Soch

socha, dřevěná, pravděpodobně nejstarší nalezen᧠před 6000

sochaři, sochařství:
Sochařská díla patří mezi nejznámější zachované a hmatatelné odkazy starověku. Helléni milovali pocty, žili pro uznání spoluobčanů, podoby slavných stály na každém rohu. Jen klasická Sparta, ačkoli kultovně živila ctižádostivost, opovrhovala jejími obrazy. Král Agésiláos II. se odmítal dát ztvárnit do bronzu či kamene nebo namalovat, ačkoli žil v době boomu výtvarného umění. Zato někdy až servilní Athéňané visuálními poctami nešetřívali: Démétriovi Falérskému, svému protektoru, guvernérovi krále Kassandra, postavili během necelého roku 360 soch, což asi zůstalo světovým rekordem, viz rok 317. 

Pestrobarevná sochařská a malířská díla neodmyslitelně patřila k hellénským sakrálním a veřejným budovám a prostorám. Města jich byla plna. Hellénům se proto „florentská nemoc“, či hyperculturamie, závrať turistů z místa s vysokou koncentrací uměleckých předmětů, nemohla přihodit. Každý stát a chrám se pyšnil nějakou zvláštností, stejně jako všude bylo množství tuctových soch stavěných v poctu zasloužilým občanům.

Originálů se však zachovalo jen nepatrně, stejně jako literatury o sochařských dílech. Kromě poznámek u Pausánia největším výčtem slují poznámky Plíniovy v jeho encyklopedii. Specialisované staré práce jako řečníka Kallistrata Athénského (a Démostheneova politického soupeře?) s názvem Popisy soch se nedochovaly žádné.

Většinou známe díla v mnohem mladších řemeslnických kopiích, vyráběných v římské době seriově na zakázku kameníky, srov. o ateliérech na bronzová díla zde níže.

Jeden takový výrobek byl 13. června roku 2002 v Londýně vydražen za 7,926,650 liber, tj. 11,67 milionů dolarů. Byla to mramorová soška Venuše z pozdního prvního nebo začátku druhého století n. l., tzv. Jenkins Venus, kopírující pravděpodobně bronzový originál Práxitelovy Afrodíty Knidské (aukční síň Christie´s tím překonala svou rekordní nabídku z roku 1994, kdy za 7,7 milionů liber vydražila sádrový assyrský basrelief z doby kolem roku 800).

7. června 2007 byla v newyorské pobočce Sotheby´s vydražena metrová bronzová šoška Artemidy se srnou za 25,5 milionů USD. Sousoší na první pohled nebudí zdání antického originálu a je pokládáno za falsifikát spočívající na klasicistní práci z doby kolem roku 1800.

Uchovaných bronzů je nesrovnatelně méně než budí zdání nabídka obchodníků se starožitnostmi, poněvadž jich bylo v pozdních dobách antiky a za křesťanů používáno jako mincovního materiálu (srov. níže pod Práxitelés). Poptávka po „starém“ umění je v posledních desetiletích ze strany zbohatlíků vysoká a obchod s falsifikáty výhodný.

5. prosince 2007 vydražila aukční firma Sotheby´s osmicentimetrovou vápencovou sošku stolící lvice nalezené v okolí Baghdádu z doby kolem roku 3000 za 57,2 milionu USD.

Podoby bohů a lidí vdechovali tvůrci do neživých materiálů dávno před Hellény. Sumerští ctihodní, lokální nesmrtelní po celé Mesopotamii, královské basaltové sochy potažené zlatým plechem ze Syrie (Qatna), ochranní tvorové démoničtí, bojovníci a dynamické scény z assyrského života, které protrhly prokletí strnulosti.

Raná období hellénského sochařství jsou pod silným orientálním vlivem, především egyptským, jehož strnulost kopírovala. Egyptští portrétní řemeslníci po tisíciletí hleděli především na to, jak zachytit obraz člověka na věky, nikoli jeho okamžitý výraz. Jako všichni před nimi a svým způsobem i po nich nilští tvůrci soch věřili, že socha je věčnou podobou, v níž se může duše zemřelého usadit. Pro lidi zástupná těla, pro bohy viditelná přítomnost mezi lidmi.

Nekrofilní kultura Egypťanů přitom rozlišovala velikostí podobizen smrtelníků jejich společenský význam: král byl ztvárňován v kameni a na obrazem mnohonásobně větší než jeho poddaní anebo manželky. První dáma harému mu sahá jen po kolena. Sochy a sošky byly součástí bohatších pohřebních výbav, portrétní podobizny nebyly nijak osobité a směrodatné bylo, co na nich bylo napsáno: Egypťané neměli problém odstranit pod sochou, reliéfem, soškou jméno toho, koho ztvárňovala, a nahradit ho jménem svým!

Bronzové sochy a jejich duté odlévání z 9. až 7. století z Egypta inspirovalo Hellény, jak dokládá nález ze Samu. První měděné sošky jsou ze 27. století z doby krále Snofru.

Prvními kolosálními kultovními sochami jsou tři vápencoví, čtyři metry vysocí bohové Minové v Koptu z nulté nebo první dynastie. Ze zachovaných soch patří dřevěné obvykle soukromníkům. Nejstarší měděná socha je ze VI. dynastie, z konce staré říše, krále jménem Pepi, zprávy o bronzových sochách jsou již ze II. dynastie.

Sochy ze všech materiálů byly zdobeny barvami, polychromovány. Obličeje byly nalíčené, za oči se vsazovaly různé kameny. Ženy dostávaly žlutou a žlutavou barvu, muži naopak barvu hnědočervenou.

Chafre/Rachef si u Gízy vystavěl druhou největší pyramidu „Hor horizontu“ o rozměrech základny 214,5 krát 214,5 metru, vysokou 143,5 metru, a sfingu, Šesep anch, „Žijící podobu (krále)“: je dlouhá 72 metry, dvacet metrů široká, největší starověká socha.

Polychromovány byly sochy i v syrském a mesopotamském prostředí. V syrské Qatně basaltové sošky kultu předků/králů o výšce 85 cm byly pokryty zlatým plechem. Roku 2002 nález foiníckého hrobu v sardské osadě Sulci/Sulki, řec. Solkoi na ostrově Plembaria/Sant´Antioco z roku c. 750 vynesl na světlo sošku Ba´ala Adira, strážce podsvětí pomalovanou rudým a hnědým okrem. Oproti malířství v sochařině nijak Kréťané nevynikali.

