Rh

Rhá, Rá, ř. ve Skythii, slovo převzaté od obyvatel žijících na horním toku (pozdější Mordvinci), dn. Volha, známá rebarbarou rostoucí na březích§ 600, 134+, 198+, 272+, 336+, 369+    

rhabdúchos, dozorce s tyčí, prutem, rhabdos, policista, bezpečnostní „pracovník“, lat. liktor, srov. tam; policista vybavený bičem byl mastigoforos, viz pod hry v Olympii§ 420

Rhabúna z Jerúsaléma§ viz Abija

Rhadamanthys z Kréty, k. a soudce v podsvětí, o. Erythrův§ 650

Rhadamistos Ibérský, k. Armenů, s. Farasmana I. Ibérského, b. Mithridáta I. a Amazaspa§ 1+, 51 až 54+, 58+     

Rhadamistos, k. Ibérů, s. Farasmana II., o. Farasmana III.§ 128+

Rhadamsadés, s. Rhaiskúporida VI.§ 253+

Rhagai (pl.), Rhaga, m. v Médii, Seleukem I. přejmenované na Európos, za Parthů Arsakeia, dn. Raj u Teheránu§ 316, 301

Rhaikélos, mí. na Chalkidice, později (u Hérodota) zvané Ainei᧠551

Rhaiskúporis z Thrákie, Rhaskúporis, Raescúporis, dynasta§ 277

Rhaiskúporis, Rhéskúporis, jméno sapajských králů v Thrákii:§
Rhaiskúporis I., b. Rhaskův§ 48, 42
Rhaiskúporis II., syn Kotya VII., o. Kotya IX.§ 22, 13
Rhaiskúporis III., b. Rhoimétalkův (i.)§ 13, 10-, 7+, 12+, 17+, 18+ 

Rhaiskúporis/Rhéskúporis, králové bosporští:

Rhaiskúporis I., občansky Ti. Iúlius Rheskúporis I. Filokaisar Filorhómaios Eusebés (obligatorní královské přívlastky na Bosporu), s. Kotya I. s Euníkou, o. Sauromata I.§ 45+, 90+

Rhaiskúporis II.§ 210+, 227+ 

Rhaiskúporis III.§ 210+, 227+   

Rhaiskúporis IV.§ 227+

Rhaiskúporis V., o. Farsanza, Synga a Teirana§ 227+, 253+ 

Rhaiskúporis VI., s. Thothórsův, o. Rhadamsada§ 90+, 253+, 342+  

Rhaizdos z Thrákie, dynasta§ 277

Rhakótis, Rhakóti§ = Alexandreia v Egyptě

Rhambajové, arab. nomádi v Syrii§ 54, 46

Rhambakia§ = Alexandreia Rhambakia

Rhamfiás ze Sparty, o. Klearchův, viz tam

Rhamis, d. Úkromira Chattského, manž. Flavova, m. asi Italikova; gen.: Rhamidy§ 15+, 47+ 

Rhamnús, attický démos§ 480, 432

Rhandeia, opevněné mí na ř. Arsaniás v již. Armenii§ 62+, 63+ 

Rháos, vůdce Asdingů§ 167+

Rhapsakés z Assyrie, vlastně rab šáqé/arcičíšník§ 701

rhapsódos, potulní recitátoři/pěvci epických děl, hlavně Homérových. Vystupovali o slavnostech a hostinách po celé Helladě. Podle narážek Xenofóntových se lze domnívat, že přes svou velkou paměť nevynikali bystrostí§ 413

Rhaptos, vůdce Asdingů§ 167+

Rhaskos Sapajský, b. Rhaiskúporida I.§ 42

Rhaukos, m. na Krétě§ 166

Rhéa Silvia alias Ília, d. Numitorova, vestálka, m. Rómula a Réma s Martem§ 769, 754

Rhégion, m. v Bruttiu, krátce Foibiá (nebo jen jedna čtvrť Rhégia?), dn. Reggio di Calabria; na zač. císařství ještě převládal hellénský živel§ 730, 684, 667, 550, 540, 539, 532, 535, 494, 483, 476, 473, 461, 434, 427, 426, 415 - 413, 410, 405, 399, 398, 394, 390, 393, 388, 387, 370, 357, 356, 351, 345, 344, 319, 282, 280, 275, 272, 270, 265 - 263, 250, 216, 205, 132, 42, 40, 2, 3+, 4+, 14+  

Rhéneia§ = Rhýneia
Rhénos, Rhénus, ř. v Germánii, dn. Rhein, Rýn§ 5999, 5000, 775, 450, 58, 56, 55, 53, 72, 70, 58, 38, 30, 25, 16, 4+, 7+, 9+, 11+, 12+, 14+, 15+, 39+, 46+, 47+, 58+, 68 až 70+, 85+, 89+, 90+, 110+, 165+, 166+, 170+, 186+, 193+, 195+, 200+, 213+, 233+, 234+, 245+, 255+, 256+, 260+, 262+, 271+, 277+, 280+, 293+, 296+, 307+, 310+, 314+, 323+, 336+, 342+, 351+, 354 až 360+, 368 až 370+, 372+, 374+, 376+, 378+, 387+       

Říční nymfou v ústí řeky byla Nehalennia. Tok pramení v Alpách obývaných kdysi kelt. Lepontiy, v jeho ústí ležel Tráiectum n. Tráiectus ad Rhénum/Rýnský přívoz, z toho Ultrá tráiectum, dn. holandský Utrecht. R. měníval koryto, často se rozléval a Porýní bylo plno mokřadů. Teprve badenský inženýr Johann Gottfried Tulla zahájil roku 1817 narovnávání toku Rýna mezi Basilejí a Wormsem a řeka se stala splavnou až po Basilej.

Rhénus, ř. v Gallii cisalpínské, dn. Reno protékající Bologní; srov. pod Lávínius§ 43

Rheomithrés z Persie, o. Frasaortův, zrádce§ 362, 330

Rhesaina, m. u pramenů Chábúru v Orrhoéně, aram. Réš ajná, ass. Réš ini, lat. Rhesaena, dn. arab. Rás al-ajn v SYR§ 241+, 381+ 

rhétór, gen. rhétora, profesionální řečník, lat. órátor, rhétoriké techné, ars órátória, umění řečnické, řečnictví§ passim, žena-řečník viz rok 42

Řečníci v hellénském světě. Politický systém života hellénských městských států, svoboda projevu, parrhésiá, a nutnost veřejné obhajoby vlastních názorů umožnila pěstování řečnictví politického, soudního i okrasného. Již v pátém století se objevily první teoretické práce o řečnictví, první učebnice rhétoriky (viz o autorech učebnic). Rhétorikou se od začátku zabývali především sofisté (viz).

V oblasti soudnictví působili logografové, kterým se tak říkalo od Platónových dob (předtím bylo logografové označení pro jakéhokoli autora, resp. pro předhérodotovského historika). Logografové připravili a na zakázku napsali soudní řeč - v Athénách musel obžalovaný i žalující vystupovat před soudem osobně, takže si objednanou řeč naučili nazpaměť.

Nejstarším logografem byl Athéňan Antifón, sám učitel řečnictví a autor učebnice řečnictví, jehož posledním činem bylo, že se musel obhajovat roku 411 za spoluúčast na oligarchickém puči: podle Thúkýdida to prý byla nejlepší řeč, která kdy byla pronesena (ovšem marně...).

Theorie nutila rhétory při projevu nerozhazovat rukama, nepohazovat hlavou, nepobíhat. Lidový politik a majitel jirchářské firmy Kleón za peloponnéské války se prý však v projevech plácal do stehen, jako první řečnil v pracovním šatu s přepásaným chitónem a starší Periklés se při obhajobě své přítelkyně Aspásie dokonce uchýlil k slzám, aby pohnul soudci (úspěšně).

