Svět latinských diktátorů

 

• Franco • Salazar • Stroessner • Bordaberry 

 

Z boží vůle velký malý šéf

 

Španělský vůdce Francisco Franco vládl národně katolickému režimu. Byl učebnicovým příkladem důsledného antikomunisty, ale také mistra v umění přežít. 

 

První muž třetí říše byl znechucen. Partner ho nechal v té díře pod Pyrenejemi čekat a ještě jednání přerušil se zdůvodněním, že je čas na siestu. „Raději si dám vytrhnout tři čtyři zuby bez narkosy, než abych se s tímhle malým tlustým četařem ještě setkal; v pruské armádě by nedostal ani tu nejnižší šarži,“ brunátněl Adolf Hitler. 

Za nikým necestoval nejvyšší nacista tak daleko. Se svým ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentropem putoval vlakem v říjnu 1940 přes celou okupovanou Francii do pohraničního městečka Hendaye ve francouzské části Baskicka, aby se na nádražíčku, kde se evropský kolejní rozchod musí měnit na španělský, setkali s El Caudillem Franciskem Frankem a jeho ministrem zahraničí a švagrem Ramónem Serranem Súñerem (+ 2003). 

Nevděk vládl Španělsku

Není divu, že antiklerikální Hitler byl kyselý. Neměl o bigotním katolíkovi s nevojensky malou postavou dobrého mínění ani předtím a asi to na wagnerianském Hypergermánovi bylo znát. Franco mu sice slíbil jistou materiální podporu, poslal později dobrovolníky na ruskou frontu a nechával zásobovat německé lodi ve španělských přístavech. Ale to podstatné odmítl: Španělsko zůstane ve válce s Brity neutrální, ačkoli po Hitlerovi chtěl za vstup do války po boku Německa francouzskou část Maroka a anglický Gibraltar. Franco nechával otevřené hranice pro evropské Židy a jeho diplomacie v jejich prospěch dokonce zasahovala. 

Přitom vděčil Hitlerovi a Mussolinimu za svou velikost a slávu, za vítězství v občanské válce.

V červenci 1936 poslal z Tetuánu ve zkonfiskovaném stroji Lufthansy za Hitlerem s osobním ručně psaným dopisem jednoho z místních živořících německých obchodníků (ale dobrých nacistů) Johannese Bernhardta, veterána z první světové, s žádostí o zásilku letadel, zbraní a munice "proti ničivým silám komunismu organisovaným rozkazy Ruska". Podepsal se jako Francisco Franco Bahamonde, vrchní velitel vojsk ve Španělském Maroku.

Bernhardt v Berlíně přesvědčil Rudolfa Heße a ten ho urgentně vzal do Bayreuthu, kde byl Hitler na wagnerovských slavnostech: 25. července v deset večer po večeři si dal vůdce od obchodníka vyložit, kdo je Franco a Hitlera nadchl. 28. července byl Bernhardt zpět v Tetuánu a tři dny na to přiletěly první junkersy. S tuctem dalších generál během následujících týdnů přepravil z Afriky do Sevilly, kam osobně dorazil 6. srpna, na čtrnáct tisíc vojáků s 270 tunami výzbroje a výstroje. 

    Byl to první letecký most v dějinách válečnictví. Přes jedinečné zásluhy o svou moc se Franco později odmítal připojit po bok válčícího Německa. Hitler ho chtěl za nevděk sesadit, ale španělský vůdce, El Caudillo, roku 1941 pokus o puč mezi starými falangisty odhalil.

Mnohem později se objevilo, že Franco se po roce 1926 znal velmi dobře s korvetním kapitánem Wilhelmem Canarisem, v letech 1935-1944 šéfem německé vojenské rozvědky, který tehdy dohlížel ve španělských loděnicích na tajnou stavbu německých ponorek. Je možné, že Canaris informaci o puč Frankovi přihrál a je možné, že posiloval jeho nechuť válčit po Hitlerově boku proti zbytku světa: v Hendaye po Hitlerovi žádal Francouzské Maroko a Gibraltar, a to bylo na vůdce příliš.

Přesto zůstal německým obdivovatelem a roku 1943 v dopisu Winstonu Churchillovi, který ho chválil, že se od Hitlera odvrací, napsal: „Kdyby Německo neexistovalo, museli by ho Evropané vymyslet.“ Moudře varoval před spojeneckými plány, aby bylo nahrazeno jakousi federací z Litevců, Poláků, Čechů a Rumunů, „kteří se kromě toho velmi rychle změní ve spolek sovětských států“. 

Opatrně se ženami

Na rozdíl od Hitlera byl Franco mistrem v umění přežívat, takže světu krajně nesympatický režim vydržel čtyřicet let, dokud nezemřel. Něco maličkého však oba fýreři společného měli. Podle svědectví vnučky Frankova urologa, s nímž vystoupil loni historik José María Zavala, přišel roku 1916 v Maroku v bitvě s Berbery o jedno varle. Ve stejné době o něj přišel v bitvě na Somně Adolf Hitler. 

    Na rozdíl od „rakouského“ kaprála však Franco potomka zplodil. Španěl žádné mimomanželské aféry s ženami neměl. Choť poznal, když jí bylo patnáct, ale Maríi Carmen Polo Martinez-Valdésovou z aristokratické asturské rodiny si vzal až o šest let později a měli dceru Maríu Carmen. 

    „Z milosti boží vůdce Španělska“, jak zněl diktátorův titul, dorostl do výšky 1,63 metru, boty měl čísla 39 a kamarádi mu říkali Paquito („Franta prcek“). Řídil vedle portugalského národního konservativce-fašisty Salazara nejdelší osobní diktaturu evropských novodobých dějin, ovšem v podobě mnohem krvavější. 

    Franco kromě vrozené opatrnosti k jakémukoli hasardu nesdílel s nacisty pověru v „židovsko-zednářské spiknutí světové plutokracie a židobolševismu“. Antikomunistou a antiliberálem byl ovšem nesmiřitelným, celá západní Evropa mu lezla na nervy. 

    Obdivovatele měl v celém latinském světě, mezi nimiž vynikli o generaci mladší generálové Augusto Pinochet v Chile, Hugo Banzer v Bolívii (oba byli roku 1975 na Frankově pohřbu), Alfredo Stroessner v Paraguayi, Juan Perón a s ním další argentinští vojáci. 

    Doby se mění a jeho duchovní nástupci jinde ve světě do války nemuseli, neboť jim moc ve státě spadla do klína v den převratu. Příkladem může posloužit generál Pinochet, který vytrhl Chile z rukou volené socialistické vlády v době, kdy již byl „z milosti boží vůdce Španělska“, jak zněl jeho titul, vážně nemocen (1973). 

    Španělé nezažili žádnou ze světových válek, za to zničující občanskou, která našla mírnější obdoby až v jugoslávských válkách v devadesátých letech. I tam se rodily diktátoři frankistického typu (Tudjman, Karadžić, Milošević), ale neměli čas plně rozvinout své despotické talenty. 

    Za to ve španělsky hovořící Venezuele příležitost uchopil za pačesy rudokošilatý plukovník Hugo Chávez, který se sice oháněl jinou ideologií, tou castrovskou, ale výsledek hrozí stejný: korporativní fašistický režim (+ 2013). 

Nejmladší z generálů

Francisco Franco y Bahamonde byl voják s vůdčími schopnostmi a svými lidmi oblíbený. Pocházel z rodiny, která v šesté generaci dávala králům vysoké námořní důstojníky. Narodil se do doby, kdy iberská velmoc, jejímž jazykem se hovoří na více než polovině západní polokoule, kterou Frankovi předkové dokonale staletí vykrádali, naprosto zchudla a právě přicházela o poslední větší zaoceánská území (a za něho o všechna ostatní). Letitá monarchie stovky tun zlata a stříbra prošustrovala ve válkách, které z velké části prohrála.

Námořních důstojníků nebylo tolik třeba a ani na námořnictvo už nebyly peníze. Otec ho poslal roku 1907 do akademie pozemního vojska v Toledu a roku 1912 putoval do španělské části Maroka do války proti povstalcům vedeným legendárním Abdal Karímem al-Chattábím (Abd el-Krim). 

Franco si svým válečnickým nasazením udělal velké jméno. Král Alfons XIII. mu svěřil pěší pluk v asturském Oviedu, kde se svým způsobem poprvé setkal s proletářskou realitou Španělského království – s bídou místních horníků, jejich anarchismem a komunismem. Když roku 1919 vznikla z popudu plk. Josého Millána-Astraye po francouzském „cizineckém“ vzoru Španělská legie, Legión Española (sloužil několik roků ve francouzském originálu), dostal Franco velení jejího prvního pluku v Melille. Pro jeho bojové nasazení ho ve válce v Maroku o několik let později "Maurové" budou pokládat za nezranitelného (tvrdí Frankovi životopisci, ale pravda, jak zde uvedeno, to není).

    Později kráčeli jeho legionáři v azurových uniformách do bitev občanské války s pokřikem „Viva la muerte, Ať žije smrt!“ 

S ním dokončil v Africe válku s Rífskou republikou Muhammada ibn Abdal Karíma (+ 1963), který dokázal roku 1921 u Melilly s krvavou brutalitou zmasakrovat patnáct tisíc Španělů. V květnu 1926 se Berber vzdal Francouzům, jimž velel maršál Pétain, podivný hrdina z první světové války; viz jeho příběh v oddíle o zradě a zrádcích. Franco se téhož roku ve svých 33 letech stal nejmladším generálem v ponapoleonské Evropě. Marocká válka stála dohromady životy čtvrt milionu španělských a francouzských vojáků, mnohem více než následující "celoevropská" občanská válka...

Trest za neúspěch

Král v něm viděl oddaného monarchistu a roku 1928 ho jmenoval náčelníkem nově založené nejvyšší vojenské akademie v Zaragoze, kterou měl projít každý vyšší důstojník. Franco zakázal "mazácké" iniciační obřady kadetů-nováčků, zvýšil počet sprch a snížil množství učitelů; vojákům dal rozdávat preservativy a zavedl pokoje po třech, aby tak prý minimalisoval nebezpečí předčasných manželství.

    Ve své funkci byl u mužstva do té míry "oblíben", že naprostá většina ze 720 absolventů se za občanské války dala na stranu frankistů. Když se dostal k moci, zakázal dámám hluboké dekolty a pánům krátké rukávy košil a všechno, čím prošla západní Evropa do roku 1975, pokládal za ďábelsky dekadentní. 

    Po vyhlášení republiky v dubnu 1931 a útěku Alfonse XIII. do Francie byla akademie rozpuštěna a Franco s režimem skončil: republika oddělila církev od státu, rozpustila jesuitský řád, školství převedla do rukou státu (klérus kolem roku 1900 čítal údajně sto tisíc duší), Katalánci dostali autonomii, církevní instituce zdaněny. V té době na jihu a ve středu země zely kostely prázdnotou, praktikujících věřících například v Andalusii byla zoufalá menšina, mezi proletariátem byl velmi populární anarchismus, nejvíce z celé Evropy.

Přesto odmítl Franco účast na monarchistickém protipuči generála Josého Sanjurja rok na to, poněvadž ho nepovažoval za dobře připravený: „Zasluhujete trest smrti, ale ne proto, že jste se vzbouřil, ale poněvadž jste neuspěl.“ 

    Franco vždy sázel na jistotu a v podstatě se svými plány celý život uspíval. V této době se už dostal pod vrchol španělské moci. 

Kanárský exulant

Když v říjnu 1934 vypuklo proti konservativní vládě v Asturii hornické povstání (v téže době byl v Marseilles zavražděn bulharským atentátníkem jugoslávský král Alexandr I.), doporučil Franco posice vzbouřenců letecky bombardovat a potlačit ho cizineckou Španělskou legií, které velel jeho spolužák z toledské akademie Juan Yagüe. Po čtrnácti dnech bojů zemřelo odhadem na dva tisíce lidí. 

    Konservativní vláda Národní fronty ho za to udělala náčelníkem genštábu a poradcem ministra války. V únoru 1936 ale volby vyhrála Lidová fronta zahrnující socialisty, komunisty, anarchisty, ale také monarchisty (carlisté). Nová vláda premiéra Manuela Azañi Díaze (v letech 1936-1939 presidenta druhé Španělské republiky) poslala Franka co nejdále ze země: udělala ho vojenským velitelem na Kanárech. 

Revoltu roku 1936 Franco rovněž neplánoval a přidal se až po výzvě generálů-spiklenců. Generál Emilio Mola nachystal převrat („s Paquitem, nebo bez něj“). Franco však souhlasil, i když čestnou hlavou povstání se měl stát José Sanjurjo, který žil v exilu v Portugalsku. 

    Při návratu domů s ním 20. července spadlo letadlo. Říkalo se, že generál se nedokázal obejít bez hory zavazadel se svými uniformami a metály. Smrt v troskách letounu potkala o rok později během povstání i generála Molu. 

    Vzpoura se rozjela 18. července 1936 v severní Africe v Melille, kam z Teneriffe Franco přiletěl letadlem najatým v Londýně a pilotovaným agenty britské rozvědky, když obdržel heslo „Helena porodila pěkné dítě“. Odletěl na falešný pas a s oholeným knírkem do Španělského Maroka, kde se mu vojáci ihned podřídili. 

    Vzhledem k tomu, že v prvních měsících války přišli o život všichni jeho společníci ve velení, neměl ve svém táboře konkurenci.

    Proklamoval slávu Španělsku a republice, válku Lidové frontě. Šance povstalců byly zpočátku slabé: většina armády a námořnictva zůstala věrná madridské vládě ("bude-li to třeba, dám zastřelit polovinu Španělů"). 

    Po třech letech padlo v bojích na 150 tisíc lidí, celkový počet obětí evropské předehry k druhé světové válce se odhaduje na čtyři sta až pět set tisíc. 

Do války se intensivně zapletly velmoci. Dobrovolníky na stranu povstalců poslalo jinak opatrné salazarovské Portugalsko, nacistické Německo (dvacet tisíc) a fašistická Itálie (padesát tisíc), dobrovolníky do „interbrigád“ posílali ruští bolševici a levicová hnutí z celé Evropy; bylo jich na šedesát tisíc (Rusové si jako cenu za své zbraně a pomoc odvezli z Barcelony zlatý španělský poklad, přes pět set tun kovu). Francouzská, britská a americká vláda naopak uvrhly na Španělsko zbraňové embargo, čímž posílily frankisty, velké firmy však vedly obchody s povstalci tak jako tak. 

Zvěrstva páchali bojovníci obou stran, „rudí“ i „národovci“. Franco se dal v Burgosu 1. října 1936 provolat „generalísimem“ a „jefe del estado („hlavou státu“), a tím zůstal do smrti. Pořídil na začátku tucet italských a německých letadel, které po zprostředkování obchodníka Johannese Bernhardta financoval bankéř Joachim March. Oddíl fungující ve Španělsku pod jménem legie Condor bombardoval v dubnu 1937 baskické městečko Guerniku. Ze sedmi tisíc obyvatel téměř dva tisíce při náletu zahynulo: byl to první případ takového válečného zločinu v Evropě, kdy letectvo napadlo civilní cíle bez vojenského důvodu. 

Franco spojil pod jednu střechu národně katolickou Falangu Españolu s monarchisty v jednu státostranu. Když se poslední republikánské oddíly vzdaly, 1. dubna 1939 proklamoval po 978 dnech vítězství a odložil svůj meč na oltář se slovy, že na něj nesáhne, ledaže by někdo Španělsko napadl: "Národní jednotky dosáhly svých cílů, válka skončila." 

Následovaly popravy poražených, jejichž počty bývají odhadovány až na 25 tisíc, desítky tisíc Španělů byly odsouzeny na nucené práce, stavbu památníku vítězství a mausolea frankismu ve Valle de los Caídos. 

    Na dobu po válce se počet obětí frankistické diktatury odhaduje na nejméně patnáct tisíc lidí. Rudý teror si údajně předtím vyžádal na 38 tisíc obětí ze strany frankistických národovců. Španělské události byly občanskou válkou se vším všudy, jak je známe z římských časů Sullových, Mariových, Caesarových, Antoniových a Octavianových: bratr udával a zabíjel bratra, hromadné popravy pro sebemenší podezření ze stranění protivníkovi (republikánům stačilo například pozdravit Adiós), bezmezná zhovadilost soldatesky, znásilňování jeptišek, republikánské vhazování nacionalistů do dolu, škrcení kněží na růžencích rudými, vyhazování mrtvol z hrobek a hrobů, uřezání penisů republikánů Frankovými "Mory", stříleli na sebe cizinci ze stejných zemí... 

Umění přežít

Franco spojil všechny skupiny podporující jeho režim včetně fašistických falangistů do státostrany Národního hnutí a roku 1947 se prohlásil regentem království, které dostalo roku 1969 nástupce trůnu v osobě Juana Carlose, Alfonsova vnuka. Franco ovšem už roku 1961 nabízel trůn Ottovi Habsburskému, který však odmítl s tím, že není usurpátorem trůnu, který nástupce v osobě Juana Carlose de Borbón, vnukovi Alfonse XIII., má (Juan Carlos, pozdější král, užíval od roku 1969 titul princ). 

Poválečnou isolaci Španělska prolomila studená válka. Američané si Franka začali hledět a získali za odměnu čtyři vojenské základny v zemi. Roku 1953 přijel president Dwight Eisenhower a v otevřeném vozu se ukázal po Frankově boku v Madridu: Španělé získali odměnou hospodářskou pomoc za 1,5 miliardy dolarů. Španělsko se stalo roku 1955 členem Spojených národů a frankismus dělal po vzoru gaullismu všechno možné pro to, aby nebyl pokládán za amerického poskoka: tu vláda uzavřela námořní smlouvu se Sovětským svazem, tu konsulární dohodu s Rumunskem. Západní Evropa objevila zemi s velmi levnou pracovní silou, pěkným mořem a bezpečnými poměry.

    Rozsudky smrti nad politickými odpůrci podepisoval caudillo až do konce svých dnů. 

Jako dobrý nacionální konservativec podporoval Franco španělský kulturní a jazykový universalismus, potlačoval národní projevy Basků a Katalánců, fungovala striktní církevní censura. Zelenou měly býčí zápasy a flamenco, liberální importy z ciziny byly utlumovány. V šedesátých letech nicméně prosazoval na řídící místa technokraty a rostla ekonomika o osm procent ročně v průměru, po Japonsku tehdy nejvíce, a turistika se stala jedním z velkých příjmů režimu. Přesto do konce Frankových dnů Španělsko za západní Evropou zaostávalo. 

    Frankovy základní cíle zůstaly v jádru v pluralitním Španělsku nedotčeny. Také tím iberský osud připomíná pozdější vývoj v komunistické východní Evropě: v nových poměrech se změnila symbolika moci, staré elity zůstaly nedotčeny a její zločiny v podstatě nepotrestány. 

    Dodnes je frankistická minulost předmětem generačních sporů. Teprve roku 2005 prosadila socialistická vláda v parlamentu odstraňování symbolů diktatury, začaly mizet Frankovy sochy (roku 2008 sundána poslední kontinentální jízdní socha v Santanderu, poslední jezdecká zůstala v Melille), roku 2007 vznikl fond na odškodnění obětí frankismu. V srpnu 2018 na návrh socialistického premiéra Pedra Sáncheze rozhodla sněmovna o odstranění Frankových ostatků z "národního" monumentálního kultovního místa Valle de los Caídos, kde ležel pochován se zakladatelem fašistické Falangy Josém Antoniem Primo de Riverou, a jejich předání rodinám; stalo se tak roku následujícího. Lokalita s nejvyšším betonovým křížem světa bude proměněna v památník obětí občanské války.  

 

exkurs: El Caudillo a jeho rodina 

Námořní důstojník Nicolás Franco y Salgado-Araujo a María del Pilar Bahamonde y Pardo de Andrade měli tři syny a dvě dcery: Nicoláse Franka (1891-1977), Franciska (1892-1975) a Ramóna (1896-1938), Maríu del Pilar (1894-1989) a Maríu de la Paz (1899-1900). 

1892, 4. prosince ve Ferrolu v Galicii narozen Francisco Paulino Hermenegildo Teódulo Franco y Bahamonde Salgado Pardo de Andrade

1916 v hodnosti kapitána zraněn ve Španělském Maroku do břicha, podle jiných přišel o varle

1922 velitelem jednoho z pluků Španělské legie

1923 svatba s Maríí Carmen Polo Martínez-Valdésovou (1902-1988) z dobré a bohaté konservativní rodiny; svědkem na svatbě byl král Alfons XIII. Jejich dcera María Carmen Ramóna Felipa de la Cruz Franco Polo přezdívaná Nenuca (* 1926) se provdala za chirurga Cristóbala Martíneze-Bordiú, markýze z Villaverde. Jejich dcera María del Carmen byla v prvním manželství provdána za Alfonse, vnuka Alfonse XIII. 

1926 potlačena Rífská republika, Franco generálem

1926 bratr Ramón na obojživelném letadlu přeletěl do Argentiny, nejvýznamnější z průkopnických letů španělského letectva (zahynul při leteckém neštěstí roku 1938 nad Středomořím) 

1931 vyhlášena druhá republika (první 1873-1874)

1932-1968 António de Oliveira Salazar premiérem v Portugalsku

1933 založena fašistická Španělská falanga, Falange Española

1934 povstání horníků v Asturii, Franco náčelníkem genštábu

1936-1939 občanská válka

1940 setkání s Hitlerem

1947 regentem v království bez krále

1953 smlouva s Američany, 1955 Španělsko v OSN

1959, 1. dubna zasvěcen monstrosní památník obětem občanské války v Údolí padlých (stavěno od roku 1941)

1969 Franco určil nástupcem španělského trůnu Juana Carlose de Borbón

1971 diplomatům a několika novinářům předvedl svá malířská díla

1973 u Franka se projevila Parkinsonova nemoc

1975, 20. listopadu po operaci zemřel; několik dnů předtím podepsal osm rozsudků smrti a schválil odchod Španělska ze Západní Sahary; téhož dne roku 1936 zemřel kulkami "rudé" popravčí čety zakladatel Falange Española a jejích brutálních úderek pistoleros José Antonio Primo de Rivera, syn diktátora Miguela Primo de Rivery v letech 1922-1930

 

Manželka diktátorova: María Carmen Polo Martinez-Valdés (1902-1988). Svědkem na svatbě byl král Alfons XIII. Spolu měly jedinou dceru Maríu Carmen Ramóna Felipa de la Cruz Franco Polo. Se svým manželem Cristóbalem Martínezem-Bordiú, markýzem z Villaverde, žili na Floridě, zemřela roku 2017 v Madridu. 

    Jejich dcera je manželkou Alphonse, vévody z Anjou, a jejich syn je dnes pretendentem francouzské královské koruny Louis XX. Od roku 1977 spravuje Frankovu nadaci na uchování paměti na caudilla. Podobně jako osamělý Salazar Franco ani jeho rodina nijak významně nehromadila majetky, vnoučata podnikají. 

Otec Nicolás byl již v šesté generaci nepřerušeně důstojníkem královského námořnictva. V tradici pokračoval stejnojmenný nejstarší syn, později diplomat. Rodina je sice rodem z Andalusie, ale Francisco Franco se narodil v galicijském Ferrolu s největší základnou válečného námořnictva na severu dodnes. Z města shodou okolností pochází i zakladatel dnešní vládní sociialistické strany PSOE Pablo Iglesias (1850-1925). 

    Otec byl roku 1907 povolán do Madridu, přestal se s rodinou a svou zbožnou manželkou stýkat a v hlavním městě žil s milenkou, aniž by se v duchu katolických tradic rozvedl. 

    Nejmladší z bratrů Ramón byl rovněž vojákem. Od pěchoty odešel roku 1920 k letectvu a vyznamenal se roku 1924 za války v Maroku. V lednu 1926 se zúčastnil na obouživelném letdalu přeletu ze Španělska do Argentiny, nejvýznamnějším z průkopnických letů španělského letectva (Italové to přes Atlantik z Lisabonu do Rio de Janeiro dokázali o čtyři roky dříve, Charles Lindbergh z New Yorku do Paříže o rok později). 

    Roku 1930 se postavil na stranu republikánů proti monarchii a chtěl bombardovat královský palác. Z obavy před civilními oběťmi ale letadlo otočil a odletěl do Lisabonu. Po vyhlášení druhé republiky se vrátil a roku 1931 ve volbách se na kandidátce levicové Katalánské republikánské strany (ERC) dostal do parlamentu. Když však bratr Francisco spustil roku 1936 puč, volání krve ho vrátilo na stranu vojáků. Byl jmenován velitelem letectva na Baleárech a roku 1938 přišel při letecké havárii o život. Pochopitelně, že se spekulovalo o vraždě. 

 

Profesorské pořádky a klid na práci

 

Salazar proměnil Portugalsko v samovládu vysokoškolského učitele, kterého poslouchali i vojáci-pučisté. Příběh diktátora, který zemřel v posteli.

 

Z kanceláře předsedy vlády v Lisabonu řídil po desetiletí národ ospalým akademickým tempem. Aby se Portugalci mohli věnovat třem základním principům občanského života „hudbě, náboženství a fotbalu“, jak to sám nalinkoval, potřeboval také António de Oliveira Salazar na svou práci klid. Jenom tak mohl lidu dopřát stejnou životní kvalitu nerušenou eskamotérstvím partajní politiky.

Novináře si nepřipouštěl k tělu; ostatně censuru zavedl už roku 1933. A velmi vzácně cizince. Roku 1961 poskytl rozhovor reportérovi italského listu Corriere della sera. Přijal ho v pracovně paláce São Bento, v níž těžké závěsy bránily slunci rušit myšlenky muže, který si zvykl vládnout písemnými příkazy svým ministrům. Do kanceláře přicházel v deset, od dvou odpoledne do pěti držel siestu, pak úřadoval do devíti večera. Po Lisabonu cestoval dlouho tramvají, třebaže zažil atentát.

    Div, že se vojáci podřídili klotovému rukávu? Záhada. Muži, který žil sám, bezdětný, bez přítelkyň i přátel, bez tunelování veřejných prostředků, vegetarián a nekuřák s platem za dnešních asi třicet tisíc korun. 

Zvláštní jižan. Jeden z jeho předchůdců, na dlouho poslední demokraticky zvolený prezident a nejznámější politik první portugalské republiky (1910-1926) Bernardino Machado měl například z jediného manželství dětí patnáct. Na rozdíl od Salazara však nedal své zemi žádný řád...

Ohluchlý šofér

Italský novinář lisabonskému otci vlasti řekl, že by měl také myslet na „chudé Portugalce, kteří po třicet let žijí v naději, že jednou o něm budou moci hovořit i ve zlém..., ale když na něho nic nemají, tak ho musejí nenávidět“. 

    Salazar jakoby v odpovědi shrnul své krédo: „Asi máte pravdu. Třicet let pořádku, bezpečí, klidu... to je dlouhá doba. To je jako doživotní žalář. Co byste ale chtěl? Je mi 71 a to je už pozdě na to, abych začínal s kariérou hříšníka.“

Než se bigotní katolík Salazar dostal roku 1928 k moci, vystřídalo se v Portugalsku, odkud krále vyhnali roku 1910, deset prezidentů a čtyřicet kabinetů. Země zažila 22 státních převratů a revolucí nebo pokusů o ně a v Lisabonu vybuchlo 325 anarchistických bomb, které zabily na čtyřicet lidí. Tak to v roce 1961 spočetl magazín Der Spiegel, neboť netušil, že pak už přibude jediný převrat, ten z roku 1974, "karafiátová revoluce", v níž staří Salazarovi vojáci skoncují s letitým systémem a Portugalcům věnují nechtěně západoevropskou demokracii.

Kromě toho šlo o jednu z nejchudších zemí Evropy, stát soustavně žijící před bankrotem. Zároveň ale po Británii a Francii třetí největší a hlavně nejstarší evropská koloniální mocnost. Do výčtu portugalských specifik patří ještě body jako zákaz politických stran, odborů a všudypřítomná tajná policie, ale také vládní komise na cudnost střihů plavek a zákaz chození na boso po městě pro trhovkyně. Salazarův „pořádek, bezpečí a klid“ jsou pravdivé, také to, že za něho byly daně nízké a stavěly se veřejně prospěšné stavby. A zakázal Portugalcům na ulici plivat.

    Sám se ostatně stal jenom jednou terčem anarchistického pumového útoku, při němž však pouze ohluchl jeho šofér (4. červenec 1937): slabá bomba explodovala tři metry od vozu, z něhož Salazar právě vystoupil. Anarchistický atentátník Emídio Santana byl Brity vydán a v Portugalsku byl odsouzen na šestnáct roků vězení. Adolf Hitler mu následujícího roku věnoval opancéřovaný mercedes, ale Salazarovu náklonnost si tím nezískal.

Diktátor neměl uniformu a nikdy si nepřivěsil žádný řád. Ani jeho obdivovatel a muž, který mu veškeré moci propůjčil, pučistický generál a prezident v letech 1928-1951 maršál António Óscar de Fragoso Carmona, nebyl nikdy pod nepřátelskou palbou, nikdy nebyl v boji. 

    Jakkoli mají k sobě obě iberské diktatury blízko, španělský generál Francisco Franco si prostřílel cestu k moci občanskou válkou a také jeho vláda byla nesrovnatelně krutější.

Profesor Škudlil

Salazarův otec António de Oliveira (zemřel 1932) byl zemědělským dělníkem ze středního Portugalska, který to dotáhl na statkářského správce. Diktátorova přísně katolická matka Maria do Resgate Salazar (zemř. 1926) byla šlechtického původu, to ale Salazar nikdy nepřipomínal, zato vyzdvihl, že chudá žena jen stěží dala dohromady peníze na jeho studia. 

