Wonga, takový zpackaný africký puč

Do jednoho z nejpodivnějších pokusů o státní převrat v černé Africe se pustila skupina žoldnéřů, britských aristokratů, finančníků, ale utrhli si ostudu (vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu TÝDEN 5/11). 

Bylo to tak tajné, že se o tom povídalo mezi bývalými vojáky v barech Johannesburgu a Kapského Města. Dlouhé uši mezi nimi telefonovali svým chlebodárcům a po novém roce 2004 hodily na papír i seznam účastníků bojového výletu do Malaba, hlavního města jednoho z ropných rájů v Guinejském zálivu. 

    Cíl „bojovky“? Sesadit v Rovníkové Guineji diktátora Teodora Obianga Nguemu a nahradit ho vůdcem oposice Severem Motem, tehdy žijícím ve Španělsku.

Profíci, kteří z velké části strávili roky ve speciálních jednotkách jihoafrické armády v době, kdy držela nad vodou režim apartheidu, si mysleli, že že to bude procházka růžovým sadem a lehce vydělané peníze. 

    Nebyly a akce byla zřejmě jednou z nejhůře utajovaných akcí ze žoldnéřské branže. Pučisté byli od začátku infiltrováni donašeči jihoafrické rozvědky SASS a dva měsíce před „dnem D“ o smyslu výletu věděli v Londýně a Washingtonu. 

Ministr zahraničí Blairovy vlády Jack Straw potvrdil své informace o chystaném převratu s Malabu dotazům oposičních konservativců, že o něm věděl už v lednu 2004. Ani on ani americká nebo španělská vláda ovšem diktátora Obianga nevarovala. Asi si říkali, třeba to náhodou vyjde.

Takový dobrý nápad

V prostředí desinformací a střídání front je těžké odhalit skutečný příběh. Z toho, co kdo z účastníků nebo podezřelých z účasti o plánu řekl, lze zrekonstruovat spíše jen jakýsi filmový scénář napínavého žoldnéřského příběhu o vyhlídce na velké peníze, zradě a po letech překvapivého finále. 

Američané chtějí do roku 2020 brát z oblasti Guinejského zálivu nejméně čtvrtinu svých ropných dovozů, aby nebyli tolik vázáni na Přední východ. Takový záměr rozhlášený presidentem Georgem Bushem (ale mezitím za Baracka Obamy poupraven s důrazem na soběstačnost z vlastních zdrojů) je pozvánkou k velkému businessu. Zájmy těžařů a obchodníků s ropou se prolínají za šerou scénou reálné politiky v pestrém oblasti afrického Zálivu. 

Když roku 2003 vojáci snadno zasáhli do politiky republiky Svatého Tomáše a Princova ostrova, jakoby inspirovali k nápadu, jak se dostat k ropnému bohatství ve vodách sousední Rovníkové Guineje. V lepší londýnské společnosti padl nápad na výměnu vlády diktátora Teodora Obianga a jeho marnotratného syna Teodorina, vyhlášeného hollywoodského a pařížského playboye. Určitě by se ve světě líbilo, že namísto krutovlády jednoho z klanů nastane éra demokracie, jak sliboval Severo Moto, jeden z mnoha exilových vůdců ani zdaleka ne milionového státečku. 

Libanonec s britským občanstvím Ely Calil (65), jehož rodina nesmírně zbohatla na obchodu s nigerijskou ropou, má opravdu dlouhé prsty a je úplně lhostejno, kdo právě na ostrovech vyhrál volby. Mezi jeho přátele patří například labourista Peter Mandelson (57), známá veličina v Blairově vládě, ale také sir Mark Thatcher (57), syn expremiérky a ikony britského konservativismu (chemičky a advokátky).

Budižkničemu plánuje puč

Thatcher, který právě po zemřelém otci Denisovi podědil titul baroneta, se pro nápad zapálil. Je to snadné, vždyť má mezi lidmi, kteří sesadit vládu umějí, má známé a mezi nimi vynikal Simon Mann (58). Všechno lidé z velmi dobrých rodin. Výhonky anglické aristokracie se pustily do atraktivního dobrodružství, spíše hry, na jejímž konci lákaly miliardy z ropných obchodů. 

Thatcherovi to v životě moc nešlo. Vlastně žil jen ze jména své matky, která naprosto nekriticky nad ním držela ruku, zatímco svou dceru, novinářku Carol, která se nikdy neprovdala, nebrala nikdy vážně. Ve svých pamětech ji téměř nezmiňuje. 

    Sir Mark z matčiny ideologie pochopil, že se každý má o sebe postarat jak nejlépe umí, tak to praktikoval. „Chlapec Mark“, jak mu říkával otec i v pokročilém věku, se neostýchal používat Downing Street 10 za adresu pro setkání se svými obchodními partnery s vyhlídkou pro ně na setkání s premiérkou. 

    Mark kdysi řekl, že odpovídá jen své matce, sobě a bohu; v tomto pořadí. 

Když se Thatcher roku 1987 zeptal tiskového mluvčího své matky Bernarda Inghama, jak by jí nejlépe prospěl, aby vyhrála volby, řekl prý: „Odjeďte ze země“. Zaznamenáno jedním z ministrů Thatcherové vlády Alanem Clarkem (zemřel roku 1999), který vydal své diáře. 

    Ve škole mu to moc nešlo, neudělal ani zkoušky na účetního. Zúčastnil se závodu 24 hodin v Le Mans a roku 1982 se na šest dnů ztratil na Sahaře na trase rallye Dakar: to se jeho jméno dostalo poprvé do světa. 

    Začínal podnikat v Hongkongu. Točil se kolem obchodů se šperky, auty, zbraněmi, ropy a surovin. Matce Thatcherové se dařilo krýt, že syn bere mnohamilionové provise ze zakázek, které jménem vlády uzavřela ona, a mezi nimi podíl z rozsáhlého prodeje zbraní do Saúdské Arábie (al-Jamáma, „Holubice“, roku 1985). 

Setkání s profíky

Thatcher v Americe zastupoval za 45 tisíc liber ročně luxusní autoznačku Lotus a roku 1987 se oženil s dcerou velkoobchodníka s auty z Dallasu („jsem jen takoví obyčejní milionáři“). Když mu texaská daňová půda začala být horká, přestěhoval se do Švýcar a ze stejného důvodu odešel roku 1995 do Kapského Města do čtvrti, kde měl za souseda mimo jiné bratra princezny Diany, ale také rodinu Simona Manna. 

Mann je z rodiny, která v Londýně vydělala majetek v pivovarnictví s dnes už neexistující značkou Watney. Životopisy zdůrazňují, že jeho otec i děd byli kapitány anglického kriketového teamu. Dobrý společník a absolvent Etonu se dal na vojenskou dráhu. 

    Po Sandhurstské akademii, kam posílají mimo jiné své ratolesti korunovaní potentáti bývalé britské říše, nastoupil službu v jednotce Skotských stráží, součásti osobní královniny gardy. V oddílech se speciálním výcvikem SAS sloužil v Severním Irsku a po Evropě, až roku 1985 uniformu svlékl. 

Nejprve se živil podnikáním v počítačové bezpečnostní branži, pak se vrátil k vojáctví. Roku 1989 se s exvojákem Tonym Buckinghamem připojil ke globální žoldnéřské firmě Executive Outcomes (EO) Jihoafričana Eebena Barlowa, která vydělávala na ochraně ropných vrtů v Angole. 

    Muži, kteří ještě nedávno bojovali ve speciálních jednotkách bílé jihoafrické armády „32. prapor“ proti komunisté vládě Angoly po boku UNITA, nyní měli v kapse smlouvy právě s onou vládou proti bývalým spojencům. 

O dva roky později založil Mann s Timem Spicem, bývalým mluvčím mise UNPROFOR v Bosně, vlastní žoldnéřskou firmu Sandline International a s ní získali zakázky v Sieře Leone a v Papuy-Nové Guineji; zde při potlačování vzpoury na ostrově Bougainville (1997). Obě firmy už neexistují (EO zanikla na konci roku 1998, Sandline roku 2004) a roku 2004 založil plukovní v. v. Spicer novou, prosperující společnost Aegis Defence Services. Barlow vydal roku 2007 autobiografii o své kariéře a o působení v jihoafrické rozvědce. 

Služby všeho druhu vynesly Mannovi miliony a za ně si roku 1997 pořídil v Hampshire osmihektarový pozemek New Forest s vilou z majetku Rotschildů. Mann má ze tří manželství sedm dětí. Roku 2002 si opatřil druhý domov v Constantii, na předměstí Kapského Města vedle sídla sira Marka Thatchera a Dianina bratra, earla Spencera. Mannovi nejstarší synové se přátelí s princi Williamem a Harrym. 

Mann roku 2002 vystupoval v televisním filmu BBC o válce v Severním Irsku „Bloody Sunday v roli britského plukovníka výsadkářů a jeho postava se objevila v hraném dokumentu roku 2006 o guinejském puči roku 2006 „Coup!“. 

Mann roku 2009 prodal New Forest lady Edwině Grosvenorové (30) za deset milionů liber (o čtyři nad tržní cenou). Dcera vévody westminsterského, největšího pozemkového vlastníka v království, v něm žije se svým manželem Danem Snowem (32), pravnukem premiéra Davida Lloyda George. 

