Svět evropských pozoruhodností

 

•

 

Bimbes z Porýní

 

Netvrdím, že jsem dobrým spolkovým kancléřem; chci se jím ale stát v historii, řekl Helmut Kohl v lednu 1989, v roce, kdy padla berlínská zeď. A tak se z něho stal kancléř-sjednotitel.

 

Na podzim 1989 končila v Evropě studená válka. Němci hledali cestu do jednoho státu a ruským bolševikům se hroutilo imperium. Jeden z velkých proevropských politiků, křesťanský sociál a dlouholetý předseda vlády Lucemburska skřípnutého mezi Německo a Francii Jean-Claude Juncker (od roku 2014 předseda Evropské komise), éru druhé poloviny dvacátého století shrnul roku 2009 do slov: „Nebyl to Stalin, kdo vyhrál poválečné dějiny, ale Churchill a Kohl.“ 

Zřejmě také podlehl představám, že dějiny skončily rozkladem Sovětského svazu a utlumením moci bolševismu...

Čtvrt století vedl Helmut Kohl křesťanské demokraty (CDU), šestnáct roků byl kancléřem, stal se čestným občanem Evropy (1998), kteroužto poctu sdílí pouze s Francouzem Jeanem Monetem (1976). Chtěl vládnout déle než kníže Bismarck, chtěl být kancléřem nového tisíciletí. Asi toho chtěl příliš. 

Druhého sjednotitele Německa a spolutvůrce euroměny spolkla sama doba. Skončil roku 1998 volební prohrou s Gerhardem Schröderem, kdy poprvé dostala CDU pod čtyřicet procent hlasů (35). Měřeno celkově průzkumy byl Kohl nejméně oblíbeným kancléřem CDU z předcházejících Konrada Adeneuera, Ludwiga Erharda a Kurta Georga Kiesingera. Když se k tomu roku 1999 provalila aféra s černými partajními financemi, v níž Helmut Kohl hrál prim, odešel velikán poválečného Německa z politiky s ostudou.

Víno, koláče, politika a nevděk

Kohl uměl nalézt lidi pro politiku, rád se ve společnost bavil, ale neuměl si udržet jejich náklonnost. Kdo se mu postavil, dostal cejch „zrádce“. Stejně jako Konrad Adenauer, první z poválečných kancléřů, i Kohl nesnášel své případné nástupce. A ta, kterou protežoval („Kohlovo děvče“), ho za finančního skandálu (1999-2000) vyzvala, aby složil i funkci čestného předsedy CDU. 

    Angela Merkelová „vyrobila“ svou výzvou v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung před vánocemi 1999, aby se strana zbavila Kohlových praktik, z Kohla musejní exponát a sama se stala jeho nástupkyní; bez jeho skandálu by se svou „dederonskou“ minulostí na Západě šanci neměla. Přirovnala tehdy CDU lstivě k dětem, které se musejí v pubertě osvobodit od rodičovského domu. 

    Roku 2010 odmítla vrátit Kohlovi funkci čestného předsedy CDU, neboť partajní patriarcha by opět nestrpěl, aby někdo přehlížel jeho rady.

    Merkelová podědila po Kohlovi, který ji vytáhl z východoněmecké popřevratové politiky do spolkové vlády a všude cpal dopředu, umění vůdčího stylu: problémy „vysedět“, odklákat, nekonat radikální kroky, které nejsou v souladu s průzkumy veřejného mínění, zkrátka vládnout co nejdéle. Sám si hodně přál, aby zůstal kancléřem nového století. 

    Jak se Kohl dostal k Merkelové? Před slučovacím sjezdem obou CDU v Hamburku 1. října 1990 ho požádala jako delegátka DA a zastupující mluvčí Lothara de Maizièra (bylo jí 36) o rozhovor a během půl hodiny ho natolik zaujala, že s ní začal počítat. V lednu 1991 se Kohlovo děvče stalo ministryní pro ženy a mládež, roku 1994 pro životní prostředí.

Roku 1994 byl Kohl už za zenithem, Merkelové zevšedněl a nově se orientovala na Wolfganga Schäubleho, předsedajícího křesťanským demokratům od roku 1998 po Kohlově resignaci. "Překvapivě" si ji 7. listopadu téhož roku na sjezdu vybral za generální tajemnici.

Merkelové roku 2010 při gratulacích k osmdesátinám Kohl ještě doporučoval, že by měla stát na dlouhodobých posicích CDU, například na udržení povinné základní vojenské služby. Tak ji Merkelové vláda o několik měsíců později na neurčito vysadila...

Ta Margaret

Helmut Kohl pocházel z konservativní katolické úřednické rodiny, zjevně nikoli však asketické. V době, kdy byl předsedou zemské vlády Porýní-Falce v Mohuči (1969-1976), se proslavil pitkami ve vinárně při premiérském úřadu. Bavil společnost vtípky a pamětníci zaznamenali, že jednou donutil svého ministra školství Bernharda Vogela, přítele ze studií, nástupce v Mohuči (1976-1988) a později premiéra v Durynsku (1992-2003), aby na stole napodoboval tančící opici (tanečníkův bratr Hans-Jochem Vogel dělal podobně velkou kariéru v SPD, jejíž byl v letech 1987- 1991 předsedou). 

Nebral příliš ohled na to, zda jeho humor druhým „sedí“. Když v někom našel zalíbení, nebo si myslel, že ten člověk by mohl něco v politice (a pro něho) dokázat, pozval ho na víno, kde z něho při dýmce a oblíbené značce dánského viržinského tabáku Richmond Medium Navy Cut tahal rozumy. Žil partajním životem mnohem intensivněji než jaho kancléřští předchůdci Adenauer, Erhard a Kiesinger. Patřil kromě toho k politikům, kteří novinářům dokázali odmítnout rutinní zvídavost: "Špatně položená otázka...". 

    Nehrál si s intelektuálními thematy, nebyl velkým řečníkem, ale dokázal Němcům říci, co se jim líbilo; to měl společné se svým pokořitelem Gerhardem Schröderem. Mnohdy věděl o partajním dění více, než jeho tajemníci. Kohlova personalistika byla nepochybně velmi poživačným momentem jeho vládnutí. Miloval politiku podle vlastních not: Němci takovým typům říkají Machtmenschen, tedy něco jako despotové. Přitom roku 1973, to patřil mezi kandidáty na partajní předsednictví, sdělil magazínu Der Spiegel, že "se CDU musí pokusit co nejrychleji dostat z ryze osobních pohledů na politiku".

    Za jednu z příčin špatných vztahů Helmuta Kohla s britskou premiérkou Margaret Thatcherovou (dnes 85) lze pokládat nejen přirozený protiněmecký postoj Železné lady vyplývající ze zkušeností ze světové války, ale také z jejího osobního zážitku s kancléřem („Z Margaret Thatcherové mne vždy rozbolela hlava“).

K prvnímu delšímu vzájemnému rozhovoru došlo roku 1984, když se za ním vypravila na Wolfgangovo jezero v Solnohradech, kde byl na dovolené, aby získala jeho souhlas s úlevami pro britské příspěvky do společné evropské pokladny. Hodinu mluvili o politice, pak se Kohl omluvil, že má ještě důležitou schůzku. 

    Jak uvádějí protokoly londýnského ministerstva zahraničí, které byly zpřístupněny roku 2005, kancléře krátce na to Thatcherová viděla sedět spokojeného před kavárnou v St. Gilgenu nad velkým koláčem...

