724

  14, 1

  Desmón z Korinthu

  a. u. c. 30

Na olympijských hrách byl přidán jako jejich druhá soutěžní disciplína „dvojitý běh“, diaulos, zpět kolem mety, vzdálenost 384,5 metrů. Prvním vítězem diaulu se stal Hypénos z Élidy.

V Messénii zemřel král Aristodémos (vládl od roku 733). Messéňané si za nástupce nezvolili žádného krále, nýbrž tři vojevůdce s omezenými pravomocemi jménem Dámidás, Kleonnis a Fyleás. Krátce nato byli Sparťany poraženi a opustivše Ithómu uznali svou porážku v celé válce - konec I. války messénské (vedena 19 let, od roku 743, srov. i jiné počty).

Část Messéňanů odešla do exilu, část se podrobila Sparťanům, kteří zemi rozdělili na úděly a obyvatelstvo převedli do postavení heilótů čili je zotročili.

Část Sparťanů, ti, kteří rovněž nebyli v postavení zcela svobodných, nebyla spokojena s rozdělením dobyté země a se svými příděly půdy. Nespokojenost byla později vyřešena odchodem ze země (viz roky 743 a 706).

V Palaistíně začal assyrský král Salmán-ašaréd V. s obléháním sídelního města království Israél Šomrónu/řec. Samareia (pokud k obléhání nedošlo už roku 725; trvalo až do roku 722). Hóšé'a, poslední z israélských králů, odmítl platit tribut Aššurovi a usiloval o spojenectví s Egyptem. Podobně jerúsalémský král Chizqijáhú, viz dále rok 703.

Podle jednoho zdroje se snažil získat za spojence jistého Sóa, "krále Egypťanů", podle jiného, rovněž nejasného záznamu, "Aithiopa Adramelecha, krále v Egyptě, a Ségóra, krále Egypta". O tom, kdo těmi všemi jsou myšleni, lze jen spekulovat, viz rok 720, kde všichni soudobí dynastové v Egyptě uvedeni. 

Pravděpodobně někdy předtím donutil Assyřan ve Foiníkii městské státy obnovit poddanství Aššuru s výjimkou Tyru, který oblehl z pevniny i moře, srov. rok 729. Obléhání trvalo pět let a ostrovní městský stát se zjevně udržel, i když obyvatelé museli po celou dobu pít vodu z cisteren.  

 

723

  14, 2

  Hippomenés (do roku 714)

  a. u. c. 31

O athénském archontovi Hippomenovi se traduje, že dal svou dceru, která byla kýmsi svedena nebo znásilněna, roztrhat a sežrat koňmi. Podle jiné verse ji zavřel do nějakého stavení/oikéma s koněm a nechal je o hladu. Kůň dívku sežral a sám pak pošel. Hippomenés stavení zasypal a lokalita v Athénách se podle toho jmenovala "u koně a dívky/hippú kai korés".

Archontova zhovadilost vedla k jeho sesazení roku 714 a k ukončení vlády rodu Medontovců v Athénách, z něhož Hippomenés pocházel (srov. rok 640).

 

722

  14, 3

  a. u. c. 32

Koncem roku v tebétu se v Assyrii spikli kněží boha Aššura s hodnostáři měst Aššur a Charrán proti králi Salmán-ašarédovi V. a zavraždili ho, resp. spustili palácový převrat, v němž zahynul (vládl od roku 727). Král totiž dosud svobodným městům uložil platit daně a poskytovat Assyřany na práci na královských projektech; jeho nástupce opatření zrušil a 6300 svých protivníků přesídlil do Chamátu, srov. zde níže a rok 720. 

V čele spiknutí stál vojevůdce neznámého jména, který si 12. tebétu/začátkem ledna roku 721 dal trůnní jméno Šarru-kén II., hebr. Sargon, řec. Arkeános (výklad viz zde níže. Snad i proto, že okolnosti nástupu na trůn měl podobné jako jeho dávný akkadský jmenovec (Šarru-kén znamená tolik co „skutečný, pravdivý, legitimní král“; zakladatel říše Akkadu/Agade vládl v letech c. 2371 až 2316, viz tam).

