(pokr.)

Tři desetiletí americko-íránské války

Demoverse světové války 

(ve zkrácené formě vyšlo v časopisu TÝDEN 17/06)

Íránský šíitský režim soustavně vyhrožuje likvidací Izraele. V březnu 2006 americký prezident George Bush řekl: „To je vážná hrozba a zcela jasně říkám, že použijeme vojenské síly, abychom svého spojence ochránili.“

Z toho vyplývá, že Bush nastartoval proces změny režimu v Íránu, jak se v listopadu 2010 potvrdilo po vydání jeho pamětí: dal CIA pokyny „studovat“ možnost napadení Íránu. Koketoval s myšlenkou, že by podpořil izraelský útok, ale když roku 2006 viděl, jak se Izraelcům nevydařila válka s Hizballáhem na jihu Libanonu, přestal se tím zabývat.

Když v srpnu 2005 nastoupil v Teheránu nový prezident, revoluční gardista Mahmúd Ahmadínežád (49), dostalo dlouhé úsilí domoci se autonomního jaderného programu výrazně agresivní tón.
Chráněnec ajatolláhů disponuje skrytými i otevřenými zdroji jedné z největších ropných velmocí světa, která má mezi šíitskými souvěrci hodně fanatických stoupenců od Iráku po Středozemní moře ("šíitský půlměsíc").


V únoru 2006 při návštěvě Libanonu vyzval íránský ministr zahraničí Manúčehr Mottakí Británii, aby vyklidila Basru, protože její vojáci destabilizují region. Šíitskému režimu angloamerická okupace Iráku, kterého se po zkušenosti z let 1980-1988 velmi bál, přišla vhod, ale nyní chce více: stal se totiž regionální velmocí, proti níž se neozve žádný z arabských států, ani ochránci svatých muslimských míst, sunnitovahhábitští Saúdové. Ze sektářské války, která by vedla k rozpadu Iráku, Írán velmi získává.

Strach sunnitských států Arábie vedl monarchy k silnému zbrojení. V září 2010 souhlasil Barack Obama s prodejem zbraní všech kalibrů čtyřem státům na Perském zálivu za 123 miliard dolarů, jistá odpověď na Ahmadínežádovo provokování a neochotu zasednout s Američany k jednacímu stolu.

Saúdští Arabové si pořizují za 68 miliard 85 nových letounů F-15 a stávající sedmdesát bude modernisováno. Kuvajťané dostanou za sedm miliard nahradí 39 letounů F-18 a rakety Patriot. Ománský sultán, tolik opatrný v politice vůči Íránu, za dvanáct miliard kupuje v Americe osmnáct nových F-16, dvanáct F-16 bude modernisováno a k tomu radarový systém. Spojené emiráty za 36 miliard nakupují obranné raketové systémy THAAD a Patriot, k tomu vrtulníky a obrněná vozidla.

Ahmadínežád tahal za nos mezinárodní organizace a politiky západního světa všelijakými sliby a jejich popíráním. Má spojence v baasistickě Sýrii, mluví o prodeji ropy a zemního plynu Indii, Číně i Japonsku, jedná ve Venezuele a Brazílii. Šíitský režim je největší pevností všech bojovníků proti "křižákům a sionistům". Stala se útočištěm i sunnitským kajdistům a mimo jiné synům bin Ládina Saídovi, Muhammadovi a Usmánovi.
Irán je sice vojensky slabý a přímému americkému útoku by neodolal, ale útočník se ocitne v ještě horší situaci než roku 2003 v Iráku, protože věc ajatolláhů je věcí národní: jakou vládu dosadit, s kým podepsat ropné smlouvy? V napjaté situaci již padly výhrůžky novou ropnou krizí, nebo dokonce jaderným útokem. RB OSN dala Íránu lhůtu do 28. dubna, aby ukončil obohacování uranu.



Sebevražední záložníci
Mučednické útoky jsou nejvyšší ctnost a nejvyšší stupeň odvahy, říká propagační text Komanda dobrovolných mučedníků. 
Krvaví úderníci pocházejí z nejtvrdší skupiny šíitského státu Ansar Hizballáh, Pomocníci strany Alláhovy.

Prý jich je na padesát tisíc a řídí je Mohammadrezá Džafari. Loni pohrozil Američanům a Židům, že napadnou-li Irán, dostanou odpověď kdekoli na světě: "Nepřítel má strach, že kultura mučednictví se stane světovou kulturou všech těch, kteří milují svobodu."
Během války s Irákem se na frontě při sebevražedných protiútocích a při vyčišťování minových polí obětovaly desetitisíce mladých Íránců. Státem a v rodinách jsou ctěni jako mučedníci svaté války.

Americká chronologie: od Teheránu k Teheránu
Poprvé si Západ uvědomil svou závislost na zemích Blízkého východu po arabsko-židovské válce roku 1973, kdy arabské petrorežimy použily "naftovou zbraň": snížení těžby a zvýšení ceny (spojováno se jménem saúdskoarabskěho ministra Šajcha Ahmada Zakího Jamaního).