Mladší vrstevník Platónův Alkimos byl snad ze Sicilie a podle některých byl ve své době nejslavnějším z řečníků. Byl přítelem a žákem megarika Stilpóna a vydal také historický spis.

Antifóntovi nástupci v Athénách v branži byli Lýsiás ze Syrákús či Thúrií a Ísaios z Chalkidy, tedy oba metoikové. Řečník Andokidés mluvil jen na svou obhajobu v politických procesech (a neuspěl - srov. např. causu hermovky, kdy si "vypomohl" udavačstvím). Jeho athénský spoluobčan Ísokratés, který se dožil 98 let, se naopak stal prvním z propagátorů panhellénismu a obrany hellénských (= evropských) hodnot proti barbarům (tehdy Peršanům): nerozhoduje ethnický původ, ale příslušnost k hellénské civilisaci. Byl žákem Prodikovým, Gorgiovým, Tísiovým a Sókratovým.

Roku 392 otevřel řečnickou školu na Chiu a snad dva roky na to se s ní vrátil do Athén. Dokázal prý prodat jednu ze svých řečí za dvacet talentů. Jeho nikdy nepronesená řeč Peri antidoseós/O výměně majetku (353) proti jistému Lýsimachovi byla v podstatě prvním autobiografickým hellénským literárním dílem.

Proti Ísokratovu Panégyriku psal řečník Aristotelés ze Sicílie. Ísokratés celý život hledal podporu pro myšlenku spolupráce hellénských mocností, ale ani Sparťané, Thébané, ani Athéňané nedokázali svou hašteřivost odložit. Poslední Ísokratovou nadějí byl Filippos Makedonský, který se skutečně do Peršanů pustil, ale usilovněji do hellénských států.

Slavný se stal sofista a rhétór Alkidamás z Elaie, žák Gorgia z Leontín, nejproslulejšího hellénského sofisty. Alkidamás první razil zásadu, že před vystoupením je třeba si připravit pouze myšlenky a rozvržení řeči, zatímco během proslovu improvisovat. Zcela nevázaně vystupoval athénský politik, démagógos Kleón, který jako první si strhával při projevech svrchní roucho z těla a tloukl se do stehen. Řečníkův postoj byl totiž dán přísnými pravidly, předpisově držel podkasaný svůj oděv a pravou ruku držel směrem k oslovovaným s oběma nejmenšími prsty ruky skrčenými do dlaně.

Opak těchto pravidel a na druhé straně planety praktikovali Melanésané. Na ostrově Mouli v souostroví Loyalty náležející k francouzské Nové Kaledonii ještě v šedesátých letech 20. století promlouvali řečníci k lidem obráceným zády k mluvícímu. Záměrem zvyku bylo vyhnout se nebezpečí ovlivnění mimikou a charismatem promlouvajího a slyšet jen fakta.

Zatímco dosud uvedení řečníci se do politiky míchali, pozdější řečníci z poloviny a konce 4. století mnohdy přímo politiky byli (řeč na sněmu, démégoriá): Kallistratos, Aischinés, Démosthenés, Hypereidés, Hégésippos, Lykúrgos či Deinarchos z Korinthu, protivník Démosthenův. Pozoruhodný u Démosthena byl způsob, jakým se zbavil slabosti hlasu a ráčkování: chodil křičet na mořský břeh a pod jazyk si dával oblázek.

Mezi Démosthenovými žáky byl Kineás z Thessalie, přítel dobrodružného Pyrrha Épeirského, jeho diplomat. Vyděšeným konservativním Římanům předváděl ukázky umění řečnického nevázaného na prosté vyjádření vlastních názorů, a hlavní myšlenky stoiků a akadémie.

Z dynastů měl nejužší sepjetí s politikou vládce východní části Pontu Polemón I. Eusebés (36 – 8). Byl totiž synem rhétóra Zénóna z Láodikeie na Lyku, tzn. nebyl „aristokratického“ původu.

Z protiřímských rhétorů vynikl Athéňan Amfikratés, který odmítnuv vyučovat řečnictví v Seleukeji Tigridské („mísa je moc malá pro delfína“) nakonec zemřel hladovkou na dvoře Tigránovy manželky Kleopatry, Mithridátově dceři, protože mu byl zakázán styk s Hellény. Je autorem spisu O slavných mužích, který ho zřejmě dostal do emigrace, což my už posoudit nemůžeme.

Z hellénistických řečníků byli nejproslulejší Hégésiás z Magnésie, který je považován za duchovního otce tzv. asijského stylu. Jeho příznivcem byl v prvním století i Gorgiás z Athén zv. Mladší, učitel Ciceronova syna Marka. V reakci na asianismus vznikl ve 2. století atticismus, jehož vzorem byla stručnost a jazyková střídmost klasických attických řečníků. Slávy s ním dosáhl např. Theodóros z Gadar, učitel Tiberiův. Hermagorás z Témnu zdokonalil ve druhém století teorii soudních řečí, theorií řečnictví se zabýval Dionýsios z Halikarnássu. Střední cestou mezi oběma soupeřícimi styly byl tzv. rhodský podle Apollónia Molóna, který vyučoval římskou elitu na Rhodu.

Kaikílios (Caecilius) z Kalakté na Sicílii, nejstarší židovský autor, věnující se slovesné kultuře, byl zřejmě autorem kanonu attických (= hellénských) řečníků, kam patří Antifón, Andokidés, Lýsiás, Ísokratés, Ísaios, Lykúrgos, Aischinés, Démosthenés, Hypereidés a Deinarchos:

1. Antifón z Rhamnúntu, byl synem a žákem Sofilovým. Do otcovy školy mimo jiné docházel také Alkibiadés. Antifón se věnoval státoprávním kausám a hrdelním. Sám vystoupil jen jednou, a to na svou obhajobu, jinak jako první z Athéňanů psal řeči druhým (logografos). Sepsal učebnici řečnictví, také první athénské provenience. Pro své vzdělání a zkušenosti dostal přezdívku Nestór. Roku 411 se ošklivě zapletl s vládou čtyř set, v níž měl velké slovo, fungoval jako velitel lodi i jako vyslanec do Sparty. Po svržení vlády čtyř set byl s Archeoptolemem obviněn ze zrady a popraven. Zřejmě existoval ještě jeden Antifón, syn Lýsidonidův, sofista (viz tam), popírající společenskou nerovnost mezi lidmi, Hellény i barbary jako moment jdoucí proti přírodě. Podle Kratína v jeho hře Pýtíné/Demižon prý byl tento A. pěkný lump (byla to komédie a v takovém žánru u Athéňanů obstál málokdo).

2. Andokidés byl synem Leógorovým, který kdysi sjednal mír Athénských s Lakedaimonskými. Patřil mezi attickou šlechtu a rodinná tradice říkala, že jsou potomci Hermovými, protože jsou vyhlášenými heroldy. Roku 415 byl zapleten do aféry se znesvěcenými hermovkami a aby se vyhnul hrdelním rozsudku, prozradil jména spolupachatelů, viz rok 415. Byl exulován a domů se vrátil až po válce roku 403. Za korinthské války byl členem diplomatické mise do Sparty, po níž byl obviněn ze zrady a znovu vypovězen z vlasti. V exilu zřejmě také zemřel. Narodil se za archonta Theágenida roku 468, je tedy o deset let starší než Lýsiás. Zachovaly se tři z jeho řečí a všechny, naopak od Antifónta, v jeho vlastních případech.