Umění správného mlčení

Pro některé Němce velký politik, pro jiné tvůrce partajněmafiánského systému. Z muže, který měl bez sedmi centimetrů dva metry a mohutnou tělesnou konstituci („obr z Mohuče“), návyky udělaly ke stáru obtloustlého cukrovkáře. Vínem a jídlem vyrovnával stres z neúspěchu. Když roku 1971 výrazně prohrál s Rainerem Barzelem v partaji hlasování o tom, kdo povede CDU do voleb, dvě hodiny po debaklu seděl s přáteli v restauraci a dobře se bavil. 

    Třebaže si při jednáních o sjednocení Německa dokázal v roce 1990 naklonit vůdce bolševiků Michaila Gorbačova, doma soustavně pracoval s antikomunistickými hesly. Říkával, že „socan zůstane socanem, i kdyby chodil spát s cylindrem“. To mu jako spolutvůrci berlínského programu CDU předhazovali ve straně levicovost (a později pravicovost).

Roku 1976 nastoupil poprvé jako vůdce oposice do spolkových voleb proti sociálnímu demokratu Helmutu Schmidtovi s heslem, které později kopírovaly pravicové strany nového evropského východu: „Svobodu místo socialismu“. Hlásal, že "svoboda musí každému umožnot, aby se rozvíjel, ale také ho zavazuje chovat se solidárně". Bylo to formulační chytračení na thema sociálně demokratické zásady "pomoci lidem, aby si dokázali pomoci sami a jiným".

    Když přišel roku 1982 k moci, sliboval přeměnu „socialistického džunglové státu v občanskou společnost“. Mluvil o „hrdosti na kulturní úspěchy našeho národa“ a o „smyslu pro povinnost“. Pokládal se za spasitele morálního klimatu levicí rozvrácené spolkové republiky. Oponenti ho rádi degradovali na „robustního politika“ bez velkých ideálů, za to s uměním problémy „vysedět“, čehož „Músu” dokázal předat Merkelové. 

Generaci roku 1968 revoltujících studentů, rodících se zelených a feministek házel do jednoho pytle. Například s levicově liberálním magazínem Der Spiegel se před volbami roku 1976 rozkmotřil natolik, že mu už nikdy nedal interview: „Přepis rozhovoru (v číslu 35/1976) byl v pořádku, ale kolem dokola napsali nějaký znevažující příběh“. Ono už samy „angažované” otázky na Kohlovo zkušenosti z politiky, jeho vztah k socialismu a mládeži stály za to…

    Totéž se týkalo Sternu, ale kupodivu roku 2003 dal rozhovor berlínskému levicovému listu „taz“, třebaže ho nikdy nečetl. Velmi zadobře však Kohl je s nejčtenějším deníkem Bild, tradičně nakloněným CDU. Jeho šéfredaktor Kai Diekmann byl dokonce s neúspěšným mediální podnikatelem Leo Kirchem Kohlovým svědkem na druhé svatbě roku 2008. 

Jednou byl Kohl dotázán, zda si na hamburská vydavatelství zasedl (Spiegel a Stern vycházejí v hansovním městě), zda by nemohl rozlišovat. Jeho odpověď o „hamburské mediální mafii“ byla přímočará: „Ovšem, přirozeně. Spiegel je svinský titul (Schweineblatt) a Stern zločinecký (Verbrecherblatt). To je přeci rozlišování.“ Když se oba magazíny zabývaly příčinami smrti manželky Hannelore roku 2001, byl jejich osud zpečetěn. 

Co je dneska vlevo?

Konservativismus vykládal natolik pragmaticky, že vůdce sesterské bavorské CSU Franz Josef Strauß (zemřel roku 1988) ho div nepokládal za socialistu – a sám sebe za mnohem větší politickou hvězdu. Kohl rozlišoval mezi socialismem a sociální demokracií, což u Strauße nemohlo projít. Kohl byl ochoten jednat s liberálními svobodnými demokraty (FDP), což CSU tehdy zcela odmítala. 

    Kromě toho byl Kohl ochoten připustit jisté sblížení s komunistickými východoevropskými zeměmi, jak ji praktikovala brandtovská a schmidtovská SPD. Prosazoval thesi, že CDU je všelidová strana středu řízená funkcionářským aparátem po vzoru sociálních demokratů (za Konrada Adenauera byla víceméně stavovskou, elitářskou konservativní a volební partají a měla roku 1965 tři sta tisíc členů; za Kohla se proměnila v masovou instituci s více než dvojnásobným počtem členů, aby opět klesl na dnešních asi půl milionu). 

    Rýnský katolík nehorázně sahal do volebních programů SPD a vybíral odtamtud sociálně atraktivní cíle pro silné střední vrstvy a vlastní partajní programy (první až roku 1969): „CDU/CSU jsou celým svým původem stranami středu. Co je dneska vlevo? Stojí vysoce kvalifikovaný odborník vlevo? Nechceme předhánět nikoho ani vlevo ani vpravo,“ pravil roku 1973. 

    K tomu připojil úzké propojení politiky s podnikateli a vytvořil systém, v němž jména dárců a výši darů znal jenom on. V evropské politice nic neobvyklého, pro Němce svého času silný tabák. Peníze také zůstaly argumentem zahraniční politiky: Němci jimi řeší všechny své europroblémy a diví se, když je o ně ostatní s vynalézavě oškubávají.

V pravou chvíli

Kohlem se začalo smazávání ideologických rozdílů mezi křesťanskými a sociálními demokraty, až vznikl partajní koktejl, který působí v merkelovském Německu tak tísnivě (a nejen tam).

Roku 1989, kdy padla berlínský zeď, byl v průzkumech ve srovnáních s předchůdci nejméně oblíbeným kancléřem a s velmi slabou nadějí na úspěch ve volbách. Důsledky perestrojky mu však zachránily kariéru a katapultovaly ho mezi nejznámější jména německých a evropských novodobých dějin. 

    Sovětský chaota Michail Gorbačov se svou sebevražednou perestrojkou a glasností. Obliba CDU padala, Němci chtěli změnu. Kohl jim ji naservíroval nikoli změnu systému, ale v podobě spojení německých států. Jako kancléř-sjednotitel vydržel do roku 1998, kdy prohrál volby s Dolnosasem Gerhardem Schröderem. 

    Ve svých 29 letech byl nejmladším poslancem všech zemských sněmů, ve 33 nejmladším z šéfů poslaneckých frakcí a v 36 nejmladším z premiérů. Svět kolem sebe dovedně uzpůsoboval a v čele CDU spřádal podivná spojení se světem podnikání, jejichž jména a údaje o financích znal jen on – CDU byla dlouho na jeho kontakty odkázána. Když se roku 2000 aféra se sponsorskými dary vyšetřovala, odmítl Kohl jména dárců sdělit – a neudělal to dodnes.

Skandál dostal označení bimbes, „peníze“ v proletářském žargonu, jehož používala mimo jiné přešetrná Kohlova matka Cäcilie, která chodívala na trh až odpoledne, kdy se sedláci zbavovali zboží mnohem levněji než ráno. Kohlovy bimbes tekly ve stovkách miliard marek do NDR, komunistické části Německa, ruským generálům za jejich odchod po roce 1990 z Evropy, ale také Američanům, aby němečtí vojáci nemuseli do války za Kuvajt proti Saddámu Husajnovi (1991). 