Šarru-kén bývá v klínopisných textech označován též jako "Š. arkû/Pozdější, Druhý", to z hlediska assyrských dynastů, a toto "epitheton" se dostalo do chronografie Claudia Ptolomaea/Ptolemaia jako královské jméno.  

Je pravděpodobné, že roku 721 nový panovník zbavoval své okolí nepřátel, deportoval nespolehlivé rodiny, "upevňoval vládu". Šarru-kén II., Šarru-kénu, Šarru-kín, Šarru-ukín, se vydával za syna Tukulti-apil-Ešarra III. a tím pádem by možná byl (asi nevlastním) bratrem Salmán-ašaréda V.

Další jeho sourozenec Sîn-acha-usur se stal královým sukkallem a velitelem tisícihlavé jízdní gardy/kitullum ša perrê, kitullim perra. Ten byl však králův "nejmilejší sourozenec/talímu, talimmu" a spolu obnovili posici sukkalů v síle, jakou zaujímali na středoassyrských dvorech 13. a 12. století; o sukkalech/šukallech viz v indexu s. v. Omezili tak značné pravomoci armádních vojevůdců turtánů. 

Se Šarru-kénem dosedla na assyrský trůn jeho poslední panovnická dynastie. Předchozí Adasiho trůnila od roku c. 1700, srov. tam a rok 1736. Šarru-kén vládl do roku 705. • Jeho jmenovec a předchůdce ze staroassyrské říše vládl v letech asi 1850 až 1840.

Salmán-ašaréd V. před převratem dokončil obléhání Samarie, Šomrónu, bab. Šamará'in, a město dobyl a vypálil (obléháno od roku 724, resp. 725). Poslední israélský král Hóšé'a (54; vládl od roku 730) byl zajat a s celým svým klanem doživotně internován v Aššuru.

Assyřané masově deportovali obyvatelstvo ze Samarie do Assyrie, do Pochábúří, do Ninúje a do Médie (začátky již viz rok 734), 27 tisíc lidí bylo zotročeno. Naopak do nově vzniklé assyrské provincie byli vysláni assyrští a babylónští kolonisté, např. z Kuty: proto orthodoxní Židé označovali Samarské hanlivě řec. též Chúthaioi, hebr. Kútím. Později do země přibyli osadníci z donucení z Babylónu, Uruku a Elamu. O počtu obyvatel Israéle viz rok 738. 

Od té doby se mluví o deseti ztracených kmenech Israéle, viz rok 1108; o novodobém revivalu Mnašše/Menašše viz v indexu s. v. Assyrskou kolonisační politikou mimo jiného posílily u smíšeného obyvatelstva odlišnější zvyky a náboženské projevy, což následně vedlo k ještě většímu odcizení s obyvateli jižního z obou židovských států, dosud samostatného království Júda, kteří na Samarské s jejich kultovním střediskem na vrchu Garizím/Grizím u Šomrónu definitivně přestali hledět jako na pravověrné Židy (srov. rok 445, 333).

• Historie „schismatu“ byla ukončena až v hellénismu kolem roku 110, kdy júdští Židé město vyvrátili a definitivně se zbavili konkurence (viz tam a také v indexu pod samaritáni).

V Babylónu se po assyrských událostech prohlásil králem šejk chaldajského kmene Jakínů Marduk-apla-iddina II., hebr. Merodach-balaban (řec. Mardokempados; vládl do roku 711, srov. jeho poddanství Aššurovi roku 729). Podle babylónské královské kroniky, srov. o ní roku 747, k protiassyrské revoluci došlo v nisannu a ten nejbližší byl březen až duben roku 721.

Jakín uzavřel proti Assyřanům spojenectví s elamským králem Chumban-nigašem I., viz dále rok 720.