Jdeme na to

Severo Moto najal Manna, aby za deset milionů liber a podíl z ropných zisků sesadil Teodora Obianga. Tvrdí to jeden z nejbližších Mannových přátel Nigel Morgan alias Cpt. Pig, který průběžně o přípravách informoval SASS a sepsal o pozadí puče pro rozvědku i zprávu s vymezením podílů Calila, Thatchera a Mannova přítele Grega Walese. V té době byl Obiangův klan Mbasogo, který měl nejsilnější posice již za Španělů, rozhádaný spory o nástupnictví. 

Na přelomu 2003-2004 byla informována i CIA, a to bezpečnostním analytikem Johannem Smithem, kterého si Obiang shodou okolností občas najímal jako poradce. Smith nechtěl přijít o zákazníka a příběh se dozvěděl od dvou zainteresovaných bývalých jihoafrických vojáků 32. praporu v prosinci 2003. 

Jako velitel akce vyslal Mann v prosinci neozbrojenou skupinu mužů v čele s Jihoafričanem Nickem/Niekem du Toitem do Malaba. Měli se zmocnit kontrolní věže na malabském letišti. V březnu 2004 sedl do najatého boeingu 727, aby s 69 muži na palubě odletěl z Jižní Afriky. Někteří z mužů měli zkušenost rok starou, poněvadž se účastnili převratu na Sâo Thomé a Principe. 

    Nahlásili vnitrostátní let, který měl pokračovat do Burundi. Přistáli však v Harare, kde pilot nahlásil, že na palubě tři muže. 

Zimbabwané ale už měli z Jižní Afriky hlášku a vkročili na palubu, kde kromě lidí sice nenašli žádné zbraně (ty se měli pořídit za 180 tisíc dolarů právě až zde od podplacených zimbabwských vojáků), ale mimo jiné telekomunikační zařízení. Mann tvrdil, že jsou na cestě do Konga, kam byli najati na hlídání dolu. 

    Thatcher měl jisté aktivity v Súdánu, kde byl podílníkem na důlní společnosti a naopak du Toit, který také pocházel z 32. jihoafrického batalionu a pracoval s Mannem v EO po celé Africe, měl bezpečnostní firmu Triple Options a živil se prodejem zbraní a také helikoptér a měl nějaké v Zambii. Thatcher potřeboval dva stroje Mi-8. Lady Thatcher byla v době příprav puče na dovolené ve Spojených státech. • Onu firmu měl prý společně s ministrem vnitra a šéfem tajné guinejské rozvědky, presidentovým bratrem Armengolem Ondem Nguemou, což president pak popřel. • Du Toit zajišťoval obchody s diamanty v Kongu a Angole, ale také offcoastová rybářská práva a roku 1998 za puče v Sieře Leone tam obchodoval se vším možným.

Krátce předtím byla v Rovníkové Guineji zatčena du Toitova skupina a postavena před soud (osm Jihoafričanů a šest Arménů, jeden Němec zamřel). Obiang 10. března děkoval angolské a jihoafrické vládě za informace a obvinil španělskou, britskou a americkou z účasti na spiknutí. 

    Muži byli mučeni, jeden z účastníků, Němec Gerhard Eugen Merz, na následky mučení záhy zemřel: oficiálně podlehl malárii. Zimbawský soud odsoudil Manna v září 2004 na sedm let do vězení Chikuribi za nedovolené ozbrojování a pokus o státní převrat, jeho muži byli propuštěni.

V březnu 2004 napsal své ženě a právníkům dopis: „Naše situace není dobrá, zato velmi urgentní. Smelley (= Calil) a Scratcher (= Thatcher) právníkům neodpovídají, když žádali o telefonickou zprávu, až bude po závodech Velké ceny. Potřebujeme velký tlak toho druhu, jaký Smelley umějí vyvinout a je třeba, aby ho použili důrazně a teď,“ citoval Guardian. 

Souběžně vyšetřovali Jihoafričané a Mark Thatcher, který vlastnil jihoafrické občanství. Měl už sbaleno, prodal svá čtyři auta a děti už byly přihlášeny v Americe do škol. V listopadu byl zadržen ráno v sedm ve svém domě, který policie do dvou odpoledne prohledávala včetně obřího tresoru o velikosti koupelny. 

    U soudu byl později v cele okraden spoluvězni o mobil, boty a sako. V srpnu 2004 byl propuštěn na kauci dvou milionů randů, ale musel odevzdat pas. 

    Když po měsících přiznal, že se provinil proti zákonu o neodvolené podpoře zahraničních armád a ozbrojování žoldnéřů nákupem vrtulníku („pro lékařské účely“), byl odsouzen na čtyři roky s podmínkou a s pokutou tří milionů randů směl zemi opustit. 

Z pekla na svobodu

Mann, vysokoškolsky studovaný muž, jihoafrický občan a kapacita v oboru námezdního vojenství, byl po čtyřech letech vězení v Zimbabwe byl vydán do Rovníkové Guineje a zde v červenci 2008 odsouzen na 34 roky vězení. Odlétal v očekávání mučení a smrti. 

    Během procesu Guineorovníčanům sdělil, že za pokusem stála španělská a jihoafrická vláda s tichým souhlasem Pentagonu, CIA a ropných společností. Obvinil Thatchera a Guinejci dodnes žádají jeho vydání. Potvrdil, že je s ním ve vězení zacházeno slušně, což podle některých spekulací dělal spíše na doporučení britského ministerstva zahraničí, aby snáze dosáhlo u Obianga pardonu. 

    Prokurátor José Olo Obono mezi financiéry pokusu jmenoval vedle Thatchera třináct lidí: Thatcher přispěl 275 tisíci dolary, Ely/Eli Calil 750 tisíc, baron Jeffrey Howard Archer, konservativní politik, literát a odsouzený podvodník 240 tisíc a také Greg Wales, Mannův přítel. 

    Teodoro Obiang Nguema v listopadu 2009 v předvečer návštěvy jihoafrického presidenta Jacoba Zumy Manna, du Toita a tři jejich vězněné kolegy omilostnil. Ve vězení ho několikrát navštívili detektivové Scotland Yardu šetřící případ Thatcherovy účasti, neboť z britské půdy nesmí vyjít pokus o puč v zahraničí. 

Mannova třetí manželka Amanda (40) v rozhovoru v britském magazinu Tatler upřímně Obiangovi poděkovala i jménem manželovým a je toho názoru, že Obiang změnil v poslední době styl vlády a že se pustil cestou reforem. Nicméně v téže době poslal na smrt čtyři lidi z oposice. 

Obiang, o něž Amanda řekla, že to „milý muž“, se choval k Mannovi jako k aristokratovi. Nebo jako k člověku z branže: sám se dostal roku 1979 k moci pučem. Když potřeboval ošetření kýly, dostal ho Mann v presidentově soukromé klinice. Jídlo dostával do smutně proslulého vězení Černá zátoka z mezinárodního hotelu a k tomu značková vína. 

    Mann později tvrdil, že už poznal, který z kuchařů má službu. Mocipán ho navštěvoval a Mann se spřátelil i se svým prokurátorem Josém Oloem Obonoem, který pro něj při procesu žádal smrt. Seděl stranou od ostatních v rekonstruované části věznice, bez přístupu na vězeňský dvůr. Po propuštění řekl, že se cítil více hostem než vězněm...

    Když s ním v červnu 2006 mluvil reportér listu The Mail on Sunday, viděl prostorné cely, nemocniční křídlo s dobře vybavenou lékárnou, vězni hráli společenské hry. Mannovi žoldnéři takové štěstí neměli...

Po propuštění se Mann vrátil do Anglie. Nemluvil, ale v říjnu 2010 sdělil, že chce pracovat na knize o svém životě a že chce prodat filmová práva svého příběhu. To podstatné ale bylo to, že má opět práci: šest let po pokusu o jeho sesazení se stal bezpečnostním poradcem Teodora Obianga a že je už zpět v Malabu. 

S Obiangem je Mann nyní na jedné lodi. Miliardář Ely Calil oba žaloval pro pomluvu, že financoval puč. Bývalí Mannovi muži si myslí, že se na ně vykašlal a domáhají se svých peněz. 

Nick du Toit také štěstí neměl. Ve vězení byl s dalšími mučen, visel za nohy a dostával elektrošoky, pět let a osm měsíců byl v cele menší než dva krát dva metry. U soudu v listopadu 2004 řekl, že španělská vláda by Motovu vláda hned uznala a že Američané o všem věděli. O podmínkách věznění vypověděl pravý opak Manna, odkazoval na to, že jsou spoutáni i před soudem a poněvadž u nich žádné zbraně nalezeny nebyly, nebyl to ani žádný pokus o puč. Jeho původní přiznání odvysílané televisí vzal zpět jako násilně vynucené. 

    Po propuštění odjel domů do Jižní Afriky, nedostal visum do Británie a práci sehnal v Jemenu – jako prodejce automobilů. Dnes tvrdí, že žoldnéřinu pověsil na hřebík, že „to nebylo správné dělat“ a že to dělal pro rodinu s Belindou. 