„Východní“ Němce podmázl výhledem na směnu jejich slabé marky s tvrdou spolkovou jedna ku jedné a „svým“ Němcům sliboval, že zánik NDR a spojení je moc stát nebude (což byla dosti průhledná lest). 

Podle obecně ne zcela přijaté verse zaplatil jako protihodnotu k francouzskému souhlasu se sjednocením Německa podmínku presidenta Françoise Mitterranda (zemřel roku 1996) pro Němce cenu nejvyšší: že obětuje marku za celoevropskou měnu (2002); viz zde níže. Kromě toho Mitterranda při návštěvě východu Berlína krátce po pádu zdi přijali v té době nevýznamní představitelé a dospěl tak k závěru, že DDR není pomoci…

Britská premiérka Margaret Thatcherová nebyla tak úplatná, tu ale přemluvil americký president George Bush starší, vedle španělského socialisty Felipeho Gonzaleze asi jediný přesvědčený politik pro spojení německých států.

    Andreotti, jinak spíše germanofil, o Německu tehdy řekl: „Milujeme Německo tolik, že bychom ho raději měli dvě.“ (srov. zde níže)

    Když roku 1947 spoluzakládal v rodném Ludwigshafenu organisaci Mladých unionistů (JU), nebylo mu osmnáct, jak požadoval návrh stanov. Prosadil, aby bylo možné vstupovat od šestnácti. Byl Adenauerovým obdivovatelem a na kole objížděl jeho vystoupení v Porýní. 

K Beatles vztah nemám

Starý pán, první kancléř moderního Německa, ho později presentoval jako svého oblíbence a lidé o mladém Kohlovi říkali, že je „konservativec Adenauerovy školy“. Když Konrad Adenauer roku 1967 zemřel, jezdíval pozdější kancléř-sjednotitel pravidelně klást na jeho hrob v Rhönderfu květiny.

Kohl uměl hrát na lokálpatriotismus. Roku 1969 využil dokonce beatu, když Bavorský rozhlas (BR) ohlásil jeho živý vstup s tím, že uvede přímo ze své kanceláře Beatles. Kohl se ale ve vysílání rozhodl pro „domácí“ kapelu zpěvačky Joy Flemingové Joy and The Hit Kids z Mannheimu, který leží na Rýnu proti jeho rodnému Ludwigshafenu, s poznámkou: „K Beatles vztah nemám.“ 

Televisním reportérům roku 1966 pětkrát zopakoval skok z třímetrového prkna do basenu v Bad Dürkheimu, aby ukázal, jak je lidový. O dva roky později ho v Praze okopíroval jistý Alexandr Dubček…

„Všechna hlavní rozhodnutí bych dnes udělal stejně,“ tvrdí Kohl. „Vždy mne podceňovali, ale nikdy jsem se nesklonil, zůstal jsem svým přesvědčením věren a mohl jsem cestu naši země hodně let na rozhodujících místech spolu utvářet,“ říká o sobě muž, který žil stoprocentně svou politikou a partají. 

Kohlovi zůstala sláva ve světě asi větší než doma; i toho sbližuje s Gorbačovem. Tři američtí president dávali na jevo, že si Kohla váží, Reagan, Bush starší a Clinton. S Merkelovou je také jediný z německých státníků, kteří obdrželi od Američanů nejvyšší vyznamenání pro cizince, medaili svobody. 

Ruský velvyslanec Vladimír Grinin 27. září 2012 oslavence vychválil na velkovečeru CDU v Německém historickém museu v Berlíně k třicátému výročí volby Kohla kancléřem za „mohutné účinkování při rusko-německém sblížování“; podle diplomata k německému sjednocení došlo jenom z toho důvodu, že „jsme my Rusové Němcům důvěřovali“. 

Šťastný ve druhém životě

Domů k rodině se vracel jakoby na návštěvu. V knize vzpomínek Leben oder gelebt werden (2011) to za hlavní problém odcizení s otcem uvádí Kohlův starší syn Walter (47). Investiční bankovní manažer podnikající dnes v automobilovém průmyslu nevzpomíná na dětství v hezkém. 

    Walter Kohl vypráví o životě s ochrankou za vysokými ploty a o tom, jak je s bratrem ve škole spolužáci bili a že dokonce jistý levicově zaměřený učitel je šikanoval. 

    Matka Hannelore, protestanka vedle katolíka Kohla, se zcela podřídila manželově kariéře a životnímu stylu špičkového politika. Navenek nedala nic znát, ale mumraj lidí, věčných telefonátů a návštěv nesnášela. A asi ještě více než vůči politikům měla tlumočnice z francouzštiny a angličtiny odpor k novinářům. 

Roku 1993 se stala pravděpodobně obětí reakce organismu na dávku antibiotik, když dostala alergii na denní světlo, později na jakékoli včetně televisní obrazovky. Časté jsou spekulace o tom, že to mohla být reakce psychosomatická na dění kolem manžela, aby se nemusela dívat na Kohlův vztah s mladší ženou.

V květnu 2001 se v Istanbulu oženil mladší z bratrů Peter (35) s tureckou finanční manažerkou Elif Sözenovou (31) z podnikatelské rodiny a otec Kohl, který patřil mezi evropské politiky neochotné Turky připustit do Unie a už v osmdesátých letech se Straußem chystal odsun nejméně poloviny Turků z Německa, na svatbě nechyběl. 

Hannelore na Bospor už necestovala a v červenci 2001 si vzala život předávkováním prášky na spaní. Žili spolu 41 roků. Dopisy na rozloučenou s přáteli, dětmi a manželem neobsahovaly žádné výčitky, ale poděkování za společný život.

    Peter Kohl žije s Elif Sözenovou v londýnské Chelsea. Byl spoluautorem matčiny biografie. Oddáni byli podle muslimského i křesťanského ritu (před 11. září 2001). Poznali se na studiích v Americe. Elif byla emisní manažer u JP Morgan, po boku Jeffreyho Sachse mimo jiné radila v Moskvě, jak privatisovat sovětský průmysl. 

    Dnes řídí investiční činnost hedgeového fondu Eagle Advisors se sídlem v Ženevě. Peter Kohl je podílníkem poradenské investiční společnosti K and R Partners Ltd. se sídlem na Jersey a radí firmám lidí blízkým mimo jiné otci, mimo jiné s Kirchem a Berlusconim. 

Po boku Kohla sužovaného chorobami se začala objevovat o více než třicet let mladší Maike Richterová, která pracovala na bonnském kancléřství a po krátké novinářské episodě na ministerstvu hospodářství. V prosinci 2004 pár na Srí Lance na ajurvédské kúře za hrůzného tsunami zachránil vládní vrtulník. „Získal jsem zpět životní radost a čas daný bohem prožívám s vyslovenou radostí,” řekl rok na to o vztahu k Richterové kancléř-sjednotitel.

    Po operaci kolena a pádu, kdy se zranil na hlavě, Kohl dlouho rehabilitoval. V květnu 2008 se na klinice v Heidelbergu Helmut (78) s Maike (44) vzali: „Je to jedna z nejšťastnějších hodin mého života.” Synové se s otcem rozešli. Oznámení o svatbě dostali telegraficky: „Vzali jsme se. Jsme šťastní. Maike Kohl-Richter a Helmut Kohl.“

 

exkurs 1: Helmut Kohl 

 

Pochází z úřednické katolické rodiny. Jeho starší sestra Hildegard Getreyová zemřela roku 2003, starší bratr Walter padl roku 1944 na frontě. Sám byl jako kluk roku 1945 odveden, ale do bojů nezasáhl.