Podle zachovaného nápisu restauroval během své vlády v Uruku chrámový komplex Eanna postavený třináct století předtím Šulgim, srov. rok 2096, a chrám léčivého boha Nin-giš-zidy, jehož stavitelem byl Amorejec Anam, viz rok 1813.

Rekonstrukcí Eanny se ve stejné době chlubil též Assyřan Šarru-kén, který roku 711 vyhnal Marduk-apla-iddinu z Babylónu, Chaldajovo jméno ovšemže neuvedl a my nevíme, kdo z těch dvou se vytahoval a kolik čeho vlastně restauroval.

• Marduk-apla-iddina se vydával za legitimního provorozeného potomka krále Eríba-Marduka, který měl zjevně mezi městskou populací Babylónie dobrou pověst (srov. roky jeho vlády 770 - 761). První pokus Chaldajů o nadvládu nad Babylónem skončil ve válce s Assyřany totální poražkou roku 689. 

V Číně začala Éra hegemonů neboli Doba Jarních a Podzimních annálů, Čchun-čchiou š'-tai/Chunqiu Shidai, která trvala do roku 481, srov. rok 772. Jméno období pochází od kroniky státu Lu let 722 - 481, dějin dvanácti jeho vévodů, kterou prý z dvorských záznamů sestavil Konfucius/Kchung-fu-c', Kong Fuzi.

Kronika měla několik komentářů, srov. Cuo-čuan/Zuozhan, "Cuoův komentář". Začíná t. r. patnáctým jménem Jin/Yin a končí Ajem/Ai; posledním dynastou Lu byl o dvě staletí později Čching/Qing.

Tento rok byl 49 rokem wanga/krále Pchinga, devátým rokem vévody Sia z Čchi, druhým E-a z Ťinu, jedenáctým Čuanga z Čchü-wo/Quwo, třináctým Chuana z Weje, 28. rokem Süana z Cchaje, 22. Čuanga z Čenga, 35. Chuana z Cchaa, 23. Chuana z Čchena, 29. Wu-a z Čchi, sedmým Mu-a z Sungu, 44, Wena z Čchinu a devatenáctým Wu-a z Čchu; tak to čínští chronografové uvedli.

Stát Lu existoval v letech 1122 (1043) - 256 n. 255, resp. 249 a vládli mu tři desítky vévodů či knížat/kung, gong. T. r. zemřel vévoda Chuej/Hui (769 - 722), který za své vlády porazil oddíly Sungu a s jeho vévodou Süanem/Xuan (747 - 729) uzavřel spojenectví.

Regentem za nástupce Chueje na trůnu Chuana byl určen jeho prvorozený syn Jin (ale z matky-palácové milenky; vládl do 712) a teprve po jeho smrti se dostalo na druhorozeného Chuana z Lu. Jeho matka Čung C'/Zhong Zi pocházela ze Sungu (zemřela roku následujícího). 

Ve státu Čeng/Zheng propukly spory mezi vévodou Čuangem a jeho mladším bratrem Kung-šu Tuanem/Gongshu Duan. Čuang se narodil nohama napřed, zjev ominosní, proto chtěla jeho matka, aby se dědicem trůnu stal mladší bratr. Jejich otec Wu, vévoda z Čeng (770 - 744), záměnu kdysi odmítl a v krátce klanové válce byl Kung-šu Tuan poražen a uprchl. Korunní princ Čuang se s matkou usmířil rituálním porodem nově nyní provedeným.

Tuanův syn Kung-sun Chua prchl z Čengu do Weje, získal zde podporu a Wejové v koalici s Kuo/Guo a Ču/Zhu (Lu neutrální) se vypravili proti Čengům, kteří roku 721 naopak vpadli do Weje. Viz dále rok 719.  

