práce, fysická, živit se fysickou prací§ viz pod otroci a potopa
Prabhavatígupta, dc. Čandragupty II., manž. Rudraseny II. z Vákátaky, regentka za své syny§ 375+

Pradjota, panovnická dynastie v Magadě na severu Indie§ 600

Pradjota z Avanti, k.§ 461 

Pradžápati, n. Puruša Pradžápati, hinduist. prapůvodní božský tvor, který se dal obětovat pro vznik světa, tvorů a věcí; srov. pod kasty§ 1 př. n. l.

Praecia, řec. Praikiá, vlivná žena v Římě§ 74

praefectúra§ 1. viz múnicipium; 2. čtyři diocletiánovské pr., základní členění říše v čele s vlastním praefectem praetorió (plus praef. Urbí v Římě), 293+, 312+  

praefectus, praefectí, řím. úředníci (jinak též předáci mezi otroky)§

1. 318;

2. praef. Urbí, guvernér Města (řec. epi tés poleós, eparchos tés poleós), od Augusta to byla funkce senátorská, prokonsulská s pravomocí soudní i nad senátory sto mil kolem Říma a oděn byl stále do togy, 289, 242, 26, 16-, 216+;

3. praef. annónae/réí frumentárií (zásobování Říma a dohled cenový, poprvé zmiňovaný k roku 440, od Augusta jezdec, dodávky obilí po moři definitivně do Města ustaly roku 618+), 440, 22, 7+, 48+;

4. praefectus praetórió, řec. hyparchos (např. Orientis/hyp. heóás), též hyparchos praitórión popř. pozd. eparchos praitórión, viz praetoriání, oslovován byl jako vir éminentissimus, Cónstantínus I. říšskou funkci zcivilněl a rozčtvrtil;

5. pr. classis, nauarchos, admirál;

6. pr. classis et orae maritimae, velitel loďstva a přímoří, titul udělený senátem S. Pompéiovi, 44;

7. praefectus Aegyptí/hyparchos tés Aigyptú, hégemón amfoterón, viz pod Egypt;

8. praefectus vigilum/praefectúra vigilum, velitel nočních hlídek a protipožární hotovosti v Římě a jeho úřad, viz rok 6+ a 7+, 62+, po vzoru alexandrinského "nočního velitele", nykteros stratégos, srov. pod Alexandreia;

8. pr. móribus, "představený mravům, 46;  
Praeneste, m. v Latiu, kdysi řec. Polystefanos, pak od lat. podoby Prainestos, dn. Palestrina u Říma, byla proslavená růžemi a ořechy a chrámem a věštírnou Fortúny§ 600, 499, 487, 382, 380, 368, 358, 354, 339, 338, 280, 215, 198, 194, 185, 83 - 81, 63, 42 - 40-, 170+, 176+, 235+     
praeses, řec. hégemoneuón, místodržitel, guvernér provincie v císařské době, obecný název správce, byť s jiným titulem (legátus próconsul). Mezi křesťany, hlavně luterány, se uhnízdil jako předsedající určité územní církevní jednotce. 
P. Praesentaeus, Praesenteius, řec. Présentaios, vůdce Frentánů (?)§ 90

praetor, praetúra, řím. úředník, řec. stratégos, antistratégos (v některých italských státech nejvyšší volený úředník, např. v Kapui)§ 367, 337, 242, 228, 180, 81, 46, 44; 242 (zřízen vedle městského pr. peregrínus), 234, 200 (první triumfující), 31, 26-, 44+, 238+  

Původně se po pádu monarchie nazývali pravděpodobně konsulové praetory a diktátor měl jméno praetor máximus. Teprve roku 367 s rozdělením konsulských pravomocí byla oddělena pod svým jménem praetúra. Praetorem se směl stát pouze senátor. Odpovídal za dodržování zákonů, doma a v zahraničí, soudce domácích i cizinců (pr. peregrínus, řec. stratégos epi tón xenón).

Jako consul suffectus mohl zastoupit konsula, jemuž osud znemožnil zastávat úřad. V provinciích pr. vykonával veškerou moc civilní a vojenskou. Soudní a správní výnosy praetorů za několik staletí zveřejnil z Hadriánova podnětu L. Salvius Iúliánus. Praetor urbánus/řec. astynomos n. stratégos kata polin byl roku 26, viz zde výše, nahrazen praefectem Urbí.
Roku 228 byl počet praetorů zdvižen ze dvou na čtyři (s pravomocemi v provinciích), roku 197 na šest, na rok 179 zvoleni opět jen čtyři, diktátor Sulla přidal další čtyři (s pověřením vyšetřovat vraždy a falsifikace), diktátor Caesar přidal dva praetory a dva aedily pro distribuci obilí/praetorés cereálés (bylo tedy praet. dvanáct a aedilů šest), Augustus zvedl počty na šestnáct, Claudius na osmnáct, Titus jednoho ubral a Nerva ho zase přidal. 

praetóriání, praetórium, vojáci dislokovaní v Římě a okolí na ochranu príncipa a domina, císařská garda. Od Tiberia roku 21+ sídlili v opevněném táboru na hranicích pomeria, castra praetoria/praetorské ležení; zbavena zdí Cónstantínem).

