709-700

709

olympiada  17, 4

mesto  a. u. c. 45

Úspěšné tažení místodržitele assyrské provincie Qúe Aššur-šarra-usur proti králi země Muški Mitovi/řec. Midás nastolilo na assyrské západní frontě nové poměry. Assyřané propustili fryžské zajatce a Mita poslal do Babylóni, kde Šarru-kén právě pobýval, vyslance s dary, tedy formálně uznal assyrskou hegemonii, tedy alespoň z assyrského pohledu (viz roky 719 a 715). Znamenalo to však ukončení válek s Frygy, jimž se vynořil nebezpečnější nepřítel, Kimmerové, viz rok 714 a roky následující. Zároveň přijal téhož roku v Babylónu král Šarru-kén II. tribut sedmi „králů“ z Kypru/ass. Jadnana, zřejmě spojenců Midovými proti Assyřanům, většinou hellénských dynastů.

Roku 673 podobně chlubivý nápis pořídil Aššur-acha-iddin, Šarru-kénův vnuk stejně tak Aššur-báni-apli a mezi svými poddanými v Levantě napočetli deset králů kyperských: 

Ekištura z Edi-il čili Akestór n. Aigisthos (?) z Idalia, Pilágurá z Kitrusi čili Filagorás, Pylagorás n. Pýthagorás (?) z Chytroi, Kísu ze Sillúa čili Keissos ze Salamíny (kterou po trojské válce založil Teukros ze Salamíny v Sarónském zálivu)Itúandar z Pappa/Eteandros z Pafu (osada založena při návratu od Troje Agapénórem, synem Ankaiovým, králem Arkadů v Tegeji), Eresu ze Silli n. Sillu čili Héraios ze Sol (které založili Athéňané Faléros a Akamás), Damasu z Kurí čili Damasos z Kúria, Admésu z Tamesi čili Admétos z Tamassu, Damúsi z Qart-hadašt/řec. Dámysos z Kitia, Unasagusu z Lidir čili Onasagorás z Leder a Bususu n. Pususu z Nuria, tedy snad Pýtheás n. Búthytés z Maria n. Afrodísia (?). 

Damasos čili Damusi z Kitia byl z nich jediný Foiníčan. Assyrská velmi formální vláda nad ostrovem trvala zřejmě až do konce říše, tedy do roku 612.  

 

708

olympiada  18, 1

vitez  Tellis ze Sikyónu

mesto  a. u. c. 46

Na olympijských hrách byla přidána nová disciplína, zápas, palé. Prvním olympioníkem v této disciplíně se stal Eurybatos z Lakónie. Zároveň byl přidán pětiboj, pentáthlon (jednotlivé disciplíny nejsou známy): prvním vítězem se stal Lampis z Lakónie.

V jižní Itálii založili kolonisté z Krotónu pod Myskellem z Rhyp v Acháji, viz rok 733 a 710, za pomoci Achájů z Aigia osadu Kaulónii. Oikistem Kaulónie byl Tryfón z Aigia. Osada zpustla roku 277. • Téhož roku byla založena Sybaris (viz jiný tradiční údaj roku 720).

Mezi Kaulónií a Krotónem založili Athéňané pod oikistem Menestheem osadu Skyllétion, lat. Scyllacium, která se mnohem později dostala do majetku Krotónských. Dionýsios I. (vládl v letech 406 - 367) území obce věnoval Lokerským. Srov. též rok 122. 

Assyrský vasal Mutallu, vládce v Kummuchu (viz rok 712), povstal s podporou urartského krále Argištiho II. proti svým pánům. Byl poražen a uprchl. Země Kummuch, řec. Kommágéné, byla posledním syrochetitským státem jižně od Tauru, jejíž samostatnost tímto zanikla. Kummuchu se stala pod tímto jménem assyrskou provincií (viz dále rok 706). Země byla násilně Assyřany osídlena deportovanými Chaldaji z Bít Jakíni a naopak syrochetitští Kommágénci putovali k Perskému zálivu (viz následující rok). V Assyrii řádil t. r. mor. 

Médský král Déiokés II. založil sídelní město a královskou pevnost Ekbatana. Déiokés byl syn Fraornův, nástupce vládce Artyky (vládl od asi roku 730) a panoval do 647 (viz i tam).

Téhož roku vpadli do Urartu opět Kimmerové/ass. Gimirrája, porazili vojsko Argištiho II. a zemi opět vyplenili. Zřejmě šlo o další vlnu ze severu, která se pak vydala západněji (srov. rok 714).