V Koreji ve státu Ko-Čoson zaznamenáno 9. října jako první částečné zatmění slunce nad poloostrovem. Toho roku zemřel král Pchjung (748 - 722; viz o něm roku 1057) a nastoupil jeho syn Kwul/Gwul (722 - 703). Za něho postihl roku 710 zemi hladomor a král vypravil přes Žluté moře do Číny flotilu naloženou rybami, solí a mědí s muži se znalostí čínštiny, aby nakoupili pro hladovějící rýži. Současně král celé své byrokracii snížil platy na polovinu.

Jeho nástupce We/Whe (703 - 675) už měl jiné starosti. Zlikvidoval jistou čarodějnici, která se vydávala za dceru Krále moří a omámila zástupy stoupenců (zaklínání a čarování zakázal již král Wul panující v letech 793 - 778). Zavedl kromě toho v zemi výrobu patnácti druhů hudebních nástrojů. O korejských dějích viz dále rok 677.     

 

721

  14, 4

  a. u. c. 33

Podle jedné tradice zemřel v Lýdii král Ardeios, syn Alyatův (vládl od roku 757), nástupcem Alyattés I., který vládl do roku 707. Srov. jinou chronologii roku 716 a v přílohách pod dynastové v.

O assyrských a babylónských událostech viz rok předešlý. K 19. březnu večer 27. roku Nabonassarovy éry/prvního roku Marduk-apla-iddina, řec. Mardokempados, nastalo úplné zatmění Měsíce.  

 

720

  15, 1

  Orsippos z Megar

  a. u. c. 34

Na olympijských hrách byl přidán závod v běhu na větší vzdálenost, dolichos. Byla to vzdálenost, kterou při závodech musel urazit vůz a vytrvalostní disciplina, která se v Olympii běhala od sedmi do 24 délek stadionu (= stadií) a měřila proto od 1346 do 4614 m.

Dolichos byla nejdelší hellénská athletická disciplina (dnešní marathón je vynález až novověký).

Prvním vítězem nové discipliny byl Akanthos z Lakónie. Epónymní olympioníkos Orsippos zahodil při běhu bederní roušku či zástěrku (zóné, diazóma, perizóma nebo tribón), aby se mu v dromu běželo volněji a rychleji. Od té doby se na všech olympiadách starého věku athléti v Olympii neodívali (dres s nápisy země původu, registračním číslem apod. je vynález novověký).

Ještě na téže olympiádě se rovněž uvedený Sparťan Akanthos postavil na start dolichu nahý.

Olympioníkos (ten, který na olympiádě zvítězil v některé z disciplín) Orsippos či Orhippos se brzy po návratu do rodných Megar zmocnil vlády a definitivně vyhnal Korinthské z Megaridy (o době korinthské okupace Megaridy viz rok 728). Délka Orsippovy vlády není známa, podrobnosti puče neznáme.

Ve Spartě zemřel Ágidovec Polydóros (králem od roku 754), následuje jeho syn Eukratés či Eurykratés I. (vládl do asi roku 690?).

Parští se usadili na Thasu, který byl původně krétskou kolonií jako ostatně sám Paros (údaj starověkých chronografů „krétský“ zde znamená „předhellénský“; ve skutečnosti zde žili především Thrákové a Kréťané zde udržovali emporion). Další možné údaje viz rok 710 a 680.

Možné datum založení osady Sybary Achaji pod korinthskými auspiciemi. Oikistem byl Is[...] z Heliké (možná Isos; srov. s rokem 708, který je jiným tradičním údajem).

Údajně začátek ražby mincí v Lýdii a Iónii (příliš vysoký tradiční údaj, i když zcela odmítnout ho zřejmě nelze; srov. roky 680, 640, 600, 575).

V Syrii a Palestíně vypuklo protiassyrské povstání, v jehož čele stáli Channo/ass. Chanúnu z Gazy, který se vrátil ze svého egyptského exilu, a král Jaú-bi'dí, vládce v království Chamátu (též doložen jako Ilu-bi'dí; theoforní Jahweho jméno). Assyřané Jaúbi'dího porazili u Qarqaru (srov. slavnou bitvu v jeho okolí roku 853), zajali ho a zaživa stáhli před branami Aššuru z kůže.

