Z kroniky irácké války: Příběh jedné z největších ostud tajných služeb

Štvanice na Saddáma Husajna (datová mélange)

2002
29. ledna 2002 ve výroční řeči o stavu Unie president Bush umístil Irák, Írán a Severní Koreju na osu zla

16. září souhlasil Irák bezpodmínečně s návratem zbrojních inspektorů OSN do země

20. září americká vláda vyhlásila novou bezpečnostní strategii: vyhradila si právo preventivních úderů

11. října kongres zplnomocnil Bushe k úderu proti Iráku

8. listopadu na návrh US a UK resoluce RB OSN č. 1441/2002 nařizuje Iráku spolupracovat se zbrojními inspektory

7. prosince irácká vláda předkládá zprávu o své výzbroji a výstroji o dvanácti tisících stránkách. Američané podle všeobecného očekávání shledali v materiálu mezery

2003

16. ledna našli inspektoři ve skladu jedenáct prázdných bojových hlavic na rakety vhodné pro chemické zbraně; obecný důkaz pro stav aktuální výzbroje Iráku to neznamenalo

21. ledna kancléř Schröder prohlásil, že Německo nebude souhlasit s žádnou resolucí, která by povolila válku proti Iráku. Souhlasili s ním diplomacie Francie a Ruska. Ministr obrany Donald Rumsfeld vztekle označil Francii a Německo za státy za „starou Evropu“ a jejich postoj za „problém“ (dramatické rozšíření EU na východ nastalo až 1. května 2004, nicméně v diplomacii bylo tehdy bráno za již hotovou věc)

30. ledna společné prohlášení hlav států a vlád Británie, Španělska, Itálie, Portugalska, Dánska, Polska, ČR (jen Havel) a Maďarska na podporu Spojených států, rozkol v EU

5. únor vystoupení ministra zahraničí Colina Powella v OSN s presentací satelitních snímků, počítačových simulací se sestřihy odposlechů telefonických rozhovorů iráckých vojáků na důkaz, že Husajnův režim dělá vše proti resoluci č. 1441. 
    Powell mluvil přes hodinu, sugestivně ukazoval ampuli, která by mohla obsahovat prášek se slezinnou snětí, a tvrdil, že vláda má podložené důkazy o tom, že Husajn přes mezinárodní embargo nadále vyrábí ZHN
    Důkazy o tom dodal přeběhlík a utečenec z Iráku s krycím jménem Curveball (z baseballu „těžký míč“) alias Rafed (ar-Rafíd, podle části údolí Bikáa), který v únoru 2008 žil podle Spiegelu kdesi na jihu Německa a který byl zdrojem BND. 
Ucházel se o asyl v Německu a jak se ukázalo, byl top hochštapler, jehož báchorky posloužily ke vzniku jedné z největších ostud tajných služeb. Šéf CIA George Tenet jeho výpovědi označil dokonce za „pramen nezměrné hodnoty“.
    Rafed (32) ze sunnitského kmene Kinabi žádal v zimě 1999 o asyl v Zirndorfu u Norimberka. Vystudovaný chemik pracoval v branži, ale na tajném vojenském programu. Uvedl lidem od BND, že ZHN nebyly dosud nalezeny jenom proto, že jsou laboratoře umístěny na náklaďácích a mobilní. 
Za informce byl odměněn, ale po 11. září 2001 začal jeho druhý život. Pro Schröderovu vládu byla směrodatná informace BND ze 7. listopadu 2002, že služba nedisponuje žádným důkazem o tom, že by Husajn spolupracoval s Kajdou a ani o tom, že by usiloval o jaderné zbraně. 
13. listopadu se však podle rešerší Spiegelu vláda dozvěděla o Rafedově výpovědi o mobilních laboratořích. Tenet ho žádal okamžitě k výslechu do Států, což Němci odmítli, poněvadž o spolehlivosti Iráčanovy výpovědi nebyli přesvědčeni.
Američané se přesto Rafedových zkazek drželi, protože mimo jiné doplňovaly stejně nespolehlivé informace o nákupech uranové rudy Iráčany v Nigeru, srov. aféru Nigergate a diplomat Wilson (aféra Plameová). 
Iraq Survey Group (ISG) pak se 1400 lidmi prohledávala Irák. Jedním z nich byl David Kay. Vyhledal v bagdadu Rafedovu rodinu a matka mu převyprávěla, že to synovi ve škole moc nešlo a také úplně jiné věci, než co řekl BND. 
Především to, že Rafed pracoval pro tajný vojenský program (CEDC) do roku 1995 a roku 1998 už nebyl v Iráku. Jeho přátelé a bývalí nadřízení o něm uvedli, že byl „vrozeným podvodníkem“ a že byl vyhozen za to, že podváděl ve svůj prospěch v účetnictví.
V Iráku pokládají Rafeda za spoluviníka války, který ze země utekl před zatykačem, protože v dalším zaměstnání rozkrádal televisní techniku. 
BND se dodnes ke svým chybám v případu Rafed nepřiznala a podle Spiegelu o tom nechce mluvit. Ve Státech byl přitom už v červnu 2004 označen za podvodníka. Roku 2006 zpráva americké vlády oficikálně konstatovala, že Itrák všechny své chemické zbraně zničil po válce roku 1991 a zastavil všechny vývojové programy. 
Saddám Husajn totéž veřejně nepřiznal, poněvadž měl strach, že by tím narostl hřebínek ajatolláhům v Teheránu. Stálo ho to krk...

14. února nová zpráva inspektorů Blixe a Baradaje neuvádí žádné důkazy o tom, že by Irák vyráběl nebo vlastnil zbraně hromadného ničení (ZHN)

24. února předkládají Spojené státy, Británie a Španělsko návrh resoluce na válečné tažení proti Iráku

1. března Irák začal podle nařízeného harmonogramu OSN s ničením raket Samud 2 s doletem vyšším než povoleným OSN

7. března Blix o Iráku řekl, že spolupráce s ním se zlepšila, US, UK a E zůstávají u návrhu resoluce

17. března Rusko a Francie oznámily svá veta resoluce a trojka navrhovatelů ho stáhla. George Bush přímo vyzvalů Husajna, aby do 48 hodin opustil Irák, nebo napadnou Spojené státy jeho zemi

18. března inspektoři OSN, diplomaté a z velké části novináři opustili Irák

19. března ráno v 5.36 hod. začalo letecké bombardování Bagdádu

20. března po vypršení amerického ultimata a bez mandátu OSN přišel pozemní úder proti Iráku. Jako spojenci USA vyslaly vojáky vlády Spojeného království, Austrálie a Dánska. Začátek irácké války, která trvá dodnes

Američané v Iráku
9. května v podstatě bez boje obsazen Bagdád, den předtím se z města a obrazovek vypařil Saddám Husajn (dopaden zradou v prosinci 2004 poblíž svého rodiště, v prosinci 2006 popraven)

1. května president Bush prohlásil irácké tažení za uzavřené. Výsledek tažení byl hned vzápětí prohrán. CENTCOM ani nikdo jiný, natož Pentagon, neměly připravený plán na to, co bude po dobytí Bagdádu. Jak dlouho budou v zemi rozmístěny bojové jednotky, co tam budou dělat, tím se ideologové války jako Cheney, Rumsfeld, Tenet, Powell, Riceová a Bush nezabývali. 
    Později se ministr války Donald Rumsfeld snažil hodit odpovědnost na Ricarda Sancheze, tříhvězdičkového velitele iráckých operací v letech 2003-2004, jemuž karieru zlomila aféra Abú Ghraíb. Ve svých pamětech Wiser in Battle (2008) obvinění vyvrátil. 
Rumsfeld po své resignaci zalezl a kde mohl, popíral, že by o většině věcí věděl a že by s nimi měl něco společného.

květen 2003, rozpouští protektor L. Paul Bremer III. armádu a Baas. Na čí příkaz jednal, není dodnes jasné (Rumsfeld?).

červenec 22., z nařízení CPA byl zastaven list al-Mustaqilla, „Nezávislý“, za to, že nabádal k zabíjení.

srpen 2003 vybombardována jordánská ambasáda, sídlo OSN v Bagdádu a šíitská mešita v Nadžafu. OSN okamžitě z Iráku odešla; vše údajně práce irácké Kajdy

2004
Dočasnou spojeneckou civilní správu Iráku (CPA) vystřídal v létě roku 2006 zvláštní hlavní inspektor pro obnovu Iráku (SIGIR) Stuart W. Bowen ml.

RB OSN autorisovala mnohonárodní síly v Iráku pod velením USA. V listopadu 2006 byl mandát prodloužen opět o rok.

březen 28., CPA zastavilo vydávání al-Hauza, hlavního šíitského listu ovládaného as-Sadrem, což vedlo k povstání jeho Mahdího armády, Džajš al-Mahdí. Začátkem června příměří a as-Sadr slíbil, že oddíly rozpustí. 13. srpna vypuklo druhé Sardovo povstání. Příměří vždy zprostředkováváno Alím as-Sistáním.

duben 2004 první operace proti sunnitské Fallúdži. Z údajně 350 tisíc lidí zůstalo ve městě asi 30 tisíc

8.–18. listopadu 2004 druhá bitva o Fallúdži, operace Phantom Fury, arab. Úsvit, al-Fadžr. Nejtěžší boje Američanů od bitvy o vietnamské Huế roku 1968. Padli 64 Američané, 425 bylo raněno, partyzánů padlo 1200, o něco více bylo zajato.

11. listopadu 2004 jedna z největších publikovaných katastrof Američanů v Iráku, kdy se partyzáni zmocnili náhlým útokem Mosulu. Vládní jednotky a policie masově desertovaly, povstalci se dostali k jedenácti tisícům střelných zbraní a autům v hodnotě 40 milionů dolarů. V té době všichni sledovali dobývání Fallúdži.

2005

2006
9. března 2006 bylo popraveno oběšením třináct Iráčanů za účast na povstání, první poprava partyzánů od začátku americké okupace. Oznámeno bylo pouze jedno jméno: bývalý policista Shuqair Farid. V září 2005 byli popraveni první usvědčení vrazi.
    Trest smrti zrušila v Iráku americká okupační správa, obnoven byl po předání moci dosazené irácké vládě v červenci 2004 a potvrzen byl zákonem z října 2005. 
    V amerických vězeních v Iráku je podle BBC v létě 2006 více než čtrnáct tisíc Iráčanů, z toho 4500 v Abú Graíbu. Angloameričtí spojenci zatkli za tři roky v Iráku více než sto tisíc lidí. Pro srovnání: Husajnova armáda měla asi 250 tisíc mužů a 30 tisíc důstojníků (?).
„Citliví“ vězni z Abú Ghraíbu byli převezeni na základnu Camp Cropper v komplexu objektů bagdádského letiště. Camp Cropper měl v létě 2006 127 vězňů včetně Saddáma Husajna.


skandál Abú Ghraíb:
13. ledna 2004 zprávy amerických vojáků o poměrech ve věznici
28. dubna 2004 CBC odvysílala záběry
30. dubna 2004 obviněno šest amerických vojáků, později tři další. Nejvyšším trestem vyneseným americkým vojenským soudem bylo osm let vězení.
6. května 2004 pronesl president Bush omluvu, ale ministra obrany Donalda Rumsfelda, pod něhož věznice spadala, podržel ve funkci (až do listopadu 2006)
15. února 2006 v Austrálii odvysílány dosud nepublikované snímky z Abú Ghraíbu

29. května 2006 propukl skandál kolem vraždy 24 Iráčanů v Hadíse. Mezi mrtvými, které postříleli američtí vojáci, byly ženy a děti, z mužů nebyl žádný ozbrojen. Připodobňováno k masakru v jihovietnamském My Lai v březnu 1968.

15. června 2006 zemřel v Iráku 2500 americký voják, raněných bylo 18.490. K tomuto datu padlo 113 britských vojáků, 32 Italové, 18 Ukrajinců, 17 Poláků, 13 Bulharů, 11 Španělů, po třech ze Slovenska a Dánska. Civilních obětí se odhaduje nadále na čtyřicet tisíc Iráčanů. 
    Podle statistik a odhadů bagdádské márnice a ministerstva zdravotnictví zemřelo od začátku války nejméně padesát tisíc Iráčanů. Jenom v Bagdádu prošlo márnicí od března 2003 do června 2006 více než třicet tisíc těl, jak citovaly zprávu L. A. Times. Většina Iráčanů (75 procent) zemřela při explosi min, čtvrtina při přestřelkách.

25. června 2006 v Iráku zveřejněno video ukazující popravu tří unesených ruských diplomatů stětím a zastřelením. Únosci se domáhali ukončení války v Čečně.
    Téhož dne předložil premiér al-Málikí parlamentu „mírový plán“ spočívající v zapojení všech povstalců do politiky a v amnestii pro část z nich. Šíita Málikí byl ale od počátku příznivec ostré debaasifikace a tím asi pro vojáky v podzemí nepřijatelný. Kromě Ansar as-Sunna plán prý přijalo jedenáct sunnitských skupin (jmenovitě uvedeny jen Brigády reoluce z roku 1920, Muhammadova armáda, Abtal al-Irák (Hrdinové Iráku), Skupina 9. dubna, Brigáda al-Fatah a Brigáda hlavního velení ozbrojených sil). Odmítla také Rada mudžáhidů, zastřešující instituce iráckých kajdistů. 
    V téže době už chodili kurdští pešmergové v uniformách irácké armády. Oficiálně ovšem příslušníky armády nejsou a ani pod velení Bagdádu nespadají.

28. června 2006 postřílela irácká armáda v Duluija asi osmdesát kilometrů severně od Bagdádu skupinu patnácti partyzánů, jeden z nich přežil zraněný. Tunisan Abu Qudama prý vyšetřovatelům sdělil, že se podílel na bombovém útoku na Zlatou mešitu v Sámaře 22. února 2006, jíž začala válka mezi šíity a sunnity. Tunisko-saúdsko-iráckou skupinu prý tehdy vedl jistý džihádista jménem Hajsam Sabah Šákir Mahmúd Badrí (Haytham Sabah Shakir Mahmood Badri).

cena barelu ropy v USD:
leden 1978    13,08
duben 1996    20,81
srpen 2001    24,66
listopad 2001    17,24
únor 2003    29,73
duben 2003    24,89
červenec 2006    65,11
zdroj: ministerstvo energetiky USA

24. září 2006 se v parlamentu dohodli šíité se sunnity, že odloží otázku federalisace Iráku. Vytvoří 27člennou komisi a o definitivní podobě autonomie tří částí země budou jednat až roku 2008. 
Proti rozdělení Iráku jsou v podstatě pouze sunnitští baasisté. Současně prohlásil president Džalál Talabání, že nežádá o sto tisíc amerických vojáků v zemi: „Stačí jich deset tisíc a dvě letecké základny.“ 
Ve stejný čas třicetistránková zpráva National Intelligence Estimate (NIE) „objevila“, že americká invase do Iráku zdvihla aktivisty džihádistů a protizápadních teroristů a že posice Ameriky ve válce s terorem irácké dobrodružství zhoršilo. Zprávu vydává Rada národních rozvědek, National Intelligence Council (NIC), kolegium nejvyšších úředníků zpravodajských služeb radících presidentovi a vládě.

27. září potvrdil člověk z okolí Muktady as-Sadra, že radikální šíitský kazatel ztrácí kontrolu nad Mahdího armádou. V únoru 2006, kdy po zničení sámarské mešity vypukla sektářská válka, byl as-Sadr v cizině. Řada regionálních vůdců se od něho oddělila, přesto jeho moc významně neohrozili. Ve smíšených oblastech provincie Dijála a Kirkúk funguje nyní jako ochránce šíitů před Kurdy a sunitskými Araby.

28. září se ve zvukové nahrávce al-Kajda pochlubila, že v Iráku padlo na čtyři tisíce cizinců, kteří přišli bojovat na straně sunnitského džihádu. Mluvčím byl nový vůdce iráckých kajdistů Abú Hamza al-Muhadžir, ale jeho nebylo možné ověřit, protože nebylo dosud srovnání. Muhadžir je nástupcem Abú Musaba az-Zarkávího, které zabila americká bomba v červnu. 
    Vláda současně sdělila, že sektářská válka vyhnala z domovů 40 tisíc rodin (v červenci to bylo 27 tisíc). Údaj však zahrnuje pouze ty, které požádaly stát o podporu. Podle iráckých odhadů se podpora týkala čtvrt milionu lidí.

21. října prohlásil Bush po trvající debatě, co dál a před listopadovými volbami v rádiu: „Náš cíl v Iráku je jasný a nemění se. Naším cílem je vítězství... Teroristé se pokoušejí Ameriku rozdělit a zlomit naši vůli. Nesmíme připustit, aby se jim to povedlo.“ Den na to konal Bush, Cheney a Rumsfeld poradu se stovkou vysokých důstojníků armády o tom, co s Předním východem. Američané se rozhodli navalit na bagdádskou Málikího vládu časově vymezené úkoly, kontrolují velvyslanec Zalmay Khalilzad a gen. George Casey, vrchní velitel v Iráku po pensionovaném Ricardovi Sanchezovi. 
    Ve Washingtonu se objevily první úryvky ze zprávy tzv. Bakerovy komise pracující pro presidenta a kongres. Co nejrychleji odejít z Iráku, opustit myšlenku na demokratisaci země, podporovat jakýkoli stabilní režim.

US ochotny jednat v Iráku s kýmkoli kromě kajdistů. Což ostatně dělaly od roku 2005.

Generál Ricardo Sanchez (53), který velel americkým jednotkám v Iráku, šel druhého listopadu do důchodu. Prohlásil, že jeho pensionování souvisí se skandálem kolem trápení vězňů v bagdádské věznici Abú Ghraíb (2004) a ačkoli byl očištěn od podezření, že by se dopustil nějakého zločinu, byl při povyšování přehlížen.

V říjnu se šíité poprali o nadvládu nad Amárou, sídelním městem východní provincie Majsán. Britové se chystali jinak klidnou oblast po provincii Musanná vyklidit a předat bagdádské vládě. Mahdisté Muktady as-Sadra se pustili do křížku s badrovci (SCIRI). Bomba zabila jednoho z policistů spřízněného s mahdisty a policie pak zatkla bratra místní mahdistické veličiny. Následoval mahdistický útok na město a policejní služebny. Příměří koncem října sjednal šíitský ministr vnitra.

Ve stejnou dobu vyklidili Američané v Bagdádu šíitskou čtvrť Madínat as-Sadr, Sadrovo město. Tři měsíce se pokoušely s pomocí vládních oddílů uklidnit sektářskou válku. V říjnu padlo v Iráku devadesát Američanů, vládních tři sta. Šíitská agresivita je po únorovém vybombardování mešity v Sámaře nebezpečnější než sunnitský odpor.

V polovině října uspořádala Rada mudžáhidské šury, vrcholová organisace kajdistických bojovníků v hlavním městě provincie Anbár Ramádí za bílého dne vojenskou přehlídku. Pochodující zakuklenci nekřičeli jen protiamerická hesla, ale skandovali také požadavky po vytvoření vlastního emirátu, Islámského státu Iráku.
    Stát sunnitských muslimů se podle nově formulovaných požadavků kryje s rozlohou sunnitského Iráku (viz TÝDEN 43/06): západní část Bagdádu, provinci Anbár, Dijála, Kirkúk, Saláh-ad-Dín, Nínavá a části provincií Bábil a Wásit. 
    Proti němu ustavilo šest kmenů v provincii Anbár Anbárskou radu spásy, která se postavila džihádistickým legionářům a dokonce vzala zbraně od Američanů (viz pumový útok v Bagdádu 25. června 2007).

Baker konstatoval, že rychlý odchod Američanů z Iráku způsobí „největší občanskou válku, jakou jsme kdy viděli“.

5. listopadu odsouzen Saddám Husajn k trestu smrti v případu šíitských vesničanů z Dudžajlu.

17. listopadu 2006 vydala šíitská vláda zatykač na sunnitského předáka Šajcha Hárise Sulajmána ad-Darího (Harith al-Dari), protože prý podněcuje nesnášenlivost mezi muslimy. Sunnité nemají hierarchii, ale ad-Darí je pokládán za jejich věroučnou hlavu, stojí v čele Asociace muslimských učenců a byl právě v Jordánsku. Jednoznačně stál proti americké okupaci a šíitskému premiérovi al-Málikímu.

22. listopadu 2006 podle vládních údajů a OSN zemřelo v říjnu v Iráku v občanské válce 3709 civilistů, o 400 více než v září (3345) a o sedm set více než v srpnu. V říjnu tedy sektářskému násilí padlo za oběť 120 Iráčanů denně, což potvrdil i šíitský ministr zdraví Alí aš-Šimarí. Měsíčně prchá do ciziny, hlavně do Jordánska a Sýrie, sto tisíc Iráčanů: oproti létu to je stoprocentní nárůst. Šíitské milice dávají často ultimátum, aby sunnité do 24 hodin opustili svůj dům. Pokud ne, vypálí dům i s lidmi.
    Kdo kam utíká: 
před Američany: od konce roku 2004 nežije většina obyvatel Fallúdži v rodném městě, následovali další okupační akce v provincii Anbár (c. 200 tisíc sunnitů na útěku)
před Kurdy: Arabové ze severu (na sto tisíc)
před Araby navzájem: na sto tisíc ze smíšených oblastí ve středu země, stejně tolik šíitů
Ministerstvo školství rozeslalo od roku 2004 na čtyřicet tisíc dopisů povolujících rodičům posílat děti do vyšších škol v cizině.
V říjnu padlo v Iráku 106 Američanů.

23. listopadu 2006 pět sunnitských bombových útoků v bagdádském šíitském Madínat as-Sadr zabilo nejméně 215 lidí a zhruba stejně tolik zranilo. Největší pumový útok na civilní cíle od začátku americké okupace. Pohřbena byla část obětí v Nadžafu a na druhý den bylo mimo jiné polito šíity kerosinem a upáleno šest sunnitů po odchodu z mešity před zraky vládní vojenské hlídky.

25. listopadu v Teheránu summit „šíitské osy“ Írán-Irák-Sýrie (Asád ale nepřijel, ani není šíita).

25. listopadu otiskly NYT informaci o sedmistránkové zprávě o možnostech financování iráckých partyzánských skupin, kterou na vládní zakázku v červnu 2006 sestavily CIA, FBI, DIA, generální štáb a ministerstva zahraničí a financí. Papír potvrzuje, že irácký odboj je finančně nezávislý a že se živí pašováním kradeného zboží, navrtáváním ropovodů, penězi z rukojmích, vydíráním a velmi rozsáhlou korupcí. 
Partyzánům podle amerických odhadů stačí ročně na guerillu asi dvě stě tisíc dolarů. Podle irácké vlády dovezl roku 2005 Irák za čtyři až pět miliard dolarů pohonných hmot (sic!). Deset až třicet procent, jak odhaduje bagdádská vláda, bylo ukradeno a prodáno zpět za hranice. To je ovšem více než dvě stě milionů. Za rukojmí od evropských a asijských vlád prý únosci dostali 36 milionů dolarů (včetně Francie a Itálie). Mnohem více peněz však zůstalo v oběhu po husajnovcích přímo. Například Kusaj Husajn s sebou odvezl z ústřední bagdádské banky v hotovosti miliardu dolarů, které se pak už nikdy nenašly.

27. listopadu 2006 jako první z celoamerických televisních kanálů označila síť NBC ve zpravodajství z Iráku poměry jako občanskou válku. Den na to řekl president Bush v Estonsku, když mířil na summit NATO do Rigy, že „sektářské násilí v Iráku je spiknutím al-Kajdy“.

4. prosince 2006 přijal v Bílém domu president Bush presidenta SCIRI Abdal Azíze al-Hakíma (53). V průběhu měsíce byl za největšího rušitele míru na šíitské straně války označen Muktada as-Sadr a jeho oddíly. V interview pro Spiegel začátkem prosince 2006 popřel, že by jeho Badrovy brigády byly ozbrojené („zbraně složily po svržení Saddáma, dnes už žádné nemají“) a popřel, že by šíitské eskadry smrti dostávaly peníze a zbraně z Íránu („co je pravdu, ví bůh sám“). Mnoho zbraní zabavených spojenci v Iráku však pochází z perských muniček a asi tisíc bojovníků z Mahdího milice cvičilo libanonský Hizballáh. 

    Írán chce co nejslabší Iráku a na rozdíl od Sýrie mu Američané nemají co nabídnout, protože ani nemohou: Izrael a sunnitští spojenci by to pokládali za zradu včetně Turecka.

6. prosince zveřejněna zpráva Studijní skupiny k Iráku, též Baker-Hamiltonova komise. Bush návrhy na jednání se Sýrií a Íránem odmítl.

Během roku 2006 a nejpozději od února ztratily Spojené státy rozhodující posici v Iráku. Vytlačila je „občanská“ válka. Vývoj dostal svou dynamiku a je jedno, k čemu se Američané rozhodnou: zda odejdou zítra nebo pozítří. Zůstali pouze jednou ze stran pestrého konfliktu. 
Saúdští Arabové slíbili sunnitům, že po odchodu Američanů je ve válce se šíity nenechají na holičkách (kromě baasistů). Wahhábitským džihádistům se podařilo v letech 2004-2006 soustavným protišíitským terorem vyvolat válku horší než v devadesátých letech v Alžírsku nebo předtím v Libanonu. Leginonáři džihádu sice válku odstartovali (září 2005, vyhlášení války šíitům Abú Musabem), ale irácké sunnitské veličiny s kajdisty nespolupracují. Cílem sunnitského nebaasistického odboje je vyhnat okupanty a zřídit islámský stát. 
Kajdisté už nejsou vůdci odporu. V Iráku působí skupiny podporované z Íránu, Sýrie, Saúdské Arábie, ale také z Turecka. 
Bakerova komise požaduje americký odchod z Iráku a tlačí na bagdádskou vládu, aby šíitsko-kurdská koalice rozdrtila sunnity (jinak hlavní spojence po celém islámském světě). Povstane z toho šíitská theokracie jako v Íránu? Vydrží Turecko nezávislý Kurdistán?

19. prosince 2006 poprvé nepoužil president Bush v souvislosti s válkou v Iráku slovo vítězství. Pro Washington Times řekl: „Nevítězíme, neprohráváme.“ Je to historický zvrat následující publikaci komise Baker-Hamilton a děsivým výsledkům tažení z jara 2003.

20. prosince 2006 převzali iráčtí vojáci od Američanů kontrolu nad provincií Nadžaf s nejsvětějšími místy pro šíity. Při ceremoniálu ukouslo pět iráckých vojáků žábám hlavy a šestý snědl králičí srdce. Mrtvolku předal k zakousnutí kamarádům.

2007

19. ledna 2007 vládní speciální jednotky podporované americkými poradci zatkli skupinu šíitských radikálů z Mahdího armády klerika Muktady as-Sadra. mezi nimi Abdal Hadí ad-Darradžího, jednoho z hlavních mediálních mluvčí hnutí. Proti sadrovcům, které president Bush označil za jednu z příčin náboženské války, se postavil i premiér Núrí al-Málikí.

25. ledna 2007 Na Světovém ekonomickém foru v Davosu před honorací prohlásil šíitský vicepresident Ádil Abdal Mahdí, že „obsadit Irák bylo idiotským rozhodnutím“. Za moc nad Irákem vděčí šíité právě Američanům.

3. února 2007 převážně šíitské v bagdádské čtvrti Sadríja odpálil sebevražedný atentátník asi tunu výbušniny na náklaďáku zaparkovaném na tržišti. Zemřelo 135 lidí, 300 zraněných (nejvíce od 23. listopadu 2006).

8. února 2007 se ve Washingtonu objevily informace z inspekční zprávy Thomase F. Gimbleho o falšování a manipulaci zpravodajskými informacemi na ministerstvu obrany o kontaktech Husajnova režimu s kajdisty před iráckou válkou. Manipulátorem zpráv pro kongres byl náměstek pro politiku Douglas J. Feith, který pracoval v koordinaci s vicepresidentem Cheneyem, ministrem Donaldem Rumsfeldem a jeho náměstkem Paulem Wolfowitzem. Feithova skupina pátrala po kontaktech Irák-Kajda od 11. září a v červenci 2002 tvrdila, že takové spojení existovalo (na rozdíl od tvrzení CIA).

10. února 2007 převzal v Iráku z rukou gen. George Caseyho vrchní velení nad americkými jednotkami generálporučík David Petraeus (55). Proti sunnitským extremistům a šíitským milicím si přivezl novou protipovstaleckou strategii spočívající na vyčištění lokalit od partyzánů, jejich přeměny v bezpečnostní zóny propojené bezpečnými koridory. Něco podobného praktikovali Američané před desetiletími ve Vietnamu. Znalci však tvrdí: nemá na to dost vojáků a jeho asi 120 tisíc mužů stačí nejvýše na šestimilionový Bagdád. Petraeus řídil armádní operace na severu Iráku v letech 2003-2005 a udržel klid ve smíšeném Mosulu. Má doktorát za disertaci o vietnamské válce a své „školní“ znalosti dokázal uplatnit v praxi.
    14. února začala rozsáhlá americká akce na snížení násilí v Bagdádu. V březnu bylo podle ministerstva vnitra zavražděno 2762 Iráčanů (civilistů a policistů), o čtyři procenta méně než v únoru (2864). V únoru bylo zabito 171 policistů, roste počet neidentifikovaných obětí (ze 125 na 230). v březnu však 331

11. února 2007 presentovali američtí vojáci v Bagdádu výbušniny prorážející pancíře vojenských aut a granáty, o nichž tvrdili, že jsou íránského původu a že byly zabaveny v Iráku. Poprvé byla nálož „penetrátor uzpůsobený výbuchem“ neboli EFP použita v Iráku v květnu 2004. Nálože prý zabili na 170 amerických vojáků a podobné zbraně byly použity loni v jižním Libanonu během Olmertovy letní války. Zbraně a výbušniny pašují do Iráku členové „oddílu Jerusalém“ (Kuds), součásti Revolučních gard řízených nejvyšším náboženským vůdcem Íránu ajatolláhem Alím Chameneím.

16. února 2007 oznámil president Džalál Talabání, že vůdce šíitských radikálů Muktada as-Sadr nařídil velitelům Mahdího armády, aby opustili Irák. Spekulovalo se, že as-Sadr je krátkodobě v Íránu a že utekl před americkou ofensivou v Bagdádu, jeho lidé říkali, že je v Nadžafu.

27. března 2007 největší bombový útok v Iráku: v Tal Afaru zemřelo při výbuchu nákladního vozu se dvěma tunami výbušniny 152 lidé, 347 bylo zraněno, převážně šíitů. Explose vyhloubila kráter 23 metrů široký a zničila na sto domů. Šíitští policisté pak chodili po domech a popravovali svými služebními zbraněmi sunnity, 47-70 zavražděných. Třebaže Američané a šíitsko-kurdská vláda chválily positivní účinek vojenské akce v Bagdádu, náboženská válka nebyla omezena.

v březnu a dubnu 2007 jakoby Bushova vláda přistoupila na doporučení komise Baker-Hamilton: jednání v Šarm aš-Šajchu, velvyslanců USA a Íránu v Bagdádu, ale zároveň eskalovala Petraeusova ofensiva

2. dubna 2007 odmítl velký ajatolláh Alí as-Sistání návrh zákona, který by umožnil bývalým baasistům působit v armádě, policii a státní správě a dostávat státní pensi. Byl by to velký ústupek sunnitům a as-Sistání od začátku tvrdil, že ve volbách je šíitská naděje.

16. dubna Radikální šíitský kazatel Muktada as-Sadr, který se od začátku americké ofensivy v Bagdádu v únoru skrývá v Íránu (vrátil se až v polovině května), splnil svou hrozbu a nařídil šesti ministrům spojených s jeho hnutím, aby opustili vládu Núrího al-Málikího (37 ministrů). 
Premiér totiž nevyslechl výzvu bojovného Sadra a nepředložil harmonogram odchodu Američanů z Iráku, jak požadoval 9. dubna, ve výroční den pádu Bagdádu. Sadrovců je v parlamentu z 275 poslanců třicet. 
Chaos v Iráku není k zastavení a velmi rozhádaní jsou také sunnité. Od ledna se pustili v provinciích al-Anbár a Dijála kajdisté do otevřené války s ostatními sunnitským odbojovými skupinami a s beduínskými kmeny, protože jsou ochotné spolupracovat do jisté míry s Američany. Viz dále 1. května a 25. června.

18. dubna kajdisté v Bagdádu v převážně šíitských čtvrtích ve čtyřech automobilových bombových útocích zavraždili 168 lidí a zranili na 220. Největší krveprolití od začátku americké ofensivy v únoru 2007.

V dubnu jednali neformálně Džajš al-Mahdí Muktady as-Sadra se sunnitskými odbojovými skupinami včetně Revolučních brigád 1920 velitele Abú Adža Najmího, nikoli však s Kajdou. Sadristí jsou nadále proti autonomii regionů a se sunnity nesouhlasí s návratem baasistů do administrativy („po Sámaře není usmíření možné“). Sadr prý vyloučil ze svých milicí na šest set lidí v Bagdádu a třicet v Hurríji; je to zřejmě jen pokrytecké gesto.
    Sadrovy milice jsou po Američanech a kurdských pešmerzích třetí nejsilnější vojenskou silou v Iráku (a k tomu třicet poslanců plus šest ministrů, které odvolal z al-Málikího vlády).

V květnu změnila Nejvyšší rada islámské revoluce v Iráku (SCIRI) název na Nejvyšší islámskou iráckou radu (SIIC). Je největším politickým uskupením iráckých šíitů a Iráku vůbec.

