(pokr.)

Ajatolláhova nejvyšší vůle

Američané zemi velmi lehce dobyli, ale neovládli. Nenašli žádnou výraznou osobnost, o kterou by se opřeli, ani partyzáni nikoho neměli. Teror a chaos během okupační správy spustil stroj demontáže Iráku.

Dokud tu okupanti zůstávají, nebudeme s nimi spolupracovat, prohlásil koncem února 2004 nejvlivnější a Američanům nejnepohodlnější muž dnešního Iráku, vůdce šíitů Alí as-Sistání (dnes 80). 
Zásada velkého ajatolláha drtila americké snahy zatáhnout Iráčany do svých vizí o jakési předněvýchodní perestrojce. Velký ajatolláh as-Sistání unikl začátkem února 2004 v Nadžafu střelbě neznámého komanda. 

Šíité, nejméně šedesát procent iráckého obyvatelstva, patřili za vlády socialistů k nejpronásledovanějším vrstvám. Přežili jsme Husajna, přežijeme Američany, dávali najevo, netřeba další války. As-Sistání velmi jasně svým radikálům řekl: „Žádnou krev, vždyť musíme vyhrát všechny volby, které tu kdy budou!“
Demonstroval, kdo byl autoritou s budoucností, když ve svém sídle ve svatém městě Nadžafu v únoru 2004 nepřijal hlavu americké nevojenské správy Paula Bremera a Bushův úředník se musel spokojit s klerikovým synem. 

Střízlivějící Američané
Zato mohl americký „lord-protektor“ bez zábran navštívit začátkem března 2004 s agenturními fotografy trénink olympijského fotbalového mužstva v Bagdádu. Podobných obrazů „Iráku vracejícího se k normalitě“ bylo v amerických agenturách a novinách tehdy opravdu hodně. 

Později se za svou provládní zaslepenost omluvil například známý deník New York Times čtenářům za svou podržtaškovskou roli během propagandistické přípravy na tažení.

Američanům před očima vyrostla silná autorita, ale pouze v šíitském táboře. Začátkem února 2004 as-Sistání odporoval Washingtonu verbálně, ale velmi účinně. Uklidňoval tvrzením, že nechce spojovat klérus se státní mocí, jak je tomu v sousedním „ajatolláhostánu“ Íránu, odkud pochází. 
Soudí, že náboženští učenci se nemají zabývat politickými otázkami a nemají zastávat vládní místa. Nesouhlasí však ani s tím, aby bylo přehlíženo islámské zvykové právo šaría a aby Američané odložili všeobecné volby za 1. červenec 2004, kdy slíbili předat moc provizorní irácké vládě. 

Ústavní listina, kterou pak podepsala pětadvacetičlenná, Američany jmenovaná vládní rada, však šaríu nezavedla a volby naplánoval na konec ledna 2005. Velký ajatolláh sice nechal bratry ve víře listinu podepsat (také většina členů rady byli šíity), ale osobně ji odmítl.
Američané na odpůrce z Nadžafu nijak nemohli. Sistáního případný pád mohl mezi šíity uvolnit prostor mladým radikálním klerikům, jako například Muktadovi as-Sadrovi (dnes 36; Moqtada al-Sadr) úřadujícímu v Násiríji. Nyní je pravděpodobně již druhým rokem na studijním pobytu v Íránu.

 
Konec sunnitské vlády
Otevřeně protiamerický duchovní nikdy nebyl v exilu, je synem ajatolláha Muhammada zavražděného roku 1999 husajnovci a po íránském vzoru žádá mnohem větší vliv kléru na politiku. As-Sadr dal dohromady milice o odhadem šedesáti tisících mužích zvané Mahdího armáda a byl obviňován z vraždy „konkurence“, prvního z šíitských vůdců importovaného Američany z londýnského exilu, který patřil s otcem k vůdcům protihusajnovského povstání šíitů roku 1991. 
Umírněný klerik Abdal Madžíd al-Chuí (Abdel Majid al-Khoei) byl v Iráku pouze několik hodin, když byl 10. dubna, druhý den po pádu Bagdádu, ubodán v davu v Nadžafu ve svatyni imáma Alího. 

Šíitští bojovníci z Badrovy organisace (Munazama Badr) o osmi tisících mužích, vojenského křídla Nejvyšší rady islámské revoluce v Iráku (SCIRI) vedené Muhammadem Bakrem al-Hakímem, se naopak z íránského exilu vrátili. Když byl al-Hakím v srpnu 2003 zavražděn, žezlo proteheránských radikálů převzal jeho mladší bratr Abdal Azíz al-Hakím (zemřel v srpnu 2009), který byli také členem irácké vládní rady. Jsou trvalými spojenci as-Sistáního.
Roku 2007 změnilo hnutí jméno na Nejvyšší islámskou radu Iráku (al-Madžlis al-alá l-islámí l-irákí, angl. zkratka SIIC). 

Volby chtěli nejdéle oddalovat proameričtí sunnitští politici, pocházející většinou ze středu země. Tušili, že je šíitská převaha připraví o moc darovanou kdysi Brity a že věčné tahanise o „spravedlivé zastoupení“ v parlamentu a vládě vedou k rozpadu Iráku. 

Šíité kromě toho drží v paměti brutální pomstu sunnity Saddáma Husajna po povstání vyprovokovaném a zrazeném Američany za války roku 1991 (viz seriálový díl 21). Ostatně na otázku v korespondenčním rozhovoru časopisu Der Spiegel s ajatolláhem as-Sistáním roku 2004, zda by odmítnutí jeho požadavků Američany znamenalo lidové povstání, duchovní odpověděl: „K tomu bych se nerad vyjadřoval.“ 

Okupantské trápení

Během první několika týdnů udělali Američané ve správě dobyté země tolik chyb, že je později nebylo téměř možné je napravit. Zůstaly špatným dědictvím okupační správy. 