    Rodiče čtyř starších dcer dali svého jediného syna do semináře, ale kněz se z něho nestal (1900-1914). Republika zbavila církev majetků, klášterů a zbavila ji podílu na moci. Salazar studoval na nejstarší portugalské univerzitě v Coimbře národohospodářství a finančnictví (založena 1290).

Na univerzitě pak své obory přednášel a získal věhlas odborníka. Poprvé mu křeslo ministra financí nabídli roku 1918, když mu bylo 28 (byl tehdy krátce voleným klerikálním poslancem, ale rozhodl se přednášet v Coimbře). Odmítl i druhou ministerskou nabídku roku 1926, když ho chtěl na záchranu bankrotujícího rozpočtu povolat pučista Carmona. Teprve až mu o dva roky později generál slíbil veškerou podporu a v podstatě neomezenou moc, Salazar vstoupil do vlády. 

Slíbil, že Portugalsko se stane novým státem. Sanoval vládní výdaje s razancí, kterou by dnešní spasitelé ekonomik žijících na dluh mohli závidět: kdo by se postavil armádě, která si Salazarovu hospodářskou diktaturu oblíbila? Odmítl mezinárodní půjčky, zvýšil daně a drasticky snížil státní výdaje, vyrovnal rozpočet ("nikdy jsem nevydal více než kolik jsem dostal"), escudo patřilo dlouho k nejtvrdším měnám. Země měla ještě v 60. letech čtyřicetiprocentní analfabetismus: školství nepatřilo mezi silné rozpočtové položky. Na armádě se logicky nešetřilo a spolykala třetinu rozpočtu. Zato byla moderní, vojáci cvičení a školení, výzbroj pozemního vojska a letectva pocházela hlavně z Ameriky a Británie.

Salazar byl důsledně antiliberální a antisocialistický a zřejmě i proto odmítal německý národní socialismus (1933). Aby zemi "ochránil" před sociálními nepokoji a před vládou ekonomů, obrnil se korporativismem a zakázal doma fašistické národní syndikalisty. Roku 1935 rozpustil svobodné zednáře.

Nově, ale postaru

Carmona byl navýsost spokojen a v červenci 1932 jmenoval Salazara primeiro-ministrem. Zůstal jím do roku 1968, čímž se stal nejdéle fungující předsedou vlády Evropy. Ostýchavý zemědělský synek neoslňoval a jeho vzácná vystoupení fungovala jako profesorské proslovy k ekonomickým poučkám. Mluvil na veřejnosti však nerad a stejně tak nerad poslouchal projevy svých poslanců v parlamentu (žádní jiní tam ani neseděli), takže jim přísně sestříhal časy na projevy.

Aby národ vzkvétal a nebyl v nebezpečí politických šejdířů, za což katolický konservativec pokládal demokratická hnutí, uchystal Portugalcům peklo v podobě nové ústavy a režimu, který nazval „nový stát“ (estado novo). Z finanční diktatury udělal profesorskou, tyranii rozumu, s hlavním mottem státní stability a klidu, dobově "Fado/lidová hudba, Fátima/náboženství a Futebol".

S podporou generála Carmony, který nadále formálně potvrzoval předsedu vlády ve funkci, zrušil dr. Salazar všechny strany a odbory. Parlament tvořili pouze členové jeho Národní unie (UN, založena 1931), která však byla formulována jako občanské sdružení. Na rozdíl od fašistů nebyla UN masovou organizací, ani kupodivu povinnou pro kariéru ve státních službách - stoupat mohli i nečlenové... 

Jejími sesterskými spolky však byla Portugalská legie budovaná po vzoru německých SA a Hnutí mládeže inspirované Hitlerovou mládeží (HJ); obě instituce vydržely až do roku 1974, do prodemokratického puče. Nad klidem Portugalců bděla celou dobu tajná "Policie mezinárodní a na obranu státu" (PIDE, založena 1933). 

Na jídelníčcích restaurací zakázal používat slova neportugalská a práci nedostal v Portugalsku nikdo z cizinců, pokud se nedalo místo obsadit Portugalcem nebo Brazilcem. V duchu italských fašistů spojil bezdětný a svobodný Salazar do jedné organizace podnikatele i zaměstnance a originálně omezil volební právo. Ženy ho sice získaly, ale jen ty, které měly maturitu nebo ukončenou odbornou školu. Roku 1940 uzavřel konkordát s Vatikánem. Analfabeti ani lidé bez daňového přiznání rovněž neměli nárok. Z devíti milionů Portugalců se tak mohlo na kandidáty jediného povoleného hnutí těšit něco přes milion lidí. 

Profesor Salazar to cenil střízlivě: „Naše vláda je populární, ale není režimem mas... Lidé, kteří mi dneska kynou, mohou stejně dobře zítra proti mně povstat.“

Jistota je jistota: v letech 1936-1954 fungoval na Kapverdách koncentrační tábor v Tarrafalu s 340 vězni z řad oposice. Část dozorců měla školení z Dachau... V letech 1961-1974 bylo lágru použito podruhé pro zajatce z partisánských válek v koloniích.  

Protože podobně jako Franco zůstal za války neutrální (1939), na rozdíl od Franka se s Hitlerem nikdy nesetkal, neboť mu nebyl sympatický jeho antiklerikalismus a násilnictví, včas ukončil spolupráci s nacisty (1943) a poskytl Američanům a Britům základny na ostrovech, mohl se dokonce stát roku 1949 jako představitel jediného nedemokratického režimu s třemi tisíci politických vězňů zakládajícím členem NATO. Vpustil do země na padesát tisíc běženců z Německa, nikdy nehlásal žádná protižidovská hesla, ale Němcům prodával wolfram nezbytný v ocelárnách na výrobu zbraní.

V Lisabonu za války sídlily silné residentury obou válčících stran. Svým postojem také zachránil kolonie před obsazením Brity (pouze ti a Francouzi měli v té době rozsáhlejší koloniální panství než Portugalci) a antikomunismus Salazara ochraňoval za války studené před kritikou západních demokratů.

Tvrdil, že Portugalci jsou ideálními kolonialisty, poněvadž mají blíže ke klimatu kolonií než Angličané a Francouzi: lidé, jimž koluje tělem krev Keltů, Římanů, Visigotů a Maurů jsou právem nejstarší koloniální velmocí. Salazar ke konci života nadšeně podporoval režim Rhodesana Iana Smithe (zemř. 2007), ale o jeho mocenském konci roku 1980 se už nedozvěděl. 

    Diktátor měl sladkou smrt. Kdysi řekl, že do nebe nepospíchá, ale že „namísto vládnutí by raději žil uprostřed vinohradů a vedl klidný život“. V podstatě se mu to splnilo. Muže, který rušitelům svých pořádků dal postavit na Kapverdech koncentrační tábor s velitelem školeným v Dachau, zbavila soudnosti v září 1968 mozková mrtvice. Traduje se, že se lidé kolem tvářili, jakoby zasedal jeho kabinet a ptali se ho na doporučení. 

    To již ale novým předsedou vlády byl profesor práv Marcello Caetano, Salazarův celoživotní důvěrník ("schopný muž, jenom škoda, že nechce do politiky"). V dobré víře, že střeží pořádek, bezpečí a klid Portugalců, žil dr. Salazar ještě dva roky. Caetanovu vládu zlomila roku 1974 válka v koloniích, na kterou Portugalci neměli, a ropný cenový šok po arabsko-židovské válce rok předtím. Fašismus se přežil na celém Iberském poloostrově a roku 1975, kdy se nový Lisabon zbavil většiny kolonií, nastal masový exodus Portugalců z kolonií: do Evropy se z Afriky vrátil milion lidí.

Fanoušků měl Salazar po světě několik. Křesťanský sociál Franz Josef Strauß (zemřel 1988), jeden z pilířů bavorské a spolkové politiky a vyhlášený požitkář, portugalského vegetariánského suchara označil posmrtně za "muže století"...

 

exkurs 1: Akademikův rozvrh

Utopický filozof a přítel aristokracie Platón (zemřel roku 347 př. n. l.) své představy o ideálním státu řízeném akademiky s pomocí vojáků třikrát vnucoval syrákúským samovládcům, otcovi a synovi Dionýsiovým. Asi jim hodně pil krev, protože jednou byl za to prodán do otroctví...

Salazar Platónův sen naplnil. Akademika poslouchali vojáci, dělnictvo, podnikatelé i latifundisté. Osamělý profesor vstával po třicet let ráno v 6.30 hod. a po mši četl noviny. V deset byl v pracovně v Palácio de São Bento (sv. Benedikt), od roku 1834 sídlu parlamentu, a vládl do 14.00 hod. 

    Po patnáctiminutovém osamělém obědě a siestě následovala osamělá hodinová procházka. Od 17.00 do 21.00 hod. opět vládl v pracovně. 

    Cizince přijímal vzácně a v cizině byl třikrát: dvakrát u Franka ve Španělsku a jednou v Lourdách. Večeře v osamění, ale v myšlenkách na „nový stát“. Jediným známým jeho koníčkem bylo luštění matematických úloh.

 

exkurs 2: Na okraji Evropy: salazarovské Portugalsko

 

Z království mořeplavců, které ovládalo rozsáhlá území, se jako celý katolický jih kontinentu v posledních třech staletích stal chudobinec Evropy. Roku 1822 ztratilo Brazílii a zbytek kolonií po Salazarově smrti.

 

1889, 28. dubna se António de Oliveira Salazar narodil v Santa Comba Dão; čtyři roky předtím na berlínské konferenci Britové zastavili portugalské úsilí propojit napříč Afrikou kolonie Mosambik s Angolou

1891 státní krach a první republikánský pokus o puč

1908 anarchisté/republikáni zavraždili krále Karla I., na trůnu poslední z korunovaných hlav Manuel II.

1910 5. října monarchie svržena, Manuel odjel do Británie, proklamována Portugalská republika, kláštery zavřeny, církev vyvlastněna

1926 po revoluci 28. května u moci gen. Óscar de Fragosa Carmona (1869-1951; od roku 1922 generál, od roku 1947 maršál), tisková censura, zákaz partají a odborů

1928 duben Salazar ministrem financí v Carmonově vládě, zachraňuje zemi před bankrotem; Carmona si dal referendem potvrdil doživotní presidentství

1930 jako ministr kolonií vydal zákon o věčném právu Portugalců na zámořská území. Afričané směli po roce 1951 získat občanství, pokud se asimilovali, tedy evropsky oblékali, uměli číst a psát, prošli povinnou čtyřletou základní vojenskou službou a platili daně: několik desítek tisíc lidí toho druhu se našlo...

1932 předsedou vlády po Carmonovi (do 1968); v letech 1936-1947 byl kromě toho různě dlouho ministrem financí, zahraničí, války, námořnictva, roku 1961-1962 ministrem obrany

1933 refrendum o ústavě s fašistickými institucemi („estado novo“): rušila odbory včetně fašistických, ženám se dostalo volebního práva

1939 přes sympatie k Hitlerovi a Mussolinimu neutrální; přijímal uprchlíky, Lisabon špionážní centrálou

1949 Portugalsko členem NATO, rok předtím přijalo Marshallův plán

1951 Salazar odmítl po Carmonově smrti převzít prezidentský úřad a dal zvolit gen. letectva Franciska Higina Craveira Lopese (zemřel 1964)

1955 Portugalsko ve Spojených národech

1958 prezidentem admirál Américo Deus  Rodrigues Tomás (do 1974), "poražený" gen. Humberto Delgado do brazilského exilua při pokusu o tajný návrat byl roku 1965 zavražděn

1961 Indie si vzala Gou, Daman a Diu (Salazar za to, že se nebránili, důstojníky degradoval), v Africe vypukly protiportugalské války podporované ruskými a čínskými komunisty; únos luxusního parníku Santa Maria kpt. Henriquem Galvãem s cílem upozornit na poměry v Portugalsku

1968, 7. září mrtvice, Salazarovým nástupcem jmenován právník a Salazarův důvěrník Marcello José das Neves Alves Caetano (1906-1980), který zastával několik ministerských míst a podílel se roku 1933 na formulaci "nového státu"

1970, 27. července Salazar zemřel v Lisabonu. Roku 2007 byl v anketě veřejnoprávní televize zvolen největším Portugalcem všech dob, daleko před všemi králi a mořeplavci-objeviteli

1974 25. dubna karafiátová revoluce, třetí republika, Caetano odešel do brazilského exilu. Hlavou pučistů gen. António de Spínola (1910-1996) pocházející z aristokratické rodiny, jehož otec patřil k Salazarovým spolupracovníkům (o rok později se pokusil o další puč, uprchl do Brazílie a roku 1976 byl doma pardonován a vrátil se; roku 1981 dostal maršálskou hodnost). Zhroutilo se koloniální panství, posledním územím bylo Makao (vráceno roku 1999 Číně). Do Portugalska se vrátil milion osadníků. 

1986 Portugalsko členem Evropských společenství, pozdější EU

 

Viva El excelentísimo!

 

Jméno modrookého Alfreda Stroessnera mělo zvuk velkého antikomunisty a jednoho z latinských generálů, o něž se opírala za studené války americká diplomacie. Dokud bylo třeba.

 

Jako jednomu z „nenahraditelných, které vlast povolala do služby“ se mu sice vlastního mausolea nedostalo, ale zemřel roku 2006 zcela civilně v nemocnici. Generál Alfredo Stroessner skončil ve fešáckém exilu ve vile v hlavním městě Brazílie a s přísně střeženým rančem-fazendou u Belo Horizonte. Z Brazílie raději nikam necestoval, když viděl osud svého chilského souputníka Pinocheta. 

Z rodné Paraguaye ho vyhnali, když mu bylo 76 a měl za sebou 35 let neomezené vlády „stability, míru a prosperity“. Pouze komunistický diktátor Fidel Castro byl u moci na západní polokouli déle.

Návštěvníci, které přijal v Brasílii, generála ovšem pomlouvali. Že celý den chodí doma v pyžamu a že dopoledne kouká v televizi na dětský pořad uváděný krátkovlasou blonďatou Marií de Graçou Meneghelovou alias Xuxou s hlubokými italskými kořeny (ročník 1963). 

Významná brazilská herečka, zpěvačka a přítelkyně fotbalisty Pelého a automobilisty Senny si dříve než povídáním pro děti udělala pověst obrázky pro dospělé. A zřejmě z Playboye umělkyni znal i Stroessner.

Vysoký, modrooký generál přehlížel řeči o tom, že se jako ženatý muž ohlíží za děvčaty a že je otcem prý až patnácti nemanželských potomků. Latinský machismus k uniformě patří, za to řeči o demokracii a lidských právech ne. Ale hlavně, jeho manželka Eligie, kdysi chudá učitelka, dělala, že o ničem neví a ve svých nejlepších letech se starala o zahrádku v presidentském paláci v Asunciónu.

Kondoři nad savanou

Stroessnerova diktatura ve srovnáním s frankismem nebyla tak krvavá. Důstojník od dělostřelectva kladl důraz na preventivní zastrašování, dával zavírat lidi, intelektuály a učitele, za „podvratnou činnost“ a za „intelektuální terorismus“. Běda tomu, kdo by zpochybnil jeho zákaz šíření marxismu z roku 1955. 

Podobný slovník ovšem měli v téže domě za železnou oponou i komunisté…

Nebál se cestovat po světě jako Franco a Salazar a jedinou skutečnou oposicí nábožensky tolerantnímu muži byla katolická církev. Po studentských nepokojích roku 1972, kdy policie zničila asunciónskou universitu, exkomunikoval arcibiskup Ismael Rolón Silvero na čas ministra vnitra a náčelníka policie. Po návštěvě papeže Jana Pavla II. roku 1988 vyšlo do ulic Asunciónu na padesát tisíc demonstrantů: byl to signál začátku generálova konce. 

Modrooký generál byl členem Světové antikomunistické ligy, kterou v roce 1960 založil a sponzoroval generál Ťiang Ťie-š‘ (čes. Čankajšek), tehdy už jenom vládce na Tchaj-wanu. Ve spojení s duchovními soukmenovci z Brazílie, Chile, Bolívie, Uruguaye a Argentiny se Stroessner od roku 1975 podílel v latinském světě na akcích proti všemu levicovému a levicově liberálnímu. 

V Asunciónu neměl žádný komunistický stát velvyslanectví s výjimkou titovské Jugoslávie. 

V rámci „Operación Cóndor” vojáci a tajní policisté s americkou podporou likvidovali oposici, zavírali do pracovních táborů, mučili a unášeli lidi, jejichž osudy nejsou dodnes z části zcela objasněny. Oficiálně zmizelo za Stroessnera v Paraguayi čtyř sta lidí; nezávislé zdroje hovoří o třech tisících.

Policisté z celé Latinské Ameriky byli školeni v americkém Panaské průplavové zóně (PCZ) ve Škole Amerik. Světová antikomunistická liga (WACL) se roku 1990 přejmenovala na Světovou ligu pro svobodu a demokracii (WLFD).

Rudí s bílou hvězdou

O asyl v Brazílii nežádal Stroessner v únoru 1989 poprvé. Roku 1947 stál při jednom puči na špatné straně a zachránil se útěkem v kufru auta na brazilské velvyslanectví. Kromě tohoto okamžiku stoupala jeho kariéra pohádkovým způsobem: podobně jako Franco v Evropě se krátce na to stal v 36 letech nejmladším žijícím generálem Latinské Ameriky. 

Každá latinská diktatura byla bizarní svým způsobem a osudy Somozů, Batistů, Trujillů, Banzerů se znamenitě odlišovaly. Stroessner, bylo mu 76, skončil stejně báječně jako začal: když byl sesazen, přesněji řečeno, když pochopil, že už není u moci, na letišti v Asunciónu, které kdysi pojmenoval po sobě, se mu dostalo rozloučení v přímém přenosu podobného ceremoniálu před odletem na státní návštěvu (dnes vzdušný přístav nese jméno Silvia Pettirossiho, pilota a zakladatele paraguayského aeroklubu). 

Stroessnerova konzervativní Národně republikánská asociace (ANR; založena 1887), které se podle červeného praporu s bílou hvězdou u žerdi říká Colorados, zůstává nejpočetnější a nejvlivnější partají Paraguaye. Není divu: generál šel jinou cestou než například Salazar a mezi „colorados“ musel každý, kdo chtěl něco znamenat. 

Generálova pravá ruka a od roku 1966 ministr vnitra Sabino Augusto Montanaro známý jako Řezník se roku 2009 v květnu vrátil těžce nemocen z honduraského exilu a hned byl umístěn na policejní polikliniku. Byla proti němu vznesena obvinění ze zločinů proti lidskosti, když vyšetřoval „podvratnou činnost“. Zůstal v domácím vězení a tak i o dva roky později zemřel.

V jeho éře hlavní policejní vyšetřovatel Pastor Coronel (roku 1992 odsouzen na 25 let vězení) mimo jiné proslul tím, že vyslýchal nešťastníky ve vaně naplněné lidskými exkrementy. Když nebyl spokojen, vypomáhal si elektrickými šoky. 

Důkazy o jeho zločinech a souvislostech s operací Condór poskytl policejní „archiv hrůzy“ se stovkou tisíců dokumentů nalezený roku 1992 protistroessnerským aktivistou Martínem Almadou na asunciónském předměstí. 

Almadova žena zemřela roku 1974, když jí policisté přehráli nahrávku s manželovým křikem od výslechu ve vězení a ukázali jí jeho zkrvavené šaty. Po třech letech věznění, kam se dostal za prosazování vyšších mezd učitelů, pustil režim Almadu do pařížského exilu.

Z pivovaru do Chaka

Stroessner si nikdy nebral dovolenou, jen o svátcích chodil na ryby. Byl salazarovsky pracovitý. Den začínal v pět telefonáty velitelům posádek ještě z postele, od šesti do jedné v noci otravoval ministry ze svého úředního sídla. Každý čtvrtek se v uniformě ukázal na generálním štábu, asi aby si plukovníci připomněli, kdo jim velí.

El excelentísimo, jak si dával novináři říkat, byl synem Huga Strößnera z hornofranckého Hofu, odkud svým signálem oblažoval za vlády „právního režimu” v podání dr. Husáka velkou část Čech rozhlasový a televizní vysílač. Syn Alfredo zůstal germanofilem, ale němčina mu moc nešla.

V otcovském Bavorsku Stroessnerovi roku 1973 udělili řád za zásluhy. Jeho přítelem byl vůdce křesťanských sociálů a jeden z démonů německé poválečné politiky Franz Josef Strauß (zemřel 1988). 

Když se provalilo, že paraguayské pasy a občanství si pořizovali po dvou stech až sedmi stech dolarů mimo jiné uprchlí nacisté a mezi nimi i „Anděl smrti“ z vyhlazovacího tábora Osvětimi Josef Mengele, už generálovy zásluhy tolik v Německu nevyzdvihovali, třebaže zločinec na začátku šedesátých let z Paraguaye navždy zmizel. 

Aby se stal vojákem poradil Alfredovi Stroessnerovi strýc. Byl to dobrý tip: kdo by kdy slyšel o synovi pivovarského účetního z jihoparaguayského Encarnación („Vtělení“) s neznámou guaranskou vesničankou? 

Byť se jako poručík dělostřelectva vyznamenal v letech 1932-1935 ve strašlivé a zcela zbytečné válce s Bolivijci o Gran Chaco. 

Obě strany se domnívaly, že pod ním leží ropa, mnoho ropy. Bolivijce podporovala americká Standard Oil of New Jersey (dnes ExxonMobil), Paraguayce Royal Dutch Shell. Světové zbrojovky zde ozkoušely nové modely zbraní. Paraguayci vsadili na Francouze, Italy a také bělogvardějce, v Bolivii vedle německé mimo jiné působila i československá vojenská mise vedená generálem Vilémem Plačkem. Československo tehdy vyvezlo do Bolívie sto tisíc střelných zbraní a osmdesát milionů nábojů.

Velepřehrada a diktatura

Don Alfredo stoupal v armádním žebříčku, až ho šéf Colorados a president Federico Chaves (zemřel roku 1978 v 96 letech) udělal roku 1951 náčelníkem generálního štábu. Když se chtěl Chaves, jehož otec byl Portugalec (takže se nepsal španělsky Chávez), pojistit proti armádě tím, že ozbrojil policii, vojáci v čele se Stroessnerem mu to zatrhli a v květnu 1954 ho sesadili. 

Stav obležení, obnovovaný Stroessnerem po třech měsících, až na krátké přestávky trval do roku 1987. Devětkrát se dal volit prezidentem, naposledy několik měsíců před svým sesazením. Colorados zůstali na dlouho jedinou povolenou stranou. Další byly formálně připuštěny až v roce 1962. 

Nelze říci, že by Stroessner něčím obohatil a obzvláštnil dějiny paragayských diktatur a ve srovnání například s vládou klanu Trujillů jeho kult osobnosti nebyl nijak výrazný. Asunción osvětloval v noci neon „Stroessner: mír, práce, blahobyt“. Tedy něco na úrovni banality jako nápis na stadionu jedné šumavské obce „Město Sušice podporuje sport“. 

Paraguayci před rokem 1989 v podstatě neznaly mechanismy demokracie a jeho teror byl preventivní: policii organisoval Stroessner po Frankově vzoru.

Paraguayská ekonomika se jakýmsi zázrakem nezhroutila. Diktátor elektrifikoval, stavěl kanalizace, silnice, otevíral osobně každou novou školu (stejně tak znal celý svůj diplomatický sbor). Naopak: v sedmdesátých letech vykazovala země bez významných surovinových zdrojů nejvyšší růst v LatAmu. Přitom třetinu rozpočtu strkal do vojáků, které za výsluhu zaopatřoval i půdou, pokud na oněch dvaceti hektarech chtěli hospodařit. 

Po vzoru hellénských klérúchů to udělalo deset tisíc Paraguayců. Nicméně ze země v jeho éře odešla pětina Paraguayců a jedním z momentů, které vedly ke Stroessnerovu pádu, byla vysoká inflace.

Země se podílela od roku 1975 na stavbě mohutné vodní elektrárny Itaipú na Paraně a svůj podíl proudu, kteří není schopna spotřebovat, prodává od roku 1984 do Brazílie a Argentiny. Veledílo, jedna z největších světových hydroelektráren, stála šestnáct miliard dolarů a v Paraguayi na ní vidělal kde kdo, mimo jiné jako jeden z řídích manažerů stavby budoucí president Wasmossy.

Pánem pašeráckého ráje

V zemi, kam nebylo téměř nemožné úředně dovést automobil, byly už v osmdesátých letech v hlavním městě dopravní zácpy. Blahosklonně se generál díval na prohřešky svých věrných. Korupci přehlížel, takže se pohraniční kraj s Argentinou a Brazílií stal rájem pašeráků, drogových gangů a obchodníků se zbraněmi, velkoprádelnou peněz, odkud se mimo jiné financuje i libanonský Hizballáh. 

V Asunciónu se směl ukrývat francouzský mafián, výrobce a obchodník heroinem Auguste Ricord alias Il commandante, než byl roku 1972 jako jedna z hlavních postav „Francouzské spojky” vydán do Spojenýchb států; když si odseděl trest, vrátil se do země v srdci Latinské Ameriky a roku 1985 zde zemřel. 

Vedle nacistů na útěku poskytoval Stroessner asyl padlým diktátorům. Roku 1955 na krátko Argentinci Juanu Perónovi, který si útěkem do Paraguaye zachránil život před pučisty. Naopak roku 1980 v ulicích Asunciónu rozstříleli komunističtí atentátníci jiného asylanta, vyhnaného nikaragujského vládce Anastasia Somozu mladšího (viz po Somozovci).

Bývalý americký velvyslanec v Asunciónu v letech 1977-1980 Robert White (zemřel roku 2015) v listu New York Times vzpomínal na dobu, kdy Stroessnerův velvyslanec v Buenos Aires prohrál v kasinu celý roční rozpočet ambasády. Generál ho povolal domů a dal mu podepsat přiznání. Vzápětí ho jmenoval ministrem zahraničí a prý už s resortem neměl nikdy problémy.

Američanům za prezidentů Jimmyho Cartera a Ronalda Reagana se režim „diktatury“ stal nepohodlný. John F. Kennedy mu ještě blahopřál k „demokratisaci” země, jeho nástupce Johnson ho přijal v Bílém domě. Pohled na ometálovanou uniformu se však přežil a věrný don Alfredo, antikomunista, který vždy stál bezvýhradně po boku Ameriky, to pocítil zrovna v době, kdy se doléčoval po operaci prostaty. 

Poslední zvonění

V únoru 1989 se proti němu vzbouřil dlouholetý důvěrník gen. Andrés Rodríguez, přezdívaný Tygr; krom toho Stroessnerův syn si vzal Rodríguezovu dceru. 

Jeden z nejbohatších mužů Paraguaye, který si za svých 550 dolarů měsíčního žoldu koupil jeden ze zámků na Loiře („ušetřil jsem hodně peněz tím, že jsem se odnaučil kouřit”), vlastnil leteckou společnost, pivovar, klenotnictví, směnárny a dlouho byl vojenským velitelem velké části hraničních oblastí, tedy králem nad pašeráky. 

V Americe ho sledovala DEA („paraguayský Noriega”) a mimo jiné ho tehdy obviňovala z drogových obchodů: generálův osobní pilot byl roku 1986 zatčen ve Spojených státech při pašování čtyř desítek kilogramů heroinu.

Při puči sice zemřelo na pět set vojáků, ale nad Stroessnerem se ve vysoké politice zavřela voda. Kdo by chtěl při vzpomínce na andské kondory prát špinavé prádlo? Ve Washingtonu určitě nikdo. Byl to puč z milosti, než Rodrígueze předběhne někdo jiný, někdo mimo rodinu. Rodríguez (tehdy 64) zvolený v květnu 1989 presidentem, také proti nikomu z představitelů minulého režimu výrazně nezakročil. 

Stroessnerovy 78. narozeniny 3. listopadu toho roku slavili „stroessneristas” v Asunciónu ohňostrojem, vytahovali podle reportéra listu New York Times potréty oslavencovy a v ulicích hráli jeho oblíbenou polku.

Stejně jako portugalský pořádku milovný profesor Salazar také syn bavorského kolonisty Stroessner po léta naříkal: „Nejraději bych šel do penze, chytal ryby a lovil. Ale copak to jde? Moje země mne potřebuje...“ Přání se mu splnilo až v Brazílii. Doma jeho systém fungoval ještě několik let, než si Paraguayci jakž takž zvykli na republiku bez armádních a policejních dozorců.

 

exkurs 1: Alfredo Stroessner Matiauda

 

Byl synem bavorského kolonisty Hugo Strößnera s Heribertou Matiaudou, guaranískou vesničankou žijící v kreolské rančerské rodině. Po Frankově vzoru Stroessner o svých rodičích ani dvou sourozencích nehovořil a v oficiálních životopisech o nich není zmínky. 

 

1898 se Hugo Strößner vystěhoval z Bavor do Paraguaye a stal se účetním v pivovaru

1912, 3. listopadu narozen v Encarnación 

1929 nastupuje do vojenské akademie

1931 poručíkem dělostřelectva, od 1932 ve válce o Gran Chaco (trvala do 1935), v září 1932 účastník bitvy o pevnost Boquerón

1946 důstojníkem genštábu

1947, březen v několikaměsíční občanské válce stál na straně vlády presidenta gen. Higinia Moríñiga (v úřadu od roku 1940), který zakázal činnost partají, proti levičákům a liberálům v čele s expresidentem Rafaelem Frankem

1948 nejmladším generálem LatAmu (36); v armádním puči proti Moríñigovi mu zůstal věren a musel nakrátko ze země prchnout (= první brazilský exil)

1949-1954 vláda Federika Chavese

1951 náčelníkem generálního štábu, později ministrem vojenství a vůdcem Národní republikánské asociace-colorados (ANR), založené roku 1887, partaje vojáků a latifundistů, která byla u moci od roku 1947 s výjimkou let 2008-2013

1954, 4. května puč, pak se dal zvolit presidentem, znovu 1958 a pak v pětiletých cyklech do 1988 (obvykle s osmdesátiprocentím výsledkem)

1955 spiknutí, které vedl Epifanio Méndez Fleitas, president centrální banky a přítel argentinského presidenta Juana Dominga Peróna

1955 zákaz propagace marxismu

1956 další protistroessnerovské spiknutí údajně vedené exulantem a vůdcem paraguayských socialistů (PRF) plk. Rafaelem Frankem, presidentem republiky v letech 1936-1937 (zemřel 1973).

