Ksemadharma či Kšemadharma, k. v Magadě§ 545 

Ksetrajna n. Kšetrajna, k. v Magadě§ 545 

Kschét§ viz Kúš

Kšaharáta, "Západní kšatrapové/satrapové", dynastie Indosaků§ 55-, 78+ 
Kšatrapa, kštrapa, „satrapie“, sanskrit. podoba perského chšatrapavan, satrapa, též označení pro stát Indosaků na sz. Indie, viz pod Indosakové, Sakové§ 90, 55, 375+ 
V indosacké konfederaci s králi/šahi a králi králů/šahanu šahi, mahárádža, sansk. rádžatirádža, posice "satrapů" a "velkých satrapů" není přesně známa; v kharošthí na mincích řeckým obratem stratega. Mezi jejími prvními (údělnými) dynasty byli podle numismatických pramenů jistý Zeionisés neboli Džihonika z Čuchsy, syn Maniguly, asi svého spoluvládce/angl. Chukhsa, dn. kraj na severu pákistánského Panňdžábu při hranicích s prov. Chajbar-Pachtunchwa Čhačh/Chhachh (c. 23 n. l., snad celá vláda c. 20-40+) a Aspavarma z Aprače (v dn. Bádžauru), syn Indravarmův (5 n. l. - 35; jiný odhad c. 50-75+), jinak celkově 27 dynastů vládlo částí západní dnešní IND po c. 350 let, někteří si říkali mahákšatrapové, "velcí kš." 

ktéma§ viz pod půda

Ktésiás z Knidu, lékař u perského dvora, historik§ 525, 409, 405-, 60+ 

Ktésibios z Alexandreie§ 1. mechanik, 250 a viz pod móda; 2. holič a vynálezce vodních varhan, 250 a viz pod móda

Ktésibios z Athén§ 596, mladík obětovaný při očistě z kylónské vraždy

Ktésifón, gen. –fóntu, per. Tísfún, arm. Tizbon, m. v Babylónii naproti Seleukeji Tigridské na východní straně řeky§ 129, 69, 38-, 10+, 12+, 15+, 19+, 35+, 36+, 45+, 47+, 49+, 51+, 90+, 116+, 164+, 198+, 214+, 224+, 227+, 241+, 243+, 257+, 261+, 262+, 266+, 283+, 298+, 356+, 358+, 363+, 371+, 383+ a srov. také pod smrt bleskem
Aram. Mahoze, arab. al-Madá'in/„Města“, protože K. byl tehdy se Seleukejí a jižně od Babylónu na eufrátském kanálu Vologésem I. (51-80) založeným sídlem Vologésiadou, srov. tam, pokládán za souměstí. Od Pakora zímní sídlo parthských králů v dolních satrapiích, dobyt a vyloupen L. Septimiem Sevérem roku 198, pravděpodobně 28. ledna, později sídelní město perských Sásánovců (viz také pod Mesopotamie). Původ řec. jména znám není, domorodci zván Kt. Tísfón, pers. Tísfún. Poblíž Kt. ležela Diadochúpolis, ale sotva ji lze pokládat za hellénskou: kromě jména není o ní nic známo.

Ktésifón z Athén, gen. Ktésifónta§ 1. s. Leosthenův, přítel Démosthenův, řečník sobě a jemu věnoval řeč O věnci, 346, 330; 2. královský soudce v attalovské Aiolidě, 197

Ktésiklés z Athén§ 1. strat., 374; 2. arch. 334

Ktésiklés, malíř§ 274

Ktésiklés, úředník Antiocha III., asi dioikétés§ 213

Ktésiklés, nemocný klérúch opuštěný dcerou§ 221 

Ktésón z Athén, s. Kallikleův, o. Démétriův (?), navrhovatel zákona§ 189

 

Ktésippos z Athén§ 1. 389, o. Chabriův; 2. 355, syn Chabriův

Ktimenos z Naupáktu, s. Ganyktorův, b. Antifův, vrah Hésiodův§ 700

 

ktistés, zakladatel, řec. obecnější výraz pro dobový pojem oikistés, zakladatel osady, města, nebo někoho, jemuž tento akt byl přičítán, viz tam. Srov. použití přívlastku K. ve smyslu státoprávním u Mithridáta III. Pontského a Sisina alias Archeláa Kappadockého.


Ku Ťi/Gu Ji, chanský voják, císařský gardista§ 53

  

Ku-i, prakorejské kmeny§ 2333

 

Kuan Čung/Guan Zhong, ministr v Čchi§ 682

Kuan Jü/Guan Yu, jeden z bojovníků v éře rozpadající se říše Chan§ 189+, 220+ 

Kuan Pching, s. předešlého§ 189+  

Kuan-jin-tung/Guanyindong, jeskyně Kuan-jin v okr. Čchien-si/Qianxi v prov. Kuej-čou/Guizhou§ pravěk (2)

Kuan-tu/Guandu, m. u Žluté řeky v prov. Che-nan§ 189+

Kuang-čou/Guangzhou§ viz Kanton

Kuang-wu-ti/Guangwudi, rod. jm. Liou Siou/Liu Xiu, císař Východních Chanů, o. Čuanga§ 25+, 57+

 

Kuara, m. v Sumeru, dn. Tell al-lahm v prov. Zí Qár v IRQ§ 3200, 2800   

 

Kuba, o. antilský a moderní stát§ 4200, 500

Kubaba/Ku-Ba-ba n. Kubau/Ku-Ba-u, hospodská a panovnice v Kiši§ 2420, 96 

Kubaba, ochranná bohyně Karkemiše na Eufrátu, manž. Karchúchy, anatol. kult, spojený později s Velkou Matkou bohů - Kybelou, cf. ib.§ 1815

Kubáň, rovinatý kraj sev. od Kavkazu a ř., která kdysi tekla do Pontu, nikoli do Maiótského jezera/Azovského moře. Řeka se v hellénských dobách jmenovala Antikeités a u jejího ústí sídlila osada Mílétských Hermonassa. Vyvrátili ji podle všeho Hunnové, osídlena znovu a za Chazarů zde stála pevnost Samkarš/Samkerš s židovskou osadou. Později byla známa jako Tmutorokan, rus. Tmutaran (není v CSD, srov. pod Sindové)§ 1920, 775

Kubátum z Uru, manž. Šú-Sînova§ 2039  


Kudda z Uruku, dyn.§ 2255

Kudur-Enlil, Kudur-Illil, Kutir-Enlil, k. v Babylónu§ 1265, 1256, 1219 

Kudur-mabuk, Kudurmabuk z Jamútbálu, s. Simti-šilchaka, o. Warad-Sîna a Rím-Sîna§ 2025, 1936, 1823   

Kudurru, ass. guvernér v aram. Súchu na Eufrátu§ 878

Kudurru z Dakkúru/Babylónu, písař a věštec, možná s. Šamaš-ibniho z Bít Dakkúri a jeho nástupce jako šejk§ 678, 675, 670 (n. dva různí: dakkúrský šejk a písař vykladač věšteb)

Kudurru z Elamu§ viz Kudur-Nachchunte resp. Kutir-Nachchunte

Kudurru z Elamu, s. Chumban-chaltaše II.§ 663

Kudurru, ass. guvernér Uruku§ 648

Kuduzuluš, Kudu-zuluš I. z Elamu, sukkal Sús, pozd. Elamu§ 1770, 1768, 1740, 1730    

Kuduzuluš II., sukkal Sús§ 1655

Kuduzuluš III., sukkal Sús, sukkalmach§ 1625, 1605 

Kudži z Kolchidy, k.§ 324, 37

Kudžula-kadfisés§ viz Kozúlo-kafisés

 

Kuej-ku-ir/Guiguir alias Ťü-čche-era/Jucheer, šan-jü Hunů, trůnním jménem I-ling-š'-ču-ťiu/Yilingshizhujiu§ 140+, 145+, 172+    

 

al-Kúfa, m. v IRQ§ 325+

 

Kugernové§ viz Cugerní

 

kuchyně a strava, kulinářské umění, kulinářství, kuchaři, hostiny a hospody, restaurace, gastronomie, gourmeti, kulinářské kuriosity:

Kultura jídla a stolování byla ve starém věku vysoce ceněna a literárně sledována. Z našeho hlediska byla na různých úrovních praktikována jen v soukromí. Veřejné kulinářské podniky, restaurace specialisované na chutné zážitky, nebyly zavedeny ani v hellénském ani římském světě. O tom, že se žaludkem je třeba zacházet s citem, pěl již ve svém sedmém zpěvu Odysseie Homéros: "Není nic drzejšího nad nepřátelský žaludek v sobě, který od tebe požadoval násilně pozornost, i když's byl hodně soužený a trápil se v mysli/ú gar ti stygeré epi gasteri kynteron allo epleto, hé t' ekeleuse heo mnésasthai ananké kai mala teiromenon kai eni fresi penthos echonta." 

Podniky s vyššími nároky neexistovaly, stravovací hysterie a kulinářské „wellness“ také ne: ostatně celá antická civilisace byla ve srovnání s dneškem "wellness", ale požitky jídelní uspokojovaly na vyšší úrovni soukromníci jen sami sobě.

Jinak však u cest a ve městech stály nesčetné hospody, výčepy a bordely, popř. to všechno v jednom stavení, srov. pod pandocheion. Provinční Pompéje měly na sto dvacet hospod, náleven a výčepů (také deset chrámů), viz tam. Doma a pro sezvanou společnost byla ovšem umění jídla a jezení kultem, o jehož vzdělávání se starala řada specialistů.

Nicméně k setkání státníků nad kuchyní a jejím vybavením ve starém věku dojít nemohlo: roku 1959 se v komunistické Moskvě konala výstava American National Exhibition a v jejím rámci Rusové poprvé spatřili vybavení moderní americké kuchyně řečené "typické". Bolševický potentát Nikita Chruščov se poškorpil s vicepresidentem Richardem Nixonem: "Tohle všechno máme také." Pak ale politoval Američanů, že jsou posedlí luxusem...

Písmenka o jídlu

Na thema vaření existovala v řečtině a latině dosti bohatá literatura, převážně nezachovaná. Dodnes platí, že v dobách slastného míru, blahobytu až marnotratnosti prožívají boom všechny profese kolem stolování, módy a luxusu vůbec. Platí to také o průvodcích restauracemi, vinicemi a vinnými sklepy, o kuchařkách v knižní podobě (čtení to spíše mužské), o atlantech vín, pivních zkušeností apod.

Konservativci si mohli v kritice konsumačních zvyklostí plíce vydýchat. Imperialista a staromilec M. Porcius Cató Censórius viděl mezi kuchyní a zkázou mravů přímou úměru: "Velká starost o jídlo - velká lhostejnost ke cti/magna cúria cibí, magna virtútis incúria".

Nejstarším evropským kuchařem známým jménem byl možná Koroibos, zároveň první epónymní olympioníkos. Praví to však o něm Athénaios z Naukrátidy zabývající se jídlem, hostinami a vším, co se vešlo pod pojmy fagésiá a fagésiposiá čili "slavnosti jídla n. jídla s pitím"; obecně se spíše věří tomu, že Koroibos byl élejský šlechtic a tudíž je nemožné, aby pro někoho pracoval.

Nejstarší hellénskou a tím pádem evropskou kuchařskou kuchařkou je nedochovaná sbírka jistého Mithaika Sicilského z 5. století, i když o jeho profesi se uvádělo, že byl grammatikos. Vedle spisu o myslivosti/Kynegétika sepsal kuchařku Opsartýtika. Spis se stejným názvem, uspořádaný "abecedně", vydal jistý Paxamos, viz o něm roku 60+.

Sicilané, tímto slovem mám na mysli dávné hellénské obyvatelstvo ostrova, byli v této době civilisačně na výši a rozhodně nepatřili k hellénské „provincii“. Jejich kuchyně, a také obžerství, byly v hellénském světě proslulé/gastrimargiá, apléstiá, lat. édácitás, ébriósitás (to z pití). 

Největším městem celého Středomoří (a tím pádem "Evropy") byly po většinu pátého století Syrákúsy, dokud nebyly předstiženy Athénami a od třetího století egyptskou Alexandrií. Půda v sopečném kraji byla úrodná a západní část ostrova byla od sedmého století poseta městskými státečky, vzniklými jako kolonie států mateřské Hellady a Iónie.

Ještě ve druhé polovině čtvrtého století Helléni z mateřské Hellady hovořili o opulentních konsumačních zvycích Západohellénů jako o italských n. syrákúských hostinách pořádaných dvakrát denně/bios eudaimón italiótikón te kai syrákúsión trapedzón plérés. K tomu, jak si stěžoval Platón po třetím svém pobytu v Syrákúsách, "žádnou noc nespíte sami/kai médepote koimómenon monon nyktór". 

Na Sicílii vznikly např. první učebnice řečnictví, narodili se tu vynikající sofisté, vědátoři a literáti. Nepřekvapí, že sicilští Helléni drží primát také v literatuře kulinářské. Ve čtvrtém století veršovali nad kuchařkou Hérákleidés ze Syrákús a Archestratos z Gely. Jeho Hédypatheia, tj. delikatesy, složená v hexametrech, se příručkovitě zabývala pochoutkami z celého světa. Z něho vybral rybí pochoutky a pod jménem Hedyphagetica do latiny přeložil básník a milovník vína Q. Ennius, Messap z Kalabrie. Byl to zároveň první latinský kulinářský text vůbec. Netřeba připomínat, že zachovány jsou pouze fragmenty, několik písmenek.

