Žen (4)

Žena politicky nastrčená. Roku 20 vrátili Parthové Římanům vojenské odznaky Crassových (53), Decidiových (40) a Antoniových (36) legií, srov. rok 29 a 20. Augustus na oplátku králi Fraátovi IV. jako svůj osobní dar poslal otrokyni jménem Músa. Příliš o ní nevíme, její původ, ale vše nasvědčuje tomu, že plnila a splnila velkou Augustovu misi. Músa se totiž o něco později stala u parthského krále první mezi královnami pod jménem Theá Úraniá Músa/popř. Thesmúsa. 

Kolem roku 10 přemluvila Fraáta IV., aby poslal své čtyři starší syny na vychování do Říma, totiž děti se svými staršími manželkami-královnami. Fraátés IV. měl nesmírný strach z palácového puče a proto poslechl: obava o trůn byla pak parthskou šlechtou vykládána jako podlézavé romanfilství; viz jeho krvavá opatření roku 37 a 26. Músin syn Fraátakés tak zaujal přednostní pozici v královském paláci. Odsunutými syny byli Seraspadanés (později v Římě zemřel), Fraátés (vyhlédnut za krále, ale zemřel cestou z Říma, viz rok 35), Vononés (I.) a Rhodaspés (rovněž zemřel v Římě, data neznáme): do Říma tehdy všechny odvedl správce Syrie M. Titius, jemuž byli předáni na Eufrátu.

Roku 3 n. 2- Músa manžela otrávila a nástupcem v čele Parthů se stal jeho nejmladší syn, syn s Músou Fraátés V. zvaný též Fraátakés, "Fraátíček". Roku 2+ se oženil se svou vlastní matkou, roku 4+ ho šlechtici sesadili. Nelíbili se jim římské zvyklosti královy a že byl synem otrokyně byť zbožňované, loutka Říma v Parthii. O dalších osudech matky se synem není nic známo, pravděpodobně byli pučisty zavražděni.

V novodobých dějinách v podobné misi zaujalo jméno italské šlechtičny Virginie Oldoini Verasis, provdaná hraběnka di Castiglione. Její bratranec Camillo Benso hr. di Cavour, ministr sardsko-piemontského krále Vittoria Emanuela II., přemluvil osmnáctiletou vzdělanou krásku, manžela měla plné zuby už po roce a porodu jednoho potomka, vypravit se do Paříže a získat císaře Napoleona III. pro spojenectví proti Rakousku: "Musíš ho dobýt, je-li třeba, svést, dosáhni úspěchu, jedno jak!" Stalo se. Upozorňovala na sebe výstředními šaty s mnoho prosvítající kůží, Napoleon se k nevoli císařovny Eugénie chytil, kupoval hraběnce šperky, pořídil byteček a od roku 1856 byla po dva roky jeho milenkou. 

Misi naplnila: Francouzi ve spojenectví se sardsko-piemontským královstvím porazili Rakušany, Habsburkové ztratili u Magenty a Solferina Lombardii a v Turíně proklamovali Italské království (ale už bez Nizzy a Savojska): ne Garibaldi, ale Virginia di Castiglione sjednotila Itálii, dalo by se tvrdit! Hraběnka měla otevřeny dveře u potentátů celé Evropy, hodně cestovala, žila však osaměle, když se na svých čtyřiceti stáhla do přísného soukromí. V hrůze ze stárnutí měla doma všechna zrcadla zahalená. Údajně se roku 1870 přimlouvala u von Bismarcka, aby neobsazoval Paříž. Zemřela po infarktu roku 1899 ve věku 62 let, dlouho po Cavourovi a deklasovaném Napoleonovi. 

Hledání krásných nevěst v říši pro panovníka Helléni ani Římané neznali. Romantické pohádky jsou žánrem mnohem pozdějším. Ovšem z časů vlády východořímské císařovny Ireny a jejího syna Kónstantína VI. je v Životu milosrdného Filareta příběh, asi první v evropské literatuře, o tom, jak císařovna vyslala hledat synovi nevěstu. Až kdesi u Ganger v Paflagonii, ve vsi Amnii, našli poslové jistého starce s manželkou a vnoučaty a pravnoučaty.

