218–223

***********************************************************

218. 
Ol. 249,2

 

529 SE
465 AE
neznámý
a. u. c. 971
Imp. Caesar M. Opellius Severus Macrinus Augustus II a M. Oclatinius Adventus II
cos. suff. Imp. Caesar M. Aurelius Antoninus Augustus I (vulgo Elagabal/Sardanapallus) (od 8. června)
 ***********************************************************

Caracallova/Tarautova matka sice plánovala mstu na Macrinovi, ale stará císařovna si nebyla jista úspěchem a již umírala na rakovinu prsu; rozhodla se zemřít hlady. Iulia Domna Augusta Pia Felix neželela smrti svého syna, který ji soustavně ponižoval, srov. rok 212, ale ztráty svého úřadu císařské tajemnice pro styk s veřejností. Snad se nadchla možností, že by sama vládla říši a dala se v tom podporovat vojáky, kteří se od začátku k Macrinovi obraceli zády. Macrinus sám proti ní nic neměl, ale když se dozvěděl o jejích cílech, nařídil jí opustit Antiocheiu. Uchýlila se ke své sestře do rodné Emesy, kde nyní po vleklé chorobě zemřela. Tělo dopravili do Říma a pohřbena byla po boku Getově, svého mladšího syna. Podle jiné verse se rozhodla zemřít již po vraždě Caracallově. 

Macrinus sám nikam nepospíchal a úřadoval z Antiocheie. Ačkoli měl mír s Parthy, nerozpustil armádu a nerozeslal legie do jejich trvalých sídel, jak si přály. Miloval procházky o samotě, prý si něco pro sebe mrmlal a napodoboval tak M. Aurelia Antonina. Miloval představení mímů, tanečníků a hudebníků, pečoval o svůj vous a ukazoval se v orientálním přepychovém šatu, což se vojákům zvyklým od Caracally na vojáckou prostotu opět pranic nelíbilo a měli to za barbarskou zženštilost. 

Jeden z autorů SHA vylíčil Macrina jako krutovládce předávajícího po vzpourách vojáky katům k decimaci, k vlastním otrokům se choval krvelačně, že prý jeho dům byl potřísněný krví služebnictva po bičování jako řeznický krám; tak mu říkali Macellinus, Řezník. Málokterý z principů dostal takovou visitku v historiografii. Senátor Cassius Dio při výkladu o míru s Artabánem přidal, že o Maurech je vůbec známo, že jsou zbabělí...  

 

O mstu nad Macrinem se postaraly děti a vnoučata sestry Iulie Domny, syrskoarabské aristokratky z rodu emesských dynastů. Iulia Maisa/Maesa z Emesy měla se C. Iuliem Avitem Alexianem dcery Iulii Avitu Mamaiu (mladší) a Iulii Soaimiadu Bassianu (starší; zvána byla též Symiamira). Avitus Alexianus správcoval v Asii a naposledy ho Caracalla pověřil dozorem nad senátem určeným správcem Kypru. Zde na konci Caracallovy vlády v pokročilém věku zemřel. Jeho manželka se synem žili dlouho v Římě, který asi opustili po smrti Severa roku 211.

Synem Iulie Soaimidy se senátorem, procuratorem a správcem provincií Sex. Variem Marcellem pocházejícím z Apameie, kde se sama narodila, byl Avitus Bassianus (14). Jeho otec již nežil. Neměl za sebou žádnou karieru v armádě, třebaže byl za Caracally mimo jiné praefectem aerarii militaris, tedy armádního rozpočtu, a v době, kdy správcoval v Numidii, velel krátce Třetí legii Vznešené, srov. rok 238. Nezastával ani žádnou kultovní funkci, natož tu, kterou v Emese jeho chlapecký syn, role náležející rodině matčině. Synem Mamajiným s M. Iuliem Gessiem Marcianem byl Bassianus Alexianus (10), tedy bratranec Avita Bassiana. Jeho otec pocházel ze syrské Arké a měl za sebou rovněž karieru císařského procuratora. 

    Propagandistickou válku vedl za obě ženy Avitův vychovatel Gannys vulgo Eutychiadés. Vymysleli, že nezletilý sluneční velekněz je synem Caracallovým (a možná, že to ani vymýšlet nemuseli, že tomu tak skutečně bylo). Vzpoura vypukla v noci na 16. května 218, když armáda tábořila poblíž jejich klanového města Emesy. Mnoho legionářů totiž patřilo mezi klienty Iulie Maisy a chodilo do emesénského chrámu a na chlapce hledělo se zalíbením. O tom, že Maisin vnuk byl Caracallův, nepochybovali, vždyť Iulia Maisa žila se svou sestrou, nedávno zesnulou Iulií Domnou, v Římě. K tomu ovšem arabská aristokratka rozdávala peníze. Tak se rodil emesský puč.

Vojáci Třetí legie gallské (v Syrii sídlila od Aktia s malými přestávkami do konce římské moci) vpustili Maisu se Soaimiadou a jejím synem do ležení a ráno provolali císařem čtrnáctiletého velekněze emesénského slunečního kultu Sex. Varia Avita Bassiana. Nejblíže události byl totiž praefectus praetorio Ulpius Iulianus, který se proti vzbouřencům vypravil se svými vojáky. Zabil při tom dceru a zetě Gessia Marciana (jejich jména neznáme; měl zřejmě ještě jednu dceru, mladší než Bassianus Alexianus jménem Theokleia/Theoclia) a zaútočil na ležení. K jeho dobytí však rozkaz nedal, neboť byl přesvědčen, že vojáci se sami vzdají. Pak už bylo pozdě. Vzbouřenci ukazovali Avita z hradeb či valu ležení, na pošťuchování Eutychianovo rozhlašovali, že to je syn Caracallův a rozložili morálku Iulianových mužů. Nakonec byl Iulianus rád, že se mu pro tentokrát podařilo uniknout, zatímco ostatní jeho důstojníky vzbouřenci pobili. Podle jiné verse dal rozkaz k likvidaci vzpoury Iulianovi sám Macrinus z Antiocheie, neboť zkazky o Caracallově synovi pokládal za směšné.

    Macrinus dal na to v Apameji provolat svého syna Diadumeniana císařem-spoluvládcem M. Opelliem Antoninem Diadumenianem (10) a řada vojáků setrvala na jeho straně. Slíbil každému z nich dvacet tisíc, čtyři tisíce HS vyplatil na ruku. Pro obyvatele města uspořádal banket nákladem šesti set séstertiů na hlavu. Tehdy mu však přinesli hlavu Ulpia Iuliana dopadeného vzbouřenci (Macrinus ji vydával za hlavu Pseudoantonina, tedy Avita Bassiana) a brzy na to odpadly další legie. To se Macrinus již vrátil do Antiocheie a namísto Iuliana jmenoval praefectem praetorio stávajícího praefecta Egypta Iulia Basiliana, řadu vládních úkolů řídil správce Foiníkie Marius Secundus, a sám vypravil se do pole proti odpadlíkům. 

 

U jakési vsi v okolí Antiocheie se střetl 8. června v rozhodující bitvě se vzbouřenci, jimž velel Gannys-Eutychianos, muž bez jakýchkoli vojenských zkušeností zvyklý jen životu u dvora. S Avitem byly neustále jeho matka a bába Soaimiás a Maisa a když v první fázi bitvy byli vzbouřenci obráceni na útěk, vyskočily ze svých vozů, mladík Avitus všem na očích tasil meč, jímž byl opásán, a rodinnou akcí útěk zástupů zastavily. Macrinus v rozhodujícím okamžiku ztratil nervy a z bitvy utekl, třebaže jeho praetoriáni zdatně bojovali dál. 