1. května 2007 vláda v Bagdádu oznámila, že v přestřelce mezi partyzány byl zastřelen vůdce irácké větve al-Kajdy Abú Hamzá al-Muhadžir alias Abú Ajjub al-Masrí. Egyptský třicátník byl nástupcem Jordánce Abú Musaba az-Zarkávího, kterého trefila americká bomba loni 7. června. Američané vypsali na Egypťanovu hlavu odměnu pěti milionů dolarů. Možná, že se o ni přihlásí někdo z baasistických důstojníků. O několik dnů později se objevila videonahrávka, na níž údajná mrtvola promlouvala k iráckému lidu.

od konce dubna a začátkem května se po odchodu sadrovců z Málikího vlády vyostřily boje rovněž mezi šíitskými ozbrojenci. Mahdiho armáda, Džajš al-Mahdí, kontrolovaná Muktadou as-Sadrem bojovala na řadě míst iráckého jihu s Badrovými brigádami, milicionáři kontrolovanými SCIRI (přejmenovaný na Nejvyšší islámskou iráckou radu, SIIC). V Bagdádu se dokonce badrovci v některých protisadrovských akcích spojovali s Američany. Sadrovy milice jsou po Američanech s deset tisíci až šedesáti tisíci druhou nejsilnější ozbrojenou složkou v Iráku. 
    V polovině května se do Iráku vrátil z íránského úkrytu Muktada as-Sadr a zkraje pobýval podle amerických zdrojů v Kúfě u Nadžafu. Znovu vyzval Američany, aby odešli z Iráku.

13. června odpálili zřejmě kajdisté v Sámaře dva minarety veleuctívané šíitské Askarího Zlaté mešity, kterou zničila nálož už loni 22. února. Následovala vendetta šíitů. 19. června před jednou ze šíitských mešit v Bagdádu explodoval nákladní automobil s výbušninou: 78 mrtvých.

18. června zahájila americká armáda rozsáhlou operaci severně od Bagdádu proti kajdistům. Byla ceněna na jednu z největších od roku 2003. Deset tisíc vojáků po týdnu zjistilo, že provinční hlavní město Bakúbu opustilo na sto až 350 ozbrojenců a 25. června americké velení oznámilo, že v Bakúbě už žádný kajdistický Islámský stát Irák neexistuje. Jeho „občané“ zakázali Bakúbanům kouřit, zavřeli holírny a kavárny, ženy se museli zahalit do černého. Sunnitého vyháněli šíity, vraždili oposici.

25. června za sebevražedného atentátu na hotel Mansúr zemřelo dvanáct lidí. Mezi nimi čtyři kmenoví náčelníci z provincie Anbár, kteří patřili k oponentům irácké Kajdy. Loni se postavili proti legionářům sunnitského džihádu a vytvořili Anbárskou radu spásy. 
    O něco podobného usilují od té doby Američané, ale jejich úsilí o isolaci kajdistů od domácích sunnitů se příliš nedaří.
    Anbárský odboj proti džihádistům vedou kmeny al-Bú Ásaf a al-Bú Fahd (Bu-Fahed) z konfederace al-Dulajm. V hotelu zemřeli Šajch Abdal Azíz al-Fahdáví z kmene al-Bú Fahd a Šajch Tárik al-Asafí, náčelník kmene al-Bú Ásaf. 
S nimi zemřel bývalý guvernér provincie Anbár Šajch Fasal al-Gaúd a jeden z nejznámějších iráckých básníků Rahím al-Málikí, který měl svou televisní show a několikrát chválil anbárské beduíny, že se postavili Kajdě. 

Šajch Džabbar al-Fahdáví potvrdil, že pro válku s kajdisty dostal od Američanů nějaké zbraně. Jeho kmen přitom patřil mezi nejhorlivější podporovatele Kajdy v sunnitském Anbáru. Šajch Rafaj al-Fahdáví, který se k radě spásy připojil letos v dubnu a jehož zetěm byl Šajch Abdal Azíz al-Fahdáví, sdělil, že kmenoví pohlaváři se v hotelu Mansúr setkali den předtím s literátem al-Málikím, aby projednali spolupráci v boji proti kajdistům a jak získat zpět provinční hlavní město Ramádí. 
Ramádí je od října 2006 hlavním městem Islámského státu Iráku, který vyhlásili kajdisté, ale nyní je pod kontrolou Američanů a vládních jednotek, jimž velí šíité.

29. července porazil irácký fotbalový team v Jakartě ve finále Asijského poháru Saúdské Araby 1:0. Na hlavičku nahrával Kurd z Mosulu arabskému sunnitovi z Kurkúku. Největší fotbalový úspěch iráckého výběru, natož ve válce. Jakoby se zapomnělo, že Irák se rozpadá na oblasti podle vyznání a národnosti.

1. srpna z al-Málikího vlády vystoupila největší sunnitská volební strana Fronta irácké dohody (IAF) a odvolala svých šest ministrů. Vedle šestice lidí nominovaných a odvolaných Muktadou as-Sadrem je to druhá skupina, která snižuje kredit bagdádské vlády. Ministrů irácké vlády je nominálně 37. O několik dnů později odešla z vlády liberálně sunnitská Irácká národní kandidátka expremiéra Ajáda Alávího.

31. července 2007 byl Američany během leteckého náletu zabit emír iráckých kajdistů v provincii Saláh ad-Dín Iráčan Hajsám Sabah al-Badrí. Loni 22. února spustil operaci, která zničila Zlatou mešitu al-Askaríju v Sámaře, třetí z nejsvětějších svatyň šíitských muslimů (Sámarrá je město převážně sunnitské). Od jeho akce se odvinula eskalace „občanské“ náboženské války mezi šíitskými a sunnitskými mudžáhidy a válce o kontgrolu středního Iráku s Bagdádem. Od letošního února se pokoušejí situaci uklidnit Američané mimo jiné tím, že posílili stavy svých vojáků na 162 tisíce.

Věštec Bush 24. května o srpnu 2007 prohlásil: „Může to být velmi krvavý, špatný srpen.“ S nástupem generála Davida Petraeuse a posilami („surge“) se Američanům podařilo výrazně zklidnit oblast sunnitského trojúhelníku a např. z Ramádí, sídelního města provincie Anbár, udělat město míru. Lokální kmenoví předáci dokonce hostili důstojníky a spolupracují s Američany včetně imámů proti kajdistům a gangům. Vyklidit Ramádí trvalo od listopadu 2006.

15. srpna 2007 v Sindžáru (Singara) u syrských hranic v provincii Nínavá odpálili sebevražední sunnitští atentátníci čtyři nákladní vozy s výbušninami a zavraždili na pět set lidí, převážně jezídů (jazídí). Byl to nejkrvavější den od začátku irácké války a americké okupace země.

22. srpna varoval George Bush před stejným efektem v Iráku jako ve Vietnamu, kdyby americká vojska odešla. Dosud se jakýmkoli příměrům o vietnamsko-iráckých paralelách vyhýbal.

29. srpna 2007 vyhlásil Muktadá as-Sadr šestiměsíční jednostranné příměří, které prodloužil 22. února 2008. Bylo jedním z příčin poklesu násilností v zemi mezi šíity a sunnity.

léto 2007 Podle OSN uteklo z domova 36 procent Iráčanů před násilím, 25 procent, protože bylo vyhnáno. To všechno za Petraeusovy ofensivy od 14. února 2007. Podle Iraq Red Crescent Organisation se na sever nebo na jih přesídlilo podle příslušnosti k sunnitům nebo šíitům na 1,1 milionu lidí. Do února 2007 to bylo jen půl milionu lidí. Rodiny, které nechtějí opustit domovy, přestupují ze sunnismu na šíismus.

1. září v noci ukončili Britové, nejvýznamnější američtí spojenci ve válce v Iráku, vyklizení poslední pozice v centru Basry. Všech 5500 britských vojáků se uchýlilo na leteckou základnu na předměstí města, jeho počet obyvatel bývá odhadován na jeden až dva miliony obyvatel převážně šíitského vyznání. Téhož dne přiletěl president Bush na třetí návštěvu Iráku.

5. září přijal as-Sistání v Nadžafu premiéra al-Málikího. Sistání je ideologickou autoritou Spojené aliance, kterou také zastupuje Málikí. Thematem bylo obsazení prázdných ministerských křesel, koho tam posadit z technokratů. Na čem se dohodli, nezveřejnili. 
Den předtím generál David Petraeus oznámil záměr snížit vojenské stavy o třicet tisíc na úroveň předúnorovou (surge), jak to doporučil 3. září Bushovi při jeho třetí návštěvě amerických základen v Iráku. V týdnu od 10. září Petraeus s velvyslancem Ryanem Crockerem se záměrem seznámili kongresmany, pak to potvrdil president. Zdůrazňovali, že íránská stopa v Iráku je nepřehlédnutelná a že se s tím musí něco dělat.

začátkem září Než se Britům podařilo (určitě?) usmířit náboženské a národní frakce v Severním Irsku, uteklo třicet let. Bývalí irští teroristé dnes cítí potřebu podělit se o své zkušenosti s arabskými Iráčany. Začátkem září sedělo kdesi v Helsinkách šestnáct zástupců sunnitských a šíitských organisací čtyři dny v jedné místnosti s vicepremiérem severoirské vlády Martinem McGuinnessem, dříve vyhlášeným bomberem IRA. Povídali si prý o tom, jak z občanské války přejít k míru. Nápad jistě zajímavý, ale... V Ulsteru zemřely tři tisíce lidí za třicet let, počet, který připadá v Iráku na jeden měsíc; vyvražďují se celé rodiny a vyhánějí celé vsi a městské čtvrti. To McGuinness neuměl. Kdyby kdysi měl takové besedníky, jak by asi dopadl Ulster?

28. září 2007 Američané oznámili, že leteckou bombou zabili u Musajjibu jižně od Bagdádu jistého tuniského mudžáhida Abú Usámu at-Túnísího, údajně jednoho z „emírů“ zahraničních džihádistů. Podle webových stránek spojovaných s Kajdou byl však člověk tohoto bojového jména zabit již loni.

13. října 2007 Generál Ricardo S. Sanchez, který velel americkým vojskům v Iráku v letech 2003-2004, obvinil Bushovu vládu z katastrofálně vedené války, nepřipravenosti a nekompetentnosti vlády a celkové selhání všech, kteří se na rozhodování o vedení války podíleli.

9. listopadu 2007 se odpálil u Chalis v provincii Dijála nejmladší ze sebevražedných mudžáhidů. Desetiletý kluk s sebou do smrti strhnul šest šejků, kteří se scházeli ke shromáždění kmenových představitelů k jednání o dalších krocích protikajdistické koalice.

prosinec 2007: surge přineslo výsledky, i když rok 2007 byl pro Američany tím nejkrvavějším s 901 padlým. Počty ozbrojených a pumových útoků výrazně klesly, třebaže to s „normální“ zemí není slučitelné. 
Tam, kde loni umírali měsíčně stovky lidí, to byly na podzim a do konce roku desítky. Vedle navršení počtů amerických vojáků zapůsobily další dva důležité momenty, ne-li nejdůležitější. Od listopadu 2007 do ledna 2008 bylo útoku asi dva tisíce měsíčně (sic), zhruba tolik, kolik na jaře 2005, kdy se naplno rozhořel kajdistický džihád. 
    Předáci sunnitských kmenů měli krvelačnosti kajdistů plné zuby už v průběhu druhé poloviny roku 2006 a sami se domlouvali na ustavení protikajdistické koalice. Nazvali ji Probuzení a později ji Američané pomohli s výcvikem a zbraněmi. 
A penězi: měsíčně tři sta dolarů na muže; kajdisté dávali za nastražení pumy dvacet... Sunnitské milice k nevoli bagdádské vlády měla koncem roku na sedmdesát osmdesát tisíc mužů. Američané jim říkají concerned local citizens, CLC.
    Druhým momentem a velkou záhadou je příměří šíitské skupiny kolem Muktady as-Sadra vyhlášené 29. srpna na půl roku. Kajdisté byli pronásledováni na sunnitských územích kmenovými milicemi, na šíitských vládními, Mahdího armáda držela příměří. 
    Muktadá as-Sadr (33), který se od května neobjevil na veřejnosti, začal v Nadžafu studovat, aby do roku 2010 dosáhl titulu ajatolláh. Mimo jiné studuje politologii v pojetí perského vůdce Ruholláha Chomejního. 
    Zdá se, že dalším důležitým momentem byla zdrženlivost íránských šíitů, poněvadž přes relativně četná konstatování o nalezených kontaktech a dodávkách zbraní z Íránu do Iráku se víceméně žádné konflikty neodehrávaly. 
    Kurdský rozlet k plné samostatnosti brzdily aktivity turecké armády, která podnikala četné vpády na irácké území při pronásledování partyzánů PKK. Kurdové nijak neuspíšili referenda v Kirkúku a Mosulu, původně plánovaná na listopad 2007.

2008

12. ledna bagdádský parlament po dvouletém odkládání novelisoval zákon o debaasifikaci státní správy z roku 2003, podle něhož se budou moci členové Husajnovy strany vrátit do úřadů, policie a armády. Pensionovaní činovníci dostávají nárok na pensi, tisíce nejvyšších funkcionářů jsou i nadále ze zákona vyňati.

13. ledna vyzval velitel Kajdy v Iráku Abú Hamzá al-Muhádžir, nástupce Abú Musaba az-Zarkávího (od června 2006), aby se jeho bojovníci „věnovali pouze boji se skutečným nepřítelem, aby zabránili otevření nových front proti sunnitským Arabům“. 
    Američané tvrdí, že v průběhu „surge“ roku 2007 zabili 2400 podezřelých kajdistů a na 8800 jich zajali. Prý zcela skupinu vytlačili z Bagdádu a provincie Anbár. 
    Zahraničních mudžáhidů prý začátkem roku 2008 nebylo v Iráku více než dvě stě. Celkově je v Iráku asi 3500 kajdistů, kdežto rok předtím na dvanáct tisíc.

1. února 2008 dvě sebevražedné ženy zavraždily na dvou odlišných místech Bagdádu 99 lidí. V předvečer oslav výsledků Bushovy „surge“ ošklivé připomenutí skutečného stavu Iráku. Zároveň zabavené video ukázalo, že Kajda v Mesopotamii využívá k sebevražedným atentátům i děti mladší než jedenáct let.

22. února 2008 Muktadá as-Sadr prodloužil o další půlrok příměří, které nařídil svým lidem z Džajš al-Mahdí dodržovat 29. srpna 2007.

23. března zabila v Bagdádu nastražená mina čtyři americké vojáky. Krátce po pátém výročí americké invase do Iráku tak počet obětí překročil číslo čtyři tisíce. Tisíci voják padl v září 2004, dvoutisící v říjnu 2005, třítisíci koncem roku 2006. Rok 2007 byl pro Američany nejkrvavější z irácké války: padlo jich 901. Přitom to byl rok „surge“... 
Ve stejné době se rozjely boje mezi třemi soupeřícími skupinami v Basře a Američané tlačí na Brity, aby se do města vrátili. 
    Při pátém výročí války přestal být Irák domácím americkým thematem. Invase se vytratila z prvních stránek velkých listů a to i přes to, že zatím oficiálně stála válka včetně afghánského tažení půl bilionu dolarů, podle propočtů kongresu se všemi dalšími položkami jeden až dva biliony USD, podle nositele Nobelovy ceny za ekonomiku Josepha Stiglitze dokonce čtyři biliony. 
    Bilance další: podle některých odhadů 180 tisíc mrtvých Iráčanů, přes dva miliony uprchlíků do zahraničí, ekonomika nepodává předválečné výkony mezinárodně embargovaného Iráku. 
    V roce 2007 poprvé přesáhl domácí vojenský rozpočet (7,5 miliardy dolarů) americkou pomoc (5,5 miliard). V září 2007 dokonce dohodla irácká armáda bez vědomí vlády a Američanů nákup zbraní a techniky v Srbsku za 833 milionů dolarů. Po zděšení ve vládě byl objem obchodu snížen na 236 milionů. 
    První zbraně z Balkánu (Albánie, Bosna, Kosovo) přišly do Iráku v letech 2004 a 2005 a posílily hlavně guerilly.

30. března 2008 Šestidenní bitva šíitských frakcí o kontrolu nad ulicemi ropné jihoirácké Basry skončila triumfem Muktady as-Sadra (34). 
Vládní oddíly s podporou Američanů a Britů se nedokázaly prosadit a prokázaly, že kabinet Núrího al-Málikího není pánem ani na šíitských územích. V rozhodném okamžiku na znamení dobré vůle zastavil Sadr předminulou neděli boje svých ozbrojenců a obnovil příměří, které vyhlásil loni v srpnu. 
Jeho lidé ovládají nyní v Basře větší území než před bitvou. Na říjen jsou naplánovány volby do provinčních sněmů a do té doby se očekávají další boje. 
Podle údajů vlády podporované Američany zemřelo v Basře, Bagdádu a v dalších městech během bojů více než 320 lidí, několik desítek vládních vojáků a policistů sběhlo k sadristům. 
    Vypukla nová fáze války v Iráku, otevřené boje mezi šíitské skupinami o kontrolu nad ropou. 
Na šest set šíitských Iráčanů v bojích padlo a několik set vládních vojáků včetně důstojníků desertovalo k sadrovcům. 13. dubna jich pak bylo na 1300 propuštěno pro deserci ze služby.

7. dubna překvapivě navrhl Muktadá as-Sadr rozpuštění své Mahdího armády, pokud to doporučí ajatolláh Alí as-Sistání (77), který už několikrát zasáhl do Sadrova života, když uklidňoval jeho prudké reakce na Američany. 
Rozpuštění Sadrových oddílů z titulu své moci nařídil premiér al-Málikí, ale vládní jednotky nemají sílu rozkaz prosadit, jak ukázala nedávná válka o moc nad částí Basry. 
    Sistání však rozpuštění milic nežádal, třebaže se tak mělo stát již roku 2004 (!). Sadr býval do roku 2007 Málikího spojenec. Když ho vyzval, aby žádal odchod Američanů, sestavil k tomu harmonogram a byl odmítnut, odvolal as-Sadr šest svých lidí z koaliční vlády a poslance z parlamentu. 
    Sadrovy milice, stejně jako další obdobná ozbrojená zařízení u šíitů i sunnitů, fungují mimo jiné i jako humanitární organisace. Podporují Iráčany jídlem, topivem a vší nezbytným k holému životu (cf. model Hizballáh v Libanonu).

8. dubna přednesl kongresu gen. David Petraeus a velvyslanec v Bagdádu Ryan Crocker zprávu o výsledku vyslání posil do Iráku loni v únoru (surge). Mnoho nadšení to ve Washingtonu nevzbudilo, protože oba demokratičtí kandidáti hovoří o rychlém stažení Američanů z Iráku a poněvadž koncem března vypukla válka mezi šíity.

Boje vládních jednotek a Američanů s bojovníky šíitských frakcí trvaly do uzavření příměří 10. května. Nakolik as-Sadr ovládá své milice, nebylo známo.

Ofensiva velkých očí

Výročí americké válečné operace v Iráku/Sadrova proměna

Po pěti letech krvavého chaosu přineslo zvýšení počtu amerických vojáků v Iráku pozvolné uklidnění. Kupodivu po methodě, po níž od roku 2005 volal presidentský kandidát republikánů John McCain...

    Surge zafungovalo více než čekal i jeho představitel, velící generál v Iráku David Petraeus. Vedle amerického nasazení dalších třiceti tisíc vojáků vyhlásil koncem srpna 2007 jednostrané příměří pro své lidi z Mahdího armády šíitský radikál Muktadá as-Sadr. 
Prodloužil ho v únoru 2008 a pak se po bojích o kontrolu nad velkými částmi Basry a Bagdádu s vládními jednotkami se na jaře rozešel s ještě radikálnějšími odpadlíky a kriminálními elementy („zvláštní skupiny“), kteří se jménem Mahdího armády přikrývali. 

V květnu znovu potvrdil příměří a v červnu oznámil, že jeho lidé se nezúčastní komunálních voleb 1. října 2008. 
Veškeré úsilí al-Málikího koaliční vlády směřovalo od jara k tomu, aby jeho strana Dawa a proíránská Nejvyšší islámská irácká rada (ISCI) uspěly. 
Podařilo se. Abdal Azíz al-Hakím, vůdce ISCI, se začátkem července příznivcům na fotbalovém stadionu v Nadžafu chlubil, že řídí nejsilnější a nejlépe organisovanou šíitskou stranu Iráku. Vyzýval k účasti na volbách regionálních rad, výběru dobrých kandidátů, aby se nevrátili baasisté k moci. 

Akce byla připomenutím pátého výročí vraždy zakladatele ISCI (dříve SCIRI, založeno roku 1982 v Íránu) Muhammada Bakra al-Hakíma v Nadžafu automobilovou bombou, která zabila další 83 lidi. ISCI s Badrovou organisací vycvičenou a vyzbrojenou Íránci eliminovala sadrovce a udržela si přízeň velkoajatolláha Alího as-Sistáního

Významným momentem byl zvrat na sunnitské frontě. Američanům se podařilo loni v létě přesvědčit kmenové autority v provincii Anbár, aby se přestali bát teroru wahhábistických kajdistů a postavili se jim. 

Za americké peníze a výzbroj vznikly sunnitské milice as-Sahva v počtu asi osmdesáti tisíc mužů, v nichž se shromáždili mimo jiné bývalí baasisté. Nástroj americké války, z něhož se však může brzy stát nástroj války proti šíitské vládě. 

V sunnitských oblastech a hlavně v Anbáru se v průběhu roku 2008 stala Sahva politickou mocí kontrolovanou především Iráckou islámskou stranou. Abú Ríša, který se první postavil kajdistům v Anbáru, byl sice krátce po setkání s Bushem v září 2007 zavražděn nastraženou pumou, ale jeho program měl úspěch u kmenových náčelníků i u bývalých husajnovců. 
    Americká armáda dokonce přiznala, že se usmířila s řadou lokálních velitelů Kajdy a nechala je působit v milicích Sahva. Jistý Riadh Samarrai padl roku 2008 na americké straně, když předtím zakládal v bagdádské Adhamiji už v dubnu 2003. Potvrdil listu Washington Post to mjr. Robert MacMillan, velitel jedné ze základen v Bagdádu. V září 2008 měla Sahva asi sto tisíc příslušníků, kteří měsíčně stáli tři sta dolarů/muž. 
    Jistý Saif Abdalláh (28) se Time presentoval roku 2006 jako hrdý bojovník vahhábistů, který pomohl zabít tucty, ne-li stovky Američanů bombami, které vyráběl. O dva roky později na podzim v Bagdádu hlídkuje po ulicích („není to tvrdá práce“): kdo ho platí? Americký daňový poplatník...
    Šíitsko-kurdská vláda má do armády a policie převzít 57 tisíc sunnitských milionářů, zbytek je prý na Američanech (podle nich je „synů“ dvojnásobně). 
Hrozí další sunnitský odboj a to není známo, jak dopadne příprava voleb ve sporných kurdsko-arabských oblastech.

Od května 2008 něco podobného vzniklo mezi bagdádskými šíity, kteří se ještě nedávno hlásili k Mahdího armádě.
Bojovníci Kajdy v Mesopotamii byli z velké části vytlačeni ze středního Iráku, dříve sektářsky smíšeného, a od nového roku se jejich úsilí ve větším měřítku omezila na provincii Dijálu. 

Oslabení kajdistů, většinou zahraničních legionářů sunnitského džihádu, patřilo k dalšímu ze zlomových momentů. V červenci 2008 odhadovali armádní analytici, že džihádistů do Iráku za měsíc přijde asi čtyřicet; rok předtím to prý bylo asi sto deset. 

Někteří ze stratégů, jako ředitel CIA Michael Hayden, dokonce znovu tvrdili, že Kajda je blízko strategické porážce. 
Nicméně úspěchy Kajdy a chaos v Iráku možná zastavily George Bushe před útokem na Sýrii, jak to alespoň chvíli vypadalo. 
Nepřehlédnutelné je však to, že „surge“ přišla poněkud pozdě: sektářské čistky byly ve smíšených oblastech v podstatě od února 2007, od výbuchů v Sámaře, v průběhu roku ukončeny. 
Vzhledem k tomu, že mimo domovy je na téměř tři miliony lidí v Iráku a že zemi opustilo více než dva miliony Iráčanů ze 26 milionů, není divu, že americká akce posloužila víceméně jako úklid po velké ráně.
Hororová čísla z let 2005-2007, kdy úřadovali wahhábité a další sektáři, roku 2008 opadla. V květnu 2008 padlo jen devatenáct amerických vojáků, nejméně od invase. Iráčanů ve stejném měsíci podle ministerstva vnitra 752, jen třetina loňského letního průměru. 

V červnu 2007 bylo týdně 1400 útoků proti civilistům, v září 2008 jen 125 týdně (minus 91 procento). Mezi l. lednem a 28. červencem 2008 zemřelo denně po útocích sebevrahů a explosí bomb v autech v průměru jedenáct civilistů. Před rokem přicházelo do Iráku čtyřicet až šedesát cizinců, aby bojovali proti nevěřícím. letos podle amerických odhadů jen dvacet. 
Kajdisté se po surge skrývají a legionáři džihádu chodí nyní raději do Afghánistánu.

George Bush 29. ledna 2008 ve své poslední zprávě o stavu Unie vyzdvihnul vojenské úspěchy taktiky generála Davida Petraeuse (55), který převzal před rokem vrchní velení nad americkými jednotkami v Iráku. 16. září 2008 se jeho nástupcem stal gen. Ray Odierno, který měl k disposici 146 tisíc vojáků z novou situaci v Iráku.
Presidentská kandidátka demokratů Hillary Clintonová mu však odpověděla, že právě rok 2007 byl pro Američany nejkrvavějším rokem irácké války a že humanitární situace v zemi zůstala nadále zničující. Bushovo dědictví svazuje novou americkou vládu a kupení chyb bushovci ztěžuje i vyjednávání o případných vojenských základnách v zemi.
Taktika zajištěných středisek zbavených partyzánů známá z indočínské války před třiceti roky a zvýšení počtu vojáků v Mesopotamii ze sto třiceti na sto šedesát tisíc přispěly ve středu země k uklidnění války mezi sunnitskými a šíitskými guerillami. 
V Bagdádu byly obytné čtvrti sunnitů odděleny od šíitských betonovými zdmi, v sunnitské provincii Anbár byli ve spolupráci s místními klanovými náčelníky vytlačeni kajdističtí mudžáhidové. Jejich společné úsilí dostalo jméno Sahva, Probuzení (od února se jejich rada přejmenovala na Synové Iráku). 
Boje s kajdisty a šíitskými skupinami se koncentrovaly na oblast Dijály. V červenci zabili sebevražední atentátníci v provincii 27 lidí. 29. července vládní jednotky otevřely pod velením gen. Abdal Karíma al-Rubájí ofensivu proti radikálům. Dijála je nábožensky smíšená převážně arabská provincie, kde se žádné ze stran během čistek v letech 2006-2007 nepodařilo převládnout. 
Kajdistické útoky včetně sebevražedných atentátů se od loňského léta soustřeďovaly na oblasti severně od Bagdádu a s koncem roku 2007 se projevila jejich zvýšená přítomnost v mnohonárodním a nábožensky pestrém Mosulu a okolí.
V tradičně kurdských ropných oblastech Mosulu a Kirkúku se mělo již v listopadu 2007 konat referendum o územní příslušnosti obou velkých měst, ale šíitsko-kurdská koaliční vláda se k jejich provedení neodhodlala. Později odsunuto na 31. ledna 2009.
Oblasti, kde v zemi leží miliardy, šesté největší zásobárny ropy, a na povrchu je bída a nezaměstnanost, si nárokují Kurdové, kteří je chtějí zahrnout do území své samosprávy. 
To odmítají jako chudí Arabové, které sem z velké části na zlomení kurského odporu v osmdesátých letech přesídlil socialistický režim Saddáma Husajna, jednak další menšiny, mezi nimiž vynikají Turkmeni podporovaní z Turecka.
Kurdská autonomie nabídly Arabům za návrat do původních bydlišť dvacet milionů dinárů, asi 280 tisíc korun. 
Kurdové, kteří ustupují tlaku Ankary a nijak nereagují na útoky turecké armády proti posicím PKK na severu Iráku, nejsou právě ve formě, aby se usilovněji věnovali prosazování své autonomie v ropných oblastech. 
Američané s vládními jednotkami v Mosulu, kde žije asi 1,6 milionu lidí (Turkomané a Arabové odmítají census), oznámili 11. února 2008 protikajdistickou ofensivu. V provincii Nínawá, jíž je Mosul střediskem, jako jediné v Iráku loni vzrostl počet násilných akcí. Nějak se vytratila do neznáma... Později byla přeformována v akci proti Mahdího brigádám, resp. „zvláštním skupinám“.
Při historické návštěvě tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana, prvního ankarského premiéra po osmnácti letech, přislíbil Núrí al-Málikí, že podpoří tureckou válku proti PKK. 
    V listopadu 2008 se objevily informace ve Washington Post, že v září přistály na letišti v Sulajmániji tři C-130 s nákladem klasických palných zbraní a střelivem z Bulharska. Informace pocházeli od zdroje v Bulharsku, nikoli Američanů v Iráku. Vztahy mezi předsedou vlády kurdské autonomie Masúdem Barzáním s al-Málikím nejsou dobré.

12. ledna 2008 bagdádský parlament po dvouletém odkládání novelisoval zákon o debaasifikaci státní správy z roku 2003, podle něhož se budou moci členové Husajnovy strany vrátit do úřadů, policie a armády. Pensionovaní činovníci dostávají nárok na pensi, tisíce nejvyšších funkcionářů jsou i nadále ze zákona vyňati.

13. ledna vyzval velitel Kajdy v Iráku Abú Hamzá al-Muhádžir, nástupce Abú Musaba az-Zarkávího (od června 2006), aby se jeho bojovníci „věnovali pouze boji se skutečným nepřítelem, aby zabránili otevření nových front proti sunnitským Arabům“. 
    Američané tvrdí, že v průběhu „surge“ roku 2007 zabili 2400 podezřelých kajdistů a na 8800 jich zajali. Prý zcela skupinu vytlačili z Bagdádu a provincie Anbár. 
    Zahraničních mudžáhidů prý začátkem roku 2008 nebylo v Iráku více než dvě stě. Celkově je v Iráku asi 3500 kajdistů, kdežto rok předtím na dvanáct tisíc. 
    Podle zápisků jednoho z kajdistických banditů, které zanechal na útěku kdesi severně od Baladu jistý jinak blíže neznámý Abú Tárik, velel na začátku roku 2007 oddílu šesti set mužů. O rok později jich bylo jen dvacet. 
    Ve stejné době se objevilo video ukazují výcvik dětí k boji a sebevražednému atentátnictví.

13. únor parlament schválil rozpočet, zákon o provinčních volbách 1. října 2008 (kromě Kurdistánu) a o amnestii v jednom balíku. Milost se týká desítek tisíců sunnitských vězňů, kteří byli činovníky baasistického režimu.

22. února Muktadá as-Sadr prodloužil o další půlrok příměří, které nařídil svým lidem z Džajš al-Mahdí dodržovat 29. srpna 2007.

25. února se v Sámaře odpálil na policejní stanici první sebevražedný atentátník na vozíčku. Zavraždil šéfa provinční policie gen. Abdal-Džabbára Rabího Muttara (Abdul-Jabbar Rabee Muttar).

25. března zahájila irácká armáda pod dohledem premiéra Núrího al-Málikího bojové operace v Basře, aby přemohla Mahdího armádu, milice Muktady as-Sadra. Boje přeskočily na celé šíitské území, ale armádě se sadristy nepodařilo přemoci. 
    30. března as-Sadr obnovil jednostranné příměří a zakázal svým lidem válčit s vládou. Na šest set šíitských Iráčanů v bojích padlo a několik set až tisíc pět set vládních vojáků včetně důstojníků desertovalo k sadrovcům. 
Znovu se potvrdilo, že armáda vycvičená Američany není v boji spolehlivá a totéž platí o policistech. Vojáci byli do Basry nahnáni bez odpovídající výzbroje a menáže. Britští vojáci v listu Telegraph označili dokonce iráckého velícího důstojníka akce gen. Mohana al-Furajžía (Furayji) za jeho chaotické rozkazy nebezpečným lunetikem. 
Premiér Málikí bývalého důstojníka Husajnových Revolučních gard po fiasku povolal zpět na hlavní velitelství armády do Bagdádu. 
Velitelé nemají autoritu, naopak Sadrovo slovo ano. Dva dny na to vyzval kazatel na výročí obsazení Bagdádu 9. dubna 2003 k velké demonstraci ve svém Nadžafu. V předvečer ale svou výzvu odvolal, protože měl strach z masového krveprolití.

7. dubna překvapivě navrhl Muktadá as-Sadr rozpuštění své Mahdího armády, pokud to doporučí ajatolláh Alí as-Sistání (77), který už několikrát zasáhl do Sadrova života, když uklidňoval jeho prudké reakce na Američany. 
Rozpuštění Sadrových oddílů z titulu své moci nařídil premiér al-Málikí, ale vládní jednotky nemají sílu rozkaz prosadit, jak ukázala nedávná válka o moc nad částí Basry. Sadr se sice příměří oficiálně držel, ale z Basry chodily rozporuplné zprávy. 
V průběhu dubna boje pokračovaly a Američané s Brity oznámili, že vysílají vojáky na pomoc vládním jednotkám. Poměr sil se zlomil v Sadrův neprospěch a Málikího akcie stoupaly. Koncem dubna probíhaly v bagdádské čtvrti Madínat as-Sadr o zhruba třech milionech obyvatelích silné pouliční boje Američanů se sadristy.
Američané od srpna 2007 prokazovali as-Sadrovi a jeho „special groups“. V prohlášení z 1. října 2007 ho Petraeus a velvyslanec Ryan Crocker titulovali sajjid, oslovení, které se dává respektovaným lidem a původně lidem s předky, kteří patřili mezi Muhammadovy potomky. 
Po událostech v Basře se Mahdího armáda (v americkém vojenském označení JAM) zase stala nebezpečnou a protivnou skupinou. Zemřelo na tisíc lidí.