 

1930, 3. dubna narozen v Ludwigshafenu na Rýnu

1945 dvanáctiletou Hanneloru Rennerovou, dceru oddaného nacisty a budoucí Kohlovu choť, znásilnilo několik sovětských vojáků; Kohl složil vojenskou přísahu v dubnu před koncem války, bylo mu patnáct

1953 členem CDU v Porýní-Falci

1956 ukončil studia práv, historie a politologie, asistent ředitele slévárny, syndik chemického svazu v Ludwigshafenu

1960 svatba s Hannelore Rennerovou (vzala si život roku 2001, autopsie se nekonala); měli syny Waltera a Petera

1963 zvolen do zemského sněmu Porýní-Falce

1966-1973 předsedou zemské organisace CDU

1969-1976 předsedou zemské vlády v Mohuči

1973 Kohl předsedou celoněmecké CDU, nástupce Rainera Barzela; nebyl poslancem spolkového sněmu (to až od roku 1976)

1976 ačkoli jen těsně nedosáhl na absolutní většinu hlasů, proti rudo-žluté koalici neuspěl

1980 v čele volební koalice CDU/CSU prohrál FJS s rudo-žlutou vládou a oproti Kohlově prohře roku 1976 ztratil čtyři procenta hlasů

1982 spolkovým kancléřem

1984 ve Verdunu za ruku s Mitterrandem nad hroby padlých, gesto usmíření s Francouzi

1987 Erich Honecker ve spolkovém Německu

1989, 3. listopadu „pád berlínské zdi“, Kohlův desetibodový plán se sjednocením nepočítal

1990, 3. října zánik NDR, sjednocení ve spolkové republice

1997 Kohl spatřen během pracovní návštěvy Prahy na Václaváku, kde si v tehdejší masně nad prodejnou Academie koupil šunku 

1998 neuspěl ve volbách, resignace z vedení CDU, čestným předsedou; čestný občan Evropy. Nástupcem v předsednictví byl Wolfgang Schäuble, který si za generální tajemnici vybral Merkelovou

2000 po finančním skandálu odstoupil z čestné funkce, roku 2002 skončil jako poslanec bundestagu; předsedkyní CDU Merkelová

2001 mladší syn Peter se v Istanbulu oženil s tureckou bankovní manažerkou

2008 Kohl se oženil s ekonomkou Maike Richterovou (46), představil ji veřejnosti roku 2005

2009 Kohl opustil nadaci Hannelory Kohlové (fungovala od roku 1983), kde byl čestným předsedou, neboť v kuratoriu podle něj seděli lidé, kteří s manželkou neměli nic společného. Na jeho místo přišli synové Walter a Peter 

2010, červen věnoval Heidelberské universitě sedm set tisíc eur z milionové ceny Rolanda Bergera „za lidskost“ na renovaci budov; operován se žlučníkem a s přáteli si dělal naděje na Nobelovu Cenu Míru

2011 syn Walter, který studoval ve Státech, popsal život po boku svého otce; bohoslužby u příležitosti desátého výročí Hannelořiny smrti ve Špýru se Kohl odmítl účastnit

2012 politické usmíření s kancléřkou Angelou Merkelovou u příležitosti třicátého výročí prvního Kohlova kancléřského úřadu

 

exkurs 2: Kohl a odpor ke sjednocení Německa

 

Než ji rozpoznal, co je zač, na prvním setkání s ní jako novopečený kancléř roku 1982 britskou premiérku ujišťoval, že v nastávajících čtyřech letech bude muset v Německu o polovinu redukovat počty Turků, neboť je není možné integrovat: „Zatím o tom nemohu mluvit otevřeně,” praví se v britských vládních dokumentech publikovaných roku 2005. 

Pak se už k důvěrnostem neuchyloval: rádi se neměli. Hlavním problémem poválečného Německa je snaha Němců mluvit o budoucnosti, kdežto svět by rád zůstal u jejich minulosti. Není divu, že „z Margaret Thatcherové mne vždy rozbolela hlava, hlavně během sjednocování Německa roku 1989 hrála nepřátelskou, nebezpečnou hru,“ napsal ve druhém dílu svých pamětí pro roky 1982-1989 Helmut Kohl.

Při prosazování výhod v příspěvkování Evropského společenství a naopak zisku z Bruselu argumentovala dokonce roku 1984 Kohlovi tím, že Němci musejí Brity podporovat, neboť v Německu jsou britské jednotky.

Insulárním komplexem posedlá Thatcherová ze všeho vinila Evropany. Prý od vztekliny mezi britskými liškami po epidemii mezi ostrovními králíky. 

Po pádu zdi Kohl v Paříži připomněl usnesení NATO z roku 1970, že by Německo mělo být sjednoceno a „ani Margaret Thatcherová nemůže zabránit Němcům v jejich osudu“. Thatcherová na to: „To si myslíte vy,“ a Mitterrand tehdy stál ještě při ní. 

    Francouz hrál dlouho dvojí hru. Kohlovi říkal ano, tajně ale byl proti sjednocení. Mitterrand v lednu 1990 v Elysejském paláci utrousil, že Němci teď mohou získat více území než za Hitlera, jak uvádějí britské protokoly zveřejněné roku 2005. Mitterrand chtěl za jednotu strašně vysokou cenu: měnovou unii, příživnictví se na německé ekonomice. Tlaku Kohl podlehl v prosinci 1989, aby spojení Německa nerozdělilo spojenectví s Francií: vznikla měnová jednota bez fiskálního a politického sjednocení, chyba později mnohokrát proklínaná.

22. září 1984 se přitom na několika místech ve Verdunu na vojenských hřbitovech padlých ve válce usmiřovali; Mittarrand byl též prvním francouzským presidentem, který navštívil německý vojenský hřbitov. Podle korespondenta ARD Ulricha Wickerta, který u toho byl, mu Mitterrand vyjevil, že osamělost místa způsobila, že podal Kohlovi ruku a ten ji uchopil. Kohl versi potvrdil. Stalo se na hřbitově v Douamontu, kde jsou společně pochovány neidentifikovatelné ostatky 130 tisíc německých a francouzských vojáků ze sedm set tisíc, kteří padli v bitvě u Verdunu (roku 2004 gesto napodobil Jacques Chirac objetím Gerharda Schrödera v Normandii u příležitosti 60. výročí invase).

    Vedle Brandtova pokleku ve Varšavě 1973 a Chirakova pozvání Schrödera roku 2004 do Normandi, kde se objali, to bylo nejvýznamnější poválečné mírové gesto. 

    Na Mitterrandově pohřbu v lednu 1996 v Paříži Kohl hlasitě plakal. Symbolicky oba naplňovali odkaz dvojice de Gaulle a Adenauer. 

    Nejsilnější vůli po sjednocení měl George Bush starší. Thatcherová trvala na demokratisaci DDR a na dvou státech. Sama měla ve volebním okrsku hodně židovských voličů a při vzpomínce na válku je intensivně podporovala. Hučela do Bushe, aby souhlasil s dalším, časově neomezeným pobytem Rusů v DDR. Byla proti evropskému federálnímu uspořádání (EHS) a proti NATO – jen pro spojenectví se Spojenými státy. Její ministr zahraničí Douglas Hurd však velmi rychle pochopil, že ani v DDR není vůle ke spáse státu a k tomu závěru dospěly diplomacie i dalších mocností.