 Poražen poslal syna v doprovodu Epagathově ke králi Parthů Artabánovi, sám se vrátil do Antiocheie, kde tvrdil, že nepřítel byl poražen. Když přišla zpráva o skutečném výsledku bitvy, v níž opuštění praetoriáni přijali Avitovu výzvu a složili zbraně, v chaosu bylo ve městě zahubeno mnoho civilistů a vojáků, zahynul též Marius Secundus. Macrinus napsal do Říma senátu a správcům provincií o Pseudantoninovi, že je to dítě a šílenec. Sám se téže noci zbaven vousů, své pýchy, na koni vydal v převlečení za posla napříč Anatolií na cestu do Říma. Doufal totiž celkem oprávněně v podporu senátu, Římanů a západních legií opovrhujících syrskou odvážlivostí, mladíkem ve vládě a na nic se neohlížející vojevůdce Gannya a Kómadzonta/lat. Comazon, jak situaci hodnotil senátor a historik Cassius Dio.

S několika vojáky pronikl do Aig/Aigai n. Aigeiai v Kilikii. Napříč Kappadokií a přes Galatii se dostal do Bíthýnie do Eribólu, přístaviště naproti Níkomédeie. Z dlouhé cesty ochuravěl. Přeplavil se do Chalkédonu, v plavbě do Býzantia mu zabránily protivětry a když z Chalkédonu požádal jednoho z procuratorů o peníze, byl vypátrán. 

Jat byl centuriónem Aureliem Celsem a transportován zpět do Syrie jako zločinec. Kdesi v Kappadokii se dozvěděl o osudu syna: při průjezdu Zeugmatem, kde byl loni provolán caesarem, byl kluk ještě na římském území dopaden centuriónem Claudiem Pollionem (Pseudantoninus ho vzápětí udělal legátem u germánského vojska, respektive správcem jedné z Germánií) a Diadumenianus Antoninus posléze zde po otcově smrti zavražděn (narozen 14. září 208, podle jiného zdroje však v týž den jako Antoninus Pius 19. září). 

Macrinus se v sebevražedném úmyslu vrhl s vozu, ale zlomil si pouze ramenní kosti. Než zajatec dorazil do Antiocheie byl na rozkaz vítězů v kappadocké obci Archeláis zavražděn centuriónem Marcianem Taurem. Jeho tělo nechali vrazi ležet nepohřbeno do doby, až se při pohledu na něj při cestě z Antiocheie na Západ potěšil Pseudantoninus. Macrinovi bylo bez tří n. pěti měsíců 54. Zkušený administrátor a vojevůdce byl zničen spiknutím dvou Arabek, jejich chlapce a klientelou emesénského kultu, lidmi bez státnické a armádní zkušenosti, pro římské elity neznámými arivisty. Druhým jeho osudovým momentem bylo váhání před cestou na Západ, okamžik osudový před dvaceti roky i pro Pescennia Nigra.

Praefectus praetorio Iulius Basilianus prchl z Egypt lodí do Brundisia, ale vyzrazen přítelem v Římě, jehož požádal o poslání jídla, byl dopraven do Níkomédeie a tam popraven.

 

Pseudantoninus dorazil do Antiocheie druhého dne po bitvě a rozdal vojákům po dvou tisících séstertiích vybraných od měšťanů, aby legionáři Antiocheiu nevyplenili. Senátu do Říma odeslal dopis plný pohrdání Macrinem, jeho nízkým původem, sám za sebe slibuje napodobovat Augusta a M. Aurelia Antonina (Filosofa, nikoli Caracallu). Několik měsíců zůstal Pseudantoninus v metropoli Orientu Antiocheji, než se vypravil na zimu s dvorem do Bíthýnie, kde se vojáci spouštěli na majetcích římských občanů. O vládních věcech se radil s Gannym/Eutychianem a dával se v Římě propagandisticky líčit jako velekněz slunečního boha (viz zde níže), který do Města a říše přinese blahobyt. V Antiocheji zřejmě zažil 7. října částečné zatmění Slunce, dobře viditelné v mesopotamské oblasti za Tigridem. 

Varius Avitus Bassianus neboli nyní s odkazem na příbuzenství s Caracallou-Tarautou (a jeho smyšlené s M. Antoniem Antoninem Filosofem) M. Aurelius Antoninus (14), historiky býval zván též Antoninus (už čtvrtý toho jména, srov. v indexu s. v.), "poslední" z Antoninovců, se narodil pravděpodobně v Římě mezi podzimem 203 a jarem 204 jako synovec Caracallův. V Římě se dal zapsat do seznamu konsulů namísto Macrina aniž by byl formálně volen, aniž by měl předepsaný věk a aniž by někdy zastával jakoukoli státní funkci. Nic mu nevadilo, ani nikomu dalšímu, že Adventus patřil do tábora předchůdcova a ponechal si ho za konsulského kolegu. Matku Iulii Soaimii Bassianu prohlásil augustou jako Iulii Soaimii Augustu (n. Soemias), 23. v řadě, 24. pak byla Iulia Maesa Augusta.  

Po matce pocházel z emesského panovnického rodu Sampsigeramů, srov. rok 65- etc. a 254+. Historik Cassius Dio ho důsledně jmenuje Pseudantónínos, tedy Lžiantoninus, nebo také Sardanapallos: to proto, že jednak byl císař potrestán po smrti damnatione memoriae, takže jeho jméno nebylo záhodno vyslovovat, jednak pohrdlivě s použitím hellénského jména assyrského despoty Aššur-báni-apla (?).

Jméno Elagabalus/řec. Héliogabalos dostal až po smrti a patří chlapcově kultu, jehož byl knězem. V Emese uctívali obří kuželovitý černý meteorit jako "Boha hor", aramajsky Iláh hag-gabal, odtud latinské Elagabalus a řecké Elaiagabalos n. Héliobagalos, třebaže jméno se sluncem nemá nic společného, ale lidé ho s hvězdou spojovali. Kulty z nebe spadaných kamenů měly a mají mezi Kanaanci/Foiníčany a Araby tradici: řecky se jim říkalo baitýloi, což asi z bab. bít ili n. aram. bet el, dům boží. Přivezl ho s sebou do Říma a po Sardanapallově smrti byl odvezen zpět do Emesy, kde mu roku 272 obětoval Aurelianus, viz. V Římě byl od roku 204- baitýlos Kybelin/Velké Matky bohů, viz.

V Římě říkali chlapci Assyřan a později narážkou na osud jeho těla po likvidaci Tiberinus, "z Tiberu", popřípadě Tractitius, "Vlečený", neboť jeho tělo vlekli po Městě jako psí mrtvolu a když se nevešlo do kloaky, vhodili ho vojáci s nadšenými lidmi do Tiberu zatížené kameny, aby se nevynořilo. Byl zřejmě Římanům tolik odporný, že v jednom z pramenů byl kluk nazván dokonce morem, hnusem/pestis a nečistá bestie/inpura belua.