8. dubna přednesl kongresu gen. David Petraeus a velvyslanec v Bagdádu Ryan Crocker zprávu o výsledku vyslání posil do Iráku loni v únoru (surge). Mnoho nadšení to ve Washingtonu nevzbudilo, protože oba demokratičtí kandidáti hovoří o rychlém stažení Američanů z Iráku a poněvadž koncem března vypukla válka mezi šíity.
    Petraeus označil za největší dlouhodobé nebezpečí pro demokratický vývoj Iráku „zvláštní skupiny“ podporované z Íránu, zřejmě nejvíce zastoupené v řadách Badrovy armády. V Basře byly při bojích s protivládními šíitskými skupinami znovu nalezeny zbraně perské provenience. 
Začátkem května o íránském vyzbrojování bez výsledku jednala v Teheránu delegace vlády al-Málikího. Kromě toho však dosáhl slibu, že diplomacie ajatolláhů domluví as-Sadrovi, aby byl zdrženlivý a držel se klidu zbraní. Většinu roku strávil šíitský vůdce v íránském Komu na theologických studiích. 
    Šíitské války a další násilí se projevily v počtu obětí. Duben byl v Iráku nejkrvavější od podzimu a statistiky dávají tušit, že efekt ze „surge“ jde vniveč. V dubnu podle irácké vlády zemřelo násilnou smrtí po bojových akcích 969 Iráčanů (o něco níže číslo opraveno na 923), nejvíce od srpna 2007, kdy zemřeli 1773 lidé. 
Na začátku května bylo v Iráku 170 tisíc amerických vojáků a 105 tisíc vládních. V boji s nimi podle bagdádské vlády zemřelo 354 ozbrojenci a 1220 bylo zatčeno. Padli 104 Američané, nejvíce od září (65). 
    Množství íránských zbraní v rukách sadrovců není v Iráku nic podivného a nemusí to souviset s politickými vazbami na Teherán. Mají je totiž i další skupiny, dokonce ultrasunnitští kajdisté a vládní jednotky. 
    Podle nálezů z Basry usoudili v květnu armádní důstojníci a s nimi blízký Sadrův spolupracovník Saláh al-Ubajdí, že v zemi dávno existuje velký kruh obchodníků se zbraněmi z černého trhu v Íránu a v tom jsou i zbraně určené exklusivně pro perskou armádu. Američané jsou jiného názoru a dokladují, že Íránci řadu šíitských bojovníků vycvičili i vyzbrojili.
    Naopak jsou prý Íránci zklamaní z as-Sadra, kterého chtěli vychovat jako svého druhého Hasana Nasralláha, vzdělaného nábožensky v Nadžafu u Sadrova otce a s nímž je ostatně spřízněn. 
    Blízký spolupracovník as-Sadra Bagdáďan Hazím al-Aradží (39) má kolem sebe skupinu, která si říká Imam Moussa al-Khadim. Chce z ní udělat disciplinovanou organisaci po vzoru libanonského Hizballáhu. Byl pokládán za jeho zástupce, když kazatel utekl do Kómu na studia a řídil hnutí s devíti dalšími. Aradží studoval theologii u Sadrova otce Muhammada Sádika as-Sadra a po jeho zavraždění roku 1999 utekl do Íránu, Sýrie a Vancouveru. 
    Do Iráku se vrátil po invasi roku 2003, účastnil se obou šíitských povstání proti Američanům, v září 2004 byl jimi zatčen a devět měsíců vězněn. Po únoru 2006 byl ostře protisunnitský. 
    Málikí přišel roku 2005 k moci se Sadrovou pomocí, v Sýrii byl Málikí i Aradžího přítelem, ale pak šli proti sobě. Basra na jaře 2008 byla pro Sadra zlomem. Nicméně oba se drží projektu unitárního státu, zatímco Abdal Azíz al-Hakím (ISCI) s Badrovou organisací chtějí federalisaci.

23. dubna byl vládními vojáky údajně zatčen v Hamrinu v provincii Dijále Izzat Ibráhím ad-Dúrí (65), Husajnův zástupce ve velení i straně a po jeho popravě v prosinci 2006 jeho nástupce v čele strany Baas v podzemní. Američané na něho vypsali odměnu deseti milionů dolarů a je na seznamu hledaných Iráčanů nejvýše. Zpráva se nepotvrdila. 
    O několik dnů později začal proces s Husajnovým ministrem zahraničí a vicepresidentem Tárikem Azízem (71). Chaldajský křesťan Husajnovi mimo jiné pomáhal udržovat kontakty se Sovětským svazem a byl obviněn z toho, že roku 1992 při nouzi o potraviny po první válce s Američany byl odpovědný svým podpisem pod rozsudky za smrt 42 obchodníků, kteří je předražovali.

Boje vládních jednotek a Američanů s bojovníky šíitských frakcí trvaly do uzavření příměří 10. (Basra), respektive 12. května (Bagdád). Nakolik as-Sadr ovládá své milice, nebylo známo a „zvláštní skupiny“ mu uškodily a oslabily v neprospěch al-Málikího. 
Nicméně vedle omezení aktivity kajdistů klid zbraní přispěl k dalšímu snížení počtu násilností a obětí na životech. Dosud nejpřívětivější měsíc Američanů v Iráku byl únor 2004, kdy padlo dvacet vojáků. 
Letošní květen ho překonal: zemřelo devatenáct vojáků a z řad iráckých civilistů 504 (podle ministerstva vnitra v dubnu 2008 ještě 923). Přitom pokračovala protikajdistická ofensiva v Mosulu, která se potkávala s malým odporem a nakonec ani žádnou ofensivou nebyla.
V červenci přišel další rekord: amerických vojáků padlo v boji pět, mimo něj osm, dohromady jen třináct. Civilních obětí bylo asi pět set, zatímco před dvěma roky na vrcholu sektářského násilí asi 3700. 
V říjnu 2007 bylo v Iráku 171 tisíc amerických vojáků, v červenci 2008 145 tisíc. Vládního vojska bylo tehdy 117 tisíc, nyní 229 tisíc. Bush zkrátil „irácký“ turnus z patnácti na dvanáct měsíců. 
Sunnitská sahva měla na amerických výplatnicích 103 tisíc mužů, ale šíité je nechtějí brát do regulérní armády, což ji může rozhýbat jiným směrem. V amerických lágrech a vězeních jako Camp Bucca, Camp Cropper nebo Baghdad International Airport v Iráku bylo koncem roku 2007 26 tisíc kajdistických a baasistických zajatců, v polovině roku 2008 21.600, koncem října 17 tisíc, z toho pět tisíc označovaných za velmi nebezpečné a ohrožující mír. 
Koncem července se Kádisija stala desátou provincií předanou Američany do správy Iráčanům.
V Basře se po příměří sadristé stáhli z ulic, které kontrolují vládní jednotky. Tak zvané zvláštní skupiny tvoří buď kriminálníci formálně se hlásící k sadristům, nebo lidé z Mahdího armády, kteří přestali respektovat as-Sadra. 
S nimi odešel náboženský puritanismus, otevíraly restaurace, obchody s hudbou, malíři pořizovali ženské portréty, muži zase začali nosit delší vlasy, jak dosvědčoval reportér listu Los Angeles Times. 
V Bagdádu se na jaře po bojích se sadristy obnovovala obchodní síť, dokonce zase začali nabízet vepřové a alkohol aniž by je někdo napadal. 
    Muktadá as-Sadr je nejvýraznější postava „amerického“ Iráku. Muhammada Bákira as-Sadra se zetěm Muhammadem Sádikem as-Sadrem, Muktadovým otcem, zavraždili husajnovci. Roku 1980 byl zavražděn Muhammad Bákir s Muktadovou sestrou Sadr bint al-Huda. Sádik se dvěma syny byl zavražděn roku 1999. 
Všichni se stali šíitskými mučedníky. Sadrovci zřejmě „zařídili“ popravu Saddáma Husajna ve své režii. 
Síla Mahdího armády byla v květnu 2008 odhadována na šedesát tisíc mužů. Zůstávají protiperští více než protiameričtí, třebaže berou zbraně íránské provenience. Jeden z mahdistických velitelů s bojovým jménem Abú Bakr v květnu reportérovi Los Angeles Times řekl, že by použili jakékoli zbraně, třeba z Izraele, aby mohli přemoci proíránské badrovce. Nejprve prý chtějí sadovci/mahdíovci vyhnat Američany, pak Peršany.

Dosud nejpřívětivější měsíc Američanů v Iráku byl únor 2004, kdy padlo dvacet vojáků. 
Letošní květen ho překonal: zemřelo devatenáct vojáků a z řad iráckých civilistů 504 (podle ministerstva vnitra v dubnu 2008 ještě 923). Přitom pokračovala protikajdistická ofensiva v Mosulu, která se potkávala s malým odporem.

5. června se provalila jednání Američanů s Málikího vládou o „strategickém spojenectví“, které by obnášelo užívací právo na padesát základen v Iráku se 142 tisíc muži, tedy více než v únoru 2007 při začátku „surge“, s právy exteritoriality pro americké státní příslušníky. Zároveň by vláda šíitsko-kurdské koalice dala Američanům právo na vojenské operace bez konsultací s bagdádskou vládou a volnou ruku pro zatýkání a věznění amerických oponentů. 
    Kromě toho chtějí Američané kontrolovat irácký vzdušný prostor pod deset tisíci metry a získat právo pokračovat v Iráku ve „válce s terorem“. 
7. – 9. června byl al-Málikí potřetí v Teheránu u Mahmúda Ahmadínežáda, který Iráčana varoval před podpisem protektorátní smlouvy s Američany. Nechtějí, aby se Irák stal základnou proti Íránu. 
O měsíc později al-Málikí prohlásil, že žádná smlouva nebude, dokud Američané nestanoví závazný harmonogram odchodu ze země. Tím v podstatě přistoupil na původní podmínku as-Sadra, když loni odvolával své poslance a ministry z vládní koalice.

V květnu šli sadrovci v Bagdádu do kolen. Jejich vzdor proti Američanům trval tentokrát dva měsíce. Částečně rozpuštěné milice chybějí v sociální síti Sadrova města a vláda slíbila dát sto milionů dolarů na obnovu. Čtvrť se od roku 1959 jmenovala Revoluce, as-Saura (ath-Thaura), za Husajna Saddámovo město, pak podle Velkoajatolláha Muhammada Sádika as-Sadra. Původně to bylo centrum bagdádských komunistů, pak šíitů. 
Od května v ulicích Bagdádu hlídkují šíitští ozbrojenci najímaní Američany po vzoru již rok fungujícího modelu sunnitského hnutí Sahva, Probuzení, jemuž ale Američané říkají Awakening nebo Synové Iráku. Mladíci, kteří si říkají Stráže sousedství, dostávají od Američanů tři sta dolarů měsíčně a kalašnikov. 
Kolik z počátečního stavu 270 dobrovolníků bylo předtím v řadách Mahdího armády, není známo a Američané po tom ani nepátrají. Ke zděšení důstojníků vládního vojska, s nimiž ještě nedávno bojovali. 
Vůdcem skupiny je Kadham Saddam Manshad ze Sadrova města, který se však na veřejnosti neukazuje. Otevřeně řídí program obchodník s kartami do mobilních telefonů Qassim (41).

18. června v Bagdádu explodoval náklaďák na rušné ulici. Zemřeli na 63 lidi a Američané usoudili, že nešlo o akci sunnitských kajdistů, ale o dílo „zvláštních skupin“, odpadlíků od Mahdího armády popřípadě lidí nominálně počítaných mezi příznivce Muktady as-Sadra, kteří se však jeho rozkazy neřídí. 
    Tato skupina měla být pod velením jistého Hajdara Mahdího Chaduma al-Favadího (Haydar Mehdi Khadum al-Fawadi), který byl z Mahdího armády vykázán před dvěma roky. Šíitský ozbrojenec bývá zaměňován s jiným protiamerickým šíitou Hajdarem Chadumem al-Madžídím (Haidar Khadum al-Majidi). 
Reportéři listu Los Angeles Times však také nalezli muže, který ve shodě se sadrovci tvrdil, že útok provedli Američané.

14. června zahájily vládní jednotky s těžkou technikou a podporovaní americkým letectvem operaci na dobytí Amáry, sídelního města provincie Majsán, kterou jako poslední kontrolovala sadristická administrativa a s ní „zvláštní skupiny“. Hojatoleslam Muktadá as-Sadr znovu vyzval své příznivce, aby nebojovali. 
Dva dny předtím prohlásil, že jen malá část Mahdího armády se bude věnovat válce s Američany, ale nikoli s iráckou armádou. Všichni ostatní milicionáři se budou věnovat humanitární činnosti, politické a kulturní práci. 
Do komunálek 1. října se jako partaj nepřihlásí, své kandidáty podpoří. Sadrovi lidé se až na výjimky nezúčastnili provinčních voleb v lednu 2005. Přenechává opět pole Nejvyšší islámské irácké radě (SIIC) a Málikího partaji ad-Dawa. 
    As-Sadr nejde znovu do konfrontace s vládou a není ani zřejmé, proč tak náhle vyklízí před volbami pole. Jakoby vyhověl Málikího hrozbě, že musí rozpustit milice, jinak se nebude jeho strana moci účastnit voleb. 
Po těžkých bojích v Bagdádu a Basře na jaře překvapivá změna. Možná chce as-Sadr uchovat alespoň nějakou posici v irácké politice, a to důsledného odpůrce americké okupace.
23. června premiér al-Málikí oznámil, že Amára, sídelní město provincie Majsán, se bez boje dostala do vládních rukou. Většina lokálních sadristických vůdců včetně Sadrova místního zástupce Šajcha Adnana as-Silávího se vypařila ještě před příchodem armády a policie. 
Málikí, který byl před několika měsíci pokládán za slabocha, je iráckým mužem roku 2008. Jmenuje do silových ministerstev své lidi a jeho jinak slabá strana Dawa posiluje. Naopak oslabuje ISCI s nemocným Abdal Azízem al-Hakímem v čele.

8. srpna 2008 potvrdil hodža Muktadá as-Sadr několik dnů kolující text o změně své strategie. Mahdího armáda se stává „věroučnou, kulturní, náboženskou a společenskou armádou s úkoly duchovního a vědeckého džihádu jakož i džihádu na osvobození srdcí, duší a mozků od západního atheistického vlivu“. 
Užití zbraní se zakazuje, zní zásadní as-Sadrova věta. Americkým okupantům je nutné vzdorovat „mírově“. Po baserské válce se vzdalo vládě asi tři tisíce sadristů, šest tisíc jich sedí ve vládních vězeních a deset tisíc v amerických. 
    Část sadristů se svým mírotvorcem nesouhlasí a není jasné, nakolik se potomek rodiny šíitských theologů prosadí. Jeho proměna z pro Američana nejnebezpečnějšího Iráčana ve stabilisující faktor je překvapivá.

Když nehrozí banditismus a sektářská válka, ohrožuje irácký venkov sucho. V zimě 2007-2008 spadlo podle ministerstva vodních zdrojů jen třicet procent obvyklého průměru. Hrozí výrazně slabší úrody. Ceny ovcí jsou oproti loňsku poloviční.

28. července tři sebevražedkyně v Bagdádu během šíitské náboženské poutě strhly do smrti na šedesát lidí, jedna sebevražedkyně v Kirkúku 27. Od roku 2003 si podobným způsobem vzalo život 48 žen. Důvody? Pomsta svých blízkých, například matek za smrt synů, útěk mladších žen před zneužíváním a zoufalými poměry doma, vdovy a rozvedené ženy bez ochrany a práce atd. 
    Jenom letos do konce září to bylo třicet žen v „dresu“ Kajdy. Koncem září byla zastavena cestou na tržiště patnáctileté dívka Rania se sebevražednickým pásem kolem těla, která přišla o příbuzné v sektářské válce. Prý ji přemluvila jistá starší žena a sama ani neuměla bombový mechanismus spustit.

8. srpna obnovilo irácké ministerstvo ropného průmyslu po dvacet letech průzkum nalezišť. V srpnu 2008 vytěžili v Iráku 2,4 milionů barelů za den (roku 2001 to byly tři miliony). 
    Irák má třetí největší doložené zásoby po Saúdské Arábii a Íránu. Snadno se dobývá, leží nízko pod povrchem a přitom není území plně prozkoumáno. Těžební cena barelu vychází na jeden až tři dolary. Všechno ostatní je zisk, ani zdaleka však nikoli rozhodující pro těžaře a vývozce ropy. Irácký průmysl byl zestátněn roku 1971. 
V celém Iráku je pouze 2300 vrtů, zatímco například podle srovnání The Economistu jich Texas má jeden milion.
28. srpna vydalo ministerstvo první velkou licenci na těžbu ropy po roku 2003. Čínská státní CNPC uzavřela smlouvu v hodnotě tří miliard dolarů na poli Adhab, na něž první smlouvu Číňané měli už roku 1997. Nyní je však smlouva na podkladu poplatků a nikoli podílu z těžby. Ropa z pole bude spalována v elektrárně, kterou postaví jiná čínská firma.

10. srpna navštívil jako první představitel arabského státu nový režim v Iráku jordánský král Abdalláh II. Sice pouze na čtyři hodiny, ale potomek sunnitských šarífů v Mekce šíitu al-Málikího ujistil podporou.

28. srpna prodloužil as-Sadr, který se v té době snad zdržoval v Komu, příměří pro Mahdího armádu na neomezenou dobu.

1. září předali Američané správu provincie Anbár s dvěma miliony obyvatel do rukou Málikího vlády. Kdysi bašta protiamerického odboje sunnitů, baaasistů a kajdistů se stala jedenáctou z osmnácti provincií pod iráckou správou.

K 1. říjnu převzala vláda pod svou správu 51 tisíc sunnitských milicionářů „Synů Iráku“ či „Rad probuzení“, as-Sahva. Prvních 2750 jich byla zařazena do policejní akademie. Výplaty tří set dolarů měsíčně si Američané ponechali. V Bagdádu se skládají ze 35 oddílů.

27. listopadu irácký parlament ovládaný šíitsko-kurdskou koalicí schválil vládní návrh na přijetí smlouvy s americkou vládou ze dne 16. listopadu na plné vyklizení Iráku do 31. prosince 2011. Původně Američané požadovali pro své vojáky a nearmádní zaměstnance (asi sedmdesát tisíc) právo exteritoriality a v jednání bylo několik desítek vojenských základen a podnikat z iráckého území akce i proti třetím státům. Nyní nebudou mít žádnou. Bushova vláda odstoupila od všech svých požadavků. 
    Smlouva je pokládána za velký úspěch al-Málikího a velké ponížení Američanů.

14. prosince 2008 byl počtvrté a naposledy v úřadu návštěvou v Iráku George Bush. Odtud pokračoval do Kábulu, v obou případech opět neohlášeně. Podobně o několik dnů později přiletěl premiér Gordon Brown. 
    Irák se s Bushem rozloučil originálně: novinář a šíita Muntazar az-Zajdí po něm na tiskové konferenci hodil svými botami, gesto v arabském světě pohrdlivé, se slovy „To je polibek na rozloučenou.“ Na Bushe pokřikoval ještě slovy „pse, pse“, což je ještě větší projev opovržení. Netrefil se, ale stal se arabským hrdinou.

 

Svět asijských pozoruhodností

 

Pán Lvího města

 

Lee Kuan Yew stál v čele ostrovního státečku před pobřežím Malajska 31 let. Proměnil ho v nejúspěšnějšího z hospodářských „tygrů“ a svérázné rodinné panství. Zemřel ve věku 91 roku v březnu 2015.

 

Sotva lze najít výraznějšího ideologa „asijských politických hodnot“ než singapurského Číňana Lee Kuan Yew (česky asi Li Kuan-jao). Jeho argumenty o nevhodnosti západní demokracie a vlastní cestě ke státnímu a společenskému blahobytu jsou mnohem starší než pekingských maoistů. 

    Jejich reformátor Teng Siao-pching (zemřel roku 1997) měl mimo jiné v Leeově antikomunistickém Singapuru velký vzor pro své „otevřené dveře“ a naopak v Singapuřanovi velkého fanouška. Maoistovi byl vzorem kontrolovaného politického systému s hospodářským blahobytem a sešněrovaného společenského života měšťáckými normami střední cesty k úspěchu. Po návštěvě Singapuru roku 1978 nařídil Teng partajním tajemníkům inspirovat se "sociální disciplinou a řádem" sinomalajského ostrova a generace partajních kádrů se v Singapuru dodnes vzdělávají v řízení měst a společenských institucí. 

    Otec Singapuru („Lví město“), který je bez náboženského vyznání, ještě před jeho samostatností na adresu demokracie řekl: „Kdybych měl v Singapuru absolutní moc a nemusel se občanů ptát, jestli se jim líbí, co se děje, pak bych mohl bez pochyby v jejich zájmu vládnout mnohem efektivněji.“

Na oposici přes soudy

Jenže Singapur parlamentní republikou svým způsobem je. Devan Nair (zemřel roku 2005) byl v letech 1981-1985 třetím singapurským presidentem s ryze representačními pravomocemi. Potomek přistěhovalců z Kéraly a člen PAP se dostal s Leem do sporů, jejichž charakter zůstal veřejnosti utajen; příčinou byl snad oposiční politik J. B. Jeyaretnam, kterého Lee soustavně persekvoval. 

    V březnu 1985 Lee v parlamentu oznámil, že Nair resignoval, aby se mohl léčit ze svého alkoholismu. Nair mluvil o podezření, že byl nadrogován, aby na veřejnosti budil zdání opilosti. Postižený to popíral. O tři roky později se vystěhoval do Kanady a roku 1999 dal novinám Globe and Mail interview, kde zdůraznil Leeovy metody likvidace oponentů soudními procesy, které je finančně ruinují a také to, jak se Lee-vševěd obklopoval jen plně oddanými a zkorumpovanými lidmi. 

    Lee žaloval i Naira, ale procesně neuspěl. Když v podobném duchu o něm a jeho synovi napsal roku 2006 renomovaný magazín Far Eastern Economic Review (FEER), prohrála redakce soudy a finanční odškodné ve výši několika set tisíc dolarů poslalo časopis do platební neschopnosti. 

    Lee očekává autocensuru a kdo se mu nepodrobil, včetně velkých amerických vydavatelství, měl co dělat s byrokracií. Loni prohrál spor s oběma Leey a Gohem The New York Times Company za to, že z jistého článku v International Herald Tribune by se dalo usuzovat, Lee junior dosáhl svého postavení jen díky otci. 

Kromě sociálních pořádků, antikomunismu, nebezpečí demokracie západního stylu a hrůz znečištění životního prostředí myslel Lee na zájmy své rodiny. Leeové žili v britském Singapuru ve čtvrté generaci a vybudovali úctyhodné obchodní imperium. 

    Když Japonci ostrov roku 1942 obsadili, britské renomé se z ponižující kapitulace už nikdy nevzpamatovalo. Lee překládal Japoncům za války spojenecké zprávy z éteru. Se znalostí čínštiny, japonštiny a angličtiny pracoval pro japonské propagandistické oddělení. 

    Po válce studoval práva v Londýně a Cambridgi, naučil se golf. Po návratu roku 1949 domů se živil jako advokát, často protibritských aktivistů. Byl mezi nimi i pozdější president Devan Nair, s nímž se tak ošklivě rozešel.

Čínský ostrov v malajském moři

Pracoval v právní kanceláři Johna Laycocka, který podporoval vícerasové politické zastoupení, ale byl probritský. Když bylo volební právo rozšířeno na všechny obyvatele Singapuru narozené na ostrově, založil Lee roku 1954 protibritsky levicově orientovanou Stranu pokrokové akce (PAP), která spolupracovala s komunisticky orientovanými odboráři. 

    Roku 1959 získal Singapur širší autonomii a Lee vyhrál volby. Namísto předcházejících „hlavních ministrů“ se stal prvním ministerským předsedou a v úřadu zůstal 31 let. Za půl století singapurské nezávislosti poznala země jen tři premiéry. O dva roky později opustili partaj levicoví představitelé a založili Socialistickou frontu. 

    Posice PAP oslabila a Leea spasilo referendum roku 1962 o tom, zda se má Singapur stát součástí chystané Malajsijské federace nezávislé na Britech (1963). 

    Lee kampaň pojal jako způsob, jak se zbavit britské vlády a sedmdesát procent Singapuřanů s ním souhlasilo. Od členství v Malajsijské federaci, v níž převládali Malajci, si sliboval hlavně surovinové zázemí pro obchodní zájmy svého převážně čínského Singapuru. Malajci v Kuale Lumpuru měli naopak obavy z čínského vlivu, neboť na pevnině velkou část světa podnikání drželi v rukách také Číňané, byť byli ve velké menšině. 

Motorem malajského národního a umírněně muslimského hnutí byla (a stále je) Sjednocená malajská národní organisace (UMNO), kterou tehdy vedl Tunku Abdul Rahman (zemřel roku 1990). Ukázalo se, že malajsko-čínské rozpory nebyly k překonání. V roce 1964 připadly Muhammadovy narozeniny na 21. července. Údajně kdosi z Číňanů hodil v Singapuru do shromáždění Malajců láhev a spustil tak krvavé nepokoje, při nichž zemřeli 23 lidé. 

V září dav vypaloval obchody a automobily a Lee byl donucen podepsat s vládou Abdul Rahmana v Kuale Lumpuru vystoupení z federace. Od 9. srpna 1965 byl Singapur zcela nezávislým státem. 

Tygřík s vyceněnými zuby

Pitná voda přicházela (a stále přichází) z malajské pevniny, státeček mezi mnohonásobně větší a silnější Malajsií a Indonésií v moři plném pirátů neměl armádu. Nemá žádných zdrojů, ale leží na námořní cestě do Indočíny, Číny, Koreje a Japonska. To všechno Lee relativně rychle vyřešil a dosáhl přitom někdy i velmi bizarních výsledků. 

    Tak například republika o pěti milionech obyvatel žijících na ploše 710 čtverečních kilometrů vydržuje velmi moderní armádu o 72 500 mužích, což je o dvacet tisíc více než mnohonásobně větší Austrálie a dvakrát více než má armáda česká. 

    Podle londýnského Mezinárodního institutu strategických studií (IISS) mají Singapurci 196 tanků, o čtyřicet více než Australané, a v ostatní jsou s nimi strovnatelní: více než sto bojových letounů (české letectvo čtrnáct), dvanáct bitevních lodí a čtyři ponorky, to vše s letošním rozpočtem přes jedenáct miliard dolarů, tedy přes dvě stě miliard korun (!). 

Lee se vymezoval proti maoistům, zastavil evangelisaci země. Byl a zůstal protiamerický, neboť pohrdal jejich příliš mladými dějinami a nedostatkem moudrosti. Jednostrannou orientaci na Malajsii nahradil sblížení s Indonésií a orientace na velké obchodní partnery v regionu. 

    S malajským vůdcem MUDr. Mahathirem se roku 1978 dohodl, že Singapur nebude podporovat čínskou Stranu demokratické akce v Malajsii a naopak Kuala Lumpur se nebude míchat do záležitostí malajských Singapuřanů. Na adresu jeho čínství se s ohledem na Leeova studia v Anglii dosti pohrdlivě vyjádřil Maův předseda vlády Čou En-laj (zemřel roku 1976): „Je jako banán; navenek žlutý, uvnitř bílý.“

Zn.: VŠ nezbytná

Jeho sociální inženýrství zvýhodňuje rodiny s nejvýše dvěma dětmi, Singapuřanům doporučuje, aby učili mandarinskou čínštinu a aby se ženili především s vysokoškolačkami. Po vzoru římského císaře Augusta daňovými výhodami lákal ke sňatku neprovdané ženy a hlavně s vyšším vzděláním. Manželství vysokoškoláků s více dětmi jsou ovšem také finančně zvýhodňována. Homosexuální styk zůstal v singapurském právu trestný. 

Lee dbá na morálku v duchu konfuciánské úcty k rodičům, vzdělání, úcty k autoritám a excesy trestá. Jedním z jeho prvních kroků roku 1959 bylo, že zlomil moc čínských triád na ostrově. Když se sešlo více než pět lidí, bylo k tomu zapotřebí úředního povolení. V Singapuru se dodnes trestá rákoskou ve škole a v armádě, k tělesným trestům „na holou“ odsuzují singapurské soudy mimo jiné v případech drogové závislosti a nelegálního přistěhovalectví. 

    Soudci posílají na popravu v poměru k počtu obyvatel nejvíce lidí na světě. Pašování půl kilogramu konopí je spolehlivou cestou na popraviště. Na ostrově se na veřejnosti nekouří, žvýkačky jsou k mání jen bez cukru a v lékárnách a kdo by jedl v podzemce, zaplatí pěknou pokutu. 

    V sedmdesátých letech zakazoval dlouhé vlasy a krátké sukně. Platilo: buď se ostříhej, nebo do Singapuru nejezdi. Stárnoucí Lee však měkne. Nedávno koncertoval v Singapuru Eric Clapton, loni zahájila provoz dvě kasina...

    Singapur je dnes jedno z pěti největších přístavních překladišť a životní úroveň Singapuřanů je jedna z nejvyšších na světě. Život pod diktátem Leeových předpisů téměř vymýtil z ostrova korupci, ale také politický život. 

    Když Lee v listopadu 1990 po 31 letech vlády odstoupil, byl služebně nejstarším předsedou vlády (dnes jím je bahrajnský premiér Chalífa ibn Salmán Ál Chalífa, který je v úřadu od roku 1971). Postrašil tehdy že „vstane z nemocničního lůžka nebo i z hrobu, když uvidí, že někde něco skřípe“. 

    Z vlády ovšem nikdy neodešel. Svému nástupci, ekonomovi Goh Chok Tongovi (69; Wu Zuodong, Wu Cuo-tung) „radil“ do roku 2004 jako „senior minister“. Lee mladší byl Gohovým zástupcem, ale také presidentem centrální banky a později ministrem financí. 

    A když šel do pense Goh, stal se on seniorním ministrem a Lee „postoupil jako „minister mentor“ svého syna Lee Hsien Loonga (59; Li Xianlong, Li Sien-lung), předsedy vlády od roku 2004.

    Oba synové byli vojáky s hodností generála, starší Li Hsien Loong, studovaný matematik a důstojník, je sedmým rokem předsedou vlády. Oba jsou ve vedení velkých státních podniků a jednoho z největších světových investičních holdingů Temasek (původní javánský název „města na moři“), jemuž předsedá manželka současného premiéra, inženýrkou elektrotechniky Ho Ching (Che Ťing). 

    Rodina Leeů v podstatě ovládá Singapur ve všech ohledech. Lee starší dal státním a vládním úředníkům platy tak vysoké, aby mohly konkurovat soukromému sektoru. Není tedy divu, že podnikatel a voják Lee mladší pobírá od roku 2008 ročního premiérského platu 3,87 milionu singapurských dolarů, tedy 54 milionů korun, což je ve své branži světový rekord. 

 

exkurs: Lee Kuan Yew

 

V pchinjinu by jméno znělo Li Guangyao, česky tedy Li Kuang-jao. Bývá přezdíván LKY, v mládí byl znám jako Harry Lee. S o tři roky starší manželkou, lékařkou Kwa Geok Choo (Ke Yuzhi, česky Kche Jü-č´), která zemřela loni v říjnu, má syny Lee Hsien Loonga (Li Xianlong, Li Sien-lung), Lee Hsien Yanga (Li Sien-jang) a dceru Lee Wei Ling (Li Wej-ling), která řídí neurologický institut. 

 

1923, 16. září Lee starší narozen v Singapuru

1945-1949 studia v Anglii

1950 svatba s Kwaovou (poprvé tajně roku 1946 v Londýně)

1951 poprvé v partajní politice po boku vůdce probritské Pokrokové strany Johna Laycocka

1955 první všeobecné volby v Singapuru

1957 nezávislá Malajská federace

1959 s vlastní Stranou lidové akce (PAP) vyhrál volby, prvním předsedou vlády autonomního Singapuru; volby vyhrál sedmkrát.

1961 z PAP odešla část poslanců a založili Socialistickou frontu

1962 v referendu 70 % Singapuřanů pro federaci s Malajskem

1963 nezávislost na Británii, součást nové Malajsijské federace

1965 vystoupení z federace, plná samostatnost (britský od 1819; armáda vyklidila základnu roku 1971)

1990 Lee šel do pense jako senior minister, nástupcem Goh Chok Tong (Wu Zuodong, Wu Cuo-tung)

2004 premiérem syn Lee Hsien Loong (Li Xianlong, Li Sien-lung), Goh jeho „senior minister“ a Lee senior „minister mentor“

2015, 23. březen po dvou letech zdravotních potíží zemřel v Singapuru (91) a byl zpopelněn.

 

Singapurská republika: na ploše 710 km2 žije pět milionů lidí, z toho třetina jsou cizinci. Tři čtvrtiny Singapuřanů jsou Číňané, zbytek Malajci a Indové. Třetina obyvatel jsou buddhisté, pětina křesťané. 