Američanům nahrálo, že egyptský president a nástupce Gamála Abdan Násira (vládl 1954-1970) Anvar Sádát vyhnal sovětské vojenské poradce, kterých se odhadovalo na patnáct tisíc, a zlomil tak vliv Sovětského svazu na Předním východu, který trval od padesátých let.

Za záminku posloužilo, že v červenci 1972 nedorazila sjednaná zásilka zbraní a pro závady vrátil Rusům čtyři stíhačky MiG-23. Sádát se sblížil s Američany, a roku 1977 uzavřel mír s Židy, čímž získal zpět ztracenou Sinaj.

Jaderné závody: druhý poločas



Americké vláda se rozhodla modernizovat a rozšířit svůj nukleární arzenál.
Podle plánů Pentagonu, které se v minulých dnech projednávaly v Kongresu, bude do roku 2022 vyrobeno 125 novým pum a z výzbroje budou staženy ty, na něž už není spolehnutí. Thomas D'Agostino, šéf vojenského jaderného programu ve Státní správě jaderné bezpečnosti (NNSA), která spadá pod ministerstvo energetiky, nastínil renesanci vojenského atomu. Spojené státy na program resuscitace hirošimské hrůzy vynaloží podle prvních odhadů na 25 miliard dolarů. Očekává se, že ostatní jaderně velmoci nezůstanou pozadu.


Poslední atomovou bombu vyrobily Spojené státy roku 1989 a poslední jaderný test provedly o tři roky později.
Co mohou B-2 přinést: B61-11, "jaderně sbíječky" proti podzemním jaderným zařízením. USA jich mají 41, dvacet je připraveno k použití. Podle kritiků neproniknou dost hluboko pod zem, aby nepůsobily zkázu na povrchu jako standardní zbraně hromadného ničení.



Tanec kolem obohacování

Obohacování uranu je procedura nezbytná pro provoz jaderných elektráren a pro konstrukci nukleárních zbraní.
Izotop U235 je v přírodním uranu zastoupen jen 0,7 procenta. Obsah se musí "obohatit" na 3-5 procent U235 u elektráren, u zbraní až na 90 procent. Výroba potřebného množství strategické látky vyžaduje specifická zařízení spojená do velkých agregátů, jimiž podle všeho Írán zatím nedisponuje.



Nevyslyšený politolog

Paul Rogers pracující pro Oxford Research Group vyslovil v runu 2002 prognózu, že Spojené státy sice mají dost síly na to, aby zničily Irácký režim, nebudou však úspěšně.


Budou-li chtít udržet v zemi okupační síly nebo dosadit kolaborační režim, a to i v případě, že válka nebude zničující, povstane proti Američanům silná regionální opozice. Zdá se, psal roku 2002 Rogers, že poroste podpora organizací, jako je Kajda, a sníží se šance pro mír a stabilitu v regionu. Důsledky války jako ztráty na civilistech, nebezpečí použití zbraní hromadného ničení a poválečná nestabilita jsou alternativa k válce, která by měla být volbou jen v případě nouze.
Letos v únoru vydal profesor novou předpověď: o důsledcích války s Iránem. Američany čeká stejné schéma.

Třebaže je nepřítel větší, snadno dosáhnou leteckého vítězství, lehce ovládnou komunikační centra. Íránci se semknou kolem své vlády, šíitský odpor povede k okamžitě izolaci útočníků, odporovat budou velmoci z RB OSN, nenastane žádný podpůrný diplomatický efekt. Teheránský režim disponuje spojenci, kteří mají potenciál napadat americké spojence (Hizballáh v Libanonu), šíitští bojovníci mají široký operační rozsah. Irán může snadno vzbouřit šíity v Iráku.

Podobný scénář může nastat i v případě, že letecké útoky na Irán podnikne Izrael (jako roku 1981 na Irák). V případě jaderného útoku mají Íránci potenciál mimo jiné napadat americká města svými úderkami.



Dráždí chřestýše bosou nohou

"Irán se připojil k jaderným státům světa," pochlubil se 11. dubna prezident Mahmúd Ahmadínežád. 
Den před návštěvou hlavy Mezinárodní komise pro atomovou energii (IAEA) Muhammada al-Barádaje oznámil, že země je schopna obohacovat uran pro mírové účely v průmyslovém rozsahu. RB OSN dala Iránu lhůtu do 28. dubna, aby s obohacováním skončil.

Jaké budou následovat sankce, nebylo stanoveno. Loni se jednostranně přiřadila k jaderným mocnostem Severní Korea. Vážně ji nebere nikdo, zato Irán je vážným kandidátem na završení kariéry George Bushe jako největšího z dobyvatelů amerických dějin.



• 1979

 Začátek amerických těžkostí s Íránem: islámská revoluce vyhnala šáha, nejspolehlivějšího spojence v muslimském světě. Vrcholem ponížení bylo zadržování Američanů na velvyslanectví v Teheránu 444 dnů (do ledna 1981) a fiasko pokusu o jejich vojenské osvobození.
 Egypt první arabskou zemí, která uzavřela mír s Izraelem.
Rusově (SSSR) zahájili "internacionální pomoc" (= okupaci) Afghánistánu a otevřeli tak další válečnickou kapitolu válek o vnitřní Asii, součást "Velké hry", Great Game, mezi Brity a jejich americkými nástupci s Rusy, Číňany a nejnověji s Indy a Íránci.