Za Augusta, který je roku 27- zřídil, tvořili tři kohorty, později devět kohort, tj. pět set mužů, deset za Diocletiána; viz o počtech roku 21+. Gardu rozpustil Cónstantínus I. po Máxentiově porážce roku 312 a bitva na Mulvijském mostu byla jejich poslední, než je vítěz rozprášil po celé říši; namísto pr. ustavil císařskou gardu/schola palátína o tisíci mužích (později polovina).

V čele pr. stál praefectus praetórió, řec. hyparchos/eparchos tón praitórión, tj. představený/velitel praetória, n. aulés hyparchos, od roku 2 n. l. vybíral Augustus dva až tři; velitel gardy byl nejdůvěryhodnějším mužem císařova okolí, mnohdy měl neomezenou moc. Ve 2. století n. l. dostávali prefekti soudní pravomoce a působili jako odvolací instance pro provincie. Po diokleciánovských reformách byl pr. pr. nejvyšším úředníkem v praefektuře, čili nade všemi úředníky provinčními.

Roku 317 n. 318 n. l. byl praef. praet. zbaven vojenských velicích kompetencí, zůstal ryze administrativním úředníkem ve čtyřech praefektúrách. V kompetenci měl kontrolu nad odváděním poplatků do císařské a státní pokladny, odvody rekrutů, zásobování vojska, chod pošty, veřejných škol, ale také živnostenská kollégia. Jeho zástupcem byl vicárius, tj. "zástupce", vikář, dohlížející na civilní správu a soudnictví dioecése. Vicáriům podléhali správci provincií s výjimkou prócónsulů.

Největším státoprávním skutkem praetoriánů byla zřejmě aukce římské říše 28. března 193 n. l. Po smrti císaře Pertináka si u praetoriánů zajišťoval podporu praefectus Urbi Ti. Flávius Sulpiciánus, Pertinákův tchán. Dva vojenští tribúnové dostali nápad, že Dídius Iúliánus, když ho spatřili, by mohl být lepším kandidátem.

Dídius skutečně sliboval dát vojákům císařské gardy více na odměně a také obnovu Commodovy památky. Vpustili ho do tábora a provolali císařem. S podmínkou, že Sulpiciánovi se nic nestane (přežil to, ale později byl popraven Sevérem, protože se postavil na stranu Clódia Albína).

Podle jiné verse byl Iúliánus opilec a jeho rodinka také (dobově: „vedli nezřízený život“). Když Pertináx zemřel, manželka Manlia Scantilla a dcera Dídia Clára tatíka přemluvili, aby zašel za vojáky a slíbil jim cokoli. U brány se potkal se Sulpiciánem a oba přes zeď licitovali o císařství, o vládu nad světem!

Cónstantínus zařazoval Germány a Sarmaty do římské armády masově a usazoval je po příhraničních provinciích. Namísto zrušených praetoriánů posílil germánskou gardu zavedenou Diocletiánem. Byl to krok „prořímský“, protože za Máxentia v Římě po roce 309 vypukl hlad, neboť zkolabovalo zásobování obilím a ve vzpouře praetóriáni pobili na šest tisíc Římanů. Čtyři praefectí praetórió a městský praefectus (Urbí) se nadále zabývali jen civilním záležitostmi, financemi a soudy.

Osobní ochranku príncipů tvořili zvláště vybraní vojáci, kteří se od imperátora nehnuli: stípátórés corporis, tělesní průvodci.

Historiograf a vysoký říšský byrokrat Sex. Aurélius Victor někdy po roce 360+ hořekoval, že funkce praefecta praetórió byla původě významná, co do významu druhá za augusty, ale "v této době, kdy se na úřednickou čest hledí s despektem a mezi schopné se mísí nevzdělanci a mezi poctivce leniví", se může úřadu zmocnit kdekdo a lidi okrádat. Jak vidíme z historie císařské správy, trochu svým současníkům ubližoval... 
Praetórium Agrippínae, pevnost u Lugdúna Batávórum, dn. Valkenburg v NL§ 29+

Praevalitána, Praevalis, provincie vyčleněná z jižní Dalmácie se sídlem správy ve Skodře, event. Dórakiu§ 284+

Prahévadžra z Oddijány§ viz Garab Dordže

Praisos, m. na východu Kréty§ 145, 144

Prajag, m. Guptů v dn. Uttarpradéši, pozdější Iláhábád/angl. Allahabad, dn. Prajágradž§ 320+

prákrt, prákrit, ind. jazyková skupina, oproti sanskrtu jazyk hovořený, kdežto s. byl jazykem literárním§ 600

praní špinavých peněz, zákonodárství proti praní špinavých peněz:
Egyptský král Amásis (Hor Semenmaaat Chnumibre, znám jako Ahmose II.), jehož dlouhá vláda trvala od roku 570 do 526 př. n. l., vydal podle historika Hérodota zákon, na jehož základě musel každý Egypťan každoročně prokázat svému nomarchovi, tj. krajskému správci, čím se živí: „Kdo tak neučiní ani neoznámí spravedlivý původ peněz, z nichž žije, propadá smrti.“

Stejné ustanovení zavedl o několik desetiletí dříve athénský zákonodárce Solón. Jak dodává Hérodotos: „... Athéňané se jím stále řídí, neboť je to zákon, jemuž nelze nic vytknout.“ - Problematika praní špinavých resp. ukradených peněz je tedy dosti stará. A tyto příklady jsou nejstaršími legislativními řešeními.