Vnučky hned přeměřili, zda mají přes prsa, pas a nohy „císařskou míru“ a celý klan třiceti lidí vzali do Kónstantínopole. Marie z Amnie se stala císařovnou, ale Kónstantínos VI. ji poslal do kláštera, protože nesnesl ženu, kterou mu vybrala matka. Zle dopadl. Vybral si dvorní dámu Theodotu a dopustil se „cizoložství"/moicheia. Sporu se říká moichejské schisma, poněvadž mniši druhý sňatek neuznali a trhli se od patriarchátu. Císař byl roku 797 sesazen a na příkaz matky Ireny/Eiréné oslepen. Tak to mívali křesťané zařízené...

O něco později je doložen jiný výběr panovnice. Roku 830 povolala císařovna Eufrosyné ke dvoru jistou Kasii, aby se zúčastnila konkursu na manželku jejího syna Theofila. Kasia však císařství odmítla a raději šla do kláštera, kde skládala křesťanské hymny. Její krédo: „Je lepší mít jen malou kapku štěstí, než půvabem těla se prázdně honosit.“

Z východořímského prostředí je také příběh, jaký se v antice nestal, aby císařovna úkladně zabila císaře pro svou lásku. Zóé, manželka Rómána III. Argyra (1028 – 1034) se ve svých 55 nebo 56 letech zamilovala do „mladíka“ Michaéla z Paflagonie. Rómána zardousili v lázních nějací muži, které nikdo nikdy nevypátral a ani Zóé nebyla nikdy usvědčena. Jenom se to říkalo. Nový císař se jmenoval Michaél IV.

Ženy a kultovní sport: Z Olympie během her mizely ženy, ale prý také mouchy dodržovaly svátek: ačkoli bývalo hodně obětováno a z obětních zvířat bylo hodně krve a masa, mouchy se po dobu konání her, jak praví tradice, odstěhovaly i se ženami za Alfeios.

Přesto však měly ženy právo účasti na hrách, byť pasivní: vítězství v dostizích a ve spřežení bylo vyhlašováno na jméno majitele koňů. Jako olympioníkové bylo takto vyhlášeno šest žen, dvě Sparťanky, jedna Makedonka a tři Élejky. Jednou za pět let byly v Olympii slaveny dívčí svátky a hry héráje, při nichž se dívky na počest Héřinu utkávaly i v běhu. Délka trati byla o šestinu kratší než mužský dromos (500 stop = 160,2 m). Hlavním důvodem ale bylo odění Héry do pláště, který po celý rok vyšívalo šestnáct žen.

První, bájnou, vítězkou byla Chlóris z Théb, jako dítě se jmenovala Meliboiá), dcera Amfiónova s Niobou, v závodě, který založila Hippodámie na oslavu své svatby s Pelopem a jako poděkování Héře. Chlóris se provdala za iólského Nélea, zakladatele Pylu a byla matkou Nestórovou. Z první poloviny 7. století známe ještě jméno jisté Héry z Gyaru, jak poznamenala Sapfó (nikdo jiný z Héřina ostrova se po celý antický svět již nevyznamenal v ničem, Římané používali ostrov jako vězení).

Aktivně se ženy účastnily „mužských“ her jako majitelky koní. Historie olympiad zná šest hippických výherkyň: Sparťanky královského rodu Kyniská (Ol. 96 či 97) a Euryleónis (Ol. 103), Makedonku Belistiché, Bilistiché či makedonsky Filistiachos, přítelkyni krále Ptolemaia Filadelfa a tři élejské aristokratky jmény Tímarété, Theodoté a Kasiá. V Římu ženy zapřahávaly do svých dvoukolek na projížďky mezky, a ti byli dražší než koně (obchodem s mezky se nějaký čas věnoval jistý Flávius Vespasiánus, budoucí princeps).

O divácké účasti žen a dětí na "sportovních" hrách viz rok 426 a heslo délie.