    Myslel si prý tehdy, že peníze změní jeho rodinný život stejně jako on pomůže změně v Africe, když ji zbaví jednoho diktátora. S Mannem prý kontakt nemá. V listopadu 2009 byl s Mannem, Georgesem Alersonem, Sergiem Cardosou a José „Sundayem“ Domingosem pardonován. 

Mark Thatcher se po rozvodu roku 2008 potichu oženil na Gibraltaru s aristokratkou Sarou Jane Russellovou (44) a žijí v andaluské Marbelle (odmítli ho v Monaku a Švýcarsku). Dva dny po svatbě vydala Rovníková Guinea mezinárodní zatykač. Jeho první žena Diane Burgdorfová se vdala za milionáře, vydavatele spotřebitelských publikací a klubových karet Jamese Becketta. 

    Celému příběhu dal korunu v listopadu 2009, když v Sunday Times přiznal, že roku 2004 pracoval pro jihoafrickou rozvědku SASS, že byl „schváleným informantem“. Že byl přesto čtyři dna na to zatčen, vysvětloval špatnou komunikací mezi jednotlivými bezpečnostními složkami Jihoafrické republiky. Také od něho celý svět věděl, co se bude dít...

exkurs 1: Lidé v pozadí

Ely Calil z Chelsea (65) se svou rodinou vydělal majetek v obchodování s nigerijskou ropou. Má dobré kontakty na konservativní i labouristické politiky. Krátce byl finančním poradcem lorda Archera a Peter Mandelson u něho byl krátce v podnájmu v jednom z jeho luxusních bytů. 

    Roku 2002 byl zatčen francouzskou policií pro obvinění z vyplacení nelegální mnohamilionové provise nigerijskému diktátorovi Sanimu Abachovi roku 1995 za obchod s Elf Aquitaine (dnes Total). 

    Simon Mann ho označil za bosse celé guinejské akce, Thatcher nastoupil už do hotového projektu. Calil roku 2008 v Daily Telegraphu přiznal, že financoval Motovy politické aktivity a že mu představil Manna. Podle postřehu britských novinářů, nemohl být žádná novodobý vládní skandál kompletní bez lorda Mandelsona: ujišťoval svého přítele, že puč nebude britské vládě dělat žádný problém. 

    David Hart (zemřel v lednu 2011) byl poradcem Thatcherové a sloužil jí mimo jiné jako výplatce peněz stávkokazům v době, kdy byla na barikádách proti hornickým odborům. Měl dobré kontakty na americkou vládu a spolupracoval za Reagana se šéfem CIA Williamem Caseyim. Pomáhal v Maďarsku se vznikem Fidesz. Naposledy fungoval jako prostředník při prodeji zbraní. Malabo vydalo na něho pro účast na puči zatykač. 

    Severo Matías Moto Nsá (67) by s Obiangem zadobře do roku 1982. Byl jeho diplomatem a ministrem, pak uprchl. Roku 1997 byl pro pokus o spiknutí proti své vlasti vypovězen z Angoly a žil ve Španělích. Dobře se znal s José Maríou Aznarem. Roku 2003 sestavil osmičlennou exilovou vládu. Roku 2005 byl údajně unesen do Dubrovníku na jachtě, ale nic se mu nestalo. Byl zbaven asylantského statutu, ale roku 2008 ho soudně získal zpět. O měsíc později roku 2008 převážel v autě zbraně, ale po půl roce ve vězení v Toledu byl propuštěn.

exkurs 2: Cesta do Guineje 

Spiknutí honorace, na barvu nepřátel nehleďte

1952, 26. června narozen Simon Mann v Aldershotu v Anglii

1953, 15. srpna narozen druhý baronet sir Mark Thatcher v Londýně

1972 Mann v armádě (Scots Guards), 

1985 Mann odešel do civilu

2003, červenec Greg Wales navrhuje změnit režim v Rovníkové Guineji, vůdce oposice v emigraci Severo Moto ustavil vládu v Madridu

2004, leden Mannův přítel sir Mark Thatcher pronajal helikoptéru pro Manna

2004, březen Mann se 64 žoldnéři zatčen v boeingu na letišti v Harare údajně na cestě do Konga jako bezpečnostní služba jistého dolu, dalších 19 s Nickem du Toitem v Rovníkové Guineji

2004, srpen Thatcher zatčen v Jižní Africe za financování pučistů

2004, září Mann odsouzen v Zimbabwe na sedm let vězení

2004, listopad v Malabu odsouzeno 11 žoldnéřů a dva domorodci za účast na přípravách puče, du Toit na 34 roky

2005, leden Thatcher se přiznal, odsouzen s podmínkou

2008, leden Mann deportován ze Zimbabwe do Rovníkové Guineje

2008, červenec odsouzen na 34 roky vězení

2009, listopad Mann s du Toitem omilostněni

2010, říjen Mann se vrací do Rovníkové Guineje jako bezpečnostní poradce diktátora Teodora Obianga

exkurs 3: Ropná Guinea na rovníku

Rovníková Guinea patřila do roku 1968 Španělsku. Za nich měla nejvyšších HDP v černé Africe (1959) a alfabetisaci. Na ploše 28 tisíc km2 žije asi 700 tisíc lidí, čtyři pětiny z nich náleží k bantuskému lidu Fang. 

Republika měla zatím jen dva vládce. Tyran Francisco Macias Nguema zruinoval hospodářství, zavřel školy a zemi uvrhl do středověku. Roku 1968 žádal Kamerun, aby za milion dolarů republiku spravoval. 

    Roku 1979 byl sesazen a popraven svým příbuzným Teodorem Obiangem Nguemou. Diktátorovým štěstím byl objev a zahájení těžby ropy roku 1997, který z jeho klanu udělal jedny z nejbohatších lidí na světě, jeho „spoluobčanů“ pravý opak. Republika vykazuje třetí největší těžbu ropy v černé Africe po Angole a Nigérii. 

    Americká ropná společnosti ExxonMobil zaměstnává tři tisíce Američanů, kteří jsou v turnusech dopravováni do Malaba přímo z Texasu. O společností Marathon a ExxonMobil dostává Obiang ročně asi na dvě miliardy dolarů. Vedle nafty se exportuje kakao, káva a dřevo. 

    Obiangova policie a milice je školená Izraelci a armáda je vybavena radarovou sítí při pobřeží, kterou také obsluhují Izraelci. Obiangovým nejnovějším hitem jsou Číňané, kde už byl sedmkrát na návštěvě.

Obiang drží systém jedné strany, v zemi po jednom státním televisním a rozhlasovém vysílači a jedno soukromé rádio vlastní presidentův syn. Diktátor tvrdívá, že dává ročně čtyři sta milionů dolarů do školství, zdravotnictví a výstavby. Země je však v klidu, cizí residenti jsou od domácího obyvatelstva v podstatě odděleni. 

    Pokus o puč jinak hlášen nebyl, na rozdíl od sousední Sâo Thomé, kde se pučovalo roku 1995, a v letech 2003 a 2009, tehdy nekrvavě a bez změn vlády. 

Jeho syn Teodorin Nguema Obiang (asi 40) je megapalyboy rozhazující petrodolary v Riu, Hollywoodu, Paříži a New Yorku. Delší dobu se tvrdívá, že otec má rakovinu prostaty. Patří mezi tvory vinící Západ ze všeho zlého: „Říká se, že ropa je prokletím afrických států. Není to pravda, prokletím je způsob, jakým se s Afrikou od otrokářství a kolonialismu do dneška zacházelo.“ (Obiang roku 2004 v Senegalu)

Revolucionář ze stanu

Pro západ bizarní kudrnatá postava v operetní uniformě, doma despota. Muammar Kaddáfí (68) byl nejdéle vládnoucím samozvancem na planetě a Libyjci ho měli plné zuby (vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu TÝDEN 9/11, tedy za života Kaddáfího). 

Muammar Kaddáfí je vůdce revoluce, nejsem president, který může odstoupit..., tohle je má země, země mých a vašich dědů, řekl minulé úterý do televise plukovník v Tripolisu. „Jsem bojovník, revolucionář ze stanů..., nakonec zemru jako mučedník,“ upřesnil o svém životě libyjský diktátor, když se vzpoura proti němu šířila. 

    Občanská válka v Libyi nemá se sociálním ani demokratisačním hnutím jako například v Tunisku nebo Egyptě nic společného. Souhrou okolností se právě na Kaddáfího hlavu sesypala konstrukce jeho moci spočívající na kontrole svobodymilovných a často samolibých kmenů spojených do jednoho státu teprve v koloniální éře. 

    Nepokoje v Kaddáfího říši vypukly 14. února v Benghází (Banghází), metropoli historické Kyrenaiky. Když byl zatčen advokát Fásí Tarbíl zastupující vězněné odpůrce režimu, demonstrovali jejich přívrženci před policejní stanicí. Tarbíl byl propuštěn, ale klidu ve městě to nepřidalo. 

Povstání beduínů

Na 17. února připadlo páté výročí krvavě potlačených demonstrací v Benghází proti Muhammadovým karikaturám v dánském listu Jylland-Posten. Kaddáfí tehdy propustil náčelníka policie a ministra vnitra. Nestačilo to. V Kyrenaice jsou posice režimu slabé a většina ropných polí je právě zde. 