Šarru-kén o sobě dal do kamane napsat, že "jsem ten, který zcela vytrhl z kořenů zemi Amattu a (ten), který kůži rebela Ilu-bi'dího zbarvil do ruda jako narudo nabarvenou vlnu/nasích šuruš mát Amattê, ša mašak Ilu-bi'dí chammá'i isrupu nabásiš (srov. podobu s osudem Valentiniana, rok 259+).

Chamát/dn. Hamá v SYR, se stal assyrskou provincií, kam Šarru-kén dosadil eunušského guvernéra a posílal tam nepohodlné Assyřany do exilu, srov. rok 722. 

Později porazili Assyřané se Šarru-kénem II. u Rapichu (řec. Rafia, dn. Rafah) filistského knížete Channa, který skončil stejným způsobem jako jeho spojenec (srov. s rokem 734, kde již byl jednou Assyřany poražen).

Na hranicích s Egyptem posílil Assyřan pevnost Nachal (mát) Musri/"Egyptské wádí" zřízenou Tukulti-apil-Ešarrou, naplnil ji přesídlenci z jiných částí říše a svěřil ji pod ochranu lokálních arabských šejků. 

Poté Assyřané porazili i oddíly arabské královny Samsi či Šamší (viz rok 732) a krále It‘ámar ze Sáby. Šamší se tak stala opět tributárně závislou na Assyřanech (viz pak rok 715, 703). Někdy v této době obdržel dary, symbol vstřícných mírových vztahů, od dolnoegyptského dynasty Osorkona IV./ass. Šilkannu.  

Před syrským tažením byli ale Assyřané s králem Šarru-kénem II. poraženi ve východní Babylónii u Déru Elamity pod králem Chumban-nigašem I. (assyrsky Ummanigaš), jehož podporoval vychytralý babylónský král chaldajského rodu Marduk-apla-iddina II., viz rok 722, jenž se však do bitvy se svým vojskem nedostavil (assyrská a babylónská verse hovoří vždy o vítězství vlastních zbraní).

Díky tomuto elamskému vítězství byl od Assyřanů v jižní Mesopotamii po celé desetiletí klid. Přesto vládlo mezi oběma bloky otevřené nepřátelství (viz rok 711). Pro Babylónii byla vláda Marduk-apla-iddiny dobou stability, neboť assyrské armády řádily jinde.  

V Egyptě v Leontopoli zemřel někdy v této době král Juput II. (vládl ve své malé doméně od roku asi 745). Následovala krátká vláda Šošenka VI. s trůnním jménem User-maat-Re-meri-Amun (snad ani rok, možná ale též až do roku 715; jeho existence je velmi nejistá, může jít o záměnu se starším stejnojmenným panovníkem). 

Jím se skončila vláda Dvacáté třetí dynastie, druhé libyjské (trvala od roku 818, resp. 809). V téže době, nebo až roku 715, skončila také vláda krále Osorkóna IV. (srov. rok 730), posledního vládce Dvacáté druhé dynastie v Taně (vládla od roku asi 945).

Libyjci zůstali nejsilnějším obyvatelstvem Dolního Egypta. Bouřili se proti Peršanům, tvořili venkovskou šlechtu za Ptolemaiovců, machimoi/bojovníků s vlastní půdou (= z hellénského hlediska tedy klérúchové). Taková forma vlastnictví půdy vydržela od Dvacáté první dynastie až do římských časů. Za Ptolemaia II. byl hlavou koptského nomu a představeným královského harému jistý Sennušepes.

Kúšitský vládce Pej/Pije, zakladatel Dvacáté páté manethónovské dynastie (srov. rok 751 s 730) nijak nereagoval na poměry v Dolním Egyptě mezi libyjskými potentáty a zřejmě t. r. skončila v Saji vláda Tefnachta, prvního krále XXIV. dynastie.