Přes svůj věk byl nápadný a atraktivní mladík ženat se třemi dívkami: s Iulií Cornelií Paulou (od léta 219 s titulem augusty/25. v pořadí), s níž se rozvedl údajně pro jakousi nedokonalost na jejím těle, ve skutečnosti pro bezdětnost (a to na svatbu pozval veškeré římské elity, lidu nastrojil hostinu po šesti stech séstertiích, praetorianům po tisícovce). Pak si vzal vestálku (sic!) Iulii Aquilii Severu roku 220 v nadšení, že z něho a jí, obou veleknězů, se musejí narodit děti podobní bohům (26. augusta). Po roce se rozvedl, neboť ani ona mu neporodila nástupce; o ní a palladiu viz zde níže. Následovala roku 221 svatba s Annií Aurelií Faustinou, pravnučkou M. Aurelia Filosofa (27. augusta). Aby svatby s ní dosáhl, zahubil usnesením senátu jejího manžela Pomponia Bassa, cos. 211 a legáta jedné z Moesií v letech 212-217. Ve šťastném sňatku s velmi bohatou dědičkou Faustinou, jednou z nejbohatších v říši, a společnými dvěma dětmi žili v ústraní v Pisidii; Sardanapallos novomanželce-vdově zakázal tehdy i truchlit. O Faustině a jejích předcích viz rok 106 a 145.

Také tento sňatek podporovaný babičkou Sardanapallovou Iulii Maisou se zhroutil a Elagabalus se oženil se dvěma dalšími dívkami, než se vrátil k vestálce Seveře. Faustininy děti Pomponia Ummidia a Pomponius Bassus Syřana přežily a jejich potomci jsou doloženi ještě ve čtvrtém století. O osudu zprzněné vestálky není známo nic. 

Kluk byl náramným soustem pro římský bulvár. Vedle podivných sňatků byl císař blázen do kárského vozky závodních spřežení Hieroklea, předtím oblíbence Gordia/Cordius, od něhož se učil Sardanapallos jízdě se spřežením. Byl Hierokleovou ženou: věnoval se před ním předení vlny, nosil síťku na vlasy a maloval si pro něho oči. Hieroklés měl u dvora velký vliv a dal si do Říma dovést z Kárie svou matku-otrokyni, aby byla od nyní počítána mezi ženy konsulárů. Císař se Hieroklem dával bít, měl z toho radost a chtěl "manžela" prohlásit caesarem; na veřejnosti mu líbal přirození a říkal tomu oslava flórálií, jarního svátku květin na přelomu dubna a května, srov. v oddílu Bohové a jejich svátky. 

Hieroklés se dokázal o své postavení porvat. Muži pověření vládcem vyhledáváním objektů sexuálního zájmu Sardanapallovi oznámili, že jistý Aurélios Zótikos ze Smyrny zvaný po otcově povolání Mageiros/Kuchař, je nejen velmi krásný, ale má i největší přirození, jaké bylo možné v říši spatřit. Okamžitě ho dal císařský mladík dopravit do Říma a jmenoval ho svým osobním komořím, to dříve, než do Města dorazil, a přejmenoval ho svým otcovským jménem Avitus. 

Byl uveden s velkou pompou průvodem slavnostně vyzdobeným Městem a když ho Aurélios pozdravil obvyklým "Kyrie autokratór, chaire/buď zdráv, imperátore, pane!" odpověděl mu Sardanapallos: "Neříkej mi pane, jsem totiž paní!" Hned šli do lázně, kde se zbožný orientální kluk přesvědčil o Auréliových kvalitách a zalehli k hostině, kde císař po vzoru oddaných milenek vzal místo u nohou "Kuchařových". 

Hieroklés ovšem žárlil a s obsluhou dojednal, aby do Zótikova pití dali něco na oslabení jeho mužné síly. Po celou noc se sexuálnímu přivandrovalci nedostavila erekce, takže ho již ráno žena-vládce zbavil všech hodností, vyhnal z Říma, pak Itálie - a Aurélios Zótikos celé dobrodružství a Syřanovu vládu přežil doma ve zdraví. Jiný zdroj tvrdí, že Zótikos se ziskem prodával Sardanapallovy výroky a prý tak přišel k velkému majetku.

Jiná "zaručená" zpráva  z dobového bulváru praví, že si císař dával říkat Bassiana a že se zasvětil Velké Matce bohů uříznutím svého pohlaví (byl přitom veleknězem něčeho či někoho jiného, viz zde výše). A další drb pravil, že se na hostinách dával znásilňovat. Vozatajové Gordios/Cordius a Prótogenés ovládli život u dvora a chlapec podle nich rozprodával státní funkce a velení legií. Jedním ze závažných kriterií pro státní službu byla i po Zótikovi velikost přirození: císař chodíval do veřejných lázní, aby si prohlédl muže s velkým pohlavím a takové dával i jinde vyhledávat; říkalo se jim monóbelos/monobelus, "s výjimečným rožněm".

    O jeho soukromém a sexuálním životě se zaznamenalo mnoho nezvyklostí, že to z něho udělalo nejvýstřednějšího z římských císařů a také asi nejneschopnějšího. Uvažoval o voperování vaginy do svého těla a sliboval lékařům horentní sumy. Po nocích si hrál po hospodách/kapéleia a bordelích/porneia na prostitutku, lákal kunšofty, když odtamtud vyházel konkurentky, a nakonec se se svým podnikem usídlil přímo v paláci: trumfl hvězdy vyznavačů všestranného sexu Gaia i Nerona. Ve společnosti senátorů, soudců, městského praefecta Leona, svých propuštěnců, matky a báby se projížděl palácem v závodním voze v dresu zelených a vybíral od diváků zlaťáky. Miloval hovory o osobních sexuálních zážitcích, a to s kýmkoli a kdekoli.

 

Sardanapallos-Elagabalus se buď v Římě narodil, nebo ho poprvé viděl v pěti, tedy asi roku 209. S rodinou císaře L. Septimia Severa, se svou babičkou Iulií Domnou, cestoval do Británie. Po jeho smrti žil s matkou v rodné Emese a byla mu předurčena kariera velekněze místního slunečního kultu a tím pádem pravděpodobně též hlavy arabského theokratického státečku. 

Elagabalus se stal z titulu své moci pontifikem maximem, veleknězem římského státního kultu. Nad tento úřad zavedl velekněžství svého kultu, nyní označovaného též za sluneční/sacerdos amplissimus dei Soli Elagabali. Dal se obřezat, jak vyžadoval Elagabalův kult, a nejedl vepřové maso s představou, že jeho kultovní obřady budou ryzejší. Obřezat dal též řadu svých soudruhů. Horoval prý pro Aštartu alias Salambó. Chodíval veřejně v syrském kněžském oděvu, pro Římany barbarském, a říkali mu proto brzy po příchodu do Říma Assyřan/Assyrios.  

    Na Palatínu dal pro svůj sluneční kámen postavit Elagaballium a státní úředníci při vstupu do chrámu dostali nařízeno chodit ve „foiníckém“ šatu. Podobně jako dřívější Římané nepřenesli přes srdce, že se M. Antonius oženil s východní cizinkou Kleopatrou, nebo že Titus by se mohl oženit s židovskou princeznou Bereníkou, Elegabalův excentrismus, srov. ovšem rovněž Neronovů a Gaiův, byl nahlížen jako kolorit k jeho orientálnímu kultu a odmítán. Moderně bychom řekli, že to byla forma konfliktu dvou civilisací.

Chlapcova brutální jinakost římské elity odpuzovala a nejvíce to, že upřednostňoval své orientální kulty a zvyklosti před domácími. Úředníci museli obětovat nejprve Elagabalovi. Odmítal řecký a římský oděv, maloval si oči a obličej a držel se svého orientálního purpurového se zlatými náramky, náhrdelníkem a na hlavě s tiárou vykládanou drahokamy. Oblékal se výhradně do hedvábí a když se ukázal Římanům, dával se doprovázet pištci a bubeníky. 