Hranice Iráku nechali Američané po pádu baasistického režimu otevřeny. Sunnitští džihádisté, kteří se od okupace Afghánistánu koncem roku 2001 těšili na válku s americkým satanem, se vkrádali do Meziříčí. 

Bohatí podporovatelé ultrakonservativní ideologie sunnitské sekty wahhábitů, kterou vyznávají Saúdové, začali posílat dobrovolníky nejen do Paštunistánu po obou stranách pákistánsko-afghánské hranice, ale také do Iráku. 
    Iráčtí baasisté dostávali podporu od syrských soudruhů, s nimiž byli v éře Saddáma Husajna na kordy, a Syřané se při „ochraně“ svých hranic také nepřetrhli. Přes Sýrii se do Iráku dostávali mudžáhidové například z Alžírska a Libye. 
    L. Paul Bremer III. (dnes 68), šéf přímé americké okupační správy nazvané Přechodové koaliční autority (CPA), vydal 16. května 2003 svůj první výnos, a byl o „debaasifikaci irácké společnosti“. 

Přes varování znalců ze CIA se přes noc stalo třicet až padesát tisíc členů partaje, převážně sunnitů, psanci a nezbylo jim mnohdy nic jiného, než zmizet „do podzemí“. Následovalo beznáhradové rozpuštění více než stotisícové husajnovské armády, vojáci všech hodností přišli o příjem a rovněž se z nich stali z největší části psanci.

Visionářská správa
Okupační úředníci z Pentagonu nebyli připraveni na kolaps zásobování a prudký nárůst kriminality. Jejím předzvěstí bylo rabování po pádu Bagdádu (viz předcházející části seriálu), po němž bylo Iráčanům jasné, že je vše povoleno. Ostatně jako každá jiná armáda ani americká nemá ve funkční náplni policejní roli ani není s to zastávat déle roli civilní správy (s výjimkou ovšem amerického námořnictva spravující řadu ostrovů v Karibiku a Pacifiku...). 

Během rabování na jaře 2003 se zrodily gangsterské skupiny mimo jiné také z lidí, které Američané pustili z vězení: z velké části neseděli vězňové Husajnova režimu za politiku, ale za lumpárny.

Na chyby okupační správy, k nimž došlo, upozornil ministra obrany Donalda Rumsfelda již v červnu 2003 jeho přítel, generál v. v. Jay Garner (dnes 72). Rumsfeld totiž sebevědomě tolik usiloval o to, aby právě Pentagon (neboli on) řídil administrativu dobyté země a snad se viděl v učebnicích příštích staletí chválících jeho zásluhy a neokonservativní iluse. 

Kromě toho se s vicepresidentem Cheneyem dokázali u Bushe více prosadit než jakýkoli jiný člen vlády.
Garner od ledna 2003 vedl v Americe visionářský Plánovací úřad pro poválečný Irák (Iraq Postwar Planing Office), ale není jasné, co se svými lidmi Arabům vůbec nachystal. 
Od března 2003 do 11. dubna 2003 byl ředitelem „úřadu pro rekonstrukci a humanitární pomoc (ORHA)“, čili civilní okupační správy. Jeho nástupce Paul Bremer úřad přejmenoval na Provisorní koaliční správa (Coalition Provisional Authority; CPA). 

S Irákem na krku
Garner Rumsfeldovi vypočetl jako chyby všechno, co se do té doby v Iráku stalo: rozpuštění armády, ignorování irácké elity, rozpuštění baasistické totalitní partaje a zákaz činnosti jejích funkcionářů. 

Sám ovšem dokázal jediné. Jay Garner svolal jménem ORHA tři sta beduínských předáků a exilových iráckých politiků, ale z těch nich nevypadlo a generál v. v. byl v koncích. 

Proto přišel z Pentagonu (nikoli z civilního ministerstva zahraničí) diplomat Bremer a s CPA řídil okupační správu. Bylo to pro něj utrpení. Ani Rumsfeld nevěděl, kudy kam a o to víc byl nesnášenlivý, jemu a britskému premiérovi Tonymu Blairovi to zlomilo kariéru, neokonservativce vyloučilo z politiky jako nedůvěryhodné babraly. 
Jeden z jejich mluvčí Paul Wolfowitz se dokonce později v letech 2005-2007 znemožnil jako president Světové banky, kam byl Bushem za zásluhy „odklizen“ a kde skončil, když protežoval svou tehdejší milenku narozenou v Libyi, britskou bojovnici za práva muslimských žen Šáhu Alí Rizáovou. 
Všichni si po iráckém fiasku lízali rány a používali vysvětlení v duchu „dobrá myšlenka špatně provedená“.

CPA se staralo více o ideologii než vlastní obnovu země. Bremer byl prodlouženou rukou Rumsfelda, který byl posedlý likvidací moci sunnitů. Jeho ekonomickým poradcem byl Peter McPherson, který doporučoval masivní privatisaci a likvidaci státních podniků. 
O privatisaci však zájem mezi Iráčany i cizinci nebyl a rostoucí nezaměstnanost přispěla k chaosu a násilí.

Likvidace domácí konkurence
Když Rumsfeld roku 2006 s ostudou opustil Pentagon, do Iráku se vrátili lidé, které předtím vyštval. Nicméně šíité v Málikího vládě nechtěli i nadále o žádném návratu umírněných baasistů ani slyšet. Podivný politický pendler Ahmad Džalabí se stal předsedou nejvyšší národní komise pro debaasifikaci a jako šíita neměl zájem na změnu vyhlášky CPA. 