Pramesse§ viz Ramesse

Pransos§ viz Priansos

prapor§ viz pod znaky

praprimáti, výčet§ pravěk

Prás, gen. Prantos, obec v Akarnánii§ 270

prasavci, výčet§ pravěk

prase, chov§ před 6000 (1 & 2), 5999, 5000, 4500, 4000, 3500, 1071 

prase, prasata, bojové použití§ viz pod sloni

Prasénadžit z Magadhy, ind. dynasta§ 461 

Prasiai, mí. v Lakónice§ 700, 430, 414 

Prasiai, přístav v Attice, dn. Porto Rafti§ 1510, 199   
Prasiové, Parsiové, též Tabraisiové, hind. asi Pračja, obyvatelé dolního toku Gangy§ 326

Prasón nebo Prasos, Prasínos/„Zelený“, mys ve vých. Africe, dn. Delgado v Mosambiku§ 117

C. Prastina Pácátus Messalínus§ cos. ord. 147+

C. Prastina Pácátus§ cos. suff. 160+   

Prasutagus, kelt. snad Esuprastus, vládce britských Icenů, manž. Boudikky§ 54-, 47+, 60+  

Prátínos či Prátínás z Fleiúntu, s. Pyrrhónidův n. Enkómiův, autor tragédií a satyrských dramat§ 499, 470, 201

Pratisthána, dn. Paithan na řece Gódávarí, m. v Maháráštře§ 230, 22

Práuilos ze Skotússy, tágos§ 189

Prausové, keltský kmen/národ blíže neznámý§ 279

Pravarasena I., k. dyn. Vákátaka§ 250+

Pravarasena II., s. Rudraseny II. a Prabhavatígupty, b. Divakaraseny a Damodaraseny§ 375+  

právníci, advokáti§ 110+ a passim 

právo caeritské§ viz caeritské právo

právo latinské§ viz latinské právo 

Práylos z Tróady, skeptik§ 230
Praxagorás z Athén, historik§ 337+

Praxagorás z Melity§ arch. 154+ 

Praxagorás z Thóriku§ arch. 138+ 

Praxagorás z Kóu, lékař§ 300
Praxandros ze Sparty, oikistés kyperského Lapathu§ 313
Praxaea, manž. legáta Pompónia Labeóna§ 34+

Praxibúlos z Athén§ arch. 315

Praxidamás z Aigíny, olympioníkos§ 544
Praxiklés z Naxu, s. Polymnéstův, finančník§ 300

Praxippos z Lapathu, k.§ 321, 315, 313 

Praxitelés z Athén§ 1. arch. 444; 2. sochař, 353, 350, 322, 70 

Praxitheá, manž. Erechthea II.§ 1346

Praxiergos z Athén§ arch. 471

Praxitás ze Sparty, polemarchos§ 393, 391
Praxó z Delf, významná žena§ 172

Praxón z Rhodu, vyslanec§ 168

Prémnis§ = Prímis

Prepeláos z Makedonie, Kassandrův vojevůdce a diplomat§ 315, 314, 311, 303, 302
presbeutés, řec. ekvivalent lat. legátus, v císař. dobách hypateuón§
Prettaniké, Prettanoi§ viz Britannia
Preveli, archeolog. lokalita na jihu Kréty§ 5300

Préxaspés z Persie, důvěrník Kambýsův§ 522

Priamos, k. v Íliu; odpovídá luwijskému jménu Pijamaraduš?§ 1288, 1235, 1200, 1193, 411, 146-, 218+     

Priansos, Pransos, m. na Krétě, dn. u vsi Kastellos Chanión§ 200

Priápos, m. v Malé Frygii, srov. pod Hypaipami§ 675
Priápos, lat. Priápus, bůh plodnosti oblíbený ženami, podle jedné verse s. Dionýsa a Afrodíty vychovaný v Lampsaku, kde sídlilo centrum jeho kultu§ 238+ a viz v přílohách Bohové a jejich svátky 
Priéné, m. v Iónii, chet. Parijana, později osídlena z Théb a jmenovala se Kadmé, dn. u vsi Güllübahçe v TR§ 1460, 678, 652, 650, 617, 545, 442, 394, 334, 330, 301, 295, 286, 281, 240, 200, 196, 190, 172, 157 - 155, 150, 129, 89, 32    

