084-082

************************************************************

84.

Ol. 174, 1

Démostratos z Lárissy

228 SE

164 AE

Níketés III.

a. u. c. 670

Cn. Papirius Carbo II. a L. Cornelius Cinna IV.

Rok 1 Sullovy éry lýdo-fryžské

1100 let od dobytí Troje

************************************************************

Thráčtí Maidové vyplenili Makedonii a severní Helladu až po Delfy (srov. předcházející rok, kdy na ně zjevně byly Sullovy oddíly krátké).

L. Cornelius Sulla nově uspořádal provincii Asii. Rozdělil ji na finančních 44 okresů, stanovil městům nemilosrdné peněžité pokuty. Provincii potrestal úhrnnou pokutou dvaceti tisíc talentů, srov. rok předešlý. Řadu měst jako Efesos, kde residoval, a Pergamos poznamenala tíže kontribucí po dlouhá desetiletí. Města se zadlužovala, dávala do zástavy veřejné stavby jako divadla a gymnasia, též hradby a přístavy.

Tam, kde přezimovali legionáři, museli měšťané dávat denně vojákovi šestnáct drachem, centurionovi padesát plus oděv domácí a vycházkový/"na agoru" a hradit veškeré náklady na pohoštění, pokud si vojáci "domů" pozvali přátele, ať jich bylo kolik chtělo. Sulla trestal provincii za nespolehlivost už za války s Aristoníkem před padesáti roky a nyní s Mithridátem.  

Rhodos, největší z římských spojenců v regionu, získal za svou věrnost další území v Kárii (mimo jiné opět město Kaunos, viz jeho stranictví pontskému králi roku 88 a po protirhodské revoltě rok 81) a na Ostrovech. V Kárii podělil za věrnost Římu obci Tabai několika vesnicemi, jak dosvědčuje nedatovaný fragment dopisu z Tab s pozdějším usnesením senátu, potvrzujícím Sullovy dary. 

Nerestituoval však nic v Lykii. Jak dosvědčují dedikace pod sochami Romy/Rhómy zasvěcené Iovovi Kapitólskému, které Lyčané postavili v Římě, Římané uznali suverenitu jejich spolku/koina: "Římský lid, svého příbuzného, přítele a spojence / za zásluhy, benevolenci a dobočinnost vůči Spolku Lyčanů/populum R]omanum cognatum amicum soci[m] / [virtutis et benivolent]iaei beneficique erga Lucios in comu[ne]." Podobně byla pořízena pod jinou sochou latino-řecká bilingva, sochy se nedochovaly, a s největší pravděpodobností souvisel vděk za potvrzení autonomie či obnovu spolku (nelze vyloučit, že nápisy jsou starší, z doby po roce 168).  

Na Rhodu se dochoval fragment nápisu pod dedikační sochou jistému diplomatovi, jehož jméno je ztraceno, z vděku za vykonaná poselství k římským vojevůdcům první a druhé mithridátovské války. Za to se dochovalo jméno sochařovo: Plútarchos z Rhodu. 

Koncem léta připlul Sulla po dvoudenní plavbě z Efesu do Peiraiea. Dal se zasvětit do mystérií eleusínských a pak si ve staroslavných teplicích v Aidépsu na Euboji léčil strnutí nohou, které ho náhle postihlo/podagrás psellismos; čas si krátil ve společnosti herců.

V Athénách se dával okouzlovat řecky vzdělaným rytířem T. Pomponiem Attikem (c. 25), dědicem velkého majetku a bankéřem profesí, který tu žil na útěku před mariovci. Nabídku vrátit se se Sullou (54) do Říma, přesto odmítl.

Když v září 58 zemřel jeho strýc Q. Caecilius (Metellus), bankéř římské smetánky a důvěrník L. Licinia Luculla, dal se jeho závětí T. Pomponius adoptovat a ještě více zbohatl. Zdědil Caeciliovy "miliardy" (deset milionů HS), tři čtvrtiny majetku a začal se jmenovat Q. Caecilius Pomponianus Atticus: Caecilius, o němž se zachovalo, že bylo těžké s ním vycházet, neměl potomků a Pomponius byl synem jeho sestry s T. Pomponiem. Ani Caecilius ani Pomponius starší se o politiku nezajímali, vyhýbali se senátu, neboť pak by nemohli podnikat. A Pomponius mladší s přízviskem od svého dlouhého pobytu v Attice, kde též vlastnil velký statek, byl vyznáním epikúrik.    

Aidépský léčebný pramen u města nedaleko mořského břehu býval tradičně volně přístupný, až Antigonos Monofthalmos jeho vody zpoplatnil. Brzy na to zdroj vyschnul. Když král lázeňskou daň odvolal, voda se vrátila... Podobný příběh se vyprávěl o solance u Tragas v Tróadě. Zpoplatnil ji Lýsimachos, voda zmizela a po zrušení daně se vrátila. 

Z lázní cestoval Sulla zpět do Athén, uložil městu znovu výpalné (srov. rok 86) a do Říma odvezl zbylé umělecké předměty a knihovny, hlavně Apellikóna z Teu se spisy Aristotelovými a Theofrastovými, z nichž velká část již nebyla obecně známa. V Římě je k vydání připravil grammatik Tyrannión, viz o něm roku 50. Loď, která mimo jiné vezla Zeuxidův obraz kentaurky krmící kentauří dvojčata, se potopila před Malejí (v Athénách zůstala kopie k vidění ještě v dobách Hadriánových). 

Ještě v době, kdy Sulla pobýval v Asii, se spustila vlna útoků pirátských brigantů na přímořské státy. Přepadli a vyloupili Samos, iónský Iassos a Klázomeny, na Samothráké vykradli chrámový poklad o tisíci talentech. Služeb pirátských band využíval už Mithridátés a Sulla se o jejich řádění nezajímal, snad ze zlomyslnosti. Jakmile z Égeidy zmizelo královské loďstvo a po něm římské, mocenské vakuum na moři vyplnili piráti. Stali se významnou mocenskou silou, řádili dvacet let, dokud je nezastavila sofistikovaná akce Cn. Pompeia, viz rok 67.  

V Syrii na tažení proti Nabatajům, s nimiž válčil od roku 86 (?), zahynul v bitvě s deseti tisíci jezdci seleukovský panovník Antiochos XII. Epifanés Filopatór Kalliníkos vulgo Dionýsos (vládl v Damasku od roku 88). Padl v okamžiku, kdy dosáhl vítězství a obrátil se na pomoc části svých vojů, které měly problémy. Stalo se u vsi Moté (Móthó) v Mo’abu/řec. Móab, Arabům velel Rabilos neboli Rabb‘il, syn Obodův a bratr Aretův; poražení vojáci zahynuli z velké části hlady v obklíčení u vsi Kana.

Předtím se proti Antiochově invasi do Iúdaie pojistil židovský král Alexandros I. Iannaios vykopáním příkopu s dřevěným valem se strážními věžemi od Chabersaby, pozdější Antipatridy, až k moři k Ioppě o délce 160 stadií, tedy třiceti kilometrů (srov. rok 86). Antiochos dílo spálil, ale vedl armádu na Nabataje: byl to poslední válečný kontakt Židů se Seleukovci (první nastal roku 166).