Plastiky z hrnčířské hlíny podle hellénské tradice prý poprvé tvořil korinthský hrnčíř Bútadés, jehož vynálezem prý také bylo to, že do hlíny přidával červeň a že jako první postavil na okraje prejzových střech hliněné masky, které nazval prostypa, basreliéfy. Později měl přidat i ektypa, hautreliéfy.

Podle jiné tradice byli prvními tvůrci dutých kovových (bronzových) litých plastik z pískových forem architekti a umělci Rhoikos a Theodóros ze Samu (mj. stavitelé Héráia na Samu). Jediné samostatné dílo Rhoikovo, socha Noci v Efesu, byla první litou kovovou sochou vůbec.

Theodóros je též znám jako řezbář drahokamů: jeden jeho prsten vstoupil do dějin literatury v Hérodotově podání o rybě a osudu Polykratově. Theodórův otec byl rovněž sochařem-agalmatopoios. Na Chiu koncem 5. století proslul řezbář gem Dexamenés (jehož některá dílka se dochovala).

Klearchos z Rhégia je uváděn jako autor nejstarší dochované kovové sochy (rozumí se: ve 2. století n. l., v době Pausaniově), a to Dia Hypata ve Spartě. Socha se skládala z několika částí pospájených hřeby. Klearchos byl prý žákem Dipoina a Skyllidy, podle jiných prý Daidala (jiný D. snad žil ve 3. st. a vytvořil Afrodítu v koupeli). Průkopníky sochařství bronzu ale byli v 6. století Aigínští Onátás, Kallón a Glaukiás, tvůrci mužských portrétů, viz zde níže, a Ageladás z Argu, kolem c. 520, předchůdce Polykleitův.

První sádrový otisk lidské podoby prý vytvořil Lýsistratos ze Sikyónu, který vytvořil též první sádrové odlitky soch. První mramorovou sochu prý vytvořil Melás z Chiu, ale zachovaná je z roku asi 575: koré dedikovaná Héře jistým člověkem ze Samu jménem Cheramyés.

V krétském a mykénském období se monumentální plastiky využívala jen vzácně. Rovněž začátky vlastního hellénského sochařského umění (první dvě staletí 1. tisíciletí) netvořily velké sochy: nejstarší plastiky byly drobné práce kovolitců a hrnčířů (od 9. století figurky zvířat, od 8. století votivní sošky obvykle nahých bojovníků). Stará, archaická kultovní podoba bohů ve tvaru dřevěného kůlu či kamenné stély s rukama i nohama při těle, se nazývají xoanon, (pl. xoana).

Podle hellénské tradice byl za prvního uměleckého sochaře do kamene považován mýthický i mystický krétský Daidalos (spojován se 7. stoletím; kopírováním foiníckých a syrských terrekot po roce 675 sošky s parukami), který prý jako první „obdařil sochy zrakem a chůzí“. Tradice s jeho jménem spojovala vznik soch mladých mužů apollinského typu, tzv. kúroi (tj. chlapci - vyvrcholením 6. století; dívčím protějškem jsou sochy korai, dívek). Archaické obdoví se vymezuje začátkem sedmého století a rokem 480.

Sochy kúrů v lidské velikosti (mnohdy ale přes dva metry) ovšem pocházejí z Peloponnésu, jsou stejně ztrnulé, jako jejich egyptské/sajské nebo snad assyrské vzory (např. Kleobis a Bitón z Delf nebo Apollón z Teney), nebo mramorové z Naxu a Paru (před rokem c. 650 pro Athény). Kolem tohoto roku věnovala jistá Níkandré z Naxu, dcera Deinodikova, sestra Deinomeny a manželka Fraxia Artemidě na Délu (svou?) ženskou sochu, koré, v daidalském stylu. Je to první doložený ženský votivní dar v Evropě.

Vrcholové období kúrů apollinského kultu byla léta 525-500, slavný Moschoforos, Nosič telete, je votivní dar jistého Rhomba Athéně z let 570-560. Na rozdíl od nahých mužských ideálů (opravdu tak chápány?) byly koré vždy oděny v řásněný oděv, chitón či peplos. 
Postupem času dostávaly sochy pohyb, přirozenost a v obličeji dostaly domácí rysy; je pravděpodobné, že mohlo jít o sochy portrétní. Proč mají dívky a chlapci na tváři onen "archaický" úsměv, známo není. Možná patřil úsměv k ideálu chování mladých žen a mužů, nebo jde o snahu vyjádřit postavu v hovoru. Úsměv pomkračoval přes Helladu na západ a setrval na tvářích etruských soch.

Daidalovým žáky byli další Kréťané Dipoinos a Skyllis, kteří působili v době, než se Kýros zmocnil vlády v Persidě (cca. Ol. 50), jak praví Plinius v Naturalis historia. Později odešli tvořit do Sikyónu. Dipoinovy práce byly umístěny hlavně v Ambrakii, Argu a v Kleónách. Jejich současníkem byl sochař Melás z Chiu z rodu s velmi dlouhou sochařskou tradicí (prý sahala až do doby první olympiády, ale skutečnost je podstatně mladší).

Sochařem byl i Melanův syn Mikkiadés a vnuk Archermos (první socha Níké s křídly, archaický styl: "Níké z Délu"), jehož synové Búpalos a Athénis měli prý vytvořit žertovnou podobu básníka Hippónakta z Efesu, o němž se říkalo, že je v obličeji ošklivý (a on je za to stíhal verši, viz pod lyrika). Mramorové sochy Archermovy a jeho synů byly pověstné ještě v Augustově době (byly ve štítu Apollónova chrámu na Palatiu a jinde).

Búpalos, který vynikl i jako architekt, vytvořil Smyrenským jako první z umělců sochu Tyché se zemskou polokoulí na hlavě a s Amaltheiným rohem hojnosti v ruce. Všichni tito sochaři používali mramor z Paru a protože ho lámali ve štolách za svitu olejových lamp, říkalo se mu lychnitis/lampový.