3. Lýsiás, byl synem Kefalovým, který byl rodem Syrákúsan. Otec byl bohatý, z vlasti musel zřejmě uprchnout před Gelónem a díky Perikleovi se domohl athénského občanství. Logograf Lýsiás se narodil za Frasiklea roku 459 a patřil roku 444 mezi první kolonisty Thúrií. Žil zde až do roku 413, ale po athénské porážce na Sicílii následujícího roku byl pro stranictví Athénám exulován a vrátil se do Athén. Za třiceti tyrannů unikl smrti útěkem do Megar, dal dohromady a ozbrojil tři sta dobrovolníků a aktivně se podílel na osvobození Athén. Za to obdržel na Thrasybúlův návrh občanství. Proti tomu vystoupil Archínos a doložil, že dekret bez souhlasu rady není platný a Lýsiás zůstal až do smrti v Athénách jako ísotelés, „rovný v daních“, ale bez aktivního volebního práva. Pod jeho jménem kdysi kolovalo 425 soudních řečí, z nichž staří pokládali 130 za pravé. Zachovalo se jich 35. Ve věcech svého vyhnanství, potrestání vraha svého bratra za vlády třiceti tyrannů ani svého občanství neměl úspěch. Platón o něm řekl, že je velmi výřečný, starší než Ísokratés. Napsal mimo jiné řeč pro vojevůdce Ífikrata.

4. Ísokratés z Erchií, syn Theodórův, který nadělal majetek výrobou fléten. Ísokratovi se dostalo drahého vzdělání u Pródika, Gorgia, Teisia a Thérámena. Za peloponnéské války rodina zchudla a Ísokratés se živil skládáním soudních řečí a vyučováním řečnictví, nejdříve na Chiu. Stal se proslulým, měl více než sto žáků, mezi nimi Tímothea, Konónova syna (který mu zaplatil za výuku talentem ze samské kořisti roku 365), polyhistóra Theopompa, historika Efora, tragika Theodekta. Démosthenés neměl tisíc drachem na zaplacení celého kursu, chtěl mu dát jen dvě stě za pětinu vzdělání, což Ísokratés odmítl. Dožil se 98 let. Byl bohatý nejen ze své školní činnosti, ale například dvacet talentů dostal od kyperského krále Níkoklea za oslavnou řeč, kterou mu věnoval. Také jeho adoptivní syn Afareus napsal několik řečí a tragédií. Jeho sochu vytvořil Leocharés.

5. Ísaios z Chalkidy, syn Diagorův, byl Ísokratovým žákem, sám vyučoval Démosthena. Zachovaný tucet řečí se věnuje dědickým sporům. Starý věk jich znal padesát, ale pod jeho jménem kolovalo řečí 64. Sepsal také učebnici řečnictví.

6. Aischinés, syn Atrométa z Kothókidií, nebyl ani bohatý ani vznešeného rodu, viz rok 390. Dobře však vypadal, hodně všestranně cvičil a měl jasný hlas. Začínal jako herec tragedií a žoldnéř. Celoživotně byl v oposici k Démosthenovi a tudíž promakedonský. Byl exulován, žil na Rhodu, kde otevřel řečnickou školu. Zemřel buď zde nebo na Samu.

7. Lykúrgos, syn Lykofronův, patřil do starého rodu Eteobútovců. Do školy chodil k Platónovi a Ísokratovi a po roce 338 dvanáct let znamenitě spravoval athénské státní finance. Rukama mu prý prošlo, jak praví Plútarchos, nejméně 14 tisíc talentů nebo dokonce 18.650 fiskálních peněz. Financoval jimi mimo jiné stavbu čtyř set trojřadek, ozdobil město, postavil doky, závodiště a sportoviště, obnovil hradby. Mimo jiné navrhl zákon zakazující Athéňanům kupovat z válečné kořisti člověka, který byl předtím svobodný. Prosadil, aby ženy nejezdily do Eleusíny dvojspřežím pod pokutou šesti tisíc drachem a nepovyšovaly se tak nad ostatní poutníky. Když to udělala jeho žena, talent bez okolků zaplatil. Napsal patnáct řečí, jen jedna celá se uchovala: Kata Leókratús, proti chlapíkovi, který po Chairóneji prchl z Athén, ačkoli bylo odhlasováno, že se nikdo z Města nikam nevydá. Žil na Rhodu, pak v Megarách a obchodoval s obilím. V očích Lykúrgových byl zrádcem (jak to s ním dopadlo, nevíme). 

8. Démosthenés z Paiánie, syn výrobce mečů Démosthena a Kleobúly, nejznámější z hellénských řečníků, byl od sedmi let sirotkem. Byl prý posluchačem Platónovým, Ísokratovým (?), Ísaiovým a Kallistrata z Afiden. Okraden o dědictví poručníky Thérippidem, Démofóntem, synem Démóna, a Afobem domohl se soudně alespoň části, viz rok 384. Známé jsou příběhy, jak se učil přemoci své tělesné nedostatky. Byl symbolem athénského imperialismu/vlastenectví v boji s nastupujícím králem Filippem II. Makedonským. Po Alexandrově smrti byl dohnán v exilu makedonským komandem, které likvidovalo hellénskou oposici, a vzal si život jedem. Starověk pokládal 64 řečí pod jeho jménem za pravé.

9. Hypereidés, syn Glaukippův, byl z Kólyttu a z bohaté rodiny. Vedl řadu diplomatických misí a byl Makedonci považován za nebezpečnějšího než Démosthenés a potkal ho mnohem tvrdší osud. Jat Archiou z Thúrií, bývalým hercem lovícím v Antipatrových službách oposiční Hellény (dostal za to přezdívku Fygadothérés, Lovec uprchlíků) si prý v Korinthu před popravou ukousl jazyk, resp. mu ho kati vyřízli, viz jiná podání roku 322. Pod jeho jménem existovalo ve starém věku 77 řečí, více než padesát bylo pokládáno z původní a zachovalo se jich šest a řada zlomků. S Démosthenem, byť politickým přítelem, dobré vztahy neměl. 

10. Deinarchos, syn Sókratův či Sóstratův, pocházel z Korinthu a v době začínající Alexandrovy výpravy do Asie mladý přišel do Athén. Byl posluchačem Theofrastovým a Démétria Falérského a osobním přítelem Kassandrovým. Zbohatl na vysokých cenách svých řečí, byl exponentem prorežimním, a vydával se za největšího z řečníků své doby. Během válek o Athény v posledním desetiletí 4. století prodal roku 307 své statky a odjel do Chalkidy, kde žil patnáct let, zemřel pravděpodobně v Athénách. 

Aristón z attických Hal sepsal učebnici řečnictví. Nám již neznámým rhétorem byl Démétrios ze Smyrny, Démokritos z Pergamu. Ve snaze o přiblížení se sofistům klasické Hellady vzniklo během prvního stoleté n. l. umělé řečnictví, kterému se říká druhá sofistika. O dalších sofistech a řečnících viz autory učebnic řečnictví a sofisty. Své řečníky měla i začínající křesťanská církev: Basileios z Nové Kaisareie v Kappadokii, zv. Veliký, asi 330 - 379, aristokrat a rhétór, 357 se dal pokřtít, v letech 370 - 379 arcibiskupem v Kaisareji, viz pod příslušnými daty.