1959 studentské nepokoje proti zdražení jízdného v Asunciónu, když krátce experimentoval se zrušením stavu obležení a s povolením činnosti politických stran; v prosinci levicoví partyzáni na jihozápadu země podporovaní z Argentiny, Venezuely a Kuby, tvrdě potlačeni

1963 začal formálně „demokratisovat” politiku a povolil návrat frakce Liberální strany (Partido azul, azules), jádro liberálů (od 1887) se roku 1978 a po Stroessnerově pádu zformovalo jako Autentická radikální liberální strana (PLRA), která v osobě Federika Franka poprvé vládla v letech 2012-2013

1964 puč generálů v Brazílii (u vlády do roku 1985); gen. Charles de Gaulle v Asunciónu

1965 poslal Američanům oddíl na podporu pro jejich invase do Dominikány; později chtěl poslat vojáky i do Vietnamu

1966 puč generálů v Argentině (u vlády do roku 1973)

1967 nová ústava zavedla dvoukomorový parlament a čtyři volební období presidentovy po sobě

1972 nové studentské nepokoje, odpor církve

1973 Stroessner na pozvání presidenta Gaustava Heinemanna v Německu (podruhé oficiálně roku 1985 kromě Strauße se mu hodně politiků už vyhýbalo, president Richard von Weizsäcker měl náhlou dovolenou)

1975 součást operace Cóndor, persekuce katolických institucí

1984 třicetiletí u mocioslavil vojenskou přehlídkou

1987 americký velvyslanec Clyde D. Taylor v oblaku slzného plynu, když navštívil oposiční skupinu „Ženy za demokracii” a president Reagan zbavil Paraguay všech obchodních výhod

1988 návštěva Jana Pavla II.

1989, 3. února po 35 rocích vlády sesazen, druhý brazilský exil

1989 druhé největší město země Puerto Presidente Stroessner (založeno roku 1957 jako Puerto Flor de Lis, Město květu lilie), přejmenováno na Ciudad del Este

1990 vnuk Alfredo Domínguez Stroessner (20) vyhoštěn z Paraguaye, neboť fungoval jako spojka s dědem v Brazílii (soudně zrušeno). Brazilský soud naopak zadržel generálova syna a plukovníka letectva Gustava Stroessnera Moru (46) za podezření nezákonného obohacování, ve skutečnosti údajně proto, aby se nemohl ucházet o presidentství ve volbách 1993, jak si plánoval; po třech měsících propuštěn a do Paraguaye nevydán. Brazilské úřady rovněž odmitly vydat Stroessner a netlačili na jeho vydání ani brazilští socialisté, když se roku 2003 dostali k moci.

1991 Stroessner se setkal se svými poříznivci ve Foz do Iguaçu

1992 nová ústava

1992 nalezen archiv operace Condór „technického oddělení ministerstva vnitra” s detaily vražd oponentů

1993 Rodríguez odstoupil z úřadu, zemřel 1997 v New Yorku. Jeho nástupce Juan Carlos Wasmosy, inženýr a podnikatel maďarského původu z řad Colorados, se stal prvním voleným civilistou v historii republiky

2006, za vlády brazilského socialistického presidenta Silvy Inacia da Luly 16. srpna zemřel v Brasílii na infarkt po operaci kýly (93)

Stroessner byl ženatý s učitelkou Eligií Morou Delgadovou, která zemřela rok před manželem (95). Měli tři děti: Gustava Adolfa (bezdětný kokainista, zemřel před otcovým vyhnáním), Gracielu Concepción de Domínguez (tři synové) a Huga Alfreda „Freddyho“, který se oženil s dcerou generála Rodrígueze Marthou (čtyři dcery). 

 

exkurs 2: V srdci Jižní Ameriky

 

Paraguayská republika se sice rozkládá na ploše 400 tisíc km2, nemá však žádné významné surovinové zdroje a žije v ní pouze šest milionů lidí. Pro většinu je mateřštinou jazyk guaraní, který je vedle španělštiny jazykem úředním. Jeho přídomek El Excelentísimo koresponduje s El Supremo, jak byl přezdíván první z paraguayjských despotů.

 

1537 Španělé založili pevnost Asunción na Papouščí řece/Paraguay

1611-1767 země ve správě jezuitů („reducciones”)

1811, 14. května nezávislost, diktátor El Supremo José Rodríguez de Francia (do 1840). Zakázal vstup cizincům a veškerý dovoz, vyvážet se smělo jen maté a donutil Španěly ženit se s indiánkami Guaraní a s mulatkami

1844-1870 absolutní despocie otce a syna Carlose (do 1862) a Franciska Lópezů (jmenován otcem generálem už v devatenácti)

1859 uzavřel Carlos Antonio López se Spojenými státy smlouvu o přátelství, obchodu a plavbě (stále v platnosti); latinský antiamerikanismus nebyl v Paraguayi nikdy silný

1864-1870 strašlivá válka proti Brazílii, Argentině a Uruguayi: stát přišel o dvě třetiny území, ze 660 tisíc Paragayců přežila jen třetina, z toho ani ne třicet tisíc mužů - rozvoj země se o století zbrzdil. Nicméně krutovládce Francisco Solano López za Stroessnera presentován jako kultovní figura (je na bankovkách, Stroessner nikdy nebyl)

1887 založena konzervativní Národně republikánská asociace (Colorado); vládla do 1904 a od 1947

1912-1916 presidentem švýcarský občan Eduardo Schaerer, který uzavřel s Němci dohodu o pomoci při reorganisaci armády a za první světové války zůstala země neutrální

1913 a 1915 hraniční dohody s Bolívií a Argentinou na Chaku

1925 zvěsti, že na Gran Chaku nalezena nafta, spory s Bolivijci, 1928 první ozbrojený konflikt

1932-1935 vítězná válka o Gran Chaco („země pro lov”), Paragayci získali dvě třetiny území, ropa se tu aled těžit nedala

1954-1989 vláda Alfreda Stroessnera

2008 Colorados nevyhráli volby a poprvé přešla vláda demokratickou cestou, a to ještě doleva; prezidentem se stal bývalý biskup Fernando Lugo, který vzal do vlády mimo jiné první indiánskou ministryni a jednoho partyzána

2012 Lugo donucen odstoupit, u vlády do roku 2013 liberálové/Federico Franco

2013 vládnou opět Colorados/Horacio Cartes

 

Dobrodružství uruguayského dobytkáře

 

Nebyl to generál ani šéf rozvědky, ale synek dobytkářské famílie vychovaný v ultrakonservativním katolicismu. Juan Bordaberry posloužil uruguayským vojákům jako mouřenín, pak mohl mouřenín jít.

 

Byl právě na státní návštěvě Bolívie u generála pučisty Huga Banzera Sáncheze, své ultrakonservativní krevní skupiny (o generálových proměnách viz jeho samostatný portrét). V La Pazu se oba dozvěděli o atentátu na bolívijského velvyslance v Paříži 11. května 1976. Neznámý střelec zavraždil na ulici za bílého dne generála Joaquína Zentena Anayu (53). Armádní kariéra ho přivedle až k náčelnictví genštábu, byl ministrem zahraničí a diplomatem. 

V roce 1967 byl vojenským velitelem provincie Santa Cruz, když se v ní objevil argentinský revolucionář a spolubojovník Castrů MUDr. Ernesto „Che” Guevara de la Serna. Chirurgovou prací bylo vyprovokovat v Bolívii lidové povstání a ukázat vykořisťovaným indiánům cestu k beztřídnímu vykoupení ze života na zemi. 

Vojáci generála a presidenta Reného Barrientose mu v tom zabránili. Oddíl povstalců byl obklíčen, Guevara dopaden a jistým seržantem Mariem Teránem v říjnu 1967 zastřelen. 

Msta Guevarova ducha

Jedním z podřízených velitelů Zenteny v protiguerrillové operaci byl i generál Luis Reque Terán, pod jehož rozkazy spadal seržant-popravčí (shoda jmen). V roce 1976 žil v argentinském exilu a byl to on, kdo mediím prozradil do té doby neznámé okolnosti Guevarovy smrti, které vedly k identifikaci Zentenova podílu na ní.

Komunisté Guevaru mstili. Zentena byl šestým z vojáků, které ho zlikvidovali a nevysvětlena zůstala nehoda vrtulníku, v jehož troskách v dubnu 1969 zahynul generál Barrientos. 

Reque Terán čistku přežil a jeho dcera Gina (53), matka dvou dětí, byla v březnu 2015 presidentem Evem Moralesem povýšena do generálské hodnosti, první pro ženu v bolívijské armádě. 

Bordaberry onoho květnového dne odřekl chystanou recepci a společně s Banzerem podle agentury AP prohlásili, že „se pustí do otevřené války proti mezinárodnímu komunismu”. Bordaberry „přijal výzvu těchto bezcenných lidí extremní mezinárodní levice a budeme proti nim bojovat všude a kdykoli se pokusí provádět své odporné vražedné činy.”

Život šel jinými cestami a už měsíc poté nebyl Bordaberry presidentem ani vojínem války s mezinárodním komunismem. Banzer se po své abdikaci roku 1978 napravil v demokrata a dokonce byl zvolen podruhé presidentem Bolívie. Bordaberryho za účast na uruguayské vojenské diktatuře ve stáří soudili a odsoudili v době, kdy zemi vládli jeho socialisté, jeho životní „oblíbenci”.

Za Bordaberryho dnů řádily v Montevideu a okolí bandy levičáckých a pravičáckých teroristů. Hnutí za národní osvobození - Tupamaros (MLN), odvolávající se na inckého protišpanělského povstalce z 18. století Túpac Amaru II. (+ 1781), byla v poli od roku 1963.  Počty tupamarů se odhadovaly na tisícovku a byla to nejúčinnější „městská guerrilla” Latamu. 

Uprostřed Montevidea držela jedno ze svých vlastních podzemních „lidových” vězení pro unesené lidi odhalené až v létě 1972. Měla sympatisanty i v Evropě a terorem v městských centrech inspirovali italské Rudé brigády a německou Frakci Rudé armády (RAF). 

Válka o ulici

Proti nim stály polovojenské „eskadry smrti” (escuadrón de la muerte), uskupení konservativních aktivistů různého věku a názvů skrytě podporovaných policií a vojskem („Úderka lovců tupamarů”, Řádná uruguayská mládež, Autentický lid Uruguaye”). 

Údery tupamarů vedly k chaosu a civilní vlády nebyly schopny teroristy zastavit. Ve svých řadách měli intelektuály, studenty, podnikatele, ředitele škol, vojáky i policisty. Jejich politické zastoupení „Široká fronta”, Frente amplio (FA), koalice komunistů, socialistů, křesťanských demokratů, odborů sdružených v PIT-CNT a menších skupin ve volbách roku 1971 neuspěla, takže chilská cesta díky silným konservativním Colorados Uruguayi nehrozila. 

Kandidát FA generál v. v. Líber Seregni (tehdy 54; + 2004) skončil tehdy třetí a po Bordaberryho puči byl bez soudu uvězněn a propuštěn až roku 1984. Nezávislé průzkumy přitom dávaly jeho FA před volbami druhé místo před Blancos.

Bordaberry nebyl žádným vůdcovským typem, nevynikl ničím, co je pro veřejný život nezbytné. Pouze v rozhodujícím okamžiku souhlasil, aby se jeho jménem spojeným s bohatstvím, konservativním katolictvím a antikomunismem podpořili vojáci chystající tak jako tak státní převrat.

V podstatě tedy ani nepatří do sbírky klasických latinských diktátorů, moci se domohl „civilním” pučem, za něhož se ani jednou nevystřelilo, byl dobrovolným spolupracovníkem generálů pro začátek jejich vlády v Uruguayi v letech 1973-1985, nakonec na jejich žaludky až moc radikálním.

Vyvanulý blahobyt

Bordaberry je vnukem Baska z francouzské strany Pyrenejí Santiaga Bordaberryho a synem jednoho z největších chovatelů dobytka v Uruguayi a senátora Dominga Bordaberryho. Uruguayci a Argentinci za světových válek až do poloviny let padesátých profitovali ze svých agrárních vývozů do západního světa, hlavně masa. Montevideo patřilo k nejmodernějším městům s mrakodrapy a širokými bulváry, s bohatým společenským a podnikatelským životem. Zemi, kde od roku 1915 trvala pracovní doba osm hodin, děti podléhaly povinné školní docházce a zdravotnictví bylo zdarma, se přezdívalo Švýcary Latamu.

V šedesátých letech přišel úpadek a s ním radikalisace. Mezi studentstvem se po úspěchu castrovské revoluce šířil obdiv k revolučnímu socialismu. Promoskevští komunisté a pročínští maoisté budovali podzemní sítě podnikající teroristické nájezdy na policejní stanice, kasárna, bandité vyhazovali do vzduchu budovy, vykrádali banky, unášeli diplomaty a páchali atentáty na politiky. 

Nejsilnější z nich byli právě tupamarové, jehož aktivním členem byl i pozdější president republiky José Alberto „Pepe” Mújica úřadující v letech 2010-2015. Z radikálního marxismu a pouličního třídního boje mu zůstalo to, že svůj presidentský plat rozdával na charitu a se svou manželkou-senátorkou Lucíí Topolanskou bydlel ve stejném bytě, jako předtím soukromník.

Upjatá konserva

Mladého Juana Maríu Bordaberryho poslal otec na vzdělání a výchovu do jesuitské školy. Vystudoval v Montevideu práva, než podědil otcovské statkářské imperium. Byl oddaným karlistou podporujícím tradiční španělské katolické instituce a nesouhlasil se současnou burbonskou panovnickou větví na španělském trůnu. V rámci hnutí zastával v jeho jihoamerické větvi zajímavé postavení.

Bordaberryho kariera se odvíjela logicky k jeho sociálnímu původu. Ve vládě presidenta Jorgeho Pacheky Areky (+ 1998), za něhož začaly městské guerrilly a„eskadry smrti” řádit, byl v letech 1969-1972 ministrem dobytkářství a zemědělství. Velmi těsným poměrem hlasů před Blancos byl na Pachekovo doporučení (jeho návrh na referendum o zavedení dvou funkčních období po sobě neprošel) za Colorados roku 1971 zvolen presidentem a přísahu složil 1. března 1972. 

Země procházela vleklou hospodářskou krisí a pouliční násilnosti kulminovaly, tupamarové po jeho volbě otevřeli ofensivu. Bordaberry jmenoval do význačných funkcí civilní a armádní konservativce a zprvu se orientoval na vzory policejních metod z Brazílie, kde vojáci vládli v letech 1964-1985. 

V předvolební kampani ukazovali konservativci Uruguaycům v televisi obrázky z ruské okupace Československa v srpnu 1968 a propagandisté se ptali, zda chtějí žít jako lidé nebo jako otroci Rusů. Hysterii šířily zkazky, že při vítězství komunistů podřežou pensistům krky a děti že prodají na Kubu a do Sovětského svazu.

Jízda na tygru

Advokát Bordaberry tolik krvelačný nebyl. Slíbil pokračovat v Pachekově ekonomice úsporných opatření a ve válce s tupamary: „Tohle je země požehnaná bohem,” řekl v březnu 1972 v inaugurační řeči před parlamentem, „a jediné, co potřebuje, je poctivá práce, aby každému zajistila prosperitu.” Cestu do parlamentu ovšem musela kolona vozů prolétnout pod vojenskou ochranou a seshora pod kontrolou vrtulníků: „Násilí antisociálních sil ze stínů není kompatibilní se zemí našich demokratických tradic,” komentoval Bordaberry.

Na kompatibilitě zapracoval. Zprvu se souhlasem generálního shromáždění, uruguayského dvoukomorového parlamentu, vyhlásil na třicet dnů „stav vnitřní války”. V odpověď zintensivnili tupamarové svou bojovnost. V dubnu 1972 prchlo několik desítek tupamarů z vězení Punta Carretas tunelem prokopaným na svobodu, teroristé stříleli policisty, vojáky.

Vojáci potřebovali více pravomocí a „prostor na práci”. Bordaberry se proto „na obranu institucí” dohodl s armádními špičkami a s jejich krytím na ústavním převratu. 27. června 1973 nadekretoval s tanky v ulicích Montevidea rozpuštění parlamentu, pozastavil činnost politických stran a společenských organisací. Až Bordaberryho odsoudí roku 2010 na třicet let za mříže, bude rozsudek stát na podobném paragrafu: za „útok na ústavu”.

Namísto kongresu jmenoval dvacetičlennou státní radu, jíž předsedal, nicméně nejvlivnější byla už tehdy bezpečnostní rada, kterou ustavil po sporech s vojáky v únoru 1972 a sestavenou z velících důstojníků. 

Vojáci, kteří po celou dobu své vlády zůstali na rozdíl od dalších latinských vojsk jako celek neideologičtí, dostali neomezené pravomoci pro boj s komunistickým podsvětím a nic na tom nezměnil seriál protirežimních a hladových stávek vedených komunisty kontrolovanými odbory PIT-CNT: založeny roku 1964, zrušeny roku 1973 a činnost obnovily roku 1985. 

Armádě se válka s terorismem dařila. Do jara 1974 decimovala stavy tupamarů a vyčistila policii od korupce. Vládnout však generálové nedokázali.

Fašistická inspirace

Bordaberry myslel mnohem dál než na pouhý „civilně-vojenský režim”, jak říkal tomu, co nastolil. Roku 1975 navrhl generálům nové státní uspořádání Uruguaye. V roce, kdy zemřel Francisco Franco a oslněn myšlenkami italského fašismu hodlal definitivně zrušit činnost politických stran a občanských institucí vůbec. Když to o několik měsíců později předložil armádním představitelům, zalekli se. 

Úplná likvidace partajního života byla na uruguayské vojáky trochu silný tabák. 12. června 1976 zaskočili Bordaberryho tři neděle po návratu z Bolívie a tři měsíce po puči generálů v čele s Jorgem Rafaelem Videlou v Argentině. Sesadili ho „pro nepřekonatelné rozdíly” (jeho funkční období by končilo roku 1977) a nahradili ho na osmdesát dnů profesorem práv Albertem Demichellim (+ 1980 ve věku 84 let). 

Životní náklady za Bordaberryho vlády enormně vzrostly, HDP soustavně klesalo, inflace raketově rostla, peso mnohokrát devalvovalo, čtyři sta tisíc důchodců mělo zničené pense a zemi opouštěli hospodářští emigranti. 

Diktatura pak vydržela pod několika nastrčenými civilními presidenty a jedním generálem do jara 1985. Skutečná moc ve státě spočívala na členech státní bezpečnostní rady.

Chaos mezi uniformami

Soužití s vojáky nebylo pro Bordaberryho snadné. Mezi generály nebylo jednoty a naopak po celou dobu, kdy byli u moci, se mezi nimi přely tábory umírněných a liberálů s konservativními radikály. 

Řada vojáků, uruguayské ozbrojené síly všech zbraní tehdy čítaly 22 tisíc mužů, měla spíše levicově liberální představy a okouzlovala je revolučně reformní vláda peruánského vojenského diktátora Juana Velaska Alvarada (1968-1975). Domáhali se účasti na protikorupční a protiinflační kampani a v únoru 1973 žádali o spuštění „programu národní obnovy” počítající ve svých devatenácti bodech s pozemkovou reformou a omezením zahraniční zadluženosti; mezi rebely tehdy vynikl velitel letectva gen. José Pérez Caldas. 

S velitelem námořnictva gen. Juanem Zorrillou u Bordaberryho v únoru 1973 prosadili, aby zrušil jmenování ministra obrany generála Antonia Franceseho, vojáka ze staré školy, který jim nevoněl. Kdyby neustoupil, vládl by o dva roky méně: tehdy se ukázalo, kdo je pánem na hřišti…

Hádáli se často s Bordaberrym. Přímo „na tělo” byl spor o místo předsedy státní masné komise. V té době rančeři tajně hnali dobytek přes hranice do Brazílie, kde na jatkách dostávali za své maso mnohem více než v Uruguayi. Když byl v květnu 1975 Bordaberry návštěvou u generála Stroessnera v Asunciónu, předseda komise Eduardo Peile nařídil jatkám upřednostňovat porážku dobytka menších rančerů. To se nelíbilo velkým dobytkářům, jejichž představitelem byl Bordaberry.

Jenže Peile měl hodně známých mezi generály a vojáci ve spolupráci s velením policie nařídili novinám, aby netiskly žádná presidentská prohlášení, dokud je neautorisují vojenské orgány. Vojenští emisaři dodržování příkazu kontrolovali přímo v redakcích. Bordaberry musel ustoupit a Peile zůstal v úřadu.

Pozdě doručený účet

Bordaberry se po armádním puči už veřejného života neúčastnil a spravoval svůj obří ranč. Socialisté mu však klidného stáří nedopřáli. Jestliže argentinští vojáci zavraždili za své vlády na třicet tisíc lidí, uruguayská účast na „Cóndoru” se odhadla na 210 lidí. 

Bordaberryho podíl na likvidaci protivníků v rámci mezinárodní akce Cóndor, jeho spolupráce s vojenskými režimy v Chile, Argentině, Bolívii a Brazílii byl předmětem zkoumání vyšetřujících soudců a vedly k jeho zatčení roku 2006. 

O čtyři roky později byl odsouzen k nejdelšímu z trestů uvedených v uruguayském trestním kodexu, ke třiceti rokům života za mřížemi. Soud měl za prokázáno, že řídil spiknutí proti ústavě a že se podílel na smrti a zmizení čtrnácti lidí.

To už bylo Bordaberrymu 82. Pro svůj zdravotní stav byl zavřen doma v Montevideu, kde v červenci 2011 zemřel. 

 

exkurs: Juan María Bordaberry Arocena

 

S manželkou Maríí Josefinou Herránovou Puig mají devět dětí, z toho sedm synů. Z nich Pedro se též věnuje politice, byl ministrem turistiky, předsedá Colorados a ucházel se roku 2009 o presidentský úřad. Jeho mladší bratr Santiago je katolickým aktivistou, karlistou a zůstává u otcovského řemesla. 

 

1928, 17. června narozen v Montevideu v rodině vlivného dobytkáře Dominga Bordaberryho Elizonda se senátorským křeslem a Elisy Aroceny. Děd Santiago přišel do země z francouzské části Baskicka. Vychován byl na jesuitské koleji, studoval práva, podědil otcovský majetek

1951 založena Federální liga venkovské akce, v níž Bordaberryho otec Domingo hrál významnou roli

1958 za Národní stranu („Blancos”) zvolen senátorem

1964 se přidal k Federální lize venkovské akce, která se 1969 spojila s Colorados, odvěkými rivaly „Bílých”

1964-1985 v Brazílii vláda vojáků

1969-1972 ministrem dobytkářství a zemědělství ve vládě Jorgeho Pacheky Areky (který byl později velvyslancem ve Švýcarsku a několikrát se pokoušel o druhý presidentský úřad; + 1998)

1971 zvolen za Colorados presidentem, jeho soupeř z oposiční liberální Národní strany (Blancos) Wilson Ferreira Aldunate (+ 1986) odešel roku 1973 do exilu, kde žil jedenáct roků

1971 Banzerův puč v Bolívii

1972, 1. březen presidentem republiky „na východ od Uruguaye”

1973, 27. června souhlasil s generály a provedl s nimi státní převrat, rozpustil kongres, zastavil platnost ústavy a vládl dekrety

1973, 11. září Pinochetův puč v Chile

1976, 24. března argentinští generálové v čele s Jorgem Rafaelem Videlou (+ 2013) sesadili presidentku (první na světě) Isabelu Martínezovou de Perón a vládli do roku 1983

1976, 12. června byl vojáky zbaven úřadu Bordaberry a nahrazen ministrem Albertem Demichellim; vrátil se na svůj statek, jeden z největších v Uruguayi

1976-1981, září presidentem po Demichellim dosazen vojáky Aparicio Méndez Manfredini (+ 1988). Jeho nástupcem do roku 1985 byl generál Gregorio Álvarez, na čtrnáct dnů následoval advokát Rafael Addiego Bruno (+ 2014) 

1985, 1. března po něm se Uruguay vrátila k civilním voleným vládám, když přísahal právník Julio María Sanguinetti (do 2000)

2000-2005 presidentem právník Jorge Battle

2005-2010 v čele republiky socialista, lékař Tabaré Vázquez, po něm pět let „Pepe” Mújica a roku 2015 opět Tabaré Vázquez

2006 Bordaberry zatčen pro podezření z účasti na vraždách dvou oposičních politiků v Buenos Aires v rámci operace Cóndor

2009, říjen odsouzen na 25 let vězení gen. Gregorio Álvarez, jeden z vojenských presidentů, za zločiny proti lidskosti a účast na vraždě

2010 odsouzen na třicet let do vězení, nejvyšší uruguayský trest, „za útok na ústavu”, ze zdravotních důvodů byl od roku 2007 vězněn v domácím vězení

2011, 17. července zemřel v Montevideu

 

exkurs 2: Republika na východ od (řeky) Uruguay

Stát mezi Brazílií a Argentinou je v podstatě beze jména, nicméně obyvatele jako Uruguayce znají úplně všichni. 

Na ploše 180 tisíců kilometrů čtverečních žijí 3,3 milionů obyvatel. Z toho dvě třetiny v metropoli Montevideu. V Bordaberryho letech se počet Uruguayců blížil třem milionům a Montevidea jednomu milionu.

 

 

 

• Somozové • Árbenz • Pinochet • Noriega • Banzer 

 

Somozové, fantasie zapomenutých mariňáků

 

Dynastie Somozů dokázala z chudé středoamerické země vyždímat stovky milionů a ještě se chlubila, že je oporou antikomunismu v Karibiku. 

 

Miloval řeči „s nadhledem“, byl přitom vtipný a společenský. Podsaditý generál Anastasio Somoza také uměl tančit a udeřit do strun. Těmito kouzly vyčaroval svou kariéru. Díky americké škole ve Philadelphii, kde ho zasvětili do tajů účetnictví, mohl fungovat domácím hispanofonním politikům jako tlumočník. To byl začátek cesty k somozovskému imperiu.

    Manželka amerického velvyslance Matthewa Eltinga Hanny z něho byla po společném tanečku unešena a zřejmě roku 1933 tolik „hučela“ do chotě při výběru člověka, jenž by nadále hájil americké zájmy, až dosáhla svého. Prosadila Somozu za velitele rodící se všemocné Národní gardy spojující roli armády a policie pod jednu střechu. Somoza, sebevědomý syn jednoho z pěstitelů vyhlášené kávy do té doby snad ani do vzduchu nikdy nevystřelil...

    Později mu patřila v podstatě Nikaragua. Vydělal na druhé světové válce mimo jiné i tím, že skupoval za babku zabavené německé majetky. „Pokládám každého nikaragujského letce a vojáka za případného bojovníka za věc Spojených států,” loyálně ujišťoval ve Washingtonu roku 1939 presidenta Roosevelta. 

Fantastický účetní

Do války s nacisty se pustil roku 1941, ale vojína neposlal Američanům na pomoc žádného. Po válce se z vykutáleného Somozy stal největší pozemkový vlastník v Nikaragui, největší dobytkář a pěstitel kávy, pan někdo. 

Když u utečence z Německa před Hitlerem Hanse Sterna, který v Brazílii zbohatl obchodem s diamanty a drahokamy, koupil akvamarínový náhrdelník za 22 tisíc dolarů (roku 2015 asi 2,3 milionů USD), řekl si latinský svět „hle u koho nakupuje Somoza“ a ze Sterna z Ria se stala podnikatelská osobnost ve šperkařském průmyslu s filiálkami po celém světě. 

    Státní finance Somozovi hlídal Američan Irving Lindberg, kterého poslal už roku 1912 prezident William Taft (zemřel 1930), aby dohlížel na cla, z nichž by mesoamerická země byla schopna splácet americké úvěry. Spokojený Somoza ho roku 1944 dokonce povýšil na generála, tedy do hodnosti, kterou měl tehdy jen pro sebe a Lindberg byl nadšen. Měl k tomu veškeré náklady spojené s pobytem hrazeny, dva měsíce americké dovolené, vybranou adresu v Managui, dokonce ho udělal čestným členem vládního kabinetu. 

Teprve roku 1950 se s chlapíkem generál rozloučil, prý že je už starý (Lindbergovi bylo 62).

Steak a gardisté

V roce 1948 Somoza s rodinou vlastnil ve všech hlavních odvětvích více než sto firem exportujících maso, kávu, cukr, bavlnu a rum (sám však pil konkurenční veleslavnou značku Flor de Caña z majetků Carlose Pellose Chamorra, nikaragujského filantropa), měl zlatý důl, pivovar i cementárnu, textilku, stavební společností a ovládal námořní a leteckou dopravu. 

    „My, Nikaragujci, jsme směsicí Španělů a indiánů a to je dynamit. Podej nám prst a vezmeme si ruku. Dej nám ruku a uchopíme celou paži,“ mudroval v rozhovoru s reportérem amerického magazínu Time v roce 1948, „vy byste to přeci také udělal.“ 

    „Jednou jsem vyprávěl Franklinu Delanu Rooseveltovi o demokracii ve Střední Americe, pokračoval v meditacích Somoza, „je tady něco jako dítě. Nikdo mu nedává sníst všechno. Dávám jim (Nikaragujcům) svobodu, ale podle své chuti. Dáš-li dítěti pálivou placku, zabiješ ho,“ pravil otcovsky o svých poddaných. 