    Z výkřiků mučených lidí věštil a u Římanů všech vrstev se pro své výstřední orientální náboženské praktiky záhy zesměšnil. Sám naopak nechápal nic římského, natož aby vnímal odpor vůči henotheismu jeho kultu. S matkou a bábou pěli o bohoslužbě Elagabalovi "barbarské" zpěvy, užívali magických předmětů, zabíjeli chlapce, mezi lva, opici a hada házeli za obřadů v paláci lidská pohlaví/aidoia anthrópú, uváděli staří autoři. Nicméně symboly těchto zvířat Římanům až tak cizí v této době již nebyly. Kult Krona se již dávno nepředstavoval čas, ale věčnost/Aeternitas a Kronův kámen spojovaný s hadem, lvem a kancem odvozoval vznik od egyptského Krona-Súcha a syrské Atargatidy. V obou případech se kněží kastrovali, oblékali ženské šaty (a ženami byli vyhledáváni).

Sardanapallos chodil jako tito transvestité a zároveň se presentoval jako Héráklés/Hercules v jeho transsexuání podobě (srov. pověst o jeho životě v ženských šatech jako služka na dvoru Omfaly). Jako Héráklés v ženských šatech chodíval již Commodus uctívající Hercula Vítěze, viz více v oddílu Bohové a jejich svátky vi. ke dni 3. dubna.  

    V armádě se ale emesský bůh ujal a stal se základem pozdějšího kultu Nepřemožitelného slunce/Sol invictus vyznávaného i mimo syrskoarabský svět.  

Arabskému kultu v Římě vybudoval či přebudoval chrám s oltáři kolem (týkalo se Iova Ultora?). Během drahých obětin tančil za doprovodu hudebníků kolem oltářů a s ním Syřanky s bubínky a kastanětami. Kolem dokola stál nastoupený senát a úředníci jezdeckého stavu, praefecti praetorio nosili na hlavách v mísách vnitřnosti obětovaných zvířat s vonnými látkami jako chrámoví služebníci: Sardanapallos si prý myslel, že prokazuje všem velkou čest tím, že se smějí podílet na bohoslužbě.

Sardanapallos oddal svého meteoritového boha s Palladou Athénou a měl je stát ve svých komnatách (srov. rok 191). Prý se ale Elagabalovi palladium nelíbilo, že byl to kult válečný, poslal tedy do Karthága pro Úranii-Tanit i pro její poklad a poněvadž je považována za měsíční kult, přišel mu sňatek s jeho slunečním v pořádku (219). Celá Itálie musela přispět na věno bohyně a svatbu všeobecně slavit (forma daně: aurum coronarium/stefanikon chrýsion, "zlato na věnec"). Brzy na to se ovšem oženil i s Vestinou kněžkou, viz zde výše, jíž jediné přináleželo až dosud spatřit palladium.

Elagabalovi dal postavit chrám i před římskými hradbami a každý rok ho na vrcholu léta tam převážel šestispřežím bílých koní a sám běžel pozpátku před vozem a držel uzdu koní. Vojáci ho chránili, aby neupadl, když neviděl na cestu a dal se při tom běhu doprovázet davy a sochami bohů, imperiálními znaky a vojenskými oddíly. Když svůj kámen umístil do chrámu, vylezl na vysokou věž, odkud rozhazoval do davu dary a poukazy na ně.

Byl prvním z římských vládců, který usiloval o spojení všech imperiálních kultů v jeden, v ten jeho, z čehož by povstal, jak si vysnil, říšský monotheismus/henotheismus. 

Kromě ošklivých nápadů se bavíval opileckými šprýmy, často klukovinami. Opilé hodovníky dával ukládat do místností se lvy a medvědy a když se ráno probudili, někteří úlekem i zemřeli. Uvelebovat hosty na lůžkách z měchů, otroci z nich upouštěli vzduch a host se tak brzy dostal pod stůl. Vykoupil prý všechny prostitutky v Římě a dal jim svobodu, mořské ryby jedl jen ve vnitrozemí a v namodralé omáčce, aby bylo vidět, že jsou to živočichové vodní. Jeho večeře nestála prý nikdy pod jedno sto tisíc séstertiů, tehdy třicet liber stříbra; po sečtení všech výdajů včetně darů pro hosty a mzdy bavičů, přišlo to takové stolování na tři miliony séstertiů.

  

Není zřejmé, kam zařadit kronikářský záznam Hydatiův k t. r., že na Římském náměstí po třicet dnů hořely knihy se zápisy dluhů vůči státu: ani Macrinus ani Assyřan totiž t. r. do Města nedorazili a vzhledem ke stavu státních financí takový program ani nemohl být uskutečněn.  

 

***********************************************************
219.
Ol. 249,3

530 SE
466 AE
neznámý
a. u. c. 972
Imp. Antoninus II a Q. Tineius Sacerdos II

***********************************************************

V pozdním létě dorazil Sardanapallos alias Elagabalus (15) přes Thrákii, Moesii a Pannonii do Říma, který do konce života již neopustil. Uvedl se tím, že nezkoumal, co bylo a kdo stál na které straně z Římanů. Za to ještě za svého antiošského pobytu likvidoval macrinovce. Popraveni byli Iulius Nestor, praefectus praetorio s Ulpiem Iulianem, který již nežil, viz rok předešlý, a správce Syrie Fabius Agrippinus. Správce Arabie Pica Caerianus byl zahuben, neboť se rychle nepřidal k novému režimu.

Na Kypru byl zavražděn Ti. Claudius Attalus Paterculianus za to, že měl kdysi konflikt s P. Valeriem Comazontem Eutychianem, původně pantomímem, nyní praefectem praetorio. Když byl za Commoda Attalus právcem Thrákie, dopustil se Kómadzón/lat. Comazon jako prostý voják čehosi a Attalus ho za to poslal "na galeje", aby u flotily sloužil jako veslař, triérítés. Pseudantoninus udělal z Kómazonta senátora, konsula, městského praefecta, a to přesto, že měl jméno hodící se k mímům a šaškům/gelótopoiés. Zahynulo několik legátů a senátorů držících s Macrinem. Praefectem vigilum prohlásil Gordia/Cordia a anonnae jistého holiče Claudia. 

Ve všeobecné oblibě naopak byl Gannys, s Kómazontem strůjce císařství Sardanapallova a jeho vychovatel, hlavní rádce a temperátor chlapcových úletů. S císařovou-matkou Soaimiadou žil na hromádce. Nicméně záhy, možná už v Níkomédeji, chlapec Gannya probodl; proč, nevíme. Udělal to sám, neboť u vojáků by se svým přáním nepochodil.

 

Sardanapallova matka Iúlia Soaimias Bassiana vulgo Symiamira, syrsko-arabská šlechtična z emesské  dynastie, se stala první ženou, která vstoupila do senátu a zúčastnila se jednání a formulace usnesení, jakoby senátorkou byla. Řídila synovu vládu, který se věnoval pouze svým zábavám. Chlapecký imperátor, není-li to literární smyšlenka, zřídil na Quirinalu na místě, kde se setkávaly o svátcích matrony významných rodů a císařské byrokracie, stavbu, říkalo se jí senaculum, zde ve smyslu "ženský senát" (stejně se nazývala místa, kde se senátoři setkávali před sněmováním v kurii, nebo vůbec jednací místnost senátu, viz v indexu s. v.). Řídila ho Symiamira a jeho usnesení se týkala ryze norem společenského vystupování žen, tedy například jak se objevovat na veřejnosti, která z dam má přednost před jinou, která kterou smí políbit, v jakých kočárech a čím tažené se která smí objevit, v jakých nosítkách a v jakých botách. Instituce brzy zanikla a obnovit se ji pokusil Aurelianus.