Žili ovšem v Athénách řečníci a logografové nejen politicky odlišní, též společensky. V Démosthenově době proslul jako svéráz rhétór a démagógos Aristogeitón, člověk, který to v životě neměl od počátku lehké. Jeho otec se zadlužil, nevíme jak, a jako dlužník ve vězení též zemřel. Syn dluhy zdědil, takže rovněž musel za mříže. Jak se dostal na svobodu, nevíme, ale začal fungovat jako protivník Démosthenův a též jeho politického odpůrce Deinarcha: měl to špatné politickým spektrem napříč. Říkali mu prý "kyón tú démú/pes lid", řekli bychom moderně "hlídací pes demokracie". Ve starém věku kolovalo několik jeho řečí, jedna prý proti hetaiře Frýně. Po prohře v blíže neznámém sporu o nezákonnost odhlasovaného zákona/grafé paranomón (takové hellénské vetó), který sám spustil, ho soud pokutoval pěti talenty a k tomu tisícovkou drachem, poněvadž nezískal ani pětinu hlasů soudní poroty. Neměl na zaplacení, takže se částka ze zákona zdvojnásobila a putoval znovu do vězení. Jeho bratr Eunomos ho odtamtud dostal, ale splatil pouze dvě třetiny dluhu. Roku 324 stál opět před soudem žalován Lykúrgem a Démosthenem. Jeho dvě řeči jsou zachovány a snesl v nich o Aristogeitonovi hodně nehezkých věcí: milenku Zóbii, která ho skrývala, když utekl z vězení, a dala mu osm drachem na cestu do Megar, chtěl prodat do otroctví, ve vězení se s ním nikdo z kriminálníků nechtěl bavit a jednomu z nich dokonce ukousl nos a snědl ho/apesthiei tén rhína t'anthrópú.   

Římští & latinští řečníci. Stejně jako u Hellénů patřila přirozená výmluvnost k základnímu vybavení římského „politika“, ať už patricije či plébéje. Protože nejenom státní správa, ale i soudy byly u Hellénů a Římanů věcí veřejnou, mělo umění veřejně promlouvat, řečnit, nesmírnou společenskou důležitost.

Za prvního vynikajícího řečníka byl pokládán Ap. Claudius Caecus, jehož řeč v Senátě roku 280 proti Pyrrhovu vyslanci Kíneovi z Thessalie a proti spojenectví s králem byla sepsána a pak písemně rozšiřována. Tak se stala i první latinskou památkou prosaického charakteru.

Skvělé řečnické pověsti se těšil konservativní římský národovec M. Porcius Cato Censorinus ( zemř. 149), stejně jako mladší C. Laelius Sapiens. Vysoce byl ceněn řečnický zápal a umění bratří Gracchů, stejně jako jejich protivníka P. Scipiona Africana jr. Ti. Sempronia Graccha vyučoval rhétór a sofista Diofanés z Mytilény.

Doby dlouhých římských občanských válek prvního století umožnily vedle rozvoje vojenství i rozvoj politického a soudního řečnictví. Nade vše ostatní měli tehdy vynikat zkraje století M. Antonius zv. Órátor, tj. Řečník, děd triumvirův a aristokrat L. Licinius Crassus. Jeho protivníkem, a to nejen politickým, byl přítel Mariův a populár L. Plotius Gallus, který v Římě založil vůbec první řečnickou školu, v níž vyučoval latinsky a nikoli draho. Právě censorským dekretem uvedeného Licinia Crassa roku 92, viz, byla škola uzavřena. Za mlada mezi jeho posluchače patřil Ciceró a žil ještě roku 56.

Plotius byl prvním profesionálním řečníkem, který sepisoval řeči na objednávku. Posedlý ctižádostivostí a řečněním byl neúspěšný reformátor z roku 91 M. Livius Drusus ml.: hovoříval prý na soudech za obžalované ještě před svým osmnáctým rokem a prý dosahoval osvobozujích rozsudků.

Za vrchol římského republikánského řečnictví je obecně považována druhá polovina posledního století před naším letopočtem. Občanské války dávaly vynikat řečnickým výkonům. Řečnické umění se tehdy zformovalo i ideologicky: podle hellénských vzorů a podle používaných projevových prostředků dělili řečníci rhétorské slohy na asijský, rhodský a attický.

Tvůrcem květnatého asijského stylu byl Hégésiás z Magnésie (3. století) a v Římě byli jeho nejznámějšími řečníky Q. Hortensius Hortalus a triumvir M. Antonius. Nejslavnější z latinských řečníků M. Tullius Cicero se pokládal původně rovněž za rhétora asijské školy, ale po pobytu na Rhodu u učitele Apollónia Molóna se umírnil a pokračoval střední cestou mezi asianismem a atticismem, což bylo nazváno stylem rhodským.

Později Cicerona napodobil M. Valerius Messala Corvinus. Řečníci M. Caelius Rufus a C. Licinius Calvus se narodili téhož dne a roku: 27. května roku 82. Caelia hájil Cicero u soud, psal si s ním a Caelius byl milencem Clodie po básníku Catullovi. V jedné anekdotě z jeho života je vystižena podstata řečnictví. Když jeho host znalý Caeliovy hašteřivosti, u jídla po celou dobu řečníkovi jen přitakával a se vším, co říkal, souhlasil, hostitel se rozčílil: „Řekni něco proti mně, abychom byli dva! 

Učitelem umění mluvit Cn. Pompeia Magna byl L. Voltacilius Pilutus, otrok původně v pánově domě přikovaný jako vrátný k řetězu. O M. Epidiovi viz pod grammatici. Octaviána-Augusta učil latinsky mluvit L. Cestius Pius ze Smyrny, velkým sokem Palaemonovým, viz pod grammatici, byl latinský řečník M. Antonius Liberalis. Latinský deklamator M. Porcius Latro zůstal v historii se zmínkou, že si vzal život, aby skoncoval se zimnicí.

Za prvních císařů se o slávu řečnického umění podělili latinští rhétoři z Gallií a Hispánií. Z Tolosy byl L. Statius Ursulus, z Gallií pocházel M. Aper, za Claudia v Římě přednášel P. Clodius Quirinalis z Areláty a za Flaviovců učil v Gallii Sex. Iulius Gabinianus. Z obce Calagurris/dn. Calahorra v Baskicku přišel do Říma s Galbou M. Fabius Quintilianus a stal se prvním státem placeným učitelem řečnictví v Římě a autorem zachované učebnice užívané v podstatě dodnes. 

Asijský styl v řečnictví šířil v Římě někdy po Aktiu Arellius Fuscus rodem z provincie Asie, znalý řečtiny i latiny. Mezi jeho žactvo patřil básník Ovidius a řečník a filosof se zálibou v přírodních vědách Papirius Fabianus. Mladší Arellia Fuska byl L. Cestius Pius ze Smyrny, který v Římě učil řečnictví a ještě roku 9+ byl naživu. Přednášel raději v latině než řečtině a jméno si udělal nápaditostí. Ze Smyrny pocházel i sofista vyučující řečnickému umění Níkétés.  

Nejpopulárnějším řečnickým slohem z konce republiky byl atticismus, jehož největší představitelé ale zemřeli ještě před smrtí Ciceronovou (roku 43), který měl radost z toho, že atticismus na Foru umlkli. Známými řečníky tohoto stylu byli C. Licinius Calvus, neóterik a přítel Catullův, M. Porcius Cato Uticensis, M. Iunius Brutus a pochopitelně C. Iulius Caesar. V jeho šlépějích pak už šel pouze C. Asinius Pollio: za Augusta a jeho nástupců zmizela politická řeč v dějinách a vrátit se na čas směla až v dobách italské renesance. L. Vipstanius Messalla, vojenský tribun a na krátko legát jedné z moesijských legií na straně Vespasiánově roku 69, přítel Tacitův, vynikl v umění promlouvat (zemřel asi za Tita).

I zde je jedna kuriosita: Stoickému rhétorovi Diónovi z Prúsy zv. Chrýsostomos/Zlatoústý zakázal Domitiánus pobývat v Římu a když procestoval velký kus světa Nerva mu návrat do Města povolil. Z Dióna se dochovalo osmdesát řečí a je jedním z nejlépe dokumentovaných řečníků starého věku.

Jeho vnuk Dión z bíthýnské Níkaie, lat. Cassius Dió Cocceiánus, žil cca. 155 až 235, proslul jako autor Římských dějin o osmdesáti knihách od Ainea po Héliogabala (rozsáhleji uchována pouze střední třetina díla).