    „Nejsem politik, jsem farmář,“ prezentoval se veleskromně generál. Vstával v šest, k snídani míval steak s kukuřičnými lupínky a do toho četl telegramy od gardistů a zprávy ze své říše. U pracovního stolu pak řešil záležitosti gardy a své obchodní věci týkající se hlavně 45 plantáží kávy a 51 rančů dobytka. 

    Rodinná agenda byla rovněž nemalá. Nejblíže mu stála manželka Salvadora Debayle zvaná Mama Yoya, jež se ráda míchala do politiky. Koneckonců byla dcerou v zemi vyhlášeného chirurga a vnučkou Roberta Sacase Sarria, který byl dvakrát státním presidentem. 

Z dětí měl Somoza nejraději prvorozenou dceru Lillian, jejíž portrét byl na cordobové bankovce a jejíhož muže Guillerma Sevillu Sacase udělal velvyslancem ve Spojených státech (to se stalo roku 1943 a zeť vydržel ve funkci do pádu dynastie roku 1979: rekord ve světové diplomacii). 

Nástupci trůnu byli synové Luis a Anastasio a do rodiny patřil i José, nemanželský syn se služkou z matčina domu Claudií Rodríguezovou z doby předmanželské. Také José patřil mezi velitele gardistů.

Mašinka na varlata

Jako samvládce se Somoza na večírcích a novinářům chlubil, kolik toho vypije, protančí a jak perfektně střílí z pistole i pušky. V kartách prý nikdy neprohrál: „Štěstí, které mám, je fantastické!“

Kázal, že každý, kdo si je jist svou pozicí, nepotřebuje být násilník. „Znám každého Nikaragujce a co ztělesňuje. Nejsem muž, kterého by svrhly proslovy,“ pravil na adresu oposičních politiků, jež posílal preventivně na několik týdnů do vězení a některé dával mučit elektrickými šoky na přirození přístrojem zvaným la maquinita („mašinka“). Že to nic nedělá, ujistil reportéra magazínu Time: „Zkoušel jsem to i na sobě, na ruce…”.

Nejvlivnějšího z „řečníků” gen. Carlose Pasose z rodiny majitelů textilek sice za řeči poslal na tři neděle do chládku, ale pak ho nechal volně pobíhat po Managuy a řečnit ve společnosti proti sobě dál.

Pro nenapravitelné buřiče měl ovšem trestaneckou kolonii na ostrově Corn před karibským pobřežím (v letech 1914-1970 byl ostrov v americkém pronájmu).

S přibývajícími roky se Somozova ironie měnila. V rozhovoru pro Time v říjnu 1956 Američanům sliboval: „Dám této zemi mír, i kdybych měl zastřelit každého muže Nikaraguy.” Bylo to logické. Vždyť jeho odhadovaný majetek byl třikrát větší než státní rozpočet…

Poslední mariňák 

Celé minulé století si Spojené státy ve svém „Středomoří“ hleděly udržet stabilitu tím nejklasičtějším způsobem: když nebylo zbytí, poslaly námořní pěchotu. Takhle „uklidnily poměry“ i roku 1909 a 1912 v Nikaragui. Formálně nechávali u vlády místní politiky.

Než zemi roku 1933 opustili, vycvičili a vyzbrojili Národní gardu (Guardia Nacional de Nicaragua, GN), do jejíhož čela postavili školeného účetního a do té doby ne moc úspěšného podnikatele Anastasia Somozu Garcíu; bylo mu tehdy 38. 

Lid mu podle tělesné podoby říkal Tacho, „Konvice“. Za mlada boxoval a pískal fotbalové mače. Po návratu z Ameriky odečítal plynové hodiny v Leónu a posléze krátce jako městský úředník dohlížel na kanalisaci, než si ho všimli s jeho znalostmi angličtiny pánové v managujské politice. Vykrmen svou mocí přes metrák trpěl později cukrovkou a po dvaceti letech přečkal infarkt. 

    V GN se rozkazovalo v angličtině, všechno bylo americké a Somoza jako velitel gardy dbal, aby důstojníci prošli americkým školením: malá Amerika v zemi kávy, rumu a dobytka. President Franklin Roosevelt o Somozovi v květnu 1939 řekl větu, kterou později použili pro charakteristiku svých spojenců další američtí politici: „Nikaragujec by řekl, že je to svině, ale je to naše svině“ („As a Nicaraguan might say, he’s a sonofabitch, but he’s ours”; podle některých zdrojů to řekl o dominikánském diktátorovi Trujillovi).

Dotančeno

Somozovy návštěvy ve Washingtonu totiž Roosevelt použil za generální zkoušku na návštěvu britského panovníka Jiřího VI. s dcerou Alžbětou o měsíc později. Takže Somozu uvítal s celou parádou president s vládou a významnými kongresmany, což v Somozově očích znamenalo, že na západní polokouli je se svou jednomilionovou říší americkým spojencem číslo jedna. 

Po pádu Somozova klanu roku 1979 o pevné americké vazbě Nikaragui prohlásil konservativní kongresman Eduardo Chamorro Cornel, rok předtím osvobozený ze somozovského vězení v akci sandinistického komanda, viz zde níže: „Somoza (mladší) je posledním (americkým) mariňákem.”

Tacho vydržel od roku 1933 pod prezidentem Juanem Bautistou Sacasou, vzdělaným potomkem staré vojenské a politické rodiny a strýcem své manželky, tři roky, než ho sesadil. Už roku 1937 měl pod kontrolou svou Liberální národní stranu (PLN) a rok na to si dal zákonem prodloužit možnost nové volby na osm let. Až do roku 1947 si dával říkat prezidente, chvíli nechal „vládnout“ lidi, jimž důvěřoval, až se roku 1950 a 1955 dal znovu „zvolit“. 

Už u toho prvního „muže z lidu” se Somoza pěkně spálil. Lékař Leonardo Argüello Barreto v květnu 1947 po týdnu vlády začal hučet proti Somozově rodině do gardistů a aby sesadili svého velitele, mladšího ze Somozových synů Anastasia zvaného Tachito. Přeložil ho z Managuy do Leónu, ovšem sám v úřadu nedočkal konce května. 

Osobně totiž požádal starého Somozu, garanta své úřední moci, aby do 24 hodin opustil zemi. Téhož večera skončil: Somoza ho s věrnými gardisty vyhnal a lékař brzy na to ve věku 72 let zemřel v mexickém exilu.

Somoza sice „znal každého Nikaragujce”, ale asi ne dost dobře. Koncem roku 1945 propukly nepokoje za návštěvy proreformního chilského presidenta Juana Antonia Ríose (zemřel v úřadu rok na to). Demonstranty brutálně rozehnala GN a na pět set lidí zranila. Kdo s antisomozovců neutekl tehdy do Panamy, byl zatčen a poslán na ostrov Corn.

Začátkem roku 1946 po nových pouličních nepokojích doporučoval dokonce Tachito otci, aby resignoval. Tátu Somozu synův nápad tak rozčílil, že ho chtěl dát zavřít, ale nechal velitele GN být, když se dal umluvit rodinnou sešlostí. 

Na jedné z veřejných zábav v září 1956 v Léonu byl během čači na parketu těžce postřelen levičáckým básníkem a skladatelem písní Rigobertem Lópezem Pérezem (27): vystřelil pětkrát, čtyřikrát trefil. 

Ochranka atentátníka na místě zastřelila a žádné mučení podezřelých z účasti na atentátu později neodhalilo, jaké to bylo spiknutí a zda vůbec. Tři tisíce lidí bylo zatčeno, ale jen tři sta z nich zůstalo pod zámkem déle.

Chirurgové ze Států

„Tacho“ Somoza byl dopraven do nemocnice v americké Zóně panamského průplavu (PCZ). Poslední slova majitele desetiny obdělavatelné půdy (synové údaj vytáhli na čtvrtinu) americkému velvyslanci Thomasu Whelanovi před transportem prý byla: „Jsem mrtvola, tentokrát mne dostali.“

    Prezident Dwight Eisenhower poslal svého osobního lékaře gen. Leonarda D. Heaton a se dvěma chirurgy, aby šedesátiletého přítele Spojených států udrželi na břehu před připlouvající Charónovou bárkou.

Když v dubnu 1967 porazil infarkt diktátorova syna a nástupce Luise Somozu Debayleho, poslal lékaře prezident Lyndon Johnson. Také marně: Luisovi bylo teprve 44 let.

    Za Luise se v Karibiku změnilo politické klima. Zatímco otec s americkou pomocí ustál pokusy okolních reformních vlád o své svržení (akce antiamerické Karibské legie podporované z Guatemaly, Kostariky a Venezuely, viz exkurs zde níže), za Luise se narodila castrovská revoluce. Kubánským anticastrovským exulantům poskytl útočiště, Američané je vyzbrojili a roku 1961 poslali dobýt ostrov zpět: vylodění v Zátoce sviní zůstalo velkou ostudou pro antikomunisty a věčnou pýchou castrovců.

Rodinné ostudy

Třetím z panovníků dynastie velitelů GN byl Anastasio Somoza Debayle zvaný Tachito, „Konvička“, stejně jako o tři roky starší bratr Luis absolvent West Pointu. I on prodělal srdeční infarkt (1977), ale už mu nebylo souzeno zemřít ve vlasti. Vyhnali ho prokubánští partyzáni a změna politického myšlení ve Washingtonu.

Miloval válečné filmy a tak si jeden takový sám na sobě v reálu přehrál. 

    O podporu domácí elity se připravil po zničujícím zemětřesení, které udeřilo na Nikaraguu den před vánocemi roku 1972, třetím v historii země. Zahynulo na jedenáct tisíc lidí, čtvrt milionu obyvatel zůstalo bez přístřeší. Práce spojené s obnovou zadával Konvička rodinným firmám a podnikatelské vrstvy dosud spokojené s režimem se odcizily. 

Mladý Somoza žertem říkal americkým investorům, kteří požívali velkých obchodních výhod, že „Nikaragua je už dávno socialistická země, neboť otec zestátnil železnice, banky a elektrárny, aby se lépe daly rodinou kontrolovat”.

Roku 1974 vypukly protivládní demonstrace a Tachito vyhlásil stanné právo. Pod nátlakem amerického presidenta Jimmyho Cartera ho zrušil až o tři roky později. Na výzvu arcibiskupa Miguela Obanda y Brava, dnes spojence Daniela Ortegy, aby jednal s oposicí, mladý Somoza nereagoval. Prý chtěl dokončit do roku 1980 své volební období a předat vládu synovi Anastasiovi, třetím tohoto jména: sám si už roku 1974 si dal změnit parlamentem ústavu, aby mohl být znovuzvolen.

Na to se 27. prosince téhož roku zmocnilo komando hnutí, nazvaného podle protiamerického generála zavražděného roku 1934 starším Somozou, Sandinistická fronta národního osvobození (FSLN) řady činovníků režimu, gardistů a příbuzných. Anastasio-Tachito byl nucen přistoupit na potupnou výměnu rukojmí za milion dolarů (dnešních asi 4,4 milionů), na odvysílání necenzurovaného prohlášení, na propuštění vězněných partyzánů a na odlet všech na Kubu: byl mezi nimi i Ortega, vítěz nastávající občanské války a státní president. 

    O čtyři roky později 22. srpna se podařilo sandinistům akci s podobným úspěchem (operación Chanchera/chovatelka vepřů n. řeznice) zopakovat přímo v budově parlamentu (kongresu). Do jejich moci na dva dny padlo na 1500 lidí, poslanci a úředníci. Byli vyměněni za 59 vězňů, půl milionu dolarů výkupného a za volný odlet do Panamy a Venezuely. 

Od února roku 1978 vláda demokrata Jimmyho Cartera zastavila diktátorovi Somozovi vojenskou pomoc a režim se dostal do osudové isolace; na hospodářskou Američané nesáhli. Podle nich se do plánování akcí oposice začala tehdy podílet sovětská KGB a Američané se začali obávat, že právě vzniká bolševická osa Moskva-Havana-Managua.

Konec Somozů

Tachitův syn Anastasio Somoza Portocarrero (ročník 1951) zvaný El Chigüín, „Kluk”, v hodnosti plukovníka se podílel na velení Národní gardy i na plánování hromoadných vražd a likvidací členů oposice sdružených od května 1978 do Široké fronty (Frente amplio de oposición, FAO) tvořené patnácti organisacemi, z nichž největší byli sandinisté. 

Nejmladší ze Somozů-gardistů se narodil v Tampě, absolvoval Harvard a West Point a byl zralý na převzetí vlády po otci, jemuž tehdy bylo 53. 

Kdyby nebylo revoluce… V nepřítomnosti byl roku 1980 novým režimem souzen, ale dodnes užívá asylu ve svém floridském rodišti. 

Povstalce podporované z Kostariky a Venezuely i civilní cíle bombardovalo vládní letectvo, úroda byla zničena, zastavil se vývoz všech plodin. Po létě 1978 sandinisté ovládali sedm z patnácti departementů. Několik set veteránů z Vietnamu a dobrodruhů válčilo na vládní straně za tisícovku dolarů měsíčního žoldu (roku 2015 asi 3600 USD) a za zpáteční letenku.

    Sandinisty nezastavili. V květnu 1979 vypukla závěrečná jejich ofensiva. Během bojů občanské války zemřelo na padesát tisíc lidí, přes sto tisíc emigrovalo a půl milionu přišlo o střechu nad hlavou. 

Americký velvyslanec Lawrence Pezzullo naléhal na Tachita, aby se sandinisty jednal, ale Somozovy podmínky odchodu z vlády nebyly přijatelné: chtěl uchovat liberální partaj (nový režim ji obratem zrušil) a vymáhal milost pro gardisty a amnestii pro jejich velitele (což se také nestalo).

19. července 1979 se obsazením Managuy somozovský stát zhroutil. Somoza Tachito předtím z betonového krytu na velitelství GN, kde strávil většinu času v posledních dvaceti měsících, volal do Bílého domu Carterovi o pomoc, ale ten se dal zapřít. 

Zpráva se dostala na stůl ministra zahraničí Cyruse Vance, který kabeloval zpět, aby Konvička resignoval a ze země utekl. Byla to toho roku po šáhově pádu druhá rána pro Ameriku. Globální souvislosti války ve středoamerické republice byly patrné i z toho, že Somozovi prodával zbraně také Izrael, který se cítil zavázaný za pomoc Somozy staršího roku 1948. Sandinisty podporovali palestinští Arabové, kteří posílali zbraně a střelivo deklarované jako léčiva z Bejrútu a Bizerty pronajatým soukromými letadly. 

Americká prohra

V bunkru tehdy seděl i Tachitův americký přítel z časů vojenské akademie a demokratický člen sněmovny representantů z New Yorku John M. Murphy (zemřel 2015), velký oponent Carterovy politiky. Jako dobrý imperialista ocenil nepříznivou situaci: „Problém se nejmenuje Somoza, ale Nikaragua a bezpečnostní zájmy Spojených států. Sandinistické povstání je kubánská, venezuelská, panamská, kostarická operace. Je to další Vietnam a leží na naší polokouli.”

    Dny Somozů se po 43 letech u vlády naplnily 17. července 1979: „Morálně se necítím poražen. Odstoupil jsem pro soucit s lidmi. Nesnáším pohled na to, jak je můj lid zabíjen,” pravil o dva dny později v prvním setkání s novináři v Miami prohlášení Tachito. Svůj konec přidal na účet „komunistických elementů” a pak odletěl „na dovolenou” na Bahamy, odtud do Jižní Ameriky.

V Managui po Somozovi převzal modrobílou presidentskou šerpu jeho bývalý ministr zdravotnictví Francisco Urcuyo Maliaños a s novým ředitelem GN plk. Frederikem Mejíou Gonzálezem ke zděšení amerických mírotvorců vyzvali stoupence „ke zdvojení úsílí v boji s nepřítelem”. Po telefonátu Somozy z Floridy to Urcuyo také vzdal a uletěl do Guatemaly (zemřel 2001).

Anastasio Somoza odletěl s rodinou, milenkou Dinorah Sampsonovou, rakvemi otce a bratra, několika papoušky a kufry s miliony peněz do Miami, kde dnes leží celá rodina pochována. Ve Spojených státech však asyl nedostal, takže musel do Paraguaye k diktátorovi Afredu Stroessnerovi, rovněž oddanému antikomunistovi. 

O rok později v září byl jeho mercedes s doprovodným vozem s ochrankou v ulicích Asunciónu přepaden skupinou střelců a zasažen střelou z bazuky. Diktátorovo tělo a dvou spolucestujících zuhelnatělo k nepoznání; bylo 54 let. Zakázka pro argentinské trockistické atentátníky z Lidové revoluční armády (ERP) přišla od sandinistů a také z Kuby jako symbolická tečka za prohraným bojem rodiny Somozů se socialisty a komunisty.

Ze skupiny sedmi atentátníků byl pouze jeden dopaden a popraven. Jejich vůdce Enrique Gorriarán Merlo byl zatčen až roku 1995 v Mexiku, dostal doživotí, ale brzy byl pardonován. Roku 2006 zemřel doma v Buenos Aires na zástavu srdce.

 

exkurs 1: Klan Somozů

Ovládal od roku 1934 do 1979 Nikaraguu. Jeho členové byli oddanými americkými spojenci. V odvěkém panlatinoamerickém konfliktu stáli na straně národních liberálů proti konzervativcům. 

Předek Bernabé Somoza, jehož otec byl mastičkář, miloval kohoutí zápasy a jednou v hádce nad kuřím soubojem zabil mačetou dvacet lidí. Po prohrané vzpouře byl roku 1849 oběšen. 

Somozův otec byl plantážník a měl na to, aby poslal syna do Ameriky na praktická ekonomická studia. Více o rodině diktátora Anastasia Somozy Garcíy a jeho manželky Salvadory, kterou poznal ve Státech, viz text. 

Se znalostí angličtiny sloužil jako tlumočník liberálním veličinám, proti jejich odvěkým konservativním protivníkům se vymezoval. Říkali mu tehdy El Yanquí”. Roku 1925 se připojil k liberálnímu povstání na podporu Sacasy, budoucího presidenta. Roku 1927 tlumočil americkému velvyslanci Henrymu Stimsonovi a o rok později sloužil stejným způsobem liberálnímu generálovi Josému Maríi Moncadovi, presidentovi v letech 1929-1933. 

Měli k sobě blízko. Když zpronevěřil Somoza většinu ze 75 tisíc dolarů odškodného za ztráty na majetcích po akcích Obranného vojska národní suverenity (ENDS) gen. Sandina, poslal ho Moncada jako konsula do Kostariky (1929): „Tacho, vy nejste zloděj, ale kapsář. Vypadněte!” tak prý se s ním rozloučil.

Po roce se vrátil a kapsáře udělal náměstkem ministra zahraničí, roku 1932 zástupcem ředitele Národních gard a o rok později, to už pod presidentem Sacadou, se stal jejich šéfem. Když v březnu 1931 zničilo zemětřesení presidentský palác, druhé velké v dějinách, úřadoval Moncada nějaký čas ze domu Somozova.

V únoru 1934 se chtěl president Juan Bautista Sacasa dohodnout se Sandinem u večeře v presidentském paláci, což znamenalo pro Somozu hrozbu. Sandino byl s bratrem Sócratem cestou domů unesen, zastřelen a oba zakopáni v prostoru managujského letiště, kdesi pod dnešním betonem runwaye. 

Pikantní na vraždě je i to, že jak Somoza, který vraždu nařídil, tak Sandino byli svobodní zednáři z téže lože.

Nejstarší potomek Somozů, dcera Lillian (zemřela 2003), se provdala za diplomata Guillerma Sevillu Sacasu, s nímž měla devět dětí. Její mladší bratr a otcův nástupce Luis Anastasio Somoza Debayle (zemřel 1967) se oženil s Kostaričankou Isabelou Urcuyo Rodríguezovou, obdivovanou kdysi ženou (86; žije v Texasu). Mají šest dětí. 

Třetí z diktátorů Anastasio Somoza Debayle (zavražděn 1980) byl ženat se vzdělanou a váženou Američankou z Miami Hope Portocarrerovou (zemřela 1991). Měli pět dětí, z nichž nejstarší Anastasio (ročník 1951) je stařešinou klanu a s pomocí bývalých národních liberálů od roku 2000 marně žádá od nikaragujské vlády restituci vyvlastněného majetku za nejméně půl miliardy dolarů; vrátit do země se neodvážil, když mu bylo vyhrožováno odstřelením.

    Když Somozova milenka Dinorah Sampsonová získala u manžela navrch, Hope ho opustila. Roku 1978 se rozvedli. V Londýně se provdala za salvadorského podnikatele Archieho Baldocchiho, ale pochována je v rodném Miami po boku všech somozovců.

Po pádu dynastie roku 1979 se odhadoval její majetek na půl milionu dolarů, dnešních (2015) asi 1,6 miliardy: zajímavé číslo pro stát s tehdy dvěma miliony obyvatel. Stejně vysoké zanechal somozovský režim po sobě dluhů.

 

exkurs 2: Nikaragua

Na ploše 130 tisíc km2 (zhruba bývalé Československo) žije šest milionů lidí. Po druhé světové válce to bylo jen 1,1 milionu, před třiceti roky 2,3 milionů. Na západní polokouli je chudší jen Honduras a Haiti.

1821 nezávislost na Španělích, součást Mexika

1823 Spojené provincie Střední Ameriky (později Federální republika)

1838 plná nezávislosti

1909 Američané se vylodili v Nikaraguy na podporu konservativní vlády a na potlačení protiamerického povstání Josého Santose Zelayi

1912-1933 s přestávkou let 1925-1926 Američané podruhé v Nikaraguy

1914 smlouva Bryan-Chamorro dala Spojeným státům právo stavby průplavu napříč zemí; zrušena po vzájemné dohodě roku 1970. Roku 2014 ho s velkou podporou Daniela Ortegy (1979-1985 v čele junty, 1985-1990 a od roku 2006 voleným presidentem) začali jako konkurenci k Panamskému průplavu stavět Číňané

1919 Somoza se ve Philadelphii oženil se Salvadorou Debayleovou (zemřela 1987)

1926, květen revoluce liberálů proti konservativnímu presidentovi-pučistovi Emilianovi Chamorrovi, občanská válka: vůdci liberálů Sacada a Moncada se po nové americké intervenci s protivníky dohodli v květnu 1927 v Tipitapě (velvyslanec Stimson zprostředkoval, Somoza tlumočil). Gen. Augusto César Sandino ale vyčetl Američanům, že zabili tisíc povstalců a v čele Obranného vojska národní suverenity (EDSN) pokračoval ve válce s Američany. Jeho heslo „Osvoboď vlast, nebo zemři!” použili o čtyřicet let později sandinisté

1933 Sandino se usmířil se Sacadou, Američané v lednu odešli, zanechali po sobě Národní gardu v čele s Anastasiem Somozou Garcíou („Tacho“)

1934, únor Sandino gardisty zavražděn

1936 Somoza u moci, prezidentem formálně jen v letech 1937-1947 a 1950-1956, jinak v úřadu nastrčení lidé z Národní liberální strany

1956, září Tacho zavražděn, nástupcem syn Luis Somoza Debayle, který zastával presidentský úřad v letech 1957-1963, pak úřadovali jeho přátelé. Mladší bratr Tachito zůstal velitelem GN

1967, duben Luis zemřel, nástupcem dynastické moci bratr Anastasio Somoza Debayle „Tachito“ (jako president 1967-1972, po tříčlenné partajní juntě 1974-1979)

1974 první velký úder sandinistů (FSLN), vypukla občanská válka

1979, červenec Tachito a somozovci uprchli ze země, v září 1980 byl zavražděn v Asunciónu. Občanská válka podle Červeného kříže stála životy patnácti tisíc lidí a šest set tisíc jich připravila o domovy

1979-1990 vláda sandinistických černo-červených socialistů, vůdcem Daniel Ortega

1981 vypukla nová občanská válka s proamerickými contras, pestré směsice antisandinovců podporované vládou Ronalda Reagana: 8 tisíc povstalců podporovaných z Hondurasu (převážně členové Síly demokratické Nikaraguy, FDN), tři tisíce indiánů Miskitů, vojáci bývalé GN a tisícovka exsandinistů, jimž vadil levičácký kurs Ortegův, např. Edén Pastora/Commandante Cero, který fungoval z Kostariky, ale s FDN nespolupracoval

1985 totální americké embargo sandinistického režimu

1990 prohrál Ortega překvapivě demokratické volby, presidentkou Violeta Barriosová de Chamorro, jejíž manžel, novinář a vydavatel Pedro Chamorro byl v lednu 1978 zavražděn somozovci (z podílu na jeho smrti byl obviněn nejmladší ze Somozů Anastasio zvaný Kluk

2006 slavil Ortega s celým klanem návrat, když se o něj pokoušel ve volbách 1996 a 2001

2014 poslanci vyškrtli z ústavy omezení počtu presidentských úřadů zastávaných po sobě: tak daleko somozovci nezašli

 

exkurs 3: Somozovci ve zbrani

Národní garda měla v roce založení 1933 2500 členů vycvičených Američany. Po světové válce 1947 jich bylo 3500, v roce smrti Tacha 4100, ale v posledních měsících občanské války 1974-1979 dvanáct tisíc podporovaných tisícovkou zahraničních žoldnéřů.

GN byla založena po usmíření liberálů s konservativci roku 1928 a postupně s americkou pomocí vznikala přes odpor Obranného vojska národní suverenity (EDSN) generála Sandina, až roku 1933 zůstala jedinou ozbrojenou silou v zemi.

Vítězní sandinisté GN rozpustili a přes snahu řady revolucionářů lynchovat vojáky, jich bylo 1900 souzeno. Poslední opustili věznice roku 1989, nikdo z nich nebyl popraven. 

Za Tachita cvičil GN Američan Michael Echanis, veterán z Vietnamu, instruktor zvláštních jednotek, autor učebnice vojenství a jeden z editorů magazínu Soldier of Fortune. Když s ním a gen. Ivánem Allegretem v srpnu 1978 spadla helikoptéra, bylo mu teprve 27. Sandinistům se podařilo nastražit do stroje bombu.

Junta v čele s Ortegou vyvlastnila veškerý majetek Somozů a jejich přátel, ze zaměstnanců jejich podniků udělali zaměstnanecká družstva: budování nové Nikaruaguy se stalo ve své době šlágrem moderní socialistické levice celého světa, nadšení mládežnící příjížděli na brigády (často ovšem také ze svého nadšení vystřízlivět). 

Nadchl alfabetisační program, osvěta v hygieně, očkování, chaos v zásobování a maloobchodu trval po celý čas vlády sandinistů, jev typický pro všechny levičácké režimy nejen latinské.

Roku 1980 vypukly hádky mezi revolucionáři a podnikateli o tom, jak naložit s devisami z exportu, zda investovat nebo použít na sociální dávky. Zvítězila ideologie a většina podnikatelů investovala v zahraničí a vyvedla ze země peníze. O rok později přišla agrární reforma, která umožňovala vyvlastnění nepoužívané půdy.

Na pomoc mladé revoluci poslal Fidel Castro tři tisíce učitelů a dva tisíce techniků, lékařů - a vojáků. Sandinisté sice byli levičáckým konglomerátem, ale promoskevští i propekinští komunisté zůstali v menšině. Latinští socialisté dokonce na čas po příchodu k moci zakázali Marxleninskou lidovou akci (maoisté); Komunistická strana Nikaraguy se ani s pomocí Moskvy nikdy nestala významnějším hnutím. 

Přes všechny revoluční vymoženosti zůstala Nikaragua chudou zemí. Daniel Ortega vytvořil se svou manželkou Rosarií Murillovou a s pomocí venezuelského ropného socialisty Huga Cháveze silné hospodářské zázemí ne nepodobné somozovskému. Udělal ze sebe anděla míru a dal se na katolicismus. 

 

exkurs 4: Karibská legie

Legión del Caribe byla ozbrojeným hnutím latinských socialistů pro boj proti Američany drženým režimům. 

O tom, že by měla pevnou organisační strukturu, není nic známo. Sami o sobě politici hovořili jako o „juntě pro osvobození Karibiku”. Jméno hnutí dostalo také od Američanů a za významná jména se uvádějí bratři Castrové, Che Guevara a Kostaričan José Figueres Ferrer.

Většina původních aktivistů byla z Dominikány, kde se pokoušeli dvakrát neúspěšně svrhnout diktátora Rafaela Trujilla (1947 a 1949) a ze somozovské Nikaraguy. Roku 1947 působili v Hondurasu proti gen. Tiburciovi Caríasovi Andinovi alias Buchovi (presidentem 1924 a 1933-1949, zemřel 1969), 1948 úspěšně v Kostarice, 1949 opět v Nikaraguy. 

Zbraně pro válku v Kostarice šly roku 1947 z Kuby do Guatemaly deklarovány jako květiny. Odtud putovaly Figueresovým lidem do Kostariky. Hnutí podporoval reformistický guatemalský president a doktor filosofie Juan José Arévalo (zemřel 1990), vládnoucí v letech 1845-1951, předchůdce levicového vojáka Jacoba Arbenze Guzmána, viz zde samostatný text.

Somoza tehdy na krátko uvažoval o invasi do Guatemaly, tolik Arévala nesnášel, neboť mimo jiné cvičil nikaragujské exulanty; chtěl vpadnout i do Kostariky, ale Somozu varovali Američané. Měl strach, že se země stane základnou povstalců proti sobě a Somoza byl také první cíl Karibské legie, která z jeho země spustila svou první operaci. 

Proti Legii se postavil triumvirát diktátorů Somoza, Trujillo a Carías. Liberální pučista Tiburcio Carías, který musel v Hondurasu čelit čtyřem armádním vzpourám, vděčil za vládu Američanům a salvadorskému diktátorovi Maximilianovi Hernándezovi Martínezovi. Carías sice pěstoval tuhou censurní kulturu, ale lidem dal osmihodinovou pracovní dobu, dovolenou ze zákona, také zavedl daň z příjmu, stavěl silnice a peníze hodně strkal do armády. 