Bush roku 2006 iráckou vládu žádal zrušení komise, ale to by si Džalabí se svými lidmi vypustili rybník. Kromě toho se v té době již jasně vezli na teheránské vlně. Americká debaasifikace pomohla postavit irácké šíity na nohy a zbavila je přirozené konkurence.
Mezi komické příklady nekompetentnosti patří fiasko s návrhem nové irácké vlajky, kterou roku 2004 namaloval jistý londýnský emigrant v naprosto netradičních barvách bílomodrých se žlutým půlměsícem (nejblíže tomuto pojetí jsou Ujguři, avšak nikdo z Arabů). 

exkurs: Příběh irácké vlajky kopíruje historii:

1. královská 1921-1924 navazující na vlajku hášimovských šarífů a hidžázskou (= dnešní vlajka palestinských Arabů)
2. královská 1924-1958 a první rok republiky 1958-1959 vyšla z předcházející, ale měla zkosený klín se dvěma hvězdami (z ní pak vyšla stávající jordánská s jednou hvězdou)
3. kásimovská, první republikánská 1959-1963
4. 1963-1991 červeno-bílo-černá se třemi zelenými hvězdami
5. 1991-2004 se zeleným nápisem Alláhu akbar, Alláh je veliký proloženým třemi zelenými hvězdami
6. okupační správa duben-červen 2004
7. od 26. června 2004 obnovena husajnovská vlajka z let 1991-2004, ale změněna kaligrafie
2008 vypuštěny hvězdy

 

Rodí se válka občanská

Roku 2004 měli Američané situaci ještě pod kontrolou a pokusy o povstání zlomili. Šíitský jih, který nedokázal kontrolovat slabý britský kontingent, šel už svou cestou, stejně jako rodící se baasistický a kajdistický podzemní odpor.

Soudobý přístup k Afghánistánu, Iráku a celému problému Předního východu je důkaz klasického koloniálního myšlení: na velmocenskou představu se na místě napasuje skutečnost. Ať to stojí, co to stojí. Uvažuje a improvisuje se v rovině týdnů a měsíců, nikoli desetiletí a celkové rentability intervence. 
Ostatně řada ekonomů vyčíslila, že v porovnání nákladů a zisku se žádné z evropských vlád koloniální éra nevyplatila. 
    Po technicky brilantní válečné operaci proti velmi slabému soupeři osvobozený lid masově žádné nadšení neprojevoval a Iráčané si žádnou vlastní vládu neustavili. 

Nikdo ve Washingtonu nevěděl, co bude po válce a netušil, že dojde ke svým způsobem lidovému povstání – ale nikoli proti Američanům, ale k náboženské vyklizovací válce mezi sunnity a šíity. 

V listopadu 2004 vydala Bushova vláda materiál „Národní strategie pro vítězství v Iráku“. Floskule o šíření demokracie v Orientu měla zakrýt skutečnost, že Bushova vláda šla do války bez vise, co bude po ní a že armáda neměla žádný jiný úkol než sesadit zlého muže na Tigridu. Chlapíka, jakých se po planetě potlouká tucet a další se rodí.

Ostuda bagdádské věznice
Irácké dobrodružství se proměnilo v nezvládnutelnou záležitost. Když koncem roku 2004 prosákly z nitra armády na veřejnost obrázky z bagdádské věznice Abú Graíb ukazující ponižování zajatců americkým vojenským personálem, stala se z „Iráku“ světová ostuda: okupant exportující civilisaci se chová jako barbar (zřejmě čti: „jako my, kteří jsme na něco takové zvyklí,“ by řekli lidé z Orientu). 

Skandály kolem mučení a vražd, které spáchali členové vládní šíitské policie a obnovované armády na sunnitech a naopak, takového ohlasu na Západě nedosáhly. 
Veřejnost se v podstatě nikdy nedozvěděla, za co byli Iráčané v Abú Ghraíbu či jinde na amerických základnách vězněni, zda to jsou bandité-lupiči, bandité-partyzáni, šmelináři, socialisté, nebo všichni jejich příbuzní...

Zatímco se od roku 2004 Američané a Britové doma přeli v novinách a vyšetřovacích komisích o to, kdo přišel s důkazy pro Husajnovu planetární nebezpečnost nebo pro jeho spojení s džihádisty, islámský svět se protiamericky radikalisoval. 
K tomu mimo jiné přistupovalo to, že armáda ani oddíly vládních iráckých jednotek nebyly s to uchránit veřejná místa ani mešity, jak se potvrdilo 22. února 2006 při pumovém zboření šíitské svatyně v Sámaře, městě jinak převážně sunnitském.

První irácká vláda
26. června 2004 předal americký administrátor Iráku Paul Bremer správu země do rukou domácí přechodové vlády. V Iráku tehdy zůstalo na 140 tisíc amerických vojáků, jen o padesát tisíc méně, než kolik se jich rok předtím účastnilo tažení na Bagdád. 

Shodou okolností po vyklizení Iráku v průběhu roku 2010 od bojových jednotek a vyklizení desítek základen zůstalo po 31. srpnu 2010 v Iráku podle smlouvy z listopadu 2008 rovněž pouze padesát tisíc Američanů na šesti základnách – pro výcvik irácké armády a boj s teroristy.

Na prvním zasedání první domácí vlády po pádu Saddáma Husajna v červnu 2004 schválil kabinet liberálního šíity Ajáda Allávího (dnes 65; angl. přepis Iyad Allawi) výjimečný stav. Umožnil na šedesát dnů v nebezpečných oblastech nařídit zákaz nočního vycházení, demonstrací, zatýkání podezřelých a mimosoudní domácí prohlídky.

Nová vláda se chtěla soustředit na dopadení teroristů ze zahraničí spojovaných s binládinovci. Za jejich vůdce se jasně rýsoval Abú Musab az-Zarkáví (podle jednoho z mučedníků z teroristova rodiště, z jordánského města Zarka). Vlastním jménem byl Ahmad Chalajlí (Khalayleh). 
Nezávisle na vládě po něm pásli sunnitští baasističtí partyzáni soustředění ve Fallúdži, před válkou největším městě provincie al-Anbár. Podle vládních odhadů tehdy po celém Iráku bojovalo v létě 2004 36 sunnitských skupin a šest šíitských.