V Číně vpadli vojáci státu Čchin/Qin do státu Žuej/Rui, byli však v poli poraženi. Koalice císařských Čouů a Čchinů pak oblehli Wej. Po osobních sporech u čouovského dvora s Čengy vpadly čouovské oddíly do Čengu, byli však poraženi a císař Chuan raněn šípem. 

 

707

olympiada  18, 2

mesto  a. u. c. 47

Podle jedné z tradic zemřel v Lýdii král Alyattés (vládl od roku 721). Následoval jeho syn Mélés (do roku 695). Ke (nejméně) dvojí tradici v lýdské chronologii viz rok 716.

Assyřané znovu zasadili těžkou ránu chaldajskému knížectví Bít Jakíni, jehož sídelní město Dúr Jakíni nyní vyvrátili (srov. rok 711 a rok předešlý). Akci vedl sukkalu rabû/velkowezír Sîn-acha-usur, králův bratr, který Šarrukínovi do Assyrie dopravil velkou kořist; o osudu jatých Jakínů viz rok následující. Pravděpodobně řídil babylónské království až do roku 702, kdy jeho synovec jmenoval králem Bél-ibniho. 

Zcela vyhladit Jakíny se ale nepodařilo, jejich panovník Marduk-apla-iddina, sesazený král babylónský, byl stále na útěku a assyrské posádky se musely bránit guerrillovým útokům Chaldajů (viz rok 711 a 680).

 

706

olympiada  18, 3

mesto  a. u. c. 48

"Sparťané" založili svou jedinou osadu na Západě Tarás (Tarent), oikistem byl Falanthos z „rodu“ Partheniů, nemanželských synů Sparťanek z vůle manželů, viz rok 743. Falanthos vyzískal většinu půdy nové osady na barbarech a Kréťanech, kteří tu sídlili od dávných dob "mínójských" a jejich osada Satyrion ležela jižně od nového města. Později byl z Tarentu vyhnán, zemřel a je pochován v Brundisiu, řec. Brentesion, původně prý též osady "krétské".

Partheniové patřili v lakedaimonském státu mezi zotročenou společenskou vrstvu. Narodili se jako nemanželské děti Sparťanů v době jejich války s Messénskými, viz rok 743. Protože nebyli spokojeni se svým údělem po I. válce messénské (viz rok 724), pokusili se pod Falanthovým vedením v Amyklách o svátku hyakinthií, kam měli přístup všechny skupiny heilótů, na přelomu května a června, viz v Bohové a jejich svátky, o puč, který se prozradil. Museli opustit zemi, aniž by byli jinak potrestáni, a pluli na Západ.

Druhé (?) založení Korkýry Korinthskými, nebo posílení počtu kolonistů (srov. roky 735 a 733).

Šarru-kén II. se vypravil do země Tabal proti Kimmerům, kteří již od roku 714 plenili Urartu a východní Anatolii. Kimmerové byli poraženi, ale zjevně jen v očích Assyrřanů. Kimmerským spojencem byl podle všeho Tabalec Gurdí/Kurtí, král v Kulummu, snad rodem Fryg, srov. rok 713, původně spojenec assyrský a viz rok následující.

Chaldajští Jakínové byli násilně dopřesídleni do vyvražděné země Tabal a Kumuch; zbylé místní obyvatelstvo bylo převedeno do Bít Jakíni na jihu Babylónie (srov. rok 711). Šarru-kénovi, který požíval jako vládce Babylónu autority, přinesl dary též vládce Tilmunu Uperi a stejně tak jeho nástupce Achundaru.

V Číně vpadli nomádi Šan Žung/Shan Rong, Horští Žungové (jindy zvaní Pej Žung, "Severní") až do státu Čchi/Qi, kde byli pod hradbami residenčního města Jing-čchiu/Yingqiu, pozd. Lin-c'/Linzi odraženi, srov. rok 710. Stepní nomádi (bývají ztotožňováni s Huny, resp. s jejich předky) obnovili vpády po čtyřiceti letech, nicméně roku 642 stáli jako spojenci po boku dynasty státu Čchi ve ztracené válce s císařskou koalicí. T. r. vpadl Wu z Čchu do státu Suej/Sui a roku 704 jeho armádu porazil.

Wu z klanu Siung vládl po bratrovraždě od roku 740 jako vévoda, roku 704 se prohlásil jako první z čouovských vasalů králem/wang, zemřel roku 690. Stát Čchu/Chu za své existence v čouovské éře pohltil 27 států a státečků, než zanikl pod útokem Čchinů roku 223, srov. tam a viz dále rok 704.  