• 1980

 Vypukla válka baasistického Iráku s teokratickým Íránem o hranice v Šatt al-Arabu; na straně Saddáma Husajna 
SSSR, později ho vojensky podpořil celý Západ. Donald Rumsfeld ho roku 1983 navštívil v Bagdádu jako zvláštní vyslanec prezidenta



• 1981 

Izraelci vybombardovali reaktor Osirak u Bagdádu.

• 1982

 Libanon v občanské válce, tříměsíční obléhání Bejrútu Izraelci, Arafat vyhnán, americký zásah roku 1983 byl dalším fiaskem.



• 1986 

Libyjská krize, americké letectvo bombarduje Tripolis a Benghází.



• 1987 

V Palestině začátek intifády.



• 1988 

Příměří mezi Irákem a Íránem. Rusově se rozhodli odejít z Afghánistánu; završeno v únoru 1989. Libyjský atentát na dopravní letadlo nad Lockerbie ve Skotsku; následovaly mezinárodní sankce.



• 1989

 Nepokoje v srbském Kosovu.
 Padla berlínská zeď.
 Konec libanonské války (od 1975) mírem v Táifu; Sýrie Araby pověřena protektorátem nad Libanonem.



• 1990

 Irák okupoval Kuvajt, OSN vyzvala k jeho osvobození.


• 1991 

Osvobození Kuvajtu vojsky OSN pod vedením Spojených států; msta Saddáma Husajna na iráckých šíitech a Kurdech.
 Čečeni vyhlásili samostatnost na Rusku.



• 1992

 Ustaveny bezletové zóny nad Irákem pod kontrolou USA, Británie a Francie (ta do roku 1996).
 Zásah OSN v Somálsku, napřesrok se Američané stáhli bez výsledku (OSN roku 1995). V Afghánistánu zbaven vlády komunista Nadžíbulláh, všeobecný chaos.



• 1992 

Protikomunističtí mudžáhidové se z Afghánistánu začali vracet do svých domovských zemí a organizovat náboženské revoluce (Alžírsko, Egypt, Saudská Arábie, Jemen, Čečna, Bosna).



• 1993

 První kajdistický útok na Světové obchodní centrum (WTC) v New Yorku. Americké rakety znovu padaly
na Bagdád. Mír mezi PLO a Izraelem.



• 1994 

Mír mezi Jordánském a Izraelem.



• 1995 

Pokus o likvidaci tuctu amerických dopravních letounů nad Pacifikem odhalen v Manile.
 Poselství afghánských legionářů: alžírští teroristé bombovali v Paříži a Lyonu, islamistický teror přišel do EU.
 Mír v Daytonu, muslimský stát součástí Bosny a Hercegoviny.



• 1996

 Taliban se až na menší část země na severu zmocnil Afghánistánu.

• 

1997

 Kajda udeřila pumovými atentáty na americká velvyslanectví v Keni a Tanzanii stovky obětí. 
Američané a Britové znovu bombardovali Irák (Operation Desert Fox).
 Indie a Pákistán jadernými mocnostmi.



• 1998-1999 

Národně osvobozenecká válka kosovských Albánců (UÇK zahájila protisrbské násilně akce roku 1996).



• 1999

 Americké bombardování Iráku a Srbska, položen základ dalšího muslimského státu v Evropě. .


• 2000

 Zahájena jednání libyjského diktátora Kaddáfího s britskou vládou o předání informací o džihádistech a o usmíření se Západem.



• 2001

 Útok sebevražedných muslimských teroristů unesenými civilními letadly na Washington a New York; na tři tisíce mrtvých. 
Invaze Američanů a Britů do Afghánistánu, zásah na Filipínách (Operation Enduring Freedom).



• 2002 

Státní bezpečnostní strategie Spojených států, Bushova doktrína, vyhlašuje preventivní útoky na darebácké (rogue) státy a teroristy se zbraněmi hromadného ničení.



• 2003

 Útok americko-britsko-australské "koalice ochotných" na Irák (Operation Iraqi Freedom).

,

• 2006

 Vyzval íránský ministr zahraničí Brity, aby vyklidili iráckou Basru.
 Tajemník íránské národní bezpečnostní rady navrhl Američanům přímé rozhovory o Iráku. První taková nabídka
 od roku 1979. Lhůta RB OSN Iránu, aby, ukončil obohacování uranu; Irán předvádí své nové konvenční zbraně, američtí a britští politici popírají užití jaderných zbraní proti Íránu.