V Athénách tvořil díla nepálená, jak praví tradice, malíř a sochař Chalkosthenés. Dílnu prý měl ve čtvrti Kerameikos. Sochu Afrodíty se lvicí v Athénách vytvořil Kalamis, viz pod sex, autor mimo jiné nejstarší známé kultovní sochy Dia-Ammóna Kýrénského.

Jako tvůrce náhrobní reliéfu na stéle jistého Aristióna ze 6. století je nápisně znám Aristoklés. Jméno autora proslulého reliéfu na stéle-kenotafu athénského jezdce Dexilea z roku 394 naopak není známo. Na olympijských hrách byl roku 564 olympioníkem v pankratiu vyhlášen jistý Aréchión či Arrhachión, Arrchichión nebo Arrhechión z Figalie, ačkoli byl v okamžiku vítězství mrtev vyčerpáním (jeho mramorová socha v archaickém stylu je zároveň nejstarší zachovanou sochou olympioníka; jméno sochaře není známo).

Možná, že tento Aristoklés byl ze Sikyónu a jeho bratrem byl Kanachos, rovněž sochař, tvůrce bronzového Apollóna v Sikyónu (pracoval převážně s bronzem, ale byla také známa díla z mramoru). Aristokleovým žákem byl Synnoón z Aigíny a jeho žákem v první polovině pátého století vlastní syn Ptolichos Aigínský, z jehož děl víme o sochách dvou olympioníků (jiný Ptolichos z Korkýry byl žákem Kritia Athénského a tvořil také v první polovině pátého století; o Kritiovi zde níže). Aristoklés byl žákem Polykleita z Argu, staršího o století, než jeho jmenovec ze Sikyónu.

Athéňan Periláos byl prý tvůrcem bronzového býka, zakázky akaragantského tyranna Falarida (srov. rok 553), do jehož nitra despota zavíral oběti a pod býkem rozdělal oheň. Periláos byl první v řadě… Kartháginci býka roku 406 po vyplenění Akragantu, kde byl v jistém chrámu, odtáhli do Afriky, odkud ho na Sicílii roku 146 zpět do chrámu vrátili Římané; další stopy po něm nejsou. Jinde nepanoval tak krutý vztah ke skotu. Hinduističtí králové v jihoindickém Madurai (stát Tamilnádu) prolézali bronzovou krávou, aby se rituálně očistili, a nikdo pod nimi netopil...

• Když se praefectovi annonae, šéfovi přes zásobování, římskému patriciovi L. Minuciovi Esquilinovi Augurinovi,  nepodařilo za hladu roku 440 a 439 v zahraničí nakoupit obilí a "zastoupil" ho soukromý podnikatel Sp. Maelius, přesto se mu po Maeliově konci dostalo od senátu vyznamenání v podobě sochy zlatého býka u jedné z římských bran.

Anténór vytvořil někdy kolem roku zhruba 487 bronzové sousoší tzv. tyrannobijců Harmodia a Aristogeitona (514), a to na popud Themistokleův, který potřeboval ospravedlnit své reformy na omezení moci aristokracie, když stál v čele lidové strany (byl démagógem). Socha byla umístěna každému na očích rovnou na athénskou agoru. Themistoklés se tak stal prvním Evropanem, který využil umění k politické propagandě.

Protože Anténorovo sousoší bylo brzy na to odvlečeno Peršany (vráceno do Athén Alexandrem Velikým, nebo podle jiného zdroje prý až Antiochem Velikým), Anténorovi žáci Kritios a Nésiótés sousoší o deset let později (477/6) obnovili a prý se od původního nijak nelišilo. Bronzové sousoší je dochováno v mramorových kopiích, z nichž nejucelenější je dnes v Neapolském národním museu.

Nejen krásou, někdy i penězi, vynikali svobodné hetéry. Spiknutí athénských tyrannobijců Harmodia a Aristogeitóna (kterým mstu zpolitisovala běžná pomsta za znásilněnou sestru) ani na mučidlech neprozradila jistá Leaina ("Lvice"), Aristogeitonova přítelkyně. Po roce 510 jí proto Athéňané postavili bronzovou lvici se sochou Afrodíty, kterou vytvořil Kalamis. Stala se tím první ženou evropských dějin, jíž se dostalo tak vysoké pocty.

Podobně se láska stala příčinou pádu vlády v Eretrii na Euboji. Pravděpodobně jedním z následovníků Themisónových v Eretrii byl jistý Diagorás, který svrhl šlechtickou oligarchii ve státu, protože neměl úspěch v manželství (srov. rok. 366). Znásilnění a jeho pomsta byla důvodem k revoluci v Hérákleji Pontské kvůli Eurytiónovi a v Thébách kvůli Archiovi. 
Vyvrcholení pozdějšího klasického sochařství je druhá polovina 5. století (peloponnéská válka) a hellénistické období. Portrétní sochař-kovolitec Onátás z Aigíny působil v prvním polovině 5. století a byl autorem dedikačních soch několika olympioníků.

Nejslavnějším tvůrcem soch v první polovině 5. století byl Myrón z Eleuther, který pracoval v Athénách a jehož největší zásluhou bylo odstranění strnulosti soch a uvedení pohybu. Nejproslulejší je dodnes kopie jeho bronzové sochy Diskobola, sousoší Athény a Marsya.

Nedochovaly se kdysi veleslavné bronzové sochy krávy (původně na Akropoli, jalovice stála ještě roku 551 n. l. na římském Foru pacis, dtto Lýsippův býk), opilé stařeny, původně ve Smyrně, a lakedaimónského běžce Lady, který po vítězství ve dvojitém běhu v Olympii musel být odnesen domů, kde hned skonal. Myrónovi jsou přičítány nejnověji bronzové sochy bojovníků z Riace (A a B), jihoitalské lokality, u níž byly roku 1972 vytaženy z hloubky osmi metrů z moře. Lze se domnívat, že jde o sousoší krále Erechteia II. a thráckého panovníka Eumolpa, Poseidónova syna, chystajících se do rozhodné bitvy eleusínské války (srov. rok 1340). Stávalo původně na Akropoli. 

