Hračia, Hračya/Hračja z Armenie, k.§ 800

hradby, Aureliánovy, múrí auréliání§ 218+, 271+

hranice, hraniční valy, zdi, límes apod§ viz zdi

hráz, přístavní, molo§ 532

Hrere, manž. Amenhotepa, Amunova velekněze, m. Mentuherchepešefa§ 1140

Hrihor§ viz Herihor

hroby, masové, první v Evropě§ viz móda

hroby, vykrádání: ve válce mezi XI. a X. egyptskou dynastií před rokem c. 2050 za vlády Wahkare Achthoa III. dobyli Hérákleótští (X. dyn.) s pomocí asjútského nomarchy Tefifiho Čenu/Thís a zde mimo jiné vyplenili také hroby. Je to první zpráva v dějinách o takovéto lidské činnosti. Po protiofensivě Injotefa II. či III. se Thís vrátil do rukou thébské XI. dynastie. 

Novověké vykrádání hrobů a dalších podzemních objektů patří neodlučně k dějinám archeologie a starých dějin umění. Velká část sbírek světových musejí a soukromníků pochází z nelegálního obchodu s uměleckými a archeologickými předměty. Od poloviny padesátých let 20. století je trh uměleckými předměty a vykrádání věhlasných archeologických adres výnosnými povoláním.

Z velké části nejde o vědecký výzkum, ale o komerční starožitnictví. Obhajoba tohoto způsobu obživy klasickou archeologickou zásadou, že "kopat znamená vždy zničit", je ovšem ničemnost.

Poptávka ze Spojených států, Japonska a západní Evropy po čemkoli „hodně starém“ dospěla k téměř průmyslovému vylupování buddhistických chrámů v jihovýchodní Asii, hinduistických v Indii, císařských hrobů v čínském Si-anu, tradičně v Egyptě, srov. skandál s vyloupení sbírek baghdádského národního musea během amerického tažení na jaře roku 2003 (viz pod Mesopotamie).

Prvními sběrateli starožitností byli Římané a jejich methody byly často srovnatelné s dnešními, srov. sejmutí obrazu se stěny, chamtivé skupování soch a maleb – nerozhodovalo, zda je dílo ceněno, ale jak je drahé a kam by se v domácnosti hodilo...

Specifickým druhem sběratelství bylo shromažďovaní křesťanských relikvií, ostatků, po lidem spojených s kultem (tzv. svatí). Z údajného Ježíšova hrobu si vzala dva hřeby Helena, matka císaře Konstantína I. Stala se zakladatelkou sběru relikvií, kultovních (podle křesťanů: svatých) ostatků. Móda vrcholila ve středověku.

Z jednoho z hřebů dal později Konstantinův syn ukovat uzdu pro svého koně. Psychická stigmata, otevřené rány po hřebech, se stala mezi věřícími projevem zázraku.

Mezi „relikvie“ se počítaly tělesné části mrtvých křesťanů, předměty s nimi související, např. třísky z kříže apod. Svérázným kusem úcty je v italském Turínu uchovávaný pohřební rubáš Ježíšův s viditelným otiskem jeho těla a tváře. Čtyři metry plátna patří bývalé královské rodině Savoyských a lákají k návštěvě města. Rozbory textury látky však tvrdí, že v nejlepším případu jde o látku tkanou v Palaistíně někdy v prvním století n.l., spíše však kolem roku 150 n. l.

hroch § 3236 a 3174 (zabil krále), 1600 (ctěn Hyksy), 29 (poprvé v Evropě), 192+

Hron§ viz Granua

hruška, pirum/řec. apion§ Héřino xoanon z jejího dřeva, 1640; udušení z ní, 41+

hry v Římě§ viz lúdí, srov. také divadlo, dostihy, gladiátoři

hry hellénské, slavnosti, sporty, hazard, olympiády, viz také pod sportovní kuriosity a rekordy, srov. rok 776:

Gymnické hry měl podle hellénských pověstí vymyslet v Arkádii Pelasgův syn Lykáón (srov. hry lykaie), pohřební Akastos v Iólku. Po nich je provozovali Théseus na Isthmu, Héráklés v Olympii. Podle jiné tradice prý vůbec první pohřební hry v hellénském světě byly konány na počest Arkadova syna Azána.

Nejstarším popisem pohřebních bojových a músických soutěží je v Íliadě 23. zpěv věnovaný pohřebním hrám na počest Patrokla, srov. pod oběti lidské. Achillés uspořádal a cenami vypravil dostihy/závod dvouspřeží, box, zápas, běh, zápas kopím, disk, lukostřelbu a vrh oštěpem (ovšem dominantní „soutěží“ byla už tehdy hellénská hašteřivost a snaha změnit výsledek závodu „od zeleného stolu“).

Sportovní hry jako prostou zábavu líčí osmý zpěv Odysseie. Zápasy v boxu jsou doloženy na Krétě ještě před rokem 1500. Zápasníci měli rukavice a jakési chrániče na spáncích a bradě. Zápolili v bederní roušce – s nahotou přišli až Helléni, zjevně Dórové.