V červenci 1990 musel odstoupit Thatcherové ministr obchodu a průmyslu Nicholas Ridley, poněvadž řekl, že Evropské společenství je německý švindl, „to se můžeme rovnou vzdát Hitlerovi.” V listopadu Thatcherová padla.  

    Předtím dala zkoumat v březnu „národní charakter Němců“, že zůstávají nevypočitatelní, plní agresivity a egoismu se sklony k pocitům méněcennosti, sebelítosti a sentimentalitě. 

Kuriositou zůstane, že Kohl a CDU v roce 1989 s žádným sjednocením nepočítali, Kohl věřil, že dlouho budou vedle sebe existovat dva demokratické německé státy. Oproti svému ministru zahraničí Hans-Dietrichovi Genscherovi (FDP) neměl se zkraje vůbec k uznání hranic na Odře-Nise.  Kohl přes všechny velmocenské ústrky vydržel u svého záměru: „Vždy mne podceňovali, ale nikdy jsem se nesklonil, zůstal jsem svým přesvědčením věren a mohl jsem cestu naši země hodně let na rozhodujících místech spolu utvářet.“

Lucemburský premiér Jean-Claude Juncker v dubnu 2005, když Kohl slavil 75. narozeniny, připomněl, komu vděčí Evropa za euro: "Neexistovalo by, kdyby tehdy nebylo Helmuta Kohla.” Že by likvidace marky byla německá cena za francouzský souhlas se sjednocenímněmeckých států oficiální německá politika odmítla. Rudolf Seiters, ředitel Kohlovy kancléčské kanceláře a dnes president Německého Červeného kříže, v rozhovoru pro Deutschlandfunk u příležitosti 20. výročí německé jednoty v září 2010 rovněž odmítl použít označení „cena” za sjednocení, neboť o potřebě společné měny byl prý Kohl rovněž přesvědčen a tehdejší dohody prý neznamenaly žádné urychlení příchodu eura.

 

exkurs 3: Báječná léta výborných uzenek

 

Kohlovu kariéru provázel bavorský souputník, rvavý vůdce křesťanských sociálů Strauß. Nebyli si až tak cizí, dokázali se spolu náramně a přátelsky bavit, navenek však jejich  vztah vypadal na ryzí nepřátelství.

Syn mnichovského řeznického mistra a uzenáře, filolog, vášnivý pilot a nejtěžší váha bavorské politiky Franz Josef Strauß mu to kdysi pěkně na dálku sečetl: „Je totálně neschopný... Helmut Kohl nebude nikdy kancléřem, nemá na to charakterové, duševní ani politické předpoklady. V devadesáti bude psát paměti Čtyřicet let jsem byl kancléřským kandidátem, Poučení a zkušenosti z jedné hořké éry; možná bude poslední kapitola napsána na Sibiři nebo tam někde...”. 

Nebyl by to realista FJS, jak býval zkracován v novinách, kdyby ale také nedodal: „Vládnout lze podle okolností s kýmkoli.“ 

    Strauß se roku 1976 ve svém proroctví k partajním druhům v mnichovské hospodě Wienerwald setsakramentsky zmýlil. Kohl tehdy sice prohrál své první spolkové volby se sociálním demokratem Helmutem Schmidtem, ale stejně dopadl nařvaný Bavor o čtyři roky později sám. 

    Po zradě koaličních svobodných demokratů a po hlasování o důvěře ve vládu 1. října 1982 se však Kohl kancléřem stal a byl jím, ovšemže za velkého přispění bavorských křesťanských sociálů (CSU), šestnáct roků. Zatímco Kohl v Bonnu vládl a dělal velkou politiku, FSJ správcoval jedné z provincií.

To přitom Kohlovi (jako v sedmdesátých letech i novináři) předhazoval sám provinčnost a konkurenta označil výrazem Filzpantoffel-Politiker, neboť filcové papuče jsou všude ve střední Evropě znamením venkovské malosti. Na oplátku, když se ho novináři ptali na to, zda by CSU neměla být spíše bavorskou zemskou organisací CDU, lišácky tvrdě odpověděl, že to je "určitě představa, jakou si lze z dlouhodobého hlediska přestavit", nicméně "momentálně to není reálné také na základě histoprických poválečných poměrů".

Pacifistu Jimmyho Cartera Strauß zaujal tím, že dokázal lidem snadno nahnat strach. Bylo to možná tajemství jeho kariéry. 

Strauß šel do politiky podle kriterií začátku 21. století pozdě, podle starých pozdě. První poslanecký spolkový mandát získal ve 33 letech, ve čtyřiceti byl spolkovým ministrem pro atomové záležitosti (byl velký fanda nukleárního vyzbrojování Německa) a o rok později obrany. 

To Henri Nannen pro srovnání založil magazín Stern ve 34 letech, Rudolf Augstein Spiegel ve 23 - tiskoviny tolik nesympatické Helmutu Kohlovi, zato pro Německo možná přínosnější. Gustav Stresemenn se stal meziválečným kancléřem ve 45, Heinrich Brüning ve 44, Adolf Hitler ve 43.

O CDU hovořil Strauß s pohrdáním jako o politicích sešitového vydání a o politických pygmejích. Partajní plátek „CSU-Correspondenz” udělal roku 1966 před volbami v Porýní-Falci, vtípek: „Na jihu Německa nejíme kapustu (Kohl), ale zelí (Kraut).” Nepletl se jen Strauß, spletla se celá jeho partaj. V roce 1980 protikohlovská bojovnost FJS přešla, kdyř prohrál volby v čele koalice CDU/CSU o čtyři procenta hůře než Kohl roku 1976.

S Kohlem („naprosto neschopný”) Strauße spojují i podobné osudy. Roku 1964 vzal pro sebe a partaj peníze na politiku od velkých společností prostřednictvím poradenské firmy společné se svou manželkou Mariannou. 

Nikdy nevysvětlil, za co vlastně. Marianne chtěla rozvod v okamžiku, kdy se provalilo, že Strauß měl aféru s dcerou společných přátel. I v těchto obou případech zašel Kohl mnohem dál.

Výlety mlsných medvědů

Řeklo by se, že se dvojice už nikdy nesetká. Kohl však jezdíval do Mnichova nejen za svými přáteli, z nichž vynikal podnikatel v mediích a přispěvatel do partajní kasy Leo Kirch (zemřel roku 2011). Se šéfredaktorem největších evropských novin Bildu Kaiem Dietmannem byl roku 2008 Kohlovi za svědka na jeho druhé svatbě s o více než třicet let mladší Maike Richterovou. Kancléř se těšil rovněž na dohadování se Straußem (zemřel roku 1988), který pro něho osobně jezdíval na letiště svým terénním vozem. 

    Nemilovali se, ale doplňovali, úzce spolupracovali - a také se vzájemně podceňovali. Mnohem později Kohl o FJS řekl: „Byl hrozně hlasitý, ale politicky žádný silák.“ 

    Na společných procházkách a výletech do kopců kolem Tegernského jezera pěstovali folklor a pochutnávali si na místních specialitách. Kohl proslul již na začátku své kariéry gastrohédonismem a láskou k vínu. U svých plných stolů se v době, kdy byl předsedou vlády v rodném Porýní-Falci, dozvěděl nad sklenicí více než věděli o partaji jeho tajemníci; ve vinárně řešil problémy a nesedět s ním znamenalo riskovat kariéru v politickém podnikání.