Jeho ochránce Hernández vládl Salvadořanům v letech 1931-1944. Bylo to sice fašista, okultista a vegetarián, ale válku nacistům roku 1941 přesto vyhlásil. Proslavil se tím, že nechal zemřít vlastního syna na zánět slepého střeva: léčil ho jakousi modrou vodou a odmítl zásah lékaře. Když proti němu vypukla studentstvem vyprovokovaná generální stávka, uprchl do Guatemaly, kam ale nepokoje přeskočily a smetli Jorgeho Ubika, Arévalova předchůdce (vládl 1931-1944, zemřel o dva roky později v americkém exilu).

Maximilian Hernández nalezl útočiště v Hondurasu, kde ho roku 1966 zapíchl jeho šofér, jehož otec byl za Hernándezovy vlády zavražděn. Diktátorovi bylo 83 let a stal se jednou z nejstarších obětí atentátu v dějinách.

 

Plukovník Árbenz a banánová válka

 

Na rozdíl od chilského socialisty Salvadora Allendeho Jacobo Árbenz Guzmán svůj guatemalský reformní pokus přežil. Od jeho svržení uplynulo šest desetiletí. Do výčtu diktátorů patří pouze zeměpisnou příbuzností.

 

„Naším zločinem je pozemková reforma proti společnostem vlastněným imperialisty. Naším zločinem je to, že se jako vlastenci snažíme o hospodářskou nezávislost. V tomto úsilí se komunismus nevyskytuje,“ pravil v rozhlasovém projevu několik dnů před útěkem do Mexika plukovník Árbenz (tehdy 41), volený guatemalský president. 

Že není komunistou, ujišťoval od svého zvolení. Doba však byla zlá, Sověti se rozlézali po planetě a ve Washingtonu byli nervosní z toho, že by se soudruzi mohli usadit jim přímo před nosem, v málo známé zemi banánů, vynikající kávy a báječných rumů. 

Bylo 19. června 1954 a v řeči, která trvala 27 minut, president obvinil Američany se satelity z likvidace guatemalské nezávislosti. Obvinil amerického ministra zahraničí Johna Dullese, jeho bratra Allena v čele CIA a pochopitelně nejmocnější instituci v Guatemale United Fruit Company (UFCO), po dlouhá desetiletí světovou banánovou velmoc (pozdější Chiquita Brand, dnes opět největší obchodníci banány ChiquitaFyffes). 

V proudu bylo povstání jiného plukovníka, Árbenzova kdysi spolužáka na vojenské akademii, exulanta s hitlerovským knírkem Carlose Castilla Armase (tehdy 39). Své hnutí potichu hovořící plukovník nazýval „Antikomunickou frontou Guatemalčanů v exilu“ a jeden pokus o převrat už měl za sebou. 

Velvyslanec s koltem

Nyní vyzbrojen, dotován a letecky podporován na rozkaz amerického presidenta Dwighta Eisenhowera (tehdy 63) rozvědkou CIA s několika sty Kubánci, Nikaragujci, Dominikánci a žoldnéři z celého světa vpadl do Guatemaly z Hondurasu. 

Armáda, která tehdy čítala šest tisíc mužů a Árbenze dlouho podporovala, se pučistům účinně nepostavila, když viděla resolutní vojenskou podporu Spojených států. Brzy bylo rozhodnuto. 27. června Árbenz resignoval a vládu převzali velící důstojníci. Konsultovali své kroky s americkým velvyslancem Johnem Peurifoyem, který svou kariéru odborníka na likvidaci komunistického nebezpečí začal krátce před světovou válkou jako liftboy ve washingtonském Capitolu. 

Jméno v diplomacii si ovšem Peurifoy udělal hulvátskou upřímností v Athénách, kde byl velvyslancem po občanské válce, v níž byli komunisté na hlavu poraženi. Eisenhower ho převelel do Guatemaly. Chodil po metropoli s pistolí za pasem, organisoval bezostyšně oposici a Árbenze v šestihodinovém rozhovoru marně vyzýval, aby odstranil z vlády a vládních institucí komunisty, jinak že neví („do šesti měsíců bude Guatemala komunistická“). 

Po guatemalské čistce byl Peurifoy poslán do Thajska, kde však rok na to zahynul při autonehodě.

Árbenz dostal v září 1954 povolení opustit mexické velvyslanectví, kde požádal o asyl a s rodinou odletěl do exilu. Z Mexika putoval do Francie, do Švýcarska, odkud pocházel jeho otec, a na podzim 1955 se na čas se rodina usadila v Praze v hotelu Esplanade. Syn Jacobo (tehdy 9), dcery Arabella (16, později modelka a kokainistka, vzala si život) a Leonora (13), chodily krátce do českých škol. 

Jak tehdy prohlásil korespondetovi listu New York Times, s manželkou se jim „lidová demokratie v Československu líbila, ale ta není použitelná v Guatemale, kde se snažíme rozvíjet kapitalistický systém, kdežto oni zde socialistický“.

Zastřelen před obědem

Až takový levičák tedy Árbenz nebyl: „Můj vládní program byl antifeudální, antiimperialistický, dobrý nejen pro Guatemalu, ale i celou Latinskou Ameriku.“ 

Po něm se stal presidentem pučista Carlos Castillo Armas a poněvadž Američané poskytli jeho vládě i hospodářskou pomoc, na Árbenze se snadno zapomnělo. Ne všichni Guatemalci se radovali z kokakoly a dotované kukuřice. Ve Washingtonu však dělal absolvent amerických vojenských škol radost a také byl prvním guatemalským presidentem, který byl ve Spojených státech na oficiální státní návštěvě (1955). 

Požitek plukovníka žijícího v bezdětném manželství s učitelkou Odilií Palomovou z učebnicového příkladu spásy národa před latinskými bolševiky nebyl dlouhý. 26. července 1957 Castillo Armas s pozvanými politiky v presidentském paláci kráčel do jídelny s nachystanou hostinou, když stráž u dveří strhla z ramenou pušku a presidenta zastřelila.

Atentátník Romeo Vázquez Sánchez pak v bezvýchodné situaci obrátil zbraň proti sobě. Dva roky předtím patřil mezi vojáky, kteří byli vyhozeni z armády pro komunistické názory.

Ani po Castillovi Armasovi se část mladších důstojníků neztotožnila s proamerickým kursem svých nadřízených a podníceni čerstvým kubánským vzorem pustili se roku 1960 do vzpoury, z níž vzešla občanská válka. Aniž by vzbudila ve světě pozornost, zahynulo v ní na čtvrt milionu lidí a skončila smírem až roku 1996. 

Společnost Spojeného ovoce

Guatemalská Árbenzova revoluce žádné bolševické kořeny neměla. Komunistů bylo v jednokomorovém národním kongresu tehdy čtyři z 58, odbory jimi byly infiltrovány, ale moc nevykonávali vyznavači moskevských pověr žádnou. Árbenz se svými lidmi však šlápli do něčeho horšího. Dovolili si na United Fruit Company, která v zemi zaměstnávala na devadesát tisíc lidí, ovládala veškeré komunikace a logicky i důležité Guatemalčany. 

Dílčí pozemkové reformy prováděli již Árbenzovi předchůdci, ale United Fruit, největšího pozemkového vlastníka v zemi, nechali na pokoji. Árbenz roku 1953 prosadil zákon o rozdělení statků zabavených za války Němcům a o vyvlastnění za náhradu nepoužívané obdělávatelné půdy u vlastníků nad určitou rozlohu. 

V případě banánové velmoci šlo o 240 tisíc akrů, tedy asi 950 čtvrečních kilometrů s tím, že ve druhé vlně přibude dalších 174 tisíc akrů, sedm set kilometrů. Od závislosti středoamerických vlád na United Fruit se vžilo označení „banánová republika“, dnes všeobecně užívaného pro režimy korupční s mafiánskými osobními vazbami na nevyspělou, ale ambiciosní státní byrokracii (takže se označení používá i mimo latinský svět).

Nejprve ovocnáři spustili křik, že dostávají za půdu málo, hned pak naskočily řeči o komunismu v Guatemale. Že by opravdu šlo o obranu před zhoubnou ideologií, dnes zpochybňují osobní vazby hlavních aktérů protiárbenzovského puče v Eisenhowerově vládě. Oba bratři Dullesové totiž před svou politickou karierou ve třicátých letech pracovali pro velevýznamnou newyorskou advokátskou kancelář Sullivan and Cromwell a obhospodařovali její latinoamerické klienty. Mezi nimi i imperium United Fruit. 

Znemožnit Árbenze bylo pro Dullesy snadné i v případě, že by chodil na plovárnu s papežem a sbíral pivní víčka s obrázky svatých.

Za křivá obvinění a újmy, které Árbenz jménem guatemalského státu utrpěl, se před třemi roky rodině omluvil president Álvaro Colom, první levicový president od Árbenzových časů. K omluvě patřila i finanční náhrada za zabavený majetek, také filatelistická pozornost.

Říjnová revoluce

Jacobo Árbenz Guzmán byl synem švýcarského lékárníka Jakoba s mestickou Octavií Guzmánovou. Otec propadl morfiu a připravil rodinu o majetky, než se zastřelil. Syn neměl na ekonomická studia, zapsal se tedy na vojenskou školu. 

Za vlády diktátora Jorgeho Ubika v letech 1931-1944 fungoval feudální zákon „proti potulce“ nařizující indiánům vykonávat ročně sto dvacet dnů bezplatných prací na půdě statkářů. Na svozu nešťastníků se jako důstojník podílel i Árbenz a brzy se mu otrokářské praktiky zošklivily. 

S konservativními náhledy byl konec, když se v době, kdy ve střední Evropě spřádali velmoci mnichovskou dohodu, seznámil s Marií Cristinou Vilanovovou, dcerou významného salvadorského statkáře, která tajně vyznávala marxismus (+ 2009). 

Než se vzali, četl klasiky včetně Stalina a již se nedozvíme, kolik toho navykládal posluchačům na vojenské škole, kde přednášel, například o tom, že dvě třetiny půdy v Guatemale vlastní pouze dvě procenta lidí. 

Nespokojenost s vládou nabubřelého násilníka Ubika zbožňujícího Napoleona narůstala a po generální stávce v metropoli Guatemale odstoupil ve prospěch svých přátel. To nestačilo části důstojnictva a v čele s kpt. Árbenzem a mjr. Franciskem Javierem Aranou podporovanými odbory a studenty spustili o pár měsíců později krvavý puč s tisícovkou padlých („říjnová revoluce“), která kromě změny režimu vstoupila do dějin i tím, že v ní byly poprvé na guatemalské půdě použity tanky. 

V prosinci 1944 byl v otevřených volbách zvolen presidentem profesor filosofie Juan José Arévalo (+ 1990) hlásající jakýsi „duchovní socialismus“, tedy nikoli společenský systém, a rozhodně odmítal povolit činnost komunistické strany. Svým ministrem obrany jmenoval Árbenze, nyní již plukovníka, který se roku 1950 rozhodl v čele Strany revoluční akce (PAR) kandidovat za Arévalova nástupce a s velkým náskokem uspěl.

Ještě během kampaně se objevovaly v Americe varovné hlasy, že v Guatemale nastupuje komunismus. 

Naivní obchody

V dubnu 1951 vypukla několikadenní stávka zaměstnanců drah společnosti International Railways of Central America (IRCA; firma roku 1968 zanikla), v níž rozhodující podíl akcií vlastnila United Fruit. Ve skladech a vagonech shnilo banánů za sedm milionů dolarů (dnes s přičtením inflace 64 milionů) a k tomu přišel hurikán, který zničil na půl milionu banánovníků: kontest s Árbenzem začal. 

V průběhu roku 1953 začala CIA finalisovat přípravu převratu. Angažovala k tomu plukovníka Carlose Castilla Armase, který žil od roku 1949 v Tegucigalpě. Nevyšel mu tehdy pokus o puč v Guatemale proti presidentu Arévalovi a byl při tom lapen. Z vězení se však „romanticky” podkopal a unikl do Hondurasu. 

Na začátku 1954 bylo jasné, že nad Árbenzovou vládou se zatahuje. Idealista doma a naivní v mezinárodní politice dopustil se navíc kardinální chyby, která dala bratrům Dullesům a Eisenhowerovi do rukou oprávnění k válce. 

President ve svých pamětech shrnoval: „Podle Árbenzových činů brzy vyvstalo podezření, že byl pouhou loutkou manipulovanou komunisty... Bylo těžké rozlišit mezi komunistickým vlivem a nekontrolovatelnými a politicky odbojnými skupinami.“

Poněvadž Árbenzovi lidé neměli šanci nakoupit zbraně od Američanů a jejich spojenců, uzavřel Árbenz pozoruhodnou dohodu s Čechoslováky. Pražští komunisté mu zbraně prodali, ostatně jejich demokratičtí předchůdci prodali zbraně do Guatemaly již roku 1936. 

Teď to však byl podivný handl: samopaly, minomety a děla s náboji po wehrmachtu, dohromady dva tisíce smrtícího, byť obstarožního železa. Znalci tvrdili, že to pro armádu o dvanácti tisících mužích, tedy dvakrát silnější než guatemalská, postačí v mírových dobách na deset patnáct roků. 

Hořké finále

President Eisenhower prohlásil, že zbraně mohou vytvořit v Guatemale diktátorský komunistický režim ohrožující sousedy. Prohlášení povstalce Castilla Armase bylo úplně znamenité: „Myslím, že jedním z důvodů, proč kupovala Árbenzova vláda zbraně od komunistů je to, aby se chránila před lidovou revolucí.“

Švédská loď Alfhem náklad dopravila 15. května 1954 do Puerto Barrios, místa, kde se několik předtím aktivovala Karibská legie (viz zde pod Somozou). Nikaragua Anastasia Somozy přerušila diplomatické styky s Guatemalou, Batistova Kuba mobilisovala. Jakmile poskytl John Dulles s bratrem Allenem pučistům i leteckou podporu, která spočívala v přeletech a bombardování armádních kasáren, kde nenadělaly žádných škod, pučisté měli cestu na hlavní město volnou; v Guatemale nebylo nikoho, kdo by neporozuměl symbolické řeči Američanů.

Magazín Time, který pravidelně vyhlašuje svou osobu roku a sestavuje bizarní žebříčky nejvlivnějších mužů a žen, vybral pro roku 1954 Johna Dullese („posílil posice v zahraničí“). O dva roky později v ostrém konfliktu uvnitř komunistického bloku v Polsku a Maďarsku, kde se vláda reformních komunistů prohlásila za neutrální, tedy ne prosovětskou, žvanivý antikomunista zatáhl ohon a s Eisenhowerem Maďarům nijak nepomohli. 

Árbenz po několika měsících opustil Prahu a odletěl do Uruguaye a pak na Kubu. Z Castrova tropického socialismu nadšen nebyl a vrátil se tam, kde v exilu začal. Do Mexika. Zde byl „rudý plukovník“, jak mu příležitostně říkali někteří novinářští literáti, 27. ledna 1971 v domě, kde žil, nalezen v koupelně utopený. Lékař a policie konstatovali infarkt. 

Na druhé straně kontinentu v Chile právě vládl Salvador Allende rok a byl to první případ, kdy se marxista dostal k moci volbami. Jeho experiment, který vedl zemi do hospodářského kolapsu, skončil roku 1973 v puči generála Pinocheta a reformátor ho nepřežil. 

 

exkurs: V Guatemale na ploše přes 100 tisíc km2 žije 12 milionů lidí, z nichž většina má evropské předky nebo míšence. 40 % obyvatel jsou indiáni, většinou Mayové. V Árbenzově době bylo Guatemalců tři miliony. 

vyšlo v časopisu Týden 26/14

 

Pinochet, chilský kontrarevolucionář

 

Nejznámější z moderních latinských diktátorů Augusto Pinochet nechal zmizet tisíce lidí. Zároveň byla jeho diktatura jediná, v níž stát přišel o vliv nad ekonomikou - systémově.

 

Generálova cesta životem dlouho zaváněla tuctovou kariérou kasárenského důstojníka. 

Do politiky se katolický konzervativec nepletl. Společensky se neangažoval. Ostatně chilští vojáci se od třicátých let dvacátého století do politiky nemíchali. Podobně jako C. Iulius Caesar dosáhl velkého jména po padesátce, a to přes noc: až v padesáti sedmi letech se stal jedním z nejznámějších mužů planety. 

Socialisté a levicoví liberálové ho nenáviděli za tisíce zavražděných lidí a pravděpodobně ještě více za to, že na rozdíl od svých despotických bolševických ikon byla Pinochetova sedmnáctiletá diktatura hospodářsky relativně úspěšná.

Pinochetův otec byl celním úředníkem ve valparaíském přístavu. Syna poslal v sedmnácti na školu pěšího vojska v Santiagu. Společenskou prestiž si vylepšil roku 1943, když se oženil s Maríí Lucíí Hiriartovou, dcerou advokáta a politika levicově liberální Radikální strany, která byla tehdy u moci.

Jeden z jejích presidentů Gabriel Gonzáles Videla (v úřadu 1946-1952) sice měl ve své první vládě několik komunistických ministrů, ale jejich koalice s levičáckými odbory mu brzy přerostla přes hlavu. Roku 1948 komunistickou stranu (PCCh) zakázal a přerušil styky se sovětským blokem. Zákonu „o trvalé obraně demokracie“ komunisté pak říkali „zatracený zákon“ (ley maldita).

Nenápadný voják

Na okraji pouště Atacamy na severu země u Pisaguy („Voda plná moče“) zřídil president „soustřeďovací“ tábor pro komunisty, anarchisty a odboráře a jeho velitelem byl roku 1948 na několik měsíců Augusto Pinochet. Právník Gonzáles Videla se po generálově puči v září 1973 stal místopředsedou státní rady a do své smrti roku 1980 pracoval v týmu připravujícím novou ústavu (viz exkurs 1). 

V Pisaguy se třiatřicetiletý Pinochet poprvé setkal s o sedm let starším senátorem Salvadorem Allendem, který chtěl lágr navštívit jako zástupce kongresu: generál ve svých pamětech napsal, že to neohlášeným poslancům zatrhnul a politikům pohrozil jim, že bude i střílet... 

Velitel koncentračního tábora Pinochet v roce 1953 absolvoval na Chilské univerzitě práva, přednášel na vojenské akademii a pro studenty napsal pět zeměpisných a geopolitických příruček.

    V roce 1956 byl vládou poslán jako vojenský atašé na velvyslanectví do Washingtonu. Z této doby a z řady pozdějších školení například v Panamském průplavovém pásmu, pocházejí jeho dobré kontakty na vysoké americké armádní důstojníky a lidi z rozvědek. 

Roku 1970 ho křesťansko demokratický politik se švýcarskými kořeny Eduardo Frei Montalva (zemřel roku 1982; jeho syn byl státním presidentem v letech 1994-2000) jmenoval brigádním generálem. Freiův nástupce Allende Pinocheta rok na to povýšil na generála divisního a jmenoval velitelem posádky v chilské metropoli. Na zkušenost z Pisaguy jakoby zapomněl…

Pinochet vyznával říznou prušáckou disciplinu a jako, ultrakonservativec na rozdíl od zednáře Allendeho a řady důstojníků byl též praktikujícím katolíkem. Když ho roku 1971 Allende požádal o pomoc při uklidnění provinčních nepokojů, vyděsil generál Chilany odpovědí: „Doufám, že armáda nebude muset z kasáren, poněvadž pak by musela zabíjet.”

V srpnu 1973 ho Allende jmenoval vrchním velitelem ozbrojených sil. Do převratu chyběly tři týdny. 

Hrdina a mučedník

Levicová koaliční vláda vedená od podzimu 1970 socialisty v čele se Salvadorem Allendem Gossensem, který byl jako Pinochet rodákem z Valparaísa, neměla na růžích ustláno (viz exkurs 2). Představovala první případ v Jižní Americe i na světě, kdy se marxista dostal k moci parlamentní cestou. 

V latinském světě se to tehdy komunisty hemžilo. V Brazílii a Uruguayi řádily skupinky městských guerrill, vykrádaly banky, kasina, policejní stanice, kasárny, vraždily odpůrce, zrádce dělnické třídy, unášely diplomaty, aby je vyměňovaly za své zajaté soudruhy (z toho prostředí vyšli po letech v novém století uruguayský president José Mujica a jeho brazilská kolegyně Dilma Rousseffová). Na jaře 1970 unesli a zavraždili komunističtí partyzáni (FAR) v Guatemale německého velvyslance Karla, hraběte ze Spreti. Krátce na to antikomunistické Hnutí organisované nacionalistické akce (MANO, proto též zváno Mano blanco, Bílá ruka) zavraždilo komunistického politika Césara Montenegra Paniaguu. 

V atmosféře vrcholící studené války Allendeho okamžitě zavalily nesnáze s Nixonovou vládou, která vyděšena kubánskou zkušeností dělala už všechno pro to, aby socialisté v Chile ve volbách pohořeli. Obzvláště, když v Santiagu znárodnili doly a odmítali vyplácet náhrady za vyvlastněný majetek. Nixonův bezpečnostní poradce a od září 1973 ministr zahraničí Henry Kissinger později dělal, že nebyl o přípravě puče v Chile informován…

    Sovětským blokem, který upadající chilské ekonomice neměl co nabídnout, byl lékař a zednář Allende chválen jako hrdina cesty k socialismu, později jako jeho mučedník. 

Je pozoruhodné, že kavárenský socialista, milovník buržoasního životní stylu, golfu, vína, whisky a dobrého oblékání Allende měl odpůrce mezi středními vrstvami a dokonce mezi ženami-měštkami.

Preventivní puč

Mezi chilskými konservativními vojáky to vřelo a z Ameriky měli silnou podporu. Osud vlády, jež se se svými dirigistickými experimenty („půl litru mléka všem dětem denně“) brzy dostala do pozice chudnoucí venezuelské „bolívarské revoluce“ Huga Cháveze o čtyři desetiletí později, byl zpečetěn. Velitelé všech tří zbraní armády a četnictva-carabineros se dohodli na sestavení junty s Pinochetem v čele, ačkoli s ním původně nepočítali. 

Allende pokládal generála až do okamžiku puče za loyálního velitele. Prý o něm řekl, poznamenal Pinochet ve svých pamětech z roku 1980: „Ten muž není schopen podvést ani svou ženu.”

    Vojáci nachystali listinné podvrhy namlouvající Chilanům a světu, že Allende sám připravoval diktaturu a likvidaci odpůrců režimu a že generálové byli pouze předvídavě rychlejší. Pinochet několik dnů po převratu tvrdil, že dokumenty našel v Allendeho tresoru.

    Ráno 11. září 1973 vyrazili vojáci do ulic. President byl o puči už informován, když podle reportéra magazínu Time dorazil do práce nezvykle pro něho brzy ve čtvrt na osm. Telefonoval naposledy s manželkou Hortensií Bussiovou (zemřela 2009): „Z paláce neodejdu, situace je zlá.”

Dobytí presidentského paláce

Tanky a helikoptéry střílely po všem, co se hýbalo, v poledne letectvo odpálilo osmnáct raket na presidentský palác La Moneda (původně skutečně za španělské éry „mincovna“). Bombardována byla i sídla socialistů a komunistů a řada veřejných budov. 

Námořnictvo převzalo kontrolu nad Valparaísem. President Allende (65) dvakrát odmítl ultimatum pučistů, které vypršelo v poledne, jímž mu garantovali bezpečný odvoz na letiště a odlet ze země, údajně na Kubu. „Z paláce mne odnesou jenom mrtvého,“ řekl třiceti gardistům, kteří si říkali Skupina osobních přátel (GAP), a lidem z ochranky, kteří s ním zůstali do konce.

    Stalo se. Kolem třetí hodiny odpolední vojáci palác dobyli. Dodnes není objasněno, zda byl Allende hodinu před tím zavražděn, což lze obecně předpokládat, nebo zda si vzal život snad zbraní, věnovanou dva roky předtím při návštěvě Chile Fidelem Castrem (Pinochet tehdy velel čestné jednotce...). 

Podle rešerší publikovaných v magazínu Der Spiegel roku 1975 byla Allendova smrt sebevražda aranžovaná vojenskou rozvědkou SIM. Jejím údajně jeden z několika přeživších „svědkem” byl podle publicisty Róbinsona Rojase lékař Patricio Guijón Klein, který patřil k presidentskému lékařskému teamu a dostal od vojáků na vybranou: buď ho na místě zastřelí, nebo dosvědčí, „jak to bylo”; tvrdí publicista. Naučil se tedy sebevražednou oficiální versi pučistů. 

Allendova rodina a revoluční svět ovšem nepochybuje o tom, že president zemřel hrdinnou smrtí se zbraní v ruce při obraně paláce a tak to také posvětil Fidel Castro, dárce onoho osudového samopalu.

Guijónovu versi potvrdil roku 1999 kardiolog José Quiroga, další z lékařů, který byl tehdy v paláci. Ani jeho vojáci neodpravili, ale se svou výpovědí dlouho čekal. Guijón ještě roku 2011 mediím zopakoval „stejnou věc, kterou jsem řekl pětsettisíckrát novinářům z celého světa…, nikdy jsem nic neubral ani nic nepřidal”. 

Chilský zázrak

V den převratu bylo zatčeno vojáky a policisty pod velením generála Césara Mendozy, který na olympiádě v Helsinkách roku 1952 získal v jezdectví stříbro, více než 2100 oposičních představitelů levicových organisací a odborů. 

    Do konce roku to bylo přes třináct tisíc. Za vězeňské tábory posloužily lodi v přístavech, fotbalové stadiony, konferenční sály, školy. Během vlastního převratu bylo zabito 284 Chilanů, tvrdili pučisté. 

Dodnes není známo, kam zmizelo na 2500 lidí. Během puče platilo: kdo bude dopaden se zbraní v ruce, byl na místě zastřelen. Před novou vládou emigroval na milion Chilanů. Tajná služba DINA, likvidující prominentní představitele oposice i v zahraničí (rozpuštěna byla v roce 1977), vynikala krutostí. Se spřátelenými režimy spolupracovala v rámci jihoamerické likvidační antikomunistické operace Cóndor (srov. pod Stroessner). 

Šéf DINA gen. Manuel Contreras, který zemřel v srpnu 2015 ve vězení, kam byl poslán několika soudy od devadesátých let na 529 roků, po rozpuštění své policie odešel do civilu a dal se v duchu nové doby na podnikání jako ředitel státního rybolovného podniku EPECH.

    Čísla obětí se v různých odhadech i podle součtů několika výzkumů liší až o mnoho tisíců. Nejnižší počet tvrdí, že za Pinochetovy diktatury bylo z politických důvodů uvězněno na 27 tisíc Chilanů (komise pojmenovaná podle biskupa Sergia Valecha), úředně exulováno bylo 3717 občanů. 

    Pinochet rozpustil parlament, zrušil strany, obnovil vlastnictví postátněných firem a po roce se dal členy junty jmenovat presidentem. V tahanicích o moc převládl obdivovatel maršála Rommela, diktátora Franka a pruských řádů nad velitelem letectva Gustavo Leighem Guzmánem, který prosazoval korporativní hospodářský model. 

    Pinochet však obsazoval hospodářské vládní funkce liberálními ekonomy, jimž se podle místa působení jejich učitelů Miltona Friedmana a Arnolda Harbergera říkalo „Chicagští chlapci“. 

Za vlády generálů měli „hoši“ v Chile velký vliv. Ekonomika byla deregulována, v podstatě stoprocentně odstátněna, obrovská inflace zkrocena, měna reformována. HDP rostl. Podle nositele Nobelovy ceny z roku 1976 Friedmana (+ 2006) to byl „chilský zázrak“. Je to ojedinělý případ diktatury, v níž stát omezil svůj národohospodářský vliv.

Mise splněna, ale s překvápkem

Vojáci dali zemi roku 1980 novou ústavu s dominantním postavením presidenta republiky, s dvojkomorovým parlamentem, ale také s radou národní bezpečnosti, která držela generály v politice. To bylo generálovi 64. Dav před presidentským palácem po plebiscitu s dvoutřetinovou většinou skandoval: „Díky, Pinochete!“ Dojatý generál jim poděkoval za „hrdinské gesto“ a za „triumf nad komunismem“. 

Jinde se diktátoři socialistům bránili, nejznámější z latinských diktátorů Augusto Pinochet je naopak od vládních vesel v Chile vyhnal. A málokdo si získal universální mediální pověst totálního arcipadoucha. 

    Roku 1987 povolil Pinochet činnost partají a o rok později se většina Chilanů v referendu vyslovila proti tomu, aby generál v nastávajících presidentských volbách zůstal kandidátem, což ho upřímně překvapilo: „Nikdy jsem se nepustil do něčeho, kde bych nebyl přesvědčen o úspěchu.” Pro jeho další vládu tehdy nicméně byly ještě 43 procenta Chilanů!

I Latinská Amerika má své berlínské zdi. Od března 1990 má Chile opět volené presidenty. O svých osmdesátinách roku 1995 během velkolepých oslav prohodil i svým způsobem omluvná slůvka k obětem puče: „Mrzí mne velmi zničené životy našich pritivníků oněch let.” Dodal však také svým fanouškům, že „kdyby se historie opakovala, udělal bych to znovu a se stejným úmyslem”. 

Zatracené stáří

Generál zůstal do roku 1998 nejvyšším velitelem armády a doživotním senátorem. Advokáti řady evropských zemí zastupující rodiny obětí žádali jeho hlavu. 