Nejstarší zápas dějin je popsán na druhé tabulce sumerského epu o uruckém králi Gilgamešovi z 28./27. století. Hérós Enkidu v něm dostane Gilgameše na kolena. Souboj neměl se sportem nic společného: zápasili byl o to, kdo o kultovním svátku bude mít sex s hlavní kněžkou kultu plodnosti o tzv. svaté svatbě, hieros gamos (viz pod Svátky v příloze a Athény).

O něco později jsou zápasy dokladovány v Egyptě. Chetité přišli se závody v lukostřelbě a s dostihy, býčí zápasy kultovní jsou doloženy na Krétě, snad někdy v polovině druhého tisíciletí začaly soutěže veslařské. Zřejmě první běžcem-athlétou dějin byl egyptský král Osmnácté dynastie Amenhotep III., který pro zábavu, tedy sport, jezdil též se dvoujspřežím a střílel z luku, srov. rok 1417. Odkdy se hrály hry míčové, známo není, srov. stavbu v Římě sfairistérion/míčovnu u roku 222+ a viz zde níže. 

Původní mýthologické zakladatele zastoupili později konkrétní lidé: např. Archeláos (413 - 399), který mocensky a kulturně významně povznesl makedonské království, založil v Díonu na úpatí Olympu devítidenní (dle počtu Mús) hry olympeia zasvěcené Diovu kultu.

Méně známými hrami hellénského světa byly např. aianteia v Opúntských Lokrách, aleaia v Tegeji, asklépieia v Kleonách, Epidauru a v některých maloasijských městech, basileia v Lebadeji, démétreia v Níkomédeji a v kilickém Tarsu, didymeia na počest Apollónovu v Mílétu, efesia na počest Artemidy, hekatombaia v Argu, v Epidauru apollóneia kai asklépieia kai kaisareia, hellótia v Korinthu, héraia či nemeia rovněž v Argu na počest Héřinu, hestieia na Sýru, lykaia v Megalopoli v Arkadii (původně v Lukosúře), múseia a erótideia v Thespiích, haleje na Rhodu, rhómáje v Chalkidě, hetairidie v Magnésii, dionýsovské sminthie v Lindu na Rhodu. Kárská Stratoníkeia pořádala panamareie, Anazarbos sevéreie a filadelfeie, lycké Oinoandy meleagreie, sevéreie antóneie (geteie), Kadyanda v Lykii ísie a serápieie, Rhodiápolis asklépieia a serápieia apollóneia, Tlós króneia, v létóu spolková rhómaia létóa a další hry, srov. rok 151+.

Za principátu sebasteie v italské Neápoli, antinoeia v egyptské Antinoúpoli, kaisareia (na mnoha místech), které se držely ještě ve třetím století n. l. (od c. 150 slaveny ve Spartě dohromady s eurykleiemi, v Korinthu spojeny Claudiem roku 41 s isthmiemi; fungovaly nejméně do 209+), ve Spartě samostatné leónideie, od 97/98 konány zde megista úraneia sebasteia neruanídeia (doloženy ještě kolem roku 200), od c. 180 olympia kommódeia olympia též v Tarsu atd. (srov. další zde níže a roku 776).

Ani tyto sportovní svátky neměly jen lokální význam, ale byly navštěvovány účastníky a diváky z celého Středomoří. Počet her spojených s kultem vzrostl až v dobách římských a v podstatě platilo, že každá obec s chrámem měla nějaké sportovní nebo músické klání, sportování byla obživa a business, v hellénismu a římské éře fungoval rozsáhlý sportovní turismus a průmysl, které zlikvidovali až křesťanští fanatici.

Obecně platilo, že her se směli účastnit pouze plnoprávní občané státu, v jehož "dresu" zápolili (což mimo jiné také platilo o účasti na hellénských divadelních hrách). Zásada zůstala platná v tzv. olympijském hnutí dodnes. Do šestnácti let věku byli závodníci považováni za mladíky, do dvaceti let za dorostence, jako muži směli soutěžit až od dvaceti. 

•

Nejvyšší váženosti dosáhly čtyři kultovní hry, srov. také pod rokem 776. Poněvadž se na nich nerozdávaly žádné ceny, ale vítězové dostávali pouze věnce, říkalo se soutěživému čtyřlístku agónes stefanítai/hry věnečné. Jejich čtyřletý cyklus se jmenoval periodos a komu se podařilo v tomto časovém úseku zvítězit ve své disciplině na všech hrách, ten byl titulován periodoníkés. 
Nemejské hry, z celé čtveřice hry nejmladší, byly podle tradice založeny na památku jistého Ofelty, jehož chůva položila do trávy, aby mohla ukázat héroům cestu na Théby a na zemi ho uštknul had. Odměnou vítězi, nemeoníkés, byl věnec z miříku, rostliny mrtvých. Teprve v dobách historických byly hry konány na počest Dia, a to dvouletně každého druhého a čtvrtého roku olympiády, poprvé roku 573. Jako v Olympii i zde se o pořádek starali hellánodikové.

