozvědka) by měla rychle komplexně analysovat změny v mezinárodním obchodním prostředí, spočíst důsledky pro národní hospodářství a samozřejmě aktivněji chránit zájmy našich společností v zahraničí.“
Ruští státní obchodníci si neustále stěžují na to, že jejich investice západní partneři nechtějí přijímat a že je nechtějí vpouštět do firem. Přitom Gazprom, ale také ruské dráhy řízené Jakuninem mají velké prostředky na akvisice, především v energetice a dopravě. Ruský státní investiční fond disponoval v posledním loňském kvartálu více než stem miliard eur.
Ze strachu před podobnými zařízeními z Číny, Singapuru, Íránu a arabských států se pokoušejí Západoevropané vymezit portfolio firem „rodinného stříbra“, k nimž by takové fondy neměly přístup, nebo nemohly získat kontrolu.
Rozvědka je jednou z klíčových institucí nového Ruska. Putin do ní dosadil člověka, jemuž velmi důvěřuje. Sám v ní dělal kariéru, a jeho cesta do Kremlu je svázána s prostředím, z něhož vzešel.
Během své osmileté vlády umístil na rozhodující místa ve státní správě a v nejdůležitějších firmách lidi z rozvědky, kontrašpionáže a dalších částí sovětské tajné policie.
Američané už také měli presidentem člověka, který stál v čele CIA a dlouhé roky byl vicepresidentem. Nicméně George Bush starší nebyl agentem v poli a vliv podobných úředníků americké republiky po odchodu z úřadu bývá omezený.
Ruská federace je podivnou špionokracií, útvarem, kde příslušnost k KGB je legitimací do vládních struktur. Vyškolení a osvědčení „tajní“ jsou v konfuciánském duchu nejlepšími správci státu. Žádní navonění a poslušní Bondové s olivou, martini a děvčaty, avšak jediný stát v dějinách, kde policie neslouží, ale vládne.
Náš člověk Fradkov
Potvrdil to i Putin, když mluvil o Fradkovovi: „Myslím, že muž který řídil vládu déle než tři roky, nepotřebuje zvláštních doporučení. Protože ze svých předcházejících zaměstnání Fradkov ví, jak rozvědka funguje a zná osobně její vůdčí figury.“
? propos Fradkov. Veřejnost dosud nevěděla, že expremiér patří „k nim“. Je to zkušený harcovník sovětského vládního aparátu ze Samary (od 1972), který byl za Jelcina ministrem zahraničního obchodu (1997), za Putina šéfem daňové policie (2001), velvyslancem Ruska při EU (2003) a premiérem (2004).
Jeho nástup tehdy uvítal i Jevgenij Satanovskij (48), místopředseda Ruského židovského kongresu, slovy: „Znamená to, že ruský president je absolutní pragmatik. Znamená to, že národnost představitelova pro něho nic neznamená a že posuzuje lidi podle jejich práce a osobních kvalit... Znamená to, že dnes může být Žid v Rusku čímkoli.“

 

exkurs: Putinova rodina
Otec Vladimir byl komunista a militantní atheista, matka Maria naopak věřící a prý brávala malého Vladimira do kostela. Po Stalinově smrti v březnu 1953 synka dala pokřtít. Tvrdí to Putin ve svých pamětech Ot pěrvogo lica (2000).
Jsou ovšem také svědectví Leningraďanů, kteří tvrdili, že matka nikam nechodila a ani se nijak religiosně neprojevovala. Pravoslaví v sobě Putin objevil roku 1993 po těžké autonehodě manželky Ljudmily a definitivně (a oficiálně) k němu přilnul, když o tři roky později 12. srpna vyhořela jejich dača se saunou.
V popelu našli dělníci hliníkový křížek, který dostal od matky. Posvětil ho vodou z Jordánu během jedné ze svých cest: v Israeli byl služebně i s rodinou turisticky. Od té doby ho nosí stále na krku. Prý ho měl při sobě už během svých drážďanských let.
V září 2000 v pořadu hvězdy americké televise CNN Larryho Kinga se k náboženství nechtěl vyjádřit: „Věříte ve vyšší sílu? Věřím v lidské tvory. Věřím v dobré úmysly...“
Před vánocemi roku 2001 začal Putin dodržovat půst nařizovaný pravoslavím. Poprvé to bylo při návštěvě Severní flotily ruského námořnictva v Severodvinsku na právě spuštěné atomové ponorce Gepard, když nesnědl s námořníky oběd s makarony s masem.
Teď chodí manželský pár Putin na mše. Poprvé se v televisních záběrech pokřižoval a zapálil svíčku o vánocích roku 2006 v klášteru Nový Jeruzalém v Istře severozápadně od Moskvy. V letadle má po ruce bibli a ikonu („často létám...“).
Putinovým rádcem v náboženských otázkách se stal archimandrita Tichon, občanským jménem Georgij Alexandrovič Ševkunov (49). Jeho strýc Georgij Melnikov patří do skupiny lidí, kteří vyvíjeli sovětské raketové zbraně.
Tichonův klášter není daleko od sídla FSB (KGB) Lubjanky. Mimo jiného přivedl k Putinovi bankéře Sergeje Pugačova, který vystavěl kreditní karty Jelcinově rodině a sídlil na francouzském Azurovém pobřeží, kam jezdívala Putinova manželka za sluncem. Pracuje-li otec Tichon více pro některého z bohů nebo tajnou policii, je předmětem spekulací.
Od roku 1983 je Putin ženat s Ljudmilou Škrebněvovou (49) z Kaliningradu, studovanou španělštinářkou a francouzštinářkou hovořící i německy. Mají dvě dcery, starší Maria se narodila roku 1985 v Leningradu, Jekatěrina o rok později v Drážďanech. Obě mají německé školy.
Podle povinného majetkového přiznání má 3,7 milionu rublů, malý byt, pozemek u Sankt-Petěrburgu a 230 akcií v místní bance. Podle zjištění ruských novin Vedomosti je tento majetek polovičkou toho, co měl před rokem 2004, kdy skončilo jeho první volební období. Ostatní magnáti ruské politiky udávají v podstatě podobně nízká čísla.
Trochu jinak mluví politolog Stanislav Belkovskij, kdysi putinovec, nyní člověk z druhé strany barikády. V listopadovém rozhovoru pro hamburský deník Die Welt i jinde tvrdil, že Putin patří mezi nejbohatší muže planety.
Prý vlastní 37 procent akcií Surgutněftěgazu s tržní hodnotou dvaceti miliard dolarů. K tomu 4,5 procenta Gazpromu a v jisté švýcarské firmě Gunvor obchodující ropou drží přes svého zástupce Gennadije Timčenka polovinu; podnik měl roku 2006 obrat čtyřicet miliard USD se ziskem osm miliard.
Kdo ví, jak to všechno je. Ptejme se svých potomků...

 

Úspěšná stagnace

 

Bez energetických a nerostných zdrojů Sibiře by předuralské Rusko bylo obrovskou úrodnou zemí na východ od Evropy. Pokud by ji někdo dobře obdělával. Vlády sovětů nic takového neumějí, soukromého vlastnictví půdy nedopřávají a soustavně spoléhají na poklady vytěžené ze země.
To je ruské bohatství, o jehož velikosti není přesnějších představ. Na jeho těžbu a na rozvoj nalezišť zatím ruští mocní mnoho peněz nedali. Víceméně stále čerpají z nalezišť ze sedmdesátých let. Nová jsou vzácností.
V polovině prosince byla v autonomním Jamalo-něněckém okruhu slavnostně zahájena těžba plynu na nalezišti Južnoje Russkoje nedaleko největšího světového naleziště plynu Urengoj (v provozu od roku 1966). Společný podnik Gazpromu s BASF a E.ON je určen pro export plynu do Německa. Je ho však pouze tolik, kolik Rusové na Sibiři vytěží za jeden jediný rok.
Z perestrojky k odstátnění
Třebaže těžba ropy a plynu v podstatě stagnuje, za Putinovy vlády značně vzrostly jejich světové ceny; ze zhruba dvaceti na více než devadesát dolarů za barel. Rusko se proto zbavilo mezinárodních dluhů, zbylo na některé sociální programy a na obnovu sebevědomí, například nákladnými vojenskými gesty.
Druhý moment moci a slávy „reformátora“ Putina spočívá v tom, že do státem kontrolovaných těžařských a distribučních firem rozsadil své důvěrníky a spolubojovníky ze sovětských časů.
Z decimované vrstvy oligarchů, které zrodila gorbačovská perestrojka a jelcinovská turboprivatisace, udělal poslušné dobroděje doma i v zahraničí, nebo nechal vyrůst nové: v roce 1997 mělo Rusko registrováno ve Forbesu šest miliardářů, roku 2004 o třicet více a loni v pololetí 53.
Radikální ekonomická rozhodnutí za Jelcina a chaos v zemi, protože autorita státní a policejní moci se drolila v chaotické megakorupci a miniválkách gangů a oligarchů, přivedly hodně Rusů do velké bídy.
Přitom po fiasku perestrojky vyhlášené Michailem Gorbačovem roku 1986 očekávali od svých vůdců, že přivedou ze západu prosperitu a pořádek. Namísto toho nastal gangsterský kapitalismus bez tržního prostředí, nefalšovaná džungle.
Rusové s dědictvím hrůz páchaných po roce 1917 bolševickými vůdci Leninem a Stalinem, s dvacetimilionovými oběťmi za druhé světové války, po letech stabilisace bídy za Brežněva dorazili do éry rozpadu sovětských jistot.
Privatisatér Čubajs
Putinova vláda jakoby otočila klíčkem motoru tolik očekávané éry spásy. Rusům se dostalo klidu autoritativního režimu liberální petrolejové diktatury. Stabilita potrvá, dokud poteče černé zlato. Na koho se nedostane, má dveře do světa otevřeny...
V devadesátých letech za „cara Borise“ Jelcina Západ prohrál nenápadnou bitvu o ruskou duši. Rusové se jenom utvrdili v tom, že opět ze západu přišlo zlo. Šokovou therapii přijel roku 1991 z Ameriky hlásat zprvu zbožňovaný, pak prokletý harvardský ekonomický guru Jeffrey Sachs (dnes 53).
Měl už za sebou roli vládního poradce v Bolívii a Polsku; dnes nezmar radí institucím OSN a navrhuje, jak udělat Afriku bohatou.
Pod privatisaci se podepsal dnešní šéf státního elektrického gigantu Jedinaja eněrgetičeskaja sistema Rossiji (JES) vyrábějícího sedmdesát procent ruské elektřiny a tehdy ministr Anatolij Čubajs (52). Bývalý komunista tvrdí, že v podstatě nebylo jiné volby než mezi morem a cholerou.
V ruské „buržoasní“ revoluci se dostalo šedesát procent ekonomiky do soukromých rukou tunelováním fabrik jejich direktory pomocí příbuzných s předkupním právem, kuponovou privatisací a následnými krachy firem.
Čtyři sta soukromých fondů, které se na „kuponovce“ podílely, zkrachovalo (rozumějme: bylo vytunelováno) a na čtyřicet milionů ruských „diků“ nic nezískalo.
Opilé vítězství
Jméno člověka, který v Leningradu vymyslel kuponovou privatisaci, jež se mimo jiné uchytila i v reformistických kruzích v Československu, Čubajs nedávno prozradil magazínu Der Spiegel.
Byl to prý Vitalij Naišul´, který později zpracoval liberální ekonomický program pro generála Alexandra Lebedě, jednoho z kandidátů na presidentskou funkci z armádních řad (zahynul při havárii helikoptéry v dubnu 2002 v Sajanských horách).
Mezinárodní měnový fond (IMF) pod tlakem Spojených států, jak upozornil americký politolog Henry Kissinger (84), půjčoval Rusku za podmínek jinde na světě nemožných. Nebylo prý nikdy stanoveno, na co budou půjčky použity a vlastně ani Moskva žádné půjčky nepotřebovala. Čubajs, Jelcinův hlavní ekonomický poradce, se později dokonce chlubil, že Rusko peníze z IMF vymámilo.
Jelcin byl miláček clintonovské Ameriky a IMF v podstatě asistoval při budování podivného oligarchického systému, který později musela skupina kolem Vladimira Putina bořit, aby se zbavila konkurence.
Chaos vládl náramný. Roku 1993 divže z odporu k reformám a v klimatu ruského ponížení v Čečně nevypukla občanská válka. V září před vzpurnou dumou, která usilovala o Jelcinův impeachment, složil presidentskou přísahu jeho vicepresident, generál letectva, hrdina z Afghánistánu a lidový politik Alexandr Ruckoj (dnes 60); Rusko mělo třináct dnů dva presidenty. Jelcin tedy parlament postrašil tanky.
Ruckoj odmítl zastřelit se, strávil několik měsíců ve vězení, byl amnestován a roku 2000 se stal guvernérem Kurské oblasti.
Roku 1996 všichni mocní poskakovali kolem alkoholického Borise Jelcina, aby vydržel se zdravím a aby udržel pohromadě systém lidí a zájmů s ním spojených („rodina“). Oligarchové se složili a jejich novináři dělali divy, takže z jasně prohrané presidentské volby bylo velké vítězství nad starokomunistou Gennadijem Zjuganovem (63).

Konec liberálů na Rusi

Moskevský korespondent londýnského listu The Times Norman Stone o tehdejších poměrech v ruské metropoli nedávno napsal, že za Jelcina připomínala Berlín z posledních dnů výmarské republiky. Masově se šířící bída, bizarní obrazy manželek vojenských vysloužilců prodávajících vyznamenání svých mužů, gangsterismus a neskutečné kratochvíle výherců privatisačního binga.
Liberálové v dnešním Rusku propadli. Neuspěl ani bývalý starosta Nižného Novgorodu a Jelcinův oblíbenec Boris Němcov (48) se Stranou pravicových sil. Putinovci ji před prosincovými volbami 2007 brutálně vytlačili z politiky zastrašováním kandidátů a blokováním kampaně a jeden z Jelcinových korunních princů se do dumy nedostal.
V času evropských vánoc Němcov stáhl svou presidentskou kandidaturu a komunistický vůdce a matador presidentských voleb Zjuganov svou kandidaturu zpochybnil.
Trochu jinak je na tom Jegor Gajdar (51), s Čubajsem motor ruské privatisace. Za Gorbačova byl redaktorem ideologického časopisu Kommunist a čertví, kde se v něm vzal nápad na masivní ožebračení Rusů šokovou therapií.
Je vnukem sovětského autora slavného Timura a jeho party Arkadije Gajdara. Jegorův otec Timur Gajdar se jako korespondent listu Pravda zúčastnil na Kubě bojů proti antikastrovcům na Pláži sviní roku 1961.
Nepopulární Jelcinův reformátor, který byl několik měsíců roku 1992 předsedou vlády, dnes káže diversifikaci ruských exportů a je poradcem ministra financí Alexeje Kudrina. Říkával Rusům takové nepopulární věci, jako: „Vždycky jsme zaostávali za světem o šedesát let, a to už před dvěma staletími: za Německem zaostáváme stejně jako roku 1820.“

 

exkurs: Obnovitel ruské slávy: Putinova cesta do Kremlu

 

1952, 7. října narozen v Leningradu (dříve Petrograd a Sankt-Petěrburg)

1953, 5. března zemřel Stalin

1964 u moci Leonid Brežněv (do 1982)

1967 šéfem KGB Jurij Andropov (do 1982)

1975 Putin ukončil studium práv, během studia členem KSSS, po fakultě vstup do KGB; 1978 členem rozvědky

1982 po Brežněvovi u moci Andropov

1984 po Andropovovi generálním tajemníkem Konstantin Černěnko

1985, březen Michail Gorbačov (do 1991), glasnost a perestrojka

1885-1990 Putin nasazen ve východním Německu (NDR)

1990-1996 v různých funkcích na radnici rodného města, podniká

1991 zánik Sovětského svazu, v čele Ruska Boris Jelcin

1994-1996 první čečenská válka

1996-1998 v různých funkcích správy majetku v Jelcinově presidentské kanceláři

1998, červenec návrat do KGB, která se nyní jmenuje FSB, a to jako její šéf

1999, srpen jmenován předsedou vlády, energicky zasahuje na Kavkazu

1999, 31. prosince Jelcin resignuje a jmenuje svým nástupcem Putina

2000, březen v úřadu potvrzen volbami

2001, útok islámských teroristů na Ameriku, pozvolné mohutnění Číny a Indie, nárůst cen ropy a surovin; doma válka s oligarchy

2004, druhé volební období, restrukturalisace státem kontrolovaných strategických firem, ukazování síly Ruska ve světě

2008, březen plánována volba Putinova nástupce; doporučil Dmitrije Medveděva.

 

 

Putinův soudce Solženicyn

 

Putin rozjel roku 2000 svou pojelcinovskou rekonstrukci mimo jiné výrokem, že rozpad Sovětského svazu byla největší geopolitická katastrofa dvacátého století. Zatímco západní svět si po zániku „sojúzu“ oddychl, Rusové se svým vůdcem většinou souhlasí a velká část z nich dokonce nadšeně. Vždyť i část antisovětského disentu je v jádru proputinovská.
Nositel Nobelovi ceny za literaturu za rok 1970 a nedobrovolný emigrant (1974) Alexandr Solženicyn (89) patří mezi ně. Tvrdí, že putinovci se brání proti snahám vzbuzovat zvenčí u Rusů pocit viny, že něco spáchali.
Solženicyn, který žil ve Spojených státech dvacet let, přijal od Putina literární cenu, třebaže odmítl podobná ocenění převzít od Gorbačova a Jelcina: „Ano, Vladimir Putin byl důstojníkem tajné služby, to máte pravdu. Ale nebyl vyšetřovatelem KGB ani náčelníkem lágru na Gulagu. Zpravodajské služby, které odpovídají za zahraniční činnosti, se v žádné zemi nelikvidují. V některých se dokonce oslavují. Nikoho nenapadlo předhazovat Georgi Bushovi staršímu jeho předcházející činnost v čele CIA.“
Obnovil řád a sílu
Podle literáta, který poskytl loni na podzim vzácné interview hamburskému magazínu Spiegel, se Gorbačov „zřekl moci“ a Západu se to líbilo. Přitom dal Rusům volnost pohybu a názoru. Jelcin rychle privatisoval a povoloval vládcům údělných republik samostatnost a „svobody, kolik unesou“.
Tato věta vedla roku 1994 k eskalaci čečenské války a div, že nerozklížila ruské imperium mezi Uralem, Kavkazem, Ťan-šanem a Čukotkou.
Putin po obou reformátorech převzal chaos a ruinu Ruska, ožebračené Rusy. Obnovil řád a sílu Ruska. Komunisté zůstali jedinou organisovanou ruskou oposicí vůči Putinovi, stejně jako předtím Jelcinovi. To netvrdí jen Solženicyn.
Podle něj přišel zlom v náklonnosti Rusů k Západu nejpozději na jaře 1999 bombardováním Srbska; byl to také poslední rok Jelcinovy vlády. Oleje přilily snahy za Bushe mladšího včlenit do NATO Ukrajinu, Gruzii a další státy (když už Rusové oplakali Pobaltí).
Začátek dobrý, konec...
Nobelista (Jeden den Ivana Děnisoviče, Souostroví Gulag) hájí ruské barvy a své vise, které se plně kryjí se současnými kremelskými. Dostávají Rusy do mezinárodních sporů, ale získávají jimi také sympatie třetího světa.
Velmi špatné jsou diplomatické vztahy s Británií, protože Britové odmítají vydat uprchlého oligarchu Berezovského a jistého čečenského válečníka a Rusové na oplátku odmítají poslat do Londýna exšpiona Andreje Lugového, od prosincových voleb poslance dumy vyšetřovaného na ostrovech z vraždy jiného ruského agenta z okolí Berezovského Alexandra Litviněnka (viz TÝDEN 49/06 a 20/07).
Podobně vypadají rusko-americké tahanice o monitorovací radarové zařízení ve středních Čechách a odpalovací zařízení protiraketových střel na severu Polska. Ruští generálové rádi při tom používají mediálně atraktivních siláckých řečí, jak je znají ze školení marxleninské přípravy v Brežněvově Sovětské armádě.
Ruští politici nové éry mají ve vztahu k Západu cosi společného. Jelcin i Putin zahajovali smířlivými gesty k západu, končili své úřady ostrými slovy, jak si všimnul Andrej Zagorskij, politolog Moskevského institutu zahraničních vztahů.
Jelcin a jeho lidé hrozili v polovině devadesátých let silou, dojde-li k rozšíření NATO o země, které po druhé světové válce patřily do ruských záborů Evropy. Putinovy petrodolary nyní znamenají návrat ruského letectva a námořnictva na světové dění.
Ryzí demokrat
Solženicyn roku 1994 v americkém časopisu Forbesu předpověděl, že v 21. století nastane doba, kdy budou Spojené státy a Evropská unie Rusko hodně potřebovat. Osobně s Putinem sdílí vazbu na Německo.
Ujišťuje, že Rusko není návrat k Sovětskému svazu. Putinovské Rusko je „mladá demokracie, ačkoli z ní není ještě nic vidět“.
Jeho ujišťování nebylo myšleno ironicky. Koneckonců o tom, že Putinově prodemokratickému kursu důvěřuje, se vyjádřil roku 2005 i George Bush a potvrdil to ještě loni v létě po takzvaném humrovém summitu. Kancléř Schröder je dodnes citován výrokem, že Putin je „bezchybný, ryzí demokrat“. Také to nemyslel ironicky.
Kde je tedy chyba? Mediální klišé praví, že Putin omezuje demokracii, kterou nastartoval Jelcin. Rusko však demokracii nikdy nepoznalo a snad se tam ani nehodila. Carové s pravoslavím, natož bolševici se demokracii vyhýbali a ti druzí likvidovali. Pokud za projev svobody slova nepokládáme půtky oligarchů v mediích z devadesátých let, které za Jelcina vlastnili podle zásady „o nich všechno, o nás nic, my svatí“.
Na začátku byla práva
Ryzí Putinova demokracie se narodila před necelými dvaceti roky v KGB. Podplukovník Putin formálně opustil sovětskou tajnou policii 20. srpna 1991 a jeho resignace byla přijata den nato. V den, kdy zkrachoval protigorbačovský puč. Neschopnost tehdejšího vedení KGB pučisty zklamala.
Tajná policie měla na půl milionu pracovníků, kteří prožívali, jak tvrdívají, hluboké ponížení z gorbačovské a následující jelcinovské éry.
Putin byl podle několika svědectví zjevně členem obrozené „staré“ party, která si dala za úkol dostat se k moci a „zachránit Rusko“. Jsou ryzími čekistickými vlastenci. Putin sám roku 1999 řekl, že operativci Federální bezpečnostní služby (FSB), nejnovější podoby Čeky, svůj úkol ve vládě plní úspěšně.
Čeka, Črezvyčajnaja komissija, Zvláštní komise, lidově „črezvyčajka“, měla loňského 20. prosince se svými dětmi devadesát let. Jejím otcem byl Lenin a prvním šéfem polský bolševik ze šlechtické rodiny Felix Dzeržinskij (zemřel roku 1926).
Do Výboru státní bezpečnosti (KGB), tak se FSB jmenovala za časů sovětské slávy, vstoupil Putin v rodném Leningradu v roce 1975. Bylo mu dvacet tři a končil se studiem práv.
„Chtěl jsem odmala dělat špiona, poněvadž mne fascinovalo, co dokáže jeden člověk: více než celé armády,“ uvedl později. Také v jednom z interview řekl, že ho stalinské čistky nijak neodstrašovaly: „Byl jsem produkt sovětské výchovy k vlastenectví.“

 

exkurs: Svoboda ruského slova
Censura byla v Sovětském svazu zrušena ještě před jeho zánikem roku 1991. V Rusku se rychle rozvinul pestrý mediální trh nebývalých rozměrů. V roce 2006 registrováno více než padesát tisíc periodik. Za Jelcina si tisk a elektronická media rozdělili oligarchové a s jejich pomocí si vyřizovali účty. Navenek to působilo zdání svobody slova.
S nástupem Putina a zkrocením vzpurných oligarchů se všechna základní media vrátila pod kontrolu státu, respektive státem kontrolovaných těžařských firem (Gazprom-Media, Severstal, Surgutněftěgaz), nebo prokremelských podnikatelů. Pro mezinárodní informovanost o režimních postojích slouží provládní weby zčásti psané zahraničními novináři.
V mezinárodních žebříčcích bývají podmínky ruských novinářů a svoboda tisku hodnoceny mezi nejhoršími na světě.
V letech 1997-2007 bylo v Rusku zavražděno 88 novinářů, kteří byli kritičtí k vládě. Vrazi většinou nebyli vypátráni. Putin k tomu loni v prosinci prohlásil, že mnohdy není možné rozlišit, zda zločinnost nesouvisí také s obživou novinářů, kteří buď patří k některé z podnikatelských skupin, nebo si vydělávají na vlastní pěst: mnohdy bývají spojeni buď s businessem nebo zločinem.
Podobným způsobem shodil loňskou vraždu rusko-americké žurnalistky Anny Politkovské: v Rusku nebyla žádnou veličinou, nikdo ji neznal a ani nikdo ji nečetl, nebo málo. Podle Putina její práce neznamenala žádnou hrozbu pro úřady, ale že byla zavražděna jako náhodně vybraná na „demonstraci opovrhování úřady“.
Vzhledem k tomu, že hodně psala o poměrech na Kavkazu a o korupci a malversaci v ruské armádě, je velmi pravděpodobné, že vrahové vypátráni nebudou.
V ruské provincii žádná novinářská otevřenost neexistuje a ani neexistovala. Lokální podnikatelské a politické veličiny jsou stejně mocnou autoritou jako v podobných asijských systémech v Koreji, Japonsku, Singapuru, natož v rudé Číně.
Jasně se k mediální svobodě vyjádřil rusko-izraelsko-francouzský podnikatel vystupující často jako zástupce angolské vlády Arkadij Gajdamak (Arcadi Gaydamak), který roku 2004 koupil týdeník Moskovskije novosti: „Noviny, které jsou spoluodpovědné za veřejné mínění, by se neměly obracet proti těm, kteří jsou u vlády. Jestliže byli nositelé moci v Rusku potvrzeni demokratickými volbami, pak mediím nepřísluší, aby veřejnost pro nim popuzovali.“

 

Drážďanské roky

 

Jedním z Putinovým učitelů a přátel na leningradských právech byl pozdější první demokraticky zvolený starosta Sankt-Petěrburgu Anatolij Sobčak (1991). Když roku 1996 prohrál volby a skončil v úřadu, byl obviněn z podvodů. Koncem roku 1997 uprchl do Paříže. Beztrestný návrat do Ruska mu zaručil v létě 1999 jeho žák Putin, který byl tehdy šéfem tajné služby FSB.
O rok později však spoluautor dnešní ruské ústavy („Sobčakova ústava“ 1993) náhle zemřel na infarkt a s ním dva lidé z jeho nejbližšího okolí; spekulovalo se o otravě. Zemřel v době vrcholících privatisací stejně jako mnoho dalších veřejných činitelů ve víru kolem pozemků a obchodů s ropou.
Sobčakovo tajemství
Putin, jak uvidíme, byl několik let Sobčakovým zástupcem a řídil zahraniční styky sanktpetěrburské radnice. Po pěti letech rozvědčícké služby v Drážďanech s bohatými kontakty v celém německy mluvícím světě muž na svém místě. V jakémkoli ohledu.
Když byl Sobčak obviněn a Putin už byl po prohraných volbách bez práce, z Petrova města ho do Moskvy vytáhl jiný leningradský rodák, jelcinovský reformátor a dnes tolik proklínaný Anatolij Čubajs (a proto asi také dodnes na tak exponovaném místě šéfa distributora elektřiny JES, viz TÝDEN 3/08).
Když se Putin roku 1998 stal hlavou FSB, kolegové ze zahraniční rozvědky mu zjistili, že Sobčak byl v Paříži „vytěžován“, jak říká policejní hantýrka získávání informací z někoho, francouzskou tajnou službou.
Přitom mimo jiné „provalil“ jisté finanční operace, které mohly Putina, nyní velkého šéfa, ohrožovat například vydíráním. Někdy v této době se Sobčak směl vrátit, a pak v únoru 2000 v třiašedesáti zemřít. Jeho slávu nyní šíří jeho dcera Ksenija (26) usilující o přízvisko „ruská Paris Hiltonová“.
Soudruzi ve zbrani
Čerstvý právník Putin byl ze studií členem komunistické strany. Nikdy z ní nevystoupil, jako například nomenklaturní aparátčík Boris Jelcin, který ji však po nezdařeném restauračním puči roku 1991 rozpustil.
„Člověk z lidu“ Putin se nedíval na typy jako byli Jelcin sympatickýma očima. Pro muže z „první linie“ stáli partajní tajemníci za sovětských časů hodně vysoko, úkolující vrchnost.
Putin však má bezpochyby velmi dobré „puděro“, jak se říkávalo zkráceně obratu „původ dělnicko-rolnický“. Pro revolucionáře téměř šlechtické. Po obou rodičích je dělnické krve a jeho děd prý byl, jak sám tvrdí ve své biografii, osobním kuchařem Leninovým a Stalinovým (viz TÝDEN 2/08).
V leningradské KGB se mimo jiné seznámil s o několik měsíců mladším Sergejem Ivanovem, který studoval angličtinu, švédštinu a práva. Ivanov pak doprovázel Putina do centrály KGB v Moskvě a byl po něm roku 1999 krátce šéfem FSB. Hrál důležitou roli v Putinových vládách jako ministr obrany (2001-2007) a první vicepremiér. Je obecně pokládán za režimního muže číslo dvě.
Z Leningradu znal Putin i dalšího dnešního vicepremiéra Sergeje Naryškina (53), který má kromě razítka KGB na důchodovém listu za sebou diplomatickou službu v Belgii a dnes je rovněž zastupujícím předsedou správní rady největší státní ropné společnosti Rosněfti.
Říkají kremlologové, že je kamarád s Putinem i Patruševem, šéfem FSB, ale že nemá rád Alexandra Medveděva (52), zástupce předsedy představenstva Gazpromu, zároveň generálního ředitele Gazprom Export a RosUkrEnergo; takovým lidem se v Rusku říká gazovik a ještě se k nim vrátíme (nezaměňovat ho s ruským carevičem a šéfem Gazpromu Dmitrijem Medveděvem).
Roku 1978 Putin přešel v Moskvě do zahraniční rozvědky a v letech 1984-1985 studoval v Leningradu institut KGB, který byl později přejmenován na Andropovovův. Na akademii měl krycí jméno Platov a tak také vystupoval v zahraničí. I zde byl jeho spolužákem tehdy Naryškin.
Mjr. Voloďa hlásí příchod
Pak vycestoval. V některých německých zdrojích lze nalézt údaj, že už roku 1975 byl akreditován v Bonnu jako korespondent sovětské tiskové agentury TASS. Teprve po otrkání se prý Putin roku 1976 dostal na „akademická“ studia špionská.
Jeho velká kariéra začala zhruba ve stejný okamžik, jako všech budoucích oligarchů: po 10. březnu 1985, kdy zemřel poslední ze sovětských dinosaurů v čele komunistické strany Konstantin Černěnko (74) a do čela KSSS se dostal nejmladší z jejího politbyra Michail Gorbačov.
Tehdy začal například studovaný chemik a komsomolec Michail Chodorkovskij prodávat matrjošky s obličejem Gorbačova, ale také řezané brandy, jak jednou přiznal. Švarný Putin úspěšně vyzvídal v Drážďanech (během pěti let byl dvakrát povýšen), Chodorkovskij dovážel počítače a už roku 1988 s posvěcením nejvyšších partajních míst založil banku Menatep (srov. TÝDEN 31/03 a 23/05).
Zdá se, že v daném okamžiku byl v hierarchii revolučních proměn vychytralý pokladník místní organisace komsomolu mnohem větším přínosem pro nové Rusko než rozvědčík v cizině. Za dvacet let tomu bude úplně jinak.
S perestrojkou na krku
Když koncem února 1986 Gorbačov zahájoval osudový reformní 27. sjezd KSSS, Putin už byl v Německu; v té části, které se čtyřicet let říkalo Německá demokratická republika (DDR, česky NDR) a běžně ne příliš logicky „východní Německo“.
Jeho šéfem byl ve „východním“ Berlíně Ivan N. Kuzmin, šéf informačního oddělení KGB v letech 1984-1991 a asi nejdůležitější muž sovětské rozvědky v DDR. Kuzminovým šéfem byl v Rusku velitel rozvědky Vladimir Krjučkov (1974-1988), který byl pak posledním předsedou celého Výboru státní bezpečnosti neboli KGB (srov. TÝDEN 49/07).
Jak vysoko ve hierarchii sovětských rozvědčíků Putin skutečně stál, není známo. Vedle klasické residenční sítě totiž existovala ještě jiná, KGB v KGB s krycím názvem Luč, Paprsek. Tato instituce, o jejíž nepřerušené činnosti v zemích bývalé sovětské střední Evropy se občas spekuluje, prováděla všechny nejdůležitější operace.
V závěru bolševického impéria mezi ně nepochybně patřilo i konspirativní přechod do obchodní sféry a zajištění finančních prostředků do té doby vlastněných sovětským státem a institucemi.
Tedy česky: ukrást, co se dalo a hodně dobře to schovat, aby bylo z čeho žít, popřípadě opět z čeho spřádat další plány. Třeba o tom, jak vrátit nějakého Lenina zpět do Německa, kterého říše tak „nezištně“ exportovala roku 1917 do Ruska.

 

Z taxikáře presidentem

 

V letech 1985 až 1990 byl Putin residentem rozvědky KGB v Drážďanech. Pro Němce byl mjr. Voloďa Platov, jak znělo jeho krycí jméno i na škole. V Německu slyšel roku 1987 výzvu amerického presidenta Ronalda Reagana pronesenou u Braniborské brány: „Otevřete tu bránu, pane Gorbačove!“
V plném pracovním nasazení zažil pád berlínské zdi a sloučení obou německých států. Ale ještě předtím chaos pod povrchem perestrojky a „velký úklid“ neboli likvidaci nepříjemných dokumentů a hlavně ukrytí peněz do firem a na spolehlivá západní konta.
Na společnou službu s ním vzpomíná knižně agent, který ve světových mediích vystupuje jako Vladimir Usolcev, v ruských jako Artamonov (viz rozhovor s ním v TÝDNU 46/03).
Vystudovaný fysik a mjr. KGB Usolcev přišel do Drážďan v srpnu 1985 a seděl s Putinem v jedné kanceláři. Vydělávalo se prý tehdy 1800 východoněmeckých marek (to bylo kdysi 5400 československých korun; moc hezká gáže) a k tomu nějaké ruble, které se ukládaly doma v centrále „firmy“ či „továrny“.
Voloďa uměl
Usolcev tvrdí, že Putin byl talent na vyhledávání lidí ochotných pracovat pro sovětskou rozvědku. Vybíral v Lipsku a Drážďanech mezi studenty a těmi, kteří měli příbuzné na západě. Pracovalo pro něho asi šest lidí a často používal služeb domácí Státní bezpečnosti (Stasi), nebo dokonce Spolkové zpravodajské služby (BND) fungující v DDR, takže němečtí agenti (nebo to byli obyčejní udavači?) ani nevěděli, pro koho pracují. Osobně nikoho nerekrutoval, ale jeho činnost sledoval a zkoušel, jak se zachová.
Za služby sovětské říši prý nedostávali němečtí agenti vyšší odměny než sto „východních“ marek. Putin, kterému se v Německu líbilo a zachutnalo mu pivo, byl zřejmě v ústředí dobře hodnocen, protože byl dvakrát za oněch pět let povýšen.
Usolcev o něm říká, že byl pragmatik, spolehlivý konformista a navenek přesvědčený komunista. Na člověka z KGB prý měl vřelý vztah k Židům, což se projevilo později za jeho vlády, například při výběru premiéra Fradkova (viz TÝDEN 2/08).
Platov-Putin organisoval sovětsko-německá „přátelství“ a se svými spolupracovníky řídil operace v Rakousku, Švýcarsku i Spolkové republice. Žil prostým životem, do úřadu chodil v Drážďanech na Angelikastrasse přímo proti sídlu regionální správy Stasi a bydlel v paneláku na Radeberské ulici.
Vydíral západní obchodníky mimo jiné tím, že je v hotelu Newa dával dohromady s prostitutkami. Východoněmecké vědce, kteří usilovali o práci na západě, získával pro spolupráci s KGB a využíval přitom kontaktů s drážďanskou továrnou Robotron (říkávalo se: „kombinátem“) a bavorským Siemensem. Výsledky jeho vydírání mohly fungovat ještě dlouho po zániku DDR.
Zadní kolečka
Při setkání s jedním z nejvýznamnější německých vědců a vynálezců, slavným Manfredem von Ardenne (zemřel roku 1997) v létě 1987 v Drážďanech, rozvíjel Putin jakoby osvícen čínským reformistou Tengem dokonce theorii „socialistického tržního hospodářství“ (viz TÝDEN 7/07 nn.).
Šlechtic von Ardenne, který roku 1930 provedl první televisní vysílání, měl patenty z oboru radiotechniky, elektroniky, jaderné fysiky a v letech 1945-1954 se jako válečný zajatec podílel na stavbě ruské nukleární bomby. Za což obdržel od Stalina řád, Putinův nápad (neúspěšně) šířil v nejvyšších orgánech komunistické části Německa.
Leningradský rozvědčík spolupůsobil při konspirativním rozpouštění Stasi a přerozdělování a ukrytí majetku, jak tuší německé zdroje. Podle rešerší novináře a publicisty Ferdinanda Kroha v knize Manévry zvratu (Wendemanöver, 2005) zprostředkoval Putin v červnu 1987 schůzku svého šéfa generála Krjučkova s reformně laděnými východoněmeckými komunisty; takové typy měl na starosti.
Lze se proto snadno domnívat, že Putin patřil do elitní agenturní sítě Luč, Paprsku, sítě nezávisle fungující na ostatních částech KGB (viz TÝDEN 5/07).
Šéfem rozvědky KGB a později i Luče byl v letech 1974-1988 generál Vladimir Krjučkov (83), který v letech 1988-1991 velel celé KGB. Zemřel v Moskvě poslední listopadovou neděli roku 2007. Protigorbačovský pučista a zapřisáhlý nepřítel Jelcinův byl Putinem posléze nadšen a jeho bývalý podřízený se s ním v Kremlu radil.
Po neúspěšném puči seděl s exministrem obrany Dmitrijem Jazovem (84) a dalšími pěti pučisty v moskevské věznici, tam, kde ve vyšetřovací vazbě skončil roku 2003 také naftařský oligarcha Michail Chodorkovskij, nejdražší světový vězeň.
Vysoká hra
Na poslední chvíli zachránil Putin v listopadu 1989 z drážďanské centrály Stasi kartotéku kontaktů. Němci zjistili, že vyvíjel protiněmeckou činnost ještě po pádu zdi.
Mezi jeho dobré známé patřil i převratový premiér východoněmecké vlády Hans Modrow (listopad 1989-březen 1990), drážďanský tajemník Socialistické strany jednoty (SED), jak si komunisté říkali.
Na Modrowových osmdesátinách se letos 27. ledna sešli všichni, kteří v DDR něco znamenali, pohovořili ruský a kubánský velvyslanec a u šnapsu se zanadávalo na Gorbačova, který podle rudé elity všechno zničil.
Byly to před dvaceti roky rušné měsíce. Důstojníci Stasi začátkem roku 1989 Rusům nabízeli, že sesadí Honeckerovo vedení, kterému se Gorbačovovy zásady glasnosti a perestrojky pranic nelíbily. Ačkoli soudruzi dobře věděli, že hospodářsky stojí stát německých dělníků, rolníků a pracující inteligence krátce před totálním bankrotem.
Rusové nápad s pučem odmítli a uvolnili tak cestu ke sjednocení. Všude na východě kontrolovaly rozvědky perestrojkové hemžení a tvrdívá se, že své vlivové posice neztratily dodnes. Nikde ve státní správě se však neprosadily tolik zřetelně, jako v zemi, odkud bolševismus vzešel: v Rusku se ze služebníků partaje stali tajní policisté vládci.

 

exkurs: Naši známí z Kremlu
Když byl Vladimir Putin šéfem zahraničního oddělení sanktpetěrburské radnice, jezdíval služebně velmi často do Německa. S Hamburkem měla metropole na Něvě družbu a Putin mezi senátory hansovního státu zanechal dobrý dojem. Při vodce prý prokázal bystrost a také to, že je germanofil.
Putin dal obě dcery Marii a Jekatěrinu vzdělávat v německých školách, tak i později v Moskvě, německy mluví manželka Ljudmila. V Hamburku padla do oka Ireně Pietschové z bankéřské rodiny, která o stycích s Putinovými napsala a vydala knihu Choulostivá přátelství (Vídeň 2001).
Ljudmila Putinová jí prý vyprávěla, že jako stewardka prodávala chleby, které sama připravovala a jak jí to kapitán, jemuž z toho nic nekáplo, zakázal. O svém muži říkala, že to je správný mužský, že nepije a že ji nebije. Pravda, když večer sedává s přáteli, musí se pochopitelně k pití postarat o okurčičky a rybičky...
Putin se prý v polovině devadesátých let hlásil k jakési ruské obdobě německé sociální demokracie. Spolupracoval s firmou Intercommerz, kterou v Drážďanech založil jeho bývalý kolega ze Stasi. Ze Sankt-Petěrburgu jezdíval na důležitá jednání do Finska, poněvadž měl podle manželky Ljudmily strach, že je v Rusku všechno odposloucháváno.
Když byl Voloďa jmenován šéfem ruské tajné služby, byl s hamburským kontaktem konec: v červenci 1998 volala Ljudmila naposledy, a to z dovolené v jižní Francii.

 

Miliardy na kolečkách

 

Roku 1987 začali lidé ze Stasi intensivně myslet na zadní kolečka. Nejdůležitějšími v tomto druhu podnikání byli ve východním Německu plk. Alexander Schalck-Golodkowski (75) a náměstkyně ministra financí Herta Königová.
Prostřednictvím společnosti Komerční koordinace (KoKo; založena 1966) náležející formálně pod správu ministerstva zahraničního obchodu obhospodařovali zahraniční majetky SED, z nichž začali pro partajní a policejní kádry tvořit záchrannou síť firem a kont na západě.
Podobně postupovali vysocí důstojníci KGB, poněvadž nevěřili ve zdar perestrojky. Převáděli majetek KGB na nepřátelský západ a používali k tomu triku s převoditelným rublem. Některé firmy v Sovětském svazu totiž mohly levně nakupovat dolary a pak je s obrovským ziskem prodávat (v „socialismu“ fungovaly státem diktované směnné kursy).
Zachraň, co můžeš

Majetek východoněmeckých estébáků opatrovala v Rakousku přes firmu Novum Rudolfina Steindlingová známé jako Rote Fini. Distribuovala peníze z DDR po celém světě od Tchaj-wanu po Israel a Spojené státy.
Podobně spolupracoval s DDR vídeňský obchodník Martin Schlaff, který se specialisoval na obchody s komunistickým východem. Opatřoval soudruhům embargované technologie a techniku, například počítače.
V novém století se objeví jako jeden z lidí, který podniká s plynem Gazpromu...
Roku 1990 neviděl Platov-Putin svou agenturní budoucnost růžově. Agent Vladimir Usolcev ve své knize tvrdil, že celý systém KGB se hroutil. Obklopen transfery obrovských částek dokonce prohlašoval, že se vrátí do rodného Leningradu a že bude dělat taxikáře.
Tak špatně neskončil a zřejmě to ani nemyslel před svými přáteli tehdy vážně. Zakrátko se totiž ve městě na Něvě objevil jako pravá ruka starosty – pravděpodobně jako důstojník se zvláštními úkoly.
Kohlova vláda zametla všechna ruská negativa okupační správy východního Německa pod koberec. Dnes už nikdo účetně nedá dohromady, kolik přesně stálo spojení obou německých států, kolik odsun ruské armády, kam zmizely mnohamiliardové finanční částky na nová sídliště pro ruské vojáky doma, o obchodech ruského důstojnického světa s podsvětím apod.

Peníze stále živé
Podle odhadu německých pramenů zašantročila jenom Stasi na deset miliard eur ze svého, partajního a státního majetku DDR, než se konspirativně rozpustila. Dosud vyšetřovatelé nalezli dvě miliardy.
Později dala Spolková tajná služba (BND) pátrat po tajných účtech Stasi v Lucembursku prostřednictvím jisté najaté firmy. Zjistilo se mimo jiné, že na praní peněz původem ze zaniklé DDR se podílela významně i banka Menatep, kterou Michail Chodorkovskij založil už roku 1988 (sic!), v letech 1993-2006 podílník pověstného ropného Jukosu.
Znalosti o části toku peněz předal roku 2003 kancléř Gerhard Schröder presidentovi Putinovi. Chodorkovskij a jeho věrný obchodní přítel Platon Lebeděv byli brzy na to zatčeni a obviněni z megamalversace a daňových úniků.
Lze pouze spekulovat, zda tím Schröder pomohl Putinovi také zničit vazby oligarchů na Spojené státy a snahu amerických olejářů pootevřít síně se sibiřskými energetickými poklady.
Půjdeme-li v úvaze ještě dále, zdá se, že za Schrödera, jak také prokazuje jeho odpor k válce v Iráku, se Německo poprvé dostalo jinam, než jak by si představoval washingtonský protektor.
Doma z fronty
Kancléř-sjednotitel Helmut Kohl (dnes 77) vzpomíná, že pouze díky Michailu Gorbačovovi (76) nezasáhly ve dnech kolem pádu berlínské zdi 9. listopadu 1989 ve východním Německu sovětské tanky. KGB a „ostří hoši“ z vedení SED totiž denuncovali v Kremlu, že se v Německu chystají útoky na sovětská kasárna.
V telefonickém rozhovoru to Kohl Gorbačovovi vymluvil, protože to byly smyšlenosti. Co s tím měl společného resident Putin a jeho další přátelé ve výkonu služby v DDR, se zřejmě už také nikdy nedozvíme.
Také zůstane skryto, jaká byla Putinova role při sjednocování Německa, které se s různou intensitou připravovalo v politických špičkách obou německých států, Moskvy a Američanů od začátku osmdesátých let.
Jsou-li pravdivé skutečnosti odhalené berlínským publicistou Ferdinandem Krohem, musel spíše poslouchat nadřízené a tudíž desinformačně pracovat proti pádu berlínské zdi (viz minulý díl).
Z drážďanského pobytu měl Putin mnoho známých nejen ve východoněmecké tajné službě, ale také mezi lidmi z Německa, Švýcarska a Rakouska, kteří bývali s dederonským režimem v obchodním styku. Později řadu kontaktů obnovil.

 

exkurs: Kohl a jeho sjednocování Německa
V říjnu 1986 upozornil president Ronald Reagan při setkání v Reykjavíku Michaila Gorbačova mimo jiné na to, že Spojené státy vydávají na zbrojení 35 procent rozpočtu, ale Sovětský svaz osmdesát. Reagan argumentoval promítáním filmu o vojenské převaze Spojených států.
Komunisté v Moskvě a jinde tohle věděli už řadu měsíců. Teď poznali, že svou převahu znají i Američané. Začali hledat cesty, jak se uchovat při moci a jak porážku ideologicky svým poddaným vylíčit.
Putin v Německu měl příležitost pozorovat přerod kancléře Helmuta Kohla z odpůrce sjednocení v osobu, který se dává slavit jako kancléř-sjednotitel.Ppoprvé se o sovětské nabídce na sjednocení země hovořilo na západě Německa v souvislosti s provokativními tak zvanými Stalinovými nótami roku 1952. Kancléř Konrad Adenauer ruskou nabídku odmítl a bylo mu to oposicí předhazováno ještě v lednu 1958.
Nověji se v bundestagu o sjednocení mluvilo v roce 1987, ale Kohl a CDU opět jakoukoli zvláštní, neutrální cestu Německa nepřipustili.
Tehdy se objevil návrh na odkoupení DDR za sto miliard marek (zhruba padesát miliard eur). Východoněmecký vůdce Erich Honecker (zemřel roku 1994 na útěku před obviněním ze zneužití moci a z vlastizrady v Chile) byl ochoten jednat o částce osmdesát miliard a k jednání byl v podstatě svolný i Gorbačov, poněvadž ruská politika od konce války nikdy, ani za Stalina, rozdělení země nefandila.
K jednání nedošlo a Kohlovo vládu a Spolkovou republiku to po roce 1990 přišlo na více než bilion eur, tedy asi dva biliony marek. Jak z dokumentů dokazuje autor knihy Manévry zvratu Ferdinand Kroh, sjednocení Německa nebylo záležitostí lidu, ani náhodné konstelace, ale důsledkem dlouhých jednání a příprav, v nichž ale (západo)německá strana nebyla příliš aktivní: motorem na západě byli Američané a Reagan.
CIA jednalo s KGB o možnosti jednoho německého státu od osmdesátých let, ještě za afghánské války. Brežněvova doktrína o jediné pravdě mezi sovětskými spojenci – té ruské, byla roku 1986 nahrazena Gorbačovovou, jíž se později říkalo Sinatrova (I did It My Way), kterou světu presentoval poslední sovětský vůdce v listopadu 1988 v OSN.
V Rusku byl zřejmě nejstarším ideologem „zvratu“ mezi komunisty od roku 1979 historik-akademik Vjačeslav Dašičev (82), jednatel akademického spolku Zvezda. Agonii ideologie vývozu revoluce prodloužil roku 1982 Andropov. Přesto také trval na rozdělení Německa.
Helmut Kohl ještě koncem roku 1988 tvrdil, že německá otázka potrvá roky a ani ho nerozhýbaly přípravy na volby v Polsku a stříhání hraničních drátů v Maďarsku (obě události: červen 1989), George Bush starší hovořil už v květnu 1989 o jednotě Německa.
V Bonnu dělali, jako když neslyší. Přitom věděli, že DDR nebude moci po roce 1990 dostát svým mezinárodním platebním závazkům a že její existence je v postatě ukončena.
Hluší byli také v září 1987, kdy Honecker navštívil své rodné Sársko. Prohlásil tehdy, že si umí představit vnitroněmecké hranice na způsob hranic mezi DDR a Polskem, čili v podstatě otevřené.