Počet seleukovských státečků v Syrii se po Antiochově smrti snížil na dva, na království Filippa I. (vládl od roku 95) a na doménu Antiocha X. (vládl od téhož roku; viz následující rok).

Obyvatelé Damasku, dosud chránění vojskem Antiocha XII., se nyní dostali do přímého ohrožení šejkem Ptolemaiem Mennaiem (srov. předešlý rok), a proto si povolali na pomoc Aretu III. Nabatajského. Spojencem Ptolemaia Mennaia byl král Židů Alexandros I. Iannaios, který se dostal do války po desetiletí míru, viz rok 93.

Aretás porazil Alexandra v bitvě u pevnosti Adidy poblíž jeho rodné vsi Módein u Lyddy, po níž uzavřely obě strany příměří a Aretás Iúdaiu opustil. Nabatajci teď ovládli celou Koilé, Damaskos byl zbaven nepřítele, ale do roku 69 zůstal nabatajský. • Je to první přímá vláda arabského dynasty nad oblastí Koilé, resp. její části, v dějinách.

Příměří asi dlouho nevydrželo, neboť Alexandros se vypravil opět do pole a během permanentního tříletého tažení dobyl v Dekapoli Pellu a Díon, v Galaáditidě po obléhání a bez boje se v pevnosti Essa (tak rukopisně, správně: Gerasa?) zmocnil pokladů jistého dynasty Zénóna (snad syna Theodórova, viz roky 135 a 101). V Gaulanítidě dobyl Alexandros městečka Gaulanu, Seleukeiu, neznámou lokalitu Antiochův kaňon/Antiochú faranx a pevnost Gamaly. Toparchu Gaulanítidy Démétria, nevíme komu sloužil (jemu?), zbavil za četné prohřešky v úřadu. To vše zřejmě v letech 83 až 81. 

Až do smrti roku 76 ovládal kromě vlastní Iúdaie přímoří po Rhínokorúry/al-Aríš, Skythopolis, části Samareie, Gaulanítidy, Móabu a Peraie a v Galaáditidě vyvrátil Pellu, neboť její obyvatelé se na rozdíl od Idúmajů a Itúrajů odmítli dát obřezat a podřídit zákonům judaismu, viz roky 135 a 103. Viz dále rok 76, hellénským a hellénisovaným městům vrátil svobodu Pompeius roku 63.

K dataci seleukovských dějin:

Události po roce 88 se mohly seběhnout ve velmi rychlém časovém sledu. Např. vládu krále Antiocha XII. je možné zkrátit na několik měsíců roku 87, do něhož by spadala i jeho válka s Nabatajci. 

Podle jiného výkladu by roku 87 zemřel král Obodás I., nástupcem se stal Aretás III., začala Antiochova válka s Nabatajci. Roku 86/85 by pak byl poražen a zabit král Antiochos XII. Roku 85 vzrostla moc Ptolemaia z Chalkidy a Damaskos si povolal na pomoc Aretu III. a téhož roku byl poražen Alexandros I.

Za dnešního stavu pramenů nelze tuto část seleukovských dějin přesněji datovat.

V letech 87 až 84 v Římě neexistovala žádná významná oposice proti populárům. Mariovci se rozhodli nečekat, až Sulla přijde do Itálie a začali s přepravou armády z Itálie. První oddíly se přepravily do Liburnie, i když zůstane záhadou, proč zrovna tak vysoko na sever od logické válečné trajektorie armád směřujících a vracejících se z Východu (!). Druhou eskadru rozmetala bouře a vojáci desertovali domů: do války se Sullou se jim nechtělo. 

Bylo z toho pozdvižení ostatních a konsul L. Cornelius Cinna svolal shromáždění. Jakýsi voják napadl liktora, který ho uhodil, Cinna kázal útočníka zatknout, ale začaly létat kameny a v náhlé vzpouře v Anconě byl kolemstojícími vojáky ubodán; konsulovi vrazi zůstali nepotrestáni. ● Podle jiného podání vinili vojáci Cinnu ze zmizení jakéhosi mladého vojáka. Konsul před hysterií prchl, ale byl dohnán jedním z centurionů a zabit, když se pokoušel vykoupit si život nějakým cenným prstenem.

Cn. Papirius Carbo stáhl oddíly z Liburnie a úřadoval do konce roku jako konsul bez kolegy, neboť volbě nepřál ani on, ani bohové, když udeřil blesk do chrámu Luny a Cerery. 

V Římě krutovláda mariovců/populárů pokračovala. Následujícího roku dal praetor L. Iunius Brutus Damasippus, viz rok následující, na pokyn C. Maria ml. např. povraždit všechny přítomné příslušníky nobility, a v předsíni Vestina chrámu byl dokonce zavražděn pontifex maximus Q. Mucius Scaevola.

Senát nicméně Cn. Papiriovi neustupoval, když žádal podporu pro válku celé Itálie proti Sullovi. Senát jednomyslně zamítl Carbonův požadavek, aby italské obce poslaly do Říma rukojmí a měl je tak v hrsti pro nastávající válku se Sullou. Sami od sebe senátoři žádali mariovce, carbonovce a sullovce, aby rozpustili své oddíly. Se Sullou, stále ještě štvancem, si senátoři korespondovali a Sulla z Athén žádal plnou rehabilitaci. • Senátoři též rozhodli, že propuštěnci budou rozděleni mezi všech 35 tribuí; srov. řešení o Italicích roku 90 a 88. 

V této době se po celé Itálii začali dávat dohromady Sullovi přívrženci, optimáti, a na vlastní náklady stavět vojenské oddíly nebo přímo celá vojska: např. mladý Cn. Pompeius, stejnojmenný syn válečníka ze spojenecké války a budoucí nositel přízviska Magnus, viz zde výše, postavil v Picenu dvě legie z lidí oddaných otci! Po Sullově boku a s mečem v ruce se tehdy začala rovněž závratná kariera M. Licinia Crassa, dalšího z budoucích triumvirů roku 60, srov. o jeho exilu u roku 87. Na jih Itálie desertoval Carbonův quaestor C. Verres s množstvím peněz; Sulla ho příštího roku zanechal v Beneventu a podaroval později pozemky z proskribovaných majetků v okolí města.  

 

Zřejmě t. r. se ve Veroně narodil první římský lyrik, epikúrik C. Valerius Catullus (zemřel roku 54?). Pocházel z jezdecké rodiny a přes nedorozumění patřil do tábora caesarovců: nesnášel Caesarova velitele sapérů/praefectus fabrum v Galliích Mamurru, válečného zbohatlíka (zemřel asi c. 45) tolik, že ho ve verších nazýval "přirozením/mentula". O tom, kdo by mohl být Catullovou milenkou známou z veršů jako Lesbii, viz rok 60. Když Catulla kouzlo podivné ženy opustilo, zmínil se v zachovaných verších o jistém krasavci Iuventiovi, na němž se domáhal polibku.