 

Vyšlo zkráceně v časopisu TÝDEN 10/11

Demokrat v uniformě

 

Generál Parvíz Mušaraf (67) patřil k nejvýraznějším postavám světové politiky prvního desetiletí nového století. Za války s taliby a kajdisty se postavil na americkou stranu a udržel Pákistán pohromadě.

 

Jsem lidská bytost a mohl jsem se dopustit hloupostí, byla poslední slova hodinové abdikační řeči pákistánského presidenta Parvíze Mušarafa v srpnu 2008. Diktátor s vlastní filosofií a velitel více než půlmilionové armády v jediné muslimské zemi s jadernými zbraněmi byl ve své době jedním z nejobletovanějších osobností velké politiky.

Doba jeho vlády (1999-2008) se totiž překrývá s americkou válkou proti muslimskému protizápadnímu teroru spuštěnou po 11. září 2001. Bez pomoci Pákistánců by nemohli Američané zásobovat své vojáky v Afghánistánu, bez války s paštunskými povstalci a spojenci talibů a kajdistů by hrozil Pákistánu rozvrat.

Muslim Mušaraf byl virtuosem v krocení několika šelem obcházejících Pákistánem zevnitř i zvenčí. Pocházel z Indie, kterou jeho rodiče opustili roku 1947 při dělení Britské Indie na muslimskou a hinduistickou. Bojoval s Indy ve dvou válkách a jednu v Kašmíru osobně téměř rozpoutal (1999). 

Mistr slov

Ve vztahu ke staré vlasti hovořil později jako o usmiřování, ale spíše jen mluvil. Muslimské extremisty mezi bojovníky za získání Kašmíru i mezi pákistánskými Paštuny dával sice pronásledovat, ale nelikvidoval je (a dodnes je v podstatě pokládá za bojovníky za svobodu). 

    Podporoval zrovnoprávnění žen, ale proti zvykovému právu v podstatě nezasáhl. Až na výjimky nechával při životě tisíce náboženských škol madras, v nichž se učí k nenávisti vůči Západu. 

    Zemi, kde se po „11. září“ na ulicích skandovalo „Usáma, jaderná energie muslimského světa!“, otočil proti bojovníkům protizápadního džihádu, i když to byl právě Pákistán, který nesl na svých bedrech v osmdesátých letech válku mudžáhidů se Sověty v Afghánistánu. Přežil sedm pokusů o atentát, některé zázračně. 

Jako voják hovořil o pozvolném zavádění demokracie, ovšemže cestou rozkazů. Když se dostal v říjnu 1999 k moci, vyhlašoval: „Tohle není stanné právo, ale spíše jiná cesta k demokracii.“ V zemi byl klid, školy, obchody a úřady zůstaly otevřené, žádné nepokoje. Vlády korupcí prolezlých partají, které se střídaly u moci mezi bloky kolem Bénazír Bhuttové a Naváze Šarífa, neměli mezi Pákistánci autoritu. 

Mušaraf ukazovával svou zbožnost a zapsal se mezi islámské ideology. Roku 2002 na summitu států Organisace islámské konference (OIC) v Malajsii presentoval theorii osvícené mírnosti jako protiklad k fundamentalistickému islámu. Namísto militantní reakce na Západ se musejí muslimové dát cestou hospodářského růstu, to je renesance islámu. 

    Muž s péčí o islám ovšem miluje psíky, zvířátka muslimy pohrdaná, a whisky se také napil. Po své abdikaci jeho první cesta vedla – do Mekky. 

Outsiderova kariéra

Mušarafova matka Zarin o svém nejmladším synovi mediím vyprávěla, že intelektuálně byli jeho sourozenci na tom lépe, ale Parvíz vynikal ve sportech, šel mu kriket a squash. Otec Mušaraf ud-Dín byl diplomatem a rodina strávila šest let v Turecku. 

    Kromě znalostí turečtiny a angličtiny si Parvíz z Ankary domů do Karáčí odvezl obdiv k Mustafovi Kemalovi Atatürkovi, pořádků milovnému zakladateli Turecké republiky. 

    Upsal se armádě, prošel vojenskými školami doma a v Británii. Roku 1964 začínal jako poručík dělostřelectva. Vyznamenal se v jinak prohrané válce s Indií roku 1965 a podobně o šest let později, kdy mimo jiné velel zvláštním jednotkám v Kašmíru. Roku 1991 byl povýšen na generála, ale jeho kariéra dostala švunk o sedm let později, kdy se stal předmětem politických spekulací. 

Armádní elity jsou v Pákistánu tradičně paňdžábské, kdežto Mušaraf, který se narodil v Dillí, patří mezi muhádžiry, „vystěhovalce“, tedy mezi ty asi sedm milionů muslimů hovořící urdsky, kteří se při dělení Britské Indie rozhodli přestěhovat do nového islámského státu. Předseda vlády Naváz Šaríf se pokoušel zkrotit armádní špičky tím, že jim za šéfa vybral muže v jejích očích „cizáka“. 

Mušaraf přeskočil služebně starší a roku 1998 se stal náčelníkem generálního štábu: v roce, kdy Indové i Pákistánci znovu testovali své jaderné zbraně. K nelibosti svého dobroděje Šarífa si nejen brzy získal respekt, ale také začal „tvořit“. V květnu 1999 oddíly mudžáhidů s armádními jednotkami zaútočily na indické posice v horách na linii příměří v Kašmíru. Mušaraf měl dokonce v plánu dobít Šrínagar a vztyčit tam pákistánskou vlajku. 

Generálem nad Pákistánem

Po dvou měsících Indové Pákistánce vytlačili a premiér Šaríf dal rozkaz ke stažení. Chtěl se zbavit i akčního Mušarafa, ale přepočítal se. Když byl v říjnu 1999 generál služebně na Srí Lance, zbavil ho funkce náčelníka genštábu. Mušaraf to předvídal a protipuč šel jako po másle. Nastoupil v Kolambu do liniového letadla a doma do dvou hodin jeho lidé zatkli premiéra a jeho věrné. 

    Šaríf předtím zakázal povolit letounu s generálem přistání v Karáčí a stroji docházelo palivo. Když se Mušaraf dozvěděl, že jeho věrní takto obsadili letiště v Karáčí, donutil pilota přistát. Tvrdil pak, že letadlo mělo paliva už jen na pět sedm minut.

    Z dobroděje Šarífa se stal únosce letadla, kterého soud roku 2000 poslal na doživotí za mříže. Mušaraf však byl ke svému sokovi milosrdný. Nechal ho v domácím vězení a roku 2007 mu s rodinou povolil odchod do Saúdské Arábie výměnou za slib, že se deset let nebude motat do politiky. 

    Bénazír Bhuttová, vůdkyně lidové strany a protivnice Šarífovy Muslimské ligy (PML-N), žila v exilu od roku 1998, kdy byla se svým manželem, dnešním pákistánským presidentem Ásifem Alím Zardárím obžalována z korupce. 

K všeobecnému překvapení se diktatura generála Mušarafa Pákistánu vyplatila. Obklopil se technokraty a vliv uskupení, která sice mají v Pákistánu v názvu slovo strana, ale v podstatě jde o obří shluky klanových vazeb, kde se vůdci nevolí, ale dědí. 

    Mušaraf s pomocí ministra financí Šaukata Azíze, pozdějšího premiéra, prosadil rychlou privatisaci, nalákal investory a ze země s hospodářským propadem roku 1999 byla o sedm let později třetí nejrychleji rostoucí ekonomika na světě. Z Američanů získal více než deset miliard dolarů na válku i hospodářství. 

Za něho prudce vzrostl počet novinových titulů, televisních a rozhlasových kanálů. Roku 2001 se dal zvolit v nepřímých volbách presidentem. V dubnu 2002 si dal v referendu rozšířit presidentské pravomoci (přiznal také, že tam byly „jisté nepravidelnosti“) a všeobecné volby v létě vyhrála jemu nakloněná Muslimská liga (PML-Q). 

Sešup do fešáckého exilu

Podařilo se mu protlačit parlamentem zákon o legalisaci svého puče roku 1999. Zůstával přitom hlavou státu i armády. Venku dělal líbivou politiku. Roku 2005, když Izrael vyklidil Gazu, připustil, že uzná židovský stát, pokud dovolí vznik suverénního arabského státu v Palestině. 

    Velmi úzce spolupracoval a spolupracuje se Saúdy, což byl jeho základní orientační pilíř. Sice dráždil Američany tím, že hodně mluvil o válce s paštunskými taliby, ale že málo pro ni sám doma dělal. Naopak domácí radikálové v něm viděli amerického kolaboranta a roku 2007 mu vyhlásili džihád. 

V březnu 2007 však šlápl vedle. Suspendoval soudce nejvyššího soudu Iftichára Muhammada Čaudhrího pro podezření z korupce, přimlouvání se o práci pro svého syna-lékaře a pro schraňování benzínu pro sebe. Iftichár přísahal věrnost roku 1999 po generálově puči, nyní se ale začal ohánět demokracií. Advokáti organisovali protesty po celé zemi a Mušaraf v červenci ustoupil. 

    Respektoval soudní rozhodnutí, že jeho odvolání nebylo legální. Téhož měsíce armáda zlomila odpor ultrakonservativní skupiny zabarikádované v islámábádské mešitě Lál masdžíd a přilehlé madrase. Mušaraf přistoupil pod americkým nátlakem na návrat Bénazír Bhuttové, ale už 27. prosince byla zavražděna. Pokus Naváze Šarífa skončil ještě na letišti, kde byl zatčen a poslán zpět do Saúdské Arábie; za rok byl zpět, na vládní funkci nedosáhl, zato byl roku 2009 zproštěn žaloby za únos letadla. 

    Mušaraf v říjnu 2007 prosadil svou další presidentskou volbu a aby se zbavil nepohodlných soudců, vyhlásil začátkem listopadu stanné právo a řadu z nich dal zatknout. Očekával, že ve volbách v únoru 2008 uspěje „jeho“ Muslimská liga (PML-Q), což se nestalo. Nejvíce hlasů dostali Bhuttové lidovci, které nyní vede vdovec Zardárí, a Šarífova Muslimská liga (PML-N). 

    Když se v srpnu vůdcové partají dohodli na parlamentní žalobě na presidenta, který tou dobou už pověsil uniformu na hřebík, Mušaraf abdikoval. Americká a saúdská diplomacie pak vyjednala, aby směl beztrestně opustit Pákistán. V září 2009 president Zardárí novinářům potvrdil, že Mušarafovi byl garantován bezpečný odchod. Dohodu zprostředkovaly „mezinárodní mocnosti se zájmy v jižní Asii“ a Mušaraf „bude moci ve svém popresidentském životě hrát golf“. 

    Mušaraf žije s manželkou Sebhou od května 2009 v Londýně ve srovnání se „svými“ exulanty Bhuttovou a Šarífem v celkem skromných poměrech. Střežen je však skupinou pákistánských vysloužilců, které platí sám, a zároveň je pod ochranou Scotland Yardu. Nestěžuje si: „Hezky v Londýně vydělávám, ale mou zemí je Pákistán.“

    Hrává bridge a golf, navštěvuje známé a jezdí po světě přednášet exklusivním klientům. Bere podle chicagské agentury Embark 150 až 200 tisíc dolarů na den plus dopravu a ubytování. Nyní je v agentuře Harryho Walkera, pro niž pracují mimo jiné Bill Clinton a Dick Cheney. 

    Začátkem června 2009 byl mimo jiné v Praze, kde o roli firemního managementu promluvil k vedoucím pracovníkům největšího bufetového restauračního koncernu Yum! kam mimo jiné spadají značky Pizza Hut a KFC. 

    Roku 2010 dal v Karáčí registrovat Všepákistánskou muslimskou ligu a vyhrožuje, že se s ní vrátí do politiky, aby do země přivedl „novou demokratickou politickou kulturu“: „Vojáci mne asi chtít nebudou, ale chci zpět prostřednictvím mandátu lidu.“ V září z Londýna věštil, že jeho nástupce v čele armády Ašfak Parvíz Kajání brzy ukončí chaos politických stran novým pučem. 

 

exkurs 1: Naši američtí přátelé

To, zda se generál Mušaraf připojil ve válce s terorem na americkou stranu na základě svých úvah, co je pro Pákistán výhodnější, nebo ne, může dokladovat úryvek z telefonátu náměstka ministra zahraničí Richarda Armitage po 11. září s Islámábádem: „Neodvažujte se odmítnout válku s terorem po americkém boku.“ 

    Mušaraf to zveřejnil v září 2006 na jednom z amerických televisních kanálů s dovětkem, který následoval: „Připravte se na bombardování. Připravte se na to, že se vrátíte do doby kamenné.“ Armitage popřel, že by něco takové řekl, president Bush oznámil, že o žádném podobném rozhovoru nevěděl. 

 

exkurs 2: Parvíz Mušaraf (angl.: Pervez Musharraf)

 

Otec sajd Mušaraf ud-Dín byl vysokým státním úředníkem. Matka bégum Zarin, která pracovala pro zastoupení Spojených národů v Islámábádu, vedle nejmladšího Parvíze vychovala dva starší sourozence, Džávída, který působí v Římě v agentuře Spojených národů FAO, a Navída, lékaře v Chicagu. Parvíz Mušaraf je ženat se Sebhou a jejich syn Bilál studovaný a žijící ve Spojených státech podniká v poradenství. Jeho sestra Ajlá Razá je architektkou v Karáčí.

 

1943, 11. srpna narozen v Dillí

1947 Britská Indie rozdělena na Indii a Pákistán

1961 na vojenské akademii, od 1964 v armádní službě (do 2007)

1998 náčelníkem genštábu (do 2007)

1999, květen kárgilská válka

1999, 12. října Mušarafův puč

2001 přísahal jako desátý president Pákistánu

2007 spor s advokáty, znepřátelil si mudžáhidy, stanné právo

2008, únor volby

2008, srpen abdikace, exil

2010, říjen ohlásil návrat do pákistánské politiky

 

Islámská republika Pákistán: Větší část ze šedesátileté historie Pákistánu vládli zemi generálové. Na ploše 800 tisíc km2 žije odhadem 170 milionů lidí, z nichž polovinu tvoří Paňdžábci, po 15 % Sindhové a Paštunové a řada dalších, mezi nimi asi 13 milionů muhádžirů. 

 

Vyšlo v časopisu TÝDEN 03/11

 

Strašlivý nejdražší předseda Mao

 

Životem kráčel po mrtvolách a dědictví zanechal po sobě hrůzné. Největší masový vrah dějin a ničitel Číny Mao Ce-tung by se 26. prosince (2013) dožil 120. let. 

 

Nikdo netuší, čím byl ten chlapík zajímavý. V Číně dodnes kolem jeho jména chodí po špičkách, má své příznivce. Jeho partajní následovníci se však proměnili z ideologů vesnických a dělnických výrobních komun v praktiky brutálního státního kapitalismu, ze střídmých a mizerně oděných proletářských tajemníků ve zdivočelé milionářské konsumenty. 

    Zní to jako zlý sen nebo špatný příběh. Ale když vůdce čínských komunistů 9. září 1976 zemřel, zanechal pětinu planety živořící na úrovni velmi zaostalé agrární země, ale s vodíkovou bombou. Maovy šílené hospodářské a společenské experimenty připravily za jeho dvacetipětileté vlády o život miliony lidí. 

    Odhady historiků mluví o sedmdesáti až devadesáti milionech Číňanů, kteří zemřeli v důsledku politiky předsedy komunistické strany (KSČ). Bilance zrůd jako Hitler a Stalin leží za Maovou daleko zpět. O tom, jak to za jeho vlády v čínské říši vypadalo, není mnoho autentických zpráv. Cizinců bylo v zemi nepatrně a když, tak žili isolovaně v Pekingu. 

Svět plný socialismu

Mao nepatřil mezi lidi, které ovlivnila až dobytá moc. Násilnostmi byl fascinován od dvacátých let. O deset let později již sám vládl tvrdě revolucionářskému státečku na jihu Číny. Osudy jednotlivců se nikdy nezabýval, dokonce ani své rodiny. Vůdci sovětských bolševiků Nikitovi Chruščovovi začátkem šedesátých let doporučoval nukleární útok na Západ: „V nejhorším případě by byl velký kus planety zničen, ale imperialismus by byl zlikvidován a celý svět by byl socialistický.“

    Příběhy z éry muže, jehož obraz nadále visí na Bráně Nebeského klidu a je na bankovkách měny druhé nejsilnější ekonomiky světa, jsou stále tabu. Ostatně u moci v maoistické říši jsou lidé, jejichž otcové a dědové po boku Maa bojovali (a prakticky každý trpěl jeho manýrami). 

    Na oslavách někoho, který Čínu téměř zničil, komunisté nešetří. Jen v Maově rodné vsi Šao-šan v jihočínské provincii Chu-nan, kde jeho otec sedlačil, pěstoval rýži a obchodoval prasaty, bude vynaloženo na tucet projektů přes 6,5 miliardy korun. Celkově však Maovo výročí bude Číňany stát přes padesát miliard korun.

    Možná do této sumy patří výdaje za sedícího, štíhlého, pozlaceného a drahokamy zdobeného Maa za 330 milionů korun. Neznámí dárci třpytivou obětinu vystavili v prosinci v Šen-čenu na hranicích s Hongkongem, kde roku 1980 komunisté spustili svou první „speciální podnikatelskou zónu“, tedy něco, z čeho by předseda Mao vyletěl z kůže. 

    President Si Ťin-pching (60) ovšem ve stranickém tisku vyzdvihl, že oslavy budou „jednoduché a věcné“. Sám se rád presentuje jako Maův fanoušek, aby podchytil i nejrustikálnější vrstvy své partaje, ale zároveň tuší, že by se z případného oživení Maova kultu mohl zrodit trend, který by mu byl nebezpečný (viz TÝDEN 36 a 48/13). 

Myslet marxisticky

V Pekingu se měla 26. prosince konat vzpomínková akce s názvem Nejrudější je slunce a nejdražší je předseda Mao, ale jak upřesnil list Global Times (láká mottem: „Objev Čínu, objev svět“), bude z toho novoroční gala show Zpíváme své zemi. Máte-li lístek, soudruzi, nezoufejte, platí i pro show. Státní televise měla odvysílat stodílný seriál o Maovi, ale to by se mezi lidi a hlavně konservativní maoisty opět dostaly do popředí názory, které by současné proreformní vedení ohrožovaly. 

    Totalitární režimy a kulty vycházející z pověr o existenci jediného z bohů vždy vynikaly přemírou pošetilostí. Maoismus však s Maem nezemřel. Dostávalo se mu čínské finanční a vojenské pomoci. Indická vláda se půl století potýká s maoistickými partyzány (naxalité), v Nepálu vyhráli maoisté občanskou válku (ale parlamentní demokracie jim nejde), maoisté stále řádí v Peru a na Filipínách. 

    Také v Evropě. Důkazem aktuálnosti Maových myšlenek je listopadový skandál z Londýna, kde byla odhalena buňka maoistů doby kamenné. Původně si policisté mysleli, že šetří další případ sexuálního zotročování („Brixtonští otroci“), ale ukázalo se, že tři ženy držené tři desetiletí v domě, z nichž jedna se v něm narodila a nikdy nechodila do školy, patří ke svérázné společnosti zatvrzelých maoistů. 

Knírkatý maoistický guru Aravindan Balakrishnan alias Soudruh Bala popřípadě Předseda Ara (73) sliboval členům komunity vítězství čínských zbraní nad imperialisty, osvobození z pod jařma kapitalismu. Přišel ze Singapuru a se svou indickotanzanskou manželkou Chandou (67) byl původně členem Komunistické strany Anglie (marx-leninisté). Odtamtud ho vyhodili „pro frakční činnost“. 

    Založil tedy vlastní Dělnický institut myšlení marxismu, leninismu a maocetungismu a nad svými příznivci vládl pevnou rukou. Zbytky jeho bojovníků boj s imperialismem vzdaly teprve nyní. Na počtu žen v jeho londýnské sektě není nic podivného. Předseda Mao, z rodičovského domu mezi jihočínskými rýžovišti vybaven taoistickými poučkami, nepochyboval o tom, že sex s několikami ženami současně prodlužuje život. 

    Ani to však tomu mocichtivému babralovi nevyšlo, ačkoli se neustále obklopoval děvčaty, která musela snášet odér jeho propoceného oděvu a dech z úst, která nepoznala kartáček na zuby. 

Výnosné utrpení

V Jin-čchuanu, v hlavním městě Ning-sia, autonomní oblasti pro muslimské Chueje, je ke shlédnutí výstava Maovy kaligrafie a poesie. Návštěva musea je součástí dvoudenní turistické trasy po stopách předsedy Maa, který se na severu Číny od října 1935 držel s decimovanými zbytky komunistické armády prchající rok z jihu Číny před Kuomintangem: „Dlouhý pochod“ napříč Čínou je mystický začátek Maova kultu a komunistické strany, bez něj by maoismus ztratil lesk mučednictví jako křesťanství ztrátou mythu o Ježíšově ukřižování. 

Svatá místa bývají hojně navštěvována a hlavně potomky účastníků pochodu, kteří nepatří mezi současné partajní vládce a od nichž se distancují. Cchao Jün-šan, vnuk Maa Ce-mina, mladšího bratra Maa Ce-tungova, novinám přímo řekl: „Naši otcové vybojovali bitvy a založili stát. Máme v sobě rudého ducha Rudé rmády, umíme od dětství tvrdě pracovat a udržet si holý život. Jsme úplně jiní než generace současných úředníků, kteří zneužívají moci a obohacují se.“ 

Třebaže většina ze spolubojovníků Maových tvrdě doplatila na šílenství „velké proletářské kulturní revoluce“ a jejich děti mají zlé vzpomínky na bití, mučení, ponižování, pracovní lágry a nucené vystěhování z měst, Dlouhý pochod s tím vším nespojují. Čchen Siao-lu (67), podnikatel, plukovník v. v. a syn armádního maršála Čchena I, pozdějšího ministra zahraničí, pro to měl v listu Global Times to nejjednodušší vysvětlení: „Maovy zásluhy převažují jeho nedostatky.“

To přesto, že otec zemřel v Maově prokletí. Čchen se do politiky nemíchá, jezdí po golfových lekcích do Skotska a Francie, živí se exklusivním poradenstvím. 

    Pozornost kolem Maova svátku budí i jistá Čchen Jan (57), kterou příroda nadala neuvěřitelnou podobou s velkým ničitelem Číny; s plukovníkem Čchenem není příbuzná. Novinám však přiznala, že podoba jí maří manželství: „Muž mi říkal, že spí s předsedou (za Maova života by ho takový výrok stál život).“ S živností začala před sedmi roky. Musela změnit zvyklosti, zato se uchytila v reklamním businessu, chodí po společenských událostech, je zvána na svatby. Zakázek má hodně; Čchenová však chce zpět manžela, který je ale z jejího Maa hodně znechucen. 

Revolucionářem

Originální Mao se poprvé do světa podíval v sedmnácti, když přišel do provinční metropole Čchang-ša. Měly tu totiž své zastoupení západní firmy, ale kluka Maa zaujala více atmosféra republikánské revoluce a zúčtování s cizáckými vykořisťovateli. 

    Na rozdíl od svého o devět let mladšího spolubojovníka a pozdějšího zachránce Číny Teng Siao-pchinga (+ 1997), který v mládí pracoval ve Francii, se Mao nikdy mimo Čínu nepodíval. Budoucí autor oslnivě destruktivních Myšlenek předsedy Maa se dal odvést, ale vystřízliv na „buzerplace“ vrátil se do civilu. Ukončil učitelskou školu a živil se psaním článků do novin, výukou dějepisu a vlastnil obchod knihami. 

    V Pekingu se nadchl pro ruskou bolševiskou revoluci a studenti ho seznámili s marxismem. Sbohem otcovská rýžová pole a školní tabule, Mao se stal profirevolucionářem. Roku 1921 se v Šanghaji podílel na zakládání komunistické strany (i to financovali z Moskvy). 

    V dubnu 1927 vydal vůdce Národní strany (Kuomintang) a nástupce zesnulého zakladatele Čínské republiky Sun Jat-sena Čankajšek rozkaz zlikvidovat KSČ, která měla na jihu země několik autonomních státečků. O tři roky později dostal Mao první ze svých šílených nápadů. Zaútočil na metropoli provincie Čchang-ša, kde žila jeho manželka se třemi dětmi: komunisté neuspěli a čankajškovci Maovu ženu zastřelili.

    Mao už tehdy likvidoval jakýkoli odpor proti sobě a vynikal megalomanstvím. Když však bylo obklíčení neúnosné, „vydal“ se v říjnu 1934 s 86 tisíci muži na „dlouhý pochod“, přesněji na útěk před vládními vojsky. Za rok urazili deset tisíc kilometrů a na sever Číny v říjnu 1935 dorazila pouhá desetina Maovy armády: koho nezastřelili čankajškovci, ten zemřel hlady nebo na nemoc. 

    V Jen-anu v provincii Šen-si pak více než deset let vládl ve svém ráji, neboť Čankajšek zastavil pronásledování. Získal si oblibu u rolníků a zlomil odpor všech soudruhů, kteří si komunismus vykládali jinak než po jeho způsobu. Dostával sice po dobu druhé světové války podporu ze Sovětského svazu, ale své finance vylepšoval i obchodováním s mákovou drogou. Později tvrdil, že by bez opiového businessu jeho stát nepřežil.

Strhující finále

V roce 1945 měl kolem sebe milion vojáků a po likvidaci Japonců v Číně se mohl pustit do Čankajška. Všude, kde se zmocnil vlády, vyhlašoval pozemkovou reformu (skončena až roku 1952) a vraždil majitele třeba i sebemenšího kusu půdy. Odhaduje se, že „reforma“ stála život pět milionů Číňanů. 

    Na jaře 1949 dorazil Mao do Pekingu a 1. října vyhlásil lidovou republiku (ČLR). Zatímco Čankajšek na Tchaj-wanu udržoval tradice sunjatsenovské Čínské republiky (stav je setrvalý), Mao uskutečňoval své vidiny. 

    Některé byly velmi positivní. Tak třeba po celou svou vládu v letech 1949-1976 zdokonaloval klasickou levnou plavbu po veletocích až z toho je zřejmě nejdokonalejší dopravní systém světa. Tím se však neproslavil. 

    Jeho tragikomická sláva spočívá v projektech jako „Velký skok“ (1958-1961), rozumí se ve zprůmyslnění říše. Vesnice odevzdávaly kovové nádobí a stavěly pece na tavbu železa. Doma Číňané nevařili, ale dvakrát denně jedli ve vesnické komuně. Aby chránili úrodu před špačky, hodiny bubnovali, až ptáčkové únavou padali k zemi... Komunistickým tajemníkům museli předkládat hlavičky ptáků a hlodavců. Vědci tvrdili, že křížením rajčat s bavlnou vypěstovali rudou bavlnu. 

    Ženy spaly odděleně od mužů a děti šly na partajní výchovu (srov. podobný dávný nápad Platónův). Mao zvýšil export obilovin a doma vypukl hlad. Odhaduje se, že zahynulo až na čtyřicet milionů lidí. Maův vliv pak na několik let zeslábl, ale roku 1966 slavil velký návrat. Věrný ministr obrany Lin Piao navelel do Pekingu dvě další spolehlivé divise a ve spolupráci se svou manželkou, exherečkou Ťiang Čching (+ 1991) spustil předseda Velkou proletářskou kulturní revoluci. 

    Žáci a studenti Rudých gard nadšeně likvidovali všechno staré, nejen historicky, ale také své učitele a často své rodiče a rodiny. Po letech excesů museli zdivočelé gardisty likvidovat vojáci. 

Maa poslední jeho fiasko nezastihlo při zdraví Roku 1971 onemocněl zápalem plic a už se nevzpamatoval. Změkl v jednání s „imperialisty“ a ve spolupráci s Američany se ČLR stala členem Spojených národů namísto Tchaj-wanu. Teprve jeho smrt uvolnila čínským komunistům cestu k vysněnému socialismu kapitalistickým směrem, kterou jim za Nixonovy vlády otevřel jeho bezpečnostní poradce Henry Kissinger (90).

 

exkurs: Příběh velkého ničitele 

 

Mao Ce-tung byl čtyřikrát ženat a měl deset dětí, z nichž pouze tři ho přežily a dvě dcery žijí dodnes: Li Min a Li Na jsou vysokými partajními funkcionářkami.

 

1893, 26. prosince se narodil Mao Ce-tung 

1. ledna 1912 Čínská republika, presidentem Sun Čung-šan všeobecně znám jako Sun Jat-sen (+ 1925)

1921, 31. červenec v Šanghaji založena KSČ

1925 Sunovým nástupcem generál Čankajšek (Ťiang Ťie-š´) a jeho Národní strana (Kuomintang); chaos občanské války

1928 Čína pod vládou Kuomintangu, válka s komunisty

1931 Japonci obsadili Mandžusko

1934-1935 „dlouhý pochod“

1937-1945 čínská válka s Japonci

1943 Mao předsedou ÚV KSČ, autorita se mění v kult osobnosti

1945 Čankajšek se s Maem nedohodl, další občanská válka 

1949 Čankajšek unikl na Tchaj-wan, kde dodnes existuje Čínská republika

1949, 1. října Mao Ce-tung vyhlásil v Pekingu prosovětskou Čínskou lidovou republiku (ČLR)

1949-1952 během brutální zemědělské reformy zemřelo odhadem pět milionů lidí

1950 obsazen Tibet a Východní Turkestán (= Sin-ťiang)

1957-1958 hnutí sta květin, Maův experiment se svobodou slova; když byl kritisován i on, nastaly represe

1958-1961 „velký skok“, pokus o průmyslovou revoluci zavedením venkovských výrobních komun; odhaduje se, že během hladomoru zemřelo na 20 až 40 milionů lidí

1959 povstání v Tibetu, dalajlama v indickém exilu; začátek nepřátelství se Sovětským svazem

1962 válka s Indií přinesla liduprázdné území, dříve součást Kašmíru

1964 první čínský pokus jadernou bombou

1966-1976 kulturní revoluce, během níž zahynulo na deset milionů lidí; export maoismu do světa

1969 válka se Sovětským svazem (ussurijský konflikt)

1971 tajná („ping-pongová“) diplomacie Nixonova bezpečnostního poradce Henryho Kissingera, která vyvrcholila presidentovou návštěvou Číny (1972)

1976, 9. září zemřel Mao Ce-tung

Vyšlo v časopisu TÝDEN 52/13

• 

 

Tengovo rudé veledílo

 

Komunista, který otevřel Čínu světu

 

„Je jedno, je-li kočka žlutá nebo bílá. Hlavně když chytá myši.“ Tengova jinotajná zásada, v níž se pragmaticky snoubí čínské konfuciánství s komunismem. Otočila kolem světových dějin.

 

Ve zkrácené podobě vycházelo formou seriálu v časopisu TÝDEN od čísla 07/07

 

Západ byl Čínou fascinován odjakživa. Její obludnou ohromností, myriádami lidí, chaosem na pohled. Za tím ale fungovala přísná hierarchie patriarchálních rodinných vazeb a bezmezná úcta k moci. Ve dvacátém století neměla Čína mnoho štěstí. Konec císařství, občanská válka, válka s Japonci a po tom všem zničující experiment s rudými „ismy“. 

      Teprve po smrti Maa Ce-tunga dostala chudičká říše středu příležitost. Tehdy už dvaasedmdesátiletý věřící komunista Teng začal s reformami v zemi, která po třiceti letech opět ohromuje svět. Obludnou ohromností, chaosem na pohled, ale s přísnou hierarchií rodinných vazeb a s bezmeznou úctou k partajní moci. Zrodila se velmoc, o níž před dvěma roky president George Bush prohlásil, že se stala americkým „strategickým soupeřem“. Rozhodnutí malého velkého muže Tenga postihly více či méně šestinu lidstva. 

Evropská zkušenost

Než se však z Číny stal postrach planety, působila po dlouhá desetiletí dojmem zcela opačným. Čínští komunisté sice ochotně svou visi proletářské revoluce vyváželi pod označením maoismus, úspěchů s ním ale měli minimálně. Doma si „výhod“ proletářského internacionalismu neužili vůbec. 

      Již po prvním desetiletí samostatné lidové Číny (od 1949) se předseda Mao před světem uzavřel, vymyslel řadu „velkých myšlenek“, které založily rudou Čínu. Čínu velkých selhání a rekordního hladu, který přinesl plán velkého skoku (1958), navrch nápadu s velkou kulturní revolucí (1966) a zřejmě největšího vraždění, jakého se nějaký režim kdy dopustil na svých lidech dopustil.

Když šílenec Mao Ce-tung v září 1976 zemřel, nebylo jasné, kterou cestou se pustí jeho dědici. Mezi intrikány ústředního výboru partaje a armádního velení byl nejúspěšnější Teng Siao-pching (Deng Xiaoping), vesničan z provincie S´-čchuan. Jeho předek z osmnáctého století byl vysokým císařským úředníkem a vysloužil si pomník, který zničila až kulturní revoluce.

      Otec, praktikující buddhista, dal prvorozeného syna na školu, kde se učila i francouzština. Synův životopis je podobný řadě asijských revolucionářů (Ho Či Min, Pol Pot, Ieng Sary). Roku 1920 šestnáctiletý Teng se spolužáky odplul do Francie, ale po roce nadace, která školu a projekt financovala, zkrachovala a Číňané byli na ulici. Ve Francii potkal marxismus a Čoua En-laje, později druhého muže rudé Číny. Členem komunistické strany (KSČ) se Teng stal, dá-li se věřit oficiálním životopisům, roku 1924, když mu bylo dvacet.