 

Kapitalismus z Alp

 

Taxikářem se Putin opravdu stát nemusel, jak ve zlých časech hroutící se sovětské moci v Německu plánoval. Co dělal po návratu do rodného Leningradu bezprostředně po odvolání z drážďanské mise, není známo.
Práci a obživu však měl: až do srpna 1991 byl v řadách KGB a nepochybně měl nějaké „takové“ úkoly i doma.
Občansky se však ještě roku 1990 stal asistentem rektora Leningradské státní university s pověřením přes zahraniční styky. Po novém roce se stal poradcem starosty města.
Jeho bývalý vysokoškolský učitel, známý ruský právník a spoluautor nové ruské ústavy Anatolij Sobčak (viz TÝDEN 5/08), se roku v červnu 1991 stal prvním přímo voleným starostou města, jemuž po současném referendu o přejmenování vrátil jeho původní název Sankt-Petěrburg (v letech 1914-1924 se jmenovalo Petrograd, pak Leningrad).
Svého poradce Vladimira Putina jmenoval předsedou zahraničního výboru magistrátu a roku 1994 jedním ze dvou místostarostů. Druhým byl Vladimir Jakovlev (dnes 63), Sobčakovův nástupce.
V nových vodách
Na radnici města Petra Velikého poznal Putin zbývající skupinu lidí, jimiž se později v Kremlu obklopil. Nejvíce se však spolehl na kolegy ve zbrani, muže, kteří sloužili v leningradském oddělení KGB a většinou z města i pocházeli.
Dnes jejich mluva a zvyklosti dráždí mnoho rodilých Moskvanů, poněvadž v nich vidí gang přivadrovalců.
20. srpna 1991 opustil Putin formálně řady KGB. Bylo to v den protigorbačovského puče, který mimo jiné vyděsil i lidi ve východní Evropě. Rychle bylo po všem a hrdinou okamžiku se stal Boris Jelcin, tehdy president Ruska ještě jako sovětské svazové republiky.
Mladší důstojníci KGB vyjadřovali nespokojenost s tak zbabraným pučem, za nímž mimo jiné stál jejich nejvyšší nadřízený generál Vladimir Krjučkov (viz TÝDEN 6/08).
V ruské politice neměl Putin zpočátku příliš jasno. Sympatisoval s hnutím nejdéle sloužícího „novoruského“ premiéra Viktora Černomyrdina (1992-1998) Náš dům Rusko a roku 1995 se jako manažer ne moc úspěšně podílel na jeho volební kampani do dumy.
Partaji se říkávalo strana oligarchů a dostala jen deset procent hlasů; od roku 1999 je součástí Putinova Jediného Ruska.
Komunistický kádr Černomyrdin má o dnešní režim velké zásluhy: zřizoval Gazprom, uchránil před nájezdy oligarchů a poskytl firmu tajným policistům za základnu. Dnes je miliardářem, má 69 let a od roku 2001 je velvyslancem v Kyjevě. Poslal ho tam... Putin.
Bizněsmen Putin
Roku 1996 Sobčak prohrál v magistrátních volbách o jediné procento hlasů se svým zástupcem Jakovlevem (o Sobčakově osudu viz TÝDEN 5/08). Putin odešel ze Sankt-Petěrburgu a začala jeho veliká kariéra v srdci Ruska, v moskevském Kremlu.
Byl totiž na baltské radnici bez práce, ale s Jakovlevem to nijak nesouviselo. Když totiž skončil roku 2003 se starostováním, udělal ho president Putin zvláštním pověřencem pro oblast jižního Ruska a v letech 2004-2007 byl ve Fradkovově vládě ministrem pro regionální rozvoj.
Do Moskvy Putina ho povolal liberální ekonom a jelcinovský reformátor Anatolij Čubajs (52), který od července 1996 do března 1997 řídil Jelcinovu presidentskou kancelář (viz TÝDEN 3/08). Opatřil mu místo ve správě kanceláře, kam nastoupil v srpnu 1996. Na taxikářskou licenci ani tentokrát nedošlo...
Kromě místostarostování v Sankt-Petěrburgu byl Putin v devadesátých letech členem řady radničních institucí a velmi často jezdíval služebně do Německa. Ne všichni budoucího pána Rusi na radnici milovali. Roku 1996 byl dokonce vyšetřován kontrolní komisí města za špatně vedenou funkci.
Udělil povolení s podhodnocenými cenami na export neželezných kovů v hodnotě 93 milionů dolarů, za něž se měly dovést do města potraviny („potravinová aféra“). To se nestalo a komise doporučila jeho odvolání. Nebyla však vyslyšena.
Před dalším vyšetřováním skandálu a před zatčením ho prý tehdy zachránil o třináct let mladší právník a absolvent stejné fakulty. Jeho jméno? Dmitrij Medveděv (viz TÝDEN 1/08)...
Temné obchody
Putin podnikal po roce 1990 i privátně. Od roku 1992 byl v dozorčí radě německé společnosti St. Petersburg Immobilien und Beteiligungen AG (SPAG) se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem.
Její tehdejší společníky a jejich vazbu na tzv. tambovskou mafii pašující z Německa kradené vozy a v opačném směru drogy a prostituci roky vyšetřuje Spolkový kriminální úřad (BKA).
Za šéfa tambovské mafie je pokládán jistý Vladimir Kumarin alias Barsukov, který byl ještě nedávno formálně asistentem poslance, žurnalisty, filmaře, chovatele koní a televisní hvězdy Alexandra Něvzorova (49).
Kumarin začínal koncem osmdesátých let v Leningradu jako pouliční prodavač baseballových čepic, chlebíčků, květin a jeansů.
Reportérovi Spiegelu se před čtyřmi roky chlubil, že Putina zná odjakživa, ale o obchodech s firmou SPAG mluvit nechtěl. Když Sankt-Petěrburg roku 2003 slavil 300. výročí založení (a o tři roky později se tu konal summit G-8, jehož je Rusko plnohodnotným členem od roku 1997), měl prý dohodu s ruským presidentem, aby zajistil v ulicích a okolí města klid.
Ať už byly kontakty Putina s podsvětím obchodujícím mimo jiné také s ropou jakékoli, generální prokurátor Jurij Čajka dal v srpnu 2007 Kumarina zatknout a obvinil ho z banditismu a organisování zločinecké skupiny.
Podle mnichovského magazínu Focus vše ukazuje na Putinovu spoluúčast při masivním praní peněz přes účty v jednom alpském daňovém ráji. Jeden z jednatelů SPAG byl také obviněn z praní peněz ve Spojených státech.
Jak časopis poznamenává, je těžké v pohybu peněz něco dokazovat a současnému ruskému presidentovi už vůbec ne: jeho kancelář nikdy na dotazy redakce neodpověděla.
Pozemkové spekulace
Focus však tvrdí, že cesta k ruskému kapitalismu vedla přes lichtenštejnské účty, které spravoval jednatel SPAG Rudolf Ritter („Generalkonsul“), jehož bratr býval v knížectví ministrem financí.
Banky v panství Lichtenštejnů jsou světově vyhlášeny jako spolehlivé úložiště a překladiště peněz. V devadesátých letech se o ně vážně i nevážně zajímali vyšetřovatelé řady skandálů z mnoha policejních sborů (mimo jiné černé fondy CDU roku 1999).
Od roku 2006 má Spolková zpravodajská služba (BND) k disposici velkou část databáze zahraničních klientů knížecí banky LGT, mimo jiné s údaji o bohatých Rusech. Němci údaje poskytli mimo jiné britským a americkým daňovým úřadům.
Tím, zda jsou mezi údaji také jména „nadací“ Putina nebo jeho lidí, se BND nijak nechlubí (srov. TÝDEN 8/08).
Podle Focusu převzala delikátní aktivity SPAG firmička Internexco GmbH., ale o jejím spojení s Kremlem se nelze ničeho dozvědět. Jeden ze svědků v případu SPAG dokonce vypověděl, že firma nakoupila v St. Petěrburgu pozemek, který pak vlastnily Ljudmila Putinová a další tři manželky petrohradských potentátů.
Manželé Putinovi si pořídili roku 1992 na východním břehu Komsomolského jezera (autentický název) u Sankt-Petěrburgu daču, jak Rusové říkají svým weekendovým chatám, domečkům a někdy i hradům na venkově. Roku 1996 vyhořela a kromě toho, že se pak definitivně dal na pravoslavnou víru křesťanskou, Putin se svými sousedy založil družstvo Ozero, do něhož spojili své pozemky (srov. TÝDEN 2/08).
Mezi sousedy byl jistý Vladimir Smirnov, který podle zjištění Focusu patřil mezi zakladatele SPAG a měl obchodní kontakty s předpokládaným šéfem tambovské mafie Kumarinem alias Barsukovem.
Jiným sousedem a vrstevníkem byl Vladimir Jakunin, dnes šéf ruských železnic a předtím člověk z leningradské KGB, nebo Jurij Kovalčuk, dnes ředitel Rossia Bank.
Poslanec Ivan Rybkin (62), předseda dumy v letech 1994-1996 a předseda bezpečnostní rady v letech 1996-1998, který se roku 2004 pokoušel o presidentský úřad, tehdy tvrdil, že Putin je zadobře s Leningraďanem a důstojníkem KGB Gennadijem Timčenkem, který je též finským občanem a ve Švýcarsku údajně vlastní firmu Gunvor obchodující ropou (o Putinových cestách do Finska viz 6/08).
Poslanec říká, že džudista Timčenko ovládá Surgutněftěgaz a že drží třicet procent Rosněfti a podíl v Gazpromu. Prý pro Putina, jak v poslední době připomínají lidé z druhé strany kremelských zdí (viz TÝDEN 2/08).

 

Moskevské finále

 

V Moskvě se na přelomu let 1996 a 1997 schylovalo ke katastrofě. V zemi panoval chaos a nikoli president silné ruky, ale vůle skupin privatisačních zbohatlíků, kteří byli na koni. Složili se na volební kampaň Borise Jelcina, který jim dával jistotu, že nebude s ničím hýbat, a hlavně ne s nimi.
Lidé jako Putin stojící ve službách státu, viděli v Jelcinovi sovětskou vrchnost. Stejně jako řada jiných komunistických aparátčíků zaniklého socialistického bloku, i Jelcin chtěl radikálně liberální reformy státně dirigovaného hospodářství.
V lednu 1992 uvolnil ceny nejen potravin a při raketovém nárůstu životních nákladů a zoufale nízké platební disciplíně zaměstnavatelů přišli desítky milionů Rusů o své úspory. O rok později se v říjnu zbavil parlamentní oposice, která obsadila Bílý dům, tehdy sídlo sněmovny.
Dal do ní střílet tanky a během pokusu o převrat, kdy Rusko mělo dva presidenty a stálo na pokraji občanské války, zemřelo nejméně na dvě stě lidí („druhá říjnová revoluce“; viz TÝDEN 3/08).
V letech 1994-1996 neuspěla armáda ve válce s Čečenci, za níž zemřelo osmdesát tisíc lidí; byla to první prohra ruské armády od dob občanské války. Jelcina nebylo mnohdy vidět řadu měsíců a Rusům se stal symbolem nevypočitatelnosti a neschopnosti.
Dostal pět bypassů a ve světě byl karikován jako opilý ruský medvídek, kterého už není se proč bát (viz TÝDEN 18/07). Rozvrat a ožebračení Rusů dovršila finanční krise roku 1998, když byl uvolněn kurs rublu (viz TÝDEN 3/08).
Kremelská školení
Putin postupoval v kremelských sférách relativně rychle. Začínal v srpnu 1996 jako zástupce šéfa kanceláře správy presidentského majetku vedené Pavlem Borodinem (61). Mužem, který zná tajemství finančních machinací Jelcinova klanu a ví, co všechno obnášela mezinárodní aféra Mabetex, při níž zmizely 492 miliony dolarů (viz TÝDEN 37/99, 32/00 a 47/05).
Putin ho roku 2000 pověřil funkcí státního tajemníka řídícího podivný státní útvar jménem Svaz Ruska a Běloruska; formálně existuje dodnes. Borodin byl roku 2001 ve Spojených státech v souvislosti s aférou Mabetex zatčen a vydán ke stíhání do Švýcarska, kde byl odsouzen k pokutě tří set tisíc franků, ale tajemníkem největšího konfederativního státu planety je nadále.
Kausou se do roku 1999 zabývala švýcarská prokurátorka Carla Del Ponte, která loni o silvestra skončila s funkcí hlavní vyšetřovatelky mezinárodního soudu nad zločiny spáchanými v bývalé Jugoslávii (ICTY) a stala se velvyslankyní Konfederovaných v Argentině.
Borodinovým nástupcem se stal Vladimir Kožin (49), Putinův známý ze Sankt-Petěrburgu, kde měl na starosti kontrolu firem se zahraniční účastí.
Kosovarská stopa
Putin měl od léta roku 1996 na starosti zahraniční majetek kanceláře presidenta Ruské federace odhadovaný na tři sta miliard dolarů z celkových asi 650 miliard.
Šéf kremelské hospodářské správy (Upravljenije dělami presiděnta) je pánem nad rozsáhlým impériem průmyslových podniků, nemovitostí, hotelových komplexů, loveckých objektů, stavebních firem, lodí, letišť a letadel.
Kremelský majordomus zaměstnává asi šedesát tisíc lidí, z toho 350 v Kremlu. Bohatství povstalo roku 1917 ze znárodněného majetku carského.
Kosovarec Behgjet Isa Pacolli (56) sídlící v italské části Švýcarska, jehož renovační firma Mabetex, součást Mabetex Group, byla tak blízko kremelských tajností, neposloužil Jelcinově rodině jen jako převodník majetku do ciziny, jak se soudívá (viz TÝDEN 47/05).
Možným důsledkem jeho jistého vlivu mohlo být například i to, že za kosovské války se Rusko nijak výrazně neangažovalo prosrbsky, ani když NATO na jaře 1999 bombardovalo Bělehrad (o Jelcinově sporu s tehdejším premiérem Primakovem bude ještě zmínka).
Kousek od vrcholu
Jelcin Putina po několika měsících povýšil a jmenoval ho v březnu 1997 zástupcem hlavy celého teamu presidentské kanceláře, kterým se právě stal Valentin Jumašev (a byl jím do prosince 1998). V květnu 1998 se stal prvním Jumaševovým zástupcem pověřeným otázkami regionální zprávy.
Byl to zajímavý skok kupředu, protože nahradil Viktoriji Mitinovou, přítelkyni Jelcinovy dcery Taťjany Ďjačenkové (nyní Jumaševové), o níž se traduje, že byla šedou eminencí života Kremlu.
Putina stále nikdo neznal a ani zdaleka nebyl Jelcinovým korunním princem. Někdy v této době mizely v nenávratnu šance Borise Němcova (48), slavného svými reformami v Nižném Novgorodu (dříve Gorkij). Roku 1993 reformátor prý oslnil Margaretu Thatcherovou při návštěvě města. Rusy liberalismus oslňoval výrazně méně a jeho Strana pravicových sil založená roku 1999 v dumě zastoupena není.
25. července 1998 se z Jelcinova rozhodnutí Putin stal šéfem FSB a Sergej Ivanov jeho zástupcem. Po sedmi letech „obskurních“ povolání kdesi po magistrátech a jakéhosi obchodování konečně správná práce pro správné muže: zpět ve Výboru státní bezpečnosti, Komitětu gosudarstvennoj bezopasnosti (KGB), který se od roku 1991 jmenuje Federální bezpečnostní služba, Feděralnaja služba bezopasnosti, FSB.
Prohlásil tehdy, že se vrací tam, kam patří. Tedy mezi strávníky ústřední kantýny v Lubjance (viz TÝDEN 4/08). Svět stále ještě neviděl, jak nad Rusí vychází velká hvězda.
Při správě presidentského majetku měl Putin čas na vylepšení svého „cévéčka“. Tituly se nosí všude na východě a po rakouském vzoru jsou jimi posedlí i Rusové. Putinovu doktorátu z ekonomiky (v roce 1975 dokončil občanské právo) však vůbec nesluší příběh s disertační prací z července 1997 na Báňském institutu v St. Petěrburgu.
Spis Strategie plánování regionálních zdrojů v období utváření tržních vztahů prý nebyl vůbec původní a šestnáct ze dvaceti stránek bylo převzato z jedné starší práce jistých dvou amerických profesorů.
Autor Putin
Putin se v loňském prosincovém rozhovoru pro americký žurnál Time pochlubil, že jeho vztah k tržní ekonomice byl vždy kladný a že „nemusíte být expert, abyste pochopil, že tržní ekonomika má před plánovanou velké výhody“. Vyškolený marxista prý o tom psal ve své disertační práci pro získání PhD., jak Timu řekl, ale o okolnostech vzniku spisu nehovořil a ani nebyl tázán.
Posedlost akademickými tituly se v dumě projevila tím, že více než polovina poslanců měla titul. V dnešní páté dumě je ze 450 poslanců 440 vysokoškoláků, z toho jeden ještě studuje a deset zákonodárců jsou středoškoláci.
Kolují však zlomyslné řeči o tom, kolik stojí pořízení disertace a v novinách se objevují nabídky na jejich sepsání.
Putin vydal ještě jednu knihu. S Alexejem Levickým a Vasilijem Šestakovem se spoluautorem knihy Džudo: historie, teorie, praxe, což nepochybně plagiát nebude a roku 2004 vyšla v anglickém překladu.
Putin býval za mlada mistrem Leningradu, vlastní šestý dan a je „mistr sportu“ džuda a samba. Sportovat začal roku 1971 a je zachována fotografie, jak metá k zemi školitele. Dodnes, jak prozradil v Time, se ráno dvě hodiny denně věnuje sportu; pokud mu to pracovní režim dovolí.
Den před vánocemi při otevírání továrny japonské automobilky Toyoty u Sankt-Petěrburgu Putin oznámil, že vydá se slavným džudistou Jasuhirou Jamašitou (50) instruktážní DVD s příručkou, kde oba na sobě předvádějí taje tohoto bojového umění.
Džudista Šestakov (54) nezapadl. Od letošního února předsedá dozorčí radě Národního informačního centra a za partaj Spravedlivé Rusko je i v dumě.

 

exkurs: V Jelcinových službách
Vedle podivné disertační práce kremelského úředníka Putina je neméně nechutný příběh generálního prokurátora Jurije Skuratova (56), který Putina „proslavil“ za jeho úřadování ve FSB.
Vladimir Putin byl vedle svého funkce hlavy tajných služeb od března 1999 také předsedou Bezpečnostní rady Ruské federace, poradního orgánu presidenta Jelcina. Jeho základní povinností ve funkci tedy bylo chránit svého šéfa.
Skuratov (v úřadu 1995-1999) to zřejmě myslel s potíráním korupce vážně, takže při vyšetřování podvodů v Aeroflotu do jeho hledáčku vklouzl i Kreml a jeho vládce Boris. Když nepomohly hrozby, došlo na osvědčené praktiky. Rusům bylo ve státem kontrolované televisi předloženo video, kde muž podobný Skuratovovi řádí v posteli se dvěma ženami.
V dubnu 1999 uspořádal šéf FSB Putin a ministr vnitra Sergej Stěpašin (ze zákona Putinův nadřízený a sám ředitel FSB v letech 1994-1995) tiskovou konferenci. Podle Putina dospěli analytici FSB k závěru, že na kasetě je Skuratov a že obě ženy zaplatili jistí lidé vyšetřovaní z kriminálních zločinů. Skuratovův boj s korupcí skončil a Putin měl hezkou čárku.

 

Úkol splněn: Z Jelcina na Putina

 

Rok 1999 měl u Putinů strhující závěr. 9. srpna jmenoval Boris Jelcin ředitele tajné policie FSB Vladimira Putina předsedou vlády a 31. prosince svým nástupcem v Kremlu. Byl na konci svých sil a vzal, koho měl nejblíže a od koho dostal slib bezpečnosti a beztrestnosti pro své nejbližší.
V březnu 2000 byl Putin presidentem zvolen a poprvé přísahal 7. května.
Na konci Jelcinovy vlády bylo Rusko v podstatě v bankrotu. Mávnutím kouzelného proutku se však tok peněz z ropy a plynu začal otáčet zpět do Ruska. Během druhého Putinova mandátu po roce 2004 vyskočily i ceny ostatních surovin, po nichž hladovějí mohutnící ekonomiky Číny a Indie.
Jestliže kolem 11. září 2001 byla světová cena ropy na 27 dolarech za barel a pod třiceti byla v březnu 2003, když Bush roztočil šílenou iráckou ruletu, minulý týden překročila sto pět dolarů (v přepočtu na reálné ceny z roku 2003: 92 USD).
Vyšla hvězda
Putinova jmenovací procedura byla v duchu kremelských šachových partií. Než Jelcin propustil ze svých služeb po třech měsících v úřadu předsedy vlády generála Sergeje Stěpašina (56), který v letech 1994-1995 řídil FSB a pak ministerstva spravedlnosti a vnitra, jmenoval Putina jedním ze tří vicepremiérů.
Na Putinově kariéře je mimo jiné pozoruhodné to, že roku 1991 šel z KGB do „civilu“ jako plukovník. Všichni jeho soci v kremelské politice přitom byli generály.
Stěpašin, jehož Jelcin až do tohoto okamžiku pokládal za svého nástupce, byl nepochybně muž na svém místě. Mezi Rusy se proslavil jednou ze svých diplomových prací, jejíž náročnost se skrývala za názvem Stranické vedení hasičských sborů v Leningradu v době velké vlastenecké války. Doktorát práv obhájil roku 1994 neméně originálním textem Teoretickoprávní aspekty zajištění obrany Ruské federace.
Několik hodin po Stěpašinově vyhazovu přišlo Putinovo jmenování. V zákulisí téhož dne Putin prý kývl i na nabídku, aby se ucházel o presidentské nástupnictví.
Několik měsíců na to korunní princ provede tichý palácový převrat a neoblíbeného, silně opotřebovaného Jelcina pošle do pense.
Do té doby neznámý člověk z tajných služeb nastoupil proti tehdejším těžkým vahám ruské politiky Juriji Lužkovovi (71), moskevskému starostovi (je jím stále, ačkoli nikdy nebyl velkým straníkem, policistou či vojákem) a proti Jevgeniji Primakovovi (78), jednomu z nejpozoruhodnějších Rusů konce minulého století.
Býval starším Putinovým kolegou v rozvědce. Pochází z Kyjeva, kde se narodil jako Jona Finkelstejn. Se židovstvím se rozloučil už v dětství. Studovaný arabista, novinář Pravdy a pozdější ředitel Orientálního ústavu v Moskvě udržoval jako agent KGB styky s libyjským diktátorem Muammarem Kaddáfím a s iráckým vládcem Saddámem Husajnem.
Za Jelcina byl šéfem ruské rozvědky SVR (1991-1996), ministrem zahraničí (1996-1998) a předsedou vlády (září 1998-květen 1999).
Primakov se ostře postavil za války o Kosovo roku 1999 proti Američanům, což neměl Jelcin v záměru. Kromě toho se ho kremelský pán osobně bál a rychle ho odvolal. Kolovala tehdy po světě průpovídka, že stejně rychle, jak střídá Clinton ženy, střídá Jelcin své premiéry (viz grafiku).
Nové Rusko
Jednoho člověka z KGB Jelcin vyhodil oknem, druhého vpustil dveřmi. Ostatně Putin oba své protihráče brzy získal a Primakov mu dokonce dělal zahraničního poradce.
Putin v premiérském úřadu rychle zaujal změnou v přístupu k obnovené čečenské válce, jak Jelcinovi slíbil, častými cestami na bojiště mezi vojáky, ale také tvrdými polními akcemi.
Když nastupoval, vypukla v Dagestánu další vlna džihádu, kam se rozšířil z Čečny. Jeho hlavami byl Šamil Basajev a Jordánec Chattáb, afghánský mudžáhidovský veterán. Jejich cílem bylo vybudovat na Kavkazu jakousi federaci národních emirátů.
Ruská tvrdost na Kavkazu se sice nelíbila ve světě, zato Rusům. V novinách se objevilo přízvisko „ruský Bruce Willis“. Putin slíbil, že bude čečenské povstalce (bojeviki) „masakrovat“ všude, i na záchodě.
Putinova rozhodnost v křeslu ministerského předsedy Rusy uchvátila a jeho úspěch v parlamentních volbách v prosinci 1999 dal tušit, že on bude Jelcinovým nástupcem a ne Stěpašin. Ruská „blbá nálada“ mizela.
Velký národ, který se rád chlubívá tím, že vymyslel od sirek po rakety úplně všechno, trpí soustavným komplexem méněcennosti ze Západu a vyžaduje utvrzování své velikosti. Putin našel recept: velká slova a gesta, temný kult pravoslaví a vzpomínky na sovětské časy, jimiž z vysoké politiky „vymetl“ i komunisty, tedy ty z Rusů, kteří se nijak „netransformovali“.
Aby měl parlamentní krytí, vybavili se Putin a jeho čekisté trpělivě budovanou politickou stranou. V dubnu 2001 spojili stranu Jurije Lužkova, Vladimira Jakovleva a Jevgenije Primakova Vlast – Celé Rusko (Otěčestvo – Vsja Rossija) a Jednotu (Jedinstvo) Sergeje Šojgu, jíž fandili Jelcin i kdysi Putin, ve stranu Jediného Ruska (Jedinaja Rossija) s medvědem ve znaku (viz poměr sil po prosincových volbách roku 1999 v TÝDNU 53/99).
Do jejího čela posadili Borise Gryzlova (57), v letech 2001-2003 ministra vnitra a nyní předsedu dumy („Duma není místo pro diskusi, ale pro práci.“).
Ve volbách roku 2003 dostala partaj, která má dnes podle svých údajů více než jeden a půl milionu členů, téměř čtyřicet procent hlasů. Ve volbách v prosinci 2007 získala téměř dvě třetiny hlasů.
Co se v mládí naučíš...
Od jara 2005 ji doplňuje mládežnický postkomsomolský útvar Naši, který dnes počítá s členskou základnou 120 tisíc lidí ve věku od 18 do 25 let.
Svazáci některých jeho organisací jsou velmi agresivní vůči veškeré oposici a před loňskými volbami se dokonce jeden z vůdců rozhlasové stanici BBC „pochlubil“, že vyhrožují bizněsmenům, byzněsledi a jiným zbohatlíkům, aby jim platili chod svých oddílů. Svazáci proto dostali přezdívku Našisté.
Z 84 guvernérů jsou dnes více než sedmdesát v Jediném Rusku a Putinova partaj společensky nahrazuje KSSS: Kdo chce dělat kariéru, musí k putinovců. Začne u Našich, kteří se původně jmenovali Mladá garda Jediného Ruska a kteří pořádají veřejná vyznání lásky k Putinovi.
Dosud to byl jediný program obou spolků, modernisované verse bolševické státostrany a její komsomolské základny. Účast na akcích byla některými provinčními svazáckými organisacemi odměňována dvěma sty rubly (= 150 korun), nebo telefonními kartami. Kromě toho to dělá ve škole dobře... pro kádrový profil.

 

Vperjod, Rossija

 

V prosincovém rozhovoru pro americký žurnál Time Putin vzpomínal na svou první zahraniční cestu jako předseda vlády. President Jelcin ho poslal na Nový Zéland na summit států APEC. Po banketu ho u stolu oslovil president Bill Clinton: „Voloďo, navrhuji, abychom odešli společně.“ Ostatní politici udělali špalír a Voloďa s Billem šli ze dveří.
Takový dojem měl tehdy neznámý Rus ze svého setkání s velkým Američanem. Spekuluje se o tom, jak moc se o Putinovo premiérské jmenování zasloužil Boris Berezovskij (62). Byl nejvlivnějším z oligarchů kolem Jelcina, který ale už roku 2000 utekl do Británie, kde o tři roky později získal pod jménem Platon Elenin politický asyl.
Tímto skutkem a zároveň poskytnutím útočiště bývalému herci a bojovníku za nezávislost Čečny Achmedu Zakajevovi (51) se datuje začátek ochlazování v britsko-ruských vztazích.
Koncem listopadu 2007 byl Berezovskij v nepřítomnosti odsouzen moskevským soudem k náhradě škod a na šest let vězení za zpronevěru prostředků firmy Aeroflot, kterou v devadesátých letech kontroloval. Vyšetřovatelé tvrdí, že leteckému přepravci ukradl 215 milionů rublů (8,83 milionů dolarů).
Berezovského zásluhy
Je pozoruhodné, že Putin před deseti roky jako šéf tajné služby FSB a tajemník bezpečnostní rady pomohl dostat z úřadu generálního prokurátora Jurije Skuratova, který případ Aeroflotu vyšetřoval a nedal se zkorumpovat. Tehdy patřil Berezovskij mezi čelní opory Jelcinova klanu (viz TÝDEN 10/08).
Některé prameny tvrdící, že se vyznají v kremelských chodbách, dokonce uvádějí, že se Berezovskij u Jelcina za Putina přimlouval, aby mu dal ve vysoké politice šanci a že to byl také on, kdo přemluvil Putina, aby nabídku přijal.
Na podzim 2003 Berezovskij žurnálu Der Spiegel tvrdil, že Putina znal dobře od roku 1990. Prý ho byl čekista navštívit ve Švýcarsku a on sám byl za Putinovými na dovolené v jižní Francii (srov. TÝDEN 6/08). Potkával ho často v Moskvě a Sankt-Petěrburgu, mimo jiné jako součást Sobčakových delegací.
Španělská policie monitorovala od roku 1999 do června 2000 pět Putinových návštěv v Berezovského vile na jihu Španělska. Oligarcha se tehdy zřejmě přesvědčil o tom, že Putin nebude jelcinovským miliardářům posluhovat a že je v politice nechce vidět.
Jejich rozchod byl dokonalý: loni v létě Berezovskij v britském tisku vyzval k sesazení Putina.
Sliby chyby
Putin nesliboval Jelcinovi jen ukončení války na Kavkazu. Slíbil, že zatočí s korupcí, zmenší bídu mezi Rusy a že posílí „občanskou“ společnost. S tímto programem byl ostatně zvolen v březnu 2000 druhým presidentem Ruské federace.
Už v prvním roce vlády snížil daň z příjmu na jednotných třináct procent. Pozvolný nárůst cen ropy z 18,20 USD (1999) na 28,90 (2000) zastavil ekonomický propad. Ke slibům se ještě vrátíme.
Mediální průmysl vyráběl o novém vůdci seriály s pozitivními obrazy. Rusko bylo plné nevídaných záběrů: Putin v Alpách na lyžích, přetahování „pákou“ kdesi v Tatarstánu, president v tankistickém, leteckém, námořnickém...
Do civilní správy umisťoval na rozhodující místa generály, admirály a plukovníky. Obnovil sovětskou hymnu na změněná slova Sergeje Michalkova (95), který psal libreto hymny už za Stalina.
Putinovi neuškodil ani zánik ponorky Kursk v srpnu 2000, když na manévrech v Barentsově moři na palubě explodovalo torpédo a president pokračoval ve své černomořské dovolené. Zahynulo tehdy 118 námořníků a z velké části také z toho důvodu, že ruští velitelé odmítli rychlou pomoc ze západu. Putin pak provedl hluboké kádrové změny.
Bylo znát, že úsilí o renesanci ruské moci bylo systematické. Před osmi roky prohlásil: „Buď bude Rusko silný stát, nebo nebude vůbec žádný; rozhodně ne takový, jako doposud.“
Všem se ulevilo, že skončil jelcinismus. Nového vůdce brzy obdivovali i pučisté z roku 1991. Maršál Dmitrij Jazov (84), kdysi ministr obrany Sovětského svazu, deset let po puči chválil, že lidé jako Berezovskij a Gusinskij „opustili“ zemi.
Valentin Pavlov (zemřel před pěti roky), předposlední premiér sovětské vlády, vyzdvihoval, že ruská vláda dělá to, co se jemu nepodařilo za sovětských časů.
Válka s oligarchy
Na Jelcinovu kleptokratickou rodinu ani jeho skupinu Putin nesáhl a oligarchové ještě roku 2000 v Kremlu slíbili, že si na prvním místě budou všímat vlasti, pak teprve zisků.
Idyla soužití miliardářů s důstojníky tajné služby dlouho nevydržela. Někteří kremelskou dohodu dodrželi a jsou podnikatelskými magnáty dodnes. Jiní ale o službě vlasti měli jiné představy, neboť mluvili přímo o zavedení („obnově“) demokracie.
Nová vláda si tedy vzala k ruce zákony o neoprávněném obohacování, korupci veřejných činitelů a o účetních podvodech: k jednomu z rysů putinismu patří soudnictví na objednávku.
Výběr takové zákonnosti byl velmi selektivní. Z Ruska utekli ti, kteří se odmítli podřídit, kteří se nechtěli zbavit svých mediálních konglomerátů a kteří nechtěli přestat s politikou. Když ne do Británie (Berezovskij), tak nejčastěji do Israele (Gusinskij, Něvzlin).
Nejbohatší z oligarchů a nejútočnější z nich, ropný magnát Michail Chodorkovský (zatčen v říjnu 2003), který se vyšvihl z komsomolského funkcionáře, byl v květnu 2005 zlomen soudně osmiletým žalářem. Další proces ho čeká. Putinovi dokonce kdysi vyhrožoval, že bude finančně podporovat protikremelskou oposici, aby se Rusko stalo demokratickým státem.
Firmy Jukos, která byla roku 2004 oceněna na třicet miliard USD, nabyl Chodorkovskij za 110 milionů. Při uchování firmy by její odhadovaná cena stála nad 140 miliardami (viz TÝDEN 28/07).
Pravdu měl v tom, že celkem levně by v demokracii Jelcinova typu bez putinovců měl garantovány ropné majetky. Na stejnou „demokratickou“ garanci ale mysleli také Putinovi lidé a všude platí zásada „vyšší bere“.

 

exkurs: Povstalec Chodorkovskij
O tom, jak přišel ke svém majetku, řekl bývalý pokladník místní organisace komsomolu Chodorkovskij upřímně: „Okolnostmi, které nastaly, se tehdy akumulovaly jisté peněžní prostředky.“
Michail Chodorkovskij (44) začal velkou životní dráhu současně s Putinem. Každý jinak. Když zemřel 10. března 1985 Konstantin Černěnko, přišel do čela ÚV KSSS nejmladší člen presidia Michail Gorbačov. Studovaný chemik začal prodávat matrjošky s jeho podobou a pančovanou pálenku, opatřil si povolení na dovoz počítačů.
Putin tehdy dorazil do Drážďan. Zatímco sháněl informace pro větší slávu sovětské moci v zahraničí, doma začínala perestrojka. Chodorkovskému už roku 1988 (!) bylo povoleno „založit“ banku Menatep (dnes Bankovskij cholding Trast). Své obchody a nákupy podílů na odstátňovaných podnicích kryl firmami na Kypru nebo Manu.
S finanční skupinou Menatepu byla mimo jiné spojována aféra zmizení asi pěti miliard dolarů ruské půjčky od Mezinárodního měnového fondu. Figurovaly pak ve známé lucemburské aféře Clearstream (viz TÝDEN 19/06).
Roku 1996 s dalšími oligarchy zachránil volební vítězství opileckého Borise Jelcina, který směřoval k prohře s vůdcem komunistů Zjuganovem. Miliardáři zaplatili americké odborníky, novináře a media. Roky 1996-1999 byly velkou érou vlády oligarchů.
Roku 2002 se stal jakýmsi mluvčím oligarchů a na rok 2003 měl nachystanou fusi své ropné firmy Jukosu se Sibněftí. Nová společnost by vlastnila těžební práva na třetinu ruské ropy.
Na jaře 2003 si nejbohatší z Rusů a šestnáctý na světě naplánoval, že roku 2007 bude z velkého businessu unaven. Netušil, že v té době bude mít za sebou tři roky vězení na Sibiři.
Chodorkovského pád začal v únoru 2003. Veřejně obvinil Putinovy lidi Viktora Ivanova a Igora Sečina, že v převzetí firmy Severnaja Něfť společností Rosněfť měli osobní zájmy. Začal podporovat oposiční Jabloko, Stranu pravicových sil, ale také komunisty.
Vyjednával s americkými investory, podepsal dohodu se státní čínskou petrolejářskou společností o stavbě ropovodu ze Sibiře do Číny, ve vedení firmy měl cizí státní příslušníky, do Menatepu přitékal zahraniční kapitál; to vše dráždilo novou kremelskou moc.
Stačila jen kapička. Chodorkovskij věnoval knihovně amerického kongresu milion dolarů a v červenci 2003 jednal s americkým ministrem pro energetiku Spencerem Abrahamem. Konsultoval s lidmi z Carlyle Group a jejího okolí (James Baker, George Bush starší, John Major) a vyváděl peníze z Ruska do Menatep Group, pobočku na Gibraltaru.
Zatčen byl 25. října 2003 na letišti v Novosibirsku a obviněn z podvodů a obrovských daňových úniků (údajně 2,8 miliard eur). 31. května 2005 byl v Moskvě odsouzen na devět let vězení. S ním jeho obchodní přítel Platon Lebeděv (viz TÝDEN 23/05).
O Jukos se „postaral“ stát v moci čekistů. Vznikl jako státní podnik roku 1993 spojením těžařské firmy Juganskněftěgaz se zpracovatelskou KujbyševněftěOrgSintěsa, kterou hluboko pod cenou prostřednictvím banky Menatep roku 1995 koupil Chodorkovskij.
Po jeho zatčení bylo těžařské jádro Jukosu v prosinci 2004 z nařízení generálního prokurátora prapodivným způsobem vydraženo a připadlo státnímu koncernu Rosněfť. Zbytkový Jukos zanikl v platební neschopnosti.
Izvestije tehdy o Chodorkovského konci napsaly, že v Rusku podruhé zemřel kapitalismus. V Krasnokamensku u Čity při čínských hranicích dnes muž, jehož majetek byl odhadnut na třináct miliard dolarů, šije rukavice a košile. Možná více než čekistická vrchnost mají však strach z jeho svobody lidé jako Něvzlin, kteří ho kdysi také okrádali.

 

 

exkurs: Zasloužil se o putinovštinu (I.)

 

Obvykle se soudí, že hlavní zásluhu o raketovém vzestupu Vladimíra Vladimíroviče Putina (VVP) osudově měl oligarcha Boris Berezovskij (+ 2013). Dva roky po jeho podivné smrti se o pochybnou slávu přihlásil Sergej Pugačov (tehdy 52), jiný z oligarchů a rovněž kremelským režimem proskribovaný. 

 

„Mezi námi nevládne žádná animosita,“ ujišťoval miliardářský psanec Pugačov, „nejsem disident, kritik režimu, aktivista politické oposice.“ Myslí si, že Putinovi někdo našeptává, aby nešťastného Pugačova zničil: „Setkal jsem se s ním roku 2013 v Amsterodamu a president mne ujistil, že neví, kdo je v Rusku proti Pugačovovi.“ Prý mu mám zavolat…

 

Jistěže se nic nestalo a patnáct miliard dolarů, na tolik se kdysi Pugačovovův majetek v Rusku odhadoval, je v nenávratnu. Všichni, kteří oligarchy Jelcinovy éry nesnášejí, říkají logicky, že kradli a teď svalují vinu na Putinův režim. Ve skutečnosti to asi bude tak, že jedni zlotřilci okradli druhé a pravdu má ten, kdo je právě u moci, kdo se aranžoval s putinovštinou. Kdo nechtěl, musel z Ruska zmizet; někdy i zemřít, jako Boris Berezovskij, nebo dlouho za mříže jako Michail Chodorkovskij.

 

Sergej Pugačov utekl do Londýna roku 2011. Ruské úřady vydaly na něho zatykač za zpronevěru miliardy dolarů z Mežprombank, která rok předtím bankrotovala. Londýnský soud obsatvil Pugačovovův dvoumiliardový anglický majetek a zakázal mu vycestovat. Začátkem roku 2015 prchl oligarcha do Francie a v srpnu téhož roku se zpovídal rozhlasové stanice Svobodná Evropa/Svoboda (RFE/RL). 

 

Pugačov tvrdí, že to byl on, kdo doporučil Borisi Jelcinovi za nástupce Putina. Oddaný čekista byl od roku 1998 šéfem Federální bezpečnostní služby (FSB), nástupnické organisace KGB. Pugačov ho znal od začátku devadesátých let jako spolupracovníka sanktpetěrburského starosty Anatolije Sobčaka, u něhož řídil radniční oddělení pro styk se zahraničím. Zdálo se mu, že Putin je liberál a prozápadní, výjimka mezi tajnými policisty, kteří se stavěli proti liberálům v Jelcinově okolí. 

 

Putin ale v roce 1999 Pugačovovi sdělil, že chce dělat business a odejít do ciziny. Neuměl si sám sebe představit jako presidenta, tvrdí Pugačov, a ani prý nechtěl předsedat vládě (srpen 1999): „Měl to všechno za fantasii.“ Dlouho prý odolával a nechtěl hrát politické hry, což už roku 2001 veřejně potvrzoval novinář Sergej Dorenko, chráněnec Borise Berezovského.

 

Údajně ani Sobčak, který nenadále zesnul v únoru 2000, nebyl o Putinově cestě nahoru přesvědčen. „Putin se v žádném případě nemůže stát presidentem Ruska,“ řekl podle Pugačova exstarosta Sobčak v soukromém rozhovoru několik dnů před smrtí, „to je prostě vtip.“

 

Nebyl i kdybychom chtěli na prohlášení padlého oligarchy brát jed.

 

 

Když vládne rozvědka

 

Na veřejnosti se ruský vůdce od oligarchického systému distancoval a prohlásil se za bojovníka za spravedlnost. Skutečnost je trochu jiná. Řada oligarchů v Rusku zůstala a smí za prostředky, které za Jelcina získala obvykle stejně podvodně jako miliardáři-emigranti, šířit slávu Ruska: od Čukotky po Londýn.
Za Putina se hlavně počet miliardářů neuvěřitelně zvýšil. Ačkoli jich ve skutečnosti bude mnohem více, americký specialisovaný časopis Forbes jich letos v březnu napočítal 87, zatímco v roku 2004 jen šest.
Do první dvacítky 1125 dolarových miliardářů světa patří Oleg Děripaska (9.), Roman Abramovič (15.), Alexej Mordašov (18.) a Michail Fridman (20.). Jejich majetky byly oceněny na dvacet miliard a více. Vedle Potaninů, Prochorovů, Vekselbergů, Alekperovů, Usmanovů dělají svůj business dál a v rozsahu, který starému světu vyráží dech.
Předhánějí se v tom, kde co udělat pro státní representaci, jak vystavět olympijské Soči atd. Byusiness bez politiky, tak zněla Putinova kremelská dohoda z roku 2000.
Je pozoruhodné, jak exaltovaně tvrdě vystupoval putinismus proti „proletářské“ oposici, Rusům bez miliard. Třebaže jsou všechny skupiny slabé a rozhádané, jejich demonstrace jsou často tvrdě rozháněny a v provinciích jedinci systematicky persekvováni. Přitom nikdy neznamenali žádnou hrozbu pro režim.
Nová šlechta
Provinční byrokracie se snaží Kremlu prokazovat oddanost a aktivitu, jak zní jedno z vysvětlení. Řada provinčních partajních sporů patří do sféry „podnikatelské“ a její nízké kulturnosti: příslušnost ke kremelské partaji je totiž jeden ze způsobů, jak se zbavit konkurentů.
Z modloslužebníků s heslem Proletáři všech zemí, spojte se! se stali pověrčiví služebníci popů s přípitky carovi a uctívající svéráznou formu státně kontrolovaného kapitalismu.
Skupinu siloviků, jak Rusové říkají zaměstnancům silových ministerstev, drží dnes Rusko v moci. Jsou obvykle ze Sankt-Petěrburgu, Pitěru (proto také pitěrci), nebo jsou s někým z bývalého carského sídelního města osobně velmi dobře známí.
Všichni jsou loajální ke kořenům bolševismu a Čeky. Putin dokonce jednou řekl, že „neexistuje něco takového, jako je bývalý čekista“.
Deset jelcinovských let se kágébáci živili, jak se dalo. Ve službách oligarchů, ochranky, jako státní úředníci (viz box). Pak se objevil Putin a ze služebníků se stali páni.
KGB bývala službou pro komunisty, jejich ochrankou a zahraniční rozvědkou, doma represí proti oposici. Brežněv jí vzal právo fízlovat soudruhy, ale směla doporučovat řešení všech možných problémů.
Na rozdíl od dávných časů sovětských dnes vládne FSB přímo. A k tomu v čele klanu stojí muž, který je zároveň prvním televisním presidentem Ruska a stojí v čele teamu, který z něho udělal nejvydařenější „píáristický“ projekt tajných služeb dějin: dá pusu děvčátku, pohladí sovětskou nostalgií, dělá pořádek na Kavkazu.
Údy našeho těla
Dodnes se v Rusku udržely „revoluční“ bezpečnostní struktury s výsadním postavením tajných služeb a policie obecně. Nedůvěra jako hlavní rys bolševické revoluce přečkala buržoasní revoluci Jelcinových devadesátých let.
Je to poprvé v historii, kdy se tajní policisté dostali k demokraticky zvolenému mandátu, na který se pojí nejsilnější partaj stočtyřicetimilionové země, byrokratická síť vysokých státních úředníků, zástupců a nástupců a nejvyšších manažerů obřích státních energetických a surovinových firem.
Síť má neuvěřitelnou moc a její špičkoví lidé ovládají neuvěřitelně mocné surovinové zdroje a obchod s nimi. Jestliže za vlády sovětů Evropu strašili, teď mají páky, jak ji i ovládat. Zatím ujišťují o pravém opaku a naříkají, že jim nikdo nedůvěřuje.
V podstatě policejní elitáři neříkají nic jiného než kdysi Démokritos Abdérský: „Je těžké se dávat ovládat horšími (lidmi).“ Ke zpravodajské moudrosti nepochybně patří další Hellénova rada: „Užívej svých otroků jako údů svého těla: tohohle pro tohle, onoho pro ono.“
Velké vzory
Tajní policisté ruského modelu se opět cítí shůry povoláni; jsou nejmoudřejší mezi moudrými. Cestu k moci otevřel v osmdesátých letech generální tajemník bolševiků Jurij Andropov, jehož vládu rychle ukončila těžká nemoc ledvin (1984).
Putin na začátku své vlády odhalil v Lubjance, žlutém sídlu KGB a FSB, za carů pojišťovně, desku Andropovovi, prvnímu muži z KGB v čele Ruska.
(Před volbami roku 2004 ovšem Putin uměl diplomaticky položit květiny i k hrobu nukleárního fysika, mnohokrát vyznamenávaného Andreje Sacharova, který se stal protisovětským disidentem a roku 1975 obdržel Nobelovu cenu míru; zemřel roku 1989. Tehdy byl Putin v průzkumech přijatelný pro osmdesát procent Rusů)
Andropov nebyl pro žádné usmiřování se Spojenými státy, nechtěl, aby například tajně projednávaný návrh na pozvolné ustavení konfederace dvou německých států prozrazoval slabost ruských východoevropských satelitů.
Myslel konfrontačně. V únoru 1981 si po zpackané okupaci Afghánistánu myslel, že svět stojí bezprostředně před jadernou válkou, což vyjevil ve svých pamětech Markus Wolf, který 34 roky šéfoval východoněmecké rozvědce (zemřel v listopadu 2006).
Ohřátá studená válka
Putin neopomněl žádnou příležitost vyzdvihnout slavné předchůdce. Loni ve svátek ruských špionů, který spadá na 2. listopad, na setkání s Valentinem Korabelnikovem, který jedenáctým rokem řídí Hlavní správu rozvědky generálního štábu (GRU), největší z ruských špionážních centrál, posmrtně vyznamenal zlatou hvězdou za odvahu Žorže Kovala.
Koval alias Delmar zemřel roku 2006 ve věku 94 let a před půl stoletím nedělal nic menšího, než že pro „sojuz“ vyzvídal přímo v americkém nukleárním programu. Vyznamenání přišlo krátce nato, když britská královna vyznamenala u příležitosti svých narozenin plk. Olega Gordijevského (71), kdysi šéfa londýnské residentury KGB, který přeběhl roku 1985 a je dosud hodnostně nejvyšším zběhem z KGB na západ.
Kovalův příběh je dokonce součástí Nejnovějších dějin Ruska 1945-2006, příručce doporučené Kremlem učitelům dějepisu. Jeho práce prý významně přispěla k výrobě ruských bomb, o čemž asi Sacharov neměl ani potuchy.
Příručka schválená ministerstvem Dějiny Ruska 1945-2007 autorů Alexandra Filippova a Pavla Dalinina vychvaluje Stalina jako nejschopnějšího sovětského vojevůdce. Je testována ve školách pěti regionů, aby pak byla oficiálně doporučena. Zato Národní dějiny dvacátého století Igora Doluckého, který je ke Stalinovi kritický, už pro výuku povoleny nejsou.
Putin dobu studené války nezatracuje. Naopak hledá příležitost, jak národu připomenout zrezivělou slávu. V únoru 2004 v předvolebním „klání“ vyzval veterány bojů o Chajbarský průsmyk na afghánsko-pákistánské hranici, aby se za nic nestyděli. Zjevně za to, že neporazili Američany podporované mudžáhidy...
Na konfrontační pilu Putin tlačil až do konce své vlády. V lednu jmenoval velvyslancem při NATO vyhlášeného velkoruského nacionalistu Dmitrije Rogozina (44). V únoru Putin Rusům sdělil, že vypukly nové závody ve zbrojení, „ale my je nezačali“.
Putinovo Rusko vyznamenává zasloužilé bolševické harcovníky kulturní fronty jako Sergeje Michalkova (94), otce režiséra Nikity. Několikrát Stalinem vyznamenaný literát je autor libret všech ruských hymen, které se zpívaly po roce 1918. Roku 1943 stalinské, 1977 posloužil při brežněvovské opravě („Tykali jsme si“). Roku 1991 nebyl u ničeho, poněvadž Vlastenecká píseň Michaila Glinky byla bez textu.
Ale roku 2001 přišla putinovská hymna, návrat do sovětských časů s jinými slovy Michalkova. Nejvyšší činovník sovětského svazu spisovatelů nepochybil. Reportérovi žurnálu Spiegel řekl: „Sloužil jsem vlasti. Znal jsem je všechny.“

 

exkurs: Zasloužil se o putinovštinu (II.)
Vladimir Gusinskij (55) založil za vrcholící perestrojky v roce 1989 banku Most a prostřednictvím její dceřiné společnosti Media-Most vlastnil televisní kanál NTV a tiskové imperium, které se však zadlužilo. V březnu 2000 Kreml odmítl jeho sanaci a v červnu byl na Gusinského vydán první zatykač. V prosinci 2000 byl zatčen v pronajaté vile v Sotogrande na jihu Španělska.
Po deseti dnech zaplatil kauci dvanácti milionů marek a byl propuštěn; údajně na nátlak americké diplomacie, poněvadž byl vicepresidentem Světového židovského kongresu. Tehdy také deníku El País řekl, že Rusové nesnášejí bohaté lidi a vůbec už ne, jsou-li Židy.
Měl dobré kontakty k Alexandrovi Lebeděvovi (48), miliardáři a majiteli Národní reservní banky v Moskvě, jinak plukovníkovi rozvědky v. v. S jeho pomocí vybudoval vlastní analytické oddělení v čele s generálem Filipem Bobkovem, kdysi šéfem páté správy KGB, která za SSSR sledovala domácí oposici. K tomu měl Gusinskij údajně 1200 spolupracovníků, z toho padesát důstojníků KGB.
Své spolupracovníky dával Gusinskij školit v Izraeli, kde také vlastnil podíl na listu Maariv. Soudívá se, že izraelské kontakty znamenaly jeho konec: lidé z KGB/FSB nechtěli mít v regionu Mosad.
Mediálního imperia Gusinskij použil proti svému soku Berezovskému, když se roku 1996 stal zastupujícím tajemníkem Bezpečnostní rady Ruské federace. Tehdejší šéf FSB Nikolaj Kovaljov, bývalý Bobkův podřízený, byl jeho spojenec. Na světlo se dostaly finanční malversace Berezovského, který ale u Jelcina dosáhl toho, že Kovaljov byl v červenci 1998 odvolán. Jeho nástupcem se stal Vladimír Putin...