2008: Kronika posledního roku Bushovy války (1)

Válka mezi šíity

Američanům díky uplácení sunnitského odboje podařilo na čas irácký chaos uklidnit. Stáhli se z měst a tíha války zůstala na vládních jednotkách.
Bagdádský parlament novelisoval po dvouletém odkládání 12. ledna 2008 zákon o „debaasifikaci“ státní správy z roku 2003, podle něhož se budou moci členové Husajnovy strany vrátit do úřadů, policie a armády. Pensionovaným činovníkům se dostalo nároku na pensi, nicméně tisíce nejvyšších funkcionářů zůstali i nadále ze zákona vyňati.
    Den na to přišla i amnestie pro mnoho tisíc sunnitských vězňů, představitelům baasistického režimu.
    V duchu představ Američanů o převzetí odpovědnosti za vlastní zemi, zahájila v Basře 25. března irácká armáda pod osobním dohledem premiéra Núrího al-Málikího válku proti Mahdího armádě, milici kazatele Muktady as-Sadra. Zprvu se armádě nedařilo.
    30. března as-Sadr obnovil jednostranné příměří a zakázal svým lidem válčit s vládou. Na šest set šíitských Iráčanů v bojích padlo a několik set až tisíc pět set vládních vojáků včetně důstojníků desertovalo k sadrovcům.

Baserská válka
Vládní vojáci byli do Basry nahnáni bez odpovídající výzbroje a menáže. Britští důstojníci v listu Telegraph tehdy označili dokonce iráckého velícího důstojníka gen. Mohana al-Furajdžía (Furayji) za jeho chaotické rozkazy nebezpečným lunetikem.

Premiér Málikí bývalého důstojníka Husajnových Revolučních gard po fiasku povolal zpět na hlavní velitelství armády do Bagdádu. V jeho prospěch hrálo to, že Furajdží byl nějaký čas baasisty vězněn v Abú Ghraíbu a mučen. Málikí ho v dubnu z Basry odvolal a ponechal mu místo vojenského velitele Bagdádu.
Pak dostala baserská válka jiný náboj. 7. dubna překvapivě navrhl Muktadá as-Sadr rozpuštění své Mahdího armády. Doporučil to ajatolláh Alí as-Sistání, nejvyšší autorita mezi iráckými šíity, aby usnadnil splnění předcházejícího zákazu premiéra al-Málikí.

V průběhu dubna boje na jihu pokračovaly a Američané s Britové poslali vládě na pomoc vojáky. Poměr sil se zlomil v Sadrův neprospěch a Málikího akcie stoupaly. Koncem dubna probíhaly také v bagdádské čtvrti Madínat as-Sadr o zhruba třech milionech obyvatelích silné pouliční boje Američanů se sadristy.
Američané přitom od srpna 2007 prokazovali as-Sadrovi a jeho „special groups“ úctu. V prohlášení z 1. října 2007 ho Petraeus a velvyslanec Ryan Crocker titulovali sajjid, oslovení, které se dává respektovaným lidem a lidem pokládaných za Muhammadovy potomky.

Gen. David Petraeus a velvyslanec v Bagdádu Ryan Crocker přednesli 8. dubna 2008 kongresu zprávu o výsledku vyslání posil do Iráku (surge) v únoru 2007. Mnoho nadšení to ve Washingtonu nevzbudilo, protože oba demokratičtí kandidáti v presidentské kampaně Clintonová a Obama hovořili o rychlém stažení z Iráku a také poněvadž koncem března vypukla válka mezi šíity.

Sadrovy přemety
Petraeus označil za největší dlouhodobé nebezpečí pro demokratický vývoj Iráku „zvláštní skupiny“ podporované z Íránu, zřejmě nejvíce zastoupené v řadách Badrovy armády ovládané Nejvyšší islámskou radou al-Hakíma (ISCI). V Basře byly při bojích s protivládními šíitskými skupinami znovu nalezeny zbraně perské provenience.

Začátkem května o íránském vyzbrojování bez výsledku jednala v Teheránu delegace vlády al-Málikího. Kromě toho však dosáhl slibu, že diplomacie ajatolláhů domluví Sadrovi, aby se držel klidu zbraní. Většinu zbytku roku pak strávil irácký radikální šíitský vůdce v íránském Komu na theologických studiích. Podle některých tam odešel, podle jiné verse do Íránu utekl.
    Šíitské války a další násilí se projevily v počtu obětí. Duben byl v Iráku nejkrvavější od podzimu 2007 a statistiky dávají tušit, že efekt ze „surge“ šel vniveč. V dubnu podle irácké vlády zemřelo násilnou smrtí po bojových akcích 923 Iráčanů, nejvíce od srpna 2007, kdy zemřeli 1773 lidé.

Na začátku května bylo v Iráku 170 tisíc amerických vojáků a 105 tisíc vládních. V boji s nimi podle bagdádské vlády zemřelo 354 ozbrojenci a 1220 bylo zatčeno. Padli 104 Američané, nejvíce od září 2007 (65).
    Množství íránských zbraní v Iráku neudivovalo a nemuselo to souviset s politickými vazbami na Teherán. Měly a mají je všechny šíitské skupiny, dokonce ultrasunnitští kajdisté a vládní jednotky.