P. ležívala na moři, za Augusta však už byla čtyřicet stadií ve vnitrozemí, téměř 7,5 kilometrů. Jako celý region ničila ji častá zemětřesení.
T. Prifernius Paetus§ 1. cos. suff. 96+; 2. [T. Prifernius?) Paetus, cos. suff. 154+ 

T. Prifernius Paetus Rosiánus Geminus§ cos. suff. 123+

T. Prifernius Paetus Rosiánus Nónius [Agríc]ola (?) C. Labeó [Tettius?] Geminus§ cos. suff. 146+     

Príma, dc. Rómulova s Hersilií§ vide Rómulus

Prima Porta, řím. čtvrť novodob᧠20-, 312+ 

Prímis, Prémnis, Pedeme v době merojské, dn. Qasr Ibrím v již. ET, mí. v Núbii, nejjižnější eg. a římská pevnost§ 1455, 26, 24

Prímitívus, přítel Valentiniánův§ 363+

M. Prímus, místodržitel v Makedonii§ 22

Prinássos, m. v Kárii polohy nezn.§ 201

prínceps gentium, "předák národů", lat. titul ethnarchy, domorodého dynasty§ 177+

prínceps iuventútis, "vůdce mládeže", řec. hégemón neotétos n. prokritos tés neotétos, titulatura korunního prince císařova, též v pl. príncipés iuventútis§ 6-, 37+, 50+, 273+, 284+ 

prínceps senátús, první na seznamu senátorů, jak určil cénsor, lat. prínceps, řec. prótikos; viz také pod císař, císaři§ 203-, 284+ 

Označení nejdůležitějšího muže ve státu, príncipa (odtud naši princové), sdružujícího od dob Octáviánových do svých rukou moc vrchního velitele, hlavy státu a zákonodárce, obvykle nazýván císař podle oficiální titulatury obsahující kromě jména tituly Imperátor Caesar Augustus; principát, lat. príncipátus, výraz již "republikánský"; srov. pod dominát. Je pozoruhodné, že všichni z caesarů, kteří nosili jméno Gáius, zahynuli násilnou smrtí.

V éře adoptivních císařů si panovníci přidávali i tituly jako castrórum pater n. máter, Otcové n. Matky vojenských ležení (viz rok 224+), mladí nástupci trůnu, caesarové, dostávali tituly jako príncipés iuventútis, předáci mládeže. Suétónius ze své kolekce dvanácti prvních císařů za "dobrého príncipa" pokládal pouze Augusta, Vespasiána a Tita. 

Ke správě státu príncipové využívali veškerý státní aparát republikánského Říma a v podstatě fungovali jako vojenští presidenti novověku, často spíše jako vojenští diktátoři s neomezenou pravomocí.

V prvních dvou staletích se snažili spolupracovat se senátními elitami, alespoň formálně. Po sevérovské občanské válce 193 - 197 a neschopnosti senátorů nahradit vládu vojáků (srov. rok 238 a události kolem volby vlastních príncipů-imperátorů) byla moc príncipů a dominů neohrozitelná.

Právník a praefectus praetórió Alexandra Sevéra Domitius Ulpiánus vyložil zákony jednoznačně: "Quod príncipí placuit, légis habet vigórem/Co se zalíbí principovi, má sílu zákona." V podání, které na Západ dorazilo z Orientu a platilo o panovnících až do novověku, má vládce absolutní moc: "Prínceps légibus solútus est/prínceps není vázán zákony." Novodobě se takovému systému vlády říká sultanismus. 

Po príncipech se jmenovaly výroční slavnosti, které se svolením panovníka směli provinciálové hellénisovaného východu pořádat, např. augusteia, vespasiáneia, tráiáneia, kommodeia, sevéreia, antóníniáneia, gordiniáneia. Ve fryžské Láodikeji drželi dva svátky: dia kommodeia a antóníniáneia asklépeia pýthia.

Císařské diadéma bylo zdobeno drahokamy. Políbení nachového roucha císaře zavedl Diocletiánus. Předtím byl císař, až na výjimky, zdraven jako všichni vysocí úředníci. Iúlius Vérus Máximus, syn a spoluvládce Máximina Thráka (gotsko-alánského rodu a tím pádem první z Germánů s císařskou titulaturou), nastavoval jako první z Evropanů ruku k políbení, někdy dokonce kolena a nohy; srov. pod políbení ruky. Jeho otec to rázně odmítal.

Zatímco syn vynikl jako fintivý římský metrosexuál (nikdy však ve Městě nebyl), jeho otec se v historii proslavil jinak: při své značné výšce měl velikou nohu a jeho boty se staly příslovečné: velkým a hloupým lidem se dlouho říkalo caliga Máximiní/Máximinova bota!; srov. o něm roku 235+sq. Ruku k políbení později podával Gallienus, a to ženám. Ovšem dával jim za to peněžité dary.