Podobné nic víme o starých kuchařských školách. Muselo to být hodně zajímavé řemeslo, protože např. jistý Tryferus měl v Římě specialisovanou školu pro kráječe-porcovače na hostinách! To nebyla práce pro svobodné lidi, ale to svobodní a majetní k němu posílali otroky na vyučení. Ke kulinářství, resp. pěstování vína, patří zmínit spisek Dé agrícultúrá ultrakonservativního šovinisty M. Porcia Catóna: je to zároveň nejstarší zachovaný latinský spis v prose. 

První latinskou kuchařku složil caesarián a octaviánovec C. Matius (popřípadě jeho stejnojmenný syn). Ve třech nedochovaných knihách pojednal o vaření, nasolování a zadělávání.

Z Hellénů o hostinách, vaření, ovoci, zelenině, masu, rybách, o těch nejvíce, o zvyklostech kolem jídla etc. psal obsáhle Athénaios z Naukrátidy v době M. Aurélia a Sevéra Alexandra. Z jeho snad třicetisvazkového pojednání citující na sedm stovek autorů a uchovalo patnáct knih zkrácené verse díla. Před ním Tímachidás z Rhodu pojednal o hostinách v epických verších o nejméně jedenácti knihách, ale z něho a z dalších známe jen citáty. Mnésitheos z Athén vydal spis s moderním názvem peri edestón/"O potravinách", Núménios z Hérákleie, žák lékaře Dieuchy, popisoval hostiny, rybolov a ryby, sebral též lékařské recepty a vydal kuchařku/opsartýtikon, Matreás z Pitany hostiny parodoval, Hégémón z Thasu zvaný Faké/"Čočková (polévka)" byl snad přímo autorem staré komédie, srov. rok 450. 

Jistý Artemidóros alias Aristofanés, autor spíše pseudoaristofanovský, shromáždil výrazy spojené s kuchyní a vařením, možná sestavil cosi jako "vše o vaření", řec. Opsartýtika (sc. techné). Jistý Dórión byl váženým odborníkem na ryby a složil o nich kuchařku, Filoxenos z Leukady sepsal pojednání o hostinách a jmenují se po něm jakési koláče/filoxenioi plakúnteis stejně jako později po vyhlášeném Apíciovi jiné sladké pečivo. Filoxenos proslul též neustálým ohřívání rukou a kloktáním horké vody a také tím, že si dával servírovat jídlo velmi horké. 

Další Filoxenos pocházející z Kythér, hudebník, básník a milovník pohostinského příživnictví/parasítiá, žil na dvoře Dionýsia I. Syrákúského. Když se pokusil svést královu milenku Galateu, skončil v lomech. Později složil mstivou báseň Kyklops, v níž svůj osud vylíčil. O lidech jako Pithyllos, Tithonios a Melanthios víme jen to, že rádi dobře jedli. Jiný parasit a filosof Aristoxenos z Kýrény (anebo: kýrénaický filosof, rozhodně odlišný od hudebníka a musikologa, žáka Aristotelova) miloval kulinářské vědy a jeden druh šunky/řec. perna se jmenuje po něm aristoxenovská (jiné slávy pravděpodobně muž nedosáhl).

Zajímavá mohla být kuchařka sepsaná osobním lékařem príncipa Tráiána. Kritón z Hérákleie (asi Pontské) alias T. Statilius Critó mohl uplatnit medicínská hlediska a byl by tak průkopníkem tzv. zdravé stravy. Posoudit to však nemůžeme, poněvadž se z jeho díla nezachovalo nic; a sepsal mimo jiné též kroniku Tráiánových dáckých válek a spisek o kosmetice, jak byl činorodý.

Vůbec nejstarší kuchařské texty a recepty jsou však z literatur klínopisných. Jejich soubory, „kuchařky“, však známy nejsou. V Uruku z 29. století rozlišovali mezi třemi druhy mléka, dvěma másla, Sumeřané vyráběli sýry a pomazánky. Mnohem pozdější seznamy potravin z doby kolem roku 1700 zahrnují tři sta druhů pečiva, padesát piva, dvacet sýra a přes sto polévek. Jména poživatin, koření a bylin nejsou dnes z části identifikovatelná.

Sumeřané, Babylónci a Assyřané konservovali solí a kouřem a zřejmě z Mesopotamie pocházejí tlačenky, jelita a buřty. Používali k vaření krve a polévky zahušťovali jíškou, do omáček dávali pivo, ovoce. Pivo, šikáru, bylo bez chmele z ječmenného či pšeničného sladu a pivního „chleba“, sum. bappir, a Východosemité ho pili brčkem, protože na hladině plavaly zbytky surovin.

S dnešním pivem nemělo nic společného a s velkou pravděpodobností bylo jen slabě alkoholické. Byl to spíše fermentovaný obilný nápoj. Asi nejblíže k němu měl východoslovanský kvas. Sumero-babylónská medovina byla spíše husté sladké pivo. Nejstarší doklad o vaření piva z Mesopotamie je z doby kolem roku 4000.

Nejstarší faktický pivní nález je z lokality Ťia-chu/Jiahu severně od Wu-jangu/Wuyang v čínské provincii Che-nanu. Nálezy ukazují, že zde někdy po roce 7000 do c. 5800 byli domestifikováni psi, dobytek, prasata, vyráběno víno z rýže medu a ovoce, vyráběny flétny a ječmenné pivo. Podle jeho složení se dnes vyrábí eneolitická originalita pod značkou Château Jiahu.

Nejstarší známý "pivovar" v Egyptě je z předdynastického období c. 3500 z Nechenu/Hierákónpolis s denní kapacitou přes tisíc litrů sladkého, nefiltrovaného piva bezchmelného v podobě řídké kaše a s přídavkem bylin a ovoce (bývá připodobňováno k nápoji bouza známému v Egyptě a Súdánu). Po čtyřech dnech fermentace mělo čtyři pět alkoholových stupňů, v tamním klimatu jistě slibující silné zážitky. 

V Evropě jsou známé lokality s malou výrobou ječmenného piva z doby kolem roku 450 v Provence v keltské svatyni Roquepertuse (viz rok 123), kde ale po roce 225 začalo vinařství. V bádenowürttemberském Hochdorfu, místní části obce Eberdingen u Stuttgartu, nalezen rovněž z doby kolem 450 jakýsi minipivovar se džbány, zřejmě zařízení spojené s místním nevyloupeným hallstattským knížecím hrobem. 

Vepřového, hovězího a skopového masa bylo v antickém Středomoří jen o svátcích. Mezi denní jídla však patřily ryby. Z nich a ze zeleniny a koření se zřejmě také vyráběla universální omáčka šiqqu, hellénské garon a římské garum, viz zde níže a pod Pompéií a Leptis hé Mikrá.

Podle assyrských textů se na dvoru krále Aššur-báni-apliho podávalo krabí a želví maso a sarančata nakládaná v octu. Zelené datle se rovněž nakládaly do octa, nebo se vařily ve slaném nálevu či sušily na slunci. Lidé z Meziříčí sbírali a jedli houby.

Podrobnosti, jako například zprávu z 2. prosince 2007, podle níž vydražil makajský kasinový král Stanley Ho největšího lanýže za sto let o váze 1,5 kilogramu za rekordních 330 tisíc USD, z dávnověku nemáme. Houbu týden předtím nalezli u toskánské Pisy.

Veršovaná díla s námětem přípravy a průběhu hostiny složili Metón z Pitany (Deipnon attikon, Attický oběd) a Filoxenos z Leukady (Deipnon). Ze třetího století pocházeli autoři Glaukos z Loker a Sófrón z Akarnánie. Autorem prvního prosaického spisu o umění vařit, O umění kuchařském, v Evropě byl Parmenión z Rhodu. Co je pozoruhodné, že nikdo z těchto literátů nebyl kuchařem, řec. mageiros a odtud lat. magíra; u dvorů byl archimageiros, šéfkuchař, často kleštěnec, stejně jako archioinochóos, arcičíšník, nebo archisítopoios, šéfpekař. O kultovní funkci "kuchařů" např. v Olympii za obětin viz s. v. hry (1). O tom, že kuchařské umění dávno přesahovalo význam kultovní vypovídá výrok zaznamenaný Athénaiem z Naukrátidy: "Kuchař se od básníka neliší ničím/úden ho mageiros tú poiétú diaferei." 

Patří k tomu tento příběh. Král Níkomédés (I.?) dostal uprostřed zimy a dvanáct dnů od pobřeží chuť na smažené rybyčky/ichthydion, na ančovičky/afyé. Kuchař Sótéridás nemrkl okem, rozemlel tuřín/gongilis, ochutil, osmahl na oleji tak, aby masa připomínala rybyčky, posypal čtyřiceti znky maku a král a jeho hosté dílo z neznalosti chválili. 

Zajímavá byla role jistého Eutropióna, archimageira Antigona Monofthalma. Jeho pán nebyl ve shodě s rhétorem, sofistou Theokritem z Chiu, který se jedovatě vyjadřoval již o Aristotelovi a Alexandrovi a Antigonos ho pozval ke stolu, aby si popovídali. Literát několikrát odmítl, nelichotivě se vyjádřil o kuchaři, který sloužil jako posel, a diadochovi dal jméno Kyklopovo. Antigona to namíchlo a Theokrita předal katovi; srov. o něm roku 378. 

Naopak vyhlášenými kuchaři byli Ágis z Rhodu, původně pekař, který přešel na rybí jídla, Néreus z Chiu, jehož proslavily úpravy úhořů, jistý Lampriás vařil vepřové v jeho krvi se solí a octem, Euthýna proslavila čočková polévka a jakýsi Aristión vynikl svými rybími hlavami. S rybami Helléni neuspěli mezi Syřany, přesněji mezi těmi, kteří vyznávali Astartu, jejíž to byl kultovní tvor (srov. její rybníčky).   

Co je stravou a nápojem nesmrtelných, popsáno není. Protože nejedí chléb ani nepijí víno, koluje v jejich žilách íchór, nikoli lidská krev. Ambrosiá a červený nektar (jak se praví v Íliadě), jídlo, nápoj event. mast bohů, však podle novověké interpretace mohou či mohly být halucinogenními houbami a omamnými lektvary nebo mastmi z nich (srov. pod hostiny).

• V roli správce velkošlechtické domácnosti byl mnohem později vyhlášený pařížský "kuchař" François Vatel (rodu švýcarského od Curychu Fritz-Karl Watel). Na zámku Chantilly prince z Condé organisoval kulinářské megaparty a jeho nejslavnější akce, pohoštění pro tři tisíce lidí na počest krále Ludvíka xiv., ho stálo i život. Precisní muž nalehl na meč, poněvadž včas nedorazila zásilka ryb a chod slavnosti byl ohrožen. S Vatelovým jménem je spojen vynález slazené šlehačky s vanilkou, crème Chantilly.

Popis bombastické a nákladné hostiny římských zbohatlíků naleznete v zachované části Satyriconu C. Petrónia Arbitra z první poloviny prvního století n. l. zvané Hostina u Trimalchióna. Mimo jakoukoli představivost leží zpráva o jistém velmoži ze Sybary, jehož doprovázelo na cestě za námluvami Agaristy, Kleithenovy dcery, do Sikyónu údajně tisíc kuchařů a stejně tolik ptáčníků/čihařů, ornitheutai a rybářů, srov. rok 576. Zda tento Smindyridés, syn Hippokratův, dopadl jako Apícius, nevíme: o jihoitalských hellénských státech se mnoho informací nedochovalo, Sybaris byla zničena roku 510, viz tam.

Athénským Hyperapíciem byl podle všeho jistý hédonikos Pithyllos přezdívaný Tenthés/"Žrout"; že by vynikl něčím jiným, známo není. Pokrýval si jazyk membránou/periglóttis hymeniné, aby byl nachystán na chutě mezi jídly a taktéž prsty měl takto chráněny, aby mohl jíst další pokrm co nejteplejší. Z čeho membrána byla a jak ji na jazyku udržel, ani doba, kdy žil, není jasné.

Takové a podobné věci popisoval grammatik a sofista Athénaios z Naukrátidy ze 2. až 3. st. n. l. Žil v Alexandrii a v Římě a sepsal rozsáhlou Hostinu sofistů, Deipnosofistai, o zřejmě třiceti knihách s citacemi z osmi set sofistů (sic!). Výpisy se zachovaly z patnácti knih (nejde-li o celé dílo?) a většinou se nějak vztahující ke gastronomii.

Jedinou rozsáhlejší zachovanou antickou kuchařkou je příručka v deseti knihách ze 3. či 4. století, jíž se říká Caelií Apícií Dé ré coquináriá čili Caelius Apícius o kuchařství. Je to kompilát, kde jméno Apícius zřejmě patří proslulému snobovi, bohatci a labužníkovi éry Augústovy a Tiberiovy z první poloviny prvního století n. l. Markovi Gabiovi či Gaviovi Apíciovi, a jistý Caelius je mnohem pozdějším sestavitelem příručky.

Apícius dosáhl prý svou gastronomickou marnivostí až závislostí (ragú z jazýčků plameňáků, nalévání prasat před porážkou medovým vínem a výkrm fíky) takové proslulosti, že ještě mladistvý megaexcentrik a jeden z Arabů mezi římskými císaři Antónínus zvaný Sardanapallus a později Elagabalus (vládl 218 až 222), který usilovně napodoboval a trumfoval Gáia, Neróna a Vitellia, soupeřil v nákladnosti hostin a smyšlenostech jídel s Apíciem. O nákladnosti stolování viz v indexu pod ceny a hostiny.

Apícius rozhazoval denně za hostiny mnohem vyšší částky, než si lze vůbec představit a jednou z historických kuriosit je to, že v kulinářské marnotratnosti proslul vojácky žijící vojevůdce, po němž se hovoří o „lúcullských hodech“, nikoli o „apíciovských“: L. Licinius Lúcullus ovšem měl silné protivníky v nájemcích daní publikánech, které si na římském Východě znepřátelil, a ti ho kampanovitě pomlouvali, kudy chodili. 