    Rozprostírají se z velké části na území kmene az-Zuvája, k němuž se hlásí podle některých odhadů až šestina ze 6,5 milionů Libyjců. Šajch Faradž se postavil na stranu vzbouřenců a na západě je podpořil Akram, šajch kmene Varfalla. 

    Libye je kmenový slepec a hrozí jí podobný osud jako Somálsku. V průběhu minulého týdne se povstání šířilo na západ. Kaddáfího odpůrci mávali vlajkou monarchistické Libye (viz grafiku). Bojovalo se v Misurátě a v Tripolisu. Ve státě kontrolovaném všudypřítomnou tajnou policií byla Kaddáfího rodina zjevně na něco podobného připravena, poněvadž rychle dopravila z ciziny africké žoldnéře masakrující povstalce. 

    V zemi není zahraničních novinářů ani nezávislých pozorovatelů, takže rozsah bojů a obětí není znám. Odhady jdou od stovek až do desíti tisíc. 

Desítky tisíc zaměstnanců zahraničních firem se pokoušelo dostat ze země, námořní cestu blokovala bouře ve Středomoří. Ropné společnosti zastavily export. K režimu se obrátilo zády několik ministrů a diplomatů, ale také vojáků. Mezi nimi několik letců, kteří buď se svým stroji uletěli na Maltu, nebo se katapultovali nad pouští, aby nemuseli nalétávat nad povstalecké oblasti. 

    Velení letectva je v rukách kmene Kaddadfa, z něhož pochází Kaddáfí, vzbouřenecký kapitán letectva. Sám se pak povýšil na plukovníka a všechny vyšší hodnosti jednoduše zrušil. Ve své třídílné Zelené knize (1975) nalinkoval beztřídní, nadkmenovou, bezpartijní společnost všelidové vlády („džamáhíríja“), v níž on je „bratr-vůdce revoluce“. Velet, vládnout, myslet a soustavně provokovat, to byly Kaddáfího výsady.

Za světový pokrok

Nyní zúčtovávají s jeho revoluční stavbou všichni, jimž více než čtyřicet let tvrdě vládl. Roku 1969 v čele mladých důstojníků sesadil krále Idríse I. Jeho vnuk Idrís (54) se již nabídl, že se vlády v Libyi ujme. 

    Jeho rod stojí v čele konservativního náboženského řádu sanúsiú, kdysi postrachu evropských cestovatelů. Sanúsiové a monarchisté byli mezi prvními, které Kaddáfí zlikvidoval. Zpacifikoval kmeny a držel je v napětí proti sobě. Když byl na cestách, bral s sebou stan, několik velbloudů a do zvláštního letadla rukojmí z rodin kmenových vůdců a dával je střežit oddílem černých amazonek. 

    Šíitský svět si roku 1978 Kaddáfí znepřátelil „zmizením“ libanonského kazatele narozeného v Íránu Músy as-Sadra, vzdáleného příbuzného iráckého protiamerického vůdce Muktady as-Sadra. Na sunnitské straně, k níž patří většina Libyjců, tvrdě zatočil s mudžáhidy, kteří se po roce 1989 vraceli domů z války v Afghánistánu. 

    Kajdistickou síť bin Ládinovu Kaddáfí zničil. Zlikvidoval komunisty a vedl tažení proti imperialismu a sionismu. Od teroristy se nakonec propracoval k ropnému spojenci Západu. 

    Kaddáfí byl původně jedním z představitelů revolučního panarabského socialismu. V sedmdesátých a osmdesátých letech podporoval „pokrokové" skupiny v celém světě. Svými petrodolary financoval převraty a války v Africe (Burkina Faso, Gambie, Niger, Čad). Pomáhal novokaledonským Kanakům, socialistům na antilské Grenadě, severoirském republikánům i německým marxistickým teroristům. 

Operetní polepšení

Po střelbě z libyjské ambasády v Londýně, při níž zemřela britská policistka (1984), atentátech na americké vojáky v Berlíně (1986), na civilní americké letadlo (Lockerbie, 270 mrtvých; 1988) a francouzské (Sahara, 170 obětí; 1989) uvalily Spojené národy na Libyi hospodářské sankce (1992). 

    Disponuje-li někdo blízko Evropy takovými zásobami ropy a zemního plynu, lze všechno urovnat. Po 11. září 2001 předal Američanům své vědomosti o bojovnících džihádu a zastavil svůj nukleární program. Z Kaddáfího se stal přítel modernisující Libyi, která sice nezná žebráky v ulicích, ale trpí pod plánovanou ekonomikou. 

    Bizarní Kaddáfí však zůstal tvrdohlavou bestií. Když jeho syn Hannibal před třemi roky týral služebnictvo v ženevském hotelu Président Wilson a byl za to zadržen policií a vyfotografován, vytáhl otec do války se Švýcarskem. 

    Dal zadržet dva švýcarské občany v Libyi, stáhnout sedm miliard ze švýcarských kont, zastavil vývoz ropy. Kaddáfí navrhoval rozdělit alpskou konfederaci mezi Německo, Francii a Itálii. Došlo to tak daleko, že se mu švýcarský president omluvil. Evropa nehnula prstem. 

    Premiéra Silvia Berlusconiho, za nímž byl v Itálii čtyřikrát, naučil sexuální zábavě bunga-bunga a dostal z něho omluvu za utrpení libyjského lidu během koloniální správy, navrch pět miliard na velké stavební projekty (2008). Za to slíbil, že do Itálie nebude pouštět africké běžence. 

    Což se stalo. Zmizí-li Kaddáfí z Libye, jsou brány do Evropy opět dokořán: Italové se už teď bojí „exodu biblických rozměrů“. 

exkurs 1: Kaddáfího velká rodina

Diktátor pochází z kmene Kaddadfa, který žije kolem Sirtu a na jehož území se těží ropa a zemní plyn. Není velký, ale patří tak mezi nejmocnější z asi dvaceti větších kmenových svazů. 

Muammar Kaddáfí (68) uznal za své sedm synů a jednu dceru. Dvě děti adoptoval. O velikosti rodinného majetku se pouze spekuluje. Nejstarší Muhammad al-Kaddáfí (40) je předsedou olympijského výboru a generálním ředitelem státní poštovní a telekomunikační společnosti. Je jediným synem první Kaddáfího ženy Fátimy, s níž se rozvedl už po půl roce manželství.

Sajf al-islám (38) je nejstarší z dětí s druhou manželkou Sáfijí Farkašovou, zdravotní sestrou z Mostaru. Studoval architekturu a v Londýně ekonomiku, často pobývá ve Vídni a mezi rakouskými politiky a podnikateli má dobré kontakty; stýkal se s Jörgem Haiderem. Vystupuje jako otcův nástupce. 

As-Sáadí (37) studoval vojenství a vede fotbalový svaz. V letech 2003-2006 se pokoušel kopat ve třech teamech italské první lize, nastoupil jen dvakrát a nikdy neodehrál celý poločas. 

Mutasim-billáh (35) je otcův bezpečnostní poradce s vlastní agenturou. Velmi slavný je Hannibal (34), ředitel státní přepravní společnosti provozující mimo jiné v zahraničí ropná zařízení. Proslul několika násilnickými aférami v Evropě. Roku 2005 byl ve Francii za to, že nafackoval své nastávající Alině, odsouzen s podmínkou na čtyři měsíce vězení. 

Chámis (31) byl vyškolen v Rusku a velí speciální jednotce a nyní žoldnéřům. Nejmladší Sajf al-Arab (28) je zapsán na mnichovské technice a studuje noční život bavorské metropole. 

Dcera Ajša (33), libyjská „Claudia Schifferová“, je právnička, manželka otcova synovce. Jméno má po plukovníkově matce. Patřila do teamu obhájců Saddáma Husajna. Adoptivní dcera Haná zahynula při americkém bombardování Tripolisu roku 1986, naopak adoptivní syn Mílád mu prý tehdy zachránil život. 

Do rodiny svým způsobem patří ukrajinská zdravotní sestra a vdova Halyna Kolotnycká (38), která od roku 2001 Kaddáfího provází na zahraničních cestách; její dcera Teťjana (20) studuje v Kyjevě. 

exkurs 2: Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje

Kaddáfího odkvétající zelený vynález se rodil ve vojenské puči roku 1969. Z kapitána letectva, který sesadil krále, se stal služebně nejstarší diktátor Afriky a na planetě. Vládne ropné říši, která je dnes na 18. místě exportního žebříčku, ale na 9. ověřených zásob; některé odhady ovšem praví, že Libye má vůbec nejvíce ropných zásob. 

z historie:

Staří Heléni nazývali Libyí Afriku bez Egypta. Kolonizovali východní část libyjského pobřeží (Kýréné, 7. století př. n. l.), západ ovládli Foiníčané (Punové; 9. století př. n. l.); poté od roku 146, resp. 74 př. n. l. součástí římské říše. Původními obyvateli byli Berbeři.

642-647 oblast dobytá Araby.

1551 Turci obsadili Tarábulus, tradiční piraterie neomezována.

1801-1805 a 1815 válka USA s pirátskou dynastií Karamanlí.