Cesta nahoru 

Jeho mladiství boj s imperialismem sledovala francouzská policie a roku 1926 musel uprchnout ze země. V Moskvě nepobyl ani rok a zpátky ve vlasti bojoval v občanské válce. Ve Wu-chanu se roku 1927 opět setkal s Čouem a poprvé také s Maem. Jako politický komisař prodělal v armádě celou válku komunistů proti čankajškovcům, která skončila roku jejich útěkem na Tchaj-wan (= Čínská republika) a 1. října 1949 vyhlášením Čínské lidové republiky (ČLR). 

Předseda Mao mu svěřil vybudování komunisté moci nad celým čínským jihozápadem včetně Tibetu, na jehož obsazení se roku 1951 podílel. Vládl z Čchung-čchingu (Chongqingu), kde se před třiceti roky učil francouzsky. Dnes je s dvanácti miliony obyvatel třetím největším městem Číny a po Tengově smrti se stalo samosprávným městským okresem s třiceti miliony lidí.

      Roku 1952 ho předseda Mao povolal do Pekingu, kde pokračoval, jak se na aparátčíka sluší. Stal se prvním tajemníkem sekretariátu ústředního výboru partaje a zdrženlivým podporovatelem svého šéfa. Mlčel k hnutí sta květin, Maově reakci na Chruščovovo zúčtování se stalinismem a na povstání v komunistických zemích sovětské východní Evropy (Polsko, Maďarsko). Mao chtěl, aby Číňané kritisovali, co se jim nelíbí. Byl to jeho poslední záchvat liberalismu a v podstatě také konec kamarádství s moskevskými soudruhy.

Experimentátor Mao

Když nebezpečný experiment z let 1956-1957 skončil a přišel pravý opak v podobě „kampaně proti pravici“, Teng také nahlas nevystupoval, ale „pravici“ zepsul. Tehdy prý na milion lidí, kteří přišli s kritikou a návrhy na změny, zmizelo v pracovních táborech nebo přišlo o místo. 

      Pak přišel velký skok, Maův smutně proslulý program hospodářského osamostatnění z let 1958-1961, který skončil katastrofálně. Mao chtěl dohnat ve výrobě železa západ a nakázal stavět po celé zemi šest set tisíc tavicích minipecí, v nichž se rozpustilo všechno z kovu, včetně strojů a kastrolů. Fantaskní industrialisace Číny zničila zemědělství a odhady počtu lidí, kteří tehdy zemřeli hlady, jdou do třiceti milionů. Země přišla prý o deset procent svých lesů. Venkov byl zničen násilným spojením lidí po 25 tisících do 26 tisíců centrálně řízených komun, které zrušil až Teng po roce 1982. Mao se stáhl a přenechal řízení státu presidentovi Liu Šao-čchimu a strany Tengovi. 

Při rušení plánu velkého skoku roku 1961 nebo 1962 pronesl Teng o zemědělských reformách památná slova. Nejlepším výrobním systémem je ten, který masy přijmou a ten, který rychle obnoví výrobu. „Jestli to nebude legální, tak se to musí zlegalisovat. Žlutá nebo bílá; kočka, která chytá myši, je dobrá kočka. Zápaďané později pozměnili barvu jedné z koček na černou. 

Mao však chtěl zpět na výsluní a vymyslel další ostudu. Velká kulturní revoluce a mládežnické revoluční gardy byly dílo, jaké dějiny dlouho neviděly. Od roku 1966 deset let tyranisovalo Číňany „nové myšlení“, které zavrhlo všechno staré, tradiční a ozkoušené. Nastoupil šílený diletantismus a diktatura studentského zápalu pro změnu za jakoukoli cenu. Na západě okouzlila maocetungovská pitomost mládežníky generace ´68. 

Seshora dolů 

Partajní kádry, učitelé, lidé z vědy a kultury omílali gardistům své životopisné omyly, omluvy za buržoasní rodiče. Mučení, výslechy podezřelých ze spiknutí s „papírovými tygry imperialismu“, masové odsuny na venkov, převýchova městských lidí. Podle nejvyšších odhadů Maova krutovláda celkově vzala život devadesáti milionům lidí. 

Teng a jeho manželka Čuo Lin (Zhuo Lin) sice nebyli mučeni, ale dlouho žili v domácím vězení. Roku 1968 byli zbaveni partajních funkcí a vypovězeni na maloměsto do provincie Ťiang-si (Jiangxi), kde Teng pracoval jako opravář traktorů a jeho žena ve fabrice uklízela. 

      Jejich syn Teng Pchu-fang studující techniku (ročník 1944) to štěstí neměl. Byl dokonce rudými gardisty donucen vyskočit ze čtvrtého patra a od té doby je chromý. Od roku 1988 je předsedou svazu invalidů a roku 2003 dostal od OSN cenu za lidská práva. 

      Z vyhnanství psal Teng dopisy Maovi s omluvami za své chyby a roku 1973 ho zbožněný předseda vyslyšel. Udělal z něj prvního vicepremiéra, dal na starost kontakty se světem a podporu zase našel u nemocného Čou En-laje, který hledal nástupce (zemřel v lednu 1976). Roku 1974 seznámil Teng v proslovu Valné shromáždění OSN s Maovou theorií tří světů tvořené ruským a americkým imperialismem, jejich bohatými spojenci a světem těch, kteří s nimi spojeni nejsou. Mao byl s návratem zatracovaného spolubojovníka spokojen a udělal z něj místopředsedu ústředního výboru partaje.

Pekingské jaro

Teprve po smrti Maa přišla Tengova chvíle. Roku 1976 byl Tengovi dvaasedmdesát. Stal se v podstatě jeho nástupcem, třebaže nikoli ve funkci. Na sjezdu KSČ v prosinci 1978 odsoudil kulturní revoluci („socialismus neznamená chudobu“), udělal místo pro hospodářské reformy, ale neodsoudil Maa ani jeho kult. Předseda a jeho idealisovaný obraz vydržel Číňanům dodneška. 

      Nikdy nebyl presidentem ani předsedou vlády, ale prosadil se v předsednictvu ústředního výboru proti vyhlédnutému nástupci velkého vůdce Chuovi Kua-fengovi, předsedovi vlády a partaje. Roku 1981 ho Teng úplně zbavil vlivu. Svou moc v letech 1981-1989 Teng opíral o předsednictví všemocné ústřední vojenské komise strany, byl členem stálé komise ústředního výboru a místopředseda partaje. 

Období 1977-1978 bývá po pražském vzoru označováno za jaro pekingské. Aniž by ohrozil vládu partaje (což si ostatně čeští komunisté přáli deset let předtím také) přišel Teng s politikou otevírání Číny světu a postupných hospodářských reforem. Zároveň vytvořil ilusi určité liberální společnosti. Začal s něčím, co Čína po staletí neznala a když nějaké změny nastaly, byly to ve dvacátém století zničující občanská válka a válka proti japonské invasi. 

 

Kissingerova dobrá rada

 

Čínský vůdce využil uvolňování napětí mezi velmocemi, rusko-americké soupeřivosti ve studené válce a přilákal kapitál a technologie. 

 

Soudí se, že Tengovy reformy zbavily na tři sta milionů Číňanů akutní bídy, třetinu všech. Přesto většina z nich dodnes v nouzi žije. Na dvě stě milionů vesničanů cestuje každoročně za prací z chudého čínského západu a středu na východ země za mizerně placenou prací ve fabrikách, dolech a na stavbách. 

Podle odhadů OSN klesl podíl venkovského obyvatelstva z 81 procenta v roce 1980 na šedesát procent roku 2005 (viz mapu v TÝDNU 7/07). Pro Číňany přitom není jednoduché se přestěhovat, protože stále platí systém povolenek (chu-kchou) vázající člověka k rodišti a bránící mimo jiné dětem migrantů navštěvovat školy jinde. 

      Výrazně lépe se Tengovy reformy vyplatily komunistické elitě. Koncentrace majetku v miliardové populaci je vzorově plutokratická. 320 tisíc Číňanů má průměrný majetek pět milionů eur. Podle počtů čínské akademie žije 3220 Číňanů s majetkem vyšším než deset milionů eur a z nich je 2932 z rodin vysokých partajních kádrů. Zájem těchto lidí o lidská práva a západní demokracii je nepatrný a aby se o ně zajímali jiní, nebezpečné. Otevřená nekomunistická oposice v Číně neexistuje a jakýkoli vzdor znamená vězení, odsun na venkov nebo do lágru. 

Drahé zámořské objevy

Srovnávat liberálnost čínských komunistů s politickou otevřeností Evropy je zavádějící nejen z toho důvodu, že teď právě Číňanům vládnou komunisté s ďábelsky uzpůsobeným kapitalismem. Čínská pravidla nikdy nebyla a sotva kdy budou evropská. Změnit to mohou jen Číňané, protože ani Evropané ani Američané na to už nemají...

      Od druhé poloviny patnáctého století byla Čína, odjakživa nejlidnatější říše planety, před světem zavřena. Zahraniční obchod však přes všechna omezení fungoval dál. Soudí se, že kromě jiného stříbro dobyté Španěly v Americe skončilo z velké části právě v Číně, aby zaplatilo evropské nákupy luxusního zboží. V šestnáctém století do té kategorie patřil porcelán, látky, papír, lakované zboží a nábytek, koření, perly. Tehdy bylo čínské zboží drahé, pravý opak dneška, kdy Čína dobývá svět lácí.

Panovník, dvůr a přísnými pravidly řízená byrokracie se tradičně pokládaly za pupek světa. Pocit to byl zřejmě silnější než později u Evropanů, kteří dokázali většinu myšlenkových „dovozů“ přizpůsobit a využít. Dvorní konfuciánští ideologové dynastie Ming (1368-1644) se zřekli námořních objevů, zničili loďstvo, mapy a paměť cest do Afriky a Ameriky (viz TÝDEN 25/05). Jedním z důvodů nepochybně bylo i to, že obří devítistožárové koráby a doprovodné loďstvo, největší dřevěné lodi, které se plavily po světových mořích, hospodářsky Čínu vyčerpaly a náklady na cestování za divochy na západ a přes Pacifik byly mnohem vyšší, než kolik přinesly užitku. 

      Proto od devatenáctého století Evropané, především Britové, otevírali Čínu násilím a obchody nebyly obvykle partnerské. Císaři, za něž obvykle vládli eunuši, prohráli války s Evropany a Japonci, prohráli i císařství. Roku 1644 skončila vláda poslední domácí, chanské dynastie. 

      Její mandžuští nástupci skončili s vyhlášením republiky roku 1912, kdy odstoupil poslední z nich Pchu I. Měl to v životě těžké: maoisté ho převychovali, byl zahradníkem, byl uznán za převychovaného a zemřel ve druhém roce kulturní revoluce.

Po špičkách do světa

Po Maově smrti roku 1976 Teng začal pozvolně „otevírat“ zemi, aby překonala zaostalost všeho druhu a proměnila se v pravou velmoc. Nebyl vždy jen úspěšný. 

      Vztahy čínských komunistů s Amerikou odpovídaly vzájemným ideologickým propastem. S „realpolitikou“ Henryho Kissingera, bezpečnostního poradce presidenta Nixona a později za Forda ministra zahraničí, přišlo oteplení. Jak ukázal vývoj, pro Ameriku pěkně drahé a dosti pravděpodobně i zbytečné. Kissinger (dnes 83) má svou politikou uvolňování napětí (détente) zřejmě větší zásluhy o obnovu čínské moci než sám Teng. Nastartoval proces, který v devadesátých letech za presidenta Billa Clintona vedl k přenosu technologií, k využívání velmi levné pracovní síly a tak se stal otcem moderní hospodářské globalisace.

      Roku 1971 ukončily Spojené státy embargo komunistické Číny. Donutily Čínskou republiku na Tchaj-wanu vzdát se stálého místa v Radě bezpečnosti OSN za Čínu a přenechat ho Pekingu (resoluce č. 2758). O dva roky později byl Richard Nixon jako první americký president v Číně.

      V lednu 1979 byl Teng na oplátku ve Spojených státech u presidenta Jimmiho Cartera. Navštívil Fordovy závody, Boeing, ale také NASA. Všechno ho uchvátilo. Čínský vesmírný výzkum pak významně pokročil. Roku 2003 vyletěl první Číňan na oběžnou dráhu kolem země v čínské raketě (taikonaut) a v lednu 2007 si Číňané sestřelili vlastní komunikační satelit, aby ukázali svou raketostřeleckou vyspělost. 

      Teng stanovil, aby Čína dohnala USA, což zůstává státní ideologií dodnes. Čína dnes dává do výzkumu dvě procenta HDP a se srovnatelným vzděláním v něm dnes pracuje více lidí než v Americe. Kromě toho prosluli Číňané universálními kopírovacími schopnostmi, které u západní firem narážejí na nepochopení a obvykle marné právní reakce.

Krocení imperialistů

Po Tengově návratu z USA eskalovalo napětí s Vietnamem, který se stával regionální velmocí v Indočíně. V několikatýdenní pohraniční válce odrazili roku 1979 Vietnamci čínský postup a na třicet tisíc jich zabili. Byla z toho velká ostuda a vztahy Pekingu s Hanojí nejsou v pořádku dodneška. Podobně dopadl deset let předtím Mao s Rusy na řece Ussuri. Naopak úspěšní byli Číňané při okupaci Tibetu roku 1950 a ve válce s Indií roku 1962. 

      Postupně však Teng, jehož obrazy tehdy většinou doprovázel cigaretový kouř, protože kouřil jednu za druhou, uklidnil vztahy s Japonskem, které dával soudruhům za vzor, jak se buduje kapitalismus. Na rozdíl od elit říše vycházejícího slunce doporučoval plnou hospodářskou otevřenost. Řevnivost obou zemí se však neumenšila a spory o válečnou minulost z 30. a 40. let rozpoutávají i lokální protijaponské nepokoje, jak se ukázalo například v dubnu 2005. 

 

 

Čína všude kolem

 

Roku 1979 oprášil reformista Teng Maovu myšlenku o kontrole porodnosti. Vyhlásil politiku jednoho dítěte: „Jedno je dobré, dvě v pořádku, tři je moc.“ 

 

Tengovi Siao-Pchingovi se podařilo nejen zmírnit napětí se Spojenými státy a nalákat jejich čínskou diasporu, aby investovala v Číně. Velký reformátor malé postavy ukončil půltisíciletou evropskou koloniální éru v Království středu, Čung-kuo, pro rudé i nerudé nacionalisty vždy čínské ponížení. 

Mohly ostatně tak vzdálené Británie a Portugalsko vůbec uvažovat o obraně svých území na Perlové řece? Británií roku 1984 donutil podepsat navrácení Hongkongu k 1. červenci 1997, jehož se už nedožil. Roku 1987 se podobně dohodl o navrácení Makaa s Portugalci (stalo se v prosinci 1999). Theorie „jedné země a dvou systémů“ zůstala také čínskou politikou vůči Čínské republice na Tchaj-wanu, kterou Peking nikdy nepřestal pokládat za odtrženeckou provincii (viz mapu v prvním dílu). 

Zlá a hodná Čína

Dohodnout se dokázal s kdekým, ale on ani jeho nástupci nikdy nepřipustili debatu na thema skutečné autonomie Tibeťanů nebo muslimských Ujgurů. V čínské části Turkestánu zvané Sin-ťiang, „Nové území“ Ujgurové poprvé demonstrovali před deseti roky a od té doby bylo podle odbojových zdrojů za prosazování nezávislosti popraveno Číňany na 280 lidí (viz TÝDEN 39/05). 

      Po špičkách chodí asijské diplomacie kolem spících nároků Číňanů na rozsáhlá území východní Sibiře, Mongolska, ostrůvků v Jiho- a Východočínském moři a čas od času se vynoří nějaká historická mapa zahrnující státy Indočíny a Filipíny mezi závislé země. 

      Nejcitlivější jsou však pekingští mocipáni na „druhou“ Čínu. Na tu, která navazuje na tradice Čínské republiky vyhlášené roku 1912. O rozličných systémech a jedné zemi v podstatě ještě donedávna mluvili rovněž ostrovní čankajškovci. Jenom to viděli úplně opačně: nepřátelé jsou ti na pevnině. Generál Čankajšek (Ťiang Ťie-š´), který stejně jako komunisté nepřipustil parlamentní demokracii a vládl pomocí válečného práva, zemřel roku 1975. Jeho nástupci z Kuomintangu diktaturu liberalisovali a roku 1986 připustili vznik oposiční Demokratické pokrokové strany (DPP). Teprve od začátku devadesátých let funguje na Tchaj-wanu systém více stran. 

      DPP, která je od roku 2000 u moci, však uvažuje o přejmenování státu. To je pro pekingské pány nepřijatelné. Čína soustavně vyhrožuje, že vojensky zabrání tomu, aby se dvacet tři miliony Číňanů sdružovaly ve státě, který se nebude jmenovat „čínský“. 

      Obě Číny vedou ve světě kuriosní boj o to, kdo je uzná. Čína na Tchaj-wanu prohrává, zůstaly jí už jen dva tucty diplomatických zastoupení v převážně malých zemích. Kdo dá více hospodářské pomoci, tu Čínu zemičky uznají. Začátkem února si utrhli ostudu na karibské Grenadě, která roku 2005 opustila náruč Tchaj-nanu a je přítelem Pekingu. Omylem totiž zahráli hymnu tchajwanskou, nikoli „Pochod dobrovolníků“ (který jako hymna ČLR byl poprvé přehrán roku 1949 v Praze). Bylo z toho na ostrově hřebíčku policejní vyšetřování.

Dceru nechcete? Koupíme...

Díky politice jednoho dítěte se od té doby narodilo o čtyři sta milionů Číňanů méně. To je téměř jedna Evropská unie a o třetinu více než Američanů v dnešních Spojených státech. Jak se ukázalo, nápad s tak brutálním zásahem do populace nebude zřejmě patřit k dobrým krokům Tenga Siao-pchinga. Číňané už teď naříkají nad stárnoucí populací, která „užírá“ velkou část národních důchodů.

Bez tohoto rozhodnutí by po třiceti letech podle propočtů akademiků z národní komise pro plánování obyvatelstva a rodin dnes v Číně žilo 1,5 miliardy lidí. Takhle dosáhne tohoto počtu pilných mravenečků země až roku 2033 a pak bude populace stagnovat a snižovat se. Tehdy ji podle Číňanů předstihnou Indové (budou-li ovšem ještě v jedné federaci). 

Politika překroutila přirozený vývoj. Protože se rodiny musely rozhodnout pro jednoho dědice, rozhodovaly se většinou pro chlapce. Děvčátka byla při narození často zabíjena, což se ostatně mezi chudáky děje soustavně také v Indii, a není to „vynález“ vůbec novověký. Statistici uvádějí, že roku 2005 byl v Číně poměr chlapců k děvčatům 118:100, místy na venkově i 130:100. 

      Proto se mimo jiné množí případy obchodování s děvčaty, s jejich dovozem například z vietnamského venkova. Známy jsou také případy krádeží žen a děvčat. Čínští muži mají obavu, že klasická rodina nebude fungovat, že nebudou mít nikoho, kdo by se o ně ve stáří postaral (čti: posluhoval), protože stále častěji zůstávají sami. 

      Jedenáct procent Číňanů neboli 143 miliony lidí (tolik je obyvatel Ruské federace), je starších šedesáti let. Roku 1990 byl podle statistik jeden pensista na deset pracujících Číňanů, roku 2020 odhadují poměr 2,5 ku jedné. I v této oblasti čínského „velkého skoku“, odlišného ale od originální katastrofy z let 1958-1961 (viz první díl seriálu) trvalo zestárnutí populace z blahobytu v komunistické Číně třicet let, zatímco Evropě století.

Soudruzi na studiích

Dědictví kulturní revoluce bylo strašlivé. Vysoké školství zničené, mezi učiteli více politruci než pedagogové. Podobně na úřadech všech úrovní. Velký reformátor se však nemstil a s výjimkou „gangu čtyř“ nepořádal procesy (viz graf). Přikryl minulost mlčenlivostí a tichou oddaností k obrazu předsedy Maa. Na úřadech a školách vedle sebe pracovali a pracují udavači, mučitelé z rudých gard a jejich rehabilitované oběti, postižení a zhovadilí revolucionáři. 

      Kdo sám sebe vzdělává, vzdělává i ostatní. Ohromen Konfuciovým starým konstatováním posílal Teng soudruhy studovat poměry v Evropě, Americe a Singapuru, státečku s čínskou většinou. Jeho autoritativní režim a propletenec hospodářství s politikou kolem několika rodin zřejmě významně ovlivnily obrozovanou Čínu. Čínští studenti se začali objevovat na universitách v Austrálii a Americe, nadšením bez sebe byly universitní kruhy v Evropě. Nejvíce, jak se zdá, čínští komunisté kopírovali a kopírují na západě vzory německé. 

      Všem lichotilo, že mohou zaplatit a poskytnout vzdělání lidem ze vzdálené Číny, země s takovou kulturou. S evropskou sebestředností si představovali, jak Tengovu rudou říši změní obrazu svému, jak ti lidé zmoudří a nebudou zlými diktátory. 

      Teng Siao-pching dokázal západu lichotit a neopomněl pracovat na positivním obrazu Číny. K tomu patřilo, že zdůraznil roli vrcholového sportu, jednoho z nejúčinnější státních propagandistických prostředků a páky na posílení „národní“ soutěživosti. Vzory ze sovětské východní Evropy sedmdesátých a osmdesátých let byly inspirující, hlavně z Německé demokratické republiky. 

      Tengovi nástupci nakupují po světě trenérské kapacity a jejich mládež dře na sportovní medaile. Bylo to vidět na posledních olympijských hrách v Athénách roku 2004, kde pořadí států podle olympijského zlata vypadalo takto: Spojené státy 35, ČLR 32 a Rusko 27.

 

exkurs 1: Teng, velký marxista, proletář a architekt

 

1904, 22. srpna narozen v provincii S´-čchuan

1920 ve Francii

1924 členem komunistické strany (KSČ)

1926 v Moskvě

1927 zpět v Číně, bojuje v občanské válce jako politruk

1928 první manželství: Čang Si-jang (Zhang Xiyang) poznal v Moskvě, zemřela roku 1930 po porodu

1932 druhou ženou Ťin Wej-jing (Jin Weiying), která ho po roce opustila, protože si vyhlédla perspektivnějšího soudruha

1934-1935 účastník velkého pochodu, útěku z obklíčení Kuomintangu

1939 třetí svatba. S Čuo Lin (Zhuo Lin) měl pět dětí: dcery Lin, Nan a Žung (Rong) a syny Pchu-fanga a Či-fanga

1949, 1. října založena lidová republika (ČLR), Teng velitelem jihozápadních oblastí, obsazení Tibetu 1950-1951

1952 vicepremiérem

1954 generálním tajemníkem KSČ

1957 s Maem vede kampaň proti „pravičákům“

1958-1961 velký skok, na třicet milionů obětí

1961 poprvé ospravedlnil návrat k tradičnímu zemědělství podobenstvím o kočce s myšmi

1966 začátek kulturní revoluce (do 1976), Teng s rodinou obětí revolucionářů, až 60 milionů mrtvých

1973 rehabilitován, opět vicepremiérem

1976 zemřel Čou En-laj, Tengův ochránce. Znovu vyhnán z funkcí skupinou orthodoxních maoistů „gangem čtyř“ vedeným Maovou manželkou; v září zemřel předseda Mao

1977 Teng zpět u moci, gang čtyř poslal za mříže

1978 začátek reforem, normalisace vztahů s USA

1979 návštěva USA, prohraná válka s Vietnamem

1981 kritika kulturní revoluce, nikoli však Maa

1984 dohodnuto vrácení Hongkongu (stalo se 1. července 1997), roku 1987 Makaa (20. prosince 1999)

1987 Teng odchází z ÚV

1989 4. června nařídil zásah na Náměstí Brány nebeského klidu (Tchien-an-men), vyhnal z funkce gentajemníka KSČ Čaa C´-janga (Zhao Ziyang) a nahradil ho Ťiangem Ce-minem (Jiang Zemin), který byl president Číny od roku 1993; Teng odešel z ústřední vojenské komise

1990 odešel ze státní vojenské komise; na pensi

1992 požaduje urychlení reforem

1994 v Šanghaji naposledy na veřejnosti, vážně nemocen

1997, 19. února zemřel v Pekingu

 

2001 Čína ve Světové obchodní organisaci (WTO)

2002 Chu Ťin-tchao (Hu Jintao) gentajemníkem KSČ, od roku 2003 i presidentem, do funkcí byl předurčen spolu s Ťiangem už Tengem 

 

exkurs 2: Neplést

Vůdce čínské lidu Tenga s Teng Jing-čchao (Deng Yingchao), manželkou premiéra Čou En-laje, jednou z nejvýznamnější čínských revolucionářek (zemřela roku 1992). 

 

Soudruzi od Perlové řeky

 

Nejpodstatnějším prvkem na Tengových reformách je jejich partajní zaměření. Motivem je uchovat sílu strany čili vysokých funkcionářů a jejich rodin. 

 

Velký reformátor Teng Siao-pching navázal na první třetinu patnáctého století, kdy Číňané obchodovali s celým světem, jejich lodě dopluly do Arábie, obepluly Afriku, dorazily do Austrálie, na Nový Zéland. Pravděpodobně roku 1421 objevili Číňané Ameriku, půl století před Evropany, které technologicky značně převyšovali (viz TÝDEN 25/05). 

      Současný čínský president Chu Ťin-tchao (64) během svých dvou afrických cest loni v dubnu a letos v únoru, kde ve velkém stylu rozdával stovky milionů na velké stavby, vědomě na tuto objevitelskou tradici navazoval. Zdůrazňoval, že Číňané byli v Africe dříve, než bílí kolonisátoři. Neotravuje diktátory řečmi o lidských právech a obchod Číny s africkými zeměmi se během pěti let zvedl osminásobně na loňských 55,5 miliard dolarů. 

      Místy se Číňané už domohli dominantních posic, jako například v některých odvětvích lehkého průmyslu (Zambie, Svazijsko, Jižní Afrika, srov. TÝDEN 50/06). V černé Africe působí stovky investorů z kontinentální Číny a za peníze Pekingu se stavějí silnice a železnice v Mosambiku, Angole a Nigérii. Ze Súdánu bere třetinu své spotřeby ropy. 

      Čínská vláda rozdala za pět let úvěrů za osm miliard dolarů. Odpouští staré dluhy a vyhlídkou na nové příležitosti nalákala Afričany do nové závislosti. Kritici čínského neoimperialismu tvrdí, že teprve teď Afričané poznají, co to je kolonialismus. 

Zóny kapitalismu

Čínští komunisté řídí ekonomiku centrálně a v rámci pětiletých plánů, které mívají vytčeno několik ústředních cílů. Sovětské pětiletky ostatně inspirovaly například Indy, ale také Saúdy. 

      Teng začal otevírat na jihu Maem zhuntované Číny „speciální podnikatelské zóny“ s daňovými úlevami a získal investice a know-how z rozsáhlé čínské diaspory. První takovou výsadní oblast otevřeli komunisté roku 1980 v Šen-čenu (Shenzhen) na hranicích s tehdy ještě britským Hongkongem. Soudruzi od Perlové řeky (Ču Ťiang, Zhu Jiang) zakládali joint ventures zaostalých státních podniků s cizinci, které systematicky obírali o technologie nebo je bezuzdně kopírovali. 

      Státní banka poskytovala novým „podnikatelům“ úvěry ostošest. Cizinci byli zákonem donuceni školit svou nastávající konkurenci a používat nejnovější technologie. Zápaďany a Japonce naopak lákalo, že „jejich“ značky dostávají přístup na trh s miliardou obyvatel. 

      Patriotičtí podnikatelé, kteří utekli před komunisty z Číny, začali v osmdesátých letech vyrábět na čínské pevnině nejlevnější hračky a elektrozařízení v Asii. Jejich činnost nalákala Američany a Evropany a v devadesátých letech z cenové revoluce v podnikání povstala globalisace.

      Na rozdíl od ruských perestrojek a jugoslávských či maďarských „modelů“ neřídil Teng distribuce investic centrálně, ale ponechával provinčním satrapům v hospodářských otázkách volnost. Systém byl zdokonalen tak, že ústředí určuje směr a provincie se o investice poperou. 

Nefalšovaný socialismus

Provinční rudá knížata pak své residence vybavují západním luxusem a jsou investory na domácím trhu. Velké firmy přitom řídí dělnické kádry nebo jejich děti. Soudruzi bývají zároveň předsedy závodních organisací KSČ. Mladí podnikatelé místy najímají staré partajníky, sloupy společnosti, aby měli dobré kontakty „nahoře“ a na úřadech.

      Tengovy reformy také znamenaly pozvolný odklon od základních komunistických pouček. Přesněji řečeno: od jejich tradičního výkladu. Reformátorovým cílem vůbec nebylo omezení moci strany, ale naopak její posílení. Čím bohatší partaj a její členové, tím pevněji bude u moci. Aby skončil s hrozbou hladu, povolil družstevním občinám pěstovat obilí a zeleninu pro vlastní zisk. Venkovanům povolil drobné podnikání a pohyb po provinciích. 

Výsledkem mimo jiné jsou miliony vesničanů pracujících na stavbách na východě země nebo například v dolech, kde s minimálním zabezpečení naleznou ročně tisíce horníků smrt. Roku 2002 zemřelo při důlních neštěstích v Číně 6995 lidí, roku 2005 o tisíc méně, loni již „jen“ 4746. To je stále ještě světový rekord. 

      Roku 1979 vyhlásil Teng čtyři základní principy čínského rozvoje, kterými zbavil ilusí každého, kdo by si o pekingském jaru myslel, že jde o upřímný demokratisační proces. Čína pod Tengovým vedením znovu vykročila na cestu socialistickou, na níž vedoucí roli má komunistická strana fungující na podkladu myšlenek soudruhů Leninů, Marxů a Maů a držící pevnou paží zbytek Číny v diktatuře proletariátu, byť se o tom „mezi slušnými lidmi nemluví“.

Krvavé nedorozumění

O tři roky později Teng direktivu KSČ pro dosažení tohoto cíle doplnil. Socialismus čínského typu sice nadále vystupuje proti všemu imperialistickému (z hlediska maoistů tehdy i proti Sovětskému svazu), ale v rámci velkých myšlenek na obnovu ekonomiky byly zároveň zrušeny hospodářské komuny, jeden z šílených nápadu maocetungovské éry. 

      Když bylo Tengovi 85 let, odešel do pense. Předal funkce včetně předsednictví vojenské komise. Měl však stále velké slovo. Dnes se nikdo z potentátů k rozhodnutí o krvavém potlačení studentských nepokojů v Pekingu roku 1989 nehlásí, ale s největší pravděpodobností to byl Teng, kdo rozkazoval. Ostatně to bylo v souladu s jeho celoživotní politikou. O počtu mrtvých památného 4. června nepanuje shoda a odhady se pohybují mezi osmi sty až sedm tisíci. 

      Pekingské události v dubnu až červnu 1989 byly pokládány za zrcadlo konce sovětského impéria ve východní Evropě. Čínští komunisté však v poslední chvíli zatáhli za záchranou brzdu. Nic nevadilo, že se Čína na čas dostala do isolace. Obchoduchtivost západu brzy vztahy s Amerikou a Evropou normalisovala. Číňané mluvili o svém pojetí „demokracie“ a o svých hodnotách. Západní politici se doma chlubili odvahou, že v Pekingu přednesli slůvka o lidských právech a okupaci Tibetu, ale jejich podnikatelský doprovod současně údernicky uzavíral miliardové obchody. V devadesátých letech vypukla nefalšovaná zlatá čínská horečka. 

      Na pensi radil vážený Teng svému oblíbenci Ťiangovi Ce-minovi (Jiang Zemin), který byl od 1987 po Čao C´-jangovi šéfem komunistů (do 2002). V podstatě vybral i Ťiangova nástupce, dnešní hlavu ČLR Chua Ťin-tchaa (Hu Jintao). Oba technokraté dovedli Tengův odkaz do dokonalosti: průmysl vzkvétá, strana vládne, svět se bojí. 

 

exkurs: Kapitalismus, odměna nejlepším z nejlepších

 

Děti komunistických potentátů ovládají provinční orgány a sedí v ústředním výboru a na úřadech. Nejznámějším příkladem podnikatelské dynastie postavené na partajní moci je rodina předsedy vlády v letech 1988-1998 Li Pchenga (Li Peng), „dvojky“ za Ťiangem. 

Odborník na vodní elektrárny, jejichž inženýrství studoval v Moskvě, patřil mezi Tengovy chráněnce. Jeho otec byl mučedníkem revoluce, jeden z těch, kteří byli popraveni v občanské válce nacionalisty. Sirotka adoptoval Čou En-laj, Maův premiér, o jehož moudrosti dnešní Číňané hovoří s velkým uznáním (zemřel roku 1976). 

Když řídil ekonomiku Li Pcheng (dnes 78), začaly její zázračné desetiprocentní nárůsty HDP (za rok 2006: 10, 6 procenta). Během krise kolem událostí na Náměstí Brány nebeského klidu v květnu a červnu 1989 se postavil na správnou stranu barikády a svého starého mistra Tenga nezarmoutil: podpořil nasazení tanků proti studentům. 