Isthmie byly konány na počest Melikerta, se nímž skočila jeho matka Ínó na cestě z Megar do Korinthu do moře (staršího syna Learcha zabil v šílenství otec Athamás, král v Orchomenu, viz povídání o Dionýsovi v indexu pod hostiny). Melikertés byl podle jedné verse zachráněn delfínem a zanesen na břeh na Isthmu. Melikertés byl s Ínó Diem přeměněn v mořské božstvo, jmenoval se Palaimón a na jeho počest se konaly hry dvouletně, vždy v první a třetí rok olympiády. Ínó dostala božské jméno Leukotheá. Palaimón, lat. Palaemon byl ochranným kultem hlavně římských námořníků. Vítěz užíval titulu isthmioníkés. Kultovní část her probíhala v noci.

Podle odlišné athénské tradice založil prý hry Théseus na očistu od smrti loupežníka Skeiróna či Sinida. Poprvé konány roku 585 n. 583. Ponížení se hrám dostalo od Sparťanů. V létě roku 391 obnovil Agésiláos tažení proti Korinthu. Vypravil se proti městu v době konání isthmických her. Na Isthmu vyhnal domácí od obětišť, dal obětovat Poseidónovi a vůbec svěřil organisaci her korinthské aristokratické emigraci. Po jejich odchodu tyto hry vypravili ještě jednou Argívští.

Pýthie. Původně se k oslavě Apollónově soutěžilo v Delfách jen ve zpěvu. Konány dvouletně, vždy v první a třetí rok olympiády. Prvním vítězem prý byl Chrýsothemis z Kréty. Roku 586 byly hry reorganisovány a rozšířeny. O dodržování pravidel a organisaci se staral 24 hieromnémonů. Vítězem, pýthioníkés, soutěže ve zpěvu ke kithaře se stal Melampús z Kefallénie, v hře na píšťalu zvítězil Sakadás z Argu a ve zpěvu k píšťale Echembrotos z Arkadie (tato disciplina byla pro nelibost posluchačů už na příštích pýthiích zrušena).

Po Sakadovi byl ještě věhlasnější pištec Pýthokritos ze Sikyónu, jenž na pýthiích zvítězil celkem šestkrát a tolikrát zvítězil i v Olympii. Zároveň přibyly zápasy a běžecké soutěže s dostihy (prvním pýthioníkem v jízdě na koni byl Kleisthenés, vládce v Sikyónu).

Na 8. pýthiích byla připojena soutěž v hře na kitharu bez hlasového doprovodu (prvním vítězem Ageláos z Tegeje). Na 23. hrách přibyl běh ozbrojenců (Tímarchos z Fliúntu), na 48. závody čtyřspřeží (Exékistidés z Fókidy) a na 53. hrách závody spřežení hříbat (Orfóndás z Théb). V pankratiu dorostenců, který byl přidán na 61. pýthiích, zvítězil Iolaiás z Théb. Na 69. hrách se poprvé závodilo v dostizích hříbat (Lykormás z Lárissy) a ve dvouspřeží hříbat (Ptolemaios z Makedonie).

Protože se Delfy dostaly do moci Aitólů, rozhodl se roku 289 makedonský král Démétrios I. slavit pýthie v Athénách, což je naprosto ojedinělý případ v dějinách (pýthie v Athénách se konaly v lednu či někdy na jaře). Pak se enfante terrible diadošského světa vypravil proti Aitólům, zpustošil zemi a zamířil do Épeiru proti králi Pyrrhovi I. Vrátil se zpět do Makedonie, v Pelle onemocněl a šlo to pak s ním z kopce, viz jeho osud v CSD.

•

Olympia: historie, discipliny, fakta, rekordy, ceny a podvody
(viz také pod sportovní kuriosity)

O závodech koňských spřežení, běhu o trojnožku a obětech v Élidě se zmiňuje už Íliada. O Olympii však nehovoří. Archeologové mají za to, že v Olympii Diův kult doložen k roku c. 1000, obětní trojnožky c. 875. Prý asi v padesátém roce po potopě v době Deukaliónově, tedy podle tradičních počtů snad roku 1478/7 (srov. pod potopa), přišel do Élidy z Kréty Klymenos z rodu ídského Héráklea, postavil oltář a uspořádal v Olympii svému pradědu závod.

Tento Héráklés prý dal i hrám i místu jméno Olympiá a stanovil, aby se hry konaly jednou za pět let, a to podle počtu svých sourozenců, jimž se dohromady říkalo Kúréti či Daktylové: Paiónaios, Epimédés, Iásos, Ídás a Héráklés. Měli na Krétě na starosti malého Dia až po jeho dospění.

Krétský Héráklés uspořádal jako první běžecké závody na březích élejského Alfeia a jako první udělil za vítězství věnec ze snítku divoké olivy/stefanos ek kotinú, kterou tu vysadil přinesenou od Hyperboreů. Prvním z lidí však, kdo byl olivovou ratolestí ověnčen, byl až na 7. olympiádě Daiklés z Messénie, olympioníkos epónymos, tedy ten, po němž se hry nazývaly. Do té doby nebylo žádné ani symbolické ceny.