 

Válka tajných služeb

 

Neustálé třenice mezi reformními a konservativními křídly tajné policie v sovětských časech byly sice vděčným námětem pro scénáře seriálu 007, ale o vlastním dění v KGB se vedou jen spekulace a ani žádný z přeběhlíků nestál ve struktuře tak vysoko, aby podal jasný obraz.
KGB bylo hlavní silou perestrojky. Měla do sovětských lidí vlít nové síly, ale nevyšlo to. Za Gorbačova zapustili na šmelině kořeny pozdější oligarchové a z černého trhu se stal základ rudého kapitalismu.
Rádi se soudruzi v rozličných bezpečnostních složkách sovětského státu neměli nikdy. Panovala mezi nimi řevnivost a v podstatě přečkala do dneška.
Od léta 2007 se dokonce mluví o válce tajných služeb. Začátkem října byl FSB zatčen s několika spolupracovníky gen. Alexander Bulbov, zástupce šéfa protidrogové policie, neboť prý zneužíval úřadu a bral úplatky.
Zachraňme Čeku
Bulbův představený Viktor Čerkesov patří mezi Putinovy důvěrníky a loni v listopadu publikoval dokonce článek o čekistické válce každého s každým a varoval před dopadem na státní správu. „Čekistickou obec“ označil za skupinu lidí, kteří zachránili Rusko. Putin ho podpořil.
Generál KGB býval Putinovým a Patruševovým zástupcem ve FSB v letech 1998-2000, zatýkal kdysi v Leningradu disidenty, například malíře Julije Rybakova, poslance první novodobé ruské dumy, za to, že měl u sebe kopie Solženicynovy knihy; dostal šest let „Sibiře“.
Spekuluje se, zda Bulbovo zatčení není pomsta za vyšetřování tuctu důstojníků FSB zapletených do případů protidrogové policie.
Podle jiných spekulací, posloužily tyto případy pouze k tomu, aby Čerkesov sředitelem strážní služby Jevgenijem Murovem a šéfem presidentské ochranky Viktorem Zolotovem dostali z úřadu generálního prokurátora Vladimira Ustinova.
Ustinov byl skutečně poslán na méně významné ministerstvo spravedlnosti, kdežto prokurátorem jmenoval Putin Jurije Čajku. Kremlology to bylo vykládáno jako porážka Igora Sečina, který je s Ustinovem sešvagřen.
Hon na Sečina
Šéfem Rosněfti je Sergej Bogdančikov. Býval funkcionářem Jednoho Ruska, ale soudruzi ho vyškrtli z kandidátky, třebaže patří mezi putinovce. Patří totiž také mezi blízké Sečina, který je v Rosněfti předsedou dozorčí rady, jinak náměstek presidentské administrativy. Triumvirát Čerkesov, který býval Putinovým zástupcem v čele FSB, Čajka a Zolotov, zdá se, že drtí Sečina.
Do války služeb zapadá v polovině loňského listopadu i zatčení náměstka ministra financí Sergeje Storčaka pro podezření ze zpronevěry 43,4 milionů dolarů ze státních fondů. Zatkl ho nově zřízený investigativní výbor vedený Alexandrem Bastrykinem.
Ministr financí Alexej Kudrin, Medveděvův spojenec a vedle Anatolije Čubajse jeden z těch, kteří upozorňují na to, aby agresivní zahraniční politika nepůsobila jako brzda hospodářského rozvoje, byl v té době mimo Rusko a nemohl bezprostředně zasáhnout. Za svého náměstka se však postavil, domáhal se u Putina jeho propuštění a dokonce ho navštívil ve věznici.
Lidé kolem Patruševa se podle jedné interpretace obávají, že po odvolání ministra hospodářství Germana Grefa byl moc tandemu Kudrin-Storčak se zády krytými novým presidentem byla příliš velká.
Storčak měl pod sebou mimo jiné správu ruských zahraničních dluhů a státní stabilisační fond se 148 miliardami dolarů, z něhož se mají od nového roku brát prostředky na investice do infrastruktury a nákupů doma a v cizině.
Jsou to jenom lidé
Když se perestrojka zhroutila a Gorbačov vyklidil východní Evropu, pokusili se kágébáčtí generálové o puč. Bylo z toho v srpnu 1991 fiasko (viz TÝDEN 9/08). Všemocná KGB podruhé v krátké době zklamala, ale nezanikla.
Předtím špatně radila Brežněvovi, aby v prosinci 1979 vpadl do Afghánistánu. Američané jsou prý oslabeni po vietnamské lekci (1975), poněvadž po puči Háfizulláha Amína v září 1979, když zavraždil Núra Muhammada Tarakího, se země dostává pod americkou kontrolu a protože hrozí americká invase do regionu, aby osvobodili své diplomatické zajatce v Teheránu.
Rada kágébáckých a armádních generálů ale nevedla ke konci Spojených států, ale Sovětského svazu.
Jelcin pověřil reformováním tajné služby Vadima Bakatina (dnes 70), posledního předsedu KGB v sovětských časech, ale jeho pokus v letech 1991-1993 zkrachoval. V byrokratických zmatcích vznikla roku 1991 Federální protišpionážní služba (FSK) a z ní roku 1995 FSB.
Povstalo nové ministerstvo bezpečnosti a staří důstojníci KGB se usadili na scéně jako aktivní reservisté sedící v komerčních firmách nebo v daňové policii.
Za Jelcina byla elita FSB odstavena od zdrojů, kterou drželi zbohatlíci, většinou židovští oligarchové. Ovšem pro mediálního magnáta Vladimira Gusinského dělal například Filip Bobkov, dříve šéf páté správy, která kontrolovala disidenty. Generál Alexej Kondaurov, bývalý mluvčí KGB, pracoval pro Chodorkovského a jeho Jukos.
Na o mnoho nižší úrovni Andrej Lugovoj, dnes hvězda travičské aféry Litviněnko, poslanec dumy a objekt diplomatického sporu mezi Británií a Ruskem, střežil jako ochranka Berezovského. Všichni potřebovali nějak přežít. V této době Putin, který byl oficiálně zaměstnancem petrohradského magistrátu, podnikal v Německu a doma byl pozemkovým „družstevníkem“. Nebo tak něčím, ale ne taxikářem, jak kdysi při zkáze impéria říkal...

 

exkurs: Systém Putin
Jeho autoritu po nástupu do Kremlu s výjimkou Chodorkovského v Rusku nikdy nikdo veřejně nezpochybnil. Nejvyšší hospodářské a státní funkce rozdává Putin většinou jen známým z Leningradu, nejlépe čekistického rodu, nebo jejich dobrým známým: uzavřený okruh lidí, který v podstatě nelze nijak kontrolovat.
Igor Sečin (47), zástupce ředitele presidentské kanceláře Sergeje Sobjanina (49), dohlíží na ekonomické záležitosti. Romanista fungoval na zpravodajské bázi v Angole a Mosabiku v době místních občanských válek; residentem rozvědky tu tehdy byl Ivanov. Je tchánem syna ministra spravedlnosti Vladimira Ustinova, čili má blízko k daňové policii, šikovnému nástroji na nepohodlné.
Do září 2007 daňovou policii vedl Viktor Zubkov (66), než ho Putin udělal předsedou vlády namísto Michaila Fradkova. Z Fradkova se v říjnu stal ředitele zahraniční rozvědky (SVR), jejíž šéf Sergej Lebeděv byl Putinem jmenován výkonným tajemníkem spolku dvanácti exsovětských států SNS.
Sečin, který nebyl nakloněn šéfovi Gazpromu a novému presidentu Medveděvovi, je rovněž předsedou správní rady Rosněftu.
Viktor Ivanov (57) je zpravodajský veterán z Afghánistánu, který se sice narodil v Novgorodu, ale v KGB sloužil v Leningradu, nyní je druhým zástupcem ředitele presidentské kanceláře a dohlíží na personální věci Kremlu a okolí.
Začátek devadesátých let přežil jako bizněsmen. Měl společnou firmu Blok s Gryzlovem a Čujkinem. Předsedá správní radě zbrojařského koncernu Almaz-Antěj, hlavního ruského výrobce protileteckých střel, a civilního leteckého přepravce Aeroflot, který předtím kontroloval londýnský émigré Berezovskij.
Andrej Beljaninov (50) býval účetním ústředny KGB ve východním Berlínu. Za Jelcina se pohyboval ve vyšších patrech několika ruských bank, v letech 2000-2004 byl generálním ředitelem Rossoborexportu a od roku 2006 je ředitelem federální celní správy.
Koncem listopadu 2007 jmenoval president Putin do čela nového státního zbrojařského koncernu Russian Technologies (RT) starého přítele z Drážďan Sergeje Čemezova (55), dosavadního šéfa firmy obchodující se zbraněmi Rossoboronexport.
Do majetku RT patří mimo Rossoboronexportu také například největší ruský výrobce automobilů AvtoVaz a největší producent titanu VSMPO-Avisma.
Leningraďan Nikolaj Patrušev (56) je od roku 1999 šéfem FSB. Jeho syn Andrej (26) radí v Rosněftu Sečinovi a už byl za zásluhy o vlast Putinem vyznamenán.
Sergej Ivanov (55) je jakoby Putinovou kopií. Sloužil jako špion ve Skandinávii a v Africe. Býval za Putina ministrem obrany (2001-2006), pak první náměstek ministerského předsedy Fradkova a od září 2007 Zubkova. Až do loňského prosince se počítalo, že se stane Putinovým nástupcem. Jeho syn Sergej Ivanov (26) je vicepresidentem Gazprombanky.
Alexej Gromov (47), Putinův tiskový tajemník, byl v letech 1982-1988 diplomatem v Karlových Varech a Praze, v letech 1992-1996 v Bratislavě. Je předsedou správní radě Kanálu Jedna, hlavní ruské televise; narodil se u Moskvy.
Gen. Nikolaj Tokarev (56) z vnitřní rozvědky KGB byl v říjnu 2007 jmenován Putinem šéfem Transněfti, která vlastní veškeré ruské ropovody.
Sergej Stěpašin (55), který býval před Putinem šéfem FSB (1994-1995) i premiérem (1999), se také nenarodil v Leningradu, dokonce ani ne v Rusku, ale v Číně. V Leningradu však sloužil v KGB a nyní je předsedou finančního kontrolního úřadu.
Sergej Mironov (55) předsedá Radě federace, horní komoře parlamentu. Je z Leningradu a sloužil v sedmdesátých letech u výsadkářů. Právník Nikolaj Bobrovskij (50) je hlavou ruské kriminálky a náměstkem ministra vnitra.
Premiér Viktor Zubkov (66) je z uralského Arbatu, ale úřednickou kariéru v zemědělství dělal v Leningradu. V 90. letech byl Putinovým kolegou na zahraničním oddělení petěrburského magistrátu. Řídil daňový kontrolní úřad a jeho dcera je manželkou Anatolije Serďukova (45), ministra obrany, který šéfoval daňovému dozoru před ním.
Od Serďukova, který pochází z Krasnodarského kraje, si mladý Putin v Leningradu po svatbě pořizoval nábytek. Třebaže podal resignaci pro možnost střetu zájmů s tchánem, Putin ji nepřijal a Serďukov zůstal ministrem. Koncem října 2007 na setkání ministrů obrany NATO a Ruska v holandských lázních Noordwijku zafungoval v plné kráse, když označil americké návrhy za nedostatečné, ale že je hezké, že si začínají Rusů konečně všímat.

 

Plukovníkův plynový poklad

 

Putin a jeho lidé byli pro starou gardu KGB jako fénix vylétající z popela. Renesance čekistů obsahuje řadu velmi moderních prvků. Pitěrci s rostoucí cenou ropy a zemního plynu, která byla za Jelcina nízko, dělají hospodářské zázraky.
Splatili dluhy a od 21. srpna 2005, kdy uhradili poslední splátku 21 miliardu dolarů, není Rusko mezi dlužníky Pařížského klubu. Obnovují vojenskou sílu, dávají vybuchovat superbombám, předvádějí letadla, střely, starají se o mezinárodní presentaci, zajistili si pro rok 2014 zimní olympiádu v Soči u Černého moře, jen padesát kilometrů od hranic s Abcházií, jejíž odtržení od Gruzie tbiliská vláda nechce uznat.
Dlužno ovšem připomenout, že dodnes kromě zbraní a surovin nemají Rusové světu co nabídnout. Za osm let se Putinovi nepodařilo diversifikovat ekonomiku a těžba ropy a plynu po minimálních investicích stagnovala.
Representace má přednost. V létě 2006 hostil Sankt-Petěrburg poprvé na ruském území summit G-8. Pro vzácné hosty ruská vláda renovovala zpustlý palác velkoknížete Konstantina za 220 milionů eur a v okolí postavila nové objekty pro representační účely. Další významné stavby byly opraveny k třístému výročí založení města roku 2003.
Roku 2000 Putin sliboval, že během svého úřadu zdvojí HDP Ruska. To se sice nestalo, i když v posledních letech byl jeho růst o šest až osm procent. Po opětovném zvolení roku 2004 odňal čtyřiceti milionům pensistů řadu výhod daných například titulem zasloužilý pracovník, udělovaného po patnácti letech zaměstnání, kteří platili jen polovinu nájmu. Demonstrace důchodců usmířily kompensace...
Zlikvidovali vzpurné oligarchy, kteří měli vlastní mocenské ambice nebo chtěli podporovat oposici. Zbavili je medií a těžebních a výrobních firem, kontrolují parlament, protože mají vlastní politickou stranu Jediné Rusko, Jedinaja Rossija, guvernéry (zrušeny jejich přímé volby), presidenty údělných republik.
Namísto privátního oligarchického vlastnictví nastoupily opět státní koncerny řízené podle kapitalistických pravidel v prostředí nekapitalistickém bez prvku volné soutěže a nedemokratickém (stejný model jako v Číně nebo Vietnamu).
Rozvíjely se obří ropné a plynařské firmy. Za Putina ale vytlačena zahraniční soukromá konkurence a stát se nechce s nikým dělit. Podobně jako ve Venezuele, Saúdské Arábii, Íránu nebo Dubaji je ropa a plyn státní. Ostatně 62 procenta světové těžby ropy kontrolují státní firmy, u plynu to je o třicet procent více.
Státní firmy neinvestují mnoho do rozvoje těžby a ani nemají potřebné technologie, které je třeba hledat u silné soukromé pětky ExxonMobile, Chevron, BP, Shell a Total. Podobně je předražený provoz plynařského gigantu Gazpromu, který také nerozšiřuje své kapacity a plynu nemá pro všechny: loni v zimě dostali například přednost platící Evropané před levnějšími odběrateli domácími, poněvadž tolik plynu na prodej nebylo.
18. prosince 2007 bylo v Jamalo-něněckém autonomním okruhu slavnostně spuštěno naleziště Južnoje Rossijskoje, prý poslední z plynových perel Sibiře. Jeho zásoby však nejsou větší než dnešní roční export plynu z Ruska.
Nikdo v podstatě neví, jaké má ruská Sibiř ještě zásoby plynu a vlastně i ropy. Gazprom počítá s růstem těžby do roku 2030, kdy bude kulminovat a ještě zhruba tři desetiletí na vysoké úrovni vydrží. Západní experti jsou významně skeptičtější...
Rusové mají však pod palcem zdroje ve Střední Asii a Gazprom si smluvně zajistil na desetiletí odběr plynu z Turkmenistánu, Uzbekistánu a Kazachstánu, stejně jako to, aby přepravní cestou ze Střední Asie do Evropy pro plyn a kazašskou ropu byly ruské ropovody a plynovody. Americká a evropská diplomacie u diktátorů Střední Asie naprosto pohořely. Rusové totiž nemoralisují a košile je přeci jen bližší než kabát.
Dosud největším ruský a světovým plynovým nalezištěm je Urengoj nedaleko od nového zdroje. Bylo objeveno roku 1966 a rozprostírá se na území dlouhém 120 kilometrů. Od roku 1968 putoval odtud první plyn na západ. Jeho cesta z Jamburgu do střední Evropy trvá asi týden.
V únoru 2004 uspořádala armáda největší jaderné cvičení od roku 1982. V civilním sektoru se sjednotily firmy kolem jaderné energetiky (v Rusku jen šestnáct procent elektřiny je z jádra) a v červenci 2007 byl založen státní koncern Atomic Energy Power Cooperation na stavbu jaderných elektráren a jejich provozování.
Rusko chce do roku 2025 postavit čtyřicet jaderných elektráren, tvrdí expremiér Sergej Kirijenko, dnes ministr jaderné energetiky. Nikolaj Spasskij, zástupce ředitele státního nukleárního úřadu Rosatomu, v říjnu 2007 byl skromnější: do roku 2020 postavit doma 25 reaktorů typu VVER, staví v Bulharsku a v Íránu (známý Búšehr). Ve stavbě je také první plovoucí jaderný reaktor, jehož typ po vyzkoušení bude exportován.
Putin s Bushem parafoval dohodu o mírové atomové spolupráci na humrovém summitu v létě 2007 v Kennebunkportu. Rusové doporučují své středisko pro obohacování uranu v Angarsku. S IAEA jedná Moskva o kontrole úložiště pro sto až 140 tun hexafluoridu uranu. Bush tvrdil, že pohlédl Putinovi do očí a že spatřil jeho duši. Proto mu důvěřuje. V podstatě potvrdil Schröderův slavný výrok o to, že Putin je ryzí demokrat.
Zkoušky s modernisovanými balistickými raketami pokračují. 26. prosince 2007 vypustila ponorka v Barentsově moři střelu Sineva ESM-54 kamsi na ruský Dálný východ a o několik hodin později z kosmodromu Pleseck vyletěl podobný typ RS-24. Spokojeností zářící Putin to ve společnosti ministra obrany Anatolije Serďjukova komentoval na kameru jako spektakulární sváteční ohňostroj. Ruští generálové tvrdí, že nové střely překonávají jakýkoli protiraketový obranný systém.
Zhruba ve stejné dny vypustili Rusové na oběžnou dráhu tři komunikační satelity pro naváděcí systém Glonass, který vyvíjela armáda od osmdesátých let pro ryze vojenské účely. Od července 2008 se má stát konkurencí amerického systému GPS a evropského Galilea. Glonass bude v plném provozu od roku 2009, kdy do něho budou zapojeny 24 satelity.
Podobně jako u kontinentální rakety i v tomto případě si Putin zavtipkoval. Co prý, až se mu zaběhne psice Koni? Jestli by se s tím nedalo něco udělat? Bude prý první, kdo si koupí obojek, vysílající do kosmu signál umožňující přesné určení polohy.

 

exkurs 1: Ruská pýcha
Koncem listopadu jmenoval president Putin do čela nového státního zbrojařského koncernu Russian Technologies (RT) Sergeje Čemezova, dosavadního šéfa firmy obchodující se zbraněmi Rossoboronexport. Znají se z nasazení ve východním Německu za studené války v dresu KGB.
Do majetku RT patří mimo Rossoboronexportu také například největší ruský výrobce automobilů AvtoVaz a největší producent titanu VSMPO-Avisma. Hlavou exportní zbrojařské firmy se stal Čemezův dosavadní zástupce Anatolij Isaikin.
Podobně se obnovuje obří zbrojařský a letecký průmysl. Na ruské území se bude z Kazachstánu stěhovat kapacita bajkonurského raketodromu.
Rusové přestali klást důraz na soběstačnost a využívají osvědčených západních technologií, kde se dá. Například koncem září 2007 představili první civilní přepravní letoun od pádu sovětské říše.
Suchoj Superjet 100 výrobce United Aviation Corp. (z devadesáti procent státní) konkuruje brazilskému letounu Embraer EMB 145 a kanadskému Bombardieru CRJ 700 a k tomu mu dopomáhají interiér designovaný firmou B/E Aerospace z Wellingtonu na Floridě, motory jsou ze společného podniku s francouzskou Snecma Moteurs, součásti Safran SA.
Výcvikem personálu a technické poradenství provádí podle sdělení The Wall Street Journal chicagský Boeing Co. a marketing v Evropě zajišťuje Finmennanica SpA.
UAC spojující firmy jako Tupolev nebo Suchoj chce do roku 2025 prodat letadla za 250 miliard dolarů a konkurovat Boeingu a Airbusu.

 

exkurs 2: Gazoviki
Manažerům Gazpromu Rusové říkají gazavikí. Střeží tajemný propletenec firemního holdingu, který se nedávno pokusil rozuzlit německý časopis Stern. V čele firmy stojí bývalí pracovníci KGB a v podstatě ji lze označit za čekistickou organisaci.
V zahraničí mají přes svou pobočku Gazprom Germania nejblíže k manažerům Eonu a BASF, protože to jsou podílníci na firmě Nord Stream, která chce do roku 2010 postavit napříč Baltem plynovod do Německa.
S vlastní stavbou to zatím nefunguje podle přání stavitelů, protože jim stojí v cestě politické obstrukce. Vláda bratří Kaczyńských přišla o transitní poplatky a proti plynovodu protestuje, námitky proti umístění v pobřežních vodách sdělily vlády švédská a estonská.
Nejznámějším jménem firmy a členem dozorčí rady Nord Streamu je exkancléř Gerhard Schröder. Šéfem Nord Streamu je Matthias Warning ze Stasi, který je svým způsobem šéfem Schrödera.
Pro Němce je podobná aliance způsobem, jak řešit nákup části plynu a ropy, pro Rusy to je mimo jiné brána na západ. Putin a jeho lidé měli a mají v Německu a Rakousku pevné osobní kontakty, které ne vždy mají tajněslužební charakter, ale pragmaticky obchodní.
Toky peněz z businessu s plynem jsou však velmi nepřehledné. V mateřském Gazpromu vlastní stát 50,002 procenta, ostatní patří jsou soukromým akcionářům, ale jejich jména nejsou známa.
Gazprom je přitom státem ve státě. 4. července 2007 ruská duma schválila zákon povolující Gazpromu a Transněfti vlastní bezpečnostní oddíly vyzbrojené podle standardů ministerstva vnitra.
Gazprom z více než osmdesáti procent vlastní Gazprombank, která kontroluje Gazinvest Finance B. V. a Brochan B. V., které řídí prodej plynu na západu EU. Provoz obou firem spravuje správcovská pobočka Deutsche Bank.
Stoprocentně vlastní Gazprom svou dceru Gazprom Export (dříve Gazexport).
Na Kypru v Nikosii sídlí Gasexco Gas Exploration Company Ltd., která kontroluje eseróčko Siritia Ventures Ltd. se sídlem tamtéž. Od roku 2005 patří firmě Rubin se sídlem v Moskvě, kterou za jeden tisíc dolarů koupila přímo Gazprombank.
Siritia vlastní investiční fond IDF Anlagegesellschaft AG v Liechtensteinu, který koupila od společnosti Multina AG v Zürichu, která se specialisovala na ruské obchody. Siritia vlastní fond od roku 2004, ale už od prosince 2005 vlastní osmdesát procent akcií fondu Kommerzial Bank v Zürichu, kterou přebírá Gazprombank.
Se Siritií souvisejí jména Centrex Group Holding Ltd. v Limasolu, která kontroluje Centrex Europe Energy and Gas AG ve Vídni, která má od roku 2006 smlouvu o dodávkách plynu do Rakouska na dvacet let.
Má své dceřiné společnosti v Rakousku, Švýcarsku, Itálii, Maďarsku, Rusku a na Britských Panenských ostrovech a prodává plyn do distribučních sítí jednotlivých zemí.
ARosgas Holding AG registrovaná ve Švýcarsku je vlastněná Gazpromem. Prostřednictvím její firmy Centragas Holding AG spolu s Raiffeisen Invest AG z pověření ruské vlády kontroluje napůl ve Švýcarsku registrovanou RosUkrEnergo AG, která řídí obchod Gazpromu s turkmenským plynem na Ukrajinu a mezinárodně se proslavila na začátku roku 2006 během dohadování o cenách plynu s kyjevskou vládou. Ruské firmy vůbec hodně využívají služeb Raiffeisenbank.
Kolem této firmy se točí vídeňský podnikatel Robert Nowikowski (51), který mimo jiné roku 2002 půjčil synům izraelského premiéra Ariela Šarona 4,5 milionu dolarů na volby. V podnikání s plynem jsou partneři s vídeňských záhadným miliardářem Martinem Schlaffem, který dělal obchody s DDR s embargovaným zbožím.
Po pádu berlínské zdi pomáhal do kapitalismu důstojníkům Stasi a dalším fízlům, včetně lidí z Drážďan, operační základny Vladimira Putina. Putin nezapomněl a z milých Vídeňáků udělal externí gazoviki.
Gazoviki jsou zřejmě dobří mafiáni, nikoli však hospodáři. Gazprom podle Sternu nemá už roky na investice do nových nalezišť ani technologií a užší spolupráci s velkými firmami odmítá. Pokladna Gazpromu je na velké investice v rozsahu asi sedmdesáti miliard prázdná.
Podle některých odhadů je na klasických nalezištích, která se využívají od sedmdesátých let, plynu málo. Dokonce tak málo, že brzy nebudou moci dostát zahraničním závazkům. Možná i proto se nepouštějí gazoviki do velkých obchodů s Číňany a Indy.


Renesance

 

Putin zahájil první kremelské období záchranou jednoty federace. Jelcin totiž kdysi slíbil vládcům údělných republik, že si mají vzít tolik svobody, kolik unesenou. Etickou výzvu pochopili například v Čečně tak, že vyhlásili nezávislost na Ruské federaci a byla z toho v letech 1994-1996 dlouhá a krvavá válka.
Armáda se v Čečně neprosadila, Kavkazané vítězili, uhájili nezávislost a pro Borise Jelcina to byla jedna silná čárka u Rusů. Jeden ze slibů Putinovým, když nastoupil jako předseda vlády, bylo, že válku rychle ukončí. Druhá čečenská válka vypukla koncem srpna 1999 a hlavní armádní operace trvaly rok. Až do roku 2006 pak oddíly ministerstva vnitra bojovaly proti guerillám a zabili všechny vůdce čečenského džihádu.
FSB nikdy nevyšetřila krvavé explose v ruských městech, při nichž spadly celé obytné domy. Říkalo se, že za akcemi stojí Čečenci, ale dopaden nebyl nikdo. Mezi Rusy to odstranilo poslední sympatie s Kavkazany bojujícími za nezávislost.
Carsko-bolševický guláš
Několik dnů po přísaze v květnu 2000 rozdělil Putin 89 republik, autonomních oblastí a krajů do sedmi centrálně spravovaných regionů, které svěřil do správy svým známým z tajné policie a armády.
Pokusem o snížení demografických propadů Ruska a Sibiře především bylo vyhlášení propopulačních projektů roku 2005: v devadesátých letech ročně ubylo na sedm set tisíc Rusů a pětina ze 140 milionů nejsou Rusové. Často proto Rusové mluvívají o tom, že Sibiř brzy ovládnou Číňané... (tabulka vymírání)
O měsíc na to mu duma schválila zákon dávající presidentovi právo odvolávat představitele údělných republik. V prosinci 2000 dostali Rusové zpět hudbu hymny sovětské a nová slova stalinské literární hvězdy Sergeje Michalkova.
Aby garantoval sliby Jelcinovi a jeho rodině a také sobě dává zákon z února 2001 záruky beztrestnosti expresidentům a jejich rodinným příslušníkům.
Výsledkem prvního volebního období bylo velké volební vítězství ve březnových presidentských volbách roku 2004. Dostal už v prvním kole 71 procento hlasů. Pro Putina skončilo období stabilisace, během které v podstatě také skončila válka v Čečně.
Jistou tečku za válkou byla beslanská krise začátkem září 2004, kdy se islamističtí teroristé na začátek školního roku zmocnili školy v druhém největším severoosetském městě. Při pokusu speciálních jednotek o osvobození rukojmí, zemřelo více než tři sta lidí, z nichž téměř polovina byly děti.
Jedním z důsledků „beslanu“ bylo další omezení autonomnosti ruských údělných vládců: guvernéři a presidenti jsou od teď nikoli přímo voleni, ale na návrh Kremlu lokálními sněmy schvalováni.
Je s podivem, že ruský president dostal roku 2007 nejvyšší státní vyznamenání Saúdské Arábie a Spojených emirátů, ačkoli se významně zasloužil o likvidaci sunnitského džihádu na Kavkazu.
Velmocenské hysterie I.
Za Putina se Rusko vrátilo do nejvyšších pater světové politiky, i když v řadě regionů zůstává přítomno spíše jen verbálně. Ruská posice například na Předním východu bývala v sovětských časech výraznější, stejně jako v Indii nebo Africe.
Přesto patří do skupiny pokoušející se jednat o míru v Palestině a o osudu Kosova, o odzbrojení Severní Koreje, obnovil se čilý obchod se zbraněmi včetně zákazníků v Latamu (Chávez). Co se týče investiční expanse a získávání posic ve třetím světě jsou však Rusové hodně daleko za Indy, natož za dravými čínskými soudruhy.
Hospodářské velmoci vzaly už za Jelcina Rusko mezi svou G-7, za Putina je členem rozšířeného klubu G-8. Američanům povolil Putin základny ve Střední Asii pro válku v Afghánistánu (na oplátku se Američané v rámci války s islámským terorem nijak nepletli do kavkazské války). Ze Střední Asie jsou už částečně vytlačeni.
Poslední základnu mají v Kyrgyzstánu, který kuriosně má na svém území i základnu ruskou. Americký vliv na středoasijské diktátory, bývalé soudruhy a povětšinou příslušníky staré sovětské elity s kořeny za Brežněva, vyprchal. Hospodářsky se plynařské a ropné režimy přiklonily opět k Rusku, i když tu jisté období pro dohody s USA a EU bylo.
Diktátoři však nejsou zvyklí na západní slovník, který dokola omílá hesla o demokracii a občanských svobodách.
O studené válce Putin v prosinci 2007 v rozhovoru pro Time řekl, že to byla tragedie v rusko-amerických vztazích. Nicméně po vzoru George Bushe mladšího vyhlásil Vladimir Putin 2. října 2003 novou zahraničněpolitickou doktrínu Ruska: preventivní údery proti státům a oblastem, z nichž vyjde nebezpečí pro národní bezpečnost Ruska.
Je pozoruhodné, že Putin osobně nikoho ze západních politiků verbálně nenapadl a měl slova uznání pro presidenta Bushe. Stejně jako on o Putinovi řekl, že se mu podíval do očí a že uviděl jeho duši. O Bushovi však Putin v Time ironicky řekl: „Myslím, že se v posledních padesáti letech dostala myšlenka americké výjimečnosti do myslí Američanů... Jestliže pak vůdci začnou věřit v to, že mají zvláštní práva, často ztrácívají své vůdcovské postavení.“
Velmocenské hysterie II.
Přesto si je Putin vědom toho, že v krisových situacích minulého století byli Američané s Rusy spojenci, a to nejen v obou světových válkách. Tvrdí, že je v zájmu spokojenost všech států, aby Rusko bylo silné.
Ruská hysterie z amerických úspěchů funguje i naopak. Je to cítit i z podivného jednání o protiraketovém štítu proti napadení ze zemí jako jsou Írán a Severní Korea. Když 4. října 1957 vypustili Rusové první umělý satelit Země, řekl na adresu Sputniku demokratický senátor z Texasu Lyndon B. Johnson, pozdější president, který mimochodem nijak nezasáhl proti ruské okupaci Československa: „Brzy na nás budou Rusové házet z vesmíru bomby jako děti, které pouštějí kameny na automobily z dálničních mostů.“
Tisíce Američanů si tehdy pořizovali protiatomové kryty na zahrádkách, na druhou stranu ze stovek milionů dolarů, které natekly do raketového a vesmírného výzkumu mimo jiné vznikly world wide web, teflon, mobilní telefony atd. Z ruské hysterie zatím povstala jen jakási pachuť.
Kuriosní na počátcích rusko-americké raketové řevnivosti je to, že hlavní ruský konstruktér Sergej Koroljov byl člověk z Gulagu, tedy třídní nepřítel. Otcem amerických raket byl SS-Sturmbannführer Wernher von Braun.
Ne vždy se však okázale daří. Putinovu vládu doprovázely i velké vojenské nezdary, možně slavnější než zdary. Už v srpnu 2000 zůstala na dně Barentsova moře atomová ponorka Kursk se sto osmnácti muži na palubě. Zničil ji výbuch vlastního torpéda a ruské námořnictvo kromě tajení události na záchranu svých lidí pod vodou mnoho neudělalo.
Odmítlo zahraniční pomoc. Tuto chybu neudělalo o šest let později při vyprošťování jedné miniponorky na Dálném východu. Putinovi se tehdy vytýkalo, že nepřerušil svou dovolenou , když zemřelo 118 námořníků. Události naopak použil k tažení proti starému velení v námořnictvu a dalších částech ruské armády. Velitelské štáby se otřásly v základech. Mnohdy došlo k téměř celkové obměně velitelských kádrů a k výraznému omlazení.
Bojovníci džihádu vzdorovali mnohonásobné přesile velmi houževnatě. Nespokojenost zavládla při okupaci jednoho z moskevských divadel čečenskými teroristy. Nevyšetřeny zůstaly záhadné explose, které zničily celé obytné panelové domy. Dodnes si příbuzní obětí v severoosetském Beslanu myslí, že při osvobozování školních rukojmí v září 2004 nepostupovaly speciální jednotky profesionálně.
Neruský svět kromě toho překvapuje, s jakou nechutí jsou vyšetřovány případy zavražděných novinářů.

 

exkurs: Putin o Američanech
Hlavní problém vztahů se západem vidí Putin v jeho nafoukanosti. Postoj, který mají Rusové hmatatelně společný s celým třetím světem. V rozhovoru s redaktorem Time řekl: „Hlavním problémem vztahů se západem posledních letech je to, jakoby nám lidé říkali ´čekáme na vás, chceme vás přivítat do naší rodiny, do naší civilisované západní rodiny´. Ale za prvé, proč jste rozhodnuti o tom, že vaše civilisace je nejlepší. Je mnoho civilisací, které jsou starší než americká.“ Putin je přesvědčen o tom, že svět se mění a co teprve za třicet padesát let!

 

Putin o sobě: Jak o mně budou psát historici?

 

V čem je ruský president pozoruhodný, co přinesl Rusku, co znamenal ve světě? Co o sobě řekl, jak odpovídal kritikům, co naznačoval? Náš neuskutečněný rozhovor lze snadno sestavit...
Rusové mne mají hodně rádi. Dávají to hodně najevo. Dokonce o mně natočili film na DVD Poceluj, ně dlja pressy. Je to propaganda, nebo servilnost? Nevím. Herci se nám s Ljudmilou moc nepodobají, ale rádi se opravdu máme.
Nemoralisuji, nikomu kolem sebe nic nevyčítám, ale spouštět se s ženami ze sekretariátu není vhodné. Takhle se nelze rozptylovat. Vyšší pověření vyžadují celého muže. Dřel jsem jako na galejích a vyplatilo se to. Rusko je zase v ústech celého světa a hlavně naši sousedé se rozpomněli. Říkají, že naslouchají.
Všude si všimli, že nepiji; tedy určitě na veřejnosti. Také jsem nikdy nekouřil, vždyť jsem sportsman. Trochu se vyznám v džudu, roky jsem ho „dělal“ a sepsal jsem o tom i knihu.
Doma mne všichni poslouchají, ale moje všemocnost je iluse. Mediální iluse. Mezi námi siloviky není a také nikdy nebylo jednoty. Ale spojuje nás čekistická čest a když jsme teď zajištěni našim sibiřským „karbonovým“ bohatstvím na dlouhá desetiletí, nejde nám o život.
Nerad jsem mezi nás pouštěl civily, pokud nebyli z mého Leningradu, nebo tam nesloužili v KGB anebo někoho takového nebyli hodně dobří známí. A vojáky jsem také nemusel: ty vyžrané, líné generály, kteří prohráli Afghánistán a nedokázali zlikvidovat několik set čečenských partyzánů na Kavkazu.
Pozor na vojáky a guvernéry
Nikoho z nich jsem nejmenoval maršálem, takže Rusko dnes maršálů nemá. Posledním byl Igor Sergejev, který zemřel roku 2006. Byl ministrem obrany a povýšil ho můj předchůdce Boris Jelcin. Po zkáze ponorky Kursk roku 2000 jsem ho měl plné zuby, protože nebyl schopen vůbec s čímkoli hnout. V březnu 2001 jsem ho poslal do pense.
Chaos, který v Rusku zůstal po Jelcinovi, jsem dost rychle odstranil. měl jsem na to lidi, které jsem dosadil do všech, ale úplně všech nejdůležitějších hospodářských a administrativních funkcí: od Sankt-Petěrburgu po Vladivostok.
Jelcin nechal lidem v guberniích hodně volnou ruku. Dokonce jim dal právo na svobodu. To bylo moc a Čečenci toho využili. Rozpadu Ruska ale může zabránit jen jedno: přísná kontrola seshora. Tak jsem roku 2004 zrušil guvernérské volby.
Ale obecně platí: kdokoli může jít kamkoli a Rusové se neměli nikdy tak dobře, jako za mne. Platí i to, že nám tradiční vrchnostenský stát vyhovuje.
Mí přátelé založili a řídí naši stranu Jedno Rusko a její svazáckou organisaci, s kterými vyhráváme volby. Trochu to připomíná staré časy sovětské, ale jenom trochu. Nesnáším totiž sovětské tajemníky, kteří jenom přikazovali a ničemu nerozuměli.
Demokracie à la russe
Udrželi jsme územní integritu, posílili stát, setrvali jsme u systému více stran. Posílili jsme vojenský potenciál, údernost a bojeschopnost armády, neustále rostlo hospodářství, loni o osm procent (a ceny ropy a plynu).
Když jsem v Kremlu začínal, žilo třicet procent Rusů pod hranicí chudoby, v polovině roku 2007 jen patnáct.
Díky vysokým cenám surovin uhradili Rusové začátkem roku 2007 všechny své zahraniční dluhy (stejně jako roku 2006 Brazílie a Argentina).
Únik kapitálu do ciziny činil za Jelcina patnáct až dvacet miliard dolarů ročně. Roku 2006 naopak do Ruska přiteklo 41 miliard dolarů investic, více než bylo z Ruska investováno v zahraničí.
Rusko má třetí největší zlaté a devisové reservy na světě: v létě 2007 to bylo za 407 miliard USD, letos v březnu za 507 miliard; před třemi roky pouze 120 miliard. Zlaté zásoby slibně rostou, bude ještě lépe.
Od roku 2006 je největším těžařem ropy (a dlouho už plynu). Nemyslím, že by pro Rusko platila zásada: „více demokracie, méně ropy a naopak“. Také nevěřím tomu, že Aljaška je jasným důkazem pro rozdíly mezi Rusy a Američany: zda by prý vypadala stejně jako dnešní ruská Sibiř?
Nikdy jsem neslyšel, že by proti mně stál někdo v oposici. Omezil jsem vliv (staro)komunistů.
Demonstrovalo od roku 2006 několik divných lidí, mezi nimi rusko-ázerský šachista Garry Kasparov. Dal se dohromady s lidmi ze skupiny, která si říká Národně bolševická strana, nebo s Michailem Kasjanovem, který byl premiérem za mého prvního úřadu. Říkali jsme mu Míša dvě procenta a teď má svou vlastní stranu.
Obvinění, že patřím do jakéhosi gangu Ozero/Jezero, jsou vycucaná z prstu, stejně jako spolupráce s podivným podnikatelem Timčenkem. Podobná obvinění nikoho do Kremlu nedostanou.

Vděční Rusové, co bychom neokopírovali od Američanů, čert je vzal, mi postaví knihovnu a shromáždí tam dokumenty z doby mého úřadování. Pak prý vědci budou „odkaz“ zkoumat. Řeknu svým lidem, aby dohlédli na výběr podkladů a na zachování správné paměti na první velkou vládu tajného policisty v čele tak velké říše.

 

exkurs 1: Putinova bilance:
Ukončil druhou čečenskou válku vedenou od roku 1999 (první v letech 1994-1996 byla pro jelcinovské Rusko katastrofou.
Zbavil Rusy pocitu ponížení z čečenské prohry v Grozném. Do konce roku 2006 utlumil islámské povstalce na Kavkazu. Nicméně ve druhé polovině roku 2007 se vrátil teror, tentokrát v sebevražedné podobě a trpěly hlavně Ingušetie, Kabardino-Balkárie a Dagestán, objevily se útoky v Povolží, odkud se rekrutovalo množství mudžáhidů sledujících tradiční linii vahhábismu, sunnitský emirát.
Využil záhadných teroristických výbuchů v Moskvě, které zbořily celé činžáky, výbuchů v letadle, roku 2002 dramatu s rukojmími v moskevském divadlu (130 mrtvých) a krveprolití se zadržovanými dětmi v severoosetském Beslanu roku 2005 (330 obětí, z poloviny školáků).
Využil čečenského terorismu a změnil jmenovací pravidla pro presidenty údělných republik. Nebezpečí separatismu, které vzniklo za Jelcina, Putin eliminoval omezením autonomie.
Do Čečny dosadil klan Kadyrovů a bývalý protiruský povstalec Ramzan Kadyrov se stal presidentem pacifikované Čečny v březnu 2007 (jeho otec Achmad byl také presidentem Čečny, zavražděn pumovou náloží v květnu 2004).
Protikladem k čečenskému modelu islámské autonomie je tatarský vládce Šajmijev, který včas z ringu s Kremlem vystoupil.
Války s terorem využil mezinárodně a Bushovy Spojené státy si dlouho nevšímaly Kavkazu. Zde odhadem sto tisíc obětí, padlo asi deset tisíc Rusů; slabé reakce jen z EU.
Obnovil velmocenskou politiku Ruska. Vrátilo se mezi Araby a do palestinské války, neodsoudil Hamas. Prostřednictví Gazpromu se ruská politika vrátila roku 2007 na Balkán (plynovod Jižní proud), Gazprom začal na přelomu let 2005 a 2006 dělat hlavu EU, doma se zbavil zahraničních koncesionářů těžby na Sibiři a na Sachalinu, strašil pobaltské státy (Estonsko, Lotyšsko).
Armáda je nadále v rozkladu a vojáci základní služby prožívají často zvěrstva, o nichž se nezdálo ani záklaďákům ze zemí bývalých východoevropských sovětských satelitů.
Kdo sloužil v čečenské válce, odvezl si z Kavkazu návyk na neomezenou moc (např. zásah policie proti demonstrantům v Moskvě a Petrohradu v květnu 2007). Celkově vysoká zločinnost, obchody s únosy, policisté mučívají ze zábavy.
Se stavem policie, armády a korupce byrokracie souvisejí neobjasněné vraždy novinářů, kteří se pouštěli do armádních themat na Kavkazu a do generálů (např. americká státní příslušnice Politkovskaja).
V červenci 2007 vypukl spor s UK o vydání podezřelého k vraždy bývalého agenta KGB v Londýně (Litviněnko, nyní Lugovoj, kandidát liberálních demokratů do dumy).
Narostlo etnicky motivované násilí, často tolerované policií. Jedním z největších případů je příběh Artura Ryno a Pavla Skočenského, příznivců Nacionálně socialistické společnosti (NSO) vedené jistým Dimitrijem Rumjancevem (42). Spolek se dává fotografovat při hajlování s pokřikem Slava Rossiji. Ryno přes loňskou zimu zavraždil v Moskvě dvě desítky Nerusů a čeká na soud.
Od osmdesátých let stagnují investice do veškeré infrastruktury, do silnic, železnic, energetických rozvodných sítí. U potravin roste závislost na dovozu, snížila se osevní plocha obilovin, klesly počty dobytka.
Podnikání ve středních a malých firmách se zjevně nepodařilo masově rozšířit. Podnikání v zemědělství blokuje státní vlastnictví půdy. Inflace za rok 2007 byla osmiprocentní. Od konce října do ledna 2008 jsou zmrazeny ceny základních potravin. Je to dohoda mezi vládou a výrobci, kteří chápou, že jim hrozí kontrola daňových úředníků...

 

exkurs 2: Islám v Rusku
Podle censu roku 2002 tvoří ze 145 milionů obyvatel Ruské federace desetinu muslimové. Sergej Lavrov roku 2005 pracoval s číslem dvacet milionů a hlava Rady ruských muftíů Ravil Gajnutdin s 23 miliony. Je to v pravoslavném Rusku největší náboženská minorita.
President Putin roku 2003 na summitu OIC označil Rusko za muslimskou mocnost a Rusko se stalo přidruženým státem OIC. Po pacifikaci Čečny uvolnil možnosti organisovaných hadždžů a Saúdská Arábie roku 2007 zdvihla kvótu pro Rusko ze dvacet tisíc na 26 tisíc. Aeroflot má zvýhodněné nabídky.
Stalo se tak na osobní přímluvu Putinovu v únoru 2007 při státní návštěvě pouštního království, kde mimo jiné Rusové uzavřeli mnohamiliardové obchodní smlouvy.
Hlavní město Tatarstánu Kazaň, kde vládne v Čechách známý Mintimer Šajmijev, má poprvé od dobytí Rusy roku 1552 mešitu. Na universitě, kam chodívali Tolstoj a Lenin, jsou muslimské modlitebny. V Tatarstánu bylo v na konci sovětských časů dvacet mešit, dnes 1300, jak spočetl pro Economist muftí a hlava Muslimské duchovní rady Tatarstánu Gusman Ischakov.
V celém Rusku bylo za Brežněva devadesát mešit, koncem roku 2007 jich bylo podle předsedy Islámského kulturního centra Ruska Abdul-Vachida Nijazova na čtyři tisíce. V Moskvě fungují obchody s muslimskou módou a další obchody podle islámského ritu a v prosinci 2007 otevřel první muslimský nemocniční catering.
Řada muslimů z Ruska má vzdělání z wahhábitské Saúdské Arábie a významnou hmotnou podporu (zadarmo učebnice, stavby apod.). Saúdové dali v únoru 2008 Šajmijevovi cenu za šíření islámu. Rok předtím dostal nejvyšší vyznamenání Spojených emirátů Vladimir Putin, ačkoli se zasloužil o omezení vahhibitského džihádu na Kavkazu...