      Liova dcera Siao-lin (45), které v Hongkongu říkají Rudá princezna, poněvadž ráda chodí v heraldické barvě své rodné strany, řídí jednoho z pěti státních elektrárenských gigantů China Power International Holdings Ltd. Školila se ve Státech, a to dokonce u ikony manažerského kapitalismu Jacka Welche, v letech 1981-2001 šéfa General Electric. Její mladší bratr Siao-pcheng řídí Huaneng Power Group, největšího ze státních výrobců elektřiny. 

      Z dalších hlavounů budí pozornost Ťiang Mien-cheng, syn šéfa partaje v letech 1989-2002 Ťianga Ce-mina, jiného z Tengových oblíbenců. Mladý Ťiang kontroluje několik státních firem, mezi nimi China Netcom a Shanghai Auto. Jeho bratr Mien-kchang je armádním generálem. 

      Jeden z pilířů čínského bolševismu Po I-po (Bo Yibo), který zemřel letos v lednu ve věku 98 let, je otcem dnešního ministra obchodu Po Si-laje. V letech 1934-1935 prodělal po boku předsedy Maa „dlouhý pochod“, po vyhlášení rudé Číny byl ministrem financí, ale „kulturní revoluci“ odseděl ve vězení. Omilostněn byl Tengovým spojencem a patřil mezi kanonisovaných „osm nesmrtelných“ (viz TÝDEN 36/06). V červnu 1989 také podpořil zákrok proti studentům na Náměstí Tchien-an-men. 

      Premiér v letech 1998-2003 Ču Žung-ťi (Zhu Rongji) je potomkem zakladatele císařské dynastie Mingů a otcem jednoho z ředitelů hongkongské Bank of China Jen-laje (Yanlai). 

      Tengova rodina na obchod moc není. Jeho dcera Nan byla v letech 1998-2004 náměstkyní ministra pro vědu a techniku. Podobně potomstvo presidenta v letech 1959-1968 Liu Šao-čchiho (Shaoqi) Jüan, který je generálem policie. 

 

 

Zlatá horečka a navoněná bída

 

Proměna lidové Číny ve čtvrtou největší ekonomiku světa trvala necelou generaci. Zasloužil se o to vůdce Teng Siao-pching, který zemřel před deseti roky.

 

Teng přišel o část sympatií za postoj k masakru na Náměstí Tchien-an-menu roku 1989, jímž potvrdil přináležitost k jádru partajních jestřábů. Nicméně klasičtí maoisté ho také neměli v oblibě. Mimo jiné totiž po předsedově smrti zatočil s „gangem čtyř“ vedeným Ťiang Čching (Jiang Qing), Maovou ženou a šílenou vůdkyní kulturní revoluce, která intrikami i násilím bojovala se „zrádci revoluce“. Členové „gangu“ byli odstaveni a roku 1981 odsouzeni k dlouholetým trestům.

Tengovi kronikáři spočítali, že unikl nejméně šesti atentátům (Fidel Castro šesti stům). Po telefonátu s Čouem En-lajem nenasedl do letadla, které explodovalo (1973), neuhořel (1976) a několikrát se na něho střílelo (naposledy 1988). Žádný z případů nebyl nikdy objasněn.

      Roku 1992 nechal politiky definitivně. Podnikl cestu po jižní Číně a předvedl svou poslední názorovou piruetu: varoval před levičáctvím, které prý straně škodí více než pravičáctví. Ještě za života dostal v mediích a ve stranických materiálech přívlastek „soudruh Siao-pching, architekt čínských hospodářských reforem a čínské socialistické modernisace“.

Od roku 1994 se neobjevoval na veřejnosti. Přišel o řeč, trpěl Parkinsonovou chorobou. 19. února 1997 zemřel. Bylo mu devadesát tři a soudruzi mu dali další oficiální přívlastky, jako „Velký marxista, Velký proletář“, ale také „Zakladatel Tengovy theorie“.

Není světa bez Číny

Když Spojené státy roku 1971 na radu Henryho Kissingera odložily nepřátelství z korejské války, mohl Teng americké (ne)pozornosti zneužít (viz TÝDEN 8/07). Kissinger myslel na protipól Sovětského svazu, vypustil však tygra obcházejícího Spojené státy. 

      Čína sama také otevírala dveře. Po svém. Tengův režim podporoval v osmdesátých letech maoistické teroristy v Latinské Americe, Indii a všude, kde šlo posílit „vědecký“ komunismus. Dnešní president Chu na cestách po Africe a Latinské Americe potkává lidi, kteří kdysi s čínskými zbraněmi v rukou bojovali proti imperialistům. 

      Tengovým zájmem bylo udržet stranu u moci, posílit marxismus. Stejně jako jeho nástupci. Před zasedáním Všelidového shromáždění lidových zástupců minulý týden napsal současný premiér Wen Ťia-pao do novin, že „sto let musíme pevně a bez zakolísání držet základní principy strany v prvotním stadiu socialismu“. 

      Vzestup potengovské Číny je zázračný z mnoha důvodů. Zřejmě ještě nikdy nezbohatlo tolik lidí za tak krátkou dobu. Světové firmy převedly výrobu do Číny a v devadesátých letech vznikla mezi manažery velkých společností hysterie z toho, že kdo není v Číně, nemá budoucnost. Demokracie, nedemokracie. Od osmdesátých let investoval Západ do lidové Číny více než tři sta miliard dolarů, z toho jen roku 2005 přes sedmdesát miliard.

      Čína se stala globální fabrikou a kdo svou výrobu neautorisoval, jeho značky se vyrábějí pirátsky. Mezitím prosluli Číňané i v umění tunelování a průmyslové špionáže. 

      Čínské firmy už samy vyrazily do světa. S indickými Evropanům předvádějí kolonialismus naruby. Loni začala jedna z čínských automobilek dovážet své zkopírované výrobky do Evropy a letos v únoru oznámila firma Chery Automobile vlastněná městem Wu-chu v provincii An-chuej na východu Číny, že od roku 2009 chce v Kaliningradu vyrábět ročně dvě stě tisíc svých karos hlavně pro ruský trh. Loni vyrobila přes tři sta tisíc aut a patří mezi komety v branži. 

Nová harmonie

Současně politika vysokých cel nutí firmy vyrábět v Číně, nedovážet výrobky, ale know-how a nechat ho v zemi. Kromě toho jsou pod tlakem přísných ekologických předpisů, které však domácí výrobce jaksi obcházejí.

      Tengův model změnil klišé o kapitalismu a socialismu. Na jedné straně je v Číně všechno vědecky naplánováno ústředním výborem, fungují klasické pětiletky a kdo není v partaji nebo z rodiny, není kapitalistou. Natož významným. Kromě toho neexistuje vnitročínský trh ve vlastním slova smyslu, ale konkurují si pouze zahraniční výrobci. 

      Ostatek organisuje strana-stát. Nově uspořádanou konfuciánskou zásadu o harmonii ve společnosti si partajní i nepartajní podnikatelé vykládají stejně: vláda by měla poskytovat firmám služby a pomáhat jim. Příliš mnoho Konfucia ale také nefunguje. Státních podniků bylo roku 1998 na 240 tisíc, roku 2003 150 tisíc, ale vyráběly jen čtvrtinu průmyslové produkce (spotřebovaly zato 65 procent úvěrů). 

      Bez uhlí a energie není kapitalismu. Čína je neuvěřitelně hladová po energiích všeho druhu a pro potřeby svého obřího průmyslu má málo zdrojů. Čínští představitelé nakupují těžební kapacity v Latinské Americe, Africe a Asii. Tam, kde už Evropská unie neobchoduje, protože diktátorské režimy jsou pro ni nepřijatelné, tam s klidným svědomím vstupuje komunistická Čína (viz předešlý díl). 

Mafiáni s partajní knížkou

Třebaže piráti v Jihočínském moři dokáží unést lodi o velikosti tankerů a prolínání stranických organisací s organisovaným zločinem bývá thematem západních novin, v ulicích velkoměst je mnohdy bezpečněji než v Evropě a zcela určitě než například v Brazílii. Nicméně počet triad, gangsterských skupin, kriminalisté odhadují na 22 tisíc a sdružuje se prý v nich třicet milionů Číňanů. 

      Před odchodem z politiky připustil roku 2003 bývalý guvernér národní banky a tehdy premiér Ču Žung-ťi (Zhu Rongji), že v Číně není společenské sféry ani úseku ve vedení státu, kde by nepůsobily kriminální elementy. Podle jeho odhadu prý ročně ze země „vyvezly“ patnáct miliard dolarů. Jako finanční manažer také věděl, že obrovské množství špatných úvěrů jednou ohrozí čínské bankovnictví. 

Rudí podnikatelé stále mohou beztrestně vystěhovávat lidi z míst, kam hodlají investovat. Žádná opatření partaje proti zneužívání pravomocí, najímání gangů nebo korupci dosud nepomohla. Poměry v továrnách jsou pro Evropana funkčním skansenem gründerského kapitalismu předminulého století. V čínských dolech umírají ročně tisíce lidí, řeky a spodní vody z velké části znečistily chemikálie z fabrik, které se nestarají ani o základní bezpečnostní pravidla. 

Právo na stávku

Západní komunisty šokuje, jak jejich východní soudruzi nemají ani trochu sociálního cítění. V Číně mohou podnikatelé kdykoli kohokoli propustit, což mimo jiné nejde ani v kapitalistické Indii ve firmách s více než stovkou zaměstnanců. K tomu tam potřebují souhlas vlády. A ta se kuriosně musí ohlížet na názor komunistů, poněvadž vládne s jejich tichou podporou (v některých spolkových státech vládnou komunisté přímo). Jak pozoruhodné srovnání dvou nejlidnatějších států světa! Největší diktatury a největší demokracie... 

      Šéfům státních firem obvykle stačí, aby za stávek nebo nepokojích, jichž bylo podle oficiálních údajů v Číně roku 2005 na 87 tisíc (!), zavolali prostřednictvím okresního výboru partaje hlavě místní policie. Brutální zákrok bývá ospravedlněn vynětím práva na stávku z ústavy roku 1982. Kým? Tengem Siao-pchingem. 

Takže se zabavují vesnické pozemky pro stavbu golfišť, soukromých zahrad a baráčků tajemníků, a proto jsou mimo jiné v ústředním výboru neprůchozí požadavky na privatisaci půdního fondu zemědělcům. Zde nic nepomůže úleva vesničanům, že od loňského 1. ledna neplatí pozemkovou daň zavedenou roku 594 př. n. l., kdy v Evropě Solón dával Athéňanům ústavu. Na venkov zato směřuje z Pekingu hodně slibů. Jedním z nich je nápad, aby strana posilovala socialistický venkov rozvojem turistiky do chudších oblastí.

 

Supervelmoc a supermythus

 

Komunistická strana Číny je s více než sedmdesáti miliony členů největší partají dějin. Roku 2005 do ní vstoupilo 2,5 milionů Číňanů převážně mladších 35 let. 

 

Evropané, Američané a Japonci po dvě desetiletí „odkládají“ do Číny těžký průmysl. „Špinavé“ ocelárenské a chemické výroby zemi sužují, na „západě“ je čisťounko. Z Číny se vracejí výrobky energeticky a přepravně náročnější a ekologická zátěž pro planetu je také mnohem vyšší. Tohle čínský nápad nebyl. 

      Čína dnes vyrábí třetinu veškeré oceli na zeměkouli a třebaže vláda nutí menší podnikatele zavřít své zaostalé hutě, nad Čínou brzy čistší vzduch nebude. 

      Už dnes je Čína po Spojených státech největším zdrojem znečišťování ovzduší, ačkoli Číňan spotřebuje ročně jen pětinu energie, kolik Američan. Už roku 2004 totiž spálili v Číně více uhlí než v USA, Japonsku a EU dohromady. 

      Čínské elektrárny (69 procent z nich je uhelných) vypouštějí více kysličníku siřičitého a uhličitého než EU, třebaže její ekonomika dosahuje na hlavu jen zlomku toho, co Unie. Týdně přibývá jedna další. Co asi nastane kolem roku 2020, bude-li mír a komunisté podle svých plánů připustí k přepychu více Číňanů než dnes. Dnes v Číně řídí auto devatenáct z tisíce lidí, ve Spojených státech 780 z tisíce. Kdyby Číňané dnes měli tolik aut, kolik Američané, sami by projezdili celosvětovou roční těžbu ropy...

Jednotná fronta

Čína zůstala jednou z nejméně demokratisovanou zemí světa, ale v businessu a ve velké politice to je tabuisované thema. Sami Číňané mají bariery, o čem netřeba hovořit, natož to kritisovat. Úspěšní poddaní se kromě toho z velké části se systémem ztotožňují. 

      Maoistické poučky se promísily s hesly o čínské výjimečnosti. Šedesátníci z výroby a výzkumu ovládají politbyro a armádu. Prognostici referují pravidelně soudruhy v čele sedmdesátimilionové partaje o stavu země, probírají otázky proletářské revoluce, ale také finančnictví. Například letos v lednu politbyro rozhodlo o posílení role bank a zvýšení úvěrů pro venkov. 

      Kádry musejí nadále na vyškolovací týdny, velká „zvířata“ jednou za pět let. Jejich děti studují na elitních západních universitách, na zkušenou odlétají na vyhlášené instituty. O revoluci se veřejně nemluvívá, zato více o konfuciánské „harmonisaci společnosti“, aby se mohlo navázat na světovou velmoc z éry Mingů (viz TÝDEN 25/05). 

Čína čistě papírově však není země s jednou politickou stranou. Komunisté udržují zdání pluralitní tradice a povolili formálně osm dalších partají. Mezi nimi je i levicové křídlo Kuomintangu, který s nimi prohrál občanskou válku. Devátá a nejznámější z malých uskupení je Čínská demokratická strana založená za krátkého „druhé pekingského jara“ po Tengově smrti roku 1998 studenty pronásledovaných za účast na demonstracích roku 1989 na Náměstí Brány nebeského klidu (viz TÝDEN 11/07). Strana je jedinou oposicí v rudé Číně, funguje v podzemí a její předáky komunisté uvrhli do vězení. 

Ošklivé návyky

Úsilí o společenskou harmonii podtrhuje ostříží kontrola medií. ČLR má nejrozvinutější censuru, které jdou na ruku i zahraniční poskytovatelé internetových služeb. Komunisté zavírají nejvíce novinářů na světě: roku 2006 jich nevládní Výbor na ochranu novinářů v New Yorku napočítal 31. 

      Podle Ťianga C´-mina, který předal plnou moc Chuovi roku 2003, mohou od roku 2002 členové strany mít soukromý majetek a podnikat (zásada „tří zastoupení“ - vedle dělníků a rolníků). Nicméně plně soukromé vlastnictví půdy dosud neexistuje (ta ostatně ve staré Číně také většinou patřila císařům), měnové kursy jsou nadiktované a nikdo neví, kolik je v čínských bankách špatných úvěrů. 

      Podnikatelský duch však figuruje. Komunisté, kteří schůzují v pekingském Zakázaném městě, dokonce pronajímají kapitalistům Velkou síň lidu určenou pro Všečínské shromáždění lidových zástupců, tedy parlament. Na společenské akce a mimo jiné americkým firmám. 

      KSČ je státem ve státě, kontroluje absolutně všechno („strana společného vlastnictví“). Hlásá rovnost, spravedlnost, přátelství, právní stát..., ale také velkou Čínu a konec s vykořisťováním Číny. Členové strany se sdružují do exklusivních klubů pořádající mimořádně nákladné akce, podporují se v „podnikání“. 

      Partaj „demokratického centralismu“ roky proklamuje boj se „starými návyky“ (tradiční maoistická kategorie) a skutečně tu a tam překvapí například v boji se všudypřítomnou korupcí. Za jeden ze svých hlavních cílů vyhlásil roku 2002 válku uplácení nastupující šéf komunistů Chu Ťin-tchao. Koncem minulého roku centrum tvrdě zasáhlo proti podnikatelům a partajnímu vedení Šanghaje, kde soudruzi dokázali rozkrást i pensijní fond osmnáctimilionového města s 1,2 miliardami dolarů, aby financovali „spřátelené“ stavební projekty. 

      Klec spadla mimo jiné rovněž za zástupcem velitele vojenského námořnictva, za šéfem státního statistického úřadu a šéfem státní kontroly potravin a léčiv. 

      Kromě řady jiných disciplín je Čína rekordmanem v počtu poprav, často veřejných. Podnikatelé usvědčení z velkých podvodů bývají zastřeleni jako jiní zločinci ranou do týla. 

Mrtvá a živá Čína

Ústřední komise pro sledování discipliny KSČ řízená s. Kanem I-šengem (Gan Yisheng) roku 2005 potrestala 115 tisíc partajníků za korupci a 24 188 z nich dostalo trest pro komunistu nejvyšší: byli vyloučeni ze strany. Loni se soudruzi poněkud polepšili: bylo potrestáno na sto tisíc členů, z toho čtyři pětiny za podplácení nebo přijímání úplatku. Soudy se v období srpen 2005 až konec roku 2006 zabývaly sedmnácti tisíci případy uplácení v úhrnném rozsahu 4,5 miliardy jüanů (přes půl miliardy dolarů). 

      Takové zlé duše jsou však v předvoji dělnické třídy, rolnictva a pracující inteligence nepatrnou menšinou. Alespoň to říkají partajní čísla. KSČ je s více než sedmdesáti miliony členů největší politickou organisací dějin (tolik Turků nežije v Turecku). Roku 2005 vstoupilo do partaje 2,5 milionů Číňanů převážně mladších 35 let. Od roku 2002 je KSČ otevřena i soudruhům-podnikatelům. 

Nová generace si libuje v tom, že dnešní Čína není zatížena historickými břemeny jako Evropa a islámské státy. Pekingskému korespondentovi časopisu Stern nedávno presentovala podnikatelka v nemovitostech Čang Sin (Zhang Xin) názor, že „tohle je země, která je bez spirituality, bez tradic, opravdu zbavená všeho... nové hodnoty nelze nalézt ani v komunistické Číně ani v tradiční: všechny jsou mrtvé“. Přesto věří, že Čína „povede duchovní svět v příštích několika staletích“. 

Komunističtí bossové tolik zmatku cizincům do hlav zatím neservírují. Po vzoru německých Goetheových institutů nebo Britských rad rozšíří po planetě instituty Konfuciovy. Svět naučí čínsky a dají mu poznat čínské tradice v harmonickém soužití mladých se starými, respektu vůči hlavám rodin, poddanství žen vůči mužům a poslušnosti vůči „feudálům“. 

Teng na nebesích

Zda-li komunismus v Číně ve slávě přežije Tenga dalších třicet let, není nijak zřejmé. Sázka na demokratisaci ani na jednotu země nemusí vyjít. Dokud bude trvat hospodářský růst a expanse, bude s Tengem a jeho nástupci z „dynastie Mao“ všechno v pořádku. Až skončí, přijde čas nepokojů. 

      Kapitalismus se dnes týká odhadem asi desetiny Číňanů. Ostatní žijí v bídě a nevědomosti. Jakmile zahraniční investoři v nejistotě stáhnou své peníze, jak se to stalo například v roce Tengovy smrti za „Sorosovy krise“ v jihovýchodní Asi, promění se čínská sláva v chaotickou hrůzu. 

      Blahobytný kapitalismus Čínu jen nespojuje. Ještě více prohlubuje odvěké rozdíly mezi provinciemi, odlišnosti mezi severem a jihem, přímořím a vnitrozemím, které mohou proměnit jednotný státní útvar v několik Čín, jak tomu ostatně po dlouhá staletí bylo. Tengův experiment jedné země se dvěma systémy se může relativně snadno zvrtnout v několik zemí o několika systémech. 

 

exkurs: Z Tengovy nástěnky

 

Jarní zasedání Všečínského shromáždění lidových poslanců se roku 2007 zabývalo omezováním emisí z ocelárenských komínů a znečištováním řek, zrušením chovu medvědů na žluč a omezováním kouření. Zostřila se censura filmů a internetových kaváren, sjednotila se daň z příjmu a posílila ochrana soukromých majetků, kterých se soudruzi za tengismu domohli. 

 

Čínská rekordní všehochuť: 

 

• šestnáct ze dvaceti nejšpinavějších měst světa je v Číně

• na polovinu země padají kyselé deště

• dvě třetiny vod jsou d. f. stoky a třetina Číňanů nemá přístup v nezávadné pitné vodě

• Čína prodělal za dvacet let stejný růst, jaký rozvojové země za sto let; stejně dlouho trvalo Evropě hromadit ekologické problémy

• do roku 2020 postaví Čína nejméně dvacet atomových elektráren a deset procent chce získávat z obnovitelných zdrojů

• Úřad na ochranu životního prostředí (Sepa) má 167 tisíc zaměstnanců

• roku 2005 předstihla Čína v objemu výroby Británii a Francii 

• roku 2006 měla Čína jeden bilion dolarů reserv a může ovlivnit rozhodování americké centrální banky. Přesto je to pouze šestina amerických hospodářských výkonů. Roku 2005 byla po Japonsku druhým největším obchodním partnerem Spojených států

• vnitřní migrace Číňanů za prací na východ země je zřejmě největší v mírových dobách: za tengismu to je 200 milionů lidí, do roku 2015 to bude prý 300 milionů, a většinou nemají pracovní smlouvy

 

 

 

Rudá Čína barvu neztrácí

 

Šest desetiletí totalitární maoistické vlády, která k zajištění moci použila státního kapitalismu a v krátké době se proměnila v globální velmoc. • Seriál k 60. výročí vzniku Čínské lidové republiky (1)

 

Bude to velmi zvláštní výročí. Slavit budou komunisté, kteří vyrůstali v éře zběsilých pokusů rustikálního podivína Mao Ce-tunga a zbídačelou zemi v extremně krátké době jedné generace proměnili v globální průmyslovou výrobnu. 

 

Šedesáté narozeniny oslaví 1. října režim, ovládající nejlidnatější stát planety a bez jehož ekonomiky by dnes fungovalo ve světě máloco. Ani americké hospodářství, a to i bez finanční krise. 

 

Amerika je velmi úzce spojena s rudým hospodářstvím. Celá průmyslová a obchodní odvětví odvisí od čínského exportu, čínská centrální banka vlastní čtvrtinu amerických státních dluhopisů, třetina všech zahraničních dluhů Ameriky jsou udělány v Číně: téměř za dva tisíce miliard dolarů letos v létě. Číňané v podstatě určují kurs dolaru. 

 

Obě velmoci jsou na sobě přímo závislé: růstem i pádem. Často se mluvívá o Chimerice, podobně jako američtí ekonomové říkají dvěma novým asijským mocnostem Chindia. Zájmy čínské megavýrobny by žádný nový masakr před Branou nebeského klidu nezplodily. Mladá generace východního pobřeží má starosti spíše konsumně kapitalistické než rozebírat nepohodlná themata lidských práv a parlamentní demokracie. 

 

Sami mezi soudruhy

 

V roce 1989 byl čínský HDP kolem čtyř set dolarů, loni podle odhadů Mezinárodní světové banky (IMF) kolem 3600. Během jedné generace zbohatlo tolik lidí, že to nemá v lidské paměti obdoby (též jinak: v bídě žije o dvě stě milionů lidí méně). Mnohasetmiliardové investice ze Západu a asijských mocností se vrátily domů ve formě dominance čínského zboží na trhu. Být v Číně se od devadesátých let pokládalo mezi podnikateli za trendovou povinnost, za „být in“. 

 

Čínští komunisté naopak své zmohutnění presentují světu tak, že bez demokracie to jde také a že svoboda projevu a dodržování občanských práv nejsou logickým základem ekonomického pokroku a vývoje vůbec. Dokáží posílat tchajkonauty na oběžnou dráhu, uspořádat velkolepé olympijské hry, kupovat doly po celém světě. 

 

Umějí se přitom chovat jako klasičtí imperialisté a evropské mocnosti s Američany jsou z toho krajně nervosní. 

 

Čína je v komunistickém hnutí výjimkou. Čínští ideologové dokázali skloubit dogmata marxleninismu o třídním boji, vykořisťování dělnictva a vládě dělníků, rolníků a pracující inteligence se zásadami volné soutěže. Strana totiž kontroluje do posledního detailu veškerý život dračí říše centralisovanou censurou, kádrovými výhodami pro komunisty a jejich rodinné příslušníky, spolehlivou armádou a státní byrokracií.

 

Jinde na světě se soudruzi nijak poučit nechtějí. A když, tak neohrabaně: jak trapné byly loňské „oslavy“ šedesáti let kimovské Korejské lidově demokratické republiky nebo půl staletí castrovské Kuby. 

 

Počínštění komunismu

 

Komunistická Čína šla od podzimu 1978 jinou cestou. Šílený diktátor a největší masový vrah dějin Mao Ce-tung byl v září 1976 mrtev a Čínu zanechal v době letů na Měsíc na úrovni chudé feudální tyranidy. Měla za sebou roky neuvěřitelných hospodářských experimentů typu velkého skoku (1958-1961) a nepochopitelnou společenskou přestavbu zvanou kulturní revoluce (1966-1976). 

 

Maovi nástupci, kteří svou kariéru revolučních byrokratů nastoupili doma v Číně a bez možnosti srovnávat se světem, pokračovali v cestě vesnických experimentátorů velkého předsedy. Jiní, kteří v mládí pracovali v kapitalistické cizině, kde teprve se stali komunisty, poznali způsoby, jak z maoistické šlamastyky ven, jak jít příjemnější způsobem ke šťastným zítřkům beztřídní společnosti. 

 

Jedním z nich byl Teng Siao-pching (1904-1997), jemuž se na zasedáních partajních vůdců v listopadu a prosinci 1978 podařilo pootočit posvátnými dogmaty Maova učení o rolnických a dělnických komunách (viz o něm seriál v TÝDNU 7-12/07)

 

Pro nápady sáhl k třídnímu nepříteli, pomlčel o kořistnictví majitelů výrobních prostředků a vyřešil čínský komplex méněcennosti před Západem: také to umíme, a budeme ještě lepší, větší, čínští...

 

Teng nebyl nikdy nominálním vůdcem partaje, zato z funkce předsedy vojenské komise strany kontroloval armádu, držel moc. Ačkoli osobně s rodinou doplatil na Maovu kulturní revoluci, nikdy se zakladatelem rudé dynastie nezúčtoval a ani nikdo z jeho nástupců na to vážně nemyslel. 

 

Spíše se ukázalo, že nastalo něco jako sinisace marxismu, jak to nazval Willy Lam, publicista a profesor soudobých čínských studií v Hongkongu. Teng prostě přizpůsobil německé klasiky a ruského revolucionáře z Povolží podmínkám Čínské komunistické strany. 

 

Století jistot

 

Po vzoru bolševiků uchoval a upevnil "všechnu moc sovětům", partaj zůstala neoddiskutovatelně elitní, monopolní a nenahraditelnou institucí rozhodující o všem podstatném. 

 

Jakýkoli nesouhlas, kritiku či odpor láme s brutalitou policejního státu prolezlého i na východoevropské poměry neuvěřitelnou korupcí a podlézáním komunistické vrchnosti.

 

V tom však genialita soudruha Tenga, který mimo jiné 4. června 1989 nařídil ukončit studentské demonstrace na pekingském náměstí Brány nebeského klidu, nespočívá (viz TÝDEN 22/09)

 

Nikdy nedoporučoval otevřené volby po vzoru západních demokracií ("možná kolem roku 2050", což logicky papouškují jeho epigoni), neplédoval pro svobodu slova nebo shromažďovací. Odmítal nezávislé odbory a na vrcholu své moci řekl, že základní linie strany bude pevná nejméně sto let. 

 

Pyšní komunisté vděčí za svou slávu americkému úsilí na začátku sedmdesátých let o vybudování protipólu k Sovětům v Asii, jejímž autorem byl bezpečnostní poradce presidenta Nixona a v letech 1973-1977 ministr zahraničí Henry Kissinger (dnes 86). 

 

Z jeho tajné diplomacie roku 1971 a první návštěvy amerického presidenta rudé Čína roku 1972 vzešla zprvu nenápadná rostlinka nového planetárního společenského modelu "socialistické tržní ekonomiky". 

 

Američané tehdy vyhodili oknem i svého čankajškovského spojence na Tchaj-wanu, který do té doby držel v Radě bezpečnosti Spojených národů jedno z pěti trvalých míst za Čínu. Resoluce Valného shromáždění OSN číslo 2758 zbavila Čínskou republiku (na Tchaj-wanu) práva zastupovat Čínu a „obnovila práva ČLR“. 

 

Ačkoli tehdy nebyla řeč o vyloučení Čínské republiky z OSN, což ani nešlo, není dnes ostrovní Čína členem Spojených národů, třebaže o to soustavně žádá. Velká politika má však strach z pekingských vládců a uznává jejich theorii „jedné Číny“. Podle ní je ostrov pouhou čínskou provincií. 

 

Z toho všeho vzešla planetární výrobna všech velkých koncernů drtící zpočátku konkurenci levnou pracovní silou a likvidující tradiční výrobu na Západu, z toho vzešlo dnešní Made in China.

 

 

exkurs: Lidová Čína (1): Příběh velkého ničitele 

 

1644-1911 dynastie mandžuská neboli Čching (Qing) nebyla ke konci schopná konkurovat zámořským mocnostem

 

1893, 26. prosince se narodil v provincii Chu-nan Mao Ce-tung 

 

1. ledna 1912 Čínská republika, presidentem Sun Čung-šan všeobecně znám jako Sun Jat-sen (+ 1925)

 

1921, 31. červenec v Šanghaji za Maovy účasti založena komunistická strana (KSČ)

 

1925 Sunovým nástupcem generál Čankajšek (Ťiang Ťie-š´) a jeho Národní strana (Kuomintang); válka s lokálními samozvanci

 

1928 Čína pod vládou Kuomintangu, válka s komunisty

 

1931 Japonci obsadili Mandžusko

 

1934-1935 „dlouhý pochod“, katastrofální ústup komunistických oddílů napříč Čínou, Maova autorita vzrostla

 

1937-1945 válka s Japonci

 

1943 Mao předsedou ÚV KSČ, autorita se mění v kult osobnosti

 

1945 Čankajšek se s Maem nedohodl na rozdělení moci, další občanská válka. 

 

1949 prozápadní armáda poražena a Čankajšek se svými lidmi unikl na Tchaj-wan, kde dodnes existuje Čínská republika navazující na sunovskou tradici z roku 1912

 

1949, 1. října Mao Ce-tung vyhlásil v Pekingu prosovětskou Čínskou lidovou republiku (ČLR)

 

1949-1952 během brutální zemědělské reformy zemřelo odhadem pět milionů lidí

 

1950 obsazen Tibet a Východní Turkestán (= Sin-ťiang)

 

1957-1958 hnutí sta květin, Maův experiment se svobodou slova v rámci partaje, dokud nebyl kritisován i on

 

1958-1961 „velký skok“, pokus o průmyslovou revoluci zavedením venkovských výrobních komun; odhaduje se, že během hladomoru zemřelo na 20 až 40 milionů lidí

 

1959 potlačeno povstání v Tibetu, dalajlama v indickém exilu; začátek nepřátelství se Sovětským svazem, které vydrželo až do jeho zániku

 

1962 válka s Indií

 

1964 první čínský pokus jadernou bombou

 

1966-1976 kulturní revoluce, během níž zahynulo na deset milionů lidí. Export maoismu do světa; důsledky jsou patrné dodnes

 

1969 pohraniční válka se Sovětským svazem (ussurijský konflikt)

 

1971 tajná („ping-pongová“) diplomacie Nixonova bezpečnostního poradce Henryho Kissingera, která vyvrcholila presidentovou návštěvou Číny (1972)

 

1976, 9. září zemřel Mao Ce-tung, šílený neúspěšný reformátor a zřejmě nejmasovější vrah dějin na čele státu. Počet přímých obětí diktatury a důsledků jeho nápadů někteří autoři odhadují až na devadesát milionů.

 

 

Tvrdý šťastný zítřek

 

 

Hospodářská recese nezastavila vyzbrojování čínské armády a mamutí investice do dopravy a stavebnictví nahrazují výpadky v exportu. 

 

Šedesátinám přikládají konfuciáni v osobním životě velkou důležitost a podobně komunisté svému výročí. Na 1. října chystají v Pekingu megashow a superpřehlídku. Podívanou zinscenuje věhlasný filmový režisér Čang I-mou (Zhang Yimou), který řídil zahajovací ceremoniál olympijských her loni 8. srpna. 

 

Do kin přichází film všech superlativů o Maově díle Založení velké republiky se všemi hereckými hvězdami včetně Jackie Chana v roli novináře. Na výroční den bylo ohlášeno jakési překvapení, ale není známo, z jaké kuchyně přijde. Generálové se chlubili velkolepostí akce, ale o své předrahé armádě mlčí jako hrob. Poslední zpráva o stavu a cílech armády z letošního jara neobsahuje nic bližšího o nové výzbroji ani například slova o tom, zda bude lidová Čína stavět letadlové lodi, aby se dostala do námořní extraligy. 

 

Podle odhadů výroční zprávy Stockholmského institutu pro mezinárodní mír (SIPRI) byla loni co do vojenských výdajů už druhá za Spojenými státy. Za presidenta Bushe (2001-2009) nakoupila a vydala vláda Spojených států na vojenství na 607 miliard dolarů. 

 

Čína měla vojenský rozpočet, který nebyl zatížený žádnou válkou, na 84,9 miliardách, o deset procent více než rok předtím. Následovaly Francie, Británie, Rusko a Německo. 