 

705

olympiada  18, 4

mesto  a. u. c. 49

V Tabalu zemřel kdesi v Tabalu vojenskou smrtí v bitvě s Kimmery (?) a jejich (fryžským?) spojencem Gurdím z Kulummu (viz rok předcházející) král Assyřanů Šarru-kén II., vládl od roku 722. Assyrské ležení/ušmannu padlo do rukou vítězů a královo tělo nebylo nalezeno (srov. stejný případ roku 47 v Egyptě a 378 n. l. v Thrákii).

Během své vlády si Šarru-kén vybudoval na místě staršího osídlení Magganubka vlastní sídelní město Dúr Šarru-kén/dn. Chorsabád: v simánu 713 zahájil stavbu, bohy nastěhoval roku 708, sám se ubytoval v abu 706, vyvráceno bylo roku 612). Sloužilo namísto Kalchu, které bylo residenčním městem od asi 878 (srov. rok 630). • Smrt krále na bojišti a také to, že nebyl pohřben, je ojedinělý případ v assyrských dějinách, srov. ještě smrt v paláci posledního z vládců Ninuy Sîn-šarra-iškuna roku 612.

Nástupcem se stal jeho syn Sîn-achché-eríba, hebr. Sanchéríb, řec. Senacheirimos/Sennachérim, který vládl do roku 681 (inthronisace proběhla 12. abu 705, tedy začátkem srpna, viz ovšem rok následující). Jeho manželkou, (sinništu) ša ekalli, byla Tašmétu-šarrat. Assyřanům vypukly nové války s Médy, Urartejci a Kiliky, povstání propuklo v Júdě. Pomstít otcovu smrt se mu zjevně nikdy nepodařilo, viz dále u roku 696.

V Číně ve státu Ťin/Jin zavraždil vévoda Wu z Čchü-wo/Quwo ťinského vévodu Siao-c'/Xiaozi, vládnoucího od roku 709 jako nástupce Aje z Ťinu (vládl od roku 718). Byla to pomsta za vpád Aje do státu Sing-tching/Xingting, Wuova spojence, roku 710. Během dobrodružství byl roku 709 vévoda Aj zajat a v zajetí popraven a na přání Ťinů se novým vévodou stal jeho syn Siao-c'. Vévoda Wu pak roku 705 zavraždil Siao-c'a, ale usurpátorem ťinského trůnu se nestal.

Čouský císař Chuan jmenoval ťinským vévodou Mina, mladšího Ajova bratra, posledního ze starého ťinského panovnického rodu Ťi/Ji. Vládl do roku 678, kdy se konečně dočkal Wu z Čchü-wo. Po Minově smrti zaútočil Wu na Ťin a obsadil ho. Dary získal náklonnost čouovského císaře Sia/Xi (zemřel brzy na to, viz rok 677) a Wua uznal za vládce Ťinu a po anexi přijal stát Čchü-wo/Quwo jméno získané země Ťin a nový dynasta Wu z Ťinu. Roku 703 na Čchü-wo zaútočila koalice států Žuej/Rui, Liang a Ťia/Jia.       

 


 

704

olympiada  19, 1

vitez  Menos z Megar

mesto  a. u. c. 50

V Korinthu postavil jistý Amenoklés jako první bojovou loď (již triremis?). Zakázka pro Samos čítala první čtyři hellénská bojová plavidla. Korinťan Ameinoklés odešel z politických důvodů do Athén, snad v nějaké souvislosti s lélantskou válkou (viz rok 700; srov. též starší tradiční údaj roku 770)• Pěti a desetiřadku měl první postavit Mnésigeitón ze Salamíny pro Alexandra Velikého, šestiřadku Xenagorás ze Sýrákús, dvanáctiřadku dal postavit loďařem Filostefanem Ptolemaios I., patnáctiřadku měl Démétrios I. Poliorketés, třicetiřadku Ptolemaios II. a rekordní čtyřicetiřadku Ptolemaios IV.

V Assyrii nebylo s velkou pravděpodobností převzetí vlády Sîn-achché-eríba bezproblémové a nový král ("Sîn nahradil (mé) bratry") neměl asi čas věnovat se protiassyrským rebeliím, viz roky následující. 

V Číně přijal Wu, vládce státu Čchu/Chu, jako první z čouovské říše královský titul (wang). 