Pozoruhodně tradice hovoří jako o jednom z velmi nadaných řečníků o Postumovi mladším, syna a spoluvládce císaře M. Cassiánia Latínia Postuma (258 – 268). Jeho řeči byly zařazeny mezi výběrové sborníky. Císařem západu byl provolán 9. července 455 gallorománský šlechtic Avítus a na nový rok 456 držel k Římanům řeč, za niž ho ocenili bronzovou sochou; zřejmě poslední taková pocta ve vyloupeném Věčném městě.
V principátu dostávali učitelé řečnictví a filosofové plat od císaře, což zavedl Antónínus Pius. Mnohdy však nepožívali dobré pověsti. Ve 4. století, jak se o nich rozepsal historik Ammiánus Márcellínus v 30. knize svých Dějin, byli advokáti, órátorés forensés, členěni do čtyř kategorií veskrze lačných po penězích, bezohledně nenasytných a dokonce nevzdělaných; připomněl, že Epikúros je zařadil mezi jedno ze špatných umění, kakotechnia. V Traianově se rozmohl zvyk majetných řečnických neumětelů najímat si klaku z lidí potloukajících se po jednáních centumvirálních soudů a čekajících na příležitost. Za tři dénárie denně pochvalně pokřikovali při vystoupeních podobných rhétórů a říkávalo se těmto podržtaškám dobově řecky sofokleis, jak vysvětloval Plinius mladší, neboť pokřikovali do potlesku sofós, tedy něco jako "umí" n. "výborně". Kdo se držel latiny, označoval přitleskávače za laudicéní, chlapíci chválící za pozvání ke stolu, "vyžírkové".

Jak dlouho dokázali staří hovořit, není známo. M. Porcius Cató dokázal hovořit až do večera, kdy končila schůze senátu (tak se pokoušel zastavit Caesara roku 60 a 59). C. Plinius Caecilius Secundus se chlubil, že v jednom soudním procesu v senátu s účastí principa Traiana hovořil v kuse pět hodin - a jak ho prý chválili. Koneckonců jednou ze zásad rhétoriky nebylo posluchače otravovat, ale udržet jeho pozornost. Novověký parlamentarismus dokáže řečnické výstupy využít jako taktické zbraně vedoucí k odkladu hlasování nebo nedodržení procedurálních zákonných lhůt. Podle španělských pirátů/bukanýrů nazvali američtí politologové a novináři časově neomezené obstrukční proslovy senátorů filibusterskými (slovo filibuster souvisí s piráty, námořním lupiči).

Nejdelší držel, a to na thema rasová segregace, senátor za Jižní Karolínu Strom Thurmond roku 1957: 24 hodin a 18 minut. Senátor, který roku 1964 přešel od demokratů k republikánů, zemřel koncem června 2003 ve věku sta let, ze senátu odešel v listopadu roku 2002. V OSN nejdéle mluvil nonstop roku 1957 indický velvyslanec Krishna Menon (o kašmírské otázce): déle než devět hodin.

Absolutní americký a asi i světový rekord drží demokratický senátor v texaském parlamentu Bill Meier. V austinském senátu hovořil 43 hodiny od 15.20 dne 2. května 1977 do 10.20 dne 4. května. Měl na to nachystaný i "astronautský pytlík", aby mohl močit na svém místě v senátu. Bylo mu tehdy 36 let a na rekord vzpomínal pozdější soudce ještě roku 2013, kdy mu 72.

Trochu jiný údaj tradují Turci. Roku 1927 mluvil Mustafá Kemal Atatürk k poslancům jednokomorového parlamentu údajně 36 hodin a 31 minut čistého času a svou řeč pronášel po šest dnů.

autoři učebnic rhétoriky. Theorie řečnictví pochází od západních Hellénů. Nejstaršími autory učebnic řečnického umění a řemesla byli Sikelióté Korax a Teisiás ze Syrákús. Otázkami rhétoriky se ale před nimi zaobíral i Empedoklés Akragantský. Mezi theoretiky řečnictví patřili pochopitelně všichni sofisté, proto viz i tam.

Umění a tradici do oblasti mateřské Hellady přenesl slavný Gorgiás z Leontín, žák Empedokleův. Gorgiás se dožil 109 let, z nichž velkou část prožil v Athénách a mj. přežil i Sókrata. Starším vrstevníkem Thrasymachovým, jehož žákem byl Athéňan Kleitofón, byl Démétrios z Chalkedónu. Gorgiovými současníky byli rhétoři a vyhlášení sofisté Thrasymachos z Chalkédonu, autor Megalé techné rhétoriké, Velké theorie řečnictví, Prodikos z Kea či Prótagorás z Abdér, který mimo jiné za deset tisíc „denárů“, tj. 100 min, vyučil jistého Euathla, o němž nevíme nic.

Svou učitelskou roli vzal Prótagorás natolik vážně, že na základě získaných zkušeností sepsal učebnici řečnictví. Vedle Gorgii byl Prótagorás prvním, kdo začal v řečích používat loci communes. Co se týká vložených „investicí“ Prótagorás i mnozí další sofisté se živili dosti exklusivně.

Mezi další Gorgiovy současníky, kteří zaznamenali své řečnické názory ve formě odborných spisů nebo učebnic, byli Hippiás Élidský, jistý Polykratés (autor řeči proti Sókratovi), Alkidamás z Elaie, žák Gorgiův (Platón mu říkal Palamédés) a Theodóros z Býzantia. Attičan Antifón byl prvním člověkem, který za plat psal řeči pro druhé, a také sestavil učebnici rhétoriky.

Gorgiovým dalším slavným žákem byl Athéňan Ísokratés, který se rovněž dožil věku téměř sta let. Ísokratés byl hlavním ideologem hellénské jednoty proti všemu barbarskému - nejprve pod lakedaimónskou, pak makedonskou hégémonií.

Učebnice řečnictví sepsali později Theodektés z Fasélidy, Aristotelés ze Stageiry a jeho žák a nástupce v peripatetické škole Theofrastos z Eresu. Theodektés, Ísokratův žák, byl též pokládán za autora tzv. mnémotechnického učebního systému.

Hermagorás z Témnu z druhého století a ještě mladší byli římskou elitou vyhledávaní rhétoři a učitelé Apollónios Molón z Alabandy, Kaikílios (Caecilius) ze sicilské Kalakté, Dionýsios z Halikarnássu, nebo Augustův učitel Apollodóros z Pergama a chráněnec v Alexandreji Areios Didymos: ten prý sepsal na 350 prací, hlavně komentářů literárních děl, byl ale přezdíván bibliolathés, tj. Zapomínač knih.

Po nich byl ještě proslulý Theodóros z Gadar, který si říkal Rhodský a jehož žákem byl jistý Hermagorás. Ti všichni již působili v Římě.

Ailios Theón z Alexandrie učil theorii řečnictví v Římě. Dochována jsou cvičební texty pro žactvo i učitele Progymnasmata. Zřejmě nejvlivnějším pedagogickým dílem dějin jsou Institutiones oratoriae ve dvanácti knihách řečníka a Vespasianem jmenovaného státního učitele rhétoriky M. Fabia Quintiliana z Hispánií (dokončeny na samém konci Domitianovy vlády).

Sofista Démétrios z Alexandreie sepsal učebnici řečnictví. Démétrios z Eryther, který získal občanství v Témnu, byl autorem mnoha knih o dějepisectví a řečnictví. Neznámý zůstal Hérákleidés z Kýmy, skladatel učebnice řečnictví (nezaměňovat s historikem), stejně jako Parmenidés, jiný od eleaty.

Řečnictví, umění dojmu
Bez řečnictví by nebylo demokracie a naopak. Rhétoriké techné (řec.) a ars órátória (lat.), řečnictví, je umění zapůsobit slovním projevem, dojmout, přemluvit, poradit, zvrátit rozhodnutí, ale také vychválit. Nezabývala se ani nezabývá pravdou, ale dojmem o ní.