Zřejmě t. r. zemřel (snad v Římě nebo jinde v Itálii? srov. rok 159 a 110) Filón z Lárissy, scholarchos nové Akadémie. Narodil se roku 159, žil v Alexandreji a Athénách, v Římě pobýval nejpozději od roku 88, viz tam. Patřil k oblíbencům části římské aristokracie. Z herculánských svitků z knihovny epikúrika Filodéma z Gadar, viz rok 40, víme, že Filón zemřel ve věku 63 let na chřipku/katarrhos (z katarrhorús, "co teče z hlavy"), která tehdy prý řádila po celém světě, ale z jiného zdroje o ní nevíme nic.

Jeho nástupcem v Akadémii a čtrnáctým scholarchem se stal Antiochos z Askalónu (funkci zastával do roku 68). O nástupnictví scholarchů viz v indexu s. v. školy filosofické (3). ● Filodémos z Gadar připlul zřejmě t. r. z Alexandreie do Athén a kolem roku 80 putoval do Itálie. 

   

************************************************************

83.

Ol. 174, 2

229 SE

165 AE

Pammenés

a. u. c. 671

L. Cornelius Scipio Asiaticus (Asiagenus) a C. Norbanus

************************************************************

Na Aigíně nalezena poškozená stéla s usnesením snad Megarských z roku 64 (zjevně provinční éry), jímž poctili Diodóra za obětavý výkon funkce agoranoma v době, kdy byl stát sužován válkou a piráty, kteří se tu vylodili a zemi vyrabovali. Za hladu zajistil na své náklady zásobování pšenicí a za to byl vyznamenán zlatým věncem a 170 statéry. 

Začátkem roku opustil L. Cornelius Sulla se čtyřiceti tisíci vojáky, z toho bylo pět legií a šest tisíc jezdců, a loďstvem o 1600 plavidlech Peiraieus; žádný z Římanů nevelel dosud tak veliké flotile (nižší údaj: 1200). Přes Patry a Dyrrhachion se objevil v Itálii, viz zde níže: co v Helladě nebylo Římany zničeno nebo uloupeno před šedesáti lety, leželo za Sullou nyní definitivně zpustošeno. ● Jako kuriosita tohoto tažení se uvádí, že u Apollónie v lokalitě zvané Nymfaion narazili vojáci na spícího satyra. Když ho přivedli k Sullovi, nikdo z tlumočníků se s ním nedokázal domluvit; tak bytost vypadající jako ty, které malovali a sochali umělci, zase pustili. 

Spolu se Sullou se do Itálie dostal také syn krále Ptolemaia X. Alexandra I. Ptolemaios Alexandros II., který roku 85 uprchl z Mithridátova zajetí na Kóu k Sullovi a získal jeho sympatie (srov. rok 88). • Ohledně Sullovy flotily je pozoruhodné, že po celou svou válku s Mithridátem se musel obejít bez loďstva, srov. roky 87sqq. 

V Anatolii zanechal loni Sulla praetora L. Licinia Murenu, aby obnovil poměry v římské provincii. Mithridátés Eupatór Dionýsos právě bojoval s jakýmisi povstalci v Kolchidě. Král dal pro podezření ze zrady zatknout, nasadili mu zlatá pouta, a popravit svého prvorozeného syna Mithridáta VIII. Připravoval tažení proti revoltě v Bosporském království a jeho okolních národech, až si Římané mysleli, že se chystá opět na ně, viz o válce roku 80.

Králův stratégos Archeláos utekl k Murenovi, když se dozvěděl, že mu král nedůvěřuje za to, že při jednáních se Sullou radil k větším ústupkům než musel. Protože Mithridátés VI. ještě nevyklidil celou Kappadokii, radil přeběhlík krále předejít, takže vpadl Murena do země a začal ji drancovat: král Ariobarzánés I. uprchl a tím skončila jeho čtvrtá vláda v zemi (trvala od roku 85; viz dále následující rok)Vyslanci, Helléni a mezi nimi filosofové, prý královým zájmům svým vystupováním před Římanem a jednáním více škodili, než prospěli. ● Archeláos měl stejnojmenného syna, který ve službách Mithridátových nadále fungoval, viz rok 73. Později udělal krátkou karieru v Alexandreji, viz rok 64 a 56sq. 

L. Licinius Murena dorazil se svými dvěma fimbriovskými legiemi až ke Kománám v Pontu, kde se obsloužil chrámovými penězi. V Kibyře v Lykii ukončil vládu pirátské dynastie a zřejmě také zanikla lycká tetrapolis, v níž Kibyra dominovala; dalšími členy byly státečky Terméssos při Oinoandách/Oinoandy, Búbón a Balbúry, nyní včleněny do lyckého koina. Posledním dynastou byl Moagetés (III.?), srov. rok 189 a 150. Čím se Moagetés Murenovi znelíbil, nevíme. 

Těmito akcemi začala druhá válka Římanů s Mithridátem VI., která trvala rok. Vedením války pověřil senát Murenu. Král poslal do Říma a do Hérákleie Pontské vyslance, aby si stěžovali na skutky L. Licinia a v Hérákleji aby získal jejich spojenectví. Héráklejští si nechtěli znepřátelit krále ani Římany, kteří je rovněž obeslali vyjednavači, odpověděli oběma, že při vypuknutí tak velké války se sami sotva dokáží postarat o svou nezávislost, natož pomoci jiným. 

Murena, který argumentoval Mithridátovi i v Římě tím, že mírové dohody z Dardanu nebyly sepsány, mezitím založil na kappadocko-pontských hranicích město Likinia, čin pouze symbolický, svědčící o Murenově ctižádostivosti a také neposlušnosti vůči Sullovi.

V Syrii zřejmě zemřel seleukovský král Filippos I. Epifanés Filadelfos (vládl ve své části země od roku 95; je možné, že zemřel ještě před tímto rokem). Po něm byl Tigránem vyhnán ze Syrie, viz zde níže, nebo zesnul jeho sok Antiochos X. Eusebés Filopatór (vládl od téhož roku, viz o něm též roky 92 a 88).

Podle jiné pramenné verse zahynul Antiochos X. hrdinně v boji s Parthy, viz rok 88, popř. již někdy po roce 94 byl Antiochos X. Filippem poražen a musel prchnout k Parthům. Ti ho po letech pustili, ale Pompeius mu odmítl království na žádost Antiošských vrátit (64); není-li tento příběh záměnou s ději Antiocha XIII.

Na to se do Antiocheie dostavili z Alexandreie Meneláos, Lamprón a Kallimandros a jménem měšťanů žádali Antiocha X. (?), aby se chopil vlády nad Egyptem, když právě vyhnali Ptolemaia XII., ten, kterého si sami vybrali na úkor legitimní nástupkyně trůnu Kleopatry V. Selény I.; přijal, ale zemřel na nějakou nemoc. Viz k tomu rok 58, kdy ovšem do Alexandreie dorazil jiný Seleukovec, syn pravděpodobně Antiocha X. s Kleopatrou Selénou.  