Každá legrace má svůj konec. Apícius projedl stomilionový majetek a když si spočítal, že mu zbývá už „jen“ deset milionů séstertiů v hotovosti, šel cestou filosofů: ve strachu z chudoby ukončil život jedem (podle jiného údaje prožral milionů pouze šedesát); viz také pod zlato. Svůj vzor měl ve dvou Athéňanech, o nichž toho jinak nevíme nic. Jistý Autoklés žil celý život na vysoké noze pospolu s Epikleem a když zchudli, společně vypili bolehlav. 

Nepohrdněme však Apíciovou zásluhou o moderní svět. Aby vylepšil chuť vepřových jater, krmil čuníky fíky; fícátum se tomu říkalo. Od tohoto výrazu pochází v románských jazycích označení pro játra (lat. iecur) jako italské fegado, španělské hígado a francouzské foie. • Pod jménem Apícius známe ještě dva na exquisitním jídle závislé Gaviovy jmenovce. Jistý jídla milovný Apícius stál za vyhnanstvím Rutília Rúfa, viz rok 105 a 91 (nevíme však, za co přesně ho udal), a další, pozdější Apícius, byl Traiánovým kuchařem, který vymyslel způsob dopravy ústřic ze západního Středomoří za císařem válčícím v Mesopotamii, aby zůstaly čerstvé (!).

Republikánské stolování bylo dlouho skromné. Co se týče divočáků, porcovali se na tři části a na stůl šla jen prostřední. První, kdo předložil stolovníkům divočáka celého, byl P. Servilius Rullus, viz o něm a předmětu u roku 75.  

Základem moderní vědy o výživě je kniha Physiolologie de gout, ou Méditations de gastronomie transcendante, „Fysiologie chuti neboli Meditace o transcendentální gastronomii", francouzského právníka a gourmeta Jeana Anthelme Brillat-Savarina (1755-1826).

Je těžké kázat duševní rovnováhu o poměrech majetkových, nebo vyzdvihovat chudobu. Kynický filosof a obdivovaný skladatel řeckých satyr Foiníčan či Arab Menippos z Gadar (zemřel kolem roku 300) se vykoupil z otroctví a nesmírně miloval peníze: byl jich chtivý a žil z lichvy. Když o všechno podvodem jiných přišel, oběsil se. O Menippových dílech se tradovalo, že je z legrace psali Kolofóňané Dionýsios a Zópyros a kynickému bankéři je dali, aby je dobře prodal.

Je pozoruhodné, že mezi prvními kyniky byla řada lidí z bankéřského prostředí a často podvodníci. Například Diogenův otec (toho "v sudu") byl směnárník, filosof sám musel utéci z rodné Sinópy, protože měl na krku finanční podvody. Láska bankéřských úředníků-manažérů k restauračnímu hodování trvá dodnes a těžké je nalézt někoho mimo finančnickou branži, kdo by si myslel něco jiného o jejich poctivosti. - Vraťme se k jídlu.

•

Jídelní lístek
Hodovalo se na nádobí, které representovalo finanční možnosti hostitelovy. Nejjednodušší bylo hliněné s dřevěnou lžící, ale i zde byly velké rozdíly. Například proslulé bylo hliněné a dřevěné nádobí z dílny Korinťana Thériklea, a proto bylo i drahé. Staří autoři vyzdvihovali keramické nádobí ze Samu, Trall, Pergamu, Sagunta, Mutiny, Arretia, poháry ze Surrenta, Hasty/dn. Asti v Piemontu a Pollentie, zboží původu asi zčásti keltského. 
O nákladnosti stolní výbavy hostin hellénistických a římských vladařů je dosti těžké si udělat konkrétnější představu, neboť v dnešních cenách leží mimo chápání. Např. zlaté poháry, tedy nikoli všechno nádobí na stole, z jednoho jediného chodu na hostině Antóniova syna Antylla na dvoře Kleopatřině zajistily vtipného dvorního glosátora na zbytek života: že pobavil, dostal je za odměnu. Nejvzácnější byly nádoby bronzové korinthské, délské a aigínské/vása corinthia, déliaca, aegínética; srov. rok 146 a 70. Korinthského bronzu byly rozlišovány tři druhy, a to podle poměru složek bronzu, stříbra a zlata, což se projevovalo na barvě.

Z korinthského bronzu, původního n. napodobovaného, se nevyráběly předměty k obsluze stolovníků, ani svícny/candelábra. Na ty se používal aigínský bronz, ale jen pro sokl a kmen, ramena svícnů dodávaly dílny z Tarentu. Tradoval se příběh, jak se candelábry uchytily v Římě. Vyvolávač Theón při aukci takového svícnu za padesát séstertiů prodával svítidlo, ale k tomu též hrbatého a prý i jinak ošklivého otroka-valcháře Klésippa/fulló gibber et praetereá et alió foedus aspectú. Koupila to všechno jistá Gegania, římská šlechtična, a na hostině, kde svou koupi presentovala, v dobré náladě nařídila Klésippovi, aby se svlékl. Zaujal ji prý natolik, že si ho vzala do postele, stal se později jejím universálním dědicem a z vděku k okolnostem svého prodeje uctíval svícen jako božstvo. 

Lžíce byla jediná součást antického stolního „příboru“, krájelo služebnictvo. Pevnou stravu jedli hodovníci rukama a užité způsoby, jak se co nejméně na prstech umastit, ukazovaly na dobré manýry strávníkovy.

Prostý stolovník jedl dřevěnou lžící z dřevěného talíře, v lepším případě z hliněného. Sklo a nádobí z drahých kovů patřilo na stoly velmi malého okruhu lidí. Porcelán starý svět neznal, v Číně se nádobí z kaolinu narodilo kolem roku 620 n. l. a do Evropy se porcelán dostal kolem roku 1300.

•

První evropský porcelán vyrobili v Drážďanech/Dresden resp. v Míšni/Meißen alchymisté Johann Friedrich Böttger a Ehrenfried Walter von Tschinhaus roku 1707, následujícího roku začala jeho manufakturní výroba. Roku 2010 se však přišlo na to, že v Burghley House hrabat z Essexu stojí tři vázy z porcelánu s emailovou malbou, které jsou zmiňovány v darovací listině již roku 1683 a že zřejmě vznikly v okolí knížete Buckinghama, alchymisty a přítele krále Karla ii. Kníže vlastnil sklářskou dílni ve Vauxhallu, ale nikdy na "seriovou" výrobu porcelánu nepřešel.

•

Lžíce a nůž bez vidličky vydržely na evropských dvorech až do 16. století. Do Itálie užívání vidličky u stolu přišlo z východořímské Konstantinopole a do Francie zvyk přinesla až Kateřina Medicejská (Caterina Maria Romola di Lorenzo de´Medici, ve Francii Caterine de Médicis, 1519-1589). Vystupovala s medicejskou láskou k velkoleposti, milovala hostiny (nejslavnější a literárně zachycená byla z roku 1564 ve Fontainebleau) a přivedla si z Florencie špičku italských kuchařů: řeklo by se, že Italka kulinářsky civilisovala Francouze, určitě nikoli naopak (a také "Evropu").

Používat vidličky a ne rukou k podávání soust k ústům se uchytilo v 11. století v Benátkách a odtud po celé Itálii. Pobuřovalo to křesťanské ideology a ještě roku 1518 řekl Martin Luther: "Bůh mne ochraňuj před vidličkami!" Obecně se kovové příbory staly součástí evropského stolování, které si strávník nemusí přinést s sebou, teprve s průmyslovou revolucí v 19. století. Ve starém věku stejně jako na celém Předním východu, a to i za mohammedánů, odjakživa platívalo, že jíst rukou se musí pravou, neboť levá nebyla pokládána za "čistou" (přijmout dar levicí znamenalo urážku). U křesťanů dodnes platí, že levá strana, odjakživa pokládána za ženskou, v kostele patří ženám, pravá mužům. Při některých věštebných praktikách však platil opak: levá byla šťastná, pravá nepříznivá. To v případě věšteb augurů z letu ptáků, kdy dobrým znamením byl let opeřenců zleva doprava, nikoli naopak.  

První mlynář a zároveň pekař, lat. pistor, se v Římě objevil až roku 174. Do té doby si pekli obyvatelé tehdy již světové velmoci chléb doma a byla to práce výhradně ženská. Základní strava světovládců, ale kulturně zakrslých provinciálů, se kromě chleba skládala z různých obilných kaší a zeleniny. Obilní kamenné mlýny poháněli od třetího století př. n. l. osli nebo otroci, mola asinária, pozdější velkomlýny voda. Takové dokázaly semlýt v hodině až tři tuny obilí a za den vyrobily mouky všech stupňů jemnosti pro čtyřicet tisíc lidí. Velkomlýny zaměstnávaly stovky lidí, vesměs zotročených.  

Městský člověk ještě v republikánském Římě si ze svých venkovanů utahoval jako z požíračů kaší, pultiphagí. Ovšem je také pravda, že vedle zeleniny klasičtí hrdinové římské republiky pojídali o narozeninách slaninu, vepřový hřbet o svátcích a čerstvé maso jen o žertvách. Nicméně moderní odhady vycházejí z toho, že celá středomořská civilisace brala kalorie až ze tří čtvrtin z obilovin a středomořskou trojici doplňovalo víno a olivy.

Grammatik Télefos z Pergamu, učitel řečtiny Markova spoluvládce L. Vera, autor nedochovaných biografických a filologických děl a historii attalovských králů, nedal na kaši dopustit. Ke snídani si dával vařit špaldu a jedl ji smíchanou s medem. Koupal se v zimě dvakrát měsíčně, v létě čtyřikrát. Obědval zeleninu s drůběžím masem nebo rybinou, k večeři hodoval na chlebu máčeném ve víně. Dožil se téměř stovky.

Ovšem nebyla zelenina jako zelenina. Jakýsi pošuk Aristoxenos z Kýrény, jinak neznámý a ani dobu neznáme, zaléval svou zeleninu na zahradě vínem ochuceným medem. Nikdo další se k experimentu v zachovaných textech nevyjádřil.  

O důkladném povaření nebo propečení masa věděli dávno všichni a varovali před masem syrovým. Že je polosyrové maso těžce stravitelné, věděl Hannibal, a stáda skotu někdy roku 210 v jižní Itálii použil jako lest proti Římanům: přenechal jim dobytek v krajině s nedostatkem dřeva a Římané maso snědli polosyrové/polouvařené. Těžce trávící nepřátele Kartháginec v noci lehce přemohl, pravilo dobové ponaučení.

V legiích byl profesionální voják, legionář, mimo jiné také sám sobě mlynářem a pekařem: zhruba jednou za čtrnáct dnů fasoval 12 až 15 kg ječmene či pšenice, pravděpodobně denně si namlel mouku pro kaši nebo na chléb. K tomu jedl zeleninu, maso občas. Zásadoví vegetariáni ovšem z Římanů nebyli ani ti nejchudší. Možná, že ani neslyšeli o Pýthagorovi, prvním ideologovi bezmasité stravy. Odmítal totiž se svými žáky krvavé obětiny bohům a jejich pojídání jako ukrutnost na zvířatech. Jak to o samském filosofovi usazeném na jihu Itálie napsal básník Ovídius v patnácté knize svých Metamorfos: "Země bohatství a množství nekrvavých potravin přináší / a hostiny bez zabíjejí a krve poskytuje. / Masem klidní hlad zvěř, a ani to ne všechna...".

(pokr.)

 

Kujundžik§ viz Ninive

Kuk-kirwaš z Elamu, sukkal a sukkalmach§ 1570, 1545, 1520 

Kukku-siwe-temti z Awanu, Kikku-sime-temti, Kikku-tanme-temti, elam. dyn.§ 2400, 2346

Kukkunni z Wiluše, řec. Kyknos z Ília (?), dyn.§ 1370, 1300   

Kuk-Nachchunte z Elamu, sukkal a sukkalmach§ 1545, 1520 

Kuk-našur I. z Elamu, sukkal Sús§ 1698

Kuk-našur II. z Elamu, sukkal Sús a sukkalmach§ 1698, 1655, 1635  

Kuk-našur III., sukkal Sús§ 1635

Kuk-našur IV., sukkal§ 1520

Kuktanra z Elamu, kancléř Epartiho III.§ 1860

Kukunu, Kukkuniris z Lykie§ 2002

kukuřice§ před 6000 (2)

Kuku-sanit z Elamu, sukkal§ 1570

Kukusi, mí v Kappadokii§ 340+

 

Kulchai§ viz Kolchis
Kulija z Aššuru, podnikatel a jeho klan§ 1920

kulinářské umění§ viz kuchyně

Kuljab§ viz Kúlob

Kullab, Kullaba, chrámový komplex Anův se zikkurratem u Uruku, jeho část§ 2800, 2700, 2119  

Kulláni§ viz Unqi

Kullassinna-Bél z Kiše, k.§ 3200

Kullimmeri, Qulmeri, m. a ass. provincie na horním Tigridu, dříve součást Šubrie a asi její urartský název§ 659

 

Kúlob, rus. Kuljab, m. na jz. Tádžikistánu§ 200

 

kult osobnosti§ viz pod bohové a héróové

kulty, náboženství, kultovní spolky, kultovní místa u Hellénů§ viz amfiktyonie 

kulty římské a jejich kněží

Polytheismus netrpěl masovovým pocitem výjimečnosti a předurčenosti, morem monotheistů, ani nesmiřitelnými schismaty v náboženských dogmatech a válkami o ně, sektářstvím kacířstvím, heresí, monstrosním kněžským aparátem apod., jak to západní civilisace poznala u křesťanů.