 

Proti chlapeckému usurpátorovi se brzy zdvihli nějací pretendenti trůnu. Gellius Maximus, syn jistého lékaře, se domohl senátorství a jako legát Čtvrté skythské, jedné ze syrských legií, se během nových nepokojů v zemi dal prohlásit císařem. Vlivem Elagabalovy rodiny bylo brzy po vzpouře a Gellius Maximus popraven. 

Podobně jakýsi Verus to dotáhl z centuriona na senátora. Jako velitel jedné z legií se dal v zimě 218/219 provolat nespokojenci s Elagabalovou volbou imperátorem. Elagabalus nařídil jeho popravu, rozpuštění jeho Třetí legie gallské a zbavil Tyros, kde byla legie ubytována, statutu metropole a italského práva. Štěstí zkusil jistý centurionský syn ze Třetí legie, též se Čtvrtou nějaký dělník zpracovávající vlnu/eriúrgos, v Kýziku se další pokoušel o rozdmýchání vzpoury v loďstvu v době, kdy byl Sardanapallos v Níkomédeji a údajně řada dalších.

Třebaže se v letech 218-219 z hlediska dělení imperátorské moci nic významného nepřihodilo, množství pokusů o puč v legiích bylo překvapující: k něčemu podobnému poprvé došlo roku 68-69 a roku 193, nikoli však s tolika uchazeči.

O vzdorocísaři Sampsigeramovi alias Úraniovi, veleknězi slunečního kultu v Emese, viz rok 254: L. Iulius Aurelius Sulpicius Severus Uranius Antoninus.


V Dolní Británii/inferior správcem/legátem Augustí kolem t. r. Modius Iulius, roku 220 přišel Ti. Claudius Paullinus, v letech 221 – 222 Marius Valerianus.


***********************************************************
220.
Ol. 249,4

531 SE
467 AE
T. Flavius (?) Filínos
a. u. c. 973
Imp. Antoninus III a P. Valerius Comazon Eutychianus
[suff. L. Annius Italicus Honoratus (?)]
*********************************************************** 

V Číně definitivně padla formální vláda císařů dynastie Východních n. Pozdních Chan (pinyin: Donghan, resp. Houhan; na trůnu od roku 25+, Západní n. Dřívější Chan/Xihan, Qianhan od roku 206-). Od roku 196 ovládal dvůr bezmocného císaře Siena/Xian generál Cchao Cchao/Cao Cao, viz jeho karieru a okolnosti roku 189. Sienova manželka Fu Šou/Fu Shou (původně jeho milenka, provdána od roku 195) měla s generálovými vojáky zlé zkušenosti a roku 200 napsala svému otci, aby se pokusil o povstání proti zloduchovi Cchaovi. Nic se nestalo, ale o čtrnáct roků později se dostalo písmo do generálových rukou. Cchao dal císařovnu před zraky císaře vyvléci z paláce a popravit i s jejími dvěma syny, následníky trůnu. Rok na to donutil Cchao císaře oženit se s jeho dcerou Cchao Ťie/Cao Jie, která sloužila od roku 213 v paláci rovněž jako císařská konkubína.

Cchaovy pokusy zmocnit se též jihu Číny nevyšly. V zimě roku 208 ve velké bitvě u Čchi-pi/Chibi, "Červená skála", na Jang-c' Sun Čchüan spálil Cchaovo loďstvo a zastavil jeho invasi na jih; již se o to dále nepokoušel. Sunův spojenec Liou Pej se pak zmocnil oblastí dn. S'-čchuanu a Chu-nanu. Brzy se však oba rozkmotřili a pustili do sebe; Kuan Jü, který od Lioua přešel k Cchaovi a vrátil se k Liouovi, zůstal tentokrát Liouovi věren, viz rok 189. 

15. března zemřel v Luo-jangu říšský kancléř Cchao Cchao/Cao Cao (65), od roku 216 wang Wu z Weje/Wei; jeho vyloupená hrobka byla nalezena v Si-kao-süe/Xigaoxue v provincii Che-nan. Básník a autor spisu o válečnictví strávil na armádních taženích celý život, viz rok 189. Proti svým protivníkům postupoval tvrdě, jinak byl tolerantní. Vůči státnímu konfuciánství nijak neomezoval obce buddhistické ani taoistické (srov. jejich propojení s povstalci Žlutých turbanů).

Otcovu moc a postavení u dvora zdědil syn Cchao Pchi/Cao Pi (33). Do konce roku donutil císaře Siena/Xian (od roku 189) abdikovat ve svůj prospěch. Sien žil v ústraní s knížecím titulem, zemřel roku 234 a pochován byl usurpátorem se zachováním císařských poct. Cchao Pchi přijal trůnní jméno Wen-ti a stal se prvním vládcem dynastie Wej/Wei vládnoucí v části Číny do roku 265. Zemřel roku 226, kde dále o dynastii. O jeho politice vůči šansijským Hunům viz rok 188. 

Roku 221 se na říši osamostatnili i staří nepřátelé Cchaovi na jihu Liou Pej/Liu Bei a Sun Čchüan/Sun Quan. Západněji ležel stát Šu n. Šu Chan/Shu Han, panství Lioua Peje do roku 223 (stát trval do roku 263, viz dále rok 223), na východě Číny stát Wu nebo Sun Wu (do roku 280, viz dále rok 229). Celému úseku čínských dějin let 220-280 se říká éra Tří říší, san-kuo/sanguo.    

 

***********************************************************
221.
Ol. 250,1
P. Aelius Alkandridás ze Sparty I
532 SE
468 AE
Aurélius Melpomenos z Antinóova dému
a. u. c. 974
C. Vettius Gratus Sabinianus a M. Flavius Vitellius Seleucus

***********************************************************

Elagabalus-Sardanapallos alias Pseudantoninus se dostal do sporu mezi matkou Iulií Soaimiadou, která ho podporovala, a bábou Iulií Maisou poukazující na vnukův excentrismus a bála se reakce Římanů. Jistila se a stála za císařovým bratrancem Alexianem Bassianem. Z Alexiana, syna své druhé dcery Iulie Mamaie, udělala Alexandra, neboť v něm se jeho údajný otec Caracalla (pohádka na pokračování, viz rok 217sq.) viděl. 

V polovině roku na sebe Elagabalus vzal v Římě mužskou togu/toga virilis. To mu bylo sedmnáct. Elagabalus byl lstivě bábou přemluven k adopci Alexiana (13), bratrance Gessia Alexiana Bassiana. Pod jménem M. Aurelius Severus Alexander ho Sardanapallos 16. června jmenoval caesarem a nástupcem. V senátu žertoval o tom, jak velkého že už má syna (sám zůstával bezdětný) a senátoři mu adopci s úsměvy odsouhlasili. Snažil se adoptivního syna naučit svým zvykům, tancům a vystupování, bába mu však opatřila učitele všech možných oborů, aby z něho byl dobrý Říman. 