 

exkurs 3: Pozoruhodná sněmovna
Pátá Státní duma Ruské federace, která vzešla z loňských prosincových voleb, má velmi originální složení. Na prvním zasedání 24. prosince 2007 bylo ze 450 poslanců 440 lidí s vysokoškolským diplomem (jeden ještě studuje), deset jsou středoškoláci.
Dvě třetiny ruských zákonodárců jsou úředníci (332), z toho 153 jsou vedoucí organisací nebo jejich náměstci. K tomu patří sedm pensistů, dva (!) dělníci a jeden poslanec s „tvůrčí profesí“, dříve zvaný „pracující inteligent“. Čtyřicet procent poslanců (181) je ve věkové kategorii 50-59 let, 25 procent (116) mezi 40-49 roky věku.
Zatímco v roce 1993 byly v dumě jen čtyři ženy, letos jich jsou šedesát dvě (čtrnáct procent). Jsou mezi nimi sportovkyně (5), z nichž dvě jsou olympijskými vítězkami, kosmonautky (2) a bizněsledi, tedy ženy z obchodu (7). Machistický moskevský poslanecký vtip praví, že teď je možné vydat erotický kalendář „Ženy Státní dumy“.

putinovský blok:
Jediné Rusko 315
Spravedlivé Rusko 38
Liberálně demokratická strana 40
"oposice":
Komunistická strana RF 57

113 zvolených poslanců výkon mandátu složilo, respektive na rok odložilo, jak ústava povoluje. Vladimir Putin přenechal své místo v lavicích Sergeji Kapkovovi (32) z Magadanu, vedoucímu Národní fotbalové akademie a dobrému známému Romana Abramoviče. Proti zneužívání známých jmen pro partajní účely (101 guvernér, ministr a starosta se angažoval za Jediné Rusko, ale do dumy nenastoupil) se dlouho protestovalo. Šéf ústřední volební komise Alexander Vežňjakov dokonce vymyslel trest, ztrátu mandátu pro stranu, jejíž člověk se ho neujme. Loni v dubnu ho Putin vyměnil za svého známého Vladimira Čurova.

 

 

Z Čeky nelze odejít

 

Rusům zkrocení jelcinovských oligarchů imponuje. Jsou jim sympatická velmocenská gesta a silný stát se silnými prvky autokracie. Domácím rýpalům příliš pozornosti nevěnují. Přemíra koncentrace moci v úzkém okruhu lidí naopak odpuzuje málokoho a dělat pro FSB je opět terno: Putin zvýšil prestiž a hlavně několikanásobně platy. 

„Chlapi“ drží při sobě, kdo jednou dělal pro KGB, to je někdo, to je čekistický rod (Putin: „z Čeky nelze odejít“). 

Sovětský internacionalismus překovaný na buržoasní patriotismus doplnili exsoudruzi pravoslavím s jeho tisíciletou tradicí nedůvěrou k západu. Ve FSB se modlí za zdar svých operací (viz TÝDEN xx). Opět je všude kolem vnější nepřítel, jehož jediným posláním je Rusům škodit. 

Rozvědčík bolševického režimu Putin dokonce loni v prosinci prohlásil, že „pouze náboženství může poskytnout morální hodnoty, bez nichž lidstvo jako celek ani jako jedinec nemohou žít“. Jinak se ale o své religiositě odmítá s novináři bavit, neboť to pokládá za nevhodné.

Putin podporoval renesanci pravoslaví a církevních struktur. V Rusku se vynořily obskurní aktivistické skupiny pravoslavných konservativců usilující o návrat k carskému klerikalismu. 

Podporováni Putinem často zasahují censurně do ruského uměleckého světa způsobem srovnatelným s americkými televangelisty nebo fanatiky afrického anglikánství či katolicismu. 

Moc na těsno

Za Jelcina Rusové nakrátko uvěřili, že Rusko nemá na Západu nepřátel. Místo dobra ale přišla prudká privatisace, rozpad říše a ponižování. Dnes pošilhává NATO po Kavkazu a Evropská unie dorazila k Černému moři. Na Rusy padla tíseň z obklíčení.

Ve světě však Putinova hlasitá zahraniční politika odpuzuje i nerozhodné a straší Evropu surovinovou závislostí. Evropané si vykládají ruskou snahu po zviditelnění a po uznání rovnocennosti „my jsem tady také“ jako hrozbu. 

Řadu zahraničně politických manýrů Putin vyndal ze skříně s nápisem SSSR, některé jsou ekonomicky průzračné. Dokáže podráždit EU návrhem na zřízení ruského institutu pro sledování demokracie a jak se dodržují v Evropě lidská práva, jak přednesl na summitu EU-Rusko koncem října 2007 v Portugalsku. Natruc, poněvadž něco podobného dělají Evropané v Rusku už hodně dlouho. 

26. dubna 2007 v projevu k poslancům dumy a národu president se Vladimír Putin dovolával smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě z listopadu 1990 (Paříž) podepsané mezi NATO a tehdy ještě existujícím Varšavským paktem. Aktualisována byla dohoda roku 1999 v Istanbulu. 

Obvinil NATO a USA, že smlouvu porušují záměrem vybudovat protiraketovou obranou proti střelám z Íránu, která je ve skutečnosti namířená proti Rusku. Dokonce označil americké obranné rakety, které nejsou opatřeny hlavicemi, za „pershingy“. 

NATO poukazuje na to, že Rusové smlouvy porušilo během čečenských válek a tím, že drželo své vojáky do listopadu v Gruzii (ale ještě její Abcházii) a v Moldově (Podněstří). V prosinci Rusové svůj podpis pod smlouvou definitivně odvolali. 

Americká naivita

Z éry studené války je také nelibost vůči kritice, která se projevuje podobně jako u Číňanů. Po nástupu Merkelové roku 2005 v Německu hovoří businessmani a manažeři velkých firem o „merkelovských nákladech“. 

Na rozdíl od Schrödera by totiž Merkelová, žena s pamětí na DDR a sovětské vojáky, neoznačila nikdy Putina za rodilého demokrata. Obchody pak poněkud váznou stejně jako za  podporu dalajlamy ve stycích s rudou Čínou. 

Vazba na cenu ropy a plynu je pro Rusy osudová. Nízký dolar by znamenal nižší státní příjmy, konec sociální obrody a zbrojení, chaos jako za Jelcina. Rusové proto udělají cokoli, aby se přiměřené množství chaosu v oblastech s energetickými zdroji udržovalo. 

Proto Rusům nevadí tahanice kolem atomového Íránu, protože to je jeden z faktorů držících ceny ropy vysoko. Kdyby snad došlo k usmíření Západu s ajatolláhy (nebo dokonce k jejich vyhnání do náboženský škol), je to proti ruským zájmům: íránský plyn by v Evropě, Indii a Číně konkuroval Gazpromu. 

První dva dny července president Bush hostil na rodinné usedlosti Walker´s Point v Kennebunkportu v Maine kremelského host, aby při rybolovu a nad humry posoudili, zda se Amerika a Rusko mohou dohodnout o protiraketovém deštníku nad Evropou, o politice vůči nukleárním nezbedům v Severní Koreji a Íránu. 

Putin navrhl zapojení dalších států NATO a Ruska do protiraketového projektu, George Bush zůstal u toho, aby mezi tyto země patřily také Polsko a ČR, pochválil ruskou ochotu domluvit se. Putin a jeho analytici se rovněž o humrovém summitu, kde nechyběli Bushovi rodiče, vyjádřili velmi pochvalně. 

O dva dny později ovšem ministr obrany Sergej Ivanov pohrozil, že Rusové umístí své rakety do Kaliningradské oblasti, jestliže Američané na jejich návrh nepřistoupí. V prosinci ovšem překvapivě presentovaly americké tajné služby své odhady situace, podle nichž Írán zastavil vojenský nukleární výzkum roku 2003, za což se jim dostalo z ruské strany jedovatého konstatování: „Vždycky jsme říkali, že Íránci nic nemají.“

Zlé, špatné, ještě horší

Doma zastrašují pitěrci novináře a překvapivě slabou oposici, advokáty a zahraniční firmy. Přes vládu tajné policie zůstalo Rusko zemí plné zločinu, korupce, zaostalosti, byrokracie atd. Straně Jediné Rusko, Jedinaja Rossija, lidé žertem říkají Jedí Rusko, Jedim Rossiju. 

Kriminalita za Putinovy vlády nestagnovala, natož aby klesala. Ekonomická kriminalita se naopak stala brutálnější. Podle ministerstva vnitra pod Rašidem Nurgalijevem roku 2007 byla každá sedmá firma v Rusku nabyta nelegálními prostředky a methodami. 

Řádí gangy zajišťující „koupi“ podniků, jejichž pozemky se použijí na stavbu luxusních osad pro „nové bohatce“. Lidé najatí na venkově rozbijí továrnu (rajděry, landskněchty), potrápí zaměstnance. Majitel pochopí a odprodává zájemci za nabídku, kterou nelze odmítnout. 

V podsvětí kolují sazebníky služeb, od pronájmu chlapíků s baseballovými pálkami po úplatky policistům a prokurátorů. Podobné poměry vykořenit není možné bez celoplošného velkého vlivu. 

Podle moskevského generálního prokurátora Jurije Čajky dělá roční obrat šedé ekonomiky 240 miliard dolarů (myšleno úplatků), zhruba třetina oficiálního hrubého státního produktu, a business prolézá všemi vrstvami až do vlády. 

Thema korupce, o které se Putin opíral ve volebním boji roku 2000, se o čtyři roky později již neobjevovalo. Rusko dostává v mezinárodních žebříčcích velmi špatná ocenění a leží dokonce za Rumunskem. Putin pro Time přiznal, že se s korupcí potýká neúspěšně: „Naše pokusy kontrolovat úplatkářství byly neúspěšné. Nepodařilo se nám vypracovat systém, který by podpořil sociální kontrolu aktivit veřejných institucí. Příjmy ve veřejném sektoru nedosahují významu rozhodování, která činí a pokušení je veliké. S posílením občanské společnosti (sic!) se situace zlepší.“

Naštěstí není ruský parlament podobně nezvládnutelný jako ukrajinský, kde ze 450 členů je údajně 350 z nich dolarových milionářů a několik miliardářů (viz TÝDEN xx). Putin za svého osmiletého období sice eliminoval nebezpečí rozpadu Ruska, ale na řadu lokálních vůdců si zatím netroufnul. 

Pokud jejich moc neohrožovala expandovat, mají diktátoři v údělných republikách jako Mintimer Šajmijev v Tatarstánu, Kirsan Iljumžinov v Kalmykii, nebo nejnověji Ramzan Kadyrov v Čečně stále volnou ruku. Podobně se nedařilo minimalisovat vliv lokálního podsvětí a jeho propojení s provinčními politiky. To je práce vpravdě imperiální.

Pro západní kritiky mívá Putin přímočará vysvětlení, která překvapují zdánlivou logičností, ve skutečnosti opomíjejí veškerý kontext. Mohl by upozornit na to, že přechod z presidenta na silného premiéra zažil roku 1973 Pákistán v osobě Zulfakara Alího Bhutta. 

Podobně „národního vůdce“ má Singapur, kde „otec-zakladatel“ Lee Kuan Yew předal roku 1990 pravomoci, ale nástupci „sloužil“ jako „senior minister, od roku 2004 pak svému synovi Lee Hsien Loongovi jako „minister mentor“ a sám drží posice z pozadí. Logika srovnání tu je: obě země byly a jsou stejně nedemokratické jako dnešní Rusko. 

Srovnání s parlamentní demokracií je už horší. Když byla loni 15. října na mezinárodní konferenci ve Wiesbadenu řeč o jeho nástupnictví, řekl na adresu nápadu stát se ministerským předsedou: „Podívejte se na politický život v dalších zemích. Podívejte se na vašeho souseda Velkou Británii: jeden premiér odešel a druhý přichází. Vrcholová postava výkonné moci byla vyměněna bez voleb jakéhokoli druhu. Podmínky byly jasně vytvořeny pro jednu stranu, která byla u moci, aby v ní pokračovala.“ V duchu staronového myšlení by se chtělo dodat: z boží vůle u moci.

 

 

Putinovština: kurs pro pokročilé

 

volné pokračování předcházejícího seriálu; vycházelo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 11-20/09

 

Putinova druhá směna: straší jelcinovskou érou a krisí kolem roku 1998 jako nejvyšším ponížením Ruska. S recesí a nízkými cenami surovin se po deseti letech bubák rozvratu vrátil. 

Vyvedl Rusko z bídy po mírové porážce ve studené válce s Američany, z kocoviny z rozpadu sovětského impéria, z chaosu vzešlého z radikálních reformních metod a z gigantického tunelování během privatisace bolševického hospodářství. 

Založil ojedinělou formu státní správy, vládu tajných policistů a agentů-rozvědčíků, přesvědčil komunisty, aby ukázali záda komunistické straně a za státní ideologii prohlásil koktajl namíchaný z tradic carismu, bolševismu a expansivního pravoslaví: vrátil Rusům národní hrdost.

Ruská hvězda začátku 21. století se jmenuje Vladimír Vladimírovič Putin (56), plukovník tajné policie ve výslužbě, sovětský rozvědčík, dvakrát předseda vlády a president. Se svými soudruhy vyhnal z Kremlu miliardářské zbohatlíky-oligarchy, mnoho lidí při vysokých cenách ropy a zemního plynu za jeho presidentování zbohatlo, Rusy bylo zase vidět ve světě – a nejenom jejich zbraně. 

Vybudoval dobře ovladatelný správní aparát nad sedmnácti miliony čtverečními kilometry světa se 140 miliony obyvatel, dostal pod přímou kontrolu důležité hospodářské podniky, přímo finančně zainteresoval své přátele, známé a jejich známé, velmi často z „Pitěru“. 

Dvojjedinné Rusko

Být z Putinova rodiště a působiště Sankt-Petěrburgu, nebo být dobrým známým někoho odtamtud je vedle legitimace čekisty základní kádrová podmínka dnešních kremelských elit. Sofija Rudjevová (18), zvolená předminulý weekend dívkou Miss Rossija 2009, je rovněž z Petrova města na Baltu.

Zastřešil rozhádaná křídla tajné policie KGB, rozvědky SVR i velevlivné vojenské rozvědky GRU a do roku 2008, svého posledního v roli voleného presidenta Ruské federace, vstoupil jako neohrožený suverén.

Mohl si dovolit přenechat svůj kremelský úřad příteli (hádejte odtud), který ani nebyl veden jako spolupracovník KGB, přejmenované roku 1995 na FSB. Stačilo Rusům před volbami 2. března 2008 říci: Toho doporučuji, to bude můj nástupce v Kremlu. 

Po inauguraci Dmitrije Medveděva (43) 7. května se jím dal jmenovat ministerským předsedou a na důležitá místa v kremelské administrativě přišli Putinovi spolupracovníci, aby dohlédli na presidentovo bezpečí. Mužem, který řídí jeho bezpečnostní politiku ve funkci předsedy bezpečnostní rady není nikdo jiný než Nikolaj Patrušev (57), lodní inženýr, generál tajných služeb a doktor práv, v letech 1999-2008 Putinův nástupce ve funkci ředitele FSB.

Presidentovu kancelář řídí jiný Leningraďan a další Putinův důvěrník se zkušenostmi s nasazením v zahraničí, ministr jeho vlád a vicepremiér v letech 2007-2008 Sergej Naryškin (54; viz o něm v TÝDNU 43/07 a 5/08)

Rambův triumf

Putin se ve svém rozsáhlém úřadu v moskevském Bílém domu obklopil osvědčenými spolupracovníky. Má osm místopředsedů vlády, z toho dva filology-pracovníky KGB/FSB, čtyři sovětsky vzdělané ekonomy a dva právníky ze stejné epochy. Mezi vicepremiéry vyniká Igor Sečin (48), jemuž svěřil dozor nad srdcem ruského státu, nad surovinovými zdroji. 

Poněkud v pozadí stojí Sergej Ivanov (54), Putinův ministr obrany v letech 2001-2007 a vicepremiér, dlouho považovaný za jeho nástupce. 

Putin vládne, jak se sluší a patří na pravého patriarchu a symbol sovětsko-ruské moci. Třebaže její vládní systém je presidiální, to znamená, že hlavní rozhodnutí i representace přísluší Kremlu, byvší president a předseda vlády je u všeho. Řeší válečné situace, vyjadřuje se k velmocenské politice.

Mluví do všeho nebo na to má tajemníky a také všichni očekávají, že se ke všemu vyjádří, aby věděli, jak je co správné. Co by si například Rusky počaly, kdyby jim 8. března nepopřál ku Dni žen a neřekl, že jsou ve společnosti čím dál více aktivnější a aktivnější? Což ostatně slyšely i jejich babičky.

Jeho hlavní visí a pilířem státní ideologie je síla a návrat velmocenské sebedůvěry Rusům.

Loni v létě dorazil Vladimir Putin na vrchol úspěchů. 8. srpna při zahájení pekingské olympiády ukázal potentátům světové politiky shromážděným v čínské metropoli, že to s nárokem na udržení ruské sféry vlivu v tak zvaném „příhraničí“, tedy zemích, které se osamostatnily po rozpadu Sovětského svazu, myslí hodně vážně. 

Ruské tanky vyhnaly z Jižní Osetie a z Abchazie, dvou autonomních území Gruzínské republiky, které už roky užívaly faktické samostatnosti, vojáky presidenta Michaila Saakašviliho (41). Americký chráněnec se nepředloženě pokusil rychlým útokem obsadit jihoosetské správní středisko Cchinvali, ale připravení Rusové, kteří v únoru varovali po odtržení Kosova od Srbska, že to západu nedarují, jeho armádu rozprášili a na krátko obsadili část gruzínského území.

Putinovština v úzkých

Mluvilo se o návratu studené války, očekávala se reakce amerického presidenta George W. Bushe, ale kromě verbálních protestů se Rusům nepostavil. Podobně „bruselští“ Evropané: Západ dal potichu najevo, že uznává ruský nárok na sféru vlivu a na gruzínského diktátora zahořkl. 

Téhož srpna se však na Rusko přivalila pohroma, která Putinovo dílo ohrožuje. Nastal odliv zahraničních investic a s rozjíždějící se krisí amerických kapitálových trhů se do nouze o úvěry zamotávaly ruské firmy a oligarchové. Rubl se hroutil a hrozil obdobný krach jako roku 1992 a 1997-1998, na jehož vlně se za bezradného Borise Jelcina dostal Vladimír Putin k moci. 

V průběhu druhé poloviny roku 2008 rovněž významně padly ceny ruského surovinového pokladu. Zatímco v létě dosáhla cena barelu ropy ke 150 dolarům, koncem roku byla kolem padesáti, koncem zimy 2009 kolem čtyřiceti. 

Putinovština, největší mediální projekt tajných služeb, se právě v nejlepším dostala do úzkých. 

Putin ještě 31. května 2008 v Paříži v interview pro Le Monde oznámil, že Rusové zvýší v nejbližších letech těžbu ropy. Další snížení daní by mělo přilákat olejářské koncerny, aby investovaly do průzkumu a těžby. 

Rusko, které není členem ropného kartelu OPEC, je po Saúdské Arábii druhý největší ropný producent a jeho většinově státní těžaři jsou silně zdanění.

Americká krise

Už v prvním čtvrtletí roku 2008 klesla v Rusku těžba ropy o jedno procento a trend je setrvalý, třebaže letos v únoru Rusové otevřeli báječné ropné a plynové obchodní možnosti s Číňany a Japonci. Technické problémy ropného průmyslu už tehdy doprovázely problémy se zahraničním kapitálem. To se teprve krise amerických finančních trhů teprve provalovala. 

Dlužno připomenout, že i jako v jiných případech, například v proklamovaném boji s korupcí, zaváděním demokracie a podobně, zůstal Putin u slov, neboť plnit sliby je nad současné ruské možnosti. 

Roku 2007 dorazilo do Ruska rekordních 28 miliard přímých zahraničních investic. Po srpnu 2008 toky vyschly. Oba ruské bursovní indexy RTS a MICEX kulminovaly v květnu 2008 a od té doby v souladu se světovými trendy soustavně padají. 

Do února 2009 ztratily obchodované akcie na osmdesát, respektive sedmdesát procent hodnoty, a to včetně firem jako Gazprom, Rosněfť nebo Lukoil. Rusové ze strachu z nového kolapsu prý vybrali z bank ekvivalent 290 miliard dolarů.

Putin prvním a jediným

Ačkoli se hodně lidí snaží vykouzlit z ruské současnosti náznaky toho, že Putinův president Dmitrij Medveděv tu a tam prosazuje liberálnost a že dokonce kritisuje vládu, Putin se svými lidmi řídí Rusko podle svého. 

Jejich recept na krisi? Nepřiznávat, že by to byla krise, určitě není ruská, ale americká, ještě více posílit státní orgány. Aby ukázal, kdo v Rusku vládne na všech frontách, udělil loni v létě brutální lekci jednomu z oligarchů a přispěl k odlivu kapitálu snad více než gruzínská válka.

24. července 2008 večer Putin kritisoval fungování těžebního a metalurgického gigantu Mečel kotovaného na newyorské burse s tržní hodnotou 15,2 miliard dolarů za to, že sám sobě prodává suroviny pod světovými cenami, ale ostatním na export orientovaným ruským firmám koksovatelné uhlí dvakrát dráž. 

Druhého dne ráno padl kurs Mečelu o téměř čtyřicet procent. 

Putin vyjel na jeho hlavního akcionáře Igora Zjuzina (49), že se pro nemoc omluvil ze setkání premiéra s top podnikateli v branži (viz TÝDEN 31 a 32/08). „Ovšem nemoc je nemoc, ale myslím, že se brzy uzdraví,“ špičkoval Putin, „jinak za ním budeme muset poslat lékaře a všechny problémy vyřídit.“ Později přilil oleje, když řekl, že Mečel má daňové úniky, že zvyšuje inflaci a „uráží ruský lid“. 

Uhlí, nafta, potaš

Putin v plné formě demonstroval, kdo je pánem ve státu. Zjuzin rychle ustoupil. 20. srpna ho federální antimonopolní služba odsoudila k pokutě pěti procent z firemního zisku (790 milionů rublům) a ke snížení cen o patnáct procent (trest mohl být třikrát vyšší). Po rozhovoru s Putinem o tom rozhodl šéf služby Igor Artemjev. 

Akce připomněla konec Chodorkovského Jukos (viz TÝDEN 12 a 14/08). Byl to prý znovu Sečin, kdo Putina o Mečelu „nabriefoval“, jak chtěl vědět velmi dobře informovaný časopis The Economist. 

Igor I. Sečin totiž funguje mimo jiné něco jako dozorce nad oligarchy a surovinami. Roku 2003 odepsal Michaila Chodorkovského, který se postavil putinovštině a je již pět let vězněn. 

V říjnu 2008 si vicepremiér Sečin pozval Dmitrije E. Rybolovljova (42), bývalého studenta medicíny, podnikatele v těžebním průmyslu a v žebříčku časopisu Forbes šedesátého nejbohatšího na světě, aby mu pohrozil novým šetřením nehody, k níž došlo před dvěma roky v jeho firmě Uralkalij vyrábějící hnojiva v Bereznikách v Permské oblasti. 

Rybolovljov na sebe upoutal pozornost tím, že koupil v Palm Beach na Floridě sídlo Donalda J. Trumpa za 95 milionů dolarů. Kremelská skupina se snaží k firmě dostat, neboť potaš nejsou jen hnojiva, ale mimo jiné i látka stimulující ropné prameny. 

 

exkurs: Kavkazská bouřka v gruzínské sklenici

17. července 2008 zahájili Rusové manévry Kavkazská hranice 2008, aby nacvičili obranu průsmyků před útočníky z jihu. Jižně od nich ve stejný den začali s nácvikem válečné koordinace Gruzínci, Arméni, Ázerové, Ukrajinci a Američané. Jejich manévry se jmenovaly Okamžitá odpověď 2008 (viz TÝDEN 33/08)

Manévry skončily 7. srpna a v noci na druhý den začali Gruzínci tažení na Cchinvali. V napětí kolem Abchazie a Jižní Osetie, které Gruzínec Stalin kdysi připojil k sovětské Gruzii, se marně snažil zprostředkovat mezi Gruzínci a Rusy německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier plánem kombinujícím hospodářskou pomoc a uznáním suverenity obou odtrženeckých území. 

26. srpna president Medveděv uznal nezávislost Jižní Osetie a Abchazie. Během vlastní války byl však hyperaktivní jeho premiér, dával se fotografovat s vojáky a civilisty na Kavkazu. Dmitrij Medveděv pak v září už pouze připomněl základní principy ruské zahraniční politiky, mezi nimiž dominuje zásada multipolarity světa. Rusko se nebude isolovat od EU ani USA. Nicméně zdůraznil, že „Rusko má oblasti, v nichž má privilegované zájmy, jako i jiné země světa. V těchto oblastech jsou země, s nimiž jsme spojeni tradičně přátelskými, dobrými sousedskými vztahy – historicky zvláštními vztahy.“ 

Jsou to podle něj sousední země, „ale nejenom je“: „Budeme chránit své občany všude na světě, včetně obchodní komunity v cizině.“

EU ukončila konfrontační kurs vůči Rusku začátkem prosince 2008. 2. prosince na konsultacích ministrů zahraničí států NATO oznámil generální tajemník Jaap de Hoop Scheffer, že Aliance postupně obnoví za jistých podmínek kontakty k Rusku a že se rada EU-Rusko, která od srpna nekonsultovala, opět dá do práce. Zároveň potvrdil, že členství Ukrajiny a Gruzie není na pořadu dne.

 

Nikoho přeci nenutíme

 

V Rusku mají parlamentní demokracii. Stojí to v ústavě. V parlamentu má kremelská strana Jediné Rusko ústavní většinu, k tomu dvě spolupracující partaje a formální oposici v Komunistické straně Ruské federace (KPRF). 

Nepatrná mimoparlamentní oposice ani neví, co nabídnout a ani to většinou s demokracií vůbec nesouvisí, jak dokládá například bizarní národně bolševická strana.

Rusové ostatně nikdy demokracii nepoznali, pokud si ji nespletli s chaosem Kerenského vlády roku 1917. Media, která povstala s perestrojkou, byla za Jelcina pod kontrolou soupeřících oligarchů a sloužila mnohdy jen jako obrana proti útokům soupeřících skupin. Tuto svéráznou podobu svobody slova si v devadesátých letech Západ vyložil jako projev mladé ruské demokracie. 

Tengův nápad

Zlomení moci oligarchů s televisními kanály, rádii a novinami, hlavně Borise Berezovského a Vladimíra Gusinského (viz TÝDEN 12/08) a centralisace kontroly nad průmyslem, obchodem, politikou a medii je logický návrat k tradiční ústřední roli státní moci v Rusku. 

Je to jeden z jasných rysů putinovštiny a jistá garance sociálního smíru: vy nám dáváte spokojený život bohatnoucích středních vrstev, tak neomezeně vládněte. 

Říkají to také intelektuálové a podobně se k tomu stavějí všechny asijské autokratické režimy, a to nejen komunistické.

Loni 20. listopadu konala strana Jediné Rusko v Moskvě sjezd, kde hlavní projev držel (logicky) její předseda a premiér Vladimír Putin – který ovšem stále ještě není členem strany. Shromáždění kromě toho i předsedal. Což je také logické: co kdyby někdo propašoval k řečnické tribuně podivné příspěvky?

Rus právě obchvátily těžká mračna. Krise se už zakousla do státních reserv, v metropoli se zastavily honosné stavby, lidé přicházeli o práci a svazáčtí kapitalisté trnuli hrůzou, odkud vezmou peníze na splátky svých zahraničních úvěrů. 

Ve více než hodinové řeči Putin oznámil, že se Rusko vydává cestou státního kapitalismu. Stát dostojí svým sociálním závazkům, poněvadž je z ústavy „státem sociálním". Ruští podnikatelé by neměli brát úvěry v zahraničí, ale u domácích bank a investovat také doma. Nikdo by však neměl být k ničemu nucen, jak pronesl Putin. 

Mysleme rusky

Proto by mimo jiné měly být zisky z ruských cenných papírů nezdaněné a ačkoli se všeobecně očekává, že počet nezaměstnaných v Rusku poroste, navrhnul Putin zvednout podporu v nezaměstnanosti z 1500 na 4500 rublů (asi 130 eur). 

Nesmí se opakovat kolaps minulých let, a je nutné se držet hodnot vlastenectví a národní jednoty. To je podle plukovníka Putina recept na překonání krise, do níž Rusko vhodili Američané. (Rusové kupodivu věří více dolaru než například euru...)

Magazínu Spiegelu tehdy guvernér Kemerovské oblasti Aman Tulejev se sovětskou rutinou uvedl, že „obchodníci a úředníci jsou společně odpovědní za udržení pracovních kolektivů, protože kolektivní odpovědnost usnadňuje úkol.“

Podobně sovětsky proklamoval Putin, že ruské hospodářství musí být efektivnější a konkurenceschopnější a proto se musí „v klíčových resortech zdvihnout produktivita práce“.

Putin už vůbec nebojuje s korupcí, jako za své osmileté přímé kremelské éry, ale domáhá se spojených národních sil a toho, aby Jediné Rusko bylo nástrojem sociálního státu. 

Předseda dumy Boris Gryzlov, který roky Jediné Rusko vedl a je faktickým předsedou strany nadále, optimisticky prohlásil: „Naše Rusko je mladé a silné. Po krisi bude ještě silnější.“ 

Příprava na delší vládu

Symbolika nástupnictví dostala druhého dne po Putinově projevu další podobu. 21. listopadu schválila duma Medveděvovův návrh na prodloužení presidentského období ze čtyř na šest let a parlamentu na pět. Jeho se to týkat ještě nebude, ale jeho nástupce. Nikdo nepředpokládá, že by to nebyl Putin.

Proti ústavním změnám demonstrovalo 14. prosince 2008 v Moskvě a Sankt-Petěrburgu na pět set lidí. Známý protiputinovský odpůrce a šachista Garri Kasparov (45) uspořádal dvě protestní akce a v Moskvě bylo zatčeno za dohledu Omonu devadesát účastníků „pochodu disidentů“, v Sankt Petěrburgu šedesát. 

Putinova vláda tak pokračovala v nepochopitelně tvrdé persekuci nevýrazné mimoparlamentní oposice. V Chimkách u Moskvy vzniklo z Kasparovova podnětu 13. prosince oposiční hnutí Solidarnosť. Ve vedení jsou vedle něj liberál Boris Němcov (49) a Lev Ponomarjov (67), poslanec dumy v letech 1993-1995, ale slyšet o nich nebylo. 

19. prosince duma zpřísnila zákon o národní bezpečnosti omezující oposiční šance ještě více. Exagent tajné služby Andrej Lugovoj (42), poslanec za Žirinovského Liberálně demokratickou stranu (LDS) a v Británii obviňovaný z účasti na vraždě svého kdysi zpravodajského kolegy, řekl na to konto španělskému El Paísu, že každý, kdo by poškodil ruský stát, by měl být zlikvidován (viz TÝDEN 49/06 a 50/07)

Vlastizrada je podle nového zákona „čin namířený proti bezpečnosti Ruské federace včetně její ústavního řádu, suverenity, územní a státní integrity“. Pod to se vejde opravdu kdeco.

 

exkurs: Oposice: dýchat povoleno

Jedním z fenomenů putinovštiny je jakýsi navenek zaklíčovaný systém rovnováhy sil a jakýchsi výjimek z pravidel. 

Někteří z privatisačních miliardářů-oligarchů tunelovat nesmějí, jiní ano. Nesmějí ti, kteří vsadili na podporu ze zahraničí (Gusinskij, Berezovskij, Chodorkovskij). Ostatní stavějí ze svého sociální zařízení, obnovují církev, financují representace v různých sportovních odvětvích, chtějí postavit olympijské Soči apod. To jsou oligarchové kremelští a těm není třeba se dívat na prsty (ledaže...). 

Dobrý komunista ze sovětských časů Viktor Zubkov (67), než se roku 2007 stal nástupcem role premjer-ministra Michaila Fradkova (58), z něhož Putin udělal šéfa zahraniční rozvědky SVR (viz TÝDEN 14/08), na ně mimo jiné dohlížel z posice ředitele daňové policie; teď je důležitým Putinovým náměstkem.

Tak měl klid například nejznámější Rus v Anglii a správce vzdálené Čukotky Roman Abramovič, podnikatelé v surovinách Děripaska, Vekselberg, Potanin a desítky dalších zbohatlíků, kteří včas huldovali Putinovi.

Podivné to je s jiným ruským "Angličanem", s Alexandrem Jevgeněvičem Lebeděvem (49), který v lednu koupil většinový podíl na krachujícím londýnském listu The Evening Standard, první takový počin člověka se sovětským pozadím. Člověk z intelektuální bolševické rodiny vystudoval Moskevský institut zahraničních vztahů (MGIMO), pracoval v rozvědce KGB a FSB a mimo jiné byl v Londýně na velvyslanectví kryt funkcí atašé. 

Jeho láska k britskému světu je asi velká, nepochybně však i v jeho případě platí to, co jednou řekl Putin: "Neexistuje něco takového, jako bývalý čekista (viz TÝDEN 13/08)."

Bankéř Lebeděv, který má kromě toho podíly v největší ruské bance, v Gazpromu a drží silnou posici v letecké přepravě (Aeroflot) i průmyslu (Iljušin) se tudíž nijak nejeví jako kritik nebo dokonce sok Kremlu. 

Nicméně je spoluvlastníkem a pravděpodobně jediným financiérem světově známého oposičního listu Novaja gazeta. S ikonou zkázy sovětského státu Michailem Gorbačovem vlastní 49, redaktoři drží 51 procento práv na list, který vychází třikrát týdně s odhadovaným prodejem pod dvě stě tisíc výtisků. 

Žurnalisté „Nových novin“ mimo jiné odhalovali zákulisí kavkazských válek, přišli s odhalením, jak to bylo se zpronevěrou peněz z hospodářské pomoci za působení Vladimíra Putina na leningradské radnici (o potravinové aféře viz TÝDEN 9/08). Právník, který Putina tehdy zbavil obtíží, se jmenoval Dmitrij Medveděv...

Od roku 2001 byli zavražděni čtyři novináři „Nových novin“, z nichž nejznámější je Rusoameričanka Anna Politkovská, zastřelená v Moskvě roku 2006 (viz TÝDEN 42 a 46/06). List je pod neustálým tlakem úřadů a zůstává velmi pozoruhodnou okolností, že právě ve světě nejznámější ruské oposiční medium financuje čekista a Putinův kolega.

 

Rusko sociální: s oligarchy na krku

 

Ruský vládní systém budovaný od roku 2000 spočívá v návratu moci pod křídla jedné vyhraněné skupiny. Po vzoru francouzského zřízení je její hospodářskou páteří systém národních „šampionů“, obřích státních firem kolem těžby a zpracování surovin, vojenské výroby a výzkumu, dopravy i nových technologií. 

Jejich management je z okruhu tajných policistů a část zisků mizí v soukromých kapsách, neboť ředitel státního podniku mívá mnohdy vlastní úspěšně se přiživující firmu na státním kolosu ("tunelování"). Stát své firmy sice kontroluje, nikoli však zisky, které často inkasují velmi soukromé osoby. 

Například Sergej Čemezov (56), který v letech 1983-1986 sloužil s Putinem v Drážďanech, řídil do loňska státní monopol na obchod se zbraněmi Rosoboronexport, od roku 2008 non-profitní Rostěchnologii - Russian Technologies zastřešující na 420 firem od aerolinek po státem kontrolované realitku. Osobně se však mimo jiné zmocnil obchodu s titanem a kontroluje jednu automobilku. 

Stalinské a další kořeny

Má to v sobě cosi velmi výhrůžného: podnikatelský systém je všeobecně znám, jména ve velké většině také, takže nezbývá, než být hodný. Případ Chodorkovskij má každý ruský novokapitalista před očima...

Politický systém podléhá dokonalé kontrole a budí zdání parlamentní demokracie, jejíž představitelé jsou úzce spjati s hospodářským managementem a podnikatelstvím.

Na rozdíl od jelcinovské éry nyní nepodporují oligarchové svého člověka v Kremlu, ale naopak Kreml velmi pevně kontroluje své oligarchy. Za peníze miliardářů byl Boris Jelcin roku 1996 překvapivě znovuzvolen, za což se pak ruským tunelářům dostalo z Kremlu pardonu. 

Teď je to naopak a se stejným výsledkem: podporovaní se stávají poddanými. To byl Putinův cíl, to je putinovština.

Koneckonců, co není v Rusku vzhůru nohama. Platí to rovněž o ideologickém základu nového ruského státu. Není příliš vkusné, když se lidé, kteří vzešli z bolševického aparátu nebo jeho policie a armády, upjali na carství a pravoslaví, které soudruzi brutálně zlikvidovali a proti jejichž návratu včetně strašidla kapitalismu a imperialismu soustavně bojovali. 

Ruská „intelligencija“ je sice méně poddajná než čínská, která o maoismu zarytě mlčí, ale s Putinovou politikou renesance Rusi se plně ztotožnila, také s censurou a s návratem popského pravoslaví. 

Ostatně řada oligarchů přišla z prostředí technické inteligence, což je od Stalinových dob vrstva, která užívala velkých výhod, jen když vynalézala a chválila. Fysik a nobelista Andrej Sacharov měl například přímý kontakt s Lavrentijem Berijou, a nikdo mu to nepředhazoval.

Navoněná bída

K definitivnímu zlomení moci privatisačních miliardářů významně přispěly globální recese a pád rublu. Ukázalo se, že pýcha velké většiny ruských zbohatlíků spočívala v rozsáhlé zadluženosti doma i cizině. 

Řada oligarchů během několika podzimních týdnů roku 2008 přišla o miliardy dolarů. V řadě případů se uchýlili pod křídla státních záruk rozdávaných Putinovým kabinetem, respektive státní „bankou pro rozvoj a zahraniční ekonomické záležitosti“ Vněšekonombank (VEB), kterou řídí Vladimír Dmitrijev; v čele komise rozhodující o udělování státních podpor sedí premiér Putin. 

Firmy u ní zažádaly do konce ledna 2009 o devadesát miliard. Například většinový majitel Arsenalu Ališer Usmanov (55) přišel podle některých odhadů o čtrnáct miliard dolarů. 

Oleg Děripaska, ještě v polovině roku 2008 vedený Forbesem jako nejbohatší z Rusů a s roupy také se zakoupit do anglické ligy, za státní garanci svých zahraničních dluhů souhlasil s členstvím dvou zástupců státu v Rusalu (Rossijskij aljuminij). 

Michail Prochorov sice také přišel o miliardy, ale letos ho ve Forbesu Američané prohlásili nejbohatším z Rusů (viz TÝDEN 9 a 11/09)

Jed Wall Streetu

Krise dopadla tvrdě na Rusko v říjnu 2008. Zahraniční úvěry a dluhy oligarchů a státních firem přesahovaly tehdy pět set miliard dolarů, z toho jen Rosněfti a Gazpromu údajně sto miliard. 

Státní firmy neměly hotovost a Sečinova Rosněfť dostala od vlády na splátky svého dvacetimiliardového dluhu devět miliard. Prekérní situace znovu potvrdila, že i po osmi letech Putinovy vlády zůstává Rusko zcela závislé na exportu surovin, ačkoli vládce sám kdysi hovořil o diversifikaci ekonomiky.

Putinův kabinet dal v listopadu na záchranu hlavních ruských firem na dvě stě miliard dolarů, což je proporčně přepočteno se Spojenými státy třikrát tolik než dala vláda Bushova Američanům.

Ze státního fondu pro rozvoj tekly do firem a bank desítky miliard dolarů na jejich záchranu. Našetřené peníze z ropy a plynu zmizely v černé díře magického světa financí. 

Pakliže se ještě loni chtěli ruští oligokraté presentovat jako globální nákupčí surovin a firem, letos je toho obrazu jednoznačně zbavili rudí Číňané. Státní firmy Maových pohrobků skupují díky obrovskému státnímu fondu kde co a mimo jiné se předběžně dohodli na spoluúčasti v anglo-australském těžebním gigantu Rio Tinto. 

Řada oligarchů, kteří se nedávno tolik chlubili svou autonomií, spadli se svými závazky za sanaci podniků a bank do osidel Kremlu. 

Na pravidelném prosincovém veletrhu pro milionáře v Moskvě se roku 2008 žádné velké obchody neuzavřely. Například Gulfstream, který tu zatím prodal dvacet letadel v ceně od 150 do 250 milionů dolarů, na letošek neuzavřel jediný kontrakt. 

 

exkurs: Miliardářská ruleta

Výkonný ředitel moskevské investiční banky Trojka Dialog Andrej Šaronov na Světovém ekonomickém foru v Davosu vyčíslil ztráty 87 ruských miliardářů od dubna 2007 na více než 260 miliard. 

Nejvíce úvěrů soukromníkům v Rusku poskytla banka UniCredit a podle ředitele její moskevské pobočky Leonida Vindmana to je přes pět set miliard dolarů, jak začátkem března potvrdil agentuře Reuters. 

Zahraniční investoři v roce 2008 stáhli z Ruska 130 miliard dolarů a ministr financí Alexej Kudrin počítá letos z odlivem kapitálu ve výši 110 miliard. 

Sociální programy nebyly dosud kráceny. Putinova vláda přepočítává rozpočet, který vycházel z ceny barelu ropy na 95 dolarech, na úroveň 41 dolaru.

 

jméno                        majetek v polovině 2008  konec 2008     dluhy

Oleg Děripaska (41)    28,0                               7,2                 14,0 (Kommers.: 27-28 mld., z toho Rusal 16,3)

Roman Abramovič (42)23,5                               3,3                  2,0 (1,3)

Vladimír Lisin (52)       22,2                               3,1                  3,3

Alexej Mordašov (43)   22,1                               3,5                  0,2

Vladimír Potanin (48)   21,5                               2,0                  -

Michail Prochorov (43) 21,5                               1,3 (6)             -

zdroj: Izvestija, Kommersant

 

Tradiční jarní bodování miliardářů časopisem Forbes je k oligarchům milostivější než sami Rusové. Prochorovovi přičítá majetek ve výši 9,5 miliard dolarů (a 40. místo na světě), Abramovičovi 8,5 miliard (51.), Vagitu Alekperovi (58) 7,8 miliard (57). 

Prochorovovi recese přivodila i ostudu. Loni se dohodl s Lily Safraovou, vdovou po známém bankéři, na koupi její vily na Azurovém pobřeží. Villa Leopoldina ve Villefranche-sur-Mer má jméno po svém staviteli, belgickém králi Leopoldovi II. a Rusa stála 496 milionů eur. 

Závdavkem vyplatil 39 milionů, ale do toho přišly starosti. Prochorov, který se ve frankofonní oblasti proslavil skandály, chce zálohu zpět, o čemž žena, která byla třikrát vdaná za velké boháče, nechce ani slyšet.

 

Putler kaput

 

Recese nedopadla jen na neoblíbené oligarchy. Novými ruskými měšťany, zhýčkané ropným blahobytem putinovštiny, otřásl pád rublu a rostoucí inflace doprovázená stoupající nezaměstnaností. 

Politická oposice z toho dosud nijak neprofitovala a asi by ani neměla posluchače. 2. března, den před výročím Medveděvovy volby Putinovým nástupcem, se konaly v řadě oblastí komunální a regionální volby, první od vypuknutí krise. Krise nekrise: vládní strana Jediné Rusko získala mezi 49 a 79 procenty mandátů. 

Komunisté, tedy ti, kteří zůstali členy Komunistické strany RF (KPRF), jsou v sedmi z devíti regionů co do počtu mandátů druzí. Profitovali zjevně z toho, že jsou jediní, kteří se v ruském parlamentarismu profilují oposičně. 

Zatímco místopředseda dumy z Jediného Ruska Oleg Morozov (55) oceňoval „vysokou úroveň politické kultury a politického vědomí“, předseda komunistů Gennadij Zjuganov (64), který se roku 1996 div že nestal namísto Borise Jelcina presidentem, mluvil o nejšpinavějších volbách v posledních patnácti letech a obvinil Jediné Rusko ze zastrašování voličů (viz TÝDEN 12/08)

Zdá se, že Rusově masově uvěřili Putinovi a Medveděvovi, že hospodářské obtíže a recese pocházejí ze Spojených států, za něž kremelští vůdcové nemohou. Jediné Rusko ostatně ovládá všechny regionální orgány a média. 

My to tak nemysleli

Letos 31. ledna se konaly na mnoha místech obrovské země první hospodářsky motivované demonstrace za premiéra Putina. Místy se dokonce lidé dopouštěli ryzího ikonoklasmu - trhali jeho portréty. V Moskvě se na protivládních setkáních tradičně presentovalo několik desítek (staro)komunistů, anarchistů a liberálů. 

Do Vladivostoku, kde vyšlo do ulic na dva tisíce poklidných demonstrantů vedených komunisty a Tovaryšstvem aktivních občanů Ruska (Tovaryšestvo iniciativnych graždan Rossiji, TIGR), byly povolány speciální jednotky až z devět tisíc kilometrů vzdálené Moskvy, sedm časových pásem, neboť se nedůvěřovalo provinciálům, kteří v prosinci „nezvládli“ protesty proti zdražení dovážených aut a zatkli „jen“ sto lidí. 

Dobře to dopadlo a kromě toho bylo už v poledne minus patnáct stupňů Celsia.

Lidé si napsali na plakáty hesla jako „Kremle, jsme proti tobě“ nebo dokonce „Putler kaput“, což později vykládali tak, že tím vůbec nemysleli jeho vysokoblahorodí premjer-ministěra v Moskvě, ale že se tak jmenuje jistý lokální obchodník, člen komunistické strany a že jeho podnikání zkrachovalo, a proto že je kaput. 

Poslanci sněmu Přímořského kraje, jehož je Vladivostok hlavním městem, odhlasovali resoluci, aby federální vláda odvolala zvýšení celních tarifů – a nic se jim nestalo. V prosinci Medveděv dokonce odmítl vyhodit náčelníka vladivostocké policie, jak si přál Putin. 

Nicméně v březnu po komunálkách zprostil úřadu guvernéra Murmanska Jurije Jevdokimova (62) za to, že nepodporoval kandidáta vlastní strany Jediné Rusko, ale nezávislého, který navíc vyhrál. Kromě toho veřejně obvinil svou partaj, že používá špinavých triků...

Bonusy a cizí prapory

"Aktivisté" také přispěli ke zklidnění, když 10. března jeden z členů koordinačního výboru hnutí TIGR ujišťoval, že nápisy jako Putler kaput! už s sebou nosit nebudou.

Nestalo se tak ani 15. března na uvědomělé "protivládní" demonstraci s třemi sty účastníky. 

Nepokoje na východě nemají s kremelskou politikou mnoho společného. Aparát Jediného Ruska však reaguje úzkostlivě na cokoli. Předseda dumy, šéf poslanecké frakce partaje a předseda výkonné rady partaje Boris Gryzlov (58) předminulý týden varoval před rozdáváním velkých požitků manažerům státních korporací, jak bývalo zvykem v lepších časech: "Musíme vidět ta nebezpečí pro politickou stabilitu. Účinky krise mohou rozšířit sociální rozdíly, které jsou už teď velké." 

Vzhledem k tomu, že průměrný ruský plat nedosahuje ekvivalentu pěti set eur, efekt výplat mnohamilionových manažerských bonusů je pro Rusy stejně odpudivý jako pro Američany nebo Němce smluvní odměny vysokých bankovních úředníků v okamžiku, kdy své firmy zničili a domáhají se pro ně státních podpor. 

Gryzlov, který se sice narodil ve Vladivostoku, ale vyrůstal v Leningradu a stal se přítelem Nikolaje Patruševa, pozdějšího nástupce Putina v čele FSB, vidí ve své funkci věci geopoliticky. Jako bývalý Putinův ministr vnitra (2001-2003), ač sám nepatřil služebně do rozvědčické rodiny (zato jeho manželka Ada je z rodiny admirálské), zná správný slovník: „Už vidíme pokusy strkat vlajku nespokojenosti lidu do rukou, ale často se ukáže, že tato vlajka patří jinému státu.“ 

Rusko brutto-sociální

Akce jako Vladivostok točící se víceméně kolem zájmů omezeného okruhu lidí nijak putinovštinu neohrožují. Nebezpečnější jsou jiné situace.

V Rusku se 140 miliony obyvatel je asi dvanáct milionů gastarbeiterů z bývalých svazových republik sovětského státu, nejvíce ze Střední Asie. Po Spojených státech to je druhá největší koncentrace cizích dělníků na světě, nicméně menší než interní armáda snad dvaceti milionů dělníků migrujících za prací na východ v Číně. 