Římané za Augusta rozlišovali kulty bohů do dvou skupin. V první byli di indigetes, ve druhé di novensides. Přesný význam těchto kategorií neznáme. Indiges zřejmě souvisí se slovem pro „domácí“, ale může mít vztah i ke skupině bohů, kteří byli „oslovováni modlitbami“. Novensides jsou pak zřejmě bohové, kteří jsou v Římě „nově usazení“, přišli ze zemí mimo Itálii.

Základy římského polytheismu poprvé napadl šílený císař arabského původu Heliogabalus, který byl k tradičním kultům nepřátelský a prosazoval svůj monotheistický syrský idol. Mezi hellénskými filosofickými školami však monotheismu nejblíže stáli kynikové a po nich stoici. Jak Antisthenés, žák Sókratův, tak Foiníčan Zénón učili, že nesmrtelný bůh nemá lidskou podobu, že je dokonalý, spokojený s nezájmem o lidský svět, všepronikající tvůrce vesmíru nepřipouštějící zlo a říkává se mu Zeus a jinými jmény.

Původně nebyli bohové Latinů a Římanů anthropomorfní, ale byla to numina, duchové. Pod etruským, ale hlavně hellénským vlivem dostávalo množství přírodních sil lidskou podobu, především dvanáct nejvyšších, dii consentes. Duchové se v době vrcholné republiky nestaly předmětem státního kultu, ale pozornost jim byla věnována na venkově. Tento stav trval až do nástupu monotheismu. Zbožní Římané byli významně pověrčiví, sledovali přírodní úkazy a rádi je interpretovali jako omina, jimiž se různá numina projevují.

Velká část kněží římského kultu (ale také kultů hellénských) byli do úřadu voleni občanskými sněmy, popřípadě je vykonávali dobrovolně v rámci rodů. Obecně platilo, že ve sporech mezi knězem a jiným voleným úředníkem, pokud k nim vůbec došlo, měl přednost kněz. Zmínka z roku 161 u T. Livia praví, že praetor Cn. Tremellius byl pokutován za to, že se pohádal s pontifikem maximem M. Aemiliem Lepidem. Praetor byl zřejmě muž na začátku kariéry, kdežto M. Aemilius už byl konsulem, několikrát principem senátu a také nejvyšším knězem Iovova kultu. Tremellius se mohl ohledně pokuty odvolat k lidovému sněmu, neměl ale právo pontifikovo rozhodnutí zvrátit, leda odkládat zaplacení, až se oba dohodli.

Dii consentes: Iuppiter, Iuno, Minerva (capitolská trojice, hlavní říšská božstva), Vesta, Ceres, Diana, Venus, Mars, Mercurius, Neptunus, Volcanus a Apollo.

Do této skupiny nebyli počítáni jinak velmi významní staří bozi: Ianus, Saturnus, Quirinus, Volturnus, Pales, Furrina, Flora, Carmenta, Pomona, Portunus, Fontanus, všichni staroitalského původu. Dii indigites bylo kolektivní označení pro deifikované, jako např. Aenéás, Faunus, Sol Indiges, Iuppiter Indiges, Numicus. Ochrannými bohy místa byli Roma, Tiberinus, původně latinskými kulty byli Bellus, Bellona, Liber, Libera, odabstrahované Fortuna, Concordia, Pax, Iustitia.

Mezi dii inferi, podsvětní kulty, patří Dis (Pluto) alias Orcus s Proserpinou. Skupina bohů zahraničních, dii novensiles, se záhy rozdělila, protože Apollo a Ceres se stali součástí dii consentes. Zůstali Bacchus či Dionysus, Sol Invictus (Elagabalus), Ísis, Serápis, Cybele, Attis, Mithras atd.

Dii familiaris. Ochránci rodiny a rodu. Lar familiaris - ochranný duch rodiny, Genius, lares loci - ochranní duchové domova, geniové loci, genius paterfamilias, dii penates - ochránci skladišť, spižírny, dii manes - duchové zemřelích (lemures či larvae nejsou žijícím příliš nakloněni). Rodové kulty dostávaly také státní dimensi jako lar praestites, penates publici; císařský kult byl od rodového odvozen, od jeho genia, jako genius paterfamilias všech Římanů. Každý člověk má svého genia, ženy Iunonu.

V domě každý kout měl svého ochranného ducha. Forculus chránil dveře, Limentinus práh, Cardea veřeje, Vesta krb, Deverra koště, Pilumnus dusadlo, Intercidona sekeru.

V gallském světě od Britannie po Porýní hrál pozoruhodnou roli genius cucúllátus/cucúlátus pojmenovaný podle keltského výrazu pro plášť s kapucí nošený na provinčním venkově. Geniové byli pokládáni za božstva pocestných, vojenských táborů a za výraz ochrany plodnosti. Dochovány jsou figurky trpaslíků v kameni a bronzové se snímacím pláštěm zahalujícím fallos. Gallorománské "bábušky" mnohdy pravděpodobně plnily roli mnohem pozdějších sádrových zahradních trpaslíků.

Rodinný život provázejí další ochranná božstva. Iuno a Mena se starala o menstruaci budoucí matky, Iugatinus chránil rodinný svazek muže a ženy,Cinxia či Virginensis chránila ženin pás, Subigus ji přiváděl k muži, Prema řídila penetraci, Inuus (Tutunus či Mutunus) a Pertunda končili s panenstvím. Ianus otevírá cestu tvorbě semene, kapajícího ze Saturna, Liber má na starosti ejakulaci.

V těhotenství vyživují zárodek krví Fluonia či Fluvionia, o vlastní výživu se stará Alemona. Pro odvrácení nebezpečí potratu je vzývána Postverta a Prosa, pro hladký průběh těhotenství je vzývána Diana Nemorensis. Před útoky Silvana chrání matku Intercidona, Deverra a Pilumnus. Před porodem je obětováno Pilumnovi, Picumnovi či Iunoně a Herculovi. Nona a Decima se musejí postarat o to, aby porod nastal devátého či desátého měsíce. Egeria dostane dítě na světlo světa, Parca a Partula jsou u porodu. Život dítěti vdechne Vitumnus a Sentinus smysly.

Po porodu se vzývá Lucina, nositelka světla. Na ni se obracejí také ženy neplodné. Rodičku po porodu očistí Iuno Februa (Februalis či Februlis), který ji zbaví placenty Levana pozdvihuje novorozeně k matce a otec pak zdvihá dítě s pomocí Statiny (Statilina, Statinus či Statilinus).

•

Kněží římských kultů

Collegium pontificum
pontifex maximus, rex sacrorum a patnáct pontifiků státních kultů s právy výkladu náboženských otázek a jmenování různých dalších kněží
Flamines, třináct kněží veřejných kultů určených božstev
flamines maiores: fl. Dialis, Martalis a Quirinalis
flamines minores: fl. Carmentalis, Cerealis, Falacer, Floralis, Furinalis, Palatualis, Pomonalis, Portunalis, Volcanalis, Volturnalis
Virgines Vestales
Collegium augurium, devět kněží zabývajících se věštbami a vyměřováním posvátného prostoru (templum)
Septemviri epulones, deset kněží, starajících se o uspořádání Iovovi hostiny o lectisterniu a banketu pro senátory, který o Iovových slavnostech následoval (menu srov. pod kuchyně)
Sodales Fratres Arvales
magister, flamen arvales, decem sacerdos arvales
Sodales Luperci
Luperci quinctiales (Quintilii, založ. Romulem)
Luperci fabiani (Fabianii, založ. Remem)
Sodales Salii, Martovi „skákající“ kněží se štíty (ancillae)
sodales Palatini, dvanáct kněží kultu Marta Gravida
sodales Collini či Agonenses, dvanáct kněží Quirinova kultu
Sodales fetiales, dvacet kněží zabávajících se zahraničními vztahy, uzavírající, posvěcující a vyhlašující války a smlouvy
Quindecimviri sacris faciundis, patnáct kněží starajících se o Sibylliny knihy a dohlížejících na cizí kulty, dokonce potvrzující jmenování kněží u těchto kultů
Iunonis templi sacerdotes, kněží (počet neznám) starající se o chod Iunonina chrámu
cizí kulty v Římě:
Apolló, Apollinis templi sacerdotes
Bacchus, mystagógos (kněz, který dovede další k iniciaci)
mysteria eleusínská, mystagógos
mysteria Mithrova, mystagógos
mysteria orfická, mystagógos
mysteria Ísidina a Sarápidova, mystagógos
mysteria Velké Matky (Magna Máter): archigalli (provádějí taurobolia), galli (kněží-eunúchové, nesmějí být občany), sacerdotes (nižší kněží)

•

kultura, archeologická, souhrn shodných prehistorických nálezů časově a zeměpisně ohraničené oblasti. Nálezy nesouvisejí s případnou ethnicitou a změny materiální kultury nemusely znamenat změnu jejich nositelů (vlivy migrační, "módní", nikoli pouze válečné). Užívá se pro éru neolitickou. Pro starší doby kamenné se užívá pro územní rozšíření stejného výrobku slova industrie. Je-li takových předmětů ve stejném rozsahu více, pak hovoří archeologové o technokomplexu; v CSD je zjednodušeně vše vedeno pod "kultura":

 

Abaševo§ 2500 

 

Afanasjevo§ 2500

 

Aja Irini§ 5300 

 

acheuléen§ pravěk (1), před 6000 (1)

 

Anasaziů§ 5500 

 

Andronovo§ 4000, 2500, 2200  

 

Andžira§ 3000 

 

apenninsk᧠1600

 

argarsk᧠1800

 

Arzachena§ 4000 

 

aurignacien§ před 6000 (1)

 

ausonsk᧠1250

 

azilien§ před 6000 (1)

 

Băc Sơn-Hóa Bình§ před 6000 (2)

 

bádensk᧠5999

 

bernburská, Bernburg-Walternienburg§ 5200

 

billendorfská, podle Billendorfu, dn. Nowogród Bobrzański v PL§ 1300, 500 

 

BMAC§ 2200 

 

Bonnannaro§ 1800

 

Bonu Ighinu§ 4000 

 

Botai§ 5999, 5200, 2500  

 

Butovo, mesolit.§ před 6000 (1)

 

"C"/kúšitsk᧠1720

 

Capo Graziano§ 5600 

 

Caral§ 3000, 1800  

 

Castellaro Vecchio§ 5600 

 

Cchi-šan/Cishan§ před 6000 (2)

 

Cucuteni (u Iași)§ viz Trypil

 

Čchi-ťia/Qijia§ 3000

 

čtyřhraných sekyr§ před 6000 (2)

 

civilisací údolí Indu§ 2300, 1800  

 

civilisace Sarasvatí-Sindh§ 2300 

 

Clovis§ pravěk (2), před 6000 (1 & 2)

 

Colha§ 4200 

 

Cucuteni§ 5200

 

čtyřhranných sekyr (Čína)§ před 6000 

 

Dimini§ 3000 

 

doby chrámů§ 2500 

 

Dông Sơn§ 175

 

Džamdat Nasr§ 3200, 3000 

 

Džíroft§ 3200 

 

Džómon/Jomon, šňůrová (Jap.)§ před 6000 (1), 500  

 

epigravettien, Federmessen-Gruppen§ před 6000 (1)

 

Fajjúm§ 4500, 3500 

 

Filia/CY§ 2300 

 

Fylakopi§ 5300 

 

folsomsk᧠před 6000 (1) 

 

Gaudo§ 3500 

 

Gaura§ 3500 

 

ghardalamsk᧠5600 

 

Girza, girzéen§ 3500 

 

gravettien§ před 6000

 

Grotta-Pelos§ 5300 

 

Gumelița-Kodžadermen-Karanovo vi§ 5300, 5200

 

Hacılar§ před 6000

 

halafská/Tal Halaf§ 5200 

 

hallstattsk᧠4000, 800, 616, 583, 450 a viz pod Hallstatt  

 

Harapp᧠před 6000 (2), 2300, 1600  

 

helladsk᧠5300, 3000, 2800, 2300, 1900, 1600, 1500, 1450, 1400, 1300, 1180      

 

kultura hrobu H§ 1600

 

chalkolitické§ 550 

 

chassúnsk᧠5900, 5500 

 

Chavín§ 1000 a viz Peru

 

Chinchorro (Chile/Peru)§ před 6000 (2)

 

chirigsuurů, s jeleními kameny§ 5999, 1300

 

Chou-li/Houli§ před 6000 (2)

 

ibéromaurisien, epipaleolit.§ před 6000 (1)

 

indické, nejstarší zemědělské§ 3000

indické neolitické k.§ 1800  

 

Jajoi JPN)§ před 6000 (1), 500

 

jámová/jamnaja§ 5999, 5200, 4000, 3000, 2500   

 

Jang-šao§ před 6000 (2), 3000 

 

jeleních kamenů/kamenných mohyl khirigsuurů§ 5999 

 

Karanovo§ 5300 

 

Karasuk§ 2500 

 

Kastri§ 5300 

 

katakombových hrobů§ 775 

 

Kerma§ 3500, 2600, 1720

 

Keros-Syros§ 5300 

 

Kili Ghul Muhammad§ 3000 

 

klínových sekyr (Čína)§ před 6000 (2)

 

kobansk᧠1700

 

Kofun§ 500

 

kolchidsk᧠1700

 

Kót Dídží§ 2300 

 

kulovitých amfor§ 5999

 

Kunda, mesolit.§ před 6000 (1)

 

Kundibchalê/Kundabchalê z Katmuchu, k.§ 935 

 

Kura-Araxés/šengavitsk᧠5999, 4000, 3500, 1700   

 

kykladsk᧠5300, 3500, 1900

 

kyperské§ 1850, 1070 

 

Lapita§ před 6000 (1), 4000 

 