Jeho nástupcem v Deltě či její části, druhým a posledním králem Dvacáté čtvrté dynastie, se stal jeho syn Bakenrenef/Ba-ken-renef s trůnním jménem Wah-ka-Re, řec. Bokchoris n. Bochchóris (vládl do roku 715). Podle Manethóna to byl jediný vládce této dynastie a vládl šest roků (v jiném opisu 44 let).

Hellénistická tradice mu přikládá mnoho státnické moudrosti, též pozemkovou reformu, což nelze nijak ověřit (o XXIV. dynastii srov. u roku 730); jeho otec se prý řecky podle jiných jmenoval Neochabis a oba žili velmi skromně. Pej přes svou nepřítomnost ovládal s výjimkou Delty celý Egypt, viz roky 730 a 716. 

Za Bokchoria promluvilo prý v Egyptě jehně/ef' hú arnion efthenxato, jediný to zachovaný údaj Manethónův o králi. Koresponduje s démotickým vyprávěním o jistém Pasaenhorovi, který s oním obětním jehnětem hovořil, když mu vyjevovalo budoucnost, která se na Egypt valí. Egypťan se zvířeti "odměnil" tím, že ho zabil/"očistil" a obsah rozhovoru sdělil králi. Zkazku zaznamenal roku 3 n. 4 n. l. (33. rok Augustův v Egyptě) písař Chetba, syn Herieua mladšího.  

V dobách XXV. dynastie vládnou v kněžském státě v Thébách (jejich závislost na panovníkovi byla sice jen nominální, ale obvykle to byli sourozenci):

Šepenupet (I.), dcera Osorkona III., která adoptovala Amenirdiu (I.), sestru Pijovu (viz o tom roku 730), která adoptovala svou nástupkyni Šepenupet (II.), dceru svého bratra krále Peje (všichni současníci XXII. až XXIV. dynastie). Její nástupkyní v roli velekněžské manželky Amonovy se stala Amenirdis (II.), dcera Taharkova.

Z dob XXVI. dynastie jsou známa jména „božských manželek Ammónových“ Nebetneferumut/Neitokret (I.), dcera Psammeticha I. s Meheten-weschet (jako adoptivní dcera kněžky Amenirdie II. pak Šepenupet III., viz rok 656), Anchnesneferibre, sestra Apriova a dcera Psammeticha II. s královnou Tachuit, a Neitokret II. (řec. Nitókris), dcera Amásiova/Amásidova.

Stav faktické nezávislosti Théb trval do roku 664, kdy byly vyrabovány Assyřany, nicméně Ammónův velekněz Horemachet byl respektován i jimi, viz o velekněžích roku 716. Kultovní jména kněžek viz v indexu u jednotlivých hesel. 

V Číně zemřel císař Pching-wang (vládl od roku 771). Nástupcem na trůnu se stal jeho vnuk Chuan-wang/Huan (vládl do roku 697). Za jeho vlády vedla formálně údělná knížata nepřetržitě války mezi sebou a císařovy pokusy o mír se nikdy nezdařily, viz rok 722. Chuanovým protivníkem byl Čuang/Zhuang, vévoda z Čengu/Zheng, který v koalici se státy Lu a Čchi/Qi expandoval a když ho císař odstavil od ministerské funkce u dvora, přestal platit tribut.

Roku 707 se proti Čengu císař vypravil posílen oddíly z Cchaj/Cai, Wej a Čchen/Chen. Císařští byli poraženi v lokalitě Sü-ke/Xuge a císař raněn šípem do ramene. Autorita Čouů vyvanula definitivně a zchudli natolik, že trvalo deset let, než po smrti Chuana roku 697 dali dohromady peníze na jeho důstojný pohřeb. Chuanův sok Čuang zemřel už roku 701 a o dědictví válčili jeho synové dvě desetiletí.