Po válce jako před ní
Americkým spojencům v Orientu se pohodlně dařilo udržet u moci. Nikoli ovšem v důsledku neokonservativního „šíření demokracie“ ani demokratisace. Ale právě naopak. Zmanipulovanou volební procedurou a soustavným stanným právem se udržel roku 2005 na Nilu u moci Husní Mubárak (dnes 82), který na rozdíl od erdoğanovského Turecka povolil v březnu 2003 přelety i přistání americkým tankovacím letadlům. 

Přes silnou islamistickou oposici a téměř nekontrolovatelné poměry v pohraničí se stále držel pákistánský generál-pučista Parvíz Mušaraf (dnes 67), který do srpna 2008 vládl v jediném frontovém státě a nejdůležitější zemi americké války s islámským terorismem. 
V Saúdské Arábii, kde panovnický rod udržoval a udržuje úzké styky s Bushovou rodinou, se podařilo roku 2005 odrazit řadu pokusů o ovládnutí významných měst kajdisty a zlikvidovat útoky na ropné cíle. Kajdisté ve vlasti wahhábismu se dodnes v Saúdově říši neprosadili, jejich podzemní síť byla zjevně významně narušena a většina ze zbylých náboženských banditů odešla po roce 2008 do ciziny, nejvíce do Jemenu. 

Kromě toho měly speciální oddíly Delta Force a další americké jednotky k disposici utajovanou základnu u města Arar na severu Saúdské Arábie poblíž hranic s Irákem.

 

Boj o Fallúdžu

Po měsících hledání se na jaře roku 2004 dala do pohybu protiamerická arabská sunnitská guerilla.

Na šíitské frontě se však situace změnila radikálněji. Jižní Irák se již brzy po vyhnání Husajna z bagdádských paláců nedostal pod kontrolu britských vojů, ale šíitských duchovních. Ve sporech mezi „domácími“ šíity, jejichž vůdcové nebyli za baasistické diktatury v íránském exilu, vynikl radikální Muktadá as-Sadr se svými úderkami zvanými Mahdího armáda (viz předcházející pokračování seriálu). 

Na jaře 2004 vyvolaly první větší povstání, které „harmonicky“ provázely akce sunnitů ve Fallúdži a Ramádí ve středoirácké provincii al-Anbár. V listopadu téhož roku povstalci z jiných sunnitských skupin dokonce na krátko dobyli na severu Mosul. 
Během podzimního povstání sunnitů se na několik týdnů dostala do jejich moci Sámarrá, Bakúba, Ramádí, Fallúdža, o rok později na čas oblasti při syrských hranicích. 

Při dobývání Fallúdži Američany v listopadu 2004 bylo třísettisícové město z velké části zničeno a vylidněno. Ztráty sunnitských partyzánů byly vyčísleny však jen na několik set až tisíc. Od konce světové války se stala Fallúdža prvním městem, které Američané museli dobývat těžkou technikou. 

Irák přitahuje
V Iráku podle tehdejšího premiéra a momentálně uchazeče o tu samou funkci Ajáda Allávího válčilo mezi povstalci odhadem třicet procent neiráckých partyzánů. Válka lákala hlavně mladé bojovníky džihádu ze sunnitských vesnic Sýrie, Libanonu a Jordánska. Iráčtí vládní vojáci tvrdili, že ve Fallúdži bylo slyšet mezi ozbrojenci syrský dialekt arabštiny. 

Po listopadovém dobývání města Američany však bylo mezi tisícovkou zajatců z řad partyzánů pouze pět procent Arabů bez irácké státní příslušnosti. 
Irák byl pro nadšence blíže než Afghánistán, snáze přístupnější a na rozdíl od paštunských krajů po obou stranách afghánské hranice i jazykově srozumitelný.
Během největší vojenské operace roku 2004 v Iráku (a pravděpodobně nejkrvavější během celé americké okupace) bylo ze tří tisíc odhadovaných zabito 1600 partyzánů a z deseti tisíc nasazených padlo 38 Američanů. Jádro protiamerického odporu netvořili kajdisté, ale vojáci, příslušníci rozpuštěných speciálních jednotek i tajných služeb a policie husajnovského režimu.

Šíitské devisy
Umírněný šíitský vůdce ajatolláh Alí as-Sistání radikály ve vlastním táboru přesvědčil o tom, že netřeba dráždit Američany a zbytečně krvácet, když moc nad Irákem tak jako tak šíitům už spadla do klína (viz o něm více v 33. pokračování).

Jsou totiž v arabské populaci početnější než sunnité a všechny demokratické procedury, jak je Američané požadují, šíitům přinesli vládu na servírovacím podnosu. 
Jeho strategii umocněnou koalicí s (sunnitskými) Kurdy potvrdily v průběhu roku 2005 dvoje volby a jedno referendum. Dílem je arabští sunnité bojkotovali, dílem netvořili tak pevný blok jako šíité. 

Sunnity totiž jsou baasističtí vojáci a gardisté, policisté i intelektuálové spojení se starým režimem, klerikové, ale také kajdističtí džihádisté patřící k wahhábitské větvi sunny importované ze Saúdské Arábie, kde je státním kultem. 

Svaté šíitské město Nadžaf Američané v dubnu řadu dní dobývali, ale s ohledem na náboženskou váženost místa akci nedotáhli do konce. Ve třech jihoiráckých provinciích se šíitští předáci vyslovili pro autonomii. Souběžně se šíitskými oblastmi zůstal mimo vládní kontrolu takzvaný sunnitský trojúhelník, kde se v Ramádí a Fallúdži dokonce načas vytvořila místní samospráva složená z baasistů a sunnitských kleriků. 
Listopadové dobývání Fallúdži však její život ochromilo: s podobnou razancí se Američané pak pustili do obsazování dalších povstaleckých míst v sunnitské oblasti severně od Bagdádu.