Sochu ženy s lyrou, symbol Sparty, vytvořil v Amyklách Aristandros z Paru. Trojnožky do téhož chrámu vytvořili Gitiadés a Kallón z Aigíny (někde uvedeno, že z Élidy - možná, že jde o dva různé umělce), žák Tektaia a Angelióna z Naxu, kteří vytvořili Apollónovu kultovní sochu pro Délos. Bathyklés z Magnésie (2. pol. 6. st.) pak vytvořil sochařskou výzdobu amykelského chrámu (Amykelský bůh a jeho trůn, původně snad Hyakinthos resp. Apollón Hyakinthos pro něhož zde ale také v Tarantu slaveny hyakinthia).

Ze Sparty vyšla i jedna ze sochařských škol, která začínala u umělců jménem Syadros a Chartés. Jejich žákem byl Korinťan Eucheiros a od toho se učil Kleartchos z Rhégia. Nejslavnějším umělcem z této větve však byl Pýthagorás z Rhégia, žák Klearchův, který byl mj. činný v Olympii v 5. století a proslul bronzovým sousoším Kadma s Európou (viz pod cúria). • Sparťané teprve po roku 338 dali v Olympii postavit první socha krále (Archidáma), kterou umístili mimo své území.

Zřejmě nejpočetnější bronzové sousoší starého věku byl votivní dar Messánských do Olympie, dílo Kallóna z Élidy. Sousoší vypodobňovalo sbor třiceti chlapců, jejich učitele a doprovodného pištce, které kdysi Messánští vyslali na slavnosti do Rhégia. Cestou je však na moři překvapila bouře a loď zmizela beze stopy.

Vyvrcholením jedné epochy vývoje sochařství bylo dílo Athéňana Feidia. Feidiás se vyučil v Argu u Hagélada a Hégiy. Mezi nejslavnější monumentální díla patřily tři jeho sochy Athény na athénské akropoli, včetně Athény Parthenos, jednoho ze Sedmi divů světa, výzdoba chrámů na akropoli, a socha sedícího Dia Olympského v Olympii, další ze Sedmi divů (viz tam, kde také o dalších kolosálních sochách). Chrýselefantinová Athéné Parthenos byla na Akropoli nejmladším Feidiovým dílem (asi roku 438 zasvěcena, viz tam), kterou předcházela bronzové Athéné Promachos a Lémnié.

V Alifeiře v Arkadii, v údajném rodišti bohyně, stávala bronzová Athéna, dílo jinak neznámého Hypatodóra (podle jiného zdroje Hekatodóra se Sóstratem) z neznámé doby.

Diova a Athénina socha byly pokládány po celý starověk za vrcholné dílo práce s chrýselefantínou, tj. kombinací zlata, drahých kamenů a slonoviny (srov. níže u Polykleita). Feidiás byl prý také spolupracovníkem jistého Magařana Theokosma, který vytvořil ze sádry a hlíny Diovu sochu v megarském Olympieiu - ale obličej sochy byl ze slonoviny a zlata (o osudech sochy viz sedm divů).

Feidiovými nástupci byli Agorákritos z Paru, autor sochy Héry v Métróonu a Nemesis v Rhamnúntě nebo Alkamenés, jehož rodiště neznáme, mj. tvůrce sochy Afrodíté en képois, jejíž římskou kopii známe z provedení z Frejus, nebo sochy Area, jehož kopií má být Arés Borghese. Jedním z kopistů Feidiových byl Euhémeros z Athén ze 2. st. n. l., autor Athény Parthenos a épeirské Apollónie.

Někdy v této době věhlasný a zámožný architekt Kallikratés pořádal v Athénách prodejní výstavy umění, zřejmě první akce podobného druhu v Evropě. 
Feidiovým největším rivalem byl Polykleitos ze Sikyónu, autor Doryfora nebo sochy Héry v Héraiu u Argu (srov. rok 423). Polykleitos zvítězil v konkursu na sochu Amazonky pro Artemísion v Efesu před Feidiou, Krésilou z Kydónie a Fragmónem z Argu, tehdejší sochařskou elitou. Byl autorem nedochovaného spisku o sochařině a ideálních proporcích Kanón, po němž jsou všechny pozdější kanóny pojmenovány (řec. rákos, měřítko, srov. bab. qanû).

Feidiovým žákem a miláčkem zároveň byl Agorákritos z Paru (socha Nemesis v Rhamnúntě, z níž se dochoval kus hlavy, nedochována kolosální socha Héry v athénském Métróonu, Itónská Athéna) a Alkamenés snad z Athén (nedochovaná Afrodíté en képois, A. v zahradách, Hermés Propylaios, Arés, kopií snad tzv. Arés Borghese v Louvru atd.; byl prvním, který vytvořil trojpodobu Hekaty se spojenými těly).

Agorákritos soupeřil s Alkamenem při tvorbě sochy Afrodíty, ale prohrál, protože mu Athéňané prý jako cizinci nepřáli. Sochu proto prodal s podmínkou, že nesmí stát v Athénách a dal jí jméno Nemesis. V Rhamnúntu ve svatyni Velké Matky bohů také stálo jeho dílo.

Athéňan Sílánión proslul vynálezem takové slitiny bronzu se stříbrem, že se mu dařilo ztvárnit blednutí obličeje (nezachované sousoší Umírající Iokasté). Vytvořil portréty Sapfó, Korinny, Apollodóra, je autorem v kopiích zachovaného portrétu Platóna a zápasníka Satyra z Élidy.

Jinou slavnou sochařskou athénskou rodinou byli Kéfísodotovci. Uměleckým nástupcem klasického monumentálního stylu Feidiova byl Kéfísodotos St., strýc či spíše otec Práxitelův (Eiréné s postavou malého Plúta-Bohatství na rukou, po míru se Spartou roku 374, kdy byl současně zaveden kult Eirény v Athénách: bronzové sousoší je známo z mramorové kopie v mnichovské glyptothéce z římské éry).