Dokud prokazoval synu-bratranci přízeň, byl vojáky milován i Sardanapallos. Když se však rozšířilo mezi praetoriány, že chce Alexandra zničit, bylo zle: to když vyhnal ode dvora chlapcovy učitele a některé dokonce zahubil. Mladšího z chlapců pak střežila matka Sardanapallova, která opustila stranu svého syna, a především caesarova vlastní matka Iulia Mamaia a bába. Nakonec je všechny odvedli vojáci k sobě do tábora: Sardanapallos totiž přikázal vychovatelům bratrance zavraždit a v senátu usiloval o to, aby Alexiana zbavili caesarství.

Vojáci se vypravili za Sardanapallem, který v jedněch římských zahradách připravoval závody dvouspřeží a čekal na zprávu o Alexianově likvidaci. Vyplašen hlučícími ozbrojenci, zalezl do ložnice zahradní budovy. Jeden z tehdejších praefectů (praetorio) jménem Antiochianus dokázal několik vojáků v zahradách přesvědčit, aby se drželi přísahy a svého imperatora nezabíjeli; většina z nich pod velením tribuna Aristomacha zůstala venku a nezasahovala.

Při smíru bylo chlapeckým vladařem s vojáky dohodnuto, že Sardanapallos propustí od dvora společnost herců, vozatajů a propuštěnců včetně těch, kteří prodávali jeho výroky: odejít museli Hieroklés/Hierocles, Gordios/Cordius, Myrissimus s dalšími. Kluk však stále škemral, až dostal Hieroklés od vojáků povolení vrátit se po bok svého milence, ostatně své manželky.

Podruhé mu pokus o vraždu svého bratrance neprošel, viz rok následující. Nedal však pokoj. Sevérus Alexander proto nesměl dostávat jídlo od svého adoptivního, o čtyři roky staršího otce, ani mít kolem sebe palácové služebnictvo. V paláci vládla studená válka a na nový rok 222, kdy měli oba nastoupit společný konsulát, odmítl Sardanapallos obětovat na Capitoliu a musel ho nahradit praefectus Urbi.

 

Dalším z usurpátorů za Elagabalovy vlády byl jistý Seleukos/Seleucus. Buď to byl správce Moesie Iulius Antonius Seleucus nebo konsul roku 221 M. Flavius Vitellius Seleucus. Nevíme o něm nic, ani podle jména nelze na nic usuzovat. Tolik usurpací během jedné krátké vlády ještě říše nezažila a jimi odstartovala generaci efemerních legionářských císařů.  

 

***********************************************************
222.
Ol. 250,2

533 SE
469 AE
neznámý
a. u. c. 975
Imp. Antoninus IV a M. Aurelius Severus Alexander Caesar I

***********************************************************

K překvapení všech nařídil princeps někdy zkraje roku, aby celý senát opustil Město. Prý aby ze strany senátorů nepovstal odpor, až zavraždí oblíbeného bratra Alexiana-bratrance Alexandra. Kdo neuposlechl, propadl hrdlu. Kam se ctihodná instituce ubírala, známo není a ani jak dlouho byla mimo Řím: byla to v dějinách Města ojedinělá situace. 

Když se Elagabalus/Sardanapallos pokusil podruhé zavraždit najatými vojáky Severa Alexandra, stal se 11. března sám obětí puče (imperátorem od roku 218). Bylo mu teprve osmnáct a smrt ho zastihla na útěku před praetoriány na záchodě/in latrina. Předtím vojáci brutálně povraždili jeho nejbližší palácové společníky. Jak mudroval starý Arabův životopisec: "Stalo se to ze všeobecné nenávisti, před níž se musejí mít na pozoru obzvláště imperátoři: nezaslouží si pohřby ti, kteří si nevysloužili lásku senátu, lidu a vojáků."

Podle jiné verse si Sardanapallos vymyslel, že Alexander umírá, aby zjistil náladu vojáků. Byl z toho rozruch, praetoriáni neposlali do paláce ani stráže a chtěli Alexandra vidět v táboře, kde se zavřeli. Tak se tam otec se svým adoptivním synem dopravil, aby všichni viděli, že Alexander žije (zbavit ho caesarského titulu skutečně Sardanapallos zamýšlel a netajil se tím). Vojáci si imperátora nevšímali, jejich novým suverénem byl Alexandros. Znepokojený císař strávil noc v táborovém chrámu a vojáci příliš projevující nadšení z Alexandra šli do vězení. To byl jeho poslední státnický skutek, neboť z toho vzešla vzpoura.

Se Sardanapallem byl zavražděn jeho manžel Hieroklés, oba praefecti praetorio a městský praefect Fulvius Diogenianus. Zavražděna byla i jeho matka Iulia Soaimiás Augusta (c. 40), mater castrorum/"matka vojenských ležení. Těla nechali vojáci napospas davu, byla vláčena ulicemi, hozena do kanálů vedoucích do Tiberu a nebyla pohřbena, což dosud žádného z nenáviděných císařů nepotkalo; tak veliký byl odpor Římanů a odtud byl pak jimi zván chlapecký císař Tiberinus. Podle jiných to vše spáchali sami vojáci a když se tělo nevešlo do kanalisačního otvoru, hodili ho do řeky z Aemiliova mostu/pons aemilius. • Brutální zacházení s těly nenáviděných mocipánů se tu a tam v italských italských státech opakovalo a poslední, s nímž se podobně zacházelo jako se Sardanapallem, byli fašistický diktátor Benito Mussolini a jeho přítelkyně Clara Petacciová v dubnu 1945. 

Senát dal klukovo jméno vyškrtnout z dějin/damnatio memoriae, takže též doboví historičtí autoři užívali jeho panovnického jména Antoninus opatrně a volili ony hanlivé přezdívky.

Zavražděn byl neoblíbený finanční správce fisku Aurelius Eubulus z Emesy, Pseudantoninuv krajan, který důsledně vymáhal dluhy a konfiskoval, kde co mohl. Novým praefectem Urbi se stal Kómazón, dřívější praefectus praetorio, který se stihl hbitě přeorientovat a zapadl do nového režimu, viz rok 218 a 219. 

    Po jednom mladíkovi nastoupil další a ještě mladší a faktická vláda syrských Arabek pokračovala. Čtrnáctiletý Severus Alexander/Aurelius Alexander, který odmítl přijmout jméno Antoninů, nikoli příbuzenskost, byl provolán imperátorem 13. března (dies imperii). Narozen 1. října 208 v městečku řec. Arka hé en tó Libanó/Kaisareiá, lat. Arca ad Libanum n. Arca Caesaraea (foin. Irqata, arab. Arqá na severu RL a jméno nijak nesouvisí s "truhlou", odtud obecní/státní n. jiná pokladna) ve Foiníkii jako syn Gessia Marciana a Iulie Mamaje, neteře císařovny Iulie Domny, manželky L. Septimia Severa, a vnuk Iulie Maisy. Údaj životopisce Aelia Lampridia, že držel narozeniny shodně s úmrtním datem Alexandra Velikého (13. června?), koliduje se známými prameny.  

Dvorní propaganda, která měla stále ohlas mezi vojáky, zdůrazňovala chlapcovo spojení se Septimiem Severem, jediným z imperátorů, jemuž se dostalo od senátu od roku 211 zbožtění. Roznášelo se též, že je nemanželským synem Caracallovým, mezi vojáky nadále veleoblíbeným. Chlapecký císař podle toho uzpůsobil svou titulaturu: Imp. Caes. M. Aurelii Antonini Pii Felicis Aug. fil., divi Antonini Magni Pii nepos, divi Severi pronepos M. Aurelius Alexander, nobilissimus Caesar imperi et sacerdotis, princeps iuventutis.
    Přes své mládí, byl do té doby nejmladším z principů, se mu od senátu dostalo titulů augustus, pater patriae a pontifex maximus. Měl se za Římana a styděl se, když o něm říkali, že je Syřan. Ve východních říšských metropolích si ho ovšem Helléni za to dobírali a nazvali ho syrským šéfem synagog a jejich veleknězem. 