Obtížné vztahy
Podle nálezů z Basry usoudili v květnu armádní důstojníci a s nimi blízký Sadrův spolupracovník Saláh al-Ubajdí, že v zemi dávno existuje velký kruh obchodníků se zbraněmi z černého trhu v Íránu a v tom jsou i zbraně určené exklusivně pro perskou armádu. Američané byli jiného názoru a dokladovali, že Íránci řadu šíitských bojovníků vycvičili i vyzbrojili.
    Naopak jsou prý Íránci zklamaní z as-Sadra, kterého chtěli vychovat jako svého druhého Hasana Nasralláha, libanonského šíitského vůdce, který byl vzdělán nábožensky v Nadžafu u Sadrova otce, s nímž je ostatně rodově spřízněn.
    Sadrův spolupracovník z Bagdádu Hazím al-Aradží měl tehdy kolem sebe skupinu, která si říká po jednom z jedenácti šíitských imámů Músa al-Kázim. Chtěl z ní udělat disciplinovanou organisaci po vzoru libanonského Hizballáhu. Byl pokládán za jeho zástupce, když kazatel utekl do Kómu na studia a řídil hnutí s devíti dalšími. Aradží studoval theologii u Sadrova otce Muhammada Sádika as-Sadra a po jeho zavraždění roku 1999 utekl do Íránu, odtud do Sýrie a Vancouveru.
    Do Iráku se vrátil po invasi roku 2003, účastnil se obou šíitských povstání proti Američanům, v září 2004 byl jimi zatčen a devět měsíců vězněn. Po únoru 2006, explosi v sámarské mešitě, která spustila šíitsko-sunnitskou válku, byl ostře protisunnitský.
    Pikantní na komplikovaných vztazích Sadr-vláda je to, že Málikí přišel roku 2005 k moci se Sadrovou pomocí. V dobách exilu se Málikí v Sýrii s Aradžím přátelil, ale po návratu domů roku 2003 šli proti sobě.

Basra na jaře 2008 byla pro Sadra životním zlomem. Místo zbraní se dal na studium náboženství. Nicméně s Málikím se drží stále projektu unitárního iráckého státu, zatímco Abdal Azíz al-Hakím (ISCI) s podporou své militantní Badrovy organisace, a tím pádem i mocipáni v Teheránu, chtějí federalisaci země.

2008: Kronika posledního roku Bushovy války (2)

Ad-Dúrího guerrilla
Bagdádská vláda 23. dubna 2008 oznámila, že její vojáci v Hamrinu v provincii Dijále zatkli generála Izzata Ibráhíma ad-Dúrího (dnes 67), kdysi Husajnova zástupce v armádním velení i straně Baas. Zpráva se ovšem nepotvrdila, stejně jako předcházející o generálovi v podzemí z roku 2005 a 2007.

Když byl Saddám Husajn v prosinci 2006 popraven, zvolili ad-Dúrího členové strany Baas v podzemí za jeho nástupce. Američané na něho vypsali odměnu deseti milionů dolarů a je na seznamu hledaných Iráčanů nejvýše. Od roku 2003 nikdy prý Irák neopustil a je dodnes (2014) hlavou baasisticko-sunnitského podzemí.

Pochází z tikrítského kraje a patřil k nejbližším Husajnovým druhům, s nímž se Baas dostala roku 1968 pučem k moci. V partaji byl pokládán za představitele konservativního sunnitského křídla.

Zbožní baasisté
Američané ho pokládali od začátku za nejvlivnějšího vůdce podzemních skupin, ale baasisty za vážného nepřítele nepokládali, tedy ani původní Dúrího skupinu Džajš Muhammad, Muhammadova armáda.

Na přelomu let 2009 a 2010 se však baasisté hlasitě vrátili. Jakmile se Američané zcela stáhli z iráckých ulic, spustili protišíitský teror baasisté, vojáci a pracovníci rozvědky Saddáma Husajna.

Mezi nimi vyniká skupina Džajš ridžál taríka an-Nakšbandíja, Vojsko mužů Nakšbandíova řádu, súfíjského (persky dervišského) hnutí, které má jméno od Baháuddína Nakšbandího z Buchary (zemřel 1389).
    Sunnité se v ní dali dohromady roku 2006 pod velením jednoho z nejbližších Husajnových spolupracovníků Izzata Ibráhíma ad-Dúrího. Zdá se, že baasistický generál je momentálně nejtvrdší odpůrce íránského vlivu v Iráku. Spolupracuje s kajdisty a pravděpodobně se významně podílí na projektu Iráckého islámského státu, ještě roku 2009 špičkového projektu sunnitských konservativců v Iráku.

As-Sahva
Boje vládních jednotek a Američanů s bojovníky šíitských frakcí trvaly v roce 2008 do 10. (Basra), respektive 12. května (Bagdád), do uzavření příměří.
Nicméně vedle omezení aktivity kajdistů klid zbraní přispěl k dalšímu snížení počtu násilností a obětí na životech. Dosud nejpřívětivější měsíc Američanů v Iráku byl únor 2004, kdy padlo dvacet vojáků.

Květen 2008 ho překonal: zemřelo devatenáct vojáků a z řad iráckých civilistů 504 (podle ministerstva vnitra v dubnu 2008 ještě 923). V červenci přišel další rekord: amerických vojáků padlo v boji pět, mimo něj osm, dohromady jen třináct. Civilních obětí bylo asi pět set, zatímco před dvěma roky na vrcholu sektářského násilí asi 3700.