Prvních velkých úspěchů zaznamenala mezi západními Hellény na Sicílii ve státech, které se začátkem pátého století př. n. l. zbavily oligarchií. Snaha prosadit se mezi spoluobčany jinak než silou dala vzniknout řečnictví a jeho obliba se stala jedním z charakteristických rysů hellénství. Učitelé a autoři učebnic byli velmi žádaní a svět omamovali sofisté, kteří sílu slova, liberálnost k názoru druhých, diskusi a rozpravu a pochybování o tradičních hodnotách učinili jedním z hlavních momentů pro odlišný vývoj civilisace v Evropě.

Řečník, rhétór, órátor, nebo řečnicky vzdělaný člověk musel umět zřetelně a plynule mluvit, odnaučit se jazykovým vadám, rozpoznat příležitost a k jakému publiku hovoří. Musel vědět, jak se obléci, kam s rukama, jak dýchat, jakou mimiku použít, zacházet s hlasem, být sečtělý a ve vhodný okamžik použít něco k literárních zážitků pro zvýraznění argumentů nebo pro pobavení.

Na jeho vystoupení nezávisel jen osud majetků, ale často vlastní život a politická orientace státu. Vystupovat veřejně, uspět, být viděn a na očích, patřilo mezi společenské priority hellénského a římského světa.

Řeč měla pevně danou přípravu a skladbu. Protože například v Athénách se před soudem musel každý hájit osobně, musel se člověk neznalý umění řečnického naučit řeč, kterou mu složil (a často za velmi velké peníze) nějaký věhlasný řečník, nazpaměť.

Když se hellénské státečky staly součástí hellénistických říší a pak římské, politické řeči vymizely. Kromě těch přesvědčující posluchače o odvěké oddanosti mluvčího. Vedle soudního řečnictví vzkvétala od prvního století př. n. l. disciplína krasořečnická často přecházející v tlachavou nabubřelost.

Mluvilo se na efekt, ve sloupořadích dopoledne a v pozdní odpoledne, na libovolné thema (kromě císařovy politiky), v knihovnách, veřejných lázních, na sportovních hrách. Co záleželo (a záleží), že mezi dokazatelným, vědeckým, a pravděpodobným, řečnickým, leží mnohdy obrovská propast? Pravda není předmět řečnictví. Možná také proto běžně splývá umění řečnické lidem se žvaněním. 

Mistři slova, hráči na city
Přesvědčovat, ovlivňovat, převyprávět veřejně nějakou událost, řečnit, žvanit, dojímat. Zatímco Orient z veřejných vystoupení zná pouze kázaní a proroctví, euroamerická civilisace zná dva a půl tisíce let řečnictví, umění pronášeného slova. Ve starém světě to byla jako jakýkoli další veřejný projev činnost vymezená pouze mužům. I liberálně založení moudří muži varovali před ženami. Výroky připisované Démokritovi Abdérskému nejenže  cejchují ženu jako tvora bystřejšího v konání zla než muž, tvrdí, že největší pohanou muže je být ženou ovládán, ale hlavně: "Ať se žena nezabývá řečnictvím: je to hrozná věc!" 

Když velký athénský politik Periklés někdy na začátku roku 430 př. n. l. pronášel slavnou řeč nad prvními padlými ve válce se spartskou koalicí, snad mluvil k třiceti tisícům posluchačů, tehdy nejvýše desetině všech obyvatel Athén. Jeho proslov, jak ho zaznamenal očitý svědek události Thúkýdidés, zůstal vzorem podobných vlasteneckých projevů i v demokraciích novověkých.

Zásadním projevům Caesara, Pompeia, Catona mladšího a Cicerona z konce římské aristokratické republiky naslouchalo několik set posluchačů v senátu nebo na foru.

Kdo chtěl říci něco, co se rychle dozví celý svět, musel počkat jednou za čtyři roky na olympiádu: v Olympii se jeho nápad roznesl mezi zhruba stejné množství lidí, jako bylo na athénském pohřbu, a ti to řekli všude tam, kam se vraceli domů. Do měsíce to věděli i na Krymu nebo na Tigridu.

Od starého řečnictví vede přímá linie k moderním audiovisuálním představením a k public relations. Od dvacátých let 20. století vstoupil na scénu rozhlas, po druhé světové válce televise. Jestliže projevy Franklina D. Roosevelta poslouchaly po celém světě miliony lidí, televisní klání Johna F. Kennedyho s Richardem Nixonem sledovaly desítky milionů diváků. Prohlášení Billa Clintona stovky milionů po celém světě. S televisními kazateli mají jedno společné: chtějí zaujmout, ovlivnit a přesvědčit.

Theorie řečnictví pochází od západních Hellénů. Nejstaršími autory učebnic řečnického umění a řemesla byli začátkem pátého století n. l. Sicilané Kórax a Teisiás ze Syrákús. Otázkami rhétoriky se před nimi zaobíral Empedoklés Akragantský.

Umění a tradici do mateřské Hellady přenesl Gorgiás z Leontín, žák Empedokleův. Dožil se 109 let, z nichž velkou část prožil v Athénách a mj. přežil i Sókrata. Gorgiovým neméně slavným žákem byl Athéňan Ísokratés, který se rovněž dožil věku téměř sta let. Ísokratés byl hlavním ideologem hellénské jednoty proti všemu barbarskému - nejprve pod lakedaimónskou, pak makedonskou hégémonií.

Zachované učebnice sepsal jeho mladší vrstevník Aristotelés ze Stageiry, nejznámější učebnicí starého věku jsou Základy řečnictví M. Fabia Quintiliana (zemřel krátce před rokem 100 n. l.). Institutiones oratoriae (čti: institútiónés órátótiae) jsou zřejmě jednou z nejvýznamnějších a nejpopulárnějších pedagogických příruček dějin.

Profesionální řečník a císařem Vespasianem jmenovaný státní učitel řečnictví Quintilianus neučí jen umění zaujmout, ale podává komplexní návod na vzdělávání dětí.

Athéňan Antifón, učitel řečnictví, jehož posledním činem bylo, že se musel obhajovat roku 411 za spoluúčast na oligarchickém puči: podle Thúkýdida to prý byla nejlepší řeč, která kdy byla pronesena (ovšem marně...). Theorie nutila rhétory při projevu nerozhazovat rukama, nepohazovat hlavou, nepobíhat. Lidový politik Kleón za peloponnéské války se prý však v projevech plácal do stehen a starší Periklés se při obhajobě své přítelkyně Aspásie dokonce uchýlil k slzám, aby pohnul soudci (úspěšně).

Z přebohatého jmenného seznamu starých řečníků vynikali Athéňané. Profesionální rhétór, řečník, se živil psaním soudních a oslavných řečí na zakázku, za sebe nebo za svůj politický klub vystupoval sám. Z politicky angažovaných řečníků se proslavil protimakedonský tandem Démosthenés a Hypereidés.

Démosthenés se dokázal zbavit ráčkování, slabého hlasu i trhání těla, slovně válčil s králem Filippem II., ale ve skutečné bitvě u Chairóneie roku 338 odhodil štít. Porazil však politického protivníka Aischina v přímém souboji před soudem a soupeř musel odejít do vyhnanství. Obě řeči jsou zachovány.

Římanům dlouho stačila zásada vyslovená o řečnictví ultrakonservativcem M. Porciem Catonem ve druhém století př. n. l.: „Rem tene, verba sequentur“, tedy Drž se thematu, slova přijdou sama od sebe. První řečnickou školu v Římě, v níž vyučoval latinsky a nikoli draho, otevřel kolem roku 100 př. n. l. L. Plotius Gallus. Nejznámějším z řečníků a theoretiků umění řečnit byl lstivý advokát M. Tullius Cicero (zavražděn roku 43 př. n. l.). Jeho osobní život je znám z rozsáhlé dochované korespondence.