    Když na podzim 1998 jako člen senátní delegace v Anglii podstupoval léčení zad, byl na základě žádosti španělského vyšetřujícího soudce Baltasara Garzóna Brity zadržen (a to roku 1982 podporoval Brity za války o Falklandy…). Po přímluvách chilské vlády, amerického presidenta Billa Clintona, který se obával, že by se svět dozvěděl hanebné podrobnosti o americké účasti na puči roku 1973, a také papeže Jana Pavla II., byl v březnu 2000 puštěn jako těžce nemocný domů. 

    Role se pro elegantního a šarmantního starce změnila. Jeho oblíbené jídelníčkové menu tvořené studeným humrem, hovězím na houbách a zmrzlinou už Chilany tolik nezaujímalo. Ani to, že miluje parfém Givenchy a prozpěvuje si Lili Marleen. Začalo vadit, že s novými poměry neodešel do exilu

Právníci uhájili argumentem stařecké demence generálovu svobodu, i když roku 2005 přišel o senátorskou imunitu. Obviňován byl mimo jiné také z braní úplatků za zprostředkování obchodů se zbraněmi pro chilskou armádu od BAe. 

Pinochet nebyl nikdy odsouzen, poněvadž se toho nedožil. 

„Marnost nad marnost,“ pravil by Osud. Od roku 2000 totiž vládl v Chile liberální socialista Ricardo Lagos. O šest let později, v roce Pinochetovy smrti, ho vystřídala socialistka Michelle Bacheletová, dcera generála letectva Alberta Bacheleta, který odmítl účast na Pinochetově puči a zemřel v březnu 1974 ve vězení na následky mučení. 

    Většina Jižní Ameriky stojí na začátku 21. století pod socialistickými vládami. Pinochet zažil, jak se jeho Chile stalo vděčným útočištěm východoněmeckého komunistického diktátora Ericha Honeckera, který tu roku 1994 zemřel: ruská část Německa poskytla asyl pěti tisícům chilských běženců, mimo jiné Bacheletové. Honeckerova manželka a zažraná bolševička Margot žije na předměstí Santiaga u svého vnuka dodnes a pobírá německou pensi. 

 

exkurs 1: Chile v pozoru

Na ploše 760 tisíc km2 žije téměř 17 milionů lidí. Před 40 roky to bylo devět milionů a moderně vyzbrojených vojáků bylo devadesát tisíc. Španělské vlády se Chilané zbavili roku 1818, v letech 1879-1884 dobyli velká území na Peru a Bolívii (ledková či tichomořská válka). Roku 1891 prodělala země občanskou válku, v níž se reformistický poražený president José Manuel Balmaceda zastřelil. 

 

Otec Augusto Alejandro Pinochet Vera byl celním úředníkem a jeho předkové přišli do Chile z Bretagne. Matka Avelina Ugarteová měla předky z Navarry. Generál měl pět sourozenců.

1915, 25. listopadu ve Valparaísu narozen Augusto José Ramón Pinochet Ugarte

1933, nastoupil na vojenskou školu

1943, se oženil s Maríí Lucíí Hiriartovou Rodríguezovou (20), dcerou advokáta a politika Radikální strany Osvalda Hiriarta Corvalána. Měli spolu pět dětí: dcery Inés Lucíu, Maríu Veróniku a Jacquelinu Marii a syny Augusta Osvalda a Marka Antonia. 

1948, velitelem koncentračního tábora

1956, atašé ve Washingtonu

1970, Pinochet generálem

1970-1973, presidentem Salvador Allende Gossens (s mandátem do 1976)

1973, 11. září Pinochetův puč; stanné právo do roku 1988; Allende pohřben v rodinné hrobce ve Viña del Mar.

1980, referendum o nové ústavě

1983, květen, první pouliční protesty v Chile za Pinocheta, první teroristické útoky komunistické guerrilly Vlastenecké fronty

1984 několikaměsíční pouliční nepokoje

1986, září díky šoférově duchapřítomnosti přežil přepadení komunistickými partyzány, atentátníci nebyli dopadeni; první obavy, aby se armáda po filipínském vzoru nepostavila za demonstrující oposici (únor 1986)

1987, obnovena činnost stran, 1988 referendum, povolen návrat všem emigrantům

1990, 11. března nastoupil zvolený prezident Patricio Aylwin (72)

1998, březen odstoupil z vrchního armádního velení, doživotní senátor; v říjnu zatčen v Londýně

2000 presidentem socialista Ricardo Lagos

2001 nejvyšší soud označil Pinocheta za mentálně nemocného

2006, 10. prosince zemřel v Santiagu (91) - v Mezinárodní den Spojených národů lidských práv státního pohřbu se mu nedostalo

2007 v rámci vyšetřování afér mezinárodního praní peněz kolem washingtonské banky Riggs (roku 2005 zanikla v PNC) pozůstalí vyšetřováni pro podezření z finančních podvodů a zpronevěry veřejných prostředků; nejtěžší obvinění padají kromě generála a jeho vdovu na Pinochetovu nejstarší dceru Inés Lucíi Pinochetovou Hiriartovou, v letech 2008-2012 komunální političku

 

exkurs 2: Měšťácký socialismus

Pět let od sovětské likvidace pražského pokusu o socialismus jiného než moskevského, bolševického typu, ukončily generálové chilskou levicovou episodu spojovanou s lékařem Salvadorem Allendem. 

V Praze v srpnu 1968 tanky sovětské Varšavské smlouvy vysvětlily světu, co znamená pojem „proletářský internacionalismus” v praxi, v Santiagu konservativní generál Pinochet předvedl, kudy vede cesta k demokracii: „Je nezbytné ji příležitostně vykoupat v krvi, aby mohla dál existovat.”

Na imperiální notě nevydržel konce svých dnů. Když zestárl a povolil po roce 1990 návrat k parlamentarismu, siláckým vtípkům se vyhýbal: aby se vyhnul soudům, udělal ze sebe nesvéprávného kripla. 

Allende pocházel ze staré rodiny s kořeny v Belgii a mezi Basky a s tradicí liberální reformistické politiky. Sportsman na studiích medicíny, aktivní už v politice, roku 1933 (bylo 27) stál u zrodu Socialistické strany, jíž byl od roku 1937 poslancem, posléze ministrem zdravotnictví, senátorem (od roku 1966 předsedou senátu) a roku 1952 se poprvé pokusil o presidentský mandát. O svém poslání byl Allende přesvědčen a o nájemní smlouvu v paláci Moneda se pokoušel ještě v letech 1958 a 1964; se štěstím mu to vyšlo o šest let později.

Měl se za marxistu, ale v jeho klasicích honěn nebyl. Ani jako podobní latinští typové nevedl náruživé a zarputilé proslovy o svých třídních pravdách a blaženstvích vlády ozbrojeného proletariátu, byl akademicky zdrženlivý a ideologickým rozpravám se vyhýbal. Za třicet let v politice znal zákulisní praktiky a partajní fígle. Ani jeho životní styl nebyl revolucionářský, ale pěkně měšťácký; vystupoval však neformálně, řeklo by se dnes, task asi jako politici v oblecích bez kravaty s rozhalenými košilemi. Třebaže se dal do koalice s komunisty a jinými levičáckými extremisty, držel si je na distanc. 

Byl však nadšen z Castra a Guevary. Allendovo pojetí národního socialismu pro Chile předběhlo v latinském světě venezuelský chávismus či bolívarství o čtyři desetiletí. Oba fenomeny dopadly stejně: v ekonomické ruině. Donekonečna se opakuje dávný poznatek, že marxismus je s demokracií neslučitelný.

Před presidentskými volbami roku 1969 sestavili Allendovi socialisté (PS) s komunisty (PCCh), radikály (PR), levicovými křesťany (IC), malou Nezávislou lidovou akcí (API) a s nevlivnými sociálními demokraty (PSD) uskupení Lidová jednota (Unidad popular; UP). 

S programem vzletně nazvaným „Boj za demokratickou vládu pod hegemonií proletariátu” dostala 36 procent a zůstala odkázána na podporu největší ze stran chilských, křesťanských demokratů (PDC). S pomocí jejích hlasů v kongresu přísahal Allende v listopadu 1970 v paláci Moneda (nedosáhne-li kandidát dle tehdejší ústavy nadpoloviční většiny, rozhoduje o presidentovi volba poslanců a senátorů). O dva roky později se PDC s Allendem rozešla, aby podpořila generály (brzy toho litovala). 

Allendův mandát byl slabý, opřený o pouhou třetinu hlasů. Jednal však jako silný vítěz, což fungovalo jen krátce. Zemi nepřebíral v nejlepší konstituci. V prvním roce vlády bylo UP hej. Rostl HDP, čtvrt milionu Chilanů dostalo práci. Narůstaly také dovozy, hlavně spotřebního zboží a potravin, devisové reservy mizely. Cena mědi významně klesla oproti předcházející Freiově vládě: 85 procent devisových příjmů chilského státu pocházelo právě z mědi. 

Už druhé výročí vlády UP bylo ve znamení chaosu, nedostatku v zásobování, vzdoru (srov. osud Chávezovy bolívarské revoluce na začátku 21. století). Escudo dvakrát devalvovalo, chyběly náhradní díly a vedle některých silně předražených základních potravin i toiletní papír (jak chávezovské…).

Když Allende vyvlastnil bez náhrady americkou těžařskou firmu Kennecott (dnes součást koncernu Rio Tinto) vyvážející měděnou rudu z dolu El Teniente, odešli poslední investoři ze země. Chilská vláda odmítla odškodnit Američany šedesáti miliony dolarů, k čemuž ji odsoudil pařížský soud.

Postátňovací zákon na devadesátku firem prosadil Allende přes odpor kongresu, v němž držela oposice většinu. Použil dekret vlády socialistů z roku 1932, který nebyl nikdy zrušen, podle něhož může vláda znárodnit podniky vyrábějící a obchodující s životně nezbytným zbožím. 

Po celé zemi roku 1972 stávkovali v desítkách akcí, nejsilněji v říjnu, nejen pekaři, uzenáři, mlékaři, dopravci (Chile vše přepravuje kamiony), piloti, učitelé a architekti, kuriosně i horníci měděných dolů, jejichž gáže byly v průmyslu daleko nejvyšší. Vlastně všechni ti, kteří nedávno Allenda volili. V červenci 1973 ve druhé velké stávce 45 tisíc kamioňáků už měli podporu křesťanských demokratů. 

Městské guerrilly vylupovaly banky, aby měly na uskutečňování svých ideálů, statkáři vraždili nové vlastníky na své bývalé půdě, po celé vládl teror mezi příznivci znepřátelených hnutí. Policie proti násilnostem zasahovala laxně. 

Lidé vykupovali obchody. Zavést přídělový systém však Allende odmítal; Chilané nikdy nic takového nepoznali. Vláda držela dlouho, zvážíme-li, že většina tiskovin, a hlavně provinčních, byla proti Allendemu. Přitom v komunálkách v březnu 1973 dostala UP 43 procenta, lehký nárůst.

Allende dokončoval pozemkovou reformu svého předchůdce: vyvlastněno a přerozdělováno vše nad osmdesát hektarů půdy (radikálové si ovšem přáli hranici na čtyřiceti hektarech). 

Vláda vykupovala podíly v bankách, aby nad nimi získala kontrolu. Mnohé továrny, kde se státní úředníci neměli k převzetí správy, obsadili dělničtí radikálové. Ve státních podnicích a těch, které se státními staly, panoval „revoluční” chaos. Šéf komunistů a senátor Luis Corvalán tehdy dokonce sakroval, že tam vládne „alkoholismus a neomluvitelné chyby”. 

Přesto komunisté Allendovi předhazovali, že váhal s „mobilisací mas” a toleroval zbraně u radikální oposice. Proti vládě UP štvalo „lid” Hnutí radikální levice (MIR), které ani klasickým komunistům nevonělo, a radikálové zprava, s vojáky spolupracující uskupení Vlast a svoboda (Patria y Libertad, PyL). Z takových kleští není nikdy úniku.

 

 

Generál s ananasovou tváří

 

Manuel Noriega (76) držel s Američany, byl agentem CIA. Hrál však na obě strany a obchodu s kolumbijským kokainem se věnoval více než ve Washingtonu snesli. Šel z vězení do vězení.

 

Snědý chlapík menší postavy s obličejem poďobaným od neštovic v čele země menší než Česká republika se rozhodl, že se postaví planetární velmoci. Proč, zůstává záhadou. Američanům vděčil za všechno, byl to jejich muž. Generál Manuel Antonio Noriega hrál neuvěřitelně vysoko a kupodivu přežil. 

Sice v kriminálu, ale fešáckém. O americké politice v Latinské Americe, o drogových obchodech, praní peněz a jak to všechno souvisí s tajnými službami ví tolik, že ve srovnání s ním sbírka dokumentů WikiLeaks může vypadat jako sbírka novinářských bonmotů. V Noriegově éře web ještě fenoménem nebyl, takže stačilo generála sesadit a zavřít.

Jeho příběh zní jako pohádka. Z Panamy udělal adresu pro všechny, kteří neměli potřebu nikomu vykládat, jak ke svým penězům přišly. Podle odhadů amerického senátu leželo koncem osmdesátých let v bankách státu s třemi miliony obyvatel 38 miliard dolarů a republikánský senátor Jesse Helms roku 1987 Noriegu označil za „hlavu největších drogových operací západní polokoule“. 

    Reaganova vláda byla však k Panamánci mnohem shovívavější a ze spolupráce s ním měla dlouho větší užitek než škodu.

Kouzelná Panama

Na letišti hlavního města stály připraveny opancéřované limusiny i policisté, aby cestující s jejich dolarovými kufry bezpečně odvezli do hotelů. Celníci se neptali, bankovní úředníci už vůbec ne. Kolumbijští kokainoví bossové, obchodníci se vším možným z celého světa, zloději a diktátoři, pro všechny bylo v Panamě bezpečněji než ve Švýcarsku. 

    Rajské poměry pro nezdaněné podnikání po obou březích Panamského průplavu umocnil velký malý muž Noriega. Za poďobaný obličej dostal nehezkou přezdívku Ananasový obličej, v souvislosti s jeho jménem se poprvé objevilo slovo narkokleptokracie. Mladík z chudých poměrů zkoušel rok studovat v panamské metropoli medicínu. Získal ale stipendium jinde a tak vsadil na jinou sociální jistotu: podepsal vojenskou školu v peruánské Limě. 

V panamské armádě o čtrnácti tisících mužích, která se tehdy jmenovala národní garda, dělal kariéru. Roku 1968 stál na straně pučistického generála Omara Torrijose, charismatického lidového vůdce, jemuž se podařilo roku 1977 uzavřít s americkým presidentem Jimmym Carterem dohodu o plném předání průplavu do konce roku 1999 do panamských rukou. 

Noriega pomohl zlikvidovat několik pokusů o protipuč a levicový Torrijos ho s hodností plukovníka jmenoval šéfem vojenské rozvědky. Generál rozjel řadu sociálních projektů, rozděloval půdu mezi bezzemky a podle ústavy z roku 1972 si dával říkat „líder máximo de la revolución paname?a“, nejvyšší vůdce panamské revoluce. 

Torrijos i Noriega patří mezi snědou většinu Panamánců smíšenou s indiány a černochy s odporem k majetné bílé menšině odkazující na své evropské předky. Jejich revoluce neměla nic společného s castrovci, naopak Torrijos ani Noriega se se sovětským blokem nespustili. 

Náš člověk na průplavu

Revoluce vzala za své v červenci 1981, když v leteckém neštěstí zahynul její vůdce Omar Torrijos. V nástupním roce Ronalda Reagana se spekulovalo o tom, že generálovi do mausolea pomohla bomba v letadle, což se také říkalo o tři měsíce starší smrti ekvádorského proreformního presidenta Jaimeho Roldóse. Noriegův advokát ve floridském procesu roku 1991 tvrdil, že jeho klient má k disposici materiál usvědčující z terorismu CIA, ale soudce tehdy odmítl podobné listiny připustit jako svědecký materiál, neboť by to ohrožovalo státní zájmy...

Noriegova cesta nahoru připomíná spíše obchodníka než politika. Vždy se zajímal o to, „kolik to hodí“, nikoli o ideologii. Od sedmdesátých let byl na výplatnici CIA, kterou jako šéf panamské vojenské rozvědky zásoboval informacemi o kolumbijských narkobaronech a jejich děsivé obchodní síti. CIA později u soudu tvrdila, že od ní dostal asi 320 tisíc dolarů, Noriega ale, že dohromady deset milionů. Mafiánům naopak sděloval informace získané od Američanů a s jejich svolením povolil Kolumbijcům podnikat v Panamě. 

Přes panamské území byli podporováni protisocialističtí povstalci v Nikaraguy „contras“, ale zbraně prodával i komunistickým povstalcům v Salvadoru, udržoval praktické obchodní kontakty s Fidelem Castrem.

Doma bodoval lidovým antiamerikanismem a roku 1984 dosáhl toho, že vojenská škola School of the Americas, kde Američané vychovali řadu budoucích pučistů a diktátorů, mimo jiné také Torrijose a Noriegu, odešla z Panamské průplavové zóny. 

Zajímavá souvislost s náhlou proměnou amerických pohledů na svého spojence můžeme nalézt ve vlastním průplavu. Noriega se netajil plány na stavbu druhé jeho trasy, ale ve spolupráci s Japonci a nikoli americkým stavebním gigantem Bechtel, který měl dobré vztahy k Ronaldu Reaganovi a rodině Bushů. Když se Noriega roku 1988 před diplomaty chlubil, že přispěl Bushovi staršímu na volby, bylo zle. 

Náprava zpychlého vojáka

Po Torrijosově smrti drželi veškerou moc v Panamě armádní velitelé. Formálně byli sice jmenováni presidenty republiky, fakticky o sobě rozhodovali důstojníci sami. Roku 1983 se pánem Panamy stal Noriega. Když jeden z presidentů, v jehož prospěch dal Noriega zfalšovat volby, při návštěvě Spojených států slíbil, že dá vyšetřit obvinění z podílu vlády na drogových obchodech, dal si ho Noriega předvolat – a Panama měla roku 1985 novou hlavu státu. 

Jeho následovník byl ještě zlobivější. Jak se měnila nálada Američanů vůči Noriegovi, pochlapil se a roku 1988 generála odvolal. Nástupce ale odmítl velitelskou funkci převzít a parlament svolaný na jednu hodinu po půlnoci nadpoloviční většinou spolehlivých hlasů sesadil naopak presidenta a dosadil dalšího Noriegova přisluhovače.

Roku 1986 byl Noriega na Floridě obviněn dvěma vyšetřujícími soudci z praní peněz a z obchodování s drogami. Nabídka beztrestného odchodu z Panamy ztroskotala na Reaganově neochotě podepsat dekret o zastavení vyšetřování Noriegových zločinů. 

Když ve Washingtonu nastoupil presidentský úřad George Bush starší, který jako šéf CIA v letech 1976-1977 Noriegovu práci pro agenturu dobře znal, přišel konec panování Ananasové tváře. Bush mluvil o obnovení demokracie v Panamě,což v americkém diplomatickém slovníku znamená diktátorovo sesazení. Pokus o puč s americkou podporou v říjnu 1989 se nezdařil, tak zasáhla supervelmoc přímou intervencí. 

Plán po řadu měsíců připravovali ministr obrany Dick Cheney, pozdější vicepresident Bushe mladšího, a předseda náčelníků generálních štábů jednotlivých zbraní americké armády Colin Powell, ministr zahraničí Bushova syna. Připomínalo to invasi do Iráku roku 2003: prohlašovali, že to není válka s Panamou, ale na odstranění Noriegy. 

Honorace za mřížemi

20. prosince 1989 Američané vybombardovali panamský přístav, letiště a vojenské objekty. S 26 tisíci muži vpadli na panamské území z průplavového pásma, kde stabilně sídlilo na deset tisíc amerických vojáků a pracovalo čtyřicet tisíc amerických civilních zaměstnanců. Na americké vojenské základně přísahal nový president se dvěma vicepresidenty. 

Noriega, který byl o válce informován, zmizel a po několika dnech požádal o asyl na vatikánském velvyslanectví. Jeho manželka Felicidad Sieirová se s třemi dcerami dostala na kubánskou ambasádu. Dnes žije v Panamě a dcery jsou v diplomatických službách země. 

Řada panamských posádek se k překvapení Američanů pustila do boje a v panamské metropoli se bojovalo o každou ulici. Podle oficiálních údajů padly dva tucty Američanů, šest set Panamánců a třicet tisíc lidí přišlo o přístřeší.

Noriegu vyštvali Američané z budovy velvyslanectví po několika dnech ohlušující rockovou musikou (kdyby pacifista Hendrix tušil, k čemu jednou poslouží), posadili do letadla směr Miami. Byl uznán za válečného zajatce a roku 1992 byl za drogové zločiny odsouzen na čtyřicet let vězení, což bylo později sníženo. K disposici měl od posilovny po televisi co ho napadlo. 

Roku 2007 byl propuštěn, ale dva roky čekal na rozhodnutí, zda bude vydán do Francie, kde už byl v nepřítomnosti za finanční podvody roku 1999 odsouzen, nebo do Panamy, kde byl odsouzen roku 1995 za politickou vraždu. Přál si Panamu, vydali ho do Evropy, kam kdysi tak rád jezdíval a posílal peníze.

Nicolas Sarkozy ho zbavil vyznamenání Čestné legie a loni v červnu byl v Paříži odsouzen na dalších sedm let, k pokutě deseti milionů eur a zabavení majetku ve Francii. Odečítá se mu čekání v Miami na vydání a se započtením jeho zdravotního stavu po dvou infarktech je možné, že bude letos nebo příštího roku propuštěn domů.

Panama má od roku 2008 uzákoněno, že odsouzenci starší 65 let mohou tresty odpikávat v domácím vězení, což také potvrdil stávající president od roku 2009, podnikatel Ricardo Martinelli. 

    Profesor ústavního práva na Panamské universitě Miguel Antonio Bernal v mediích při té příležitosti připomněl, že Noriega je jediný ze svých současníků, který odseděl všechny zločiny, ačkoli je nespáchal jen on: „Je to jakoby dopadli Ali Babu, ale pustili čtyřicet loupežníků.“ Ale těm to právě tak vyhovuje; řada jeho bývalých spolupracovníků je dodnes ve vysokých státních funkcích...

 

exkurs 1: Noriega at large

 

Jak se dostal Noriega k velení v národní gardě? Po Torrijosovi převzal velení plk. Florencio Flores Aguilar do 1982, kdy šel do pense. Jeho nástupcem byl Rubén Darío Parades del Río (dnes 76). Noriega mu roku 1983 slíbil, že ho dá provolat presidentem, když mu přenechá velení. Parades to udělal, resignoval, šel do civilu, ale Noriega slovo nedodržel.

Torijosovým presidentem 1978-1982 byl jeho levičácký přítel Aristides Royo Sánchez (dnes 70), která odstoupil s tím, že má v krku infekci. Jeho předchůdce v letech 1969-1978 byl Řek Demetrio Basilio Lakas (zemřel roku 1999), který s devíti roky vlády drží panamský presidentský rekord.

    Roku 1984 povolil Noriega presidentské volby, ale když Arnulfo Arias vedl, zarazil počítání hlasů a zmanipulované volby vyhrál těsně „jeho“ a americký Nicolás „Nicky“ Ardito Barletta Vallarino.

    Rok na to dr. Hugo Spadafora z exilu obvinil Noriegu ze styků s narkomafiány. Eskadra smrti se ho zmocnila a po mučení sťala. Noriega byl právě ve své milované Paříži a po letech byl usvědčen na základě telefonického rozhovoru s velitelem provincie Luisem Córdobou, v němž svolil s vraždou na kostarickém pomezí. 

Barletta byl na případ dotazován v cizině a po návštěvě Spojených států nechtěl nic dávat vyšetřovat. Bývalý spolužák ministra zahraničí George Bushe staršího po návštěvě armádního velitelství v Panamě roku 1985 resignoval. To vedlo k prvnímu ochlazení vztahů s Washingtonem.

Domácí bílá oposice proti snědým noriegovcům se volně sdružovala do hnutí občanských křižáků, cruzada civilista (rabiblancos, bílé ohony), kteří byli zvyklí na poměry před rokem 1968, kdy vládli (omezeni Torrijosem). 

Proti nim zřídil Noriega polovojenské Bataliony cti, kteří po celou dobu ovládali ulici a měli podporu v chudinských čtvrtích. Jeho policistů se říkávalo „los dobermans“. Panama však žila v relativním klidu za Noriegy, vězení nebyla plná lidí z oposice jako u jiných diktátorů. 

Barlettu vystřídal jeho vicepresident Eric Arturo Delvalle Cohen-Henríquez (dnes 73), až do roku 1988 oddaný noriegovec, který diktátora obhajoval mimo jiné před obviněními, že se podílel na vraždě Spadafory. 

    Jeho strýc Max Delvalle Levy-Maduro (zemřel roku 1979) byl v chaotických poměrech roku 1967 v dubnu na týden presidentem, prvním židovským v Latinské Americe. V inaugurační řeči tehdy řekl: „Dnes máme dva židovské presidenty na světě, presidenta Státu Izrael a mne.“ Synovec byl pak druhým. Noriega měl nějaký čas Izraelce Mikea Harariho za bezpečnostního poradce. 

    Když Delvalleho Noriega sesadil, dosáhl u amerických soudů, že byl v amerických bankách zmražen panamský majetek o padesáti milionech dolarů. V Panamě je dolar platidlem a stát neměl na výplaty státních zaměstnanců. Křižáci mysleli, že v nastálém chaosu z embarga posilněného o pozastavení vojenské a hospodářské pomoci, Noriega padne. 

Nestalo se, i když k tomu všemu byl generál od února 1988 podle dvou floridských soudců obžalován z podílu na drogovém obchodu a z praní peněz.

Noriega poslal po světě mise, aby vysvětlovaly, že to všechno jsou pomluvy, které generála osobně urazily a to všechno že je za to, že nepodporoval contras tolik, kolik si Američané přáli. 

    V očích chudého Latamu se stal dalším bojovníkem s imperialistickou velmocí, pokračovatelem Torrijose. Populární byl i v armádě, kde se důstojníci účastnili na všech možných obchodech. Většinu jich znal z doby, kdy šéfoval rozvědce. 

 

exkurs 2: Panamské poklady

 

Noriega prý držel Reagana a Bushe staršího v hrsti, poněvadž by mohl vypovídat o pozadí podpory nikaragujských contras.

Reagana nijak nedráždilo, že panamské banky jsou velkoprádelnami mafiánů a že Kolumbijci používají Panamu za překladiště zboží a zisků. 

    Panama měla 130 bank, kde se nikdo na původ peněz neptal. Jednou z nich byla i pobočka proslulé Bank of Credit and Commerce International (BCCI), založené roku 1972 v Pákistánu. Roku 1991 vypukl první bankovní megaskandál, když se provalilo, že fungovala na pyramidálním základě a že na financování svých účelů za studené války včetně mudžáhidů, proamerických diktátorů, financování obchodů se zbraněmi a praní peněz všeho původu včetně medellínského kartelu je používala ISI, CIA a další rozvědky. 

    Zmizelo na třináct miliard dolarů a Noriega později na Floridě seděl s několika lidmi z BCCI. 

    Roku 1983 byl v Panamě návštěvou vicepresident George Bush starší, aby domluvil s Edénem Pastorou alias Comandantem Cerou (dnes 73) otevření jižní fronty v Nikaraguy. Osobně se poprvé Bush s Noriegou setkal v Panamě, aby projednali zřízení kubánského zastoupení v panamské zóně volného obchodu. Šéf CIA tehdy s tím souhlasil, i když vzniklo nebezpečí, že Castro tudy bude obcházet embargo. 

    Bushův nástupce v čele CIA adm. Stansfield Turner (dnes 90) škrtl Noriegu z výplatnice CIA, ale Noriega posílal informace o latinských poměrech dál. Roku 1979 se Noriega osobně staral o šáha v exilu a dokonce zaranžoval jeho milostné setkání s jistou kanadskou turistkou v hotelu Hilton.

    Bush později tvrdil, že o činnosti Noriegy nic nevěděl, natož že by tušil, z čeho jsou peníze, které dostal od něho na volební kampaň. Bush byl v letech 1976-1977 šéfem CIA a jako vicepresident předsedal zvláštnímu oddílu na boj s drogami. 

    Z údajů soudních spisů jasně vyplývá, že DEA měla z Noriegy strach už roku 1971, kdy si přála jeho likvidaci (zákaz odklizování ve střeleckém stylu přišel v Americe až roku 1976). 

 

exkurs 3: Noriegův pád

 

V prosinci 1985 odmítl zástupce bezpečnostního poradce Reaganova John Poindexter v Panamě schválit Noriegovi, aby panamští poradcové působili u nikaragujských contras. Odmítnutí se Noriegovi nelíbilo. Tehdy ještě platilo, že letadla, která vozila zbraně pro contras Pastranovy skupiny letěla do Států zpět s kokainem – s vědomím CIA. 

Roku 1986 se v N. Y. Times objevily informace z tajných služeb, že Noriega pašoval zbraně, prodával informace CIA a pral peníze na Kubu a naopak. Roku 1987 byl ve Státech obviněn Torrijosovým synovcem, plk. Robertem Diazem Herrerou, že Noriega ve spolupráci s CIA (gen. Wallace Nutting) dal bombou odstranit Torrijose. 

1987, červen, přeběhl major kubánské rozvědky Florentino Aspillaga Lombard (tehdy 40), šéf pražské residentury, do Vídně a několik dnů před ním generál kubánského letectva Rafael de Pino Diaz. Podle Aspallagy (časopis Time) bohatl Noriega na dodávkách embargované technologie na Kubu a na pomoci s dodáváním kubánských zbraní do Nikaraguy, Salvadoru, Hondurasu a Kolumbie. Prý za to dostal tři miliony dolarů. 