V říjnu 2007 bylo v Iráku 171 tisíc amerických vojáků, v červenci 2008 145 tisíc. Vládního vojska bylo tehdy 117 tisíc, nyní 229 tisíc. Bush zkrátil „irácký“ turnus z patnácti na dvanáct měsíců, takže válka ani více vojáků "kusově" nepotřebovala.

Sunnitská sahva měla na amerických výplatnicích 103 tisíc mužů, ale šíité je nechtějí brát do regulérní armády, což ji může rozhýbat jiným směrem. V amerických lágrech a vězeních jako Camp Bucca, Camp Cropper nebo Baghdad International Airport v Iráku bylo koncem roku 2007 26 tisíc kajdistických a baasistických zajatců, v polovině roku 2008 21.600, koncem října 17 tisíc, z toho pět tisíc označovaných za velmi nebezpečné a ohrožující mír.

V Basře se po příměří sadristé stáhli z ulic, které kontrolují vládní jednotky. Tak zvané zvláštní skupiny tvoří buď kriminálníci formálně se hlásící k sadristům, nebo lidé z Mahdího armády, kteří přestali respektovat as-Sadra.

S nimi odešel náboženský puritanismus, otevíraly restaurace, obchody s hudbou, malíři pořizovali ženské portréty, muži zase začali nosit delší vlasy, jak dosvědčoval reportér listu Los Angeles Times.

Sadrovci
V Bagdádu se na jaře po bojích se sadristy obnovovala obchodní síť, dokonce zase začali nabízet vepřové a alkohol aniž by je někdo napadal.
    Muktadá as-Sadr je nejvýraznější postava „amerického“ Iráku. Muhammada Bákira as-Sadra se zetěm Muhammadem Sádikem as-Sadrem, Muktadovým otcem, zavraždili husajnovci. Roku 1980 byl zavražděn Muhammad Bákir s Muktadovou sestrou Sadr bint al-Huda. Sádik se dvěma syny byl zavražděn roku 1999.
Všichni se stali šíitskými mučedníky. Sadrovci zřejmě „zařídili“ popravu Saddáma Husajna ve své režii.

Síla Mahdího armády byla v květnu 2008 odhadována na šedesát tisíc mužů. Zůstávali protiperští více než protiameričtí, třebaže berou zbraně íránské provenience. Jeden z mahdistických velitelů s bojovým jménem Abú Bakr v květnu reportérovi Los Angeles Times řekl, že by použili jakékoli zbraně, třeba z Izraele, aby mohli přemoci proíránské badrovce. Nejprve prý chtějí sadovci/mahdíovci vyhnat Američany, pak Peršany.

2008: Kronika posledního roku Bushovy války (3)

Jak vypadnout  z Iráku

5. června se provalila jednání Američanů s Málikího vládou o „strategickém spojenectví“, které by obnášelo užívací právo na padesát základen v Iráku se 142 tisíc muži, tedy více než v únoru 2007 při začátku „surge“, s právy exteritoriality pro americké státní příslušníky. 

Zároveň by vláda šíitsko-kurdské koalice dala Američanům právo na vojenské operace bez konsultací s bagdádskou vládou a volnou ruku pro zatýkání a věznění amerických oponentů.
    Kromě toho chtějí Američané kontrolovat irácký vzdušný prostor pod deset tisíci metry a získat právo pokračovat v Iráku ve „válce s terorem“.

7. – 9. června byl al-Málikí potřetí v Teheránu u Mahmúda Ahmadínežáda, který Iráčana varoval před podpisem protektorátní smlouvy s Američany. Nechtějí, aby se Irák stal základnou proti Íránu. Když se vrátil domů, domáhal se na Američanech závazného harmonogramu odchodu ze země, původní podmínku as-Sadra, když loni odvolával své poslance a ministry z vládní koalice.
    V květnu šli sadrovci v Bagdádu do kolen. Jejich vzdor proti Američanům trval tentokrát dva měsíce. Částečně rozpuštěné milice chybějí v sociální síti Sadrova města a vláda slíbila dát sto milionů dolarů na obnovu.

Čtvrť se od roku 1959 jmenovala Revoluce, as-Saura (ath-Thaura), za Husajna Saddámovo město, pak podle Velkoajatolláha Muhammada Sádika as-Sadra. Původně to bylo centrum bagdádských komunistů, pak šíitů.

Od května v ulicích Bagdádu hlídkovali šíitští ozbrojenci najímaní Američany po vzoru již rok fungujícího modelu sunnitského hnutí Sahva, Probuzení, jemuž ale Američané říkají Awakening nebo Synové Iráku. Mladíci, kteří si říkají Stráže sousedství, dostávají od Američanů tři sta dolarů měsíčně a kalašnikov.

Kolik z počátečního stavu 270 dobrovolníků bylo předtím v řadách Mahdího armády, není známo a Američané po tom ani nepátrají. Ke zděšení důstojníků vládního vojska, s nimiž ještě nedávno bojovali.

Vůdcem skupiny je Kadham Saddam Manshad ze Sadrova města, který se však na veřejnosti neukazuje. Otevřeně řídí program obchodník s kartami do mobilních telefonů Qassim (41).