Všude selhaly Američany cvičené nové irácké vládní jednotky, protože odmítly bojovat s povstalci, vládní rada hrozila rezignací. Američané měli problémy i se svými spojenci. Například ukrajinští vojáci ustoupili před útočícími šíitskými milicemi Mahdího armády a velení polského sboru bylo nespokojené s tím, že je Američané dopředu nevarovali před hrozícím výbuchem násilí.

Na Kurdy byla Kajda krátká
Angloamerická invase spustila mechanismy vracející Irák do jeho prenatálních dob. Autonomní Kurdové na severu a íránskými souvěrci podporovaní arabští šíité na jihu se bez ústřední vlády obešli bez Bagdádu. 

Válku mezi sunnitskými a šíitskými Araby o metropoli a o střední Irák se naplno spustila až později, v únoru 2006 po zničujícím atentátu na šíitskou svatyni v jinak většinově sunnitské Sámaře. 

Šíité se tehdy obrátili na sunnity stejnými metodami, kterými je terorisovali od léta roku 2004 sunnitští bojovníci džihádu, kteří infiltrovali do Iráku z arabských států. 
Bojovníci iráckého křídla Kajdy Usámy bin Ládina se více pouštěli do akcí proti šíitům než proti Američanům: z podzemního odporu proti okupantům se rychle stala domácí náboženská válka.

Šíité však nebyli prvním cílem kajdistů v Iráku. Nejdříve sunnitští džihádisté i baasisté v podzemí mysleli, že nejjednodušší cesta k odstartování rozvratu v zemi bude přes Kurdy ve smíšených oblastech. 20. listopadu 2003 explodovalo v Kirkúku auto před kanceláří Vlastenecké unie (PUK), jedné z kurdských stran, a již tehdy předpokládal její vůdce a pozdější irácký president Džalál Talabání, že to je práce Kajdy. 

Kajdisté ale brzy od kurdského plánu upustili, protože v krajích na severu neměli zázemí – sunnitsko-arabský živel tu je slabý. Proto krvavá éry lidí kolem Jordánce Abú Musaba az-Zarkávího začala v sunnitském trojúhelníku (o něm někdy příště).
Tehdejší předseda britské vlády Tony Blair na konci svých premiérských dnů v eseji Co jsem se naučil věřil tomu, že likvidací Kajdy v Iráku zmizí napětí a nastane v zemi klid. Kajdisté v Iráku vraždí dodnes a klid tam není i z jiných důvodů. 

exkurs 1: Nehezká bilance
Pět let se nedařilo okupační správě, která formálně předala v létě 2004 vládu jmenované domácí administrativě a v průběhu roku 2005 i zvolené, zajistit zásobování pitnou vodou a elektřinou v takovém rozsahu jako před válkou. 
V zemi s druhými největšími zásobami ropy na světě byla dokonce první tři roky nouze v zásobování pohonnými hmotami, s nimiž se šmelilo: na obchodu s nimi bohatly kriminální gangy šíitského jihu a z jejich desátků řada politických hnutí. Elektrické přenosové sítě a ropovody s těžebními zařízeními bývaly častými cíli útoků různých partyzánských skupin, což přetrvalo do odchodu amerických bojových jednotek v létě 2010.

exkurs 2: Válečné choroby a smrt
Roku 2006 dostal každý třetí americký voják vracející se z války brzy psychologickou pomoc. Podle oddělení pro záležitosti veteránů měla třetina vojáků navrátivších se z Iráku a Afghánistánu, asi čtyřicet tisíc lidí, do roka psychické potíže. 
Trpěli nespavostí, nočními můrami, ztrátou kontroly („posttraumatický stresový chaos, PTSD). Vyskytly se případy sebevražd. U dvanácti procent vojáků vracejících se z Orientu byly diagnostikovány psychické problémy (PTBS). V některých případech došlo až na násilí na vlastních manželkách a na vraždy. 
V Iráku do konce roku 2006 padlo na 2900 Američanů, přes dvacet tisíc bylo vážně zraněno a na třicet tisíc utrpělo zranění, které nezpůsobil nepřítel. Tisíce vojáků přežily díky pokročilým lékařským technikám zranění, která by byla v minulých válkách smrtelná. 
    Do konce října 2006 bylo ze 2800 vojáků 998 zabito minami (IED, improvised explosive devices), což je 35 procent všech armádních obětí z boje. 272 vojáci zemřeli po zásahu ruční palnou zbraní a 425 vojáků nespecifikovanou nepřátelskou palbou. 
    Od roku 2005 fungovala v Bagdádu nová záludná vražedná zbraň, snipeři. Bagdádem kolovala videa z „práce“ sniperů partyzánské skupiny zvané Islámská armáda. Její hvězdou byl jistý Džúbá, zřejmě smyšlený bagdádský ostřelovač, který prý zabil 37 Američanů (v jednom ze tří jeho videosnímků se chlubil, že jich bylo 645!). 
Podle korespondenta britského listu The Independent měli v akci své ostřelovače také Američané a bagdádským „šlágrem“ části roku 2006 byly souboje sniperů sunnitských s šíitskými v odpravování civilistů. Mezi Araby byla tehdy v oblibě puška Tabuk irácké výroby s jugoslávským designem, nebo ruská Dragunov.

 

Teroristů ráj: džihád Made in Iraq

Únosy, vraždy, chaos a prošustrované miliardy charakterisovaly roky americké okupace Iráku. Ani s odchodem většiny vojáků roku 2011 se na tom nic nezměnilo.