Další slavné ženy: Mezi malíři se objevovaly rovněž ženy, i když výrazné proslulosti v branži nikdy nedosáhly. Obvykle patřily do malířských rodin, jako Tímarété, dcera Mikóna ml., jejíž obraz Artemidy patřil v Efesu k nejstarším (sakrální umělci nebyli tedy omezeni jen na muže!), dcera a žačka malíře Kratína Eiréné, jejíž obraz dívky byl v Eleusíně, známé je jméno jisté Kalypsó, jejímž díly byly obrazy starce a mága Theodóra, Olympiady a Nearchovy dcery a žačky Aristarété. Žákem Olympiady byl jistý Autobúlos.

V Římě v 1. století malovala Iaiá z Kýziku, která celý život zůstala pannou a mimo jiné vytvořila dle zrcadla svůj vlastní obraz, čímž dosáhla evropského primátu v této kategorii umělkyň. Kromě toho proslula obrazem stařeny a tvořila řezbářské práce ze slonoviny. Cenami svých prací prý převyšovala ocenění portrétů malířů Sópolida a Dionýsia, jichž podle Plinia byly svého času plné římské obrazárny. Sópolidovým žákem byl propuštěnec A. Gabinia A. Gabinius Antiochus.

Monódickou meliku tvořily např. pracovní písně, písně milostné/erótika, pijácké písně/sympotikaparoinia/„k vínu“, politické/stasiótika („rozbrojové“), posměšné/skóptika atd. Skolia byly popěvky při symposiích. Jako autorka skolií se proslavila lyrička Práxilla ze Sikyónu, která v polovině 5. století ale více proslula dithyrambickými hymny.

Slávě hlavně mezi ženami se těšila autorka sborových hymnů Telesilla z Argu. V argejském divadle měla sochu se svitky u nohou a v rukách vojenskou přilbu, jak si ji chce právě nasadit na hlavu. V roce 491 po porážce argejského vojska Sparťany ozbrojila ve městě starce, ženy a otroky a přinutila krále Kleomenea I. ustoupit z bitvy.

Telesillu lze považovat za první evropskou ženu na barikádách (událost snad souvisí s argívskými slavnostmi hybristik, tzn. „zpupnosti, nestydatosti“, konaných vždy 1. dne 4. měsíce roku: sbory chlapců a děvčat převlečené do opačných oděvů předváděly starou slavnost osvobození, tedy přechodu chlapců z ochrany ženské části domu do mužské).

Ve vědeckém světě se mezi autory farmakologických a medicínských spisů objevuje jméno Olympias z Théb. Kolem roku 300 působily epigrammatička Nossis z Loker a básnířka Anyté z Tegeje; známe jméno Myrtis z Athédónu a Moiró z Býzantia.

Pouze jedné ženě se v dobách předhellénistických „podařilo“ být během svého života dcerou krále, manželkou krále a matkou krále. Jmenovala se Lampidó či Lampitó, pocházela ze Sparty (srov. rok 470) a byla dcerou Leótychida II., manželkou krále Archidáma II., Leótychidova vnuka, a matkou Ágida II. a olympioníčky Kynisky. L. byla manželkou svého strýce. Pozoruhodnější by bylo postavení Domitilly Starší, od roku 38 n. l. manželky T. Flávia Vespasiána. Stala se matkou dvou Titů, Tita Vespasiána a Tita Domitiána a dcery Domitilly Mladší. Obě ženy však zemřely dříve, než se Vespasián stal císařem a stejně tak oba jeho synové...  

Archidámova dcera Kyniska zase byla první ženou, která si držela vlastní koně a jako první z žen s nimi získala olympijské vítězství (a vlastně i jako první žena historie vůbec)! Kdy to přesně bylo, lze jen odhadovat: na 96. či 97. až 100. olympiádě.

O století později, roku 368, ve Spartě vítali jako olympioníka-majitele vítězného dvojspřeží Euryleónidy, rovněž z královského rodu (Ol. 103). Vícero Sparťanek už v Olympii neuspělo. Na 120. olympiádě ve spřežení hříbat zvítězila Belistiché (Bilistiché či Filistiachos) z Makedonie n. Argu, zbožňovaná přítelkyně Ptolemaia Filadelfa. Z celkového počtu šesti žen, které kdy v Olympii uspěly, pocházela polovina z domácí Élidy: Tímarété, Theodoté a Kasiá.

V hellénistických dynastiích to ovšem bylo zcela běžné, a ještě pestřejší. Jistá Bereníké (opět z neznámé doby), a to je skutečně světová kuriosita, byla dcerou, sestrou i matkou olympioníků.