V dobách ropného boomu posílali z Ruska domů peníze a například v Tádžikistánu, odkud odešel každý šestý za prací do Ruska, vytvářely až polovinu HDP. 

Od konce loňského roku byli mezi prvními, kteří dostávali výpovědi. Vracejí se domů a s sebou vezou jako spoluzavazadlo recesi do zemí hledících do chřtánu agresivního vahhábitského sunnismu, s nímž tak neúspěšně válčí Západ v Afghánistánu a proti němuž nedokáže postupovat ani vláda muslimského Pákistánu. 

Ve stavebnictví pracuje na čtyřicet procent migrantů a většina projektů v Moskvě se zastavila. 

Středoasijci a Kavkazané to v metropoli neměli nikdy lehké. Násilí na nich je časté a velkoslovanští extremisté se předhánějí v tom, jak si u Rusů získat sympatie způsoby, co by všechno gastarbeiterům udělali, kdyby přišli k moci. 

Část zahraničních nádeníků ani nerozumí rusky, nemají žádnou profesi a většinou to jsou muslimové. Podle úřední statistiky bylo roku 2008 v Rusku zavražděno 122 cizinců s ethnickým motivem; roku 2005 to bylo 25 lidí. 

V polovině února president osobně potvrdil, že etnické násilí („extremistické útoky“) narostly oproti roku 2007 loni o třetinu a že se stávají hrozbou pro národní bezpečnost. 

Policistů není nikdy moc

Ministerstvo vnitra očekává v důsledku masové nezaměstnanosti, která však ještě nenastala, sociální nepokoje. Jak citovala Nězavisimaja gazeta z jeho dokumentů, změnilo ministerstvo názor na chystanou personální redukci v resortu o dvě stě tisíc zaměstnanců.

Podobně 6. února varoval president Medveděv: „Dostáváme se pod vliv globální krise, horšící se problém nezaměstnanosti a dalších sociálních themat. V takové době se ohlížíme po těch, kdo spekulovali, jak situace využít. Takže nemůžeme dovolit zhoršení již komplikované situace. Úkolem je permanentně monitorovat situaci v regionech.“

Takže se policisté propouštět nebudou, bude se dále „monitorovat“. 

25. února Medveděv nařídil prokurátorům likvidaci extremistických skupin, které se pokoušejí profitovat z hospodářské krise. Podle ruské terminologie se extremisty myslí rasistická hnutí a náboženští radikálové: „Máte právo žádat po soudech likvidaci relevantních veřejných a náboženských organisací.“ 

Kdyby tomu nechtěl náhodou někdo rozumět, zdůraznil mu to o dva dny později osobně Vladimír Putin. Na shromáždění předáků své strany Jediné Rusko v Novo-Ogarjovu ve své residenci před komunálními volbami 1. března potvrdil, že to s ruskou demokracií myslí opravdicky: jak pravil, kritisovat vládu za krise lze, ale pouze v rámci zákonů. 

O zákonnost šlo v Rusku vždy, nejen za perestrojky a putinovštiny: Jsou-li akce oposice mimo zákon, znamená to, že nesledují účel posílení života lidí, ale své vlastní cíle a pak má stát právo bránit se. Tak pravil „VVP“. 

Aby to bylo jasné i všem mimo Rusko a tedy i tomu, kdo by si rozpomněl na růžové, pomerančové či tulipánové revoluce, ruský vůdce řekl: „Nepřipustíme, aby došlo k událostem jako v některých jiných zemích, na které teď nechci prstem ukazovat. Zároveň ale nechceme omezovat zákonné formy protestu.“ 

Laskavý český čtenář sám může formulovat: putinovština je, když...

 

Mlčeti zlato

 

Na druhém sociálním pólu putinovštiny probíhá konflikt, který na první pohled vypadá hluboce ideologicky, ale může též být další formou neustálého boje o kontrolu nad státními financemi mezi kremelskými skupinami. 

Jsou to sice „pitěrci“, tedy čekisté ze Sankt-Petěrburgu nebo jejich přátelé, na něž se Moskvané nedívají vůbec sympaticky a mají jich po osmi letech putinovštiny plné zuby, ale jejich rivalita je z mocenského hlediska faktor, který je pro obraz jednoty vedení nebezpečný (srov. válku tajných služeb v TÝDNU 14/04)

V Putinově okolí na sebe narazila mimo jiné různá pojetí budování nového Ruska: klika tradicionalistických čekistů vyzdvihující zásadní roli státní byrokracie, a liberálové, respektive kremelský odvar z nich. V obou skupinách má Putin spolubojovníky a přátele.

V čele prvních nejčastěji vystupuje filolog, rozvědčík a hlavní manažer Rosněfti Igor Sečin (48), zřejmě nejsilnější z Putinových místopředsedů vlády, neboť ho pověřil dozorem nad surovinovým ruským pokladem. 

Představitelem liberálnějšího řízení státní ekonomiky je jiný Putinův "vice", ministr financí Alexej Kudrin (48), který je v úřadu už od roku 2000 (sic). S Putinem se zná z leningradské radnice z devadesátých let a pravděpodobně již ze studií. 

Formy kremelské války o státní finance jsou velmi skryté a připomínají studenoválečnické móresy či frašku z chodeb byzantských paláců. Jedním z prostých mocenských prvků "siloviků", lidí z bezpečnostních resortů a armády, je využití policejního aparátu k šikaně protivníka, byť soudruha u vládního stolu. 

Válka o státní fondy

Náměstek ministra financí Sergej Storčak (54) byl obviněn policisty z mnohamilionových malversací už roku 2007 (viz TÝDEN 14/08). Dohlíží na obří státní stabilisační fond, který tehdy měl 148 miliard dolarů. Podle siloviků to byly a jsou nevyužité peníze, které je třeba nalít do krachujících státních firem. 

Náměstek byl sice propuštěn z vazby loni 21. října, ale Kudrinovo okolí je pod soustavným tlakem. Alexandr Bastrykin, šéf investigativní komise úřadu hlavního prokurátor letos 12. února konstatoval, že „není přehnané tvrzení, že někteří z nejlepších specialistů na finance a ekonomiku včetně bývalých a současných náměstků ministra financí, byli v posledních letech zapleteni do organisování rozsáhlých loupeží státních fondů“. 

Kudrinových náměstků Storčaka a Vadima Volkova, obviňovaného ze zpronevěry osmnácti milionů dolarů při vyrovnávání dluhů s Alžírskem, je už delší dobu používáno jako zbraně proti němu. 

Jde opět o to samé: ministr financí nechce rozhazovat peníze ze státního fondu na přímou podporu státních podniků, Sečin ano. V jejich vedení totiž sedí jeho přátelé s manýry vysokých byrokratů. Sečin, „zlý muž putinovské politiky“ a hlava státní Rosněfti, je obecně pokládán za likvidátora Chodorkovského a jeho Jukosu. 

Obtížné výzvy

Na Sečinovu stranu se postavil mimo jiné moskevský starosta Jurij Lužkov (72), poněvadž se v metropoli zastavil stavební boom a byznys s pozemky. Rád by to řešil rychlými penězi a měl také doma klid. 

Jeho manželka Jelena Baturinová (46), podnikatelka ve stavebnictví, agroprůmyslu i řadě dalších odvětví, byla ještě loni jedinou ruskou miliardářkou. Už není. Stačila si ještě koupit bydlení na luxusní londýnské adrese, ale teď její stavební holding Inteko má jen dluhy. Nicméně patří mezi 295 firem, kterým se dostává státní podpory: úvěrové garance Inteku přesahují miliardu eur. 

Kudrinovy předtuchy jsou velmi černé. V zemi s nedávno nejrychleji rostoucí ekonomikou počítá pro letošek s nulovým růstem HDP. 4. února v Londýně přiznal, že Putinova vláda počítá s „velmi obtížnými výzvami“. 

Ratingové agentury Standard And Poor´s a Fitch v prosinci, respektive v únoru jako u první země skupiny G-8 snížily finančnické ocenění Ruska z AAA na BBB, což mimo jiné znamená, že se ruským obchodníkům i státu prodražují v zahraničí půjčky. 

Řada investorů si může totiž rozpomenout na krisi roku 1998, kdy podobný rychlý pád komoditních cen vedl ke znehodnocení rublu a dovedl ruský stát do platební neschopnosti. Rusové se dodnes myslí, že zachránce z jelcinovské krise se jmenuje Vladimír Putin. 

Rubl byl od loňského srpna do konce ledna dvacetkrát devalvován a přišel o třetinu své hodnoty. Na zastavení jeho pádu podnikla vláda intervenční nákupy za dvě stě miliard dolarů, což byla třetina z jejích „ropných“ reserv nashromážděných z Putinových kremelských časů. 

Medveděv loni po nástupu do funkce ještě prohlašoval, že se rubl stane mezinárodní měnou. 

Putin ví

Tak to tehdy převzal od Putina. Mistr tesař se však utnul. Kdysi se pochybovalo o tom, zda je kremelský vládce v řadě věcí vůbec kompetentní, hlavně v ekonomických. Ukázalo se, že je minimálně velmi dobře informovaný. 

Během sporu ropných společností BP a TNK o řízení společné firmy v roce 2007 a 2008 se sice ruská vláda tvářila, že se jí hádka netýká, že jde o soukromou investorskou záležitost, ale po setkání s Putinem řekl předseda představenstva koncernu BP Anthony B. Hayward, že „pan Putin ví o obchodech BP s Ruskem evidentně tolik, co já“. 

Ostatně letos v březnu se objevila zprávička, že Rusové snížili odhady svých zásob ropy podle přísnějších pravidel americké komise dozorující bursy (SEC). Údaj 14,4 miliard barelů je o třetinu nižší než údaje z roku 2007. Ruská lednová produkce ropy klesla o 0,7 procent oproti předešlému roku na 9,74 milionů barelů denně. 

Energetickou politiku, klenot režimu sanktpetěrburských tajných policistů, řídil dosud Putin se znalostí souvislostí i podrobností. Na rozdíl od soupeřivého bruselského spolku si může autokrat dovolit rychle jednat.

Například projekt plynového potrubí napříč Anatolií a mimo ruské území Nabucco navrhly evropské energetické společnosti už v roce 2002. Věnovalo se mu od té doby více slov a očekávání než skutečného politického úsilí a stavebních prací. V březnu byl summitem EU zřejmě znovu odstaven.

 

exkurs: Olympijské starostování

V Soči na jihu Ruska budou roku 2014 zimní olympijské hry. Letos 26. dubna se tam konají komunální volby, poněvadž starosta Vladimír Afanasenkov loni v listopadu resignoval pro své chatrné zdraví. Do známého výletního střediska k Černému moři nedaleko od hranic s novým státečkem Abcházií se sjíždějí uchazeči z celého Ruska.

Na chvíli je starostování v Soči atraktivnější než v Moskvě nebo ve druhém říšském sídelním městě Sankt-Petěrburgu. Podrážděni čínským vzorem získal Vladimír Putin olympiádu roku 2007 a oligarchové se pak předháněli v nabídkách, kdo co na své náklady postaví. 

Krise sice nadšení utlumila, vystřízlivělo se, ale plány na velkolepé stavby a ohromující show zůstaly. Má se prostavět na dvanáct miliard dolarů. Rusko nabídne světu podívanou na zimní sportoviště v subtropech na pobřeží a v horách v Krasné Poljaně přestavěné do alpského stylu švýcarských a rakouských výletních středisek. 

Části Soči, kde se bude stavět, se již vystěhovávají, a ti z Rusů, kteří se nechtějí hnout, jak informují reportéři, dostávají mnohdy nálepku „protiputinovců“. Týká se to asi dvou tisíc lidí, jimž úřady nabídli odškodnění ve výši 750 tisíci rublů (v březnu necelých 17 tisíc eur). Tržní ceny nemovitostí jsou přitom mnohonásobně vyšší.

Kreml prý podporuje úřadujícího starostu Anatolije Pachmonova. Mezi dalšími kandidáty je například primabalerina a Putinova fanynka Anastasja Voločkovová (32) rodem z Leningradu, která nepochybně vezme hlasy oposičnímu liberálnímu politikovi, který ze Soči pochází a býval oblíbencem Borise Jelcina, Borisovi Němcovovi (49). 

Proti nim nastoupí například Stanislav Koreckij z lokální federace závodů v páce, nebo rozvědčické duo s různými aktuálními vztahy k Anglii. Budovat olympijskou Soči by chtěl poslanec dumy za Žirinovského Liberálně demokratickou stranu Andrej Lugovoj (42), podezřívaný v Británii z vraždy jiného bývalého agenta Litviněnka (2006). 

Jiný bývalý kolega Putinův v tajné policii, velkopodnikatel, majitel moskevského oposičního periodika i jednoho z londýnských listů Alexandr Lebeděv (49) to má dobré na ostrovech i v Kremlu (viz TÝDEN 12/09)

 

S Nabukkem do Asie

 

Představitelé Evropské unie selhávají pravidelně v případech, kdy se od nich čeká nějaké rozhodné slovo. Platí to i ve vztahu k obru rozvalenému při evropských hranicích. Mluvívají tak, jakoby se obávali nepříjemností s Kremlem, někdy i osobních. 

Letos 25. února ujišťoval mluvčí eurokomisaře pro energetiku Andrise Piebalgse (51), Lotyše a kdysi sovětského komunisty, že od roku 2002 plánovaný plynovod Nabucco za 10,7 miliard je zamýšlen jako diversifikace evropského energetického sektoru a ne jako prostředek na vyloučení Ruska z evropské politiky. Rusko podle soudu soudruha eurokomisaře bylo a zůstane hlavním dodavatelem zemního plynu do Evropy... 

Rusové Západ od svých surovinových hodokvasů zatím velmi zdárně drží stranou a sami expandují. Pokračují ve výstavbě plynovodu napříč Baltem do Německa a demonstrovali, že se ve svém rajonu neradi s někým dělí. 

V srpnu 2008 zlikvidovali po Saakašviliho pokusu o obsazení Jižní Osetie přepravní cesty v Gruzii. Nakrátko tehdy obsadili čerpací stanice ropovodu z Baku do Supsy dostavěného roku 1999 a provozovaného koncernem BP. 

Velká hra

Trasu po železnici od Kaspiku do Batumi otevřeli francouzští Rothschildové (1883) a s bratry Nobely vydělávali na tom, aby Evropa nebyla závislá na americkém benzínu. Dnes je tomu trochu jinak...

Hlavním velmocenským rivalem na jižní hranici ruské říše bývala Británie. Angloruské soupeření od roku 1813 o rozsáhlý muslimský středoasijský Turkestánu mezi Kaspikem a západní Čínou a ruské úsilí dospět k Indickému oceánu vešly do dějin jako „velká hra“. 

Napoleon se měl roku 1807 dohodnout s carem Alexandrem I. na rozdělení britské Indie, ale stali se z nich soupeři. Britové vypadli ze hry roku 1947, kdy udělili nezávislost Indii a Pákistánu. S příchodem Američanů na scénu, po vyhnání šáha z Íránu, ruskosovětské okupaci Afghánistánu, rozpadu Sovětského svazu a válce proti islámskému terorismu od roku 2001 se hovořívá o „nové velké hře“. 

Tentokrát není o stovky tisíců čtverečních kilometrů pustiny, ale o energetické zdroje v ní. Rusům se daří s jednou výjimkou držet posici státu, přes který se vnitrozemské poklady Střední Asie dopravují na Západ a světové trhy. 

Kdo s koho

Roku 2007 se Putin v Ašgabatu předběžně dohodl s opatrným presidentem Gurbangulym Berdymuchammedovem (51) na stavbě dalšího plynovodu na sever do Ruska. EU s novým pánem Turkmenů a bývalým zubařem v prosinci 2006 zesnulého Türkmenbašiho o možnosti naplnit trubky imaginárního Nabukka také jednala a jedná. Ale málo. 

Gazprom tu má smluvně zajištěn odběr padesáti miliard kubíků zemního plynu ročně, tedy převážnou část produkce země. 

Podobné smlouvy má ruský plynový gigant od začátku roku 2008 také s Kazachy a Uzbeky. Středoasijci prodávají za evropské ceny, režimy nejsou nijak protiruské natož demokratické a nemají důvod se obracet jinam.

V únoru 2008 se Putin s Medveděvem, tehdy ještě šéfem Gazpromu, po celonočním jednání v Sofii dohodl s bulharskou komunistickou vládou (čerstvě v EU), aby přistoupila k ruskému plynovému projektu South Stream vedoucímu surovinu z Novorossijska napříč Černým mořem. Nabucco ostrouhal. 

V dubu 2008 se Rusům podařilo totéž v Athénách s vládou konservativní. Od dubna 2009 začínají práce na kladení potrubí do Číny a vicepremiér Igor Sečin oznámil, že pokračuje odkrývání nových zdrojů ropy a zemního plynu na Sibiři. Krise prý nemá žádný vliv na další práce, včetně obou "evropských" projektů Nord Stream a South Stream. 

Potvrdil však také, co tuší celý svět, že pro příštích patnáct dvacet let bude ruská ekonomika spočívat i nadále jen na exportu energetických surovin...

Turkmenské sólo

Na přelomu května a června 2008 byl ve Střední Asii Richard Boucher, náměstek ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové. Lobbyoval v Ázerbájdžánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu za vývoz jejich plynu na Západ mimo ruský dosah a za stavbu plynovodu přes Kaspik do Baku (Transcaspian Pipeline, TCP). 

Na chvíli to vypadalo, že uspěl. Nemluvil o lidských právech a v Ašgabatu dokonce pochválil „otevřenost“ vlády. Po roce 2005, kdy byli vyhnáni z Uzbekistánu po kritice andižanského masakru, to vypadalo na silný návrat Američanů do regionu (viz TÝDEN 21 a 42/05, 43/06)

Karimovi Uzbekové jim znovu slíbili přístup na leteckou základnu a Turkmeni tvrdí, že hledají vhodné letiště (o americké přítomnosti ve Střední Asii v souvislosti s válkou v Afghánistánu bude pojednáno v seriálu později). 

V Taškentu se pak dokonce odmítl Islam Karimov (71) setkat s delegací Gazpromu vedenou Alexejem Millerem a podobně dopadl Gazprom v Ašgabatu. 

Nicméně diplomacie pracuje jinak než prostřednictvím tiskových konferencí. Už 15. července 2008 přišla z Ašgabatu zpráva, že turkmenská vláda označila stavbu plynovodu do Kazachstánu a Ruska za nejvyšší důležitost, jak se Berdymuchammedov rok předtím dohodl s Putinem. Na turkmenském území jde o dvě stě kilometrů. Vláda vidí TCP se snovým Trans-Afghan Pipeline jako „projekt v termínech dlouhého a strategického plánování“. 

President Berdymuchammedov však není žádný hej nebo počkej, natož ruský protektorátní diktátor: letos 25. března byl v Moskvě, ale žádnou další smlouvu o dalších dodávkách plynu do Ruska nepodepsal. 

Obletovaný Ázerbájdžán

Podobně nevyzpytatelnou politiku jako Berdymuchammedův Turkmenistán, který má ostatně v ústavě nakázanou přísnou neutralitu a není členem žádného regionálního paktu, praktikuje na druhé straně Kaspiku Ázerbájdžán zavalený ropným požehnáním. Kolem roku 1900 v době velké hry se v Baku těžila polovina světové spotřeby ropy.

Ve snaze balancovat mezi velmocenskými hráči a uchovat maximum nezávislosti tahají Ázerové za nos někdy Evropany (ty více), jindy Rusy. O šikovnosti vladařské rodiny Alijevů v ochraně svého životodárného olejářského koncernu ARDNS/SOCAR se ostatně mohl přesvědčit i jeden z nejznámějších Čechů ve světě Viktor Kožený, když se pokoušel přiživit na jeho privatisaci (viz TÝDEN 41/05).

Jako zatím jediný z bývalých sovětských států umožnil exportovat část své ropné produkce na světové trhy ropovodem Baku-Tbilisi-Ceyhan (BTC), tedy mimo ruské území (srov. TÝDEN 33/08)

Letos 27. března ovšem podepsal Gazprom se SOCAR dohodu o společném záměru dodávat do Ruska dlouhodobě zemní plyn za tržní ceny. První dodávky mají proudit už v lednu 2010. 

Přitom právě s ázerským plynem z nového naleziště počítal Nabucco jako s hlavním zdrojem pro své potrubí. Ruská zakázka ubírá z ázerských zásob, které jsou k disposici. Evropský projekt, který by měl spustit roku 2014 v době zimní olympiády v Soči, tak dostal další ránu. Hlavní kontinentální vlády nejsou o jeho nezbytnosti přesvědčeny a házejí ho za hlavu. 

Nezávislost na ruské dopravní síti dává Ázerům volnost při vyjednávání cen a pro Západ to je v daném okamžiku jediná cesta do Evropy, která se nemusí dostat pod ruskou kontrolu. 

Gruzínské zrcadlo

GUAM, regionální bezpečnostní aliance Gruzie, Ukrajiny, Ázerbájdžánu a Moldovy, za gruzínské války mlčela, dokonce ani Ilcham Alijev nepípl a moldovský vůdce Vladimir Voronin po válce Medveděvovi v Soči holdoval (viz TÝDEN 35/08)

Partajní Ukrajina se tehdy rozhádala ještě více a Timošenkové blok oznámil odchod z koalice s Juščenkovým hnutím Naše Ukrajina. Lukašenkův Minsk byl vyděšen a jedinou starostí Rachmona, Bakijeva či Karimova bylo zneviditelnit se, a to i vůči Američanům. 

Po srpnové válce poslal ze středoasijských diktátorů pouze Nursultan Nazarbajev humanitární pomoc do Osetie. Ticho o Kavkazu panovalo tehdy i na zasedání šanghajské šestky (ŠOS) v Dušanbe, do níž patří Čína. Koneckonců otázky separatismu nejsou cizí téměř nikomu z nich a hlavně ne Číňanům v jejich části Turkestánu, o něž se kdysi také hrála „velká hra“. 

 

Mistr tesař

 

Vladimír Vladimírovič Putin nemluví obvykle do větru. Je zajímavé, jak málo ho Evropa poslouchá. Jako kdyby jeho fanfaronství nemělo betonový podklad: podobně dosud mluvil každý ruský vůdce a každý z Putinových nástupců. Ačkoli s představou o tvrdém rublu jako světové měně střelil loni na úsvitu finanční krise se svým kolegou v moskevské dyarchii úplně vedle (viz TÝDEN 15/09).

Nic to však nestálo, když se však "řízne" v odhadech tržních, stojí to pak miliardy. 

V létě 2008 se Putin dohodl se středoasijskými dodavateli plynu na nových kontraktech. Pro rok 2009 domluvil cenu 340 dolarů za jeden tisíc kubíků zemního plynu. Nicméně ho Gazprom na západ v zimě prodával za dolarů 240!

Lapsus je pravděpodobně jedním z důvodů ostrého novoročního sporu s ukrajinskou vládou, po níž Rusové chtěli, aby platili více již od 1. ledna 2009. Rozhádaní Východoslované si vzali velkou část EU za rukojmí a zatáhli je do svých letitých hádek. Třebaže se po týdnech osočování dohodli, zlá krev se neodplavila. 

Berlusconi po rusku

Občerstvil ji 23. března podpis smlouvy mezi EU a Ukrajinou o pomoci při modernisaci plynových potrubí ukrajinského Gazněfti o délce 13 500 kilometrů, která má v příštích dvou letech spolykat 2,5 miliardy eur. Rusové byli bez sebe a Putin měl plán za "špatně promyšlený a neprofesionální". 

Všechny dohody o přepravních cestách plynu na západ, které nejsou dohodnuty za účasti Ruska, vedou ke zhoršení dodávek, pravil. V lednu podepsali Ukrajinci s Američany "chartu strategického partnerství", kde se rovněž hovoří o pomoci při renovaci potrubní sítě – Američany. 

V polovině února označil ruský velvyslanec v Kyjevě Viktor Černomyrdin (71; viz TÝDEN 9/08) oba nejvyšší ukrajinské představitele za rozštěkané psy. Mluvil o předsedkyni vlády Juliji Timošenkové (48) a o presidentovi Viktoru Juščenkovi (55), jejichž rivalita dosáhla groteskních rozměrů. 

Několik dnů předtím v rozhovoru pro ruský list Komsomolskaja pravda bývalý sovětský olejářský technokrat a za perestrojky ministr plynového průmyslu uvedl, že konflikt mezi oběma politiky ohrožuje přežití státu, že během novoročních jednáních o cenách plynu nebylo možné se s Ukrajinci dohodnout a s ruským optimismem dodal: „Nastoupí-li jiní lidé, uvidíme!“

Hrozbě vypovězení bývalého předsedy ruské vlády (v letech 1992-1998, čímž byl zatím nejdéle sloužícím), který se velmi významně zasadil o ustavení Gazpromu, kontrovala Moskva varováním, že by následovala „relevantní“ odpověď. 

Černomyrdin je znám berlusconiovskými průpověďmi. Asi nejslavnější pochází z konce jeho vlády, když se v Rusku rozjela hospodářská krise: „Chtěli jsme to nejlepší, ale dopadlo to jako vždycky.“

Jdi na východ, mladý muži

Energetická závislost Evropanů na Rusech je dlouhodobě tvrdou realitou a je nebezpečí, že se změní v závislost politickou, respektive že Evropu udolají ruské problémy, když se nechá do nich zatáhnout. 

O alternativních zdrojích klasických paliv nebo o nových technologiích se však ani po posledním vyděračském skandálu kolem dopravy zemního plynu z Ruska přes Ukrajinu na Západ nehovořilo. Nabucco dlouho europolitikům pohlížejícím na svět často skrze brýle velkých energetických koncernů fungoval jako šidítko a útěcha postiženým rusko-ukrajinskou plynovou válkou.

Rusové ovšem sami tlačí na pilu také tím, že pozvolna otevírají dálněvýchodní a americké trhy. Už loni jednali na Aljašce o případných investicích. Evropané dostali nebezpečnou tržní alternativu 18. února. Za přítomnosti presidenta Medveděva a japonského premiéra Taróa Asóa zahájilo oficiálně provoz plynové naleziště a terminál pro zkapalněný zemní plyn (LNG) Sachalin 2 provozované dceřinou společnosti Gazpromu Sachalin Eněrgo. 

Projekt přišel na 22 miliardy dolarů. Původní spoluvlastníci těžební licence Royal Dutch Shell byl za Putina donucen odstoupit kontrolní posici pod jakousi ekologickou záminkou Gazpromu a od příštího roku se bude odtud vyvážet pět procent veškerého LNG. 

Zařízení v Prigorodnoje je prvním terminálem pro zkapalněný zemní plyn na ruském území a ročně zpracuje 9,6 milionů tun LNG. Do Japonska ho půjde 65 procent, zbytek do Jižní Koreje a prostřednictvím mexického terminálu na americký trh. 

Den předtím se také prolomily ledy mezi Číňany a Rusy v businessu s ropou. O ruský plyn a ropu mají Číňané zájem od dob Jelcinových a jednou z příčin rychlého pádu Michaila Chodorkovského a Jukosu roku 2003 bylo to, že vyjednával s Pekingem o dodávkách ropy, na něž by neměl ruský stát žádný vliv. 

Státní firma Rosněfť a ropovodný monopolista Transněfť podepsaly dvacetileté smlouvy na dodávky ropy s China National Petroleum Co. (CNPC). China Development Bank poskytne oběma firmám úvěry ve výši 25 miliard dolarů. 

Středoasijské pojistky

22. ledna byl Dmitrij Medveděv poprvé návštěvou u uzbeckého vládce Islama Karimova (71) nikoli jako šéf Gazpromu, ale jako ruský president (viz TÝDEN 16/09). Uzbekové a Turkmeni prodávají veškerou svou produkci na západ ruskými plynovody, ale loni daly několikrát Evropanům opatrně najevo, že by své dopravní cesty diversifikovali (viz TÝDEN 16/09)

Evropané si dělali naděje, že plánovaný plynovod Nabucco dopraví do zemí EU ze Střední Asie pod Kaspikem a přes Turecko 31-34 miliard kubických metrů plynu ročně, což je v současnosti ale pouze osm procent evropské spotřeby. 

V souvislosti s rusko-ukrajinskými tahanicemi vyvstává rovněž otázka, zda trasa středoasijského plynu přes Kavkaz a Turecko je pro Evropany spolehlivější než potrubí ve východoevropských stepích, zvláště když Atatürkova republika dala několikrát najevo, že Nabucco použije jako beranidlo pro slezení bran bruselského spolku. 

Karimov Rusy uklidnil, EU utřela nos. Medveděv dostal v Taškentu přislíbeno, že Uzbekistán prodá v roce 2009 šestnáct miliard kubíků plynu a že během dekády by mohl tento objem dvojnásobit. V roce 2015 totiž plánuje zahájit těžbu z uzbeckých ložisek ruský Lukoil. 

Taškentský vládce byl spokojen s novými cenami i s podmínkami stavby nového plynovodu napříč Ruskem. Uznal, že Rusko je klíčovým hráčem ve Střední Asii. Nicméně loni se začalo rovněž s kladením potrubí z Uzbekistánu do Číny. 

Konec babylónského napínání

Evropané svou zimní ofensivu na podporu Nabukka uložili do chládku 28. února. Evropská komise totiž navrhla, aby se z rozpočtu na rok 2008 zbylých pět miliard eur přerozdělily hlavně na projekty „čistších“ uhelných elektráren (3,5 miliardy), větrníkových parků v pobřežních vodách a na zřizování širokopásmového internetového spojení. 

Pro Nabukka či doprovodné projekty kolem něho se původně chystalo 250 milionů, ale snížilo se na milionů dvě stě. Němci chtěli dokonce škrtnout na březnovém summitu i to (srov. TÝDEN 15/09)

Namísto toho EU podpoří řadu místních aktivit, například v Řecku a Bulharsku na stavbu plynovodu a do ČR půjde namísto 25 milionů o deset více na rozšíření podzemních skladovacích kapacit zemního plynu. Podobně budou sponsorovány stavby dalších plynovodů ze severní Afriky do Španělska, Francie a Itálie, ale také přes Slovensko do Polska. 

 

exkurs: Krise a výtvarné umění

Recese profiltrovala řady nejbohatších lidí planety. Tvrdí to americký magazín Forbes. Za rok 2007 napočítali jeho redaktoři ve světě 1125 miliardářů, za rok 2008 pouze 793. Miliardářů ubývá, jejich sběratelské vášně zůstávají. 

Darja „Daša“ Žukovová (27) z rodiny ropného zbohatlíka je přítelkyně Romana Abramoviče (42). Je mladší kopií Iriny, která ho dostrkala k jeho společenským výšinám a s níž se loni rozvedl. Žukovová otevřela 19. března v Moskvě ve své galerii největší ruskou exposici soudobého výtvarného umění. 

V upravených garážích městské dopravy (Garage Centre for Contemporary Culture, GCCC) vystavila 47 děl vlastněných francouzským velkopodnikatelem Françoisem Pinaultem (72), mimo jiné majitelem prodejní sítě luxusních značek PPP a aukční síně Christie´s. Kromě Žukovové s Abramovičem u něho nakupují krise nekrise například „galeristka“ Maria Bajbakovová (23), dcera Olega, jednoho z partnerů nejbohatšího z Rusů Michaila Prochorova, pozemkový magnát Vladislav Doronin (46), který loni ohlašoval, že si vezme Naomi Campbellovou a ona že přestoupí na pravoslaví, kazašský důlní oligarcha Alexandr Maškevič (54), který ještě nedávno kontroloval údajně čtvrtinu kazašské ekonomiky, nebo ukrajinský miliardář Viktor Pinčuk (48), zeť bývalého president Leonida Kučmy. 

Poněkud jiný vztah k modernímu výtvarnému umění prokázala jistá skupinka pravděpodobně recesistů, která na „apríla“ udělal výbušninou díru do zadku desetimetrového pomníku revolucionáře Vladimíra Iljiče Lenina před Finským nádražím v Sankt-Petěrburgu. 

„Ládík“ tam stojí od roku 1926 a „Záleský létající bojový oddíl“ (Zalesskij letučij bojevoj otrjad) chtěl říci, že „Lenin je nositel protiruské bolševické ideologie, vinen genocidou ruského národa, která vypukla roku 1917 atd...“. 

Loni v listopadu zaútočili na tyranovu podobu v Rjazani. Zálesí je staré označení pro Rusko mezi Okou a Volhou. Poškozený Lenin byl už na druhý den na pokyn městské správy oplácáván a kurýrován. Protestovali komunisté a k demonstracím se vedle nich svolali i členové – liberálního oposičního Jabloka (sic!).

 

Mudžáhidové, deštníky a rakety 

 

NATO naplánovalo na květen manévry v Gruzii. Pozvalo také jednotky ze zemí jako Spojené arabské emiráty, Arménie a Ázerbájdžán. Na 1300 vojáků z devatenácti armád má od 6. května do 1. června nacvičovat obrannou válku v zemi s režimem, který před rokem v pěti dnech s Rusy prohrál vyprovokovanou válku o Jižní Osetii a Abcházii. 

Pro moskevskou vládu jsou manévry vítaným příspěvkem ke zvyšování tlaku na Západ, aby ustal s podporou Michaila Saakašviliho a vyklidil posice na Kavkazu. President Medveděv 20. dubna varoval před konáním manévrů, že nepovedou ke sblížení NATO, že aliance pouze ukazuje Rusům svaly a že tak hrozí různé "komplikace". 

Srovnal akci NATO s vlastním přístupem ve snížení vojenských sil na západní hranici. Z manévrů se raději odhlásili Lotyši a Kazaši, nicméně vedení paktu neustoupilo. Rusové tedy odřekli účast na setkání náčelníků generálních štábů v Bruselu 7. května. 

Z tepla do chladu

S nástupem presidenta Obamy se přitom po srpnové rusko-gruzínské válce vztahy velmocí zlepšovaly. 28. ledna Kreml oznámil, že pozastavuje přípravu na rozmisťování raket v Kaliningradské oblasti. Jako odvetu k budování amerického protiraketového deštníku proti útoku z Předního východu v ČR a Polsku to ohlásil ještě za vlády George Bushe v listopadu 2008 president Medveděv.

13. února v Moskvě prohlásil náměstek ministryně zahraničí Clintonové a za jejího manžela velvyslanec v Rusku William J. Burns, že Spojené státy jsou v "nové konfiguraci protiraketové obrany, která by využívala zdrojů, které má každý z nás k disposici" otevřeny spolupráci s Ruskem a s partnery v NATO.

Před dubnovým setkáním Obama-Medveděv v Londýně na summitu států G-20 se obě strany předháněly v usmiřovacích gestech. Podle listů The Washington Post a The New York Times měl prý v polovině února Obama v „tajném“ dopisu ruskému presidentovi mimo jiné navrhnout velmocenský handl: opustí bushovský projekt protiraketového štítu ve východní Evropě výměnou za slib, že Moskva nebude pomáhat ajatolláhům s vývojem dalekonosných raket a atomových bojových hlavic.

Hra se spojenci

Oba presidenti se sice ohradili proti přímočarosti informace, obsah však nepopřeli a Medveděv ujišťoval, že je o štítu ochoten hovořit. Evropské noviny div že netitulkovaly, že nebezpeční nové studené války bylo zažehnáno. Obama, milovník elektroniky, se svým „vice“ Joe Bidenem mluvili o nových americko-ruských vztazích počítačovou hatmatilkou jako o resetování.

Při návštěvě Prahy 5. dubna Barack Obama vyzval k úplnému jadernému odzbrojení (sen Ronalda Reagana z roku 1985) a prvním krokem k naplnění výzvy by mohlo být jednání s Rusy na nejvyšší úrovni. 

Technická jednání o náhradě za smlouvu o omezení strategických zbraní (START I) z roku 1991 probíhaly i za Bushovy vlády v Ženevě (její zdokonalení START II bylo dojednáno roku 1993, ale neratifikováno americkým senátem). 

Získat snadnější přístup do Afghánistánu, podporu pro usmiřovací politiku na Předním východu mezi Araby a v jednáních se severokorejskými komunisty je pro Američany jistě zajímavý a bohulibý cíl. Horší to bude s přesvědčením Východoevropanů... 

Problémem americké diplomacie je v případě dohody s Rusy důvěryhodnost Spojených států jako garanta nových poměrů ve východní Evropě. Záruky vyjednané Condoleezzou Riceovou loni na podzim ve Varšavě o pomoci USA pro případ napadení Polska bude muset Obama kompensovat, stejně jako přesvědčit Čechy o tom, že se opět nestali prostou hříčkou velmocí, jak jim předestřel ve svém projevu na Hradčanech (viz TÝDEN 36/08).

Ministr obrany Robert M. Gates v únoru při návštěvě Krakova prohlásil, že už před rokem říkal Rusům, že by nebyla potřeba žádných odpalovacích zařízení v Polsku, kdyby neexistoval íránský raketový program. 

Všechno zlato za Afghánistán

Obamova vláda dávala najevo, že nemá v těžké hospodářské situaci tolik zájem na jeho stavbě a zároveň řešila otázku zásobování jednotek v Afghánistánu ze Střední Asie. 

Zdá se, že chce, aby Rusové zaplatili za protiraketový štít nějaké „odstupné“. Rusům kromě toho vadí, že by znovu vypadali před světem jako ti druzí, kteří Američanům jen přikyvují.

O strategické spolupráci mají mnohdy středoasijští diktátoři jiné představy. 3. února vypověděla kyrgyzská vláda Američanům smlouvu o využívání letecké základny v Manasu. Rusové tedy získali ve staronové velké hře o Střední Asii jisté etapové vítězství (viz TÝDEN 16/09)

Američané mají totiž jen dvě pozemní cesty, kudy mohou z Pákistánu zásobovat své vojáky a jednotky NATO:Chajbarský průsmyk (více než tři sta nákladních vozů denně) na severozápadu země a cestu přes balúčský Čaman (asi sto aut denně). 

Obě jsou riskantní. Téhož dne se talibům znovu podařilo Chajbar pro konvoje zablokovat, když vyhodili do vzduchu most. A současně obdržel kyrgyzský president Kurmanbek Bakijev (59) v Moskvě od Rusů příslib na dvoumiliardovou injekci do ekonomiky. Protihodnotou slíbil, že zavře základnu v Manasu, kde tisícovka Američanů zajišťuje leteckou přepravu válečného materiálu do Afghánistánu, s čímž naprosto souhlasil jeho parlament 19. února. 

6. března poslanci zrušili podobné smlouvy s jedenácti dalšími státy EU, Austrálie, Jižní Koreje a Nového Zélandu. Vypadalo to jako návrat ztraceného syna...

Obrana proti džihádu

Kyrgyzstán, který je právě ve sporu s Tádžikistánem pošilhávajícím po spojenectví s Íránem, je jediná země na světě, kde měli Rusové a Američané po základně (ruská je v Kantu). Američané delší dobu vedou jednání o návratu do Karši-Chanabadu v Uzbekistánu, odkud byli roku 2005 vykázáni presidentem Islamem Karimovem (71).

Téhož 3. února v Moskvě podepsal minský vládce Alexander Lukašenko (54) přes námluvy s EU smlouvu o zintensivnění vojensko-technické spolupráce spočívající hlavně v unifikaci několika protileteckých jednotek (asi sto raket a padesát sedmdesát letadel), pěti radarových stanic a jednoho radiového odposlechu. Tím Rusové zcela kompensovali své kaliningradské sliby, jimiž se zkrášlovali v očích Západu.

4. února se v Moskvě presidenti států Organisace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB, založena roku 2002 v Moldově) usnesli, že každý z nich vyšle pluk na vytvoření společné jednotky rychlého nasazení o síle asi jedenácti tisíc mužů. 

Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, Tádžikistán a Uzbekistán vidí jako jedno ze společných hrozeb vývoj v Afghánistánu, odkud se s blížící se porážkou Američanů a NATO může šířit na sever nebezpečí džihádu. 

Ruský generální štáb měl podle údajů stanice RFE/RL již roku 2000, tedy před kajdistickým 11. zářím, na stole plán na přesunutí šedesáti tisíc vojáků směrem k jihu, aby čelili nebezpečí z talibského afghánského emirátu. 

Spor mezi Rachmonem a Bakijevem a Rachmona s Karimovem se Rusům uklidnit nepodařilo. Třebaže v Rusku pracuje na milion Tádžiků, asi šestina populace a polovina pracovních sil, Emomalii Rachmon (56) si pohrává s odklonem od proruského kursu. S jejich návratem domů roste chudoba v zemi a potenciál infiltrace mudžáhidů z Afghánistánu.

Od roku 2004 je přitom v Dušanbe, Kurgan-Tube a Kulobu dislokováno na sedm tisíc ruských vojáků, nejvíce ve Střední Asii. 

Tádžické naděje

Slabou útěchou za ztrátu manaské základny pro Američany je dohoda o přepravě nevojenských nákladů do Afghánistánu přes Tádžikistán, kterou 22. dubna v Dušanbe podepsal náměstek ministryně zahraničí Richard Boucher. Při podpisu ujišťoval, že Spojené státy o žádnou leteckou základnu ve Střední Asii neusilují. 

Rusové opustili v Tádžikistánu v posledních dvou letech společné projekty (hydroelektrárna Rogun s nejvyšší hrází), zatímco Íránci stavějí v zemi silnici a přehradu a tádžická inteligence se orientuje na společnou kulturu s Íránci.

Přitom je velmi pozoruhodné, že všechny středoasijské diktatury se spolu s Rusy obávají toho, že by Američané v Afghánistánu a svým způsobem i v Pákistánu neuspěli. Umírnění sunnité, jako většina turkických národů hanafíovské větve, mají strach z tradičních oponentů, radikálně konservativních vahhábitů, kteří by v podání talibů pak infiltrovali na sever (o expansi talibů v Paštunistánu viz str. 50)

Vedle Rusů by se do ohrožení dostali i čínští komunisté ve svém záboru východního Turkestánu. Ostatně jedním z důvodů, proč vznikla šanghajská šestka (ŠOS/SCO; viz TÝDEN 45/05), je boj proti separatismu a terorismu, na což slyší stejně v Moskvě jako Pekingu.

 

exkurs: Kavkazský džihád

Kreml v Čečně 16. dubna ukončil "protiteroristickou operaci", která se s všelikými kulminačními body a obdobími klidu vlekla od roku 1994. Čečenská údělná vláda rozhodnutí prohlásila za "triumf Putinovy politiky v Severokavkazském regionu". 

26. listopadu byl v největším městě křesťanské Severní Osetie-Alanie Vladikavkazu zastřelen na ulici jeho starosta Vitalij Karajev. Na začátku měsíce sebevražedný atentátník zavraždil při útoku na minibus před tržištěm dvanáct lidí. Ke starostově vraždě se přihlásil „amír“ skupiny Katá´ib al-Choul založenou jistým Alanem Digorským vulgo amírem Saadem. 

Beslan, kde při začátku školního roku 2004 muslimské čečensko-ingušské komando vzalo rukojmí mezi školáky a po zásahu speciálních jednotek zemřelo na tři sta lidí, je rovněž v Severní Osetii (viz TÝDEN 37/04).

Mudžáhidové jsou aktivní v Dagestánu a v Kabardino-Balkárii. Nicméně nejtvrdší poměry po válce v Čečně panují v sousední Ingušetii. Vraždy ve znamení islámu a klanových sporů dosáhly roku 2008 takových rozměrů, že Medveděv musel vyměnit republikového presidenta. 

Člověk z tajných služeb Murat Zjazykov, přítel kdysi údajně Putinův, byl natolik nepopulární, že Kreml v říjnu 2008 jmenoval armádního plukovníka výsadkářů Junus-Beka Jevkurova (45), vyznamenaného roku 1999 nejvyšším státním vyznamenáním za hrdinství za to, že rychlou operací obsadil letiště v kosovské Prištině dříve než to dokázaly jednotky armád NATO. 

Situaci v pacifikované Čečně má teď z vůle Moskvy pod palcem údělný president Ramzan Kadyrov (32). Na jeho naléhání dokonce na pokyn Kremlu ředitel FSB Alexandr Bortnikov (58; ve funkci od loňského května) 16. dubna zrušil protiteroristická opatření platná od začátku druhé čečenské války v září 1999 omezující možnost pohybu lidí a zboží. Údělnou republiku opustí na dvacet tisíc ruských vojáků armády a ministerstva vnitra. 

Kadyrov, který likviduje ve svém kavkazském pašalíku veškerou oposici, vykonal předloni hadždž a zavádí muslimské zvyklosti. Ve Vídni policisté měsíce vyšetřují vraždu utečence z Čečny Umara Israilova, který písemně obvinil ze zločinů proti lidskosti Adama Dělimchanova, poslance dumy za Putinovo Jediné Rusko a důvěrníka Kadyrova, který s ním prý počítá jako se svým nástupcem. 

28. března byl v Dubaji v podzemních garážích těžce postřelen Sulim Jamadajev(35) alias Sulejman Madov, který dva dny na to zemřel v nemocnici. Čečenský povstalec ve válce 1994-1996, přešel roku 1999 na stranu Rusů. Velel speciální jednotce Vostok ("Východ"), spadající pod velení vojenské rozvědky GRU. Kadyrovův spolubojovník byl roku 2005 Moskvou dokonce poctěn vyznamenáním Hrdina Ruské federace. Loni v květnu ho ale Kadyrov zbavil velení s obviněním, že se zapletl do únosů lidí. 

Jamadajev byl propuštěn se všemi poctami, přitom  policejně hledán a ještě v srpnu 2008 vedl svou jednotku ve válce s Gruzií. Pak utekl do zahraničí. 

Klan Jamadajevů vymírá v dlouhém boji s kadyrovci. Jeden ze Sulimových bratrů Ruslan, exposlanec dumy, byl zastřelen v Moskvě loni v září a dalšího Džabraila smetla ze světa explose bomby roku 2003. I on byl Hrdinou Ruské federace. Čtvrtý bratr Isa, obvinil z vraždy Kadyrova. 

Dubajská policie má indicie vedoucí k účasti Dělimchanova na Jamadajevově vraždě a vydala na něj mezinárodní zatykač. Moskevská prokuratura upozornila na poslancovu imunitu 

Ramzan Kadyrov viní jamadajevovce z vraždy svého otce Achmata Chadžiho v květnu 2004. Isa Jamadajev dnes říká, že to je nesmyslné obvinění, poněvadž Achmat by nikdy nenazval veřejně Sulima roku 1997 svým starším synem, kdyby mu nedůvěřoval. Ramzan se ostatně dávno chlubil tím, že otcovy vrahy dopadl a potrestal. Isa Jamadajev má za to, že staršího z Kadyrovů zavraždili "vachchabity", tedy bojovníci sunnitského džihádu podporovaného i na Kavkazu saúdským panovnickým rodem.

 

Ve stínu před Putinem

 

V interview pro BBC se redaktor Andrew Marr ruského presidenta 29. března zeptal, jak to bylo s jednou otázkou Nicolase Sarkozyho loni v Moskvě. Aby Francouzovi přiblížil, jak to v Kremlu chodí, řekl prý Putin, že on je „zlý policajt“, kdežto president Medveděv ten „hodný“. 

Medveděv na to Marrovi se smíchem odpověděl: „Nemyslím, že by to tak bylo. Oba jsme hodní policajti.“

Dmitrij Medveděv (43) během svého úřadování, které začalo před rokem 7. května, určitě nedával najevo, že by byl s rolí loutky nespokojen. S nástupem krise a nižšími cenami ropy je sice putinovská dyarchie v úzkých, nicméně v březnu 2009 si o Medveděvovi myslelo, že vede zemi, jen dvanáct procent dotazovaných Rusů. 

Hodní policajti

Britskému rozhlasu řekl, že udělá pro dobro věci cokoli: „Klidně se dám vyfotografovat do půli těla (jako Putin), pomůže-li to.“

Rovněž proklamovaný cíl jeho vlády se shoduje s Putinem: Rád by viděl Rusy mezi demokratickými národy, aby uchovávali národní tradice a jejich stát aby byl silný.

O ruském dvojvládí Medveděv setrvale říká: „Řídím zemi, jsem hlavou státu a na tom spočívá dělba moci. Pan Putin je předsedou vlády, což představuje velmi komplikovanou práci. Je ale jasné, že president přijímá nejvyšší státní rozhodnutí.“ 

O tom nebylo nikdy pochyb, stejně jako o tom, že skutečnost je jiná. Nerozhoduje, kdo je pod čím podepsán, nebo s kým si kdo potřese rukou. Když loni v srpnu vypukla pětidenní kavkazská válka, všechno organisoval předseda vlády: byl blízko fronty, dojednal zastavení tankových kolon před Tbilisi, ale Medveděva nechal se zprostředkovatelem Sarkozym podepsat příměří.

Novoroční plynařskou válku s Ukrajinci vyjednával s Kyjevem a EU Vladimír Putin (56), jeho lidé objíždějí Latinskou Ameriku, Střední Asii, uzavírají dohody s Číňany a Japonci (viz TÝDEN 17/09). Pásky pak přestříhává Medveděv... 

Ve druhé směně

Kremlologové, zvláštní druh existencí věštících často z kávové sedliny kuloárních setkání na obskurních konferencích a z rozborů proslovů, popřípadě z drbů moskevské smetánky, přitom tvrdí, že Medveděv se „svou skupinou“ dostal do sporu o způsob, jak zkrotit ekonomickou krisi. 