Lapú'í§ 4400 

 

Las Miralles§ 1800

 

laténsk᧠4000, 118 a viz pod La-Tène 

 

latiál, latinsk᧠1150, 1100 

 

Laterza§ 3500 

 

Laugen-Melaun/Luco-Meluno§ 1300

 

Lefkadi§ 5300 

 

lengyelská/malované keramiky§ 5300 

 

Lepenski Vir§ před 6000 

 

Levisa§ 4200 

 

lidu popelnicových/urnových polí§ 5500, 1300, 1100, 800, 775  

 

Lung-šan§ před 6000 (2), 3000 

 

lužická, ethnicky bývá ztotožňována s Illyry, Germány nebo s lidem ze slovanské jazykové skupiny§ 1300, 500

 

Ma'ádí§ 4500, 3500 

 

magdalénien§ před 6000 (1)

 

majkopsk᧠4000, 3500 

 

makedonsk᧠3500 

 

malovaná kappadocká keramika§ 2200 

 

Marimda/Merimde§ 4500 

 

marnsk᧠400, 250

 

Ma-ťia-jao/Majiayao§ 3000

 

mehrgarsk᧠před 6000 (2)

 

mesoamerické§ 1800

 

mesolithické§ před 6000 (2)

 

Měsíčního jezera/Mondsee§ 5500 

 

micoquien§ před 6000 (1)

 

Milazzo§ 5600, 1250  

 

mínójsk᧠5300, 3000, 2200, 2000, 1900, 1850, 1800, 1700, 1600, 1500, 1450, 1400, 1300            

 

Mogollon§ 5500 

 

Mohendžo-daro§ 2300 

 

Novočerkassk§ 775

 

moustérien§ před 6000 (1)

 

Mundigak§ 3000 

 

mykénsk᧠5600, 5300, 1700, 1600, 1450, 1400, 1300, 1180, 1100        

 

nálevkových pohárů§ 5999, 5200 

 

Náneš/Bániš§ 4400 

 

Naqáda/amratien§ 4500, 3500, 3236  

 

Narva, neolit.§ před 6000 (1) 

 

natúfien, kultura natúfsk᧠před 6000 (2) 

 

Nazca§ před 6000 (2), 800  

 

Nok§ 900

 

nuraghů§ 1800, 1300

 

okrové keramiky§ 1100

 

okská/oasov᧠2200 

 

Okuněv§ 2500

 

olmeck᧠3000 

 

Ortoire§ 2000

 

Oshara/výrobců košíků§ 5500 

 

oválných sekyr (VN)§ před 6000 (2)

 

Ozieri/San Michele§ 4000 

 

Pantalica§ 560, 1250, 650

 

pánvových hrobů§ 1720

 

Pao-tun§ 1760

 

Paracas§ 800

 

pásková (lineární, volutová)§ pravěk (1), 5999, 5300, 5200  

 

pátá ninivsk᧠3200 

 

pavlovien§ před 6000 (1)

 

Pazyryk§ 2500 a viz s. v. móda, nábytke a kuchyně (5) 

 

Pej-sin/Beixin§ před 6000 (2)

 

Pelops group of tombs§ 3000 

 

périgordien§ před 6000 (1)

 

Petresți§ 5200

 

Pchej-li-kang/Periligagang§ před 6000 (2)

 

Plano§ před 6000 (1)

 

Poltavka§ 2500 

 

przeworsk᧠150

 

příkopových hrobů§ 1100

 

Rana Ghundai§ 3000 

 

Rinaldone§ 3500 

 

Sa Huỳnh§ 500, 175-, 192+ 

 

Sabu-Jaddi/Džaddi§ před 6000 (2)

 

Salcuța-Krivodol-Bubanj§ 5200

 

Sámarr᧠5200 

 

San-sing-tuej§ 1760

 

Scorba§ 5600 

 

sese/sesi§ 1800, 1300

 

Sesklo§ 5300 

 

Sia-ťia-tien/Xiajiadian§ 3000

 

Sintašta, Sintašta-Petrovka-Arkaim§ 2500 

 

skladišť mědi§ 1100

 

skupiny listových hrotů/Blattspitzen-Gruppen, szeletien§ před 6000

 

solutréen§ pravěk, před 6000 (1)

 

sopotsk᧠5300 

 

srubov᧠2500, 775  

 

Starčevo, Starčevo-Körös-Criș§ před 6000 (2), 5999, 5200  

 

stentinellsk᧠5600 

 

Susa§ 4400, 3500 

 

Syros group of tombs§ 3000 

 

swiderien§ před 6000 (1)

 

szeletien§ před 6000 (1)

 

šachtových hrobů§ 1600, 1450 

 

šedě malované keramiky§ 900

 

šňůrové keramiky§ 5999, 5200 

 

Šulaveri-Šomu Tepe§ 5999, 4000 

 

tagarsk᧠2500

 

Taštyk§ 2500 

 

Tal-i Bakun§ 4400 

 

talayotská, talaiotsk᧠1300, 123

 

Tarausi§ 3500 

 

Tarsos§ 3500 

 

Tása-Badárí/tásien, badárien§ 4500, 3500, 3236  

 

Tehuacán§ 2500 

 

terramarní§ 1750, 1300, 1150  

 

thapsk᧠5600, 1250  

 

torréen§ 1800, 1300 

 

Trialeti§ 4000 

 

Troia, Troja§ 3000 

 

trypilská/tripolská, cucuteni-trypil§ 5200

 

ubajdsk᧠4300, 3500 

 

únětick᧠5500, 5200, 5000, 1600  

 

Urewe§ 800

 

uruck᧠3500 

 

varnsk᧠5300 

 

villanovsk᧠1750, 1150, 1100  

 

Vinča§ před 6000 (2), 5300, 5200, 3500, 2000   

 

Volga-Oka, mesolit.§ před 6000 (1)

 

vypíchané keramiky§ 5999, 5300 

 

zvoncovitých pohárů§ 5999, 5200, 2300     

   

Kumáni§ viz Maďarsko

Kumanni§ viz Komána Kappad.

Kumaradévi z Liččháví, manž. Čandragupty I. Guptského§ 320+

Kumarbi, churrit. a posléze chet. bůh, Sumery připodobněn Enlilovi, pučem proti svému otci Anuovi srovnáván s hellénským Kronem: zda se churrit. pantheon dostal na západ/Hésiodos k Mykéňanům přes Chetity nebo až v pomykénské éře přes Foiníčany, není jasné§ 2191

Kumaso, země a lid na Kjúšú§ 70+, 190+, 200+  

 

Kumidu, správ. středisko egypt. provincie v Syrii Upi, dn. Kámid al-Lauz/Lóz v údolí Biqá'v RL§ 1373, 1365 

 

Kumma, eg. pevnost u Semny, dn. v Súdánu§ 1870

 

Kumrán§ viz Qumrán

Kumkwan Kaja, kor. přepis angl. Geumgwan Gaya, korejský stát§ 42+

Kumsong, hl. m. státu Šilla, dn. Kjongdžu/Gyeongju§ 57, 200+ 

Kúmúl/Qúmúl, sídel. m. tocharského státu Ku-š' ve východním čín. Turkestánu/Sin-ťiangu, čín. jméno pro ujgurský název je Cha-mi§ 177

 

Kumun, Kummunuch, Kummuch§ viz Kommágéné

kumys§ 4000 

Kunala§ viz Sujaša 

 

Kúnaxa (pl.), mí. v Babylónii, domorodé jm. neznámo, dn. pahorek Knajsa?§ 405, 401, 395

Kundašpi z Kummuchu, k.§ 866, 853, 850, 746 

 

Kundu, m. v Qúe neznámé polohy§ 677

Kundur, m. v Médii§ 521

Kúneové, Kóniové, lat. Cynetés, lúsítánský národ na jihu P a E§ 211, 153

 

Kung/Gong, rodinné jméno buddhisty Fa-siena, viz tam§ 337+

Kung-wang z Čou, císař, rod. jm. I-chu§ 1053

Kung, Kung-ti/Gongdi, ťinský císař§ viz S'-ma Te-wen/Sima Dewen  

Kung/Gong z Čchu, kr., s. Čuangův§ 591

Kung Č'-čchi/Gong Zhiqi z Ťü, ministr§ 662

Kung Ta/Gong Da z Weje, ministr§ 623

Kung-c' Čching-fu§ viz Čching-fu z Lu

Kung-c' Chu z Čengu§ viz Čao

Kung-c' Chu z Čchi, korunní princ§ 710

Kung-c' Chuej z Lu, spiklenec§ 714

Kung-c' Ja z Lu, b. Čuangův§ 662

Kung-c' Jou z Lu, b. Čuangův§ 662

Kung-c' Jung z Čchi, s. Chuanův§ 645

Kung-c' Jung z Ťinu, s. Siangův§ 621

Kung-c' Jüe/Gongzi Jue, s. Siangův§ 621

Kung-c' Sia z Čengu, s. Wena z Čengu, vévoda§ 637

Kung-c' Sie/Gongzi Xie z Čchu, vojevůdce§ 622

Kung-c' Tchu§ viz vévoda Li

Kung-c' Wan alias Ťing-čung/Jingzhong z Čchenu, pučista a emigrant§ 672

Kung-c' Wu kchuej/Wukui z Čchinu, s. Chuana z Čchi§ 645

Kung-su Ao alias Meng Mu-po z Lu, s. Čching-fua a vn. Chuana z Lu§ 645

Kung-sun, ministr státu Čeng§ 545

Kung-sun Chua, s. Kung-šu Tuanův§ 722

Kung-šu z Čengu, ministr§ 658

Kung-šu Tuan/Gongshu Duan z Čengu, b. Čuangův§ 722   

Kunimund, k. Gépidů, o. Rosamundy§ před 6000 (2)

 

Ku-ni-sin z Pekče, k., s. Tjönčiho§ 285+

 

Kunkusu z Pekče, Geungusu, k.§ 384+

 

Kunnam z Elamu, vojevůdce§ 1769 

 

Kunší-mátum, d. Šulgiho Urského, manř. Ipchucha ze Simanu§ 2039

 

Kunšum, sídel. m. churrit. království v Zágrosu Itabalchum, asi pozd. kassitské Kuššuchche/Kunzuchche (?)§ 1815   

 

Kunulua, Kinalua, hl. m. státu Unqi, dn. Tell Ta'jinat, tur. Tayinat v provincii Hatay na jihu TR§ 1000, 877, 850, 831, 738


kůň, pomohl dvakrát dobýt Ílion§ před 6000 (2), 5999 (domestikace), 5200, 4000 (dtto, užití), 2300, 2000 (v Evropě), 1720, 1600 (ve Skandinávii), 1479, 1450 (vždy v Egyptě), 1050 (chov v Koreji), 510 (tančící koně), 359, 204 (ukradený královský bělouš) 
Nejstarší zobrazení slavného dřevěného koně s lidmi je ze 7. st. na amfoře z Mykonu. Nejstarší zobrazení spřežení v Evropě je z Kréty model čtyřkolého vozu kolem roku 2000 nebo starší, kdy byl, asi z východu, importován s koněm, spřežení s vozem c. 1600 až 1400, sedlo vyobrazeno c. 700 u Assyřanů, z dřeva břízy obložené koží z chaganátu Žou-žanů/Rouran s datací 267-575+, nejstarší nalezené s datací 724 - 396 je kožené z naleziště Jang-chaj/Yanghai, pohřebiště na okraji Turfánu v dn. Ujgurské autonomní oblasti u vsi Jang-chaj-sia náležející do skythské kultury Su-pej-si/Subeixi.

Autorem nejstaršího zachovaného hippologického pojednání byl Churrita Kikkuli, viz rok 1370. Sepsáno bylo chetitsky. Hippiatrikon biblion, knihu o léčbě koní složil jistý Apsyrtos z Prúsy n. Níkomédeie, účastník tažení Cónstantína I. n. Cónstantia proti podunajským Germánům. Údajně též slavný Kimón Athénský, milovník koní, psal o témže sujetu. O léčbě oslů složil poučení blíže rovněž neznámý Astrampsychos.  

Armádní jízda řídila koně ve starém věku pozoruhodně. Třmeny byly totiž vynález pozdní, který vzešel mezi středo- a vnitroasijskými nomády. Poprvé zobrazen u Kušánů c. 50- (Mathurá), pak se rozšířil po Číně; ve východořímské armádě c. 600+. Po tisíciletí byl kůň nejrychlejším dopravním a válečným prostředkem. Teprve 29. ledna 1886 patentoval Karl Friedrich Benz nový dopravní nástroj Motorwagen, vůz poháněný jednoválcovým benzinovým motorem. Významná společenská role koní skončila s první světovou válkou, kdy byli naposledy masově bojově nasazeni, hlavně však jako tahouni – německá armáda roku 1914 rekvírovala 715 tisíc koní. Pro velkoměsta byla koňská doprava velkou zátěží: všudypřítomné koblihy, permanentní zápach hnoje, jeho odklízení, nemoci z nezdravého prostředí a hlodavců. Kolem roku 1900 žilo v třímilionovém New Yorku dvě stě tisíc koní. Vysvobozením se pro Američany stal právě automobil...

Viz také dostihový kůň, hry, dostihy, zvířata, o spisech o koních a veterinářích viz s. v. lékaři (2).

koně, splašení, způsobili smrt§ 304

kůň, pád s něho s následkem smrti§ viz smrt

Nejtrpčím rokem římských politických dějin byl rok 260 n. l. Císař Licinius Valeriánus byl u Edessy poražen a jat Peršanem Sápórem I. Po Cannách, Karrhách a Teutoburském lesu největší z římských vojenských ostud: zbožtěná hlava státu Valentiánus se už domů nevrátil, buď zemřel v zajetí stářím, nebo byl umučen (vládl 253 – 260). Podle jedné verse ho Peršan používal jako stoličku při vsednutí do sedla koně.