14. června zahájily vládní jednotky s těžkou technikou a podporovaní americkým letectvem operaci na dobytí Amáry, sídelního města provincie Majsán, kterou jako poslední kontrolovala sadristická administrativa a s ní „zvláštní skupiny“. Hojatoleslam Muktadá as-Sadr znovu vyzval své příznivce, aby nebojovali.

23. června premiér al-Málikí oznámil, že Amára, sídelní město provincie Majsán, se bez boje dostala do vládních rukou. Většina lokálních sadristických vůdců včetně Sadrova místního zástupce Šajcha Adnana as-Silávího se vypařila ještě před příchodem armády a policie.

Málikí, který byl před několika měsíci pokládán za slabocha, se stal iráckým mužem roku 2008. Jmenuje do silových ministerstev své lidi a jeho jinak slabá strana Dava posiluje. Naopak oslabuje ISCI s nemocným Abdal Azízem al-Hakímem v čele.

8. srpna 2008 potvrdil hodža Muktadá as-Sadr několik dnů kolující text o změně své strategie. Mahdího armáda se stává „věroučnou, kulturní, náboženskou a společenskou armádou s úkoly duchovního a vědeckého džihádu jakož i džihádu na osvobození srdcí, duší a mozků od západního atheistického vlivu“.
Užití zbraní se zakazuje, zní zásadní as-Sadrova věta. Americkým okupantům je nutné vzdorovat „mírově“. Po baserské válce se vzdalo vládě asi tři tisíce sadristů, šest tisíc jich sedí ve vládních vězeních a deset tisíc v amerických. 28. srpna prodloužil as-Sadr, který se v té době snad zdržoval v Komu, příměří pro Mahdího armádu na neomezenou dobu.

10. srpna navštívil jako první představitel arabského státu nový režim v Iráku jordánský král Abdalláh II. Sice pouze na čtyři hodiny, ale potomek sunnitských šarífů v Mekce šíitu al-Málikího ujistil podporou.

27. listopadu irácký parlament ovládaný šíitsko-kurdskou koalicí schválil vládní návrh na přijetí smlouvy s americkou vládou ze dne 16. listopadu na plné vyklizení Iráku do 31. prosince 2011. Původně Američané požadovali pro své vojáky a nearmádní zaměstnance (asi sedmdesát tisíc) právo exteritoriality a v jednání bylo několik desítek vojenských základen a podnikat z iráckého území akce i proti třetím státům. Nyní nebudou mít žádnou. Bushova vláda odstoupila od všech svých požadavků.
    Smlouva je pokládána za velký úspěch al-Málikího a další velké ponížení Američanů.

14. prosince 2008 byl počtvrté a naposledy v úřadu návštěvou v Iráku George Bush. Odtud pokračoval do Kábulu, v obou případech opět neohlášeně. Podobně o několik dnů později přiletěl premiér Gordon Brown.
    Irák se s Bushem rozloučil originálně: novinář a šíita Muntazar az-Zajdí po něm na tiskové konferenci hodil svými botami, gesto v arabském světě pohrdlivé, se slovy „To je polibek na rozloučenou.“ Na Bushe pokřikoval ještě slovy „pse, pse“, což je ještě větší projev opovržení. Netrefil se, ale stal se arabským hrdinou. • Byl za to později iráckým soudem odsouzen do vězení...

Britské ropné stopy v Iráku a Íránu

Za Fajsala bylo u Kirkúku roku 1927 objeveno první průmyslově využitelné ropné pole v zemi a společnost Turkish Petroleum Co. (TPC) byla přejmenována na Iraq Petroleum Co (1929). Zestátněna byla národními socialisty až v šedesátých letech.

Bagdád byl tehdy jakýmsi světovým hlavním městem ropy a v září 1960 zde vlády Iráku, Íránu, Kuvajtu, Saúdské Arábie a Venezuely založily dodnes fungující ropný kartel zvaný Organisace zemí vyvážejících ropu (OPEC).

TPC vznikla roku 1912 v Londýně z popudu cařihradského Arména a businessmana v ropě Caloustea Sarkise Gulbenkiana (1869-1955), který roku 1902 přijal britské občanství. Podílníky byla z poloviny Anglo-Persian Oil Co. (dnešní BP), po 23,7 procentech držely Anglo-Saxon Petroleum Co. (dnešní Royal Dutch Shell) a Deutsche Bank, která držela osmanskou licenci na těžbu ropy na dvacetikilometrovém pásu podél Bagdadské trati.

Gulbenkian pocházel ze starého arménsko-byzantského šlechtického rodu s rozsáhlými majetky v okolí Vánu a podnikal v ropě mimo jiné i v ázerském Baku. V tajemných obchodech zastupoval zájmy řady velmocí včetně Ruska a Británie, která se však k něm po druhé světové válce zachovala velmi ošklivě: zabavila mu majetek na ostrovech, poněvadž prý kolaboroval s režimem ve Vichy.

BP a Chomejní: předehra k válce s Američany. Naftová pole perského Chúzistánu obývaného především Araby se staly základem moci dnešních koncernů BP a Royal Ditch Shell. BP loni mělo sté narozeniny. U její kolébky stál William Knox D´Arcy (1849-1917), riskumilovný podnikatel a bonviván.