Svou neomezenou moc nad Středomořím poprvé pochopil Sulla, Caesar a Augustus si posici znovu vybojovali a z príncipů byl první Tiberius, praktikoval Gáius, ale formuloval až Neró: „Dosud žádný vládce ještě nevěděl, co si může dovolit.“

Príncipa většinou provolávali vojáci (v duchu hellénistických monarchií) a senát proklamaci formálně uznal. Za iúlsko-claudijské dynastie a za Fláviovců bylo nástupnictví v zásadě dědické, první čtyři císaři řady „adoptivních“ vládců neměli potomky. Dědickou linii obnovil po 82 letech M. Aurélius.

Dídius Iúliánus byl prvním a jediným císařem, kterého v Římě provolali praetoriáni a potvrdil senát, ale „ulice“ byla proti. Pouliční nepokoje uklidnilo vojsko (vládl od konce března do 1. června 193 n. l.; v podstatě si Dídius císařství vydražil, viz zde výše). Viz pod císař propuštěnecké vládní funkce. Naopak zcela samostatná byla 16. dubna roku 238 n. l. volba senátu císařů Balbína a Máxima.

Arab na římském trůnu Sardanapallus-Héliogabalos prý obsazoval úřady podle velikosti uchazečova přirození a vůbec dal po celé říši vyhledávat muže vybavené mocnými údy. Císařův krátkodobý milenec se ostatně jmenoval Zótikos, tj. řec. "Plný života, živočišný". Jeho otec byl kuchař a jejich příběh viz roku 218+.

Bisexuální Héliogabalos své chutě nikdy neskrýval: vozatajovi Hierokleovi veřejně líbal přirození a říkal tomu "svátek květeny". Žili s císařem jako manželé a manžel, který císaře i bil, se přiživoval ještě navrch tím, že prodával výroky svého pána a zároveň „děvčete“.

Héliogabala silně inspiroval sexuální maximalista a asi impotent Commodus, syn filosofa M. Aurélia Antónína. Také vyhledával muže s velkými penisy, říkal jim Oslové, a toho s největším jmenoval veleknězem „venkovského“ Hercula, zřejmě svého kultu „osobnosti“ mimo Řím: Herculés mu nebyl bohem, ale přítelem (sic!).

K ruce kromě osobních poradců od 2. století n. l. jmenovali císaři neformální, občasnou cónsilium príncipis, „císařskou radu“, obvykle ze senátorů-přátel a odborníků (Sevérus Alexander používal šestnáctičlennou). Tento orgán se stal formálním základem novodobých evropských vládních kabinetů. Hadriánus zařadil do cónsilia čtyři soudní přísedící pro Itálii a probíral s nimi případy (Antónínus změnu zrušil a vrátil pravomoc senátu).

Císařskou radou bylo od začátku 3. století n. l. sacrum cónsistórium, doslova „svaté shromaždiště“. Mělo stálé členy s titulem comes, pl. comités, průvodce, druh, odkazující na jeho hellénistický monarchistický původ, hetairoi, „přátelé krále“: původně totiž byli od 1. století n. l. doslova amící príncipis a bývali členy cónsilia príncipis/Augustí. Dvořanský titul však císař uděloval i dalším civilistům a vojákům, odtud pozdější comte, conte, hrabě. Tehdy ještě nikoli dědičně.

Cónstantínus I. reformoval systém nejvyšších úředníků. Magister officiórum, jakýsi premiér dvorské kanceláře či vlády, řídil scrínia (o původním významu „pozdro“ viz pod knihy), ministerstva (jako např. scrínia memoriae, epistolárum, libellórum, epistolárum graecárum).

Quaestor sacrí palátií byl šéf právních poradců/dvorního právního oddělení, comes reí prívátae a comes sacrárum largítiónum dohlíželi na císařovy příjmy a (povinné) dary. Všichni zasedali ve svaté konsistoři, sacrum cónsistórium, stálé císařské radě. Comités byli podle funkcí odstupňováni na tři řády comités prímí, secundí, tertií órdinis.  

Augustus odmítal oslovení dominus/domine, neboť navozovovalo vztah "svobodný člověk – otrok". Oslovení dominus však vyžadoval Gáius, Plínius Secundus v dopisech Tráiánovi oslovoval príncipa domine, "pane".

Dominus et deus byl jako první z vládců Domitiánus, v zachovaných dokumentech latinsky poprvé za L. Septimia Sevéra, za Sevéra Alexandra místně (vojáci v Dúře-Európu) a v oslovení matky Iúlie Mamaie "máter dominí nostrí", od Diocletiána navždy; oficiálně zavedeno Liciniem (císařem 308 – 324) a Kónstantínem I. (306 – 337), který ho však roku 325 zase zrušil.

Commodus si jako první z císařů dal do oficiální titulatury přízviska Pius a Félíx. Od Septimia Sevéra zůstala slůvka Zbožný a Šťastný (poprvé užito Sullou) v titulatuře napořád. Užívali jich dokonce monotheističtí vládci; srov. pod titul. Od pátého století n. l. se u vrchnosti systematicky vyká.

Roku 325 přestal Cónstantínus I. vyžadovat oslovení dominus et deus, „pán a bůh“, ale k obřadnímu purpurovému šatu se zlatem a diamanty si přidal královské diadéma. Od roku 339 se v seznamech konsulů začalo objevovat přede jménem císařů namísto Imperator Caesar titul Dominus noster, D. N., "náš pán", srov. pod rokem 753.