1835 Turci zlikvidovali klan Karamanlíů.

1837 založeno společenství sanúsíú (podobně puristické jako saúdští vahhábité); ovládlo vnitrozemí Kyrenaiky a Fezzánu. Idrís, vnuk zakladatele Muhammada ibn Alího as-Sanúsího („Velký sanúsí“), se stal prvním a posledním libyjským králem (1951-1969).

1911 italsko-turecká válka, vyhlášeny kolonie Tripolitanie a Kyrenaika (Cirenaica), Fezzán samostatný

1943-1951 Tripolitanie a Kyrenaika pod britskou, Fezzán pod francouzskou správou.

1947 Itálie se zřekla kolonií, země formálně pod správou OSN.

1951 OSN vyhlásila federativní Libyjské království s dědičným vládcem Idrísem I.

1955 zkušební vrty (1959 objevena ropa, od 1963 vývoz).

1969 převrat v Banghází, vyhlášena Libyjská arabská republika (od 1. září 1977 džamáhíríje).

1986, duben Američané bombardují Tarábulus a Banghází

1992-2003 mezinárodní sankce

2006 usmíření se Spojenými státy

Libye: Na ploše 1,8 milionu km2 žije 6,5 milionů obyvatel, z nichž třetina je mladší 14 let. Velká část Libyjců má berberské kořeny, ale jen asi pětina z nich berbersky hovoří (tamazight). Úředním jazykem je arabština. 

Svět americký

 

Kazatel v Bílém domě

 

Jako president neměl štěstí, nebo si po něm šlapal. I na pensi mluvil devadesátiletý Jimmy Carter do politiky a planetu zbavil jedné ošklivé choroby.

 

Třicet let je z Bílého domu a stále ve formě. Na konci ledna 2011 Jimmy Carter v jednom ze svých kázání v nedělní škole Baptistické církve Maranatha u rodné vsi Plains v Georgii o egyptském presidentovi Mubárakovi prohlásil, že ho má rád, ale že by už měl odejít. 

To si tehdy Barack Obama, často ke Carterovi připodobňován, ještě říci neodvážil, ačkoli Mubárakovy dny v čele říše na Nilu byly zjevně rozjíždějícími se protivládními nepokoji spočteny. 

Carter viděl i za roh. Dobře zná Mubárakova zástupce a šéfa tajné služby Umara Sulajmána, řekl místním novinám: „Chci-li vědět, co se děje na Předním východu, zeptám se Sulajmána. Co vím, měl dosud vždy pravdu.“ 

V únoru generál Sulajmán z posice vicepresidenta oznámil Mubárakovu resignaci a sám se na další vojenské správě země nepodílel. Následujícího roku zemřel po infarktu v Clevelandu ve Spojených státech a doma byl pohřben se všemi vojenskými poctami.

To Jimmy Carter dostal od republikánů ještě za života nálepku nejméně úspěšného presidenta posledního století. Gerald Ford, kterého roku 1976 ve volbách porazil, mu o čtyři roky později, kdy se Carter snažil svůj úřad obhájit, jedovatě vzkázal: „Být expresidentem je dobrý život. Doporučuji to presidentu Carterovi v co nejbližším termínu.“ 

Bilance jižanského demokrata v Latinské Americe, v jednání se Sověty i maoistickými Číňany, fiasko v Íránu a ve věci zbrojení však ve srovnání s předešlými a následujícími republikány až tak ostudně nevyznívá. Carter byl jediným z presidentů, který dokázal zprostředkovat mír mezi Araby a Židy (1978): všechny pozdější pokusy zůstaly na půl cesty, nebo skončily blamáží.

Burákový Jimmy

V květnu 1971 změřil reportér magazínu Time, že projet předepsanou padesátkou Carterovu rodnou vesnici Plains se 683 obyvateli (dnes jich je o šedesát méně), potrvá minutu 43 vteřiny. V té době byl Carter čerstvým guvernérem státu Georgia. 

V této obci pravidelně kázal až do svých devadesáti let a na jeho nedělní školy se sjížděli lidé z daleka. Carterové tam jako pěstitelé bavlny a obchodníci žili přes 150 let. Jimmy byl první z nich, který uzavřel středoškolské vzdělání. „Podepsal“ do námořnictva, kde sloužil sedm let, z velké části na ponorkách. Otec rozšířil plantáže o pěstování buráků a když roku 1953 zemřel, vrátil se syn k farmářství, což se mu dařilo. 

S Rosalynn Smithovou (83), kterou znal od dětství ze sousedství, žije v manželství dodnes. Dělala rodinnou účetní a jezdila s Carterem po baptistických misionářských cestách. V Bílém domě brala účast i na zasedáních vlády; pokud chyběl vicepresident Walter Mondale (83), seděla na jeho místě.

Přes členství ve správních radách nemocnice, školy a diákonství v baptistické církvi se dostal Carter do politiky. V roce se 1962 se ucházel o senátorské místo v georgijském parlamentu za Demokratickou stranu a postavil se na stranu černochů. 

Nový Jižan

Svůj vzor měl v dědovi ze strany matky Lilliany, který chodíval do hotelu pro obědy a dával je svým černým zaměstnancům, poněvadž oni do podniku nesměli. V presidentských volbách mu později dalo hlas přes osmdesát procent černých Američanů. Zato domácím bílým se nelíbilo, že brojil proti vylučování černochů z baptistické církve a že se nijak neangažoval v jejich úsilí za udržení starých rasových pořádků. 

O guvernérské místo se poprvé ucházel roku 1966, ale propadl už v primárkách. Čtyři roky na to s pomocí černošských hlasů porazil republikánskou televisní hlasatelskou hvězdu z Atlanty Hala Suita. Ve Washingtonu o něm hovořili jako o panu neznámém („Jimmy Who“), pěstiteli buráků a představiteli „nového Jihu“. 

Dráždíval washingtonskou elitu srovnáváním se s Georgem Washingtonem v tom, že také nikdy nelže. Myslel přitom spíše na Henryho Kissingera, Nixonova a Fordova ministra zahraničí. 

Jako 76. guvernér Georgie omezil byrokracii a rozpočet roku 1975 vykazoval velký přebytek, aniž by zvyšoval daňovou zátěž. Výrazně snížil státní byrokracii zrušením různých rad, komisí a úřadů, jejichž pravomoce se překrývaly. S takovým cílem šel později i do presidentských voleb, když sliboval, že zruší 1700 z 1900 federálních institucí (to se mu nepodařilo). 

Býval v domácí politice označován za demokrata, který často mluví a myslí republikánsky. Jednoznačně hovořil o jižanském rasismu, o tom, že je konec diskriminace. 

V Georgii nelze být guvernérem dvakrát po sobě a Carter nechtěl zůstat jen Jižanem. 

Ve zlých časech

Za těžkými vahami Demokratické strany Edwardem Kennedym, Georgem Wallacem, nebo Hubertem Humphreyem dlouho v kampani zaostával, ale vítězství tandemu Jimmy Carter-Walter Mondale na podzim 1976 ve finále nad zednářským velmistrem a republikánem Geraldem Fordem bylo výrazné; Carterovi bylo 52 let. 

Spojené státy se právě propadaly do nejhorší ekonomické situace od konce světové války, rostla nezaměstnanost. Kulminovala sovětská expanse, Kubánci intervenovali v Angole a Etiopii, v Číně se po Kissingerově pošťouchnutí opatrně rozjížděly reformy Teng Siao-pchinga. Carterovým současníkem v úřadu hlavy komunistů byl po Maově smrti roku 1976 Chua Kuo-feng, velkým šéfem však byl předseda vojenské komise předsednictva ústředního výboru partaje Teng. Při návštěvě Ameriky v únoru 1979 krátce po plné normalisaci vztahů Spojené státy - komunistická Čína "dostal" maoistického pohlavára měřícího 150 centimetrů kovbojský klobouk darovaný jezdci na rodeu v Simontonu u texaského Houstonu . Viditelně potěšený Teng se v něm usmíval i v relaci odvysílané doma v Číně... 

V Latinské Americe vládly většinou vojenské režimy, v Evropě sociální demokraté začali v rozpočtech užívat více rozumu a méně ideologie a na jihu Afriky rostl tlak na bílé režimy. 

Carter byl prvním presidentem z amerického Jihu od roku 1849. Demokraté ovládali kongres a také po „půlkových“ volbách na podzim 1978 udrželi většinu (budoucí president Bill Clinton byl tehdy zvolen ve svých 32 letech guvernérem v Arkansasu, nejmladším v historii). 

O vánocích 1978 oznámil, že navázal diplomatické styky s komunistickou Čínou a že američtí vojáci odejdou z Tchaj-wanu. Jako řadu dalších usmiřování po světě to dojednal Carterův bezpečnostní poradce Zbigniew Brzezinski (dnes 82). 

Nevyzpytatelný

Republikán Barry Goldwater, senátor z Arizony, iniciativu tehdy ocejchoval jako „největší zhovadilost, jako kdy president Spojených států udělal“. Republikán Henry Kissinger (87), vlastní strůjce sbližování s rudou Čínou za Nixona, však byl nadšen…

Méně ovšem z pacifistické politiky Carterovy, z jeho nechuti pokračovat v klasickém a jaderném vyzbrojování (propagoval omezení obchodů se zbraněmi, ne neutronovým bombám roku 1978, jejichž výrobu obnovil Ronald Reagan, s Brežněvem podepsal ve Vídni v červnu 1979, půl roku před vpádem do Afghánistánu, dohodu SALT II) a mimo jiné modernisaci letectva (ne nadzvukovým bombardérům B-1). Přesto souhlasil později s vládní zakázkou na nové rakety a na křižující střely. 