Hostům předkládal falckou specialitu plněných žaludků se zbytky ze zabijaček a brambory, Saumagen, což většině Němců nechutná a pokládají to za projev atavistického provincialismu. Falckou „tláču“ museli ochutnat všichni, kteří se za Kohlem do Porýní odvážili, tedy i premiérka Thatcherová, presidenti Mitterrand a Reagan.

 

exkurs 4: Bratři ve zbrani

 

Kohla se Straußem spojovali dobrodružný „podnikatelský“ duch a společní přátelé. Jeden z nich, obchodník se zbraněmi Karlheinz Schreiber se stal hrobařem Kohlovy pověsti. Schreiberovo vyšetřování roku 1999 totiž spustilo skandál kolem stranických příspěvků CDU, Kohla vyřadilo ze hry a vyneslo do dnešních výšin Angelu Merkelovou, tehdy generální tajemnici strany.

Schreiber byl roku 2010 odsouzen na osm let vězení za daňové úniky, po odvolání roku 2013 na šest roků, ale vězněn není, neboť si trest odbývá doma a soudí se dál. 

Hlavouni CDU jako uličníci přiznali, že dostávali pro partaj miliony marek v hotovosti a že je přebírali v kufřících třeba i na parkovištích u obchodních domů. Mezi takovými nosiči-podvodníky byl také Kohlem vyhlédnutý nástupce v čele křesťanských demokratů, bývalý ministr vnitra a dnešní ministr financí Wolfgang Schäuble ve vládě Merkelové. 

Dokonce se s ním počítalo jako s budoucím spolkovým presidentem, ale roku 2000 Schaüble resignoval na předsednictví partaje a uvolnil místo Merkelové. Když ho kancléřka roku 2005 přijala jako ministra financí zpět do vlády, hodně se tehdy mluvilo o dělání kozla zahradníkem. 

V srpnu 2015 Wolfgang Schaüble (tehdy 72) u příležitosti patnáctého výročí skandálu znovu mluvil o penězích. V letech 1993-1998 obdržel Kohl anonymně dva miliony marek v ročních tranžích po zhruba třech stech tisících. Dal slovo, že dárce neprozradí, což také udělal. 

Schäuble však tvrdil, že žádní anonymní dárci neexistovali a že šlo o peníze z Flickova koncernu ze sedmdesátých let. Sám jako tajemník partaje dostal roku 1994 obálku se sto tisíci markami, řekl ministr financí. Že by si lidé z CDU ponechali část peněz pro sebe, nikdo nepředpokládal, nevyšetřoval a ani nikoho neobviňoval: vše šlo na tajná partajní konta. Kausa zůstává záhadou, nikdo z politiků souzen nebyl…

Vyšlo ve zkrácené a upravené podobě v časopisu TÝDEN 06/11 a 42/12; aktualisováno

 

•

 

Božský Iulius, poslední z Římanů

 

 

Kromě punských válek, na ty jsem příliš mladý, mi předhazují všechno, co se kdy událo, ocenil svou dějinnou roli patriarcha italské konservativní politiky Giulio Andreotti.

 

 

Snese od medií hodně, ale z promítání filmu „Božský“ (Il Divo) o sobě, který roku 2008 v Cannes představil režisér Paolo Sorrentino, odešel. Rozhodilo ho, že mu na plátnu dává „polibek cti“ mafiánský boss Salvatore „Totò“ Riina z Corleone. 

 

      Mělo se to stát roku 1987 (Riina byl zatčen roku 1993 a odsouzen na doživotí). Korespondent londýnských Times se politika ptal, co se mu na tom nelíbilo: „Protože to bylo vymyšlené. Políbil bych svou ženu Livii, ale nikdy Riinu.“ Žalovat za pomluvu však rozhodně režiséra odmítl.

 

Nicméně Andreotti byl od roku 1944 u všeho a v Itálii mu unikla jediná role: presidentem republiky se nikdy nestal.

V novinách ho titulkovali Belzebù (Belzebub), Kníže temnot i prostě Hrbáč („kdybych zamlada více cvičil, měl bych postavu jinou“). Předhazovali mu, že ničí obraz Itálie, když s velmocemi dělá světovou politiku a zároveň handluje se sicilským podsvětím. Několikrát byl souzen, odsouzen na více než dvacet let vězení, ale v poslední instanci vždy osvobozen. 

 

      Ve vleklých mafiánských procesech nespoléhal studovaný právník Andreotti na advokáty. Roku 1995 se například osobně vypravil do Ameriky, aby v Houstonu požádal George Bushe staršího o svědectví před soudem. Expresident slíbil, že do Palerma přijede, stejně jako jeho bývalý velvyslanec v Itálii Maxwell Raab. Zajistil si krytí novinářů, sám uváděl za své původní povolání žurnalistiku, a lobbyistické firmy pracující ve Státech pro Vatikán. Oddaný katolík Andreotti neváhal objet i židovské skupiny v New Yorku, aby získal jejich podporu, dokonce používal služeb chasidského šoféra. Sám pak prosazoval navrácení italského občanství libyjským Židům, o které je v této italské kolonii roku 1938 připravily Mussoliniho zákony.

 

Vatikánský student

 

Jako velká část Italů se ovšem na studiích s černými košilemi namočil. Pocházel z prostých poměrů a už tehdy jednal podle hesla „nakrmit vlky, aby kozy zůstaly celé“. Přispíval do fašistické Revue práce, ale také do katolického studentského týdeníku Azzione Fucina. 

 

      Milovník starého Říma, který se rád uchyloval do ticha vatikánské knihovny, aby pátral v historii papežského námořnictva (existovalo do roku 1870), organisoval kolegy mládežnické organisace FUCI vznikající Křesťanské demokracie (Democrazia Cristiana; DC), strany, která půl století určovala ráz italské politiky. 

 

      Andreotti, který zemřel v Římě v květnu 2013, chodil denně do kostela. Po ranní mši pokračoval do pracovny a to praktikoval až do konce svých dnů. Spával pouhé čtyři hodiny denně a psával denně do deníku zajištěného kódem poznámky. Na stole měl svou fotografii s Benediktem XVI. a obrázek Ježíše s Marií. „Jdu-li do kostela,” pravil, „nehovořím s bohem, jen s knězem, poněvadž boha volit nelze.” Jeho přístup potvrdil novinář a publicista Indro Montanelli (zemřel roku 2001): „Když šli s De Gasperim do kostela, hovořil premiér s bohem, Andreotti s knězem.”

 

Zlomyslně se o něm říkalo, že mu záda kryli tři spojenci: Spojené státy, Vatikán a mafie. Na papežovi Benediktovi XVI. mu nevadí, že je to Němec, ale že je na úřad trochu mladý; to však byl už Jan Pavel II. roku 1978 a tehdy si prý Andreotti uvědomil, že zestárl, neboť Karol Wojtyła byl o rok mladší než on.

 

Sbíral balení mýdel, řecké umění a dopisy státníků. Rád by chodíval na fotbal, kdyby nežil zrovna v éře levičáckého terorismu. Schopnost dohodnout se v okamžiku, kdy ostatní kapitulovali, založila v chaotických italských poměrech Andreottiho slávu. „Vždy jsem hleděl na to, aby se nějak zohlednily všechny proudy; nic není černé nebo bílé,“ soudil. 