Pocházel ze staré anglo-normanské rodiny, která se přestěhovala do australského Queenslandu. Stal se podílníkem zlatého dolu a když mu bylo čtyřicet, vrátil se do Anglie. Jako věhlasný podnikatel, který zbohatl v divočině, živil v Londýně nóbl a okázalým životem. Po vzoru budoucího krále Edwarda VII. jezdil do Mariánských Lázní, bavil se střelbou, dostihy a veslováním. Na charitu nedával nic, k arostokracii měl daleko.

Luxus život mu přinášel do financí průvan. Když byl koncem století pomalu na dně, rozhodl se risknout. Roku 1900 podpořil výzkum surovinových a ropných polí v Persii a jeho vyslanec už rok na to podepsal s šéhem Muzaffarím ad-Dínem šáhem Kájárem (vládl 1896-1907), který mimo jiné stál u zrodu íránské kinematografie, koncesionářskou smlouvu o těžebních právěch.

Za dvacet tisíc liber získal D´Arcy exklusivní právo prospekce a těžby ropy v císařství na území velikém 1,2 miliony km2 na dobu šedesáti let. Za to šáhovy pokladny mělo ročně putovat šestnáct procent ze zisku těžební společnosti.

Prospektoři však dlouho nic nenacházeli a D´Arcymu docházel kapitál. Roku 1904 ho spasila zaběhlá Burmah Oil Co. Ltd. se sídlem v Glasgowě těžící ropu hlavně v Indii. Když byl D´Arcy před krachem, narazili v květnu 1908 lidé od Burmah Oil (dnes patří do BP) v Chúzistánu v lokalitě Majdán-i-naftún na mohutný pramen. Šáh Muzaffarí ad-Dín se těch dnů nedožil, takže nemohl posoudit, zda s koncesí udělal dobrý nebo špatný obchod. Jeho nástupci byli jednomyslně přesvědčeni o tom, že mizerný...
O dva roky později stál ropovod k moři do Abadánu, jehož rafinerie byla po druhé světové válce řadu let největší na světě.
D´Arcymu risk vyšel. V dubnu 1909 se jeho firma musela přeorganisovat a vznikla Anglo-Persian Oil Co. (APOC), v jejíž správní radě fungoval nadosmrti. Roku 1912 vstoupila do TPC a do jejích zatím netušených kurdských ropných polí, základu budoucí irácké pýchy.

D´Arcy zemřel na Prvního máje 1917 a rodině zanechal majetek s téměř milionem liber v hotovosti (při započtení inflace by to dnes znamenalo více než sedm set milionů liber).

Perská ropa po dlouhé roky byla hlavním zdrojem pohonné hmoty Britského impéria, loďstva, které přešlo z uhlí na naftu či mazut.
Roku 1933 dosáhl Rezá Šáh změny smlouvy: koncese platila nikoli na celé císařství, ale jen na zhruba pětinu území a nejnižší roční platba společnosti musí být nejméně 750 tisíc liber.

O dva roky později se se změnou názvu státu změnilo i jméno firmy na Anglo-Iranian Oil Co. (AIOC), po vyhnání z íránského ráje, odkud společnost měla tři čtvrtiny suroviny, od roku 1954 British Petroleum a po četných fúzích se od roku 2001 jmenuje zastřeně pouze BP.

Roku 1950 se Američané dohodli se saúdským králem Abdalazízem, že mu postupují polovinu společnosti Arabian American Oil Co. (Aramco). V Íránu to dráždilo, ale Britové odmítli učinit stejný krok. V březnu 1951 madžlis odhlasoval znárodnění AIOC. Premiér Mohammad Mossadegh byl ochoten jít na kompromis 50:50, ale o tom nechtěli Britové slyšet – a přišli o všechno.
    Pokoušeli se o odpor ve Spojených národech, u mezinárodní arbitráže až skončili v Bílém domě u presidenta Dwighta D. Eisenhowera a jeho ministra zahraničí Fostera Dullese. Do hry vstoupila CIA a bylo to poprvé, kdy svrhla nějaký režim. Operace Ajax trvala měsíc, Mossadegh byl sesazen a Mohammad Rezá Šáh Pahleví seděl pevně na pavím trůnu jako americký spojenec.
    A jako prokletí budoucích časů: roku 1979 s ním skoncovalo povstání ajatolláhů. Američané pak ještě vsadili na iráckou kartu, když ve válce Saddáma Husajna s Íránci v letech 1980-1988 podporovali irácké socialisty. Pak ve dvou úderech a permanentní blokádě země zcela Husajnův režim zlikvidovali a roku 2003 zůstal v regionu jediný mocný: theokratický šíitský Írán. Vítěz třicetileté války na body.
    Henry Kissinger ještě roku 1979 přiznal, že byla chyba si myslet, že hospodářský vzetsup Íránu v letech 1972-1975 přivodí větší stabilitu šáhovy vlády. „Místo toho povstaly nová třídy a skupiny, které se měly zapojit do politiky. Když na to zpětně myslím, jak bych měl z tohoto pohledu jednat jako ministr zahraničí, přiznávám, že jsem z toho zmatený.“  

(pokr.)