V Africe se postavil na stranu černochů proti bělošským státům (Jižní Afrika, Rhodesie). Podporoval však také řadu diktátorů po světě jako filipínského Fernanda Marcose, latinské despoty, pákistánce Zijául Haqa, držel se Saúdů, věřil tomu, že jugoslávský vládce Tito „věří na lidská práva” a byl později nadšen z inteligence, informovanosti Kim Čong-ila: „Nevidím důvod, proč jsou (Severokorejci) pokládáni za prokletý národ.”

Ani Nicolae Ceauşescu mu nepřišel divný, ani Manuel Noriega v Panamě.

Carterovi se proto často dostávalo přízviska „nevypočitatelný” a hodně se o to zasloužilo jeho obojaké chování ve válce o Ogaden, když se režim Siada Berrého s příslibem americké podpory pustil do Etiopijců ovládaných tehdy koministy a obsadil velkou část Ogadenu (1977): Etiopijci získali od Sovětského svazu velkou podporu, zatímco Somálci od Američanů žádnou a válku prohráli. 

Jižanský president měl při tom zajímavé vise, které se začaly naplňovat až dlouho po jeho úřadování. Usiloval o přeorientování průmyslu z uhlí na ropu a její spotřebu chtěl do deseti let snížit na 65 procent roku 1977. Do roku 2000 měly Spojené státy získávat pětinu proudu ze solární energie. 

Velké snížení závislosti na předněvýchodní ropě (plán odstartovaný Georgem Bushem ml. a uskutečněný Obamou) chtěl snižovat domácí těžbou a například ropovodem z Aljašky do Kalifornie a Texasu (za vlády Bushe a Obamy politicky neproveditelné). Roku 1979 nařídil omezit teplotu chlazení a vytápění ve federálních vládních budovách na rozmezí 25,5°C (78°F) v létě a 18,3°C (65 F°) v zimě. 

Billygate

NATO se tehdy rozhádalo jako nikdy předtím a obecně se hovořilo o krisi paktu. Zmateni z jeho mírotvorné politiky byli na Předním východě obě strany židovsko-arabského klání, evropští spojenci s nedůvěrou hleděli na vyjednávání s Rusy o nukleárním odzbrojení. 

Mnohem později si svět vzpomene při vyslovení jména Jimmy Carter na Baracka Obamu…

Svérázným „washingtonským“ problémem byl Carterův mladší bratr Billy. V Plains měl autosprávkárnu, kterou po jeho smrti roku 1988 rodáci proměnili v museum. Dokázal denně vykouřit stovku cigaret, „ztrestat“ padesát plechovek piva a hrozným způsobem dělat do politiky („Polidštil jsem opět image rodiny”). 

Jezdil po společenských akcích, dával si platit za projevy a v době, kdy se vztahy s libyjským diktátorem Muammarem Kaddáfím přiostřily, se stal jeho americkým lobbyistou („Je to nejsvobodnější země, kam jsem kdy jel“). 

Za 220 tisíc dolarů měl dostat z Američanů osm nákladních letounů C-130, které Kaddáfí zaplatil, ale bratrova vláda odmítla vyexpedovat. Jimmy Carter se snažil skandál ututlat, a tak se z něho ve volebním roce 1980 stala Billygate. 

Perský nekrolog

Americe se zrovna nedařilo.  V roce 1979 bylo ve Státech sedm milionů nezaměstnaných, inflace stála na deseti procentech. Dohody z Camp Davidu byly chápány jako ne příliš zářný pokus Ameriky vylepšit pošramocený obličej vůdčího státu západu. Na druhou stranu i tehdy souhlasili Saúdští Arabové s intensivnějším pumpováním ropy na světové trhy (fenomen Čína se teprve rodil, ale nižší příjmy z ropy měly dostat do kolen ajatolláhy), za což dostal ultrakonservativní režim od Carterovy vlády další moderní zbraně.

Osudové pro Cartera však byly události v Íránu a s nimi související sovětská okupace Afghánistánu. V únoru 1979 uprchl před revolucí ajatolláhů z Teheránu šáh Mohammad Rezá Pahlaví. V listopadu se studenti zmocnili amerického velvyslanectví a chtěli vyměnit jeho personál za šáha, který byl tehdy v New Yorku na klinice. 

O vánocích 1979 v obavě z americké expanse do Afghánistánu vpadly do země sovětské tanky. Jimmy Carter pokoušející s Leonidem Brežněvem navodit atmosféru spolupráce se zmohl jen na vyhlášení bojkotu letních olympijských her v Moskvě. Z velkých národů ho však poslechli jen Japonci a Němci. 

V dubnu 1980 se pokoušelo americké komando rukojmí osvobodit, ale akce skončila žalostně haváriemi letounů v poušti. Šáh se dostal přes Panamu do Káhiry, kde v červenci 1980 zemřel. Po zprostředkování alžírské vlády uvolnili Američané zmrazený íránský majetek a dvacet minut po skončení inaugurace Ronalda Reagana v lednu bylo oznámeno, že padesátka rukojmí je na cestě z Teheránu. 

Z vlády Ruholláha Chomejního (zemřel roku 1989 několik měsíců pod vyklizení Afghánistánu Rusy) v islámském státu brzy vyrostla brutálnější diktatura než šáhova.

To už Carter presidentem nebyl a pod vítězství ve studené válce jsou podepsána jména republikánů Reagana a George Bushe staršího. 

Válka s červy

Carter se do politiky vrátil zadními vrátky. Zprostředkovával ve sporech v Panamě (1989), v Nikaraguy a Haiti (1990), ve Venezuele (2004), působil v Bosně, Palestině; v knize „Palestina: mír, nikoli apartheid“ dělá z Izraelců hlavní viníky palestinského konfliktu (ve své volební kampani se ovšem o hlasy amerických Židů ucházel velmi silně: „Přežití Izraele není politickou záležitostí, je to morální příkaz”). 

Po Camp Davidu (1978) však američtí Židé Cartera opustili, neboť tušili, že bude pokračovat ve sbližování s Araby. I zde je slyšet o třicet let později vyslovovat jméno Barack Obama.

V mnoha případech se mu předhazovalo, že se neobjektivně klonil na stranu protiamerických a protidemokratických politiků (tak Daniel Ortega, Hugo Chávez).

Roku 2011 dozoroval regulernost referenda o nezávislosti v ropným bohatstvím zaneřáděném mnohanárodním Jižním Súdánu, v roce 2015 ze zdravotních důvodů se svou neúnavnou pozorovatelskou činností s cestováním po celém světě skončil.

Stranil levicovým politikům. Přitom po setkání s Brežněvem ve Vídni v červnu 1979 nad podpisem odzbrojovací dohody SALT 2 prohlásil, že mu stačilo dvacet minut k tomu, aby pochopil komunistickou morálku: „Ti chlapi opravdu dokáží lhát člověku do očí.“ I tohle se odehraje za Baracka Obamy znovu.

Roku 1994 použil staršího pozvání diktátora Kim Ir-sena a krátce před jeho smrtí navštívil Pchjongjang („je to vitální, inteligentní, překvapivě dobře informovaný muž“). Roku 2010 poznal i Kimova syna Čong-ila, který zemřel v prosinci 2011. 

V éře přísného embarga a vlády Bushových neokonservativců byl na Kubě a setkal se i s Fidelem Castrem (2002). Norský výbor roku 2002 zdůvodnil své rozhodnutí udělit Carterovi Nobelovu cenu míru slovy sociálního demokrata Gunnara Bergea: „Je to kopnutí do nohy všem, kdo sledují stejnou linii jako (oficiální) Spojené státy.“ 

Politická a humanitární nadace „Carterovo středisko“ v Atlantě dosáhla pozoruhodného úspěchu. Choroba guinejského červa s vědeckým jménem dracunculus medinensis („dráček z Medíny“) je první parasitní nemoc, která byla vyhlazena a první, která podlehla prostou změnou chování postižených mezi Sahelem po Indii, tedy žádným očkováním nebo léčbou. 

Hrůzný červ, který se do těla dostane s vodou a tam rok putuje a doroste délky až 120 centimetrů, aby se pak někudy prokousal ven, třeba i očima, se může množit jen v lidském těle. 

Kdo by hodnotil Jimmyho Cartera příkřeji, než je historicky nutné, měl by se rozpomenout, jak úplně vedle byla druhá strana světové barikády. Začátkem roku 1980 šéf francouzských komunistů Georges Marchais (zemřel roku 1997) podepsal v Moskvě s Brežněvem komuniké, kde se na adresu Američanů říkalo: „Nejdůležitější skutečností současné světové situace je změna rovnováhy sil. Je to mohutná podpora rozvoje třídního boje ve světě.“

 

exkurs: James Earl „Jimmy“ Carter Jr.

 

Farmář James Earl Carter měl se zdravotní sestrou Lillian Gordyovou čtyři děti, Jimmy byl nestarší. Mladší bratr Billy († 1988) byl hospodský typ, jejich sestry Gloria († 1990) se provdala za farmáře a Ruth († 1983) se věnovala léčitelství.