 

Jako antikomunista a ministr zahraničí dokázal vyjednat se Sovětským svazem a jeho satelity výhodné obchodní smlouvy. V partaji přitom patřil ke „skalní“ pravici zhnusené koketováním s liberály nebo dokonce socialisty. Založil v DC konservativně katolické křídlo, corrente base, a využil vyšetřování a skandálu kolem smrti jisté Wilmy Montesiové zavražděné roku 1953 po sexuálních a drogových orgiích, do něhož se vzdáleně zapletli politici levého křídla partaje (Forze nuove) s příznivci De Gasperiho a Amintorem Fanfanim, rovněž několikanásobným premiérem (zemřel 1999). 

 

Všechno si pamatovat

 

Roku 1954 zemřel vůdce křesťanských demokratů a jeden z otců-zakladatelů Evropských společenství Alcide De Gasperi, jemuž dělal tajemníka v partaji i ve vládě. Po jeho boku dokonale vklouzl do tajů politiky. „Byl De Gasperiho magnetofonem: všechno si pamatoval a nic nemazal,“ řekl jeden z přátel. Nikdy nenechával stranou svůj římský volební obvod a „jeho“ Římané ho volili tak dlouho, až si to roku 1991 už nepřál. 

 

V řečnictví nevynikal. Hovoříval věcně suše, vyhýbal se ideologickým diskusím. „Nedokáži vám říci, zda je lepší Marx nebo Proudhon a zda Lenin je dobrý nebo zlý genius v dějinách, ” takže mu politici předhazovali svou okatě prázdnou frázi, že nemá „vise”. Poprvé se stal premiérem roku 1972 a byl prvním rodilým Římanem v čele vlády od sjednocení Itálie vůbec. Když se roku 1976 stal podruhé předsedou vlády, prokázal taktické mistrovství, které otupilo nástup komunistů k moci (PCI). 

 

      Po tři roky v hospodářsky napjaté době ustál jejich ofensivu pod vedení Enrika Berlinguera (zemřel roku 1984), který právě získal od Italů ve volbách třetinu hlasů, jen o pět procent méně než DC. Berlinguer chtěl se socialisty a s křesťanskými demokraty dohodnout compromesso storico, „historický kompromis“. 

 

      Andreotti však využil toho, že je premiérem kabinetu vládnoucího s tichou podporou komunistů a tím je naopak v očích jejich voličské základny diskeditoval. 

 

      Na dotaz k postavení komunistů tehdy řekl: „Moc strhne ty, kteří ji nemají.“ Se stranou, která mimo jiné odsoudila Brežněvův vpád do Československa (1968) a byla co do popularity na vrcholu, to pak šlo pozvolna s kopce. 

 

      Už tehdy Andreotti uklidňoval spojence zneklidněné ekonomickou situací, vysokou vnitřní zadlužeností a neochotou sáhnout k reformám. Šířil po světě optimismus, že všechno se řeší a brzy bude vyřešeno. Nicméně Andreotti patřil mezi vyhlášené odpůrce finančních reforem - a to byl nějaký čas ministrem financí.

Itálie byla tehdy krom toho plná násilnického extremismu. Na jaře 1978, roku čtyř papežů a jednoho protipapeže, unesly komunistické Rudé brigády expremiéra Alda Mora (61), vůdce levicově orientovaného křídla Křesťanské demokracie. Berlinguerovi komunisté se distancovali a drželi s vládou. 

 

      Moro byl zavražděn a Andreottimu se vyčítá, že odmítal s teroristy vyjednávat. Morova korespondence posílaná s vědomím únosců, v níž prozrazoval státní tajemství, se dodnes celá nenašla, což zvyšuje podezření, že propuštěný Moro by byl hodně lidem nepohodlný.

 

Ještě v palermském procesu roku 1995, viz zde níže, se dostaly na přetřes vraždy dvou prominentních bojovníků s mafií a s komunistickým ozbrojeným podzemím. Carmine „Mino” Pecorelli (zastřelen v březnu 1979 v Římě) a generál karabiniérů a zakladatel speciálního protiteroristického oddílu Carlo Alberto dalla Chiesa (zavražděn v září 1982 v Palermu), spřátelení spolu, bývali údajně členy lóže P2 a odstraněni byli těmi, kteří si mysleli že měli dokumenty Alda Mora.

 

Raději dvě Německa

 

Jako ministr zahraničí v 80. letech vedl Andreotti v souladu s většinou evropských mocností politiku proarabskou. Roku 1986 dokonce varoval Kaddáfího Libyjce, že Reaganova vláda chystá letecký úder na Tripoli a Benghází v odplatě za bombový útok na jistou diskotéku v Západním Berlínu, oblíbenou mezi americkými vojáky. 

 

      Pozoruhodné je, že to nijak nenarušilo vztah Američanů k Andreottimu. Pro ně přestal být zajímavý až s koncem studené války, jako ostatně celá Itálie, když už nebyla „frontovým“ státem Západu proti rudému Východu. Roku 1992 ho sardský bratranec Berlinguerův a president republiky Francesco Cossiga (zemřel 2010) v souladu s ústavou jmenoval doživotním senátorem. 

 

Na chvíli se s Andreottim počítalo jako s Cossigovým nástupcem, ale k tomu nedošlo. 

 

      Pragmatično neudržel politik Andreotti na uzdě ve vztahu k Margaret Thatcherové („byla vysoce inteligentní a obratná, ale s autoritářským charakterem; nebylo snadné s ní sedět u stolu“) a k Němcům. Roku 1957 jako ministr financí zažil v Římě podpis dohod, které vedly k současné Evropské unii. 

 

      Předloni Andreotti připustil v rozhovoru pro Euronews rok 2009, že se v integraci a rozšiřování postupovalo příliš rychle, tušil, že Evropu bude sužovat imigrační politika a politoval, že roku 1984 řekl, že by oba německé státy měly existovat dál: „Milujeme Německo tolik, že bychom jich měli raději dvě.“ 

 

      Kancléř-sjednotitel Helmut Kohl mu to nikdy neodpustil („asi potřebuje ještě několik trpělivých let…”), ale „vrátil“ to až konservativci a podnikatelskému magnátovi Silviu Berlusconimu, když roku 2006 Němec podpořil v Itálii v kampaň Romana Prodiho, kdysi také křesťanského demokrata a svého ministra, nyní právě v koalici s reformovanými komunisty...

 

Dny zúčtování

 

Éru studené války symbolicky uzavřel roku 1990 z politiků sám Andreotti, když promluvil o tajemství rozsáhlé antikomunistické militantní sítě jménem Gladio, „Meč“ (s mottem: Mlčením sloužím svobodě). Akci spustili po světové válce Američané, aby uchránili Evropu s Itálií před hrozbou bolševismu. Spolupracovaly na něm všechny tajné služby členských států NATO. 

 

      Roku 1964 vypracoval na pokyn presidenta republiky Antonia Segniho (zemnřel 1972) velitel vojenské policie generál Giovanni De Lorenzo plán státního protikomunistického převratu („Piano Solo”). Vyšetřování bylo tajné, ale novináři odhaleno roku 1967. Celek v souvislostí s Gladiem odhalil až roku 1990 Andreotti.

 

Vedle agentů velmocí a Vatikánu se mezi spiklenci pohybovali přestárlí nacisté, fašisté i jejich nástupci, generálové, politici, bankéři. Italská elita hlídala svou republiku a podobně jiná uskupení v západní Evropě, ale také v Řecku, Turecku, Rakousku a Finsku. „Mečem“ se dnes nikdo v EU nechlubí (srov. vyšetřování činnosti spolku v posledních letech v Lucembursku). 