    John Kerry, demokrat z Massachusetts a za presidentování Baracka Obamy ministrem zahraničí v jeho druhém funkčním období od roku 2013, konstatoval roku 1988, že nečinnost americké vlády v boji s panamskou drogovou scénou je „důsledkem především vztahů mezi panamskou vládou a americkými tajnými službami“. V senátu vytáhl do boje s narkobusinessem společně s republikánem ze Severní Karolíny Jessem Helmsem. Proti zájmům služeb se ale neprosadili. 

    V červnu 1987 pronoriegovská demostrace poškodila americké velvyslanectví a Státy pozastavily vojenskou a hospodářskou pomoc. George Schultz oznámil, že budou trvat tak dlouho, dokud armáda neodejde z politiky. 

    V té době již Američané pracovali na sesazení Noriegy. V únoru 1988 sesadil president Delvalle armádního velitele, ale dopadlo to „ústavně“ naopak. Delvalle koneckonců nebyl pro oposici důvěryhodnou postavou, neboť byl roky diktátorovou loutkou. Hodinu po půlnoci se 38 přítomných poslanců ze 67 celkem jednomyslně usneslo, že Delvalle nebude presidentem a jmenovalo jeho nástupce. Naděje, že lid vyrazí do ulic jako dva roky předtím v Manile, se Američanům nesplnila.

    V únoru pak dva státní návladní v Miami a Tampě obvinili generála z obchodování marihuanou a kokainem, praní peněz a poskytování útočiště narkobaronům včetně provozování drogové laboratoře v Darienu. 

    Američané náhle dostali strach, aby o Panamu nepřišli, aby z toho nebyl druhý Írán (1979) nebo Filipíny po zfalšovaných volbách Ferdinanda Marcose, kterého CIA posadila do letadla a vyvezla ze země (únor 1986). Reaganova vláda narkoobchody přehlížela, když šlo o politiku zadržování komunismu“. Presidentova manželka Nancy přitom dělal protidrogovou kampaň mezi americkou mládeží Just Say No...

    Vojenský význam průplavu v té době už nebyl tak veliký, neboť Američané měli autonomní flotily v každém oceánu a průplavem největší lodi proplout nemohly. To se týkalo také obchodních lodí, i když jeho hospodářský význam zůstal velký. Bush chtěl zůstat v Panamě, chtěl zvrátit dohodu z roku 1977, a začal proti mluvit o obnovení demokracie. 

    Činorodému Noriegovi se podařilo nechtěně postavit americkou politiku do velmi ostudného světla a zničil její důvěryhodnost. S kausou Noriega se v Latamu začaly otáčet politické větry směrem k levicovým voleným vládám, které se na americké velmocenské nároky nijak neohlíželi a stavěli své (Brazílie, Venezuela). 

    Američané pak nabízeli Noriegovi volný odchod ze země s přístupem ke kontům v zahraničí. Křižáci s ním též jednali, když Noriega nabídl, že odstoupí, ale trvali na jeho odchodu ze země. S Panamánci však nehnula ani opatření hospodářského embarga včetně zákazu vplutí lodí pod panamskou vlajkou do amerických přístavů. 

    Noriega vyhodil svého politického poradce a generálního konsula v New Yorku José Blandóna Castillu, který otevřel svá ústa před porotou v Miami a před senátní komisí. Býval šéfem civilní panamské rozvědky a Američany přes návladní informoval o východoněmeckých zbraních pro Nikaraguu, které šly roku 1985 přes Panamu ve spolupráci se známým plk. Oliverem Northem, bývalým členem Národní bezpečnostní rady (NSC). Současně ale prodal komunistickým guerillám v Salvadoru...

    Podle Blandóna se Noriega setkal roku 1984 v Havaně s Castrem a zprostředkoval setkání se šéfy kolumbijské mafie. Přeběhlík pokládal Noriegu za obchodníka, který spolupracoval s contras, sandinisty, Kubánci, CIA apod., aby vydělal. 

    V jeho očích byl generál nejbohatším mužem Panamy s tucty nemovitostí s okamžitou hotovostí 200-600 milionů dolarů, nemovitosti ve Francii a Dominikáně, konta v Británii, Španělsku, Švýcarsku, Rakousku, letadlo Boeing 767 a tři malé dopravní stroje, jachty Macho I až III. 

    To všechno se Američanům líbilo, ale Blandón také tvrdil, že president George Bush před invasí roku 1983 na Grenadu Noriegovi zavolal, aby o tom informoval Castra a varoval ho, aby se akce nepletl (Bush to vzápětí označil za žvást/hogwash).

    Podle výpovědi Noriegova osobního pilota Floyda Carltona nabízeli generálovi Medellínští za ochranu každého ze svých drogových letů třicet tisíc dolarů. Noriega se jim v přímém jednání vysmál a vyjednal sto tisíc dolarů za první let, 150 tisíc za druhý a dvě stě tisíc za třetí. 

    Finančník medellínského kartelu, americký Kubánec Ramón Milian Rodríguez, odsouzený na 43 roky do vězení, roku 1988 před senátní komisí vypověděl, že on sám měsíčně v panamských bankách vypral dvě stě milionů dolarů (!). Noriega prý v nejlepších časech měsíčně dostával od kartelu deset milionů dolarů, celkem v letech 1979-1983 320-350 milionů. Narkobaroni od něho dostávali mimo jiné jména amerických protidrogových agentů. 

Březnový puč, jehož nejvýše postaveným protagonistou byl šéf policie Leonidas Macias, už byl s přímou podporou Američanů. Stejně 3. října 1989, kdy šéfem armádních pučistů byl Moisés Giroldi, který byl zastřelen (prý Noriegou osobně). V listopadu 1989 Bush schválil Noriegovo odstřelení (plán Panama 5), které také nevyšlo. 

 

exkurs 4: Invase

 

V květnu 1989 byly presidentské volby, z nichž měl vzejít jako vítěz Guillermo Endara s vicepresidenta Guillermo „Billy“ Fordem a Ricardem Ariasem Calderónem. Jimmy Carter byl pozorovatelem voleb, o nichž řekl, že je Noriega ukradl. Bataliony cti kandidáty zbily a Noriega prohlásil presidentem Franciska Rodrígueze. Spojené státy ale uznaly Endaru.

Noriega byl o nastávající okupaci Panamy informován. 15. prosince se dal parlamentem prohlásit prvním mužem ve státě, líder máximo, a vyhlásil válečný stav s Amerikou.

    Když byl noriegovci v ulici během jistého incidentu 16. prosince zastřelen neozbrojený (podle Panamánců ozbrojený) americký poručík Robert Paz, invase se nedala zastavit; Noriega si stále myslel, že ano, neboť velel armádě dobře cvičené – „nejsme žádná Grenada“ (1983).

    17. prosince vydal Bush rozkaz k útoku. V noci na 20. prosince vpadli Američané po 44 do Panamy. Byla to největší letecká operace od světové války a druhá největší vůbec od války vietnamské. V dobách studené války byla zároveň největší, v níž nešlo o zadržování expanse komunismu. 

    Po tři dny nebyla do prostoru vpuštěna media. Dick Cheney, který bude vicepresidentem George Bushe mladšího v letech 2001-2009, pak oznámil, že při bombardování zahynulo 500-600 Panamánců. Nevládní počty jsou mnohem vyšší: pět tisíc mrtvých a čtyřicet tisíc lidí bez přístřeší. 

    Cíle bylo dostat Noriegu před soud a obnovit v Panamě demokracii. Na jeho hlavu vypsali odměnu jeden milion dolarů. Postup připomněl později přípravu a vpád do Iráku. Ostatně plánovači byli stejní: ministr zahraničí Dick Cheney a armádní šéf Colin Powell. 

    Na americké základně v průplavové zóně (PCZ) Fort Clayton před panamským soudcem přísahal Endara se svými vicepresidenty. Ve městě Panamě ale propukly k překvapení Američanů tvrdé boje a Bush musel poslat k původním 24 tisícům vojáků dva tisíce posil. Bataliony cti o osmi tisících mužích bojovaly o každou ulici a mezitím se rabovaly obchody s pokřikem Viva Bush! (časopis Time). 

    Vojáci mnoha garnisonů se Američanům postavili, bataliony obsadily hotely, brali rukojmí, ostřelovači zadržovali americký postup. Všeobecné překvapení z toho, že Američané šli s takou silou na jediného muže, trvá dodnes...

Odpor Latamu proti invasi nebyl veliký, ani gorbačovský Sovětský svaz neviděl v Panamě ohrožení vztahů Západ-Východ. Valné shromáždění Spojených národů invasi odsoudilo jako porušení mezinárodního práva poměrem hlasů 75 ku dvaceti při čtyřiceti absencích. 

    Západní svět měl jiné starosti včetně Rusů. Právě se ve východní Evropě hroutilo jejich panství, Svaz už vůbec nebyl ve formě. Americké hospodářské embargo, které trvalo od února 1988, ohrozilo panamskou ekonomiku (která má dolar za platidlo): Bushovu vládu pak odstranění škod přišlo na miliardu...

Bush starší si nebyl moc jistý. Na tiskové konferenci řekl: „Jako president mám povinnost vést zahraniční politiku způsobem, který uznám za vhodný... Když se to Američanům nelíbí, očekávám, že dostanou někoho jiného, kdo by mou práci vykonával, ale já v tom budu pokračovat.“

Noriega se skrýval ve svých domech, dokonce jednu noc strávil v sedmnáctém patru hotelu Holiday Inn. Spal i u matky své milenky Vicky Amadové, odkud ale Američanům zavolala její nezletilá dcera. 

Generál z jiného místa volal nunciaturu a žádal o asyl. Velvyslanec se ho ptal, proč by ho měl získat, a Noriega mu připomněl, že teď právě papež v Římě drží mši vánoční, symbol nenásilí. Vatikánský diplomat pro něj poslal vůz, což později vysvětloval slovy: „Asylové právo se musí bránit třeba i pro Lucifera.“

Po vysilujícím lomozu rockové hudby (včetně Hendrixovy skladby z dvoualba Electric Ladyland Voodoo Child) se 3. ledna 1990 Noriega vzdal a okamžitě byl dopraven na Floridu. 

 

exkurs 5: Kriminálník

 

V dubnu 1992 s Noriegou začal v Miami proces, který skončil v září. Američané v Panamě zabavili patnáct tisíc krabic dokumentů, ale přímých důkazů o jeho podílu na narkoobchodech mezi nimi nebylo. Ostatně během dvou let od generálova zatčení se drogové obchody v Panamě vrátily na původní hranici a američtí vyšetřovatelé mimo jiné podezřívali i právní kancelář presidenta Endary. 

9. září 2007 byl Noriega po sedmnácti letech propuštěn z federálního vězení, ale Francie žádala jeho vydání (1999 dostal za praní peněz v nepřítomnosti deset let a pokutu 11,2 miliony eur, i když se praní týkalo 3,15 milionů eur – v přepočtu). 

    Což se stalo 26. dubna 2010, ale bez statutu válečného zajatce. Do Panamy bude vydán až po odsezení trestu z nového procesu ze 7. července 2010, kdy dostal sedm let. V Panamě na něho čekal dvacet let za podíl na vraždě dr. Huga Spadafory. 

    V květnu 2010 byl presidentem Nicolasem Sarkozym zbaven hodnosti rytíře Čestné legie, kterou dostal v lepších časech. Rok na to byl vydán do Panamy a okamžitě uvězněn: šedesátiletý výměr znamená doživotí. V červnu 2015 z věznice požádal prostřednictvím jednoho televisního kanálu Panamánce o odpuštění od všech, "kteří se cítí nějak mými činy uraženi, dotčeni, poškozeni nebo poníženi". Bylo to jeho první veřejné vystoupení po čtvrt století: ve svých 81 letech vypadal zdráv.

 

exkurs 6: Manuel Antonio Noriega Moreno

 

S manželkou Felicidad Sieirovou (64) má dcery Lorenu, Sandru a Thais. Vedle manželky měl milenku Vicky Amadovou, vztah zůstal bezdětný. Felicidad žije v Panamě, nejstarší dcera Lorena je advokátkou, její sestry v diplomacii a politice. 

1934, 11. února narozen v chudé rodině (podle pařížského soudu narozen až roku 1938)

1962 nastoupil službu v armádě

1968 na straně gen. Omara Torrijose, který ho jmenoval šéfem vojenské tajné služby

1970 placeným agentem CIA v boji s kolumbijskými narkobarony

1977 Torrijos vyjednal s Carterem vydání průplavu 

1981 zahynul Torrijos v leteckém neštěstí

1983 Noriega velitelem národní gardy, panamské armády

1984 povolil presidentské volby, které zmanipuloval

1988 přestal být americkým spojencem

1989, 20 prosince americká invase a Noriegův pád

1992 odsouzen v Miami, vězeň se statutem válečného zajatce 

2010 po odsezení trestu (2007) vydán do Francie, kde odsouzen na dalších sedm let; čeká ho vězení v Panamě

 

Panamskou republiku vytvořili Američané roku 1903 pro stavbu průplavu odtržením od Kolumbie. Na ploše 75 500 km2 (o málo menší než ČR) žijí přes 3 miliony obyvatel, ze tří čtvrtin míšenců (mesticů a mulatů). 

 

Chaos v Andách a polepšený generál

Poprvé v latinském světě i na planetě se přerodil vojenský diktátor v demokrata, z echt konservativního nacionalisty v křesťanskosociálního spojence levicových liberálů a komunistů. Jmenoval se Hugo Banzer.

 

 

Bolívijci vedli několik válek a začátky některých z nich oslňovaly. Ale ty konce. Od své nezávislosti roku 1825 přišla o třetinu území, jak si sousedé ukrajovali. Za to generálů a plukovníků měli až až. Snad pouze nebohé Haiti jich mělo v 19. století více. Co chvíli nějakého z vznešených vojáků napadlo, že je chytřejší než ostatní uniformy a že jemu patří vládnout zemi. 

Dějiny Bolívie jsou dějinami takových kratičkých diktatur na pár měsíců, jméno následuje jméno, vždy s nabubřelými proklamacemi ala skutek utek. Žactvu bolívijských škol na hodinách dějepisu není co závidět, mají-li si pamatovat kolekce generálských nýmandů v čele nešťastné andské republiky. Pro evropského čtenáře je thema o to zoufalejší…

 

Všem jim jde o pořádek. Není-li (nebyl a asi ani v tomto století nebude), musí se nastolit. Říkali a říkají to všichni pučisté, zprava i zleva. Přidávají slova o korupci, nové cestě k prosperitě, oddanosti lidu, národní cti, službě „této zemi”. Pučisté byli, jsou a zůstanou zkrátka lidmi s posláním. 

 

S trochou hnědého nátěru

 

Takhle to svým Bolívijcům přepovídal v La Pazu i plk. Hugo Banzer, když je v srpnu 1971 v čele armádního převratu spasil před „pádem do propasti nekontrolovatelného násilí, před anarchií, rozpadem státu a před komunismem”. Jako bonus připojil konejšivé „naším nejvyšším cílem je blaho lidu,” když předtím chlapácky prohlásil: „Nic vám nenabízím a možná od vás budu hodně chtít.”

 

Banzer, bylo mu tehdy 45, s omundúrovanými přáteli sesadili generála Juana Josého Torrese Gonzáleze, aby Bolívie nespadla do té „propasti”. Torres se pokoušel transplantovat vysoko do And vojenský socialismus Omara Torrijose (+ 1981). Panamský voják vládl od roku 1968 a o čtyři roky později se prohlásil nejvyšším vůdcem státu po obou stranách Panamského průplavu, líder máximo („nejvyššímu vůdci” vděčí Panamánci za „navrácení” průplavu dohodnuté s Carterem roku 1977 na konec roku 1999). 

 

Šla tehdy latinským světem vlna okouzlení z castrovské revoluce. Ale také ovšem protivlna těch neokouzlených. Torres, mestic s velkou částí předků z národa Aymarů, se sám dostal k moci v chaosu po krvavém puči konservativních důstojníků v říjnu 1970, kteří se postavili reformnímu generálovi a presidentovi Alfredovi Ovandovi Candiovi (+ 1982). Zrovna tomu, který za vlády gen. Barrientose roku 1967 řídil úspěšný hon na argentinského revolucionáře Che Guevaru: krvavý šiřitel pověr o zítřcích bez vykořisťovatelů, jenž předtím s revolucí pohořel v Kongu, byl dopaden a zastřelen. 

 

Účastí na plánování a řízení akce se chlubil nacista Klaus Barbie, žijící v Bolívii pod jménem Altmann, podnikatel a vládní poradce v bezpečnostních otázkách; užíval dokonce ochranky ministerstva vnitra. V „Německém klubu” v La Pazu jednou prohlásil, že „v mé přítomnosti nikdo neřekne nic negativního o Hitlerovi” a z podniku ho vyhodil až v okamžiku, kdy v přítomnosti německého velvyslance zahajloval. 

 

Generálskými vládami chráněn později byl vydán do Francie a roku 1987 odsouzen na doživotí (zemřel ve vězení roku 1991).

 

Zleva doprava

 

Ovando však o dva roky později sám uvažoval o revoluci, umírněnější, nikoli castrovské. To když se sám na podzim 1969 propučoval k moci. Torres byl přitom původně jeho mužem a přesto se Ovandovi postavil: v červenci 1970 ho proto Ovando zbavil armádního velení, sám ale vydržel u moci jen tři měsíce. Pak přišla Torresova vendetta.

 

V bojích mezi jednotlivými armádními skupinami a posádkami rozdělenými na tábory konservativců a reformistů získaly proreformní oddíly převahu nad konservativními a Torres mohl několik měsíců roku 1970 a 1971 pokračovat v Ovandových experimentech inspirovaných vedle Torrijose pučistou a diktátorem v sousedním Peru, levicovým generálem Juanem Velaskem (+.1977). 

 

Torresovi stál po boku Marcelo Quiroga Santa Cruz, ministr těžebního průmyslu, pocházející ze staré španělské rodiny, literát a baletní tanečník. Torresova diplomacie tehdy navázala diplomatické styky se Sovětským svazem, Polskem a Československem, směl se tisknout Guevara, tři roky předtím v Bolívii zastřelený. Quirogovým počinem bylo zestátnění majetku těžební společnosti Gulf Oil.

 

Vzpoury vojenských posádek byly časté a v lednu se o Torresovo sesazení pokusili i plukovníci Hugo Banzer Suárez a Edmundo Valencia Ibáñez. Banzera totiž Torres zbavil řízení vojenské akademie a Valenciu další lapazské vojenské školy a oba je přeložil do posádek při hranicích. Po nezdaru prchli do argentinského exilu. 

 

Torres tehdy prohlásil, že pučisté chtěli nastolit „diktaturu pravice”. Většina armády tehdy ještě stála při něm. Banzer o několik měsíců později udělal Valenciu velvyslancem ve Spojených státech (1971-1974); to už se povýšili na generály.

 

Zpět doprava

 

Přesto Torres odmítal čistky mezi důstojnickým sborem a své levičáky rozhořčil neochotou zestátnit banky a zahraniční obchod. Jenom horníkům zvýšil gáže o pětinu, uznal kubánský režim a vykázal ze země americké mírové sbory. 

 

K pozoruhodným postavám té doby patřil vůdce hornických odborů a boss odborové ústředny Juan Lechín Oquendo(+ 2001), vystřízlivělý trockista. Podporoval Torrese a kromě protilebrální politiky byl znám jako playboy patřící mezi přátele maďaro-americké společenské veličiny Zsa Zsa Gaborové. 

 

Nebyli prvními většími reformátory v Bolívii. Victor Paz Estenssoro (+ 2001), vůdce Národního revolučního hnutí (MNR), vyvlastnil za svých prvních dvou presidentských úřadech 1952-1956 a 1960-1964 cínové doly tří velkých rodin a státní rozpočet enormně zatížil výdaji za náhrady zestátněných firem. Jeho původní spojenci, armáda a odbory, jediná tehdy fungující mocenská uskupení, se mu postavily a generálové ho roku 1964 vyhnali ze země (potřetí a naposledy úřadoval Paz Estenssoro v presidentském paláci Quemado, „Spáleném”, v letech 1985-1989).

 

Banzer tedy zatáhl za záchranou brzdu. Neuměl to jinak, než s pomocí vojáků v ulicích. Na to ostatně byli Bolívijci zvyklí, neboť jeho puč byl právě 187. ve 146leté historii Horního Peru-Bolívie. A pátý od sesazení posledního z civilistů Víctora Paze Estenssora 11. dubna 1964.

 

Plukovník se vrátil 18. srpna 1971 z Argentiny do Santa Cruzu, ale byl zatčen, letecky dopraven do La Pazu a měl být deportován do Chile. 20. srpna se v proviciích Santa Cruz, Cochabamba a Oruro vzbouřily posádky a mluvilo se o tom, že část bojové techniky dostaly zapůjčenu z Brazílie. Boje trvaly sedm nočních hodin, v pět ráno se torresovci vzdali, velitelé prchli na lapazská vyslanectví a odtud z největší části do allendovské Chile. 

 

Jinde na jdou bez vojáků

 

Nejistota pučistů trvala dva dny, než se k nim přidala většina posádek a než vojáci rozehnali i slabě vyzbrojené odborářské milice. Zemřelo v La Pazu 120 lidí, několik set jich bylo zraněno a Torres směl nedotčen odejít do exilu.

 

Vojáci zbytečně haraší zbraněmi, myslel si Ekvádorec a civilista José María Velasco Ibarra (+ 1979), který byl pětkrát od roku 1934, to dostal čtyři pětiny hlasů, což je dodnes latinský volební rekord, do roku 1972 presidentem země na rovníku. Pouze jednou však úřad dokončil a čtyřikrát ho vyhnali armádní pučisté (ačkoli byl obvykle s vojáky zadobře). Advokát a komentátor Velasco měl zajímavou jistotu. Nikoli tanky, slova: „Dejte mi balkon a mohu být zvolen presidentem kdekoli.”

 

Být zvolen a být presidentem jsou ovšem velmi odlišné věci, určitě v latinském světě. Do poloviny devadesátých let se stávali presidenty vojáci, kdykoli a kdekoli si usmysleli. Balkony na to nepotřebovali. 

 

Fronta národní a lidová

 

Banzerovým prvním ministrem vnitra byl plk. Andrés Sélich Chop, konservativní radikál, který nepřál koalici s civilisty a vůbec ne s liberály. Když byl po několika měsících z ministerstva odvolán, Banzer ho odškodnil (rozumí se: uklidil) velvyslanectvím v Asunciónu. 

 

Poněvadž se pokoušel proti Banzerovi kout pikle, a to i s exilovými levičáky, byl pensionován a zbaven diplomatického statutu. Žil chvíli v Argentině a když se vrátil do La Pazu, byl pro pokus o spiknutí v květnu 1973 zatčen, mučen bývalými podřízenými a na ministerstvu vnitra prý vypadl z třetího patra a skonal…

 

Banzer a vojáci kolem něj byli tehdy pokládáni za ultrakonservativní a svým činem zaujali chilského generála a tehdy ještě presidentovi Allendemu podřízeného armádního velitele Augusta Pinocheta, protisocialistického pučistu z roku 1973, nejvyhlášenějšího z latinských diktátorů druhé poloviny 20. století. 

 

To Banzer se slova „socialismus” nebál. Z exilu podporoval Bolivijskou socialistickou falangu (FSB), ovšem s programem za obnovu víry ve vlast, soukromé vlastnictví a autoritu vlády při zavedení systému jediné politické strany. Za spojence získal refomní MNR Paze Estenssora. 

 

Když hodiny po vítězství v puči sestavil svou vládu, jmenoval Banzer vůdce FSB Maria Gutiérreze Guttérreze ministrem zahraničí a Estenssoro se vrátil z peruánského exilu jako poradce vlády. S oběma koaličními partnery vytvořil na čas, dva roky vydržela, Národní lidovou frontu (FPN).

 

Pučista Banzer měl v sousedství socialistickou vládu v Chile Salvadora Allendeho, v Peru radikálního refomního gen. Juana Velaska Alvaradu. S Chilany neměli Bolivijci nikdy vřelé styky, neboť patří vedle Brazilců a Paraguayců k těm, kteří ji zbavili o kus území: Chile je připravilo o přístup k Tichému oceánu po prohrané válce roku 1879-1883. 

 

Na druhu režimu v územníich sporech nezáleželo a nezáleží: současná socialistická vláda prvního indiánského presidenta Bolívie Eva Moralese (od roku 2006) se rovněž domáhá na Chile pod socialistickou vládou navrácení prohraných území.

 

V březnu 1973 se Banzer definitivně nepohodl se svými civilními spojenci a vládl neomezeně. Nepokoje byly brutálně potlačovány. Tak v lednu 1974 protestovali venkované proti vysokým cenám a dvě stě jich bylo zabito, když policejní důstojník přikázal střílet do davu. 

 

Makroekonomická čísla však byla za sedmileté vlády Banzerovy, podobně jako v pinochetovské Chile, positivní: rostl HDP, státní kontrola cen byla minimalisována, rostly zahraniční investice. 

 

Antikomunistická aliance

 

Banzer se mezinárodně přidružil k operaci Cóndor a spolupracoval s generály Alfredem Stroessnerem v Paraguayi a argentinskou juntou v čele s generálem Jorge Videlou (omezeně však s Pinochetem, který roku 1974 mnohonásobně zvýšil pro bolivijské zboží transitní poplatky…). 

 

Stejně jako Stroessner dával občanství uprchlým nacistům, kteří v Bolívii podnikali, budovali mimo jiné soukromé ozbrojené oddíly a podíleli se na obchodu s kokou a kokainem, který se právě za Banzera tolik rozjel: až bude podruhé u moci, bude s pěstiteli koky bojovat o každý hektar osázený podivuhodnou bylinou. Dokonce Banzerova manželka přilétla na návštěvu Kanady v letounu, v němž policisté odhalili kokain…

 

V roce 1978 se rozhodl Banzer, to už generál, uspořádat volby. Nepovedly se, generálové si postavili hlavu a novou hlavou státu se stal generál letectva Pereda, kdežto Banzer musel do Buenos Aires jako velvyslanec. 

 

Přišel další puč a proti němu další a Banzer založil roku 1979 Národní demokratickou akci (ADN) formulovanou jako křesťansko sociální hnutí. S ní roku 1985 vyhrál volby, nicméně nemohl sestavit vládu, neboť podle ústavy presidentem z voleb se stává pouze ten, kdo získá více než polovinu hlasů; druhé kolo se nekoná a rozhoduje dvoukomorový parlament. O presidentský úřad se tehdy ucházelo osmnáct kandidátů, z nichž Banzer získal 39 procent a druhý Paz Estenssoro 24, ale ten byl kongresem pozdvižen do presidentského paláce. 

 

Spojil se tedy Banzer i se svými starými nepřáteli, mimo jiné s Jaimem Pazem Zamorou, vůdcem Hnutí revoluční levice (MIR). Za Banzerovy vlády seděl ve vězení. S pomocí pensionovaného generála se roku 1989 stal presidentem s tím, že je Banzerovým dlužníkem.

 

Jiný Banzer

 

Banzer se pokoušel po roce 1979 pětkrát o presidentský úřad a teprve s pomocí MIR a dalších menších skupin se mu to podařilo napošesté roku 1997, nevídaný obrat v latinských poměrech. Koaloval s kdekým a roku 1989 dokonce s jistým Óscarem Zamorou Medinacellim, kterého za Banzerovy vlády honili generálovi vojáci v džungli jako vůdce bolívijských maoistů; polepšený komunista pak řídil straničku Revoluční levicová fronta (FRI) a žertem se vydával za „marxistu-leninistu-banzeristu”. 

 

Člověk, který se zasloužil v sedmdesátých letech o zprůmyslnění kokové ekonomiky a osazování kokou bývalá bavlníková pole byl zcela demokraticky zvolen a dosáhl za svého druhého úřadu údajně téměř úplného zničení ilegálních plantáží koky. S finanční pomocí Spojených států, Bill Clinton velmi chválil Banzerovu vládu, nabízel venkovanům náhradu. Kde to nefungovalo, použil násilí. Z pěstitelů koky se ovšem v letech stal důležitý faktor bolívijské politiky, na jehož zádech se stal presidentem roku 2006 Evo Morales. 

 

Za Banzera se v sedmdesátých letech odhadovalo, že z roční produkce 4,2 tun koky zmizí třetina v obchodu s narkotiky. Za kilogram kokainu či kokainové pasty se v chilském přístavu Arica tehdy platilo tisíc dolarů a v New Yorku 23 tisíc. Dnešní ceny jsou mnohonásobně vyšší a žádná „válka s drogami” kokainovou manii nezlomila ani zde ani kdekoli jinde v Andách. 

 

Banzer postižený neléčitelnou rakovinou plic předal v srpnu 2001 pravomoci svému vicepresidentovi Jorgemu Quirogovi, ekonomovi školenému ve Spojených státech, který se věnoval rozvoji těžby zemního plynu v Bolívii a jeho vývozu na mezinárodní trhy. Spory s levičáky o export plynu dostaly pak k moci Moralese, který se svými lidmi žádal plyn uchovat pro domácí spotřebu.

 

Kavalerista ze Santa Cruzu

 

Hugo Banzer byl profesionální voják. Pocházel z nížinného departementu Santa Cruz, kde se narodil na statku u Concepción v rodině prosperujících německých přistěhovalců původem z Osnabrücku. Cesta do školy ve stejnojmenném administrativním středisku provincie trval devítiletému chlapci patnáct dnů jízdy na koni. 

 

To bylo v roce 1935, kdy bolivijská armáda definitivně ztratila válku s Paraguayci o Gran Chaco. 

 

Od čtrnácti navštěvoval vojenskou školu v La Pazu. Nápad dát se k vojsku vyjevil roku 1937 otci Georgovi generál a president Germán Busch Becerra při návštěvě Concepciónu. Od roku 1946 studoval kluk, jemuž pro jeho výraznou postavu říkali El Petizo a později Shorty, vojenství na štábní škole v Argentině. Rok na to se stal poručíkem jízdy - tehdy opravdu ještě kavalerie na koních. 