 

703

olympiada  19, 2

archon  Apsandros (do r. 694)

mesto  a. u. c. 51

V Babylónu vypuklo nebo již bylo v běhu povstání proti assyrskému a zároveň babylónskému králi Sîn-achché-eríbovi. Králem se prohlásil jistý Marduk-zákir-šumi III., syn Arad-Eaův, jeden z provinčních guvernérů. Z exilu (srov. rok 711) se ale vrátil Marduk-apla-iddina II., zahnal vůdce povstalců a sám krátce usedl podruhé na babylónský trůn (tentokrát s pomocí všelijak složených oddílů, takže dostal v babylónské kronice přívlastek "z dynastie loupeživých vojáků/pala sáb chabi, bala.erín cha-bi?") . Pokoušel se získat proti Aššurovi spojenectví v Jerúsalému u krále Chizqijáhúa, snad aby proti Assyřanům otevřel druhou válečnou frontu, ale k tomu nedošlo a Chizqijáhú bude brzy potřebovat sám pomoc; srov. Chizqijovu posici roku 724. 

Sîn-achché-eríba vyrazil na své první tažení z Aššuru 20. šabátu/kolem poloviny února "jako silný býk v čele vojsk/kíma rími gapši machrit ummánáti". Rozdělil armádu, sám táhl na Kutu, jeho velitelé měli za úkol pozorovat s druhou částí nepřítele u Kiše. Zde se však dali Babylónci a jejich spojencem Elamity, které vedl Imbappa, vojevůdce krále Šutruk-nachchunteho, vyprovokovat k bitvě a byli poraženi; Elamitů bylo na osmdesát tisíc lukostřelců.

Král dobýval Kutu, když k němu dorazila prosba o pomoc. Město dobyl a obrátil se proti nepříteli u Kiše, kde koalici porazil. Marduk-apla-iddina II. prý z druhé kišské bitvy prchl a nechal spojence na holičkách. Assyřané vzápětí porazili elamskou posilu s Aramaji a Chaldaji vedenou Tannánem. Marduk-apla-iddina se ukrýval nějaký čas v jihobabylónských bažinách v lokalitě Guzummanu a později, viz rok 700, utekl do Elamu, tentokrát zjevně přijat. 

Mezi babylónskými spojenci stáli v té době též Arabové, jimž vládla královna Jati’e, zřejmě nástupkyně královny Šamší (srov. rok 720). Ve druhé bitvě u Kiše byl Assyřany jat Basqánu, její bratr, velitel arabských oddílů, a s ním Adíni, jeden ze synů Marduk-apla-iddiny. V Babylónu pak padla do Sîn-achché-eríbových rukou Marduk-apla-iddinova rodina a celý dvůr s královskými poklady. Assyřané se zmocnili 88 hrazených měst, mezi nimi ze starých měst nyní obývaných či kontrolovaných chaldajskými státy Bít Dakkúri, Bít Amukkáni a Bít Jakíni, Maradu, Laraku, Larsy, Eridua, Nippuru a Uruku.

Z tohoto tažení odvlekli Assyřané z Babylónie 208 tisíc lidí ze sedmnácti aramajských a chaldajských kmenů a množství dobytka a velbloudů "bezpočet/ša lá níbi" (jeden z chlubivých záznamů v klínovém písmu ovšem tvrdí, že koní bylo 7200, velbloudů 5230, ovšem ovcí 800.100). 

Vypuklo poslední období nepřátelských vztahů Assyřanů a Elamitů, které trvaly po celou dobu existence obou státních útvarů. Tato v podstatě permanentní válka assyrsko-elamská skončila až roku 639 (srov. přerušení rok 674).

Babylónské události lze řadit i následujícím způsobem: roku 705 se stal Marduk-apla-iddina II. opět králem v Babylónu, roku 703 proti němu povstání pod Marduk-zákir-šumiho II., který vládl jen měsíc a byl zapuzen vrátivším se Marduk-apla-iddinem II. Válka Assyřanů s Elamity následovala roku 702.

 

702

olympiada  19, 3

mesto  a. u. c. 52

Assyřané dosadili za krále Babylónu rodilého Babylónce Bél-ibniho, který vyrůstal na assyrském panovnickém dvoře (vládl do roku 700, řec. Bilibés, Bilibos). V zemi vedena válka aramajských šejků proti Assyřanům. Sîn-achché-eríba během svého druhém polního tažení vyvrátil město Chirimmu východně od Tigridu, Chararatum a zničil zemi Iasubigallů, dosud nepoddaných Aššuru. Dobyl jejich města Bít Kilamzach, Bít Kubatti a Chardišpi, soustředil do nich porobenou populaci a území podřídil správě guvernéra v Arrapše. Vytáhl do Zágrosu proti Kassitům. 