Královna Kleopatrá II. byla roku 132 v Egyptě provolána jako Filométór Sóteirá I. a vládla samostatně až do roku 129. Je to jedna z prvních samostatných vlád ženy v některé z makedonských hellénistických říší: srov. rok 215 a 175 v případě královny Kamasaryé Filoteknos na Bosporu Kimmerském a rok 125 u Seleukovců v případě Kleopatry I. Thee Euetérie, dcery alexandrijské Kleopatry II.

Před návratem z Kypru donutila roku 115 královna Kleopatrá III. svého syna a spoluvládce Sótéra II. rozejít se svou chotí a sestrou Kleopatrou IV., kterou musel Sótér II. zanechat na ostrově jako místovládkyni: je to zároveň první a poslední příklad z hellénismu, kdy žena zastávala úřad stratéga. Královna Kleopatrá III. se dávala v oficiální titulatuře vždy uvádět na prvním místě před jménem spoluvládce-syna. I to je poprvé v dějinách hellénismu. Kleopatrá IV. se na Kypru dala do koalice s Antiochem (IX.) Kýzikénem, jemuž slíbila vojenskou pomoc i ruku.

Alexandriňanka Hypatiá byla zřejmě na konci polytheismu první matematičkou „Evropy“ a učitelkou filosofie. Neoplatónička byla roku 415 n. l. bestiálně zavražděna hysterickým davem křesťanů poštvaných mnišskými úderkami z klášterů v dolnoegyptské poušti Skétis, dn. Wádí an-natrún, posedlého christianisátora a alexandrijského patriarchy Kyrilla, viz pod mniši. Se Sópatrou z Efesu, matkou Antónína, pravděpodobného učitele Hypatie, byla též příkladem pokročilé emancipace zanikající polytheistické civilisace.

Evropský západ byl v historii tradičně zaostalý a změnu přinesla teprve renesance. Podobně to bylo se ženami jako vůdčími typy. Dlouho se nekonaly, stejně jako známe málo o životě keltských a germánských ethnik.

V Kantiu za Caesara vládli čtyři „králové“ Cingetorix, Carvilius, Taximagulus a Segovax. Jméno severoanglických Brigantů (největším městem bylo Eburacum/Eboracum, dn. York) proslavila až královna Cartimandua (u moci do 69 n. l., oposici vedl její manžel Venutius). S Římany žila v míru a nedopadla jako odbojná královna Icénů Boudicca, nástupkyně krále Prasutaga (zemř. 60 n. l.). Její protiřímské povstání bylo poraženo a Boudicca si v roce 61 vzala jed. Boudicca byla první z ženských bojovnic v čele západoevropských vojenských šiků. Monotheistická Evropa pak musela čekat až na Janu z Arku.

Aby se ženy válkou či službou v armádách živily, starý věk neznal. Základní vojenskou povinnost mají v moderní době Israelky, bojově bývají nasazovány profesionálky v anglosaských armádách. Ovšem 20. září 2012 porodila na britské základně Camp Bastion v afghánské provincii Hílmand vojačka fidžijské armády chlapce: byl to v historii válečnictví nejen britského asi vůbec první polní porod za válečného tažení v cizí zemi (nepomyslíme-li na Amázonky...).

Vládnoucí (a panovačné) ženy. Evropský starověk byl civilisací naprosto mužskou. Dominantní ženy v historických dobách vynikaly jen výjimečně. Hellénský a republikánský římský svět sice znal ženy vlivné, panovnic bylo na rozdíl od předislámských Arabů nebo západoanatolských Kárů málo. Ideálem zjevně v očích mužů byly i tehdy ženy krásné, vzdělané, moudré, ale ovšem rovněž oddané, trpělivé a neskonale shovívavé vůči mužovým požitkům s jinými ženami: srov. Filu, nejstarší z dcer Antipatrových, vzácnou ženu provdanou v mladém věku za Balakra, Kratera a na konec za sexuálně neposedného Démétria Poliorkéta...

Pro hellénskou mužskou společnost byly báchorky o Amazonkách/Amázonkách (viz tam) spíše pobavením: ostatně je Athéňan Théseus jednou provždy z Hellady vyhnal (vládl podle tradičních údajů v letech 1233-1204).