•

koňská noha, pes equinovarus, vývojová vada§ 1210

 

Kulummu, m. v Tabalu polohy nezn.§ 706, 696

 

Kuo/Guo, stát§ 722, 671, 665, 662, 658, 655

 

Kupantu-Kurunta z Arzawy, k.§ 1460

Kupantu-Kurunta z Miry, n. Kupantu-Innara (oba bohové psáni dLAMMA)§ 1317, 1300, 1288, 1250

Kupapija z Chatti, manželka Taitova§ 950  

  

kuplíř, kuplířství, lénó, lénócinium§ viz pod sex

Kuppuptu, o. Nabû-achché-iddina§ 675 

 

Kuprili z Xanthu, dyn.§ 360

 

kur bankivský, Gallus gallus§ před 6000 (1)

Kúrasió z Aspendu, dc. Limnaiova, vnučka Kúrasiónova, dámiurga (!) města§ 150

Kurdá, amor. m. a stát v horním Pochábúří n. v oblasti Sindžáru, poloha nezn., srov. však u roku 1779§ 1830, 1779, 1769, 1762   

Kurdistán, Kurdové§ před 6000 (2), 4750, 2400, 2292, 2191, 2119, 2078, 1830, 1782, 1763-, 130+ a viz Gordyéné, resp. Assyrie

Kúréti, Kúrétes, démoni sloužící Diovi a dalším Olympanům nejen na Krétě, též (pravděpodobně) předhellénský lid na Euboji, v Aitólii a Frygii; souvislosti nejasné§ 1963, 1555, 1502, 700   

 

kurgan, zemní mohyla navršená nad pohřební komoru§ 5300, 5200, 2500 

Kurganzol, mí v Uzbekistánu severně od Termizu§ 329

Kurgus, m. na severu Súdánu mezi 4. a 5. kataraktem§ 1482

 

kúrie§ viz cúria
Kurigalzu, Kuri-galzu I., k. v Babylónu, s bab. jménem Re-'-i-bi-ši-i§ 1594, 1410, 1390, 1375  

Kurigalzu II., k. v Babylónu§ 1410, 1337, 1330, 1324, 1320, 1285, 1183, 1160      

Kuri-gugu z Elamu, sukkal§ 1655

Kúrion, m. na již. Kypru, dn. na území obce Episkopi u Lemesu/Limassolu v prostoru britské vojenské základny§ 709, 497, 332, 321, 153   
Kúrios, lat. Cúrius, lúsítánský bandita§ 141

Kuriššak z Awanu, k.§ 2550

 

Kurna§ viz Qurna

Kurnubeudos, katoikie mýsských vojáků v Lýdii§ 166 

 

Kursich z Hunnů, vůdce§ 393+

 

Kurtí z Atuny/Tuny, Kulummu a Urdutu, též Gurdí, Gúr-di-i, dř. čteno Mat-ti n. Chi-di-i, k. části Tabalu, možná jméno fryžské Gordios/Gordiés§ 1111, 830, 738, 713, 706, 705, 696 

Kurtiwaza z Mitanni, s. Tušrattův, otcovrah a k.; též Mattiwaza n. Šattiwaza§ 1360, 1345, 1330    

Kuru, Kuruové, árjský klan pod Himálajem, řec. Attakoroi, Ottarakorrai, hind. stát Uttarkuru/Severní Kuru§ 600 a viz s. v. dějepisci (2) 

kurulské úřady, v Římě, obsazovány každoročně volenými patriciji a úředníci měli právo sedět na čestném sedátku, sella currúlis, řec. difros: konsulové, praetoři, kurulští aedilové, zřejmě censoři a později prínceps senátu, tj. císař. Rekord v počtu k. ú.§ 299

Kúrúpedion, viz pod Korú-


Kurum, k. Gutiů§ 2255, 2191 

 

Kuruntaš, anatolský kult§ viz theoforní jména

Kuruntaš, Karuntaš, rod. jménem Ulmi-Tešup, s. Muwatalliho, popř. dva různí lidé, dyn. v Tarchuntašši a k. (?) Chetitů§ 1288, 1220, 1210, 1180   

 

Kurušata§ viz Kýrúpolis

Kuruštama, m. v sev. Syrii n. v blízké části Anatolie, dn. polohy nezn.§ 1462 

 

kurýrní služba§ viz pošta

kuře, kuřata, věštebná v Římě (pullus)§ 249

Kúsai (řec.), lat. Cúsae, eg. asi Qis, m. v Horním Egyptě, dn. arab. al-Qusaja§ 1577

Kusju, k. Pekče, s. Sjokoa§ 246+

Kúš, Kuš, Kúšité/Kušité (eg. a bibl.), kúšitská říše Meroé a Napata (pl.), eg. též Kašu, Kúšu; řec. Aithiopové (poněkud zavádějící), pozd. Núbie, Núbijci, viz§ 3174, 2040, 1998, 1945, 1928, 1843, 1720, 1655, 1577, 1567, 1546, 1512, 1479, 1455, 1446, 1417, 1352, 1233, 1223, 1102, 1085, 912, 905, 751, 730, 720, 668, 664, 655, 600, 595, 580, 524, 480, 430, 343, 338, 300, 253, 30, 24; srov. a viz pod Napata, Núbie a Meroé

Ležela jižně od Wawatu (eg.)/Doln. Núbie. Nápisně doloženi po Aspeltovi (viz 580) panovníci v nejasném pořadí a neznámých počinů (u řady z nich egyptská Horova a trůnní jména): asi Aspeltův syn Wadžkare Aramatleqo s chotí Amatakou (a možná též s královskou manželkou Pianchher), Sechemkare Malonaqen/Malénaqen, snad syn Aramatleqoův, Neferkare Analma'aje, Aachepere Amani-nataki-lebte (viz o něm roku 420), Karak-amani, Suti Setepkare Amani-stabaraqo/Amani-Astabarqa, Segerechtauire Siaspiqo/Si'aspiqa, Nasachma, Cheperkare Malowijeb-amani/Maléwiebamani, Talach-amani, asi bratr předešlého, Kanacht Chaemwaset Neferibre Arik-amani-note, syn Malowijeb-amaniho (na trůn nastoupil v 41 letech), Baskakeren, Kanacht Chaemnepet Sameriamun Harsijotef, syn královny Atasamalo, otce neznáme, manžel a bratr sestry jménem Batachalije, Piachalara, Kanacht-čema-nedžetitef Neferibre Achariten, Amani-bachi, Kanacht Merpesdžet Chaemnepi Anchkare Nastasen, syn královny Pelchy (otce neznáme), ženat se svou sestrou Sechmach, viz o něm roky 340, 338 a 300, Kanacht Merimaat Menmaatre Setepenamun Gatisen (řecká podoba jména: Aktisanés), Kanacht Merire Wesermaatre Setepenre Arj-amani, Iri-Pijeqo, Chaemnepet Sabrak-amani, který byl pravděpodobně současníkem prvních Ptolemaiů. Viz dále rok 220 s řadou panovníků dovedenou do roku 10- a její pokračování v indexu s. v. Meroé (opět pouze jména, jejich výčet není úplný). 

 

Ku-š', v pchin-jin Gushi, tocharský stát v Turfánské proláklině; později Ťü-š'/Jushi§ 177, 128

 

Kušáni, Kusáni, Kušánci, turkotatarský (?) národ z oblasti Tárímské pánve, který obsadil jih Střední Asie a sev. Indii, nebo smíšený ethn. svaz s kočovníky hovořícími jazyky íránské skupiny, popř. šlo o jeden z kmenů tocharských či klanu vládnoucího Tocharům (?), čín. Kuej-šuang/Guishuang, Kušánšahr/kušán. území pod sásánovskou správou§ 190, 185, 90, 55-, 72+, 88+, 100+, 230+, 265+, 309+, 320+, 356+, 371+       

Nezaměňovat čínské jméno Kuej-šuang s Kuej-šang/Guishang (též Ku-cchi/Guci), což bylo označení pro zřejmě Skythy (srov. paštunské jméno pro nomády Kuči/angl. Puchi).

V evropských pramenech vedeni též jako Eusení/Cusení, Eusenové/Kusenové, srov. rok 356+. Po spojení pěti svých kmenů Kudžúlo-kadfisem tu založil státní útvar, odlišný od indoevropských Tocharů (Tocharové však bývají též pokládáni za součást Kušánů se společným čínským názvem Jüe-č´/Yuezhi, srov. pod Tocharové).

Podle jiného výkladu jsou K. jedním z pěti kmenů Jüe-č´, a to panujícím. Kušánští králové užívali smíšenou titulaturu: mahárádža/gušána, „Velký král“, titul indický, rádžatirádža/„král králů“, titul parthský, a dévaputra/chušána, „Syn boží/nebes“, titul zjevně původu čínského, tedy přinesené z pravlasti.

Králové K.: Kozúlokadfidzú či Kudžula-kadfisés (v alfabétě Kodzulo kadfiso šao, čín. Čchiu-ťiu-čchue/Qiujiuque), který násilně spojil tocharská knížectví bakterské pentarchie, dobyl Kófénu s Kábulem a Kašmír a dožil se osmdesátky. Razíval mince s řeckým nápisem na obversu a prákrtským v khorašthí na reversu, jak i jeho nástupci. Starší datace je před n. l., po roku 55, nové odhady kladou začátek jeho vlády do doby kolem roku 30 n. l. nebo až c. 40/50 s vládou do c. 90/95+.

Jeho syn (podle vyšší datace c. 95 až 113) Vima Takto (Vemo Takta, Vema Takho, v alfabétě Ooémo Taktoo šao, čín. Jan-kao-čen/Yangaozhen, řec. Sótér Megas?), jeho syn (?) Vima Kadfisés, řec. Ooémo Kadfisés/Kadfiso šao, mohli být současníky Domitiana a jejich zlatá ražba je velmi kvalitní, snad pod římským vlivem (?); podle vyšších odhadů numismatiků trvala vláda c. 113 až 127. 

Mahárádža Kaniška I./Kanéško šao, "Kusánaputro/Kšánův syn", velký vyznavač buddhismu a jeho šiřitel, byl asi současníkem Tráiánovým, podle některých až Hadriána (c. 127 až 150), a ovládl Dóáb a jeho říše sahala od Turkestánu po Váránasí a pobřeží Gudžarátu, na východě do Biháru. Následoval (?) Vásiška I./Vadžheško, Vaschušan a Huviška I., "král králů", současník Antónína Pia nebo až M. Aurélia, který se na jednom nápisu tituluje mahárádža rádžatirádža dévaputra kaisara (!): vliv Říma na Východě nemusel být jen obchodní, srov. Tráiánovo tažení k Perskému zálivu.

Vedle kušánské říše nadále existovaly suverénní státy Saků ("západní satrapové"). Následovali Vásudéva I. (c. 160 - 200), Kaniška II. (do c. 220), Vásiška II. (do c. 230), Kaniška III., snad kraloval do c. 240 a byl asi na západě svého území vasalem Sásánovců. Po něm asi panoval Vásudéva II. (do c. 260; čín. asi zván Botiao/Po-tchiao) a až do 4. st. (asi do c. 360) jednotlivá jména Vásu, Čchu, Šaka, a Kipanada, vše jména známá pouze z mincovní ražby. Vásudéva zřejmě ještě panoval nad Paňdžábem, Baktrií, Sogdiánou, Rádžasthánem a Harjáně. 

Mincovně známe též prvního z kušánských dynastů, vládce ("tyrannos") jménem Héraios, Kušán s deformovanou lebkou, podle jiného čtení též Miaos/Miaios, z první poloviny 1. století n. l., nějak souvisejícího s Kudžulou, snad otec (?): na minci genitivní tvar "tyrannúntos Miaú/Éiaú Korranú n. Élú Korranú/Koɋɋanú. 

Mince pochází z pokladu ze "zlatého kopce" Tilla tepe/Tillá Tapa, Tillya Tepe v oase Šaburghán/Šeberghán se správním střediskem novodobé severozápadní afghánské provincie Džuzdžán. Pohřeb nomádského velmože asi z Jüe-č'/Tocharů (1978) obklopeného pěti ženami z doby kolem přelomu letopočtů u ruin města o kulatém obvodu Dženeši tepe ("bakterský poklad, zlato") byl vybaven více než dvaceti tisíci předměty, šperky, zbraněmi, šatstvem a drahokamy, o celké váze zlata kolem sedmi kilogramů. Další práce pro válku za sovětské okupace zastaveny, přehled o ilegálních výkopech žádný.  

Podle jiného úsudku šlo o pohřeb velmože skythského/Saka. Mince jsou parthské a nejmladší patří císaři Tiberiovi ražená v Galliích.
Viz také pod Afghánistán, jehož část obyvatelstva je potomstvem Kušánů. Z doby bezprostředně po konci kušánské moci v Paňdžábu pochází nedatovatelná ražba jistého dynasty jménem Jaudheja.

Kušánská říše byla zjevně dobře organisována. Pravomoce guvernérů kšatrapa a mahákšatrapa, vojenských velitelů dandanajaka a mahádandanajaka neznáme, stejně jako provinčního finančního úředníka horamurty. Neznámé zůstaly funkce zřejmě armádní karmasačiva a matisačiva, karalrang byl snad posádkovým velitelem.