Za chlapce vládly babička Iulia Maisa/Maesa Augusta, která zemřela asi už roku 223, a především matka Iulia Avita Mamaia/Mamaea, jež posbírala všechny tituly dosud augustám udělené (jako Iulia Augusta 28. ženou s tímto titulem). Mezi vychovateli a učiteli byl též otcův propuštěnec Aurelius Philippus, který později složil Alexandrovu biografii (nedochována). V latině byl nový princeps slabší než v řečtině. Ženy mu vybraly šestnáct "nejmoudřejších" starců, tedy asi poradců z řad senátorů, aby tvořili tradiční císařskou radu/consilium principis, a on bez jejich rozhodnutí nemohl vládnout. Prý se to líbilo všem, údajně i vojákům, ale jak zde níže bude patrno, asi s výhradami. 
    Z odborníků měl v radě členy praetoriánské gardy a vyhlášené právníky Domitia Ulpiana, Herennia Modestina a Iulia Paula, jejichž právní a správní písemná rozhodnutí shrnuje Iustinianův Corpus iuris civilis. Ulpianus, který se vrátil z exilu, byl krátce praefectem anonnae, brzy Alexandrovým praefectem praetorio, prvním ze stavu senátorského; po jeho nezvyklé smrti v čele úřadu stál i Hellén rodem Iulius Paulus/Iúlios Paulos, který Ulpiana přežil, viz rok 223. Mezi principovými osobními přáteli byl i jistý Encolpius, který vydal rovněž jeho (nedochovanou) biografii. 
   Severus Alexander byl ženat jen jednou (jeden pramen hovoří o manželství s jistou vznešenou Orientálkou v době před nástupem na trůn; byl by to dětský sňatek). Roku 225 mu matka Iulia Mamaia vybrala Gnaeu Seiu Herennii Sallustii Barbii Orbianu, která dostala jako 29. augusta jméno Sallustia Barbia Orbiana Augusta, ale o dva roky později byla po rozvodu exulována kamsi do Libye, když Mamaia viděla, že se syn zamiloval (sic) a poněvadž jí záviděla titul augusty, říkalo se v Římě. Otec nešťastnice L. Seius Sallustius získal sňatkem titul caesarský, ale roku 227 byl popraven za účast na údajném spiknutí, které spočívalo v tom, že v táboře praetoriánů vykládal o císařské tchyni, jak hrozně se chová ke své snaše a k němu. Syn vše matce schválil, neboť se panovačné rodičky bál. 

Alexandrova matka Iulia Mamaia/Mamaea titulovaná augusta držela syna zkrátka. Dávala razit mince dokonce pouze s vlastním portrétem a nápisy týkajících se pouze jí: Iuno uchovatelka/Iuno conservatrix, Augustina plodnost/Fecunditas Augustae, Zbožnost/Pietas, Venuše s různými přívlastky jako Rodící/Generix, Vítězná/Victrix, Šťastná/Felix. O jejích oficiálních titulech viz zde a rok 224.   

Alexander skončil s jednokultovním šílenstvím Elagabalovým, sochy vrátil do jejich chrámů a ke všem náboženstvím se choval, jak  polytheistovi sluší, v úctě. Dokonce prý měl na svém kultovním místě sošky Orfea, Abraháma a Christa, což asi roduvěrným křesťanům tehdy přišlo divné/nebo to je smyšlenka, srov. rok 224. Je o Alexandrovi ale napsáno, že se k monotheistům choval liberálně: nesáhl Židům na staré výsady a křesťany trpěl. Ve sporu o jakýsi veřejný pozemek mezi křesťany a hospodskými dal údajně za pravdu křesťanům: lepší uctívat boha než tam mít buffet/popina.

Je-li pravda, že chtěl Christovi postavit v Římě chrám, jak bylo zaznamenáno, a zahrnout ho mezi státem uznávané bohy, asi by radikálně pozměnil chod dějin. Nestalo se tak, neboť obětiny kněžím ukázaly, že by se všichni Římané stali křesťany a ostatní chrámy by osiřely... A ani neuskutečnil svůj záměr, aby se hry v Římě konaly jednou za třicet dnů. Připomeňme, že Alexandrův životopis byl složen jistým Aeliem Lampridiem, respektive je tímto jménem nadepsán, a věnován prvnímu z křesťanských císařů Constantinovi I. a pokud vznikl později, o to více byla zmínka aktuální, respektive tendenční.

Severus Alexander zrušil předchůdcův bombastický dvorský život, zakázal oslovování pane/domine a proskynési čili aby před ním padali lidé na kolena (orientální zvyk se uchycoval v Římě od Commoda). Eunúchy ode dvora vyhnal, zbavil je funkcí ve státní a císařské administrativě a svěřil jim pouze řízení ženských částí lázní; po Héliogabalovi obnovil zákaz společného koupání žen s muži. Většinu eunúchů věnoval přátelům s tím, že je mohou zabít, pokud se nepolepší. Dvorní trpaslíky/nání a trpaslice se šašky/móriónés, herci apod. daroval "lidu" a když se nehodili, poslal je do provincií, aby je živili tam a nemuseli skončit jako žebráci. Prostitutky, které v Římě vykoupil Sardanapallos, Alexander věnoval veřejnosti/postátnil (komu šel výnos jejich práce, známo není, srov. ale zde níže o daních z ní). 

Byl urostlý, atraktivní a lidé ho měli za přátelského muže. Miloval lázně, hrával jakousi míčovou hru ve sfairistériu/míčovně. Bavil se pohledem na dovádějící štěnata se selaty, měl velké voliéry/aviaria pávů, bažantů, kachen, koroptví a kromě toho na dvacet tisíc holubů. Marně se pokoušel obnovit váženost senátu, vyznamenával intelektuály: jeho životopisec Marius Maximus byl poctěn konsulátem roku 223 a také historik Cassius Dio roku 229.

Ode dvora a státní správy vyhnal činovníky dosazené Sardanapallem a snažil se snížit počet úředníků. Pokoušel se napravit poměry v armádě, údajně trestal smrtí tribuny, kteří obírali vojáky o příděly potravin: zloděje všeho druhu bytostně nesnášel, že byl ochoten úředníkům vypíchnout prstem oko. Jistého Verconia Turina dal udusit u kůlu hořící slámou a vlhkým dřevem na Průchodním foru/forum transitorium za to, že prodával principovy výroky a falešné naděje, že má moc ovlivnit Alexandrovo rozhodnutí: ze své zločinnosti byl lišák usvědčen.

Dospěl k závěru, že pouze zloději naříkají nad chudobou, aby zakryli zločiny svého života/solos fures de paupertate conqueri, dum volunt scelera vitae suae tegere. Zamýšlel zavést ve státní byrokracii "uniformy"/genus vestium proprium, aby byli úředníci snadno rozeznatelní a stejně tak úbory pro otroky. Ulpianus s Paulem mu to rozmluvili, že se prý budou lidé více hádat...