Pokračoval s armádou na východ proti království Ellipi ležící severně od Elamu, jehož král Išpabára dosazený Šarru-kénem II., nyní ale spojenec bablónského Marduk-apla-iddiny, prchl (viz rok 714). Assyřan dobyl residenční města Marubišti a Akkudu/Akkuddu, zabral velký kus Ellipi, pevnost Elenzaš proměnil v nové královské residenční město, přesídlil do něho porobené obyvatelstvo a město přejmenoval na Kár Sîn-achché-eríba. Oblast podrobil správě assyrského guvernéra v Charchar/Kár Šarru-kén. Jako jeho otec, viz rok 714, přijal tehdy tribut národa Mádája/Médů.

V Číně se v poli u Langu setkaly armády Čchi, Wej a Čeng, aby bojovaly s Lu. Rok na to se ke koalici s Čchi přidali Sungové, viz však rok následující.  

 

701

olympiada  19, 4

mesto  a. u. c. 53

V Babylónu intrikoval vyhnaný král Marduk-apla-iddina II. Se šejkem Chaldajů Mušezib-Mardukem (ass. Šuzubu, řec. Mesésimordakos) na „národním“ základě podnítil další povstání proti Assyřanům. Král Bél-ibni (řec. Bilibos), rok předtím Assyřany dosazený, se postavil na stranu povstalců. Viz jeho konec roku následujícího, Marduk-apla-iddina zemřel někdy po tomto datu a asi před rokem 694 v exilu v elamském městě Nagítu, kam prchl se svými lidmi, viz tam. 

Sîn-achché-eríba byl na svém třetím armádním tažení ve Foiníkii, kde porazil protiassyrskou "amurrskou" koalici Abd-ilihita/ass. Abdi-líti z Áradu-Arwadu (srov. o Áradu rok 759 a dále roku 677), Uru-meleka/Uru-milki z Byblu-Gubly, Mitintiho z Ašdodu, Budu-ilua, vládce Ammónitů/Bít Ammánaj, Kammusu-nadbiho z Móabu, Malik-rammua z Edomu, Sidqy Askalónského, Minchimmua/Menachém (?) z Šamsimuruná (nezn. polohy), Lulího ze Sídónu a Šabaka Egyptského.

Lulí (vládl v Sídónu a městech na moři až po Akkú/Akko od roku 729, viz dlouhé obléhání jeho Tyru roku 724) před Sîn-achché-eríbou utekl a nástupcem jmenován Assyřanem Itto-Ba'al II., ass. Tuba'alu (vládl do roku 678). Lulí, jehož "hrůza z děsivého lesku mé vlády srazila k zemi, z Tyru/ass. Surru prchl doprostřed moře" na Kypr/ass. Jadnana, "a tam zemřel". 

Panovník Askalonu/ass. Isqalluna jménem Sidqá se nepoddal a utekl. Assyřané zotročili celou jeho rodinu a odvlekli do Ninive; do Assyrie z tohoto tažení bylo odvlečeno, jak se Aššurův král chlubí, 200.150 lidí a bezpočtu dobytka a velbloudů, dobyl 46 měst a pevností. Do Askalonu Sîn-achché-eríba dosadil Šarru-ludáriho, syna předešlého krále Rukubtiho (proassyrské sympatie prokazuje jméno jeho syna), vyhnaného Sidqou.

V júdském Eqrónu sesadili obyvatelé v jakési revoluci (datum neznáme) krále Padího, assyrského chráněnce, a vydali ho jerúsalémskému králi Chizqijáhúovi/ass. Chazaqiau. Assyřané porazili spojence u Elteky/ass. Altaqú, město s blízkou Tamnou dobyli po obléhání a pak táhli pod velením assyrského turtána a králova arcičíšníka/rab šáqé, srov. rok 884, na Jerúsalém proti júdskému králi Chizqijáhúovi, řec. EzechiásŘecky psané chronografie z hodnostáře udělaly vojevůdce/stratéga jménem Rhapsakés. 

Města obléháním nedobyli (srov. biblické proroctví kazatele Jša'jáhúa/Ješa'jáhúa/řec. Ésaiás, bibl. č. Izaiáš, o záchraně města a s tím související zkazku o anděli božím/mal'ách jhowá, řec. angelos kyriú, který přes noc povraždil 185 tisíc assyrských vojáků).