 

Vynikal jako jezdcec a doma vystavoval četné stříbrné trofeje z armádních soutěží. Měl v kapse diplom ze školení americké armády ve Škole Amerik v Panamském průplavovém pásmu (1955) a z texaského Fort Hoodu (1960). V 35 letech už byl plukovníkem.

 

„Politiky” se poprvé dotkl roku 1964, kdy ho přítel z mládí a president generál René Barrientos udělal ministrem školství. Tehdy také poprvé zažil, když proti němu někdo na ulicích demonstruje. To učitelé se domáhali zvýšení platů a pokřikovali před ministerstvem „Pověste ho!” (o spojitosti viz exkurs Paz Estenssoro). Vzal to povojácku. Vyšel z úřadovny mezi pány nad rákoskami a jak zaznamenal dobový Time, dav se vypařil, když řekl: „Počkám tady u toho kandelábru a uvidím, kdo bude mít tolik odvahy, aby mne pověsil.” 

 

O mnoho let později gesto zopakoval ekvádorský „socialistický revolucionář” čili autokrat Rafael Correa, potřetí zvolený v řadě presidentem roku 2013. Studovaný ekonom vyšel roku 2010 mezi revoltující policisty a roztrhl si před nimi v Quitu košili se slovy: „Jen si klidně střelte.”

 

Banzerovi bylo 38 a po dvou letech šel z vlády. Přítel Barrientos ho roku 1967 poslal na fešácké místo vojenského atašé na velvyslanectví do Washingtonu a Buenos Aires. 

 

Diktátor se vším všudy

 

Více pro svého přítele Barrientos udělat nemohl, neboť zahynul v dubnu 1969 při pádu vrtulníku. Po jeho smrti byl Banzer jmenován ředitelem vojenské akademie v La Pazu.

 

V bojích po převratu proti Ovandovi roku 1970 stál na jeho straně a s ním patřil k těm, kteří malou občanskou válku s Torresem a jeho odborovými spojenci prohráli. Neuspěl ani v protipuči v lednu 1971; o několik měsíců později konečně triumfoval. 

 

Brzy po převratu ujistil Američany o obnovení tradičně dobrých vztahů: „Bolivijský lid nemůže zapomenout invasi vedenou Che Guevarou.” Nicméně diplomatické styky navázané Torresem s Kubou a Sovětským svazem nepřerušil, ani nezvrátil postátnění majetků americké firmy Gulf Oil z roku 1969 za odškodnění 78 milionů dolarů, dnešních asi půl miliardy (roku 1984 se spojila Gulf Oil se Standard Oil of California v Chevron). 

 

Hospodářsky zemi stabilisoval a Banzerův úspěch se přirovnával k Pinochetově v Chile. Nicméně bolivijský růst spočíval také na amerických půjčkách, které vedly k zadlužení rozpočtu, na americké hospodářské pomoci a nejvíce asi na vysokých tehdejších světových cenách cínu a ropy. 

 

V březnu 1972 Banzerova vláda vypověděla 119 sovětských diplomatů, které vinila z podpory guerrill. Mezi vyhnanými byli též těžaři pracující pro státní ropnou společnost a dirigent: na sovětském velvyslanectví pak zůstalo šest nebo sedm zaměstnanců. V téže době ministr vnitra plk. Mario Adett Zamora oznámil, že komunisté z Armády národního osvobození na jihozápadu země založené Guevarou byli zlikvidováni „jednou pro vždy”. To si ovšem fandil.

 

Počet politických vězňů za prvních tří let jeho vlády odhadovali protivníci na až 1500 a hovořili o čtyřech koncentračních táborech. Za celé jeho vlády bylo zatčeno a vězněno na 35 tisíc Bolivijců (střízlivější odhady počítají patnáct tisíc) a na pět set jich bylo zavražděno nebo zmizeli (jiní tvrdí, že dvě stě). 

 

Generálští dinosauři

 

Nicméně bezprostředně po pádu Banzerova režimu a jeho napravení v demokrata žaloby na porušování lidských práv proti němu vznesl pouze jeden člověk: Marcel Quiroga Santa Cruz, exministr v Torresově vládě. V červenci 1980 za puče generála Luise Garcíi Mezy byl levicový literát vojáky zavražděn a jeho tělo se nikdy nenašlo. Sám Banzer později nikdy nepřipustil, že by o likvidačních táborech něco věděl ani o internacionální operaci Cóndor.

 

Roku 1974 se Banzer rozešel se svými civilními spojenci a zakázal činnost politických stran. O tři roky později pod tlakem amerického presidenta Jimmyho Cartera opět partajní politiku povolil a slíbil uspořádat parlamentní a presidentské volby roku 1978 a ne až roku 1980, jak si původně myslel. 

 

V té době vládli vojáci v Jižní Americe v osmi zemích. V Chile, Uruguayi, Ekvádoru a Peru rovněž oznámili generálové návrat k parlamentní demokracii, v Brazílii, Argentině a Paraguyi se zatím ke změnám nehlásili. Všude však nakonec vojenské režimy padly s koncem studené války. 

 

Původně chtěl Banzer sám kandidovat, pak ale nastrčil generála letectva Juana Peredu Asbúna, bývalého svého ministra průmyslu a vnitra (tehdy 47). V červenci 1978 nasbíral Pereda proti šesti dalším kandidátům nadpoloviční počet hlasů, ale volební soud výsledky zrušil pro eklatantní podezření na podvody. Žádost podal sám Pereda (tehdy 46). Volby pak zrušil i Banzer s tím, že je do roka dvou uspořádá znovu. 

 

Chaos po Banzerovi

 

Pereda překvapil podruhé. Odjel do departementu Santa Cruz, dal dohromady věrné a s programem „národní revoluce s cílem ochránit zemi před nebezpečím komunismu” spustil s jednotkami umístěných na hranicích s Brazílií, Peru a Argentinou další z vojenských převratů. 

 

Vyzval též levicového kandidáta Hernána Silese Zuaza, který už byl presidentem čtyři dny v dubnu 1952 a celé funkční období v letech 1956-1960, aby opustil zemi. Siles, který se těsně před volbami vrátil z venezuelského exilu, získal ve zrušených volbách s podporou malé komunistické strany 22 procent hlasů (právník a původní souputník Paza Estenssora vládl pak ještě jednou v letech 1982-1985, ale zemřel roku 1996 v uruguayském exilu).

 

Banzer byl přečíslen: „Přišel čas předat velení. Věřím, že jsem dostál svým povinnostem.” 21. července 1978 resignoval a stal se nejdéle sloužící pučistou v bolivijském presidentském paláci dvacátého století. 

 

Ndále však mluvil do Peredovy politiky. To se nelíbilo. V prosinci 1978 Peredu vyhnal z presidentského paláce další pučista, tentokrát jeden ze vzácných zjevů bolivijské generality. David Padilla se „nastěhoval” s tím, že konečně uskuteční volby s úspěšným koncem. Zase to nevyšlo. Nejúspěšnější z kandidátů Hernán Siles nedostal 1. července nadpoloviční počet hlasů a podle bolivijské ústavy bylo na kongresu vybrat presidenta (srov. se způsobem, jak se dostal k moci v Chile Allende). 

 

Kongresmani se však neshodli na nikom, dokud se neprosadil kompromis, že na rok do dalších voleb bude interimním presidentem předseda senátu Wálter Guevara Arze (tehdy 63), bývalý ministr zahraničí a diplomat. V srpnu 1979 mu Padilla uvolnil presidentský palác, nevídaná to událost bolivijských dějin - a vzácná i ve světových. 

 

Z popela prokletí

 

Naopak pokoj si nedal Banzer. V březnu 1979 se dal slyšet ze své provincie Santa Cruzu, bylo mu 53, a zase hovořil o povinnostech vůči státu. Do voleb však tehdy ještě nenastoupil. Založil Národně demokratickou akci (ADN) a po pěti pokusech se dočkal 1. června 1997; to mu bylo 72. Ačkoli míval nejvyšší preference, nikdy se nedostal nad padesát procent hlasů a tudíž spadla volba hlavy státu kongresmanům. 

 

Vystřídal tehdy podnikatele Gonzalu Sáncheze de Lozadu, který úřadoval od roku 1993 a odstátnil řadu firem (jeho druhá vláda od roku 2002 trvala pouze rok, neboť byl znemožněn indiánskými bouřemi vedenými Felipem Quispem a pozdějším presidentem Evem Moralesem). 

 

Banzerovo kokové polepšení sice vedlo k nadšení v zahraničí (list New York Times u něho v nekrologu dokonce vyzdvihoval, že „vedl zemi k demokracii”), ale tažení proti ní pochopitelně zdvihlo všechny cocaleros, její pěstitele. V září 1998 vytáhli na „město míru” La Paz a mávali mačetami, aby udělali konec vládnímu „plánu cti” věnovanému likvidaci kokových polí. Kdo by jim nahradil výnos 2500 dolarů z hektaru? Žádná potravina tolik nevynáší… 

 

Už v roce 1988 vyhlásila vláda cíl omezit pěstění drogonosné byliny na osm tisíc hektarů ročně. Po deseti letech z toho bylo hektarů podle odhadů Spojených národů padesát tisíc. Banzer vyhlásil za svůj cíl omezení na pět tisíc hektarů. Měl k diposici americké satelitní snímky, omezil dovozu chemikálií na rafinaci drogy, snížil objem praní peněz, několik tisíc lidí bylo podle magazínu Time zatčeno. Na konci roku 2000 zbylo podle úřadů bolivijských ze 37 tisíc hektarů kokových polí na východ od La Pazu pouhých dva tisíce. Vysněný celkový výsledek se však opět nedostavil.

 

Bez soudního předvolání

 

Když neřádili cocaleros, bouřili se roku 2000 v Cochabambě proti vysokým cenám vody („válka o vodu”), policisté žádali zvýšení gáží, nespokojení zemědělci stavěli na silnicích barikády. Ekonomice se na rozdíl od první vlády nedařilo a též ve druhém svém úřadu posílal Banzer do ulic vojáky s tanky. Když mu objevili lékaři rakovinu a nedoporučovali pobyt v La Pazu ležícímu téměř 3700 metrů nad mořem, Hugo Banzer se z úřadu a politiky v srpnu 2001 poroučel. 

 

Presidentskou přísahu složil jeho vicepresident Jorge Quiroga Ramírez (tehdy 41 a nejmladší v bolivijské historii), ve Státech studovaný ekonom a bývalý prodejce ve firmě IBM v Texasu. Později dvakrát podlehl v presidentských volbách proti Moralesovi. 

 

O rok později v únoru lékařské konsilium po chemotherapii nedoporučilo vydat na smrt nemocného Banzera vyšetřování obvinění z účasti na několika politických vraždách vznesených proti němu argentinským federálním soudcem Rodolfem Canicobou Corralem. Banzer, který zemřel 5. května 2002, se tak vyhnul odhalení své role v operaci Cóndor a podílu na politických vraždách za své vojenské vlády. Jeho o jedenáct roků starší chilský souputník Pinochet až tak klidný konec života neměl, než roku 2006 zemřel.

 

 

exkurs 1: Hugo Banzer Suárez a jeho doba

 

1926, 10. května narozen v Concepciónu v bohatém, konservativním nížinném departementu Santa Cruz. Jeho děd Georg Banzer pocházel z Osnabrücku

 

od 1946 vojenské školy doma, v Argentině i Státech, Škola Amerik v Panamském průplavové zóně

 

1951 se oženil s Yolandou Pradou Gonzálezovou. Měli dva syny a dcery Patricii, Ilonku a Eriku. Starší ze synů Boris zahynul roku 1971 při manipulaci střelnou zbraní, mladší Martín v silniční nehodě ve Spojených státech. S Maríí Isabelou Donosovou, která se ucházela roku 1970 o titul Miss Bolivia, měl ještě nemanželského syna Huga

 

1952 Revolučním národním hnutím (MNR) Víctora Paze Estenssora zbaveni moci generálové, kteří se vrátí do čela státu roku 1964 a vydrží tam do roku 1982

 

1961 plukovníkem ve 35 letech

 

1962 Bolívie přerušila diplomatické styky s Chile (do 1975)

 

1963 vláda zavedla Den moře v upomínku na ztracené nároky na tichomořské pobřeží, Banzer vojenským atašé ve Washingtonu

 

1964-1983 mezi posledním a dalším voleným civilistou leželo šestnáct vojenských vlád

 

1964-1966 ministrem školství za vlády gen. Reného Barrientose Ortuña (zahynul při leteckém neštěstí v dubnu 1969)

 

1966 zřízeno bolivijské loďstvo, cvičeno 1500 námořníků, jmenováni kontradmirálové. Nacistický zločinec Klaus Barbie alias Altmann, podnikatel a vládní poradce v honičce na Guevaru, a pro boj s partisány, podílel se na drogových obchodech a chránil je oddílem vícenárodních žoldnéřů vedených Joachimem Fiebelkornem. Řídil roku 1968 zřízené rejdařství Transmaritima Boliviana založené nacistickým finančníkem Friedrichem Schwendem (roku 1983 byl Barbie, „lyonský kat”, vydán do Francie, kde 1991 zemřel ve vězení na rakovinu)

 

1967 vojenským atašé v Buenos Aires

 

1969, duben zahynul Barrientos, jeho vicepresident, právník Luis Adolfo Siles Salinas (+ 2005) úřadujícím presidentem do 26. září, kdy vyhnán převratem gen. Alfreda Ovanda Candii; Banzer ředitelem vojenské akademie v La Pazu

 

1970 účastník nepodařeného převratu gen. Rogelia Mirandy Valdivii (Banzer ho udělal velvyslancem v Londýně v letech 1974-1978)

 

1970, 7. říjen k moci se s pomocí odborářů a levičáckých studentů propučoval gen. Juan José Torres González

 

1971, 10. leden neúspěšný pokus o převrat plk. Banzera

 

1971, 21. srpen pučista Banzer sesadil prosovětského gen. Torrese a svou vládu označil za Národní lidovou frontu

 

1972, listopad po devalvaci pesa na požadavky odborů na zvýšení mezd reagoval vyhlášením stavu obležení

 

1974 dva pokusy o protibanzerovský puč, armáda zakročuje střelbou proti venkovanům a horníkům požadujícím odchod Banzera, když radikálně zvýšil ceny potravin, aby zabránil jejich podloudnému exportu

 

1974, zákaz činnosti politických stran, zrušen 1977

 

1975 režim se vymezil proti levicovým klerikům, další inspirace pro ostatní latinské samovládce. V únoru se Banzer v bolivijské lokalitě Charaña na hranicích při úplném severu Chile setkal s Pinochetem, usmířil spory z roku 1962 a připojil Bolívii k mezinárodní antikomunistické Operación Cóndor. Asi první bolívijskou obětí se stal v červnu 1976 generál Torres, který žil v Argentině, kde byl unesen a zavražděn

 

1976, květen v Paříži zastřelen bolívijský velvyslanec Joaquín Zenteno Anaya (53), velící generál departementu Santa Cruz v době probíhající operace na dopadení Che Guevary. Zenteno byl v letech 12964-1966 ministrem zahraničí, 1971 náčelníkem genštábu a roku 1973 resignoval po obviněních, že se proti Banzerovi spikl: ten ho poslal na ambasádu do Francie. Zentenovu identitu jako hlavního polního velitele v akci proti Guevarovi prozradil mediím generál Reque Terán, který v té době pod Zentenem sloužil a od roku 1976 žil v argentinském exilu

 

1978, 9. červenec pod tlakem amerického presidenta Jimmyho Cartera parlamentní volby, jichž se sám nezúčastnil. Při zfalšovaném výsledku prohlásil Banzer vítězem spřízněnce Juana Peredu Asbúna, kandidáta Národní unie venkova (UNP). Po nepokojích a demonstracích na podporu oposiční Demokratické a lidové jednoty (UDP) Banzer výsledky anuloval a prohlásil se sám presidentem. Následoval překvapivý puč Peredův, který však v nových volbách prohrál. 

 

1978, 21. červenec Banzer resignuje, presidentem pučista Pereda, sesazený v prosinci Davidem Padillou Arancibiou, který sám od sebe odstoupil v srpnu 1979 a uvolnil místo kongresem zvolenému Wálteru Guevarovi. Pereda se už do politiky nemíchal a drogová politika se stala i jeho osudem: roku 2010 ho policie (bylo mu 79) zadržela „ve zbídačelém stavu” pod vlivem kokainu při provádění jakýchsi „obscénních aktů na veřejnosti” a strčila do léčebny. Dva roky na to generál zemřel.

 

1978-1980 v chaosu se střídali generálové a interimní civilní hlavy státu. V listopadu 1979 sesadil úřadujícího presidenta Wáltera Guevaru Arzeho, předsedu senátu, pučista plk. Alberto Natusch Busch. V převratu zahynulo na dvě stě lidí, ale vládl jen patnáct dnů, než se proti němu zdvihl odpor Lapazanů a odborářů (odešel z politiky a zemřel 1994). Kongresmani nedosadili zpět Guevaru, ale jmenovali levicově liberální Lidii Gueilerovou (tehdy 53; zemřela 2011), kdysi tajemnici Víctora Paze Estonssora, první bolivijskou (úřadující) presidentku

 

1980, červen opilý plk. Carlos Estrada, velitel presidentské ochranky, se domáhal vstupu do ložnice Gueilerové. Když mu to nešlo, bušil do dveří kolbou samopalu. Prohlásil pak, že ji přišel požádat, aby mu předala pravomoci (patří i tento pokus o puč do rekordního seznamu státních převratů a pokusů o nich?). Dva dny na to žádalo armádní velení, aby volby plánované na 29. června, byly o rok posunuty. Kongres návrh zamítl 

 

1980, červenec převrat profašistického gen. Luise Garcíi Mezy Tejady, vzdáleného příbuzného presidentky; „kokainový puč” (neboť důstojníci se podíleli na obchodech s narkotiky) 1981 odvezla podle magazínu Der Spiegel Garcíova choť  Olma de García do Švýcarska čtyřicet milionů dolarů a do vlasti se již nevrátila. V očekávání rychlého protipuče se usadila v Buenos Aires, kam za ní brzy dorazil manžel. Když jeho brutální režim propadl u amerického presidenta Ronalda Reagana, byl vyhnán svými kolegy a novou hlavou státu určen gen. Celso Torrelio. Junta se naprosto znemožnila a to byl v podstatě i konec přímých vojenských vlád v Bolívii

 

1982-1985 presidentem Hernán Siles Zuazo. Roku 1984 byl unesen pučisty vedenými ultrakonservativním plk. Rolandem Savariou a vězněn ve skladišti na okraji La Pazu. Kupodivu se na jeho stranu postavila armáda i policie a spiknutí se zhroutilo. Savaria se o stejnou akci pokoušel už za generála Banzera, který ho za to vyhodil z armády

 

1985-1989 presidentem Víctor Paz Estenssoro. Jeho ministr plánování Gonzalo Sánchez de Losada, budoucí president, povolal na pomoc v boji s enormní inflací harvardského ekonoma Jeffreyho Sachse; uspěli k nelibosti korporativních politiků

 

1989-1993 presidentem s Banzerovou pomocí Jaime Paz Zamora, zakladatel Revolučního levicového hnutí (MIR)

 

1993-1997 presidentem Gonzalo Sánchez de Lozada se svou „změnou pro všechny”, cambio para todos

 

1997, červen exdiktátor Banzer v čele Demokratické národní akce (ADN) a hesly o zmírnění bídy zvolen presidentem (v koalici mimo jiné s MNR, MIR a CONPEDA)

 

1998 s americkou pomocí vyhlásil boj proti pěstování koky (plán Dignidad), protesty všech, jimž to zničilo existenci

 

2000 krachla chystaná privatisace vodních zdrojů (americký koncern Bechtel), výjimečný stav

 

2001 Banzerovi diagnostikována rakovina plic, léčen ve Státech, zastupován vicepresidentem Jorgem Quirogou Ramírezem (roku 2002 nemohl podruhé nastoupit, kongres zvolil do druhého úřadu podnikatele Sáncheze de Lozadu, proti němuž neuspěl aymarský mluvčí cocalerů Evo Morales. Roku 2003 Sáncheze de Lozadu zlomil silný vzdor indiánských vůdců v boji o export zemního plynu do Spojených států a president resignoval. Po něm v úřadu Carlos Mesa (do června 2005), pak Eduardo Rodríguez, předseda nejvyššího soudu, od ledna 2006 Evo Morales

 

2002, 5. května zemřel v úřadu v Santa Cruz de la Sierra, pět dnů před 76. narozeninami. Téhož roku zemřeli i Lechín a Paz Estenssoro. Za Banzera nařídil Quiroga třicetidenní smutek

 

 

exkurs 2: Návraty olysalých jehňat

 

Se zbraní v ruce uspěl v osmdesátých letech v Nikaraguy Daniel Ortega, když v čele sandinistů vyhnal rodinu Somozů a v občanské válce se udržel proti proamerickým contras. Když prohrál roku 1990 volby, trvalo mu šestnáct roků než se demokratickou cestou vrátil k moci.

 

Hugovi Banzerovi cesta z důstojnické uniformy a pučem získané presidentské šerpy trvala předtím let devatenáct, zato jeho druhý pobyt v čele země byl podstatně kratší než Ortegův. 

 

Stejný osud sdílel v Mali npor. Amadou Toumani Touré. Roku 1991 vedl převrat proti dlouholetému vládci Moussovi Traorému a brzy předal vládu politikům. Za to byl chválen a roku 2002, to už jako civilista, se dal zvolit presidentem. 

 

V březnu 2012 byl měsíc před koncem volebního období sesazen vojáky, kteří mu neschvalovali jeho nečinnost ve válce s Tuaregy a saharskými Araby, s nimiž měl Touré drogové obchody. Pak už chválen nebyl, o Tourém žijícím v senegalském exilu se mlčelo.

 

V Nigérii byl pučistou gen. Muhammadu Buhari a vládl vojáckými způsoby v letech 1983-1985. Zůstal v politice a v demokratických volbách byl roku 2015 zvolen do úřadu. 

 

 

exkurs 3: Bolívie a její války

 

Mnohonárodní stát Bolívie, jak zní úřední název latinoamerického vnitrozemského státu, má deset milionů obyvatel žijících na ploše větší než jeden milion kilometrů čtverečních. 

 

 

Nadpoloviční většinu populace tvoří indiáni (ze třetiny Kečuové, ze čtvrtina Aymarové), a z třetiny mesticové. Potomci španělských a dalších bílých přistěhovalců jsou v menšině. V době Banzerova puče bylo Bolivijců jen pět milionů a státní příjmy souvisely ze tří čtvrtin z vývozu cínu. 

 

 

1836-1839 konfederační válka s Peru (za Španělů tvořily oba státy administrativní celek), válka s Chile prohrána

 

1841 pokračováno v peruánsko-bolívijské válce, Bolívijci udrželi své hranice

 

1879-1883 válka Chilanů proti bolívijsko-chilské koalici, Bolívie se stala vnitrozemským státem

 

1903 ztraceno území Acre ve prospěch Brazílie

 

1932-1935 ve válce s Paraguyci ztracena větší část Gran Chaka

 

 

exkurs 4: Zapomenutý silák

 

Za Banzera a dalších vojenských pánů Bolívie byl jedním z nejbohatších mužů latinské části Ameriky podnikatel ve farmacii Roberto Sánchez Gómez.

 

Byl to největší obchodník s kokainem udržující čilé kontakty s kolumbijským drogovým bossem Pablem Escobarem (+ 1993). Dodával kok resp. pastu z ní, surovinu pro výrobu kokainu, do Kolumbie. Z drogových peněz plynoucích z Bolívie mimo jiné financovala CIA v osmdesátých letech válku nikaragujských contras s levičáckou vládou sandinistů Daniela Ortegy. 

 

Za Banzera a vlády dalších vojáků stoupla produkce kokových lístků ze dvou tisíc tun ročně na 82 tisíc. Výkup koky mezi cocalery řídil firmou, kterou nazval La Corporación. 

 

Sánchez se brzy stal velkým silákem světa andské politiky. Roku 1980 financoval puč Luise Garcíi Mezy, který Sánchezova bratrance Luise Arceho Gómeze jmenoval ministrem vnitra. Arce byl odpovědný za smrt Quirogy a dalších lidí z levicové oposice, viz zde výše. 

 

Sánchezův syn Roby Sánchez Levy byl vinou svého nedovoleného vstupu do Itálie vydán zpět do Švýcarska, odkud překročil hranice. Odtud na americké vyžádání pokračoval po krátkém věznění do Spojených států, kde byl jako drogový dealer hledán. V listopadu 1982 však byl na soudní příkaz propuštěn.

 

Než se tak stalo, napsal otec presidentovi Reaganovi, že výměnou za syna zaplatí bolivijský státní dluh vůči Spojeným státům ve výši 3,5 miliard dolarů (to by bylo dnešních 8,5 miliard). Floridský soudce byl zcela jistě levnější… 

 

Synovi nijak nepomohl. Roku 1990 byl zabit na Floridě v přestřelce s policií.

 

To už ale za mřížemi seděl i miliardářský tatík. Za presidenta Paze Estenssora byl zatčen a odsouzen na patnáct roků. Už 1996 byl presidentem Sánchezem de Lozadou omilostněn a poslední čtyři roky života se věnoval dobytkářství. 

 

 

exkurs 5: Víctor Paz Estenssoro (93)

 

Patřil k hlavním postavám bolivijské politiky dvacátého století. Roku 1952 vedl revoluci, která zbavila zemi na čas vlády generálů, čtyřikrát byl zvolen presidentem.

 

S Juanem Lechínem zakládal roku 1942 Národně revoluční hnutí (MNR) na liberalisaci archaických poměrů. Stal se ministrem financí, ale jeho president, mjr. Gualberto Villarroel, byl roku 1946 davem s dalšími lidmi z MNR lynchován a pověšen na lucernu (později po něm byla pojmenována vojenská akademie). Paz Estenssoro prchl do Argentiny a vrátil se před povstáním roku 1952.

 

Stal se na čtyři roky presidentem republiky a začal s demontáží staré postkoloniální Bolívie důlních baronů, statkářů a generálů. Znárodnil největší cínové doly a vyvlastnil největší z haciend v zemi. Půdu rozdělil mezi indiány, kterým se poprvé dostalo i volebního práva a práva na bezplatné vzdělání. 

 

Postavil tím na nohy nejen odborové svazy, ale též organisovaná hnutí Kečuů a Aymarů, většiny bolivijského obyvatelstva.

 

Po skončení úřadu odjel do Londýna, kam ho jako velvyslance jmenoval jeho nástupce ze stejné partaje Hernán Siles Zuazo. Po návratu domů roku 1959 byl velkou většinou hlasů zvolen do druhého svého presidentského úřadu (1960-1964).

 

Ve svém nadšení pro státem řízenou ekonomiku ochabl (toho se v té době v Británii přiučit ještě nemohl), začal spoléhat na zahraniční investice a znepřátelil si hornické odboráře. Kromě toho usiloval o bezprostředně další funkční období a podařilo se mu prosadit změnu ústavy, umožňující zastávat presidentské úřady dvakrát po sobě. Tím si znepřátelil i hodně vlastních partajníků.

 

Opravdu byl roku 1964 znovu zvolen, ale ke slovu se po dvanácti letech opět přihlásili vojáci. Jeho vicepresident, velitel letectva gen. René Barrientos, přítel Banzerův z dětství, ho po několika měsící sesadil a Paz Estenssoro odešel do peruánského exilu, kde přednášel ekonomiku, zatímco generál se svými lidmi zlikvidovali partisánskou skupinu Che Guevary.

 

Po dohodě s Hugem Banzerem se roku 1971 vrátil do La Pazu, MNR vstoupila do koalice s banzerovci. Brzy bylo všechno jinak, Banzer se rozešel s civilisty a roku 1974 Paz Estenssoro opět putoval do exilu, tentokrát na čtyři roky do Spojených států. 

 

Po tříleté vládě Silesově byl roku 1985, to mu už bylo 78, zvolen presidentem počtvrté a naposledy, tentokrát s podporou generála Banzera napraveného z konservativního pučisty v křesťansko-sociálního demokrata. 

 

Bolívie však žila v naprosto jiné situaci než dvacet třicet let předtím. Státní důlní průmysl nebyl schopen světové konkurence, odvětví dusili mocní odborový bossové, inflace dosáhla až 24 tisíc procent (!). 

 

Paz Estenssoro přišel s medicínou diagonálně odlišnou od své původní (v radikálních otočkách se dosti podobá Banzerovi, ale také jiným bolivijským potentátům). Zavřel řadu neproduktivních dolů, tisíce horníků přišlo o živobytí a hledalo si ho doma, odkud odešli za výdělkem do hor. Věnovali pěstování koky, jiní nalézali práci v továrničkách na její zpracování. 

 

Ke konci úřadu se začala u presidenta projevovat Parkinsonova nemoc a když roku 1989 předal úřad svému synovci Jaimemu Pazovi Zamorovi, uchýlil se na svůj statek v rodném městě Tarija u argentinských hranic, kde pěstoval a vyráběl víno. Zde také 7. června 2001 zemřel. 

 

Většinu dětství prožil v hornickém městě Oruro, studoval páva a roku 1927 si otevřel advokátní praxi v La Pazu. Rok na to se stal jako zaměstnanec statistického oddělení ministerstva financí úředníkem státní byrokracie a jako tajemník úřadu byl roku 1939 jmenován předsedou státní Hornické banky. To už byl rok poslancem za Tariju a v politice vydržel půl století. Ženat byl dvakrát: s Carmelou Cerrutovou měl syna a dceru, s Maríí Teresou Certésovou de Paz Estenssoro tři dcery.