Společně s ministrem financí Alexejem Kudrinem se domáhá racionálních postupů. Siloviki kolem Putina jako jeho první „vice“ Igor Sečin chtějí řešit vše administrativní cestou a utápět ve státních gigantech další miliardy (viz TÝDEN 13/09)

Tak například prosadil Medveděv v prosinci do čela představenstva významné těžařské firmy Norilsk Nickel Alexandra Vološina (53), kdysi šéfa Jelcinovy i Putinovy presidentské kanceláře (1999-2003). Putin si prý přál svého spolubojovníka v Drážďanech z časů leningradské KGB Sergeje Čemezova (56), od loňska šéfa obřího a velmi zadluženého státního holdingu Rostěchnologii ("Ruské technologie"), většina jehož 440 firem má co do činění se zbrojařstvím (viz TÝDEN 14/08 a 13/09)

Nejen dluhy, ale i nízké světové ceny surovin ohrožují společenskou vyváženost putinovštiny. 30. dubna plynařský gigant Gazprom například oznámil, že v posledním kvartálu loňského roku vydělal o 84 procenta (!) méně než rok předtím. 

To jsou pro Rusy šoky a kremlologové soudí, že se Medveděv pokouší ruským elitám presentovat jako alternativa k Putinovi, kterého by mohl předhodit jako obětního beránka za krisi.

Loni zdůrazňoval, že bude usilovat o odstranění „právního nihilismu“ a o nastolení právnosti v Rusku, že bude bojovat s korupcí a vůbec vedl řeči o vylepšení poměrů, které pronášel Putin již roku 2000, když přišel k moci. 

Oba se naoko rozčilují na thema rostoucího násilí a korupce, ale jediné, co jim na stávajících zákonných opatřeních vadí, je pravděpodobně to, že by někdo zpochybnil jejich výdobytky z posledních několika let. 

O soudcích však tak jako tak rozhoduje president federace na doživotí, předsedy senátů určuje na dvakrát šestileté období, a ti hlídají soudce. Z čehož plyne, že korupci opravdu střeží putinovština... 

Protikorupční zákon sice zavedl zveřejňování majetků politiků a úředníků, ale jsou to údaje důvěrné a počítat se do „censu“ budou pouze manželky a nezletilé děti. Konsument mediálních perliček zahrnovaných mezi agenturní zpravodajství se mohl začátkem dubna dočíst, že Putin loni vydělal 4,622 milionů rublů (asi 137 tisíc dolarů), zatímco president Medveděv jen 4,14 milionů a že Putin má v Sankt-Petěrburgu byt o 77 metrech a garáž se dvěmi volhami, ročník 1960 a 1965 (sic). 

Roku 2006 Putin podle podobného prohlášení vydělal 2,012 milionů rublů, ale jeho majetek se od té doby nezměnil. Alespoň tak zůstane psáno...

Amerika na kolenou

Také Rusové mají své vykladače a zdá se, že mnohem rasantnější než jsou jejich západní akademičtí rivalové. Pozornost ruských medií přitahuje studovaný „washingtonolog“, analytik KGB a docent na Diplomatické akademii ministerstva zahraničních věcí Igor Panarin (50), který roku 1998 věštil, že Amerika přijde kolem roku 2010 o svou posici jediné světové supervelmoci. 

Počítá rovněž s tím, že by ve Spojených státech vypukla po vzoru Jugoslávie občanská válka, která roztrhne Ameriku na šest států. Aljaška se podle přednášky, kterou držel letos začátkem března, vrátí Rusku, Havaj Japoncům nebo Číňanům a Kalifornie bude samostatná (srov. zde na str. 49)

Páteří nového světového pořádku, předvídá člověk s hlubokými kořeny v sovětských časech, se logicky stane Rusko s Čínou. Mezi doklady hroutící se supervelmoci uvádí morální úpadek Američanů, rasismus, velké počty homosexuálů, vězňů a střelbu ve školách. Když se ho posluchači ptali, zda právě nepopisoval stav Ruska, odtušil, že k jeho „kolapsu nikdy nedojde“. Smířlivě též prohlásil, že osobně si zhroucení USA nepřeje. Co by ho ostatně pak živilo?

Jiný z politologů, ředitel Institutu národní strategie Stanislav Belkovskij (38), který se z proputinovce stal kremelským kritikem, je optimista opačného gardu (viz TÝDEN 2/08): Bude to Rusko, které se do roku 2020 rozpadne, neboť říše nebude ufinancovatelná. Inu, přeběhlík!

Řád, pořádek a disciplína

Medveděv několikrát „pokáral“ vládu, že nebojuje s krisí dostatečně účinně a že třicet procent opatření přijatých již v říjnu nebylo dosud uskutečněno. Putinův mluvčí mu v únoru odpověděl, že "vláda věnuje kritice velkou pozornost". 

Rusové jsou stále z velké části velmi apatičtí. Analytické středisko Jurije Levady se v únoru zeptalo 1600 z nich, zda by se zúčastnili demonstrací proti snižování životní úrovně. Čtvrtina odpověděla, že ano, šedesát procent, že ne. 

Věková skupina 40-54 let byla ochotnější protestovat proti vládě, mladí ve věku 19-39 kupodivu méně. Přitom šedesát procent dotazovaných vyjádřilo respekt lidem, kteří by se protestů zúčastnili. 

Ve snaze vyleštit obraz vlastního majestátu podniká Dmitrij Medveděv akce, v nichž by působil suverénně jako pravý vládce Kremlu, zároveň liberálně. Dosud neposkytl žádným ruským novinám větší rozhovor a slíbil, že až to udělá, vyjde v oposičních "Nových novinách". Patří rozvědčíkovy sovětské tajné služby v Británii mimo službu Alexandrovi Lebeděvovi, kdysi spolupracovníkovi Vladimíra Putina, na jehož narozeniny před třemi roky 7. října byla zastřelena v Moskvě jedna z novinářek listu Anna Politkovskaja (viz TÝDEN 12/09)

Na březnové idy skutečně vyšel v Nových novinách třístránkový rozhovor se šéfredaktorem Dmitrijem Muratovem. Formálně se v něm president distancuje od jednoho z pilířů putinovštiny spočívajícím na atmosféře společenské dohody o blahobytu za občanské svobody: "Stabilita a život v blahobytu nemohou být žádným způsobem postaveny proti politickým právům a svobodám."

Vyhýbavě se vyjádřil k procesu s Chodorkovským ("právní experti mohou mít prognosy k výsledku procesu, státní zaměstnanci a především president tuto volnost nemají"), stejně tak jako o podivných praktikách kolem voleb v Soči, kde se ucházel o starostovské místo i majitel listu Alexandr Lebeděv a oposiční politik Boris Němcov ("ve volbách jsou vždycky kandidáti, kteří prohrají..., tak je to všude na světě"). 

Také na otázky o korupci v Rusku, o lidských právech, právním státu a demokracii odpovídal školený právník frázemi, nebo v posledním případu v narážce na Lenina: "Demokracie byla, je a bude." Nicméně připustil, že myšlenka ochrany lidských práv je v Rusku pokroucena. Takže asi jediné, co se Rusové dozvěděli, že je velký fanoušek internetu ("užívám ho denně"). 

 

Exklusivní právní stát a Chodorkovského volba

 

Péče o právnost za putinovštiny je záležitost ryze výběrová a účelová. Když se to hodí, litera zákona a demokracie je nade vše. Když ne, státní zájmy stojí nejvýše... 

Nepřekvapí, že vzbouřenec proti novým kremelským pořádkům Michail Chodorkovskij (45), který je už čtyři roky v sibiřském vězení, byl 2. března se svým obchodním přítelem Platonem Lebeděvem (52) znovu postaven v Moskvě před soud. Byli obviněni z toho, že se svými manažery v Jukosu v letech 1998-2003 zcizili 350 milionů tun ropy a že zpronevěřili dvacet miliard eur (25 miliard USD), které jejich prodejem získali. Je to množství, které Jukos tehdy vytěžil. 

Hrozí mu až 22letý žalář. Všeobecně se obvinění pokládají za vykonstruovaná: byla to tehdy jejich ropa a firma zaplatila sedmnáct miliard dolarů daní, jak tvrdí jejich lidé. Za likvidací Jukosu stojí šéf státní Rosněfti a vicepremiér Igor Sečin, Putinův muž na špinavou práci. 

Chodorkovského pád začal v únoru 2003 na slavném kremelském summitu presidenta Putina s tuctem oligarchů. Přítomni byli mimo jiné ředitel presidentské kanceláře Alexandr Vološin (viz zde výše) se dvěma zástupci, kterým byli – Dmitrij Medveděv a Igor Sečin. 

Oba prý vybrali nejbohatšího z Rusů a ve světě vnímaného jako vzor nového, podnikavého a úspěšného ruského člověka, aby promluvil za oligarchy. Právě se totiž kul historický kompromis: my vám nebudeme koukat na prsty v businessu, vy nás necháte vládnout. 

Chodorkovskij do kamer odvážně mluvil o zničující korupci v Rusku, a to i na nejvyšších místech. Řada lidí si již tehdy myslela, že část výtek směřovala na Putinova spolubojovníka z rozvědky Sečina. Chodorkovskij byl 25. října 2003 zatčen a od té doby zpoza mříží nevylezl.

Chodorkovskij není "vězněm svědomí" a ani není vězněn za své názory, ale je to muž, kterého jeho politický protivník likviduje rádoby legální cestou podivných obvinění, šikanou, jak bývá v nedemokratických státech běžné (srov. například likvidaci oposičního politika Anwara Ibrahima v Malajsii, podivné soudní hrátky se sesazeným thajským premiérem Tchaksinem Šinavatrou, používání soudů v afrických a jihoamerických "demokraciích"). 

Před šesti roky ovšem panovala mezi Rusy všeobecná nespokojenost s oligarchy a Putinova válka s nimi se líbila. Dnes je Chodorkovskij s Lebeděvem v jiné situaci. Potkal je osud lidí, kteří o všechno přišli, užívají respektu. O to více jsou nebezpečnější Putinovi. Tehdy i dnes se spekulovalo o tom, že Chodorkovskému vyprší trest roku 2011 několik měsíců před presidentskými volbami, v nichž Putin asi počítá s návratem do Kremlu (viz TÝDEN 12/08)

Chodorkovského obliba by pak mohla být "problémem". Jeho advokáti dali případ svého mandanta k projednání Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Koncem ledna tam přijetí případu potvrdili. 

Ruská strana kontrovala uspíšením příprav nového procesu. Dílo vyšetřovatelů má 188 svazků. Kdyby štrasburští soudci dospěli k závěru, že ruský stát použil zákony se zpětnou platností a že nezákonně zatížil Jukos dodatečným daňovým výměrem ve výši 34 miliard dolarů, který firmu zničil, bude to muset vláda (N. B.: Putinova) tehdejším akcionářům vynahradit.

Magazín Der Spiegel v této souvislosti dokonce spekuloval, zda by pro Kreml nebylo lepší, aby Rusko vystoupilo z Rady Evropy, pod níž soud patří a jíž je Rusko vedle 46 dalších států členem od roku 1996. Nebo se bude muset Sečin a Putin s Chodorkovským nějak dohodnout na jakémsi generálním pardonu...

Medveděv v prosinci prohlásil, že Evropský soud respektuje, ale „nemůže a ani by neměl nahrazovat ruský justiční systém“. Přitom ruských „zákazníků“ soudu bylo loni 27 250 neboli 28 procent všech podání, nejvíce ze všech zemí.

 

Armáda a medvědova pověst 

 

Rusové se tradičně posilují siláckými výroky a přirovnáními, jejichž případnost často kulhá. Platí to o srovnáních se západem, a jak se sluší na největší stát planety, i ve věcech vojenských. V této tvořivosti je předstihnou snad jen Číňané. 

Tak například se ruská generalita vzhlíží v době carů a připomíná si Alexandra III. (zemřel roku 1894), který roky před japonskou porážkou řekl, že Rusko má jen dva spojence: svou flotilu a armádu. 

Mohl dodat, že i železnice, neboť za něho se začala stavět Transsibiřská magistrála a Rusové by to dnes opakovali...

Moderní Rusové myslí mnohem více na nebe. Koncem letošního března byl president Dmitrij Medveděv inspekcí u letectva. Vojáci mu předvedli tankovací letoun IL-78M, přepravního obra An-124-100 Ruslana, bombardéry TU-160 a TU-95MS; všechno však stroje z dob studené války. 

Stejně tak systémy protivzdušné obrany S-300 a S-400, který je nyní zařazován do výzbroje a mimo jiné bude rozmisťován i v Bělorusku (viz TÝDEN 19/09). Nakonec se kremelský host půl hodiny proletěl jako kopilot posledním šlágrem vojenského průmyslu, stíhačkou Su-34. 

Hodně hladových krků

Putin předal armádu s vyšší rozpočtem, než s jakým ji převzal. Pro 1,1 milionu lidí ve zbrani byl rozpočet roku 2007 35,4 miliard dolarů. Roku 1998 to bylo při vyšších stavech jen 16,6 miliard, zatímco na konci studené války 42,5 miliard USD, jak vyčíslují západní odhady.

Přes nastupující reformu zůstanou armádní počty nadále úctyhodné.Koneckonců v očích Evropanů patří k nejdůležitější historické roli Rusů hlídání uralských a kavkazských průsmyků...

Medveděv bude v létě velet rozsáhlým manévrům od Severního moře po Pacifik. Žádná technická překvapení se nečekají. Jeden ze svérázných ruských analytiků Stanislav Belkovskij (37), od roku 2004 ředitel soukromého moskevského Institutu pro národní strategii, odhaduje, že za osm deset let se nebude moci ruská armáda měřit ani s tureckou nebo japonskou. Podobné tipy kupodivu v Rusku šíří volně. 

Ruská armáda nedostala v podstatě téměř žádné nové rakety, letadla ani tanky. Alexej Arbatov (58), ředitel akademického Střediska pro mezinárodní bezpečnost a člen oposiční strany Jabloko, říká, že Rusko má momentálně jen na to, aby uživilo šest set tisíc vojáků vyzbrojených a vycvičených podle amerických standardů. 

Američané však drží ve zbrani 1,5 milionů mužů a žen a rychle obnovují svou sílu především v Pacifiku.

Zatímco v Rusku obnovují putinovci mamutí státní zbrojařské konglomeráty prolezlé strýčkařením, megakorupcí a obří zadlužeností (srov. příklad holdingu 440 firem Rostěchnologii, TÝDEN 19/09), Američané pokračují ve výměně výzbroje a výstroje, o což se snaží i Číňané. 

Přehled nad oceány

Přes určité napětí a trucakce kolem a v Gruzii, ohledně rozšiřování EU a NATO jsou vztahy velmocenských rivalů smířlivé a jejich diplomatická úsilí intensivní. Ministr zahraničí Sergej Lavrov se setkal se svou americkou resortní kolegyní Hillary Clintonovou letos již podruhé a 7. května ve Washingtonu podpořil "normalisaci vztahů a jejich povznesení na novou úroveň". 

V Ženevě probíhají jednání o nové smlouvě o strategických zbraních (Američané a Rusové vlastní více než devadesát procent všech jaderných zbraní na světě) a v červenci se podruhé letos sejdou presidenti Obama a Medveděv. 

Američané nejsou ruským potenciálem a gesty s obnovením hlídkovacích letů strategických bombardérů nad Pacifikem a Atlantikem příliš znepokojeni. Přesto například nikdo nepochybuje o tom, že NATO nemá prostředky k tomu, aby zabránilo například ruskému útoku na členské státy v Pobaltí. 

NATO má i v konvenčních zbraních nad Rusy převahu. Rusové od prosince 2007 nevpouštějí do země zahraniční pozorovatele k manévrům a vláda neinformuje o pohybech vojsk. 

V těžké situaci je ruské námořnictvo, jeden z oněch Alexandrových spojenců. Krym není příliš perspektivním domovem pro ruskou černomořskou flotilu. Nicméně od roku 2006 mají Rusové základnu v syrském Tartúsu. Spřátelený režim Bašára al-Asada je po desetiletí vyzbrojen ruskými zbraněmi včetně dvou ponorek a raket středního doletu. Na 35 tisíc Syřanů vystudovalo v Sovětském svazu, na deset tisíc syrských vojáků bylo v Rusku vycvičeno. 

Kavkazská překvapení

Na Gruzii stačily metody a technika třicet let staré. Mezi prvními raněnými v loňské srpnové válce byl přímo velitel 58. armády dislokované na Kavkazu gen. Anatolij Chruljov. Zasáhl ho v první linii šrapnel. 

Gruzínci sestřelili několik letadel, mezi nimi jeden strategický bombardér Tu-22. Ruské bomby byly zastaralé, nikoli "smart", vojáci bojovali bez nočního vidění, měli špatné radiové spojení, velitelé používali místo toho "civilní" mobily. 

Západní milovníci militarií byli překvapeni, že Rusové Gruzínce tak snadno porazili. Kavkazané měli poradce ze Států a z Israele, západní výzbroj s upravovanými ukrajinskými tanky, ale bojová morálka vojáků byla zoufalá. Akce proti Gruzii neukázala vyšší ruskou vyzbrojenost, ale větší ochotu bojovat. 

Nebezpečí nepřátelského Ruska nespočívá v armádě a přímé agresi, ale v zacházení se surovinami a navíc v koalici například s Venezuelou, Sýrií a Íránem. 

Mezi ruskými vojáky-odvedenci a dobrovolníky vládnou zoufalé poměry. Na Gruzii však útočili profesionálové včetně praporu Vostok složeného z Čečenců pod nedávno v Emirátech zavražděným Sulimem Jamadajevem (viz TÝDEN 18/09)

Navoněná bída

Rusko po roce 2004 zvýšilo armádní výdaje a 16. září 2008 Putin ohlásil dalších 27 procent nárůstu výdajů na národní bezpečnost. Není to však ani desetina amerických. Podle západních znalců je však třetina ruských zbrojních výdajů zašantročena a zpronevěřena (sic!). 

Při vzpomínce na Alexandra III. lze připomenout, že jediná letadlová loď Admirál Kuzněcov byla spuštěna na vodu roku 1985 (jmenovala se tehdy Tbilisi). Rusové asi další nepostaví, protože na to nemají loděnice, které zůstaly na Ukrajině, a s největší pravděpodobností už ani know-how. 

Ponorky třídy Borej spuštěné roku 2007 nejsou hrozbou, poněvadž interkontinentální balistické střely Bulava v testech neobstály (jako například 17. září 2008). 

Když domácí inženýři něco neumějí a rozvědka zklamala, jde generální štáb nakupovat jinam. Dokonce do Izraele. 10. dubna oznámil náměstek ministra obrany Vladimír Popovkin, že armáda tam nakoupí nespecifikované množství bezpilotních letounů, zřejmě stejných, které levantská firma prodala nedávno do Mexika vládě pro válku s drogovými barony (viz TÝDEN 9/09). Rusové dosud z Izraele žádné zbraně nekupovali a ani tyto nechtějí prý pro přímé nasazení, ale "pro studijní účely". 

Za pětidenní války na Kavkazu používaly bezpilotní letouny obě strany. Ruský stroj z výzbroje raketového a dělostřeleckého ruského vojska (GRAU) nad Jižní Osetií se jmenoval Tipčak (9M-9M62/T-92 UAV), ale nebyl nijak úspěšný a nestříleli na něj jen Gruzínci.

Gruzínci používali zřejmě stejné stroje, o jaké se Rusové zajímají. Jejich nákupy v Izraeli signalisují zlepšení vztahů, ačkoli Izraelci vždycky zdůrazňovali delikátnost své přítomnosti na Kavkazu. 

Generálské počty

V listopadu 2008 ruské letectvo oznámilo, že v příštích třech letech propustí na padesát tisíc důstojníků. Celá armáda přechází na jednoroční základní vojenskou službu. Letos na podzim narukuje 250 tisíc Rusů do "zeleného" a je zajímavé, že podle ruských údajů klesají počty těch, kteří se „vojně" vyhýbají: roku 1999 za Jelcina to bylo prý 44 tisíc případů, za Putina roku 2005 osmnáct tisíc a roku 2007 jen deset tisíc.

V Moskvě několik desítek aktivistů z několika hnutí 12. dubna demonstrovalo za zrušení základní vojenské služby a za zavedení armády profesionální. Koordinátorem největšího z podobných hnutí Oborona je jistý Eduard Oboronskij. 

Dmitrij Medveděv 19. února v Čitě ujišťoval, že připravenost armády rozpočtové škrty neohrozí. Generálové si stěžovali, že vojenská pokladna přijde v roce 2009 o osm procent. Počty vojáků se zmenší z 1,13 milionu na rovný milion a počty všech důstojníků o polovinu na 150 tisíc.

Premiér Putin oznámil, že vláda vynaloží v letech 2009-2011 na modernisaci armády čtyři biliony rublů, 111,4 miliardy dolarů. 

Důstojnický sbor a generalita je stále konservativní sovětský moloch a od čečenské ostudy nevyniká chvalitebnými známkami. Třebaže je svatba s důstojníkem stále ještě v provincii pro děvče terno, obecně se o armádě hovoří jako o zkorumpovaném zastaralém tělesu. 

25. února vojenský generální prokurátor Sergej Fridinski oznámil, že podezřívá představitele námořnictva, že ve spolupráci s obchodníky propašovali za osmnáct milionů dolarů do Tádžikistánu třicet řízených protiponorkových střel a dvě stě leteckých bomb, aby se mohly dál prodat do Číny. Kontraband byl však v Tádžikistánu zadržen.

Dva dny před oslavou vítězství nad Německem byli zatčeni vysocí důstojníci týlových jednotek Kaspické flotily pro podezření z finančních podvodů.

Kam s nimi?

V dalekém Přímoří je v posledních měsících rušněji než v obou ruských evropských metropolích (viz TÝDEN 14/09). Ve vzpurném Vladivostoku 11. dubna demonstrovala proti snižování počtů v armádě bez sociálních záruk stovka důstojníků s manželkami a civilními zaměstnanci. Na nepovoleném "mitingu" nesli transparenty s nápisem Národ a armáda jedno jsou! Spása armádě,spása Rusku!

President Medveděv pokračuje v Putinově tažení proti armádním troglodytům z dob studené války (viz TÝDEN 12/08). 24. dubna neprodloužil služební roky náčelníkovi Hlavní správy rozvědky generálního štábu ozbrojených sil Ruska, obávané a nejsilnější z ruských rozvědek GRU, generálu Valentinovi Korabelnikovovi (63). 

Čekalo se, že bude přesluhovat pensi o dva roky, ale oponoval reformě GRU. Kromě toho se stavěl proti omezování stavů armády, hádal se s ministrem Anatoljem Serdjukovem (47) a jeho propuštění litovali hlavně komunisté. 

Kreml udělal novým šéfem GRU Korabelnikovova zástupce generála Alexandra Šljachturova. O založení GRU se roku 1918 významně zasloužil jeden z nejznámějších bolševiků Lev Trockij. Jeden z velikánů bolševismu tehdy horlil pro export třídní revoluce do západní Evropy. 

Visionáři se navzájem pozabíjeli a těm, kteří přežili, se násilnické sny nesplnily. Chtěli vládnout světu, ale v éře Putina odbarvení či přebarvení Rusové už jen usilují o to, aby Američané uznali prostor zaniklého Sovětského svazu za jejich sféru vlivu. Na "Trockého" západní frontě jsou přitom ochotni k dohodám. 

 

exkurs: Pravoslaví v kremelské režii: My jsme nástupci Byzance

V únoru prohlásila místopředsedkyně dumy Ljubov Slisková (55) z vládní strany Jediné Rusko, že by ruská církev neměla být pod vlivem sociálního života země, tedy mimo jiné také ohrožena krisí. 

Soudilo se, že se její slova týkala církevní nabídky na zavedení školních hodin „základů pravoslavné kultury“, což neodmítají pouze jinověrci. Poslankyně ze Saratova měla spíše na mysli jiný dar popům: právo vlastnit půdu, na nichž jsou kostely a další stavby pravoslavné církve, čímž by se podle americké vládní stanice RFE/RL stala největším ruským pozemkovým vlastníkem. 

S nástupem nového moskevského patriarchy Vladimíra Gundjajeva alias Kirilla I. (62) se množí výroky o exportu pravoslaví za hranice Ruska. Kirill, rodák leningradský, církevní člověk Putinův i Medveděvův, jakoby kopíroval Putinovu stavbu „velkého Ruska“, návrat do sovětských hranic – prostřednictvím pravoslavného kříže. 

Jeho životopis webová adresa kompromat.ru titulkuje: „Agent KGB nevstoupil do pionýra a komsomolu ze zásady.“ S krycím jménem Drozdov pracoval pro tajnou policii i jeho šlechtický předchůdce Alexej II., který zemřel 5. prosince 2008.

V únoru v Moskvě oznámil misionář otec Daniel Sysojev, že církev otevře bohosloveckou fakultu v Biškeku a že Kyrgyzstánu použije jako základny na šíření ortodoxie do Střední Asie, Afghánistánu, Tibetu a Číny. Podle RFE/RL tvrdil, že od roku 1992 ve Střední Asii konvertovalo k protestantismu půl milionu lidí a také katolíci jsou prý v regionu úspěšní. 

Kirill usiluje o vůdčí postavení mezi autokefálními pravoslavnými církvemi, a opakuje staré heslo ruského pravoslaví: „My jsme právoplatnými nástupci Byzance.“ Nicméně církve na Ukrajině, na Baltu, v Bílé Rusi a v Moldově to pochopitelně vidí jinak a „Putinovu církev“ odmítají. 

Nicméně moskevský patriarchát klade na úzké vztahy s Kyjevem velkou váhu. Svaz pravoslavných občanů Ukrajiny podporuje jednotu rusky mluvících lidí na Ukrajině s Ruskou federací nejen politickou. 

Jeho mluvčí Igor Frolov nevidí problém v obchodu zemním plynem nebo v zahraniční politice, ale v bitvě o kontrolu nad ukrajinskou ortodoxií. Na jedné náboženské konferenci v Moskvě 17. února o velikosti nebezpečí ztráty Ukrajiny pro Rusko řekl: „Ztratí-li ruská církev Ukrajinu a tak i postavení velké pravoslavné církve, ohrozí to celý ruský geopolitický civilisační projekt.“

konec seriálu

 

 

Svět evropských pozoruhodností

 

 

Bimbes z Porýní

 

Netvrdím, že jsem dobrým spolkovým kancléřem; chci se jím ale stát v historii, řekl Helmut Kohl v lednu 1989, v roce, kdy padla berlínská zeď. A tak se z něho stal kancléř-sjednotitel.

 

Na podzim 1989 končila v Evropě studená válka. Němci hledali cestu do jednoho státu a ruským bolševikům se hroutilo imperium. Jeden z velkých proevropských politiků, křesťanský sociál a dlouholetý předseda vlády Lucemburska skřípnutého mezi Německo a Francii Jean-Claude Juncker (od roku 2014 předseda Evropské komise), éru druhé poloviny dvacátého století shrnul roku 2009 do slov: „Nebyl to Stalin, kdo vyhrál poválečné dějiny, ale Churchill a Kohl.“ 

Zřejmě také podlehl představám, že dějiny skončily rozkladem Sovětského svazu a utlumením moci bolševismu...

Čtvrt století vedl Helmut Kohl křesťanské demokraty (CDU), šestnáct roků byl kancléřem, stal se čestným občanem Evropy (1998), kteroužto poctu sdílí pouze s Francouzem Jeanem Monetem (1976). Chtěl vládnout déle než kníže Bismarck, chtěl být kancléřem nového tisíciletí. Asi toho chtěl příliš. 

Druhého sjednotitele Německa a spolutvůrce euroměny spolkla sama doba. Skončil roku 1998 volební prohrou s Gerhardem Schröderem, kdy poprvé dostala CDU pod čtyřicet procent hlasů (35). Měřeno celkově průzkumy byl Kohl nejméně oblíbeným kancléřem CDU z předcházejících Konrada Adeneuera, Ludwiga Erharda a Kurta Georga Kiesingera. Když se k tomu roku 1999 provalila aféra s černými partajními financemi, v níž Helmut Kohl hrál prim, odešel velikán poválečného Německa z politiky s ostudou.

Víno, koláče, politika a nevděk

Kohl uměl nalézt lidi pro politiku, rád se ve společnost bavil, ale neuměl si udržet jejich náklonnost. Kdo se mu postavil, dostal cejch „zrádce“. Stejně jako Konrad Adenauer, první z poválečných kancléřů, i Kohl nesnášel své případné nástupce. A ta, kterou protežoval („Kohlovo děvče“), ho za finančního skandálu (1999-2000) vyzvala, aby složil i funkci čestného předsedy CDU. 

    Angela Merkelová „vyrobila“ svou výzvou v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung před vánocemi 1999, aby se strana zbavila Kohlových praktik, z Kohla musejní exponát a sama se stala jeho nástupkyní; bez jeho skandálu by se svou „dederonskou“ minulostí na Západě šanci neměla. Přirovnala tehdy CDU lstivě k dětem, které se musejí v pubertě osvobodit od rodičovského domu. 

    Roku 2010 odmítla vrátit Kohlovi funkci čestného předsedy CDU, neboť partajní patriarcha by opět nestrpěl, aby někdo přehlížel jeho rady.

    Merkelová podědila po Kohlovi, který ji vytáhl z východoněmecké popřevratové politiky do spolkové vlády a všude cpal dopředu, umění vůdčího stylu: problémy „vysedět“, odklákat, nekonat radikální kroky, které nejsou v souladu s průzkumy veřejného mínění, zkrátka vládnout co nejdéle. Sám si hodně přál, aby zůstal kancléřem nového století. 

    Jak se Kohl dostal k Merkelové? Před slučovacím sjezdem obou CDU v Hamburku 1. října 1990 ho požádala jako delegátka DA a zastupující mluvčí Lothara de Maizièra (bylo jí 36) o rozhovor a během půl hodiny ho natolik zaujala, že s ní začal počítat. V lednu 1991 se Kohlovo děvče stalo ministryní pro ženy a mládež, roku 1994 pro životní prostředí.

Roku 1994 byl Kohl už za zenithem, Merkelové zevšedněl a nově se orientovala na Wolfganga Schäubleho, předsedajícího křesťanským demokratům od roku 1998 po Kohlově resignaci. "Překvapivě" si ji 7. listopadu téhož roku na sjezdu vybral za generální tajemnici.

Merkelové roku 2010 při gratulacích k osmdesátinám Kohl ještě doporučoval, že by měla stát na dlouhodobých posicích CDU, například na udržení povinné základní vojenské služby. Tak ji Merkelové vláda o několik měsíců později na neurčito vysadila...

Ta Margaret

Helmut Kohl pocházel z konservativní katolické úřednické rodiny, zjevně nikoli však asketické. V době, kdy byl předsedou zemské vlády Porýní-Falce v Mohuči (1969-1976), se proslavil pitkami ve vinárně při premiérském úřadu. Bavil společnost vtípky a pamětníci zaznamenali, že jednou donutil svého ministra školství Bernharda Vogela, přítele ze studií, nástupce v Mohuči (1976-1988) a později premiéra v Durynsku (1992-2003), aby na stole napodoboval tančící opici (tanečníkův bratr Hans-Jochem Vogel dělal podobně velkou kariéru v SPD, jejíž byl v letech 1987- 1991 předsedou). 

Nebral příliš ohled na to, zda jeho humor druhým „sedí“. Když v někom našel zalíbení, nebo si myslel, že ten člověk by mohl něco v politice (a pro něho) dokázat, pozval ho na víno, kde z něho při dýmce a oblíbené značce dánského viržinského tabáku Richmond Medium Navy Cut tahal rozumy. Žil partajním životem mnohem intensivněji než jaho kancléřští předchůdci Adenauer, Erhard a Kiesinger. Patřil kromě toho k politikům, kteří novinářům dokázali odmítnout rutinní zvídavost: "Špatně položená otázka...". 

    Nehrál si s intelektuálními thematy, nebyl velkým řečníkem, ale dokázal Němcům říci, co se jim líbilo; to měl společné se svým pokořitelem Gerhardem Schröderem. Mnohdy věděl o partajním dění více, než jeho tajemníci. Kohlova personalistika byla nepochybně velmi poživačným momentem jeho vládnutí. Miloval politiku podle vlastních not: Němci takovým typům říkají Machtmenschen, tedy něco jako despotové. Přitom roku 1973, to patřil mezi kandidáty na partajní předsednictví, sdělil magazínu Der Spiegel, že "se CDU musí pokusit co nejrychleji dostat z ryze osobních pohledů na politiku".

    Za jednu z příčin špatných vztahů Helmuta Kohla s britskou premiérkou Margaret Thatcherovou (dnes 85) lze pokládat nejen přirozený protiněmecký postoj Železné lady vyplývající ze zkušeností ze světové války, ale také z jejího osobního zážitku s kancléřem („Z Margaret Thatcherové mne vždy rozbolela hlava“).

K prvnímu delšímu vzájemnému rozhovoru došlo roku 1984, když se za ním vypravila na Wolfgangovo jezero v Solnohradech, kde byl na dovolené, aby získala jeho souhlas s úlevami pro britské příspěvky do společné evropské pokladny. Hodinu mluvili o politice, pak se Kohl omluvil, že má ještě důležitou schůzku. 

    Jak uvádějí protokoly londýnského ministerstva zahraničí, které byly zpřístupněny roku 2005, kancléře krátce na to Thatcherová viděla sedět spokojeného před kavárnou v St. Gilgenu nad velkým koláčem...

Umění správného mlčení

Pro některé Němce velký politik, pro jiné tvůrce partajněmafiánského systému. Z muže, který měl bez sedmi centimetrů dva metry a mohutnou tělesnou konstituci („obr z Mohuče“), návyky udělaly ke stáru obtloustlého cukrovkáře. Vínem a jídlem vyrovnával stres z neúspěchu. Když roku 1971 výrazně prohrál s Rainerem Barzelem v partaji hlasování o tom, kdo povede CDU do voleb, dvě hodiny po debaklu seděl s přáteli v restauraci a dobře se bavil. 

    Třebaže si při jednáních o sjednocení Německa dokázal v roce 1990 naklonit vůdce bolševiků Michaila Gorbačova, doma soustavně pracoval s antikomunistickými hesly. Říkával, že „socan zůstane socanem, i kdyby chodil spát s cylindrem“. To mu jako spolutvůrci berlínského programu CDU předhazovali ve straně levicovost (a později pravicovost).

Roku 1976 nastoupil poprvé jako vůdce oposice do spolkových voleb proti sociálnímu demokratu Helmutu Schmidtovi s heslem, které později kopírovaly pravicové strany nového evropského východu: „Svobodu místo socialismu“. Hlásal, že "svoboda musí každému umožnot, aby se rozvíjel, ale také ho zavazuje chovat se solidárně". Bylo to formulační chytračení na thema sociálně demokratické zásady "pomoci lidem, aby si dokázali pomoci sami a jiným".

    Když přišel roku 1982 k moci, sliboval přeměnu „socialistického džunglové státu v občanskou společnost“. Mluvil o „hrdosti na kulturní úspěchy našeho národa“ a o „smyslu pro povinnost“. Pokládal se za spasitele morálního klimatu levicí rozvrácené spolkové republiky. Oponenti ho rádi degradovali na „robustního politika“ bez velkých ideálů, za to s uměním problémy „vysedět“, čehož „Músu” dokázal předat Merkelové. 

Generaci roku 1968 revoltujících studentů, rodících se zelených a feministek házel do jednoho pytle. Například s levicově liberálním magazínem Der Spiegel se před volbami roku 1976 rozkmotřil natolik, že mu už nikdy nedal interview: „Přepis rozhovoru (v číslu 35/1976) byl v pořádku, ale kolem dokola napsali nějaký znevažující příběh“. Ono už samy „angažované” otázky na Kohlovo zkušenosti z politiky, jeho vztah k socialismu a mládeži stály za to…

    Totéž se týkalo Sternu, ale kupodivu roku 2003 dal rozhovor berlínskému levicovému listu „taz“, třebaže ho nikdy nečetl. Velmi zadobře však Kohl je s nejčtenějším deníkem Bild, tradičně nakloněným CDU. Jeho šéfredaktor Kai Diekmann byl dokonce s neúspěšným mediální podnikatelem Leo Kirchem Kohlovým svědkem na druhé svatbě roku 2008. 

Jednou byl Kohl dotázán, zda si na hamburská vydavatelství zasedl (Spiegel a Stern vycházejí v hansovním městě), zda by nemohl rozlišovat. Jeho odpověď o „hamburské mediální mafii“ byla přímočará: „Ovšem, přirozeně. Spiegel je svinský titul (Schweineblatt) a Stern zločinecký (Verbrecherblatt). To je přeci rozlišování.“ Když se oba magazíny zabývaly příčinami smrti manželky Hannelore roku 2001, byl jejich osud zpečetěn. 

Co je dneska vlevo?

Konservativismus vykládal natolik pragmaticky, že vůdce sesterské bavorské CSU Franz Josef Strauß (zemřel roku 1988) ho div nepokládal za socialistu – a sám sebe za mnohem větší politickou hvězdu. Kohl rozlišoval mezi socialismem a sociální demokracií, což u Strauße nemohlo projít. Kohl byl ochoten jednat s liberálními svobodnými demokraty (FDP), což CSU tehdy zcela odmítala. 

    Kromě toho byl Kohl ochoten připustit jisté sblížení s komunistickými východoevropskými zeměmi, jak ji praktikovala brandtovská a schmidtovská SPD. Prosazoval thesi, že CDU je všelidová strana středu řízená funkcionářským aparátem po vzoru sociálních demokratů (za Konrada Adenauera byla víceméně stavovskou, elitářskou konservativní a volební partají a měla roku 1965 tři sta tisíc členů; za Kohla se proměnila v masovou instituci s více než dvojnásobným počtem členů, aby opět klesl na dnešních asi půl milionu). 

    Rýnský katolík nehorázně sahal do volebních programů SPD a vybíral odtamtud sociálně atraktivní cíle pro silné střední vrstvy a vlastní partajní programy (první až roku 1969): „CDU/CSU jsou celým svým původem stranami středu. Co je dneska vlevo? Stojí vysoce kvalifikovaný odborník vlevo? Nechceme předhánět nikoho ani vlevo ani vpravo,“ pravil roku 1973. 

    K tomu připojil úzké propojení politiky s podnikateli a vytvořil systém, v němž jména dárců a výši darů znal jenom on. V evropské politice nic neobvyklého, pro Němce svého času silný tabák. Peníze také zůstaly argumentem zahraniční politiky: Němci jimi řeší všechny své europroblémy a diví se, když je o ně ostatní s vynalézavě oškubávají.

V pravou chvíli

Kohlem se začalo smazávání ideologických rozdílů mezi křesťanskými a sociálními demokraty, až vznikl partajní koktejl, který působí v merkelovském Německu tak tísnivě (a nejen tam).

Roku 1989, kdy padla berlínský zeď, byl v průzkumech ve srovnáních s předchůdci nejméně oblíbeným kancléřem a s velmi slabou nadějí na úspěch ve volbách. Důsledky perestrojky mu však zachránily kariéru a katapultovaly ho mezi nejznámější jména německých a evropských novodobých dějin. 

    Sovětský chaota Michail Gorbačov se svou sebevražednou perestrojkou a glasností. Obliba CDU padala, Němci chtěli změnu. Kohl jim ji naservíroval nikoli změnu systému, ale v podobě spojení německých států. Jako kancléř-sjednotitel vydržel do roku 1998, kdy prohrál volby s Dolnosasem Gerhardem Schröderem. 

    Ve svých 29 letech byl nejmladším poslancem všech zemských sněmů, ve 33 nejmladším z šéfů poslaneckých frakcí a v 36 nejmladším z premiérů. Svět kolem sebe dovedně uzpůsoboval a v čele CDU spřádal podivná spojení se světem podnikání, jejichž jména a údaje o financích znal jen on – CDU byla dlouho na jeho kontakty odkázána. Když se roku 2000 aféra se sponsorskými dary vyšetřovala, odmítl Kohl jména dárců sdělit – a neudělal to dodnes.

Skandál dostal označení bimbes, „peníze“ v proletářském žargonu, jehož používala mimo jiné přešetrná Kohlova matka Cäcilie, která chodívala na trh až odpoledne, kdy se sedláci zbavovali zboží mnohem levněji než ráno. Kohlovy bimbes tekly ve stovkách miliard marek do NDR, komunistické části Německa, ruským generálům za jejich odchod po roce 1990 z Evropy, ale také Američanům, aby němečtí vojáci nemuseli do války za Kuvajt proti Saddámu Husajnovi (1991). 

„Východní“ Němce podmázl výhledem na směnu jejich slabé marky s tvrdou spolkovou jedna ku jedné a „svým“ Němcům sliboval, že zánik NDR a spojení je moc stát nebude (což byla dosti průhledná lest). 

Podle obecně ne zcela přijaté verse zaplatil jako protihodnotu k francouzskému souhlasu se sjednocením Německa podmínku presidenta Françoise Mitterranda (zemřel roku 1996) pro Němce cenu nejvyšší: že obětuje marku za celoevropskou měnu (2002); viz zde níže. Kromě toho Mitterranda při návštěvě východu Berlína krátce po pádu zdi přijali v té době nevýznamní představitelé a dospěl tak k závěru, že DDR není pomoci…

Britská premiérka Margaret Thatcherová nebyla tak úplatná, tu ale přemluvil americký president George Bush starší, vedle španělského socialisty Felipeho Gonzaleze asi jediný přesvědčený politik pro spojení německých států.

    Andreotti, jinak spíše germanofil, o Německu tehdy řekl: „Milujeme Německo tolik, že bychom ho raději měli dvě.“ (srov. zde níže)

    Když roku 1947 spoluzakládal v rodném Ludwigshafenu organisaci Mladých unionistů (JU), nebylo mu osmnáct, jak požadoval návrh stanov. Prosadil, aby bylo možné vstupovat od šestnácti. Byl Adenauerovým obdivovatelem a na kole objížděl jeho vystoupení v Porýní. 

K Beatles vztah nemám

Starý pán, první kancléř moderního Německa, ho později presentoval jako svého oblíbence a lidé o mladém Kohlovi říkali, že je „konservativec Adenauerovy školy“. Když Konrad Adenauer roku 1967 zemřel, jezdíval pozdější kancléř-sjednotitel pravidelně klást na jeho hrob v Rhönderfu květiny.

Kohl uměl hrát na lokálpatriotismus. Roku 1969 využil dokonce beatu, když Bavorský rozhlas (BR) ohlásil jeho živý vstup s tím, že uvede přímo ze své kanceláře Beatles. Kohl se ale ve vysílání rozhodl pro „domácí“ kapelu zpěvačky Joy Flemingové Joy and The Hit Kids z Mannheimu, který leží na Rýnu proti jeho rodnému Ludwigshafenu, s poznámkou: „K Beatles vztah nemám.“ 

Televisním reportérům roku 1966 pětkrát zopakoval skok z třímetrového prkna do basenu v Bad Dürkheimu, aby ukázal, jak je lidový. O dva roky později ho v Praze okopíroval jistý Alexandr Dubček…

„Všechna hlavní rozhodnutí bych dnes udělal stejně,“ tvrdí Kohl. „Vždy mne podceňovali, ale nikdy jsem se nesklonil, zůstal jsem svým přesvědčením věren a mohl jsem cestu naši země hodně let na rozhodujících místech spolu utvářet,“ říká o sobě muž, který žil stoprocentně svou politikou a partají. 

Kohlovi zůstala sláva ve světě asi větší než doma; i toho sbližuje s Gorbačovem. Tři američtí president dávali na jevo, že si Kohla váží, Reagan, Bush starší a Clinton. S Merkelovou je také jediný z německých státníků, kteří obdrželi od Američanů nejvyšší vyznamenání pro cizince, medaili svobody. 

Ruský velvyslanec Vladimír Grinin 27. září 2012 oslavence vychválil na velkovečeru CDU v Německém historickém museu v Berlíně k třicátému výročí volby Kohla kancléřem za „mohutné účinkování při rusko-německém sblížování“; podle diplomata k německému sjednocení došlo jenom z toho důvodu, že „jsme my Rusové Němcům důvěřovali“. 

Šťastný ve druhém životě

Domů k rodině se vracel jakoby na návštěvu. V knize vzpomínek Leben oder gelebt werden (2011) to za hlavní problém odcizení s otcem uvádí Kohlův starší syn Walter (47). Investiční bankovní manažer podnikající dnes v automobilovém průmyslu nevzpomíná na dětství v hezkém. 

    Walter Kohl vypráví o životě s ochrankou za vysokými ploty a o tom, jak je s bratrem ve škole spolužáci bili a že dokonce jistý levicově zaměřený učitel je šikanoval. 

    Matka Hannelore, protestanka vedle katolíka Kohla, se zcela podřídila manželově kariéře a životnímu stylu špičkového politika. Navenek nedala nic znát, ale mumraj lidí, věčných telefonátů a návštěv nesnášela. A asi ještě více než vůči politikům měla tlumočnice z francouzštiny a angličtiny odpor k novinářům. 

Roku 1993 se stala pravděpodobně obětí reakce organismu na dávku antibiotik, když dostala alergii na denní světlo, později na jakékoli včetně televisní obrazovky. Časté jsou spekulace o tom, že to mohla být reakce psychosomatická na dění kolem manžela, aby se nemusela dívat na Kohlův vztah s mladší ženou.

V květnu 2001 se v Istanbulu oženil mladší z bratrů Peter (35) s tureckou finanční manažerkou Elif Sözenovou (31) z podnikatelské rodiny a otec Kohl, který patřil mezi evropské politiky neochotné Turky připustit do Unie a už v osmdesátých letech se Straußem chystal odsun nejméně poloviny Turků z Německa, na svatbě nechyběl. 

Hannelore na Bospor už necestovala a v červenci 2001 si vzala život předávkováním prášky na spaní. Žili spolu 41 roků. Dopisy na rozloučenou s přáteli, dětmi a manželem neobsahovaly žádné výčitky, ale poděkování za společný život.

    Peter Kohl žije s Elif Sözenovou v londýnské Chelsea. Byl spoluautorem matčiny biografie. Oddáni byli podle muslimského i křesťanského ritu (před 11. září 2001). Poznali se na studiích v Americe. Elif byla emisní manažer u JP Morgan, po boku Jeffreyho Sachse mimo jiné radila v Moskvě, jak privatisovat sovětský průmysl. 

    Dnes řídí investiční činnost hedgeového fondu Eagle Advisors se sídlem v Ženevě. Peter Kohl je podílníkem poradenské investiční společnosti K and R Partners Ltd. se sídlem na Jersey a radí firmám lidí blízkým mimo jiné otci, mimo jiné s Kirchem a Berlusconim. 

Po boku Kohla sužovaného chorobami se začala objevovat o více než třicet let mladší Maike Richterová, která pracovala na bonnském kancléřství a po krátké novinářské episodě na ministerstvu hospodářství. V prosinci 2004 pár na Srí Lance na ajurvédské kúře za hrůzného tsunami zachránil vládní vrtulník. „Získal jsem zpět životní radost a čas daný bohem prožívám s vyslovenou radostí,” řekl rok na to o vztahu k Richterové kancléř-sjednotitel.

    Po operaci kolena a pádu, kdy se zranil na hlavě, Kohl dlouho rehabilitoval. V květnu 2008 se na klinice v Heidelbergu Helmut (78) s Maike (44) vzali: „Je to jedna z nejšťastnějších hodin mého života.” Synové se s otcem rozešli. Oznámení o svatbě dostali telegraficky: „Vzali jsme se. Jsme šťastní. Maike Kohl-Richter a Helmut Kohl.“

 

exkurs 1: Helmut Kohl 

 

Pochází z úřednické katolické rodiny. Jeho starší sestra Hildegard Getreyová zemřela roku 2003, starší bratr Walter padl roku 1944 na frontě. Sám byl jako kluk roku 1945 odveden, ale do bojů nezasáhl.