Chizqijáhúa však nechali na holičkách žoldnéři a spojenečtí Arabové/zde Urbú a král se v obleženém městě vzdal: vydal z královského pokladu včetně zlatého obložení Jahweho chrámu třicet talentů zlata, osm set stříbra (podle bibl. počtů tři sta), své dcery a celý harém a dvůr. Platil vyšší tribut, ale zachránil júdskou samostatnost

Z júdského království jako kořist rozdělili Assyřané velké kusy Mitintovi z Ašdodu, Padímu z 'Eqrónu, který byl osvobozen ze zajetí, a Silli-Bélovi z Gazy/Chazitu. Ještě roku 70 n. l. hovoří židovský historik Iósépos Flávios o "assyrském ležení/kata tén Assyrión parembolén" před hradbami Jerúsaléma, kde rozbil stany Titus a dával vršit obléhací valy proti městu (dodnes archeologicky nepotvrzeno, srov. zde níže).

Při dobývání júdského Lachiše/akk. Lakisu použili Assyřané rampu, kterou navršili z kamenů z blízkého lomu, aby po ní mohli k hradbám s obléhacími stroji. Je to dodnes největší zachovaná obléhací rampa v předněvýchodním regionu a dobývání a likvidaci města dal král vypodobnit do kamene, tzv. Lachišský relief, dnes v Britském museu. Zajímavé je, že Assyřan lachišskou slávu nezahrnul do výčtu událostí své třetí válečné expedice.         

V Tyru králem ‘Abd-Melkart do roku 680, kdy byl popraven Aššur-acha-iddinem; revolty t. r. se neúčastnil. Po něm do Tyru Assyřany dosazen Ba’al I., který vládl do roku asi 671/670. Viz dále rok 677 a 673.

V Číně zemřel vévoda Čuang z Čengu. Jím vyhlédnutý dědic trůnu Kung-c' Chu alias vévoda Čao byl palácovým pučem donucen abdikovat a utekl ze země. Vévodou Čengů se stal jeho mladší bratr Kung-c' Tchu alias vévoda Li. Za pučem stál podle kronik stát Sung domáhající se od Čengů darů. Následujícího roku spustil stát Lu, Ťi/Ji s Čengy válku proti Sungům, třebaže původně Luové chtěli původně, aby zavládl mezi Čengy a Sungy s Čchi, Wej a Jan mír. Čchü Sia/Qu Xia, vojevůdce státu Čchu, porazil v poli Ťiao/Jiao, když se ale roku 699 Čchuové pustili do státu Luo, byli poraženi. O válce Čengů viz dále roku 698.     

 

700

olympiada  20, 1

vitez  Athéradás z Lakónie

mesto  a. u. c. 54

Kolem roku 700 nebo v letech 700 až 650 (srov. rok 704) proběhla válka lélantská, první velký hellénský válečný konflikt po trojské válce. Původně se střetly eubojské státy Chalkis a Eretria o pozemky kolem říčky Lélantos. Obě města byla údajně založena Athéňany ještě před trojskou válkou a po ní je opět Athéňané posílili kolonisty, které do Chalkidy vedl Kothos, do Eretrie Aiklés. Podle jiné staré verse založil Chalkidu Foiníčan Kadmos než se usadil v pozdější Boiótii a zanechal tu osadou Araby, kteří s ním putovali (? ojedinělý údaj Strabónův).

Vojevůdce/král Chalkidských Amfidamás porazil Eretrijské, sám však padl. Následovalo vytvoření koalic: na stranu Chalkidy se postavili Samští, thessalský tetrarcha Kleomachos z Farsálu, obec Antón na Chalkidiké (= na pozd. Síthónii?) a král v Erythrách Knópos, který prý pocházel z Kodrova rodu (viz dále rok 650); na stranu Eretrijských se postavil především Mílétos.

Dnes již nelze určit, zda tato první koaliční válka v Helladě byla konfliktem dlouhodobým, nebo zda šlo jen o jedno tažení. Rovněž nám není znám ani výsledek poslední „šlechtické“ války vybojované aristokratickými jezdci/hippotai, nikoli ještě obrněnou falangou, na Euboji zvanými hippobotai; viz dále rok 507. Lélantská rovina se později proslavila léčivými vřídly, jichž využíval za války s Mithridátem L. Cornelius Sulla. 

Eretrijští s Chalkidskými nevedli žádnou totální válku, ale dohodli se, že během bojů nebudou používat žádné střely/mé chrésthai télobolois. Smlouvu vytesali na stélu, která byla vidět ještě ve čtvrtém století v Amarynthu, starém městě u Eretrie.  

 

Ve Spartě zemřel Eurypóntovec Zeuxidámos (?, vládl od roku 739). Nástupcem se stal jeho syn Anaxidámos I. (vládl do asi roku 650). O jeho skutcích není nic známo. 