Situace v okrajových oblastech hellénského světa, např. v Makedonii, Épeiru nebo v bosporské říši na dnešním Krymu a Kubáni byla trochu odlišná. V určité podobě se tu udržely staré předhellénské (= předindogermánské) matriarchální zvyklosti a kulty. Podobně tomu bylo u anatolských Chetitů nebo zřejmě u jihomesopotamských Sumerů; dvoumužství žen, biandrii, natož polyandrii, mnohomužství, zakázal Urukagina v Lagaši zákonem někdy po roce 2384, kdy se zmocnil vlády nad městem; čili v historické době ještě byla u zemědělských národů praktikována.

Ve středomořském světě polyandrie v historické době doloženy nejsou, polygynie/polygamie vzácně (srov. Filippa ii. Makadonského a např. Ptolemaiovce).  O místech, kde je dodnes polyandrie živa, viz pod biandrie, kde též jediný, snad autentický případ biandrie, sňatek jisté Medontidy z Abýdu s Athéňany Alkibiadem a Axiochem.

Nepochybně jednou z velkých panovačných žen byla épeirská manželka makedonského krále Filippa II. Olympias, matka Alexandra Velikého. Filippovo sukničkářství, viz zde výše, kompensovala hlubokou oddaností Dionýsově či Bakchově kultu.

Král se jí zase bál, když zrovna se svými družkami byla nadrogovaná v orgiastickém šílenství. Když její syn roku 334 př. n. l. vytáhl na slavné výpravu proti Peršanům, měl z jejího vlivu v Makedonii každý strach a makedonská šlechta, která zůstala doma, aby držela na uzdě nedávno pacifikované hellénské státy, měla obavy z Alexandrova návratu. Syn byl totiž Olympiadě jediná mužská bytost, jíž důvěřovala.

Olympias ovšem nominálně nevládla. První evropskou vládkyní nad státním útvarem byla v Olympiadině Épeiru roku 233 až její vzdálená příbuzná Olympias II. a po ní Déidameia II. (233 – 232), poslední z rodu molosských Aiakovců.

V Bosporské říši zemřel roku 215 pravděpodobně bez mužských potomků král Spartokos IV., a tak se jeho nástupcem stala jediná žena, která kdy z celé spartokovské dynastie vládla, jeho dcera Kamasaryé Filoteknos, tj. Milující děti. Až do roku 190 spoluvládla se svým manželem Pairisadem III., zřejmě synem Spartokova bratra Prytana (II.).

Po jeho smrti si za spoluvládce přibrala svého syna jménem jménem Pairisadés IV. Filométór. Zemřela někdy po roce 175. Její druhý manžel Argótés, syn Ísanthův, nezastával ve státě žádný úřad (srov. osud novodobých manželů západoevropských královen).

V Alexandreji roku 131 vyhnalo povstání měšťanů excentricky vládnoucí dvojici sourozenců Ptolemaia VII. Euergeta II. vulgo Fyskóna a jeho druhé manželky Kleopatry III. Euergetis. Královna Kleopatrá II., jeho v pořadí první manželka, byla provolána jako Filométór Sóteirá I. a vládla samostatně do roku 129. Pak musela uprchnout ke své dceři Kleopatře I. Bohyni, královně v Syrii. Je to první samostatná vláda ženy v některé z makedonských hellénistických říší.

Kleopatrá II. Sóteirá se roku 125 usmířila se svým bratrem a manželem Ptolemaiem VII. Euergetem II., protože přestal podporovat usurpátora seleukovského trůnu Alexandra II. Zabinu. Pak ale zvlčela. Když byl téhož roku její manžel Démétrios Níkátór u Damasku Alexandrem II. poražen a uchýlil se do Tyru do asylu v chrámu Héráklea, opustila ho. Zde byl zabit, nebo podle jiné verse na pokyn královny otráven, neboť prý žárlila na Rhodogenu, kvůli níž si i vzala Antiocha VII. (srov. rok 141, 129).