Praxitelés či Práxitelés se ve druhé polovině čtvrtého století proslavil zlidštěním podobizen bohů, když velebnost nahradil lidskostí. Jako první se odvážil znázornit bohyně nahé. Jeho Afrodíté „z Knidu“, prý nejkrásnější socha bohyně starého věku, že se její chrám v Knidu stal cílem turistických výletů. Vytvořil tehdy současně dvě verse kultovní sochy Afrodítiny, zahalenou a odhalenou, neboť si je objednali Knidští zároveň s Kójskými. Té zahalené dali přednost Kójští a odmítnutou museli koupit Knidští - a vydělali. Originál sochy byl bronzový, který křesťané přetavili na měďáky. Zachována je kamenná „průmyslová“ kopie z římské doby. Do soch se lidé dokonce zamilovávali a zanechali na nich stopy semene: na Knidu se kdosi zamiloval do Praxitelovy Afrodíty, a v Pariu se do malého Eróta zamiloval jistý Alketás z Rhodu.

Afrodítiným modelem stála Praxitelova přítelkyně, hetairá Frýné, vlastním jménem Mnésarété z Thespií, která působila v Athénách (viz pod sex). Do okruhu jejích přátel patřili např. řečník Hypereidés či dvorní malíř Alexandra Velikého Apellés (tomu postála pro obraz Afrodíty anadyomené).

Frýnina krása byla tak vyhlášená, že dokázala ovlivňovat i soudní rozhodnutí. Když ji jeden z neúspěšných milenců obžaloval z bezbožnosti, obhajoval ji právě Hypereidés. Řečníkova slova ale zjevně nezapůsobila na soudce, a tak nevinnost obžalované podpořil jasným důkazem: strhl Frýné z prsou šat a soudci uchváceni krásou ji okamžitě osvobodili.

Z Praxitelových děl je dále nejznámější Apollón sauroktonos (Zabíjející ještěrku) z doby kolem roku 350 a Erós, kterého věnoval do Frýniných Thespií (podle jiné verse šťastnou obdarovanou a obdarovávající byla jistá Glykerá). Bronzový Apollón je vysoký 150 centimetrů a byl objeven roku 1991 na jednom zanedbaném statku v Sasku. Přes obchodníky se starožitnostmi byl vydražen do Cleveland Museum of Art. Je na podstavci ze 17. až 19. století a jak se dostal do Německa není známo. Podle verse řecké vlády byl nalezen v Iónském moři. Jisté je jen to, že jako jeden z mála autorských originálů unikl křesťanským tavicím pecím.

Kamenná verse (antická kopie) z Louvru znázorňuje boha, jak se připravuje bouchnout do ještěrky lezoucí po kmenu stromu. Clevelandský bronz má údajně napichovat ztracenýma rukama ještěrku šípem.

Zachovaná Praxitelova kamenná socha Herma s malým Dionýsem na ruce byla nalezena v Olympii na místě, jak ho popsal Pausaniás: v tomto stavu je to jediný zachovaný kamenný originál sochařského díla ze 4. století. Ze stejného století, ale z kárské Theangely, pochází jméno athénského sochaře Filistida, dílo nikoli. 

V Římě 1. dubna 2003 zpřístupnili za účasti italského presidenta Carla Ciampiho a nezvyklé pozornosti veřejnosti restaurovanou bronzovou sochu o dvou stech kilogramech Tančícího Satyra/il Satiro danzante vyloveného pět let předtím po částech sicilskými rybáři z bárky Capitan Ciccio řízené kapitánem Franceskem Adragna z Mazara del Vallo vlečnou sítí ze dna v hlouce cca. pěti set metrů údajně kdesi u Pantellerie.

Původně byla nalezena rok předtím jen noha, pak po ostřelování tuniskou hraniční hlídkou na moři zbytek. Podoba sochy byl známa z jedné onyxové gemmy z Neápole z augústovské doby.

Soudí se, že socha je Praxitelovým originálem, který zmizel pod hladinou zřejmě až v době zániku říše (snad transport kořisti Vandaly z Říma do Afriky roku 455 na třiceti lodích, z toho jedna, a právě se sochami, se podle Prokopia potopila), neboť poslednímu z polytheistických literátů a autorů epu Nonnovi z Pánopole z 5. století n. l. byl popis tančícího Satyra znám. K ceně téměř dvoumetrové sochy: rybáři nález ocenili na cca. 800 eur, vláda po její restauraci čtyři miliony eurů.

Praxitelovými následovníky byli jeho synové Kéfísodotos Ml. a Tímarchos (tvůrci portrétů řečníka Lykúrga a autora komédií Menandra atd.). Z dalších žáků je jménem znám jistý Papylos. Snad do této skupiny patří i Lokros z Paru a jeho nedochovaná Afrodíta v Athénách. Z okruhu umělců kolem Praxitela je Afrodítina bezhlavá socha dnes označovaná za Venuši Kýrénskou. Italové ji nalezli roku 1912, restaurovali a vystavovali v Římě. Roku 2007 soud rozhodl, že musí být vrácena do Libye, jak pět let předtím slíbil premiér Silvio Berlusconi diktátorovi Muammarovi Kaddáfímu.

Po Feidiovy byl nejváženějším sochařem druhé poloviny 5. století Polykleitos ze Sikyónu. Jeho životním vítězstvím bylo prvenství v soutěži o sochu Amazonky pro chrám v Efesu, ve které Efesští odsunuli díla Kréťana Krésily (hlava Perikleova v přilbě) a Fradmóna z Argu, o němž se mnoho informací nedochovalo. Polykleitos napsal svá umělecká pravidla do spisu Kanón, tj. Směrnice, Pravidla, kde byl výklad o optimálních proporcích lidského těla. Umělecky je pak ztvárnil v soše Doryfora, Oštěponoše.

Vedle dalších podobných děl vytvořil i monumentální sedící sochu Héry z chrýselefantíny pro argívské Héraion, protějšek Feidiova Dia v Olympii. Polykleitův stejnojmenný syn byl rovněž sochařem a navíc architektem: postavil divadlo pro patnáct tisíc lidí v posvátném okrsku Asklépiově v Epidauru, které je slavné a aktivní dodnes.

Lýsippos ze Sikyónu, bratr malíře Lýsistrata, se z obyčejného kovolitce stal nejproslulejším sochařem konce 4. století. Tak jako Apellés v malování, Lýsippos měl od Alexandra udělenu výsadu, že v kovu ho smí ztvárnit pouze on (pro malování stejnou výsadu měl Apellés a z řezbářů gem Pyrgotelés). Jím se končí klasické hellénské sochařství a začíná hellénistické.