Klymenovu vládu ukončil Endymión, který uspořádal jako druhý v Olympii závod, a to pro své syny, aby soupeřili o královládu. Třetí, tentokrát již Diovi Olympskému, uspořádal hry lýdský Pelops po vítězství nad písánským Oinomáem, když lstí a s pomocí Myrtilovou získal královu dceru Hippodámeiu (podle jednoho z tradičních dat se tak stalo roku 1348). Po něm pak ještě Amytháón, bratranec Endymiónův, Peliás a Néleus, Augeiás a Héráklés, nade všechny proslulý syn Diův (to prý roku 1206). Podle nedórského podání uspořádal roku c. 1220 Atreus v Olympii pohřební hry za svého otce Pelopa a zápasnické discipliny vyhrál prý Héráklés. 

Po Oxylovi, potomkovi z Hérákleova rodu (vytvořil z Élidy zemi, kde vedle sebe žili Aitólové, Achajové, Dórové i původní obyvatelstvo země; takový ideální stav, k němuž v historické době již nikdy nedošlo), hry upadly do zapomnění a obnoveny byly až élejským králem Ífitem, tentokrát ve čtyřleté pravidelnosti (lze jen spekulovat, zda to nemá něco společného s padesátiměsíčním cyklem matriarchální měsíční bohyně).

Ífitos byl prý současníkem spartského Lykúrga a písánského krále Kleosthena a podle starých chronografických údajů se rozhodl vyhlásit mír a bezpečnost pro účastníky her a asylon pro Olympii prý 28 či 27 olympiád před tou první počítanou, tj. asi kolem roku 888 - 884 (text vyhlášky byl prý uložen v Héřině chrámu na bronzovém disku, první stavbě u Alfeia v pozdější Altidě a viděl ho ještě Pausaniás). 

Podle jednoho neověřitelného údaje byly hry, na nichž zvítězil Koroibos, dvacáté osmé v celkovém pořadí, ale jména předešlých vítězů nebyla zaznamenávána; podle jiné tradice to byly teprve čtrnácté hry (828). To by znamenalo, že první "novodobá" čtyřletá olympiáda byla v Élidě uspořádána roku 884 (28. v pořadí). První seznam olympioníků na základě ústní tradice vydal sofista Hippiás z Élidy roku c. 400

Élejští se také tehdy stali hlavními pořadateli her (původně jimi byli Písánští). Ífitos, jeho prapotomek jako první agonothetés a jeho nástupci byli hlavními kněžími Diova okrsku až do 50. počítané olympiády, věštírnu Diovu na vrchu Kronos nad Olympií ovládaly rody tuzemské Iamidů a Klytidů.

To vše tvrdí klasická hellénská tradice. Starší tradice, matriarchální, ale uvádí, že hry navázaly na běh dívek o to, která z nich bude pro jedny hry kněžkou Démétry Chamyné (jako měsíční bohyně sedící v prostoru doběhu běžeckých disciplin, chrám měla u Olympie, přízvisko snad s významem "Zemitá"?). Dělo se tak élidském měsíci parthenios, „panenský“. V klasických dobách tento závod předcházel vlastním hrám olympským. O ženách v Olympii viz zde níže.

Míč na hraní vynalezl prý Lýd Gýgés (sfairidzó/hrát s míčem, sfairiseis, hřiště na míčové hry – sfairistéria), nicméně nelze přehlédnout, že homérovská Nausikaa si se služkami u vody pohazovala s míčem, sfaira, než se před nimi objevil nahý Odysseus. Žádná z her, a známe je pouze podle jména, se nikdy nedostala na seznam některé z panhellénských her. Míče nebyly nafukované, ale z hadrů nebo plněné peřím; kopanou čili football asi staří neznali, srov. zde výše o sfairistériu. Hra s míčem byla oblíbena zjevně na makedonském dvoře a zapojoval se též Alexandros. Jistý Zónaios/Zónainos doby neznámé složil knihu o míčových hrách (a také sbírku smyšlených milostných dopisů, srov. pod epistolografie). 

Helléni hrávali jistou teamovou hru podobnou modernímu rugby episkýros či harpaston, což by podle významu slovesa harpadzó znamenalo "loupená, kořistná". Římané hře říkali převzatým výrazem harpastum. Slavnými hráči s míčem byli Démotelés, bratr sofisty Theokrita z Chiu, a jistý Chairefanés, na dvoře Antigona (Gonaty?) proslul v "míčové" Ktésibios z Chalkidy. Aristoníkos z Karystu dostal za hráčství s míčem od Athéňanů občanství, viz rok 307 (spíše to však bylo za politiku). Jistý Tímokratés ze Sparty o hře s míčem sepsal pojednání.