P. Flávius Vegetius Renátus v úvodu druhé knihy svého spisu o vojenství/Epitoma réí mílitáris užívá tykání i vykání. Oslovuje clémentia vestra/vaše milosti, indulgentia vestrae perennitátis/shovívavost vaší věčnosti, ale též tranquillitás tua, imperátor invicte/tvá rozvážnost, neporazitelný imperátore (pouze titul imperátor je klasický, tedy asi též klasické tykání). Úvodem čtvrté knihy vyzdvihuje panovníkovu "milost tvé jasnosnoti/clémentia serénitátis tuae", mluví o "tvé zbožnosti/á pietáte tuá", vzápětí o "vaší milosti a vaší výsosti/opus máiestátis vestrae". 

Od časů Commodových si císaři dávali přízviska Victor a Invictus, Vítěz a Nepřemožený. Císařské ženy se kromě titulatury Augusta dovolovaly další přízviska. Po Plautíně přijala titul máter castrórum Iúlia Domna, manželka Sevérova, a obklopila se literáty, filosofy, vědci, mezi nimi také lékařem Galénem.
Magister peditum, tedy generál pěchoty, Silvánus, byl synem Franka Bonita, který sloužil Kónstantínovi I. Byl prvním vysokopostaveným Germánem v armádě (pokud císař Máximinus Thráx nebyl, jak se soudívá, Germán). Prý ze strachu před závistí, tedy asi ze zoufalství, se dal v srpnu 355 provolat císařem, ale už po měsíci usurpace byl v Colónii Agrippíně zavražděn. Byl to první „německý“ císař po otci, po matce viz pod Germáni usurpátora Mágnentia.

Věštění bylo od poloviny 4. století n. l. zakázáno, a to hlavně s ohledem na císaře, aby se lidé neptali na jeho budoucnost. Císař byl v této době po celé říši osobou posvátnou, kultovní osobou.

•

Zvyky u dvora a strach: Passiénus Críspus, manžel tety císaře Neróna Domitie a později ještě jeho matky Agrippíny, lezl do zadku všem císařům, které zažil. A proto přežil. Když císař Gáius kamsi cestoval, běžel za ním Passiénus pěšky. Když se ho Neró zeptal, jestli má také poměr se svou sestrou (jako on), chytře odpověděl: „Ještě ne.“

Otec císaře A. Vitellia Lúcius byl střelený, a také Neróna přežil. Byl prý bezúhonný, ale jinak zajímavý. Ženatý muž miloval jistou propuštěnku do té míry, že její sliny smíchané s medem pravidelně a na veřejnosti užíval jako léku na své průdušky. Před Gáia předstupoval se zahalenou hlavou a pak s sebou v pokoře říznul o zemi.

Claudiově Messalíně směl zouvat boty, jak si vyprosil, a její pravou botu nosil u sebe v záhybech togy a veřejně ji líbal. Když Claudius držel stoleté hry, proslulou větou mu k nim blahopřál: „Saepe faciás“, kéž bys to dělal častěji! Roku 44 n. l. byl v Římě zasvěcen chrám Císařské laskavosti, Clémentia Caesaris, institucionalisované panovníkovy velkodušnosti.

Jeho syn Aulus to měl později těžké a panování mu nešlo. Dokonce jako o prvním z císařů se u něho objevují zkazky, že není urozeného původu, ba že je dokonce původu „dělnického“. Oproti jeho původu od Fauna a sabínské ženské bohyně Vitellie říkali jiní, že jeho rodina byla propuštěnecká, děd ševcem, otec udavačem a zbohatlíkem na dražbách propadlých hrdlu a jeho matka byla prý dcerou jakéhosi pekaře Antiocha. Kádrově totální hrůza...

•

císařské kuriosity:
Z 86 císařů po Romula Augustula (bez vojenských císařů, tzv. třiceti tyrannů) pouze 29 zemřelo přirozenou smrtí (resp. takové mínění převládlo). 38 dalších bylo zavražděno či popraveno, sedm padlo v boji (ale jen dva s cizinci), pět zabito v občanské válce, pět si jich vzalo život a jeden byl cizinci zajat. 

V bitvě u Abrittu (též Forum Trebonií, dn. Razgrad v Dobrudži, BG) 1. července 251 Gotové zničili vojsko císaře Decia, který v bitvě padl i se svým synem: byl to první císař, který zemřel v boji rukou neřímského nepřítele.

Císař Licinius Valeriánus byl roku c. 260 u Edessy poražen a jat Peršanem Sápórem I. Sásánovci se tehdy dostali až do Kappadokie, kde obsadil i Kaisareiu, což byl od dob parthské expanse, kterou zastavil Ventidius Bassus, viz rok 39nn., největší úspěch Íránců ve válkách se Západem (vytlačen asi roku 262 po bitvě u kilického přístavu Kóryku vojevůdcem Kallistem zvaným Ballista).