Chaotických poměrů v rozpadlé seleukovské doméně využil Armen Tigránés, který se již zmocnil řady parthských zemí, viz rok 88. Vytáhl na Syrii s prý třemi sty tisíci vojáky a podle všeho se jí snadno z velké části zmocnil. Přinesl do země klid, který v podstatě trval až do roku 69. Možná, že teprve nyní přijal titul Král králů, basileus basileón(srov. ale rok 92).

Satrapou Syrie a části Kilikie residujícím v Antiocheji jmenoval jistého Magadata či Bagadata, o němž jinak nevíme nic. Magadatés dal někdy během svého úřadování obléhat Ptolemáidu, kde se držela Kleopatrá V. Seléna; zajata byla roku 71. Někdy za Tigránovy vlády postihlo Syrii namísto války zemětřesení, které zničilo mnoho měst a zahubilo sto sedmdesát tisíc lidí; nic bližšího neznáme. 

Ze Seleukovců se Filippos II., syn Filippa I., uchytil kdesi v Kilikii, a Antiochos (XIII.), syn Antiocha X. Euseba, se usídlil v provincii Asia (bývalá attalovská říše); proto byl později lidově zván Asiátikos, jeho kultovní přízviska byla Filadelfos, Filométór a snad i též po otci Eusebés (viz rok 75, 69 a později).

V Itálii se na jaře (srov. zde výše) L. Cornelius Sulla (asi 55) v čele pěti legií a šesti tisíc jezdců, vojska o čtyřiceti tisících mužů, vylodil v Brundisiu. Cestou na Řím se u něho hlásili optimáté z celé Itálie, především Q. Caecilius Metellus Pius, který definitivně uzavřel spojeneckou válku (srov. rok 88 a následující) a po neúspěchu zmocnit se se svým oddílem posilněným krátce lidmi Licinia Crassa provincie Afriky, kde setrvával praetor C. Fabius Hadrianus na straně mariovských konsulů, vyčkával v Ligurii.

M. Licinius Crassus (asi 32), další z budoucích triumvirů, který před mariovci prchl do Hispánie, viz rok 86, sbíral po odchodu z Afriky v Sullově úkolu síly mezi Marsy. Se svými oddíly dobyl umberskou obec Tuder a vinili ho u Sully nepřejícníci, že si většinu kořisti přivlastnil (jistě majetků v městečku sotva tolik bylo, aby to stálo za pomluvu). Nepokoření Samnité a Lúkanové při populárech naopak drželi, což se jim stalo osudným, viz následující rok. Naopak s prosíkem přiběhl P. Cornelius Cethegus, oddaný ještě nedávno mariovec, otec katilínovce C. Cornelia Cethega.  

Cn. Pompeius, třebaže teprve třiadvacetiletý a stavu jezdeckého, ale již s velkou autoritou (srov. předešlý rok), dával dohromady vojsko v Pícénu, kde z klientů a svému otci zavázaných mužů plně sestavil a zásobil tři legie. Z Říma proti němu vytáhli se svými oddíly C. Carrinas (praetor roku následujícího), C. Coelius Caldus a L. Iunius Brutus Damasippus. Pompeius se ocitl v obležení tří táborů, vybral si jízdní útok na oddíly Damasippovy, skolil kopím prvního z Keltů a rozprášil v první bitvě své kariery mariovce tak, že zbývající velitelé se stáhli.

Za to, když Sullu při setkání oslovil dle náležitostí jako imperátora, sám byl Sullou, který seskočil s koně, osloven jako imperator. Už jako diktátor před jediným ze svých mužů vstával Sulla z křesla, to vše prý, poněvadž byl uchvácen jeho dynamickým mládím (srov. podobnou zaujatost M. Pomponiem Attikem roku předešlého). Sulla vzápětí vyslal Pompeia na sever do Předpadánské Gallie, aby vypomohl oddílům Metella Pia. 

Na začátku války disponovali populárové osmi legiemi a podle jednoho zdroje byl poměr vojenské síly vracejícího se Sully vůči konsulské armádě třicet tisíc ku dvěma stům tisícům, vojáků nikoli však tolik zdatných z aktuálních válek. První otevřená římská občanská válka, kterou vedli mariovci se sullovci, populárové s optimáty, byla na italském území krátká: skončila na konci následujícího roku.

První Sullovou otevřenou bitvou této občanské války a vůbec první polní bitvou mezi Římany byla bitva pod lesnatým pohořím Tífátami u Casilina v Kampánii dne 6. července, kde byl mariovský konsul C. Norbanus poražen; padlo na šest tisíc jeho vojáků, Sullových sedmdesát (v jiné versi padlo sedm tisíc z konsulské armády, šest tisíc bylo zajato a ze Sullova jen 124 mužů). Prchl do Capuy a po dalších válečných neúspěších následujícího roku do Praeneste. Sulla obětoval na Tífátách v chrámu Dianě, jíž byl celý kraj zasvěcen.  

● Někdy před těmito událostmi byla na návrh tribuna lidu M. Iunia Bruta, otce stejnojmenného caesarovraha, zavedena osada římských občanů do Capuy. Projekt podle všeho neměl dlouhého trvání, neboť kolonie spojená s přerozdělením půdy v okolní Kampánii byla znovu projednávána tribunem lidu P. Serviliem Rullem, oponentem Ciceronovým roku 63 (a opět na rozdělení státní půdy držené latifundisty).  

Po Casilinu se proti Sullovi a oddílům Metella Pia obrátil druhý z konsulů L. Cornelius Scipio Asiaticus. Jeho armáda byla však nahlodaná, neměla chuť bojovat, v jejích řadách bylo hodně Sullových příznivců. Scipio nebyl mužem akce, začal s nepřítelem vyjednávat, dokonce se i na něčem za příměří na osobní schůzce mezi Caliemi a Teanem se Sullou dohodli (výsledky zůstaly utajeny). Scipio poslal do Capuy za Norbanem se zprávou, co se děje, a rasantní Q. Sertorius cestou se svými muži obsadil Suessu, která se předtím přidala k optimátům.

Sulla to měl za porušení příměří, vrátil Scipionovi rukojmí zaručující dodržení příměří a konsulští vojáci nespokojení s vyostřením situace vzetím Suessy se dohodli se sullovci na zběhnutí; svou roli sehrály Sullovy peníze. Tak se stalo, že dohodnutého dne zajal Sulla v nepřátelském ležení pouze konsula L. Cornelia Scipiona se synem, neboť ostatní již tvořili posily Sullovy armády: ke svým dvaceti kohortám přidal dvakrát tolik. Scipionové se ale k němu nepřidali a směli volně odejít. Sestavil pak dědic velkého jména ještě jednu armádu, ale tu porazil se svými oddíly nebo dílem rovněž odlákal Cn. Pompeius, který porazil ještě další tři vojska populárů, a L. Cornelius Scipio skončil následujícího roku mezi proskribovanými. Unikl však a hledal exil v Massilii. Zřejmě tam nedorazil a zemřel, pravděpodobně na lodi, u Stoichadských ostrovů.   