 

Nezapomeňte na válku

 

Odlišné odhady presentoval londýnský Mezinárodní institut strategických studií (IISS), podle něhož Spojené státy vydaly loni na 553 miliard dolarů za vojenské záležitosti, Británie 63 miliardy, Francie téměř 61 miliard, Čína 46 miliard, Německo 42 miliardy, Japonci 41 a Rusové 32, méně než Saúdská Arábie s 35 miliardami dolarů. 

 

Když letos 23. dubna slavilo Loďstvo lidové osvobozenecké armády v Čching-tau (Qingdao) šedesáté výročí založení, byla mezi pozvanými i americká Sedmá flotila, zastoupená raketovým torpedoborcem Fitzgeraldem. Pod chuovským mottem „harmonický oceán“ Číňané předvedli dvě nukleární ponorky třídy Xia a Han: v očích amerických odborníků údajně nic moc.

 

Podobně to vypadá na čínském nebi. Číňané se od leteckého veletrhu v jihočínském Ču-chaj (Zhuhai) v listopadu 2008 pokoušejí prodat své stíhačky J-10A všem, s nimiž mají ropné obchody. Nabízejí je v Nigérii, Angole i plukovníkovi Chávezovi v bolívarské Venezuele, zatím neúspěšně. 

 

Nezapomínají na staré strategické spojence. Letos v březnu potvrdil velitel pákistánského letectva maršál Tanvir Mahmúd Ahmad před odchodem do pense, že bylo dosaženo dohody s Čínou o dodávkách stíhaček J-10A v letech 2014-2015 a že jejich pákistánská verse se bude jmenovat FC-20.

 

Zapeklitost businessu spočívá v tom, že stíhačky jsou vybaveny ruským motorem a poněvadž dosud jsou ruskou výzbrojí zásobovány i Indové, stává se obchod čínsko-indickým problémem. 

 

Zatímco Rusové se nijak neangažují, Indové již protiopatření hledají, neboť pokládají čínské stroje v pákistánských rukou za své ohrožení. Indie zvyšuje svou údernou sílu a intensivně posiluje flotilu úměrně tomu, jak se Čína dere do Indického oceánu.

 

Účet bez hostinského

 

Letošní Všečínské shromáždění lidových zástupců, jakýsi náznak parlamentarismu v maoistickém systému, zasedlo 5. března a ve výročním roce komunistické Číny nezněly některé skutečnosti příliš optimisticky. Rozpočtový schodek se oproti loňsku podle pekingských vládních ekonomů ztrojnásobí na 950 miliard jüanů (dnes 140 miliard dolarů), ale zůstane údajně pod třemi procenty HDP (loni na 0,6 procentech). Pro srovnání: americký zřejmě dosáhne letos dvanácti procent. Dvě třetiny čínského schodku vykáže vládní rozpočet, zbytek připadá na provincie a města.

 

Premiér Wen Ťia-pao (67) v úvodní řeči soudruhy ujistil, že deficit je „v přijatelném rámci, snesitelný a bezpečný“, třebaže bude Čína vystavena „nepředstavitelným obtížím“. Hospodářský růst v roce 2009 bude osmiprocentní, což je hranice minimalisující nebezpečí stávek a sociálních nepokojů. V roce 2007 rostla čínská ekonomika o třináct procent, loni za začínající hospodářské recese o devět, poprvé v dekádě pouze jednociferně. 

 

Ve vnitřní politice režim demokracii neustoupí ani o píď. Hodlá pokračovat v rozhovorech s kuomintangským Tchaj-wanem a jeho presidentem Ma Jing-ťiou (59) a mělo by se pokročit v „mírovém znovusjednocení“ (viz TÝDEN 23/08)

 

Ma se příslušně na rozhovory vybavil. Poněvadž ČLR Čínskou republiku neuznává a nemohl by tudíž být oslovován při setkání s pekingským presidentem Chu Ťin-tchaem (66) stejnou titulaturou, dal se zvolit předsedou Národní strany-Kuomintangu (KMT) a tím pádem mu mohou soudruzi na pevnině říkat „předsedo Ma“ stejně jako svému presidentovi, který je též zároveň předsedou partaje.

 

Vyhrňme si miliardy

 

Čínská vláda v rámci podpory spotřeby a aby nahradila upadající zisky z exportu schválila monstrosní investiční výdaje.

 

Wenův kabinet chce podle svého plánu z listopadu 2008 v pěti letech proinvestovat čtyři biliony jüanů (586 miliard dolarů), jinak též patnáct procent HDP, ve velkých veřejných stavebních projektech. Pro srovnání: Obamův podpůrný krisový balík o 787 miliardách dolarů z února 2009 jsou pouze šest procent amerického HDP.

 

Vláda v lednu stanovila, že v příštích třech letech půjde do zdravotnictví venkovských oblastí 850 miliard jüanů (na 124 miliard dolarů!) a od 1. února mohou obyvatelé venkovských okresů nakupovat elektrospotřebiče s rabatem třinácti procent. 

 

Za tři miliardy dolarů chce propojit intensivní železniční dopravou průmyslová jižní města Kuang-čou (Guangzhou, Kanton), s Tung-kuanem (Dongguan) a Šen-ženem (Shenzhen), ačkoli mezi nimi již vlaky jezdí a bývají podle kritiků často prázdné.

 

Dálnice má za 4,5 miliardy dolarů propojit města Čcheng-tu (Chengdu), C´-kung (Zigong) a Lu-čou (Luzhou) v provincii S´-čchuan, třebaže už stojí dálnice z Čcheng-tu do C´-kungu a odtud do Lu-čou.

 

Na okraji Šanghaje se má stavět most do textiláckého průmyslového střediska za dvě miliardy, ačkoli bude v podstatě kopírovat velký most, který je už ve stavbě. Jiný most přes řeku Pa-ling (Baling) bude za 216 milionů a mezi Hongkongem, Ču-chají a Makau o zhruba třiceti kilometrech vznikne dopravní systém u Perlové řeky s dálnicí a tunely za deset miliard dolarů s dokončením roku 2015. 

 

O řadě projektů budou rozhodovat provinční aparáty a všeobecně se předpokládá velká malversace veřejných prostředků. Na přestavbu tradiční ujgurské metropole Kašgaru v moderní město v provincii Sin-ťiang se plánuje 440 milionů dolarů. Zanikne tím historické jádro muslimské populace jedné z nejznámějších adres na hedvábné cestě. Údajně, aby se snížilo risiko obětí při zemětřeseních. 

 

Když se plány letos v červenci dostaly na veřejnost, významně přispěly k zostření napjatých vztahů mezi Ujgury a Číňany, které vyústily v pouliční násilnosti s dozvuky v minulých dnech (viz TÝDEN 28/09)

 

 

exkurs: Lidová Čína (2): Příběh velkého opraváře 

 

1904, 22. srpna Teng Siao-pching narozen v provincii S'-čchuan

1920 ve Francii, 1924 členem komunistické strany (KSČ)

1926 v Moskvě

1927 zpět v Číně, v občanské válce jako politruk

1928 první manželství: Čang Si-jang (Zhang Xiyang) poznal v Moskvě, zemřela roku 1930 po porodu
1932 druhá žena Ťin Wej-jing (Jin Weiying) ho po roce opustila, protože si vyhlédla perspektivnějšího soudruha
1934-1935 účastník velkého pochodu, útěku z obklíčení Kuomintangu
1939 třetí svatba a s Čuo Lin (Zhuo Lin) měl pět dětí: dcery Lin, Nan a Žung (Rong) a syny Pchu-fanga a Ci-fanga
1949, 1. října založena ČLR, Teng velitelem jihozápadních oblastí, obsazení Tibetu 1950-1951
1952 vicepremiérem
1954 generálním tajemníkem KSČ
1957 s Maem vede kampaň proti „pravičákům"
1958-1961 velký skok, na třicet milionů obětí
1961 poprvé ospravedlnil návrat k tradičnímu zemědělství podobenstvím o kočce s myšmi
1966 začátek kulturní revoluce (do 1976), Teng s rodinou obětí šílenců
1973 rehabilitován, opět vicepremiérem
1976 zemřel Čou En-laj, Tengův ochránce; znovu vyhnán z funkcí skupinou ortodoxních maoistů „gangem čtyř" vedeným Maovou manželkou; v září zemřel předseda Mao

1977 Teng zpět u moci, „gang čtyř“ poslal za mříže

1978 začátek zemědělských reforem, normalizace vztahů s USA

1979 návštěva USA, prohrána válka s Vietnamem
1981 kritika kulturní revoluce, nikoli však Maa
1984 dohoda o vrácení Hongkongu (stalo se 1. července 1997), roku 1987 Macaa (20. prosince 1999)
1987 Teng odchází z ÚV
1989, 4. června nařídil zásah na náměstí Brány nebeského klidu, vyhnal z funkce generálního tajemníka KSČ Čaa C'-janga (Zhao Ziyang) a nahradil ho Ťiangem Ce-minem (Jiang Zemin), který byl prezidentem Číny od roku 1993; Teng odešel z ústřední vojenské komise KSČ
1990 odešel ze státní vojenské komise; na penzi
1992 požaduje urychlení reforem
1994 v Šanghaji naposledy na veřejnosti, vážně nemocen
1997, 19. února zemřel v Pekingu; jeho manželka Čuo Lin (93) zemřela 29. července 2009

2001 Čína ve Světové obchodní organizaci (WTO)

2002 Chu Ťin-tchao (Hu Jintao) generálním tajemníkem KSČ, od roku 2003] prezidentem, do funkcí byl předurčen už Tengem

 

 

Mlčící tajemná miliarda

 

 

Čína má za sebou paletu šílených reforem. Ačkoli je závislá na světové poptávce, zůstala jedinou z velmocí, která letos udržela hospodářský růst. 

 

 

Maoisté nemají v podstatě čím by své poddané překvapili. Všechno na nich už vyzkoušeli. Lidé poznali pracovní lágry, povinné chytání much, hlad i kapitalistický konsum. 

 

V květnu 1956 přišel předseda Mao s nápadem, že by se Číňané měli vyjadřovat k politice komunistické strany. Říká se tomu hnutí sta květin. Proč tomu v atmosféře hluboké studené války a kultu osobnosti někdo ze soudruhů uvěřil? Doba byla taková... 

 

Mao si myslel, že jsou proti němu tak tři procenta intelektuálů (jedinou formou, jak s takovým označením přežívat, bylo stejně členství v KSČ). Zpočátku nikdo nic nekritisoval, ale když se začaly nápady hrnout, Mao prskal (viz graf v prvním dílu seriálu)

 

S podporou pozdějšího reformátora Tenga Siao-pchinga akci zastavil a přiznal barvu. Dal tehdy údajně na tři sta tisíc intelektuálů zatknout a dalších čtyři sta až sedm set tisíc dostalo nálepku nepřátel lidu. Byli nahrazeni kádry z venkovského prostředí, což se ostatně systematicky dělo v celém sovětském světě. 

 

Chudáci vrabčáci

 

Rady vzdělanců a technické inteligence byly kvalifikovány jako neproletářské a antikomunistické a ekonomika dostala další ránu. 

 

Následovala lahůdka z historie hospodářských reforem, velký skok v letech 1958-1961. Masové urychlení kolektivisace, zakládání venkovských komun (zrušeny až roku 1982) a zrušení soukromého vlastnictví (obnoveno až roku 2002), stravování kantýnského typu a další a další ďábelské nápady Maa a jeho lidí přivodily během tří let hladomor, během něhož zemřelo na dvacet až čtyřicet milionů lidí.

 

Mao nařídil vyrábět ocel ve venkovských „vysokých“ pecích, aby zvýšil její produkci. Rekvírovalo se všechno železné. Aby se vyhubily čtyři zdroje epidemií a žroutů úrody, dostali Číňané nařízeno hubit krysy, vrabce, mouchy a moskyty. V povinných kontingentech mrtvolek údajně byly na dvě miliardy vrabců, až z Číny vymizeli a museli se později dovést – z nepřátelského Sovětského svazu.

 

Kapitalismus Tengova typu spojený s Chuovou snahou o nadtřídní harmonii diktatury proletariátu katastrofické kuriosity eliminuje a vrhá na Číňany neduhy ryze průmyslové společnosti: není-li zájem o výrobky, není zájem ani o dělníky. 

 

Zájem o lidi neměl ani Mao, ani dnešní maoisté. Komunismus přeci není hnutí za sociální spravedlnost, to by byla v maoistických očích hanebná úchylka s cedulkou sociáldemokratismus. Právníci a intelektuálové pokoušející se angažovat ve prospěch obětí neuvěřitelných nepravostí na prostých Číňanech jsou vehementně pronásledováni. 

 

Maiosmus je hnutí velkých cílů velkých vůdců. Stejně jako Mao a Teng myslí i Chu na jediné: udělat z Čína megavelmoc, dohnat a překonat Spojené státy, ať to stojí co to stojí a když to nešlo zleva, půjde to zprava...

 

Rudá práva

 

Podzim 2008 byl ve znamení zostření hospodářských podmínek průmyslového jihovýchodu země. Recese, již doprovázela zavírání výroby v tisícovkách firem nebo jejich přesouvání mimo Čínu, neboť doma začalo být draho, udeřila na globální výrobnu jménem ČLR (registrováno je ovšem dohromady na šedesát milionů soukromých podnikatelských subjektů vytvářejících 60 % HDP). 

 

Obraz čínského olympijského triumfu ve světě se vypařil a ze vzpomínky na gargantuovské hry zůstal 8. srpen jako trvalý Národní den fitness. Lid, nikoli intelektuálové se opět ozýval. Intensita protestů není známa, poněvadž ministerstvo vnitra přestalo v olympijském roce zveřejňovat statistiky demonstrací, které měly silně vzestupnou tendenci: v roce 2005 tvrdila oficiální čísla, že bylo v Číně 87 tisíc stávek! 

 

V listopadu znesvětili dva vesničané vejci napuštěnými inkoustem komunistickou i státní vlajku v Čchung-čchingu (Chongqing) na protest proti indolentnímu postupu úřadů ve sporu s místním bossem o obecní půdu. Komunistům to asi připomnělo protesty z roku 1989, kdy byl podobným způsobem znesvěcen obraz předsedy Maa, a případ byl i v novinách. 

 

V prosinci po zastavení výroby a útěku majitelů fabriky na kufry Ťian-žung (Jianrong) v jihočínském Tung-kuanu (Dongguan) se rozzuření dělníci pustili i do policistů a kdosi dokonce křičel: „Tady ani nejsou žádná lidská práva!“ Z majitelů sice nic nevydolovali, ale stát je částečně odškodnil a nepokoje skončily. 

 

Nezaměstnanost odhadovaly úřady na konci roku 2008 na devět procent, asi osmnáct milionů městské populace a asi 25-26 milionů venkovské (některé odhady jdou do pětiny veškeré venkovské populace). 

 

Do čísel není zahrnut odhad o 130 až 160 milionech dělnících migrujících za prací. Oficiální čísla hovořila v prosinci o šesti milionech, v květnu o dvaceti. Ministerstvo zemědělství odhadlo, že začátkem roku nenašlo práci na patnáct procent ze 130 milionů migrujících venkovských pracovníků. Na venkově ovšem žije 750 až 900 milionů Číňanů.

 

U nás dobré

 

Květnové exporty z Číny byly za 13,39 miliard dolarů, o více než čtvrtinu nižší než ve stejném období loni. Podle hlavní celní správy to byl sedmý měsíc v řadě, kdy vývozy do světa klesaly. Podobně vypadaly dovozy. 

 

Německo ve stejné době bylo stále ještě větším exportérem než Čína, ale pekingští bonzové zůstávají ve shodě s výroční zprávou Wena optimisty (viz předcházející díl): Čína už dna dosáhla, banky půjčují stále více peněz, spotřeba vzrostla o patnáct procent, ve větších objemech jsou vypláceny peníze z mnohamiliardového státní stimulu na veřejně prospěšné práce...

 

Podle vládních statistiků rostou prodeje automobilů, domů a bytů a rozsáhlý loňský protirecesní vládní balíček udržel spotřebu vysoko, stejně jako zrušení řady omezení pro banky poskytující spotřebitelské půjčky. Podle údajů časopisu The Economist objem půjček letos v červnu byl čtyřnásobně vyšší než ve stejný čas loni. 

 

Číňané se proto rádi presentují jako jediná velmoc, která v dobách recese udržela hospodářský růst. 11. dubna reservní banka oznámila, že její devisové zásoby oproti loňskému poslednímu březnu vzrostly o šestnáct procent na 1,954 bilionů dolarů. 

 

Jsou to největší měnové reservy světa díky mnohaletým obchodním přebytkům. O sedmdesáti procentech z toho se soudí, že je v dolarech a že je v nich velký podíl amerických státních dluhopisů, odhadem za osm set miliard dolarů. Maoisté jsou největšími americkými věřiteli. 

 

Upozorňujeme čtenáře, že podle nedávného nařízení má právo publikovat veškerá čínská hospodářská data pouze státní agentura Sin-chua (Xinhua). Všechny číselné údaje jsou tedy vládní a neověřitelné, nebo jsou odhady či spekulacemi analytiků zahraničních finančních korporací. Totéž platí o veřejném mínění...

 

 

exkurs: Dynastie Mao, pět generací rudých vůdců

 

první válečná (narození před rokem 1900)

 

Mao Ce-tung (+ 1976), vůdce, tvůrce maoismu

 

Čou En-laj (+ 1976), premiér

 

Liu Šao-čchi (+ 1969), president 1958-1968, Maův kritik, zemřel ve vězení

 

Ču Te (+ 1976), velitel armády

 

druhá válečná (diadochové)

 

Teng Siao-pching (+ 1997), reformátor, tvůrce tengismu

 

Čchen Jün (+ 1995), vlastní tvůrce hospodářských reforem

 

Chua Kuo-feng (+ 2008), Maův nástupce v čele KSČ 1976-1981; theorii tří světů povýšil na státní ideologii a sankcionoval poučku, že socialismus může mírově soužít s kapitalismem

 

Chu Jao-pang (+ 1989), předseda KSČ 1981-1987, liberální reformátor

 

třetí inženýrská (epigonská)

 

Čao C´-jang (+ 2005), bez vysokoškolského vzdělání, premiér 1980-1987 a šéf partaje 1987-1989, liberál, doživotní domácí vězení

 

Ťiang Ce-min (83), vůdce KSČ 1989-2002, president 1993-2003, obohatil dogmata o these trojího zastoupení KSČ v ekonomice, kultuře a při zastupování všech Číňanů (skloubení maoismu s tengismem)

 

Li Pcheng (80), premiér 1987-1998, předseda „parlamentu“ 1998-2003, adoptivní syn Čouův

 

Ču Žung-ťi (80), premiér 1998-2003, z rodu poslední domácí císařské dynastie Mingů

 

čtvrtá, druhá inženýrská

 

Chu Ťin-tchao (66), předseda KSČ od 2002, president ČLR od 2003, tvůrce dogmatu o společenské harmonii

 

Wen Ťia-pao (67), premiér od 2003

 

Ceng Čching-chung (70), vicepremiér 2003-2008

 

Wu Pang-kuo (68), předseda „parlamentu“ od 2003, v nomenklatuře druhý muž ČLR

 

pátá, rudí princové

 

Si Ťin-pching (56), vicepresident ČLR od 2008, designovaný nástupce Chuův

 

Li Kche-čchiang (54), vicepremiér od 2008

 

Wang Čchi-šan (61), vicepremiér pro ekonomiku a finance od 2008

 

Li Jüan-čchao (59), organisační tajemník KSČ

 

Wang Jang (54), profitajemník

 

Po Si-laj (60), profitajemník

 

Čang Kao-li (63), profitajemník

 

 

Čínská charta

 

 

Říše bez oposice? Rajch velké harmonie? Nekonečný příběh tvrdé censury a sebekrášlení režimu pokračuje plnou parou k dalším oslňujícím show.

 

 

Sami komunisté, jejichž společenské reformy už delší dobu stagnují, tvrdí, že maoistická podoba tržní ekonomiky potřebuje nová politická pravidla. Vůdce Chu Ťin-tchao (66) se přísně drží tradičních pouček o straně-předvoji čínského lidu. Včetně takových výdobytků, jako roku 2002 sankcionované poučky „trojího zastoupení“ svého předchůdce ve funkci Ťianga Ce-mina, podle níž mohou dělníci a rolníci podnikat a mít oficiálně soukromý majetek (viz předchozí díl seriálu)

 

Dračí kapitalismus žije jinými problémy, než jak západním zvědavcům odpovídat na otázky kolik „demokratisace“ režim snese. Prostě žádnou. Bývalý velvyslanec v Německu Mej Čao-žung 12. září při jednom z doprovodných seminářů nastávajícího Frankfurtského knižního veletrhu odmítl být přítomen projevům dvou kritických čínských literátek Taj Čching a Pej Ling. 

 

Pořadatelům akce „Čína a svět“ s mugabeovskou logikou sdělil: „Nepřišli jsme, abychom se dali poučovat o demokracii. Takové časy jsou dávno pryč.“

 

Totalitní režim na úrovni lidských práv téměř nic nezměnil, což mohl svět poznat v olympijském roce 2008 nejen na osudu podrobených Tibeťanů a letos Ujgurů, ale především na údělu samotných Číňanů (viz TÝDEN 12/08 a 28/09).

 

Loni před olympiádou se komunisté chválili, jak jsou světu otevřeni. Svět jim to baštil. Tehdy po květnovém zemětřesením v S´-čchuanu se sedmdesáti tisíci oběťmi vystupoval premiér Wen Ťia-pao (67) ve mediích v roli angažovaného státníka, který se osobně stará o oběti katastrofy. 

 

Olympijská perestrojka

 

Po roce se však ukázalo, že to vše byla součást dlouhodobého scénáře, žádný náznak změny. Zahraniční novináři byli při návštěvě provincie letos šikanováni, vyháněni, dokonce ve dvou případech přechodně zatčeni. 

 

Snahy upozornit na podvody kolem stavebních prací a vyhledávání viníků, jejichž malversace způsobila, že v troskách více než sedmi tisíc tříd nedávno postavených škol a státních budov zemřelo 5335 školáků, byly umlčovány (nevládní odhady počítají s až devíti tisíc dětmi). Úřady všechno zametly a tvrdí, že žádná budova se nezřítila z chyby stavařské. 

 

Poněvadž komunisté za Tenga nařídili, aby rodiny měly jen jednoho potomka, o to tragičtěji událost vesničany postihla a o to větší byl zájem o zjištění viníků. 

 

Jistého Choua Siung-feje z propagačního odboru provinční vlády S´-čchuanu citoval list Los Angeles Times v předvečer smutného výročí: „Novináři nejezdí do oblasti katastrofy, aby informovali, ale aby rozeštvávali dav a vyzývali lid, aby se dával dohromady... Takový druh lidí není u nás vítán.“

 

Pro pekingské komunisty krátké období "olympijské perestrojky" skončilo se zhasnutím olympijského ohně. Teď aranžují další velkolepou výkladní skříň maoistického modelu pro planetu, světovou výstavu Šanghaj 2010...

 

Na čínském příkladu je zřejmé, jak se začátkem nového století etablovaly diktátorské formy kapitalismu prošpikované nacionálně socialistickými hesly a byrokracií, vše naroubované na partajní monokulturu s autoritativními vůdci. 

 

Čínský i ruský model je atraktivním vzorem pro třetí svět, pro samovládce africké stejně jako středoasijské (srov. Vietnam, Venezuelu, Kazachstán, ale také Spojené emiráty nebo Singapur).

 

Listina 08

 

V době hospodářského útlumu, kdy se západní parlamentní demokracie hašteří a hledají korporativní cesty z jedné díry žravého kapitalismu, pochvalují si diktátoři, jak jednoduše funguje systém rozkazů od jednoho stolu. Čínští komunisté se touto „jednoduchostí“ chlubí jako předností reformovaného maoismu. 

 

Partaj se presentuje jako solidní instituce o sedmdesáti milionech členů s osvícenými a studovanými chlapíky na čele. Skutečnost je brutální jiná. Potvrdilo se to při zrodu pro západního čtenáře nenápadné Charty 2008, kterou na webu podepsali literáti, vědci, právníci, živnostníci, prvního takového odporu od 4. června 1989. 

 

Dokument požaduje ustavení nezávislé justice, volebního práva a vlády vládnoucí podle ústavy. Koncem ledna 2009 bylo podpisů více než osm tisíc, tvrdili chartisté, v miliardové rudé říši krůpěj. Signatáři vidí způsob současné „modernisace“ společnosti jako zhoubu, která zbavuje Číňany lidských práv, ničí jejich důstojnost a zkorumpovala běžný život: „Proto se ptáme: kam v 21. století Čína směřuje?“ 

 

Právník Jan I-ming (Yan Yiming) podal 7. ledna na ministerstvu financí žádost o zveřejnění vládních výdajů v letech 2008 a 2009 včetně informací o položkách státní podpory na oživení ekonomiky o celkové částce 586 miliard USD (viz předchozí díly seriálu). Neuspěl, poněvadž to je státní tajemství. 

 

Omyly demokracie

 

Skupina asi dvaceti intelektuálů 13. ledna podepsala otevřený dopis vyzývající k bojkotu zpravodajství státní televise, neboť systematicky vypírá Číňanům mozky (což však není specifikem jen maoistického impéria...). 

 

Jeden z komunistických bossů Ťia Čching-lin (69; Jia Qinglin), předseda „poradní konference čínského lidu“, jakéhosi národněfrontovního přívěsku „parlamentu“, ve stejné době vyzval naopak k „budování obranné linie proti vlivu nesprávného západního myšlení“ a systém parlamentní demokracie a rozdělení pravomocí ve státě označil za omyl. Není divu, že v takové atmosféře roste nespokojenost starokomunistů. 

 

exkurs: Ošemetná krása čísel a slov

 

Číňané zavedli od 1. června nová pravidla pro zahraniční poskytovatele finančních informací, aby čínské podnikatele nezahrnovali „údaji, které by mohly destabilisovat trhy nebo přivodit sociální napětí“. 

 

Patří mezi ně „data, která protiřečí základním principům ústavy Čínské lidové republiky“, vše, co ohrožuje státní bezpečnost a národní jednotu, data falešná a taková, která „poškozují ekonomiku, finance, kapitálové trhy a sociální stabilitu“ (viz TÝDEN 19/09)

 

Agentury Bloomberg, Dow Jones a Thomson Reuters nesměly samy získávat informace, ale byly ve svém zpravodajství závislé na státní agentuře Sin-chua, jejíž funkci v tomto ohledu převzal Úřad pro informace státní rady, neboť řada z finančních dat jsou v očích komunistů státním tajemstvím. 

 

Kromě úzkého okruhu vyvolených v okolí Zakázaného města v podstatě nikdo nezná skutečný stav čínské ekonomiky a agenturní data není s to ověřit. 

 

Srovnání, jak vypadá čínská „otevřenost“ v pojetí komunistů, se nabízí v přístupu k šíření epidemií vyšedších z Číny: tzv. asijské chřipky roku 1957, hogkonžské roku 1968, roku 2003 SARS a srovnání s rokem 2009 u prasečí chřipky z Mexika. Otevřenost, s jakou o virose informovali Mexičané, přispěla k jejímu rychlému lokálnímu zdolání a zostudila čínské tajemníky (nikoli ovšem v jejich očích). 

 

S ročním zpožděním například čínské úřady zveřejnily počet obětí s´-čchuanského zemětřesení z loňského 12. května. 

 

Čína provádí systematickou censuru medií a donutila i největší providery, aby zabudovali do svých prohlížečů filtry blokující kritické webové stránky. Internetové kavárny bývají policejně hlídány a na sledování internetu pracuje armáda slídičů. Informace z Číny jsou zcela pod vládní kontrolou. 

 

O skutečném stavu věcí má svět jen tu představu, kterou mu maoisté povolují. Všechno ostatní jsou více či méně trefné odhady. Na konci června vláda oznámila, že prozatím odložila ďábelský nápad na povinnou instalaci filtrů pro webové prohlížeče do všech nových počítačů prodávaných v Číně. Důvod rozhodnutí nebyl podán.

 

Počty čínských čtenářů a autorů jsou úctyhodné. Hlavní portál sina.com, který vydělal loni sto milionů dolarů, nabízí prostor pro deset milionů blogů. Převládá konformní zábava a konsumismus. Koho z mladých Čiňanů by zaujaly otázky spojené s daty 1949, 1959 nebo 1989? Do takového prostředí netřeba vstupovat s censurou... 

 

Čínská nakladatelství, jichž je na šest set a netíží je starost ani o copyright, se rozhlížejí po světě, zda by v době recese na západě nebylo něco ke koupi. Pro Evropana podnikají v mamutím prostředí. Reportérovi listu Frankfurter Allgemeine Zeitung tvrdili provozovatelé portálu Shanda, že mají denně od amatérů na svých internetových stránkách osm tisíc románů a že to mimo jiné k nim naláká denně deset milionů čtenářů.

 

 

Venku stojí nějaký Číňan 

 

Kapitalisté celého světa a demokratické vlády se shodli, že Čínu nebudou dráždit. Zápaďané působí dojmem vypasených myšáků kroužících kolem svého kocourka, který je stále při chuti.

 

 

Maoisté chtějí trumfnout Ameriku. Napodobují a překonávají detaily, ale z Maovy Rudé knížky ústavu z roku 1776 nevytesají. Naopak. Taj Ping-kuo (68), pověřený v partaji dozorem nad zahraniční politikou, v červenci Američany uklidňoval: „Spojené státy se nikdy nestanou Čínou a Čína nikdy ne Spojenými státy.“

 

Číňané ve vztahu s Amerikou silně bodují. Američané vystupují před representanty dračí říše s neskrývanou úctou. Jakoby chtěli dát zapravdu spekulacím, že za George Bushe začaly Státy sklouzávat ze svého obláčku světového hegemona. Jen tu a tam si ještě kousnou; třeba nyní v září uvržením vysokého cla na levné pneumatiky z Číny.

 

V únoru byla v Pekingu ministryně Hillary Clintonová (61) a tehdy světu sdělila, že lidská práva nelze míchat dohromady se záležitostmi jako jsou globální ekonomická krise, klimatické změny a krise bezpečnostní. 

 

Vyzvala Číňany, aby své nesmírné dolarové přebytky investovali v Americe: „Spolu opravdu porosteme i padneme.“ - Sbohem, Tibeťané a Ujguři, sbohem Hongkonžané...

 

Přitom ještě jako první dáma Spojených států roku 1995 v témže městě vykládala komunistům dosti intensivně o zachovávání lidských práv. Její manžel přestal spojovat svobodu slova s obchodem rok předtím. Ještě loni říkala, že Mezinárodní olympijský výbor udělal chybu, že svěřil olympiádu právě takovému režimu. Ale to ještě nebyla ministryní ve vládě Baracka Obamy.

 

Kolotoč miliard

 

V květnu byla v Číně další z ikon Demokratická strany Nancy Pelosiová (69), předsedkyně sněmovny representantů. Poslankyní za San Francisco s významnou čínskou komunitou je 22 roky a roku 1991 kritisovala komunisty za to, že se odmítají zabývat oběťmi z Tchien-an-menu. 24. května před cestou rovněž prohlásila, že lidská práva nelze míchat dohromady s globální krisí a že jede do Číny jednat o klimatických změnách. 

 

Začátkem září chválil v Pekingu president Světové banky (WB) Robert Zoellick (56), velký neokonservativec činný ve vládách obou Bushů, Wenovu vládu za její politiku při odstraňování následků finanční krise a podpoře domácí spotřeby. 

 

Chválil totalitní povelový systém, nebo kritisoval pluralitní kapitalistický Wall Street?

 

Všeobecná recese nevyčerpala obří státní fondy a možnosti čínských gigantických státních firem a ulehčila komunistům s velkými nákupy. 12. února podepsala Čínská hliníková korporace (Chinalco) předběžnou smlouvu o koupi velkého podílu v australském těžebním obru Rio Tinto za 19,5 miliardy dolarů. Jak se ukázalo, bylo na Australany trochu moc hr...

 

17. a 18. února podepsala Čínská národní petrolejářská společnost (CNPC) dohodu s ruskou a venezuelskou vládou, že jim poskytne úvěry ve výši 25, respektive čtyř miliard dolarů výměnou za dlouhodobé dodávky ropy. 19. února podobnou smlouvu uzavřela Čínská rozvojová banka (CDB) s brazilskou naftařskou společností Petrobras ve výši deseti miliard dolarů. 

 

Nebezpečné známosti

 

14. března podepsal Írán s konsorciem čínských firem dohodu o průzkumu a přípravě těžby zemního plynu pod hladinou Perského zálivu, kde se odhaduje, že je osm procent světových zásoby plynu. Smlouva má hodnotu 3,2 miliard dolarů.

 

Čínské miliardy vsakovaly do investic v Africe, Střední Asii, Austrálii a v Latinské Americe, Číňané stavějí silnice, železnice, letiště, po celém třetím světě. Nejsou k zastavení. 

 

V roce 2008 podle Washington Post a společnosti Dealogic dělaly čínské fuse a akvisice ve světě hodnotu 52,1 miliard dolarů. Spojené státy ve stejné době vykázaly obchody za 186,2 miliardy, Japonci za 74,3 miliardy dolarů. 

 

Za první dva měsíce letošní to u Číňanů dělalo 16,3 miliardy a lze předpokládat, že se letošní akvisice zdvojnásobí. Státní firmy pořádají pro manažery rozsáhlé nákupní cesty po západním světě, které se kupodivu neustále týkají i nákupů luxusního zboží v Evropě od olivového oleje po automobily. 