Valeriánovo zajetí bylo po Caudijské soutězce, Cannách, Karrhách a Teutoburském lesu další z velkých římských vojenských ostud, ne-li největší. Valentiniánus se po vládě v letech 253 až 260 už domů nevrátil. Následovala katastrofa, první frontální útok barbarů na říši po celé linii severní hranice: Gotové v Asii a Helladě, Alamanni v Itálii, Frankové v Galliích a Hispániích, dokonce až v Africe a v důsledku museli Římané vyklidit provincii Dákii, totiž Adriánopol roku 378+.

Pozoruhodný byl osud císaře v Galliích Tetrica a jeho syna, které porazil Auréliánus. Oba byli vedeni v triumfu (proti občanům!), ale vládce gallského císařství (viz pod Gallie) byl vzat na milost: jeho syn se dostal do senátu, C. Pius Esubius Tetricus (v letech 270 – 274 Augustus) obdržel správu Lúkánie. Byl veden v Auréliánově triumfu nad Zenobií (dostala senátora za muže a bydlení v Tíburu, Tivoli). Je to ostatně první případ, kdy u Římanů někdo přežil občanskou válku.

Druhým takovým případem je jistý Vetranió, velitel illyrské armády, od vánoc roku 350 proticísař Cónstanta (337 – 350) na Balkánu a prý bídák, který se dal císařem přemluvit, složil v Naissu pravomoci do rukou císaře, dostal doživotní rentu (užil si jí šest let) a odešel do soukromí! Ve skutečnosti prý šlo o sehrané divadlo v Cónstantiem, aby se na západě nerozšířila Mágnentiova moc...

Třetím případem je osud Príska Attala. Něšťastník, kterého Visigoti udělali podruhé císařem, byl v rámci míru s Honóriem v Ravenně vydán. Byl veden v Římě v triumfu (!) a pak mu dal roku 414 císař useknout dva prsty a poslal do vyhnanství na Lipary, kde zemřel přirozenou smrtí.

Petrónius Máximus zahynul na útěku, císařem krátce s podporou Theodericha II. Visigotského Eparchius Avítus, který byl roku 456 svržen velitelem italského vojska Ricimerem (Ricimer, Richimer či Rikimer), Suébem a po matce Visigotem. Ovládl Řím a prostřednictvím nastrčených lidí nominálně vládl šestnáct let. Avítus byl poražen v bitvě u Placentie, stal se biskupem, a přežil; brzy však zemřel.

Druhou biskupskou cestu měli v Římě v osobě Glyceria, kterého dosadil po Olybriově smrti Gundobad roku 473 na západořímský trůn; neuznal ho však León I. Z Kónstantínopole jmenoval roku 474 Iúlia Nepóta a sesazený Glycerius se stal biskupem v Salonách (Solin u Splitu, viz pod Germáni). Nato odešel Gundobad do Burgundie, kde nastoupil království po právě zemřelém otci Gundovechovi.

Iuliána Anicia, dcera Flávia Anicia Olybria (vládl 472) s Placidií, dcerou Valentiniána III., se provdala roku 479 za vysokého důstojníka Areobinda (cos. 502), který byl roku 512 v Kónstantínopoli jeden den císařem, než sám hodnost složil (jeho obrázek je v rukopisu Dioskoridova herbáře).

Resignace Diocletiánova, posledního z velkých vládců vyznávajícího tradiční kulty, je ojedinělým skutkem ve starověkých dějinách: neomezený vládce odejde do pense, jíž si ještě jedenáct let užije (srov. ještě např. Ptolemaios I., v moderní době např. ghanského diktátora Jerryho Rawlingse, pučistu z roku 1981, který dal po deseti letech vzniknout parlamentní demokracii v zemi a po dalších deseti letech svůj volený presidentský úřad neprodlužoval a přitom v politice zůstal).

Imp. C. Iúlius Cónstantius II. Aug. se chopil moci 10. října 337, když mu bylo dvacet (vládl do 361). Měl nepovedeného caesara v osobě Flávia Claudia Cónstantia Galla (351 – 354), který v Antiocheji chodíval v noci po krčmách a křižovatkách a poslouchal, co se o něm povídalo, anebo se rovnou zeptal.

Gallus byl synem Cónstantia, bratra císaře Cónstantína I., a Gally, sestry Rufínovy a Ceriálovy. Gallův bratr se jmenoval Flávius Claudius Iúliánus, caesar v letech 355 – 360, do roku 363 august.

Cónstantius II. (337 – 361) byl po cca. sedmdesáti letech spoluvlád zase samostatně vládnoucí panovník (a to od roku 350) a ani neměl od roku 353 žádného protivládce. Diokletiánovský model tetrarchií dlouho nevydržel, jednota říše byla ohrožena a v příští generaci k tomu došlo i fakticky.
Gallové se dlouho nedočkali žádné titulaturní moci. Až po Tetricovi, který ale byl „rodilým“ Římanem, vládl Britannií v letech 286 – 293 menapský Kelt Karausius, po něm do roku 296 jeho soukmenovec Allectus.