Ke Polykleitovu kanónu lidského těla vytvořil štíhlejší proporce; Apoxýomenos, „Athlet seškrabující ze sebe špínu a pot“, nebo Héráklés zvaný dnes Farnese (autorství bývá připisováno i jistému Glykónovi): Polykleitův poměr výšky hlavy k trupu zeštíhlil z 1/7 na 1/8, trup je kratší a údy delší a Polykleitův svalovec se stal veskrze štíhlejší.

Zdokonalil trojrozměrnost postav (není ani jménem známa jediná socha, která by znázorňovala ženu), proslul především sousoším padlých v bitvě u Gráníku, podobiznami Héráklea a portrétovými sochami. Alexandros Veliký dal výhradní povolení k portrétování své osoby pouze třem umělcům: malíři Apellovi, sochaři Pyrgoteleovi a litci Lýsippovi. Lýsippos a jeho dílna byli neobvykle plodným umělcem a dal prý vzniknout na 1500 sochařských děl. Jeho syn a žák Boidás nebyl tak proslulý, stejně tak jako jeho bratr, malíř Lýsistratos.

Starším vrstevníkem a soupeřem Práxitelovým byl Skopás z Paru, proslulého sochařskou výzdobou přestavby roku 395 vyhořelého Athénina chrámu v Tegeji (nový prý byl nejkrásnějším chrámem na Peloponnésu) a chrámu v Nemeji. Skopás vynikal zvýrazňováním afektu. V kopiích jsou známy sochy Apollóna Kitharóda, Hypna, nedochovaná je podoba Afrodíty na beranu, tzv. Afrodíté pandémos, Obecná.

Skopás se se svými současníky Bryaxidem z Kárie (prototyp Dia-Sarápida, kolosální socha Apollónova v jeho kultovním místě v Dafné u Antiocheie Syrské), Tímotheem (neznámé vlasti; později pracoval na sochařské výzdobě Asklépieia v Epidauru) a Athéňanem Leócharem (Alexandrovy bronzové portréty, ale také Olympiady, Filippa II., Amynty a Euridíky, Ganymédés unášený orlem, athénský zápasník pankratia Autolykos, oběť vlády Třicítky, sochu Orla s Ganymédem a bronzový originál Apollónovy sochy, jejíž mramorová kopie je známá jako Apollón Belvederský, nyní Vatikán) účastnil v polovině 4. století na sochařské výzdobě Mausóleia v Halikarnássu, jednoho ze Sedmi divů světa. • Autolykos, do něhož se zamiloval bohatec Kalliás, svalil k zemi velitele spartské okupační jednotky Kallibia, viz rok 404, když ho napadl. Lýsandros, spartský vrchní velitel, zápasníka nijak netrestal, ale pokáral Kallibia za to, jak se chová ke svobodným lidem. Ovšem Třicítka, aby si udělala u Kallibia oko, poslala následujícího roku Autolyka na smrt. 

Skopás vyzdobil východní část stavby, Bryaxis severní, jižní Tímotheos a západní Leócharés. Stavbu korunuje mramorové čtyřspřeží, dílo Pýthiovo. Všichni svou práci dokončili, i když královna Artemísiá zemřela dříve než byla stavba dokončena.

Druhou nejrozsáhlejší skupinou soch starého věku byl pravděpodobně votivní dar Lýsandrův a jeho 31 spojenců Apollonovi, sousoší vítězů od Aigos potamoi v životních velikostech, trojnožkou na podstavci se zhruba pětimetrovým sloupem ve tvyru spletených hadů. Podstavce pod sochami i trojnožkou se v Delfách zachovaly, sloup byl o sedm století později Římany převezen do Konstantínopole na ozdobu hippodromu. Stojí v Istambulu dodnes.

Sochy velitelů od poslední bitvy Peloponnéské války vytvořili Theokosmos z Megar, Antifanés z Argu, Pisón z Kalaureie, Dameás (vytvořil Lýsandrovu sochu) a Athénodóros, oba z arkadského Kleitóru. Dále Tísandros, Alypos ze Sikyónu, Pátroklés ze Sikyónu a jeho syn Daidalos, působící i v Olympii,  a Kanachos. 
Attickou sochařskou školu zahajuje Attičan Kritiás, jehož žákem byl Ptolichos z Korkyry, od něhož se učil Amfíón, jehož žákem byl Pisón z Lalaureie a tohoto žákem byl Dámokritos ze Sikyónu, který byl mj. činný v Olympii.

V hellénismu se sochařství soustředilo do čtyř škol se sídlem v Athénách, v attalovském Pergamu, v ptolemajovské Alexandrii a na Rhodu. V Athénách doznívaly klasické vzory se smyslem k větší realitě a menší pompesnosti. Nejznámějším tvůrcem školy byl Athéňan Polyeuktos, autor v kopiích zachované bronzové sochy řečníka Démosthena, o jejímž postavení na agoře rozhodl sněm 42 let po jeho smrti roku 280.

Do athénské školy lze zahrnout i Lýsippova žáka Sikyóňana Eutychidu, který vynikl i jako malíř (dle tohoto jména je známo několik hellénských sochařů). Jeho nejslavnějším a v kopiích dodnes zachovaným dílem je socha Tyché města Antiochaia na Orontu. Žákem Eutychidovým byl další Sikyóňan Kantharos.

Pergamskou školu, kterou charakterisovala „barokní“ patetičnost, proslavil především Epigonos, tvořící za vlády Attala I. Z jeho ruky má být socha Umírajícího Kelta, Kelta zasazujícího si smrtelnou ránu a podpírajícího umírající ženu, jakož i řada dalších bronzových soch umírajících, jimiž král ozdobil Pergamon a Athény. Jistý Agasiás z Efesu byl zřejmě tvůrcem tzv. Zápasníka borgheského.

Za Attalova nástupce pak vznikl někdy v letech 180 – 160, možná na zakázku Eumena II. po vítězství na Kelty roku 166, jeden z architektonických a sochařských skvostů starého věku, tzv. pergamonský oltář (se sultánským svolením převezen po vykopávkách v letech 1878 až 1886 a rekonstruován v Berlíně). Stavby v Pergamu, dary pro Athénu, vyzdobili malíř Fýromachos a z kamene a bronzu sochaři Epigonos z Pergamu, sochař a literát Antigonos z Karystu a Stratoníkos. Athéňan Fýromachos, konec 3., první polovina 2. století) vytvořil bronzovou sochu Asklépia pro chrám u Pergama (srov. rok 156, kdy ji odvlekl Prúsiás II.). Fýromachos byl učitelem Milónovým a Hérákleidovým. 