Zda obraty epikoinos (fem.), faininda (slovo podle Iúby Mauretánského odvozeno od vynálezce jménem Fainestios), aporrhaxis, úraniá a sfairomachiá, "boj o míč", jsou synonyma k episkýru nebo hry jiné, nelze stanovit. Folliculus, pytlík, jistý druh míče, vynalezl Attikos z Neápole, cvičitel triumvira Cn. Pompéia Magna, na podporu silových cviků (= medicinbal?). Hřiště pro míčové hry se nazývalo sfairistérion/sphaeristérium.

Na harpastum snad navázala historická kopaná, calcio storico n. fiorentino, florentský fotbal. Řeč je o ní od 15. století, je pro teamy o 27 hráčích, hraje se dodnes na pískovém terénu, zápas trvá padesát minut a počítají se míče do soupeřovy sítě a střely rukou i nohou na branku. Kromě ran do hlavy, zezadu a vždy v souboji jeden na jednoho je v poli dovoleno všechno: finále hrané vždy o 24. červnu přivedlo roku 2013 do nemocnice pětinu borců. Ve Florencii se drží podle městských částí čtyři mužstva užívající barevná rozlišení jako v římských arénách: družstvo zelených/verdi, modrých/azzurri, bílých/bianchi a červení/rossi. 

•

Závody v Olympii podle Pausania: Podle hellénské tradice přišel prý zhruba padesát let po potopě z doby Deukaliónovy z Kréty jistý Klymenos, syn Kardyův, z rodu ídského Héráklea, a uspořádal v Olympii závod. Vládu Klymenovu ukončil Endymión, syn Aëthliův. Prý generaci po Endymiónovi uspořádal závod k poctě Dia Olympského Pelops. Po něm je (= tj. vrcholem byl běh) uspořádal Amytháón, příbuzný Endymiónův a po něm Peliás a Néleus.

Závod také uspořádali Augeiás a Héráklés, syn Diův, resp. Amfitryónův. Tehdy zvítězili v dostizích s vozem Ioláos, v prostých dostizích Iasios z Arkadie, v boxu Polydeukés. Héráklés prý zvítězil v zápasu a v pankratiu a založil tradici paradoxoníků, viz zde níže. V jiném podání Héráklés oslavil velikost svého otce hrami po likvidaci Augeia v jeho sídlu na říčce Selléeis/pozd. Ladón, kdyý nedostal odměnu za svou známou práci a byl vyhnán. 

Pak uspořádal hry Oxylos a následovalo přerušení tradice, kterou obnovil s novými pravidly až roku 776 Ífitos, prapotomek krále Ífita (nebo to tradice pomíchala a šlo o jednoho a téhož člověka? Byl však mezi nimi rozdíl 108 let).

Svatým místem bohyně Gaie, Rheie a Krona byla Olympie už v 11. století, spíše už od století třináctého. Lokalita byla osídlena v letech 2500 – 1900, ale osadu zničil Kladeus vylitý z břehů.

Pak udělali lidé údolí Alfeia centrem kultu Gaie. Pozdější Héraion byl ze dřeva a nepálených cihel z 11. století, prý ho postavili osm let od začátku vlády Oxylovy Skillúntští z Trifylie; dobou byl materiál obměňován až přestavěn v mramorový chrám.

Ukrýval sochu sedící Héry obklopenou řadou soch stojících Olympanů a božských příbuzných Héry. Od 10. století Olympie přednostě patří Diovi.

•

Ženy a Olympia
Jednou za čtyři roky utkalo šestnáct žen Héře z olympského Héraiu roucho a uspořádalo běžecké závody dívek tří věkových kategorií od nejmladších po děvčata „na vdávání“. Osm élidských fýl vysílalo po dvou ženách. Héráie odběhaly dívky v chitónech nad kolena a s odhaleným pravým prsem, vítězky dostaly olivový věnec a kus masa z krávy obětované Héře.

Ve dnech celohellénských olympských her však ženy přes Alfeios do Olympie nesměly. Pokud by snad přišly, měly být svrženy z příkré skály jménem Typaion. V historii však byla chycena pouze jedna žena, a to vdova po Kallianaktovi Kallipateirá z Rhodu (zvaná prameny též Fereníké/Bereníké, popř. to byla její sestra) z rodiny několika olympijských vítězů, dcera Diagorova; osobně trénovala svého syna. Vedla ho roku 404 o 94. hrách v převlečení za muže do soutěže. Peisirhodos/Peisirrhodos, podle seznamu olympioníků se jmenoval Euklés, vyhrál turnaj v boxu, ale matka své ženství neukryla, když z radostí přeskakovala ohradu oddělující trenéry od závodníků.

Trestu unikla z úcty ke svému otci, bratrům, dědovi i synovi, kteří všichni byli olympioníky: Diagorás (dvakrát z boxu, čtyřikrát z isthmií, dvakrát z nemejí a jednou z pýthií) a jeho tři synové Dámagétos (dvakrát olympioníkos v pankratiu), Akúsiláos (jednou v boxu) a Dórieus měli z Olympie „medaile", Peisirhodův bratranec (nebo bratr?) Euklés rovněž (Peisirrhodos je v seznamu olympioníků veden jako borec z Thúrií). Rod byl tradičně protiathénský, protidémokratický, a po jednom puči démokratů byl z vlasti olympioníkos Peisirhodos se strýcem Dórieem vyhnáni a uchýlili se do jihoitalských Thúrií.