● Ze Suessy se dochoval dedikační nápis ze soklu nedochované sochy věnované obcí Sullovi: "L(ucio) Cornelio L(uci) [f(ilio)] / Sullae Feleici / imperatori / publice." Přízvisko Felix/Epafrodítos si připojil ke jménu roku následujícího, viz tam. 

Sulla poslal do Capuy svého vyjednávače, ale Norbanus nechtěl o dohodě slyšet. Obě armády na to plenily Kampánii, k bitvě se nepostavily. Sertorius byl již dříve pověřen mariovci správou Hispánií jako praetor a tak se vypařil, aniž podle všeho Norbana informoval. Sbíral muže po Etrúrii nakloněné populárům z vděku za občanství, do války v Itálii již nezasáhl. V Hispániích ho však nikdo s otevřenou náručí nečekal a podle jiného podání prostě před sullovci uprchl, když přemlouval Scipiona, aby nevyjednával, neboť tušil, co se stane, srov. rok 81. 

V Římě zvolili konsuly na rok 82 radikální populáry. Proti volbě svého syna C. Maria, bylo mu teprve 27 let, byla i jeho matka Iulia, teta Božského Iulia (pro úřad předepsaných bylo 43 let věku). Přes zimu obě strany sbíraly po Itálii a provinciích síly. Totéž obě strany konaly po skončení válečné sezony. Zima 83/82 byla velmi tuhá a žádné operace neumožňovala.

Sullova diplomatická iniciativa mezi Italiky získala širokou důvěru, města se spolehla na jeho ujištění, že na nedávno získané občanství jim nesáhne a posílala rukojmí své věrnosti do Říma už v okamžiku, kdy ještě nebylo dobojovánoa část města drželi mariovci. Za nových konsulů roku 82 povolilo senátní usnesení roztavit stříbrné a zlaté ozdoby římských chrámů, aby bylo na žold konsulských vojáků. 

Na přelomu roku vypukla v Utice rebelie a v ní byl brzy zabit správce provincie Afriky propraetor C. Fabius Hadrianus: pokoušel se prý usurpovat autonomní vládu s pomocí otroků, ale byl jejich majiteli obklíčen a v domě s celým svým majetkem a rodinou upálen (okolnosti nebyly nikdy vyšetřovány).

Praetor Q. Antonius Balbus přišel o Sardinii a život; ostrova se zmocnil pro Sullu legát L. Marcius Philippus, cos. 91, srov. rok 86. Quaestor M. Pupius Piso Frugi Calpurnianus, cos. roku 61, si vylosoval službu pod konsulem L. Scipionem, kterou ale u jeho oddílů nenastoupil; nestalo se mu nic, srov. zde výše. 

8. července v noci (podle jiného údaje již 6. července, tedy v den bitvy u Casilina) vyhořel v Římě Iovův chrám na Capitoliu; příčiny požáru zůstaly neobjasněny. S ním byla zničena sbírka Sybillininých výroků, libri Sibyllini, uložená ve sklepeních chrámu, ale podařilo se je do jisté míry restituovat mimo jiné z podkladů zjištěných na Samu, v Íliu, Erythrách, po římských osadách v Itálii, v Africe a na Sicílii.

Roku 405 n. l. byla tehdy již utajovaná sbírka zničena definitivně pokřtěným Vandalem v římských službách Stilichónem. Chrám byl po generální opravě zahájené Sullou, viz rok 81, nově zasvěcen roku 69 Q. Lutatiem Catulem, vyhořel znovu roku 69 n. l. a 80 n. l. a byl obnoven Domitianem. • Zachráněný chrámový poklad čtrnácti tisíc liber stříbra a šesti tisíc liber zlata dal Marius ml. přenést do Praeneste (srov. množství se Sullovou kořistí z Východu roku 81).

Se sullovskou válkou přišla móda do Říma stříbřených a zlacených lůžek a lehátek/lectí, triclínia. Ženy takové stříbrné již mívaly před občanskou válkou. První zlaté, tedy zlatým plechem pobitá hodovní lůžka/triclínium, pořizoval jinak neznámý rytíř Carvilius Pollio, nikoli po délském vzoru, ale púnském; modely ani dobu Carviliovu neznáme, cf. rok 41+. Před Sullovou vládou prý existovala v Římě jen dvě stříbrná triclínia. 

 

Kolem t. r. se v Alexandreji narodil Didymos zvaný Chalkenteros/"s bronzovými střevy" nebo Bibliolathás/"zapomínač knih (svých)", syn obchodníka se slanečky/taríchopólos Didyma, grammatik aristarchovský, autor údajně 3500 knih a více. Bývá ztotožňován s Didymem Atéiem/Attiem a Areiem n. Areiem Didymem, viz v indexu s. v. Datum jeho smrti neznáme (srov. ale rok 30).

Žil též v Alexandreji další grammatik se jménem Didymos, známý jako "mladší", přednášející v Římě, autor spisů o přesvědčujících argumentech/Pithana, o orthografii a dalších jazykozpytných a sofistických knih. Jiný, Klaudios Didymos, grammatik z éry júlsko-klaudijské, psal o analogiích. Další grammatik Didymos, žil v Římě za Nerona, živil se jako obchodník a proslavil se jako hudebník a talentovaný zpěvák. 

T. r. se narodila Iulia, dcera triumvira C. Iulia Caesara s Cornelií, dcerou L. Cornelia Cinny: byla podle římských zvyků jediné legitimní Caesarovo dítě-dědic (srov. roky 45, 44, 34 a 30)

14. ledna se narodil M. Antonius, pozdější triumvir a děd císaře Claudia. Život ukončil v bezvýchodné situaci sám 1. srpna 30. Senátním usnesením byl 14. leden po Aktiu prohlášen v rámci zatracení jeho jména z paměti/damnátió memoriae za den neblahý/diés nefás. Byl synem Iulie, dcery C. Iulia Caesara Strabona, viz rok 87, a M. Antonia Cretika. Iulia se po smrti manželově provdala za P. Cornelia Lentula Suru, popraveného roku 63.

 

************************************************************

82.

Ol. 174, 3

230 SE

166 AE

Démétrios III.

a. u. c. 672

C. Marius iun. a Cn. Papirius Carbo III. (oba coss. padli)

interrex L. Valerius Flaccus, cos. 100; L. Cornelius Sulla Felix dict. I.

************************************************************

Na jaře se vypravil L. Licinius Murena přes řeku Halys do kmenového území Pontského království a s velkou kořistí se vrátil zpět. Zde ho sice v Galatii čekala zpráva z Říma od senátu zprostředkovaná Q. Calidiem, srov. o něm roku 102, aby ve válce nepokračoval, neboť král nic neporušil; nebral ji však vážně a podle všeho ani Calidius dodržování smlouvy s soukromém rozhovoru nevyžadoval.