 

1924, 1. října narozen v Plains jižně od Columbusu v Georgii

1946 ukončil námořní akademii, svatba s Rosalynn Smithovou

1953 opustil námořnictvo, plantážníkem

1971 76. guvernérem Georgie

1977-1981 39. presidentem Spojených států

1977 dohoda s Omarem Torrijosem o předání Panamského průplavu do konce roku 2000

1978, září dohoda v Camp Davidu, cesta k egyptsko-izraelskému míru

1978-1979 revoluce ajatolláhů

1978 dohoda s maoisty, vyklizení Tchaj-wanu

1979 diplomatické styky s maoistickou Čínou

1979 SALT II, červen ve Vídni

1979, 4. listopadu-1981, 20. ledna rukojmí v Teheránu (444 dnů v zajetí)

1979, vánoce Sověti v Afghánistánu (do února 1989)

1980 bojkot moskevské olympiády

1982 založeno v Atlantě „Carter Center“, nadace lidských práv vedená Rosalynn Carterovou

2002 setkání s Fidelem Castrem a Nobelova cena míru

2011 vyhlazena dracontiasis, choroba z guinejského červa

2015 k rakovinovému ložisku na játrech nalezen nádor na mozku a Carter podstoupil v srpnu chemotherapii (90)

Jimmy a Rosalynn mají syny Johna Williama „Jacka“ (63), Jamese Earla „Chipa“ Cartera III (60), investičního bankéře, který se roku 2006 pokoušel dostat do nevadského senátu, podnikatele v Georgii Donnela Jeffreyho „Jeffa“ (58) a dceru Amy Lynn (43), mírovou aktivistku.

Vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu TÝDEN 07/11; aktualisováno

 

 

 

Ostrostřelec Bushovy vlády

 

Dick Cheney (68) se podílel se na plánování čtyř amerických válek, vyzná se v tajemstvích ropné branže a zůstává jednou z opor neokonservatismu. Šel do pense, nikoli však z politiky.

 

Tvrďák a jako všichni politici jeho generace přesvědčený o tom, že Američané dokáží exportem demokracie planetu změnit ke své podobě. Jako svého času politicky nejvýše postavený vyznavač neokonservativismu věří tomu, že takový vývozní artikl je posláním Ameriky. 

Když Dick Cheney opouštěl v lednu 2009 vicepresidentský úřad, všichni o něm říkali, že měl na americkou politiku ze všech svých předchůdců největší vliv. Opředl Bílý dům s presidentem Georgem Bushem mladším sítí politických a hospodářských zájmů, které dokázal prosadit nebo alespoň významně ovlivnit. Byl pravým opakem výroku prvního z amerických vicepresidentů Johna Adamse (1789-1797), který měl svůj úřad za „nejnevýznamnější, jaký byl vynalezen“. 

Je pokládán za nejvlivnějšího konservativce a jeho novému rozletu pravděpodobně brání jeho choré srdce. Kdysi silný kuřák zažil už několik infarktů, operací a předloni lékaři navrhovali transplantaci. V lednu 2009 se na Obamově inauguraci objevil na vozíku. 

Kníže Bílého domu

Politické ostruhy získal jako šéf teamu Geralda Forda, pak whip ve sněmovně representantů. Ministrem obrany se stal, když Bushovi staršímu neprošel senátor John Tower. Snesl s Colinem Powellem, který v listopadu 1990 o vztahu řekl: „Žádná soutěživost mezi námi není. Pracuji pro něj. Je to můj boss. Jsem jeho poradce. Tečka.“

Jako kongresman byl 1986 proti sankcím vůči RSA, neboť nefungují, ale vůči Panamě a Iráku tohle kriterium neuplatňoval. 

V dubnu 1994 Cheney vysvětloval, že okupace Iráku po operaci Pouštní štít 17. ledna 1991 (bis 27. února) by nebyl dobrý počin, neboť by vedl k chaosu. Irák a Panamu pokládal za vzorové akce k záchraně demokracie. 

Ve východní Evropě viděl ohniska sociálních nepokojů a politických nejistot, chtěl více podpory NATO pro východní Evropu jako základ evropské bezpečnosti. Přesto snížil armádní počty z 2,2 milionů mužů roku 1989 na 1,8 milionu roku 1993, rozpočet z 291 miliard na 270. 

Předvídal v říjnu 1990, že Gorbačov dlouho v Moskvě nevydrží. Dosáhl ale jeho a Ševardnadzeovy podpory pro irácké tažení. 

Saúdy v srpnu 1990 přemluvil ke zřízení amerických (ale také egyptských) základen v zemi se svatými místy islámu, ale tím přilil oleje do ohýnku vznikajícího džihádu. 

Po 11. září se podílel na formulaci války s terorismem, nicméně o vpádu do Afghánistánu a Iráku hovořil už předtím. Prosazoval ostrou linii a obviňoval Iráčany z přípravy na válku na základě chabých nebo smyšlených důkazů o spojení Husajna s kajdisty. Srov. aféru Plameová a Wilson a Lewis Libby. Soustavně obcházel CIA, a zdařilo se mu významným způsobem přispět k atmosféře předválečné hysterie. 

Podporoval nasazení armády ve válce s teroristy doma (2002) a zostřené výslechové metody (nikoli ovšem se zveřejňováním výpovědí). 

Odmítal zpřístupňovat dokumenty Federální skupiny pro rozvoj energetické politiky (NEPDG neboli Energy Task Force), kde zasedali mimo jiné lidé z Enronu. Za scénou jako vicepresident ovlivňoval profosilní energetickou a ekologickou politiku. Business vždy upřednostňoval před ekologií. 

Washingtonský jestřáb

Demokraté Cheneye pokládali za fosilii už roku 2000. V rodině vzorného konservativce však plynul život liberálně. Zatímco dcera Elizabeth (45) z něho udělala šestinásobného dědečka, její sestra Mary (41), zapálená republikánka, svou homosexualitu neskrývala a od roku 1992 žije se svou družkou Heather Poeovou u Washingtonu; mají společně syna a dceru. 

Manželé Lynne a Dick Cheneyovi, kteří se poznali na střední škole, při všech příležitostech odpovídali na otázku, jako se lesbickou lásku a mateřství své dcery dívají slovy: „K soukromému životu svých dětí se nevyjadřujeme, stejně jako to nedělají ony.“ Sám během volební kampaně roku 2004 říkal: „Proti homosexuálním soužitím nejsem, ale každý stát Unie by měl rozhodnout po svém.“ 

Dick Cheney byl asistentem politiků, politikem, podnikatelem, ale kariéru dotáhnout až na vrchol odmítal. Také do boje o vicepresidentské místo roku 2000 vytáhl, až Bushovu nabídku odmítla Cheneyho manželka Lynne (69), akademicky vzdělaná literátka a v republikánských kruzích vážená. 

Presidentem Spojených států byl za Bushe dvakrát: v červnu 2002 přes poledne a v červenci 2007 na 2,5 hodiny. V obou případech byl George Bush mladší u lékařů. 

S Bushem měl v posledních dvou letech neshody. Roku 2000 Bush řekl: „Nevybral jsem si Cheneyho pro tři hlasy, které má (wyoming) mezi elektory. Důvěřoval jsem jeho znalostem, stejně jako jeho ženě Lynne při vzdělávací reformě. 

Chlad přišel s odchodem Donalda Rumsfelda roku 2006 a Cheneymu se nelíbilo, že svého Libbyho nechal Bush napospas soudům. Cheney se nikdy nehodlal omlouvat, Bush byl konciliantnější. Cheney držel až do konce, i když od Bushe odešli úplně všichni z pevného neokonservativního jádra: roku 2007 odešel Paul Wolfowitz a Karl Rove. Úspěšnost neokonservativní politiky tehdy zpochybnili i lidé jako Perle, Fukuyama etc. 

Soudilo se tehdy, že Bush nechce mít po svém boku člověka, který by na jeho zádech dělal později presidentskou volební kampaň. 

S mroží pověstí

Cheney nechtěl nikdy výše, roku 2008 odmítl nastoupit do presidentských primárek. Roku 1995 řekl, že nechce do kampaní vytahovat rodinu. 

Cheney zůstal na obrazovkách, kde komentuje politiku, Bush se omezil na sepsání pamětí, kde mimo jiné vyjevil, že se rozmýšlel, zda chce jít s Cheneyem po bodu do druhého volebního období. 

Mezi nejprominentnějšími republikány je nadále oblíben, soustavně kritisuje Obamu, od Tea Party se distancuje. Zastupuje ho agentura Harryho Walkera (HWA), kde také Mušaraf, al-Barádaí, Clinton a Gore, Annan, Bono etc.

Ve všech svých funkcích proslul nekompromisností, až brutální přímočarostí, také zákulisními pletichami a nepřístupností. Svou práci neopouštěl ani na chvíli a nespoléhal na nikoho. V mladších letech prokázal budoucí válečník trochu jinou kvalitu – jak řešit problémy nepřímočaře. Povolávacímu rozkazu do vietnamské války se dokázal vyhnout několika odklady až do svých 26 let, kdy už povolán být nemohl. 