Královláda Seleukova domu přešla na královnu Kleopatru I. Theu Euetérii, jež se tak po své matce stala druhou ženou, která v hellénistických dějinách Egypta a Syrie neomezeně vládla. Sídlila v Ptolemáidě. Krátce na to, stále ještě v roce 125, přijal bez jejího svolení Seleukos V., dítě, které měla s Démétriem II., královský titul. Roku 124 ho královna zahubila: rodné jméno Seleuka V. bylo Démétrios, a matka „ho dala odstranit“; podle jiné verse ho prý sama zastřelila šípem.

Po určité době si přibrala za spoluvládce svého druhorozeného syna s Démétriem Níkátorem Antiocha VIII. Epifana Filométora Kalliníka, který byl do té doby na vychování v Athénách, kde též dostal přízvisko Grýpos, tj. Křivonosý, Skoba. Grýpos vládl do roku 96.

V Syrii se roku 120 pokusila královna Kleopatrá I. Theá Euetériá (nominálně vládla od roku 125, ve skutečnosti již od zajetí svého druhého chotě, srov. rok 141) otrávit svého syna a od roku 124 spoluvládce Antiocha VIII. Epifana Filométora Kalliníka. Antiochos byl evidentně předem informován, a proto donutil matku, aby otrávený pohár vypila sama. K tomuto kroku ho zřejmě popíchla jeho manželka Kleopatrá II. Tryfaina I., dcera Ptolemaia VII. Euergeta II. a Kleopatry III. Egyptské. Antiochos VIII. pak vládl samostatně do roku 96.

Krátkou válku o světovládu mezi Octaviánem a Antóniem rozhodla 2. září 31 námořní bitva u mysu Aktion v západní Helladě, kde sice bylo Antóniovo loďstvo poraženo, nikoli však zničeno. Na souši stálo připraveno devatenáct legií. V průběhu bitvy obrátila z neznámých důvodů svou loď Kleopatrá VIII. (tradiční číslování: VII.) na útěk a z ještě záhadnějších důvodů ji následoval se svou lodí Antónius. Opuštěná armáda se vítězům vzdala.

Dodnes se spekuluje, čím vlastně slavná Kleopatrá oba velké Římany zaujala. Podle jedné z úvah to dokonce nebyla ani její krása, moudrost, šarm, strategická poloha jejího království, ale „poševní stisk“, orientální trik, který „evropské“ ženy neznaly; o tom se pochopitelně jen spekuluje, v pramenech žádná taková zmínka zachována není.

Jako druhá Kleopatrá nebo „malá Kleopatrá“ pro dějiny dopadla Bereníké, sestra židovského krále či tetrarchy Héróda Agrippy II. (vládl 48 až 100 n. l.). Předhazovaly se jí incestní styky s bratrem, ale provdána byla za jednoho z nejslavnějších židovských představitelů starého věku Tiberia Iúlia Alexandra, spřízněného s iúlsko-klaudijskou dynastií.

V letech 46 až 48 byl správcem Iúdaje a roku 66 praefektem Egypta, později udělal ještě karieru vojensko-velitelskou. Druhým manželem Bereníky byl Héródés, vládce v Chalkidě, její strýc a asi roku 63 se provdala za Polemóna z Kilikie. V době židovské války byla milenkou Titovou: císařský synek byl o čtrnáct let mladší..

Velký křesťan a milovník „sportů“ Gratiánus byl v sedmi letech oženěn s dvanáctiletou Constantií, dcerou-pohrobkem Constantia II.

V srpnu roku 408 doporučil Stilichó přijmout výhrůžku visigotského krále Alaricha I., že přejde Alpy z Nórika do Itálie, když nedostane od Honória čtyři tisíce liber zlata (= 1300 kg). Mezi ethnickými „Římany“ vypukla protigermánská hysterie a 23. srpna 408 byl Stilichó se svým synem Eucheriem na císařův pokyn zlikvidován, včetně svých bodyguardů, buccellárií. Akci a popravu řídil comés Hérácliánus, který za to dostal do správy Afriku.

Seréna po manželově likvidaci žila v ústraní a armádou prošla vlna protigermánských čistek; Římané vybíjeli i Germánky s dětmi. K Alarichovi se přidalo na třicet tisíc Germánů v římských službách a prý na čtyřicet tisíc germánských otroků uprchlých římským vlastníkům. Obležený a vyhladovělý Řím se vykoupil pěti tisíci librami zlata, třiceti tisíci librami stříbra, čtyřmi tisíci hedvábnými oděvy, třemi tisíci na červeno obarvenými kožemi a třemi tisíci librami pepře (sic!).