Když se pokusil o nový loupeživý vpád, byl Mithridátem Eupatorem a jeho stratégem Gordiem, který mobilisoval Kappadoky, drtivě poražen na jakési řece (opět Halys?), v bitvě ztratil mnoho vojáků, údaj neznáme, a jen s obtížemi unikl do Frygie na římské území. Byla z toho velká sláva, mithridátovci opět zdvihli hlavy a z Kappadokie byly vypuzeny všechny Murenovy posádky. Král pak zapálil Diovi Stratiovi na jeho kultovní hoře, polohu neznáme, obrovskou děkovnou vatru, prý vyšší než ona hora. O plamenech se bájilo, že byly vidět z lodí na moři do vzdálenosti jednoho tisíce stadií, c. 190 kilometrů (?!). 

Sulla si nepřál novou válku s Mithridátem, s nímž měl smlouvu, a poslal za Murenou A. Gabinia s upozorněním, že Calidiovo poselství bylo myšleno vážně a že musí nastat smír Mithridáta s Ariobarzánem. Z rozhodnutí Sully dostal L. Licinius Murena titul imperátora (sic!), triumf v Římě a Gabinius vše dojednal: král Mithridátés VI. na smírčím setkání zasnoubil svou dceru s Monimou, tehdy čtyřletou Athénaidu Filostorgu (II.), stejnojmennému synovi krále Ariobarzána I. Filorhómaia (!), který tak nastoupil po krátké římské okupaci svou pátou vládu v Kappadokii (trvala do roku 77). 

Část Kappadokie ale podle všeho směl podržet Mithridátés Eupatór. Tak skončila druhá válka Římanů s Mithridátem (vedená od minulého roku, srov. k tomu rok 88 a 73). Na oslavu míru uspořádal Mithridátés hostinu s odměnami ve zlatě v opileckých disciplinách; A. Gabinius, srov. o něm roku 89, se hodokvasu kupodivu neúčastnil; snad že tušil, že dohoda nemůže mít dlouhého trvání.  

Murenovým stejnojmenným synem, který sloužil pod otcem na jeho anatolském dobrodružství, byl konsul roku 62, známým z procesu vedeného proti němu roku 63, v němž byl obžalován za korupci při právě skončených konsulských volbách. Byl osvobozen a mezi jeho prominentními advokáty byl úřadující konsul M. Tullius Cicero. Murena mladší přežil všechny občanské války a zemřel roku 22. Ciceronova advokátní kariera začala roku 81, to mu bylo 25, řečí na obhajobu P. Quinctia/Pro P. Quinctio, resp. je to první z jeho zachovaných. 

Jeho řečnickým protivníkem byl zkušený, o osm roků starší Q. Hortensius Hortalus, cos. 69 (zemřel roku 50). Dědický spor o dluh po zemřelém bratrovi s jeho společníkem v podnikání na statcích v Narbonské Gallii Cicero pro jezdce Quinctia vyhrál. Soud souvisel s rozvětveným plébéjským klanem Rosciů původu zřejmě umberského: sestra Q. Roscia byla manželkou Ciceronova zákazníka P. Quinctia.    

V občanské válce na jaře začalo seriálem vyhraných bitev finální tažení sullovů k moci. V bitvě u Clusia porazil mariovce P. Servilius Vatia Isauricus, který sloužil pod Sullou na Východě, na řece Aesis na severních hranicích Pícéna Q. Caecilius Metellus Pius C. Carrinu v bitvě která trvala celé dopoledne a když Carrinas prchl, přešli ostatní k sullovců. Metella pak dostal do kleští konsul Carbo, jakmile však dorazila zpráva o sacriportské bitvě, odtáhla konsulská armáda do Arimina; její pochod znesnadňovaly útoky Pompeiovy jízdy.

Po těchto událostech Pompeius porazil u Seny C. Marcia Censorina a město vyplenil. U Fidentie stál M. Licinius Lucullus alias M. Terentius Varro Lucullus, bratr slavnějšího L. Licinia, proti třikrát silnějšímu nepříteli, přesto zvítězil a údajně jeho muži pobili osmnáct tisíc mariovců, jimž velel Cn. Papirius Carbo. 

Ve stejný čas na sebe obě armády narazily v deštivém počasí u Signie. Když dal později budovat ležení, vyrazil Marius do útoku v domnění, že nepřítel je zmatený; ale přepočítal se. L. Cornelius Sulla u Sacriportu u Praeneste, někde při spojení zřejmě Latinské silnice a Labické/via Latina & Labicana mariovce porazil, když během bitvy přešlo k Sullovi několik Mariových oddílů. C. Marius ml. prchl po ztracené bitvě do Praeneste, bašty populárů. Na hradby ho vytáhli Praenestští v koši, neboť zavřeli před přívalem uprchlíků z bitvy brány. Sullovci pak pod hradbami města pobili množství mariovců, ze zajatců dal Sulla okamžitě povraždit všechny Samnity; obléhání vedl Q. Lucretius Ofella, viz o něm zde níže.  

Z obleženého Praeneste přikázal Marius městskému praetorovi L. Iuniovi Brutovi Damasippovi, aby ve Městě povraždil všechny optimáty, na což několik optimátů opravdu doplatilo: P. Antistius (Pompéiův tchán, viz roku 86, na to si vzala život jeho manželka), C. Papirius Carbo Arvina (žádná přízeň s konsulem, viz o něm roku 89), L. Domitius Ahenobarbus, cos. 94, kterého Damasippus zavraždil přímo v Hostiliově curii, a pontifex maximus Q. Mucius Scaevola, cos. 95; jejich těla naházeli mariovci do Tiberu.  

Sulla posílal na Řím oddíly, aby získávaly nové posice po městech a pokusily se uchytit v Římě, což se zdařilo: lidé otevírali brány ze strachu i hladu. Pak vyrazil na Řím sám a legie nechal stát na Martově poli a do Říma, odkud ozbrojení mariovci již prchli. Zabavil a prodal majetky vůdců populárů, správu Města svěřil přátelům a vrátil se do války směrem na Clusium. Porazil mariovce u Saturnie v době, kdy na druhé straně Apennin Metellus obsazoval kraj až po Ravennu, někdy po té se zradou sullovci zmocnili Neápole.

U Clusia se vojska Sullova a Carbonova rozešla po nerozhodném boji, když nastala noc. Poblíž pak na řece Glanis v jízdní bitvě porazili sullovci keltské jezdce poslané na pomoc konsulům praetory z Hispánií: padesát jich padlo, 270 přeběhlo, zbývající dal popravit konsul Carbo (celkový počet neznáme). 

U Spoletia Pompeius s Crassem zvítězili nad dalším konsulským vojskem a tři tisíce mužů Carbonových padlo (podle jedné verse se tak stalo ještě před bitvou u Sacriportu). Sullovci oblehli oddíly Carrinatovy a z posil, které na pomoc poslal konsul Carbo jich Sulla ze zálohy dva tisíce pobil. Rovněž výprava osmi legií pod velením Marciovým, které Carbo poslal na pomoc obleženým v Praeneste, nedopadla dobře. Přepadl je se svými muži Pompeius a rozprášil. Takže se Marcius vrátil ke Carbonovi jen s troskami velké armády.