V císařské době v Anatolii fungovala jiná sochařská škola v kárské Afrodisiadě (srov. index, s. v.). Okolí proslulo modrým mramorem.

Daidalsés z Bíthýnie ze 3. století (keltské jméno, zřejmě první historicky známý keltský umělec vůbec) je autorem sochy Afrodíty, krčící se v koupeli (Louvre). 

Vrcholným a jedním z nejznámějších děl rhodské školy je sousoší Láokoóntovy smrti s dětmi a drakem, které vytvořili sochaři (H)Agésandros, jeho syn Polydóros a Athénodóros (Athénádóros) v 1. století.

Jména těchto vlivných rhodských občanů jsou zároveň posledními v řadě hellénských sochařů, která známe. Jména tvůrců v římských službách neznáme, zůstali (dost možná, že záměrně) anonymními. Láokoóntovými tvůrci vlastně zaniklo autorské tisíciletí samostatného hellénského umění. Jejich Láokoón stál v Římě v „paláci“ císaře Tita.

Přímým žákem Lýsippovým byl Charés z Lindu, v podstatě vlastní zakladatel místní sochařské školy. Jeho proslaveným dílem a současně jedním ze Sedmi divů světa byla kolosální bronzová socha rhodského patrona Hélia (tzv. Kolos rhodský; obdobných soch prý bylo podle Plinia na Rhodu na sto).

Tauriskos z Trall vytvořil spolu se svým bratrem Apollóniem bronzové sousoší tzv. Farnésského býka (= potrestání Dírké přivázáním k rohům býka), která vznikla v polovině 2. století rovněž na Rhodu (jejich otcem byl zeměpisec Artemidóros z Efesu.

Vedle monumentálních soch vynikla rhodská škola ztvárněním drobných žánrových motivů např. hrajících si dětí apod. Proslul Pún Boéthos z Karthága či Hellén Boéthos z Kalchédonu (?), který na přelomu 3. a 2. století na Rhodu vytvořil slavnou sochu husy, tvrdě zápasící se stejně vysokým dítětem (nebo ji chce dítě zabít?). Jinak měl vytvořit Boéthos sochu nahého dítěte, která byla určena pro Olympii.

Alexandrijská škola vynikala portrétní tvorbou (Homér, Sókratés, Aisópos), zachována je i monumentální tvorba (sousoší Neilos). Díla zůstávají ale anonymní. Stejně tak neznáme jména tvůrců jedněch z nejslavnějších zachovaných sochařských děl, jak např. socha Afrodíty Mélské (2. století: Alexandros z Antiocheje?), Samothrácké Níké (3. století) či Spící Ariadny (na přelomu 3. a 2. století).

Také sousoší Afrodíty a Pána pochází z dílny neznámého autora z doby kolem roku 100: Drzý lesní bůh s rohy a kozlíma nohama se pokouší svést bohyni lásky, která to bere jako legraci a odhání ho sandálem; nad nimi krouží Afrodítin syn Erós a tahá nezbedu za rohy. Je pravděpodobné, že jako model pro sousoší bohyně s Pánem a Erótem posloužila vyhlášena Práxitelova socha Frýné-Afrodíté.

Pásitelés z italské Neápole založil v polovině 1. století v Římě sochařskou dílnu a prodával římským bohatcům kopie slavných hellénských děl (Římané se sochařině nevěnovali). Popsal a v pěti knihách katalogisoval sochařské dějiny. Sám se produkoval miniatury a řezbářské práce ze slonoviny, z níž vytvořil například velkou sochu Iova. V jeho ateliéru pracoval Stefanos, jemuž je připisována Venuše Esquilínská (kterou roku 2006 Bernard Andreae označil za potrét Kleopatry vyrobený na zakázku Caesarovu).

Kuriositami a spíše drobnými rezbářskými pracemi vynikali jistí Myrmekidés a Kallikratés. Ten první vytvořil slonovinovou quadrigu tak malou, že ji zakrylo mouší křídlo. Kallikratés zase vytvořil ze stejného materiálu tak malé mravence a jiný hmyz, že pouhým okem nebylo možné rozlišit jednotlivé jejich údy. 
V oblasti Neápole fungovaly později další ateliéry kopírující „průmyslově“ hellénské originály. Poptávka po nich byla trvalá a římské veličiny je umisťovaly do svých sídel v zámoří. Proto se nalézají kopie často na námořních trasách vedoucích z Kampánie na Sicílii, do Afriky apod.

Hellénský a hellénistický originál bronzové sochy se poznává podle uchycení k podstavci. Kolem roku 350 používali Helléni po dvou olověných „kolících“ zapadajících z každého chodidla do podstavce. Olovo se lilo do otvorů nad kotníkem. Římské dílny uchycovaly sochy jedním „kolíkem“ a sochy byly prosty chodidel čili držely na podstavci větší vrstvou olova.

Další, z části nezařaditelní sochaři: Angelión, Arkésiláos, syn Aristodikův (snad Simónidův současník), Kleomenés, Antiochos (socha Dia a Ókeána), Tauriskos (jiný od uvedeného), Tímarchidés a jeho synové Polyklés a Dionýsios, Héliodóros, autor zápasícího Pána, který skončil v Římě vedle Iúnónina chrámu, Filiskos, Daidalos, Dioskúridés z 1. st. n. l., Polycharmos, Lýsiás, autor slavného Apollóna v bronzu Kalamidés, Diogenés z Athén vyzdobil Agrippův Pantheon na Palátínu, Derkylidés byl autorem sochy zápasníka v Serviliových sadech v Římu, Amfistratos byl autorem podoby historika Kallisthenea, Gryllión, Hérákleidés z Fókaie, Menestratés, tvůrce soch Héráklea a Hekaty s velkým leskem mramoru v Efesu.