Nejde o to, kdo měl a neměl o válce v Iráku pravdu, ale proč lhal. Mezinárodní institut pro strategická studia v Londýně (IISS) posoudil americkou situaci kulantně: „Invazí a okupací Iráku demonstrovaly Spojené státy své přání změnit politický status quo v arabském světě a posunout americké strategické a politické zájmy.“

Nepochybně to vyšlo, třebaže jinak, než jak si neokonservativci přáli. Bushovi lidé byli přesvědčeni o tom, že exportu demokracie do Iráku se daří. V červnu 2004 ukončily Američané přímou okupační správu země. Protektor Paul Bremer předal jmenovací dekrety („Irák je opět suverénní stát“) přechodné vládě premiéra Ajáda Allávího (šíita) a prezidentovi Ghazímu Adžilovi Javarovi (sunnita). 

Po Bremerovi zůstal chaos, ekonomika pod předválečným stavem roku 1991 a americká armáda se 140 tisíci muži (srov. též 34. a 35. pokračování seriálu). Ropovody dopravující iráckou životodárnou tekutinu se staly terčem pumových útoků a byly často mimo provoz.

Business s únosy
Irácké státní dluhy byly dlužníky vyčísleny na více než sto dvacet miliard dolarů. V listopadu 2004 se skupina devatenácti států sdružujících se v takzvaném pařížském klubu usnesla, že ze svých notesů škrtnou část starých iráckých dluhů a úroků z nich. 

Byla to však pouze třetina celého dluhu, čtyřicet miliard dolarů. Většinu peněz Saddám Husajn dlužil Saúdské Arábii a Kuvajtu jako reparace za válečné škody z let 1990-1991, s nimiž noví vládci Iráku neměli nic společného a co se týkalo šíitů, sami byli tehdy mezi poškozenými.

Sílící protiamerický odpor na jaře 2004 nalezl velmi účinnou mediální zbraň. Kde kdo unášel rukojmí z řad zahraničních civilistů, Evropanů, Arabů, Nepálců, Japonců, Korejců. Životy chtěli bandité „vyměňovat“ za odchod vojáků z Iráku, ale ovšem také vydělat. Unášely všechny skupiny, baasisté, členové staré republikánské gardy, nejkrutější však byli bojovníci džihádu. 

Některé oběti byly unášeny na „kšeft“, aby mohly být prodány buď jejich domácím zemím, nebo krvelačnějším skupinám, z nichž se nejvíce proslavila Zarkávího skupina, která se v říjnu 2004 prohlásila za součást bin Ládinovy Kajdy (arab. al-Káida).

Uprchlíci a emigranti
Podnikání v unášecím průmyslu se zintensivnilo za náboženské války v letech 2006-2008 a vedlo k ještě mohutnějšímu vystěhovalectví. Unášenými se totiž stávali lidé podnikaví, majetní, u nichž byla pravděpodobnost, že rodina výkupné zaplatí. Řadu takových rodin postihl teror s rukojemstvím i několikrát – vydělat si chtěly všechny ozbrojené skupiny...

Irácké poměry, které snad vzaly inspiraci v masovém unášení a vydělávání na rukojmích v Kolumbii, která na začátku nového století držela světových rekord co do únosů, oslovily bandity kajdistické sítě i jinde. Rukojmí unášela od roku 2008 „al-Kajda v Maghribu“ (mezinárodně zkracováno jako AQMI), saharská pobočka binládinovců s aktivitami v Mauritánii, Mali, Alžírsku, Nigeru a Libyi. Pro řadu klanů bylo řadu let výnosným podnikáním v únosech turistů v Jemenu. 

Z populace 26 milionů Iráčanů opustilo od roku 2003 do konce roku 2006 nejméně 1,8 milionu lidí a další 1,6 milionu bylo (a stále ještě je) podle vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky ve vnitřním exilu mimo svůj domov u příbuzných a pod. 

Nejméně desetina Iráčanů žije dnes mimo svůj tehdejší domov. V Jordánsku bylo v prosinci 2006 sedm set tisíc Iráčanů (úřady sunnitského království upřednostňovaly sunnity před šíity), osm set tisíc v Sýrii (šíitům nejsou dělány obstrukce, neboť vládnoucí klan Asadů patří k alavitům, jednomu ze šíitských směrů). 

Mnoho Iráčanů uteklo do Egypta (sto tisíc), Libanonu (dvacet až čtyřicet tisíc) a Íránu (54 tisíce). Měsíčně (sic!) prchalo v průběhu let 2004-2005 padesát tisíc běženců, jak odhadl UNHCR, v listopadu 2006 to bylo sto tisíc: od výbuchu v Sámaře v únoru 2006 opustilo irácké bydliště 365 tisíc lidí. 
Ve středu země se tehdy rozpoutala válka šíitů a sunnitů o kontrolu nad několika provinciemi a metropolí Bagdádem. Na severu se Kurdové snažili zbavit arabského elementu v Mosulu a Kirkúku. Dopadlo to mnohdy naopak. Sedmdesát tisíc Kurdů uteklo z Mosulu, dnes převážně arabsko-sunnitského.

Oběti jednoho nápadu
Ze země byly vyhnány zbytky křesťanů tolerovaných baasisty; ostatně jeden z nejbližších spolupracovníků Saddámu Husajna byl jeho ministr zahraničí a křesťan Tárik Azíz. Vyznavače několika skupin východního pravoslaví a katolicismu vyháněli a vraždili sunnité, šíité i Kurdové. 
    Strach z únosů a náboženských čistek vyhnal ze země všechny solventní a podnikavé Iráčany. První vlna útěků za hranice byla v roce 2005 za voleb a následující vlny únosů, druhá po únoru 2006 po zničení sámarské mešity. 
    Podle odhadů britské lékařského časopisu The Lancet postavených na dotazování mezi obyvatelstvem zemřelo v Iráku od března 2003 do konce roku 2006 na následky bojové činnosti 655 tisíc Iráčanů. Údaje odmítá americká i bagdádská vláda. Ministr zdravotnictví Alí aš-Šimarí v listopadu 2006 odhadl počty mrtvých od začátku okupace na 150 tisíc a půl milionu zraněných (OSN odhaduje na tři tisíce raněných měsíčně). 
Aš-Šimarí řekl, že ročně zemře při útocích na 35 tisíc Iráčanů a nevysvětlil, jak se dostal k číslu 150 tisíc. V dubnu 2007 se ministr, člověk Muktady as-Sadra, z vlády i Bagdádu vypařil, neboť nedokázal vyvrátit obvinění, že se jako šíitský aktivista podílel na vyvražďování sunnitů. 