Buddhističtí Kušáni užívali alfabéty a kharošthí, disponovali též vlastním písmem. Zachováno několik tuctů krátkých nápisů a skalách a na základě trilinguy Dašt-i Náwur z hory Qarabaju jz. od Kábulu a baktersko-kušánské bilingvy ze strže u západotádžického města Almosi/pers. Almási byla kúšánština v roce 2023 označena za jazyk íránské/íránoárijské skupiny s pracovním názvem eteotocharština.     


kuše, v Číně§ 402

Kušínárá (sanskr.), Kusinára, dn. Kušinagar, m. Mallů (viz) na sz. dn. IND, u něhož zemřel Buddha, v dn. správním distriktu Gorakhpur státu Uttarprad隧 483

Kušmešuša z Alašije, k.§ 1210

 

Kuššara, Kuršaura, m. v Anatolii§ viz Ankuwa

 

Kuštašpi z Kummuchu, k.§ 866, 746, 740, 738 

Kušuch, hurrit. měsíční bůh§ viz theoforní jména

 

Kutalla, m. u Larsy, dn. Tell Sifr§ 1836

 

Kutik-Inšušinak, akk. Puzur-Inšušinak, místok. v Súsách a k. Elamu§ 2280, 2255   

Kutir-Chumban, s. Kutir-Nachchunta III.§ 1159

Kutir-Nachchunte I. z Elamu, Kudur-N., sukkal Sús, posléze k. Elamitů§ 1745, 1730, 1700, 648
Kutir-Nachchunte II., sukkalmach§ 1520

Kutir-Nachchunte III., sukkalmach, bibl. Kdorlaomer/Chodorlahomer, Chodollogomor (?)§ 1160, 1159, 1140, 1125 

Kutir-Nachchunte IV., k. Elamitů§ 693, 692

Kutir-Šilchacha I., sukkal Elamu a Simaški, sukkalmach§ 1655, 1635, 1625

Kutir-Šilchacha II., sukkal Sús§ 1520

Kutmar, churrit. pevnost za Eufrátem nezn. polohy§ 1360

 

Kutmuchu§ viz Kommágéné 

 

Kutû, Kuta, Kúta (akk.), Gudua (sum.), trad. přepisováno jako Kutha, řec. Chúth᧠2292, 2119, 2096, 1984, 1869, 851, 813, 722, 703, 652, 648, 562, 445, 433, 333, 311, 309, 274, 236, 129-, 216+ 

1. m. v Babylónii severně od Babylónu, dn. Tell Ibráhím v IRQ; 2. Kutští/Chúthaioi, to Kúthaión genos, ethnicky smíšené obyvatelstvo Samareje s chrámem na hoře Garizim (Židé, assyrští a babylónští kolonisté z Mesopotamie, Foiníčané, vyznáním spíše polytheisté).

 
Kuwalanamuwa z Chatti, velmož blíže neznámý§ 1322 

Kuwalija, západoanatolská země, součást Arzawy; severní část pozdější Frygie, n. část Lykáonie?§ 1370, 1326, 1317  

Kuwari ze Šušarry, dyn.§ 1815, 1797, 1782  

 

Kuzi-Tešub, Kuzi-Teššob, k. v Karkemiši§ 1180

kůže, jako trofej§ viz skalp

Kültepe§ viz Kaneš

 

Kvádové§ viz Quádové

Kwul/Gwul, k. Ko-Čosonu§ 722

 

Kyamosóros, ř. na Sicílii, dn. asi Salso§ 274

 

Kyaneai (pl.), m. na jihu Lykie, dř. snad Zagaba, dn. ruiny u vsi Yavu v TR§ není v  CSD

Jako polis členský stát Spolku Lyků, autonom. ražba ustala s Gordiánem III. Nekropole Kyanejí s 350 sarkofagy je největší v Lykii, snad s původně ostatky panovnické dynastie v kraji.  

 

Kyarétos§ viz Kydrélos

 

Kyaxarés z Médie, k., Huvach-šatra, bab. Umakištar, ass. Kaštaritu n. Uaksata (?), méd. Kšathrita, jméno médských králů:§
Kyaxarés I.§ 673, 653
Kyaxarés II.§ 625, 617 - 611, 590, 585

Kyaxarés z Médie, s. Bagdattiho, dyn.§ 715 

Kybelé§ viz Máter deum

Kybiosaktés, "obchodník se slanečky", přezdívka Seleuka VII. a Vespasiánova v Alexandreji§ 70+

 

Kybernis z Athén, gen. -nida, s. Kydiův, navrhovatel usnesení a ověnčený v Delfách§ 249

Kyberniskos Sika/Kybernis Kossika, lyc. Cheziga, s. Kossikův, dyn.§ 360

 

Kybistra (pl.), chet. Chubušna, Chubišna/Chupišna, Chupušna, m. v Tyanítidě v již. Kappadokii, dn. Ereğli v prov. Konya v TR§ 1650, 850, 830, 738, 679, 51-, 259+

 

kyborion, pohár, prý totéž co skyfion, ve spod zúžený jako egyptské fazole kiboria§ 229 

Kydantés z Kréty, žoldnéř ve služnách Persea§ 169

Kydás, lonchoforos/důstojník Ptolemaia Euergeta II.§ 145

Kydás z Amfipole, důvěrník Eumenův§ 169

Kydás z Gortyny, kosmétés§ 197, 184  

 

Kydathénai, att. démos§ 446

Kydenór z Athén§ arch. 244, popř. 245 

Kydiás z Kythnu, malíř§ 50 a viz malíři (1) 

Kydiás, ptolem. strat. Hérákleopole§ 168

Kýdippé z Argu, Héřina velekněžka, m. Kleobia s Bitónem§ 600, 197

Kýdippé z Hímery, d. Térillova, manž. Anaxiláa II.§ 483 

Kydnos, Kythnos, ř. v Kilikii, dn. Pamuk§ 333, 41-, 20+ 

Kydón z Býzantia, proathénský exponent§ 408, 405, 386

Kydón z Arkadie, migroval na Krétu§ 1560

Kydónové, řec. Kydónes, praobyvatelé Kréty, jejichž králem byl Kydón, zakladatel Kydónie§ 5300, 1560  

Kydóneia, Kydóniá, m. na severozáp. Kréty, mínójská Kudonija, dn. Chania (srov. odtud kydónion mélon/málon, č. kdoule)§ 2000, 524, 519, 450, 432, 429, 344, 347, 327, 229, 220, 189, 184, 174, 169, 68, 31


Kydrélos z Athén, s. Kodrův, oikistés Myúntu, též Kyarétos§ 650

Kyffhäuser, pohoří v Durynsku§ 235+

Kyffhäuserland, o. v Durynsku§ 235+

 

Kyinda, Kúinda (pl.), opevněné mí. a m. v Kilikii neznámé polohy s gázofylakiem, podle jedné tradice za římské republiky Kiskos, za Augusta Dioskaisareia a nejpozději za Nervy podle jednoho odhadu Anazarbos, viz tam§ 319, 302, 299 

Kyjev, hl. m. Rusi a moderní Ukrajiny§ před 6000 (1), 3761, 5200 

 

Kyklady, sousostroví v Egeidě§ 5300, 4500, 3000, 2200, 2000, 1900, 1800, 1700, 1567, 1193, 675, 524, 501, 500, 491 - 489, 449, 431, 394, 392, 387, 372, 361, 332, 322, 314, 301, 253, 220, 202, 200, 197, 177, 88, 69-, 34+, 70+, 268+ a viz též pod Nésiótai, tj. Ostrované

Kykliadés z Fár, s. Dámaretův, achaj. strat.§ 210, 209, 200, 198, 197

Kyklóps, jeden z jednookých Kyklópů, synů Úranových, u Homéra Poseidónových§ 150

 

Kylabrás, pastýř a hérós Fasélidy§ 691

Kylakés, pers. eunúchos, pers. protektor Armenie§ 366 až 369+, 372+  

Kylisos z Kassópy, účastník římské války v Asii§ 130

 

Kyllandos, m. v Kárii, dn. ruiny u Elmalı v TR§ 197

Kyllanios z Dýmy, prořímský politik§ 115

Kylléné, m. v Élidě§ 668, 667, 429, 427, 415, 401, 400, 365, 314, 312
kyllyrioi, kyllyriové, též kallikyrioi, killikyrioi, Syrákúsany podmanění Sikelové§ 493 a viz pod Syrákúsai

Kyllis z Dýmy, gen. Kyllia, prostatés§ 219 


Kylón z Argu, přijal perský úplatek§ 395
Kylón z Athén, aristokrat, olympioníkos a pučista§ 640, 636, 632, 620, 596, 469, 432 
Kylón z Élidy, tyrannobijec§ 271

Kýmé, m. v Aiolidě, dn. ruiny poblíž m. Aliağa v TR§ 757, 754, 742, 700, 670, 650, 545, 496, 479, 478, 427, 400, 334, 330, 224, 218, 154, 150, 107, 26-, 115+ 
Kýmé, m. na Euboji§ 756, 754, 667 
Kýmé, Kýmai, m. v Kampánii, lat. Cúmae, řec. Kýmé Chalkidiké (sc.: Chalkiďany založená)§ 1051, 754, 534, 524, 506, 495, 474, 420, 411, 327, 275, 247, 215, 212, 180, 176, 90, 79, 50, 38-, 66+ 
Dříve prý nazývány Mykénai/Mykéna, Mykény a založeny byli v kraji Opiků. Mezi osadníky byli prý též Dórové z hellénského severozápadu Graiové (odtud pozdější lat. Graecí). Významné obchodní středisko s vlastní kolonisací slavné svými textilními a hliněnými výrobky, odtud Římané čerpali nejdříve informace o hellénském světě a kultuře. O velikosti města svědčil rozměr hradeb patrný ještě v době augustovské. 
Kýmský/lat. sinus cúmánus, Cúmský záliv, dn. Neapolský

Kynadón ze Sparty§ viz Kinadón

Kynágidás§ viz Héráklés K. (fem. Artemis Kynágó není v CSD), lovecký kult (cf. kynégos, kynágos, kynégetés)

 

kynágos, hlavní lovčí, fce v Hérákleově kultu§ 118

Kynágos z Makedonie (?), o. Zeuxidův§ 213

 

Kynaithé, Kynaithá, m. v Arkadii§ 241, 220

 

Kynaithos z Chiu, člen cechu homérovců§ 522, 504  


Kynané či Kynna z Makedonie, dc. Filippa II. a s Audatou, manž. Amynty IV., m. Addaie§ 358, 337, 335, 323, 322, 316

Kynés z Koront, s. Theolytův, tyr. (?)§ 429

 

kynikové, kynikoi, filosofická škola a společenství, kynismus§ 399, 365, 326, 323, 300, 250, 70, 55, 5-, 118+, 162+, 165+, 185+, 362+ a viz pod školy

Kyniská ze Sparty, d. k. Archidáma II. s Lampitó, nevl. sestra Agésiláa II., první olympijská vítězka v historii§ 470, 444 

Kynna§ viz Kynané

kynodesmé§ viz obřízka

Kynopolítés, eg. nomos§ 285

Kynosarges, neutr., gen. Kynosarga, gymnasion za ath. hradbami pod Lykabéttem, místo přednášek kyniků§ 450, 365

Kynoskefalai/Kynos kefalai, mí., "Psí hlavy"§ 1. 522, 446 u Théb; 2. 364, 227, 197, 192, v Thessalii, tur. Karadağ

Kynos séma, tj. Pomník psa, mys na Thráckém Chersonésu proti Íliu (jiné Kynos séma se nacházelo v Athénách: bylo místem, kde Xanthippos pohřbil svého psa, který při odchodu Athéňanů na Salamínu plaval vedle jeho lodi)§ 411

Kynosúrá, mí. v Megaridě§ 728

Kynúriá, kraj na jihozáp. Arkadie§ 255

Kyparissiai nebo Kyprissiá, m. na severozáp. Messénie, pozd. Arkadiá, dn. opět K.§ 76

Kromě olympioníka z roku 76 je znám z K. pouze jistý Charitelés, hostinný přítel Filippa V., kterého král z neznámých důvodů, a pokud vůbec, dal odstranit během hostiny.  

Kypria (pl.), epos§ 700
Kypris n. Kypros z Arabie (Nabatajské?; Kypros, gen. Kypry, Kypris/Kypridy)§ 65, 52, 40, manž. Antipatra z Idúmaie, m. mimo jiné Héróda Velkého
Kypris n. Kypros z Iúdaie§ 1. sestra Mariamy (I.), 38; 2. d. Héróda Velikého s Mariamou, 38; 3. manž. Héróda Agrippy I., m. Agrippy II., Bereníky, Mariamy a Drúsilly, 20+, 44+ 
Kypros, pevnost Jerícha, jméno po Héródově matce§ 10 

Kypros, lat. Cyprus, č. Kypr, akk. snad Anaku, eg. Alašja, bab. Alašija (nebo označení pro část ostrova či jednoho z jeho království?), ass. Ia/Iadnana (n. jen část ostrova?), foin. 'j'lš/Eliša, hebr. Cetim, č. Kypr (srov. kuriositu pod velbloudi)§ 5999, 2346, 2300, 1850, 1500, 1471, 1460, 1382, 1350, 1317, 1303, 1300, 1288, 1270, 1250, 1220, 1210, 1200, 1193, 1191, 1180, 1125, 1100, 1095, 1070, 990, 820, 750, 709, 701, 677, 666, 604, 574, 561, 531, 520, 518, 497, 480 - 478, 470, 468, 459, 453, 452, 449, 436, 405, 392, 391, 389, 387 - 385, 374, 361, 351, 345, 342, 336, 335, 333, 331, 323, 329, 326, 322, 321, 320, 315, 313, 312, 309, 306, 301, 295, 294, 287, 283, 261, 217, 204, 203, 197, 196, 192, 181, 168, 164 - 162, 158, 155 - 153, 150, 145, 144, 139, 131 - 129, 127, 116, 114, 109 - 106, 104, 102 - 100, 88, 86, 80, 58, 56, 51, 48, 47, 44 - 42, 40, 36, 35, 30, 22, 18-, 22+, 46+, 77+, 106, 114+, 116+, 218+, 219+, 269+, 333+, 364+, 392+    

Jméno ostrova bývá dáváno do souvislosti s mědí/bronzem. Sumerský výraz pro bronz je zabar, odkud také akkadské siparrum. Řecký chalkos, měď/bronz, se jménem ostrova také nesouvisí. Ani klassický latinský výraz pro bronz aes (čti:a-e-s), gen. aeris/ruda, měď, bronz, neželezný kov. Ale teprve adjektivum kyperský kov/aes cuprium, cuprum (čti: küprum), v pozdní latině označení pro měď a bronz (= slitina mědi a minimálně deseti procent cínu, někdy s příměsí olova atd.). Odtud výrazy v moderních jazycích Kupfer, cuivre, copper apod. Slovanské měď může snad být z mádá, médský (sc. kov) možné přes iónskou výslovnost (médé...)?