 

      Když se roku 1994 pod tíhou megakorupčního skandálu rozložila Křesťanská demokracie, na Andreottiho padla obvinění z podvodů a paktování se sicilskou mafií. V září 1995 v Palermu odstartoval sedmiletý komplex procesů o korupci, praní peněz a vraždách, v němž opatrný Andreotti figuroval. 

 

      Kníže temnot si důvěřoval: „Věřím ve spravedlnost života po smrti a nikoli jen na Zemi, a to mi dodává hodně klidu.“ Všechny soudy ustál, nikdy zbytečně nehovořil; například o známé cause milánské banky Ambrosiano používané na tajné transakce Vatikánem, mafiány a zednáři a jejího ředitele Roberta Calviho nalezeného viset pod jedním z londýnských mostů v červnu 1982 („Boží bankéř”). 

 

Mafiáni v politice

Nezlomila ho ani svědectví Tommasa Buscetty (zemřel přirozenou smrtí roku 2000 v New Yorku) ani Antonina Giuffrèho (65), pravé ruky capa di tutti capi Bernarda Provenzana (od roku 2006 sedí na doživotí). Buscettova výpověď vyšetřovatelům roku 1984 trvala 45 dnů a bylo to první velké porušení zásad mlčenlivosti italských gangsterů. Mafiáni posléze zavraždili čtrnáct jeho příbuzných včetně dvou synů. 

 

Když byl vydán do Spojených států, kde žil „v ochraně svědků”, vypovídal Buscetta i proti americké mafii („pizza connection”). Jeho výpovědi dostaly za mříže na 350 zločinců. 

 

      Vypovídal s Giuffrém též o Andreottiho jednáních s mafiány, ale také o kontaktech Silvia Berlusconiho na podsvětí (roku 1989 jako premiér pomohl Andreotti Berlusconimu v posílení jeho televisního imperia). Oba zločinci mimo jiné tvrdili, že Andreotti u Cosy nostry objednával vraždy lidí, o nichž předpokládal, že mají Morovy dokumenty týkající se ho velmi osobně. Po nich šel novinář Pecorelli, který dostával od významných osobností peníze za to, aby mlčel; též od Berlusconiho (srov. zde výše). Jiní na něho poslali střelce a odměnili se čtyřmi kulkami.

 

Jiné by procesy zlomily, vyhnaly z politiky. Andreotti, pro mafiány údajně „zio Giulio”, „strejda”, ovšem pravil, že na cestě k budoucímu životu musí vytrpět přísné zkoušky v tomto životě: „Dal bych přednost jinému druhu procesu. Věřím  však ve spravedlnost po životě a ne na zemi a to mi dodává jasné mysli.” 

 

Seděl nadále v senátu, dostávalo se mu přijetí u papeže, zůstal ctihodným mužem republiky. Věk mu nedovoloval vystupovat na veřejnosti, ale o svých devadesátinách uklidnil zvídavé Italy obávající se jeho generální zpovědi: slíbil jim, že svá tajemství vezme s sebou do hrobu. 

 

Tak se také stalo. Když se o devadesátinách ptali, co bude dělat příštích devadesát roků, odpověděl novinářům: „Myslím, že nejlepší je nemyslet na smrt, ale také nemusíte myslet na to že jste nesmrtelný.”

 

 

exkurs: Il Divo: Giulio Andreotti

Podílel se na 33 z 61 poválečných vládách, sedmkrát stál v jejich čele: více dnů v úřadu strávili pouze De Gasepri a Berlusconi. Osmkrát byl ministrem obrany, pětkrát zahraničí. Byl členem ústavodárného shromáždění roku 1946 a pak od 1948 nonstop až do roku 1991 poslancem sněmovny. Od roku 1992 byl jmenovaným doživotním senátorem. 28krát ustál v parlamentu žádost o zrušení poslanecké imunity.

 

Uměl vždy a všude se přizpůsobit: jako státní tajemník podporoval daňové úlevy pro filmařinu, jako ministr pumpoval miliardy do bezedného italského jihu.

Pocházel z prostých poměrů, otec byl učitel a zemřel, když byly Andreottimu dva roky. Měl dva starší sourozence. Ženat s o tři roky mladší Livií Daneseovou od 1945, s níž měl čtyři děti. Kromě manželky, která žila diskrétně po jeho boku, měla na něho celoživotní vliv jeho tajemnice Vincenza Eneaová (po více než 30 letech služby zemřela roku 1999). 

 

      Napsal více než třicet knih s historickými náměty, některé byly velmi úspěšné (Papežové, které jsem znal, 1980; znal jich sedm). Také biografii zakladatele DC Alcida De Gasperiho (1965) a vydal tři svazky pohledů na politiky a významné lidi, s nimiž se setkal a spolupracoval (1982-1985). Jako ministr zahraničí hrál roku 1983 ve filmu Taxikář komika Alberta Sordiho postavu politika.

 

1919, 14. ledna narozen v Římě

1942 dostudoval práva, 1944 členem Křesťanské demokracie (DC)

1945 se oženil s Livií Daneseovou; zemřela dva roky po Andreottim v červenci 2015 v Římě

1947-1954 státním tajemníkem ve vládách De Gasperiho

1954 ministr vnitra ve Fanfaniho vládě, 1955-1958 ministrem financí a 1959 předsedou organisačního výboru pro olympiádu v Římě roku 1960

1961-1962 parlamentní výbor prošetřující stavbu letiště Fiumicino v době, kdy byl ministrem financí, Andreottiho pokáralo „za nepravidelnosti”

1959-1966 ministr obrany, 1966-1968 ministrem průmyslu, obchodu a řemesel

1972-1973 poprvé premiérem a jako první Říman 

1974-1976 ministr plánování

1976-1979 premiérem

1979-1983 éra bez vládní funkce

1983-1989 ministrem zahraničí. V dubnu 1986 varoval Libyjce, že Američané chystají bombardování Tripolisu

1984 gangster Tommaso Buscetta vydán z Brazílie do Itálie a porušil omèrtu

1989-1992 premiérem

1992 doživotním senátorem, od roku 1994 v lidové straně (PPL), 2001 v Margheritě, od 2002 jako nezávislý

1993-1994 skandál Tangentopoli: konec éry Andreotti, začátek éry Berlusconi (do 2011)

1995, září a listopad antimafiánské procesy v Palermu a Perugii; soudci nepovolili přítomnost televisních kamer v jednacím sálu, pouze rozhlasu, píšících novinářů a fotografů

2002 odsouzen v Perugii za podíl na vraždě novináře Mina Pecorelliho na 24 roky do vězení. Berlusconi tehdy prohlásil, že to jasný pokus levicových soudců o přepisování italských dějin

2003 v nejvyšším odvolání osvobozen pro uplynutí promlčecí lhůty

2005 prohrál v hlasování o předsednictví senátu

2006 jako kandidát Berlusconiho Domu svobod (Casa della Libertà) na předsedu senátu propadl

2008, leden poslední politický kousek Andreottiho: se Sergiem Pininfarinou a dvěma doživotními komunistickými senátory abstinoval při hlasování o zprávě ministra zahraničí Massima D’Alemy, což vedlo k pádu vlády Romana Prodiho, jehož celou dobu podporoval

2008 film Il Divo Paola Sorrentina, oceněný v Cannes

2013, 6. května zemřel v Římě (94)

 

Vyšlo ve zkrácené podobě časopisu TÝDEN 08/11 , aktualisováno 

 •  

(pokr.)