exkurs: Únosy v Iráku: krvavé manifesty a výnosný obchod

Do začátku roku 2006 bylo v Iráku uneseno na dvacet tisíc lidí, převážně Iráčanů. Podle nevládních organisací vedených šíitskou skupinou „Irák bez násilí“ Šajcha Džalála Hasnávího z Karbaly bylo uneseno na dvanáct tisíc mužů, pět tisíc žen a zbytek byly děti.

    V průměru se do začátku května 2006 odehrálo více než 160 únosů denně. Zdá se, že to bylo jediné podnikatelské odvětví, které v zemi fungovalo. Jeho úspěšnost vyhnalo i ty z cizinců, kteří dostávali v Iráku atraktivní zakázky. Únosci spolupracovali s pouličními gangy, které vytipovaly cizince, vyhledávaly jejich slabá místa a bydliště. 

Obvykle už po několika hodinách od únosu prodávají oběti podle národnosti podzemním bojovníkům, náboženským nebo husajnovským. Průměrnou částkou bývalo pět tisíc dolarů. Džihádisté nebo baasisté se rozhodnou, zda vydělají na vládě země původu oběti, nebo zda ji použijí k monstrosnímu politickému divadlu. 
    Během náboženské války vrcholila vlna únosů. Továrničky a podniky zavřely, roku 2007 už nebylo pomalu koho unášet, takže docházelo na zaměstnance a kohokoliv v přepadené firmě nebo domu. Denně podle amerického velvyslanectví je uneseno pět až třicet lidí, převážně Iráčanů. Pouze pro výkupné. 
    Dokonce džihádisté se většinou spoléhali na subdodavatele, tvrdily irácké zdroje listu Frankfurter Rundschau. Často oběti zrazovali jejich bodyguardi, průvodci nebo tlumočníci, falešní policisté. Západní vlády nerady připouštěly, že své unesené spoluobčany vykupovaly, neboli že přistupují na podmínky únosců, o nichž prohlašují, že se jimi nedají vydírat.

Spektakulární únosy cizinců vypukly v dubnu 2004. Nejprve okázalé brutální vraždy, později zřejmě po vzoru kolumbijských geril pro "obchodní" účely. Během nejlepší „únosové sezony“ od března 2003 do konce roku 2005 bylo jato více než tisíc Iráčanů a více než dvě stě cizinců, Evropanů i Arabů, z nich nejméně šedesát bylo zavražděno.

9. dubna 2004 byl prvním uneseným americký šofér kamionu Thomas Hamill. Za tři neděle se mu povedlo utéci. 14. dubna zavraždili zarkávíovci „na kameru“ prvního Evropana, Itala Fabrizia Quattrocchiho (36), pracujícího pro bezpečnostní agenturu. Tři další rukojmí propuštili. 
11. května byl před kamerou Zarkávím sťat obchodník Nicolas Berg (36). 4. února 2005 byla unesena, nikoli však kajdisty, italská reportérka Guiliana Sgrena, po měsíci propuštěna; přitom byl Američany zastřelen agent italské tajné služby Nicola Calipari. 

Novináři a pracovníci humanitárních společností byli vládami a firmami obvykle vypláceni. První zavražděnou ženskou rukojmí byla Margaret Hassanová (59) z Británie, unesená 19. října 2004 a později zastřelená.

Politickým požadavkům únosců ustoupila pouze filipínská prezidentka Gloria Macapagal-Arroyová za uneseného šoféra Angela de la Cruze: stáhla filipínský kontingent „o několik dnů dříve, než se plánovalo“ (2004). 

Džihádistické únosy začaly roku 2000 v jihovýchodní Asii: v Malajsii byli uneseni turisté a odvlečeni na filipínský ostrov Jolo. Vykoupil je libyjský plukovník Kaddáfí, který má mezi protivládními partyzány od osmdesátých let velké slovo. Roku 2003 byli na alžírské Sahaře uneseni němečtí turisté a vláda je vykoupila 14 lidí za pět milionů eur. 
Od té doby jsou únosy běžným jevem v Nigeru, Mauritánii, Jemenu a pochopitelně v paštunských oblastech na obou stranách afghánskopákistánských hranic.

 

S rudou hvězdou a Alláhem na vlajce

Fronty iráckého protiamerického odboje a domácí náboženské války nebyly přesně vymezené. Nejasné poměry v podzemí umocňovaly celoirácký chaos.

Od léta roku 2003 krystalisoval odpor vůči Američanům, ale také vůči domácím skupinám jiného islámského vyznání. O pět let později, na jaře 2008 představovalo hlavní sílu sunnitského odboje nebo přesněji irácké občanské války několik skupin. 