Jeden z členů vicepresidentova teamu v březnu 2007, v době, kdy už měl zenit slávy za sebou, reportérovi časopisu Time odhalil pracovní klima kolem Cheneyho: Jediná věc, kterou pro něho můžete udělat, je dát mu informaci, kterou ještě nezná. Vaše analytické schopnosti a úsudek nepotřebuje; ty už má.“

Doma mezi svými býval často duchem nepřítomen a nedal se nijak rodinou vyrušovat. Dcery mu pak říkali „Mroži“, prý jako onen tlustokožec ležící na skále v Arktidě.

Nicméně respekt si získával velmi tvrdě. Když začínal jako ministr obrany, krotil generály navyklé na velkou svobodu vyjadřovací. V září 1990 vyhodil velitele letectva Michaela Dugana za „slabý úsudek v citlivé době“, neboť si před novináři pustil na špacír ústa o chystaných vládních záměrech vlády v Iráku. 

Tvrdě na vojáky

Snižoval vládní rozpočet resortu i armádní stavy a v tom podporoval i jako vicepresident ministra Donalda Rumsfelda. Jako kongresman byl například proti zřízení ministerstva školství, neboť by to znamenalo nárůst výdajů.

Jako ministr obrany ve vládě George Bushe staršího (1989-1993) s předsedou náčelníků genštábů jednotlivých zbraní amerického vojska Colinem Powellem naplánoval invasi do Panamy, aby umlčeli generála Manuela Noriegu, vlivného zvlčilého vládce zemičky na průplavu a kontrolujícího drogový busines i operace CIA v oblasti. 

Ve vládě Bushova syna se oba znovu sešli: Cheney jako vicepresident, Powell jako ministr zahraničí. Opět spolu plánovali tažení, tentokrát proti Iráku Saddáma Husajna (březen 2003). Cheney měl s zámořskými výsadky zkušenosti. Roku 1990 přesvědčil saúdského krále Fahda, aby povolil na svém území americké vojenské základny, odkud by se vedla válka na osvobození Kuvajtu obsazeného Iráčany. 

Tak trochu se tím Cheney „zasloužil“ o radikalisaci protizápadních muslimů, kteří spatřovali ve vojácích nevěřící křižáky obsazující svatá místa islámu. Američané v království dráždili mudžáhidy, kteří se shromáždili kolem Kajdy, organisace Usámy bin Ládina. 

Tři války zažil Cheney jako úspěšné, čtvrtá, somálské tažení na zastavení občanské války pod hlavičkou Spojených národů, byla fiaskem a Američané se za následujícího presidenta Billa Clintona stáhli (1993). 

Naftařské vise

Za vlády Clintonových demokratů exceloval Cheney v naftařské branži. Už jako poslanec za Wyoming se vždy stavěl na stranu uhelné a ropné lobby. V letech 1995-2000 byl předsedou představenstva a výkonným ředitelem společnosti Halliburton poskytující těžařským firmám techniku a zázemí, stejně jako rozsáhlé stavební kapacity. Jeho jméno a vynikající kontakty mu otevíraly dveře po světě a podílel se na rozvíjení projektů, které ještě trpělivě čekají na své naplnění. 

Patří mezi ně ropovod AMBO z Bulharska do Albánie a Halliburton mimo jiné na jeho zajištění postavil pro vládu v Kosovu Camp Bondsteel, největší americkou vojenskou základnu v Evropě po Ramsteinu. Na plánech argentinské firmy Bridas postavit plynovod ze Střední Asii do Pákistánu a Indie se přiživila kalifornská těžařská firma Unocal mimo jiné s KBR, tehdy dceřinou společností Halliburtonu – a pochopitelně i Taliban, jehož souhlas jako vládců Afghánistánu od roku 1996 bylo zapotřebí (srov. pod Čína a svět islámu v.). 

Možná i nyní po letech, když loni v prosinci se vlády Turkmenistánu, Afghánistánu, Pákistánu a Indie dohodly na stavbě plynovodu TAPI a s talibové mají opět příležitost dostat se po neúspěšné válce k moci. 

Mezi poradci Unocalu tehdy byl Paštun Hamíd Karzaj, kterého roku 2002 dosadili Američané za kábulského presidenta, a muslim mezi neokonservativci, Paštun Zalmaj Chalílzád (dnes 59), který pracoval pro ministerstvo obrany už za Ronalda Reagana a za presidenta Bushe mladšího se stal velvyslancem v Afghánistánu a Iráku. 

Cheney v éře Halliburtonu zastával ryze obchodní stanoviska. Tak roku 1995 obchodovala firma mimo jiné s plk. Kaddáfím (za což zaplatila pokutu) a roku 1999 se na kongresu oborové Světové petrolejářské rady domáhal zrušení hospodářských sankcí vůči Íránu, aby se jeho firma dostala k zakázkám. Později svůj postoj jen malounko pootočil: když ne my, tak ostatní také ne a prosazoval rozšíření sankcí i na evropské společnosti...

Haliburtonovská minulost stíhá Cheneyho dodnes. V prosinci 2010 se firma za 250 milionů dolarů mimosoudně vyrovnala s nigerijskou vládou, která z podnětu své protikorupční komise obvinila Dicka Cheneyho a další bývalé činovníky Halliburtonu z korupce kolem stavby zkapalňovacího zařízení na jihu země po roce 1995. 

Roku 2009 koncern s jednou svou dceřinou společností vyrovnal obvinění bursovní dozorčí komise (SEC) a americké vlády v podobném případu za 579 milionů dolarů. Celkové zakázky Halliburtonu v Nigérii ovšem činí šest miliard dolarů.

Neústupný střelec

Halliburton získával v Iráku vedle Bechtelu velké vládní zakázky při obnovování těžby ropy v zemi, na dodávky paliva pro armádu, stavby základen a jejich zásobování. Cheney obvinění, že v tom měl prsty, dodnes odmítá. Časopis Time měl ale roku 2004 k disposici email potvrzující, že Halliburton měl přiklepnuty zakázky na obnovu těžby irácké ropy stavebním odborem armády už před invasí. Firma ostatně obchodovala s iráckou ropou už za Cheneyho ředitelování a podnikala i v dalších nedemokratických státech. Během svého ředitelování z ní udělal největší servisní naftařský podnik na světě. 

Cheney stál za svým a nikdy se nikomu neomluvil, ani nepřipustil, že by to mohlo být jinak. Dokonce ani ve velice osobní události. V únoru 2006 byl v Texasu hostem rančerky Anne Armstrongové na lovu křepelek. Místo ptáka trefil váženého právníka a multimilionáře Harryho Wittingtona (dnes 82), jednoho z republikánských pilířů v Austinu, přítele rodiny Bushe mladšího, Jamese Bakera, Karla Rovea. 

Postřelený má několik broků dodnes v těle, ale nikdy se k otázce viny na incidentu nevyjádřil. Zůstalo u toho, že se připletl do dráhy střelby a také u toho, že několik dnů po štěstí v neštěstí se s manželkou omlouvali vicepresidentu Spojených států za to, že mu způsobili nepříjemnosti, ale že doufají, že Cheney bude dál jezdit do Texasu. 

„Texaský střelec“ se ke své trefě a vině nevyjádřil. Kdekdo se mu vysmíval, televisní baviči měli excelentní námět. Méně legrační byla aféra agentky CIA Plameové a jejího manžela, diplomata Wilsona, který dostal za úkol zjistit, jak to je se zvěstmi, že irácký diktátor Saddám Husajn si opatřuje uranovou rudu v Nigeru. Cheneymu informace, jak se ukázalo, smyšlená, měla posloužit na podporu oprávněnosti iráckého tažení. 

Když Wilson zjistil, že to byl výmysl a nahlas to zdůrazňoval, provalilo se, že jeho manželka pracuje pro tajnou službu (2005). Podobná odhalení jsou v Americe těžkým zločinem a během vyšetřování se ukázalo, že zdrojem odkrytí Plameové je buď Cheney nebo jeho bezprostřední okolí. Roku 2007 byl odsouzen do vězení a k peněžitému trestu šéf vicepresidentova teamu Lewis „Scooter“ Libby (60). President Bush ho později od žaláře omilostnil, Cheney účast na vině odmítal.

 

exkurs: Unocal ve Střední Asii

Bridas se zajímala o těžbu plynu v Turkmenistánu a jeho dopravu přes Afghánistán už roku 1991. Roku 1995 se vynořil Unocal, roku 1996 podepsal Taliban s Bridasem, který soudně obvinil Unocal z kopírování nápadu. Pro Unocal lobbyoval v Afghánistánu mimo jiné Zalmaj Chalílzád, afgháno-americký diplomat a nejvýše postavený muslim v Bushově vládním teamu, v politice pákistánské premiér Naváz Šaríf, v americké Kissinger a Armitage. Kolem financování stavby se točil investiční fond Carlyle, v němž působili oba Bushové i saúdská rodina bin Ládin. 

Roku 1998 se Unocal stáhl z projektu a roku 2005 byl spolknut Chevronem (když se o něj předtím ucházeli Číňané, což kongres zarazil). Argentinská Bridas je od roku 2010 z poloviny vlastněná čínskou CNOOC.

 

(ve zkrácené a upravené podobě vyšlo v časopisu TÝDEN 04/11)