Roku 409 se Alarich objevil před Římem znovu a dal císařem zvolit člověka ze starořímského tábora Priska Attala. Nový císař se dal hned pokřtít ariánským visigotským biskupem a Honórius obklíčený v Ravenně hájené deseti tisíci Huny ho odmítl uznat spoluvládcem. Attalus měl tedy smůlu: Alarich, který si přisoudil roli velitele císařovy armády, a jeho švagr Athaulf, velitel císařské gardy, Attala jako nepotřebného sesadili.

Roku 410 byli Visigoti potřetí před Římem a vyhladovělé Město 24. srpna zradou jisté matróny dobyli. Tři plenění vynesli Visigotům poklady, které tak jako tak z velké části zmizely. Alarich koncem roku zemřel, viz pod Alarich I. Jeho nástupce Athaulf odešel s celým národem do jižní Gallie a s sebou vzal jako rukojmí Gallu Placidii, Honóriovu sestru, která žila u Serény v Římě.

Když však začal dvůr Serénu podezřívat z toho, že roku 408 přivolala Visigoty a byla za to souzena, Galla Placida proti svědčila, zřejmě křivě, a vdova po Stilichónovi byla zardoušena.

Galla Placidia si roku 414 Athaulfa vzala. Rok na to král zemřel a Visigoti Gallu vrátili Honóriovi. Něšťastník Priscus Attalus, kterého Visigoti udělali poruhé císařem, byl v rámci míru s Honóriem v Ravenně vydán. Byl veden v Římě v triumfu (!) a pak mu dal roku 414 císař useknout dva prsty a poslal do vyhnanství na Lipary, kde zemřel přirozenou smrtí. Zůstal jediným z císařů vedeným v triumfu a ještě k tomu cizincem.

Galla Placidia patřila vůbec mezi výrazné ženy raného křesťanství. Když se na západě rozhádala definitivně se svým bratrem Honóriem, utekla roku 422 do Konstantínopole. Následujícího roku Honórius zemřel a po usurpaci zvolil římský senát císařem jistého úředníka jménem Ióannés/Iohannes. Galla Placidia se s pomocí Theodosia II. vypravila do Itálie, Ióanna vojsko obklíčilo v Ravenně, kde ho na jaře roku 425 opustili vojáci. Galla Placidia mu dala utnout pravou ruku, vozit ho v cirku na oslu a popravit.

Do roku 437 byla regentkou za pětiletého syna Valentiniána III. (vládl 425-455). Theodosius mu zasnoubil svou dvouletou dceru Licinii Eudoxii, s níž se Valentiniánus oženil roku 437 v Kónstantínopoli, když mu bylo osmnáct a jí patnáct. Tehdy také Galla Placidia odstoupila východořímské říši Illyricum (což vydrželo v rozdělení křesťanské víry).

V Konstantínopoli tehdy také vládla žena, Theodosiova sestra Pulcheria, od roku 414 jako regentka. Vybrala bratrovi (vládl 408-450) za ženu Athénáis, dceru athénského rhétora Leontia. Když ji pokřtili, dostala jméno Ailia Eudokia, od roku 423 Augusta.

Třetí výraznou ženou západu byla Valentiniánova sestra Iusta Gráta Honória. Měla být pannou, ale měla milence ve správci svého majetku Eugeniovi, za což byl popraven. Bratr ji provdal za senátora Flávia Bassa Herculána, ale to se jí nelíbilo a poslala svého kleštěnce Hyacintha k Attilovi s žádostí o pomoc (za to byl hrůzně mučen a Honórie byla provdána za Herculána jako soukromá osoba).

Attila s Huny se hnul do Gallií, ale na Catalaunských pláních, Catalaunií campí, jižně od Catelauní, dnešní Châlons-sur-Marne u Troyes jeho postup roku 451 v nerozhodné bitvě Římané pod Aëtiem s germánskými spojenci zastavili. Visigotský král Theoderich I. padl, na římské straně bojovali Burgundové, Sasové, Alamané, sálští Frankové, keltští Aremorikové.