 

1930, 3. dubna narozen v Ludwigshafenu na Rýnu

1945 dvanáctiletou Hanneloru Rennerovou, dceru oddaného nacisty a budoucí Kohlovu choť, znásilnilo několik sovětských vojáků; Kohl složil vojenskou přísahu v dubnu před koncem války, bylo mu patnáct

1953 členem CDU v Porýní-Falci

1956 ukončil studia práv, historie a politologie, asistent ředitele slévárny, syndik chemického svazu v Ludwigshafenu

1960 svatba s Hannelore Rennerovou (vzala si život roku 2001, autopsie se nekonala); měli syny Waltera a Petera

1963 zvolen do zemského sněmu Porýní-Falce

1966-1973 předsedou zemské organisace CDU

1969-1976 předsedou zemské vlády v Mohuči

1973 Kohl předsedou celoněmecké CDU, nástupce Rainera Barzela; nebyl poslancem spolkového sněmu (to až od roku 1976)

1976 ačkoli jen těsně nedosáhl na absolutní většinu hlasů, proti rudo-žluté koalici neuspěl

1980 v čele volební koalice CDU/CSU prohrál FJS s rudo-žlutou vládou a oproti Kohlově prohře roku 1976 ztratil čtyři procenta hlasů

1982 spolkovým kancléřem

1984 ve Verdunu za ruku s Mitterrandem nad hroby padlých, gesto usmíření s Francouzi

1987 Erich Honecker ve spolkovém Německu

1989, 3. listopadu „pád berlínské zdi“, Kohlův desetibodový plán se sjednocením nepočítal

1990, 3. října zánik NDR, sjednocení ve spolkové republice

1997 Kohl spatřen během pracovní návštěvy Prahy na Václaváku, kde si v tehdejší masně nad prodejnou Academie koupil šunku 

1998 neuspěl ve volbách, resignace z vedení CDU, čestným předsedou; čestný občan Evropy. Nástupcem v předsednictví byl Wolfgang Schäuble, který si za generální tajemnici vybral Merkelovou

2000 po finančním skandálu odstoupil z čestné funkce, roku 2002 skončil jako poslanec bundestagu; předsedkyní CDU Merkelová

2001 mladší syn Peter se v Istanbulu oženil s tureckou bankovní manažerkou

2008 Kohl se oženil s ekonomkou Maike Richterovou (46), představil ji veřejnosti roku 2005

2009 Kohl opustil nadaci Hannelory Kohlové (fungovala od roku 1983), kde byl čestným předsedou, neboť v kuratoriu podle něj seděli lidé, kteří s manželkou neměli nic společného. Na jeho místo přišli synové Walter a Peter 

2010, červen věnoval Heidelberské universitě sedm set tisíc eur z milionové ceny Rolanda Bergera „za lidskost“ na renovaci budov; operován se žlučníkem a s přáteli si dělal naděje na Nobelovu Cenu Míru

2011 syn Walter, který studoval ve Státech, popsal život po boku svého otce; bohoslužby u příležitosti desátého výročí Hannelořiny smrti ve Špýru se Kohl odmítl účastnit

2012 politické usmíření s kancléřkou Angelou Merkelovou u příležitosti třicátého výročí prvního Kohlova kancléřského úřadu

 

exkurs 2: Kohl a odpor ke sjednocení Německa

 

Než ji rozpoznal, co je zač, na prvním setkání s ní jako novopečený kancléř roku 1982 britskou premiérku ujišťoval, že v nastávajících čtyřech letech bude muset v Německu o polovinu redukovat počty Turků, neboť je není možné integrovat: „Zatím o tom nemohu mluvit otevřeně,” praví se v britských vládních dokumentech publikovaných roku 2005. 

Pak se už k důvěrnostem neuchyloval: rádi se neměli. Hlavním problémem poválečného Německa je snaha Němců mluvit o budoucnosti, kdežto svět by rád zůstal u jejich minulosti. Není divu, že „z Margaret Thatcherové mne vždy rozbolela hlava, hlavně během sjednocování Německa roku 1989 hrála nepřátelskou, nebezpečnou hru,“ napsal ve druhém dílu svých pamětí pro roky 1982-1989 Helmut Kohl.

Při prosazování výhod v příspěvkování Evropského společenství a naopak zisku z Bruselu argumentovala dokonce roku 1984 Kohlovi tím, že Němci musejí Brity podporovat, neboť v Německu jsou britské jednotky.

Insulárním komplexem posedlá Thatcherová ze všeho vinila Evropany. Prý od vztekliny mezi britskými liškami po epidemii mezi ostrovními králíky. 

Po pádu zdi Kohl v Paříži připomněl usnesení NATO z roku 1970, že by Německo mělo být sjednoceno a „ani Margaret Thatcherová nemůže zabránit Němcům v jejich osudu“. Thatcherová na to: „To si myslíte vy,“ a Mitterrand tehdy stál ještě při ní. 

    Francouz hrál dlouho dvojí hru. Kohlovi říkal ano, tajně ale byl proti sjednocení. Mitterrand v lednu 1990 v Elysejském paláci utrousil, že Němci teď mohou získat více území než za Hitlera, jak uvádějí britské protokoly zveřejněné roku 2005. Mitterrand chtěl za jednotu strašně vysokou cenu: měnovou unii, příživnictví se na německé ekonomice. Tlaku Kohl podlehl v prosinci 1989, aby spojení Německa nerozdělilo spojenectví s Francií: vznikla měnová jednota bez fiskálního a politického sjednocení, chyba později mnohokrát proklínaná.

22. září 1984 se přitom na několika místech ve Verdunu na vojenských hřbitovech padlých ve válce usmiřovali; Mittarrand byl též prvním francouzským presidentem, který navštívil německý vojenský hřbitov. Podle korespondenta ARD Ulricha Wickerta, který u toho byl, mu Mitterrand vyjevil, že osamělost místa způsobila, že podal Kohlovi ruku a ten ji uchopil. Kohl versi potvrdil. Stalo se na hřbitově v Douamontu, kde jsou společně pochovány neidentifikovatelné ostatky 130 tisíc německých a francouzských vojáků ze sedm set tisíc, kteří padli v bitvě u Verdunu (roku 2004 gesto napodobil Jacques Chirac objětím Gerharda Schrödera v Normandii u příležitosti 60. výročí invase).

    Vedle Brandtova pokleku ve Varšavě 1973 a Chirakova pozvání Schrödera roku 2004 do Normandi, kde se objali, to bylo nejvýznamnější poválečné mírové gesto. 

    Na Mitterrandově pohřbu v lednu 1996 v Paříži Kohl hlasitě plakal. Symbolicky oba naplňovali odkaz dvojice de Gaulle a Adenauer. 

    Nejsilnější vůli po sjednocení měl George Bush starší. Thatcherová trvala na demokratisaci DDR a na dvou státech. Sama měla ve volebním okrsku hodně židovských voličů a při vzpomínce na válku je intensivně podporovala. Hučela do Bushe, aby souhlasil s dalším, časově neomezeným pobytem Rusů v DDR. Byla proti evropskému federálnímu uspořádání (EHS) a proti NATO – jen pro spojenectví se Spojenými státy. Její ministr zahraničí Douglas Hurd však velmi rychle pochopil, že ani v DDR není vůle ke spáse státu a k tomu závěru dospěly diplomacie i dalších mocností.

V červenci 1990 musel odstoupit Thatcherové ministr obchodu a průmyslu Nicholas Ridley, poněvadž řekl, že Evropské společenství je německý švindl, „to se můžeme rovnou vzdát Hitlerovi.” V listopadu Thatcherová padla.  

    Předtím dala zkoumat v březnu „národní charakter Němců“, že zůstávají nevypočitatelní, plní agresivity a egoismu se sklony k pocitům méněcennosti, sebelítosti a sentimentalitě. 

Kuriositou zůstane, že Kohl a CDU v roce 1989 s žádným sjednocením nepočítali, Kohl věřil, že dlouho budou vedle sebe existovat dva demokratické německé státy. Oproti svému ministru zahraničí Hans-Dietrichovi Genscherovi (FDP) neměl se zkraje vůbec k uznání hranic na Odře-Nise.  Kohl přes všechny velmocenské ústrky vydržel u svého záměru: „Vždy mne podceňovali, ale nikdy jsem se nesklonil, zůstal jsem svým přesvědčením věren a mohl jsem cestu naši země hodně let na rozhodujících místech spolu utvářet.“

Lucemburský premiér Jean-Claude Juncker v dubnu 2005, když Kohl slavil 75. narozeniny, připomněl, komu vděčí Evropa za euro: "Neexistovalo by, kdyby tehdy nebylo Helmuta Kohla.” Že by likvidace marky byla německá cena za francouzský souhlas se sjednocenímněmeckých států oficiální německá politika odmítla. Rudolf Seiters, ředitel Kohlovy kancléčské kanceláře a dnes president Německého Červeného kříže, v rozhovoru pro Deutschlandfunk u příležitosti 20. výročí německé jednoty v září 2010 rovněž odmítl použít označení „cena” za sjednocení, neboť o potřebě společné měny byl prý Kohl rovněž přesvědčen a tehdejší dohody prý neznamenaly žádné urychlení příchodu eura.

 

exkurs 3: Báječná léta výborných uzenek

 

Kohlovu kariéru provázel bavorský souputník, rvavý vůdce křesťanských sociálů Strauß. Nebyli si až tak cizí, dokázali se spolu náramně a přátelsky bavit, navenek však jejich  vztah vypadal na ryzí nepřátelství.

Syn mnichovského řeznického mistra a uzenáře, filolog, vášnivý pilot a nejtěžší váha bavorské politiky Franz Josef Strauß mu to kdysi pěkně na dálku sečetl: „Je totálně neschopný... Helmut Kohl nebude nikdy kancléřem, nemá na to charakterové, duševní ani politické předpoklady. V devadesáti bude psát paměti Čtyřicet let jsem byl kancléřským kandidátem, Poučení a zkušenosti z jedné hořké éry; možná bude poslední kapitola napsána na Sibiři nebo tam někde...”. 

Nebyl by to realista FJS, jak býval zkracován v novinách, kdyby ale také nedodal: „Vládnout lze podle okolností s kýmkoli.“ 

    Strauß se roku 1976 ve svém proroctví k partajním druhům v mnichovské hospodě Wienerwald setsakramentsky zmýlil. Kohl tehdy sice prohrál své první spolkové volby se sociálním demokratem Helmutem Schmidtem, ale stejně dopadl nařvaný Bavor o čtyři roky později sám. 

    Po zradě koaličních svobodných demokratů a po hlasování o důvěře ve vládu 1. října 1982 se však Kohl kancléřem stal a byl jím, ovšemže za velkého přispění bavorských křesťanských sociálů (CSU), šestnáct roků. Zatímco Kohl v Bonnu vládl a dělal velkou politiku, FSJ správcoval jedné z provincií.

To přitom Kohlovi (jako v sedmdesátých letech i novináři) předhazoval sám provinčnost a konkurenta označil výrazem Filzpantoffel-Politiker, neboť filcové papuče jsou všude ve střední Evropě znamením venkovské malosti. Na oplátku, když se ho novináři ptali na to, zda by CSU neměla být spíše bavorskou zemskou organisací CDU, lišácky tvrdě odpověděl, že to je "určitě představa, jakou si lze z dlouhodobého hlediska přestavit", nicméně "momentálně to není reálné také na základě histoprických poválečných poměrů".

Pacifistu Jimmyho Cartera Strauß zaujal tím, že dokázal lidem snadno nahnat strach. Bylo to možná tajemství jeho kariéry. 

Strauß šel do politiky podle kriterií začátku 21. století pozdě, podle starých pozdě. První poslanecký spolkový mandát získal ve 33 letech, ve čtyřiceti byl spolkovým ministrem pro atomové záležitosti (byl velký fanda nukleárního vyzbrojování Německa) a o rok později obrany. 

To Henri Nannen pro srovnání založil magazín Stern ve 34 letech, Rudolf Augstein Spiegel ve 23 - tiskoviny tolik nesympatické Helmutu Kohlovi, zato pro Německo možná přínosnější. Gustav Stresemenn se stal meziválečným kancléřem ve 45, Heinrich Brüning ve 44, Adolf Hitler ve 43.

O CDU hovořil Strauß s pohrdáním jako o politicích sešitového vydání a o politických pygmejích. Partajní plátek „CSU-Correspondenz” udělal roku 1966 před volbami v Porýní-Falci, vtípek: „Na jihu Německa nejíme kapustu (Kohl), ale zelí (Kraut).” Nepletl se jen Strauß, spletla se celá jeho partaj. V roce 1980 protikohlovská bojovnost FJS přešla, kdyř prohrál volby v čele koalice CDU/CSU o čtyři procenta hůře než Kohl roku 1976.

S Kohlem („naprosto neschopný”) Strauße spojují i podobné osudy. Roku 1964 vzal pro sebe a partaj peníze na politiku od velkých společností prostřednictvím poradenské firmy společné se svou manželkou Mariannou. 

Nikdy nevysvětlil, za co vlastně. Marianne chtěla rozvod v okamžiku, kdy se provalilo, že Strauß měl aféru s dcerou společných přátel. I v těchto obou případech zašel Kohl mnohem dál.

Výlety mlsných medvědů

Řeklo by se, že se dvojice už nikdy nesetká. Kohl však jezdíval do Mnichova nejen za svými přáteli, z nichž vynikal podnikatel v mediích a přispěvatel do partajní kasy Leo Kirch (zemřel roku 2011). Se šéfredaktorem největších evropských novin Bildu Kaiem Dietmannem byl roku 2008 Kohlovi za svědka na jeho druhé svatbě s o více než třicet let mladší Maike Richterovou. Kancléř se těšil rovněž na dohadování se Straußem (zemřel roku 1988), který pro něho osobně jezdíval na letiště svým terénním vozem. 

    Nemilovali se, ale doplňovali, úzce spolupracovali - a také se vzájemně podceňovali. Mnohem později Kohl o FJS řekl: „Byl hrozně hlasitý, ale politicky žádný silák.“ 

    Na společných procházkách a výletech do kopců kolem Tegernského jezera pěstovali folklor a pochutnávali si na místních specialitách. Kohl proslul již na začátku své kariéry gastrohédonismem a láskou k vínu. U svých plných stolů se v době, kdy byl předsedou vlády v rodném Porýní-Falci, dozvěděl nad sklenicí více než věděli o partaji jeho tajemníci; ve vinárně řešil problémy a nesedět s ním znamenalo riskovat kariéru v politickém podnikání.

Hostům předkládal falckou specialitu plněných žaludků se zbytky ze zabijaček a brambory, Saumagen, což většině Němců nechutná a pokládají to za projev atavistického provincialismu. Falckou „tláču“ museli ochutnat všichni, kteří se za Kohlem do Porýní odvážili, tedy i premiérka Thatcherová, presidenti Mitterrand a Reagan.

 

exkurs 4: Bratři ve zbrani

 

Kohla se Straußem spojovali dobrodružný „podnikatelský“ duch a společní přátelé. Jeden z nich, obchodník se zbraněmi Karlheinz Schreiber se stal hrobařem Kohlovy pověsti. Schreiberovo vyšetřování roku 1999 totiž spustilo skandál kolem stranických příspěvků CDU, Kohla vyřadilo ze hry a vyneslo do dnešních výšin Angelu Merkelovou, tehdy generální tajemnici strany.

Schreiber byl roku 2010 odsouzen na osm let vězení za daňové úniky, po odvolání roku 2013 na šest roků, ale vězněn není, neboť si trest odbývá doma a soudí se dál. 

Hlavouni CDU jako uličníci přiznali, že dostávali pro partaj miliony marek v hotovosti a že je přebírali v kufřících třeba i na parkovištích u obchodních domů. Mezi takovými nosiči-podvodníky byl také Kohlem vyhlédnutý nástupce v čele křesťanských demokratů, bývalý ministr vnitra a dnešní ministr financí Wolfgang Schäuble ve vládě Merkelové. 

Dokonce se s ním počítalo jako s budoucím spolkovým presidentem, ale roku 2000 Schaüble resignoval na předsednictví partaje a uvolnil místo Merkelové. Když ho kancléřka roku 2005 přijala jako ministra financí zpět do vlády, hodně se tehdy mluvilo o dělání kozla zahradníkem. 

V srpnu 2015 Wolfgang Schaüble (tehdy 72) u příležitosti patnáctého výročí skandálu znovu mluvil o penězích. V letech 1993-1998 obdržel Kohl anonymně dva miliony marek v ročních tranžích po zhruba třech stech tisících. Dal slovo, že dárce neprozradí, což také udělal. 

Schäuble však tvrdil, že žádní anonymní dárci neexistovali a že šlo o peníze z Flickova koncernu ze sedmdesátých let. Sám jako tajemník partaje dostal roku 1994 obálku se sto tisíci markami, řekl ministr financí. Že by si lidé z CDU ponechali část peněz pro sebe, nikdo nepředpokládal, nevyšetřoval a ani nikoho neobviňoval: vše šlo na tajná partajní konta. Kausa zůstává záhadou, nikdo z politiků souzen nebyl…

Vyšlo ve zkrácené a upravené podobě v časopisu TÝDEN 06/11 a 42/12; aktualisováno

 

 

Božský Iulius, poslední z Římanů

 

 

Kromě punských válek, na ty jsem příliš mladý, mi předhazují všechno, co se kdy událo, ocenil svou dějinnou roli patriarcha italské konservativní politiky Giulio Andreotti.

 

 

Snese od medií hodně, ale z promítání filmu „Božský“ (Il Divo) o sobě, který roku 2008 v Cannes představil režisér Paolo Sorrentino, odešel. Rozhodilo ho, že mu na plátnu dává „polibek cti“ mafiánský boss Salvatore „Totò“ Riina z Corleone. 

 

      Mělo se to stát roku 1987 (Riina byl zatčen roku 1993 a odsouzen na doživotí). Korespondent londýnských Times se politika ptal, co se mu na tom nelíbilo: „Protože to bylo vymyšlené. Políbil bych svou ženu Livii, ale nikdy Riinu.“ Žalovat za pomluvu však rozhodně režiséra odmítl.

 

Nicméně Andreotti byl od roku 1944 u všeho a v Itálii mu unikla jediná role: presidentem republiky se nikdy nestal.

 

V novinách ho titulkovali Belzebù (Belzebub), Kníže temnot i prostě Hrbáč („kdybych zamlada více cvičil, měl bych postavu jinou“). Předhazovali mu, že ničí obraz Itálie, když s velmocemi dělá světovou politiku a zároveň handluje se sicilským podsvětím. Několikrát byl souzen, odsouzen na více než dvacet let vězení, ale v poslední instanci vždy osvobozen. 

 

      Ve vleklých mafiánských procesech nespoléhal studovaný právník Andreotti na advokáty. Roku 1995 se například osobně vypravil do Ameriky, aby v Houstonu požádal George Bushe staršího o svědectví před soudem. Expresident slíbil, že do Palerma přijede, stejně jako jeho bývalý velvyslanec v Itálii Maxwell Raab. Zajistil si krytí novinářů, sám uváděl za své původní povolání žurnalistiku, a lobbyistické firmy pracující ve Státech pro Vatikán. Oddaný katolík Andreotti neváhal objet i židovské skupiny v New Yorku, aby získal jejich podporu, dokonce používal služeb chasidského šoféra. Sám pak prosazoval navrácení italského občanství libyjským Židům, o které je v této italské kolonii roku 1938 připravily Mussoliniho zákony.

 

Vatikánský student

 

Jako velká část Italů se ovšem na studiích s černými košilemi namočil. Pocházel z prostých poměrů a už tehdy jednal podle hesla „nakrmit vlky, aby kozy zůstaly celé“. Přispíval do fašistické Revue práce, ale také do katolického studentského týdeníku Azzione Fucina. 

 

      Milovník starého Říma, který se rád uchyloval do ticha vatikánské knihovny, aby pátral v historii papežského námořnictva (existovalo do roku 1870), organisoval kolegy mládežnické organisace FUCI vznikající Křesťanské demokracie (Democrazia Cristiana; DC), strany, která půl století určovala ráz italské politiky. 

 

      Andreotti, který zemřel v Římě v květnu 2013, chodil denně do kostela. Po ranní mši pokračoval do pracovny a to praktikoval až do konce svých dnů. Spával pouhé čtyři hodiny denně a psával denně do deníku zajištěného kódem poznámky. Na stole měl svou fotografii s Benediktem XVI. a obrázek Ježíše s Marií. „Jdu-li do kostela,” pravil, „nehovořím s bohem, jen s knězem, poněvadž boha volit nelze.” Jeho přístup potvrdil novinář a publicista Indro Montanelli (zemřel roku 2001): „Když šli s De Gasperim do kostela, hovořil premiér s bohem, Andreotti s knězem.”

 

Zlomyslně se o něm říkalo, že mu záda kryli tři spojenci: Spojené státy, Vatikán a mafie. Na papežovi Benediktovi XVI. mu nevadí, že je to Němec, ale že je na úřad trochu mladý; to však byl už Jan Pavel II. roku 1978 a tehdy si prý Andreotti uvědomil, že zestárl, neboť Karol Wojtyła byl o rok mladší než on.

 

Sbíral balení mýdel, řecké umění a dopisy státníků. Rád by chodíval na fotbal, kdyby nežil zrovna v éře levičáckého terorismu. Schopnost dohodnout se v okamžiku, kdy ostatní kapitulovali, založila v chaotických italských poměrech Andreottiho slávu. „Vždy jsem hleděl na to, aby se nějak zohlednily všechny proudy; nic není černé nebo bílé,“ soudil. 

 

Jako antikomunista a ministr zahraničí dokázal vyjednat se Sovětským svazem a jeho satelity výhodné obchodní smlouvy. V partaji přitom patřil ke „skalní“ pravici zhnusené koketováním s liberály nebo dokonce socialisty. Založil v DC konservativně katolické křídlo, corrente base, a využil vyšetřování a skandálu kolem smrti jisté Wilmy Montesiové zavražděné roku 1953 po sexuálních a drogových orgiích, do něhož se vzdáleně zapletli politici levého křídla partaje (Forze nuove) s příznivci De Gasperiho a Amintorem Fanfanim, rovněž několikanásobným premiérem (zemřel 1999). 

 

Všechno si pamatovat

 

Roku 1954 zemřel vůdce křesťanských demokratů a jeden z otců-zakladatelů Evropských společenství Alcide De Gasperi, jemuž dělal tajemníka v partaji i ve vládě. Po jeho boku dokonale vklouzl do tajů politiky. „Byl De Gasperiho magnetofonem: všechno si pamatoval a nic nemazal,“ řekl jeden z přátel. Nikdy nenechával stranou svůj římský volební obvod a „jeho“ Římané ho volili tak dlouho, až si to roku 1991 už nepřál. 

 

V řečnictví nevynikal. Hovoříval věcně suše, vyhýbal se ideologickým diskusím. „Nedokáži vám říci, zda je lepší Marx nebo Proudhon a zda Lenin je dobrý nebo zlý genius v dějinách, ” takže mu politici předhazovali svou okatě prázdnou frázi, že nemá „vise”. Poprvé se stal premiérem roku 1972 a byl prvním rodilým Římanem v čele vlády od sjednocení Itálie vůbec. Když se roku 1976 stal podruhé předsedou vlády, prokázal taktické mistrovství, které otupilo nástup komunistů k moci (PCI). 

 

      Po tři roky v hospodářsky napjaté době ustál jejich ofensivu pod vedení Enrika Berlinguera (zemřel roku 1984), který právě získal od Italů ve volbách třetinu hlasů, jen o pět procent méně než DC. Berlinguer chtěl se socialisty a s křesťanskými demokraty dohodnout compromesso storico, „historický kompromis“. 

 

      Andreotti však využil toho, že je premiérem kabinetu vládnoucího s tichou podporou komunistů a tím je naopak v očích jejich voličské základny diskeditoval. 

 

      Na dotaz k postavení komunistů tehdy řekl: „Moc strhne ty, kteří ji nemají.“ Se stranou, která mimo jiné odsoudila Brežněvův vpád do Československa (1968) a byla co do popularity na vrcholu, to pak šlo pozvolna s kopce. 

 

      Už tehdy Andreotti uklidňoval spojence zneklidněné ekonomickou situací, vysokou vnitřní zadlužeností a neochotou sáhnout k reformám. Šířil po světě optimismus, že všechno se řeší a brzy bude vyřešeno. Nicméně Andreotti patřil mezi vyhlášené odpůrce finančních reforem - a to byl nějaký čas ministrem financí.

 

Itálie byla tehdy krom toho plná násilnického extremismu. Na jaře 1978, roku čtyř papežů a jednoho protipapeže, unesly komunistické Rudé brigády expremiéra Alda Mora (61), vůdce levicově orientovaného křídla Křesťanské demokracie. Berlinguerovi komunisté se distancovali a drželi s vládou. 

 

      Moro byl zavražděn a Andreottimu se vyčítá, že odmítal s teroristy vyjednávat. Morova korespondence posílaná s vědomím únosců, v níž prozrazoval státní tajemství, se dodnes celá nenašla, což zvyšuje podezření, že propuštěný Moro by byl hodně lidem nepohodlný.

 

Ještě v palermském procesu roku 1995, viz zde níže, se dostaly na přetřes vraždy dvou prominentních bojovníků s mafií a s komunistickým ozbrojeným podzemím. Carmine „Mino” Pecorelli (zastřelen v březnu 1979 v Římě) a generál karabiniérů a zakladatel speciálního protiteroristického oddílu Carlo Alberto dalla Chiesa (zavražděn v září 1982 v Palermu), spřátelení spolu, bývali údajně členy lóže P2 a odstraněni byli těmi, kteří si mysleli že měli dokumenty Alda Mora.

 

Raději dvě Německa

 

Jako ministr zahraničí v 80. letech vedl Andreotti v souladu s většinou evropských mocností politiku proarabskou. Roku 1986 dokonce varoval Kaddáfího Libyjce, že Reaganova vláda chystá letecký úder na Tripoli a Benghází v odplatě za bombový útok na jistou diskotéku v Západním Berlínu, oblíbenou mezi americkými vojáky. 

 

      Pozoruhodné je, že to nijak nenarušilo vztah Američanů k Andreottimu. Pro ně přestal být zajímavý až s koncem studené války, jako ostatně celá Itálie, když už nebyla „frontovým“ státem Západu proti rudému Východu. Roku 1992 ho sardský bratranec Berlinguerův a president republiky Francesco Cossiga (zemřel 2010) v souladu s ústavou jmenoval doživotním senátorem. 

 

Na chvíli se s Andreottim počítalo jako s Cossigovým nástupcem, ale k tomu nedošlo. 

 

      Pragmatično neudržel politik Andreotti na uzdě ve vztahu k Margaret Thatcherové („byla vysoce inteligentní a obratná, ale s autoritářským charakterem; nebylo snadné s ní sedět u stolu“) a k Němcům. Roku 1957 jako ministr financí zažil v Římě podpis dohod, které vedly k současné Evropské unii. 

 

      Předloni Andreotti připustil v rozhovoru pro Euronews rok 2009, že se v integraci a rozšiřování postupovalo příliš rychle, tušil, že Evropu bude sužovat imigrační politika a politoval, že roku 1984 řekl, že by oba německé státy měly existovat dál: „Milujeme Německo tolik, že bychom jich měli raději dvě.“ 

 

      Kancléř-sjednotitel Helmut Kohl mu to nikdy neodpustil („asi potřebuje ještě několik trpělivých let…”), ale „vrátil“ to až konservativci a podnikatelskému magnátovi Silviu Berlusconimu, když roku 2006 Němec podpořil v Itálii v kampaň Romana Prodiho, kdysi také křesťanského demokrata a svého ministra, nyní právě v koalici s reformovanými komunisty...

 

Dny zúčtování

 

Éru studené války symbolicky uzavřel roku 1990 z politiků sám Andreotti, když promluvil o tajemství rozsáhlé antikomunistické militantní sítě jménem Gladio, „Meč“ (s mottem: Mlčením sloužím svobodě). Akci spustili po světové válce Američané, aby uchránili Evropu s Itálií před hrozbou bolševismu. Spolupracovaly na něm všechny tajné služby členských států NATO. 

 

      Roku 1964 vypracoval na pokyn presidenta republiky Antonia Segniho (zemnřel 1972) velitel vojenské policie generál Giovanni De Lorenzo plán státního protikomunistického převratu („Piano Solo”). Vyšetřování bylo tajné, ale novináři odhaleno roku 1967. Celek v souvislostí s Gladiem odhalil až roku 1990 Andreotti.

 

Vedle agentů velmocí a Vatikánu se mezi spiklenci pohybovali přestárlí nacisté, fašisté i jejich nástupci, generálové, politici, bankéři. Italská elita hlídala svou republiku a podobně jiná uskupení v západní Evropě, ale také v Řecku, Turecku, Rakousku a Finsku. „Mečem“ se dnes nikdo v EU nechlubí (srov. vyšetřování činnosti spolku v posledních letech v Lucembursku). 

 

      Když se roku 1994 pod tíhou megakorupčního skandálu rozložila Křesťanská demokracie, na Andreottiho padla obvinění z podvodů a paktování se sicilskou mafií. V září 1995 v Palermu odstartoval sedmiletý komplex procesů o korupci, praní peněz a vraždách, v němž opatrný Andreotti figuroval. 

 

      Kníže temnot si důvěřoval: „Věřím ve spravedlnost života po smrti a nikoli jen na Zemi, a to mi dodává hodně klidu.“ Všechny soudy ustál, nikdy zbytečně nehovořil; například o známé cause milánské banky Ambrosiano používané na tajné transakce Vatikánem, mafiány a zednáři a jejího ředitele Roberta Calviho nalezeného viset pod jedním z londýnských mostů v červnu 1982 („Boží bankéř”). 

 

Mafiáni v politice

Nezlomila ho ani svědectví Tommasa Buscetty (zemřel přirozenou smrtí roku 2000 v New Yorku) ani Antonina Giuffrèho (65), pravé ruky capa di tutti capi Bernarda Provenzana (od roku 2006 sedí na doživotí). Buscettova výpověď vyšetřovatelům roku 1984 trvala 45 dnů a bylo to první velké porušení zásad mlčenlivosti italských gangsterů. Mafiáni posléze zavraždili čtrnáct jeho příbuzných včetně dvou synů. 

 

Když byl vydán do Spojených států, kde žil „v ochraně svědků”, vypovídal Buscetta i proti americké mafii („pizza connection”). Jeho výpovědi dostaly za mříže na 350 zločinců. 

 

      Vypovídal s Giuffrém též o Andreottiho jednáních s mafiány, ale také o kontaktech Silvia Berlusconiho na podsvětí (roku 1989 jako premiér pomohl Andreotti Berlusconimu v posílení jeho televisního imperia). Oba zločinci mimo jiné tvrdili, že Andreotti u Cosy nostry objednával vraždy lidí, o nichž předpokládal, že mají Morovy dokumenty týkající se ho velmi osobně. Po nich šel novinář Pecorelli, který dostával od významných osobností peníze za to, aby mlčel; též od Berlusconiho (srov. zde výše). Jiní na něho poslali střelce a odměnili se čtyřmi kulkami.

 

Jiné by procesy zlomily, vyhnaly z politiky. Andreotti, pro mafiány údajně „zio Giulio”, „strejda”, ovšem pravil, že na cestě k budoucímu životu musí vytrpět přísné zkoušky v tomto životě: „Dal bych přednost jinému druhu procesu. Věřím  však ve spravedlnost po životě a ne na zemi a to mi dodává jasné mysli.” 

 

Seděl nadále v senátu, dostávalo se mu přijetí u papeže, zůstal ctihodným mužem republiky. Věk mu nedovoloval vystupovat na veřejnosti, ale o svých devadesátinách uklidnil zvídavé Italy obávající se jeho generální zpovědi: slíbil jim, že svá tajemství vezme s sebou do hrobu. 

 

Tak se také stalo. Když se o devadesátinách ptali, co bude dělat příštích devadesát roků, odpověděl novinářům: „Myslím, že nejlepší je nemyslet na smrt, ale také nemusíte myslet na to že jste nesmrtelný.”

 

 

exkurs: Il Divo: Giulio Andreotti

 

 

Podílel se na 33 z 61 poválečných vládách, sedmkrát stál v jejich čele: více dnů v úřadu strávili pouze De Gasepri a Berlusconi. Osmkrát byl ministrem obrany, pětkrát zahraničí. Byl členem ústavodárného shromáždění roku 1946 a pak od 1948 nonstop až do roku 1991 poslancem sněmovny. Od roku 1992 byl jmenovaným doživotním senátorem. 28krát ustál v parlamentu žádost o zrušení poslanecké imunity.

 

 

Uměl vždy a všude se přizpůsobit: jako státní tajemník podporoval daňové úlevy pro filmařinu, jako ministr pumpoval miliardy do bezedného italského jihu.

 

Pocházel z prostých poměrů, otec byl učitel a zemřel, když byly Andreottimu dva roky. Měl dva starší sourozence. Ženat s o tři roky mladší Livií Daneseovou od 1945, s níž měl čtyři děti. Kromě manželky, která žila diskrétně po jeho boku, měla na něho celoživotní vliv jeho tajemnice Vincenza Eneaová (po více než 30 letech služby zemřela roku 1999). 

 

      Napsal více než třicet knih s historickými náměty, některé byly velmi úspěšné (Papežové, které jsem znal, 1980; znal jich sedm). Také biografii zakladatele DC Alcida De Gasperiho (1965) a vydal tři svazky pohledů na politiky a významné lidi, s nimiž se setkal a spolupracoval (1982-1985). Jako ministr zahraničí hrál roku 1983 ve filmu Taxikář komika Alberta Sordiho postavu politika.

 

 

1919, 14. ledna narozen v Římě

 

1942 dostudoval práva, 1944 členem Křesťanské demokracie (DC)

 

1945 se oženil s Livií Daneseovou; zemřela dva roky po Andreottim v červenci 2015 v Římě

 

1947-1954 státním tajemníkem ve vládách De Gasperiho

 

1954 ministr vnitra ve Fanfaniho vládě, 1955-1958 ministrem financí a 1959 předsedou organisačního výboru pro olympiádu v Římě roku 1960

 

1961-1962 parlamentní výbor prošetřující stavbu letiště Fiumicino v době, kdy byl ministrem financí, Andreottiho pokáralo „za nepravidelnosti”

 

1959-1966 ministr obrany, 1966-1968 ministrem průmyslu, obchodu a řemesel

 

1972-1973 poprvé premiérem a jako první Říman 

 

1974-1976 ministr plánování

 

1976-1979 premiérem

 

1979-1983 éra bez vládní funkce

 

1983-1989 ministrem zahraničí. V dubnu 1986 varoval Libyjce, že Američané chystají bombardování Tripolisu

 

1984 gangster Tommaso Buscetta vydán z Brazílie do Itálie a porušil omèrtu

 

1989-1992 premiérem

 

1992 doživotním senátorem, od roku 1994 v lidové straně (PPL), 2001 v Margheritě, od 2002 jako nezávislý

 

1993-1994 skandál Tangentopoli: konec éry Andreotti, začátek éry Berlusconi (do 2011)

 

1995, září a listopad antimafiánské procesy v Palermu a Perugii; soudci nepovolili přítomnost televisních kamer v jednacím sálu, pouze rozhlasu, píšících novinářů a fotografů

 

2002 odsouzen v Perugii za podíl na vraždě novináře Mina Pecorelliho na 24 roky do vězení. Berlusconi tehdy prohlásil, že to jasný pokus levicových soudců o přepisování italských dějin

 

2003 v nejvyšším odvolání osvobozen pro uplynutí promlčecí lhůty

 

2005 prohrál v hlasování o předsednictví senátu

 

2006 jako kandidát Berlusconiho Domu svobod (Casa della Libertà) na předsedu senátu propadl

 

2008, leden poslední politický kousek Andreottiho: se Sergiem Pininfarinou a dvěma doživotními komunistickými senátory abstinoval při hlasování o zprávě ministra zahraničí Massima D’Alemy, což vedlo k pádu vlády Romana Prodiho, jehož celou dobu podporoval

 

2008 film Il Divo Paola Sorrentina, oceněný v Cannes

 

2013, 6. května zemřel v Římě (94)

 

Vyšlo ve zkrácené podobě časopisu TÝDEN 08/11 , aktualisováno

 

 • 

 

Hitler a Stalin. Géniové hrůzy

  

Srovnávací životopisy dvou masových vrahů, stavitelů a ničitelů obludných impérií. Zatímco v Rusku si Stalinova jména stále váží, slovo Hitler se stalo na planetě synonymem pro odporného despotu.

 

Do jedné z kaváren v Meidlingu nakukovalo jarní dopoledne. Poloprázdným lokálem ve vídeňské dělnické čtvrti páchlo kouřové zatuchlo levných podniků občerstvované kávou na stolech před několika hosty. Vyhublý, bledý muž s knírkem a zánovních šatech procházel propadlýma očima jakýsi šovinistický novinový titul a jezdil si prstem pod nosem.

 

Ani si nevšiml, že do místnosti vešli dva muži kavkazského vzezření, oba černovlasí a také s knírkem. Teprve po chvíli zdvihl hubeňour od papíru hlavu, protože k jeho uším dolehla ruština. Nic až tak podivného v sídelním městě mnohonárodní habsburské říše, kde žilo téměř více Slovanů než Němců.

 

Oba hosté si dali po kávě s rumem, zajímavé kombinaci pro východní cizince, a vypluli do ulic proletářské části dunajské metropole. Náš host také složil noviny a při placení kelnerovi říká: „Je to dneska ve Vídni hrozné, viďte. Co všechno sem za svoloč ještě nenaleze. Už aby se s tím něco udělalo...“.

 

Takový obraz z Meidlingu se ovšem nedochoval a možná ho ani nikdo neviděl, nenamaloval, natož zažil. Vyloučit se však nedá. Na začátku roku 1913 se totiž takto ve Vídni setkat mohli: kavkazský bolševik a bandita Josef Stalin (tehdy 35) a chudý malíř pohlednic a pamětihodných obrázků Adolf Hitler (24).

 

Babylóny národů

 

Budoucí geniové obludích krutostí, kteří vehnali své říše do zničující války, vyvražďovali své spoluobčany a div že nestrhli do záhuby celý svět, mají překvapivě v životě hodně společných momentů. Jakoby přesvědčení o vyšším poslání bylo podmíněno zhovadilou netečností ke všemu kolem nich, co se netýkalo jich samých.

 

Jenom shodou okolností se jeden z nich stal pro svět menším zlem a tudíž spojencem dobra, třebaže pravděpodobně má na rukou krev více obětí. Ale Hitlerovo jméno zůstalo synonymem pro totální destrukci, naprosto odpudivé jednání a pro tovární vyvražďování celého národa, šestimilionovou genocidu evropských Židů. 

 

Do hitlerů se nadává kdekomu, do stalinů ne. Dokáží to černí Jihoafričané ve vnitropartajních hádkách v ANC, američtí bílí ultrakonservativci tak říkají černému presidentu Obamovi. Přežité katastrofy, vyhrané války a zdánlivé bezpečí ústavních institucí ukolébávají lidi v představě, že v Evropě typové jako Hitler a Stalin definitivně vymizeli. Že podle nich návrat k diktaturám a válečným hrůzám není možný. 

 

Všeobecně převládá nálada, že žijeme v době navýsost osvícené, jakoby na špici dějinného vývoje od eneolitu. Jakoby v pohledu pomateného amerického akademika Francise Fukuyamy, který s pádem berlínské zdi a bolševického Ruska proklamoval „konec dějin”, neboť západní liberalismus zvítězil; a zapomněl přitom na maskovací plastičnost bolševiků, na pytel odkládaných nebezpečných problémů po světě a na kazatele svatých válek, jimž dějiny právě nabídly příležitost. 

 

Cestou zpět do pravěku by kromě toho tedy bylo nasekání zlobivému (už to slovo) dítěti, opovrhování homosexuály, zatlačování žen zpět do kuchyní, mluvit o negrech a ne černoších, podivovat se nad (ne)kulturností vzdálených národů. 

 

Nuže od takového pravěku nás nedělí tisíciletí, ale pouhých několik desetiletí, život jediné evropské poválečné generace. Tak rychle zevšedňují prožitky, tak krátká je paměť. Ale jak rychle se nálady obracejí a vracejí, kolik národní a náboženské nesnášenlivosti přinesla první léta nového století… Hitlerů a Stalinů se bude bát každá generace a vždy se najdou jejich následovníci a adoranti.

 

Stalin byl roku 1913 na útěku před carskou policií a bolševická strana ho v prosinci 1912 poslala do Vídně „na školení“ pod jménem Stavros Papadopulos, údajně kavkazského Řeka. Aby poznal národní politiku jinde než rusifikační v Ruské říši. Jinak nevzdělaného Kavkazana později soudruzi pokládali za odborníka na národní menšiny a sám o tom napsal spisek, v době jeho krutovlády abecedu sovětské rusifikace („Marxismus a národnostní otázka”). Cesta do Vídně byla Stalinova poslední na Západ. Jeho pozdější dlouholetý ministr zahraničí Georgij Čičerin (cukrovkou nemocný zemřel roku 1936), polyglot a znalec Evropy, vyzval jednou Stalina, aby po vzoru Petra Velikého inkognito obcestoval evropský Západ a "s opravdovým tlumočníkem". Stalin odmítl.

 

Více než ideolog vztahů mezi národy proslul Stalin jako praktik brutálních odsunů, deportací, celých národů nebo jejich velkých částí a národních komunit na nehostinný východ říše (národů východního Baltu na Sibiř, krymských Tatarů, Ingušů, Čečenů a povolských Němců do Střední Asie; do kolaborace s Němci namočené Osety kupodivu nechal být, ačkoli sestavili pro wehrmacht svých "osvoboditelů" čtyři pěší prapory). Národní elity zlikvidoval a původní (i Leninovo) národní školství rusifikací zvrátil. Rusové takové věci prováděli dávno před Stalinem a také na jeho rodném Kavkazu, když ho dobývali. Mezi Kavkazem a Kubání například decimovali národ Adygů-Čerkesů, než se roku 1864 vzdali, z velké části odešli k Osmanům, zbytek byl Rusy persekvován "doma"; hovořívá se tak o první evropské genocidě.

Z módní vlny požadavků po "sebeurčení národů", jak je uskutečnil světec revoluce Lenin (ale myslel to jen jako opatření přechodné, srov. likvidaci nezávislosti Ázerů, Gruzínců, Ukrajinců, Bělorusů a turkických národů Střední Asie), nebo je vyhlásil v lednu 1918 americký president Woodrow Wilson, dokonce Hitler v roce 1920 mluvil o takovém právu, Stalin hbitě zatočil a brutálně zlikvidoval roku 1924 i povstání "svých" Gruzínců. 

 

Hitler měl „problém“ trochu odlišný: Vídeň mu byla Babylónem národů, v němž bylo němectví utlačováno slovanstvím a nejvíce ovšem židovstvem. Zde pochytil rasové předsudky a pověru o předurčení Němců, jak ukazuje příběh jedné jeho lásky. 

 

Někdy v této době se podle svědectví malíře Josefa Greinera budoucí vůdce a říšský kancléř zamiloval do modelky jménem Gretl, „Markétka”, ale ta mu dala košem. Štýrský umělec, který se dožil konce války (zemřel roku 1947) a o své známosti s Hitlerem napsal knihu, žil s Hitlerem vedle zchudlých obchodníků, šlechticů a vojáků na pensi za 2,80 rakouských korun týdně na ubytovně pro bezprisorní muže.

 

Hitler byl vegetarián a žil velmi spartánsky (viz exkurs „Wagner a ovocný salát”), někdy z nutnosti, někdy ponořen do svého osudu. Chodíval mizerně oblékán, za týdenní práce na svých akvarelech utržil až deset korun, o něž se dělil s prodejcem, jistým židovským cídičem mědi a podle dobových svědectví přítelem Josefem Neumannem. Když bylo nejhůře, šel Hitler i žebrat. Dalo se tehdy za den takto vydělat i padesát haléřů rakouské měny. 

 

Gretl mu jednou nabídla chleba se salámem a on zhnuseně odmítl, že prý není „požíračem zdechlin“. Děvče mu na to pravilo: „ Pane malíři, vypadáš jako vyhladovělý krejčovský tovaryš. Bude to s tebou mít tvá žena těžké: Místo vídeňského řízku nebo vepřové pečeně dostane talíř mrkve nebo fazolí. Brrr!“

 

Otcové od rány

 

Hitler se však přesto zamiloval, dokonce se o Markétku pokusil násilím, a zcela vyhořel. „Tebe si nikdy nevezmu, i kdybys byl císařem,“ a Gretl se provdala za jistého solidního muže, jak soudila. Adolf Hitler si o něm ovšem myslel, že je to rodem Žid, a odmítnutí bylo jedním z jeho velkých zážitků do budoucna, osudové pro svět. „Svinský Žid“, jak ve Vídni říkal, neboť ho prý podobní okrádají; jeho samotného zahrnovali známí také mezi svině, ale „reakcionářské”.

 

Světově nejznámější Rakušan pocházel z hornorakouského městečka Braunau na Innu z rodiny celníka (nedaleko na druhé straně řeky, bavorské, se v Marktlu narodil roku 1927 Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., od čtrnácti členem Hitlerovy mládeže, HJ, povinné tehdy nacistické instituce). Otec Alois (zemřel 1903) se k němu choval přísně až hrubě a matka Klara Pölzlová (zemřela 1907) ho zbožňovala, neboť jeho tři starší sourozenci předčasně zemřeli (a sestra Paula ho přežila, zemřela roku 1960). 

 

Dále než na základní vzdělání Hitler nedosáhl a podobně jako jeho sovětský protějšek ani idol nacistů se nenaučil žádných cizích řečí: neměl je rád. Ačkoli si přál později buď malovat nebo být architektem (jenom ne úředníkem po otci), nesnášel matematiku a geometrii a odmítal se připravovat k maturitě.

 

Když se Hitler dostal k moci, dal zlikvidovat všechny dostupné dokumenty o svých předcích, o nichž se už ve třicátých letech spekulovalo, zda nejsou z části židovského nebo českého původu; jedna ze zvěstí pravila, že by Hitlerovým otcem mohl být Alfons Mucha v době, kdy mu Hitlerova matka údajně posluhovala v ateliéru ve Vídni. 

 

Z podobných poměrů vzešel Stalin. Ačkoli se celý život hlásil ke gruzínství, je řada dokladů potvrzujících domněnky, že jeho otec švec byl Oset a gruzínština nebyla jeho mateřštinou. Tak jako tak to byl opilecký surovec, který podobně jako v Hitlerově případu brzy zemřel a o malého Josefa či Sosu se starala matka Geladzeová, uklizečka a služebná (zemřela 1937). Ta ho také bila a když se jí po letech už jako absolutní vládce sovětské říše ptal, proč to dělala, řekla mu: „Proto ses tak vydařil!“ Na pohřeb ji vládce šestiny světa do Tbilisi nepřijel.

 

Kluka, který přežil těžké neštovice a od infekce měl zchromlou paži, strčila proletářka do pravoslavného semináře, ale intelektuál ani kněz z něho nevyrostl. Stejně jako Hitler miloval literaturu, obklopoval se literáty a napsal či byl spoluautorem několika marxistických spisků. Bytrého kluka podporoval penězi a knihami židovský obchodník David Papismedov, který si dával u Džugašviliho matky prát: Stalin ho později živě přijal v Kremlu a to už byl celosvětově zbožňovaným proletářským vůdcem, živoucí modlou spravedlivého socialistického ráje bez kapitalistických utlačovatelů, „naděje dělníků a rolníků celého světa”.

 

Bandita a generalissimus

 

Pro násilnictví, fandové tvrdí, že pro šíření socialismu, byl Stalin ze školy vyloučen. Zatímco Hitler odešel v osmnácti z rodné Innské čtvrti Horních Rakous do Vídně s jistou podporou v sirotčí pensi po zemřelém otci, Stalin se živil zlodějnou, banditismem. Fungoval ovšem také jako aktivista ruské sociální demokracie (1898) a za organisování dělnické demonstrace roku 1902 v Batumi byl poprvé zatčen a poslán na Sibiř. Méně revolucionářsky zní verse, že tam vypálil sklad Rothschildů. 

 

Odtud po dvou letech uprchl a když poznal roku 1905 Lenina, dal se na profesionální revolucionářství: přepadávání bank a vybírání výpalného od naftařů v Baku a na gruzínském pobřeží proměnil ve „sponsorskou“ činnost pro Leninovo hnutí, které bylo do roku 1912 ruskou podobou evropské sociální demokracie.

 

Spáchal přitom několik vražd. Osobní Hitlerovo „skóre” zůstává v tomto ohledu nevyjasněné. Neobjasněna zůstala smrt jeho neteře Angely-Geli Raubalové (23), jíž byl poručníkem. Děvče, jíž byl vůdce NSDAP a tehdy již významný muž Německé říše poručníkem, žilo na vysoké noze, připravovala se na pěveckou karieru, patřila k prominenci a při cestě po severu Německa jí šoféroval osobní Hitlerův tajemník Rudolf Heß (vzal si život ve spojeneckém doživotním žaláři roku 1987). 

 

Měla několik známostí a jednou z nich byl jistý židovský student medicíny. V září 1931 se zničeho nic v Mnichově Raubalová zastřelila Hitlerovou pistolí. Podle úřadů a výpovědí svědků sebevražda. Hitler, který v okamžik smrti neteře nebyl ve městě, se měl den předtím s ní pohádat, neboť Geli mu tvrdila, že nedokáže překonat strach ze svého prvního vystoupení. Spekulace se však nesly jinými směry. Že prý Hitler nesnesl Gelinu známost s Židem a že všechna svědectví a důkazy pak prý byly upraveny tak, aby zněly na sebevraždu.

 

Vedly se však tehdy i řeči o tom, že Geli byla Hitlerovou milenkou a že se zbavila nesnesitelné žárlivosti svého strýce…

 

Hitler se ve Vídni nestal ani studentem výtvarného umění, ani architektury, ale zůstal provinčním zoufalcem, jakých říšská metropole přitahovala desetitisíce. „Nakopla” ho až roku 1914 světová válka, jíž anglofrancouzská tradice říká „velká“. Shodou okolností ovšem nebyl v únoru toho roku v Solnohradu rakouskou armádou odveden, jak si přál.

 

Když pak v létě vypukla válka, pětadvacetiletý rakouský nevoják („neschopen služby“ od února 1914) se jako dobrovolník s královským povolením pro cizince sloužit v bavorské armádě přihlásil na frontu a byl přidělen k 16. záložnímu pěšímu pluku (Hitlerův rodný kraj patřil po věky Bavorům a teprve roku 1779 připadl Habsburkům).