Snad mezi lety 700 až 680 bylo (znovu)založeno v jižní Itálii Metapontion (viz starší údaj z roku 773; původně zřejmě achájská osada snad s pomocí Sybaridy). Prvotními kolonisty byli údajně obyvatelé messénského Pylu po návratu od Troie, osadu pak zničili Samnité, druhou vlnu vedl Acháj Leukippos, podle jiné tradice byl oikistem tyrannos v Kríse Daulios.

Kolem téhož roku založila Sybaris osady Síris a Poseidónii/pozdější Paestum. Podle dalších tradičních údajů zakladateli Síridy byli Trojané nebo Rhodští (viz rok 540). I v tomto případě zachovaná tradice zřejmě vypočítává jednotlivé kolonisační vlny; o aiolském Íliu viz v indexu s. v.

Téhož roku založili Mílétští osadu Lampsakos (viz druhé založení roku 654) a Kýzičtí obsadili Prokonnésos (viz dále rok 675).

 

Kolem roku 700 (moderní odhad) byl ukončen proces fúzí attických démů s Athénami (tzv. synoikismos; srov. s rokem 750). V Attice byly čtyři (iónské) fýly: Geleontés, Hopletés, Argadeis a Aigikoreis (prý pojmenovány podle Iónových synů Geleontovi, Hopletovi, Argadovi a Aigikoreovi; viz rok 508). V Iónii jsou doloženy ještě fýly Bóreis a Oinopes (Kýzikos, Mílétos, Perinthos, osada samská), v Efesu byly čtyři staré iónské fýly sloučeny v jednu Efeseis/Efesioi. 

 

Z období kolem roku 700 pocházejí archeologické doklady pro nejstarší známou hellénskou amfiktyonii, náboženské sdružení obcí kolem určitého kultu, v tomto případě kolem chrámu boha Poseidóna na ostrově Kalauriá. Tradice je ovšem mnohem starší než archeologické nálezy. Podle mýthů založil amfiktyonii král Akrisios z Argu, otec Danaé, který ustavil amfiktyony, jejich počet a způsob rozsuzování obcí. Kalaurijský asyl byl respektován hluboko do římské éry. • Akrisios byl z rodu Danaova, který přišel do Argolidy z Libye, tedy severní Afriky kolem roku 1510.

Členy kalaurijské amfiktyonie byly Epidauros, Hermioné, Aigína, Naupliá, Prasiai, Orchomenos, Athény, Argos a Sparta. Oba poslední státy přispívaly později namísto Nauplie dobytou Argem, resp. Prasií obsazené Sparťany; srov. v indexu s. v. amfiktyonie.

 

Kolem roku 700 byl založen spolek Thessalů/koinon tón Thessalón. Roku 1124, šedesát let po dobytí ĺlia, přišli údajně Thessalové do pozdější Thessalie a vytlačili odtud Boióty do jejich nových sídel, do Boiótie. Panovník Aleuás I. z Lárissy byl první, kdo rozdělil zemi na čtyři části a stal se též prvním tágem Thessalů (tágos = basileus, král). Části Thessalie se jmenovaly tetrarchiai (od tetras/tetrados, „čtyřka“), jejich vládcové tetrarchové. V Thessalii znamená tetras zhruba tolik, co moderní „kraj, kanton“. • V hellénismu se slovo tetrarchés přeneslo s lehce pozměněným významem na označení lokálních vládců, dynastů, v Galatii a v Palestíně.

Ještě Homér dělil Thessalii na deset částí. Klasickými tetradami jsou Pelasgiótis, kde vládly rody Aleuadů z Lárissy a Skopů (Skopádai) z Krannónu, Fthíótis, kde vládli Echekratovci (Echekratidai) z Farsálu, Thessaliótis a Hestiaiótis pojmenovanou podle obce Hestiaiá na Euboji, odkud zavlekli obyvatelstvo na pevninu v neznámé době Perrhaibové. V obou posledních částech Thessalie nebylo velkých rodů. 

Spolek Thessalů se postupně domohl hégemonie v celém regionu a koncem 7. století ovládl i zdejší amfiktyonii (viz rok 600 a 595). První spolkovou válečnou aktivitou, kterou známe, byla zřejmě roku 512sq. pomoc athénským Peisistratovcům. 

V průběhu 7. a 6. století ukončí skolótští Skythové svou pouť na západ přes Halič do Slezska a Branibor, event. Maďarska a Sedmihradska (k tomu srov. údaj roku 775).