Islámská armáda Iráku (IAI; al-Džajš al-islámí fí´l-Iráq) funguje od roku 2003. Vedou ji důstojníci Husajnovy armády nábožensky zaměření: chtějí se domoci podobných konservativních poměrů jako ve wahhábitské Saúdské Arábii. 
    Nejsou přímo napojeni na Kajdu, ale do smrti Abú Musaba az-Zarkávího v červnu 2006 s kajdisty spolupracoval celý sunnitský protiamerický a protišíitský odboj. Jeho nástupce Abú Hamzá al-Muhadžir („Emigrant“) alias Abú Ajjúb al-Masrí („Egypťan“) ani zdaleka Zarkávího autoritu neměl a často řádil ve vlastních řadách.
    IAI spolupracovala podle iráckých zdrojů listu Christian Science Monitor se skupinami jako Muhammadova armáda (Džajš al-Muhammad/Džajš-e Muhammad),

Armáda rašídovců (Džajš ar-rašídín), která funguje od poloviny roku 2003, Armáda mudžáhidů (Džajš al-mudžáhidín), Armáda muslimů (Džajš al-muslimín) a částečně s Pomocníky sunny (Ansár as-sunna), kteří dříve spolupracovali s kajdisty.

Kteří jsou hodní a kteří zlí?
Rašídovci podporují Ahmada ad-Dúrího, syna jednoho z významných husajnovců, který se skrývá údajně v Jemenu. 
Sunnitská Irácká islámská strana (IIP; Hizb al-islámí al-irákí) vicepresidenta republiky Tárika al-Hášimího (v úřadu od roku 2006), je sice v koaliční vládě uznávané

Američany, ale označoval je za okupanty a Husajnův pád za černý den. IIP vznikla roku 1960, navazovala na Muslimské bratrstvo. O rok později již byla zakázána a obnovena až po americké okupaci. Přesto Američany nesnáší...
    Gen. David Petraeus, tehdy nejvyšší americký velitel v Iráku, a velvyslanec Ryan Crocker 9. dubna 2008 označili při slyšení před kongresem za největší hrozbu pro „demokratisaci“ Iráku Kajdu a Íránem podporované šíitské skupiny, nikoli sunnity spojené se svrženým režimem. 
    Bylo to rok po navršení armádních počtů, jemuž americká vojenská hantýrka říká surge, a v době, kdy na řadě míst vypukla několikatýdenní válka mezi nejsilnějšími šíitskými frakcemi al-Hakíma a as-Sadra. 

Koupení kolaboranti
Synové Iráku, Ibná´a al-Irák (tak nejčastěji zváni Američany; podle Iráčanů as-Sahva, Probuzení), sunnitské kmenové milice ve středním Iráku financované a vyzbrojené během poslední americké ofensivy před odchodem ze země (surge). začátkem dubna 2008 jich bylo 91 tisíc a služné stálo Američany šestnáct milionů měsíčně, tedy průměrně 176 dolarů na milicionáře. 
    V očích koaliční vlády a šíitských milic to byla nepřátelská uskupení. Američanům se kuriosně během podařilo postavit proti sobě své spojence (šíity) a přitom podpořit obě strany stejnou povídačkou: vyvážit demokratickou cestu Iráku.
    Sunnité dostávají i nadále podporu ze Sýrie a Saúdské Arábie, zřejmě i z Íránu, ale hlavně – kmenoví předáci středního a západního Iráku a skupiny baasistických vojáků, policistů a partajních byrokratů byli Američany koupeni, aby se postavili kajdistům. 
    Američané během surge sice vyhnali Kajdu z Anbáru a Bagdádu, ale mudžáhidové se přesunuli jinam. Na jaře 2008 šly boje v částech Dijály, Nínávy a Saláh ud-Dínu, rodné provincie Saddáma Husajna. Kajda s terorem na všechny strany nepřestala dodnes (2011). 

Brigády „Revoluce 1920“ (Katáib Thaura al-išrína) jsou baasističtí vojáci a policisté. Roku 2007 se rozštěpily na Islámský džihád a na Islámské dobyvatelské úspěchy, Fatah al-islám, s duchovním sídlem v Libanonu. Z nich později povstalo Hnutí islámského odporu: Hamas v Iráku.
    Všechny frakce mají blízko k Asociaci muslimských učenců v Iráku (AMSI) řízenému konservativními sunnitskými kleriky, hledaných současnou bagdádskou vládou šíitsko-kurdské koalice. 

Kmenoví náčelníci, baasisté a náboženské autority se v dubnu 2007 definitivně odklonili od kajdistů, protože jim šli po krku. Partyzáni z Islámské armády tehdy tvrdili, že jim kajdisté na jaře zabili třicet mužů. Na mír s Američany šla také anbárská Armáda mudžáhidů. 

V provincii spolupracovali náčelníci s Američany proti Kajdě. Mluvčí jejich „Islámského iráckého státu“ Abú Hasnah ad-Dulajmí řekl, že se sunnité musejí rozhodnout, zda půjdou s nimi, nebo zda se Američanům vzdají a změnu poměrů kajdisté nevzali na vědomí. 

Kajda válčila se sunnitskými předáky v trojúhelníku od ledna 2007. V březnu se v Dijále sunnité dohodli a zajali stovku kajdistů. 27. března Kajda na oplátku zabila jednoho z vůdců Brigád revoluce roku 1920, synovce Haríse ad-Dárího, jednoho z prominentních iráckých sunnitských kleriků.
V únoru 2007 kajdisté proti sunnitům ozkoušeli dokonce chlorové bomby a řadu civilistů jimi zabili. 

exkurs: Kdo s kým a proti komu v občanské válce v Iráku:

• Američané a vláda: proti kajdistům, domácím sunnitům a baasistům, proti šíitským milicím a zločinackým gangům

• šíité a vláda: proti kajdistům, sunnitům obecně a bratrovražedně proti šíitským milicím

• šíitské milice: mezi sebou (sadrovci, badrovci, Fazíla), proti všemu sunnitskému a křesťanskému

sunnitské skupiny: mezi sebou, proti kajdistům, lokálně proti Američanům a Kurdům

kajdisté: proti všem, nejméně kupodivu proti Američanům

Kurdové: proti arabským přistěhovalců, křesťanům, Turkmenům, formálně proti komunistům infiltrujícím z Turecka a Íránu  

(pokr.)