Když se na pomoc Mariovi v Praeneste vypravilo sedmdesát tisíc Lúkánů pod M. Lamponiem a Samnitů pod C. Pontiem Telesinem, zablokoval jim cestu na sever Sulla, takže šanci na osvobození C. Maria neměli. Ve stejný čas konsul Cn. Papirius Carbo s C. Norbanem narazili na jednotky Metellovy u Faventie a třebaže bylo krátce před západem slunce, na bitevním poli mezi vinicemi utrpěli těžkou porážku: na deset tisíc mariovců padlo, šest tisíc zběhlo k sullovcům, ostatní se rozutekli. K Metellovi přešla legie odvedenců z Lúkánie, jejíž velitel Albinovanus se vrátil k Norbanovi sám. Celá Cisalpinská Gallie se pak postavila na Metellovu stranu. 

Na podzim v další bitvě u Clusia, kde ještě disponoval Carbo třicet tisíci muži, zvítězil Cn. Pompeius a v zde údajně zahynulo dvacet tisíc vojáků konsulské armády. Kdo z nich neutekl domů, prchal s Carrinatem, Marciem a Damasippem k Římu, který drželi sullovci a v zádech za prchajícími postupoval Pompeius. Konsul Papirius Carbo se podle všeho clusijské bitvy neúčastnil, neboť prohlédl, že je jeho věc ztracena a s přáteli odplul z Arimina směrem do Afriky, kde se chystal uchytit, což se mu nepodařilo a snažil se pak uniknout do Egypta, viz o jeho konci roku 81. 

Po těchto neúspěšných bojích zaskočila mariovce zrada jedné z vůčích postav hnutí P. Tullia Albinovana, který po dohodě se Sullou dokonce pozval na hostinu k Norbanovi mimo jiné C. Antipatra a bratra Flavia Fimbriy, (Norbanus nedorazil) a tam je povraždil. P. Albinovanus dosáhl u Sully milosti, mariovci ztratili Ariminum, poslední výspu moci, kde se vojáci přidali na Sullovu stranu a Norbanus utekl na Rhodos, kde si brzy na to vzal život uprostřed agory, když Sulla žádal jeho vydání (věděl, že by Rhodští Sullovi, po jehož boku válčili, neodmítli). 

V těžké bitvě před Collinskou branou byli 1. listopadu mariovci definitivně poraženi; bojováno bylo zvečera celou noc a na obou stranách zemřelo na padesát tisíc vojáků. Telesinus padl (podle jiné verse nalezen druhého dne těžce raněn a dobit), Lamponius unikl, konsulovrah C. Marcius Censorinus a jeden z vůdců populárů C. Carrinas byli druhého dne dopadeni a popraveni; jejich hlavy spolu s hlavou praetora Bruta Damasippa, který v bitvě padl, poslal Sulla k Praeneste, aby naraženy na kůl strašily obležené. 

Když Lucretius Ofella Praeneste později dobyl, C. Marius se pokusil uniknout podzemní chodbou a v zoufalé situaci si vzal život dobrovolným soubojem s přítelem, mladším bratrem Telesinovým, kterého ale lehce zraněn přemohl. Dal se tedy zabít svým otrokem; nebo, jak tvrdí jiná tradice, byl zavražděn L. Sergiem Catilinou či si sám vzal život bez předešlých průtahů. Před městem dal pak Sulla, který dorazil z Říma, pobít pět tisíc mužů, kteří odhodili zbraň a očekávali milost. Vyšší údaj mluví o dvanácti tisících, které zprvu soudil jednotlivě, pak v časové tísni dal zajatce rozdělit na Římany, které omilostnil, ale poslal na smrt všechny Samnity a domácí. 

Mariovu hlavu poslal Lucretius Sullovi do Říma. Lucretius Ofella povraždil veškeré obyvatelstvo Praeneste neřímského rodu. ● Když se později mladý Lucretius stavu jezdeckého a dosud bez vyššího úřadu domáhal konsulátu a dlouho s tím Sullu otravoval, dal ho diktátor na Foru prostě a jednoduše L. Bellienem zavraždit.  

Mariovci se pak bránili ještě na několika místech: v Norbě, kterou zradou dobyl M. Aemilius Lepidus, si většina obyvatel po houževnatém odporu vzala sama život, zapalovali svá obydlí, takže sullovcům nepřipadla žádná kořist. Teprve roku 81 n. 80 byla dobyta Nola a až roku 79 se vzdaly Volaterrae po revoltě měšťanů, během níž ukamenovali vůdce mariovců propraetora C. Papiria Carbona, bratra trojnásobného konsula. Mariovští vojáci směli za dojednaného příměří opustit Volaterry, ale kdesi v Etrúrii je zmasakrovala jízda vyslaná konsuly roku 79 P. Serviliem Vatiou a Ap. Claudiem Pulchrem. Tehdy též padla přístavní Populonia, poslední známá mariovská pevnost. 

Tři až čtyři tisíce mariovců a Samnitů, vyšší údaj uváděl osm tisíc, kteří vytrvale bojovali na straně populárů, bylo povražděno po pádu Říma na Martově poli po dvou dnech věznění ve Státní ville/villa publica, agros démosios, zatímco Sulla držel v chrámu Bellony projev k senátorům. Podle jiného zdroje byly tehdy povražděny čtyři legie. 

● Bitva je originální i z jiného hlediska, mediálního: s celého Města se seběhli zvědavci, aby masakr viděli na vlastní oči, jakýsi první "přímý přenos". Nebylo divu, že při pronásledování poražených bylo hodně civilistů skoleno nebo ušlapáno. 

Optimáté vedeni Sullou dobyli podruhé Řím, podruhé, co Město dobyli sami Římané, srov. s rokem 88. Ve Městě optimáti krvavě pronásledovali populáry a vypsali nové proskripce (srov. rok 87). Sulla na obílené desky, prócríptiónis tabulae, "vypsal/proskriboval" jména lidí, kteří propadli majetkem a hrdlem, a dal je veřejně vystavit jako úřední vyhlášky. Nejprve, ještě před pádem Praeneste, vypsal asi čtyřicet senátorů (jiné zdroje napočetly jmen osmdesát) a 1600 jezdců, určil odměny udavačům a vrahům, tresty za přechovávání populárů, o majetky přišli i synové proskribovaných. 

V následujících dnech přidával další a další jména, celkem prý na devadesát senátorů, patnáct konsulů a 2600 jezdců (vyšší starověký odhad mluví o 4700 "parlamentních" obětech); proskripční seznamy byly uzavřeny až k 1. červnu 81. Rozšířil seznamy/tabulae publicae na Italiky, dokonce na celá města, základny mariovců. Lidé masově přicházely o majetky, každý, kdo byl ve styku s mariovci, o život, města o opevnění a byla zavalena těžkými daněmi. Partajníci a oblíbenci Sullovi se dostávali k obrovským majetkům. 