 

Číňané ovšem chovají od roku 2005 nedůvěru vůči Američanům, neboť tehdy kongres zablokoval koupi ropné společnosti Unocal (aby ji získal Chevron), známé mimo jiné tím, že měla z roku 1996 dohody s Talibanem o stavbě plynovodu z Turkmenistánu přes Afghánistán k moři do Pákistánu.

 

 

V dračím sevření

 

Ze surovinového megabusinessu s Rio Tinto sice v červnu sešlo, ale v Austrálii čínská expanse postrašila snad i místní klokany. 

 

 

Čínské státní firmy již nějaké firmy a podíly v jiných těžařských podnicích získaly. V Západní Austrálii nakoupí zkapalněný zemní plyn z naleziště Gorgon na základě smlouvy konsorcií PetroChina a ExxonMobil za padesát miliard dolarů, což je největší obchod uzavřený v Austrálii.

Číňané dostali dokonce právo nakupovat v Austrálii uranovou rudu. Současná laboristická vláda sinologa Kevina Rudda (52), který sloužil v diplomatické službě v Číně, jde Pekingu na ruku. 

 

Vůdce senátní frakce oposiční Národní strany Barnaby Joyce (42) však takové obchody vidí jako krajně nebezpečné: „Je to komunistická Čínská lidová republika, vlastněná stoprocentně komunisty, vykupuje části země a surovin v zemi, které prodá komunistické Čínské lidové republice.“ 

 

Lidé zeleného kontinentu prozřeli, jak se jejich stát-světadíl dostal pod čínský tlak a reagují stejně jako před nimi Malajci nebo Vietnamci – odporem. Během několika let se rudá Čína stala hlavním obchodním partnerem Australanů, kteří podobně nervosně reagovali už na nástup Američanů nebo Japonců, o nichž si před třiceti roky mysleli, že zase budou válčit o tichomořské ostrovy. 

 

Z Číny přijíždí téměř nejvíce turistů do Austrálie, Číňané kupují farmy a reality, přes 120 tisíc Číňanů pobývá na australských školách. Školí se pro svou velkou kariéru. Údajně na 115 tisíc státních firem funguje v Číně, na 150 gigantů ovládá chod průmyslu a společnosti. Dohlíží na ně státopartajní byrokracie, straničtí kádrové jim ředitelují, pak se z nich stávají vysocí ministerští úředníci nebo partajní bossové.

 

Tak například generální ředitel obra Chinalka, který roztáčel akvisice v Austrálii, se z řízení podniku přestěhoval trochu výše, přímo ke kormidlům komunistického státu. Siao Ja-čching (49; Xiao Yaqing) se v březnu stal místopředsedou státní rady, tedy jedním z Wenových vicepremiérů. 

 

V čínském oceánu

 

Neúspěch Chinalka má ještě jednu vedlejší scénu. V červenci zatkli v Šanghaji šéfa čínské divise železné rudy koncernu Rio Tinto Sterna Hu, australského občana, a tři jeho domácí spolupracovníky (Číňané mimo jiné vyrábějí nejvíce oceli na světě). 

 

Prý kradli státní tajemství, ale svět se neubránil dojmu, že Australané se dostali do kaddáfíovských kleští sloužících jako vzpruha k povolnějšímu obchodnímu jednání. Vláda ujišťuje, že s čínsko-australskými vztahy to nemá nic společného. 

 

Argumenty pročínských politiků, že strana a business jsou v Číně odlišné věci, neseděl a sedět nikdy nemůže: bez partaje a vděku vůči ní není businessu, není cest do zahraničí, není studentských a vědeckých pobytů, není nic...

 

Je pozoruhodné, že právě lidé, kteří blíže maoistický režim poznali, prosazují co nejužší spolupráci s ním. Jakoby je uštkla kobra. Takhle, jak mu vytýká v Canbeře oposice, se chová premiér Rudd, který lobbyoval na jaře za rudou Čínu v Londýně na G-20. Prosazuje další prodeje australských firem do čínských rukou a začátkem června musel odstoupit jeho ministr obrany Joel Fitzgibbon (47), který si dal Číňany platit privátní cesty.

 

Rudd se po krachu vstupu Chinalka do Rio Tinto Pekingu omlouval a ujišťoval, že Austrálie je přesto nakloněna dalším čínským investicím.

 

Všichni Maovi oligarchové

 

V kolotoči obřího businessu státních firem se ztrácejí vlastní hýbatelé kapitalismu, kapitalisté. Podobně jako v Rusku vytahuje strana na nepohodlné boháče zákony o korupci a podvodech, které se jiných „podnikatelů“ za totéž netýkají. Jsou to tedy podvodníci, nebo čínští Chodorkovští? 

 

Režim nepožírá jen své bývalé šéfy. Požírá i ty, kteří se z vůle strany dostali k majetku, ale moc ho ukazovali. Je zajímavé, že v zemi, kde žije nejvyšší i nejmenší muž planety nejsou také největší boháči. 

 

Strana nastavila pravidla revolucionářské poctivosti, ale Číňanům nejsou srozumitelná. Televisní diváky pobavila v září v Kantonu šestiletá dívenka, která na otázku reportéra, co že by chtěla v životě být, řekla: „Chci se stát zkorumpovaným úředníkem.“ Jak informovaly hongkongské internetové Asia Times, její matka prý říkává, že „zkorumpovaný úředník může mít doma hodně moc věcí,“ více než kdokoli jiný...

 

V září se plénum ústředního výboru zabývalo urgentním thematem: jak zlepšit výstavbu strany, její styl práce a jak by se dala vybudovat čistá vláda bez korupce. Na starost to dostal Chuův vicepresident a pravděpodobný nástupce Si Ťin-pching (Xi Jinping), který může hledat cesty, jak vysvětlit Číňanům, že po třiceti letech hospodářského růstu mají mezi sebou hrozně moc chudáků a ještě větších chudáků, kterým bohatí a bohatší čím dál více ubližují.

 

Ošklivé bohatství

 

Tvrdívá se, že dostat se na seznam amerického specialisovaného časopisu Forbes znamená pro Číňany konečnou. Forbes totiž na základě svých odhadů mimo jiné vydává seznam miliardářů. Zdá se, že kdo se z Číňanů, tak jako tak partajních kádrů nebo z rodin úzce spojených s maoistickým režimem, na něm objeví, má smůlu. 

 

Tvrzení je dosti přehnané, ale dobře se poslouchá. Lucemburčan Rupert Hoogewerf (39), studovaný sinolog žijící v Hongkongu, deset let vydává podobný seznam čínských bohatců a nedávno pro časopis The Economist spočetl, že ze 1300 uvedených jmen byla za tu dobu s různým výsledkem vyšetřováno pouze dvě procenta. 

 

Na každém šprochu ale pravdy trochu. V listopadu 2008 zmizel nejbohatší Číňan v seznamu časopisu Forbes se 6,3 miliardami dolarů majetkového odhadu Chuang Kuang-jü (40; Huang Guangyu), zakladatel řetězce supermarketů s elektronikou GOME o 1350 prodejnách. V Hongkongu známý jako Wong Kwong Yu byl prý zatčen pro korupci a akciové podvody na burse. Jeho manželka Tu Ťüan (Du Juan), která seděla ve vedení podniku, rovněž zmizela. 

 

Dlouho o něm nebylo slyšet, ani to, že by byl zatčen. Kromě údaje, že v letos v lednu odstoupil z vedení firmy. Jako zpráva z jiného světa přišlo sdělení agentury Sin-chua, že bývalý šéf GOME letos 31. července nakoupil za asi sedmdesát milionů dolarů akcie z nové emise své bývalé firmy a navršil svůj podíl na 34 procenta...

 

Začátkem roku 2009 byl podle Sin-chua a Asia Times zatčen náměstek ministra pro veřejnou bezpečnost a nejvyšší státní návladní Čeng Šao-tung (Zheng Shaodong) se svým zástupcem Siangem Chuej-čuem (Xiang Huaizhu). Chtěli prý po miliardáři Chuangovi nějaké peníze. 

 

V dubnu byli zatčeni dva vysocí činitelé komunistické nomenklatury v jižní provincii Kuang-tung (Guangdong), centru exportního průmyslu. V červnu resignoval starosta Šen-čenu (Shenzhen) Sü Cung-cheng (54; Xu Zongheng), neboť se prý dopustil „vážných disciplinárních prohřešků“, jak se tak obvykle při těchto příležitostech u partajních činovníků píše. 

 

I on se prý zapletl do nepravostí kolem Chuanga. V Kantonu byl letos na jaře zatčen policejní šéf Čchen Šao-ťi (64; Chen Shaoji) se svou milenkou Li Jung (33; Yong), televisní hlasatelkou. Také oni se mimo jiné zapletli do kausy Chuang. 

 

Ve všech případech nebyla vznesena žádná formální obvinění...

 

Podstatné sdělení

 

S nezměrnou pompou oslavili 1. října maoisté šedesáté výročí své republiky. S vyloučením veřejnosti pochodovala soldateska pod obrazy Mao Ce-tunga po Náměstí Brány nebeského klidu. Předseda partaje a president Chu přihlížel defilé v oděvu Maova střihu, zatímco ostatní soudruzi byli v evropských oblecích. Demonstrace propojení tradice s novým...

 

Chu pozdravil nastoupené jednotky z dvanáctiválcového automobilu značky Rudý prapor a nad vojáky, dělníky, svazáky a rolníky zářil nápis přející ČLR dalších deset tisíc let. Za přehlídkou šel průvod 180 tisíců nadšenců, „socialistická demokracie“ v praxi. 

 

Celek působil dojmem zastaveného času, manifest staronové Číny a přelakovaných dinosaurů „harmonie jednoho světa“, což bylo ústřední motto loňské maoistické olympiády. Základním sdělení Chuova projevu bylo to, že „pouze socialismus může Čínu spasit a pouze reforma a otevřenost světu mohou zajistit rozvoj Číny, socialismu a marxismu.“ 

 

 

exkurs: Chuova (ne)milosrdnost

 

Podobně vyčistil roku 2006 předseda a president ČLR Chu Ťin-tchao jižní metropoli Šanghaj a zlikvidoval tamní partajní kliku vedenou šéfem partaje Čchenem Liang-jüem (viz TÝDEN 41/07). Roku 2006 byl Čchen odsouzen na osmnáct let vězení za zneužívání moci a napomáhání k rozkradení pensijních fondů. 

 

Letos 15. července byl odsouzen na smrt s odkladem na dva roky bývalý předseda představenstva státního olejářského gigantu Sinopec Corp. Čchen Tchung-chai (61; Chen Tonghai) za to, že vzal na úplatcích více než 28 milionů dolarů (195,7 milionů jüanů). Odklad obvykle v čínské praktice znamená, že odsouzený po uplynutí lhůty dostane doživotí. 

 

Byl v podstatě v ranku ministra vlády a je nejvýše odsouzeným komunistickým činovníkem za Chuovy vlády za korupci. Milost dostal za to, že vrátil všechny peníze a že projevil lítost, jak pravila agentura Sin-chua. 

 

Takové štěstí neměl letos v srpnu Li Pchej-jing (60; Peiying), kdysi šéf společnosti provozující mezinárodní letiště v Pekingu. Za velkou korupci dostal kulku a byl popraven. 

 

Loni v prosinci dostal za podobný zločin smrt Jü Wej-pching (Yu Weiping), místopředseda třetí největší čínské mědařské společnosti Yunnan Copper Group za rozkradení deseti milionů dolarů. 

 

 

Ve zkrácené podobě vycházelo v časopisu Týden seriálově od č. 36/09

 

 

 

Kimové, rytíři korejské bídy

 

Nejodpornější diktatura planety se omladila. Před vánocemi 2011 zemřel despota Kim Čong-il, teď se chopil vlády korunní princ a jeho nejmladší syn Kim Čong-un. 

 

Naposledy se „Milovaný“ vůdce svým Severokorejcům ukázal v prosinci v pchjongjangském supermarketu na třídě Osvobození, Kwangbok. Když viděl hromady zboží v regálech a vitrínách, tvář se mu rozjasnila spokojeným úsměvem, jak pravila státní tisková agentura, až prohlásil: „Hřeje mne to u srdce, i když je právě taková zima.“ 

Bylo to pravděpodobně poslední moudro, které o pozemských statcích, a to v objemu tak asi okresní samoobsluhy z dob vlády dr. Husáka v Československu, diktátor Kim Čong-il (69) pronesl. Při inspekční cestě obrněným vlakem nemocemi prolezlého muže 17. prosince postihl infarkt a rychlá smrt. Tvrdí to oficiální verse. 

Stejně jako jeho otec, zakladatel dynastie „Severních Kimů“ Kim Ir-sen, také Kim II. cestoval na delší túry pouze vlakem. Kim I. s ním například v osmdesátých letech dorazil za velké pozornosti zaměstnanců hlavního nádraží do Prahy, což je nepochybně dodnes korejský vlakový rekord. 

Hromy a blesky

Kim II. vyřešil své dědictví teprve loni, třebaže od svého otce věděl dvacet let, že se jednou stane jeho nástupcem. Došlo k tomu roku 1994 a vděčný syn postavil otci mausoleum, v němž nyní rovněž spočine. Dech smrti poprvé zavanul Kimovi II. do tváře v srpnu 2008, kdy po prvním infarktu ochrnul a více než rok se na veřejnosti neukazoval. 

      Před pohřbem minulou středu a čtvrtek snášela státní agentura KCNA světu důkazy o tom, že i nebesa truchlí nad vůdcovou smrtí, jako například neobvyklými oslňujícími modrými záblesky s hromem 22. prosince. Přechod moci v rámci dynastie byl ukončen před pohřbem. Kondolenční zástupy provinčních satrapů a úředníků správy už doprovázela výzva: „Dokončeme revoluční proces čučche pod vedením soudruha Kim Čong-una.“

Generál Kim III., který nikdy nebyl na vojně, nejmladší ze tří synů Kima II., se ještě před pohřbem proměnil z „našeho soudruha“ a „velkého nástupce“ v předsedu ústředního výboru totalitní Dělnické strany. Vzhledem k tomu, že byl otcovým místopředsedou partajní vojenské komise, jako její předseda je i pánem nad skutečnými vládci Severní Koreje, nad armádou.

Mládí Kima III. je sice na asijské poměry nápadné, nikoli ale měřeno velkými historickými vzory. Vždyť Alexandros, toho jména třetí král Makedonců, v osmnácti rozhodl bitvu s Hellény a ve dvaceti se stal otcovým slavným nástupcem; Kimovi III. už táhne na třicet.

Nový despota nezahájil vládu tažením proti úhlavnímu nepříteli, ale péčí o svůj lid. Rozdal obyvatelům Pchjongjangu ryby, jak si přál Kim II., když zjistil, že jich je na trhu málo. V pravoslavné Byzanci by Kimův čin doprovázelo vyznání: „Bůh je veliký a jeho díla jsou podivuhodná.“ Sám je totiž něco jako bůh sestoupivší na zemi.

      Lid v Koreji přitom nevládne ani formálně. Státní ideologie čučche, originální odvar totalitního marx-leninismu (viz box), má jinou hierarchii. I v truchlení: „Armáda a lid byly zasaženy nejhlubším zármutkem z neuvěřitelné zprávy,“ zněla formulace v nekrologu.

Nákupčí a horníci

Lid ovšem na armádu a tyranskou dynastii dře spolehlivě. Od skonu Kima II. podle informací ministerstva uhelného průmyslu vzrostla za tři dny významně těžba uhlí. Horníci prý překonali smutek nad velkou národní ztrátou a splnili poslední příkazy Kima II. na zvýšení těžby: denní kvóta je nyní plněna na 170 procent díky zvýšení efektivity při práci na čele porubů. Rychlost tunelování se zvýšila v revíru Tuk Čang o 1,4krát. 

      Děd i otec nového vládce byli vyhlášenými vynálezci, autory stovek knih, umělci, sportovci, zemědělci, zahrnutí nejbizarnějšími orientálními formami kultu osobnosti. V jejich uctívání se snoubí nedostižné cimrmanovství s brutalitou bezmezné moci. Okázalé otrocké projevy smutku zvýrazňovaly skutečnost, že zemřela jedna z největších bestií moderních dějin. 

      Na rozdíl od tuzemského Cimrmana je kimovská dynastie ve světě známa velkým apetitem po luxusu, požitkářství z jídla a pití. Drží si po světě speciální nákupčí, kteří pchjonjangský dvůr zásobují vším, co si vládci přejí. 

      Snad má pravdu firma Hennessy, že Kim II. byl nejlepším asijským zákazníkem její nejdražší koňakové značky Paradis. Mezi jeho chorobami se také uvádělo selhání ledvin... Kim III. se zatím do dějin požitkářství nezapsal, i když ve spekulacích kimologů má obézní mladý vůdce už teď z nezdravé životasprávy údajně cukrovku (jako jeho otec). 

      Jeho prvním vpravdě státnickým činem bude organisování velkých oslav nedožitých sedmdesátin Kima II. v únoru a stých narozenin Kima I. v dubnu. Jeho děd kdysi předpověděl, že Severokorejci budou v této době silným a blahobytným národem. Místo toho nejsou prokletí Kimové schopni ani nasytit své poddané.

Prokletá severní říše

Jeho velké myšlenky a velký hlad bude symbolisovat dostavba mrakodrapové pyramidy o 337 metrech v Pchjongjangu, hotelu Njung-jong (Ryungyong), který se začal stavět za jeho života roku 1987. 

      Hotel se 105 patry a třemi tisíci pokoji byl na Kimy drahý a dlouho stála jen holá stavba. Je riskantní investicí egyptské telekomunikační společnosti Orascom koptského a evropsky vzdělaného podnikatele Nadžíba Sávírise, která dostala rovněž licenci na stavbu a provozování mobilní sítě. Vlastně dvou sítí: jedné pro kimovskou kleptokratickou elitu s možností volat do zahraničí a druhou pro bohatší ze Severokorejců bez této možnosti, jakési intramobilové sítě.

      Rozdělená Korea patří mezi nejohavnější pozůstatky studené války. Nikde jinde s výjimkou Kuby dobité sourozenci Castrovými nelze získat o přednostech parlamentní demokracie a otevřeného trhu tolik důkazů jako na severu trápené Koreje. 

      Přitom Sever býval před válkou v letech 1950-1953 bohatší než Jih. Dnes je Korejská republika patnáctkrát hospodářsky silnější v přepočtu na hlavu než severní Korejská lidově demokratická republika. 

      Veřejné práce a stavby se provádějí středověkým způsobem roboty „na panském“: rodiny mají nařízeno například měsíčně dodat určité množství štěrku, oblázků, zarovnávat terén, vše zdarma. 

      Zemi pustoší záplavy, zimy, neúroda a z nich hladomory. Komunisté udržují Korejce v neuvěřitelné bídě a v hořce groteskní zaostalosti. Odhaduje se, že v koncentrácích žije na dvě stě tisíc lidí: „politických“ i těch ostatních. Kim Ir-sen, zakladatel jediné panovnické dynastie, která kdy vzešla z plodných myšlenek marx-leninismu, stanovil, že za chybu musí pykat rodina do třetího kolena. 

Rudá věčnost

Když roku 1994 zemřel, byl synem zbožněn a od roku 1996 opatřen funkcí „věčného předsedy-presidenta“; je jediným mrtvým panujícím panovník. 

Na 24 milionů Severokorejců drží úzká skupinka jako rukojmí v odzbrojovacích vyjednáváních se Západem: „Jejich srdce zahřívá otcovská láska Kima II., který jim zařídil šťastný život,“ pravívala komická mluva KCNA o jeho dobrotě vůči poddaným. 

      Severní Korea zůstává dokonale izolována. Většinu údajů není možné ověřit. U uprchlíků, kterým se podařilo dostat na Západ přes komunistickou Čínu, protektora pchjongjangského režimu, vyvstává nebezpečí, že své informace přizpůsobují tomu, co by média chtěla slyšet. 

      Kromě toho odhadují pracovníci humanitárních organisací, že jeden ze tří bodrých Severokorejců je špicl. Ve styku s cizinci a při výjezdu prověřených činovníků jezdí jen ve dvou: aby se navzájem hlídali.

      Nominální hlavou Severní Koreje je sice od roku 1998 předseda formálního parlamentu Kim Jong-nam (83; není příbuzný), ale vládne rodina jiných Kimů. Kim II. měl na západě pověst playboje. Možná to byla zlomyslnost jihokorejské rozvědky: proslul aférami se ženami, ale s žádnou nebyl spatřen, miloval filmy a režíroval, ale nikdo od něj nic neviděl a prý rád nakupoval v Číně, ani tam ho při tom nikdo nespatřil. 

Kimové, Clapton a basket

Kim I. měl s manželkou Kim Čong-suk (zemřela již roku 1949) Kima II. a dceru Kim Kjung-hi (65; Kyung-hee/hui), která se provdala za dnes asi nejvlivnějšího muže režimu Čanga Sung-teka (65; Jang Song-taek). Jejich přítelem je podle kimologů náčelník genštábu „času“ (snad: vicemaršál) Ri Jong-ho (69; Ri Yong Ho), který byl v posledních letech soustavně viděn po boku Kima II.

      Zesnulý vládce byl ženat čtyřikrát, má tři syny ze dvou manželství, dceru a údajně několik nemanželských dětí. Z manželství s herečkou Sung He-rim (Hae-rim/Hye-rim), která zemřela v jedné z moskevských nemocnic roku 2002, je nejstarší syn Kim Čong-nam (38). Sňatek Kima II. s důstojnickou dcerkou Kim Jong-suk (Young-sook) zůstal asi bezdětný. 

      Se třetí manželkou, tanečnicí Ko Jong-hi (Young-hui/hee) narozenou v Japonsku, která zemřela roku 2004 ve věku 51 na rakovinu také v Moskvě, má syny Čong-čula a Čong-una, Kima III. Od poslední manželky Kim Ok (47), své tajemnice, nemá potomky. S kým měl dceru Kim Sul-sung, není známo, ani to, je-li to vůbec jeho dcera; některé spekulace uvádějí za matku Kim Jong-suk. 

      Nejstaršího z diktátorových synů Čong-nama (40), který chodil do švýcarských a ruských škol, roku 2001 Japonci deportovali, když ho čapli na cestě do tokijského Disneylandu s padělaným dominikánským pasem. Žije v Makau a má pověst hráče, a otgec ho vyškrtl z nástupnictví. 

      Kim III. byl podle zjištění listu Washington Post v letech 1998-2000 žákem veřejné školy v Liebefeldu poblíž Bernu pod jménem Pak Un. Vydávali ho za syna jednoho ze zaměstnanců severokorejské ambasády, jak se spolužáci později rozpomínali na televisního diváka amerického basketballu. Zpátky doma v letech 2002-2007 prý absolvoval vojenskou akademii.

      Starší bratr Kima III. Čong-čul (30), údajně fanoušek Erika Claptona, navštěvoval soukromou anglickou International School of Berne nedaleko velvyslanectví pod jménem Pak Chol. Sourazenci Kima III. nebyli členy „národního pohřebního výboru“ a v novém režimu asi nic znamenat nebudou. 

Vyhrál nejmladší 

Podle japonského kuchaře suši, vystupujícího pod jménem Kendži Fudžimoto, který po návratu do vlasti vydal roku 2003 knihu Byl jsem kuchařem Kim Čong-ila, je Čong-ul „holčičím“, avšak Čong-un typem vůdčím, nekompromisním, jako by otci z oka vypadl. 

      Až do roku 2010 mladého prince Korejci neznali. Pak ovšem na povel se školáci učili oslavné písně a vojáci skandovat nový pozdrav „Z celého srdce si přejeme, aby byl chráněn mladý generál Kim Čong-un, generál jitřní hvězdy, který zdědil krev Pektu!“ 

      Pod touto horou na korejsko-mandžuské hranici se v kimovské mýthologi Kim II. narodil a nikoli na ruské Sibiři, jak praví notářské záznamy.

      27. září 2010 vládce Kim Čong-il soudruhům na prvním sjezdu Dělnické strany v Pchjongjangu po třiceti letech vyjevil, komu z rodiny dal důvěru, aby vedl lid na cestě věčnou revolucí. Na vojenské přehlídce k 65. výročí partaje 10. října stál s otcem na tribuně v Pchjongjangu otylý mladík v civilu, nedávno z vojína povýšený na generála. 

      Otec Kim II. druhého dne navštívil se synem Kimem III. mausoleum zakladatele Kima I., čínský president Chu Ťin-tchao pozval oba do Pekingu a tím bylo Čong-unovo dynastické povýšení uzavřenou věcí. 

Nejstarší ze synů Kim Čong-nam hovořil ve stejný okamžik v Pekingu s reportéry japonské stanice Asahi. Řekl jim, že osobně není pro dědičné nástupnictví ve třetí generaci..., „ale myslím, že je pro to nějaký vnitřní důvod. Je-li to tak, musíme to holt následovat“. 

Bez Číňanů ani ťuk 

Nikdo si nepřeje klid na severu Koreje více než Číňané. Vpád uprchlíků z Koreje do Mandžuska by vedl k nepokojům a případná válka s jihem Koreje by asi vedl ke zhroucení ideologicky blízkého souseda. Jižní Korea je k tomu jedním z největších hospodářských partnerů Číny a vedle Japonců jedním z největších investorů. 

      Sjednocená Korea pod jižním vedením by nebyla příjemným sousedem ani pro Číňany ani pro Japonce. Pro Číňany i Rusy není přijatelná americká vojenská přítomnost v regionu. Nikdo si neumí představit, že by se do sebe sever s jihem Koreje pustil. Proto se všichni obávají konstelace, která na Dálném východu nikdy nebyla, aby na tak malém prostoru sousedily čtyři hospodářsky silné státy. 

      Pro sousedy, kuriosní konstatování, je existence zbídačené země vydírající nukleárními zbraněmi a prodejem raketové a atomové technologie příjemnější skutečnost než sjednocená Korea. 

      Kim III. je na armádní velení možná trochu silný tabák. Nevojensky vyhlížející vůdce věkově tak v hodnosti nadporučíka rozumějící ze švýcarské školy anglicky, francouzsky a snad i německy jim nemůže pasovat do žádné ze škatulek. Moc leží v rukou jeho tety-generálky, jejího generálského manžela Čanga a vicemaršála Riho. S jejich pomocí udělal Kim II. z chudobné země nukleární mocnost, kolem níž se chodí po špičkách.

      Že se za zády vládce kleptokratické říše dají hrát velké hry, připomíná Evropanům příběh filmového Jamese Bonda z roku 2002 Dnes neumírej: tam naopak vyváděli věci neuvěřitelné synové za zády otce-generála. Čertví, kdy tu bondovku Severokorejci uvidí.

 

exkurs 1: Čučche a songun

Tak trochu to připomíná zásadu „Měrou všech věcí je člověk“ (Metron chrématón anthrópos), jedno z hesel hellénské sofistické revoluce, která dala světu demokracii. 

S demokracií ale nemá Severní Korea pranic společného. Její ideologii čučche (juche, chuche) poprvé zmínil Kim I. v projevu 28. prosince 1955. Po Stalinově smrti opustil jeho deviantní formu třídního chiliasmu, dlouho přemýšlel a roku 1977 se čučche stala státní ideologií s svou první mezinárodní konferencí.

V čučche, „v podstatné věci, nezbytné součásti“, o všem rozhoduje člověk a kombinace moudrosti, lásky, práva a míru vede k nezávislosti, hospodářské a vojenské soběstačnosti. Roku 1995 přibyla v nejmilitarističtější zemi světa zásada songun, „armáda především“: vojáci jsou státem ve státě, ale vyšším. Armáda je hlavní silou revoluce a spojení lidu s vojáky vede k socialismu. Kim II. nemá žádnou vládní funkci, ale po vzoru čínského reformátora Tenga ovládá partajní komisi dozorující armádu.

Korejská podoba proletářského monotheismu klade zájmy národa nad zájmy mezinárodního komunistického hnutí. Beztřídní marxistickou společnost nahradilo mezitřídní přátelství. Zatímco marx-leninismus a maoismus jsou historicky omezené ideologie, čučche je věčný socialismus. 

Od roku 1997 platí úřední éra čučche začínající rokem 1912, kdy se narodil Kim I. Jinak se měsíce počítají podle kalendáře gregoriánského. 

Formálně existují vedle totalitní Strany práce (od roku 1925) ještě Sociálně demokratická strana a kupodivu Strana mladých přátel náboženství nebeské cesty (čchondogjo). Všechny se v duchu levičáckých diktatur sdružují do Demokratické fronty pro sjednocení vlasti (od 1946). 

 

exkurs 2: Korea lidová a demokratická

Na ploše zhruba bývalého Československa žije odhadem přes 24 milionů Korejců. Na jihu poloostrova v parlamentní demokracii žije na ploše asi 100 tisíc km2 50 milionů lidí.

1910-1945 japonská okupace Koreje

1945 porážka Japonců Rudou armádou, sever Koreje komunistický

1948 vyhlášení Korejské republiky na jihu a Korejské lidově demokratické republiky na severu

1950-1953 korejská válka s čínskou a americkou intervencí; trvá příměří s neustálými incidenty

1955 vyhlášení státní ideologie soběstačnosti čučche, Kim I. se rozešel se Sověty a přiklonil se k čínským maoistům

1972 nová „ústava“, zbožnění Kima I s rodinou

1994 zemřel zakladatel státu Kim Ir-sen (Kim Il-sung), Velký vůdce Kim I.; nástupcem jeho syn Kim Čong-il, Milovaný vůdce Kim II. 

1994 po rozsáhlých záplavách první velký hladomor; Jimmy Carter byl prvním z bývalých amerických presidentů, který sever Koreje navštívili (2009 Bill Clinton a 2010 Carter podruhé)

1996 Kim I. unikátně prohlášen „věčným presidentem“

2000 Kim Te-džung byl prvním jihokorejským presidentem, který navštívil sever (obdržel za to Nobelovu cenu míru); téhož roku ministryně zahraničí Madeleine Albrightová v Pchjongjangu

2003 zahájeny vleklé a přerušované šestistranné rozhovory o jaderném odzbrojení

2006 první nukleární pokus

2008 první infarkt Kima II. 

2010 torpedována Severem jihokorejská vojenská loď Čo-nan

2011, 17. prosince zemřel Kim II., který z chudobince planety vyrobil odstrašující nukleární mocnost, nastupuje Kim III. Čong-un

 

Vyšlo v TÝDNU 01/12

 

 

 

Generál generálů: největší vojevůdce dvacátého století

 

 

Pod velením Võ Nguyêna Giápa (102) porazili vietnamští komunisté tři velmoci a Vietnam přetvořili v regionální velmoc. Slavný generál zemřel 4. října 2013 v Hanoji

 

 

Osudy vítězů na polích válečných bývají kuriózní. Marxistický generál příjmením Võ, běžně jmenovaný Giáp, který triumfoval nad Francouzi a Američany, v posledních letech doporučoval prokapitalistické reformy a proti expanzi současných čínských maoistů stavěl spolupráci – s Američany.

 

Pod jeho velením porazila původně slabá a špatně vyzbrojená armáda tři světové velmoci a dosadila v sousedních zemích kolaborantské režimy. Ze své vlasti učinil regionální velmoc. Sám se stal generálem všech generálů, ojedinělý zjev dvacátého století.

 

Pocházel ze středního Vietnamu, kde jeho otec, vesnický učitel, vlastnil zemědělský pozemek; byl tedy z hlediska své ideologie vojevůdcem „maloburžoazního původu“. V Hue, sídelním městě Annamského císařství a středisku vietnamského buddhismu i katolicismu, chodil Giáp na francouzské lyceum. 

 

V Hue vyrůstal i Ngo Dinh Diem, jeho budoucí nepřítel a první prezident Vietnamské republiky známé jako Jižní Vietnam, jehož bratr byl zdejším arcibiskupem.

 

Revoluční marxistické myšlenky Giápa pozřely už v patnácti letech a v osmnácti byl poprvé zatčen za pobuřování. V Hanoji vystudoval Giáp práva a národohospodářství a živil se vyučováním dějepisu a zeměpisu. Odporoval francouzské okupaci Vietnamu stejně jako později japonské. Utekl do Číny, kde se roku 1941 podílel na založení Viet-minhu, ligy za nezávislost Vietnamu.

 

Pověřen vybudováním partyzánské armády řídil s americkou pomocí na severu Vietnamu válku proti Japoncům. V roce 1945 se stal ministrem vnitra ve vládě Vietnamské demokratické republiky. Když Američané dovolili Francouzům vrátit se do Indočíny, bylo po spojenectví. 

 

Od roku 1946 velel lidové armádě a jeho guerillová taktika vedla k porážce Francouzů vrcholící pádem Dien Bien Phu v květnu 1954. Do roku 1980 byl ministrem obrany a řídil válku komunistického severu proti Američanům a jejich jihovietnamskému spojenci. Američané uzavřeli se Severovietnamci 27. ledna 1973 v Paříži mír a do dubna téhož roku zemi vyklidili. 

 

Dobře vyzbrojený ale demoralisovaný Saigon ponechaný na holičkách padl o dva roky později. Vietnamci pak dosadili své režimy do Laosu a Kambodže.

 

Roku 1979 odrazili Vietnamci pod Giápovým velením vpád Číňanů. Šlo o poslední generálovo válečné vítězství. Od roku 1982 už nebyl členem ústředního výboru partaje, ale až do roku 1991 zůstal náměstkem předsedy vlády. Sté narozeniny slavil ve vojenské nemocnici. 

 

Vláda po něm pojmenovala prales při hranicích s Laosem, kde měl generál hlavní základnu za války s Francouzi.

 

vyšlo v časopisu TÝDEN 42/13