"Zakladatel" dynastie Diagorás pocházel po matce z Messénie, neboť patřila mezi potomky dcery slavného krále Aristomenea. Akúsiláos byl olympioníkem v boxu, Dámagétos v pankratiu (oba dva vyhráli své dorostenecké discipliny na olympiádě, v níž otec vyhrál mezi dospělými). Dórieus třikrát po sobě vyhrál pankration v Olympii, kromě toho osmkrát isthmie, sedmkrát nemeje a jednou v pýthiích bez boje, neboť proti němu nikdo nenastoupil. Zatímco Athéňané, jeho váleční protivníci, ho propustili bez újmy, viz rok 407, Sparťané, s nimiž celý život spolupracoval, ho roku 394 odsoudili na smrt a popravili.

Pravděpodobně Dórieův syn Diagorás zemřel v Olympii po návalu radosti v objetí svých tří synů, kteří právě zvítězili ve svých dorosteneckých disciplinách v boxu, pankratiu a zápasu, srov. rok 367.

Élidští po incidentu s Kallipateirou vydali zákon, podle něhož i trenéři museli na závodiště nazí (konec 5. st.). Závodníci běhali nazí od 15. olympiády a vynálezcem, tím, který odhodil bederní roušku (zoné, diazóma, perizóma, tribón) při krátkém běhu, byl Orsippos/Orhippos z Megar, dórský šlechtic; napodoben byl na těch samých hrách závodníky v dolichu a nahý vyhrál Sparťan Akanthos.

Z Olympie během her mizely ženy, ale prý také mouchy dodržovaly svátek: ačkoli bývalo hodně obětováno a z obětních zvířat bylo hodně krve a masa, mouchy se po dobu konání her, jak praví tradice, odstěhovaly i se ženami za Alfeios. Vždyť se jim ostatně rovněž obětoval zvlášť býk...

V Olympii byly, zřejmě souběžně s roky mužských her, slaveny dívčí svátky a hry héráie, při nichž se dívky na počest Héřinu utkávaly i v běhu, srov. zde výše. Byly to rovněž hry „pentéterické“, pětiletní, měřeno z pohledu Hellénů, kteří počítali oba krajní roky časového údaje: pro nás je taková prodleva čtyřletá (srov. např. rozpětí let 480-476, které je podle starověkého počítání pětiletkou).

Délka ženské trati byla o šestinu kratší než mužský dromos (500 stop = 160,2 m). Hlavním důvodem ale bylo odění Héry do pláště, který po celý rok vyšívalo šestnáct žen. První bájnou vítězkou byla Chlóris z Théb (jako dítě se jmenovala Meliboiá), dcera Amfiónova s Niobou, v závodu, který založila Hippodámie na oslavu své svatby s Pelopem a jako poděkování Héře prý roku 1348. Chlóris se provdala za iólského Nélea, zakladatele Pylu a byla matkou Nestórovou známého z Íliady.

Z první poloviny 7. st. známe ještě jméno jisté Héry z Gyaru, jak poznamenala Sapfó. Nikdo jiný z ostrova se po celý antický svět již nevyznamenal v ničem a Římané používali ostrov jako místo pro odsouzené k vyhnanství a ještě po druhé světové válce fungovalo jako kriminál za hellénské monarchie, dokud nebyla věznice pro politické vězně roku 1974 po vyhlášení republiky zrušena.

Aktivně se ženy účastnily „mužských“ her jako majitelky koní. Historie olympiad zná šest hippických výherkyň: Sparťanky královského rodu jménem Kyniská (Ol. 96 a 97) a Euryleónis (roku 368 na Ol. 103), roku 268 a 264 (129. a 130. Ol.) Makedonku Belistiché/Bilistiché, Belestiché, zbožněná přítelkyně/hetairá Ptolemaia Filadelfa (dvakrát jako jediná z žen, viz o ní roku 276), a tři élejské aristokratky Tímarété (174. Ol. roku 84), Theodoté (ibid.) a Kasiá (Ol. 233 roku 153 n. l.).

Vstup žen na hellénská "sportoviště" byl omezen všeobecně. Pouze na všeiónských slavnostech velkých délií (viz rok 426) a efesijí měly volný přístup i s dětmi; ostatně obě slavnosti a zápolení byly zasvěceny panenské Artemidě.

Pro ženy se olympiády otevřely až v novověku, a to na druhých hrách roku 1900 v Paříži. Nejčastější účastnicí olympiád je zatím německo-uzbecká gymnastka Oksana Alexandrovna Čusovitinová (na. 1975). Narozena v Buchaře od roku 1988 representovala Sovětský svaz, Uzbekistán a na čas Německo, první olympijskou medaili získala roku 1992 a stala se několikrát evropskou a světovou šampionkou. Roku 2016 v Riu utvořila absolutní rekord co do počtu aktivních účastí na olympiádách: posedmé a naposledy se vypravila z olympijským kláním roku 2020 do Tokia; to jí bylo 45. Věkově nejstarším účastníkem novodobých her a též olympioníkem byl zatím Švéd Oscar Gomer Swahn: ve střelbě získal zlato 1908 a 1912, roku 1920, táhlo mu na 73 rok, vystřílel v jedné disciplině stříbro.  