Sullova msta byla strašlivá. Se svým sokem C. Mariem st. soutěžil i v nenávisti: dal rozmetat jeho pomník s tělem při Aniu. Tradovalo se pak, že nikdo z Corneliů se před Sullou nedával zpopelňovat, ale pohřeb do země odmítl jako první diktátor v obavě, že by jeho ostatky skončily jako Mariovy (podle jiné verse byl také Marius spálen). Také Sullu čekal původně takový pohřeb, ale jeden z vůdčích postav jeho režimu L. Marcius Philippus, cos. 91, varoval v senátu před osudem Mariova hrobu, takže následoval na Martově poli pohřeb Sullova těla žehem. 
M. Maria Gratidiana, který způsobil smrt konsulára Lutatia Catula roku 87, dal na jeho hrobě umučit Gratidianovým švagrem L. Sergiem Catilinou, manželem Gratidianovy sestry Gratiany (o jejím osudu nevíme, viz jeho nový sňatek, rok 73); Catilina byl vedle toho příbuzný s M. Tulliem Ciceronem. Catilina prý dal Mariovi vypíchnout oči, vyříznout jazyk, useknout ruce a tělo „rozdrásat“, což byl postup určený pro usmrcování nejtěžších neurozených usvědčených kriminálníků.
V prosinci se dal Sulla zvolit diktátorem „pro sepsání zákonů a uspořádání státu/dictator legibus scribundis et rei publicae constituendae". Interrex L. Flavius navrhl senátní usnesení, aby "vše, co Sulla předtím provedl, bylo uzákoněno/ut omnia, quaecumque ille fecisset, essent rata". Tribunové lidu přišli o právo podávat zákonné návrhy, viz rok následující, a senát Sullovi odhlasoval první jezdeckou sochu zlacenou na Foru údajně s dedikací Cornelio Sullae imperatori felici/Šťastnému vojevůdci Corneliu Sullovi (podle řeckého pramene Appiánova: Kornéliú Sylla hégemonos eutychús).
Řím měl po 120 letech opět diktátora; posledním byl roku 202 C. Servilius Geminus (a úplně posledním byl pak C. Iulius Caesar). Sulla se ukazoval s 24 liktory, dvakrát tolik, než bývalo obvyklé, neboť vedle něj bývali voleni konsulové s tradičním insigniemi. 

Samnium a Lúkánie byly v návaznosti na spojeneckou válku natolik Římany zpustošeny, že se již nikdy nevzpamatovaly; celé oblasti zůstávaly lidoprázdné, města poklesla z velké části na úroveň vesnic. Následujícího roku po dobytí Aesernie Sulla rozdělil samnitskou půdu a půdu dalších potrestaných obcí po celé Itálii mezi vojáky 27 legií; je-li Liviův údaj pravdivý, jednalo by se o nejméně 135 tisíc mužů (legie à pět tisíc vojáků) až 162 tisíc (to pro případ po šesti tisících; nižší údaj Appiánův hovoří o vojácích 23 legií)!

Kolik z nich si našlo ženy, založilo rodiny a živilo je prací na statku, známo není, ale u mužů zvyklých získávat obživu mečem je pravděpodobné, že spíše než venkovskou idylu hledali pro své pozemky kupce. Část veteránů usadil do Faesul, Arretia (obě v Etrúrii), do Kampánie do Capue, Urbana a Suessuly a Korsiku do Alerie

Senát a diktátor Sulla poslal vycházející hvězdu konservativců Cn. Pompeia s vojskem na Sicílii a do Afriky, kde měl zlikvidovat protivníky z řad populárů, kteří se zde po porážce v Itálii shromažďovali, viz rok následující. Sulla odmítl pustit mladého Pompeia do úřadu tribuna lidu, ale triumf nad Afrikou mu následujícího roku povolil: Pompeius byl tehdy jezdec a triumfoval jako 24letý, což byl rekordně nízký věk republikánských dějin Říma (jeho další rekord viz rok 70). Z jezdců vybral tři sta oddaných a doplnil jimi senát. 

Tím vlastně skončila první občanská válka Římanů, která trvala jen krátce (srov. předešlý rok; rozumí se bojové akce v poli). Během ní podle odhadů již ze starověku zemřelo v Itálii na sto tisíc lidí a jen v bitvě před branami Říma na obou stranách padlo padesát tisíc mužů ve zbrani, viz zde výše. Appiános tvrdil, že se počty padlých v bitvách pohybovaly od deseti tisíc po padesát tisíc mužů.

● Sulla se svými přáteli vyznamenávali občanstvím i Hellény, ačkoli nevíme, za co: tak se stali Římany Q. Lutatius Diodorus z Lilybaia, A. Clodius Apollonius z Drepana (později je okradl o cennosti praetor C. Verres), Aristón z Massalie a Alexa z Hérákleie, v Africe následujícího roku udělil občanství za účastenství na svém tažení jistému Hasdrubalovi z Gád, mámertínským sourozencům Oviovým a Fabiům ze Sagunta. Údajně dal svobodu deseti tisícům mladým otrokům zavražděných protivníků, dal jim jméno Corneliů a zapsal mezi římské občany. Zachován kolektivní dedikační nápis těchto lidí z Říma: L(ucio) Cornelio L(uci) f(ilio) / Sullae Feleici / dictatori / leiberteini.   

L. Cornelius Sulla Felix se stal prvním neomezeným vládcem prakticky celé oikúmeny v historii Evropy a zůstal jím až do své smrti roku 78 (ačkoli se úřadu vzdal o rok dříve). • Sulla dával volit konsuly, také sebe, viz rok následující, ale stále zůstával diktátorem, nikoli však nadoživotí. Volbu konsulů neřídili konsulové odstupující, ale opět interrex, volený na pět dnů, jako kdysi za dávna (L. Valerius Flaccus, cos. roku 100 a censor roku 97 se stal jeho magistrem equitum/velitelem jízdy). Sulla dal svobodu deseti tisícům otroků zavražděných mariovců, kteří po něm nesli jméno Corneliů; pravděpodobně šlo o otroky aktivní při likvidaci svých pánů.

V letech 82 až 79 vznikla provincia Gallia Cisalpina, k níž byla administrativně připojena římská Illyria (pokud tato nepatřila k provincii Macedonia, srov. rok 167). Jak do jejího vzniku byl zapojen procos. C. Valerius Flaccus, nevíme; viz o něm roku 93 a 81. 

Narodili se: 

• M. Caelius Rufus, caesarovký politik a řečník, zprvu podporovatel Cicerona ve sporech s P. Clodiem, viz k tomu rok 56, tribun lidu roku 52, praetor roku 48, zemřel či popraven téhož roku (viz tam),

• C. Licinius Macer Calvus, syn annalisty L. Licinia Macera, viz o něm roku 66, básník-neóterik a řečník, sok Ciceronův před soudem, viz rok 56. Byl malého vzrůstu, že ho jeho přítel Catullus označil za "salaputium disertum/výřečného skrčka". Zemřel někdy po roce 54 za občanské války. Choroby zaháněl olověnými destičkami, které si věšel na prsa a tak i řečnil. Po mnoha desetiletích ho napodobil při zpěvu princeps Nero;

• v Ataku v Narbonské Gallii básník P. Terentius Varro Atacinus (zemřel kolem roku 35).