 

Zatímco Stalina revolučně-kriminální činnost dovedla do spárů carské policie (a možná i udavačství) a do nuceného pobytu na Sibiři (kde znásilnil třináctiletou dívku), Hitler hnil v zákopech západní fronty. Naopak z nevojáka-lupiče osmkrát zatčeného a vždy uprchnuvšího Stalina (to nepodporuje zvěsti, že by byl agentem carské tajné policie) vyrostl generalissimus, který třikrát zraněného a čtyřikrát vyznamenaného válečného hrdinu Hitlera ve vzájemné válce porazil. Velitelské zkušenosti ovšem Stalin sbíral za občanské války, když byl roku 1918 jmenován politickým komisařem jižní fronty a podílel se na bolševisaci Kavkazu a hlavně rodné Gruzie (1921), kde si dodnes nárokují Abcházii a Jižní Osetii, které ke Gruzii připojil právě Stalin. 

 

Zprůmyslněná zhovadilost

 

Byl v hodnosti svobodníka zařazen jako posel, viděl budoucí vůdce hory padlých „kamarádů“, zažil plynové útoky, měl zvonění v uších, vysoký krevní tlak, bolesti hlavy a srdeční potíže a přechodně oslepl. Nadřízení o Hitlerovi mluvili jako o oddaném vojákovi, jeho spolubojovníci ho ocejchovali jako vlezdoprdelku. V září 1918 se mohl jeho osud naplnit. Při anglickém útoku na německé linie ležel raněný Hitler neschopen obrany před puškou svobodníka/private Henryho Taudeyho. Mnohokrát dekorovaný Brit ho nezastřelil a Hitler prý mu z vděku pokynul hlavou. Příběh roku 1938 vyprávěl říšský vůdce premiérovi Nevillu Chamberlainovi a Taudey do své smrti roku 1977 litoval, že Němce nechal žít, když se dozvěděl, s kým se kdysi na frontě setkal. 

 

Porážku Německa a potupu versailleského míru nikdy nestrávil („Neexistuje, aby dva miliony Němců padlo pro nic za nic; žádáme odplatu“) a stal se na jihu Německa mluvčím nacionálně konservativních nespokojenců, kteří mluvili o zradě velkokapitálu, o západní židovské plutokracii a brzy k antikapitalismu přidali boj za likvidaci židobolševismu.

Oběma lze v podstatě přiřknout výrok tradičně přisuzovaný Leninovi, že "kapitalisté nám prodají sami lano, na němž je oběsíme". V Leninových spisech nic podobného k nalezení není, od Stalina to také nikdo neslyšel a údajný citát se objevil v různých podobách až dávno po válce, jak prokázal publicista William Safire v dubnu 1987 v listu New York Times. 

 

Nenávidění plutokraté si však Hitlera a jeho cesty nahoru dosti všímali. Měl relativně hodně obdivovatelů v Británii i v její královské rodině a americký magazín Time dodnes vybírající „osobnost roku” ho po okupaci Rakouska a velké části Československa ocenil roku 1938 („poněvadž se stal největším hrozbou demokracie”; Stalina američtí novináři pozvedli roku 1939 po rozdělení Polska a 1942). Neopomněli však podotknout, že mezi gratulacemi k prosincovým Stalinovým šedesátinám nechybělo uctivé blahopřání Hitlerovo…

 

Pokud Hitler svou nesnášenlivost v sobě nenesl z Vídně, dorostla v zákopech „velké války“. Rád ležel v knihách a hodně v titulech vyhlašujících židovskou populaci za nepřítele státu. V pomstě, které užíval jako své životní síly, pak 1. září 1939 vehnal Němce do nové světové války, na jejímž konci byli ve válečném stavu s 54 zeměmi světa. Proti sobě stálo 110 milionů vojáků a zemřelo na šedesát milionů lidí, (jenom v Sovětském svazu 23 miliony), z toho 25 milionů vojáků.

 

Na rozdíl od Stalina se Hitler dostal k moci demokratickou cestou, osudovým selháním parlamentních mechanismů republiky s kuriosním názvem Německá říše. Volby vyhrál programem s body jako zbavení občanství lidí židovského vyznání, zavedení povinného cvičení a sportování, odstranění otroctví úroků v říši. Říšského presidenta při skládání slibu ujistil, že ho bude respektovat, že bude bez ohledu na partajní zájmy vládnout pro blaho národa a že bude dodržovat ústavu.

 

Během několika měsíců se Německo vládním dekrety „revolučně” změnilo v nacistickou diktaturu a stalinistickou orientální despocii, viz v exkursu. V partajních a společenských čistkách Hitler roku 1934 Stalina předešel, stejně jako on se neostýchal zbavit starých spolubojovníků-zakladatelů nacistického hnutí.

 

30. leden 1933 neoddělují Němci od data 8. května 1945, kdy nacistické Německo kapitulovalo, neboť to jsou mezní data pro vládu zvrácené ideologie národního socialismu. To Rusové dosud pečlivě oddělují milionové oběti Stalinových hladomorů, čistek a komunistické ideologie od slavného vítězství nad Hitlerem a rozšíření sovětské moci do východní Evropy a velkých částí světa.

 

Dívčí sen

 

Cesta obou socialistických diktátorů nahoru se podobala jako vejce vejci, třebaže Hitler byl přímější a Stalin záludnější. Hitlerův „pivní“ pokus o převrat v Mnichově roku 1923 ho dovedl do několikaměsíčního fešáckého kriminálu, kde měl čas na svůj nenávistný spis „Můj boj” a k posílení svého velkoněmeckého hnutí Národněsocialistické německé dělnické strany (NSDAP). 

 

Hitlerovi se pozvolna dařilo vytvořit v Německu první všelidovou partaj, v níž se lidé nesdružovali stavovsky nebo regionálně: snad s výjimkou nezaměstnaných, u nichž převládala volba Komunistické strany Německa (KPD). Demokratické strany ho mohly zastavit, ale jejich hašteřivost byla hrobem „výmarské republiky” a německého parlamentarismu. Nejsilnější německou stranu SPD oslaboval boj s komunisty, kteří na podnět Stalinův označovali sociální demokraty za sociálfašisty (což jim v podstatě vydrželo do konce roku 1989, kdy se naopak ve východně Evropě z velké části přejmenovávali na sociální demokraty, z nichž historicky vyšli jako levičácká sekta). 

 

Jako kdysi za první světové války pomohli Němci k moci v Rusku Leninovi, tak nyní Leninův dědic pomohl do sedla Hitlerovi. 

 

Vlivní lidé z konservativní politiky jím jako násilnickým prosťáčkem opovrhovali, stejně jako předtím bolševičtí vůdci Stalinem... až se všichni přepočítali. Stalin, jehož umírající Lenin za svého nástupce roku 1924 nedoporučoval, v komunistické despocii nepotřeboval žádného společenského zušlechťování, aby byl respektován, ale maloměšťácký Hitler, který si od partajních přátel dával říkat svým bojovým jménem Wolf, si dával velký pozor na to, co si o něm „horních deset tisíc“ myslí.

 

Dovedně k tomu využíval nacistek, i když s nimi neměl sex (měl na to i poučku: „Oč významnější muž, o to méně významná žena.“). Korekturu „Mého boje” udělala oddaná nacistka Elsa Bruckmannová (zemřela 1946) z rodu východořímských (= byzantských) císařů Kantakuzenů, provdaná za významného mnichovského nakladatele a poslance NSDAP. 

 

Z hospod ho uvedla do lepších mnichovských rodin. Helene Bechsteinová (zemřela 1951) přispívala na NSDAP a platila mu v Berlíně kurs výslovnosti, aby se zbavil „rakouského“ dialektu. Nastávající vůdce a říšský kancléř byl rakouským státním příslušníkem až do roku 1925, Němcem od roku 1932 (podobně Stalinova ruština trpěla jeho gruzínským přízvukem a do války s Německem měl k Rusům všeho všudy jediný rozhlasový projev).

 

Bechsteinové muž stavěl klavíry a Hitlera založil, aby si mohl koupit „lepší“ auto. Architektka Gerdy Troostová (zemřela jako 98letá roku 2003) dohlížela na unikátnost Hitlerových kanceláří. Oddanou nacistkou byla též její celoživotní anglická přítelkyně Winnifred, provdaná za Wagnerova syna Siegfrieda (zemřela roku 1980).

 

Otrocká oddanost zažraných nacistek jistě Hitlerovi společensky v mnohém pomohla, ale jeho vlastním politickým stvořitelem byl velkopodnikatel a vládce nad mediálním imperiem kontrolujícím přes polovinu německého tisku a filmového průmyslu byl Alfred Hugenberg (zemřel 1951). Jeho nacionalisticko-konservativní Německá národní lidová strana (DNVP) stála programově NSDAP blízko a Hitlerova vděčnost vydržela Hugenbergovi až do konce vůdcových dnů: nečlenovi NSDAP ponechal titulární funkci předsedy formálně existujícího parlamentu. 

 

Evička tričko

 

informace o svých vztazích k ženám dával Hitler před Němci censurovat. Ani o jeho družce Evě Braunové, která se před smrtí 30. dubna 1945 stala na zhruba čtyřicet hodin i jeho manželkou, toho mnoho nevěděli. Nezletilou mnichovskou blondýnu, učitelskou dcerku s ukončenou dívčí školou poznal roku 1929 u svého fotografa Heinricha Hoffmanna („NSDAP Photohaus Hoffmann; zemřel roku 1957), kde byla zaměstnána. Hitlerovi bylo čtyřicet, jí sedmnáct. Hned ji jako mlsný kocour pozval do opery: „Vidíte, že jsem stále obklopen muži, takže dokáži ocenit štěstí být ve společnosti ženy.“

 

Nařídil prozkoumat, zda nemá židovské předky a pak ji brával jako mlčící doprovod na partajní akce. Je pozoruhodné, že svého domácího v letech 1920-1929, židovského majitele domu v mnichovské Thierschově ulici ("Tyršova") Huga Erlangera nepronásledoval a Hitlerovo řádění přežil (obchodník ošacením Erlanger si na nájemníka také nestěžoval, ačkoli jeho názory a společnost znal). Ještě jako vůdce vedl Hitler dlouho rozverný život plný divadelních návštěv, výletů na venkov, v jeho očích bohémský životní styl (to pracovitý Stalin, ačkoli dokázal lidi okouzlit, ven nechodíval, na své proslulé pitky si zvával jen známé, cizinců potkal velmi málo a jeho soukromý byt v Kremlu měl tři místnosti). 

 

Mnoho náklonnosti jí dlouho nevěnoval a dokonce jí jednou před svědky u stolu přisunul obálku s penězi. Dvakrát se pokusila o sebevraždu - to Stalinově od roku 1919 druhé manželce Naděždě Allulijevové pokus o zastřelení v listopadu 1932 vyšel (o případné třetí manželce Stalinově viz v exkursech). Poprvé se „chtěla” Braunová zastřelit téhož roku jako Stalinova žena, aby si jí Hitler více všímal a nebyla tolik sama, když on byl v Berlíně. Když to udělal podruhé o tři roky později, kdy už byl Hitler veličinou evropské politiky, koupil jí samostatný byt, aby nemusela žít u rodičů.

 

Nicméně podle svědectví Josepha Goebbelse o ní Hitler už tehdy říkal: „Chytrá holka, která pro vůdce velmi mnoho znamená.” Na jeho rozhodování vliv neměla, ale žila do jara 1942 v luxusu a od nekuřáka Hitlera užívala privilegia kouřit. 

 

Nechal ji formálně vést své výletní sídlo Berghof, kam jezdívaly špičky třetí říše. S přítelkyněmi tu pořádávala party, ovšemže bez vůdce. Pro veřejnost celou dobu žila v utajení. Hitler dal na konci zničit veškerou soukromou korespondeci a dokumenty a přečkaly jen svědectví a několik listin u přítelkyň Braunové. Jedné z nich napsala v dubnu 1945: „Bojujeme až do konce, zemřu tak, jak jsem žila. Potíže s tím nemám.”

 

Její věrnost Hitlera dojímala a krátce před společnou berlínskou sebevraždou 30. dubna si napsal: „Už jen slečna Braunová a můj ovčák mi zůstali věrní a se mnou.“ Hitlerova fena Blondi s jejím potomkem Wolfem byly otráveni před Hitlerovou smrtí. Byl to příběh konce na způsob temných wagnerovských postav germánské mythologie, které Hitler tolik ctil.

 

Sex na gauči

 

Na to, proč se Hitler neženil, měl člověk vidící se jako střed vesmíru snadné zdůvodnění: „Hodně žen na mně visí, poněvadž nejsem ženatý. Je to jako u herce: když se ožení, ztratí pro zbožňující ženy jisté něco a už není tolik jejich idolem.“ Jakoby Hitler pozapomněl, že nepotřebuje shánět hlasy voličů...

 

Při stlaní v ložnici na bavorském Berghofu personál prohlížel prádlo, ale nikdy nenalezl stopy po sexu mezi vůdcem a jeho vílou. Podle svědectví přítelkyň a příbuzných Braunové se prý Eva chichotala, když viděla snímek Chamberlaina z roku 1938 sedícího na sofa v Hitlerově bytě: „Kdyby tak věděl, jakou historii to sofa má.“

 

Hitler plánoval usadit se s Braunovou po válce v Linci, které s její pomocí chtěl přebudovat v kulturní hlavní město říše. Myslel dokonce na její pensi: v závěti ji odkázal na partaj, aby jí vyplácela pěknou doživotní apanáž. Cyankáli pozřela 30. dubna 1945 v 15.28 hod., o dvě minuty později se zastřelil Hitler.

 

Je pozoruhodné, že Hitler a Stalin principiálně štvali své režimy proti sobě a jejich ideologie jakoukoli spolupráci dopředu vylučovaly, dokázali se oba nad mapou Evropy domluvit. Stalin ostatně nechtěně pomohl Hitlerovi k moci, když na jeho pokyn bojovali němečtí komunisté proti SPD, nejsilnější demokratické straně Německa, jako proti „sociálfašistům“; hnědému tsunami se nikdo další nemohl či nechtěl postavit.

 

Po uzavření paktu o neútočení v srpnu 1939 a dohodě o rozdělení Polska a zón vlivu na východě si na čas říkali přátelé a soudruzi. Jeden jako druhý se mohli pochlubit zlikvidovanou vnitrostranickou oposicí, likvidací ostatních, pracovními tábory a censurou. Ve všem je trumfnul později jenom jeden muž: čínský komunista Mao Ce-tung, jehož šíleným „reformám“ některé odhady připisují nejméně sedmdesát milionů obětí.

 

Hitler měl jistou slabost pro Kavkazany a o jedenáct let starším Stalinovi si myslel, že by ho likvidaci Ruska udělal za Uralem hlavou nějakého státu pod německým protektorátem. Stalin se revanšoval. Když se dozvěděl o protivníkově sebevraždě, politoval: "Škoda, že jsme ho nedostali živého."

 

Cukrátka a keksy

 

Vůdce byl na rozdíl od Stalina spáč a hodně se věnoval „přemýšlení“. Jeho kremelský protějšek pracoval i šestnáct hodin v kuse, uměl porusku hrdlem prohnat litry alkoholu a jako silný kuřák byl prosáklý tabákovým odérem.

 

Hitler nepil (nejvýše sklenici dvě piva k obědu), nekouřil, vyhýbal se masu a zatímco Stalin bez papiros Kazbek nebo Gercegovina flor (jejichž tabák si cpal i do fajfky) neudělal ani ránu, Hitler nekladl na jídlo žádný důraz. Nabízel cukrátka a sladkosti a dával si k německým hudebním komponistům z gramofonu čaj se sušenkami.

 

Stalin v dětství prodělal těžké neštovice, Hitler byl neduživý od narození. Oba hodně četli a měli velké knihovny: Hitler měl ve svých sídlech na šestnáct tisíc svazků, Stalin dvacet tisíc („Chceš-li znát lid kolem sebe, zjisti si, co čtou.”). Milovali filmy, ale na rozdíl od Hitlera měl Stalin rád kovbojky a cokoli s Chaplinem. Stalin byl velký psavec na ideologické náměty, na veřejnosti se objevoval zřídka kdy. Hitler více řečnil, a rád, a mezi lid chodíval: od roku 1933 na něho byly naplánovány a provedeny 42 atentáty. 

 

Na Stalina zřejmě žádný, neboť mezi lid z Kremlu nevycházel a ukazoval se nad Leninovým mausoleem dvakrát třikrát do roka. Vládce říše pracovních lágrů (gulagů) a bezplatných subotniků necestoval a dával pozor, co kdo o něm řekne. Jistý bolševický poeta Osip Mandělštam věnoval roku 1933 "Osetovi široké hrudi" oslavné verše a myslel si, jak dobře udělal. Stalinovi se však zmínka o osetství nelíbila, vydával se za Gruzince, literát dostal pět let "Sibiře", kde zemřel. 

 

Svobodník bavorského pěšího regimentu Hitler dostal v listopadu 1915 „opušťák” za frontu. Nešel do hospody ani bordellu, nekoupil si cigarety, ale za čtyři říšské marky knihu o kulturních pokladech Berlína. Obrazy se signaturou A. Hitler nebo A. H. ze začátku jeho vídeňského pobytu, kdy se ucházel roku 1907 o přijetí na výtvarnou akademii, jsou-li jeho, byly v dubnu 2009 vydraženy za 143 tisíc dolarů (Stalin nemaloval a tuny jeho spisů ničím atraktivní už - nebo zatím ještě? - nejsou).

 

Hitler se nikdy žádné rodiny nedočkal, Stalin svým způsobem také ne, třebaže byl ženat třikrát a měl tři děti. Svého syna Jakova z prvního manželství s dámskou krejčovou Ketevan (Jekatěrinou) Svanidzeovou (zemřela 1907) v době, kdy byl banditou, který padl do nacistického zajetí, odmítl roku 1943 vyměnit za maršála Pauluse, zajatce od Stalingradu („Prostý voják se nevyměňuje za generála”: Rusové tuto versi ale jako zkazku zavrhují). O Jakova se ostatně nestaral ani v době, kdy přišel o matku (v německém zajetí se vrhl na elektrický ohradník, ale jeho jediná dcera Galina, která zemřela roku 2007 v Moskvě, tvrdila, že padl již v červnu 1941 u Vitebska).

 

Světlana Josifovna Allilujevová (zemřela 2011), dcera z druhého manželství, která prohlásila, že „její otec antisemitismus pouze nepodporoval, on ho sám vymyslel“, měla rušný sexuální život s řadou manželů a milenců, až se jí podařilo dostat do Spojených států. Roku 1964 vrátila v Moskvě všechna finanční privilegia spojená s tím, že je Stalinovou dcerou a roku 1967 utekla přes Indii na Západ. Její bratr, alkoholik a generál Vasilij Džugašvili, zemřel pět roků předtím.

 

Pila, zchudla a uměla říkat podle situace, co je třeba. Při návratu do sovětské říše za Andropova pomlouvala život ve svobodném světě ("ani den jsem tam nebyla svobodná"), když ji Gorbačov po dvou letech pustil zase ven, měla říjnovou revoluci za fatální tragický omyl, návrat do sojuzu jako chybu a otce za monstrum. Žila nakonec jako Lana Petersová po posledním, čtvrtém z manželů v jistém wisconsinském starobinci a své osudové terno viděla ve finále velmi prostě: „Nejlepší, co jsem v životě udělala, bylo to, že jsem odešla ze Sovětského svazu.“

 

 

exkurs 1: Stalin a ti další

 

Mezi roky 1921 až 1954 bolševici věznili podle úředních odhadů 3,8 milionů spoluobčanů, z toho na 650 tisíc jich popravili. Podle odhadů historiků ale bylo za Stalina v pracovních táborech osmnáct milionů lidí. Hladomor vyvolaný na Ukrajině v letech 1932-1933 způsobil smrt 3,8 milionů lidí (úřední odhad) až 14,5 milionů (nejvyšší publicistický).

 

 

Na 17. sjezdu bolševiků (počítají i sjezdy sociální demokracie od roku 1898) v lednu a únoru 1934, deset let po smrti Leninově, Stalin na cestě k beztřídní společnosti ohlásil posílení diktatury proletariátu. V prosinci téhož roku pak jistý Leonid Nikolajev (30) zastřelil v Leningradu Sergeje Kirova (48), partajního tajemníka a jednoho z význačných Stalinových podržtašků.

 

Nebyl v tom žádný revolucionářský čin, ale pravděpodobně žárlivost a msta za to, že Kirov měl poměr s Nikolejevovo ženou, popřípadě řízená akce NKVD. Kirov přitom Stalina předtím sám varoval před leningradským spiknutím s cílem vrátit se k leninismu podle "Leninovy závěti" z roku 1923 a Stalina zbavit funkce gentajemníka a na jeho místo posadit právě Kirova. Stalin si atentát vzal za záminku k čistkám, neboť v tom viděl rozsáhlé spiknutí. 

 

Za „velké čistky“ v letech 1937-1938 bylo zatčeno 2,5 milionů lidí (hovoří se ale i o sedmi milionech), popraveno na milion lidí. Stalin dohromady asi zabil více svých Rusů než ve válce Němců, ale o tohle hrůzné skóre se historici přou, zda to nebylo naopak. Na cestě k absolutní moci odstranil i své staré bolševické spolubojovníky a původně spojence v soupeření se Lvem Trockým v čele partaje Grigorije Zinovjeva (rodným jménem Radomyslskij) a Lva Rozenfelda alias Kameněva (srpen 1936), s nímž sdílel v letech 1914-1917 sibiřské vyhnanství. Stalin zlikvidoval původní jádro Leninových židovských bolševických revolucionářů a aby vypadal hezky, zřídil roku 1934 na Dálném východu na Amuru osm tisíc kilometrů od Moskvy Židovskou autonomní oblast Birobidžan. Existuje dodnes, třebaže Židé jsou piuhým zlomkem obyvatelstva. Formálně to byl první židovský státní útvar od starého věku před vznikem novodobého Israele.

 

Podle úředních šetření sovětských komunistů z roku 1960 KGB od 1. ledna 1935 do července 1940 zatklo 19 milionů 840 tisíc občanů, z nichž sedm milionů z nich zemřelo v lágrech a věznicích. Chruščov se dal tehdy stalinisty umluvit a zjištění komise dal archivovat. Zveřejněny byly až v únoru 1990 Gorbačovem.

 

Pouze polovina delegátů 17. sjezdu přežila pětiletí do 18. sjezdu. Ze 139 členů ústředního výboru bylo v letech 1936-1938 popraveno 98 a v podstatě zlikvidována stará leninská garda. Delegáti dali ve volbě členů ÚV Stalinovi nejméně hlasů ze všech.

 

Během Hitlerovy cesty k moci do léta 1934 bylo zavražděno v ulicích šest set až jeden tisíc a asi sto tisíc zatčeno. Zlikvidoval partajní oposici, odpraven byl s desítkami dalších v akci zvané často „Noc dlouhých nožů” na přelomu června a července i šéf partajních hnědokošilatých milicí s názvem Sturmabteilung (SA, „úderné oddělení”) Ernst Röhm (47), jeden z prvních členů NSDAP a tehdy v režimu muž č. 2. Hitler dokázal jejich brutalitu spojit s konservativně měšťáckým sněním o odplatě za příkoří z Versailles a s naivními protikapitalistickými a protielitářským hnutím.

 

Od roku 1941 dal Hitler systematicky vraždit Židy, nacistická ideologie označovala za méněcenné Poláky a Východní Slovany, Cikány, homosexuály, zdravotně postižené. 

 

Po tom všem je Stalinův pravnuk, čtyřicátník Jakov Džugašvili, umělec z Tbilisi, rád, že se o jeho pradědovi zase mluví dobře. Podle průzkumů veřejného mínění zůstal v putinovském Rusku Stalin nejváženější postavou jeho dějin. Stalinův výrok o ruské malosti je přední součástí cílů režimu Vladimira Putina: „Staré Rusko byla neustále bito, poněvadž bylo zaostalé. Bili ho mongolští chánové, turečtí bejové, švédští feudální statkáři… Bylo bito, protože bylo vojensky zaostalé, kulturně, průmyslově, zemědělsky… Proto už déle nemůžeme zaostávat.”

 

Hitlera se Stalinem ve všem trumfnul jenom jeden muž: čínský komunista Mao Ce-tung (zemřel roku 1976), jehož šíleným „reformám“ některé odhady připisují sedmdesát milionů obětí. V letech 1851-1864 stavitel „božího státu“ a protokomunista Chung Siou-čchüan měl na svědomí dvacet milionů obětí a tím asi nekrvavější občanskou válku dějin. 

 

V jeho stínu zůstávají dobyvatelé jako Čingischán nebo Tímúr Lenk. V Evropě ohromuje genocidní způsob vedení války v Galliích C. Iuliem Caesarem (58-51 př. n. l.), kdy bylo odhadem zabito na milion lidí a stejné množství prodáno do otroctví. Napoleonské války v letech 1792-1815 přinesly smrt odhadem 775 tisícům vojákům a asi šesti milionům Evropanům a Rusům.

 

Pro srovnání: V první světové válce bylo nasazeno 60 milionů vojáků, z nichž devět milionů padlo, asi šest tisíc denně (k tomu za celou válku šest milionů civilistů): 2,7 milionů Němců v uniformě, 1,9 Rakušanů, stejný počet Francouzů, 1,8 milionu Rusů a 1,4 Britů. 

 

 

 

exkurs 2: Hitlerův a Stalinův vzestup

 

Adolf Hitler a Josef Stalin byli sice nejznámějšími postavami svých rodných zemí Rakouska a Gruzie, oba však páchali své děsivé kariery v dresu jiných států.

 

 

Hitler do Kristových let žil jako anonymní nula. K moci se dostal, stejně jako Stalin, ve svých 44 letech, Stalin neomezené vlády dosáhl ve 48 letech. Hitler i Stalin byli muži bez vzdělání, povolání, přátel a v podstatě i rodin, s mládím prožitým v bídě a ve válce (nebo za mřížemi).

 

Oba, i Mussolini, byli provinčními extremisty. Zatímco Stalin podědil imperiální nadnárodní myšlení, Hitler byl posedlý myšlenkou národní čistoty Německé říše. Oba dospěli se svými armádami dál, než jejich předchůdci v první světové: Hitler porazil Francii, na východě sice Němci v roce 1918 drželi frontu od Pobaltí po Dněpr, ale Hitlerovy armády dospěly až k Sankt-Petěrburgu a na Kavkazu k Elbrusu. Stalin ho trumfl: ruští vojáci se zastavili až na Labi.

 

 

Roku 1887 předpověděl podnikatel a levičácký myslitel Friedrich Engels, Marxův přítel a živitel, že příští válka, kterou Německo povede, bude „světová” nevídaného rozsahu trvající tři až čtyři roky, která zničí celý světadíl jako válka kdysi třicetiletá, a v níž zaniknou staré státní útvary.

 

 

Wolf:

 

1883, 29. července se v Romagni narodil Benito Mussolini, vůdce italských fašistů, původně socialisticky orientovaný pacifista

 

1889, 20. dubna v Braunau/Inn (č. Broumov) narozen Adolf Hitler. Otec Alois Schicklgruber-Hitler zemřel roku 1903, matka Klara Pölzlová o čtyři roky později

 

1905 Hitler v Linci

 

1907 odešel do Vídně, na malířskou akademii ho nevzali, živil se jako malíř malých žánrů; žil krátce i na ubytovně pro bezdomovce; obdivoval velkoněmeckého antikapitalistického a protižidovského vídeňského starostu Karla Luegera (zemřel 1910)

 

1913 z Vídně do Mnichova, „německého města“

 

1914 vstoupil do bavorské armády, 1. srpna vypukla „druhá třicetiletá válka” (první světová s druhou dohromady), jíž se Hitler účastnil celé

 

1915 se na frontu hlasí dobrovolně Mussolini

 

1918, 11. listopad konec „velké války” zažil v lazaretu („nejhorší den mého života” - srov. s rokem 1939); dva dny předtím provolána republika

 

1919, 28. června podepsána mírová smlouva ve Versailles: ačkoli na německém území nebyl žádný cizí voják, přišla říše o sedminu plochy a deset milionů obyvatel, reparace rozvrženy na třicet let. Georges Clemenceau (78): „Chabou Němců je to, že jich je dvacet milionů navíc.”

 

1919, březen Mussolini předložil levicově nacionalistický program Italských bojových svazů, Fasci italiani di combattimento

 

1920 propuštěn z armády, velkoněmecký řečník a agitátor

 

1921 vůdcem NSDAP; Mussoliniho nové hnutí Partito nazionale fascista, jeho je "duce", v parlamentu

 

1922, duben rapallská smlouva Německa s Ruskem, Hitler poprvé hovořil o nezbytnosti zničení Ruska a jeho kolonisaci; od srpna německá hyperinflace; v říjnu Mussoliniho "pochod na Řím", předsedou vlády

 

1923, v lednu obsadili Francouzi Porúří; v říjnu komunisté z návodu Stalinova chystali v Německu generální stávku, z níž měla vzejít revoluce čili státní převrat; ke stávce nedošlo

 

1923, 8. listopadu výstřelem do vzduchu v hospodě Bürgerbraükeller oznámil začátek národní revoluce a od piva sesadil berlínskou vládu (po policejním zásahu čtyři mrtví policisté a čtrnáct pučistů); v Rumunsku založil Corneliu Codreanu (+ 1938) fašistickou Legii archanděla Michala

 

1924, 20. prosince po devíti měsících vězení předčasně propuštěn z pevnostního vězení Landsberg/Lech; v Itálii po vlně násilností vyhrál Mussolini volby

 

1925 Hitler bez státní příslušnosti

 

1927 ve Francii založil plk. François de La Rocque Ohňový kříž, Croix-de-Feu

 

1929, 24. říjen „černý čtvrtek” na newyorské Hradební ulici, Wall Street 

 

1930, 14. září NSDAP ve volbách obdržela osmnáct procent a stala se za SPD druhou nejsilnější partají Reichstagu; Hindenburg Hitlera v narážce na známější z měst Braunau (český Broumov) označil za „českého svobodníka“. Katolický konservativec Heinrich Brüning byl do května 1932 posledním demokraticky vládnoucím kancléřem (zemřel 1970)

 

1932 získal Hitler říšskoněmecké občanství, v presidentských volbách 10. dubna prohrál s maršálem Hindenburgem, v parlamentních volbách 31. července NSDAP s 37 procenty hlasů nejsilnější parlamentní stranou (k tomu komunisté získali čtrnáct procent): volební kampaň byla nejkrvavější ve středoevropských dějinách s třemi sty mrtvými (SA v Hamburku-Altoně jednoho dne zavraždilo osmnáct lidí). V únoru t. r. bylo v Německu šest milionů nezaměstnaných (srov. stejné množství za vlády sociálního demokrata Gerharda Schrödera 1998-2005)

Téhož roku založil v Británii sir Oswald Mosley Fašistický svaz, v Rumunsku Železná garda v parlamentu

 

1933, 30. ledna říšský president Paul von Hindenburg (85) jmenoval Hitlera (44) kancléřem

 

1933, 27. února v noci zapálilúdajně anarchokomunista Marinus van der Lubbe (34; popraven) Reichstag, vyhlášeno stanné právo, které trvalo až do 1945. Nacisté obsazovali místa ve státní správě a bezpečnosti svými lidmi; ve Španělsku založil José Antonio Primo de Rivera Španělskou falangu

 

1933, 5. březen nacisté získali přes čtyřicet procent hlasů v posledních parlamentních volbách celoněmeckých do roku 1990

 

1933, 8. března ministr vnitra Wilhelm Frick zřídil koncentrační tábory (SA už provozovala své lágry) pro politické odpůrce; do konce války jimi prošly více než tři miliony Němců

 

1933, 23. března vláda zákonem zmocněna vydávat zákony bez souhlasu parlamentu (proti hlasovali poslanci SPD a KPD), pro byl mimo jiné první spolkový president Theodor Heuss (zemřel 1963)

 

1933, 1. dubna nacisté organisovali s nepříliš velkým ohlasem celoříšský bojkot židovských podnikatelů, advokátů a lékařů

 

1933, 25. dubna počty židovských studentů na vysokých školách omezeny na nejvýše 1,5 procenta

 

1933, 2. května zlikvidovány odbory, největší odborová centrála na světě, nahradila je jednotná Německá pracovní fronta

 

1933, 10. května knihy neněmeckého ducha páleny

 

1933, 22. června zákaz činnosti SPD, došlo i na další strany

 

1933, červenec ve státní byrokracii zaveden povinný „německý pozdrav” Heil Hitler!

 

1933, 30. srpna v Berlíně předveden „lidový přijímač” se sníženou citlivostí pro příjem mimoříšských stanic (srov. komunistický „rozhlas po drátě”)

 

1933, 14. října vystoupilo Německo ze Společnosti národů

 

1934, 26. ledna podepsán desetiletý pakt o neútočení s Polskem, „pakt Piłsudski-Hitler" (vypovězen Hitlerem 28. dubna 1939); v Moskvě právě na desáté výročí Leninova úmrtí konán 17. sjezd "partaje vítězů"

 

1934, 30. června až 1. července, „noc dlouhých nožů”, likvidace hlavounů SA a partajní oposice (c. 85 obětí čistek)

 

1934, 2. srpen zemřel Hindenburg, presidentský úřad spojen s kancléřstvím, Hitler vládcem s titulem „vůdce a říšský kancléř“

 

1935 proti versailleským smlouvám počty Wehrmachtu navršeny na 550 tisíc, obnoveno letectvo; v Belgii založil Léon Degrelle monarchisticko-katolicko-korporativní Rexistickou stranu, s ní o rok později do parlamentu (zemřel 1994 u Franka v exilu) a v Maďarsku založil mjr. Ferenc Szálasi Stranu šípových křížů

 

1935, 1. března Sársko opět včelněno do říše

 

1936, 7. březen návrat německé armády do demilitarisovaného Porýní

 

1936, 29. března v parlamentních „volbách” s jedinou kandidátkou 99 procent hlasů pro NSDAP; Židé zbaveni volebního práva rok předtím. Ve Španělích vypukla občanská válka (do 1939)

 

1938 zkividoval Rakousko (12. března) a Československu s podporou jeho francouzských spojenců a britských přátel odňal území s německou většinou (mnichovský diktát 30. září)

 

1939, 15. března Hitler zlikvidoval „zbytkovou Čechii” (Rest-Tschechei). Hitler: To je nejkrásnější den mého života.” A k sekretářkám: „Děti, teď mi dejte sem a sem každá pusu.” - Srov. s rokem 1918. Západ stále ustupoval a kdyby se „Wolf” Hitler teď cítil sytý, asi by ho dnes pokládali za velikána německých dějin.

 

1939, 23. srpna v Moskvě podepsán pak Ribbentrop-Molotov (skončil německým útokem na bolševickou říši 22. června 1941)

 

1939, 1. září - 1945, 8. května druhá světová válka v Evropě

 

1945, 30. dubna se Hitler v Berlíně zastřelil; Mussoliniho zastřelili partyzáni dva dny předtím

 

 

Koba:

 

1879, 18. prosince (juliánského kalendáře 6.) v Gori narozen Ioseb Besarionis dze Džugašvili vulgo Soso, od 1912 Josif Vissarionovič Stalin, v rodině osetského ševce a posluhovačky

 

1888-1894 ve farní škole

 

1897 v osmnácti členem prvního socialistického gruzínského spolku

 

1898 členem Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, krycí jméno Koba (také David, Nidžeradze, Čižikov, Ivanovič)

 

1899 vyloučen z pravoslavného semináře, živ jako partajní propagandista a aktivista na Kavkazu

 

1901 Stalin v podzemí, soustavně v pohybu a měnil jména

 

1902 poprvé zatčen (celkem osmkrát) a poslán poprvé na Sibiř, odkud 1904 utekl

 

1903 sociální demokracie se rozštěpila na menševiky a bolševiky

 

1905 v Tampere první setkání s Leninem („Máme tu jednoho báječného Gruzínce.”)

 

1907 v ulicích Tbilisi organisoval přepad dvou spřežení státní banky s penězi, událost vzbudila pozornost i v Evropě a Americe

 

1912 členem ÚV ruské sociální demokracie

 

1913 ve Vídni a Krakově, na Dunaji žil v té době i Trockij, ale nesetkali se

 

1914 svedl třináctiletou Lidiji Perepryginovou (potratila)

 

1917, 15. března resignoval car Nikolaj II. (17. července 1918 i s rodinou zavražděn)

 

1917, 7. listopadu bolševická revoluce

 

1918, 3. březen mír bolševiků s Němci v Brest-Litovsku, jímž noví vládci Ruska přišli o třetinu obyvatelstva a velkou část průmyslu - jeden milion německých vojáků tehdy však chyběl na Západě

 

1918 politickým komisařem bolševiků na jižní frontě občanské války

 

1921 řídil bolševisaci Gruzie, v níž krátce vládli menševici

 

1922, duben gentaj. ÚV KSSS, prosinec založen Svaz sovětských socialistických republik (SSSR); zanikl v prosinci 1991

 

1924, leden zemřel Lenin. Před smrtí o Stalinovi a Polákovi Felixi Dzeržinském, zakladateli Čeky: „Co se týče pravého ruského smýšlení, jak známo, mají poruštění Nerusové vždy sklony k přehánění.”

 

1927 letité partajní tahanice o moc uzavřeny vyloučením Lva Trockého, 1929 exulován z SSSR, 1940 zavražděn v Mexiku

 

1928-1933 násilná kolektivisace

 

1929 od svých padesátin se dával oslovovat vůdce, vožď

 

1932-1933 hladomor na Ukrajině a v Povolží; dobový odhad v magazínu Time hovoří o třech milionech obětí

 

1932, listopad Stalinova manželka Allilujevová si vzala život. Někteří životopisci Stalinovi uvádějí, že se bolševicků vůdce oženil ještě jednou, a to s Rozou Moisejevnou Kaganovičovou (* 1895), která však beze stop za čistek zmizela

 

1934 SSSR se stává šlenem Společnosti národů (1939 vyloučen)

 

1936-1938 velká čistka

 

1939 pakt s Hitlerem, Němci se zřekli vlivu na Finsko, Pobaltí a Besarábii

 

1941, 22. června - 1945, 9. května válka s Německem

 

1949-1951 druhá velká čistka

 

1949, 7. říjen v sovětské části Německa vyhlášena "demokratická republika" (DDR), zanikla 1990

 

1952 Všesvazová komunistická strana (bolševiků), jak si sovětští komunisté říkali od roku 1925, přejmenována no Komunistickou stranu Sovětského svazu (KSSS); zanikla roku 1991

 

1953, 5. března zemřel v Moskvě

 

 

Exkurs 3: Wagner a ovocný salát

 

Nacistický vůdce byl velký spáč a podle výpovědi jistého dnes už neznámého plukovníka z hlavního stanu v Berlíně vyslýchaného britskými orgány vstával v poslední fázi války až na jedenáctou a půl dvanáctou. O půl hodiny později se dával informovat o situaci. Ve dvě snědl nějaké ovocné jídlo a na hodinku si zdříml. Pak se vrátil do operační místnosti. Ve tři jídával k čaji sýrový koláč, často posílaný z Berghofu do Berlína.

 

Kolem osmé večeřel s doprovodem jednoduchá jídla se zeleninou, ovocný salát míval jako desert. K jídlu vypil jednu dvě sklenice piva; více alkoholu nesnesl.

 

Jedl prý mechanicky, rychle, v gastronomii si neliboval, chtěl se jen nasytit. Sám dojedl během několika minut, ale celá večeře trvávala obvykle dvě hodiny: lidé u stoilu si povídali, Hitler jim nevěnoval pozornost, neboť maslel na své věci. Měl konversaci za zvukovou kulisu. 

 

Po desáté odcházel s přáteli do soukromých místností, kde byl fonograf/gramofon, zdravotní čaj a hodně sušenek. Poslouchal s oblibou a zaujetím Wagnera a Beethovena. Ve dvě ráno vyšel z bunkru pod širé nebe, aby se v osamění před krytem prošel.

 

(v silně excerpované podobě vyšlo v časopisu Týden, 18/10)

 

Krvavá bolševická pýcha 

Začínal ohňostrojem v Tbilisi, o němž psali až v Americe, přiřadil se k nejmocnějším mužům planety. Před 60 roky 5. března zemřel, ale pověst Kavkazana Stalina žije v Rusku neohroženě dál.

Podnikavý nápad tisknout školní sešity s generalissimem Josifem Vissarionovičem Džugašvilim alias Stalinem na obálce se baječně prodává. Nejlépe ze všech dvaceti, lépe než třeba Kateřina II., které jisté moskevské nakladatelství prodává v serii „Velká jména ruských dějin“. Vítěz nad Hitlerem zůstává u mnoha Rusů velkým favoritem dějin a to, že patřil do pomyslného společenství největších despotů dějin, mu velkomyslně odpouštějí i šedesát roků po jeho smrti.

Letos (sc. 2013) na únorové výročí ukončení rozhodující bitvy, která zvrátila průběh německého tažení na východ, se radní města Volgograd rozhodli každoročně ve sváteční dny vracet k názvu města z let 1925-1961, kdy se jmenovalo jmenovalo Stalingrad. Liberálnější křídlo bolševické strany vedené Nikitou Chruščovem se chtělo zbavit památek na jednoho z největších masových vrahů dějin a stejně tak mizelo Stalinovo jméno mezi tehdejšími sovětskými satelitními státy; z bulharského Stalina se stala opět Varna a z rumunského Brašov. 

Josif, budoucí Stalin, syn kořalečnického prťáka Džugašviliho z Gori, se nestal popem, jak si přála matka. Před 110 roky se připojil k bolševické frakci právě rozštěpených ruských sociálních demokratů. Vůdce bolševiků Vladimír Iljič Lenin ho pověřil dozorem nad zájmy partaje na Kavkazu, později i sháněním peněz na revoluci. 

Džugašvili, který si tehdy říkal bojovou přezdívkou Koba, pověřil svého armenského revolučního souvěrce Ter-Petrosjana alias Kamu, velkou akcí v Tbilisi. V červnu 1907 přepadli dostavník s penězi na cestě z pošty do banky. S kumpány, kteří rozhazovali mezi lidi bomby a stříleli kolem sebe, zabili na čtyřicet lidí, ještě více zranili, ale zmocnili se 340 tisíc rublů a zdárně unikli.

Až New York Times tehdy psali o té události, lup „teroristů“ ocenili na 170 tisíc dolarů (se započtením inflace asi čtyři miliony dnešních dolarů), ale ovšem žádné jméno ještě jejich korespondent neznal. Není ani potvrzeno, že by se přepadu účastnil přímo. Džugasvilimu bylo tehdy 28 a za pět let se z rudého bandity Koby stane revolucionář Stalin. 

S tbiliskou teroristickou akcí skončilo i první Stalinovo manželství. Ketevan „Kato“ Svanidzeová byla z učitelské rodiny a její matka údajně pocházela z jistého gruzínského člechtického rodu. Se dvěma svými sestrami vedla krejčovský salon Herviue v Tbilisi, podivná partije pro bolševika Kobu-Stalina, za něhož se roku 1906 provdala. Jejich synem byl Jakov, který se narodil v březnu následujícího roku.

Na cestě do Baku se Kato nakazila skvrnitým tyfem, na který v prosinci 1907 zemřela. Stalin ji miloval, v jeho srdci prý zůstalo s její smrtí „neuvěřitelné prázdno“. O svého prvorozeného syna Jakova či „Jašu“ se Stalin přesto nijak nestaral. Sourozence své choti dal později, když se dostal k moci, povraždit.

Jakov vyrůstal i své tety v Tbilisi a až roku 1921 se podíval do Moskvy, kde se teprve naučil rusky. Stal se inženýrem a pracoval v automobilce. Byl prchlivý, tvrdohlavý, a otce zlobil, neměli se rádi. Poprvé se oženil se šestnáctiletou Zojou Guninovou, sám byl o dva roky starší. Stalin zuřil, naléhal na rozchod a Jakov se prý pokusil o sebevraždu. Střela z revolveru však jeho hlavu minula a Stalin měl pohrdlivě říci: „Ani střílet neumí.“ Otec ho už nechtěl vidět

Když se Guninové narodila dcerka, která v několika dnech zemřela, rozešli se (Zoja Ivanovna Džugašviliová zemřela roku 1983). Podruhé se Jakov, a opět proti vůli otcově, oženil roku 1936 se šantánovou tanečnicí z Oděsy Julií Metzlerovou. Byl jejím třetím manželem. Měli spolu dceru Galinu (zemřela roku 2007) a syna Jevgenije, který žije v Tbilisi (viz rozhovor s ním, TÝDEN 12/10). Jejich sňatek ukončila světová válka, Julie zemřela v Moskvě roku 1968 na rakovinu. 

Na začátku německého tažení do Ruska padl Jakov Džugašvili, velitel dělostřelecké baterie, v červenci 1941 do zajetí. 

Do civilu převlečený Džugašvili a bez dokumentů neskrýval, že je Stalinův prvorozený syn. Po stalingradské katastrofě wehrmachtu nabídli Němci v únoru 1943 Stalinovi výměnu syna za Friedricha Pauluse, polního maršála, jehož nerozhodnosti Rusové hodně vděčili za historické vítězství na Volze. Stalin odmítl údajně slovy: „Nevyměním přeci polního maršála za poručíka.“

O Jakovově osudu kolovaly až donedávna spíše zvěsti. Zahynul roku 1943 v zajateckém táboře, byl tam za projev neposlušnosti zastřelen, dožil se osvobození Američany a pak zmizel. Asi nejfantasknější příběhy nabízeli Italové. Podle jedněch se po válce oženil v městečku Vittorio Veneto, a odešel s rodinou kamsi do Piemontu a jeho syn v šedesátých letech odsloužil základní vojenskou službu. Jinou versi přinesly v prosinci 1967 italské noviny se zjištěním, že Jakov utekl koncem války z lágru a na severu Itálie se pod jménem Giorgio Monti Vorazoscivili připojil k partyzánům. Obklíčen než aby padl do zajetí, odpálil na svých prsou granát. Říkával prý: „Narodil jsem se v Kremlu.“

V únoru 1968 zpřístupnilo americké ministerstvo zahraničí dokumenty, jichž se armáda zmocnila roku 1945 a o nichž Stalin údajně nevěděl: po válce vypsal na informaci o Jakovově osudu ve východoněmeckých novinách vysokou odměnu. Jejich obsah potvrzují nedávno odtajněné dokumenty z archivu ruského ministertva obrany v Podolsku, do nichž směl nahlédnout magazín Der Spiegel.

List New York Times v únoru 1968 citoval z dokumentů ze zajateckého tábora, který byl součástí koncentračního tábora Sachsenhausenu. Džugašvili sdílel místnost se synovcem Stalinova ministra zahraničí Vjačeslava Molotova a čtyřmi Brity. Rusové se se svými spojenci soustavně hádali a když se v dubnu 1943 i poprali, odmítl Jakov vrátit se na barák. Jeden ze strážných SS ho podle výpovědi vyzval k návratu, ale odpovědí mu prý bylo: „Nevrátím, dělejte si se mnou, co chcete!“

Na druhého ze strážných Konrada Harficha křičel „Dělej, dělej, střílej“ a zamířil k elektrickému plotu. „Řekl jsem mu,“ protokoloval esesman, „ať nedělá hlouposti, ať si jde lehnout.“ Džugašvili už byl v zóně smrti a křičel na strážného „Nebuď zbabělý!“ Když se dotkl drátů, Harfich vystřelil jedinou ránu do hlavy.

Druhý den přijel nadřízený z Berlína se dvěma profesory, tělo mrtvého Džugašviliho v ostnatých drátech vyfotografovali a dali odvést do lágrového krematoria. Zjistili, že byl mrtev zasažen vysokým napětím, nikoli až kulkou. O smrti Stalinova syna informoval několik dnů později písemně šéf SS Heinrich Himmler ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa. 

Z výslechů, k nimž se Rusové dostali po válce na ministerstvu letectví, vyplul na denní světlo Džugašviliho podivný antisemitismus či antisionismus. Třebaže byl ženat s Židovkou, Němcům řekl: „Ze svých zkušeností mohu říci, že Rusové nikdy vůči Židům sympatie nechovali. Židé a Cikáni jsou jedno a to samé; prostě nechtějí dělat.“ Odpověď na otázku, zda por. Džugašvili do zajetí padl, nebo zda se vzdal dobrovolně, což si o něm myslel Stalin, nalezena v listinách nebyla; se zbraní v ruce rozhodně zajat nebyl.

 

exkurs: Stalinova rodina

Roku 1906 se oženil s Ketevan Svanidzeovou, roku 1907 se narodil Jakov Džugašvili (zastřelen 1943), který se roku 1936 oženil s Julií/Juditou Metzlerovou: měli dvě děti Galinu (zemřela roku 2007) a syna Jevgenije, plk. letectva, který žije v Tbilisi (má dva syny a mnoho vnuků)

Stalin se roku 1917/1919 oženil podruhé s Naděždou Allilujevovou (zastřelila se roku 1932). Jejich dětmi byl letec-alkoholik Vasilij Stalin (1921-1962) a Světlana Allilujevová (zemřela 2011 ve Wisconsinu); její syn Josif Allilujev, kardiolog, zemřel roku 2008. Syn Vasilije Stalina Alexandr Burdonskij, divadelní režisér užívající matčina jména, zemřel v květnu 2017 (75).

(psáno pro časopis Týden roku 2013)