Severus Alexander údajně sledoval armádní kariery, že by však získal pevnou ruku nad vojskem alespoň v Římě, nic nenaznačuje, naopak, viz zde níže a rok následující. Ze státních peněz půjčoval na tři procenta, nemajetným dokonce bezúročně, aby mohli splácet po koupi pole z jeho výnosů. Tři procenta stanovil jako strop úroků bankéřům půjčujícím peníze/fénerátórés; senátorům nejprve zakázal půjčovat na úrok (nikoli však brát dary), později jim povolil šestiprocentní úrok (ale zakázal brát dary).

Řemeslníkům určil "moc pěkné daně"/vectigal pulcherrimum, z nichž se hradil provoz římských lázní, které teď po navršení dodávek oleje mohly být otevřeny bez ohledu na denní světlo. Ustavil řemeslnické cechy/corpora s vlastním právním zastoupením a určil, pod které soudce budou spadat. Ve všech římských obvodech zřídil skladiště/horrea publica pro všechny, kteří nedisponovali vlastními prostorami. Bankéřům a velkoobchodníkům/negotiatores vytvořil podnikatelské podmínky, aby se usazovali v Římě. Daně z prostituce převedl z fisku na aerární pokladnu/sacrum aerarium, na udržování divadel, cirku, Colossea a stadia. K tomu, aby zakázal mužskou prostituci, se nedostal (to až Philippus Arabs); sám si chlapců nevšímal.

 

Severus Alexander posílal správce do provincií/praesides provinciarum vybavené pro výkon jeho administrativy: dvaceti librami stříbra, stovkou zlatých, šesti mulami, po dvou mezcích a koních, po dvou oděvech domácích a venkovních, jednom koupacím, jedním kuchařem a mezkařem. Neměl-li legatus Augusti pro praetore manželku, dostal na cestu do daleka milenku. Po skončení guvernérského úřadu musel vrátit zvířata a kuchaře s mezkařem, ostatní mu zůstalo i s konkubínou. Když prý špatně nebo dokonce zle úřadovali, museli všechno vracet čtyřnásobně a ještě šli před soud. Jména nastávajících správců a procuratorů/rationales oznamoval dopředu, aby se mohl kdokoli ozvat s případnými námitkami; křivé obvinění a svědectví ale stálo žalobce krk. Hospodářské úředníky ratiónálés obměňoval po roce fungování v jednom místě: nedůvěřoval jim a neměl je rád. Zda mu to všechno skutečně tak fungovalo, nevíme.

Za něho v letech 222-235 byli správci Dolní Británie Calvisius Rufus, Valerius Crescens Fulvianus, Maximus (kolem 225), Claudius Xenophon (roku 235) a Claudius Apellinus (kolem 235). O jejich konkrétních zásluhách o rozkvět provincie není nic známo.

 

V Syrii jistý Taurinus vedl proti Alexandrovi povstání a přijal titul augustus. Vrhl se však ze strachu před věcmi budoucími do Eufrátu a zahynul; nic bližšího natož logičtějšího o té bytosti známo není. Za Alexandra Severa se pokusilo o usurpaci několik nespokojenců, ale vždy byli snadno a rychle přemoženi a zahubeni. Z jistého senátora Ovinia Camilla si prý Severus Alexander udělal dokonce dobrý den. Usurpátora přijal v paláci, poděkoval, že se ujal vlády, oděl ho do císařského a vzal s sebou na tažení do Germánie. Sám šel pěšky a senátor to už po několika mílích nevydržel, tak ho Alexander poslal pryč na jeho statky, aniž by mu ublížil (zavraždit ho dal až Maximinus). Příběhu pro jeho bizarnost nikdo nevěří, nicméně...

Stav armády na Východě byl zoufalý, legionáři přišli o disciplinu, desertovali, v Mesopotamii zavraždili svého legáta Flavia Heracleona a čin zůstal nepotrestán. Kdo z legátů se pokusil o nápravu poměrů, byl v Římě obžalován u praefecta praetorio, jako se stalo správci Pannonie, senátorovi a historikovi Cassiovi Dionovi. Viz dále rok následující. 

 

***********************************************************
223.
Ol. 250,3

534 SE
470 AE
neznámý
a. u. c. 976
L. Marius Maximus Perpetuus Aurelianus II a L. Roscius Aelianus Paculus Salvius Iulianus

***********************************************************

V Římě byl autor císařských biografií L. Marius Maximus Perpetuus Aurelianus vyznamenán druhým konsulátem, viz rok 217. V září a říjnu se v Římě konaly třídenní vigilie po záchvěvech půdy (o škodách nevíme nic). 

Někdy v této době byl zavražděn vlastními vojáky praefectus praetorio a významný právník rodem z foiníckého Tyru Domitius Ulpianus. Ačkoli zrušil hodně nepravostí ze Sardanapallovy éry a patřil s Iuliem Paulem do císařské rady, okolnosti události neznáme (snad jeho celé jméno znělo: Cn. Domitius Annius Ulpianus?). Mladý císař Ulpiana nedokázal uchránit před vojáky, kteří právníka v nočním útoku zavraždili, když se snažil dostihnout v paláci Alexandra s jeho matkou; ubit byl před jejich očima.  

Stalo se tak po popravách Iulia Flaviana a Geminia Chresta, Ulpianových kolegů či předchůdců v úřadu praefectů praetorio a rovněž instalovaných Alexandrovou matkou, které sám nařídil: o okolnostech krvavých událostí nevíme nic. Vypukla třídenní válka "lidu" Říma se zvlčilými praetoriány. Teprve po mnoha mrtvých a když vojáci začali zapalovat budovy ve Městě, došlo k uzavření smíru. M. Aurelius Epagathus, kdysi Macrinem pověřený za vychovatele Diadumeniana, byl považován za strůjce Ulpianovy smrti a byl poslán Alexandrem Severem do Alexandreie jako praefectus Aegypti (224). To vše z toho důvodu, aby jeho likvidace nezvedla novou vlnu nepokojů: z Egypta byl odvelen na Krétu a zde popraven. Jak dopadli vlastní aktéři vzpoury, se rovněž nedochovalo. • Události lze klást do příštího roku nebo o pět let později. Je pozoruhodné, že o tak zvláštní situaci jakou je bitva civilistů s vojáky v Římě a vražda praefecta praetorio, se nedochovalo nic konkrétního.

O této části chlapcova rozhodování, kdo ho k tomu vedl, nevíme nic: jeho vláda byla totiž vyhlášená mírností, úsilím o spravedlnost a právnost a laskavostí, chtělo by se říci, že dekadentní ultramoderní všelíbivostí vedoucí ke krachu. Matce Mamaji však vytýkal hrabivost, sama se vymlouvala, že peníze schraňuje pro něj, aby mohl dávat dary armádě; psali o ní, že byla lakotná/avara a chtivá peněz/auri atque argenti cupida. Autoritu u armády měl tedy Alexander malou.

Nástupci v úřadu praefecta praetorio se stali M. Aedinius Iulianus a Iulius Paulus, neméně významný právník. Princeps zařadil v Římě mezi praetoriány potomky Kotinů, které za válek v Germánii přesídlil do Dolní Pannonie do kraje kolem Mursy a Cibal M. Aurelius Antoninus. Podle zachovaného nápisu z 8. června 223 začínala jména všech Kotinů zjevně na M. Aurelius.

 

V Číně ve státu Šu, viz rok 220, zemřel po dvouleté vládě jako chanský král panovník Liou Pej/Liu Bei (62). Nástupcem se stal jeho syn Liou Čchan/Liu Chan (16), druhý a poslední panovník státu Šu. Jeho panování do roku 263 řídili regenti válčící se státem Wu a nakonec s Wej. Válku prohráli a stát zanikl, viz rok 263.