Zcela moderní, nemyslitelný pro starý věk, byl skandálek jisté Američanky Suzy Favor-Hamiltonové, šestinásobné běžecké mistryně Spojených států a účastnice tří olympiád. V prosinci 2012 čtyřiačtyřicetiletá žena vyznala, že v Las Vegas ukončila své podnikání v oboru escort services, kde si pod pseudonymem Kelly Lundy účtovala šest set dolarů za hodinu.

•

Před hrami: vyhlašování, mír
Konání her a kultovních slavností, a to nejen olympských, pravidelně chodili město od města oznamovat theórové/theóros, dór. theáros, starší spondoforoi. V jednotlivých státech/městech byli proto určeni tzv. theórodokové/theórodochové, „ti, kteří přijímají theóry“, u nichž se poslové ubytovávali.

Např. v Makedonii na konci královské doby (před rokem 167) bylo 65 obcí a v každé byli dva theorodochové, v Pydně, Berroji, Edesse a v Pelle tři. Nápisně doloženo, že fungovali opravdu po celém hellénském světě, až do Súsiány, Persidy a k Perskému zálivu (v souvislosti s vyhlašováním leukofryénejí v Magnésii na Maiandru).

Na dobu konání her, které začínaly 49. nebo padesátého měsíce od konání předchozích o druhém úplňku po letním slunovratu 21. června, tedy v srpnu až září (nejteplejší část léta), bylo vyhlášeno celohellénské příměří/ekecheiriá, „ruce pryč (od zbraně)“, od asi echein cheirás, zaručující účastníkům her klidnou cestu do élidské Olympie. Trvalo tři až čtyři měsíce. Po dobu her se pak příměří vztahovalo i na nedotknutelný Diův pozemek v Olympii, místo her, po Helladě se nepopravovalo, nebojovalo (což nebylo vždy dodržováno).

Borci, jejich otcové, příbuzní i trenéři a soudci přísahali na radnice nad obětovaným vepřem na dodržování pravidel Diovi Horkiovi, Diovi Přísežnému (vepř nebyl v případě přísahy snězen, ale vhozen do vody). Olympiáda byla konána i v okamžiku perské invase, v době bitvy u Salamíny koncem září roku 480. • Nelze však vyloučit, že hry se konaly již o prvním úplňku po slunovratu, tedy v polovině července; žádné přesnější datum se nedochovalo.

Her se směli účastnit, stejně jako divadelního představení, pouze plnoprávní občané. Posuzování „hellénství“ hellánodiky bývalo v hellénismu a v římské době benevolentní. Od roku 496 (Ol. 71) se Hellény stali Makedonci, z nichž král Filippos II. vyhrál tethrippon třikrát po sobě (naposledy roku 348/Ol. 108), a od roku 196 (Ol. 146) měli na hry přístup Římané: na isthmie směli Římané už od roku 228, kdy "stovku", stadion, vyhrál jistý Plautus.

Egypťany Helléni nikdy nepokládali za barbary a mezi olympioníky je řada ryze egyptských „domorodých“ jmen, ale to až v éře hellénistické a imperiální. Foiníčané se na olympijské závodiště dostávali přes příbuzenství s Kadmem, zakladatelem Théb a dárce alfabéty, rovněž až v dobách postklasických.

Prvním římským olympioníkem byl na 177. olympiádě roku 72 běžec/dolichos C. Iulius Bassus (zapsán jako Gáius), druhý roku 4 př. n. l. (Ol. 194; ale též možné roky 20 až 4) v tethrippu/čtyřspřeží budoucí císař Tiberius, tehdy jako osoba soukromá. Římských jmen je mezi olympioníky hodně málo, na sportování zjevně světa vládci nebyli. Znovu v tethrippu zasvítil o 199. olympiádě (rok 17+) Tiberiův adoptivní syn Tiberius Germanicus Caesar a o 211. olympiádě (rok 65, ale konáno až 67+) Nero, který se dal prohlásit šestinásobným olympioníkem (závod desetispřeží po pádu přitom přežil jen zázrakem). 

Dary posílali do Olympie mocnáři z celého světa, dokonce z vladařů židovských Héródés v Palaistíně zvaný Veliký a nedbající monotheistického přísného zákazu vyznávat jiné bohy, který obdaroval řadu hellénských měst v Helladě a Asii nákladnými veřejnými stavbami. V Olympii se mu za finanční podporu dostalo asi roku 12 titulu doživotního rozhodčího/diénekés agónothetés. 