Kratéros měl díla na římském Palátínu, stejně jako Pýthodóros, s nímž spolupracoval malíř Artemón, Polydeukés, který spolupracoval s Hermoláem na sochařské výzdobě císařského sídla na Palátínu, jiný Pýthodóros, Artemón, Afrodisios z Trall, všichni měli mramorové práce na Palátínu; Kanachos pracující hlavně s kovem, Sauros a Batrachos, oba ze Sparty, sochaři a architekti, postavili Octaviánovo sloupořadí v Římě (a protože se nesměli nikam podepsat, dali na závity sloupů značky ještěrky a žáby).

Malíř a sochař Dionýsios zv. Anthrópografos, tj. Malíř lidských postav, stvořil pro portikus Octáviin v Římu sochu Héry/Iúnóny. Kopónios vyzdobil sochami Sloupořadí národů, viz pod kolossos v Sedm divů. Z doby Iústiniánovi známe sochaře a architekta Anthemia z Trall. Jistý Strongylion vytvořil sochu chlapce, kterou si oblíbil Brútus.

Aristodémos, neznámý sochař ze 4. st., Basilios, sochař v Římě z 1. st. n. l. Dámofón z Messénie opravil v raném 2. st. Feidiovu sochu Dia Olympského v Olympii. Řada jeho monumentálních děl byla nalezena in situ v Messénii. Restaurátorské práce patřily do sochařského řemesla, i když jejich intensita nebyla taková jako v novověku.

Nebylo toho tolik třeba. O pracích jako na Michelangelovu Davidu ve Florencii, která byla v roce 2002 očištěna od nánosu špíny a holubího trusu poprvé od roku 1873, nevíme ze starého věku nic (pětimetrovou mramorovou sochu biblického hrdiny stvořil Michelangelo v letech 1501 – 1504 a dokončil ve svých 29 letech).

Jistý Avianios Euandros dal Tímotheově soše Artemidy hlavu (v Římě v Apollónově chrámu na Palátínu), nevíme však, proč.
Z etruských sochařů se proslavil Vulca z Véjí, jehož terracottovou sochu Iova a Héráklea si objednal římský král Tarquinius Superbus pro chrám Iova Capitolského. Snad je i autorem Apollóna z Véjí. Vulca je vlastně i jediný z etruských umělců, jehož jméno známe.

Jeho Iuppiter byl po vyhoření chrámu roku 83 dictatorem Sullou nahrazen chrýselefantínovou sochou jistého Apollónia (srov. pod Etruskové, vlčice, roky 507 a 296 a Kolossos v Sedm divů). První sochu smrtelníkovu údajně přiřkli Římané Horatiovi Coclitovi za udatnou obranu mostu přes Tiber roku 508 před Porsenovými Etrusky (a k tomu pozemek o rozloze, kterou byl schopen zorat za den). O rok později získala Cloelia sochu jezdeckou za to, že odvedla domů dívčí rukojmí u Etrusků.

První zlacenou sochou Římana po celé Itálii byla roku 181 (zřejmě) jezdecká podoba vítěze nad Antiochem v Thermopylách deset let předtím M´. Acilia Glabriona, viz v CSD pod 181.

Antické sochy byly barevné (polychromie). Sochaři po celý starověk dávali dílům přirozené barvy originálů. Legendární socha bosého Augusta (řečená od Prima Porta podle místa nálezu v Římě) měla obličej, paže a nohy v barvě parského mramoru. Tunika a paludamentum byly karmínově červené, reliéfy na pancíři barvy mramoru byly modré, rudé, hnědé a žluté, svou barvu měly císařovy oči. Barveny byly rovněž sochy kovové. O barvách malířských viz tam.

Mramorový sarkofág velmože, který ve svých 22 až 28 letech zemřel na následky pádu s koně někdy mezi roky c. 400 – 375 v lokalitě Can (TR) na půl cesty mezi Íliem a Daskyleiem, uchovává dodnes plnobarevné lovecké a bojové obrazy. Neznámý provinční umělec použil zelené, modré, purpurové a okrové barvy a techniky stínování.

Nejstarší dosud nalezená jezdecká socha severně od Alp je z opevněného obchodního střediska Waldgirmes u Wetzlaru v Hessensku (zaniklo po roku 9 n. l.). Byla z pozlaceného bronzu, rozbitá na více než sto úlomků.

O polychromii soch se v novověku jako první systematicky zajímal hamburský architekt Gottfried Semper (zemřel 1879). Ovšem první sochy se stopami původního zbarvení objeveny již roku 1811 na Aigíně v chrámu Afaie. Novodobí estéti velebili "čistotu" uměleckého dědictví antiky, spočívající podle jejich pohledu mimo jiné též v bělobě kamene. Přitom například Platón ve svém dialogu o optimální ústavě dává za příklad správného postupu při správě státu sochaře barvící svá díla správnými barvami... 

23. července roku 18 n. l. zahájili Římané pod C. Cominem Leugou provoz v porfyrovém lomu na Džebelu Dochán/Džabal ad-Duchán, Mons Porfyrités, ve Východní poušti padesát kilometrů do vnitrozemí od dnešního egyptského letoviska na Rudém moři Hurghada. Purpurová barva, odtud i název pro kámen, byla za císařství v užívání jen pro nejvyšší zákazníky říše až do začátku pátého století n. l. 

Asi padesát kilometrů jižně od Porfyritové hory je Mons Claudiánus, kde se lámal šedý diorit na sloupy náročných zákazníků, kterým imponovalo, že je právě z konce světa. Kámen odtud byl použit mimo jiné při stavbě římského Pantheónu.
Velesochy, kolossy apod. i moderní viz pod sedmi divy světa.

Starověké sochařství bývá novodobými historiky umění stratifikováno: c. 900 – c. 800 období geometrické, c. 800 – c. 650 období orientalisující, c. 650 – c. 480 období archaické, 480 – 330 období klasické, 330 – 100 hellénismus a 100 – 500 n. l. doba římská.

Začátkem 21. století ještě žilo v Al. na pět set Řeků. Složili se a na podzim roku 2003 vztyčili v dnes arabském městu jezdeckou sochu Alexandra Velikého s Níké – zřejmě první novodobou sochu slavného Makedonce a osobnosti starého hellénského vůbec. Roku 2011 byla ve Skopji provokativně dostavena další jezdecká socha Alexandrova, oficiálně ale s ohledem na řecké protesty za "starověkého válečníka na koni".

•