Ostrov byl zřejmě poprvé lidmi navštíven kolem roku 10.000, ale trvale osídlen až od tisíciletí devátého. Na ostrově se udrželo původní achájské obyvatelstvo mykénské éry a hovořilo stejně jako Arkadové, vytlačení do středu Peloponnésu Dóry, arkado-kyperská nářečí.

Slabičné písmo mělo 56 n. 57 znaků, extrakt z dvou set znaků mykénského lineárního písma B. Kypřané tedy nezažili hellénskou „dobu temna“ s negramotností. Slabičného písma byla na ostrově používáno až do éry hellénistické. Státy kyperských Hellénů nesdílely politický vývoj v „mateřské“ Helladě a na ostrově se po celou dobu udržely tradiční achájské monarchie. Struktury městského státu/poleis se nevyvinuly, ale o organisaci městských monarchií informováni jsme jen málo. Před ptolemaiovskou dobou se nevytvořil žádný ústřední kyperský stát.

Panovníky jmenovali Helléni krály/basileis n. samovládci/tyrannoi, tedy zjevně jako dynasty neznající ústavy a sněmy. Domácí hellénští panovníci se titulovali anaktes/anax a anassai/anassa. O jejich systému udavačů viz pod policie.

Stabilněji existovalo na Kypru jedenáct monarchií: na severu ostrova Kerýneia, Lapethos/Lapathos, Soloi, na jihu Salamis, Kition, Amathús, Kúrion a Pafos a ve středu země Marion, Idalion a Tamassos.  Kolem roku 800 začala foinícká kolonisace a místy, např. v Kitiu, se hellénské obyvatelstvo dostalo do područí Foiníčanů, resp. foinícké panovnické dynastie: že by to vedlo k "národnostním" třenicím, informováni nejsme. Zajímavé spíše je to, že často hellénští dynastové drželi při Peršanech a foiníčtí při Athéňanech. 

V letech 709-612 byly kyperské státy formálně v područí Aššura a účastnily se některých assyrských vojenských tažení, např. do Egypta. Kolem roku 574 si kontrolu nad ostrovem zajistil Egypťan Wahibre/Apriés, po roce 545 se kyperští monarchové dostali pod perskou svrchovanost (foinícké státy byly properské, hellénské naopak), což trvalo až do Alexandra Velikého. První autonomní královská ražba je z doby kolem roku 520. Za principa Ti. Claudia bylo na ostrově ustaveno koinon Kyprión, spolek Kypřanů sdružujících se kolem panovnického kultu, které razilo též vlastní mince. 

Kyprothemis ze Sinópy§ viz Chrýsothemis
Kyprothemis ze Samu, tyr.§ 357

Kypsela (pl.)§ 1. pevnost Parrhasiů při hranicích s Lakónií polohy neznámé, 421; 2. opevněné m. ve vých. Thrákii, dn. İpsala v TR, residenční m. odryských dynastů Hebryzelma, Kotya I. a Kersoblepta, 354, 260, 230, 188
Kypselos, jméno vládců v Korinthu:§
Kypselos I., s. Éetiónův, o. Periandrův§ 668, 657, 640, 635, 630, 628
Kypselos II. alias Psammetichos, st. s. Periandra (n. Gorgův)§ 628, 620, 588, 585, 566 

Kypselovci v Korinthu a v Amprakii§ 556

Kypselos z Arkadie, kr., manž. Hérodiky, o. Meropy§ 1120

Kypselos z Athén§ 1. arch. 597; 2. o. Miltiada IV., 560 a viz též Hippokleidés

kyrbasiá, orientální pokrývka hlavy domorodých dynastů podřízených králi se špičkou dozadu, lat. apex§ 141

Kyrbissos, osada u Teu, sympolíteia§ 203

 

Kýréné, Kýrénaiké, m. a země v sev. Africe, lat. Cýréné, Cýrénae, Cúrénae§ 1336, 1233, 1184, 656, 631, 590, 579, 574, 571, 570, 540, 535, 530, 524, 522, 520, 518, 513 - 511, 492, 461, 456, 453, 435, 408, 405, 389, 360, 356, 348, 340, 331, 330, 323, 322, 320, 313, 312, 310, 308, 295, 286, 283, 260, 258, 250, 222, 216, 214, 204 - 202, 189, 163 - 161, 156, 155, 150, 145, 144, 133, 131, 130, 125, 120, 116, 106, 96, 93, 87, 74, 66, 44, 42, 34, 31, 30, 25-, 6+, 59+, 69+, 73+, 84+, 94+, 106+, 114+, 116+, 118+, 128+, 131+, 147+, 262+, 270+, 279+, 364+, 365+, 370+       

V novodobých dějinách jedna ze tří historických zemí Království Libye, dnes evropské označení pro východní přímořskou část LAR; ruiny staré Kýrény jsou na místě dn. lokality Šahát; arab. Grenna, celá pobřežní Kýrénaika se dn. nazývá Džabal al-Achdar, Zelené Hory. Římané symbolicky spojili K. s Krétou v jednu provincii (později senátní), neboť odtamtud kdysi přišli první „evropští“ kolonisté do K.

Slávu země založili koně, obilí, ovoce a hlavně dnes již zaniklý druh léčivé byliny jménem silphium (slovo Kura, kýré, prý znamenalo v berberštině asfodel). Silfion, laserpicium latifolium n. ferula asa foetida, bylo všelékem, panakeia, pomáhajícím od horeček, antiseptikum a pomáhalo uklidňovat; bylo též státním mincovním znakem.

Diův chrám v Kýréně zničili roku 512 Peršané, za Tráiána roku 115 n. l. jahwističtí Židé za povstání, definitivně vyvrácen křesťany o zhruba dvě staletí později, zřejmě rovněž ethnickými Židy. Nejstarším kultem Kýrény ale byl Apollónův na místě jeho pramene vytékajícího z akropole. Po ničivých zemětřeseních roku 262, kdy škody zčásti napravil Claudius II. a obec se jmenovala Claudiopolis, a o dalších sto let později roku 365 n. l. bylo mětské osídlení opuštěno a koncem 4. st. n. l. o ní Ammianus Marcellinus hovoří jako o opuštěné.

Z raného hellénismu zachován nápisně text ústavy, kterou Kýrénským oktrojoval Ptolemaios I., viz roky 322 a 308. Občanský sněm tvořilo "deset tisíc občanů"/mýrioi, incl. exulantů jmenovaných Ptolemaiem a všech s majetkovým censem dvacet alexandrovských min. Občané museli být starší třiceti let, z deseti tisíců losovali radu/búlé o pěti stech členech starších padesáti na dva roky, třetího se namísto poloviny z nich losovali noví členové. Gerontů nad šedesát bylo 101, Ptolemaios zůstával doživotním stratégem, tedy vrchním velitelem kýrénského vojska/milicí.

Na zákonnost dohlíželo pět eforů a devět nomofylaků starších padesátky, hrdelní soudy vynášel sbor 1500 občanů vybraných z deseti tisíců, exilovat nesměli nikoho bez souhlasu Ptolemaiova. Jak dlouho ústava platila, nevíme, ale lze předpokládat, že s malými změnami se oligarchické uzpůsobení Kýrény mohlo udržet až do dob římských.     

kýrénská škola filosofická, kýrénaikové, kýrénajští filosofové§ 399 a jednotlivá jména

Kyretiai§ viz Chyretiai 

 

Kyrgyzové, Kirgizové, jenisejští§ viz Ťien-kchun

 

Kýriadés, Kyriadés z Antiocheie, lat. Cyriadés, kolaborant s Peršany§ 257+

 

Kyrillónas z Edessy (?), syroaram. křesť. literát§ 345+

Kyrillos, brutální patriarcha v Alexandreji, světec pravoslavný§ 320+, 338+, 378+, 391+  

Kyrillos, biskup v Jerúsalému a světec, strýc Gelasiův§ 345+, 355+, 380+   

 

Kyrina, manž. Diogena z Foiníkie (?), m. Theodóry z Emesy§ 350+

 

kyrios, "pán", jako zmocněnec v právních úkonech žen§ 200

 

Kyrnos, řec.§ viz Korsika

Kyrsilos z Athén, aristokrat. politik§ 482, 479 a srov. s. v. Lykidés

 

Kyros, ř. v Albánii a Ibérii, chybně též řec. Kyrnos, dn. Kura, gruz. Mtkvari, ázer. Kür§ 66, 198+, 361+, 370+   

Kýros, per. Kúruš, bab. Kuraš, hebr. Kóreš/Koreš, jméno perských vládců:§

Kýros I., o. Kambýsa I.§ 645, 590, 559

Kýros II., s. Kambýsa I., manž. Kassandany, dc. Farnaspovy, o. Kambýsa II., Atossy a Artystóny, manželek Dáreia I.§ 559, 556, 550, 549, 547, 546, 540 - 538, 536, 530, 486, 330, 329, 324, 200 
Podle jiného podání byl Kýros rodem Mard, syn Tosatradátův/Atradátův, "který se pro chudobu živil loupežemi/hostis elésteuen hypo peniás, matka Argosté pásla kozy/aipolúsa edzé. Kýros sloužil v Astyagově paláci jako uklízeč/ekallýne ta basileia, prošel řadou servisních oddělení až se dostal k eunúchovi Artembarovi, královu číšníkovi, který ho adoptoval. Když eunúchos zemřel, Kýros majetek a funkci podědil, takže mohl povolat z perské chudoby ke dvoru, z otce prý udělal satrapu v Persii.    

Kýros "Mladší", s. Parysatidy s Dáreiem II.§ 424, 422, 407 - 399, 395, 380, 354 

Kýros z Pontu§ 63, syn Mithridáta VI.

Kýros, rhétór§ 100+  

Kyrrhos nebo Kyrrha, m. v Makedonii§ 50

Roku 474+ zde zemřel král Ostrogotů Thiudimer, otec Theoderika Velikého.
Kyrrhos a Kyrrhéstiké, m. a eparchie v sev. Syrii (později satrapie)§ 1650, 605, 323, 285, 221, 51, 38-, 18+, 72+, 175+, 330+, 331+

Hellénisováno Seleukovci a známo bylo město kultem Dia Katabaita.   
Kyrtaia, m. u Rudého moře/Perského zálivu polohy neznámé§ 440

Kýrúpolis, Kurušata, m. v Sogdiáně, asi dn. Istaravšan v Tádžikistánu§ 536, 329

 

Kys (sg.), obyvatelé Kyitai, m. v Kárii, též Palaiopolis n. Kanébion, dn. u obce Bellibol v TR§ 88

 

Kytenion, Kytinion, m. v Dóridě, dn. lokalita Ajos Georjos u Palaiochori§ 458, 426, 226, 160 a viz pod Dóris 

Kytis, o. v Rudém m.§ 270 a viz s. v. Topazos  

 

Kythéra (pl., č.: „na Kythérách“), ost. již. od Lakóniky, od c. 1600 krétské osídlení, od c. 9. století foinícké emporion na zpracování nachotvorných škeblí a o. se jmenoval Porfyrússa, osada Foiníkuntás, byzantská Kythúria, lidově Cisiria a Cirigo, z toho za Benátčanů (1204 – 1797), dosud nejdelších vládců Afrodítina ostrova, Cerigo, stejně za Angličanů 1809 – 1864, dn. opět K.§ 1184, 544, 480, 435, 424, 393, 222, 220, 40, 31, 21
Po většinu hellénských klasických dějin byl o. pod spartskou vládou a obyvateli lakedaimonští perioikové. Jednou do roka sem ze Sparty připlul kythérodikés, cf. 424, a na ostrově bývala stabilně posádka hoplítů. K. Byla v klasické éře velkým překladištěm námořního obchodu s Egyptem a Libyí.

Kythéris§ viz Cythéris

Kythéros, m. v Attice§ 1555, 750

Kythnos, ost. v Kykladách (obýván dórskými Dryopy), pozd. Thermia, dn. opět K.§ 479, 315, 201, 199, 197, 22+, 69+  
Kythnos, Kydnos§ viz Tarsos či Kydnos

Kýzikos, hérós, ost. a m. v Propontidě na fryžské straně projeny kdysi dvěma mosty, dn. Erdek v TR, po opuštění města středověká Artaké při Kýziku§ 1275, 756, 716, 700, 676, 675, 592, 546, 411, 410, 396, 369, 365, 331, 319, 253, 201, 197, 192, 181, 173, 159, 144, 142, 140, 133, 118, 95, 91, 90, 85, 73, 68, 45, 42, 35, 31, 20, 15-, 17+, 25+, 115+, 139+, 193+, 194+, 219+, 257+, 268+, 313+, 355+, 365+      
Od roku asi 600 razil mince s obrazem lovu tuňáků.