Řečnictví se nikdy nevytratilo ze školních „osnov“. Církev užívala řečnické zručnosti v theologických sporech. Papež Urban II. přemluvil roku 1095 Evropu, aby se pustila na křížovou výpravu. Dialektickými triky v náboženských argumentacích vynikli Říman Augustinus, Ital Thomas Aquina (Tomáš Aquinský; zemřel roku 1274), nebo jeho portugalský vrstevník, papež Jan XXI. (zemřel 1277). Výřečnost nikdo neupíral kazateli Janu Husovi. Z protestantů prosluli silou slova Martin Luther (zemřel 15746), Huldrych Zwingli (padl 1531) a Jean Chauvin-Calvinus (zemřel 1564).

Obnova neomezeného řečnictví nastala s pozvolným návratem demokracie do Evropy. Ovšem objev knihtisku zrušil tradiční argumentační rhétoriku a televise ji zrušila zcela. Z řečnictví se stalo studium komunikace s využitím psychologie. Francouzi jako Honoré Mirabeau (zemřel 1791) nebo Maximilien Robespierre (popraven 1794) se brali za své pravdy v revolučních klubech.

V Americe Daniel Webster (zemřel 1852) ovládl všechny tři řečnické kategorie a mluvil na soudech, v senátu i na pohřbech (Thomase Jeffersona a Johna Adamse). Před nejvyšším soudem Spojených států pronesl sto padesát řečí. Z pozdějších amerických řečníků proslulo „Měl jsem sen“ aktivisty za rovnoprávnost černochů Martina Luthera Kinga na demonstraci ve Washingtonu roku 1963.

Výřečnými politiky novodobá politika sice nevyniká, ale řada z nich si udělal řečnická jména. Spatra a k úžasu současníků hovořili britští politici Benjamin Disraeli (zemřel 1881) a jeho sok William Gladstone (1898), v Německu jejich současník Otto von Bismarck (1898), později Gustav Stresemann n. Carlo Schmid. Z politiků usilujících o diktaturu uchvacovali davy bolševik Vladimir Iljič Lenin, fašista Benito Mussolini a nacista Adolf Hitler.

Hitler s menším italským bratrem na sebe upozorňovali výraznými gesty a mnohdy až komickou mimikou. Z žijících diktátorů miluje předlouhé proslovy kubánský vůdce Fidel Castro, kterého začátkem 21. století začal napodobovat Venezuelan Hugo Chávez.

Mezi současnými evropskými politiky demokratickými vyniká řečnictvím britský premiér Tony Blair, který nedávno v Bruselu dokázal otočit náladu europoslanců vůči sobě. Uvolněné vystupování, sebeironie, práce s úšklebky a rukama, hra na city posluchačů, argumentační verva, úspěch zaručen. Odmyslíme-li nenucenost, sebeironii, pohyb tělem a celkový dojem a přidáme-li agresivní jízlivost a demonstrativní opovržení posluchači vybaví se nám obraz nejlstivějšího z tuzemských politiků Miloše Zemana. V té souvislosti je pozoruhodné, jak často se na římském Východu stávali z řečníků, sofistů a literátů politici, ba přímo samovládci. Z Pompeiových, posléze Antoniových a nakonec Augustových přátel, okolnosti už byly takové, se Theofanovi dostal božských poct v jeho vlasti Mytiléně, podobně řečník Diofanés, Zénón z Láodikeie na Lyku měl velké slovo v Anatolii a jeho syn Polemón ovládl Pontos.

Jak dlouho dokázali staří hovořit, není známo. Koneckonců jednou ze zásad rhétoriky nebylo posluchače otravovat, ale udržet jeho pozornost. Novověky parlamentarismus dokáže řečnické výstupy využít jako taktické zbraně vedoucí k odkladu hlasování nebo nedodržení procedurálních zákonných lhůt. Podle španělských pirátů/bukanýrů nazvali američtí politologové a novináři časově neomezené obstrukční proslovy senátorů filibusterskými.

Nejdelší držel na thema rasová segregace senátor za Jižní Karolínu Strom Thurmond roku 1957: 24 hodin a 18 minut. Senátor, který roku 1964 přešel od demokratů k republikánů, zemřel koncem června 2003 ve věku sta let, ze senátu odešel v listopadu roku 2002.

Sofisté, stavitelé demokracie
Sofistická revoluce v pátém století př. n. l. byla prvním převratem evropských dějin, který nebyl postaven na změnách majetkových poměrů ani mocenských. Sofisté vytvořili základ volně uvažující a rozvažující, liberální, Evropy. Instituce svobody slova, úsudku a přesvědčení vycházející z volně přístupného vzdělání odlišilo západ od orientálních despocií.

Sofista, řec. sofistés, sofistai, znamená „moudrého člověka, vzdělance, myslitele, toho, kdo něco umí, učitele moudrosti“. Díky posměšné kampani autorů tzv. staré attické komedie se na sofisty začalo pohlížet s vrchu a po celý zbytek hellénských dějin se slovo sofistés považovalo víceméně za nadávku. Za principátu, v éře tzv. druhé sofistiky, se naopak označení stalo poctou pro klasicky vzdělané literáty a pro hlasatele filosofie; proto se označení sofistés dostalo od Lúkiána také Ježíšovi.

Hellénská démokratiá politisovala, soudila a soutěžila veřejně. Argumenty a celkový dojem vítězily na shromážděních občanů. Kdo nevynikal přirozenou výmluvností, musel se uměním agory, tj. řečnictví, argumentaci, ale i dalším dnes tzv. humanitním oborům, naučit. Úhrnné politické vzdělání poskytovali právě sofisté, vzdělanci putující z místa na místo, lidé zvyklí žít ve všech společenských vrstvách, učitelé a poradci aristokratů, obchodníků, lidí „neurozených“, ale i králů.

Měli mnoho zásad, přímo jimi sršeli, ale dvě vynikají nade všemi jako společné motto celého „hnutí“: 1. Metron chrématón anthrópos čili člověk je mírou (všech) věcí, a 2. Gnóthi seauton, poznej sebe sama, které si Helléni v Delfách napsali na Apollónův chrám (připisováno jednomu ze sedmi mudrců Cheilónovi).

Vyučovali rhétorice i grammatice, literatuře i správnému přednesu, umění vedení dialogu a důkazů - argumentů, pěstovali svou osobitou filosofii a životní styl. Vymýšleli sofismata, úsudky vědomě zaměřené k oklamání. Záměrné používání sofismat se nazývá sofistika. První vyučovali, že každá věc podléhá minimálně dvojímu pohledu a sofistická zásada „slabší důvod činit silnějším“ se dnes jeví jako erbovní heslo např. advokacie.

Řada ze sofistů odmítala dělení světa na hellénský a barbarský (tedy takový, kde neumějí řecky, neznají gymnasia a neuctívají olympské bohy), tvrdila, že lidé si jsou rovni (Antifón z Athén), nebo že bohové dali svobodu všem a že otroctví není přirozené (Alkidamás z Elaie).

Od 3. století př. n. l. roli sofistů převzali, alespoň v nižších vrstvách hellénské populace, kynikové. Sofisté zpochybňovali autority a náboženské pověry a svým výrazným skepticismem ovlivnili historii evropského myšlení. Činnost a výsledek práce sofistů je jedním z mystických základů evropské civilisace.

Z desítek jmen je těžké vybrat nejslavnější. Démokritův žák Prótagorás z Abdér (zemřel po roce 420 př. n. l.) se jako první nazval sofistou (jako protiklad k pýthagorovskému filosofos, „milující moudrost“). Zavedl dialog kopírovaný pak Sókratem. Prótagorás byl prý též první, kdo si dal za výuku zaplatit sto min stříbra. Pocházel z „dělnických“ vrstev, živil se původně jako nosič a prý vynašel jakousi podložku pod svazky otepí na ramena. Je prvním z velkých příkladů evropských selfmademanů.