Attila sice prorazil roku 452 na sever Itálie, ale následujícho roku zemřel. V protihunském povstání, které vedl král východgermánských Gepidů Ardarich, se hunská říše v Evropě roku 454 rozpadla.

Když 27. listopadu 450 zemřela v Římě Galla Placidia, ovládl Valentiniána III. její eunuch Héráclius, praepositus sacrí cubiculí. 21. září 454 osobně zavraždili Héráclius s císařem Valentiniánem III. během audience vojevůdce Aëtia – druhý a poslední případ římských dějin, kdy císař byl osobně vrahem (srov. Caracalla a Geta). Ovšem už 16. března 455 byl s Hérácliem Valentiniánus III. (36) zavražděn na Martově poli během tradiční vojenské přehlídky.

Byl posledním z valentiniánovské císařské dynastie. Mstiteli byli Aëtovi přátelé a senátor Petronius Maximus se prohlásil císařem a vdovu Eudoxii přinutil ke svatbě. Její pomsta byla rychlá: pozvala do Říma Geisericha s Vandaly, kteří Město obsadili z moře a čtrnáct dnů loupili.

Eudoxie to ale moc nespočítala, protože Vandalové ji vzali s sebou do Afriky, kde si musela vzít Geiserichova syna Hunericha, princezny Eudokie a Placida také dlouho pobyli u afrických Vandalů, než jim bylo povoleno odejít do Konstantínopole.

Ve středověku byly pozoruhodnými státními útvary nezávislá církevní panství, jimž vládly jeptiškami volené představené ženských klášterů. Abatyše-kněžny měly statut říšských knížat podřízených pouze císaři. Největším takovým státečkem v Německu byl Essen v Porúří, který existoval od roku 852 (první abatyší Gerswid) do roku 1802, kdy ho obsadili a zrušili Prusové. Poslední panenskou kněžnou byla princezna polská a saská Maria Kunigunde von Sachsen, kterou kdysi odmítl císař Josef II., protože se mu nelíbila.

Zcela ojedinělou posici si v historii získala sinhalská Anula, královská manželka a panovnice v cejlonské Anurádhapuře (nezaměňovat ji s mnohem starší jmenovkyní, manželkou Devánampiji Tissy, který na ostrově rozšířil buddhismus). Jejím prvním manželem byl Mahánága (Čoranága n. Koranága), který vládl v letech 2 př. n. l. do 10 n. l. Co se stalo, proč musel syn krále Valagamby zemřít, kronika Mahávamsa neříká. Stal se však první obětí travičské obsese královny Anuly. Žena byla na hindské a sinhalské poměry velmi svobodymyslná a společenských norem zjevně nedbalá: své další manžele si vybírala sama - a postupně trávila.

Koranágovým nástupcem byl jistý Kuda Tissa, syn Maháčuliho Mahátissy (viz rok 59). Pravděpodobně nedospělý panovník, jemuž byla Anula krátce snad regentkou. Zamilovala se do muže z ochranky-palácové gardy jménem Siva a nebohého Kuda Tissu otrávila. Siva (I.) vydržel "panovat" Rádžaratě, Sinhalskému království, čtrnáct měsíců. Pak se královna zamilovala do tamislkého tesaře Vatuky, Sivu otrávila, řemeslníka si vzala, a také jí vydžel na trůnu čtrnáct měsíců. Otrávila ho, když se zhlédla v tamilském obchodníkovi dřevem Darubhatikovi/Dharubhatika, pocházejícímu z nízké kasty. Přijal jméno Tissa, ale radovat se z něho mohl jen jedenáct měsíců, než pojedl z mísy podané mu manželkou.

Po něm přišel na řadu tamilský brahmín a palácový kněz Nilija. Vydržel půl roku a pak po čtyři měsíce roku 13 n. l. vládla Anula sama. Kronikář zaznamenal, že se oddávala 32 vojákům své gardy. Svrhl ji druhý syn krále Maháčuliho Mahátissy jménem Kutakanna Tissa. Upálil ji zaživa na pohřební hranici, popř. ji dal sežehnout plameny v jejím paláci, místu jejích vražd.

(pokr.)