Do šestnácti let věku byli závodníci považováni za mladíky, do dvaceti let za dorostence, jako muži směli soutěžit až od dvaceti (paides/andres). Závodilo se, aby se vítězilo. Novodobá zásada "hlavně se zúčastnit" v myslích Hellénů nefungovala: "ú to níkán, alla to eu agónidzesthai/nevyhrát, ale pěkně si zazávodit" je z jiného světa. 
Třebaže úspěch v kterýchkoli kultovních soutěžních hrách znamenal pro vítěze (nikdo jiný nebyl nikdy sledován a registrován, dnešní stupínky vítězů neexistovaly, ty se objevily na olympiádách až v moderní době roku 1932) velkou osobní i státní poctu, vítězství v Olympii bylo nejprestižnější. Bylo-li pak doprovázeno vítězstvími z Delf, Korinthu a z Nemeie, tedy z dalších věnečných her/agónes stefanítai dosáhl borec v hellénském světě nesmrtelnosti. Dodnes známe nejskvělejší výkony a jejich původce, mnohdy ale nerozumíme jednotlivým údajům.

Olympioníkům se dostávalo doma poct nejvyšších (osud např. Američana Owense není z hellénských časů znám). Byly jim do konce života hrazeny náklady na stravu v prytaneiu, bývali osvobozováni od daní (často včetně potomků na věčné časy), na náklady státu jim byly stavěny sochy, skládána oslavná literární díla apod.

Velmi často se olympioníkové stávali politickými předáky a jejich sportovní výkon byl přizdoben i skutky vojevůdcovskými. V mnoha případech pak byli tací lidé (někdy ještě během života) oslavováni jako héroové. Předtím ovšem museli tvrdě trénovat a přijít do Olympie na „soustředění“ měsíc před vypuknutím her.

O sportovce se v dobách rozkvětu a profesionalisace her staral team trenéra/paidotribés, cvičitele/gymnastés n. sómaskétés, který měl na starosti také stravu a masáže, aleiptés/masér-olejovač (u Římanů byl alípta, alíptés lázeňským otrokem), a lékař; světově prvním jménem známým tělocvikářem & masérem byl jistý Pýthagorás.

O mnohem slavnějším Pýthagorovi, takto vegetariánovi, se tradovalo, že první zavedl zápasníkům masitou stravu namísto sušených fíků, tvarohu a placek z pšenice. Vztah k těmto lidem byl zhruba stejný jako dnes ke všem, kteří podnikají ve sportovní branži jako závodníci i jako jejich doprovod: měli své fandy, mezi intelektuály požívali spíše opovržení.

Filosof Xenofanés z Kolofónu, který většinu života prožil putováním po hellénském světě, i v Egyptě byl, jako exulant, než se usadil v Eleji, postavení olympioníků všiml v jedné své zachované elegii. Těšil se na symposion, na pití a příběhy k němu vyprávěné. Na co se netěšil, byly opakované povídačky z pověstí a příběhy athlétů-olympioníků. Jejich výkony a chvála nijak státu nepřispívají, "nenaplní tím spižírny státu/ú gar piainei tauta mychús poleós," a proto jsou vítězství na březích říčky Písy (v Élidě) přínosem jen malým.

Podobně a s ještě větším odstupem se díval na "sportovce" Eurípidés. V jednom fragmentu praví: "Špatností je po Helladě k nalezení hrozně moc, ale není nic horšího nad rod athlétů/kakón gar ontón mýrión kath' Hellada úden kakion estin athlétón genús." Viz ovšem popularitu borců v hellénismu a v éře římské v oddílu hry (4).  

Olympioníkové pocházeli z celého tehdejšího světa, odevšad, kde byly hellénské státy: známe jména více než osmi set athlétů-olympioníků (srov. pod athlétés) od dnešního Španělska, jižní Francie a Itálie po Egypt, Palaistínu a Mesopotamii, od Ukrajiny, Rumunska, Bulharska a Chorvatska po severní Afriku. 

Prvním epónymním vítězem byl élejský aristokrat Koroibos, podle jedné poznámky v pramenech prý kuchař/mageiros, což ovšem byla též rituální funkce během obětin, a to nejen v Élidě.

Jako obětník v Altidě byl též jmenován "kuchař" thytem n. thytérem a o svou sakrální roli se dělil se stegánomem, majordomem v Olympii řídícím s mageirem obětní hostinu. Posledním známým epónymním olympioníkem z dochovaných seznamů byl roku 269 n. l. Dionýsios z egyptské Alexandreie. Soudívá se, že konec seznamů nějak souvisí s pustošivým nájezdem Herulů roku 268. 

Po začlenění do římského světa se stalo „hellénství“ ještě volnějším a mezi vítězi jsou Římané, Egypťané a nakonec Armen, zjevně ve druhé polovině čtvrtého století přísahající na Dia Olympského. Republikánští Římané Olympii ctili, chrámy a závodiště obdarovávali. Jediný, kdo se choval jinak, byl roku 74 za mithridátských válek L. Cornelius Sulla, který ukradl z Hellady všechno zlato a cenného, co zbylo z achájského tažení Římanů roku 146. Tedy i z Olympie. 

(pokr.)