Gorgiás z Leontín (zemřel kolem roku 380) v Athénách založil řečnické prosy. Svou činností si vydělal dost peněz a byl prvním z Hellénů, který vyzval k jednotě proti barbarům (= Peršanům; zřejmě na olympiádě roku 408).

Hippiás z Élidy (zemřel roku 399 př. n. l.) podnikal, obdobně jako Gorgiás, za svou vlast diplomatické mise. Přednášel všechny vědní obory, od astronomie, aritmetiky a geometrie po starožitnosti a Homéra. Ve snaze být plně soběstačný presentoval jednou na olympiádě oděv, boty a doplňky zcela vlastní výroby. Látku utkal, v purpuru obarvil, obroubil, boty vyrobil, zlatý prsten ukul a opatřil rytinou stejně jako u dalšího prstenu osobně vyryl motiv do drahokamu. 

Box 1: Příprava a stavba řeči:
Práce před a během vystoupení: vyhledání námětu – rozložení řeči – výběr řečnických prostředků, stylisace – uložení do paměti a přednes.
Stavba řeči: úvod – popis události – osnova – argumentace – vyvrácení důkazů protistrany a závěr.

Box 2: „výňatek“
„Před soudci, na shromáždění lidu a všude tam, kde potřebujeme vést smýšlení ostatních podle svého přání, budeme sami předstírat hned hněv, hned obavy, hned soucit, abychom to vnutili druhým. Často předstírání citů vyvolalo to, co opravdové city nevyvolaly.“
L. Annaeus Seneca, římský miliardář a autor filosofujících spisů

Psáno pro Týden 28/05, vyšlo ve zkrácené podobě

rhétré, rhátrá dór., ústavní zákon ve Spartě, jinak obecně smlouva/dohoda§ 750, 588, 471 

Rhéxibios z Opúntu, olympioníkos§ 544

Rhiános z Béné na Krétě, epický básník§ 668, 250

Rhínokolúra nebo Rhínokorúra (pl.), m. na hranicích Egypta a Palaistíny, dn. ar-Aríš, ass. Nachal Musri (?)§ 720, 315, 84-, 70+ 

Rhínón z Athén, strat.§ 403

Rhintón ze Syrákús, autor komédií a frašek§ 250

Rhion, mys v Acháji (pozd. Drepanon), od srpna 2004 v těchto místech přes tři kilometry široký Korinský záliv mezi obcemi Rhiem a Antirhiem na severu vede most, v době dostavby nejdelší zavěšený v Evropě. Stál 770 milionů eur; Antirhion býval u starých též Rhiem, ale akarnánským§ 429, 389, 373, 220

Rhion§ = Asiné v Messénii

Rhipsoláos ze Sparty§ 624 (Ol.)

Rhízón, Rhízinion, m. v Illyrii (gen. Rhízonos), dn. Risan v Kotorském zálivu§ 229, 228

Rhízús, m. v Thessalii§ 293

Rhodai nebo Rhodé, m. v Hispánii, dn. Rosas na severovýchodu Katalánie§ 600, 530

Rhodanos, Rhodanus, ř. v Galliích, dn. Rhône§ 218, 121, 104, 102, 58+, 197+  

Rhodaspés z Parthie, syn Fraáta IV.§ 10

Rhodiápolis, m. v Lykii, dn. Kumuluca v TR§ 151

Rhodogené, Rhodogyné či Rhodogúné z Persie§ m. Dáriea I., viz tam

Rhodogúné z Parthie, sestra nebo d. Arsaka VI., manž. Démétria II.§ 324, 141

Rhodón z Alexandreie, zrádný vychovatel Ptolemaia XV.§ 30

Rhodón z Kýmy§ Ol. 73+

Rhodopé, pohoří v Thrákii, dn. Rodopi/č. Rodopy s poh. Rila v BG§ 429, 211, 181, 361+ 

Rhodópis, hetairá z Hérodotova příběhu z Egypta, gen. Rhodópy§ 2498

Rhodos, ost. a stát; aristokratická republika s ekklésií a búlé, vládlo šest na rok volených prytanů z řad aristokracie§ 750, 730, 700, 691, 668, 650, 611, 600, 580, 568, 415, 411, 408 - 405, 395, 394, 390, 389, 376, 378, 364, 353 - 351, 341, 340, 324, 323, 321, 318, 315, 306 - 304, 301, 300, 293, 263, 253, 246, 237, 229, 226, 220, 218, 217, 209, 205, 204, 202 - 197, 195, 192, 190 - 187, 185, 182, 180, 178, 177, 174, 172, 169 - 164, 160, 156 - 154, 152, 151, 141, 139, 102, 88, 87, 85, 75, 73, 84, 64, 62, 51, 50, 48, 42 - 40, 31, 30, 17, 10, 6, 2+, 4+, 12+, 16 až 18+, 23+, 36+, 44+, 53+, 64+, 70+, 115+, 124+, 139+, 269+     

V novověku souvisí se slovem Rh. jméno britského koloniálního území v jižní Africe Rhodesie (Severní = od roku 1964 Zambie, Jižní = od roku 1980 Zimbabwe). Dostala jméno na počest podnikatele Cecila Rhodese. Nejmenším ze spolkových států Spojených států Ameriky je „Rhode Island and Providence Plantations“, zkráceně Rhode Island. Jméno tohoto ostrůvku, jen malé části státu, pochází od Giovanniho da Verrazana, prvního Evropana, který se zálivem roku 1524 plavil. 

Rhoikos z Amathúntu, k.§ 350
Rhoikos ze Samu, architekt§ 532

Rhoimétalkés I., syn Kotya VI., k. thráckých Sapajů§ 31, 28, 22, 19, 13, 10-, 6+, 7+, 12+ 
Rhoimétalkés II., syn Kotya VIII. a Antónie Tryfainy, k. thráckých Sapajů§ 35, 18+ 

Rhoimétalkés III., syn Rheskúporida II., manž. Pýthodóridy II., k. thráckých Sapajů§ 35, 18+, 21+, 26+, 35+ (ath. epón. arch.), 38+, 46+     

Rhoimétalkés, k. na Bosporu Kimm., občansky Ti. Iúlios Rhoimétalkés Filokaisar Filorhómaios Eusebés, o. Eupatorův§ 132+, 143+, 153+

Rhoimétalkés, zach. v lat. versi Rumitalces, armádní tribun§ 365+

Rhoiteion, mys a m. v Tróadě§ 336, 335     

 

rhómaia§ viz rómaea

Rhómános, mýth. syn Odyssea a Kirké§ 753

Rhómis, k. Latínů§ 753

Rhómos, syn Émathiónův§ 753

Rhómylos§ viz Rómulus

Rhósos, m. v Syrii, dn. Arsuz v TR§ 299, 298, 39

Rhóxáné, Róxáné ze Sogdiány, d. Peršana Oxyarta, manž. Alexandra Velikého§ 327, 325, 323, 319, 317, 316, 310, 244
Rhóxáné z Pontu, s. Mithridáta VI.§ 71

Rhoxolánové, Roxolánové, též Rhólánové, řec. Rhoxolánoi, lat. Roxolání, sarmatský kmen příbuzný s Alány na dn. východní Ukrajině, v imperiální době v dolním Podunají§ 250, 110, 109, 69+, 101+, 106+, 118+, 170+, 175+, 179+, 260+   

Rhýneia, též Rhéneia, o. u Délu§ 532, 426

Rhyndakos, ř. v Mýsii§ 257+ 

Rhypés, m. v Acháji§ 710, 708, 281

rhytmos, rhytmus§ viz metrika s. v. lyrika