Mágnus Mágnentius, Kónstantínův magister mílitum, tedy náčelník genštábu, se uchopil vlády v Galliích roku 350. Po třech letech si vzal život. Jeho matka byla Frankyně, tudíž barbarka, jak sděluje latinský autor staré informace.
Je pozoruhodné, že po několika generacích panovníků s divokými sexuálními zvyky až deviacemi přišla ve 4. století doba střídmosti, manželské věrnosti, skromnosti.

Cónstantius nefandil žádným výstřelkům, neměl aféry se ženami, nepořádal velké hostiny a žil skromně. Na veřejnosti neplival ani nesmrkal.
Iúliánus, první z císařů, který se narodil v Kónstantínopoli, po smrti manželky Heleny již s žádnou ženou nežil. Jedl prostě, neměl nepříjemných charakterových vlastností, kromě toho, že vždy toužil po popularitě. Nosil vous se špičatou bradkou. Iúliánův nástupce Ioviánus s křesťany již držel, byl však liberální. Měl rád jídlo, ženy, víno.
Valentiniánus I. neměl žádné sexuální výstřelky a úchylky, žil bez palácových sexuálních afér.

Valéns (364 – 378 císař Východu) měl ovšem sklony ke krutosti. Držel si v konstantinopolském paláci dvě lidožravé medvědice, a mj. dal ukamenovat štolbu za to, že bez příkazu zaměnil několik císařských koní. – Raný trest ukamenováním v Evropě, viz pod poprava. Po čase nechal jednu z medvědic vypustit do lesů, aby měla potomky se stejnou chutí jako ona sama. Jak to dopadlo, nevíme.

Flávius Grátiánus, syn Valentiniána I. a Maríny Sevéry, august od svých devíti let roku 367. Od roku 375 vládl na Západu do roku 383, kdy byl zavražděn po usurpaci Mágna Máxima. Grátiánův děd Grátiánus zv. Funárius, Provazník, byl otcem císařů Valentiniána I. a Valenta.

Cónstantiova manželka Eusébia nepřála Iúliánovi a všemožně usilovala o to, aby neměl potomka. Když Iúliánova manželka Helena, sestra Cónstantiova, porodila, sjednaná porodní bába přestřihla více pupeční šňůry než je zdrávo a chlapce zahubila. Posléze dala Eusébie Heleně jed, aby při každém početí potratila. Druhá Cónstatiova žena Faustína byla pravým opakem.

Ioviánus zemřel za záhadných okolností roku 364. Prý na jedné ze stanic, kde přenocoval, nesnesl výpary čerstvého vápna, jímž byla vybílena jeho ložnice, nebo se udusil řezavými uhlíky. Nebo byl otráven jedem. Jeho smrt nebyla vyšetřována stejně jako dávný případ Scípióna Aemiliána.

•

Spoluvládci římští: Macrínus udělal spoluvládcem svého syna Diadúmena/-meniána (218) a oba sdíleli smutný osud. V letech 251 – 253 spoluvládli otec a syn Cónstantius Trebónius Gallus a Volusiánus. P. Licinius Valeriánus přibral roku 253 ke spoluvládě syna Galliena (do 260). Císař Licinius (306 – 324) udělal od roku 313 caesarem svého syna Liciniána, jemuž tehdy bylo dvacet měsíců. Valentiniánus I. jmenoval spoluvládcem svého syna Grátiána (375 – 383).

Spoluvláda bratrů byla častější. První byla M. Aurélia a Lúcia Véra, bratrů adoptivních. První souvládí rodných bratří Gety a staršího Caracally, synů L. Septimia Sevéra, skončilo po několika měsící vraždou prvního z nich.
Príncipius, praef. Urbí§ 361+

Príón, "Pila", kopcovitá lokalita ve tvaru "pily" kdesi v okolí Karthága§ 238

Príón, opuštěné mí. na a pod sardskými hradbami§ 214

Prísca, manž. Diocletiánova, m. Galérie Valerie§ 284+, 313+ 

Príscí Latíní, Starolatinové§ vide Latium

Príscilla, manž. Q. Cornélia Pudenta, m. sv. Pudenta§ 64+

Príscilliánus, monotheistický hodnostář odsouzený kolegy jako haeretik, biskup z Avely§ 375+, 383+ a viz školy vysoké

L. Príscilliánus, senátor, bojovník se zvěří a udavač§ 217+ 

Príscus z Býzantia (?), konstruktér válečných strojů§ 196+

Prískiános z Lýdie, jeden z posledních neoplatóniků, ž. Damaskiův§ 350+

Prískos z Épeiru, neoplatónik, spolužák a přítel Iúliánův, manž. Hippie§ 360+, 363+, 371+   

Prithivisena I., k. dyn. Vákátaka§ 250+

Prívernum, řec. Príbernon, m. v Latiu, dn. Piperno§ 358, 341, 330, 329, 325  

Priziové, Perisiové, řec. Feredzaioi, lat. Ferezeí, č. bibl. Ferezejové, nezn. lid v Palaistíně§ 1448, 1400