Do let 700 až 550 spadá rozkvět iberského státu Tartéssos u dnešního Cádizu/staré Gády. Je to doba dlouhé vlády krále Arganthonia, který údajně žil 150, resp. 120 let, a vládnout měl osmdesát let.

 

Král Assyřanů Sîn-achché-eríba se na své čtvrté tažení vypravil podruhé proti vzpurnému Babylónu a chaldajským Bít Jakíni. Mušezib-Marduk zvaný Assyřany Šuzubu byl v Babylónii (viz rok předešlý) poražen, prchl do bažin do lokality blíže neznámé Bittútu/Bít Tútu, Bél-ibni v Babylónu zajat 20. tebétu/přelom roku 700 a 699 a později zemřel ve vězení v Aššuru (podle "babylónské kroniky" byl ihned popraven; vládl od roku 702). Marduk-apla-iddina utekl před Assyřany na lodích do Elamu, viz rok předešlý. 

Sîn-achché-eríba posadil na babylónský trůn jako krále Šumeru a Akkadu svého syna Aššur-nádin-šumiho (řec. Aparanadios; vládl zde do roku 694)Téhož roku byla deportována další část chaldajských Jakínů, kteří se Assyřanům neustále stavěli na odpor, až je beduinové po několika desetiletích válek přemohli a zničili (viz dále rok 707)

 

• Snad v 8. století žil básník ĺliady Homéros, možná původem z Chiu (zemřel na ostrově Ios, o jeho rodině viz v indexu s. v.). Jeho narozeniny byly později připomínány 16. pyanepsiónu/říjen, srov. u roku 322 s dnem, kdy zemřel Démosthenés). Odyssseia měla vzniknout o století později, rovněž tak tzv. homérské hymny (ĺlias v ústní podobě povstala před rokem 700, nejpozději roku 675). Homéros byl pilířem hellénské literatury, pramenem ethických norem po celý starý věk, jeho dílo mělo stejný význam jako pro pozdější monotheisty svaté písmo/bible, bylo soustavně rozebíráno a často kritisováno až zamítáno.  

• V 8. nebo 7. století vznikl nedochovaný epos z trojského cyklu Kypria.

• V 8. nebo 7. století žil epik Arktínos z Mílétu, jemuž byly později připisovány kyklické eposy Aithiopis, Iliú persis a Títánomachiá (podle jedné tradice vrcholila jeho životní síla, tzv. akmé, kolem roku 744/Ol. 9, a byl prý žákem Homérovým).

• Kolem roku 700 žil první historický básník Hésiodos z Askry (Askrá/Askré) v Boiótii. Jeho otec, jméno neznáme, ale rodem prý vzdáleně spřízněn s Homérem, pocházel z aiolské Kýmy, obchody nešly a usadil se v Boiótii, kde se oženil s jistou Pykimédou; o básníkově bratrovi a pochybnosti s autentičností jména viz v indexu s. v. Autor veršů Theogoniá, Erga kai hémerai, Aspis, Gynaikón héróínón katalogos (5 knih) a epikédeia/pohřební řeči na svého milence Batracha byl zavražděn bratry Antifem a Ktimenem, u nichž v Naupáktu byl hostem. Domnívali se, že se v noci pokusil o jejich sestru a zabili ho, prý nechtěně (sami byli na útěku zabiti).  

• Kolem téhož roku a později žil na Krétě Xenokritos z Loker, aby zde poznal krétské zákony. Jeho současníkem byl Thalétás/Thalés z Kréty (Gortyny?), chorický lyrik a hudebník, který spojil bojový tanec s verši/hyporchéma a žánr dovezl do Sparty. Ve Spartě na pokyn z Delf vyléčil mor hudbou. Byl též jiný Thalétás, rhapsódos, skladatel básní s mýthickými náměty, rodem z Knóssu. Xenokritos se později stal učitelem Zaleukovým, viz o něm roku 663. Xenokritovým a Thalétovým vrstevníkem bylchorický lyrik Xenodámos z Kythér, autor paiánů a hyporchémat a Polymnéstos z Kolofónu, básník epický a elegický, skládající písně k flétně/aulódikoi nomoi

Před rokem 700 se z Gordia zachoval nápis na nádobě ve fryžštině v alfabétě, odvozené z foiníckého písma. Jazyk Frygů neznáme natolik, abychom ho mohli zařadit; pravděpodobně patří do anatolské skupiny indoevropských jazyků.

Kolem roku 700 byl v Korinthu stavěn první kamenný chrám Apollónův a roky c. 700-600 byly sochařskou érou daidalského stylu. V době c. 650-625 se objevili první kúroi tesaní v mramoru, srov. v indexu s. v. sochaři.